Pravé lidství

Jen opravdové lidství je pravou Bohoslužbou

Is-ma-el

 

Is-ma-el

připravuje Duchu Pravdy cestu

v sedmi světech stvoření.

***

Spis byl zveřejněn na pokračování v  časopisech

Die Stimme“ a „HLAS

z roku 1937.

(Český překlad)

 Na následujících stranách chceme čtenáře tohoto časopisu seznámiti s něčím novým. Vydavatelstvo již dávno pečlivé sleduje a současně zprostředkovává překvapující výhledy do věcí, které již po tisíciletí vždy znovu a znovu zaměstnávaly celé lidstvo a nikdy mu nedaly pokoje.

Vydavatelstvo nezaujímá k věci žádné stanovisko když otis­kuje na pokračování originelní rukopis jedinečně mediálně nada­ného člověka. To nadání je něco zcela nového, nezávadného v nej­čistším slova smyslu. Tento rukopis nebyl dosud uveřejněn.

Následující řádky nemají být nijakou sensací, ale jistě budou a to beze sporu svým zvláštním nazíráním a jiným nadzemským prožitím zdrojem hlubšího přemýšlení mnoha čtenářů.

Vynechali jsme velkou část nádherných líčení vesmíru a oti­skujeme tu část rukopisu, v němž začíná děj:

 

 

Is-ma-el připravuje Duchu Pravdy cestu

v sedmi světech stvoření.

 

 

 

 

Obsah:

 

 

Is-ma-el 0

připravuje Duchu Pravdy cestu. 0

v sedmi světech stvoření. 0

1. část 2

1. pokračování. 12

2. pokračování. 17

3. pokračování. 27

Is-ma-el als Wegbereiter 35

4. pokračování. 36

Konec. 45

Sdělení čtenářům. 46

Poznámka: 46

 

 

 

***

Is-ma-el připravuje Duchu Pravdy cestu

v sedmi světech stvoření.

 

 

 

 

 

1. část

Smyrna

 

mým uším doléhá stupňovaný hukot. Vyšlehuje světlo. Oslňující jas zaplavil prostor a neznámý hlas mluví:

"Vedu tě na jednu z hvězd ve  S m y r n ě , části stvoření. Můj duch halí tě celou svou láskou a silou, která ti dá možnost prožít nyní něco zcela jiného druhu!"

Na to byl můj duch pozdvižen a já vidím a prožívám:

Měnivá krása, stopená v záři růžově stříbrných měsíců, obklopuje místo vznikání mladého lidského květu. Stříbřité vlny rozsáhlého jezera líbají stříbřité stupně skvostného chrámu.

Široko daleko tyčí se lesklé zdi z pórovitého materiálu, podobajícího se slídě. Oblouky vzdušných chodeb, ozdobených sloupy, jsou křehké formy, připomínající veliké množství forem Růžového ostrova, zatím co strohý chlad rozlehlých předsíní vzbuzuje dojem, jako by poutník kráčel po chrámových dlaždičkách egyptského Isidina chrámu. Tyto chrámy zanechávaly v člověku vždy vážný, slavnostní dojem.

Kolem podloubí vyrůstají z bohatého listoví květiny. Jsou zcela prostičké a sněhobílé. Přes všechnu jemnost vyšší hmotnosti, jejíž pohyby jsou arci lehčí a jejíž formy propouštějí více světla, jest zde přece jenom hustota, jež by mohla ducha překvapit, neboť tento zcela odlišný druh látky podobá se těžkému obalu, jenž zdánlivě proudění překáží, všude, kamkoliv se duch obrátí.

Přes to jest schopen ji proniknout svou vyzařovací silou a prohlédnouti si ji svým věděním a svým duchovním zrakem. Poznává, že to vše jest ještě hmota, nejjemnější jemnohmotnost a nejjemnější hrubohmotnost, jíž lidské oko není schopno zřít.

A přece se raduje z této cizí krásy hvězd. Vždyť onen čarovný ostrov Servantes na hvězdě Atlanta jest zářivým lesknoucím se světem, utkaným z nejčistších světelných mlh, vznášejících se nad něžným pohořím, vytvořeným jakoby z pěny a lesknoucím se jako stříbro.

Měsíce, plné světla, krouží kolem něho a slunce, plné svítivé schopnosti vyzařování ducha, jest dárcem tepla a vzrůstu. Kolem hvězdy se vlní lesklé vodní páry a vytvářejí na chvějících se stříbrných stromech a na lesklých polích a nivách, prostírajících se do země, přepodivné a kouzelné obrazce světla a stínu.

Atlanta jest veliká hvězda plná moří, lesů a rozlehlých rovin. A na tomto obrovském prostoru Atlanty jest posvátný, Světlu zasvěcený ostrov sloužící lásky: Servantes!

Na stříbrných vlnách velkého jezera houpala se skvostná lodička, podobající se gondole, s vysokou, ozdobnou, vypouklou přídí. Byla ozdobena jemnými řezbami a vypadala jako krystalizace stříbrných vodních pěn. Veslaři seděli pravděpodobně dole. Nebylo jich vidět, byl znatelný jen pohyb červených vesel a šumný val vln kolem spodní části lodi. Loď se pohupovala nahoru a dolů na mocných vlnách, jež dorážely na ni se stran a jež musely být namáhavě zdolávány.

Na lodi stála vysoká, krásná, mužná postava s dlouhou, oslnivě světlou bradou a kučeravými vlasy barvy nazlátlé. Muž byl oděn v bílý oděv a v královský plášť z modré, měkké látky, do níž byly vetkány stříbrné lilie. Hlavu jeho zdobila koruna z listoví, stříbrně zářícího; to byla jeho jediná ozdoba a současně i odznak jeho hodnosti.

Hrál na malou harfu, z níž vyluzoval tóny tak něžné jako šumění vody a větru. V tom změnila loďka směr. Statečně odolávala vlnám, jež nyní brala napříč. Narážely na ni s hukotem a tříštily se o příď. Člun neměl kýl, byl plochý.

Kolem pěvce bylo náhle živo. Dva mladíci, odění šatem kněžským, vstali se svých kožišin, na nichž doposud spočívali, a ukazovali do dálky, na dálný dosud břeh, prosvěcující růžovým světlem ranních mlh, z nichž pomaloučku probleskoval třpyt a lesk vysokých věží i stromy, zmítané vánkem.

Stále zřetelněji vystupovalo překrásné ostrovní město i nejkrásnější ozdoba jeho, skvostný zámek u moře, zámek, jenž byl současně i chrámem. Ostrov Servantes, vznášející se na vlnách, byl pýchou Atlanty!

Jemné mlhy, vzniklé vypařením mořské vody silou slunce a vznášející se nad mořem, byly stále průzračnější a nazlátlejší. Tak byly ostrov i vodstvo ponořeny v kouzelnou hru barev. Nesčetná hejna stříbrně bílých ptáků, podobných jeřábům, táhla se zpěvem nad křovinatými břehy, porostlými vrbami, jež vedly k nádherným zahradám do nitra země. Terasovité schody, široké a bělostné, vedly až na břeh, a jsouce ozdobeny sloupořadím, tvořily skvostné chodby podél zálivů.

Na mřížoví jejich střech bujely šťavnatě se lesknoucí, světle zelené popínavé rostliny, jež zvedaly své zázračné kalíšky vzhůru k slunci. Velké kalichy, mající formu velkých svlačců, leskly se jako perleť, ponořená do stříbra. I tyto vsály hluboko do sebe životodárnou rosu.

Vydávaly sladkou a zároveň osvěžující vůni, jež těšila aniž omamovala. I vůně rostlin tohoto ostrova byla čistá a chladná jako vše, co bylo na něm.

Po dlouhé hodiny táhly se kolem břehů lesknoucí se chodby a haly, vysílajíce vždy znovu a znovu schody a cestičky do moře k přijetí hostí z jiných ostrovů nebo bytostných, ozdobených korunkami z pěny, kteří zpívajíce, nořili se z vod, aby si pohráli ve večerním světle a v záři hvězd.

Zatím co vzadu vedly tyto haly k rozlehlým, širokým cestám, skýtajícím stín a klid, ježto byly lemovány mohutnými listnatými rostlinami, zvaly vpředu poutníka, aby si odpočinul na jejich břehu.

Všechny směřovaly paprskovitě do středu krásného háje, prostírajícího se na kopci. Nejkrásnějším jeho skvostem byl palác panovníka Simaele.

Věru, skvěl se jako bílý drahokam! Prostorný a nízký, rovněž obklopený halami a sloupy. Jemná, zářivá mřížoví spojovala ozdobně spodní sloupy, vysoká, listovím zdobená nesla plochou průzračnou střechu.

Prostory před palácem byly zdobeny sršícími, perlícími se studnami, kolem nichž byly nízké kamenné lavičky, zvoucí k odpočinku. Skvostné květiny, barev co nejzářivějších, jen bujely na vysokých stoncích. Jasná, ohnivá červeň, temně planoucí oranž a sytá žluť vytvářely ohnivé moře, jež vlníc se, nabízelo své vonící, do široka otevřené korunky, oslnivé záři poledního slunce.

Toto množství barev bylo tak nesmírné a tak čisté, že tichý světelný vánek jemnohmotného záření opřádal záhony takovým svitem, že se zdálo, jako by tu bylo moře drahokamů.

Pěšinky, pokryté stříbrným pískem, vedly přes záhony květin, skrápěné vodotrysky. Byly kol dokola paláce. Znovu a opět bylo tu nové, žhoucí moře barev v bohatých odstínech.

Tento palác panovníka Simaele, jenž byl zároveň knězem i králem, stál v posvátném háji, přístupném jen zasvěcencům. Stínily jej mohutné stromy, šeptající si o ctihodném stáří svého kmene.

Přes to však byly rozrostlé zahrady tak mistrně položeny, že jimi nebyl zastřen pohled na chrám, jenž se takřka vznášel poněkud vzdálen nad vší tou zahradní nádherou. V záři stoupajícího slunce jevil se jako pohádkový výtvor z bílého stříbrného brokátu. Jeho kopule, klenoucí se vzhůru, vznášely se mocně, bohatě a plně.

Obrazy sluncí obdivuhodných forem a barev leskly se na nich, jako by zde bylo ve svatých síních shromážděno všech sedm světových obcí, aby tu dosáhly požehnání Nejvyššího a aby mu zde radostně slíbily službu.

Na znamení svého zachvívání zářily tyto obrazy sluncí ve své barvě a přitahovaly mocně ze světlých duchovních sfér pomocníky, tóny, proudy světla, jichž potřebovaly k posílení pro hmotné stvoření. Stavba, v jejímž středu byl vysoký chrám, zdobený lesklým křížem, vévodila nad zahradami, čeřenými vánkem.

Simael se blížil ke břehu na své, bouří zmítané lodi a radoval se z krásy své země, z kořící se nádhery přírody. Jeho oslavná píseň na krále všech králů dozněla, kormidelníci dole v lodi odpověděli na ni ranní modlitbou služebníků. Zbožné ticho panovalo kolem něho.

Jeho průvodci spustili žebřík, po němž se bezpečně mohl dostat na cestičku. Ze zahrad vyskočila rychle služebná pacholátka a spěchala ke stezce, u níž loď přistála. Dostala se do klidných, třebaže ještě hlubokých vod a nyní ležela klidně u břehu. Zatím co král vstupoval do síní, vítajících ho stínem svých alejí, zaznívala zvonková hra ze sedmi planoucích stříbrných kopulí jakožto volání k bohoslužbě.

Simael, jsa provázen svými průvodci, kráčel mlčky zahradami, aby se mlčky blížil ke službě Nejvyššímu ve svatém chrámu v Servantes.

Simael, syn krále Atlanty, se narodil jakožto první a jediné dítě. Matky své nikdy nepoznal, neboť při jeho zrození byla opět vynesena do věčných zahrad svého duchovního původu. Byla jenom nástrojem k tomu, aby se inkarnoval na svatých ostrovech Atlanty; jeho otec Sima to dobře věděl. Byl to moudrý kněz a věrný služebník Boží.

Byl jedním z nejmocnějších panovníků, jedním z těch, jež ve Smyrně řídili obydlené hvězdy. Všichni věděli o poslání ducha, jenž osvítí lidské duchy až do hlubin hmotnosti.

Na ostrově sloužícího velebení Boha dostalo se lidem prostřednictvím Simy, moudrého krále, zaslíbení od Is-ma-ele z Patmosu.

"Vám všem, všem svým  o b c í m  pošlu svého Ducha a před ním, jako připravovatele, svého věrného služebníka!"

Na to čekali a ejhle, přišel!

Proroctví, jež kdysi Is-ma-el dal z Patmosu jménem Páně smyrenským mudrcům, se začalo splňovat.

Tím byl vpleten do osudových nitek světadílů živým děním, směl věrně a opravdově, jako služebník Boží, rozlévat svého ducha, aby připravil stezky Páně.

Král Sima věděl, že jeho syn má vysoké poslání. Jeho choť Theiresia byla nejvyšší z nejctnostnějších duchů, čistá a jasná jako znějící křišťál Boží.

Věrnost Pánovi byla světlem jejího života, její láska k Bohu věčně přijímala a zároveň rozdávala duchovní lásku všem tvorům její hmotné domoviny. Její krása byla vysokého druhu, kouzlo věčného mládí a neposkvrněné čistoty cítění bylo jí údělem i jako zralé ženě.

Moudrost jejího ducha byla přirozeným ženským doplňkem moudrosti krále Sima. Milovala ho od doby, kdy se jí, panně zasvěcené Bohu, dostalo zvěsti prostřednictvím vysokého ducha.

"Ty jsi vyvolená ze všech žen smyrenských; neboť nádoba tvého ducha a tvá hmotná schránka mají se státi nástrojem ducha pravdy. Aby rozvinul své poslání, sestoupí Is-ma-el do plodu, jejž zrodíš králi Simovi v Servantes!"

Když bylo Světlem určeno, aby Theiresia, nejušlechtilejší z panen, stala se královnou, byla v slavnostním průvodu přivedena do domu Simova a zůstala tam jako jeho žena. –

 

Překrásné, jasné duchovní postavy byly pomocníky tohoto okolí. Leskly se jako bílé, matné nádoby. Svým druhem se podobají božím matkám z čistě duchovní říše, ale jsou jenom vyzařováním oněch, tedy o stupeň níž. Proto jest jejich svítivá schopnost matnější a jejich složení hustší.

Tito duchové jsou jako lampy; jejich svit jest tichý a čistý, vyzařují pokoj, radost a sílu. Lidským duchům mohou dávati kladné hodnoty a péči přímo mateřskou; dosud však tito duchové nejsou vůdci lidstva.

Jsou obklopeni světlými pomocníky duchovně-bytostných sfér a dělí se o ně s vyššími úrovněmi hmotnosti.

Simael nebyl ještě tak stár a přece mohl již pohlížet zpět na bohatou zkušenost životní. Nejmoudřejší péče obklopovala dětství budoucího krále, vyrůstajícího ve středu nejvyšších služebníků své země, v zbožném tichu chrámu a svého otcovského zámku.

Přesto, že znal zprvu jen nejvyšší kastu, byl moudře, přirozeně a přísně vyučován ve všem a musel být řádně čilý. Každou práci, jež se právě hodila pro určitý věk, musel vykonávat v kruhu hochů, jež se navenek nikterak od něho nelišili.

Brzy se v královském synu probudila touha po činech a vůle vésti a poroučet. Dítě bylo v malém poučováno o všem, co tvárlivý proměnlivý způsob života velkého státu skýtal.

Směl se účastnit dalekých vyjížděk otcových po moři k skupinám jiných ostrovů. Byly to slavné cesty, jež podnikal královský kněz a čistý hrdina ku prospěchu své říše. Sima věděl o moci, jíž Boží síla dávala jeho služebníkům. A on, jako vyslanec Páně, sdílel tuto sílu a moc svým svatým přesvědčením od země k zemi.

Každé dění se ve Smyrně dálo ke cti Boží. Na hvězdě Atlanta se událo mnoho velkého a mohutného poselstvími, jež přinášeli duchové a bytostní vyšších sfér a z jiných souhvězdí. Na nebi zazářily často podivuhodné zjevy, na onom nebi, jež se klenulo ve vzduchu, prosyceném sluncem, kolem etherické vrstvy světových těles.

Jasně a čistě jako nejčistší voda se vlnilo kolem pohybujících se hvězd. Paprsky hvězd se v těchto kosmických prostorech lámaly jako podivuhodně kouzelné světelné zjevy.

Dítě Simael, plné opojení nad krásou domoviny, dívalo se do dálek tohoto zázračného světa. Nebylo to jako tiché tušení něčeho dávno zapomenutého, hlubokým spánkem přerušeného krásného snu, když stával tak zamyšlen na vysoké židli u kormidla, zatím co vítr čechral jeho zlaté vlasy?

Jeho oči, zářící v dětsky prostém obličeji jako hvězdy, měly výraz staršího a moudrého člověka, bývaly dokořán otevřené a temně modré. U malých dětských úst byla vráska, svědčící o mlčenlivém přemýšlení, bílé, něžné ruce křečovitě objímaly rukověť velkého kola, přizpůsobujíce se každému pohybu kormidelníkovu.

Kde jen už Simael viděl takové záření nebe - ba ještě krásnější, než bylo zde na zlatově se lesknoucím moři Atlanty? Kde to již jen byl? Odkud pocházel?

Za takových okamžiků nebyl Simael, královský syn, dítětem. Prudká touha po domově tiše hlodala a bodala jeho starého ducha. Osamělost těžce dolehla na jeho duši a se vzlykotem se zformovala v slovo: "Matka!"

Míti matku zdálo se mu vrcholem vší krásy. To jediné Simael neměl. Také měl býti odkázán sám na sebe, odříznut od stromu svého kořene, aby to v hmotnosti prožil.

Jeho druhové ve hrách byli jako ostré malé zbraně, jež se zraňovaly na něm a na sobě. Rád s nimi zápasil, ale odcizoval se jim stále víc a více, den ode dne. Učitelé ho seznamovali se vším uměním a vším, čeho jest k životu zapotřebí, seznamovali ho s věděním a moudrostí, jak to jen bylo možno.

Otce však ctil; vzhlížel k němu s láskou a obdivem jakožto ke králi a knězi, ctil to, co mu bylo nejmilejší, co choval v své dětské duši jako drahokam: svého Boha a Pána!

Dítě Simael milovalo Boha! Miloval Ho, aniž o Něm mnoho věděl, miloval Ho od doby svého probuzení. Pátral, odkud tato láska přišla, ale nemohl k ní nalézti klíč. Matka! Kdyby byl měl matku, byla by mu jistě odpověděla.

Nebyl sto ptáti se jiné osoby, ani ne Simy, otce svého, jemuž tolik důvěřoval. Tak započalo v dítěti usilovné hledání, zapřádající ho do myšlenek. Již si nehrál se svými druhy celé dni na lodi. Vždy stál u kormidla vedle mlčenlivého vůdce, jehož oči, vážné a jiskrné, se přes moře dívaly na cíl.

Tak jako kormidelník měl na mysli jen svůj cíl a jen k němu mířil se železnou, zkamenělou tváří a železnou pevností pěstí, se vší břitkostí a bdělostí myšlenky, tak i dítě, Simael, mělo svůj cíl, daleký ale toužebně žádaný: "Bůh, Pán!"

Přistání u skvostných ostrovů říše bylo pak opět rozptýlením a zábavou, plnou změn. Simaelovi bylo nápadné, že kmeny jiných zemí jsou odlišné svým druhem, ba mnohdy i cizího vzezření.

Ve všech zemích, kam vstoupila noha Simaelova, bylo vše lehoučké, něžné, bylo tam světlo a teplo. I tytéž hvězdy tam v noci svítívaly, ale příroda byla tu a tam často jiná, nejčastěji drsnější, prostší, ne tak bujná a krásná. Zdálo se, že jeho vlast jest nejkrásnější zemí světa.

Král mu pravil: "Simaeli, divil by ses, kdybys mohl uzřít množství hvězd, sluncí a světů, jež stvořila Pánova vůle. Tato říše, již nám Pán dal v léno, jest jen nepatrná."

Simael žasl:

"Jak jest Bůh bohatý a mocný a jací jsou králové světa malí!"

"Cožpak ty, Simaeli, víš něco o velikosti Boží?"

"Ne, otče, jen z vašich zpěvů. To co vím já, to ve mně bolestně plane jako oheň a slov pro to nemám."

"Simaeli, synu můj, tvá hodina přijde. Pak oheň v tobě promluví a ty budeš šťasten v poznání Boha!"

Od té chvíle byla hochova tvář ještě vážnější, podlouhlejší a zralejší. Otec mu dal vážnou radu.

 

Simael miloval krásu. Na světě byla vlastně jen samá krása. A on se radoval, viděl, žasl a cítil ve všem veliké působení síly života. Věděl o všech bytostných, jež oživovali bytí a pociťoval vděčně jejich působení jako něco samozřejmého. Ale neviděl jich. Jeho zrak byl v této době jen hmotnému otevřen.

Na obdivuhodných květinových ostrovech královny Kirlioje cítil, jako by mu rostla křídla. Krása a půvabná síla "pohyb" tam spřádaly nejčarovnější formy. Přespanilé ženy zkrášlovaly dvořanstvo královny. Všichni rytíři a hodnostáři hvězdy Atlanty ctili krásu a ctnost žen jako boží dar.

Holdovali jí na květinových ostrovech, kdež trávívali vždy delší dobu, závodíce v krásných uměních. Tam se i účastnili skvělých slavností. Simael vnímal přerozmanité květiny, zvířata a plody, čarovné vzdušné a přeumělé stavby jako obrazy z nějakého snu.

Barvy měly opojně svítivou schopnost, vůně byly sladce čisté. Hlasy ptáků byly jasné a trylkující, prameny, jež občerstvovaly zázraky květinové říše, čerstvé a tryskající. Tak veliká krása, plnost a stupňování nádhery forem přímo omamovaly mysl dítěte, jež vše tak hluboce prožívalo.

"To vše stvořil Bůh silou svého života!" A znovu se soustředil zážitek celého prožití v slově: "Bůh!" -

Is-ma-el prožíval v duchu poslání do hmotnosti jako hoch Simael. To, čeho se mu dostalo v bohaté, překypující a přece tak posvátně jemné a čisté hmotnosti smyrenského světadílu, to mu v jednom okamžiku přineslo možnost vývoje a zralost, nejvýše možnou.

Jeho duch mohl se v hmotnosti zakotvit jen pro čistotu těchto rajských dílů světa, jinak by to vůbec nebylo bývalo možné, jinak by nebyl mohl připravit stezky Parsifalovi.

V té době dlela v jeho blízkosti jasná, zářivá žena, vysoká, bílá, jemného, přísného mateřského obličeje a velkých laskavých očí. Na čele jí plála hvězda. Závoj, zahalující hlavu a postavu, byl světlý a bílý jako z alabastru.

Přišla doba, kdy se duch dítěte pomaloučku probouzel, i blížila se Theiresia na paprscích matek, aby vedla první jeho tápavé kroky ve vzpomínkách na věčnou domovinu.

Chlapci, jenž vyrostl pod moudrým vedením učitelů a ušlechtilého otce v statného a zdatného jinocha, vstoupil do duše nekonečný mír.

Zahalující obaly zapomnění, jež bytostné tkaní kolem něho dříve spřádalo, se tu a tam po tichoučku odestřely. S pocity hmotné síly a se zážitky odvahy, ukazovalo se i světlo ducha, slibující, probouzející, rozjasňující.

Ta tam byla touha a utrpení, hlad a bolest probouzejícího se dospívání! Místo ní se dostavila přebujná síla a radost ze zážitků mládí. Doba, v níž roztouženě myslící hoch toužil po činech a změření svých sil. Tu jezdil na poskakujících bílých zvířatech, dlouhých ocasů i hřívy, jež podobajíce se statným hříbatům se proháněla po krásných lukách.

Těšilo ho krotit je, vždyť právě tak si počínali i vznešení jezdci, jež na počest otcovu pořádali krásné slavnosti a zápasy; nejobratnější z nich se stali jeho vůdci. A tak se cvičil v mrštnosti a v odvážných kouscích; posílal svištícím vzduchem zbraň a zasáhl tím mnohého rychlého ptáka v letu. Se svými druhy závodil v běhu, v boji používal síly i mrštnosti a často vítězil.

Dobrému chování učili se jinoši od rytířů, moudrosti od kněží, ale vznešeným uměním u zpěváků. Ženy pak byly svým půvabem a čistotou svých bytostí opravdovou službou krásy.

"Svět tě již naučí, co jsi mu dlužen, Simaeli," pravil otec, "abys byl moudrým, spravedlivým a mocným králem."

Nitro jinocha však zaplavila veliká vroucnost. V jeho duchu zažhnulo vědění:

"Máš se učiti nejen pro království Atlanty, ale proto, abys byl opravdovým služebníkem Božím!"

A v jeho duchu zvonily zvony svatého Grálu rozechvívající vzpomínkou na Parsifala. –

 

Přešel nějaký čas a z jinocha Simaele byl král, král Atlanty.

Čas se valil v hukotu a šumu jako věčné moře této země, ve věčné změně a přece věčně stejný, ve svatém rytmu přemocné vůle Tvůrcovy.

Z živého, silného a radujícího se jinocha stal se dokonalý král, moudrý kněz, vůdce a vládce Simael. Jeho moc a vážnost nezastavila se na hranicích jeho čarovných ostrovů. Daleko přes moře nesla se jeho sláva a všichni králové ostatních říší spojili se pod jeho moudrou vedoucí láskou.

Nad vládcem rozlévala se Boží síla. Vedla a chránila ho. Simael stál v Božské síle, řídil se jejími věčně spravedlivými zákony a stal se tak tím, co celá země v něm uctívala. Plně využíval všech darů Nejvyššího. Moudře a spravedlivě rozdílel práci a její užitek mezi rozvíjející se rody, které se rozšiřovaly v jeho zemi.

Simael byl snad nejčinnějším ze všech mužů říše. Nikdy neznal klidu. Hořící duch hnal ho v každé době k využití všech darů Božích, aby působil v živoucím proudu svého Pána, který neustále cítil.

Stál v trvale se stupňujícím obnovování této síly. Neustále, od počátku své paměti, od prvé chvíle, kdy se probudil k vědomému bytí.

Krásná zlatovlasá paní, prodlévající ve světlých zahradách ráje, která kdysi připravovala a vedla pozemské tělo Theiresie k jeho inkarnaci, byla stále kolem něj. Učila syna poslouchat zákonů Božích. Učila ho poznávati kdo byl ten, jehož zářící, světle plamenné oči nad ním stály a jehož oslnivě bílé čelo bylo zahaleno párem bělostných křídel svaté holubice, když mluvil:

"Simaeli, jsem u tebe; neboť tvé putování ve stvořeních jest připravováním k mému poslání ve hmotě!"

Tak Simael poznal a porozuměl, že onen světlý duch jest Boží Duch Svatý.

Vše, co Simael svým vrozením do času zapomněl, bylo uchováno ve vědění jeho ducha. Vyzbrojen tímto věděním, šel duch cestou, po níž i hmotné tělo bylo ochotno putovati.

Mocné bylo vedení tohoto ducha, který cítil nad sebou svatý zákon, ducha pravdy jako věčně osvěcující plamen. Nemohl-li svým bohatým, rozšířeným chápáním něco pochopiti, pak se k tomu blížil v moudré pokoře podle zákona. A vždycky byl postaven tam, kde se musel mnoho naučiti.

Lehká, zářící hvězda Atlanta byla částí světů, neznajících hříchu. Všichni tvorové byli čistí a jejich život radostný, bez nedostatku a rmutu.

Toto nebeské těleso vznášelo se jako růžově třpytný, chladivými stříbrnými světélky protkaný svazek paprsků. A nebylo samo. Když se veliké slunce ponořilo pod obzor, zazářilo nesčetně zázračných hvězdných těles. Zářily z nezměrných dálek a prožhavovaly celou nebeskou klenbu, jakoby Boží světlo procházelo silnými čočkami, plujícími křišťálově čistě v sedmi nebesích. –

 

Malinký človíčku, jak je možno ti vylíčit světlo, vzduch a hutnost těchto říší?

Vše  j e s t ! Jest však ve svém velkém, posvěceném vzniku a zániku docela jiné, než jak si to lidský rozum nynější doby v hutnosti Ephesu může představiti. Chceš-li kráčet dál těmito posvátnými praformami pozemského bytí, ve vyšších sférách jemných hmotností, pak musí být tvé přijímání jako ztišené, něžné přadénko světla, které si podle zákona hledá ve sférách stejné i když výše položené zachvívání.

Takové musí býti tvé naslouchání, chceš-li přijímat zachycené podklady slov onoho ducha, stojícího ve vůli Boží. Takový musí být ten, kdo je přijímá i ten kdo je čte!

Kdo jest hustě zahalen hmotou, tomu zůstane pratkaní navždy tajemstvím.

Nepohyblivost jeho nynější mozkové hmoty nedovolí pochopiti celou pravdu! Za to však nové lidské pokolení, které Pán připravuje pro velký obrat světů, se otevře, bude se učit a kráčet stále dál až k svaté pravdě, která mu byla od počátku v jeho putování určena.

Slova věčnosti zformovala podivuhodně zářící schrány, vznášející se v těchto jemných sférách. Slova věčnosti zakládala světy, jež daly se v hučících proudech paprsků v let po svých, věčně zpívajících drahách. I zde, jako v Atlantě zářily hvězdy a slunce perleťovým leskem.

Ve světadíle Smyrně byl první domov ducha Is-ma-ele ku splnění jeho poslání! Jak byl krásný. Čistě se vznášel, lehký, světlý a prostý zármutku. Všechna síla mohla bez překážek k němu prouditi a doba jeho zralosti měla přinést poznání i pro Simaele.

Nebylo ještě utrpení!

Vše, co se dělo, bylo podle zákonů. Jak rostlina tak člověk i zvíře radostně užívali všechno podle zákona!

Celý život byl zářivým naplněním. Všechno co přijímalo formy a co vznikalo bylo samozřejmě čisté a jasné. Všechno zrání a zanikání bylo bezbolestné ve věčné radosti a vděčnosti.

Čím byl kdysi Simael jako dítě proniknut ve své touze, tak vzdálené bolestné žádostivosti dneška, to se měnilo v jinochu v mocný rozvoj sil. V královském vládci byla to již vítězná mužná síla.

Simael zrál v toužící předtuše vědění o Bohu. Jeho duch se vědomě otevíral prameni života ve výši. Již dávno vrátil hmotě královskou schránu svého moudrého otce. Byl v celém svém bytí naprosto volným. A každý člověk ve Smyrně byl rovněž tak volný od všeho, čím může hmotnost poutati. V tom byli všichni stejní a proto byli také šťastni.

Jak se poddávali tkanivu osudu, tak se poznávali, a putovali pospolu, jestliže byli nakloněni k vzájemné lásce. Zákon lásky, protože proudil k nim a skrze ně čistý, zůstával i nezkřiven. Proto nebylo žádných slabostí a žádného přehánění.

Každý miloval druhého tak, jako sám sebe, totiž jasně, přísně a věcně, aby naplnil svůj život. V tomto zákoně činili vše, čeho život ve službě bližnímu požaduje. Žádný z nich nezpůsobil jinému bolesti. Proto také nebylo utrpení.

Tak jako rostliny a zvířata, tak činili také lidé. Přirozeným bojem života nebylo utrpení, nýbrž naplnění. Bylo tu stálé dávání a braní, měnění a přeformování v proudu síly ze zákona vývoje.

Tak jako Duch Svatý vytryskl své bytí do vesmíru, tak to z něj opět tryskalo vzhůru v prapůvodu uctívající vděčnosti v lásce k Tvůrci.

Bohatě rozvíjela se láska a krása, jež staly se bohatou záplavou! Smyrna byla harmonickým souhvězdím zázračně zvonících světů, které se vznášely ve vůli Stvořitele. Od hvězdy k hvězdě nezměrnými dálkami letěly podivuhodně jasné světelné tóny jakoby skleněných zvonů.

Simael mnoho miloval. Miloval nejen svou říši, ale celou přírodu. Všechna přadena vzduchu a vůní spojil se vší žhavostí světel dohromady ve velkou lásku, jejíž tep v něm bušil rok od roku vždy silněji.

Když se kruhy mocných souhvězdí vracely k svému začátku, tu viděl Simael blížit se konec jednoho roku. Protože se cvičil v kosmické moudrosti, nakreslil si postavení známých mu hvězd na tabulku.

Často spojoval čarami obraz s obrazcem až z toho vznikl neustálý obraz nebes pro celý rok.

V čarách a znameních, které se pod rukama množily jako tajemná zjevení, nacházel mnohé tajemné obrazy plné síly. Zdálo se, jakoby podobně jako hvězdy vyzařovaly druh a vliv, tyto hvězdy charakterizující.

Simael stál před branou moudrosti. Dal postaviti veliké stavby, aby bylo možno měřiti paprsky a stíny. Dal svými svědomitými pomocníky pozorovati všechna velká stvoření a pokračovati tak v dílech, která založil pro vědění o přírodě.

Rozsáhlé zahrady, které víc a více zkrášlovaly jeho ostrovy, byly naplněny tím nejvybranějším, co hvězda Atlanta skýtala. V nich získané květy a plody nesly v sobě bohatství zázračných sil. V jasných nocích žhavě vyzařovaly světlo předešlého dne. Jejich něžné a vonící paprsky vystupovaly do výše k čistému přijímání. Vše přijímalo z bytostné síly, aby druhého dne ještě krásněji a bohatěji zazářilo.

Jako vzpomínka na nějaký příkaz z daleké, dávno minulé doby zazněl v duchu Simaele Pánův hlas. Jakmile zazněl, poddal se ihned jeho tichému ale důraznému napomínání, které bylo plné věčné lásky a vždy chtělo jen pravdu.

Což stále neříkalo:

"Pamatuj na meč spravedlnosti!"

Čistota, láska a pravda zřídily kolem Simaele říši ve hmotnosti, kterou on směl světu zprostředkovat z milosti svého Pána. Čistota, láska a pravda seslaly do jeho říše duchy, kteří se jednou opět měli vrátiti k zemi na své vlastní přání.

Simael cítil silné spojení se všemi duchy, které v Servantě, ve svatém chrámu svého Boha, svou rukou posvěcoval:

"Křtím tě vodou, ten však, který přijde po mně, bude tě křtít ohněm Božím!"

Rozlehlá okrouhlá síň, obklopená nesčetnými řadami vysokých sloupů, měla ve svém středu vodní pramen, do nějž byl křtěnec ponořen.

"Křtím tě k znovuzrození ve stvoření podle tvé vůle!" říkal Simael, když dával pokřtěnému požehnání.

Mezi těmi, jimž žehnal, nebylo nikdy dětí. Byli to vždy zralí, plně vědomí lidé, muži i ženy. Před křtem směli vésti život mladistvé nespoutanosti. Jakmile však byli požehnáním zařazeni do kruhu povinností vědomého služebníka Božího, museli se sami vzdáti do služeb Božích.

Rozkvétali pak v plné kráse čisté svítící lidské důstojnosti. Všichni byli kněžími, muži i ženy.

Uctívali Boha činy, ať je vedla služba do chrámu Božího nebo k jakémukoliv pozemskému úkolu. Nebylo rozdílu mezi nejvyšší a vznešenou duchovní službou nebo důležitou službou hmotnou. Každá i malá hmotná služba byla vykonávána s toutéž úctou. Životním dechem Smyrny byla služba Bohu.

Mnohá odstupnění služebností tvořila kasty, žijící zcela pro sebe. Přesto však stáli vedle sebe, úzce se doplňovali a tvořili podivuhodný celek v duchovní a hmotné harmonii i zralosti.

Všichni vzhlíželi s velkou láskou k Simaeli, svému králi. Dali se jím vésti ve vědomé oddanosti a věrnosti. Nebylo žádných roztržek, žádných neporozumění a žádných třenic. Všichni usilovali v lásce ke společnému cíli.

Jejich cílem bylo věčné usilování o dokonalost. Vypadalo to, jakoby všichni vznášeli se jen v myšlence zpět ke světlu. Vzhůru! Vzhůru!

Jako zlatá klenotnice, naplněná nejzářivějšími drahokamy, zářila Smyrna ve stvoření. Všichni tvorové její úrovně byli čistě něžní, lehcí a velicí.

Bylo tam všude nesčetně mnoho podivuhodných forem, ať již v říši zvířat, rostlin či nerostů. Nerosty! Kde je nějaké slovo, které by mohlo ve svém pojmu shrnouti krystalování zářících sil? Není nic pohádkově krásnějšího než skelně průhledné skupiny hor, v nichž se ve vývoji kosmu zkrystalizovaly zázračné síly.

Není nic nádhernějšího než okouzlující prameny vod, které svými vysokými paprsky rozsévají své horké nerostné bohatství na krásné, rostlinami a květy poseté louky.

Třpytné krystalky usazovaly se na všech rostlinách. Čarovný pohled skýtaly pak ve světle měsíce i slunce. Což teprve, když růžové paprsky vystupujícího obrovského slunce proťaly stříbrné páry jasných nocí!

Bohatě zářící nebeská tělesa hrála na těchto loukách své líbezné barevné hry, takže vše kolem vypadalo jako pohádková říše elfů a skřítků.

Lidský duchu, máš se ve vědění o Božím stvoření radovati! Buď si vědom toho, že tvůj nynější stav je jen z části schopen pochopiti formy a druhy jiných, tobě blízkých částí stvoření!

I tito, v bytostném činní pomocníci, jsou vždy podle druhu hmotnosti a proto zcela jiní než ti, kteří svou pomoc provádí v Ephesu. Tím více však pracují společně s lidským duchem, bydlícím v jemnější schráně. Jemnější lidé nedělají překážky svým bytostným pomocníkům.

Celá, křišťálově čistá, růžově stříbrná říše světlého světadílu Smyrny jest jediným souhlasem s Bohem. -

A nyní, ty lidský duchu, budeš veden vzhůru, kde je vše ještě lehčí, do světa zářivé čistoty, v němž láska Boží přichystala svým vyvoleným první místo k dozrávání. Octneš se ve středu zpívajících a zvonících sfér, naplněných kosmickými paprsky nadpozemsky krásných čistých hvězd.

Všechny druhy hmoty jsou zde zjemnělé a povznešené. Silné, čistější paprsky prostupují jemnou svítící hmotu, která se podobá velikým sítům, jimiž proudí shůry světlo.

To má za následek větší pohyblivost, schopnost vnímání a přizpůsobování všech citů. Všechno, co je osvobozeno do nižších záchvěvů, je proniknuto čistotou a velkou láskou, která okamžitě uvádí své city v čin a spojuje vše v jeden celek.

Všechno, co lidský duch ještě nyní nazývá jménem, je změněno, zkřiveno a zatíženo; nahoře však, ve světlejších částech Božích světů, jež si udržely co měly od začátku, je tomu jinak.

Tak jako hmotná těla zůstala lehce prostupná a poddajná, takoví jsou i duchové věčně sloužící, kteří žijí jen vůli Páně jako nejvyššímu zákonu. To je blaženost! To je půvab hmotného ráje! Samotná čistota vznáší tam své ruce, žehnajíc ženě pozdějšího stvoření, z níž se rodí pokolení.

Simael sám zůstal neženat. Jeho nejvyšší služebníci však měli ženy a děti a své vlastní vyzískané domovy. Jejich sídla rozkládala se polokruhem za chrámovými zahradami Servantes. K nim řadila se další obydlí všech kast vždy v polokruhu, obráceném k východu slunce.

Servantes byl přece královým městem a ostrovem. Opodál byla vystavěna střediska pracovníků, umělců, řemeslníků a různých škol.

I tato malá ostrovní říše byla uspořádána jako sluneční systém. Kolem věčně dávající a živící matky řadily se světlé hvězdy v rytmu zákonů. Všechno tvoření, putování a provádění úkolů zůstalo živé v kruzích práce a píle výstavby.

Všude zářila radost, mír a úspěch. Viditelně proudilo všude Boží požehnání. Simael se svými věrnými byl hned tu a hned onde ku pomoci.

Pro každý druh hmotných schopností měl jednoho schopného pomocníka. Ten svou silou a vůlí ovládal své pole působnosti.

V provádění služby byl každý čist a osamocen, protože nebylo nikoho, kdo by se mu moudrostí, vůlí a silou v jeho oboru rovnal. Každý směl si vyvoliti ze skupiny svých stejnorodých pracovníků, stejně nadaných, svého žáka, kterého pak musel připravovat jako svého nástupce.

Všechny nitky sbíhaly se v Simaelových rukách. Jeho jasné, duchem svatým osvícené vědění, vše prostupovalo a vše přehlíželo.

Obrovská duchovní vládní soustava těchto čistých skupin ostrovů ve velké říši Atlanty podobala se veliké síti silných nitek vůle. V chrámě řadili se rytíři kolem krále a směli od něj čerpati moudrost. Tak se lidským duchům ve Smyrně dostávalo všechno, co směli vyvíjeti a zdokonalovati.

Simael přinášel lidem moudrost z prazdroje svého ducha, z ostrova Patmos, z něhož se mu velikou milostí dostávalo zpráv. Posiloval se proudem života.

Tak pracoval v čele svých služebníků podle vůle Boží. Vybudoval vědění o výstavbě království Božího ve hmotě v nitru lidských duchů kmene Isma, kteří se v Servantes nazývali "Simaelity". Stali se velikými v hmotnosti tak jako byli velikými v duchu.

Nad vlnami Atlanty letěly jásavé chóry zvonů ze Servantes. V kopulích chrámu rozezvučely se třpytící se kovové kalichy oznamovaly kol kolem slavnost zasvěcení. Všechny kmeny věděly, že si je král Simael volá.

 

 

 

…Konec 1. dílu

 

 

 

Is-ma-el připravuje Duchu Pravdy cestu

v sedmi světech stvoření.

 

1. pokračování.

 

úst vznešeného ducha dostalo se mu posvátných zpěvů, kterým on zase učil lidstvo opěvování světla.

Dostalo se mu sedmi desek proroctví, které líčily vzrůst a všechny budoucí události říše až do příchodu Božského Spasitele. Vznešené světlo poslalo mu z posvátných výšin až do hmoty své prazákony. Měl i v těle věděti, jak Pán vede a řídí své věčné zákony, aby lidský duch mohl na své pouti bytím zůstat věčně spravedlivý.

Byly to duchovní ukazovatelé cest, které jsou všem stvořeným pevné a nezměnitelné. Nikdy se nesmějí ztratiti, nemá-li lidský duch zabloudit a zahynout.

Vznešenému mudrci v Servantě dostalo se z ducha zpráv i o lásce Boží, o pravdě a o čistotě světla.

A tak přijal Simael proudící zářící síly světla a stal se zasvěcencem.

Osamocen a vznešený převyšoval své rytíře a tiché kruhy svých ostatních služebníků. On sám převyšoval však také všechna pokolení králů této hvězdy, kteří mu prokazovali úctu a lásku. Byl nejvyšším z nich a také ze všech nejpokornější. Neznal sebe a myslel jen na blaho svých poddaných.

Jen jedno miloval: Světlo!

Osamocen žil jako dítě, jako jinoch i jako zralý vládce a přece nežádal pro sebe nic než duchovní štěstí! Jeho bytí bylo všemi smysly obráceno vzhůru. Jen v světlém lesku věčnosti nacházel svůj život a odpočinek. Vše, co Simael ve svém životním boji získal, vytrpěl a překonal, to nebylo pro něj, nýbrž jen Pánovi k službám.

Čím byl tišší a osamělejší, čím více putoval svou cestou v odvrácení od vlastních přání a nadějí, tím rychlejší a bohatší pozemský úspěch ho obklopoval. Vedl ku pomáhání a blahu. Sbíral zkušenosti a rozséval zaslíbení. Z výšin svolal duchy a rozvíjel je pro věčné cesty Pánovy v koloběhu světů. Podařilo se mu zakotviti ve Smyrně světlé nitky z nejvyšších výšin.

Nyní však byly dny Simaele sečteny. Věděl to a proto zvonily v Servantě všechny zvony. Měli přijíti všichni ti, kteří v těchto tónech poznávali měkké bohaté hlasy znění sfér svého svatého domova. Přišli všichni ti, kteří byli se Simaelem spojeni a kteří se s ním chtěli spojiti pro všechny události doby.

Nad Smyrnou letěla vlna duchovní síly. V té chvíli staly se podivuhodné pohyby vod a hvězd. Ženy ve svých zpěvech a modlitbách zvěstovaly moudrosti, přicházející k nim z vyšších sfér. Všechny mluvily o návratu krále a o příchodu nové doby.

Bohatší než kdykoliv jindy byla hojnost úrody. Lidé neměli kam ukládat plody své práce. Celá příroda rozdávala hojnost a bohatství a člověk pln radosti a vděčnosti uctíval svého Boha.

Zpěv rozvíjel se ve stále ušlechtilejší umění; zvlášť ženy sloužily tomuto umění i zálibě v půvabných pohybech. Ženy byly jako drahokamy v zářivé koruně stvoření Smyrny. Podobaly se krůpějím světla plným jasu a lesku. Z vůle svého ducha vynášely dary Nejvyššího. Byl to půvab, krása, čistota a výchova. Svou zvláštní, líbeznou důstojností byly co nejsilněji spojeny se světlem a v celé Smyrně vysoce ctěny.

Matky samy vychovávaly svá děvčátka ve všech ženských schopnostech a dovednostech. Jen v umění byly vyučovány kněžkami uměn. Umění bylo svatým dílem a vykonávati je bohoslužbou. K chrámové službě směli se zaslíbiti jen ti, kteří v lásce k službě dovedli zapomenout na sebe.

"Jen ony," pravil Simael, "přijímají čistě z nejvyššího pramene dokonalosti!"

Stříbrné zvony servantské zvonily sedm dní a nocí. Z modravých dálek vlnícího moře přijížděly lodi. Za třpytu zardělého měsíce odjížděly a v růžových červáncích stříbrného jitra zase přijížděly.

Přistávaly u dlouhých, stříbrným světlem zalitých schodišť. Cestující vystupovali z lodí a kráčeli vzhůru po nádherných kobercích.

Za nimi vystupovali ze štíhlých lodí nesčetní služebníci, nesoucí cenné a krásné věci.

Přijetí, které Simael svým hostům připravoval, podobalo se obětnímu průvodu. Simaele však ještě nebylo vidět. Kruhy jeho věrných služebníků stály na stráži. Zdravili hosty vznešených i prostých kast a rozesílali je do jejich obydlí.

Dávali jim příležitost k rozmluvám a zotavení, zpravovali je o všech obyčejích a tázali se na jejich přání.

Prováděli je nádherami zahrad, chrámy a paláci a poučovali je o všech krásách, které se udiveným zrakům skýtaly. Hosté směli se osvěžiti a obléci podle pohostinných obyčejů země a čekali na chvíli, kdy směli spatřiti krále.

On však ještě vyčkával. Jeho hodina ještě nepřišla. Moře šumělo a zpívalo a všichni věční, tkající a působící zpívali tiše nad mořem:

"Vidíte, jakou milost prokazuje duchu Is-ma-elově Pán všech světů, král králů? Vidíte, jak se kruh jeho prvního působení v hmotě uzavírá a blíží k dokonání? Hleďte, jak připíná zářivé nitky, spojující Smyrnu nyní se Spasitelem! Hle, všichni jeho služebníci, jeho věrní, byli jím osvíceni a stali se pevnými ve vědění. Zapustili kořeny v jeho práci a konají vůli Páně. Tak to má být! On splnil své poslání! Věrně a opravdově kráčel svou první cestou do čisté říše Smyrny.

On zakotvil vědění o Pánu ve Smyrně, aby tam zůstalo na věky. On vyvinul ve hmotě to, co v duchu přijal. On dokonal své poslání!"

V letícím kosmu slunečního kruhu Atlanty nastaly zázračné změny. Hvězdy mizely a nové se vynořovaly, bytostní vpřádali do hmotnosti ohromující událost. Vůdcové kosmických elementů letěli a s hukotem vyvolávali jednu mocnost za druhou. Světelné proudy obrovské nádhery, podobné ohnivým pochodním, šlehaly nad mořem a nebem. Pěvci pěli o moudrosti Simaele, který jako svědek velikosti Boží jim dal toto zaslíbení:

"Máte povždy zůstat pod mocí vašeho Tvůrce!"

A když skončil sedmý den, utichly vody. Noví hosté již nepřicházeli. Země podobala se velkému lidskému moři. V tom začaly volat zvony v chrámě.

Byla to veliká událost pro všechen lid Atlanty, když se brány chrámu otevíraly. Jinak měli přístup do chrámu jen chrámoví služebníci a služebníci krále.

Rozlehlé síně podoby kříže, spojené obrovskou střední kopulí, byly jen zřídka kdy otevřeny pro všechny lidi.

Byla to vždy chvíle posvěcená, všemi duchy radostně očekávaná. Přípravu obstarávaly prorocké zpěvy. Světlá znamení nebes bílým prstem potvrzovala a psala do kosmu to, co hlasy z věčnosti přinášely uchu lidstva:

"Simael, váš král, dokonal svou práci! Celé stvoření se s ním raduje. Děkujte a chvalte Pána, kterému on slouží na věky. Děkujte, že ho poslal, že ho nechal učiti vás moudrosti stvoření a vědění o Bohu. Děkujte, že vás připojil ke světlé říši Boží v tomto čase a na všechny věky a že vám zaslíbil světlo světa, které jednou i Smyrnu naplní svou milostí a láskou. Podržte to, co máte, dokud ON nepřijde!"

Očekávaná hodina nastala.

Simael stál pod svítící kopulí ve středu chrámu na zvýšeném trůně. Na stupních trůnu stál kruh všech příslušníků chrámu a všech, kteří byli kolem krále. Mezi nimi i ženy.

Třpytící sál byl naplněn posvátností této hodiny a množstvím dojatých lidí. Cizí hosté klečeli na polštářích: v prvé řadě nejstarší a králové, vysocí hodnostáři, mudrci ostrovní říše a za nimi ostatní lid.

U nohou krále Simaele rozkládal se jako koberec podivuhodný, barevně zářící obraz. Vzhůru nesly se zpěvy chórů chrámových služebníků.

Posvátné vůně stoupaly ke světlu měnivých barevných kopulí. Zprvu žhnuly růžově, pak modře, pak fialově, posléze zeleně a žlutě v zázračně světlém lesku. Světelné kruhy snášely se ve chvění a znění a zahalovaly lid.

Celým chrámem zazvučel tón, který podivuhodně a posvátně zazníval k prvním slovům, vycházejícím z úst králových:

"Lidé, vězte o svatosti Boží! Vězte o spáse této hodiny a svatém místě tohoto chrámu. Vězte, že jdu od vás a že vám smím zvěstovati o tom, který přijde po mně a který byl dávno dřív než já. On jest začátek a konec. On jest ten, který přijíti má. Držte, co vám dal, co jsem vám přinesl od něj, jeho jménem a slyšte vše, co vám dnes říkám!"

Simael zvěstoval jim své zákony. Povolal a posvětil Simu, mladého krále, jako svého nástupce. Pak jim vykládal svaté zákony světla.

Nevykládal všechny. Největší část jich musela zůstat uchována mezi těmi, kteří náleželi chrámu. Pak vyvolal ještě ze zástupu prvních žáků nového vůdce chrámových služebníků, který měl vstoupit na místo Simovo. Sima se stal králem. Simael sňal se své hlavy kruh, zdobený zlatě zářícím kamenem a položil ho na hlavu světlovlasého muže:

"Věz, že tímto kruhem klade se na tebe veliký úkol, který tě nad lidmi zavazuje ke kruhu stvoření!"

To byl konec hmotných událostí, které měl Simael vykonati. Nyní vznesl se jeho duch do výše.

Shůry proudilo světlo. Bylo tak silné, nadpozemsky jasné, že převyšovalo i zář světlého světa Smyrny.

Chrámové sbory pěly nadpozemsky krásné zpěvy. Z bočních síní padaly květy a šířily se vůně.

Nejjasnější zvony zvonily v kopulích postranních kaplí. Jejich zpěv podivuhodně doplňoval znění nadpozemských chrámových chórů.

Simael vzhlédl vzhůru. Jeho oči se zableskly, jakoby se v nich odrazil paprsek nejvyšší nádhery a promluvil:

"Dokonal jsem! Ano, Pane, přijdu brzy! Já, Is-ma-el, vstupuji do zaslíbené služby v Grálu.

Vsadil jsem první kámen do kruhu mého působení ve stvoření. Tobě chci zasvětit tento kruh putováním v čase i ve věčnosti. Pramáti Elisabeth, jsem připraven!"

S těmito slovy opustil Is-ma-el hmotnou schránu Simaele, krále Atlanty. –

 

Duch Is-ma-ele vznesl se z hmotné schrány Simaele, krále Atlanty a vznášel se nad hvězdami jako světlý oblak. Přezařoval ostatní jemnou hmotnost a poddával se duchovnímu proudu ostrova Patmos. Tento proud směřoval vzhůru, jako příliv mořský, vracející se od hmotných břehů.

Zdálo se, jakoby z hmotnosti smyrenské části světa ubylo něco světla a Smyrna se stala matnější; jak hvězdy tak i jejich barevné záření. Smyrna vznášela se pokojně v pravidelném, kroužícím rytmu bytí a zániku. Jako sen ležela nad ní nějakou chvíli bledost, klid a chlad.

Tak cítila příroda v této něžné hmotnosti a tak prožívali bytostní návrat Is-ma-ele ze hmotnosti.

Chladivá, jemná bledost a nepatrná mdloba, tak jako první podzimní den po žhavém létě, plném zlatého žáru klasů, tak ležela Smyrna v tiše mdlém snu smutku. Příroda plakala nad odchodem vznešeného světla, které jim bylo pochodní, teplem a životem. A přesto i v tomto strádání byla radost, radost, kterou bytostní vplétali do tichých, mdle stříbrných závojů, protože Is-ma-el, duch, dokonal své poslání.

Stavěli a podepírali mosty, které vycházely shůry z nádherných proudů světla Patmosu. Tam, ve sféře svého původu vynořil se Is-ma-el, jeho duch byl ve stadiu přechodu jako otevírající se květ, křišťálově jasný a šlehající světlem.

Kolem něj rozkládaly se neustále opadávající kruhy. Schrána za schránou padala a obrazy myšlenek nejvyšší vůle zrcadlily se, tvoříce pojmy ducha, vracejícího se k staré prapůvodní moudrosti.

Vynořil se v zahradách ráje. Prošel jednu bránu za druhou, pospíchal přes všechny stupně až k lesku domova kmene Isma. Zde vlnila se stejnorodost a spínaly se k němu ruce, podobné dětským, jakoby vítaly otce.

On však proletěl i touto sférou světla, jako tekoucí plamen, zářivě jasný a svým palčivě zlatobílým leskem překonával vše pohybem, žárem a světlou silou.

Na téže výši jako Patmos, k němu patřící a přece samostatný, vznášel se ostrov věčného ženství v modrých vlnách na hranici prastvoření. S ostrovem Patmos byl spojen proudy a světlými mosty. Na nich předly čistě duchovně bytostné proudy spojení mezi mužem a ženou. Ve splnění Božských zákonů dokonávaly a opět otevíraly svaté mystérium spojení v dokonalosti.

Tak byla kdysi podle vůle Tvůrcovy rozseta semena duchovních zárodků, jichž praotcem byl Is-ma-el. Byli to Ismáni.

Svaté tajemství bytí spočívá ve sférách tohoto nejvyššího bodu ráje, z nějž vyšel lidský duch.

"Atham! Ewha!"

Tato slova vůle Boží vznášela se v koloběhu všech událostí.

Is-ma-el prošel i těmito stupni. Božská síla lásky zahalila jeho ducha a Slovo vyslalo svou svítící krůpěj světla do jeho plamene. Z ní dostalo se mu vědomí čisté síly moudrosti.

Vstoupil tak do kruhu moudrých otců, z něhož kdysi vyšel. Jedna vlna světla za druhou dávala mu schopnost přizpůsobivosti a sílu k jeho zařazení do kruhu Božích služebníků. Byl-li v letu svého bytí i při své pouti ve stvoření spojen s prapůvodem, musel se přece jako vědomý duch, vracející se ze svého poslání, znovu probuditi k vlastnímu bytí. Neboť být plně vědomý je možno jen v prapůvodu a ve spojení se stejnorodostí.

A tak nadešla svatá hodina světla, v níž Pán povolal svého vyvoleného.

 

Na stejné výši, jako Patmos, vznáší se ještě další ostrov, stejného původu, jehož nejvyšší bod Patmos ještě převyšuje. V proudu letících paprsků, zaznívajících zázračnými barevnými akordy, stojí duchovně stvořená žena, věčně přijímající, a jednotí své spojující proudy s positivní silou věčných otců.

To je věčné naplnění a tak zářivé tkaní, že ho lidský duch v hmotnosti v celé čisté vznešenosti nemůže pochopiti. Zde je také schopnost spojování a přijímání s vyššími prastvořenými bytostmi nejčistší a nejsilnější, protože je nejblíže životu.

Zde vznášejí se ve světle zářivých mostů okřídlené, ve skvoucí peří oděné ženy z ostrova sloužící lásky vzhůru a dávají ze své bytostné síly čistě duchovně přijímající nádobě také ještě prasíly mateřství.

Nekonečně působící jsou ty síly ve stvoření, které ženství v lidském duchu nese dále.

Positivní a negativní část lidského ducha ve stvořeném je dokonale spojena v Ismaniele s Is-ma-elem. Jako hvězda září do daleka síla věčného ženství z její hlavy. Světlý plamen modravého lesku doplňuje současně zvláštní druh její bytosti, která je určena jako nádoba k přijímání toho, co duchovně stvořené může přijmout z prastvořeného.

Její působení jest jen zářícím chtěním, věčným dáváním ve službě Páně. Z tohoto vysílajícího chtění této nádoby vyšlo prasémě ducha Ismánů.

Věčně působící síly jsou utvářeny v síle plamene jako žena podle předobrazu Ewhy, v čistě duchovní části ráje.

Na nejvyšším místě tohoto ostrova vznáší se nepopsatelně vznešené duchovní síly, zakotvené ve svatých jménech. Tam jest místo modlitby odevzdání se do jmen:

 

Imanuel

 

       Maria                              Irmingard

 

Nyní připravuje se pod nohama stvoření světlé pole jejich setby. Nyní shlížejí dolů do vlnících se zahrad děti jejich jména a rozsévají lásku do nitek jejich sloužícího tvoření, aby i oni prožívali totéž svým způsobem, v lásce k Pánu.

Balsamické vůně vydechuje ráj vzhůru, jako kadidlo kolem ostrova věčných kmenových otců lidského ducha. Síla prasvětla září všemi křišťálovými stupni shůry dolů k těm, kteří svým uctíváním opět vysílají vůni svého tkaní, chtění a dávání do vyšších sfér, k uctívání Pána.

Jejich otcem, řídícím a vedoucím jest Is-ma-el. Nyní kráčí branami věčných zahrad do prvního stupně ráje, aby požehnal svému kmeni.

Jeho kmen, rozložený široko daleko jako mocný strom, rozkládá své větve i kořeny dolů do sfér pozdějšího stvoření. Nesčetný jest zástup jeho duchovních plamenů.

Lidští duchové, nezatřese zodpovědnost vaší duší?

Veliký princip praotce působí, vysílá a povzbuzuje vývoj ve hmotě. To byl Is-ma-elův čin dole ve stvoření!

Jeho život však a jeho služba platila vždy jen Pánu. Na stupních oltáře, na Patmu, položil světle ukutý duchovní kruh své věrnosti se světlejasným křišťálem, kterého dobyl svému Pánu na Smyrně. To bylo první ukončení jeho úkolu ve hmotě.

 

Ze svatých pramenů Božích proudí stříbrné světlo čistého chladu. Dává je Irmingard, Čistá Lilie a síla Božské čistoty kotví ve svatém Grálu v Irmingard. Irmingard žije cele v bytí Parsifala a věrně slouží svatému Grálu!

Stříbrobíle svítí paprsek, kterému ze svatého Grálu dala formu pramáti Láska. Chladivě, bíle a stříbrně čistě svítí vše, co je z ní a kolem ní.

Čistá a vznešená vznáší se nade vším prastvořeným. Neustále vyzařuje ze své světlé, nepopsatelně obsáhlé hojnosti. Síla její čistoty proudí živoucím, svítícím proudem vůle do kvetoucích zahrad Lilie chrámem Čistoty. Zde shromažďuje se ještě jednou v prastvoření křišťálově jasné světlo Irmingard v původním stavu, v křišťálovém kalichu z bytostné pralátky.

Odtud vysílá proudy do ráje pozdějšího stvoření, které jsou přijímány planoucími duchy na Patmu, jež se smějí nazývati matkami podle svatého zákona vůle. Stojí v paprsku poznání a na břehu proudu, skrývajícího Božskou čistotu. Mohou ji přijímati. A také jí slouží svým bytím; neboť ve všem jejich tkaní je absolutní čistota. Tak šumí a proudí dolů slovo, přijímané duchem ve hmotnosti. Slovo stvořeného z moudrosti pravěčné říše. Z něj vystupují světlé kruhy jeden za druhým. Padají dolů a vše, co světlá vůle tvoří, klesá dolů do hmotnosti pozdějšího stvoření. A tak také ona posvěcená křišťálově jasná síla čistoty. –

 

Thyatira

 

Ve zpívajícím, jako šumot větrů vanoucím dechu, krouží světlá sféra světů ve hmotnosti Pozdějšího stvoření.

Lidem není možno ukázat srozumitelnou, dobře orientovanou cestu těmito velkými, obrovskými kruhy stvoření. Zde může řídit jen přitažlivost stejnorodých sil. Protože tato světlá říše může být nazvána nezměrnou říší sluncí a je tak čistá a světlá, mohou k ní dospěti jen takoví duchové, kteří se mohou obléci do její čisté hmotnosti. -

Pohybem světlé zářící říše  T h y a t i r y , jejíž zázračné kosmické síly vytvářejí jedinečně jemný druh živlů, vznikají zářivé chóry kosmické hry varhan. Jejich zvuk nezní nikde tak rajsky jak zde, ve světové části Thyatiře.

Je v něm veliké množství nádherných světlých sluncí. Kolem jejich těles krouží jemnější, ohnivě plynné substance planet. Vše je spojeno paprsky a v nepřetržitém pohybu svatého bytí stvoření ozdobeno zázračnou krásou.

 

… Pokračování příště

 

 

Is-ma-el připravuje Duchu Pravdy cestu

v sedmi světech stvoření.

2. pokračování.

Na těchto světových tělesech vytékaly podivuhodné, horké a klokotající prameny, složené nejen z vody, ale i z pevnějších látek, z nichž se mohl vyvíjeti život. Ve vlhkém vzduchu vznášel se velký počet bytostí, zalidňujících tyto světy a jejich obaly. Totéž, co je na zemi známo jako atmosféra, tvoří i obaly těchto světových těles. Jsou vydechovány těmito tělesy a krouží s nimi kolem sebe a kolem slunce. Slunce však opisuje ohromně velikou dráhu, ačkoliv se zdá býti pozemšťanům pevným bodem.

Pozemským rozumem a jeho schopností chápání nelze tento ruch zářících drah světů pochopiti; nikdo by nemohl snésti celkového dojmu.

Je téměř nemyslitelné představiti si jednotlivé bytí, sestupující shůry a ponořené v malost. A přece se tak děje.

Tak, jako bytostní v atmosféře jsou viditelně činní, tak je tomu ve všem ostatním. Jsou ovšem vždy různého druhu podle jejich úkolu, také ve vodě i v hutnosti.

Hutnost je tím, co pozemský člověk zná pod jménem "země". Tak, jako na planetě Zemi, ve světě Ephesu, tak i na Thyatiře skládá se hutnost z velmi různých látek. Tato hutnost ve své síle záření, ve své barvě a složení je naprosto rozdílná. Všechny pozemské pojmy je možno použíti k jejímu opsání, ne však pojmenování. –

Zatím co hutnost Smyrny lze přirovnati k jemné hedvábné látce, podobá se hmota Thyatiry křišťálům s hebkostí želatiny. Stejně jemné a lehké jsou přirozeně také všechny bytosti, které se tam mohou vyvíjeti a pohybovati. Něco hutnějšího a těžšího by nesneslo pronikavá napětí záření a pohyby vzduchu.

Proto je pozemskému člověku těžko vmysliti se do poměrů, které tam vznikají. Jeho dočasný druh nemůže pochopiti tyto pojmy a nemá pro ně slov. Tak si člověk vždy znovu představuje všechno pozemsky, ve smyslu "země".

Není tam mnoho hvězd, které by byly obydleny lidmi a zvířaty, přibližně podobnými tomu, co zná pozemský člověk. Jest viděti jen málo hvězd, dost ochlazených a hutných, aby mohly býti obývány. Za to jsou však bohatě obklopeny životem bytostným a proto jsou také tak nadpozemsky krásné a čisté.

Není zde žádných křiklavých, tvrdých barev. Veškeré světlo a hutnost jest odstíněna v barvách jemného moře, nebo zeleněstříbřitého světla. Květiny, většinou podobné krásným krystalům a hvězdám, jsou velikých forem. Stromy, jako obrovské kytice leknínů, prohýbají se kolébavým rytmem ve vanoucím vzduchu.

Celá Thyatira jest jediným, proudícím, svítícím, křišťálově jasným pohybem.

Také bytostní vůdcové živlů a houfy jejich vzdušných i vodních ořů jsou jemní, jako by tekoucí, šumiví a prudcí. I zde trůní nejvyšší z nich v hradu nahoře, kam je všechny shromažďuje, aby přijali sílu Boží a pak zpracovávali světy podle jejich druhu.

Vše zde tká, žije a naplňuje. Činilo by tak i bez lidského ducha, který v důsledku velké milosti od Otce světla smí putovati i touto částí stvoření. –

 

Is-ma-el byl sem ponořen, aby poznal duchy, vedl je a učil se na nich. Vyvolil schránu a táhl všemi světy stvoření Thyatiry. Putoval od hvězdy k hvězdě, viděl všechnu světlou krásu, přijímal a prožíval tkaní této části světů.

Ocitl se v podivuhodném světelném víru jemnohmotnosti. Jeho jemně zahalený duch prozařoval jeho schránu. Bylo to možné, protože tato říše byla čistá jako bublavý pramen v zahradách Čisté Lilie.

Duchové v Thyatiře byli již dávno rozvinuti. Is-ma-el mohl vidět jejich plameny, které lehce prozařovaly světlé schrány. Byl to jako kouzelný obraz pestrých ampulí, tančících na vlnách, díval-li se shůry na obydlené hvězdy.

Paprsky nastávajících matek šlehaly vysoko vzhůru, jinak než ve světech hutnější hmotnosti. Mnohý duch ze stvořených a mnohá světlá žena byli z té úrovně, v níž byl Is-ma-el, vtaženi do kruhu záření stejně utvářeného ducha ve hmotnosti.

Is-ma-el viděl postup vtělení, který se u čistých žen Thyatiry podobal službě zasvěcení, vznešené zbožnosti. Čistota přijímání těchto žen táhla ho do blízkosti jejich nejvyššího, světlu zasvěceného chrámu. Všechny ženy sloužily Irmingard.

Jejich jasnovidný duch přijímal světlo Lilie, kterou uctívali jako květinu na oltáři čistoty.

Vysoko nad chrámem viděli zářiti věčný kříž. Byl jim pojmem dokonalosti.

"On" nazývali svého Pána.

Skupiny hvězd a planetárních sluncí Thyatiry letěly kosmem v zázračně hučících kruzích. Svým světlem vyvíjely skoro až pohádkový vliv na okolní hvězdy. Vysílaly rytmické svazky paprsků do kosmu a jejich zářícími silami ovlivňovaly všechno živoucí na hvězdách.

Vyvíjely život, plný síly, svěžesti a čistoty. Duchové, kteří v jemnohmotných úrovních přehlíželi všechno bytí, vyvíjející se v hmotě a její hutnosti, radostně vzpomínali na blažené zahrady ve světlé vlasti.

Poznali, jak se pod věčným zákonem Páně vyvíjí život vždy nádherněji. Pro všechny tvory bylo zde plno čisté radosti. Chválili Pána a jeho svatý zákon.

Do takového kruhu záření blažených duchů byl přitahován i Is-ma-el. Jeho světlé bytí dávalo půdu, které se mohl přiblížiti.

Byl to zvláštní život. Kruh byl jako středisko bytostných, kteří všechny své živě předené nitky přivedli k zázračným účinkům.

Tak vytvářely se líbezné zahrady a krajiny, vystupující až do jemnohmotnosti. Zde dařilo se všem semenům bytí, které se plodně šířily v kráse. Ze hmotnosti stvořeného vystupovaly plamenné nitky jemného hmotného vyzařování, které se zdály být spojeny s nějakou vyšší silou a přijímaly to, čeho dávaly hojnost.

Duch, sestupující sem dolů, osvěžil své oči barevnou hrou světel v jemné hmotě. Byl stále schopnější vnořiti se do jemných záhalů, aby se mohl dát přitahovati proudem jemných paprsků.

V tomto stadiu ocitl se Is-ma-el nad krásnou zemí. Stál nad vrcholem zlatě zeleného pahorku, posetého rozlehlými bílými budovami.

V nich žilo v čistotě a radosti to, co bylo hmotně nejlíbeznější a zbožně sloužilo v chrámu Nejvyššího. Chrám sám vznášel se se svým zlatě plamenným křížem vysoko do vzdušných oblaků, které jako vlídné, avšak neustále pohyblivé větry jej ovíjely jako závoji.

Vedle přiléhala k němu průhledná chrámová síň, plná obdivuhodně zeleného třpytu. Byl to chrám Lilie, síň čistoty. V něm sloužily milé, světlé ženy hlubokých, stříbrně modrých očí. Jejich měkké pohyby a dětsky čistá oddanost byly dokonale půvabné.

Byly to kněžky, které zde žily se svou nejvyšší kněžnou čistoty, Thaisis, která byla současně vůdkyní žen a vidoucí, moudrou služebnicí světla.

Is-ma-el se k ní přiblížil; vždyť ona byla druhým bytím jeho bytosti. Jeho doplnění v duchu. A její plamenná schrána mocně přitahovala ducha Is-ma-ele ke hmotě.

Libě zněly hlasy dobře cvičených pěvkyň. Jejich písně zdály se býti odposlouchány ze znění světlých kosmických paprsků. Zpěv byl doprovázen hrou na nástroje z měkkého dřeva, jejichž struny zněly plně a bohatě. Kněžky nesloužily jen při slavných pobožnostech, nýbrž naplňovaly svou službou celé bytí v hmotě.

Bývaly na vlastní prosbu kněžnou Thaisis zasvěcovány.

Před tím byly svatými slovy světla, které slyšela jen kněžna, volány k chrámové službě.

Dříve byly jen žákyněmi. Jen děvčátka vybrané krásy a dokonalých vlastností směly vstoupiti do školy.

Chrámová škola čistoty byla hlavní oporou ženství v Thyatiře. Velké nebeské těleso, na němž stála, mělo totéž jméno jako celá část světů. Bylo také současně korunou tohoto stvoření i všech tam inkarnovaných duchů.

Dokud byli v hmotě, také nevěděli ničeho o poutích svého bývalého bytí. Teprve, když jako vědomí duchové opět opustili tělo z masa a krve a probudili se ve světlejších říších, stávali se zvolna schopnými prožívati své bývalé pouti v kosmu.

Kněžky zůstávaly v chrámu. Ostatní nezasvěcené panny byly zařazeny do zahrad světských pomocnic. Tam zůstávaly, dokud nebyly dány některému muži, do jehož domu potom odešly. Při tom však zůstávala jim část jejich sloužící práce, která provždy zůstala nejkrásnějším účelem jejich života.

Stále se učily schopnostem zhutňování tónů zpěvem a hrou na struny nebo slovy a pletením. V chrámové škole bylo mnoho odvětví umění a moudrostí, které Thaisis čerpala z čistého prazdroje a učila jim své sestry.

Moudrost o všech organických útvarech a návody k jejich využití byly velké a obsáhlé. Thaisis směla nahlížeti do svaté knihy stvoření a naslouchati proudům věčného života, které jí dávaly potravu pro tělo i ducha. Nahrazovaly jí pokrm a spánek. Její život byl jakoby vrostlý a vpletený do pravěkých moudrostí a zákonů Páně.

Thaisis, jako všechny ženy v Thyatiře, byla svižného, světlo propouštějícího slunečného těla; světlý, dlouhý vlas, téměř až bílý, zářil jak bílé zlato v slunci nebo ve třpytu svatého plamene.

Ženy kněžky byly oděny velmi prostě, ale vždy bíle. Hlava nejvyšší kněžky byla od ostatních žen zevně vyznačena svítícím kruhem, v něm se třpytil křišťál. Ostatní měly na hlavách květinové věnce. Květiny byly vůbec velmi pečlivě pěstovány, jako zvláštní dar Stvořitele.

Ke chrámové službě vybraly však ženy jen několik druhů. Byly to hlavně bílé květy a květiny, v jichž pěstování dosáhly zahradní sestry až nápadného výběru a krásy. Ve velkém okruhu chrámu Lilie rozkládaly se zahrady chrámových květin a za nimi zahrady ostatních rostlin.

V čelní stěně chrámu byly brány vchodu z průsvitné jemné hmoty, umělecky tepané ve tvaru mřížoví. Od nich vedly světlezelené, jako sklo jasné schody do zahrady, přeťaté širokou cestou na délku a jednou cestou napříč.

Uprostřed křižovatky byla veliká nádrž, z jejíž hloubky tryskal do výše pramen. Záhony byly plny liliových, krásně a drsně vonících, bělotřpytných květin. Vysoké a štíhlé stvoly šuměly v mírném větru a skláněly se jako vlnící stříbrné moře před stupni chrámu.

V chrámovém okolí bylo nutno mnoho pracovati, aby krása zahrad byla udržována stále na stejné výši. Příroda pomáhala pilným služebnicím. Slunce a vlahý deštíček, vlhké mlhy a sušivé větry střídaly se v harmonické rovnováze. Nikdy nebylo příliš velké sucho nebo příliš mnoho dešťů v Thyatiře. Všechno bytostné lidem pomáhalo.

Zatím co zahrady ženství byly oživovány jen bílými holuby a jim podobnými druhy sokolů, jakož i velikými rackovitými ptáky, rozkládaly se na protější straně hlavního chrámu rozsáhlé krajiny s jezery a lesy, v nichž se ukrývala ladná, zcela zvláštní zvěř.

Samozřejmě i zvířecí říše byla přizpůsobena druhu hmoty celé této části světů, zrovna tak jako všechno rostlinné nebo minerální. Jedno muselo být přizpůsobeno druhému podle zákonité výstavby všeho organického i neorganického.

 

Když se tak duch díval dolů do veškeré krásy tohoto světa, domníval se jako ve vzpomínkách slyšeti zpěv z blažených zahrad světlého domova. Když však zpozoroval činnost žen tu se těšil z toho, jak tito citliví duchové se otevřeli všemu vlivu čistoty.

Is-ma-el měl nejprve prožíti nejvyšší slavnost. Ničeho o ní zprvu nevěděl. Jako každý duch, zachvívající se v zákonech, byl blízký hmotě a otevřený pro přítomnost. Tkaní a dění v duchu je v každém okamžiku tak hojné, že vyžaduje plné vychutnání všeho do základu.

Život se nezastaví ani na okamžik. Kdo jest otevřen a tím spojen s ním, tomu se jeví v tak rozmanitém druhu, že musí mlčky, jsa přemožen, spoluprociťovati tento přemocný proud, aniž by si mnoho uvědomoval.

Různé druhy hmotnosti s jejich nesčetnými, barevně proudícími výdechy zdály se mu sice hutné a těžké, ale nebyly mu již na překážku.

Všechno hrubohmotné tak jako jemnohmotné bylo krásné a prosycené světlem. Tep dechu čistoty a zdraví byl zde stejný, tak jako ve věčných zahradách. Nikde nebylo nic zkaleného.

A přesto byl duch Is-ma-ele obtížen věděním, které ho tlačilo chvílemi jako těžký balvan. Bylo to vědění o Luciferu, jehož činnost viděl. Lucifer byl volný, a působil od ducha až do hmoty. Duch Is-ma-ele cítil také sílu z Pána, která jím proudila, jím, který byl vyslán, aby učil na Thyatiře.

 

Hned v blízkosti rozlehlého chrámového města stálo jedno obydlí. Sahalo až ke chrámových zahradám, které svou bujnou krásou zdobily celé okolí. Nad zahradami vály vlažné proudy vůně z velkých květů. Palmám podobné stromy šuměly jasně stříbrným šepotem a zvoněním jako jemné sklo.

Jemná hmota tohoto něžného druhu vydávala takové zvuky, které mohl vnímati jen ten lidský duch, který již dříve něco podobného slýchal jemnohmotným sluchem.

Zvěř, která tu pobíhala volná a jako ochočená, byla zrcadlem čistoty zde žijícího lidského ducha. Byla zde člověku k službě a radosti, ale přesto volná. Radostně a důvěrně poskakovala sem tam a nikdy se nestavěla k útoku ani k obraně. Byla zvyklá na člověka a milovala ho jako silného, mocného přítele.

V Thyatiře nebylo žádných škůdců, ani na rostlinách. V kráse této části světů bylo vše čisté a prosté, naplněné duchem poznání.

 

Hodina světla se stále více přibližovala ke svému uskutečnění ve hmotě. Thyatira ji vítala ve ztišené zbožnosti.

Slavnost vtělení trávily ženy vybrané z chrámových služebnic několik měsíců v chrámovém tichu. Jejich trvalá práce a činnost ducha zaměstnávala se jen nejkrásnějším myšlením a jednáním. Tak bylo vytvořeno spojení s duchem, který měl oživovati dětské tělo.

Bylo zákonem Thyatiry, že určitý počet nejčistších žen býval zasvěcen chrámové službě, aby se ve svém počtu mohly inkarnovati vznešení duchové.

Právě proto přitahoval světlý chrám v Thyatiře hojnost zářících vznešených duchů, vždy v okamžiku zcela určité konstelace slunce v kosmu. Tehdy se ještě stvoření zachvívalo čistě a v souladu s podivuhodnými zákony Božími.

Ze světlé výše vedly dolů mnohé světlé nitky. Z hmoty vystupovala jim vstříc jemná a zářící vlákna. Vstup duchů a zářivé budování jejich jemnohmotné schrány podobalo se zázračně sršícímu reji světla. Stejné bylo i podivuhodné předení bytostných mostů podle přírodních zákonů.

Tak Is-ma-el byl obklopen šlehajícími paprsky. Mocným úsilím po činnosti žhavě z něj tryskaly, byl-li v určité blízkosti záření jemu podobný bytostný most.

Bylo to ponořování, planutí a přesto trvání. Duch se nechal zahaliti a blaženě usínal.

Tak přecházel vědomý duch do hmotného bytí v podobném stavu, v jakém ji kdysi opačným postupem opouštěl.

Duch měl po léta dřímat v okruhu bytostného záření. Měl se probouzeti a státi člověkem, aby jednou, jsa v důstojné nádobě, mohl procitnouti ve vědomého služebníka Božího.

Ženou, která mu měla umožniti hmotné bytí, byla Lydia, chrámová zpěvačka, choť velkého Theddea!

Být krásnou nebylo na Thyatiře výjimkou. Chrámové ženy považovaly za samozřejmost být půvabné a ctnostné. Nikdy na to ani nemyslely.

Byly přece služebnice čistoty! Jejich bytosti byly naprosto vyrovnány, čímž byl ještě více podporován a povzbuzován jejich přirozený půvab.

Neměly žádných zvratných účinků k odčiňování, protože nebyly dosud zapleteny do zvratného působení útrap. Byly jako květiny, kvetoucí Tvůrci k slávě a nesoucí semena, která opět padala do hutné hmotnosti a ještě se živila přebytky jejich krásy, dále žijící v jemnohmotnosti.

Mnohé z těchto čistých žen odcházely, když splnily vůli svých osudů, opět vzhůru v radostném vědění, že žily jen proto, aby připravily vznešenému Duchu cestu hmotností.

Thaisis sama vedla a radila všem ženám. Znala jejich duchy stejně, tak, jako duchy těch, kteří měli býti teprve zrozeni.

Nad chrámem čistoty a nad domem, skrývajícím požehnané matky, vznášela se růžová zář silného, svítícího požehnání světla.

 

Na Thyatiře nebylo chudých. Všichni měli práci a potravu. Byli zcela skromní. Neznali hromadění majetku. Vše, co měli, používali k uspokojení svých potřeb. A to jim vždy stačilo.

Jen chrámy byly nádherné a bohaté. Bylo společnou potřebou všech je zdobiti a vybavovati.

Také domy těch mužů, kteří se zabývali výměnou plodů a pokladů země mezi rozlehlými lidskými bydlišti, byly prosté a jednoduché. Tito mužové měli velký rozhled, vědění, dovedli správně radit a přesto nevynikala jejich obydlí ničím jiným, než důkladností a krásou.

Obytné domy této kasty měly více místností. Všechny byly jednopatrové, s plochými střechami, nesenými sloupy.

Vchod vedl do otevřené haly, na jejíž jedné straně byly lázně. Schody vedly do třpytivých nádrží, naplněných průzračnou vodou. Pestré závěsy z překrásných tkanin je oddělovaly od haly.

Hala sloužila k jídlu, při němž se sedělo na měkkých, nízkých polštářích. Stolem byla málo zvýšená deska, na níž stály světlé třpytivé mísy. Hlavním jídlem byly plody zvláštní vůně a velmi krásného vzhledu. K jídlu byla podávána ve velkých průhledných pohárech nádherně sršící, zlatě rudá vína.

Za touto halou byly ložnice. Jedna ložnice byla určena synům, druhá dcerám, další ženám a opět jiná mužům, kteří patřili k domu. Sloužící bydleli v jiném domě, protože patřili k jiné kastě.

Dům Theddeův byl v nejkrásnější poloze blízko moře. Byl obklopen zahradou, za níž vzadu byl veliký dvůr. Tam bylo uloženo zboží, dovezené z jiných ostrovů a krajů na výměnu. Zvláštní byla doprava zboží z lodí na pohyblivých mostech do skladišť.

Byl to čilý shon, ale na zaměstnaných lidech nebylo vidět žádného spěchu ani chtivosti. Všude pracovali jen muži. Byli vážní a pilní. A přesto veselí jako děti. Pěkný byl pohled na jejich vysoce urostlé, silné a rozložité postavy. Úzké oválné tváře a vysoká čela nesla znak ušlechtilé zralosti již od mládí. Oděv byl hrubý, přírodních barev, z části zdobený šerpami a lemovkami umění milovných žen. Na prsou měl každý své jméno, vyjádřené zvláštním obrázkem, kterým rozuměli jen lidé na Thyatiře.

Toto jméno dostávali v chrámě od nejvyššího kněze O-mana, který byl současně králem a z rad Thaisis čerpal moudrost světa.

Zahrady všech domů thyatirských kupců byly ukončeny takovými skladišti. Skýtaly obraz hojnosti a nadbytku mnohých sklizní, píle a činnosti těchto lidí. Šedě bělaví mezci pobíhali od rána do večera mezi přístavem a skladištěm. Na povzbuzující volání svých honců odpovídali hlasitým řehtáním.

Jiná obrovská zvířata nosila na zádech veliké balíky hmot. Tato zvířata podobala se bílým slonům.

Veliký byl hluk na tržištích, které se rozkládaly napravo i nalevo u cesty k moři. Stále tam přicházely nové a nové průvody. Přes všechnu bystrost rozumu nebylo v obchodě nikdy žádné falše, nedůvěry nebo šizení. Proto nebylo také hádek. Nad vším ruchem a myšlením vznášel se dech čistoty.

V přístavu se však houpaly veliké lodi. Nástupiště i můstky byly plné pobíhajících nosičů. Lodi byly různých tvarů, ponejvíce ze silných temných dřev. Plachty byly veliké a pestré. Na zadní části lodí bylo vidět veliká kormidla.

Velké, břichaté prostory lodí skrývaly různé náklady. Kolem lodí šířila se směsice vůní, vystupující z nesčetné spousty zboží.

Jedno z největších plavidel mělo na rudé plachtě zlaté slunce!

Právě se chystalo k odjezdu. Majitel, jako poslední, vstoupil na loď a pak se opět vracel po stupních můstku na zem. Jako všichni jeho soukmenovci byl statný a krásný. Jeho tvář, lehce ožehnutá jižním sluncem, byla orámována tmavozlatými vousy.

Zlatohnědé oči zářily a vyjadřovaly mírnost a vlídnou dobrotu. Tvář muže, který byl zvyklý na rozhodování, zírala chytře, hrdě a s jistotou. Kolem málomluvných úst i kolem očí zachvíval se přívětivý úsměv, i když mlčel. Úzký, podélný nos, tak jako tmavé oči a pleť prozrazovaly, že tento muž nepochází z Thyatiry, nýbrž že přišel ze vzdálených jižních ostrovů.

Když se blížil k přístavišti a hodlal protlačiti se zástupem lidí, tu najednou se všichni rozestoupili s úctyplnými pozdravy.

Pohybem ruky jim odpověděl a kráčel přímo ke skupině lidí, která jako by na něj čekala.

Hezký, asi dvanáctiletý hoch vyběhl mu vstříc a uchopil jeho ruku. Slunné, temně modré oči se rozesmály. Bouřlivé pohyby štíhlého těla, pružný poskok neudržitelného přání prozrazoval ohnivou energii a radostnou touhu po činu. Síla přání byla vřelá a čistá. Se rtů vytryskla prosba:

"Otče Theddeo, smím jít dnes s tebou do chrámu?"

"El-miso, já vím, jak tě to tam táhne a chci proto splnit tvé přání! Dnes již necháme práce, protože moje loď odplula do Lissy. Přiveze krásné látky, nádherné tkaniny a hojnost zlatých křišťálů, můj synu, a ty budeš moci vzít ty nejkrásnější a předložit je O-manovi k výběru."

"Stále ještě myslím, otče, na ten klenot, který mi nedávno anděl ve snu ukázal. Zářil jako světlo. Byl to překrásný kruh a v něm vzácný kámen. Nikdy nezapomenu na jeho hlas, který pravil:

"El-miso, v ohni tvé věrnosti vykováš tento kruh Nejvyššímu a k prvému kameni přidáš druhý!" A teď mi ten světlý kruh nedá pokoje. Zdá se mi, že již nejsem dítětem. Musím začít s tím kruhem!"

Jeho oči žhnuly, i jeho vlas planul zlatem. Theddeus přitáhl chlapce k sobě a aniž by věděl proč, políbil jej na čelo.

El-misa vsunul svou malou ručku do ruky otcovy. Zevně se zdálo, jako by byl veden. Ve skutečnosti to byl   o n , jehož planoucí, touhyplná a probuzená vůle dávala směr.

Theddeus byl pln vnitřní radosti, když cítil silné chtění dítěte. S úsměvem dal se vésti k chrámu.

 

Brzy se dostali ven ze zmatku tržiště. Vzdálenosti nebyly tak velké. Volili cestu, vedoucí pod nesčetným loubím, jichž klenuté, smaragdově jasné paprsky vedly vzhůru do chrámových zahrad.

Stříbrně zelené sluneční světlo tančilo na listech a mezi nimi stříkalo plamenné obrazce na cestu. Vítr tiše hrál v loubí. Jeho tichý sametový šepot byl doplňován bzučením sluncem opilého hmyzu.

"Slyš, otče, tu krásnou hudbu!" řekl El-misa, naslouchaje.

Tiše našlapoval, jakoby svým spěchem nechtěl způsobiti hřmotu.

"Hle, zde již začíná pobožnost. Je to ztišení přírody a zpěv chvály stromů, který nás vede do stále krásnějších zahrad světla."

Theddeus jen přikývl. Nedovedl se tak vyjádřiti jako jeho hoch. Když však slyšel slova z jeho dětských úst, oživla v něm, jako by je byl řekl sám.

"Dnes se jen zastavíme u jezera bílé květiny, protože mám veliký spěch," pokračoval El-misa dále.

Nemohl jíti kolem jezera bílé květiny, jak říkal lilii, bez zastavení. "V poslední době tu často musím stát a naslouchat. Slýchám tóny tak čistých harmonií, že nemohu vůbec vymyslit slova. A přece, otče, je v nich nějaké slovo, jméno, které se mi zdá, že jsem již znal a zapomněl! Věříš, otče, že taková jména opět procitnou? Věříš, že jsou?"

"Jistě, že jsou, můj synu, víš-li o nich. Jistě si je také uvědomíš, až přijde tvůj čas."

El-misa již více nehovořil. Rozuměl nebo ho opět zaměstnával onen tón, o němž přemýšlel? Chvíli hleděl do stříbrně jasných, věčně se vlnících vod čistého jezera a viděl až na dno. Lilie na březích jezera skláněly se ve zvonícím znění a jejich drsně sladká vůně laskala chlapce.

"Jak jsou vlídné a přece tak chladné," pravil tiše. "Voní tak čistě a chladivě. Tak to jistě voní v zahradách Božích, o nichž Thaisis zpívává."

"A ty rozumíš tomu, co Thaisis zpívá?"

"Ovšemže, otče, přijímá to přece z těch samých paprsků světla, z nichž ke mně mluví vůně a tóny."

To bylo příliš vysoké i pro Theddea, přesto, že pocházel s Thyatiry, které byly známy tóny paprsků.

"Jsi přece ještě tak mlád, El-miso! Raduj se z květin a zvířat. Hrej si a nenaslouchej tak hluboko zpěvu milostiplných kněží!"

"Ty by ses hned bál, otče, že tě brzy opustím a odejdu vzhůru do věčných zahrad? Ó ne, neboj se! Já vím, že tu mám práci. Nepůjdu odtud, dokud nesplním to, co mám vykonat!"

Theddeus se ztišil a zbledl. Jeho zlatě hnědé oči ztmavěly. Do jindy usměvavých rysů vrylo se zamyšlení hluboké vážnosti. Cítil: zde mu dalo světlo úkol! Měl opatrovati El-misu pro Světlo, jako svůj nejvyšší poklad.

Proto se snažil řídit myšlenky chlapcovy pokud možno dětským a přirozeně hmotným směrem. Musel se státi zatížením svého dítěte, jeho kotvou v hutnosti.

Tak se zatím přiblížili k nejvnitřnější zahradě. Zde odložili svou obuv a kráčeli mělkou, proudící vodou. Když z ní vystoupili, stanuli na stupních před prvou třpytící se zlatou branou chrámu. Mlčení bylo v nich, nad nimi i kolem nich, jen jejich duchové se modlili.

Když vstoupili do prvého nádvoří, obklopeného nedohledně dlouhou řadou sloupů, zahalil ducha El-misy světlý obláček. Zdálo se, že nemá ještě poznati to, co bylo již připraveno v jeho usilujícím chtění. Prostý a pln pokory, dítě tak, jako ostatní, stál maličký syn Theddeův před obrovskými sloupy. Jejich ohromující velikost, výše a nedohlednost, jakoby na něj tíživě dolehla. Modré světlo proudilo z výšin. Kolem dítěte opět šuměly harmonie sfér. Jeho duše byla cele vyplněná zbožností.

Když přešli sloupořadí a ocitli se před druhou branou, zmocnila se chlapce veliká radost.

"Nyní jdeme k O-manovi!"

Byl to nejvyšší kněz, kterého miloval jako svého otce. Široké, chrámové schodiště vedlo vzhůru. Po obou stranách zvedaly se opět třpytivě bílé, světlé zdi. Tento kruh chrámových budov poskytoval obydlí kněžím. Vlevo vedla sloupová síň do pokojů Omanových. Sotva otec se synem vkročili do síně, vyšli jim vstříc bíle odění žáci. S hlubokou úklonou hlav a zkříženýma rukama zůstali stát. Mlčky prošli návštěvníci jejich řadami. Pak vešli všichni do velké haly, jejíž půda se třpytila jako smaragdová. Sloupy, stojící v kruhu svítily touže zelení. Střechou linulo se dolů tekoucí světlo.

El-misa stál v údivu. Dosud nesměl vkročiti do chrámu. Nikdy si nepředstavoval, že může spatřit takovou nádheru. Všechno bylo prosté a velice krásné. El-misu napadlo: jak vznešený jest ten, který tolik obdarovává své tvory, že mohou takovou krásu vytvořiti!

Jeho velké dětské oči se mlčenlivě rozhlížely kolem sebe. Naslouchal v sobě a cítil, jak v něm šumí pocit nového štěstí.

V pozadí stál bohatě zdobený, zlatě kamenný stolec, průhledný jako topas, na kterém O-man sedával při zasedání rady a při výkonu královského úřadu.

Za stolcem byl napjat třpytně hedvábný koberec, vázaný prsty nejčistší omilostněné ženy. Představoval stvoření říše Thyatiry. Hojnost barev a poddajnost nitek, téměř nedosažitelných v hutnějších druzích stvoření, poskytovaly zde výběr toho nejkrásnějšího. Byla do práce Naemis, první služebnice a přítelkyně Thaisis, která v chrámové službě stála po jejím boku.

I ona patřila k vyvoleným ženám a byla omilostněna zachycovati obrazy, které Thaisis viděla a popisovala je ve světlých, lehkých tkaninách. Tak jako Chrisotis, první zpěvačka chrámu, dovedla je znovu podati v tónech. Její zachvívající se duše nacházela tóny, které hrdlem zpěvavého ptáčka opakovala.

Zněly čistě, světle, jasně jako stříbrné zvonky. Při tom tiše rozechvívaly a letěly do daleka, aby tam zanesly zázračné působení svatých proudů.

Koberec žhnul tak jasným světlem, že El-misa byl úplně oslněn. Dlouho stál mlčky, s široce otevřenýma očima, v nichž se odráželo světlo zářivého prožití jeho malé duše. Byl hluboce pohnut. Zbledl, jeho oči ztemněly a rty byly téměř bez krve.

"El-miso," volal naň otec tiše, chtěje ho chrániti a napomenouti. Dobře zpozoroval, co se v dítěti děje. "Nemusíš se tolik zaposlouchat do hlasů těchto barev. Dívej se na všechno ostatní. Co je tu krásy kolem tebe! Čekáš přece na O-mana!"

El-misa z vrozené zdvořilosti se zamlčel, aniž by otci řekl, že nyní již prožil dosti, když uviděl koberec. Chtěl býti sám. Vše se v něm bouřilo. Jeho cit byl tak bdělý, že El-misa viděl celou tvůrčí mohutnost tohoto obrazu Thyatiry.

Chtěl říci:

"To znám! Tak to bylo! Byl jsem při tom!"

Současně se však zalekl:

"Já, já, El-misa, syn Theddeův? Jsem přece ještě chlapec! Kde pak jsem byl, když světlo tvořilo Thyatiru?"

Dítě bylo plné hledání, naslouchání, usilování.

"Já, El-misa, syn kupce Theddea?"

Malé chvějící se ruce přejely dolů po šatech. Byly hebké, hedvábné a jemné lemůvky blýskaly se jako krůpěje rosy na dlouhé šňůře. Kdykoliv šel do chrámových zahrad byl vždy oděn v stříbrně jasné a slunečně žluté barvy.

"To je barva světla! Zvoní nejčistěji v chórech Božské harmonie ve hmotě."

Tak vysvětloval otci, proč rád nosí žlutou barvu.

"Proč ne bílou?"

"Bílou ještě nesmím nosit, jinak bych byl příliš lehký!"

Tak zázračně prosté odpovědi dával El-misa. Vždy v nich bylo vědění, kterému rozuměli jen O-man a Thaisis.

Zatím co hoch mlčky prožíval, kněz tiše vstoupil.

Postavil se u svého křesla. Teprve tam jej hoch zpozoroval. Rychle se uklonil a po malém dětském obličeji přeletěl rys vážné úcty. O-man však nesedl na své křeslo. Neslyšnými, ale pevnými kroky přistoupil k chlapci a vzal jeho hlavu do dlaní.

Ohnul malou skloněnou hlavu zpět, takže se dítě muselo dívat jemu do očí.

"Ejhle, zářivá ratolest z Patmu je zde! Buď mi vítán El-miso!" A El-misa, dítě, odpovídá hlasem svého ducha:

"Pozdravuji Tě, Jene!"

Bylo to světelné zaslíbení, vedení ze Světla, že se tito dva stvoření setkali. Zralý muž, blížící se věku starců a dítě, hoch El-misa, který musel býti vychován k světlé činnosti ve hmotě!

Theddeus mlčky vyslechl neobvyklý pozdrav. Zvláštní, až podivné způsoby hocha ho nijak nepřekvapovaly. Dojala ho však srdečnost knězova, tak přirozená, jako modlitba.

"Pane, Tvůj pozdrav je požehnáním pro El-misu." To bylo vše co mohl říci.

"Brzy bude El-misa zůstávat v těchto síních, Theddee, protože sem patří," odpověděl O-man dobrotivě. "Doufám, že ho svěříš mé osobní ochraně. Může tě kdykoliv navštěvovati, protože se také ve tvém domě bude učiti, aby dobře rozuměl úřadu svého otce.

Jeho duchovní cestu chci však řídit já sám, protože je mi duchovně svěřen. Přišel v pravou chvíli, když se naše cesty zkřížily."

Bylo to, jakoby dvě světelná jádra usilovala k sobě, když se oba vysocí duchové ve hmotě setkali. Dítě a stařec.

Oba byli touto událostí hluboce dojati. Bylo to zvláštní prožití, jehož moc nelze srovnati s pozemskými věcmi. Oba to cítili. Muž, jako kněz a mudrc, vědomě, protože znal tuto hodinu a vědomě ji naplnil. Dítě cítilo sice nevědomě, ale neméně silně, že se s ním něco stalo, co zasahuje hluboko do souvislosti jeho prapůvodu. Jeho příští slova zněla:

"Je mi, jako bych už nebyl sám na světě!"

Zamyšleně díval se Theddeus na své dítě. Zdálo se mu, jako by je opět vracel Pánu, který mu je dal ve své milosti k radosti. Vzpomínal své ženy, kterou ztratil, a na chvíli, kdy mu sama Thaisis vložila toto dítě do rukou.

Thaisis při tom pravila:

"Podle vůle Boží jsi ho zplodil, podle svaté vůle Boží byl přijat. Podle zákona čistoty ho Lydia zrodila a tím splnila své určení. Chraň jeho pozemské tělo a ostříhej vývoje jeho duše, až se jeho duch probudí! Pak bude skončeno i tvé poslání podle vůle věčné moudrosti."

Theddeus věděl, že v jeho synu žije vznešený duch a dával mu vše, čeho potřeboval ke svému tělesnému i duševnímu rozvití. Pilné a bystré způsoby chlapcovy mu vycházely ve všem vstříc, takže z něj měl jen radost a nikdy nepociťoval námahy.

Později El-misa nikdy nemluvíval o své matce. Ctil ji jako tu, která mu dala život a jak to vyplývalo z výchovy dětí. Necítil však k ní bytostných sklonů.

Netoužil také po něžnostech. Jestliže se někdy přitulil k otci, byl to více výraz duchovního cítění, převeliké radosti nebo vděčnosti k Pánu. Také, když měl přání po duchovním prožití, ovládlo ho citové dojetí. Tu se přivinul k otci, ale zcela čistým radostným způsobem, aniž by v tom byly nějaké pocity.

"To dítě jest jako květ nebo jako krásný drahokam," říkal si Theddeus. El-misa měl opravdu velké štěstí, že mu otec tak dobře rozuměl.

Proto také rozuměl nyní jeho radosti a mohl bez osobní bolesti chápat štěstí dítěte. Pán dal mu milost, že směl spoluprožívati, protože se úplně dovedl vzdáti sebe sama. Aniž by Theddeus znal celou velikost této události, prožíval spojení těchto vznešených duchů ve hmotě jako radost nadpozemského druhu a tím byl také povznášen v duchu.

"Jak jsi krásný, O-mane," řekl El-misa, dívaje se pln obdivu na nejvyššího kněze. "Vypadáš jako anděl!"

"Což jsi už viděl nějakého anděla, El-miso?"

"Ovšem, vždyť mi přece uložil můj úkol."

"Tys slyšel, můj synu a Thaisis ti ukáže cestu. Půjdeš do školy zasvěcených, abys jednou byl dosazen nad mnohými. Theddee, dej nám dítě do naší ochrany!"

A Theddeus odpověděl:

"Patří Pánu! Děj se s ním podle jeho svaté vůle!"

V nitru El-misy vyšlehl oheň radosti a on ve štěstí políbil otcovu ruku.

"Nuže, dnes jdi ještě domů a připrav se k nastoupení do školy! Brzy tě zavedu k Thaisis."

Nejvyšší kněz opět odešel. Zdálo se, jakoby se najednou neviditelně ztratil. Před očima ducha El-misova však stála jasná a světlá postava ducha a plameny jejich stejnorodosti šlehaly radostí.

Toto setkání s O-manem znamenalo pro El-misu duchovní událost velkého významu. Byl tím postaven na svou vlastní půdu, z níž se měl nyní rozvinouti jeho vývoj.

Lidé jeho okolí věděli o tomto velkém prožití tak málo, jako nic. Zevně zůstalo dítě téměř nezměněno. Celé okolí bylo stejně zvyklé na jeho tichou, zamyšlenou bytost, než aby jim byla nějak nápadná.

Moudří učitelé pod vedením O-manovým začali vyučovati. El-misa se horlivě oddal studiu. Byly to jen začáteční stupně k pozdějšímu vědění zcela jiného druhu, než jsou školy v dobách nadvlády rozumu v hutnějších částech stvoření.

V prvé řadě usilovaly o lidský vývoj hmotné nádoby. Musel se stát nástrojem, na kterém by mohly hráti jemnější, vyšší síly stvoření.

Protože nejvnitřnější jádro člověka ještě nebylo zkřiveno, stačilo jen vzbuditi a posíliti schopnosti, v něm dřímající. K tomu patřilo, jako základní prvek, vypěstování tělesné zdatnosti.

Tato cvičení byla částí bohoslužebných úkonů, jako vůbec všechna činnost, a byla také proniknuta tímto věděním. Dechová cvičení, která byla spojena s výchovou k tělesné zdatnosti, byla současně otevíráním se k modlitbě.

Tyto cvičné hodiny bývaly vždy ráno a večer a směly se konati jen ve stavu naprostého vnitřního klidu. Byl-li některý z žáků nějakou chybou nebo bolestí duše sevřen, nesměl se těchto hodin zúčastniti.

 

*****

****************

*****

 

 

… Pokračování příště

 

Is-ma-el připravuje Duchu Pravdy cestu

v sedmi světech stvoření.

 

3. pokračování.

Tyto chvíle zdokonalování staly se vrcholnými body dne. Chránily všechny žáky před zbytečným vzrušením duše a dávaly přirozeným způsobem vnitřní vědomé ovládání sebe sama. Proto byla vyzařování duší čistá a světlá a mohla tak lehce utvořiti spo­jení se všemi vyššími silami.

V této době vývoje měli žáci předepsáno mnoho pohybu v pří­rodě. Brzy nastalo harmonické spojení mládeže s učiteli. Po krátké době směli se již zúčastniti chrámových služeb a všechno jejich jednání bylo proniknuto zbožností a uctíváním. Byli vedeni k ml­čení, jen v dobách her bavili se veselým zpěvem, smíchem a vy­pravováním. V prvních měsících nemohli žáci opustit chrámových zahrad. Měli se oprostiti od své původní dětské sféry, aby v nich mohlo být vědomým vedením docíleno probuzení nových sil.

Jemně utvářená etherická těla, která se v této době kolem nich tvořila, byla mostem pro vpuštění a proudění vyšších sil ze světla, od kterého se tito lidští duchové ještě neodloučili.

Všechna cvičení byla stupni k moudrosti. Teprve tomu, kdo se dovedl zcela otevřít a podřídit vyšší vůli, otevřela se čistotou v mluvení a jednání brána moudrosti. Nebyla to škola extase, ale škola života a zdatnosti.

El-misa rychle prošel těmito stupni přípravy, rychleji, než jeho spolužáci. V chrámě Thyatiry nebylo zvykem vysedávat určitou dobu. Kdo dovedl pokračovat, směl kráčet dál a často před­stihnout i starší.

Brzy nadešel čas, v němž El-misa, dosáhnuv stavu zralosti, směl se přiblížiti ke kněžně Thaïsis .

V té době byl již O-man jeho přítelem a vůdcem. Když sta­řec s hochem vedl své hovory o Bohu, zdálo se, že z nich přetéká plynoucí, věčně vyrovnávající proud. Bylo to jako modlitba v bla­žené vzpomínce, v dávání a přijímání vědění o moci, lásce a síle, z níž vznikly živoucí trvající hodnoty.

A na nich budoval O-man El-misovu školu! Poznáním mělo se duchům v Thyatiře dostat správného stanoviska k Bohu; ne­boť oni již věděli o Luciferovi a o chtění tohoto, od světla odvrá­ceného ducha.

Moudrý O-man, který již dříve přinesl lidstvu vědění o jeho duchovním zárodku, připravoval ho nyní k nejvyššímu splnění. Připravoval hocha k boji s odpůrcem. V El-misově duchu procitla vzpomínka na pád anděla a na jeho hrůznou činnost v hutnosti. Z této vzpomínky vystupovaly v jeho duchu plamenné obrazy. Hluboko vryla se varovná slova učitelova:

„Buď bdělý, protože jeho lest přichází v oděvu krásy!“

 

 

Tak přešlo mnoho měsíců. V duchu mladého El-misy vykvétalo jedno světlé poupě za druhým. Cesta El-misova příštího pů­sobení podobala se zářivě světlému háji, plnému slunečního jasu, nádhery květů a ptačího zpěvu.

Čilému duchu ukazovaly se nezměrné možnosti vědění a po­znání. Zdálo se mu, jakoby všechno bylo v něm a potřebovalo jen daru probuzení. Záření barev a tónů, které jako dítě intuitivně cítil, stala se mu dávno věděním. Vlévat je různou dovedností svého čilého rozumu do forem všeho druhu bývalo jeho nejčastějším zaměstnáním.

Lehkost a čistota jeho zachvívání vedla ho současně stále víc k pozorování okolních jemnějších světů.

A protože v Thyatiře bylo zprvu všechno čisté, zvláště pak v posvěcených místech uctívání Páně, kde se žilo jen Světlu, bylo toto vidění opět novou blažeností mladé probouzející se duše.

El-misa již nebyl zasněný. Přísný výcvik jeho těla i jeho du­cha to vůbec nedovolil. Často však se hluboko zamyslel; byly to myšlenky moudrostí a zkušeností, které ho tak silně zaměstnávaly. Byly to zkušenosti z jeho vlastního pozorování.

Nejprve prožil, jak se má v modlitbě postaviti k hmotnosti. K tomu se připojilo pozorování jeho okolí, jakož i pozorování splnění jeho prosby nebo zpětný účinek jeho díků ve formě ne­popsatelné hojnosti síly, které musel ihned využíti, měl-li ji zcela přijmouti.

Jeho já se dostalo do takového pohybu, že v něm náhle vy­vstala vzpomínka na život světla na blažených ostrovech. Tato vzpomínka ho však jen vzpružila a pak, jakoby ku výstraze, padal kolem ní světlý závoj.

„Musíme chránit El-misu, aby se příliš záhy neprobudil! Že­ne kroky svého vývoje příliš rychle a daleko. Máme na starosti, aby probral každý stupeň důkladně a vážně. Zadrž ho nějakým hmotným odbočením.“

Tak mluvila Thaïsis k nejvyššímu knězi O-manovi.

„Uvaž, jak musí být tvrdý pro doby boje, jak musí krok za krokem pochopit hutnost, do níž se má vnořit celé jeho vědění.“

Procházeli se v dlouhém loubí chrámového dvora, kol kolem obklopujícího budovu chrámu Páně. Odloučeni branami od vněj­šku, oddávali se horlivě pozorování toho, čeho je třeba. Thaïsis rozvinula před moudrým vůdcem duchovně hmotné moci v Thya­tiře všechno vědění ze světlého pramene svého poznání.

Vše, co jí bylo z nejčistšího pramene darováno a co v sobě čistě přijala, dávala v čistotě dál mudrcům této říše.

Postavou a zjevem zdála se být věčně mladá. Její krása byla více duchovního než pozemského druhu. Co bylo při jejím zjevu nejnápadnější, bylo držení jejího těla, ladná, ale přesto pevná chůze. Dokonale ušlechtilé pohyby její královské hlavy vyjadřovaly nejvyšší důstojnost ženy, v níž se pojila pokora čistého přijímání s vůlí vládkyně.

Její ruce bývaly vždy obráceny vzhůru a soustřeďovaly vše­chnu sílu nebes, když pomáhaly anebo udělovaly rady vedení moudrého rozumu. Vlnění jejího oděvu, když se skláněla před stupni oltáře a jejích závojů, jimiž její tvář byla vždy obklopena, úklon těla, její pokleknutí před Pánem ... to vše byl formou uči­něný půvab a uctívání v pokoře před Bohem!

Přes všechen tento nepopsatelně veliký půvab měla tato žena ve svém duchu jasné, až mužsky silné chtění, které prozařovalo všechnu líbeznost zjevu a činilo ji nepřemožitelnou.

Slovo, které se zachvívalo jejího ducha jako láska a světlo, bylo velikou mocí.

„A přece myslím, Thaïsis, že už je čas přivést El-misu před tebe. On už není chlapcem. Zralost jeho ducha toužebně proráží hmotně procitlou nádobu.

Mateřské, věčné ženství může v tomto stavu poupěte dosáh­nout nejvyššího zušlechtění a uklidnění pronikání ducha. Matky, která byla tak blízko tvému srdci, nepoznal. Bylas to ty, tvé po­žehnané ruce, které ho vnesly k otci, do života hmotnosti. Čím mu budeš, to já vím, čím jsi mu byla, ví on odedávna. Síla světla mu zprvu zahalí, odkud jste přišli!“

Ty víš, že jeho duch je příliš bdělý, i tebe hned poznal!“

„A škodilo mu to? Tvrdím, že ne! On je z nás silných ten nejsilnější, pamatuj na to, Thaïsis.“

Kněžna potřásla hlavou a na její tváři se objevil láskyplný úsměv, který přesto vyzařoval chladnou přísnost.

„Přišlo-li toto rozhodnutí shůry, dostaneš brzy můj souhlas!“

To byla její poslední slova. Vlídnou úklonou propustila kně­ze z rozhovoru. Klidně a odměřeně kráčel kněz se skloněnou hla­vou k chrámu. Kolem Thaïsis se uzavřel kruh jejích žen, které opodál v loubí střežily svou pani.

Vlídná ruka lásky zdržela ještě El-misu před splněním jeho vřelého přání. Jeho plamenný duch musel být ještě tvrdší než ho mohla Thaïsis přijmouti.

Stříbrné světlo velkého bledého měsíce stékalo dolů, k Thyatiře, odpočívající v kouzelném tichu. Veliké, stříbrněšedé vějíře palem se sotva pohnuly, když ze vzdálených slunečních září roz­běhly se prameny větru nad zálivy, k nimž sestupovaly zvlněné zahrady.

Malé, drobné vlnky perlivě stékaly přes mušličky, kamínky a stříbrný písek břehů. Něžně růžová barva peří velikých, divo­kých labutí se třpytila ve vodách, z nichž se právě vynořily.

V  zátokách byly zakotveny čluny; snivě se kolébaly ve věčném rytmu na poklidných vlnách.

Bylo to ticho, mluvící zvlášť výraznou řečí; neboť bytostní v něm tkali svá uctívající vlákna zákonů. Obklopovali posvátné zahrady Páně a spolu s čistými lidskými duchy vytvářeli čistotu. I lidští duchové nesli tu své hmotné schrány jako kalichy, plné úcty, aby jimi sloužili Pánu. Tiché byly i rozlehlé chrámové síně a zahrady, rovněž tak, jako do dálky rozsetá obydlí mnohých kněží.

V  tichu a v sebepohroužení kráčeli tu dva, učitel a nejvyšší kněz O-man se svým žákem El-misou:

„Všechny síly, kterých se ti nyní dostane v hojnosti tvého při­jímání, řiď moudře, využij jich a dej jim spočinouti ve svatém zákoně vyrovnání. Především zužitkuj také všechny síly svého hmotného těla, které nyní v zářivém chtění usilují vzhůru, ke vše­mu čistému a vznešenému!

Učiteli, který tě vede, náleží říditi je svou moudrostí ducha. Jen mi cele důvěřuj, El-miso! Pak se dokončí jasně tvůj vývoj po­dle přísné a čisté vůle Nejvyššího.

Ty ještě neznáš svou cestu, ale já o ní dobře vím. Z pramene moudrosti byly mi ukázány mnohé tvé cesty. My jsme poutníky časem a věčností, El-miso, a co se dnes naučíme a získáme, toho máme zítra využít. Nepotřebujeme to vléci s sebou jako tíhu do velkých dob, tvořících osud. Pamatuj na to! Cvič se v trpělivosti a žij okamžiku? Nepospíchej vpřed, nepředbíhej svůj vývoj; ne­boť prožiješ vše, část po části.

I když se ti nechce tak radostně do všech hmotných záleži­tostí, ony přece musí být. Právě v hodinách hmotné práce získáš tak mnoho, že ti pak prameny ducha potekou ještě krásněji a jas­něji.

Má se ti otevřít zrak pro zvířata a rostliny. Tvé vědění vzro­ste, jak ani sám dnes netušíš. Což nevidíš, jak v přírodě všechno usiluje a spolupracuje? Cítíš a prožíváš chvění a paprsky. Pozná­váš nahoře a prožíváš dole. Tvůj duch se otevře pro to, co spo­juje.“

Zatím, co O-man vyprávěl svému mladému příteli o bytí a tkaní mnohých bytostí, které již viděl a poznal, kráčel El-misa tiše, jsa vážně zamyšlen, po jeho boku. V době, kterou mu O-man věnoval, se velmi změnil, jakoby dítě od něj zevně odpadlo, ale jinoch ještě zcela nevznikl.

Nad andělsky čistou, drsnou mlčelivostí jeho bytosti ležela bolestná tíha. Přesto však pod touto pokrývkou žhnul jeho duch žhavým ohněm. Vyvstala v něm silná, čistá láska ke všem tvo­rům.

Někdy vystoupila v něm jako vřelá vlna a všechno v něm usi­lovalo k tomu, aby jí k něčemu vynaložil. Jediné co bylo po ruce byly květiny a zvířata a také někteří z tichých kněžských žáků, kteří však byli tichou plachostí a zdrželivostí udržováni ve znač­ném odstupu. Všichni byli ještě dětmi, zatím co v El-misovi duch se probíjel a způsoboval mu mnohé mocné prožití.

Jeho život na Thyatiře byl jiný než život lidských duchů této země. Nelze to s tamějším vývojem vůbec srovnávati.

Ve vyšších sférách světů odehrává se vše podle přiměřené hutnosti hmoty také zcela jiným způsobem a působí také jinak, i když je to přirozeně přiměřené - každé úrovni. El-misa vyvíjel se v proudu vyšších forem chápání k přijetí všech schopností pro své poslání.

Zatím co právě v době tohoto abstraktního vlivu byl více než jindy zaměstnán hmotnými pracemi, utvářela se také jeho hmotná schrána a její vyzařování v pevný hrad pro všechny, jím přijímané vlivy. Tak, jak byl čistý a nezkřivený, mohlo do něj prouditi a z něj působiti jen to nečistší..

 

 

V světové části Thyatiře nadešla roční doba plná zralosti. I tu kroužila slunce ve věčně opakovaných kruzích kolem svých mateřských hvězd. Život na hmotných planetách musel se podro­biti věčným a všude stejným zákonům.

Chladně pronikavé, kolmé paprsky sluncí plnily jeskyně, do zelena opalisující, bleděmodrým světlem. Opar, chvějící se vlh­kostí, ustoupil ostré jasnosti barev a forem. Jen za noci táhly se nad jeskyněmi hutnější vlny mlhy.

Teplota a síla světla vrcholné sluneční doby vyvolala a dala dozráti veškeré kráse plodů zázračné říše Thyatiry. Byla to zá­plava zralosti a tryskající pěnivé síly života.

Chóry pěvců, plné jasu a čistoty, zněly do dálek a zpívající příboj obrovských jeskyní hrál k nim varhanní doprovod.

Větry, hučící kolem mořských útesů do zlatě žlutých dálek, hučely a šuměly zcela jinak, než za plného léta, Stromy hýřily barvami a odhazovaly své ohnivé listy do modrých vln moře.

Na rozlehlých svazích a stráních pyšně se vznášely obrovské plody, žhnoucí jak zlaté broskve, které byly hlavní potravou těch­to hmotně jemnějších lidí. Hedvábně šedá, bílá a růžová hejna volavek táhla po modrém nebi ve velkém oblouku za sluncem.

Ve velkých městech, v nichž bušil tep života lidí výměnou a obchodem, nastal čilý ruch, čilejší než jindy; neboť po době skliz­ně následovala záplava práce.

Lodě křižovaly moře a karavany putovaly po dlouhých ce­stách země. V přírodě nastal stupňovaný ruch, který zasáhl všech­ny tvory.

Všechno se podřídilo rytmu tohoto času, vracejícího se kaž­dým rokem a přinášejícího hojnost a práci, ruch a pohyb. To však byla jen zevní, hmotná stránka pozdního léta, které předcházelo slunovratu.

Nyní došlo k slavnosti posvěcení sklizně, modlitbě díků vše­ho lidu v Thyatiře. Byla to vznešená slavnost čistoty, které bylo všechno vzrůstající a zrající v přírodě zasvěceno. Svatý chrám byl připravován k slavnosti čistoty.

To bylo to první, co El-misa v chrámě prožil. Poslední týdny, ztrávené ve škole, seznámily ho s přípravami ke slavnosti a měly na něj silný vliv.

Tím, že se důvěřivě podřídil vznešenému O-manovi, dostalo se mu velmi rychlého vývoje. Byl v něm pravý druh pokory, které využil k rychlému pokroku. Vše, co mu O-man řekl, přijímal do sebe po vláknech citu přímo a prostě.

„Nyní jsi pokročil ve svých úkolech vědění a chtění tak da­leko, že jsi připraven k dalšímu prožití. Uvidíš Thaïsis, která ti ukáže místo tvého zrození a uvede tě duchovně do podrobnosti tvé služby, budeš-li moci do nich proniknouti.“

O-man věděl, že se naplnil čas, který byl El-misovi předepsán.. Jeho duch mocně usiloval o službu. Byl-li by požehnán rukou Thaïsis, otevřely by se mu brány k vyšší moudrosti.

Do hmotného jásotu lidu mísil se duchovní jásot chlapce, kte­rý v netrpělivé radosti očekával dny slavnosti.

Jeho tvář zářila, jeho oči planuly, ale jeho ústa se stala mlčelivými v tichu O-manovy moudrosti. Jistě žádný v celé říši ne­byl tak pln dobroty, čisté pokory a hojnosti vědění jako O-man. A přece někdy chybělo mladému žáku, při veškeré zářící veli­kosti vůdcově, nějaké doplnění!

El-misa hledal! Jeho duch pátral a jeho rozum sledoval toto pátrání, až z toho vznikla veliká touha. Byla to touha, kterou nedovedl vyjádřiti a kterou O-man nemohl utišit. Často vzpomí­nal svého, kdysi tak vroucího přání spatřiti Thaïsis.

A tu se to také stalo. Právě kdy opět toužil po uspokojení a v zápase se svou pokorou položil před sebe opět toto přání, sta­nul O-man před ním. Jeho tvář zářila dobrotou a láskou, věrné, hluboce modré oči zářily:

„Přicházím od Thaïsis a přináším ti její rozhodnutí. Zítra ji máš očekávati v nádvoří sedmi pramenů!“

Náhlá radost zaplavila tvář mladíka, že nemohl ani promlu­viti.

Thaïsis, kněžka čistoty! Nejčistší žena, schrána svatých zje­vení a strážkyně jeho bytí ho volala.

V nitru El-misy vyšlehla vřelá vlna radosti. Dětské líce za­hořely červení až po spánky, velké oči se rozšířily a pak jen za­vřená víčka chtěla skrýti záplavu slz radosti, aby jich O-man ne­viděl.

O-man se s úsměvem obrátil a přenechal svému malému pří­teli po svém boku zpracovati mocné pohnutí jeho velkého ducha. To bylo porozumění, plynoucí ze síly moudrosti a lásky.

O-man dával sílu a pomoc tímto vědomým porozuměním; neboť jím proudila živoucí síla z Ducha, hnaná ze síly Tvůrcovy.

Jeho láskyplné a moudré pomáhání, zachvívající se ve vůli Boží, způsobovalo událostí a naplnění jedinou myšlenkou, jedi­ným promluveným slovem. I nyní, když se odvrátil, podržel své myšlenky ku podpoře chlapce.

Brzy dovedl El-misa zvládnout svou velikou radost. Ve vy­rovnání a moudrosti, ji prožíval a vroucími slovy ji vyjádřil.

Ve škole moudrosti byli mladí lidé vyučováni ovládání cí­tění a myšlení a všech z toho vyplývajících vyjadřování. Ale oprav­du přirozené ovládání, které nemá nic společného s potlačeným cítěním nebo myšlením či s křečovitým stavem duše! Na Thyatiře ještě nebylo lži.

Vytrysknutí rychle přijatého pohnutí, ať již bolesti nebo ra­dosti, mělo ještě přirozený průběh, přiměřený lidskému duchu a mohlo se bez zkřivení projeviti. Chlapcovy způsoby při vyjádření jeho štěstí byly dokonale ladné. Byla v nich radost dítěte, promísená radostí starého ducha, stojícího před svou osudovou hodinou, jak mu to tušení napovídalo.

El-misa odešel do své malé, zvlášť pro něj zařízené komnaty a chtěl ztráviti noc v modlitbě, aby cele připravil svou duši pro vznešený, dávno vytoužený okamžik.

Věděl, co mu O-man řekl o Bohu a co se dozvěděl mou­drosti knih stvoření. Thaïsis však dá tomu korunu svým živoucím věděním, které přijímala shůry. Byla mu otevřena cesta k dokoná­ní vstupem do svatých služeb čistoty.

El-misa dovedl oceniti poselství kněžny a proto se tak velmi radoval.

Po světlých cestách jeho čistého chtění vnořil se do hluboce procítěné modlitby. Jeho duchu se nevědomky dostalo přípravy pro nadcházející den.

V této noci se chlapec El-misa stal jinochem. Příštího rána předstoupil jiný než dosud do síně před O-mana k ranní modlitbě. Do otevřené síně proudilo světlo právě vycházejícího slun­ce a zaplavilo bělostnou nádheru sloupů a hojnost zářících kvě­tin.

Bzučení hmyzu a zpěv procitlých ptáků zněl jasně a mnoho­tvárně jako zvonění paprsků. Jiskřící a blýskaví ptáci poletovali z květinových zahrad do otevřených klenutí síně.

Mladí sloužící chlapci přišli a ozdobili El-misu modrým odě­vem, určeným pro slavnostní dny. Jeho hebké lesklé vlasy byly sepnuty stříbrné bílým kruhem, jehož dlouhé křišťálové třásně pa­daly po obou stranách hlavy až na ramena. Kolem krku visel až na prsa stříbrně jasný řetěz z vzácných drahokamů, bohatě broušených. Lehce vykračující nohy byly oděny světlou látkou, která byla opět zdobena třpytícím se šperkem.

V ruce měl květinu, sněhobílou „protěž“, kterou vypěstoval sám ve své zahradě. Byl to jeden z rajsky zázračných květů Thyatiry, který otevíral svůj zářící kalich jen na dvě hodiny při zcela určitém postavení hvězd.

Zasadil ji a pečoval o ni s rozhodnutím, že ji daruje Thaïsis. Nikdo jiný nesměl určiti, kde má vyrůstat ani jí zalévati. On sám ji zanesl ve třpytivé nádobě na ono místo síně, které dávalo nej­lepší, nejvhodnější světlo pro její vzrůst. Pěstoval ji trpělivě a oddaně. Z jeho rukou vystupovaly pomáhající a povzbuzující pa­prsky a obklopovaly tento bílý zázrak, aby v pravou hodinu do­zrál. Když ho O-man spatřil tak důstojného a plného pokory, měl pro něj jen slovo chvály. Pak ho uchopil za ruku a mlčelivě ho vedl dlouhou cestou pod kvetoucím loubím do předsíně nádvoří sedmi pramenů.

Před El-misou se nyní otevírala nová doba a nový pohled do života.

Byla to stříbrně jasná brána, vedoucí do vnitřku nádvoří. Ven­ku stáli stříbrně odění strážcové, uvnitř stály kolem cest krásně vyzdobené paní. Lehce se ukláněly jako vlnění travin ve větru, tak půvabně a pružně.

Jejich oděvy, všechny stejné, byly jako jemné závoje jasných světlých barev. Líbezné tváře byly lehce zahaleny závojem, z nichž vystupovala jen jasná čela a pod nimi velké zářící oči.

Před udivenýma očima El-misy otevíraly se zázračné zahrady. Jejich šumivý, šepot prozrazoval prameny v jejich středu. Mnohé z rostlin a květin byly pro něj zcela nové. Bujné louky oplývaly hojností květů. Tato zahrada vydechovala přirozenou líbeznost a krásu. Stříbrně šedé vrby kolébaly se rytmickými úklony nad či­stými vodami, které bublavě a čistě přeskakovaly stříbrné křišťá­ly. V hloubi zahrad bylo vidět jeskyni, vyzařující modravě třpyt­nou krásou, takže se El-misa mimoděk k ní obrátil.

„Musíme jít na místo určení, muj synu, později navštívíme jeskyni.“

El-misa spatřil v dálce vysoko tryskající sloup vody. Prameny byly obklopeny velikými nádržemi, které vodu zachycovaly a roz­dělovaly všem potokům stejnoměrně, podle formy zářícího slunce:

„To je tedy těch sedm svatých pramenů!“

Ze sedátka povstala žena. Její oděv byl zcela bílý a prostý a tvář zahalena. Bílý závoj zakrýval i čelo a oči.

Stála tu sama před pramenem a vykročila vstříc návštěvní­kům.

Jasné bylo sluneční světlo a přece nemohlo překonat záření této postavy. Vše kolem ní se třpytilo bělostí, jen lem jejího šatu byl jakoby olemován modravým světlem.

„Buď pozdravena Thaïsis, planoucí služebnice Páně!“ pra­vil O-man. „Zde ti přivádím syna Theddeova, který svého pro­citlého ducha zaslibuje světlu.“

„Povstaň El-miso! Nemáš klekat před služebnicí Páně, ty kte­rý jsi sám „vyvoleným Božím“. V tom je tvá síla, cesta a cíl! Vo­lám tě do služeb čistoty z příkazu nejsvětější vůle Boží!“

Bílé ruce ženy ho pozvedly. El-misa nevěděl, co se s ním děje. Stál tu ve svém úboru jako mladý žák chrámu moudrosti v Thyatiře a přece to byl moudrý a spravedlivý mocný duch Pá­ně. V duchu se viděl stát na zlaté hoře, ve světlém zástupu stej­ných duchů, starých jako on.

Promluvil a slyšel svůj hlas hučet, jako když přichází bou­ře. V tom zazněl hlas z nebes, rozkládajících se jako žhavě zlatý plášť nad zářící horou. Paprsky všech duh Thyatiry nesly hlas, který byl jako hrom a otevíral nebesa. V nich bylo vidět světlý stolec a na něm bílého beránka s lidskou tváří, který pravil:

„Is-ma-eli!“

Jinoch ve hmotě Thyatiry sklonil se před kněžnou a pravil:

„Ano, Pane, jsem připraven! Slyším tě, sloužím ti na věky!“

Síla z Boha pronikla duchem Thaïsis a jako proud vyústila do ducha stejného druhu. Is-ma-el slyšel své jméno úst Páně. V tomto okamžiku dokonal se mocný duchovní vývoj ve hmotě.

Opět jako tehdy, když El-misa stál před O-manem, dělo se mu i dnes, když spatřil kněžnu. Bylo mu, jakoby se ponořil do plamenného moře, jakoby jiskra ze síly ducha Thaïsis přesko­čila do něj.

Tentokrát však ho vlna síly spojila ještě výše a on spatřil světlo Boží. Úplně zapomněl na sebe.

„Když jsem tě kdysi přijala z rukou tvé matky, která byla mou důvěrnicí a předávala tě tvému otci, tu jsem ti dala pozem­ské jméno „El-misa“.

Stalo se tak z rozhodnutí Světla, abys nesl toto jméno na své pouti ve hmotě. Je v něm vše podle zákona, který máš nyní splnit a který tě určuje k těžké, vznešené službě na Thyatiře!

Ne vždycky bude kráčet tvá noha tak lehce po stříbrných cestách svatého chrámu. Mnohé ostré hrany kolem cest tě zraní do krvava. Tentokrát nebudeš ušetřen ani palčivého ohně bolesti; neboť máš prožíti vše, co se má jednou ve hmotě stát prožitím Pána. Až se opět vrátím do věčného jasu domova, bude často tvůj hlas, El-miso, zaznívat bolestí. Budeš muset prožít, že nebudeš poznán, nebudou ti rozuměti a budou se vysmívat tvé lásce.

Musím ti to dnes říci; máš vědět co ti hrozí na cestách tohoto bytí. Máš se vědomě zaslíbit službě Bohu, i ve hmotě!

Dosavadní pouť tvých dnů byla plna štěstí. Směl jsi shro­mažďovati, ale nyní blíží se již k tobě jed, skrytý pod zářivou ze­leni stromů a listí. „Jed proti Bohu“ hrozí zasáhnouti jemnohmotnost zlobným třpytem klamné krásy a vědění Luciferova.

Brzy nastane boj o Thyatiru a pro tento boj jsi připravován ty!

Zítra tedy dostane se ti mého požehnání ve jménu Páně. Při­prav se; neboť tvá hodina brzy přijde!“

Thaïsis mu podala ruku na znamení, že se s ním chce roz­loučit. El-misa tomu však neporozuměl. Klidně ponechal svou ma­lou, ještě dětskou ruku v ruce kněžny. Jeho zářivé oči k ní vzhlí­žely a kolem dětských úst vystoupil rys, který byl novým v této tváři.

„Neznal jsem své matky a nikdy jsem po ní netoužil. Přesto však jsem věděl, že vznešené ženství mne pozvedne k mému bytí. Děkuji ti, Thaïsis, ty jsi pro mne tím nejvyšším na světě!“

Pak se El-misa mlčky obrátil a kráčel za knězem, aniž by se ohlédl. Ještě zaslechl její kroky a šustot závojů na písku cesty. Pak se prožití této hodiny ponořilo z vnějšího, dojmu do nitra. Teprve tam se mohlo prohloubiti. —

A opět byla noc — jedna z těch nádherně stříbrných mě­síčních nocí na Thyatiře, které skýtaly téměř denní jas stříbrné­ho světla.

El-misa nemohl spát. Stál opřen o sloup svého otevřeného pokoje a díval se po nebi. Hvězd ještě nebylo vidět — byl právě soumrak; teprve později se blýskaly v perleťových paprscích mě­síce, jako velké, stříbrně jasné brilanty všech barev.

Byl zase opět tak bdělý, jako ve dne. Myšlenky jakoby dří­maly pod přikrývkou svatého klidu, šířeného nocí. Proto, aby spící nerušili bdělých duchů.

El-misa byl nyní spojen jen s oběma kněžskými postavami. Všichni ostatní lidští duchové zdáli se mu být cizinci, i jeho otec.

To mu bylo jasné; ještě cítil stisk ruky, kterou mu Thaïsis podala. Stále vnímal kolem sebe vlnění jejího roucha a vůni, která vystupovala z celé její bytostí jako z květiny. Co mu připomínala tato vůně?

Znovu vynořil se před jeho vnitřním zrakem zlatý vrchol, obetkaný šuměním a zpěvem světlých paprsků. Ve vzpomínce sly­šel zvonit hlas, který ho volal. Hlas, Beránka.

„Byl jsem kdysi tak blízko před Bohem? Co je to za horu, co je to za světlo? Thaïsis to ví, ona mi to vysvětlí!“

A opět jakoby slyšel tento hlas. Věděl již o „vidění“; bylo to jedním z nich? Co mu chtěl Bůh říci? On volal!

Tak se v El-misově nitru vlnily city a myšlenky sem i tam. Kolem něj bylo stále více pohybu, který ho otvíral pro vznešené dojmy svaté slavnosti.

V této noci se k němu přiblížilo mnoho pomocných bytostí. Jen velmi zvolna přistupovaly k němu, k jeho procitlému duchu, po mostech záření, které dosud musely být dítěti cizí. Proudila z nich nová síla, síla duchovního života.

Vřelá touha jinochova po světle byla nyní prožhavena. Po­mocné bytosti podepíraly a povznášely procitajícího ducha, kte­rého dosud bytostné schrány v lásce a péči ochraňovaly před ja­kýmkoliv předčasným probuzením. Jak správně jednala Thaïsis, když oddálila hodinu jeho zralosti!

O-man poznal vůli Páně v jejím moudrém určení, když rá­no spatřil El-misu po této noci.

 

Jinoch si sám ještě nebyl vědom, jak rychle pokročil postup jeho duchovního a hmotného vývoje. Jen jedno v něm žilo: Vůle, stát se služebníkem Božím!

 

… Pokračování příště

 

 

 

 

 

 

 

Zde končí německá verze spisu „Is-ma-el als Wegbereiter“  zveřejněného v časopise Die Stimme – Heft1… Heft 5 (1937)

 

 

Is-ma-el als Wegbereiter

für den Geist der Wahrheit durch

die sieben Weltenteile der Schöpfung.

 

Is-ma-el připravuje Duchu Pravdy cestu

v sedmi světech stvoření.

4. pokračování.

Ve vlnění vzduchu zněly skleněné zvony rozechvívajícím rytmem a šířily nad chrámem svatou slavnostní náladu. Kolem řa­dily se zástupy žen, čekajících na požehnání. Čekaly až se otevrou brány, aby je vpustily. Všechno bylo v bílých šatech, vyzdobeno bílými květinami a liliové háje skláněly se před záplavou Světla z věčnosti která se schylovala chladně jako stříbro nad Thyatirou.

V jejím lesku vzlétali vzhůru bílí holubi a zjevovali svým le­tem kněžkám mnohou důležitou zvěsť o bytostném dění.

Pod slunečními střechami, jež byly nádherně ověnčeny a zdo­beny zlatým tkanivem, kráčeli kněží do chrámu čistoty.

V dlouhém průvodu následovali žáci, zpívajíce. Jako jediný z jejich zástupu, tak záhy povznesený, šel El-misa po boku O-ma-nově, sám, pod nejnádhernějším baldachýnem. Vážnost, důstoj­nost a dětská pokora byly kolem něj, jako světlý obal šířily se kolem mladého kněze, který měl přijmouti požehnání nebes.

V   jeho duši zněly chvějící se tóny slavnostního vyzvánění. Kde je takto slyšel? Kdysi na Thyatiře? Ne! Nahoře, na zlatově světlé hoře, kde volal hlas Boha, tam zpívaly takto zářící oblouky paprsků. El-misa šel k chrámu, ale jeho tělo nevědělo o tom již ničeho. Kráčel vedle velekněze, jakoby se vznášel a v jeho chůzi spočívala věčná harmonie osvíceného, toho, kdo usiluje po Boží vůli.

Aniž by toho zpozoroval, uzavřely se za ním dávno brány chrámu. Posvátný mír vanul jeho duší, uklidňující jistota, že jest splněna jeho touha.

S výše proudily chóry pěvců, které odrážely svatá splnění zá­konů v přírodě. Vznášely se vzhůru s jásavým zvukem zvonů a přece nesly v sobě silné pilíře mocných basových zvuků, jež byly základem těchto chórů. Byl to způsob věčného spění kupředu, jako šumění moře, zpěv vln a vod. Jásot před světlem slunce a dík vznášely se vzhůru v mocných skladbách ku poctě Boha.

To nejkrásnější mělo však teprve přijíti, píseň zasvěcení čistotě.

Bylo to, jakoby ze světlé říše zurčely věčné vody posvátných pramenů, perlící se, křišťálově jasné a čisté. Linuly se ze sta stříbrojasných strunových nástrojů, jež napnuty na zlaté rámy vyluzovaly líbezné tóny jako světelné krůpěje.

Tyto strunové nástroje byly ovládány chrámovými pannami. Svými něžnými prsty dotýkaly se jen tiše strun, které vydávaly nepopsatelně vysoké záchvěvy. K tomu zpívaly píseň věčné mou­drosti, která přitékala z nejvyšších výšin, zformována ve slova.

„Pějící paprsku, stříbrojasný, z vládnoucí vůle Boží, skláníš se k věčné říši našeho svatého prastvoření! Přišel jsi dolů z nádhe­ry svého liliově bílého kalichu, čistoto Božská, Irmingard!“

Toto zpívaly jasné, stříbrné ženské hlasy, které v sobě nesly křišťálově jasnou sílu Světla a čistotu.

Byla to melodie, kterou, jakoby jásavě a zbožně volaly dolů andělské hlasy do stvoření. A plné měkké hlasy žen zpívaly zdola nahoru:

„Irmingard, připravujeme ti cestu ze svatých světelných prou­dů Elisabeth, abys sestoupila dolů k nám, jež střežíme Tvůj čistě duchovní obraz!

Nech sílu své čistoty prouditi do věčných zahrad našich vy­vinutých, nech stříbrné paprsky prouditi dolů, do říše pozdějšího stvoření!“

Nyní zpívaly chvějivé a znějící hlasy z úrovní ráje své já­savé nápěvy, které jen jako něžná ozvěna nesly vzhůru jméno „Irmingard“ k východisku jeho prapůvodu.

El-misa stál před oltářem, přímo pod zeleně zářící kopulí. Stříbrné sloupy v kruhu odrážely toto zelené světlo z jednoho na druhý a zrcadlily se vzájemně, ve věčném odrazu záření. Záře, stříbrně jasná záře přicházela shora, bylo to, jakoby ji nesly s se­bou dolů, na světelných perutích, jasně se chvějící hlasy z nadzemsky dalekých výšin.

El-misa stál před oltářem, který byl jako bílá, široce rozevřená květina na světle křišťálovém podstavci. V tomto bílém, z křišťá­lové látky zhotoveném uměleckém díle, žhnulo a hořelo vysoké planoucí světlo.

Zvyšovalo záření a pohyb barev v kruhovém prostoru, zdobe­ném sloupovím. Podlaha byla jasná a hladká jako zrcadlo nejněž­nějšího zlatého odstínu a průsvitná jako zlatý topas.

Pod ní tekly blýskavé, perlivé proudy čistých vod a dodávaly jí vzhledu vlnícího se, stále proudícího Světla.

„Kdo vstoupí na nejvyšší stupeň tohoto chrámu, přijal z vůle Boží čistě-duchovní jiskru jeho věčné říše a stojí ve světle jeho lásky!“

Nejvyšším stupněm byl míněn zlatý stupeň oltáře, který byl nejvyšším před oltářem. Byl tak široký jako sál a měl obrazně zná­zorňovati nekonečnou šíři prastvoření a vzdálenost až do Božské úrovně.

El-misa stál před oltářem, ale neviděl oné vybrané krásy ko­lem sebe. Ve svém bílém rouchu, obklopen vším tím zářivým zr­cadlením světel chrámu, zářil sám ve své dětské čistotě jako by­tost u bran ráje.

Jeho duch byl bdělý, žil a prožíval hodinu svého zasvěcení ke službě, ale jeho hmotná schrána byla jakoby uchvácena snem. Jeho tělo učinilo mechanické pohyby, které byly však zcela správné. Duch jeho však vpíjel do sebe mocný plamen síly, který se k němu blížil v tuto hodinu.

El-misa cítil v sobě jak se jeho duchovní jiskra stává plame­nem, jež vzplanula v tom okamžiku, kdy jej volal hlas, O-manův.

„El-miso, volám tě do svaté služby tvého Boha zde ve hmotě!“

Naplnilo se na něm duchovní dění. Když obdržel požehnání Thaïsis, odvedl jej O-man na jeho sedadlo, na nejhořejším stup­ni před oltářem, po levé straně.

Nyní nastala teprve vlastní bohoslužba. Chrámové služebni­ce přicházely ve svých splývajících, bílým oblakům podobných oděvech. Byl to zástup nejkrásnějších, nejušlechtilejších a nejvyvo­lenějších panen. Vyjadřovaly svými postavami půvab pokory, krás­né ve své čisté prostotě.

Byly zcela otevřeny službě, ani jediné osobní přání nebo myšlenka neproudily jejich mozky. Jednotná byla touha po po­žehnání čistoty v jejich zbožňujícím přijímání.

Dle zvuků šumné hudby sfér kráčely tiše po podlaze z tekuté­ho zlata, v paprscích zeleného stříbřitého světla, proplétajíce se mezi vysoko se tyčícími stříbrnými sloupy. Tak obklopily oltář a sklonily se v pokoře před plamenem čistoty.

Thaïsis stála v jejich středu za oltářem a sypala růže do pla­mene. Skvostné vůně ze zázračných essencí stoupaly vzhůru, lehce modravé světlo plnilo prostor a jasné zvuky zpívajících žen se mí­sily s hlubokými chóry zpěváků.

Thaïsis, stojíc v síle čistoty, ženám požehnala. Byl to pro ni nejvyšší úřad v roce. Měla při tom korunu z jemného křišťálu, se sedmi paprsky, které sahaly vzhůru, přijímaly proudy světla a vedly je skrze ni.

Když vyslovila požehnání, zdálo se, jakoby se stříbrobíle prožhavila ze zdroje síly nad ní, který však zůstal většině nevidi­telným.

El-misa však uzřel tento pramen Světla, splývající shora dolů jako hvězdnatě zářící plášť, který v sobě skrýval všechen život a všechno se z něj rodilo.

V tomto plášti modrého světla vznášel se stříbrobílý oblak, který nabýval vždy více tvaru lilie. Z tohoto liliového tvaru pro­tékaly paprsky žehnající kněžkou.

El-misa byl vzrušen. Jeho údy se chvěly. Ovanul ho chlad ja­ko jemný závan větru z ledově čisté výše. Modlil se:

„Pane, nechej i mně píti paprsek z čistého pramene!“

Nepřehledné průvody žen nebraly konce, všechny kráčely ko­lem plamene a přijímaly ze zdroje paprsků.

Zpěvy se řadily k sobě, chóry se střídaly s hymnami žen. Za znění zvonů otevřely se opět brány a propustily lid.

Dlouho trvalo vycházení z chrámu, než El-misa byl tak po­nořen v modlitbu, že toho nezpozoroval.

Teprve až O-man mu položil ruku na rameno, opatrně, aby jej z jeho přemýšlení a modlení nevylekal, pozvedl své oči.

„Jsi velmi šťasten můj synu,“ pravil O-man. „Není tu třeba žádných slov, tvůj duch žije ve věčnostech!“ O-man měl pravdu, El-misa prožíval věčnosti.

Všechno se v něm rozvíjelo s úžasnou silou a rychlostí. Měl silný plamen chtění, který nemůže již nikdy uhasnouti. Ve věčně plynoucích obrazech blížila se mu jeho budoucnost a zahalila jej, předurčujíc ho, do tkaniva pečujících pomocníků.

Stál nyní jako plně procitlý duch uprostřed v soukolí pozděj­šího stvoření a měl vědění, poznání, jež si měl ve hmotě kus po kuse uvědomovati. Živoucí síla jím proudila. Hnalo jej to k činům.

O-man to věděl a zaváděl jej moudře do všech hmotných mi­sií ošetřovatele v kraji. Duchovní vedení převzala Thaïsis, která jedině mohla mu vysvětlovati ze svého vědění a vésti El-misu; hmotné vzdělání ve státnictví náleželo O-manovi. Dny a noci El-misovy byly vyplněny stálou činností, nejkrásnější hodiny byly však u Thaïsis.

V její blízkosti byl posvěcený mír. Ona mu přinášela svou bytostí jasný, zářivý klid světlých zahrad. Mluvili spolu o Bohu, o Jeho svatém stvoření a Jeho věčném Synu, který chce, pro později stvořené, osvoboditi svět od zla.

A El-misa se otázal:

„Co jest zlo?“

Tu vyprávěla Thaïsis o Luciferovi. V duchu El-misově nasta­la bouře. To byl boj a hněv ducha, který chtěl jako vědoucí str­hnouti povolaným pásku s očí, jednu za druhou. El-misa téměř vykřikl:

„Nyní musím hledati zlo!“

Bylo to, jakoby musel vyskočiti a vrhnouti se do jeho divo­kých šedých vln.

„Nespěchej, El-miso, ono beztoho přijde! Žádný duch nemůže ujíti svému splnění, které jej nutí k rozhodnutí. Ty jsi již v kole dění a budeš na místě, až se naplní tvůj čas. Využij přítomnosti, toho je nyní třeba!“

Avšak myšlenky na Lucifera nenechávaly El-misu již v klidu, vždy znovu se k nim vracel.

„Cítím, že se blíží zlo i nad Thyatiru a chci se s ním střetnouti!“

„Vyzbroj se ve hmotnosti vším, staň se břitkým jako meč.“ pravil O-man. „Neočekávej je zde, do tohoto svatého chrámu ne­může vniknouti, příliš svítivě září kruhy jeho duchovní síly a sva­tě ochraňován je tento stánek, jelikož Síla Boží s požehnáním se tu dotýká hutnosti.

Ale v cizině, v proudech světa, budeš vtažen do jeho vírů. Až lodě tvého otce tě ponesou přes moře a naučíš se znáti mravy a národy jiných říší, pak se střez. Nechraň se před tvými nepřá­teli, ale napřed patř na ty, kteří se k tobě blíží s přívětivostí.“

El-misa se velmi podivil. Je snad něco falešného na Thyatiře?

Náhle vyvstal v něm touto řečí O-manovou nový pojem: od­por, protiklad. Mrak se položil na jeho čelo.

Toto byla pro El-misu nová, velmi podivná věc, že O-man takto mluvil. On, který vedl chrámovou školu čistoty na Thyatiře a prožhavoval ji svou čistou duchovní silou, láskou své bytosti, přísností a jasností svého rozumu! On, který byl pravým mudr­cem a jehož působivá síla myšlenek a slov byla známa a obdivová­na u všech vysokých kněží a velikánů země, mluvil o zlu, o pokřivenosti čisté síly, o lži mezi lidmi! On varoval. Jak strašný musel býti „jed proti Bohu“, že dovedl tak působiti, že mohl jako pla­zící se oheň zdola nahoru zžírati, až do jemné jemnohmotnosti. A v El-misovi pohnula se vždy silněji vzpomínka. Byla to vzpomínka jeho ducha na strašlivý poklesek Lucife­rův. Přesto dřímalo to ještě v jeho vědomí. Jen jako sen vplížilo se to občas obrazně do jeho myšlení.

Thaïsis to viděla a bylo pro ni zadostiučiněním zříti, jak v El-misovi započala příprava k jeho misii. Byl ochraňován jako klenot ze Světla a obklopen čistými záchvěvy, duchy, s ním té­měř stejného druhu.

Když Is-ma-el vyšel kdysi do hmoty, bylo všechno již na Thy­atiře připraveno.

Pro kněžku Thaïsis to bylo, jako by i ona přijímala z blízkosti tohoto ducha ve hmotě teprve úplné doplnění. Mateřská byla její láska k tomu, o kterého pečovala v duchu od jeho vstupu do po­zemské schrány a jehož již dříve očekávala z moudrosti zvěsto­vání ze Světla.

Moudří věděli o nebezpečí pokřivení ducha, věděli, že toto jednou hrozí i Thyatiře a přijali prostřednictvím Thaïsis zaslíbení:

„Nebojte se a očekávejte toho, který přijde přede mnou, ku poznání protivníka; neboť stavím oproti „jedu proti Bohu“ jeho, „vyvoleného Bohem“!

Nyní se již blížila doba zralosti. Shromáždil ještě poslední moudrosti a obdržel vysoké školení v ovládání sil. Toto bylo za­svěcením, které bylo uděleno jen povolaným ze Světla.

Pouze kněžka směla je předati své nástupkyni nebo vyvole­nému duchu. Při zasvěcení vešel duch do styku s oněmi nejvyšší­mi silami, jež jím pronikly jako zázračné proudy. Mohl však to­hoto stupně jen pak dosáhnouti, byl-li skutečně dokonalým. Pak působila síla až do nejhlubší, nejhustší hmoty. Tím snadněji pak působila v oněch lehkých, světlých hmotnostech, v nichž se na­lézal El-misa.

Přesto viděli občas při svých cvičeních, která uvolnila jejich světlé duchy z obalů, a postavila je do vesmíru, zakalování mno­hých jinak tak světlých dálek. Z hlubin se to plížilo vzhůru, va­lilo jako jemný kouř a přijímalo formy, které chtěly sahati po­divně zkřivenými prsty po výšině, po čistých, světlých světech.

Ale ještě byla čistota na Thyatiře tak silnou, že tyto stíny ne­mohly vzhůru a také nemohly pevně zakotviti. Často šel duch El-misův velmi dalekými cestami. Byl si toho také vědom.

Bděl nad Thyatirou.

Velmi často navštívil v duchu lidské duchy na různých ostro­vech i na jiných světových tělesech. Nalezl a miloval všechny, po­znal všechny poměry a všechny jejich zvláštnosti.

Nový okruh školení mu vzkvetl.

Když přišel ze své pouti v duchu opět zpět k hmotně plnému vědomí, které nebylo nikdy zcela vypnuto a povzbuzovalo jej k růz­ným zkušenostem a pozorováním, tu věděl z prožitého téměř všechno.

Avšak duch El-misův neputoval světy jen pro vlastní orienta­ci, ale působil tam přípravně, něco se stalo v živoucích poměrech těchto věčně pohyblivých úrovní a světů za jeho přítomnosti.

Spojoval se v lásce se vším stvořeným, vyvinutým i dosud ne­vyvinutým. V tomto bytí přijímal všechno, poznával zformované i ještě nezformované, vytvořené i ony tvořící bytosti stvoření. Ony ženoucí, utvářející druhy, jejichž počet a zvláštnosti jsou tak mno­hotvárné legiony.

Jako duch kdysi proputoval úrovněmi stvoření a právě tak také nyní úrovně pozdějšího stvoření.

Miloval všechny tvory silnou, pečující láskou tak něžné a pře­ce velké všemocné síly, že lidský duch jí nemohl nikdy dobře po­chopiti.

Pouze kněžka Thaïsis vznášela se s sebou v tomto prožívání, aniž by to vyslovila. Jako v rozhovoru dvou stejně zladěných strun, čistých v duchovním cítění, dovedli se doplňovati a si rozuměti.

Dokonce i O-man zdál se při tom ještě zůstávati pozadu. Se stále bohatější silou prožívání El-misova ducha nedržel krok. Brzy to pocítil El-misa jako odloučení svého uzpůsobení směrem vzhů­ru, přesto, že mu dobře rozuměl a vysoko jej cenil, jako v den své­ho vstupu do chrámu. Byli spojeni, ale El-misa stál nyní vědomě nad O-manem i ve hmotném bytí.

V El-misovi probudilo se zcela náhle toto poznání o síle jeho ducha. Nemusel to vysloviti, jen myšlenkově uvésti v pohyb, aby se to stalo i ve hmotě vědomé.

Jemně otevření duchové jeho okolí okamžitě pocítili tuto sílu a zvláště O-man byl od tohoto okamžiku jeho nejvyšším služeb­níkem. Odehrálo se to beze slova, jakmile El-misa si uvědomil své­ho ducha.

Stále více rozvíjelo se nyní El-misovo působení do hmoty. Spo­jil se silným chtěním se všemi bytostnými, kteří mu byli milující­mi, pečujícími pomocníky.

Mocné proudění síly obklopovalo El-misu, který uměl dobře této síly využíti. Obrátil se nyní ku světu. Netrávil již dny a noci jako dosud v uzavřené práci a cvičeních.

Počal s O-manem opouštěti zahrady chrámu, aby se vmísil mezi lidi. Obchodní místa a domy velkých míjel v tuto dobu. Mno­hem více vábilo jej to k lidem, kteří obdělávali půdu své vlasti, aby bohaté výtěžky přírody pro sebe a všeobecnost spořádaně a užitečně utvářeli.

Jeho duch jej vedl k těm lidem, kteří ve stvoření Páně působili v lásce a díku k Jeho poctě. Tu zmocnila se ho mocná láska k oněm lidským duchům. Láska, která byla velmi prostá, čistá a tichá. Na širých plochách vnitrozemí byly pěstovány plody, jež byly lidem na Thyatiře hlavní potravou. V jemné volné hmotě této hmotné úrovně jsou těla zcela jiného druhu, nežli na této zemi ve světa­dílu Ephesu.

Proto také mohli lidé přijímati onu jemně utvářenou potra­vu, která, podobna rýžovým plodům, slouží tam jakožto druh mouč­né stravy. Když je tato mouka ze zrn vymleta, jsou z nich formo­vány a sušeny zcela lehké, řídké chleby.

Poněvadž lidé na Thyatiře byli zcela spojeni se Světlem, byla výživa jejich těl jednoduchá a snadná. Vychutnali z každé nej­menší substance plnou hodnotu a plně jí využili. Jako jejich hmot­ná těla potřebovala světlo, teplo a vlhkost vzduchu ku své výživě a také jich plnou měrou využila, tak doplňoval onen jemný chléb ještě to, co chybělo v jejich potravě.

Dělníci, kteří byli vyvoleni k pěstění a užitečnému zpraco­vání těchto polních plodin, byli vysoce ctěni a váženi; neboť je­jich práce nebyla lehkou. Oni byli služebníky a otci celého národa a jejich práce, kterou z lásky konali, byla v lásce ctěna a hodno­cena.

Jejich malé usedlosti, které měli propůjčeny jakožto svobodní lidé z celkového majetku národa, vzkvétaly uprostřed oněch úrod­ných krajin. Rodily ovoce a vinnou révu a měli též krásné květi­nové zahrady. Leč tyto byly značně jednodušší než zahrady města a chrámových budov.

Jednoduchost to byla, která El-misu tak přitahovala, prosté bytí tohoto prostého lidu. Též ho velmi zajímalo, jak se chovali vůči životu a Světlu.

Putování s O-manem bylo tiché a rozvážné a řídké rozhovory, jež spolu vyměnili, hluboce procítěné. Jen když vstoupili mezi pracující, do polí často vlhkých a horkých, když tito právě dělili své jídlo a poutníky k němu pozvali, tu stal se El-misa hovorným.

Nalezl způsob těchto prostých lidí, zahrál píseň na jejich chvějných strunách a oni se tím stali otevřenými a volnými. Po­divně zněla jim slova, která tento mladík promlouval, bylo to, ja­koby rozuměl nejtišším pohnutkám jejich prostých žalů a radostí.

Vždyť to bylo, jakoby je prohlédl a v každém z nich řídil jeho osobní cítění a myšlení do souzvuku s veškerenstvem. Nikdy nebyli tak veselí, tak míruplní a tak plni díků ke svému Stvoři­teli, jako když El-misa procházel se svým ctihodným průvodcem jejich poli.

Brzy se to stalo míruplnou slavnostní hodinou, která byla označována jako dar nebes, když přišel O-man s El-misou. Mladí i staří se radovali, děti a ženy přicházely též ze dvorců na pole, aby spatřily mladistvého „požehnaného Páně“.

Brzo věděli, kdo to je a pojala je velká důvěra k němu. Jak­mile tuto získal, nebylo mu za těžko rozšiřovati v nich setbu Světla podle vnuknutí, jež mu přicházelo shora.

Brousil jejich ducha pro všechno čisté a krásné ještě více, vkládal seménka věrnosti a věděl, že mu Světlo dalo živoucí sílu, která je nechá v tichosti zesíliti, když je zasel. Mocně v něm vzrů­stala síla svatého Slova, které přinášel z chrámu čistoty a věrnosti ve vůli Boží lidem.

Čím více dával z tichého, čistého modlení, z lásky ke Světlu, vypravuje a vyučuje to, co tak živoucně v sobě nosil, tím silněji přitékala k němu láska. Shora proudilo k němu vždy více milu­jící síly, od lidí ji však přijímal z jejich důvěry, z jejich radosti když ho uzřeli.

El-misa pociťoval vždy více štěstí. Bylo mu, jakoby byl den ku dni bohatší. Avšak čím více dával, tím více přijímal a tím širší, bohatší stávalo se také opět jeho dávání.

Až dosud přijímal do sebe moudrosti chrámu, nyní však čer­pal z živoucí síly, k níž se přiblížil v době svého duchovního vý­voje. Teprve však v převádění naučeného nabylo pro něj toto plné­ho života.

El-misa byl velmi šťasten. Pozoroval, že síla, kterou obdržel, také z něho zářivě působila. Kamkoliv přišel, bylo brzy možno zjistiti ještě silnější pohyb v práci i v hovoru, naskytla-li se však nějaká námaha nebo překážka, ihned jeho zásah uvolnil každé na­pětí. Ať již mezi zvířaty nebo mezi lidmi a zvířaty či předměty. Obzvláště však cítily se v této době v přírodě přitahovány rostli­ny a zvířata. Že rostlinám se pod jeho rukou zvláště dařilo, to po­znal El-misa již dávno. Avšak lásku zvířat pociťoval nyní nápadně od doby, kdy tak mnoho prodléval mezi prostými lidmi v pří­rodě.

Pozoroval jemným cítěním pro všechno bytostné zářivá spo­jení, jež mu byla novými, viděl zrakem, který mu dotud nebyl otevřen, podivuhodné útvary myšlenek a citových výtvorů.

Byly tak krásného, svítivě čistého druhu, jako květiny na po­lích a byly ještě živeny posilujícími silami bytostného působení. Se svými východisky byly spojeny jasně světlými zářícími vlákny a vždy znovu zářícími stejnorodými útvary podporovány.

El-misovi bylo někdy, jakoby se díval do říše zázračně krás­ného slunečného pletiva, které, jako světadíl Thyatira, působilo v celku, jakož i v jednotlivostech jako zářící hvězdná obloha.

Nerad a přece poslušen silnějšího vnitřního tlaku, rozloučil se El-misa s krajinami a lidmi, jež si zamiloval.

Jeho putování platilo přece jeho vývoji a on se učil tomu, co mu okamžik poskytl. Nyní blížila se doba, která jej měla uvésti do praktických, hmotných věcí. Dříve chtěl však El-misa přesně znáti vrstvy lidí v Thyatiře.

Proto putoval podél pobřeží. Po navštívení rolníků, chtěl se­znati také rybáře a lodníky i drobné cestující obchodníky.

Tyto cesty kolem četných útesů a jeskyní podél břehů byly značně obtížnější pro oba kněze. Pro El-misu bylo to však přesto zvlášť rozkošné; neboť vždy více planula v něm láska k přírodě.

„Krásná jest naše země. Myslíš, O-mane, že jest ještě jedna tak krásná země na tomto světě?“

„Jest otázkou, El-miso,“ byla O-manova odpověď, „jak da­leko dovedeš posunouti hranici své představivosti. Pro mne jest tak dalekou a mnohotvárnou, že se neodvažuji, hledati přirovnání.“

„Mínil jsem jedině představu naší hmotné hvězdné koule, O-mane a chtěl jsem přirovnávati, zdali jedna ze zemí na ní může se rovnati naší.“

„Z tebe mluví láska ku tvé hmotné vlasti, El-miso a tvoje ne­zkušenost. Vyčkej doby, která tě zavede do dáli, pak můžeš přirov­návati, jestliže tě to pak bude ještě drážditi.“

V El-misovi se probudil pud putovati od místa k místu, aby shromažďoval zkušenosti. Kdekoliv narazil na lidi, ať v osamě­lých, stranou stojících chatách nebo v poněkud větších rybářských obcích, všude navázal spojení s lidmi, všude vložil sémě věrnosti do setby, kterou rozséval, živoucí zrno věrnosti, která vykvétá z lásky k Bohu.

Lidé se probouzeli vždy více k radostným záchvěvům ku cti Boží. Milovali Pána, sloužili mu svým bytím. Měli své tiché, rozjímavé hodiny díků, seskupeni v kruhu kolem plápolavého pla­mene a zpívali společně zpěvy, které zněly líbezně nad vlnami.

To byla jejich bohoslužba. Chrám v Thyatiře navštěvovali jen o velikých dnech zasvěcení v roce. Jejich práce a povinnost toho jinak nepřipouštěla.

El-misa byl však prvním chrámovým služebníkem, který vy­hledával lidi ve všedních dnech. Toto pociťovali jako novotu a jako dar od Boha.

El-misa nalézal jen radost; vždyť všude mezi lidmi byla ra­dost, štěstí a blahobyt. Všude nalézal krásu. Nebylo ničeho, co by bylo nepřirozené nebo pokřivené. Proto také byla mezi všemi tvo­ry velká, tichá, samozřejmá harmonie.

Všichni tvorové ve svém vyzařování a působnosti doplňovali se vzájemně ve skvostné spojitosti.

El-misa ji cítil v jásotu ptactva, zpívajícího v libých hájích již­ních zátočin, cítil ji v radosti lidí, v jejich děkovných hymnách, které šuměly a zněly jako čisté, perlící se vody. Cítil ji v činnosti a šepotů živlů, jež působily tak nevýslovně mírně a laskavě a v ko­nání mnoha bytostných, jež viděl spolutvořiti v soukolí světa tím, že spojovali, budovali, podporovali a pomáhali.

Jásot z Boží lásky jinocha téměř omamoval a jen ve svých pís­ních nacházel slova, jež se mu zdála hodná chváliti lásku Boží.

Bylo to, jakoby tato slova byla vybrána z proudů Světla, které v duchovním osvícení byly nad El-misou vylity. Slovo za slovem vycházelo z jeho rtů, jakoby se jeho duch zajikal v nadšeném zření.

Slovo za slovem, tón za tónem perlil se nádobou milosti a pravdy, kterou směl býti.

O-man naslouchal. Kus za kusem psal současně na malou ta­bulku, v zázračných záchvěvech psal proudění tohoto osvíceného zpěvu. V uvolněných tělech lidí na Thyatiře měl každý záchvěv nekonečné působení.

Tak se z toho utvářelo působení ve hmotě. Stávalo se, že se k El-misovi nápadně přidružovala zvěř. Když zpíval v lese, tu při­cházeli ptáci, zpíval-li na moři, pak přilétaly celé zástupy bílých kachen a krahujců; usadily se kolem obou mužů, jakoby chtěly naslouchati.

Co však El-misu tak zvláště naplňovalo, byla radost, že se bytostné blíží, že to bylo, jakoby se spojovalo se zvuky, jež prou­dily z jeho úst, část jejich vyzařování s vyzařováním hmotným a jakoby to způsobovalo někdy podivuhodné události a obraty zvlášt­ního druhu.

Pak pozoroval, mlčky přemýšleje, vlny moře, které za zvuku těchto tónů zvolna uhlazovaly své divoké hřebeny. Poznal při tom, jak vzdušní, v záchvěvech paprsků, které byly skrze něj vyslány, přispěli svým bytostným druhem k tomuto působení.

Divoké rozbouření povětří se tak zmírnilo, neboť tento by­tostný způsob projevu ustoupil tiššímu, lahodnějšímu. Vynořily se jiné postavy, které vyhlížely z modravě opalisujícího vzduchu jako hebkými závoji mlh dolů na vlny.

Jejich zpěv stal se zcela milým a lahodným a El-misovi bylo, jakoby jim mohl rozuměti.

„Oni sice nemluví naší řečí, O-mane, ale jejich chtění vyza­řuje pojem, který my vnímáme. Mohu se s nimi skutečně doroz­uměti. Také ony tóny, které zpívám nebo hraji, vznikly touže ces­tou, jsou zajedno se Slovem, se Světlem, se Silou. Posvátný dík za to budiž mojí modlitbou!“

Zřídka kdy El-misa tolik mluvil. Většinou kráčel mlčky vedle přítele a výměna jejich moudrostí děla se bez řeči, tak dobře si roz­uměli. Tak byli jednotní, tak stejné bylo jejich smýšlení, jejich vědění a jejich výměna, že věděli vždy, co druhý z nich řekl nebo cítil, aniž by o tom museli pronésti slovo. Takovou byla jejich harmonie.

„Vím, že se nyní blíží chvíle mého rozloučení. Podniknu první cestu.“

„Řekla ti Thaïsis, že je doba příznivá?“ O-man pohlédl pátravě na jinocha. „Těšíš se?“

„Těším se, O-mane, protože se nyní přibližuje moje naplně­ní. Nemám však oné vlastní radosti, radostné chuti k cestování a k vnějším zážitkům. Cítím, že se blíží něco vážného, nejvážnější nebezpečí pro duchy na Thyatiře a proto mne to nutká. Musím jíti vstříc tomuto nebezpečí. Půjdu však teprve pak, až nadejde čas. Že nastane brzy, vím, nevím však kdy to bude.“

Za tohoto hovoru došli na malé návrší u moře. Dole, dosti da­leko v zázemí, zněly písně zemědělských dělníků a rolníků. Malé sídliště svítilo svými jasnými domy za smaragdově svítícími louka­mi. U jejich nohou prostírala se nízká a hustá tráva, jako hedváb­ný koberec.

Dole se volně proháněly všechny druhy zvířat. Velká jehňata poskakovala vzhůru k pahorku, jakmile uviděla lidi. Byla sněhově bílá a měla zářivé zlatočervené oči. Hlasy jejich byly jasné a mečivé. Táhla daleko v kruhu přes lučiny, doznívajíce a tiše mizíce v parách moře.

Od moře to šumělo a hučelo nesmírně temným duněním, ja­koby se tam dole k západu slunce hromadila hrozící vzdušná voj­ska. Zdálo se, že chtějí všechna výhružně vystoupiti.

El-misa je viděl na jemném stříbrném pásu, který uzavíral moře na obzoru, vylézati vzhůru a pomalu jako stíny vystupovati na oblohu.

A stíny přijaly tvary.

„Vidíš to také, O-mane? Viděl jsi kdy něco takového se obra­ceti proti Thyatiře? To jest zlo! Hleď, jak jsem měl pravdu, že vás brzy opustím. Mé celé chtění, celé přemýšlení se nese již jen k ono­mu okamžiku.

Nebudeme zde již déle prodlévati. Chtěl bych býti zítra při východu slunce u Thaïsis.“

Tu počal svištěti vítr, stíny se blížily jakoby hnány bouří.

„Co to jest?“ pravil O-man. „To není hmotné, co se tu blíží.“

„Neptej se nyní, blíží se nepřítel.“

To byla jediná slova El-misova. O-man ustoupil tiše stranou. El-misa zůstal státi na malém vrcholku pahorku, pohlížel vzhůru k nebesům a zdál se býti ponořen do modlitby.

Jen zcela krátce trvalo toto ticho, ale postačilo, aby obličej El-misův se rozzářil. Pocítil spojení s proudy sil, pro něž nenachá­zel slov.

To byla El-misova modlitba. Jejím základem byla pokora. Jen tato, čistá a prostá, dovedla vůlí otevříti všechny jemné cesty, až vzhůru k oné hranici, odkud mu byla darována vyšší síla.

„Pane, já nevím ničeho. Jsem ničím před Tebou a konám jen vůli Tvou!“

To byl konec jeho pobožnosti. Stíny mraků se rozdělily, chtě­ním svého ducha odvrátil jemnohmotné útvary. Tvary zla, jež mu byly dosud cizí, odumřely. O-man to zřel s uctivým obdivem.

„El-miso, ty jsi se ubránil nepříteli!“

Vzal ho za ruku a radostně kráčeli dolů s pahorku, na cestu k Thyatiře. —

Nyní šuměly vlny kolem lodi. El-misa, syn kupce na Thyati­ře, vyjel na nejkrásnější z mořských lodic přes temněmodré vlny přístavu, na širé moře.

Čtyři jiná plavidla následovala. Vezla na vzdálené ostrovy lát­ky a skvostně broušené jeskynní krystaly, aby vyměnila své zboží za výrobky těchto zemí.

El-misa, mladý kupec, měl příležitost na daleké cestě občer­stviti všechny své vzpomínky a znalosti. Viděl, že během svých školních let, která jej zdržovala většinou v chrámě, nic nezapom­něl, co kdysi ze zkušeností a pozorování dobře přijal.

Výchova na Thyatiře byla totiž taková, že děti byly svým ot­cem plně zasvěceny do jeho činnosti. Žily s ním, v ní, prožívaly starosti, úspěch a omyl a učily se při své bdělosti všemu hravě.

El-misa si dobře rozuměl s vůdcem své lodi, který byl dobře vycvičeným cestujícím kupcem. Byl to jeho starý přítel, jménem Nebu, hbité chytrosti, velké obratnosti a okouzlující přívětivosti. Jeho tichý humor měl smysl a byl jako úsměv večerního slunce a když umlkla jeho obchodní chytrost, tu se objevila duše, která mohla patřiti spíše zbožnému dítěti, nežli tak rozvážnému obchod­níkovi a dobrodruhovi.

Konec

Sdělení čtenářům.

Poněvadž celý rukopis „Is-ma-el připravuje Duchu Pravdy cestu v sedmi světech stvoření" vyjde knižně, přerušujeme další pokračování a začínáme s uveřejňováním vypravování z pozem­ských dějin lidstva, které až dosud bylo neznámé a které se však prokáže jako skutečné, ať je to již cestou nálezů, vykopávek anebo, ve zkazkách.

 

Toto vyprávění umožní Čtenáři, aby si udělal obraz o životě, a snažení dřívějších lidských kmenů, při čemž se stále zřetelněji projeví veliké vedení omilostněných jednotlivců. Vedení, které se táhne celými dějinami jako červená niť a které směřuje vždy jen k jednomu jedinému cíli: poznání velikého tkaní světlých sil ve stvoření.

 

Tak začínáme dnes s vypravováním:

V lesích Afriky".

Při tom dostane se mnoha čtenářům vysvětlení otázky, odkud pochází jméno Abd-ru-shin.

Nakladatelství „Hlasu",

Praha 54. Bílá Hora 189.

Účet postov. spořitelny 31054.

 

( Sdělení z Hlasu č.6/1937   str. 431 )

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

***

Poznámka:

Spis „Is-ma-el připravuje Duchu Pravdy cestu  sedmi světech stvoření“ byl zveřejněn na pokračování v předválečném vydání časopisu HLAS a v německém originále v časopisu Die Stimme.

 

1. část ………. z Hlasu č.1/1937   str.   43 –   52

1. pokračování z Hlasu č.2/1937   str. 122 – 132

2. pokračování z Hlasu č.3/1937   str. 142 – 211  … zde končí text „Ismael (1).doc“

3. pokračování z Hlasu č.4/1937   str. 263 – 278  … zde končí text „Is-ma-el als Wegbereiter.doc

v německého časopisu  - Die Stimme.

4. pokračování z Hlasu č.5/1937   str. 333 – 350

Sdělení ……z Hlasu č.6/1937   str. 430 – 431

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Návštěvy

Dnes:98
Včera:261

Právě přítomno lidí
6

Celkem členů

33 registrovaných
0 dnes
0 včera
0 tento týden
0 tento měsíc

Následující slovo nepřináší nové náboženství, ale chce být pochodní pro všechny vážné posluchače nebo čtenáře, aby tím našli pravou cestu, která je povede do vytoužených výšin.

Abdrushin

Nebezpeční fanatici rozumáři a materialisté

 Znovu se mi doneslo, že někteří lidé dokonce i telefonují takzvanému odborníkovi na náboženství Vojtíškovi a ptají se ho na mě. Dotyčný pak o mně tvrdí, že jsem blázen a že jsem si vytvořil sektu.  

Jednoduchá otázka na kterou si může každý sám odpovědět: Kdo zpustošil tento svět a přivedl jej do záhuby? Byli jsme to my, slušní lidé, kteří dodržujeme Desatero Božích přikázání a ze všech sil se snažíme vřadit do zákonů stvoření? Anebo to byli nebezpeční fanatici a devianti rozumáři a materialisté? Odpověď si mohu uspořit, protože pro ni svědčí celé dějiny.
 

Komentáře článků

  • Stoupenci Hnutí Grálu budou vyvržení jako vlažní
    Pavel Krajíček Pavel Krajíček 06.10.2020 18:10
    Často jsem přemýšlel, proč jsou někteří lidé farizeji, především ti mně blízcí, kteří taktéž studují ...

    Číst dále...

     
  • Nebezpeční fanatici rozumáři a materialisté
    Pavel Krajíček Pavel Krajíček 31.12.2019 09:57
    Tak další perlička. Rodiče Terezy vyměnili zámky ve dveřích v bytě s tím, že bych je já s Terezou ...

    Číst dále...

     
  • Nebezpeční fanatici rozumáři a materialisté
    Jaroslav Stano Jaroslav Stano 16.12.2019 10:18
    Tak zrovna dnes som čítal prednášku Vianoce. Znovu sú tam spomínané slová: "Buďte ako deti" s dodatkom ...

    Číst dále...

     
  • Nebezpeční fanatici rozumáři a materialisté
    Gabriela Erhardtová Gabriela Erhardtová 14.12.2019 17:00
    V týchto dňoch čítam "Vzpomínky na Pána"....dokonca aj náš Pán bol obvinený z vytvorenia sekty..... čo ...

    Číst dále...

     
  • Nebezpeční fanatici rozumáři a materialisté
    Pavel Krajíček Pavel Krajíček 14.12.2019 16:11
    Odebral jsem možnost nepřihlášeným uživatelům hodnotit komentáře. Na nějaký čas, než bude tato ...

    Číst dále...

Real time web analytics, Heat map tracking
X

Nemáte potřebná oprávnění

Pouze ověření uživatelé mohou kopírovat