I. Teologické otázky před 1. Koncilem

Myšlenka reinkarnace a její odmítnutí

5. ekumenickým koncilem

 

 

  

 

Waltraud Grosse

 

I.  Teologické otázky před 1. Koncilem

 

Od nejranějších počátků se v křesťanství stále znovu vyskytovaly proudy, které se nedaly sloučit s tradovaným učením Ježíše. Zčásti vznikaly v samých křesťanských obcích, zčásti představovaly smíšení křesťanské nauky s jinými náboženskými systémy a filozofiemi. Tak již dějiny raného křesťanství podávají zprávy o herezích nebo kacířství, mezi něž spadá všechno, co se nesrovnává s oficiálně vyučovaným názorem.

Střetávání s různými bludnými naukami nutilo církev, aby jasně formulovala články své víry tak, aby vymezila hranici mezi nimi a mezi názory, jež se odchylovaly. V důsledku toho docházelo uvnitř církve často ke sporům, z nichž mnohé měly význam jen v určité době, ale některé měly rozhodující vliv na vývoj celého křesťanství.

V prvních staletích po Kristově působení vznikaly hlavní rozpory ohledně otázky nositele křesťanského poselství. Od samého počátku byl Ježíš uznáván křesťany za Syna Božího. Vzývali ho jako Pána (Kyrios). Podle jeho příkazu byl křest prováděn ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého. Nebyla tato trojitost v rozporu s přísným monoteismem, který jak v židovství, tak i v křesťanství platil za nezvratný základ víry? Tato otázka nabyla zvláštního významu ve 2. stol., když církev musela zaujmout stanovisko k herezím judaistů a gnostiků:

a) Judaisté byli židokřesťané, kteří neústupně setrvávali na mojžíšovském zákonu. Ježíše neuznávali za Syna Božího, byl pro ně jen mimořádným člověkem. Umírněnější skupiny pokládaly za možné jen zázračné narození (z panny a Ducha svatého). Část přísnějších židokřesťanů se rozešla s církví již v 1. stol. Židokřesťané, kteří v církvi setrvali, se rozštěpili do různých směrů ke konci 2. stol.

b) Gnostické učení existovalo již v předkřesťanské době. Slučovalo v sobě helénistické a orientální proudy (gnósis - poznání). Už v 1. stol. se objevily smíšeniny gnosticismu a křesťanství, které zaznamenaly ve 2. stol. ještě větší rozšíření. Jejich dozněním je na počátku 3. stol. manicheismus, perská gnóze.

Uvnitř gnosticismu byla zastoupena různá učení, jež však vykazovala určité společné rysy: slibovala vyšší poznání, než by dokázala poskytnout sama křesťanská víra. Mimoto zahrnovala ideu dualismu, mající stejný význam jako protiklad Bůh - hmota. Hmota byla označována buď jako chaos, nebo přímo jako princip zla.

Na vtělení Ježíše měl gnosticismus dva názory:   Buď přichází Spasitel na zemi v jakémsi zdánlivém těle, které se tudíž neshoduje s naším pozemským tělem, nebo Kristus, Logos, se spojuje s člověkem Ježíšem teprve při křtu a setrvává v něm až do jeho utrpení.

  Církev musela tedy najít odpověď, jak by se dala božskost Syna sloučit s jediností Boha. Někteří církevní spisovatelé ze sklonku 2. a ze 3. stol. (Justinus ze Samarie, Theofilos z Antiochie, Tertullianus, Hippolytos, Órigenés) navázali přitom na výklady Žida Filóna z Alexandrie (25 př. Kr. - 39 po Kr.), které nabízely toto vysvětlení:

"Božský Logos je nejvyšší rozum, který je zčásti považován za pouhou neosobní vlastnost obsaženou v božské bytosti (logos endiathelos), avšak zčásti a především se také jeví jako vystupující z klína Božství, a to prostřednictvím božské řeči, a jako ihned sám o sobě existující a osobně rozdílný od Boha (logos porphorikos). Je nejdokonalejším zjevením Boha, souhrnem všech božských sil a projevů, prostředníkem mezi Bohem a světem, Otcovým obrazem, Synem Božím, druhým Bohem, archandělem, Moudrostí." [1)

Z toho však vyplývaly další úvahy: Jestliže se Logos aktem Otcovy vůle zosobnil teprve při stvoření světa, pak musí být Syn podřízen Otci. Tak vznikla idea subordinacianismu. Tím nebyla ohrožena prozatím ani víra v Božství Syna, ani v jedinství Boha.

Koncem 2. a ve 3. stol. získala vliv skupina křesťanů, kteří stavěli do popředí především jedinství Boha a potírali všechno, co se s tím zdálo být v rozporu. Nazývali se monarchianisté (monarchia, vláda jednoho). Jednotnou nauku neměli. Někteří z nich pokládali Ježíše za člověka, jenž je obdařen Boží milostí a jehož prostřednictvím působí síla a moudrost Boží obzvláštním způsobem (v menší míře tomu tak bylo také u Mojžíše a u proroků). Druzí byli sice o Ježíšově Božství přesvědčeni, ale domnívali se, že to byl Otec, kdo přišel na zemi. Vysvětlovali to různými způsoby (modi) zjevení Otce, která jsou Otci vlastní.

Začátkem 3. stol. nabyl uvnitř monarchianismu neobyčejného významu směr nazvaný sabellianismus, který poprvé do úvah zahrnul Ducha svatého. Sabellius z Lybie učil, že existuje jen jedna božská osoba. Ta má tři druhy působení, které označil výrazem prosópa. Prosópa může znamenat roli herce nebo masku herce, ale také osobu - čímž vznikl určitý zmatek nad vlastním obsahem jeho učení. Sabellius srovnával tři možnosti působení Boha s tělem, duší a duchem člověka. Bůh působí jako Otec ve stanovení zákonů, jako Syn ve vtělení v člověka, jako Duch svatý v posvěcování. Syn a Duch svatý by mohli po splnění svých úkolů znovu splynout s Otcem.

Protože některé skupiny monarchianistů popíraly Trojici a jiné skupiny nevěřily v Ježíšovo Božství, byly na vícero synodách všechny vyloučeny z církve. Jako jeden z jejich odpůrců vystupoval na synodách mezi jinými i Órigenés, který s rozhodností učil o oddělenosti Boha Otce, Boha Syna a Boha Ducha svatého. 

 

 

X

Nemáte potřebná oprávnění

Pouze ověření uživatelé mohou kopírovat