II. Zostření teologických sporů od doby Konstantina Velikého...

Myšlenka reinkarnace a její odmítnutí

5. ekumenickým koncilem

 

 

  

 

Waltraud Grosse

 

II. Zostření teologických sporů od doby Konstantina Velikého

a zavedení ekumenických koncilů

 

Ediktem milánským (r. 313) postavil Konstantin Veliký (306-337) křesťanství na roveň pohanským kultům. Tím započalo nové období v dějinách křesťanství. Církev dostávala časem stále více privilegií a práv. Pohanské kulty sice stále ještě existovaly - i když byly víc a více státem potlačovány - ale roli dřívějšího státního náboženství pozvolna přebírala církev. Císař pověřoval křesťany vedením vlivných úřadů ve státě. Konstantin poznal, že by se církev mohla stát v jeho říši podporujícím a sjednocujícím činitelem. Od té doby byly církev a stát vzájemně úzce propojeny a na sobě závislé. Pro církev to však znamenalo, že byla v otázkách víry ovlivňována světskou mocí.

Ačkoliv se dal Konstantin pokřtít až na smrtelném loži, prohlásil se sám za "Bohem ustanoveného biskupa pro vnější záležitosti"[2] a pokládal se za oprávněného rozhodovat o otázkách víry a zasahovat do církevních záležitostí. Tím založil "césaropapismus", který měl nabýt v následujících staletích v řeckém Orientu ještě drsnějších forem.

Jestliže v prvních třech stoletích již existovaly různé sváry v oblasti víry, pak v tomto ohledu začalo od Konstantinovy vlády (tedy od počátku vazby církve na impérium) nové období: nejednotnost uvnitř církve nabývala nyní politického významu, neboť ohrožovala jednotu říše. Proto byly od té doby věroučné rozepře často uváděny do pořádku státní mocí podle jejích zájmů a mínění.

Otázky, které se doposud vyskytovaly uvnitř církve, se nyní zaměřovaly na základ víry - na Boha. To se projevovalo zostřováním rozmíšek a střetů, jejichž urovnání bylo velmi významné jak pro církev, tak i pro stát. Konstantin proto zavedl ekumenické synody (či ekumenické koncily). Ty měly také současně platnost synod říšských. Jejich úkolem bylo s všeobecnou závazností objasnit sporné články víry - a právě proto se konaly také v zájmu říše.

Označení "ekumenické koncily" neznamená, že by se sešli biskupové z celého křesťanského světa - ba dokonce na nich nebyly zastoupeny ani všechny církevní provincie. Kritéria "ekumenického koncilu" byla tato:

a) měla být přítomna podstatná část biskupů (při prvních pěti ekumenických koncilech byli v převaze biskupové z východních zemí, západní země byly stále v menšině, popřípadě také nebyly zastoupeny vůbec; to však nemělo žádný vliv na platnost rozhodnutí),

b) rozhodnutí musela uznávat celá církev,

c) papežský souhlas s rozhodnutími byl nezbytný. Poslední bod se ukázal jako zvlášť důležitý:

"Bez římské Petrovy stolice nemělo žádné věroučné rozhodnutí koncilu definitivní platnost a její rozhodnutí bylo považováno svým způsobem za nedotknutelné a konečné, takže kdo se proti němu vzepřel, sám se z církve vyloučil."[3] Podle stavu teologie a církevního práva to platí beze změny dodnes.

Kromě ekumenických či všeobecných synod existovala ještě jiná biskupská shromáždění, která byla významná jen pro dílčí oblasti: generální synody, na něž byli zváni jen biskupové z Východu nebo Západu, dále patriarchální, národní, provinční a diecésní synody.

 

K ustavení ekumenických synod

 

Skutečnost, jak silně byly ekumenické synody také státní záležitostí, se projevovala v tom, že právo svolávat je měl sám císař. Mohl určit místo a dobu konání ekumenické synody, mohl ji také přeložit na jiné místo nebo ji odročit. Papež i synoda sama toto právo výslovně uznávali.

Císař zaručoval vnější bezpečnost a pořádek, což bylo v tehdejších dobách nezbytné.

Jednání a rozhodování v otázkách víry a církevních zájmů mělo být sice ponecháno jedině biskupům, avšak historie ukazuje, v jaké míře přitom byly prosazovány zájmy státní moci. Závěry koncilů nabyly právní moci teprve po stvrzení císařem, který se pak také staral o jejich provádění v říši.

Na ekumenické koncily byli zváni patriarchové, kromě nich i metropolité s některými svými biskupy. Papežové nebyli na prvních čtyřech ekumenických koncilech osobně přítomni, byli však zastupováni svými legáty. 5. ekumenický koncil je zvláštním případem, o němž bude ještě podrobněji pojednáno.

Na důležitost papežského souhlasu bylo již poukázáno. Legáti, kteří jednali z pověření papeže, požívali proto v synodě výsadního postavení, jež se projevovalo v zasedacím pořádku i při podpisování závěrů. Aby byla stvrzena platnost rozhodnutí, nebylo zapotřebí žádného dodatečného uznání papežem, neboť podpisy legátů platily za papežské schválení. Pátý ekumenický koncil měl ovšem i v tomto bodě jiný průběh.

Jaký význam se přikládal ekumenickým koncilům, ukazují dva hlasy ze 6. stol.:   Ferrandus, diákon z Kartága, říká: "Co je jednou nařízeno koncilem, musí platit věčně. . . Všeobecné synody, pokud byly dokonce odsouhlaseny římskou církví, stojí ve vážnosti hned za kanonickými knihami."[4]

Jiný africký klerik, současník Ferrandův, se táže: "Co ještě zůstane nedotčené, neotřesitelné, jestliže rozhodnutí tak velké synody (jako chalkedonské) by smělo být posuzováno jako nedokonalé a sporné?... Vždyť jediným cílem koncilů je, abychom na základě jejich autority věřili tomu, co nechápeme rozumem."[5]

 

 

Přehled o prvních pěti ekumenických koncilech

 

Byly položeny dvě stěžejní otázky křesťanské víry:

a) Otázka Trojice, která již ve 2. a 3. stol. dala podnět ke sporům, nabyla na významu. Arianismus a jemu podobné nauky vyžadovaly od církve jasné vyjádření o vztahu Otce k Synovi. - Později vyvstala otázka, jaké postavení zaujímá v trojici Duch svatý. Rozhodnutí padla na 1. ekumenické synodě v Nikaji v r. 325 a na 2. ekumenické synodě v Konstantinopoli v r. 381.

b) Spor o Trojici vyvolal i christologický spor. Ariáni a přívrženci Apollinaria zastávali názor, že Kristus nepřijal plnou lidskou podstatu, což církev označila za bludné učení. Později šlo o problém, v jakém poměru k sobě byly v Kristovi božská a lidská podstata. Na 3. ekumenické synodě v Efezu v r. 431 byl odsouzen nestorianismus, který hlásal extrémní oddělení obou podstat v Kristovi. Na 4. ekumenické synodě v Chalkedonu v r. 451 bylo zavrženo učení monofyzitů, které hlásalo smísení božské a lidské podstaty v Kristovi. Tyto velké boje měly za následek četné menší spory. Příkladem toho je "spor o tři kapitoly", který dosáhl takového významu, že pro jeho urovnání musela být svolána 5. ekumenická synoda, a to do Konstantinopole v r. 553.

 

 

X

Nemáte potřebná oprávnění

Pouze ověření uživatelé mohou kopírovat