VII. Počátky christologického sporu

Myšlenka reinkarnace a její odmítnutí

5. ekumenickým koncilem

 

 

  

 

Waltraud Grosse

 

VII. Počátky christologického sporu

 

1.Arianismus

Pro ariány byl Syn Boží výtvorem Otce a nikoli stejné podstaty s ním. Tato teze byla hlavním předmětem sporů s nimi. Později nabyl na významu jiný bod tohoto učení - bod, jemuž byla zpočátku věnována jen malá pozornost:

Ariáni "...také zkomolili Kristovo lidství tím, že Spasiteli upřeli lidskou duši. Připouštěli, že přijal jen tělo bez duše. Projevy duševního života Krista se měly vztahovat na samotný Logos, a tím mělo být u Krista prokázáno, že je proměnlivý a vytvořený."[ 12]

Tak byl dán základ ke christologickému sporu: byl to problém vztahu božské a lidské podstaty v Kristu, který dal v příštích stoletích podnět k zuřivým věroučným bojům.

Učení ariánů bylo na koncilu v Konstantinopoli v r. 381 (viz kap. V)jako celek odsouzeno.

 

2. Apollinarios z Laodikeje

Biskup Apollinarios z Laodikeje (zemřel asi 390) byl odpůrcem arianismu. Náhled ariánů na Krista jako člověka, který odporoval církví vyučovanému názoru, ho však podnítil, aby v této otázce zašel ještě dále.

Dospěl k tomuto výsledku: protože žil Ježíš bez hříchu, nemohl mít lidskou podstatu, která je podobná naší. Tak v něm nemohla být také žádná "vyšší, rozumová duše"* nebo "duch" (řecky: nús). "Logos přijal...naše tělo a živočišnou duši, ale na místo ducha vstoupil jako vládnoucí princip on sám."[13]

Podle jeho názoru v Kristu nemohly být dvě "podstaty" (jedna božská a jedna lidská), neboť pro něho znamenala "podstata" totéž, co "osoba".

Jen málo Apollinariových spisů se dochovalo nezfalšovaných. Pro zdůraznění výše řečeného uveďme některé pasáže z nich:

"Je nemožné, aby v jednom a tomtéž (subjektu) existovali společně dva nositelé rozumu a vůle, jestliže nemá jeden druhému v důsledku svého vlastního chtění a své vlastní činnosti odporovat. Pročež Logos nepřijal lidskou duši, nýbrž jen sémě Abrahámovo; neboť chrám těla Ježíšova zobrazil předem chrám Šalomounův, nemající duši, rozum ani vůli." (z 1. řeči "O Henosidě")[14]

  "Nás však oživuje Kristovo tělo proto, že je s ním bytostně spojena božskost. Co však oživuje, je božské. Božské je tedy tělo, protože vstoupilo ve spojení s Bohem. A toto zachraňuje, my však jsme zachraňováni, poněvadž jsme na něm účastni jako na pokrmu. . . Tělo Kristovo není tělem smrti (jako naše), nýbrž je tělem života. Tudíž božské není jedné podstaty s lidským." (Z fragmentu sylogismů)[15]

V r. 388 byli přívrženci tohoto učení císařem Theodosiem vyhnáni, poté co nad nimi papež Damasus na několika synodách vyřkl svůj ortel. Apollinariovo učení však přesto působilo dále; obsahovalo základy monofyzitismu, a proto mělo nabýt ještě většího významu. --------

*Antická filozofie (Aristoteles) rozlišovala tři druhy duše: rostlinnou - mající schopnost vyživovací; živočišnou - mající schopnost pohybu a vnímání; lidskou - mající schopnost rozumovou. Nejvyšší částí duše je činný rozum (nús - řec. rozum, duch), který vstupuje do člověka z vnějšku (více viz Encyklopedie antiky, Praha 1973, heslo "duše", "nús"). 

 

X

Nemáte potřebná oprávnění

Pouze ověření uživatelé mohou kopírovat