Pravé lidství

Jen opravdové lidství je pravou Bohoslužbou

XI. Justiniánova doba

Myšlenka reinkarnace a její odmítnutí

5. ekumenickým koncilem

 

 

  

 

 

Waltraud Grosse

 

XI. Justiniánova doba

 

"Za císaře Justiniána I. (527-565), nástupce císaře Justina, prožila byzantská říše ještě jednou dny lesku a slávy. Cílem velkého panovníka bylo obnovení světové římské říše na křesťanském základě. Tomuto cíli posloužily jeho vítězné války proti Vandalům a východním Gótům, zákroky vedoucí k vymýcení pohanství a kacířství, ohromné dílo kodifikace zákonů a neúnavná organizátorská činnost ve státě a v církvi i četné nádherné církevní stavby, především v Konstantinopoli a v Ravenně. Justinián církev ve své říši zcela ovládl. Jeho doba je klasickou epochou césaropapismu. Jako teokratický vládce a ochránce pravověrnosti soudil, že je oprávněn a povinen dogma a církevní disciplínu znormalizovat až do podrobností a zároveň je podřídit státním zájmům. Živě se zajímal o otázky víry a sám působil jako teologický spisovatel a disputátor. Jeho vměšování do věroučných sporů uvrhlo říši do nových neblahých zmatků a hlavní úkol, který si dal, totiž smířit monofyzity opět s církví, zůstal nevyřešen." [23)

 

 

l. Úsilí o prosazení monofyzitismu

 

"Císařovna Theodora (zemřela 548), Justiniánova chytrá a energická manželka, se v tichosti připojila k monofyzitismu, o němž se zdálo, že lépe dbal o zájmy zbožnosti. Na její naléhání byl tajný monofyzita Anthimos dosazen v hlavním městě (Konstantinopolis) na biskupský stolec (533). Když se však brzy nato objevil v Konstantinopoli papež Agapetus (535-536), prosadil u císaře jeho nahrazení ortodoxním Mennou (536). Agapetus zemřel neočekávaně záhy během svého pobytu v rezidenci (duben 536). Intrikářská císařovna se nyní pokusila přenést monofyzitismus dokonce do Říma, aby ho s pomocí papežství přivedla k moci. Ctižádostivý římský arcijáhen Vigilius, apokrisiar, t.j. papežský vyslanec u byzantského dvora, přistoupil na její nabídku a vypuzením zákonného papeže Silveria (536-537), který byl přátelsky nakloněn Gótům, skutečně získal s pomocí císařského vojevůdce Belisara v r. 537 římskou biskupskou stolici.

Silverius zemřel brzy v bídě vyhnanství na ostrově Pontia (v prosinci 537) a Vigilius byl poté obecně uznán. Avšak k otevřenému prohlášení ve prospěch monofyzitismu se pohnout nedal a při jednomyslném stanovisku zemí Západu nic jiného ani dělat nemohl. V jednom dopisu císaři a patriarchovi Mennovi (540) se výslovně hlásil k vyznání přijatému na koncilu v Chalkedonu. Avšak postavení monofyzitů v Orientě zůstalo během celého panování císaře Justiniána významným."[24]

Především v Arménii a v Egyptě získávali monofyzité stále větší vliv.

 

***

K objasnění politické situace v Itálii:

Za posledních západořímských císařů získávali stále větší moc germánští žoldnéřští vůdcové, protože byli nezbytní pro obranu říše. Poslední západořímský císař Romulus Augustulus byl nakonec sesazen v r. 476 vůdcem germánských žoldnéřů Odoakerem. Ten se sám prohlásil za krále Itálie.

Se souhlasem východořímského císaře vpadli do Itálie východní Gótové. V r. 493 byl Odoaker zabit králem východních Gótů Theodorichem. Theodorich tak opanoval Itálii.

Po jeho smrti došlo mezi východními Góty a východořímským císařem ke svárům. Východ římské říše se snažil po dvě desetiletí dostat Itálii opět pod svoji vládu. V té době byl Řím pětkrát obléhán. Dobytí Říma v r. 536 východořímským vojevůdcem Belisarem umožnilo jmenovat Vigilia papežem.

Teprve v r. 553 byli východní Gótové úplně poraženi Belisarovým nástupcem Narsétem.

 

***

 

2. Órigenovské spory

 

Jak již bylo vylíčeno (v kap. VI), kolem r. 400 byli z Egypta vypuzeni órigenovští mniši, kteří se zčásti usadili v Palestině. V době, která pak následovala, přidružili se především vzdělaní mniši k órigenismu právě tak, jako tomu bylo u egyptských řeholí.

U órigenistů existovalo již delší dobu rozdílné pojetí výkladů původního učení, což vedlo k rozbrojům a vzájemnému nepřátelství:

Isochristé zastávali názor, že všechny duše, které byly stvořeny současně, si byly vzájemně rovny. Také Kristova duše je stejná jako duše lidská. Po ukončení vy'voje neexistuje žádný rozdíl mezi Kristem a lidmi.

Protoktisté učili, že Kristova (preexistující) duše je jiná než lidská, protože byla stvořena jako první ze všech.

Protoktisté se vzdalovali stále více z tábora órigenovců a přibližovali se ke katolické straně, tedy k oficiálně hájené věrouce.

Órigenisté tedy již nevystupovali v 6. stol. jako jednotná skupina. Rovněž jejich sympatie ke druhým skupinám už nebylo možno převést na jednoho jmenovatele. Spojenectví setrvávalo především s velkou částí monofyzitů. Pojítkem bylo učení o jedné podstatě Kristově, kterou zastával i Órigenés (viz kap. VIII). Kromě toho existovaly ovšem mezi oběma skupinami též sporné otázky.

Je však důležité vědět, že názor hájený órigenovci v 6. stol. nesouhlasil úplně s původním Órigenovým učením.

"Takzvaná nová lávra* u Thekoy byla hlavním sídlem órigenistů, jejich hlavním odpůrcem byl sv. Sabas, opat staré nebo velké lávry u Jeruzaléma, představený palestinských řeholníků. Jeho snahy naladit císaře Justiniána proti Órigenovi byly zpočátku bezvýsledné. Po jeho smrti (532) dosáhl órigenovský směr v Palestině i mimo ni dokonce ještě dalšího rozšíření. Dva z jeho stoupenců, učení mniši Domitianus a Theodóros Askidas byli dosazeni (537) Justiniánem na biskupské stolce (Ankýra a Kaisareia v Kappadokii). Ale brzy nato došlo k náhlé změně. Vrchní opat Gelasios vyhnal ze staré lávry přes 40 órigenovců. Když se tito za podpory rolníků nechali strhnout k násilnostem vůči svým protivníkům a obě strany našly další podporu, antiórigenisté (sabaitisté) dobyli vítězství. Přiměli patriarchu Efraima z Antiochie k odsouzení órigenismu a patriarcha Petros z Jeruzaléma zaslal císaři obžalovací spis proti órigenoveům (542).

  Justinián, který se s oblibou zabýval teologií, vydal v r. 543 edikt, který odsuzoval devět Órigenových článků i jeho osobu. Dále bylo Órigenovo jméno připsáno do seznamu kacířů, které museli biskupové a opati při nastoupení svého úřadu odsoudit a zavrhnout. Órigenés, největší teolog řecké církve, syn mučedníka a sám věřící, byl tak postaven do jedné řady s Areiem (viz kap. III) a ostatními heretiky. Ale protože s ediktem souhlasili všichni biskupové říše, i Mennas z Konstantinopole a papež Vigilius (537-555), zavrhla ho tak opravdu celá církev 300 let po jeho smrti tou nejostřejší formou."[2 5]

Při těchto událostech podporoval dvorní patriarcha Mennas antiórigenovce. Žárlil na Theodóra Askidu a očekával, že Theodóros - známý jako órigenovec - odmítne edikt podepsat, čímž by ztratil svoji moc. Stal se však pravý opak: Theodóros, aby oklamal, podepsal a udržel si klíčové postavení u císařského dvora.

Výtahy z textu z r. 543 se nacházejí v příloze I4 a 15. V kap. XIII je uvedeno bližší vysvětlení.

 

 

3. "Spor o tři kapitoly"

 

Biskup Theodóros Askidas využíval nadále svého velkého vlivu u dvora. Protože byl sám órigenovcem, chtěl zabránit dalšímu pronásledování órigenovců a zvolil k tomu účinný prostředek. Obrátil císařovu pozornost na jinou důležitou záležitost, která císaře dokázala okamžitě plně zaměstnat.

  Od koncilu v Chalkedonu (viz kap. X) se stával návrat monofyzitů do církve stále beznadějnějším. Tím byla politická jednota říše vážně ohrožována.

Theodóros Askidas tedy císaři navrhl způsob, jak monofyzity znovu usmířit: nechť se jen císař jednoznačně vyjádří vůči vedoucím teologům antiochejské školy, kteří vystupovali jako zastánci učení o dvojí podstatě. Císař Justinián tuto radu přijal a v r. 544 (či snad již v r. 543) vydal edikt proti takzvaným "třem kapitolám". V něm odsoudil

a) osobu a spisy Theodóra z Mopsuestie (byl učitelem a duchovním otcem Nestoriovým), viz kap. VIII, 2;

b) spisy Theodóréta z Kyrrhoi, v nichž autor napadá Kyrilla a závěry z Efezu a hájí Nestoria, viz kap. IX a X;

c) podobný dopis Iby z Edessy Peršanovi jménem Maris, v němž Ibas hájí Theodóra a také napadá Kyrilla, viz kap. X. (Peršan jako adresát byl z jistého důvodu podezřelý, protože Persie se stala střediskem nestoriánů. To, že měli podporu perského dvora, bylo výrazem politického nepřátelství vůči římské říši.) Monofyzité obviňovali nestoriánství z toho, že koncil v Chalkedonu (451) rehabilitoval Theodóréta z Kyrrhoi a Ibu z Edessy. Tento "kámen úrazu" měl být odstraněn odsouzením tří kapitol.

Císař Justinián však tímto zásahem docílil ještě víc:   - císařovna Theodora byla uspokojena;

- órigenisté uvítali odsouzení Theodóra z Mopsuestie, protože potíral órigenismus;

- i někteří sabaisté, odpůrci órigenovských mnichů (viz kap. XI, 2), sočili na spisy Theodóra z Mopsuestie - odsouzení těchto spisů bylo tedy podle jejich představ.

Snahou císaře bylo odstranit všechna ohniska neklidu, protože mu překážela v uskutečňování jeho politických cílů. Současně tím však rozvířil nový nepokoj; neboť přes jeho ujištění, že se nechce dotýkat závěrů koncilu, bylo odsouzení tří kapitol přece jen jejich popřením.

Sami biskupové z východních zemí proto podepsali teprve, když jim císař pohrozil sesazením. Dvorní patriarcha Mennas si vyhradil, že podepíše jen tehdy, bude-li s tím souhlasit také papež. Papežský legát Stephanus, který žádal rozhodné odmítnutí císařského ediktu, se poté s Mennou rozešel v nevůli.

Ze strany biskupů západních zemí povstal jednoznačný odpor. Toto mělo pro císaře také politický význam. Protože byla Itálie téměř v rukou východních Gótů, které navíc podporoval prostý lid, připadala kléru v očích císaře důležitá úloha - svojí věrností císaři vázat zemi opět na východořímskou říši, dokud to neumožní vojenské vítězství. Justinián nyní plánoval, že nejprve přiměje k přijetí svého ediktu papeže, aby tak pro sebe získal i biskupy západních zemí.

Z tohoto důvodu měl papež přijet do Konstantinopole. Vystaven příslušnému tlaku, odcestoval papež Vigilius z Říma 22.11.545. Po mnoha zastávkách dojel do Konstantinopole 25.1. 547.

Tam brzy vyšel najevo otevřený protikladný postoj k císaři a ke dvornímu patriarchovi Mennovi. Na základě toho dal Mennas vyškrtnout papeže z diptych**. Dočasně byl papež dokonce zbaven osobní svobody. Za císařem stálo mnoho biskupů z východních zemí. Na naléhání císaře pak papež přece jen vyslovil ochotu k vyjednávání, načež byl přijat znovu do záznamů na diptychu.

Dne 11.4.548 vydal papež své "Iudicatum", v němž odsoudil "tři kapitoly" a současně potvrdil všechny čtyři dosavadní ekumenické koncily.

"Tento papežův krok vyvolal v západních zemích nejvyšší pozdvižení. Byl v něm spatřován triumf Justiniánova césaropapismu, nedovolené nadržování monofyzitům a podrytí autority chalkedonského koncilu. Afričané pod vedením biskupa Reparata z Kartága vyloučili Vigilia ze svého církevního společenství, dokud neprovede pokání (550). Facundus, biskup z Hermiany, a jiní afričtí teologové zahájili ostrou literární polemiku proti justiniánské církevní politice a na obranu tří kapitol. Za těchto okolností došlo mezi papežem a císařem k dohodě, že za účelem odstranění zmatků se bude konat všeobecná synoda a do té doby se v této věci nemá nic dělat."[26]

Císař tím chtěl dosáhnout souhlasu i biskupů ze západu, neboť jejich nepřátelství by se pro něj projevilo politicky neblaze. Nyní se císař choval k Vigiliovi přechodně shovívavě: vrátil mu jeho "Iudicatum". Avšak je dochováno, že Vigilius musel císaři přísežně slíbit, že se na koncilu postará o odmítnutí "tří kapitol".

V rozporu s dohodnutými úmluvami zveřejnil císař v červenci 551 nový edikt "De recta fide" proti "třem kapitolám", což lze přičíst vlivu Theodóra Askidy ( monofyzita a órigenovec, uváděný v kap. XI, 2 a 3). To přiostřilo rozpor mezi východními a západními biskupy, kteří byli již přítomni v Konstantinopoli kvůli koncilu. Aby Vigilius opět získal podporu západních zemí, kterou jako papež nyní potřeboval, neprojevil již povolnost vůči císaři, nýbrž protestoval proti ediktu.

Nato vydal císař rozkaz, aby byl papež zatčen. Ten se spolu s 13 západními biskupy uchýlil dne 14.8.551 do jednoho chrámu. Odtud chtěl oznámit, že vylučuje z církevního společenství jak Theodóra Askidu, tak i Mennu. Císařské vojsko se pokusilo vypudit ho násilím z kostela, což u lidu vyvolalo velké pobouření. Císař poznal, že zašel příliš daleko, a slíbil, že se o bezpečnost nejvyšší hlavy církve postará. Když se však papež vrátil zpět do svého paláce, viděl, že je s ním jednáno jako se zajatcem a že je obklopen intrikami. Dne 23.12.551 odtud v doprovodu svých biskupů uprchl do Chalkedonu, aby vyhledal asyl v tamní koncilní církvi. V lednu 552 odtud zveřejnil dekret proti Theodóru Askidovi a Mennovi. 52.552 vydal oběžník adresovaný všemu křesťanstvu.

Na císařském dvoře nyní panovala snaha o umírnění. Theodóros Askidas i Mennas se v čele východních biskupů papeži omluvili. Vše, co bylo až dosud podnikáno proti "třem kapitolám", bylo předběžně prohlášeno za neplatné. Papež se vrátil zpět do Konstantinopole.

 

 

4. Pátý ekumenický koncil v Konstantinopoli (r. 553)

 

Nástupcem dvorního patriarchy Menny, který zemřel v r. 552, se stal Eutychés. Ten odevzdal papeži dne 6.1.553 vyznání víry a prosil ho o vyjasnění sporu o "tři kapitoly" na všeobecném koncilu. V dopisu ze dne 8.1.553 s jeho prosbou papež vyslovil souhlas.

  Avšak nyní začalo mezi císařem a papežem dohadování o místě konání a o účastnících. Papež požadoval, aby bylo přítomno stejné množství západních i východních biskupů a aby se koncil konal na Západě (v Itálii nebo na Sicílii). K dohodě s císařem nedošlo.

Protože císař nebral ohledy na přání papeže o provedení koncilu, bylo papeži jasné, že by rozhodnutí o "třech kapitolách" bylo císařem za podpory východních biskupů opět vynuceno. Proto odvolal svůj dřívější souhlas a odepřel účast.

Co se odehrálo mezi 8.1.553 a 5.5.553 (zahájení koncilu), není přesně dochováno. Bádáním F. Diekampa [27,28] a J. Strauba [29] se zjistilo toto:

Biskupové pozvaní na koncil byli již přítomni v Konstantinopoli. Ale jednání o "třech kapitolách" se nemohlo zahájit pro odmítavé stanovisko papeže.

  Koncil byl původně svolán jen k projednání sporu o "tři kapitoly". Od podzimu r. 552 však vyžadoval nové rozhodnutí také órigenovský spor v Palestině. Přes edikt vydaný v r. 543 proti Órigenovi a órigenismu nebyl v palestinských klášterech klid. Neustále docházelo ke střetům mezi órigenovci a jejich odpůrci.

Uvnitř órigenovců se objevila v r. 547 roztržka mezi isochristy a protoktisty (viz kap. XI, 2). V létě 552 se protoktisté, kteří také odmítli preexistenci duše, spojili s ortodoxními. Poté odcestovali zástupci protoktistů a ortodoxních palestinských mnichů do Konstantinopole, aby předali císaři Justiniánovi spis proti isoehristům.

Během jejich pobytu v Konstantinopoli zemřel v říjnu 552 patriarcha Petros z Jeruzaléma. Nato isochristé svévolně ustanovili za nástupce jednoho ze svých řad, Makaria, a vyvolali tím obnovení nepokojů v Jeruzalémě. Tím byl císař tak popuzen, že Makaria zase ihned sesadil a obžalovací spis proti órigenovcům (isochristům) převzal o to ochotněji.

Císař měl nyní v úmyslu prostřednictvím biskupů shromážděných v Konstantinopoli zavrhnout órigenismus, a tím konečně skoncovat se spory v Palestině. Papež - ještě před jednáním - v dopise Justiniánovi dal najevo souhlas. Protože se však všemožně snažil zabránit plánované ekumenické synodě chystané ve formě stanovené císařem, nesouhlasil se zahájením všeobecného koncilu, i když šlo o porady, jež odpovídaly jeho záměru.

Císař Justinián poslal téže synodě, která později zavrhla "tři kapitoly", dopis o órigenismu isochristů, k němuž bylo připojeno 15 anathemat***. Asi v březnu či dubnu 553 tato synoda órigenismus zavrhla, přičemž 15 císařových anathemat převzala.

Protože se toto všechno konalo před vlastním zahájením koncilu, k němuž došlo dne 5.5.553 (začátek jednání o "třech kapitolách"), není v mnohých pramenech o zavržení Órigena a órigenismu 5. ekumenickým koncilem v Konstantinopoli ani zmínka. To znamená, že v těchto pramenech není hodnoceno oněch výše zmíněných 15 klateb jako rozhodnutí koncilu.

Naproti tomu četné prameny informují o zavržení Órigena a órigenismu na 5. ekumenickém koncilu častokrát se zvláštním odkazem na preexistenci duší a na apokatastasis (viz kap. XII, 2).

Důležitá jsou přitom především svědectví z první doby po koncilu, jako např. od těchto osob:

a) Euagrios, církevní historik, nar. kolem r. 536   b) Kyrillos ze Skythopolis, církevní historik, svědectví z r. 557

c) Eulogios, patriarcha z Alexandrie, 580-607   d) autor velikonoční kroniky (neznám) z Byzance, 630-641

e) Sofronios, patriarcha z Jeruzaléma, svědectví z r. 634   f) Georgios, mnich a presbyter, kolem r. 639

g) Anastasios Sinaites, traktát vzniklý v letech 692-695   h) Georgios Monachos, kronikář, 842-867

O Euagriovi, Anastasiovi Sinaitovi a o Georgiovi Monachovi je známo, že měli dobré věcné znalosti o aktech z koncilu.

Výpovědi výše uvedených autorů byly potvrzeny spisy lateránské synody (649), 6. ekumenického koncilu v Konstantinopoli (680-681) a trullanskou synodou (692).

 

***

 

Dne 5.5.553 byla zahájena novým dvorním patriarchou Eutychem jednání 5. ekumenického koncilu o "třech kapitolách" bez papeže, protože císař nestrpěl další odklad. Císař sám sice přítomen nebyl, avšak to nezměnilo jeho možnosti ovlivňování.

151 otců přítomných na koncilu bylo převážně z východních zemí. Zasedání probíhala zcela podle intencí císaře.

Dne 14. května zakázal papež svou listinou "Constitutum I" odsouzení "tří kapitol".16 biskupů (většinou ze západních zemí)ji podepsalo. Spis byl doručen císaři, který však převzetí odmítl.

Na 7. zasedání dne 26.5.553 bylo účastníkům sděleno, že císař dal papežovo jméno vyškrtnout z diptych. Toto bylo synodou odsouhlaseno.

Osmým zasedáním koncil dne 2.6.553 končil. Výsledkem bylo 14 anathemat, které byly v podstatě sepsány císařem, to znamená, že obsahují 13 kapitol ediktu "De recta fide" z r. 551- převážně doslovně. Zabývají se Trojicí, vtělením Ježíše a speciálně "třemi kapitolami". Kánon 11 odsuzuje heretiky, kteří byli odsouzeni již předcházejícími koncily, tak například Areia, Nestoria, Apollinaria. Órigenés je v kánonu 11 jmenován poprvé také jako heretik a jeho osoba a učení je zavrženo. Edikt z r. 551 ještě Órigenovo jméno neobsahoval.

O závěrech koncilu se ještě jednou zmiňuje kapitola XIII.   Pod čtrnácti kánony je dochováno 166 podpisů, to je o 15 nebo 16 jmen více, než vykazuje listina přítomných na osmém, posledním zasedání. Protože již nejsou k dispozici řecké originály spisů, nelze už "zjistit, zda ony. . .dodatečně uvedené podpisy biskupů, kteří se koncilu nezúčastnili, byly již na prvním znění spisů."[30)

Papež si zhoršil svoje postavení tím, že se zdráhal rozhodnutí koncilu uznat. Opět pocítil císařovu moc: špatně se s ním jednalo,jeho tři římští diákoni byli vypovězeni nebo uvězněni.

Císař přízeň západního kléru již tak nutně nepotřeboval, protože vojevůdce Narses na jaře 553 východní Góty porazil, a tím byla Itálie opět přičleněna k východořímské říši.

Nakonec se Vigilius - nemocný a zlomený - podrobil vůli císaře: 8.12.553 (Epistula II ad Eutychium) a ještě jednou 23.2.554 (Constitutum II) prohlásil, že je připraven rozhodnutí koncilu uznat. Obě tyto listiny obsahují papežovo odsouzení "tří kapitol" a znamenají jeho uznání rozhodnutí koncilu (samotných 14 kánonů není papežem podepsáno).

Teprve tímto krokem byla odstraněna roztržka mezi císařem a papežem. Vigilius opět získal svobodu. Koncem r. 554 nebo začátkem r. 555 odcestoval z Konstantinopole, avšak cestou do Říma zemřel dne 7.6.555.

 

Shrnutí

a) Otcové svolaní k 5. ekumenické synodě do Konstantinopole odsoudili órigenismus na pokyn císaře v 15 anathematech ještě před zasedáními jednajícími o "třech kapitolách". Toto rozhodnutí bylo namířeno především proti isochristům, órigenovským mnichům v Palestině (viz kap. XI,2).

Císař Justinián z toho však také těžil při svých pokusech o dohodu mezi monofyzity a dyofyzity, neboť toto mohlo být hodnoceno i jako ústupek dyofyzitům [31], jejichž učení o dvojí podstatě bylo a je oficiálním věroučným názorem Říma.

Dyofyzité potírali Órigena pro jeho učení o jedné podstatě Kristově (viz kap. VIII,1 ) a též pro jiné články jeho učení - monofyzité (alespoň.jejich velká část) si z téhož důvodu Órigena vážili.

Se zavržením órigenismu bylo současně také odsouzeno učení o preexistenci a o putování duší, jež v něm bylo obsaženo, a totéž platí o učení o reinkarnaci.

Zda však může nebo nemůže být oněch 15 anathemat považováno v užším smyslu za rozhodnutí koncilu, to patří ke sporným otázkám církevních historiků. V každém případě je v kánonu 11, obsahujícím 14 anathemat proti "třem kapitolám", které jsou všeobecně pokládány za rozhodnutí koncilu, Órigenés jmenován jako heretik poprvé.

 

b) Po osmi zasedáních od 5.5.553 do 2.6.553 bylo podle císařovy vůle vysloveno 14 anathemat nad "třemi kapitolami" (viz kap. XI,3). Kdo s tím nesouhlasil, musel počítat s vyobcováním z církve nebo sesazením. Tím chtěl císař Justinián dosáhnout ukončení christologického sporu, který přetrvával od koncilu v Efezu (431 ) - a to v.e prospěch monofyzitů. Císař doufal, že pomocí takto projevené ochoty budou moci být monofyzité opět sjednoceni s církví. Odsouzení "tří kapitol" bylo také současně rozhodnutím, které bylo přivítáno jak órigenisty, tak i částí sabaistů (viz kap. XI, 3).

 

***

 

Rozhodnutí koncilu z Konstantinopole v r. 553 byla - téměř doslovně - sepsána samotným císařem (jak proti órigenismu, tak i proti "třem kapitolám"). Tato rozhodnutí měla prospět jednotě říše. Jejich smyslem bylo usmířit vzájemně znesvářené strany a odstranit zdroj neklidu. Že toto bylo vůbec možné, případně nutné provést věroučným rozhodnutím, to vyvěralo z úzkého propojení církve a státu.

Císař rozhodl jak ve prospěch monofyzitů (b), tak i ve prospěch dyofyzitů (a). Tím mělo dojít ke sjednocení obou znesvářených stran. Přihlédne-li se, do jakých zmatků monofyzitické spory říši již uvrhly (viz kap. X), lze chápat, že pro císaře bylo politickou nutností sprovodit tento konflikt ze světa, a to za jakoukoliv cenu.

Bylo rovněž důležité, aby se opět vrátil klid mezi palestinské mnichy. K tomu mělo dopomoci rozhodnutí proti órigenistům, resp. isochristům (a), jakož i rozhodnutí ve smyslu názorů órigenistů (b).

Tyto závěry však mohly získat váhu rozhodnutí koncilu pouze tehdy, dá-li jim papež svůj souhlas (viz kap. II). To, že synoda v Konstantinopoli r. 553 byla uznána za ekumenickou, byl jen důsledek toho, že císař k tomu papeže donutil všemi prostředky, které měl k dispozici.

 

Dopady koncilu

"I další papežové uznali synodu v Konstantinopoli za pátou všeobecnou. Ale zbývající latinské obce si tak rychle říci nedaly. Na Západě tyto události těžce poškodily autoritu papežství a ještě více císařství. Afričtí biskupové uposlechli většinou teprve po několika letech. Církevní provincie Milán a Aquilea otálely ještě déle. Pro spornou otázku se na dlouhou dobu dokonce odtrhly od římského stolce. Vpád Langobardů do Itálie v r. 568 podpořil jejich odpor, protože císaři znemožnil použití násilných opatření. Schisma zcela pominulo teprve za papeže Sergia I. (687-70I). Po jistou dobu mělo ostatně poměrně malý dosah. Milánští se již od r. 570 pozvolna vraceli zpět do společenství římské církve. Naproti tomu část Aquilea-Grado, která byla pod byzantským panstvím, se připojila teprve v r. 607.[32]

Monofyzité se do církevního společenství s Římem již nevrátili. V 7. stol. byly znovu činěny pokusy spojit monofyzity opět s církví pomocí uznání nauky o jedné vůli v Kristu (monotheletismus).

  Avšak 6. ekumenický koncil v Konstantinopoli (680-681 ) toto učení zavrhl a zdůraznil, že Kristus měl jak božskou, tak i lidskou vůli, přičemž lidská vůle se řídila podle božské.  -----------------------------

  * lávra - poustevnická osada, klášterní komplex   ** diptychon, pl. diptycha (řec.) - církevní seznam jmen významných osob

  *** anathema - označení zavržené věty nebo nauky 

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Následující slovo nepřináší nové náboženství, ale chce být pochodní pro všechny vážné posluchače nebo čtenáře, aby tím našli pravou cestu, která je povede do vytoužených výšin.

Abdrushin

Nebezpeční fanatici rozumáři a materialisté

 Znovu se mi doneslo, že někteří lidé dokonce i telefonují takzvanému odborníkovi na náboženství Vojtíškovi a ptají se ho na mě. Dotyčný pak o mně tvrdí, že jsem blázen a že jsem si vytvořil sektu.  

Jednoduchá otázka na kterou si může každý sám odpovědět: Kdo zpustošil tento svět a přivedl jej do záhuby? Byli jsme to my, slušní lidé, kteří dodržujeme Desatero Božích přikázání a ze všech sil se snažíme vřadit do zákonů stvoření? Anebo to byli nebezpeční fanatici a devianti rozumáři a materialisté? Odpověď si mohu uspořit, protože pro ni svědčí celé dějiny.
 

Komentáře článků

  • Povolaný český národ
    Vladislav Brewczyński Vladislav Brewczyński 26.04.2020 14:03
    Velmi silně bije a rezonuje v článku Morava tato věta: Ale oni nezůstanou takoví, jací jsou, ale v ...

    Číst dále...

     
  • Sen – cesta do pekla
    Vladislav Brewczyński Vladislav Brewczyński 26.04.2020 13:33
    Obrázek, který máte v titulku vašeho pojednání, je opravdu výstižný a mohu potvrdit, že to vyobrazení ...

    Číst dále...

     
  • Nebezpeční fanatici rozumáři a materialisté
    Pavel Krajíček Pavel Krajíček 31.12.2019 09:57
    Tak další perlička. Rodiče Terezy vyměnili zámky ve dveřích v bytě s tím, že bych je já s Terezou ...

    Číst dále...

     
  • Nebezpeční fanatici rozumáři a materialisté
    Jaroslav Stano Jaroslav Stano 16.12.2019 10:18
    Tak zrovna dnes som čítal prednášku Vianoce. Znovu sú tam spomínané slová: "Buďte ako deti" s dodatkom ...

    Číst dále...

     
  • Nebezpeční fanatici rozumáři a materialisté
    Gabriela Erhardtová Gabriela Erhardtová 14.12.2019 17:00
    V týchto dňoch čítam "Vzpomínky na Pána"....dokonca aj náš Pán bol obvinený z vytvorenia sekty..... čo ...

    Číst dále...

Real time web analytics, Heat map tracking
X

Nemáte potřebná oprávnění

Pouze ověření uživatelé mohou kopírovat