1.6 Posedlost

Franchezzův odkaz ze záhrobí

 

1.6  Posedlost

 

Konečně pro  mne přišel čas, kdy  jsem mohl dům naděje  opustit ­posílen získaným poučením,  abych na zemi a ve  spodních sférách, kam mne to přitahovalo v mém pozemském bytí, odpykával své hříchy.

V osmi  nebo devíti měsících od  své smrti jsem opět  získal sílu, takže jsem se  mohl ve velké oblasti volně  a bez překážek pohybovat. Moje smysly se  natolik vyvinuly,  že jsem  zřetelně viděl, slyšel a mohl mluvit. Obklopovalo mne matné světlo, jako jitřní svítání. Zpočátku mi toto tmavé světlo  bylo vítané, ale po nějakém čase mi připadalo  jednotvárné a  skličující a  toužil jsem  po jasném denním světle.

Oblasti  v třetím  kruhu země  se nazývají: "Země pološera." Sem přicházejí duše, které  pro svůj sobecký a smyslný  život nemohly dosáhnout vyššího stupně vývoje.

Obyvatele této oblasti pološera stojí ještě o stupeň výš než přízraky země, které jsou vázány,  připoutány  na  své  dřívější bydliště.

Moje práce  na zemi začala na  oněch navštěvovaných místech, které svět jmenuje domy radosti a potěšení,  i když žádné potěšení není tak pomíjející a nevede tak jistě k zvrhlosti.  Zde jsem  měl příležitost ocenit  zkušenosti získané pobytem  v domě naděje.  Co  bylo  pro  mne   dřív  těžkým  pokušením, nyní  mne  již nedráždilo. Znal jsem příliš dobře uspokojení, které toto potěšení přináší, i cenu, za niž je možno  je získat, než abych při dozoru nad smrtelníkem, jak mi bylo často  uloženo, propadl pokušení použít pro sebe jeho tělo.

Málokterý  smrtelník pochopí,  že duše  mají možnost  na čas úplně obsadit  tělo muže  nebo ženy,  přičemž se  zdá, jakoby tělo náleželo nikoliv vtělenému, ale oné duši.

Mnohé případy  tzv. periodického šílenství  mají původ ve vlivu špatných nízkých duchů, jejichž jednání je usnadněno slabou vůlí pos­tižených osob a kteří dostanou  pozemské tělo vtěleného ducha, to zn. pozemského člověka, úplně do své moci. (Posedlost).

Starým národům byly tyto věci  dávno známy a byly jinými odvětvími duchovních věd studovány,  zatím co dnes se považujeme  za osvícené a příliš  moudré.  Tato  zrnka  pravdy  všech  dob  byla  by však hodna podrobnějšího  studia a  především očištění  od nánosů,  které na  ně navršily pozdější generace.

Zaměstnání,  jemuž jsem  se nyní věnoval, bude čtenáři připadat právě tak cizí, jako zpočátku mně. Velké  "Bratrstvo naděje"  bylo jedním z nesčetných sdružení různých  směrů, které existují v duchovním světě k podpoře slabých a potřebných duší.

Tato bratrstva jsou činná ve všech sférách. Jejich členové pracují jak v nejnižších, tak v nejvyšších oblastech sluneční soustavy. Jsou to obrovská řetězovitá sečlánkování duchů, kde nejnižší a nejmenší článek je vždy podporován, posilován, řízen a chráněn těmi, kteří stojí nad ním.

Je-li bratrstvu  sděleno, že je třeba  podpory a pomoci zápasícímu smrtelníku nebo nešťastné duši, je  vyslán ku pomoci jeden z bratří, který je pokládán za nejvhodnějšího.

Je zvolen bratr, který se ve  svém pozemském životě nacházel v po­dobném stavu a všechny hořké následky svého hříchu protrpěl.

Často  bylo  muži  nebo ženě na zemi  pomoženo, když vysílali v zápase  s pokušením  vřelou prosbu  o pomoc  a sílu.  To platilo  pro každého z  nás jako modlitba. Takové  volání pozemského člověka najde odezvu u všech duchů, kteří byli dříve také pozemští obyvatelé země. Stává  se také,  že duch,  jemuž blaho  bojujícího člověka na zemi leží na srdci, se na nás obrátí    s prosbou o pomoc. Naší povinností je potom následovat volání a potřebného  ochránit a ovlivnit, až přemůže pokušení. V takovém případě se  musíme se smrtelníkem tak úzce spojit, že s ním dočasně sdílíme život a myšlení.

V tomto dvojím životě často velmi mnoho trpíme, neboť vedle svých starostí o takového člověka, jehož  myšlenky jsou  nám všem známy, prožíváme i stavy jeho úzkosti.

Tím znovu prožíváme svoji vlastní minulost a znovu prociťujeme starost, lítost a trpkost dřívější doby. Ten, kdo je pod naším vedením, cítí strastiplný stav naší mysli, byť nikoliv v tak vysokém stupni.

Kde je náš vliv dokonalejší a smrtelník velmi citlivý, domnívá se, že  činy, které  jsme kdysi  spáchali my  sami, provedl  on sám buď v dřívějším, již zapomenutém bytí, nebo v nějakém živém snu, na nějž se nemůže už přece rozpomenout.

Toto  zastínění smrtelníka  duchem probíhá  různým způsobem. Kdo se sám vydává bláhově takovému vlivu  buď špatným chováním v životě nebo zvědavým a lehkomyslným hledáním tajemství, která jsou příliš hluboká pro jeho slabého ducha - zažije ke své škodě toto:

Nízcí duchové  země a z  hluboko pod ní  ležících oblastí získají nad ním tak velkou moc, že se stane jen loutkou v jejich rukou a jeho tělo mohou dle libosti používat.

Mnozí muži a ženy slabé vůle,  kteří by ve zdravém prostředí vedli dobrý  a čistý  život, zapletou   se v  nepříznivém okolí  do různých hříchů, za něž  jsou jenom částečně odpovědni. Za takové hříchy jsou voláni k zodpovědnosti nejen pozemští  hříšníci, ale i duchové, kteří jich zneužili. Strašlivý trest čeká zlé duchy, kteří člověka přivedli k pokušení a  pak si  jeho tělem posloužili. Tím,  že sami zhřešili a jinou duši strhli sebou, klesnou do hlubin, odkud  se ani za staletí nevysvobodí.

Mým úkolem bylo často na lidi v pozemském těle dohlížet a ovlivňovat je. Buď jsem jim měl vtisknout  jen  pocit strašných následků zamýšleného chybného kroku  a  kde  toto ovlivnění nebylo možné, musel jsem je alespoň chránit před vlivem duchovních svůdců.

Proti těmto jsem měl  používat své větší síly vůle, abych je zatlačil tak daleko, že již s mými chráněnci nemohli přijít do styku. Jestliže tito lidé již připustili,  aby je nízcí lidé ovlivnili, bylo oněm zlým duchům po mém  zásahu alespoň ztíženo  přenášet na ně  své myšlenky.

Tehdy jsem  myslel, že zodpovědnost za  bezpečnost těch, k jejichž ochraně  jsem byl  povolán, spočívá  jedině na  mně. Nevěděl jsem, že tvořím jen poslední článek dlouhé  řady duchů, kteří všichni pomáhali ve stejný  čas. V této  řadě vždy stál  jeden duch o  stupeň výše než druhý.

Každý musel nižšího posilovat a pomoci mu, kdyby nebyl schopen pro svůj úkol. Co jsem činil, mělo také být poučením. Byla to příležitost cvičit se v sebezapření odpíráním si vlastního pohodlí.

Můj stav lidského ducha dával  mi možnost postavit proti duchovním svůdcům  hmotnější sílu  vůle,  než  by bylo možno vyšším éterickým duchům.

Sám připoután k zemi, mohl  jsem se smrtelníky  navázat užší styk než  pokročilý duch.  Mým úkolem   bylo lidem,  na něž  jsem dozíral, představami ve snu nebo stále opakovanými myšlenkami ve bdění vštípit své  vlastní zkušenosti,  dát jim  pocítit hrozné  utrpení lítosti  a strachu, všechen hnus,  který jsem cítil před sebou a nyní znovu prožívám  v trpkém  duševním utrpení.  Tyto city  byly mnou na jejich vědomí tak  dlouho přenášeny, až byli  zřejmě zneklidněni představami možných následků svých hříšných myšlenek.

U této zvláštní  části zážitků se nechci dále  zdržovat, zde, mezi duchy v záhrobí je všeobecně známo. Jen bych se chtěl zmínit, že jsem se  ze  svých  poslání  vracel  s  vědomím,  že jsem mnohé zachránil, uchránil od  léčky, do níž jsem  kdysi padl a že  jsem tím část svých hříchů odpykal.

Takovým posláním jsem byl častěji  pověřován a vždy jsem se vrátil s úspěchem.

Jestliže jsem, podle úsudku druhých,  dělal překvapivé pokroky  a pokušením jsem vždy odolal, nebyl tento  úspěch jen mojí zásluhou. Tu je  třeba  mnohem  více  připsat  zázračné  podpoře  věrné lásky mého dobrého  anděla, jejíž  obraz jsem  měl vždy  ve chvílích  nouze před očima.

Nebylo-li třeba  někomu právě poskytnout  pomoc, byl jsem  vyslán, abych na zemi působil mezi  nešťastnými dušemi, které, jako kdysi já, putují v temnotě.

K těm  jsem přicházel jako člen  Bratrstva neděje, opatřen malým světlem  podobným  hvězdě,  duchovním odznakem  řádu. Před jeho paprsky uhýbala tma okolo mne. Proto jsem mohl nešťastné duše vidět, jak po dvou nebo po třech lezli po zemi nebo seděli v bezmocném stavu kdesi v koutě, bez špetky naděje, než aby mohli mít ještě zájem o své okolí.

Tyto nešťastníky jsem měl upozornit, jak by mohli dospět do domova naděje,  podobného mému. Nebo jsem  jim měl  ukázat, jak  by si sami mohli pomoci  tím, že pomohou druhým  ve své blízkosti a  zaslouží si tak vděčnost těch, kteří jsou v ještě horší beznaději.

Každé trpící duši musel být podán  jiný lék, neboť každá měla jiné zkušenosti a hříchy každé z nich byly vyvolány jinými okolnostmi.

X

Nemáte potřebná oprávnění

Pouze ověření uživatelé mohou kopírovat