Pravé lidství

Jen opravdové lidství je pravou Bohoslužbou

1.7 Mlhavé údolí sobectví

Franchezzův odkaz ze záhrobí

 

1.7 Mlhavé údolí sobectví

 

Byla-li  moje práce  na jednom  místě skončena,  vrátil jsem se do země pološera, kde jsem se  nastěhoval do jiné budovy, která náležela Bratrstvu.  Byla podobná  předešlé, ale  nebyla tak  tmavá, ponurá  a jednotvárná. V  malém pokoji, jaký  byl každému z  nás přikázán, byly různé předměty, jimiž jsme byli z vděčnosti za služby obdarováni. Ta­ké jsem například ve svém pokoji  přechovával velký poklad - obraz mé milované.

Byl to spíše  obraz v zrcadle, zdálo se, že  se usmívá, jako by si její duch  byl vědom mého pohledu. Chtěl-li jsem živě vidět,  čím se právě zaměstnává, změnil se obraz a ukázal mi její současnou činnost.

Mít takový  obraz v majetku  bylo mými druhy  pokládáno za velikou výsadu. Bylo mi řečeno, že je to jednak působení její lásky a věrných myšlenek na mne a jednak ohodnocení mých snah po zdokonalení. Později mi  bylo vysvětleno, jak byl tento živý obraz ze světla astrální úrovně  vržen do  mého pokoje  do rámu, ale tento  pochod zde nemohu popisovat. Jiný dar mé milované bylo  bílé poupě růže, které  v malé váze  nikdy neuvadlo, ale zůstalo stále svěží a vonné  jako symbol věrné lásky jeho dárkyně.

Na zemi jsem  velmi miloval květiny a protože  jsem žádnou neviděl od doby, kdy jimi milovaná zdobila  můj hrob, byla moje touha po nich velmi živá.  Na místě mého pobytu  nebylo ani trávy, natož  keře nebo stromy.  Suchá,  tvrdá  půda  našeho  sobectví  nedala  vzejít ničemu kvetoucímu ani zelenému.

Když  se mi  podařilo napsat  krátké zprávy  rukou mé milé, sdělil jsem jí  při jedné návštěvě,  že kromě jejího  obrazu nemám v  pokoji nic, na  čem by se  mé srdce a  mé oko potěšilo.  Prosila, aby mi byl darován jeden z jejích květů. Její prosba byla nyní vyplněna, když mi jeden  přítel  přinesl  do  pokoje  zmíněnou  bílou  růži.  Vy, kteří necháváte  odkvétat květy  bez povšimnutí,  neumíte si  představit, jakou radost mi toto poupě způsobilo.  Při vzestupu z jedné úrovně do druhé jsem je vždy vzal s sebou a ani v budoucnu se jej nevzdám.

Ze země pološera jsem podnikl mnoho cest. I když to  byly krajiny mnohotvárné a zajímavé, nesly všechny pečeť chladu a bezútěšnosti. Jedno místo tvořilo velké údolí. Šedé skály, holé studené kopce je obklopovaly a šero leželo nad ním.  Ani zde nebylo vidět lístku nebo stébla  trávy,  ani pokřivený keř,  ani  odstínění  v barvě nebo ve světle. Nic než bezútěšné šedé skály.

Duše tohoto údolí  žily jen  pro sebe,  milovaly jen sebe, jejich srdce  byla uzavřena  teplu obětavé  lásky. Svého  bytí využily jen k uspokojování  svých žádostí  a nyní  kolem sebe  viděly jen šeď svého sobectví  a tvrdého  života. Bylo  tu množství  nešťastníků, kteří tu bloudili neustále  tak v sebe  ponoření, že ztratili  schopnost vidět druhé.

Takové duše si zůstanou vzájemně neviditelnými  tak dlouho, pokud se v nich  neutvoří myšlenka a přání vykonat  nějaké dobro pro někoho jiného. Pak teprve  si uvědomí své okolí. Ve  snaze ulehčit osud svým druhům pomáhají pak sami sobě, až konečně  jejich zakrnělé city zesílí a mohou opustit mlhavé údolí sobectví.

Za tímto údolím jsem dospěl  k širokému, suchému a písčitému pruhu země,  který byl tu a tam porostlý  sporou zelení.  Jeho obyvatelé dělali chabé  pokusy se zakládáním zahrad kolem svého  obydlí. Místy byla tato  obydlí hustě pohromadě  a tvořila menší nebo větší města. Všechna  měla  ošklivé, bezútěšné vzezření,  jehož  příčinou  byla duchovní chudoba obyvatel.

I  toto byla  země sobectví  a žádosti,  ale méně  jednotvárná než předešlá. Její obyvatelé vyhledávali do  jisté míry styk se sousedy. Někteří sem  přišli z šedého  údolí, jiní přímo  z pozemského života. Byly to  ubohé duše, které bojovaly  a zápasily, aby se  dostaly výš. Kde  se tato  snaha projeví a vyvine námaha k  přemáhání sobectví, počnou ze  suché půdy kolem  domu vyrážet něžná  stébla trávy a  malé výhonky různých dřevin.

Jak však ubohé byly chatrče v této zemi, rozedrané, sešlé a jejich obyvatelé bídní jak  potulní žebráci. A přece mnozí  z nich patřili k nejbohatším  světa  a  jako  vynikající  osobnosti užívali největšího přepychu.

Jelikož  bohatství užívali  jen  k  uspokojení vlastních  potřeb a druhým  ponechali  jen  ubohé  drobty  ze  svého bohatství a bohatého stolu, byli zde  v zemi pološera rovni žebrákům  - chudým na duchovní statky.  Tyto  je  třeba  získávat  jak  králům,  tak  žebrákům již v pozemském bytí. Kdo  bez nich přejde do záhrobí, ať  na zemi patřil k největším nebo k  nejnižším, musí se usadit na  tomto místě, kde jsou všichni stejně duchovně chudí.

Podle  postavení, které  zaujímali v  pozemském životě,  reptali a stěžovali si zde mnozí z duchů, že se s nimi špatně zachází, když byli dopraveni na taková místa. Vytýkali  to ostatním, jako by ne sami, ale druzí  nesli vinu na  jejich umístění. Přednášejí  tisíce žalob a omluv každému,  kdo je ochoten  vyslechnout jejich historii. Jiní by chtěli dokončit  svoje pozemské plány. Nebo  se snaží přesvědčit pos­luchače,  že našli  způsob (ovšem  na úkor  někoho jiného), jak možno skončit  nudu tohoto  života. Vymýšlejí  a zvažují  plány, které chtějí provést, a  snaží se zhatit  plány druhých. Tak  probíhá nudné bytí  v této zemi nepokojů.

Všem, kteří mně byli ochotni naslouchat, jsem dodal odvahy, naděje a užitečné rady, aby našli správnou cestu z této země, a šel jsem dále do země lakomců.

Tato země je přenechána  úplně  sama  sobě. Neboť pro opravdové lakomce nemá nikdo sympatie kromě  těch, kteří  sami trpí sžírající vášní hromadění peněz.

Zdejší temní duchové  byli hrbatí  a měli  prsty podobné  drápům. Zabývali se tím, že hledali v černé zemi rozptýlená zrnka zlata a tu a tam byla jejich námaha odměněna.  Když našli kousek zlata, schovali jej do maličkého sáčku na  prsou, aby tento náramný majetek odpočíval co nejblíže  jejich srdci. Zpravidla to  byla osamělá plachá stvoření a šli si navzájem z cesty, aby snad nebyli okradeni o své poklady. V této zemi pro mne nebylo  práce, jediný muž mi naslouchal krátký okamžik, než  se  znovu  dal  do  hledání  zlata  v zemi. Když jsem odcházel, sledoval  mne nedůvěřivě svými pohledy.  Obával se, že bych mohl vyzradit, kolik zlata již  nashromáždil. Ostatní  byli  tak ponořeni do hledání zlata, že mou  přítomnost ani nezpozorovali. Tak jsem tuto chladnou zemi brzy opustil.

Obrátil jsem se směrem dolů a  došel do téměř úplně tmavé oblasti. Vypadala,  jako  by  se  nacházela  pod  zemí,  neboť charakter jejích obyvatel byl horší než v jiných krajinách země.

Zde byly podobné poměry jako  v zemi neklidu, jen zdejší obyvatelé byli ještě  sešlejší. Nebyla tu ani  stopa po zemědělství a  nebe nad hlavami  bylo černé  jako noc.  Světla bylo  jen tolik, aby obyvatelé rozeznali sebe a své nejbližší okolí.

Zatím co v zemi neklidu panovaly šarvátky, nespokojenost a žárlivost, byly zde prudké bitky a rozhořčené boje. Bylo to místo pobytu hráčů, pijanů, podvodníků z obchodního světa,  zlodějů a různé sebranky.  Našel se  zde sprostý  zloděj i  jeho vzdělaný protějšek, který  se pohyboval  ve vyšších  sférách pozemského  života. Na tomto místě se nacházeli všichni, které  zločinné a zhýralé sklony přivedly k sobectví a  citové zvrhlosti. Viděl jsem  mnohé, kteří byli schopni vyššího  stupně duchovního  života, kdyby  neustálý styk  se zmíněným druhem lidí v pozemském bytí  se jim nestal osudným. Po smrti  byli přitahováni dřívějšími společenskými svazky,  až klesli do této tmavé úrovně.

K této poslední třídě duchů jsem byl poslán, neboť byla naděje, že by se ještě  u nich mohlo najít něco citu  pro dobro. Hlas volajícího na poušti měl být od nich slyšen a měl je odvézt do lepší země. Obydlí  této země  byla roztroušena  na velkých  plochách. Všechno mělo odporný vzhled nečistoty, špíny  a rozpadu. Rovnala se budovám v některých  zlodějských  čtvrtích  našich   velkoměst,  kde  se  kdysi přepychové paláce  staly útočištěm nejhorší  neřesti a zločinu.  Tu a tam jsem našel  opuštěné pruhy země, kde bylo  jen málo roztroušených chatrčí. Jindy zase  byly shluky domů jako ve  velkoměstech země, kde byli  obyvatelé hustě natlačeni a  skýtali nevlídný  a ponurý pohled. Všude  bylo  vidět  špínu,  neřád  a  bídu,  vpravdě  bezútěšný  stav, způsobený  duchovními výrony  neřestných obyvatel  tohoto kraje.  Ani stopy něčeho čistého nebo krásného, na čem by mohlo oko spočinout. Mezi  těmito  nešťastníky  jsem  putoval  se  svým  malým světlem. Podobalo se svítícímu  bodu, který se pohyboval v  temnotě. Kolem mne se však šířil měkký jas a byl hvězdou naděje pro všechny, kteří právě nebyli zaslepeni sobectvím a vášněmi.

Občas jsem  takové nešťastníky našel opřené o zeď nebo dřepící v koutě ubohého pokojíku. Měli-li dost  sil, aby se vzpřímili a slyšeli má slova, pak se jali hledat cestu k dobrému, k vyšším sférám. Některé se mi podařilo pohnout k  tomu, aby mi pomáhali v mé snaze prospět dalším.  Zpravidla však tito nejubožejší  byli schopni myslet jen na svoji bídu a po něčem  vyšším jen matně toužit. Zdá se to málo, ale byl to první krok vpřed, za nímž jistě následoval krok druhý, totiž myšlenka, jak je možno pomoci druhým.

Jednoho dne jsem  přišel na své pouti touto  zemí do velkého města uprostřed rozsáhlé smutné  roviny. Zem byla černá a  suchá jako nános popele a strusky  v blízkosti železáren. Nacházel jsem  se právě mezi troskami  několika  rozpadlých  chatrčí,  které  tvořily  přechod  od nešťastného  města k  bezútěšné  rovině, když jsem  zaslechl ohromný lomoz  a  hádku,  která  vycházela  z jedné chatrče. Zvědavost mne přivedla, abych se  podíval, o co se jedná  a nepotřebuje-li někdo mé ochrany.

Budova, do níž jsem vstoupil, se  více podobala chlévu než domu. V místnosti  stál hrubý  stůl, okolo něhož sedělo  asi tucet  mužů na malých  stoličkách.  Jací  muži!  Byli  urážkou  lidského  pokolení a podobni spíš orangutanům. Jejich  hrubé, ohyzdné obličeje připomínaly fyziognomii vlků, vepřů a dravých ptáků.

Nejsem schopen popsat  tyto tváře, znetvořená těla a pokroucené údy. V  rozedraných oblecích, podobných  pozemským, skýtali groteskní pohled.

Někteří měli kroje minulých století, jiní byli oděni podle nejnovější módy. Všichni byli roztrhaní, hrubí, špinaví, vlasy měli nečesané a jejich oči plály hned ohněm vášně, hned před sebe civěli v temném zoufalství nebo zlomyslnosti.

Tehdy  jsem myslel,  že se  nacházím v  nejhlubší propasti  pekla. Později jsem přišel do oblasti ještě mnohem temnější a hrůznější.

Duchové, které jsem  našel ve  zmíněné budově, se hádali o pytlík peněz, který ležel na stole. Jeden z  nich peníze našel a dal je jako sázku, aby o ně celá  společnost hrála. Spor  povstal tím, že  každý chtěl pytlík  pro sebe bez ohledu  na právo druhého. Otázka  práva se stala  otázkou moci  a proto si zuřivě vyhrožovali.  Nálezce peněz, lépe řečeno duchovního protějšku našich pozemských peněz, byl mladý muž poměrně dobrého vzezření. Kdyby  neměl  stopy  vášní  tak  hluboko vryty do obličeje, byl  by se nehodil do této zvrhlé  společnosti. Tvrdil, že peníze jsou  jeho majetkem a i když  je vsadil, aby se o ně čestně hrálo, nestrpí, aby mu je někdo násilím vzal.

Usoudil jsem, že  tu nemám co dělat. Když jsem toto zpustlé místo opustil,  slyšel jsem  za sebou  rozhořčený řev  protestů. Sotva jsem poodešel a nacházel  se u jiného opuštěného domu,  vyrazila celá divá cháska  z chatrče a  hnala se za  mladým  mužem s pytlíkem peněz. Navzájem se odstrkovali a nejpřednější  z nich ubožáka  bil, kopal a snažil se mu vytrhnout pytlík. Když se na něj všichni vrhli, dal jim mladý muž  peníze a běžel ke mně. V  tom okamžiku povstal  strašlivý řev.

Chystali  se prchajícího  chytit a  ztrestat pro  podvod, neboť  v pytlíku  byly  kameny  místo  peněz.  Proměnily se  jako zlato víl v pohádce, nikoliv ve zlaté listy, ale tvrdé kameny.

Nešťastník se na  mne právě přivěsil a  hlasitě prosil,  abych ho chránil před  těmito ďábly, když  se celá banda  v pronásledování své oběti na nás vrhla.

Rychlostí blesku jsem skočil  do prázdné budovy, táhna nešťastníka sebou,  a zavřel  jsem dveře.  Ach, jak  řvali, bouchali  a zuřili při pokusech dostat  se dovnitř a jak  jsem napínal všechny síly  ducha i těla, abych je zadržel!

Tehdy jsem  nevěděl, že mi  pomáhaly neviditelné moci,  až konečně výtržníci uznali, že nemohou dveřmi  pohnout. Na to zklamaně odtáhli, aby jinde hledali důvod k novému sporu.

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Návštěvy

Dnes:38
Včera:121

Právě přítomno lidí
5

Celkem členů

31 registrovaných
0 dnes
0 včera
0 tento týden
0 tento měsíc

Následující slovo nepřináší nové náboženství, ale chce být pochodní pro všechny vážné posluchače nebo čtenáře, aby tím našli pravou cestu, která je povede do vytoužených výšin.

Abdrushin

Nebezpeční fanatici rozumáři a materialisté

 Znovu se mi doneslo, že někteří lidé dokonce i telefonují takzvanému odborníkovi na náboženství Vojtíškovi a ptají se ho na mě. Dotyčný pak o mně tvrdí, že jsem blázen a že jsem si vytvořil sektu.  

Jednoduchá otázka na kterou si může každý sám odpovědět: Kdo zpustošil tento svět a přivedl jej do záhuby? Byli jsme to my, slušní lidé, kteří dodržujeme Desatero Božích přikázání a ze všech sil se snažíme vřadit do zákonů stvoření? Anebo to byli nebezpeční fanatici a devianti rozumáři a materialisté? Odpověď si mohu uspořit, protože pro ni svědčí celé dějiny.
 

Komentáře článků

  • Nebezpeční fanatici rozumáři a materialisté
    Pavel Krajíček Pavel Krajíček 31.12.2019 09:57
    Tak další perlička. Rodiče Terezy vyměnili zámky ve dveřích v bytě s tím, že bych je já s Terezou ...

    Číst dále...

     
  • Nebezpeční fanatici rozumáři a materialisté
    Jaroslav Stano Jaroslav Stano 16.12.2019 10:18
    Tak zrovna dnes som čítal prednášku Vianoce. Znovu sú tam spomínané slová: "Buďte ako deti" s dodatkom ...

    Číst dále...

     
  • Nebezpeční fanatici rozumáři a materialisté
    Gabriela Erhardtová Gabriela Erhardtová 14.12.2019 17:00
    V týchto dňoch čítam "Vzpomínky na Pána"....dokonca aj náš Pán bol obvinený z vytvorenia sekty..... čo ...

    Číst dále...

     
  • Nebezpeční fanatici rozumáři a materialisté
    Pavel Krajíček Pavel Krajíček 14.12.2019 16:11
    Odebral jsem možnost nepřihlášeným uživatelům hodnotit komentáře. Na nějaký čas, než bude tato ...

    Číst dále...

     
  • Nebezpeční fanatici rozumáři a materialisté
    Oldřich Pružina Oldřich Pružina 14.12.2019 13:33
    Vojtíšek je známá firma, už v 90. letech pomlouval a brojil proti každému, kdo jen trochu měl cosi ...

    Číst dále...

Real time web analytics, Heat map tracking
X

Nemáte potřebná oprávnění

Pouze ověření uživatelé mohou kopírovat