1.11 Od ramen dolů visely kapuce

Franchezzův odkaz ze záhrobí

 

1.11  Od ramen dolů visely kapuce

 

Po návratu ze země soumraku jsem nějaký čas zůstal ve svém domově. Horlivě  jsem se  namáhal pochopit  sám  sebe  a síly  v mém  nitru a zhodnotit zkušenosti ze svých putování.

Můj nynější  učitel se mi  v mnohém ohledu  podobal. Vedl na zemi život podobný  mému a vystoupil z nízkých oblastí jako já. Bydlel v nádherné zemi blízko slunce. Odtamtud  přišel, aby  vyučoval členy našeho bratrstva a pomáhal jim  k dalšímu pokroku.

Mimo to měl  jsem ještě jiného učitele nebo vůdce. Zřídkakdy jsem ho viděl, ale měl na mne mnohem větší  vliv a seznámil  mne s mnoha pozoruhodnými věcmi. Náležel k mnohem  vyšší  oblasti a proto jen vzácně jsem si mohl jeho postavu uvědomit.

Jeho sdělení jsem dostával  hlavně cestou přenášení myšlenek nebo formou inspirovaných rozhovorů tak,  že moje duchovně vyslané otázky byly stejným způsobem zodpovězeny.

O tomto duchu  jsem měl za svého pobytu v  zemi pološera jen zcela matnou  představu a  nebudu jej ještě blíže  popisovat. Až když jsem pokročil do čistší oblasti, byl mi zřetelně viditelný.

Pohled na  něho mi byl tehdy  odepřen, ale byl jsem  si vědom jeho přítomnosti a pomoci. Až později jsem se dověděl, že byl mým strážným duchem během mého  pozemského života a mohl jsem  proto za část svého vyššího snažení děkovat jeho vlivu. Jeho hlas ke mně také mluvil, aby mne varoval  nebo povzbudil, když  jsem se při  vstupu do duchovního světa ve svém tehdejším hrozném stavu téměř zhroutil.

Ve dnech temnoty jsem jej sotva zpozoroval, když přišel do mé malé cely a moje  hrozné utrpení mírnil svým magnetismem  a svojí zázračnou mocí.

Při každém návratu z návštěvy  temných oblastí  do země pološera jsem  měl pocit,  že se  vracím domů. I když  můj pokoj  byl holý a chudobný, obsahoval  všechny moje poklady,  obrazové zrcadlo, v  němž jsem mohl vidět  svoji milou, růži a dopis,  který mi jednou poslala. Mimo to jsem zde měl přátele, druhy v utrpení.

Zpravidla jsme byli sami a přemýšleli o svých dřívějších chybách a jejich  následcích. Tím větší byla  naše radost, když  nás některý přítel  navštívil.  My  všichni,  kteří  jsme  se  nečestně chovali v pozemském životě  a hledali nyní  pravou cestu, nacházeli  jsme se ve stejné situaci. To byl důvod ke vzájemné sympatii.

Kdybych vám mohl náš život správně vylíčit, připadal by vám zvláš­tní. Byl  podobný pozemskému životu  a přece zas  rozdílný. Když jsme např. měli hlad,  vzali jsme si jednoduché jídlo,  které bylo pro nás připravováno, řekl  bych, magnetickým způsobem. Často  jsme celý týden nepomysleli na potravu, jen když některý z nás  byl na zemi přítelem dobrého jídla,  nám ji připomenul. Co se mne  týká, byly moje  chutě v tomto směru vždy střídmé. Jídlo ani pití mne nepřitahovalo.

Stále  jsme byli  zaplaveni pološerem, tmavá noc a jasný den se nestřídaly. Tato jednotvárnost byla pro  mne únavná, neboť  světlo a slunce jsem pokládal za životní koupel.

Tak jako  vy, i my jsme  často vycházeli z domu  a procházeli se po okolí. Když  jsme chtěli, mohli jsme trochu létat, ale ne  tak dobře jako  pokročilí duchové.  Když jsme  ale měli  úmysl dostat  se někam rychle, dopravila nás tam naše vůle rychlostí myšlenky.

Co se týká spánku, necítili jsme dlouhý čas jeho potřebu. Pak jsme ale leželi a týdny nepřetržitě spali, zas zpola vědomi toho, co se kolem nás děje, pak opět v úplném bezvědomí.

Pozoruhodný byl  náš  oděv,  který  se  neopotřeboval  a  záhadným způsobem se obnovoval. Během celého pobytu  v tomto domě byl náš oděv tmavě  modrý se  žlutým pásem  kolem boků  a žlutou  kotvou na  levém rukávu, pod níž bylo napsáno:

"Naděje trvá věčně!"

Přiléhavé  spodní  prádlo  bylo téže barvy. Vrchní  kabáty byly dlouhé, jak  je možno vidět  u mnichů na  zemi. Od ramen  dolů visely kapuce, jichž jsme užívali, když jsme chtěli před někým skrýt hlavu a obličej.

Často  jsme si  přáli zahalit  hlavu před  někým milovaným,  neboť utrpení a výčitky  svědomí nás  velmi změnily. Zapadlé oči a tváře, sehnutá těla,  hluboké rysy utrpení, které  brázdily obličej, mluvily příliš zřetelně. Snažili jsme se  pochopitelně před přáteli skrýt své znetvořené vzezření.

Náš  život byl  při pravidelnosti, s níž  se odbývalo  studium i vyučování,  poněkud jednotvárný. Pokrok každého  z nás  se nepočítal časem na dny nebo na  týdny, ale podle jistých vývojových stupňů, kterých dříve nebo později, podle duchovního nadání, dosáhl. Splní-li svůj úkol, byl  zralým pro vyšší třídu ve zvláštním směru svého studia.

Mnohým trvá velmi dlouho, než  pochopí význam přiděleného úkolu. V takovém případě není duch nucen ke spěchu jako při výchovné metodě na zemi, kde čas k učení je krátký.

Jako duch má  člověk před sebou celou věčnost a může se zastavit, nebo  pokračovat, dle  libosti. Může stát, dokud  se mu  přemýšlením neujasní, co má dělat. Pak teprve dozraje pro vyšší stupeň. Nikdo jej nepožene dál, než kam chce sám jít.

Nikdo proti němu nevystoupí, chce-li v nevyvinutém stavu žíti dál, dokud se řídí jednoduchým zákonem, který ono velké bratrstvo ovládá, zákonem svobody a lásky pro všechny.

Nikdo není do učení nucen, nikdo  od něho zdržován. Vše se děje ve svobodné vůli. Chce-li někdo toto místo opustit, může jít, kam chce, a vrátit  se, kdy  se mu  zlíbí. Nikdo  druhého neplísní  pro jeho chyby a nedostatky, neboť každý cítí svoji vlastní vinu.

Dověděl jsem se, že někteří zde  celá léta zůstávají, neboť se jim jejich úkoly zdají těžké a  velmi pomalu je zdolávají. Někteří odešli , vrátili  se  ke  způsobu  života  na  zemi,  až  klesli do nejnižší duchovní oblasti a potom se  museli podrobit očistnému procesu v Domě naděje.

Pro tyto duchy to vlastně  byla potřebná zkušenost, tím byli vylé­čeni z touhy znovu vychutnávat pozemská potěšení.

Jen  nemnozí, kteří jako já  cítili v  sobě silný  a mocný  tlak dopředu, dělali rychlé pokroky a  stoupali z jednoho stupně na druhý. Mnozí  potřebovali, žel,  všechnu myslitelnou  pomoc, aby  obstáli ve zkouškách.

Já jsem byl  požehnán nepřetržitým  přílivem lásky  a sympatií mé milované,  který mne  svými sliby  přicházejícího štěstí  a konečného míru podněcoval k novému úsilí.  Bylo mým šťastným osudem, podílet se s méně šťastnými o bohatý poklad mé vlastní radosti a naděje. Jakmile  mi bylo  možno strávit  delší čas  na zemi s mojí milou, během kterého  si uvědomovala moji  přítomnost, otevřel se  mi pramen nové radosti. Při všech svých  putováních jsem měl  ještě dost času, abych ji navštěvoval.

I když jsem  byl pro  ni skoro  úplně neviditelný,  postřehla mou přítomnost a pocítila stisk mé ruky.  Seděli jsme pak zase vedle sebe jako kdysi. Mluvila ke mně a  mohla mé odpovědi dost dobře rozumět. I mou postavu mohla někdy nezřetelně rozeznat. Jaká to byla pozoruhodná věc, slavnostní vážnost a důvěrná  něžnost, která panovala nad stykem mezi živým a mrtvým!

Když  jsem k ní přišel se srdcem  plným muk a hořké lítosti nad minulostí, uklidnilo mou mysl vědomí, že mne přesto miluje. Dodávala mi novou  odvahu k dalšímu  zápasu.  Z  bezútěšnosti našeho života vyrostla nám v těchto vzácných  setkáních víra a důvěra v budoucnost. Pozoroval jsem, jak rozvíjí své  schopnosti, své zázračné dary, které tak dlouho  ležely ladem, a ona  byla potěšena, když se zvedal závoj, která nás od sebe dělil.

V duchovním světě je mnoho osamělých duší, které se vracejí na zem a rády by těm  svým milým oznámily, že žijí, že  se ještě podílejí na zápasech svých pozůstalých a mohli by jim poradit a pomoci.

Mnoho duší v záhrobí ulpívá na zemi, i když by se mohly zdržovat v čistší  oblasti. Vzdávají  se toho  pro své  milé, které ponechaly ve svodech  země nebo  v zármutku,  a čekají  na příležitost,  která jim umožní dát milovaným zprávu o svém  bytí a věrné lásce. Kdyby se duše mohly spojit se svými blízkými, jako to činí vzdálení přátelé, nebylo by beznadějného smutku, který jsem tak  často pozoroval. I když čas a láskyplní  andělé smutek  zmírní, nebylo  by štěstím  pro obě strany, kdyby se mohli mezi sebou jako dříve vědomě stýkat?

Viděl jsem duše ve starosti a zoufalství, že se jim nepodařilo od milovaného nebo od milované, zachytit pohled nebo myšlenku, aby zvěděly, že cítili jejich přítomnost. Vrhaly se v beznadějnosti na kolena, hledaly jejich  ruce, oděv, prostě něco, čeho  by se mohly zachytit.  Jejich  ruka  nebyla  schopna  nic  uchopit, pozemské ucho bylo hluché pro jejich hlas. V příznivém případě byl vzbuzen jen pocit smutku a silné touhy zemřelého znovu spatřit, ale nikoliv cítění, že tzv. mrtvý je přítomen.

Na zemi neexistuje takové prudké zoufalství, které cítí duch, když si prvně uvědomí s celou vahou význam překážky, kterou smrt vytvořila mezi ním a smrtelným pozemským světem.

Není  proto  divu,  že  v  záhrobní  oblasti  života  jsou hledány prostředky,  jak   tuto  překážku  odstranit,   jak  možno  povzbudit truchlící duše. Jak otevřít brány, aby se lidé i andělé mohli na zemi stýkat jako za časů šerého dávnověku, kdy svět byl ještě vidoucí. Jistě  je  na  zemi,   kupř.  ve  spiritistických  projevech,  mnoho triviálního, pošetilého a nesmyslného. Také se nedá popřít, že jsou v hledačském hnutí podvodná média a lehkověrní blázni.

Ale  nebylo  tomu tak  vždy,  když  nově  objevené pravdy hledaly všeobecné uznání?

I když mnohé vypadá nesmyslně, nebylo by lépe to omluvit, vzhledem k tomu,  že  jsou  to  pokusy, které  chtějí  brány duchovního světa otevřít a strastiplné zemi přinést světlo z jeho duchovní sféry?

Je možno plísnit  nesprávné úsilí, ale je třeba  hledat cesty, jak je zlepšit. Máme podporovat snahy po vyšších věcech a nikoliv se jim vysmívat! Toto  úsilí  jsou  ve  skutečnosti  pokusy  z neviditelného světa poodhalit závoj, zakrývající našim zrakům naše milované "mrtvé."

K  těmto schůzkám  jsem chodil  vždy v  doprovodu onoho vznešeného muže, o němž  jsem mluvil a jehož jméno jsem  se nyní dověděl. Byl to Ahrinziman, vůdce z  východu - mohl jsem ho  nyní zřetelněji vidět, a proto jej chci popsat:

Statný muž majestátního zevnějšku, oblečen do bílého, žlutě olemovaného oděvu se žlutým pásem, který měkce splýval  kolem boků. Jeho pleť měla hnědavé zabarvení, charakteristické  u Orientálců. Rysy obličeje nesly pečeť otevřenosti a  byly podobné těm, které nacházíme na sochách Apolla. Jen jejich typický východní výraz  byl od řeckého typu  odlišný. Jeho  oči byly  velké, temné, něžné a  měkké jako oči ženy. V jejich hloubi hořel skrytý oheň a  žár, který byl silnou vůlí ovládnut, ale jeho pohledu  propůjčoval teplo a sílu. Výraz obličeje  prozrazoval, že v pozemském životě vychutnal všechny sladkosti velké  lásky a všechna  utrpení silné nenávisti.  Nyní byly jeho vášně zbaveny pozemských nánosů  a sloužily jen  jako spojovací článek mezi ním a námi, kteří  jsme ještě zápasili se svojí nízkou povahou. Krátký černý vous pokrýval  tváře a bradu  a dlouhý, černý a vlnitý vlas mu visel dolů přes ramena. Jeho  velká a silná  postava měla ohebnost východní rasy.

Osobitost každého národa je tak vyslovená, že  její znaky nese i duch. I když  Ahrinziman  opustil  pozemské  tělo před staletími, nevymizely u  něho  znaky,  kterými  se východní národy odlišují od západních.

Tento duch  se podobal pozemskému  člověku, jen oslňující  jas jeho těla a obličeje  není možno vylíčit. Jen kdo  viděl obyvatele vyšších sfér, může mít správnou představu.  Již během pozemského života vnikl Ahrinziman hluboko  do duchovních věd. Po  vstupu do duchovního světa rozmnožil své vědění tak, že se zdálo, že jeho moc nemá hranic.

Byl vášnivého temperamentu a během  dlouhých let v duchovním světě se naučil  ovládat všechny své vášně.  Nyní stál na výši  své moci, s níž sestupoval, aby pomohl zápasícím duším, které byly připraveny své slabosti zdolávat.  Při vší dobrotě a  laskavosti vlastnil ještě sílu vůle,  proti  níž  bylo  zbytečné  se  bránit, shledal-li nutným její použití.

Měl  jsem  vícekrát  příležitost  pozorovat, jak  některé divoké, vášnivé  bytosti  přinutil  ke  klidu,  když  se  chystali sobě nebo druhým škodit. Byli již tak očarováni, že se nemohli pohnout, i když se jich nikdo nedotkl. Jen jeho mocnou vůlí, mnohokrát silnější než byla  jejich, byli  dočasně ochrnuti  a neschopni  odporu. Pak s nimi probral dobrotivým a otevřeným způsobem důvod hádky a ukázal jim, po­mocí svého zázračného  poznání, její plný obsah a  následky pro něho i pro druhé.

Potom je uvolnil a nechal jim vůli, chtějí-li dále zamýšlený hřích spáchat, či nikoliv. Zřídka se stalo,  že by některý, po tomto vážném varování, chtěl  jít dále touto  nesprávnou cestou. Já  jsem byl vždy pokládán za muže s pevnou vůlí,  ale vůči tomuto duchu jsem byl slabý jako dítě a skláněl jsem se před jeho mocí.

Zde bych chtěl  znovu zdůraznit,  že člověk  v duchovním světě je svobodný. Smí se podvolovat svým sklonům a choutkám, nedá-li přednost dobré  radě, kterou  zde dostane.  Míra, v  níž duch  může poškozovat práva  druhých, je  dána stupněm   zákona a  pořádku, který  panuje v oblasti, k níž duch náleží.

V nejnižší oblasti, kde není jiného zákona, než zákon silnějšího, může každý činit, co je mu libo.  Může někoho urážet a zotročovat až k hranici únosnosti, ale některý silnější s ním bude zacházet obdobně. Nejubožejší  otrok na zemi je méně nešťastný,  než  ubožáci v nejnižší  sféře. Tam  nepanuje  žádný  zákon a žijí tam jen takoví duchové, kteří  pohrdali Božími i  lidskými zákony, bližním  působili zlo a bezmezně je utlačovali.

Chci tyto sféry krátce popsat.

Zdá se, že  tam, i když je duch sebesilnější, krutý a tvrdý, vždy se najde někdo jiný, který je ještě silnější, krutější a tvrdší, aby jej  utiskoval ... až dojde konečně k těm, o  nichž se praví, že vládnou peklem - ke králům zla.

Tak to jde dál, až nakonec zlo v nejvyšším umocnění se samo léčí. Ten nejzlomyslnější a nejpanovačnější bude konečně  toužit po jiných podmínkách. Bude si přát zadržet  působení nějakého zákona nebo něja­kou sílu dostat ve své panství, o níž tuší, že je vyšší.

Tento pocit  je první touha  po lepším životě.  Pro bratry naděje, kteří jsou vysláni ku pomoci do těchto temných sfér, je to záchytným bodem, aby vtiskli takovémuto duchu myšlenku možnosti polepšení. Když potom kráčí kupředu, nachází na každém stupni žebříčku vývoje vyšší stupeň  zákona a pořádku, do  něhož se musí vpravit  a smí i od druhých  očekávat,  že  se  přizpůsobí  tam,  kde to zákony vyžadují. Dokonalé udržování nejvyšších  mravních zákonů se najde jen v nejčistších sférách. Ale  už tam je mnoho stupňů a kdo ctí práva druhých, pozná, že i jeho  práva budou respektována. Kdo  šlape po právech souseda, musí se nechat pošlapat od silnějšího.

V duchovním světě je člověk svoboden, může být  pilný nebo líný, konat dobro  nebo zlo, přivolat  si požehnání nebo  prokletí. Jaký je, takové se  vytvoří jeho okolí. Oblast,  pro niž je zralý,  je pro něj vždy tou nejvyšší, až se vlastním úsilím stane hodným vyšší sféry. Dobro nepotřebuje v duchovním světě ochrany proti zlu.

Různost vloh  tvoří nepřekonatelnou překážku. Ti vyšší mohou dle přání sestoupit, aby navštívili níže  stojící nebo aby  jim pomohli. Mezi nimi a nízkými duchy je  však široká propast, kterou nízcí nemohou překročit. Jen na zemi a  jiných planetách, s hmotným životem, se mohou smísit  dobré i zlé  vlivy skoro ve  stejné síle. Říkám  skoro, protože i  na zemi má  dobro převahu, ledaže  by se člověk  vzdal své nízké povaze a sám se této výhody zbavil.

V dávných dobách, kdy člověk byl  v mysli prostý jako  dítě, měl, aniž to věděl, úzké spojení s duchovním světem. Nyní se lidé onomu světu odcizili a podobají se námořníkům, kteří plavíce se nocí a tmou na kolísavém člunu, spojení zase usilovně hledají.

Vlídní  lodivodové z  duchovní říše  jsou jim  připraveni pomoci a dopravit  je  do  zářící  země,  odkud  mají  přinést  zpět  unaveným poutníkům země poklad světla a neděje.

X

Nemáte potřebná oprávnění

Pouze ověření uživatelé mohou kopírovat