Pravé lidství

Jen opravdové lidství je pravou Bohoslužbou

IX. Temné říše

ŽIVOT VE SVĚTĚ NESPATŘENÉM

 

IX. Temné říše

 

Při pohledu zblízka se ukázalo, že ta obydlí nejsou nic jiného než pouhé chatrče. Byl to skličující pohled, ale mnohem víc bylo skličující pomyšlení, že to byly plody lidského života na Zemi.

Do žádné chýše jsme nevstoupili - byly dost odpudivé zvenku a jít dovnitř by nám prozatím bylo nanic. Za to nám Edwin o nich podrobně povyprávěl.

Někteří z obyvatel prý žijí tady nebo v okolí dlouhá léta - jak se čas počítá na Zemi. Sami o čase nemají žádnou představu a jejich existence je jedno nekonečné pokračování temnoty, třebaže pouze jejich vinou. Mnozí byli dobří lidé, kteří pronikli do těch styxských** říší, aby si vyzkoušeli zachraňování z temnot.

Někteří byli úspěšní; jiní nebyli. Úspěšnost nezáleží ani tak na zachránci jako na zachraňovaném. Pokud se v jeho smýšlení neukáže jiskřička světla, pak nelze udělat nic, doslova nic. Potřeba musí vzejít právě z hříšného člověka.

Jak hluboko někteří z nich klesli ! V žádném případě si však nesmíte myslet, že všichni ti, kdo podle pozemského mínění duchovně selhali, spadli na nejnižší úroveň. Mnozí z nich neselhali vůbec, ale jsou to ve skutečnosti čestní lidé, na které tady čeká krásná odměna. Na druhé straně však jsou zde takoví, jejichž pozemský život byl po duchovní stránce ohavný, třebaže navenek vytříbený; předpokládalo se o nich, že jejich duchovní povolání, symbolizované kněžským kolárkem, znamená také jejich oduševnělost.

Ti lidé svým pokryteckým životem na Zemi klamali Boha, když naprázdno předváděli svatost a dobrotu. Zde se ukáže, jací doopravdy jsou. Avšak netrestá je Bůh, kterého tak dlouho klamali. Trestají se sami.

Lidé žijící v těchto chatrčích, kolem kterých jsme procházeli, se nemuseli na Zemi nutně dopustit nějakého těžkého hříchu podle názoru pozemských lidí. Bylo tam hodně lidí, kteří aniž by udělali cokoli zlého, opravdu nikdy neudělali nic dobrého byť pro jediného člověka na Zemi. Lidé, kteří žili jen pro sebe a nemysleli na druhé. Ti lidé stále dokola mluví o tom, že nikomu neublížili. Ale ublížili sami sobě.

Stejně jako vyšší sféry vytvořily veškerou krásu těch říší, tak obyvatelé těch nižších sfér vytvořili pro svůj duchovní život tyto otřesné podmínky. V nižších říších nebylo žádné světlo; žádné teplo, žádná vegetace, žádná krása. Ale přesto je tam naděje - naděje, že všichni tamní lidé se přece jen budou rozvíjet. Vývoj je v moci každého člověka a nic mu nebrání v cestě, než on sám. Může mu to trvat tisíce a tisíce let, než se duchovně posune o kousíček výš, ale bude to kousíček tím správným směrem.

Nutně jsem si vzpomněl na učení o věčném zatracení, které si tak oblíbilo tradiční náboženství, a o věčných plamenech takzvaného pekla. Pokud by se místo, kde jsme se teď nacházeli, mělo nazvat peklem - a bezpochyby by ho teologové tak nazvali - pak tu nebylo ani stopy po ohni nebo jakémkoliv jiném žáru. Naopak, nebylo tu nic než chladný, vlhkem nasáklý vzduch.

Duchovnost znamená v duchovním světě teplo; nedostatečná nebo chybějící duchovnost znamená chlad. Celé to smyšlené učení o pekelném ohni - ohni který pálí, ale nikdy nezahubí - je jedno z nejotřesnějších pošetilých a primitivních učení, které si kdy vymysleli stejně tak pošetilí a neznalí církevníci.

Ve skutečnosti nikdo neví, kdo to učení vymyslel, církev ho však neustále úzkostlivě udržuje jako svoji doktrínu. Dokonce i sebemenší poznání duchovního života ihned ukáže, že je zcela nemožná, protože odporuje samotným zákonům duchovní existence. To je věcná stránka oné doktríny. A co s tím strašlivým rouháním, které je s ní spojeno ?

Když jsme Edwin, Ruth a já byli na Zemi, chtěli po nás, abychom věřili, že Bůh, Otec celého vesmíru, trestá, skutečně trestá lidi zatracením, kdy se budou věčně smažit v pekelném ohni. Může vůbec existovat nějaké zvrácenější zobrazení Boha, které tradiční náboženství prohlašuje za hodné uctívání ? Církve – ať už kterékoliv denominace - vytvořily o věčném Nebeském Otci monstrózní představu.

Na jedné straně z něho udělaly horu zkázy svými planými, neupřímnými sliby, utrácením velkých peněz na výstavbu kostelů a kaplí k jeho „slávě“, předstíráním servilní kajícnosti za to, že ho „urazili“, prohlašováním, že se ho bojí - bojí Boha, který je miluje ! A na druhé straně tu máme obraz Boha, který bez nejmenších výčitek navěky uvrhne nebohého člověka do toho největšího utrpení - bude se smažit v ohni, který nikdy neuhasne.

Učíme se pohotově žádat Boha o milost. Církevní Bůh je bytost nezvyklých nálad. Musí být neustále usmiřován. Vůbec není jisté, když požádáme o milost, že ji dostaneme. Musíme se ho bát - protože na nás kdykoli může seslat svoji odplatu; nevíme, kdy uhodí. Mstí se a neodpouští.

Přikázal nám takové zbytečnosti, jaké jsou například vyjádřeny v církevních naukách a dogmatech a které svědčí ne o velikém myšlení, ale o přízemním. Udělal bránu ke „spasení“ tak úzkou, že jen málo, velmi málo lidí jí bude moci projít.

Vytvořil na Zemi velikánskou organizaci známou jako „církev“, aby byla jedinou úložní schránou pro duchovní pravdu - organizaci, která prakticky neví nic o podobě života v duchovním světě, a přesto si troufá předepisovat zákony lidem v těle a troufá si říkat, jak smýšlí Veliký Otec vesmíru, a opovažuje se znevažovat jeho jméno, když mu připisuje vlastnosti, jež rozhodně nemůže mít.

Co ty pošetilé, malicherné hlavy vědí o šlechetném a všemohoucím Otci lásky ? Všimněte si – lásky ! Pak znovu uvažujte o všech těch hrůzách, které jsem vyjmenoval. A rozvažte to ještě jednou.

Uvažte: nebe všeho, co je krásné, nebe ještě větší krásy, než mysl tělesného člověka může pochopit; nebe, jehož nepatrnou částečku jsem se vám pokusil vylíčit, kde vládne všude mezi lidmi mír, přátelství a láska. To všechno vytvořili obyvatelé těchto říší a to všechno podporuje Nebeský Otec ve své lásce k celému lidstvu.

A co nižší řeše - temná místa, která si nyní prohlížíme ? Právě skutečnost, že jsme do nich zavítali, mě přinutila takto mluvit, protože teď, když se nacházím v té temnotě, si plně uvědomuji právě onu úžasnou realitu věčného života a to, že vysoké sféry jsou dosažitelné pro každého smrtelníka, který se na Zemi narodil nebo se teprve narodí. Možnosti vývoje jsou neomezené a má na ně nárok každý člověk.

Bůh nikoho nezatracuje: Člověk se zatracuje sám, ale nezatracuje se navěky; záleží na něm, kdy se duchovně posune dopředu. Jediným důvodem, proč všichni duchovní lidé nenávidí nižší říše, je neštěstí, které tam panuje, nic jiného.

Proto existují velké organizace, aby pomohly každému jedinci, který tam žije, vyjít z těch říší ke světlu. Ta snaha bude pokračovat celé věky, dokud všechny duše neodejdou z těch odporných míst, a dokud vše nebude nakonec tak, jak to zamýšlel Otec celého vesmíru.

Obávám se, že jsem trochu víc odbočil od tématu, takže se vraťme k našemu putování. Jistě si vzpomenete, jak jsem se zmiňoval o množství nebeských vůní a arómat, které vydávají květiny a které se pak šíří vzduchem. Tady v temných oblastech tomu bylo právě naopak. Na naše chřípí zpočátku dolehl velmi nepříjemný zápach; zápach, který nám připomněl zkažené maso v pozemském světě.

Zvedal se nám z toho žaludek a já jsem se obával, že to bude nad Ruthiny - i nad moje vlastní - sily, ale Edwin nás vybídnul, abychom s tím naložili stejně, jako jsme zvládli nízkou teplotu - prostě na to nemáme myslet - a že si pak vůbec nebudeme uvědomovat jeho přítomnost. Rychle jsme ho poslechli a dokonale se nám to povedlo. Není to jen „svatost“, která má svojí vůni !

Když putujeme naší vlastní říší, můžeme si vychutnávat všechno to nespočetné množství radostí a krás, které tam jsou, a přitom přátelsky hovořit s tamními obyvateli. Tady, v temných krajích je všechno pusté a bezútěšné. Samotné světlo, které je velmi slabé, působí na celou oblast depresivně. Občas jsme zachytili letmý pohled tváře některého z nešťastníků, když jsme kolem nich procházeli.

Někteří byli nepochybně zlí a byl na nich vidět zhýralý život, který vedli na Zemi; jiní v sobě prozrazovali skrblíka, lakomce, „krutého ničemu“. Byli tu lidé téměř všech společenských postavení na Zemi, lidé nedávných pozemských dnů až daleko do doby minulých století. Tady byla spojovací linka ke jménům, o nichž můžeme číst v oněch bohatých dějinách národů v knihovně, kterou jsme navštívili v naší říši.

Edwin i jeho přítel nám pověděli, že budeme zděšeni, až uvidíme seznam jmen lidí, dobře známých z dějin, kteří žijí hluboko tady v těch odpudivých oblastech - lidí, kteří se dopustili hanebných a podlých skutků ve jménu svatého náboženství, nebo protože sledovali své vlastní mrzké, materiální cíle. Mnozí z těch ubožáků jsou nepřístupní a budou takoví dál - možná ještě mnoho století - než se na základě vlastní touhy a úsilí posunou třebas i jen nepatrně směrem, kdy začnou bojovat o svůj duchovní rozvoj.

Na své cestě jsme spatřili celé skupiny podle všeho šílených lidí, kteří sledovali nějaký zlý úmysl - kdyby jen našli způsob, jak ho provést. Jejich těla byla na pohled velmi ošklivě a odpudivě znetvořena a pokřivena, a ukazovala tak úplný obraz jejich zlého smýšlení. Mnozí z nich vypadali velmi staře, ale jak jsem se dověděl, nebyl to čas, který poznamenal jejich tváře, ačkoli ti lidé tam byli možná už pěknou řádku století, ale jejich zlé myšlenky.

Ve vyšších sférách krása mysli omlazuje rysy, stírá známky pozemských starostí, potíží a trápení, a na první pohled představuje takový stav fyzického vývoje, který odpovídá tomu období našeho pozemského života, jež obvykle nazýváme „nejlepší léta“.

Rozmanité zvuky, které jsme slyšeli, si v ničem nezadaly s tím strašným prostředím, od šíleného, chraplavého smíchu až po křik některých lidí ve velikých mukách - krutých mukách způsobených jak druhými, tak jimi samotnými.

Několikrát jsme mluvili s některými odvážnými lidmi, kteří tam dole měli za úkol pomáhat trpícím lidem. Byli rádi, že nás vidí a můžou s námi promluvit. V tom přítmí jsme je viděli a oni viděli nás, ale pro ostatní lidi jsme my všichni byli neviditelní, neboť jsme se vybavili stejnými ochrannými prostředky do temných krajin. V našem případě se o nás jako o nováčky společně staral Edwin, ale lidé, jejichž práce spočívá v zachraňování, měli každý svůj vlastní způsob ochrany.

Kdyby nějaký kněz - nebo teolog - jen letmo zahlédl věci, které jsme zde viděli Edwin, Ruth a já, už by nikdy ve svém životě nemohl říct, že Bůh, Otec lásky, může někdy odsoudit některého smrtelníka k takové hrůze. Ten kněz sám by po shlédnutí těch míst nikoho k něčemu takovému neodsoudil. Je snad laskavější a milosrdnější než samotný Otec lásky ? Ne ? To sám člověk si určuje stav, ve kterém bude přebývat po svém přechodu do duchovního světa.

Čím více jsme toho spatřili v těch temných krajinách, tím více jsem si uvědomoval; jak nereálné je učení tradiční církve, k níž jsem patřil na Zemi, že oblast, která se považuje za věčné peklo, ovládá Pán temnot, jehož jediným cílem je dostat každou duši do svých spárů a od něhož není úniku, jakmile člověk jednou vejde do jeho království. Existuje někdo takový jako Pán temnot ? Třeba řeknete, že může existovat někdo, kdo je mnohem horší než všichni ostatní, a jako takový by mohl být považován za Vládce zla.

Edwin nám pověděl, že o existenci takové postavy neexistují vůbec žádné doklady. Jsou tu lidé z vyšších sfér, kteří prošli každý kout nižších říší, a nikoho takového neobjevili. Jsou tu také lidé, jejichž znalosti jsou fenomenální a kteří rozhodně tvrdí, že existence takové osoby neodpovídá skutečnosti.

Nepochybně existuje mnoho těch, kdož jsou jako skupina mnohem horší než jiní jejich druhové v temnotách. Ale názor, že existuje Vládce zla, jehož pravou úlohou je postavit se proti Vládci nebes, je pošetilý; je primitivní a také barbarský. Ďábel jako jediná osoba neexistuje, ale zlý člověk může být nazván ďáblem, a v takovém případě existuje celá řada ďáblů.

Podle učení jedné tradiční církve je právě takové společenství vlastní podstatou návratů duchovních bytostí. Klidně se můžeme vysmát nesmyslnosti takových učení. Pro některé význačné a skvělé lidi z duchovního světa není žádnou novinkou, že je nazývají ďábly ! Neztrácíme smysl pro humor, a když někdy slyšíme některé bláhové, duchovně zaslepené kněze, jak prohlašují, že rozumějí duchovním záležitostem, a přitom o nich ve skutečnosti nevědí zhola nic, velmi se tím bavíme.

Duchovní lidé mají široká záda a snesou tíhu těch omylů a nesmyslů, přičemž jediné, co pocítí, bude lítost nad těmi nebohými, zaslepenými lidmi.

Nemám v úmyslu zacházet do větších podrobností o temných sférách. Alespoň prozatím. Církevní způsob zastrašování lidí není způsob, který používá duchovní svět. Raději se obíráme krásami duchovního světa a snažíme se ukázat něco z té nádhery, která tu čeká na každého člověka po skončení jeho pozemského života. Zůstává na každém jednotlivci, bude-li ta krásná Země patřit i jemu velice brzy, či až někdy později.

Krátce jsme se spolu poradili a rozhodli se, že bychom se teď rádi vrátili do naší vlastní říše. Šli jsme zpátky do Země zahalené mlhou, rychle jsme jí přešli a opět se ocitli v naší vlastní nebeské zemi, kde nás zahalil hřejivý, provoněný vzduch. Poděkovali jsme našemu novému příteli, jehož jsme potkali v temných říších, za jeho laskavou pomoc a ten se pak vzdálil.

Nato jsem se rozpomněl, že je nejvyšší čas, abych se šel podívat na svůj dům, a tak jsem požádal Ruth i Edwina, aby šli se mnou, protože jsem ani nechtěl být sám, ani se odloučit od jejich milé společnosti. Ruth můj domov ještě neviděla, ale prý často přemýšlela, jak asi vypadá. Byl jsem toho názoru, že trochu ovoce ze zahrady by bylo po naší - i když krátké - návštěvě nižších říší nanejvýš vítáno.

V domě bylo vše v naprostém pořádku - jak jsem to tam zanechal, když jsem se vydal na naši cestu - jakoby se o dům někdo nepřetržitě staral. Ruth pochválila úplně všechno, co viděla, a poblahopřála mi, jaký dům jsem si vybral.

Na moji otázku, díky jakému neviditelnému činiteli zůstává pořádek v domě i za mé nepřítomnosti, Edwin odpověděl sám otázkou: Co může narušit pořádek v domě ? Nemůže to být prach, protože tady se vůbec nic nerozkládá. Nemůže to být špína, protože v duchovním světě není nic, co by ji mohlo způsobit.

Domácí povinnosti, které tak dobře známe z pozemského světa a které nám bývají tak protivné, tady neexistují. Nezbytná potřeba poskytovat potravu tělu skončila, když jsme odložili své fyzické tělo.

Výzdoba domova, jako například závěsy nebo čalouny, se vůbec nemusí obnovovat, protože se neničí. Vydrží tak dlouho, dokud je sami nechceme vyměnit za něco jiného, takže co by ještě mohlo vyžadovat naši péči ?

Pak tedy můžeme jen tak odejít z domu a nechat všechny dveře a okna otevřené - naše domy nemají žádné zámky ? Můžeme se vrátit, kdy chceme - abychom zjistili, že všechno zůstalo tak, jak jsme to opustili. Možná objevíme nějaké rozdíly, nějaká vylepšení. Například zjistíme, že během naší nepřítomnosti přišel některý přítel na návštěvu a zanechal nám tu dárek, třeba nějaké krásné květiny nebo jinou milou upomínku. Jinak také zjistíme, že i náš dům nás vítá a oživuje náš pocit, že „jsme doma“.

Ruth se sama prošla celým domem - tady nedodržujeme nějaká hloupá konvenční pravidla - a já jsem ji vyzval, aby se tam pokaždé cítila jako doma a dělala vše, co se jí zlíbí. Starobylý styl stavby se zamlouval její umělecké povaze a pochvalovala si staré dřevěné obložení a řezbářské práce - ty byly mou vlastní výzdobou - minulých časů. Nakonec přišla do mé malé knihovny a ze všech těch knížek na policích chtěla vidět má vlastní díla.

Upoutala ji obzvláště jedna kniha a dokonce si ji pročítala, když jsem vstoupil. Samotný název ji prý prozradil mnohé, a pak jsem vycítil její upřímný soucit, který z ní vyzařoval, nebol věděla, po čem tak velmi toužím, a nabídla se, že by mi mohla v budoucnosti pomoci to přání vyplnit.

Jakmile si prohlédla dům, sešli jsme se v obývacím pokoji a Ruth položila Edwinovi otázku, kterou jsem mu sám chtěl někdy položit. Je tu někde moře ? Jestliže tu byla jezera a potoky, pak tu snad bude i oceán ? Edwinova odpověď jí udělala velkou radost; samozřejmě, že tu je mořské pobřeží - a navíc velmi krásné ! Ruth naléhala, abychom ji tam hned doprovodili, a tak jsme se tam pod Edwinovým vedením vydali.

Zanedlouho jsme se procházeli nádherným pásem otevřené krajiny, kde pod našima nohama rostla tráva podobná zelenému sametu. Nerostly tam žádné stromy, ale bylo tam hodně malých skupinek zdravě vyhlížejících keříků a samozřejmě hojnost květin, které rostly všude. Posléze jsme došli k nějaké vyvýšenině a tušili jsme, že za ní musí být moře. Zakrátko jsme došli na okraj zatravněné země, a pak se před námi otevřelo nádherné panoráma oceánu.

Ten pohled byl prostě úžasný. Nikdy bych nečekal; že spatřím takové moře. Jeho barva byla dokonalým odrazem nebeské modři nad ním, ale navíc se na každičké vlnce zrcadlilo nesčetné množství duhových barev. Vodní hladina byla klidná, ale ten klid v žádném případě neznamenal, že by v té vodě nebyl život. Nic takového jako voda bez života či nějaká stojatá zahnívající voda tady neexistuje. Z místa, kde jsme stáli, jsem v dálce zahlédl poměrně velké ostrovy - ty ostrovy vypadaly velmi lákavě a rozhodně jsme je museli vidět !

Pod námi byl velmi pěkný pás pláží a na břehu jsme viděli sedět nějaké lidi - ale ani náznak nějaké přelidněnosti ! Po tom překrásném moři pluly nádherné lodě - některé docela blízko, jiné kotvily poněkud dál - i když si myslím, že to není dost výstižné, když je nazývám pouhými loděmi.

Koráby by bylo výstižnější. Přemýšlel jsem, komu ta nádherná plavidla můžou patřit, a Edwin nám řekl, že sami můžeme jednu vlastnit, budeme-li chtít. Mnozí majitelé na svých lodích žili a žádný jiný domov neměli. Vůbec to nevadilo. Mohli na nich žít pořád, protože tady je věčné léto.

Krátká chůze po pěkné, klikaté stezce nás přivedla na písečné pobřeží. Edwin nám řekl, že tenhle oceán nemá přílivy ani odlivy a nikde není tak hluboký jako pozemská moře. Jelikož větrné bouře zde nepřipadají v úvahu, mořská hladina je vždy klidná a voda, stejně jako u veškerého vodstva v těchto říších, je příjemně teplá a nikterak nemůže vyvolat pocit chladu nebo dokonce mrazení u těch, kdo se v ní koupou. Samozřejmě dokonale nadnášela a nebyla nijak nebezpečná, ba naopak životu prospívala.

Když se v ní člověk vykoupal, zažil dokonalý projev duchovní síly. Písek, po kterém jsme se procházeli, neměl ani jednu z nepříjemných vlastností, které spojujeme s mořským pobřežím v pozemském světě. Chůze po něm je vždycky příjemná.

Ačkoli ten písek vypadal přesně tak, jak jsme ho vždycky znali, přesto byl pod našima nohama pevný, třebaže na dotek rukou jemný. Ve skutečnosti díky té zvláštní vlastnosti působil při chůzi spíše jako dobře udržovaný trávník, tak těsně držela zrnka při sobě.

Nabrali jsme několik hrstí písku a nechali ho propadat mezi prsty a k našemu velkému překvapení jsme zjistili, že vůbec nebyl zrnitý, ale více se na dotek podobal hladkému, jemnému prášku. Přesto byl při bližším prozkoumání nesporně pevný. Byl to jedena nejzvláštnějších jevů, se kterým jsme se dosud setkali.

Podle Edwina to bylo proto, že právě teď jsme spatřenou věc zkoumali déle, než jsme to dosud dělali v případě ostatních věcí. Dodal, že kdybychom se rozhodli blíže prozkoumat vše, co jsme viděli, ať už to byla země, po které jsme chodili, materiál, z kterého byly postaveny naše domy, nebo tisícero jiných věcí, které tvoří duchovní svět, nevyšli bychom z údivu a právě tam by se nám odkryla určitá omezená představa - ale jen hodně omezená - o velikostí úžasné mysli - Nejúžasnější mysli ve vesmíru - která udržuje tento a všechny ostatní světy.

Však také významní vědci ze Země zjistí, až začnou žít v duchovním světě, že tu mají zcela nový svět, v němž mohou začít novou dráhu v bádání. Začnou znovu od počátku, ale už se všemi svými důležitými pozemskými zkušenostmi.

Jakou jim to dělá radost, když společně se svými vědeckými kolegy pronikají do tajemství duchovního světa, shromažďují fakta, porovnávají svoje nové poznatky se starými, zaznamenávají k užitku druhých výsledky svých výzkumů a objevů. Po celou dobu mohou čerpat z neomezených možností duchovního světa. Jejich srdce překypují radostí.

Náš malý pokus s pískem nás přiměl ponořit ruce do mořské vody. Ruth čekala, že bude jistě slaná, ale k jejímu velkému údivu slaná nebyla. Pokud jsem mohl zaznamenat, neměla vůbec žádnou chuti ! Bylo to moře spíš jen podle své velké rozlohy a charakteru přilehlé pevniny.

Mořská voda po všech stránkách připomínala vodu v potocích a jezerech. Co se celkového vzhledu týče, rozhodně nepůsobila jako pozemský oceán mimo jiné také proto, že tady nebylo žádné slunce, které vyzařuje světlo pouze v jednom směru, a tím pádem změní vzhled oceánu pokaždé, když se změní směr slunečního záření

Světlo, které se šíří z velikého, ústředního zdroje v duchovním světě a je stálé a neměnné, způsobuje věčný den, ale v žádném případě to neznamená, že ta stálost a neměnnost světla má za následek jednotvárnost a neměnnost země nebo moře.

Ke změnám dochází neustále; barvy se mění tak, že si to člověk ani nedokáže představit, dokud nepřijde do duchovního světa. Oči duchovního člověka vidí ve světě ducha tolik krásných věcí, které oči člověka v těle nevidí, pokud zrovna není obdarován duchovním zrakem.

Moc jsme se chtěli podívat na jeden z těch ostrovů, které jsme spatřili v dálce, a Ruth byla toho názoru, že by mohlo být hezkým zážitkem cestovat přes moře na jedné z těch krásných lodí, které se nacházely nedaleko pobřeží. Leč nastal problém - tedy zdálo se, že by mohl nastat ohledně té lodi. Pokud byly, jak jsem to chápal, ,,soukromé“, nejdřív bychom měli poznat některého z jejich majitelů. Nicméně Edwin viděl, jak moc Ruth toužila plout po vodě, že nám hned vyjasnil celou situaci - k její bezmezné radosti.

Jedna z těch elegantních lodí patrně patřila jeho příteli, ale i kdyby tomu bylo jinak, určitě bychom zjistili, že se můžeme nalodit na kteroukoliv z nich; stačí se jen představit - kdybychom chtěli zachovat etiketu, ačkoliv nebyla nezbytná - komukoli, koho bychom na palubě zastihli.

Cožpak se nám nedostalo, ať jsme zašli kamkoli, vždy přátelského přijetí a ujištění, že jsme vítáni ? Proč by tomu tedy mělo být jinak v případě lodí na moři, vezmeme-li v potaz, že v duchovním světě funguje základní pravidlo pohostinnosti ?

Edwin odvedl naši pozornost na velmi krásnou jachtu, která ,kotvila“ nedaleko pobřeží. Z místa, kde jsme stáli, budila zdání, že se o ni její majitel velmi pozorně stará - a náš úsudek se později potvrdil. Její konstrukce byla velmi elegantní a veliké zakřivení horní části její přídě naznačovalo její silu a rychlost. Velmi připomínala pozemské jachty, tedy po vnější stránce.

Edwin vyslal k majiteli zprávu a nazpět dostal okamžité pozvání pro nás všechny. Proto jsme neváhali a záhy se ocitli na palubě té nádherné lodě, kde nás vítal náš hostitel ve velmi dobré náladě a hned nás zavedl dále, aby nám představil svoji paní.

Byla velmi okouzlující a na pohled bylo zřejmé, že spolu tvoří ideální pár. Náš hostitel si všiml, že Ruth i já jsme celí dychtiví porozhlédnout se po lodi, a protože věděl od Edwina, že v duchovním světě nejsme příliš dlouho, s velkou radostí se toho ujal.

Hned na začátku bližší prohlídky lodi jsme postřehli, že zde chybí řada zařízení a příslušenství, jež jsou nezbytná pro pozemské lodě. Například tak nepostradatelný doplněk, jako je kotva. Protože tady, v duchovních vodách, nejsou větry, přílivy a odlivy, ani vodní proudy, kotva je zbytečná, i když jsme se dozvěděli, že majitelé některých lodí je mají výhradně na ozdobu a protože jim připadá, že bez kotvy by jejich loď nebyla úplná.

Paluba byla velmi prostorná a stálo tam velké množství na pohled pohodlných křesílek. V podpalubí se nacházely pěkně zařízené salonky a pokoje. Zpozoroval jsem, že Ruth byla zklamaná, protože nenašla vůbec nic, co by naznačovalo, že loď má nějaký pohon, a přirozeně z toho usoudila, že jachta není schopná samostatného pohybu.

Byl jsem stejně zklamaný, ale Edwin vesele zamrkal, což mi mělo naznačit, že věci v duchovním světě se nemají vždycky tak, jak vypadají. Náš hostitel zachytil naše myšlenky a okamžitě nás vzal do kormidelny. Jaké bylo naše překvapení, když jsme spatřili, jak se pomalu a klidně vzdalujeme od pobřeží !

Ostatní se vesele bavili, jak nás to ohromilo, a my jsme odběhli na bok, abychom mohli sledovat, jak postupujeme po vodě kupředu. Nebylo pochyb; skutečně jsme se pohybovali a stále jsme nabírali větší rychlost. Znovu jsme se vrátili do kormidelny a dožadovali se, aby nám hned objasnili to očividné kouzla.

Nemáte oprávnění publikovat komentáře. Pro komentování článků musíte být přihlášení.

Poselství Grálu

Následující slovo nepřináší nové náboženství, ale chce být pochodní pro všechny vážné posluchače nebo čtenáře, aby tím našli pravou cestu, která je povede do vytoužených výšin.

Abdrushin

www.poselstvi-gralu.cz

 

Máte otázky?

Ptejte se na:

www.pavelkrajicek.cz

V blízké době zmohutní toto vyzařování tak, že ve velmi mnoha případech přijde zpětné působení ihned, bezprostředně! To jest ta moc, která brzy poleká pozemské lidi, a které se pak v budoucnosti budou muset obávat! Ale jenom ti se mají doopravdy co obávat, kdo činili bezpráví.  

Abdrushin

Komentáře článků

  • Nebezpeční fanatici rozumáři a materialisté
    Pavel Krajíček Pavel Krajíček 22.12.2020 06:51
    Když už mluvím o těch odbornících na sekty, tak ještě jeden postřeh. Nedávno jsem četl v nějakém ...

    Číst dále...

     
  • Nebezpeční fanatici rozumáři a materialisté
    Pavel Krajíček Pavel Krajíček 18.12.2020 12:57
    Včera jsem shlédl téměř dvouhodinové video, které I. Chaun natočil 15.12.2020 s rádoby odborníkem na ...

    Číst dále...

     
  • Stoupenci Hnutí Grálu budou vyvržení jako vlažní
    Pavel Krajíček Pavel Krajíček 06.10.2020 18:10
    Často jsem přemýšlel, proč jsou někteří lidé farizeji, především ti mně blízcí, kteří taktéž studují ...

    Číst dále...

     
  • Nebezpeční fanatici rozumáři a materialisté
    Pavel Krajíček Pavel Krajíček 31.12.2019 09:57
    Tak další perlička. Rodiče Terezy vyměnili zámky ve dveřích v bytě s tím, že bych je já s Terezou ...

    Číst dále...

     
  • Nebezpeční fanatici rozumáři a materialisté
    Jaroslav Stano Jaroslav Stano 16.12.2019 10:18
    Tak zrovna dnes som čítal prednášku Vianoce. Znovu sú tam spomínané slová: "Buďte ako deti" s dodatkom ...

    Číst dále...

Real time web analytics, Heat map tracking
X

Nemáte potřebná oprávnění

Pouze ověření uživatelé mohou kopírovat