Pravé lidství

Jen opravdové lidství je pravou Bohoslužbou

06. Král Areval

MALLONA

 

06. Král Areval

 

Obrazy minulosti táhly před mou duší a vidím opět hlavní město před sebou, vlast Upala, někdejší panské sídlo Mabanovo, nyní současného krále Arevala. Na horské výšině stojí třpytící se palác, jeho stěny se lesknou jako namodrale zbarvené mléčné sklo. Nádherné arabesky nejpečlivější práce zdobí okenní otvory a římsy. Střecha se třpytí jako zlato, zvedá se dost příkře a nese kolem plochého závětrného rohu zlatou mříž. Celá budova je značně rozsáhlá, obsahuje prostorné haly a ovládá ze svého stanoviště celé terasovitě vystavěné město na úpatí hory.

Široké schody vedou jako jediný příchod od prvních městských budov k nádvořím zámku. Silná trojitá zeď, korunovaná cimbuřím a trojúhelníkovitými věžemi tvoří pás kolem královského sídla. Všude vidím vojáky, tělesnou stráž krále, která zejména hlídá velké schody a znemožňuje cizinci vstup do paláce. Mně nepřekáží stráž, pevně uzavřené brány, haly a chodby a dostávám se k řadě vysoko klenutých, skvostně vybavených prostorů. Jen zběžně klouže můj pohled na všeliké nádobí, skvostně se třpytící předměty, vystavené na odiv, zbraně a ozdoby, neboť mě táhnoucí síla mi nedovoluje přesný rozhled. Teď jsem v rozsáhlém pokoji, kde pod otevřeným oknem na lůžku leží mezi bílými polštáři neklidně se tam zmítalo tělo skvostně oděného muže. Čelenka s velkým, jiskřícím kamenem zdobí jeho čelo. Výraz obličeje je vyděšený, muž zřejmě trpí. Je to Areval, mocný král Mallony. Před ním stojí velký, v dlouhém taláru oděný muž, který se očima, na krále pevně upřenýma, s rukama skrytýma v širokých rukávech se dívá na krále a přihlížeje k jeho stavu.

Nemocný vzdychá a trpí bolestmi, jeho oči poulí náhle do prázdna a zdá se, že vidí neobvyklé. Kvapně dělá obranné pohyby, vzpřimuje se a volá: “Ukliď mi z očí pitvoru“. Velký muž k němu rychle přistoupí, položí svou ruku na královo čelo, mumlá nesrozumitelná slova a podává mu misku, aby se napil. Ten chtivě srká chladící nápoj a vyčerpán klesá do polštářů. Král zavírá oči a dřímá. Rys pohrdání a hany se ukazuje na obličeji jeho těšitele. Ten spustí záclonu před otevřeným oknem, skloní se nad nemocným, šeptá mu tichá slova.

Hluboké dýchání brzy ukazuje pevný králův spánek a s uspokojením se pomocník stahuje zpátky. Jde ke dveřím, otvírá a přikazuje dvěma čekajícím sluhům bdít nad spícím králem. Pak prochází třemi dalšími sály a přichází do pokoje, kde vojáci a sluhové střeží příchod do nejvnitřnějších králových komnat. Hledí na něho s uctivou bázní a plni očekávání. Klidným tónem, který však zní ostře a šibalsky, říká: „Král je unaven, dnes žádný příjem.“

Dva ze sluhů jdou do přiléhajícího velkého sálu, kde se shromáždili velcí říše, aby oznámili odřeknutí. Jiný rozhrne závěs před vysokými dveřmi. Vidí se delší chodba, ústící do otevřeného pokoje. Tímto prochází velký a pozdravuje v okrouhlém pokoji lhostejně naň hledícího muže, jenž přicházejícího klidně a přátelsky pozoruje. Je to místokrál Monny, který zde očekává Karmuna, velekněze a prvního důvěrníka krále.

Důvěrným tónem se ptá místokrál: „Jak to stojí s naším bratrem a pánem?“ Tiše se mu odpovídá: „Lépe než nadějně. Nemoc pomalu pokračuje. Hlava zůstává jasná, i když se schopnost myšlení mnohdy zatemňuje. Pane, ještě tu není čas, kdy to znamená - jednat.“

Stín letí přes obličej místokrále. Pak říká, klidně se usmívaje, když zvedá ruku k pozdravu: „Můžeme čekat. Karmuno zná svého přítele a bude mu důvěřovat. Monna je vyzbrojena pro případ, že náš bratr a pán jde k národu mrtvých.“

Opatrně se blíží velekněz k místokráli: „Areval nebude moci dnes ani v nejbližší době držet poradu země. Tato lhůta prospívá. Hledím krále pohnout, aby vás dosadil jako zástupce. To nás přivede blíže k cíli. Můžete vojevůdci Arvodo také docela důvěřovat? V jeho ruce spočívá moc vojska v Malloně, když jste Arevalovým spoluvládcem. Hrozí nebezpečí, nejste-li si mužem jist.“

Místokrál odporuje a říká nevrle: „Karmuno, vím, že nejste přítelem vojevůdce, avšak nedůvěra jde dál, než by měla. Arvodo stojí pevně při mně. Zcela mu důvěřuji, neboť je věrný, avšak neví, jaké plány nás spojují. Také se to nemá dozvědět dříve, než se přiblíží hodina.“ Lehký odporující úsměv klouže přes hubený knězův obličej:

„Bojím se. Arvodo se nedá oklamat. Běda nám, hraje-li falešně a ve své hrudi probouzí ctižádostivé plány.“ Místokrál se zvedá a krátce říká: „Jsme opatrní a bdělí, Karmuno. I vy jste, nebude nám tedy nic k úspěchu scházet.“ Zdraví rukou a kráčí ke dveřím ven do velkého přijímacího sálu. – Okamžik zůstává kněz stát v postavení, dosud poníženém. Pak se zvedne do plné výše, podívá se jízlivě za vzdalujícím se a mumlá tichá slova, pak ho následuje.

V přijímacím sále se vyprázdnilo. V jednom výklenku stojí dva muži. Jeden je v plné zbroji. Druh zářícího šupinatého pancíře pokrývá horní část těla, vlnící se bílý plášť s vyšívanými ozdobami visí z jeho ramen, má na boku široký meč. Je to ideálně krásný muž podle našich pojmů, plný síly a chytře vyhlížející. Lehký plnovous rámuje jeho ušlechtilý obličej, oko je jasné. Lehce sevřené rty, poněkud spuštěná oční víčka ukazují, že se s velkým sebeovládáním snaží skrýt každé niterné hnutí. Vedle něho stojící, téměř stejně oděný menší druh je nápadně podobný s ním. Poznávám, že to jsou bratři.

Místokrál kráčí vedle nich, přátelsky se usmívaje, zvedá pravici.Pozdrav, který je darován jen spřáteleným. Oba děkují, zatímco spouštějí pravici k zemi a sklánějí hlavu.

Karmuno se teď k oběma přibližuje a osloví velkého: „Arvodo, zachovej mi stále přátelství.“ Závazně odpoví oslovený: „Karmuno ví, jak šťastné dělá své přátele svou láskou.“ Vzlykaje říká kněz: „Králův stav mu nedovoluje, aby dal dnes vojevůdci nové důkazy své věrnosti. Král je velmi nemocen.“ „Karmunovo umění bude umět zahnat jeho nemoc jako už často. V jeho rukou je Areval dobře opatřen.“

Číhající pohled kněze a lékaře k mluvícímu, který se však závazně usmívá a hledí mu do očí. Důležitě pak říká: „Arvodo měl být dnes jmenován vrchním vojevůdcem Mallony, v jeho ochraně bude moci král Areval před všemi nepřáteli klidně spát. “Ujišťuje, Arvodo pokládá svou pravici na hruď a říká vážným tónem: „Našemu pánu, králi Arevalovi patří mé služby a můj život. Jeho nepřátelé jsou i moji.“

Karmuno neví, co má odpovědět. Zdraví a jde. Oba bratři vymění pohled porozumění, pak se také obrátí k východu haly a opouštějí palác.

Když oba stojí na schodech velkého schodiště, Arvodo pohlédne na město, ležící před ním a na nádhernou horskou krajinu, která je obklopuje. Vážně hledí na kouzelné panorama a tiše říká bratrovi: „Krajina nádherná a líbezná, a město, svědčící o síle našeho lidu, A přesto jen sídlo zpustlých duší. Budu moci je přivést zpátky? Je mi úzko z tohoto úkolu a jeho šťastného zdaru.“ Aniž čeká bratrovu odpověď, rychle sestupuje. Dole na úpatí schodiště mimo stráže stojí Upal a čeká, hledě napjatě na Arvoda.Upalův pevný pohled pohne vojevůdce, aby se na něho podíval blíže. Zvláštně se klonící a současně kroužící nenápadný pohyb hlavy, který Upal provádí při svém pozdravu, zřejmě Arvoda překvapí. Pokyne mu, aby přistoupil a tiše se ptá: „Kdo jsi?“ – Radostně se dívá Upal do ušlechtilého vojevůdcova obličeje a šeptá: „Pane, služebník nešťastné. Upal je mé jméno.“Chceš se mnou mluvit?“ Ano, pane, avšak v tajnosti a jedině s vámi.“ „Přijď v podvečer.“

Upal položí ruku na svou hruď a mlčky se vzdaluje.

Arvodo se teď rychle obrací stranou k svému bratrovi, šeptá mu: „To je věrný“ a jde rychle k místu, kde stojí několik podobných malých vozů, jaké jsem viděl při Upalově jízdě do hlavního města. Bratři vstoupí do skvostně vyzdobeného vozítka, které řídí Arvopdův služebník a rychle projíždějí širokými ulicemi města plnými spěchajících lidí. Ne příliš vysoké domy jsou zdobeny květinami, na plochých střechách jsou všude založeny umělé zahrady. Vidím všeliké neznámé širokolisté popínavé rostliny ve kbelících, sestavené ve sloupořadí, které poskytuje odpočinek a stín. Do ulic jsou v oknech zatažené barevné záclony na ochranu před zvědavými pohledy. Vše ukazuje na blahobyt a bohatství obyvatel. Jsme ve čtvrti majetných, kteří neznají starosti života.Teď zastavuje Arvodův vůz před jednou větší budovou. Oba bratři vystupují a vstupují do domu. Je jejich. Přijímají je sluhové a doprovází je do vnitřních pokojů. – Arvodo odkládá zbroj, obléká bílý domácí oděv na způsob pláště, podobný římské tóze. Jeho bratr učinil totéž a nyní jdou na střechu domu, kde mohou spolu rozmlouvat nerušeně, aniž by byli posloucháni zvědy. Nahoru vedou úzké schody, tam jsou uzavřeny mříží. Arvodo ji zavírá a oba bratři jsou nyní nerušeni na střeše. Je to umělecké dílo zahradnického vkusu. Kvetoucí květiny s listy kolem, rostliny zasázené mezi umělecky rozmístěné kameny, nikde nejsou nepěkné hrnce, vše je ozdobné, věrně napodobující přírodu.Střecha tím vším však není příliš zatížena. – Arvodo usedá do svého podloubí, ze kterého je vidět na vchod k této zahradě. Bratr ho starostlivě a láskyplně pozoruje. Mlčky klouže pohled vojevůdcův přes vonící nádheru květů sousedních zahrad.Temná vráska se položila mezi obočí a vzdychaje, pohlíží teď na bratra! Tvé myšlenky nejsou radostné, proč?“ ptá se ho mladší Rusar.

„Jak by mohly být, když se ve všem vidím zadržován. Areval uměl všechny poklady tak na sebe strhnout, že vysátému lidu nic nezbylo. I my velcí jsme závislí jen na jeho milosti. On může z každého udělat mocným slovem žebráka a s mnohými to tak už učinil, když se odvážili postavit se proti němu. Vojsko je z největší části jemu oddáno. Vede zahálčivý, blahobytný život přece jen skrze jeho poklady. Ba, kdyby poklady Wirdu patřily mně, jak brzy by byl konec s tímto králem, který svedl tak hluboko národ, jako jej kdysi Maban učinil velkým.“ – „Zapomíná můj bratr docela, že je nadějí vojska, že se k němu vzhlíží s pýchou jako k nejschopnějšímu vojevůdci, pokrytému válečnou slávou?“

Arvodo se zasměje: „Krásná, nádherná sláva – táhnout s přesilou proti povstaleckému nárůdku Nustry, který je unaven břemeny, už nemůže snést zvyšování daní a proto se bouří. A ještě větší dílo, přemoci ho.. Avšak dílo hanebnosti – potrestat ho a hrát dílo popravčího, kata. Od svého otce jsme se učili zásadám a snahám Mabanovým. S hrůzou poznávám, jak hluboko jsme klesli. S bolestí, že snad už není možnosti cesty zpátky, že národy byly zkaženy a zničeny tímto králem, kterého nám dala kletba božství. Přísahal jsem, že se odvážím pokusu – utvořit změnu. Můj život je ve hře, avšak nadarmo se toho nechci odvážit..“

„Proč tak malomyslníš, místokrálové Nustry a Sutony jsou na tvé straně, jsou věrní.“ „Jistě, a když také jen věrní, abych déle nemusil sloužit Arevalovi. Také ochablého krále Monny se nebojím. Dny místokrále Nustry jsou sečteny, je starý a brzy půjde k bohům. Podaří-li se mi na jeho místě nejdříve vládnout v Monně, tu si můj bratr bude umět zachovat místo, které mu postoupím.“

Při těchto slovech Rusarovi oči svítily a k bratru se nakláněje, šeptá: „Žádná moc mě nemůže od tebe oddělit. S tebou chci umřít nebo žít, abych zachraňoval odkaz krále Mabana.“

„Snad to znamená zemřít “,říká zachmuřeně Arvodo.“ Nepodaří-li se smělý čin – dosáhnout nejdříve Arevalových pokladů a tím krmit vojsko, jsme ztraceni. Víš, jak je bdělý Karmuno, tento vládce nemocného dožitého krále, který v zemi panuje a všem se ukazuje tak pokorně, že většinu klame. Vím, o co usiluje. Chce dobýt ruky Artyady, aby si dcerou Arevalovou, kdysi s ní zasnouben, zajistil právo na trůn. – Prudce vyjede Rusar: „Artya, manželka podlého Karmuna, nikdy.“ „Je Artya tvému srdci tak blízko, že tě myšlenka tak rozčiluje?“, ptá se Arvodo. „ Bratře, vy všichni posuzujete dívku nesprávně. Není po otci, nepravost jí je cizí.“ „Kéž je vůle Otce všeho, abys mluvil pravdu. Ale chraň své srdce. Už dlouho jsem si všímal, že ji tvé oči nepozorují lhostejně. Avšak řekni, bratře, kdybys mohl dobýt její ruky, pak se staneš mírovou cestou, čehož dosahuje já jen násilím, mocí, - totiž- pánem Mallony. Na tobě je volba mezi tvým bratrem a Artyou.

„Jako bych nevěděl, že mi Areval nikdy ruku své jediné dcery nedá. I kdyby chtěl, odpor Karmunův nelze přemoci. I mne může jen násilí vést k žádoucímu cíli. Je-li můj bratr vládcem Nustry, brzy pak je i pánem Mallony. Z jeho ruky bych pak manželku dostal.“

„Chce-li tak sama, určitě.“ Rusar pohlédne rozmrzele na bratra. „Nebo nemám Mabanem ženě udělenou, Arevalem už dávno podrytou svobodu rozhodování dobýt také lidu zpátky? “

“Odpusť hnutí sobectví ve mně,“ odpovídá rozpačitě Rusar. „Avšak máš pravdu jako vždycky“. Ozve se zvonek z nižších prostorů. Arvodo se vzpřímí. „Jsme rušeni ticho.“

Na posledních stupních před zavřenou mříží se objevuje sluha. Oznamuje, že na Arvoda čekají vysocí hosté. Jsou ve spodních komnatách. Bratři rychle otvírají a sestupují. Ve skvostně vybaveném pokoji do kterého širokými otevřenými okny proudí vlažný vzduch, stojí šest Velkých říše a Arvodo je pozdravuje s přívětivostí a vysokostí. Nejstarší z nich, muž podle zdání, středních let předstupuje a mluví tónem oddanosti: „Pane válečníků, z příkazu a jména krále, našeho velitele vám předávám znak moci, který teď máte nosit s králem. Jeho zákeřné utrpení mu dnes odepřelo radost, aby vám tento čestný odznak předal před shromážděním Velkých říše, avšak je jeho vůlí, aby vám jej déle nezadržoval. Tím se dává do ochrany svého vojevůdce, nechť jej nosí jako nejvyšší v Malloně.“

Mluvčí předává vojevůdci prsten. Je to přesná podoba toho, který už známe. Nenacházím žádný rozdíl mezi tímto a druhým už viděným. – Arvodo zůstává chladný, bere prsten, navléká jej na čtvrtý prst pravé ruky, svírá ji v pěst se slovy: „Moc, kterou mi Areval dává neměl dávat nehodnému. Čekám na okamžik, kde smím sám králi k nohám položit svůj dík. Řekněte mu, že jeho vojevůdce od nynějška drží věrnou stráž.“

Přítomní se hluboce uklánějí a souhlasně volají: „Ctíme v tobě moc svého krále Arevala, sláva tobě a jemu.“ V nejzdvořilejších řečnických obratech mluví teď Arvodo a jeho bratr s vyslanci, kteří ukazují nejvyšší oddanost muži teď nejmocnějšímu, zástupci krále, veliteli všech vojsk v Malloně, který je vyzbrojen královskou mocí a není nikomu jinému odpovědný, než jedině svému pánu. – Vyslanci se opět vzdalují, bratři jsou sami. – Mladší Rusar nemůže nést už dále masku lhostejnosti. Vzrušeně objímaje staršího bratra, volá vítězoslavně: „Je dosaženo cíle.“

Zasmušile hledí Arvodo a říká temně: „Ano, dosaženo. Ale cena je vysoká, obětuji svou vlastní podstatu, své lepší já, čemu nás otec učil – čestnosti, věrnosti, pravdě a otevřenosti – ty se staly ve mně stínem kvůli cíli. Bude možno z této setby klamu sklízet někdy skvostné plody, zachránit Mabanův odkaz?“

Rusar míní povrchně: „Můj bratr to zmůže. Teď jen vpřed a nehloubat.“- Rys nejpevnější odhodlanosti se ukazuje na Arvodově obličeji, vysoko se vzpřímí: „Ano, zvládnu to. Avšak co pohnulo krále učinit tak neobvyklé kroky – předat mi znak královské moci? Nikdy v našich zemích nebylo zvykem jinak, než před shromážděným lidem a dvorem osobně propůjčovat moc. Musím k němu, musím vědět důvody a dostát povinnosti, odbýt svůj dík. Pojď se mnou ke králi.“

Ve skvostně vybaveném pokoji sedí král Areval na straně mladé zázračně krásné dívky. Je to jeho dcera. Hrají zcela zahloubáni cizí hru, podobnou šachům. Zdá se, že Areval zvládl útok, neboť na něm nic neprozrazuje nemoc. Teď udělá dcera rozhodující tah a jasně se zasmála, prohlašuje otce za přemožena.

Areval kývne a opře se, hluboce se nadechuje, zpátky do polštářů svého lože. Dívá se zalíbeně na Artyu, jejíž nádherná, avšak chladná krása naznačuje, že v tomto dívčím srdci je cit málo vzdělán. Artya si je vědoma svého oslňujícího zevnějšku, avšak vnitřně vypočítavá, krutá a chtivá, stále připravená za každou cenu prosadit svá přání, co to stojí, jaké následky z toho vzejdou, poddána svým náladám bez vnitřního držení, důstojná ratolest otce. –Vstupuje sluha a hlásí králi, že vojevůdce Arvodo je připraven slyšet jeho přání. V Arevalových unavených očích to náhle cukne, usmívá se a přikazuje, aby čekajícího k němu zavedli. Artya se zvedne, pomalu posouvá hru s figurami stranou a ukazuje se starostlivou o Arevala. Zřejmě chce získat čas, aby očekávajícího ještě pozdravila, ačkoli je zvykem, že se ženy vzdalují, když se očekává mužská návštěva. Jen je-li muž už domácím pánem přijat, mají přístup, jsou-li vyzvány.Těžký koberec před vstupními dveřmi se odsouvá a zjevuje se Arvodova vysoká, zářícím šupinatým pancířem oděná postava. Arvoda potká žádostivý pohled Artyin a on jej zpozoruje. Artya pak rychle vklouzne do vedlejší komnaty. Arvodo zůstává stát u dveří, své paže sklání hluboce k zemi. Král naň ostře pohlíží a pohybem dává najevo, aby přistoupil blíže. Tak se děje. Areval náhle vyjede a říká: „Arvodo, jste můj první vojevůdce máte povinnost chránit můj i svůj život. Jste ochoten to činit?“Arvodo odpovídá: „Můj král to ví.“

„Dal jsem vám pečeť své moci, nosíte ji jako já“.Zvedne ruku a ukazuje prsten na svém prstu. Je týž, jak jej Arvodo obdržel od vyslanců. „Nezneužijete ho nikdy?“

„Pochybuje-li král, tak dávám zpátky, co jsem přijal.“ Arvodo dělá pohyb jako by prsten snímal. „Zanechte toho.“ Arevalův hlas klesá k šepotu. „Ještě vím, co chci. Pojďte blíže, docela blízko. Teď slyšte. – Arvodo znám vás jako muže slova, a jedině vám zcela důvěřuji. Máte mě chránit před tímto knězem, na kterém závisím a kterého přesto nenávidím. Žasnete? To jste nečekal. – Nepřerušujte mne. Mohl bych ho zabít, tak ho nenávidím, avšak bez něho bych už možná nežil. Je dobrým lékařem, jen jedině jeho síle vděčím za svůj život. Žiji skrze něho. Když mě to popadne, ženoucí se bolesti zuří v mém těle: jeho slovo, jeho ruka je zahánějí. Když se vynořují divoké postavy, žáby a strašidla minulosti, tvůj meč, Arvodo, je nemůže zničit, neboť to jsou neuchopitelné obrazce, zbraní nezranitelné. Tak je jen jedině jeho slovo mocné je vyhnat. Já, mocný král této země, tohoto světa jsem bez pomoci v jeho rukou. Vím o co usiluje. Chce ruku Artyy, naznačil to. A má vůle je pevná jen, když on tu neprodlévá, začíná ochabovat. Ještě mu odporuji. Kdo ví jak dlouho? Ty, Arvodo, mě máš zachránit, slyšíš? Tvůj král, tvůj pán tě prosí.“

Arevalův obličej se rozdírá v úzkosti. Pohlíží na Arvoda, jenž strnulý údivem bez dechu naslouchá šeptaná slova.

Artya tě miluje, vím to už dávno, máš se stát jejím manželem po mně obdržet trůn. Ty jsi nejdůstojnější, nejhodnější ze všech těch lichotivých stvůr, které se přede mnou sklánějí. V tobě chci a znovu získám sílu, kterou hledám. Hahaha, pak se mají přede mnou třást jako dříve ti padouši, kteří se mi teď posmívají, že jsem onemocněl a zeslábl.Ještě ve mně žije jiskra, kterou rozžehneš v plamen, máš být mou paží, která vede mou vůli.“

Vnitřním vzrušením dýchá Areval ztěžka, náhle upřeně hledí do rohu pokoje: „Pohleď tam, tam se opět vlní v černé mlze obličeje žhoucích očí postupují vpřed. Znám je, je to můj bratr a Fedijah a jiní, kteří mě prokleli. Arvodo, chraň mě před nimi, přicházejí blíže.“Areval se úzkostlivě přitahuje k vojevůdci a hledí se za ním ukrýt. Arvodo vyskočí. Rychlostí blesku mu zuřivě projelo hlavou, když poznal situaci a podle své rozhodné povahy se snaží ovládnout ji.

Vytrhne svůj meč z pochvy a mluví pevně a hlasitě: „Pohleď králi Arevale, tak zaženu v nic i tvé neviditelné nepřátele.“ Pak máchne pádnými ranami vzduchem do rohu, kde král viděl postavy, a radostně se směje, sám se staví do nejzadnějšího kouta. Obrácen ke králi, hledě pevně do jeho očí, meč vsouvaje do pochvy, zvolá:“Zvítězil jsem, králi Arevale. Ukaž mi, kde je ještě nepřítel, abych ho zničil.“ – Arevalův obličej ukazuje údiv a obdiv. „Zázrak, Arvodo, jsi zázrak.“ Zajíkaje se šeptá: „Má stejnou sílu jako Karmuno, duchové prchají před jeho mečem, bude mě chránit, ochrání mě.“ Arevalovy oči se stávají znavenými, jako po každém záchvatu nastupuje i teď potřeba spánku. Arvodo spěchá blíže a pokládá krále na lůžko. Areval mumlá „ Dobře tak, dobře. Zítra tě zas uvidím, slyšíš? Zítra.“ Pak usíná.

Arvodo se chce obrátit ke dveřím, aby dal sluhům venku rozkazy. Tu se stranou rychle roztáhne opona a Artya spěchá vpřed. Krásná dívka žhoucích a zářících očí stojí před vojevůdcem a říká s úsměvem: „Nemějte starost o otce, jeho spánek bude bez rušení, postarám se o to. Nemá Arvodo odpověď na přání mého otce?“

Arvodo odpovídá zdvořile: „Paní, král je nemocen, zítra ho uvidím v lepším stavu, pak budou jeho přání možná jiná.“

Artya na něho pohlédne s nevolí: „Zda se jeho přání změní či ne nerozhoduje o přáních mých – ta zůstávají a já tě chci.“Vášnivě spěchá k Arvodovi a vrhne se v jeho náruč: „Slyšíš, chci tě, tebe, nebudeš mi odporovat.“ Rychle Arvoda obejme a políbí ho: Teď jsi můj, tímto polibkem ti jsem zasvěcena. Zamítneš-li mne pak se obávej mé pomsty.“

Artya rychle vklouzla do vedlejší komnaty, zanechávajíc napolo omámeného Arvoda samotného. Odtamtud zazní hlasy, a aby se přicházejícím vyhnul Arvodo rychle opouští komnatu a královský palác.

Nemáte oprávnění publikovat komentáře. Pro komentování článků musíte být přihlášení.

Poselství Grálu

Následující slovo nepřináší nové náboženství, ale chce být pochodní pro všechny vážné posluchače nebo čtenáře, aby tím našli pravou cestu, která je povede do vytoužených výšin.

Abdrushin

www.poselstvi-gralu.cz

 

Máte otázky?

Ptejte se na:

www.pavelkrajicek.cz

V blízké době zmohutní toto vyzařování tak, že ve velmi mnoha případech přijde zpětné působení ihned, bezprostředně! To jest ta moc, která brzy poleká pozemské lidi, a které se pak v budoucnosti budou muset obávat! Ale jenom ti se mají doopravdy co obávat, kdo činili bezpráví.  

Abdrushin

Komentáře článků

  • Nebezpeční fanatici rozumáři a materialisté
    Pavel Krajíček Pavel Krajíček 22.12.2020 06:51
    Když už mluvím o těch odbornících na sekty, tak ještě jeden postřeh. Nedávno jsem četl v nějakém ...

    Číst dále...

     
  • Nebezpeční fanatici rozumáři a materialisté
    Pavel Krajíček Pavel Krajíček 18.12.2020 12:57
    Včera jsem shlédl téměř dvouhodinové video, které I. Chaun natočil 15.12.2020 s rádoby odborníkem na ...

    Číst dále...

     
  • Stoupenci Hnutí Grálu budou vyvržení jako vlažní
    Pavel Krajíček Pavel Krajíček 06.10.2020 18:10
    Často jsem přemýšlel, proč jsou někteří lidé farizeji, především ti mně blízcí, kteří taktéž studují ...

    Číst dále...

     
  • Nebezpeční fanatici rozumáři a materialisté
    Pavel Krajíček Pavel Krajíček 31.12.2019 09:57
    Tak další perlička. Rodiče Terezy vyměnili zámky ve dveřích v bytě s tím, že bych je já s Terezou ...

    Číst dále...

     
  • Nebezpeční fanatici rozumáři a materialisté
    Jaroslav Stano Jaroslav Stano 16.12.2019 10:18
    Tak zrovna dnes som čítal prednášku Vianoce. Znovu sú tam spomínané slová: "Buďte ako deti" s dodatkom ...

    Číst dále...

Real time web analytics, Heat map tracking
X

Nemáte potřebná oprávnění

Pouze ověření uživatelé mohou kopírovat