Pravé lidství

Jen opravdové lidství je pravou Bohoslužbou

Pestrý závoj

 

Pestrý závoj

 

Susanne Schwartzkopff

 

Daleko venku žila ve velkém hlubokém lese jedna stařenka. Jmenovala se Kateřina a vedla ve svém domku klidný a osamělý život, mnoho lidí ji nenavštěvovalo.

Sama vlastně nebyla. Měla velkého kocoura Mňouka a psa Alíka. Mňouk, kterého měla ráda, jí předl u nohou a Alík jí hlídal dům. Byl již také starý, ale Kateřina doufala, že bude žít ještě dlouho. Byl pořád veselý, a přestože již nedokázal skákat velkými skoky, mohl ještě docela spokojeně vrtět ocasem a vyjadřovat tak svou radost. Vždy, když se Kateřina vracela ze sběru léčivých bylin, přiběhl jí Alík naproti, Mňouk protáhl hřbet a ptáček Švitořík k tomu zazpíval veselou písničku.

Kdysi ho našla, jak leží před jejími dveřmi a slabě pípá. Byl to čížek a nejspíš vypadl z hnízda na hrušni. Vzala ho proto k sobě a nikdy toho nelitovala. Zpíval velmi vesele, švitořil dokonce i za deštivých dnů, takže jí od doby, co ho měla u sebe, tyto dny nepřipadaly tak smutné.

Kateřina tedy měla tři věrné přátele a to je víc, než kolik jich má leckterý člověk.

Jednoho dne zaklepal na její dveře jakýsi cizí člověk, kterého nikdy neviděla, a prosil ji, zda by u ní mohl přenocovat.

Kateřina ráda vyhověla jeho přání, protože viděla, že mladý muž, který před ní stojí, úplně promokl v podzimním dešti. "Ale mám jen trochu slámy v kozím chlívku, jiné lůžko nemám. Pokud se s ním spokojíš, můžeš je mít."

Mladému muži to bylo pořád milejší než cestovat v prudkém lijáku ještě několik hodin. Kateřina proto vstala, donesla suchou, teplou deku a rozprostřela ji na čistou slámu v kozím chlívku. Napomenula kozu Hnědku:

"Ne abys mi skákala, slyšíš? Dnes v noci budeš úplně zticha! Musíš nechat místo cizímu hostu, jiné lůžko pro něho nemam."

Hnědka třikrát krátce zamečela na znamení, že rozuměla, a dál chroupala krmivo. Kozy jsou velmi zvědavé, to ví každý, a tak když si cizinec lehl na lůžko, otočila k němu Hnědka hlavu a velmi pozorně si ho prohlížela odshora dolů. Ale prohlídka asi dopadla k její spokojenosti dobře protože se zase tiše otočila nazpět, lehla si těsně vedle hosta a příjemně ho zahřívala svým teplem.

Host spal několik hodin a pak - ještě se ani nezačalo rozednívat - poprosil Kateřinu, zda se může vydat na cestu. Nechtěl od ní odejít bez rozloučení a poděkování. Kateřina ho však naléhavě prosila, aby ještě snědl ranní polévku. Chvatně rozdmýchala oheň v kamnech, který hořel ještě od večera, a velmi brzy začala na plotně bublat teplá polévka.

Kateřina dala na stůl lžíce a talíře, postavila na něj i vázičku s několika podzimními květinami a nalila polévku, z níž se jen kouřilo. Počkala ale, až se host umyje a učeše a přistoupí ke stolu.

"Nejdřív musíme poděkovat," řekla a cizinec kývl hlavou na souhlas. Vyslovila krátkou modlitbu. Oba pak vesele snědli snídani a po ní se cizinec rozloučil. Srdečně poděkoval:

"Dala jsi mi lůžko a jídlo, přijmi za to ode mě malý dárek." Předal jí vřeteno zvláštního tvaru. Kateřina je udiveně pozorovala, ale nechtěla se cizince dotknout, a proto mu srdečně poděkovala.

Na rozloučenou ještě řekl: "Zkus někdy příst s tím vřetenem. Jmenuje se, ´Tanceráď´."

Tancerád? pomyslela si Kateřina. To jméno je právě tak neobyčejné jako tvar vřetena. Co se asi s takovým křivým vřetenem dá udělat? Položila je do zásuvky stolu a úplně na ně zapomněla.

Kateřina měla teď na podzim mnoho práce. Musela nasbírat jahody, usušit šípky, nasbírat a svázat do svazečků poslední léčivé rostliny. Hrozilo, že zásoba dřeva dojde, a proto se musela zásobit na dlouhou zimu v lese. Každé ráno se vydávala do lesa, vděčná, že jí Bůh poskytl ještě tolik síly, aby si zásoby mohla opatřit sama. Každý den v poledne za sebou táhla těžkou otýpku chrastí, na ramenou nesla svazeček léčivých bylin a na zádech měla sáček s lesními jahodami i jiným lesním ovocem.

Za několik týdnů si opatřila všechno, co potřebovala, zima mohla přijít. A taky na sebe nedala čekat. Jednoho rána poslala o sobě předzvěst, jinovatku, a všechny stromy, které bylo vidět z malého okénka, byly jako pocukrované. Kateřina měla radost. Ve světničce se krásně rozjasnilo. Mohla si i zatopit a znovu dostala chuť příst. Jak je to veselé, když se vřeteno točí! Švitořík k tomu zpívá a švitoří, kocour přede a Alík se pohodlně natáhne u teplých kamen.

Kateřina přinesla kolovrátek, který v létě stál na půdě, a chystala se příst. Čím má začít? Lnem nebo ovčí vlnou, kterou získala výměnou za léčivé nápoje? Bylo by přece jen lepší, kdyby nejprve upředla vlnu. Potřebuje teplou šálu, kterou si uplete z měkké, světle šedé vlny.

Ale kam se podělo její vřeteno? Nemohla je nikde najít. Nesmíte si však myslet, že Kateřina byla nepořádná. Ó ne, byla velmi přesná a dochvilná. Kdo chce připravovat léčivé nápoje, naučí se být přesný, protože léčivé rostliny je nutno natrhat přesně ve správný den a správnou hodinu. Jinak nápoj nemá léčivý účinek, jaký má mít.

"V tom případě chybí to nejlepší," říkali mužíčci, kterým jsou léčivé rostliny svěřeny. A když se Kateřina zeptala: "Co je to?", odpověděli:

"To, co v bylinách žije. Když to dospěje do klidu, nemohou byliny ani léčit. Musí být živé."

A když Kateřina léčivé rostliny zcela správně natrhala, musela je správným způsobem usušit, vyčistit, pořezat a pomlet, všechno jemně a čistě a - v pravý čas. Ó ne, smysl pro pořádek Kateřina měla. Tím podivnější bylo, že nemohla najít své vřeteno, se kterým byla zvyklá příst. Vtom ji napadlo, že někde by ještě mělo být to podivné vřeteno. Kam je ale položila? Bezděky otevřela zásuvku stolu - a co se to k ní kutálí? Vřeteno, které hledá!

"Teď ukaž, co umíš," řekla Kateřina. "Jakpak ti jenom říkal ten cizinec?" Nemohla si vzpomenout. Bylo to něco se slovem "rád ", na víc si nevzpomínala.

"Vždyť na tom nezáleží," pomyslela si, posadila se ke kolovrátku a vzala vřeteno do ruky.

"Teď jako kdybych málem zapomněla dělat vlnu na kolovrátku!" vytýkala si. "Kateřino, co je to dneska s tebou? Jsi tak roztržitá!"

Chtěla vstát a přinést vlnu - ale co se to děje? Náhle se k ní shora začala snášet samá pestrá vlákna a malé křivé vřeteno chytalo ta lesklá jemná vlákna svým zahnutým zobáčkem jako nějaký živý tvor. Začalo horlivě příst, tak rychle, že mu Kateřina stěží stačila. Vřeteno tancovalo stále nahoru a dolů, nahoru a dolů, a vtom si Kateřina opět vzpomněla na jeho jméno: Tancerád!

Ano, to je skutečně pravda! Ještě nikdy neviděla něco takového, bylo to úplně zázračné. Musela jen dávat pozor, aby vřetenu stačila. A již se vřeteno plnilo nejjemnější přízí. Bylo to zcela rovnoměrné vlákno a lesklo se mnoha barvami. Kateřina se dívala a dívala a protírala si oči. Ale bylo tomu skutečně tak a když bylo vřeteno plné, škublo sebou, zastavilo se a shora se přestala snášet pestrá vlákna.

Kateřině poklesly ruce. Nebyl to snad sen? Ne, před ní leží cívka lesklé hedvábné příze. Co s ní má udělat? Hřála by ji dobře? Hned to zkusí.

Přinesla nejtenčí pletací jehly , protože příze byla velmi jemná, a začala plést. Také pletací jehly jí v rukou jen tančily, takže brzy byl hotov velký kus šátku. Nemohla vůbec přestat, protože prožívala nový zázrak: Během pletení se na šátku objevil překrásný vzor! Barvy se navzájem střídaly tak umně, že dostala na jehlici vždy tu správnou barvu, kterou právě potřebovala. Nejdřív nechápala, co vzor představuje, ale zvolna se jí začal ukazovat. Co všechno bylo na šátku vidět!

Na zelené louce táhnoucí se údolím stály malé domky, za loukou šuměl les a tady přece pobíhají Alík a Mňouk a Švitořík otevírá zobák. Bylo vidět, že právě vyzpěvuje vzhůru k nebi veselou písničku a ona sama - inu ovšem - sedí před domovními dveřmi a přede! No ne, jak bylo všechno věrně podáno podle skutečnosti! Slunce svítilo, obloha byla modrá a květiny kvetly. Jejich dům nestál v lese, ale při jeho okraji. Přiběhly k ní děti, opřely se jí o kolena a dívaly se na ni. A ona jim pokynula a vyprávěla pohádku. Bylo zřetelně vidět, že to, co dětem vypráví, je pohádka, protože se při tom vesele smály.

Za tři dny byl šátek hotov. Přibylo ho, pokrýval celý stůl. Jestlipak také tak hřeje? Kateřina si ho přehodila přes ramena. Ó, jak je v něm nádherně teplo a jak je přitom lehoučký, že jej není vůbec ani cítit, když si jej člověk vezme na sebe.

Kateřina se nemohla na krásný šátek dost vynadívat. Přesto bylo zvláštní, že její domeček už nestál v lese, ale při okraji lesa. Co to asi znamená? A tolik dětí? Vždyť lidé ji navštěvují zřídka, děti k ní nepřicházejí téměř vůbec a když přijdou, jsou ostýchavé, protože ji neznají. Je vlastně škoda, že zde žije tak osaměle! Při pohledu na veselé obličeje dětí, které na ni důvěřivě pohlížely, Kateřina náhle zatoužila přesídlit blíže k lidem. Nemůže přece až do konce života bydlet na samotě v lese. Co by se stalo, kdyby najednou onemocněla nebo dokonce umírala? Žádný člověk by o tom nevěděl, nikdo z lidí by jí nebyl nablízku, aby jí mohl pomoci.

Při pomyšlení na to Kateřinu zamrazilo. Alík a Mňouk jsou sice milí přátelé a společníci, nechtěla by být bez nich, ale neumějí mluvit, neumějí odpovídat. Nemohli by jí uvařit polévku, kdyby na to byla jednou příliš slabá. Ne, to se musí změnit, rozhodla se Kateřina. Má dosud ve vesnici sestřenku, kterou navštíví a promluví si s ní o touze, která sejí náhle silně zmocnila. Berta je dobrosrdečná stařenka, trpělivě ji vy- slechne a dobře jí poradí. Proč si vlastně tak dlouho na Bertu nevzpomněla? V dětském věku se mívaly velmi rády.

Kateřina již nechtěla čekat ani den. Připravila si chleba a kozí sýr, svázala malý raneček, do kterého dala byliny , ořechy a lesní med pro sestřenici, a chystala se k odchodu.

"Alíku a Mňouku, musíte zůstat zde," řekla a pohladila oba. "Hlídejte mi dům dobře, než se vrátím."

Alík se nehnul od kamen. Vrtěl jen ocasem, Mňouk tiše předl a Švitořík třepetal křídly.Tak všichni zřetelně říkali:

"Rozuměli jsme a uděláme, co nám nařizuješ."

Když Kateřina vycházela ze dveří, podívala se ještě jednou nazpět do své teplé světničky. Zdá se, že je venku chladno. Neměla by si vzít ten nový šátek? Neškodilo by to. Pořádně se do něj zabalila a blaženě pociťovala,jak ji hřeje.

"Musím Bertě ukázat to komické vřeteno,"i pomyslela si ještě, strčila je rychle do tašky, uchopila pevnou lískovou hůl a vydala se na cestu.

Cesta do vsi byla dlouhá. Trvalo tři hodiny, než Kateřina vyšla z lesa a uviděla před sebou lučinaté údolí. Oči se jí rozšířily - právě tak to vypadá na jejím pestrém šátku! Právě tak stojí domy na dně zeleného údolí a pobíhají tu i děti, které se jí na pestrém šátku opírají o kolena. Chtěla jim zamávat na pozdrav, ale něco ji ještě zadrželo. Ne, nejprve k sestřenici.

Našla Bertu,jak leží v posteli. Přepadla ji dna a donutila ji, aby ulehla.

"Jak je dobře, že přicházíš, Kateřino," zvolala Berta potěšena, "právě jsem na tebe myslela a přála si, abys přišla a trošku mi pomohla. Nemohu se hýbat a ve světnici je ještě úplná zima."

"To je pravda," řekla Kateřina, "i mě to dneska táhlo k tobě. Musela jsem prostě přijít. Počkej, udělám rychle oheň, abys už nemusela zmrzat."

Čile se dala do práce a brzy příjemně praskal oheň ve velkých klenutých kamnech ze zelených kachlů. Teplo se rozšířilo po celé světnici a Bertě se přitom udělalo hned lépe.

"Nachladila jsem se při sbírání dřeva," vyprávěla. "Vůbec se nemohu zahřát. Záda mám studená jako led a ramena taky."

"Tak si dej kolem ramen můj šátek," navrhla Kateřina. Nečekala na odpověď, trochu Bertu nadzvedla, přehodila jí měkký šátek kolem ramen a zase ji dobře přikryla.

,Jaký je to krásný šátek!" podivovala se Berta. "Odkud.ho máš?"

"To by bylo na dlouhé povídání," odpověděla Kateřina, "ale mám čas. Poslouchej."

Jak se Berta divila, když slyšela o vřetenu, které umí zachycovat pestrá vlákna snášející se shora a vyrobit tak krásnou jemnou přízi.

"Podařilo by se to i u mě, na mém kolovratu?" zeptala se a Kateřina odpověděla:

"Proč ne? Za pokus to stojí. Až budeš zdravá, začneme." Berta byla spokojená. "Tvůj šátek báječně hřeje," prohodila a s těmito slovy usnula. Když se za několik hodin probudila, cítila se znovu svěží a čilá, mohla vstát a pohybovat se jako obvykle.

"To způsobil tvůj šátek," prohlásila, "ale teď si jej musím prohlédnout."

 

Kateřina před Bertou šátek rozprostřela a obě si ho důkladně prohlížely.Také Berta užasla, co všechno je na něm vidět, a především se podivila, že Kateřina bydlí zde ve vesnici, přicházejí k ní děti a ona jim vypráví pohádku.

"Snad to bude ještě někdy pravda," řekly obě.

Berta pak musela udělat také pokus. Dobrá, sotva se vřeteno začalo pohybovat, snášela se i k ní krásně lesklá vlákna, křivé vřeteno je zachytávalo a neuvěřitelně rychle zpracovávalo. Brzy bylo vřeteno plné a opět se s cuknutím zastavilo. Vlákna zmizela a obě ženy pozorovaly navinutou přízi.

"Vypadá úplně jinak než moje příze," zjistila Kateřina.

Berta tomu nechtěla věřit. "Začni plést," navrhla Kateřina a ani Berta nechtěla čekat. Pletla a zatímco jehlice horlivě tančily, pohybovala se i ústa obou žen a jedno slovo následovalo za druhým.

"Něco mě napadlo," zvolala náhle Berta a jehlice jí poklesly v rukou. "Včera mi řekl mlynář, že by rád prodal svůj malý domek u lesa. Kdyby jej od něho někdo odkoupil, dal by mu jej lacino. Jeho syn zemřel, domek kdysi postavili pro něho a teď je prázdný. Nebylo by to něco pro tebe?"

Ukázala rukou z okna. "Podívej se támhle nahoru, tam stojí, je velmi podobný tvému domku, je také malý a útulný a chrání ho les. Ty bys bez lesa nemohla být."

Kateřina váhala. V prvním okamžiku se tato možnostzdála být velmi lákavá, ale z čeho by domek zaplatila?

"Prodej svůj domek v lese a budeš mít peníze," navrhla Berta.

"Komu by se asi líbil můj malý skrovný domek, který je tak daleko?"

"Zeptejme se myslivce," zvolala Berta, "právě jde kolem." Rychle otevřela okno a zavolala:

"Hej, Petře, jen pojď dál, ráda bych se tě na něco zeptala." Petr sice zabručel do vousů cosi jako že nemá čas, ale přesto přišel, očistil si pěkně na rohožce lovecké boty z hrubé kůže a pozdravil obě ženy.

Berta ani neměla čas, aby mu odpověděla na pozdrav. Uhodila rovnou na hlavičku a zeptala se:

"Petře, nevíš o někom, kdo by koupil Kateřinin lesní domek? Ona je příliš stará, aby bydlela sama v lese. Chtěla by se přestěhovat sem. Proto však musí svůj dům prodat. Znáš ho přece, že?"

Petr rozvážně přikývl. "To je výborné. Pan hrabě chce, aby ve velkém lese bydlel hajný, a samozřejmě pro něho potřebuje byt. Ten dům by se mu právě hodil. Povím mu to. Ale teď musím jít. Dobrý den vespolek," pozdravil a už byl venku.

Kateřina žasla. Má se snad její přání, které má teprve ode dneška, vyplnit tak rychle? Berta vykřikla a odvedla její pozornost napletený šátek ve svých rukou.

"Jen se podívej, Kateřino, podívej se, co se na něm objevuje!" volala celá šťastná. "Vypadá to ovšem jinak než u tebe. Vidím veliké jezero, na kterém se houpá loďka. Právě se do ní chystá vstoupit jakýsi člověk. Před ním vychází slunce a vrhá první paprsky na hladinu vody.] Jak je to krásné, jak překrásné! Jezero je nesmírně veliké, není vidět jeho konec.

,Jen nastup, človíčku, neměj strach, loďka je pevná, nemůže se potopit. A pohlédni vzhůru, co tě očekává? Jasné světlo! Jen se tam podívej, máš plout do světla! Až dopluješ na konec té velké vody, pozvednou tě světlé ruce a ponesou tě vzhůru do růžového světla, které nad tebou svítí. Pluj rychle, duše, pluj rychle, nechej břeh za sebou."'

Berta mluvila se zářícíma očima a Kateřina naslouchala na nejvýš udivena. Ale dřív než pro to našla vysvětlení, zaklepal někdo na dveře. Vstoupil muž se slzami v očích a úpěnlivě prosil:

"Berto, prosím, pojď k mé ženě. Ona si tě přeje. Chce se rozloučit se zemí."

Berta si nedala čas na odpověď a pospíchala s Janem ven. Došla k jeho umírající ženě a podivuhodně ji utěšila. Stále ještě totiž před sebou viděla loďku s odcházející duší, jež vplouvá do světla. A paprsek tohoto světla ukázala bojácné duši, která nenašla cestu. Když žena přestala dýchat, poděkovala Berta tiše svému Bohu a Pánu, že dokázala najít správnou útěchu.

Vyprávěla Kateřině, že i Jana utěšilo, jak byl odchod jeho ženy pokojný. Netrápila ji žádná bolest, klidně a mírumilovně zavřela oči a skonala.

"Teď ji světlé ruce nesou do věčného domova," řekla ještě Berta a obě ženy zmlkly.

Také Berta dokončila brzy svůj pestrý závoj. Pověsila ho u sebe ve světnici a vyprávěla lidem, kteří k ní přicházeli na návštěvu, co jí pověděl obraz na šátku. A mnoho lidí ji žádalo, aby si také směli upříst a uplést něco, co by jim mohlo pomoci. Kateřina ráda půjčovala své zázračné vřeteno a kdykoliv je někdo uvedl do pohybu, snášela se shora pestrá vlákna. Vždy se vřeteno "Tancerád" napředlo úplně celé, se škubnutím se zastavilo, jako by chtělo říci "Dost!", a pak vlákna shora zmizela. Každý si však upředl a upletl jiný šátek, na každém závoji se objevil jiný obraz. Závoj každému ukázal, co má a může činit.

 

Ještě byste chtěli slyšet, zda se Kateřina přestěhovala do vesnice. Samozřejmě, a přišly i děti a z pestrého závoje se jí vynořilo mnoho pohádek. Když jej rozprostřela na klíně, pokryl se pestrými pohádkovými obrazy a děti k ní velmi rády přicházely a naslouchaly jejímu vyprávění.

Berta ještě nejednomu umírajícímu zatlačila oči a ukázala mu cestu do světlého domova. 

Nemáte oprávnění publikovat komentáře. Pro komentování článků musíte být přihlášení.

Poselství Grálu

Následující slovo nepřináší nové náboženství, ale chce být pochodní pro všechny vážné posluchače nebo čtenáře, aby tím našli pravou cestu, která je povede do vytoužených výšin.

Abdrushin

www.poselstvi-gralu.cz

 

Máte otázky?

Ptejte se na:

www.pavelkrajicek.cz

V blízké době zmohutní toto vyzařování tak, že ve velmi mnoha případech přijde zpětné působení ihned, bezprostředně! To jest ta moc, která brzy poleká pozemské lidi, a které se pak v budoucnosti budou muset obávat! Ale jenom ti se mají doopravdy co obávat, kdo činili bezpráví.  

Abdrushin

Komentáře článků

  • Nebezpeční fanatici rozumáři a materialisté
    Pavel Krajíček Pavel Krajíček 22.12.2020 06:51
    Když už mluvím o těch odbornících na sekty, tak ještě jeden postřeh. Nedávno jsem četl v nějakém ...

    Číst dále...

     
  • Nebezpeční fanatici rozumáři a materialisté
    Pavel Krajíček Pavel Krajíček 18.12.2020 12:57
    Včera jsem shlédl téměř dvouhodinové video, které I. Chaun natočil 15.12.2020 s rádoby odborníkem na ...

    Číst dále...

     
  • Stoupenci Hnutí Grálu budou vyvržení jako vlažní
    Pavel Krajíček Pavel Krajíček 06.10.2020 18:10
    Často jsem přemýšlel, proč jsou někteří lidé farizeji, především ti mně blízcí, kteří taktéž studují ...

    Číst dále...

     
  • Nebezpeční fanatici rozumáři a materialisté
    Pavel Krajíček Pavel Krajíček 31.12.2019 09:57
    Tak další perlička. Rodiče Terezy vyměnili zámky ve dveřích v bytě s tím, že bych je já s Terezou ...

    Číst dále...

     
  • Nebezpeční fanatici rozumáři a materialisté
    Jaroslav Stano Jaroslav Stano 16.12.2019 10:18
    Tak zrovna dnes som čítal prednášku Vianoce. Znovu sú tam spomínané slová: "Buďte ako deti" s dodatkom ...

    Číst dále...

Real time web analytics, Heat map tracking
X

Nemáte potřebná oprávnění

Pouze ověření uživatelé mohou kopírovat