Pravé lidství

Jen opravdové lidství je pravou Bohoslužbou

Návštěvy

Dnes:67
Včera:139

Právě přítomno

3
online

Přihlášení

77 registrovaných
0 dnes
0 včera
0 tento týden
1 tento měsíc

Událost za událostí se budou řadit k těžkému řetězu strašlivých zklamání, která jsou však pro lidi léčivá, protože by se jinak nikdy neprobudili z bláznovství vlastního sebepřeceňování. Musí se konečně sklonit před tím, jehož milostí smí vůbec být – před Bohem!

V blízké době zmohutní toto vyzařování tak, že ve velmi mnoha případech přijde zpětné působení ihned, bezprostředně!

To jest ta moc, která brzy poleká pozemské lidi, a které se pak v budoucnosti budou muset obávat! Ale jenom ti se mají doopravdy co obávat, kdo činili bezpráví.

Abdrushin 

Real time web analytics, Heat map tracking

Evangelium Janovo

 

Poznámka: Toto evangelium Janovo není ono nám známe evangelium z bible. Jedná se o znovu přijaté (duchovně) evangelium povolanými lidmi, kteří žili v blízkosti Ducha Pravdy.

 

 

EVANGELIUM  JANOVO

 

 

Na prapočátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha, neboť to Slovo byl Bůh sám.

Jím jsou stvořeny všechny věci, bez Slova nebylo učiněno nic z toho, co bylo stvořeno.

V něm byl Život, a ten Život bylo Světlo. Světlo však byl Bůh sám.

Slovo, Život, Světlo; tři výdechy Pravěčného! Světlo z Boha svítilo do temnot, ale temnoty je nepochopily.

Tu byl člověk jménem Jan, který byl poslán od Boha jako svědek, aby svědčil o tom Světle a aby tak byly oči temna otevřeny.

On sám nebyl tím Světlem. Měl pouze příkaz podat svědectví o Světle, o tom pravdivém Světle, které chtělo osvítit všechny lidi, kteří budou přicházet na tento svět.

Světlo bylo ve světě, neboť celý svět jím byl vytvořen - ale svět je nepoznal.

Temným stal se svět, protože neviděl Světlo. Tu poslal Bůh svého vrozeného Syna, aby temnoty osvítil.

Přišel na svět, ale lidé Ho nepřijali. Těm několika málo, kteří Ho poznali, dal však milost  viděti Boha. Daroval jim Pravdu, aby na sobě mohli opět prožívat Boží zákony a mohli věřit v Boha.

Láska Boží sklonila se dolů k lidstvu. Stala se člověkem a pobývala mezi námi. Směli jsme pohlížet na její vznešenost, vznešenost vrozeného Syna Otcova, plnou milosti a pravdy. Z Jeho hojnosti jsme všichni přijímali milost za milostí.

Zákony Boží nám byly dány prostřednictvím Mojžíše. Ale lidé na ně zapomněli a kráčeli z temnot do temnoty. Tu přinesl Ježíš Kristus, vrozený  Syn Pravěčného, milost a Pravdu opět shůry na zem, aby se cesta lidstva rozjasnila.

Zvěstoval nám Boha. To nemohl vykonat žádný člověk. Nikdo Boha neviděl a ani ho neuvidí; vrozený syn, který přišel od Otce, mohl nám o Něm podat zvěst.

Odložil všechnu svoji nádheru, aby byl lidem blízký jako člověk.Svoji božskost nesl v  sobě jako skrytý poklad, ale obal zahalující tento skvost byl příliš slabý. Vždy znovu jím pronikala vznešenost. Lidé viděli záři, která z Něho vycházela, ale nedbali jí. Cítili síly, které jako paprsky z něho pronikaly, ale nechtěli se dát poučit.

Jan, sluha Boží, viděl v okamžiku, kdy ho křtil na Jeho rozkaz, že se nad Ním vznáší holubice. Tu věděl, že Ježíš je vrozený Syn věčného Boha. A svědčil o Něm, ale bylo jen málo těch, kteří toto svědectví přijali.

 

Tu však mezi učenci byl jeden, jménem Nikodém, který viděl záři okolo Ježíše a pocítil Jeho sílu. Od té doby neměl klidu, až jedné noci vstal a šel k Ježíši.

"Mistře," pravil k Ježíši, "vím, že jsi poslán Bohem. Nikdo nemůže konat to, co konáš Ty, leda že by Bůh byl s ním. Řekni mi, co musím dělat, abych dosáhl království Božího?"

Ježíš na něho pohlédl a viděl, že svoji otázku míní skutečně vážně, viděl však také, že Nikodém je ještě zcela v zajetí starého. Tu odpověděl:

"Amen, říkám ti, jestliže se znovu nenarodíš, nebudeš moci vejít do království Božího!"

Nikodém této odpovědi nerozuměl. Tu Ježíš připojil:

"Musíš se narodit v duchu. Vaše těla pozemsky zrozená musí zaniknout, jako všechno pozemské. Váš duch touží po tom, aby vešel do věčnosti, ale nezmění-li se od základu, nemůže nikdy dojít do říše Boží."

Nyní začal Nikodém tušit, co měla Ježíšova odpověď znamenat. Nesměle se zeptal:

"Jak by se to mohlo stát, Mistře?"

Tu začal Ježíš vysvětlovat:

"V líné dřímotě leží krajina. Tu se přižene bouřlivý vítr. Nevíš, odkud přichází, nebo kam se žene, ale cítíš, jak vane, a vidíš, jak všechno rozvíří. Po jeho odchodu vypadá krajina jinak, nově. Právě tak je tomu s lidmi, jimiž pronikne síla, která vychází z Boha. Zatřese spícími a náhle jsou vnitřně přetvořeni, jestliže nekladli žádný odpor této obnovující síle."

"Nechci jí klást žádný odpor," prudce zvolal Nikodém. "Chci, aby se mnou zatřásla, všecko má být nové! Řekni mi, jak mám dosáhnout toho, aby se i mne dotkl bouřlivý vítr?"

Stárnoucí muž se třásl tak, jako by byl již zmítán sem a tam. Ježíš na něho hleděl s úsměvem:

"Jsi znalcem Písma v Izraeli a nevíš to? Když mně neporozumíte vy, kteří znáte zaslíbení, jak to mají pochopit neučení? Snažím se mluvit tak prostě, aby to mohlo pochopit i dítě!"

Zahanben sklonil Nikodém zrak. Bylo to pro něho tak závažné. Chtěl svůj život změnit od základu, ale ještě nepochopil, že bouřlivý vítr vyvolat nemůže. Domníval se, že musí všechno vykonat sám.

Ježíš mu chtěl pomoci a začal znovu:

"Z milosrdné lásky poslal Bůh, Věčný, svého Syna na svět, do všech temnot a vší té tmy. Světlo má vzejít v duších lidí. Proto Syn Boží přišel. Kdo mu věří a jedná podle Jeho slov, ten opět najde správnou cestu, která ho může vést k Bohu. Ten také obstojí v soudu, který jednou musí přijít na tento svět."

Při slově "soud" jakoby posluchač náhle pochopil.

"Pane," koktal, "ty nám tedy soud nepřinášíš?"

"Ne," odpověděl Ježíš s nekonečnou dobrotou. "Já vám přináším spásu, dříve než nad vámi propukne soud. Přináším vám Světlo a Pravdu. Po mně přijde Syn Boží, který je od věčnosti určen za soudce celého světa. Ó, vy lidé, kdybyste jen chtěli slyšet!"

Do očí učence vstoupily slzy, ale on si toho nevšímal.

"Pane věřím v Tebe! Vím, že jsi Syn Boží, a ... a ... děkuji Ti!"

Hluboce se sklonil, uchopil lem Ježíšova šatu a políbil jej chvějícími se rty. Ježíš však položil na okamžik ruku na jeho hlavu a žehnal mu.

Mlčky opustil Nikodém místnost, ale jeho srdce plálo a on se domníval, že cítí, jak jím vane bouřlivý vítr.

Po Nikodémově odchodu vyšel také Ježíš ven. Zářivě jasná klenula se hvězdná obloha nad ním, když svůj pohled pozvedl vzhůru.

"Otče," vzdechl, "proč jen Tě lidé nemohou pochopit? Všude okolo nich stojí důkazy Tvé všemohoucnosti a velikosti. David Tě spatřoval ve Tvých dílech, ale co o tom zpíval ve svých žalmech, to dnes lidé jen bezmyšlenkovitě opakují, aniž by si při tom něco mysleli."

Jeho myšlenky opět putovaly k Nikodémovi. Také on byl znalec Písma a farizej. Zasypána ležela víra v Boha pod falešným věděním, ale on se přece zeptal a našel! Oč lehčí by byla Ježíšova cesta, kdyby se ostatní podobali Nikodémovi! Zdalipak si uchová to, co dnes získal?

"Otče," prosil Ježíš, "dej mu sílu, aby rostl k Tobě vzhůru!"

Tu vyšel učedník Jan z domu. Zneklidněl, že byl Mistr vyhledán ještě tak pozdě v noci.

"Musí to být, Mistře?" tázal se s jemnou výčitkou. "Nech přece lidi, aby k Tobě přicházeli ve dne! Kdo se musí bát světla, neměl by raději vůbec k Tobě chodit!"

"Jak ukvapeně vy usuzujete, Jene," namítl Ježíš. "Když tvé tělo onemocní a bude trpět bolestí, nebudeš také čekat do bílého rána, abys poslal pro pomoc. Není duše víc než tvé tělo? Tento muž jednal správně, když bez meškání přišel ke mně, jakmile byl k tomu vnitřně puzen. Jak ale říkáš, jednal tak proto, že se bál? Uvidíš ještě, že mne veřejně před lidmi vyzná."

Jan zahanbeně mlčel a Ježíš s ním šel zpět do domu.

 

O několik dní později se konalo shromáždění zákoníků, farizejů a nejstarších mužů lidu Izraelského. Bylo zde velmi živo.

"Nesmíme trpět, aby se tu a tam v zemi lid shlukoval kolem jednotlivých mužů, které nikdo nezná," zvolal jeden z nejstarších.

Dva nebo tři muži vyskočili, aby vyjádřili své mínění, ale dřív než mohli promluvit, zazněl klidný hlas:

"Proč je nikdo nezná?"

Všechny hlavy se obrátily k řečníkovi. Byl to starší muž jménem Nikodém, který dosud ve shromážděních většinou mlčel. Jeho otázka je zmátla. Ano, proč ty muže vlastně nikdo nezná?

Jeden ze zákoníků se zvedl.

"Ovšemže tyto muže známe," chlácholil ostatní. "Jehu se jen špatně vyjádřil. Víme, že jeden se jmenuje Jan a že je synem kněze Zachariáše. Druhý pak se jmenuje Ježíš a je synem tesaře Josefa z Nazaretu."

"Josefův syn!" zvolal překvapeně Jehu. Však jsem si vždy myslel, že by nám tento přemoudřelý mladík, který má chování prince, mohl leccos provést!"

"Když ho znáš, vypravuj nám o něm!" žádali mnozí téměř bouřlivě.

To mohlo být zajímavé, slyšet konečně něco bližšího o tomto muži. Ale Jehu s nevolí odmítl.

"O čem se tady dá vyprávět?" řekl mrzutě. "Učil jsem krátkou dobu v Nazaretě. Do chrámové školy chodil také tento Ježíš, který věděl mnohem více, než by odpovídalo jeho věku. Proto byl nesnesitelně sebevědomý. Vždy se jen ptal, nakonec mu moje učení nestačilo a pod záminkou, že je doma nepostradatelný, vzal ho jeho až příliš ústupný otec ze školy. To je všechno."

Někteří posluchači se nepozorovaně usmáli.

"Uražená ješitnost!" zašeptal jeden. "Jehu se to muselo hluboce dotknout, že na porážku dodneška nezapomněl."

Avšak jeden starší kněz se ujal slova.

"Ježíš z Nazaretu," řekl zamyšleně. "Nejmenoval se tak ten hoch, který před deseti až dvanácti  lety byl jednou zde v chrámě? Annas ho přivedl k nám a my všichni jsme měli radost z jeho odpovědí a otázek."

Nikdo neodpovídal, tato událost se stala již příliš dávno, snad již také skutečně nebyl mezi nimi nikdo, kdo tehdy s dítětem hovořil. Pouze Nikodémem to trhlo.

"Proto," šeptal si sám pro sebe, "proto letělo mé srdce vstříc tomuto Ježíši, když nedávno v noci stál přede mnou! Že jsem byl tak slepý! To dítě září ještě dnes z toho muže. Musím Ho vidět znovu!"

Mezitím se Jehu vrátil opět ke své první otázce.

Co učinit, aby se zabránilo těmto srocováním? Obával se, že Římané by mohli být dotčeni a že by za tím mohli tušit odpor proti jejich vládě.

Tomu ostatní živě odporovali. Římané se mají starat sami o sebe! Jestliže jsou jim tito putující kazatelé na obtíž, mohou se sami postarat o klid! To není věc kněží. Kromě toho Jan je velmi učený muž, jehož učitelem byl rabín Šolem. Jeho slova nemohou být v rozporu s všeobecnou naukou.

Mnoho kněží se přiznalo, že Jana slyšeli mluvit. Mluví, jak se říká, bez obalu, bez ostychu vytýká lidem jejich hříchy, ale neříká nic nepravdivého. Měl by se nechat být na pokoji.

"Ale vytváří školu," horlil jeden přítel Jehuův. "Nyní již také ten Ježíš mluví všude v zemi a brzy mohou následovat jiní."

"Ale nekřtí, nechte ho tedy mluvit!" smál se jeden z mladších. "Věřím, že to, co říká, je velmi dobré."

"Ty věříš," posmíval se Jehu. "Věříš! Už jsi ho slyšel? Víš, co říká?"

Nikdo ze všech, kteří tu seděli, aby soudili, Ježíše neslyšel. Napůl zahanbeně to museli přiznat.

"Já jsem ho slyšel, dokonce jsem se ho vyptával," bylo možno zaslechnout Nikodémův hlas.

Mluvil zcela prostě, bez jakéhokoliv vnějšího pohnutí. Ale uvnitř, v něm to plálo: "Kéž by ten bouřlivý vítr zasáhl všechna ta srdce!"

"Nenašel jsem nic nesprávného v jeho kázáních."

Více se neodvážil říci, aby neupadl v podezření, že se Ježíše zastává. Domníval se, že by potom již nemohl vystoupit na Ježíšovu obhajobu.

Nyní se také ostatní rozhodli, že se připojí k lidu, až někdy půjde Ježíš opět cestou kolem. Musí se přece  vidět, co na něm je.

 

Ježíš však zatím putoval se svými učedníky dále. Na své cestě do Galileje procházel Samařím. U Sichemu se zastavili a učedníci šli do města nakoupit jídlo. Ježíš se zatím posadil na okraj studny a obíral se různými myšlenkami.

Jakub vykopal tuto studnu, Jakub, kterého Židé nazývali jedním z praotců. Byli pyšní, že pocházeli z Jakubova rodu. Nazývali se vyvolený národ Boží a také jím byli. Ale místo toho aby si uvědomili, že je to milost, viděli v tom zásluhu. Oni sami si zastavěli všechny cesty vzhůru. Ach, a práci, kterou měl Ježíš vykonat na jejich duších, učinili mu tak těžkou.

Ježíš vzdychl a opět se věnoval svému okolí. Měl za sebou dlouhou cestu, byl unavený a žíznivý.

Tu od Sichemu přicházela rychlými kroky nějaká žena, která podle venkovského zvyku nesla na hlavě džbán na vodu. Ježíš pohlédl na tuto ženu pozorněji, co to v ní bylo? Kráčela volně a lehce, ale v její bytosti bylo skryto něco, co utajovala. Nyní došla ke studni. Krátce pozdravila, naklonila se nad studnu a začala plnit svůj džbán. Náhle zaslechla hlas čekajícího muže:

"Dej mi pít, mám žízeň." Již chtěla vyhovět, tu se jí však zmocnily rozpaky.

"Ti muži, které jsem potkala na cestě ze Sichemu, tě doprovázejí?" zeptala se.

Ježíš přisvědčil .

"Pak jste Židé, i když ty jako Žid nevypadáš. Ty nevíš, že jsem Samaritánka? Vy židé s  námi neobcujete. Tak ti nesmím nabídnout ani svůj džbán, pane."

Ježíš se na ni opět podíval pronikavým pohledem. Každá jiní žena by mu klidně vodu přinesla. Sám má dbát na to, zda tím neporušuje pravidla! Co to bylo s touto ženou, že se bála o duši jiného člověka? Chtěl pátrat dál, a laskavě odvětil:

"Kdybys věděla, kdo jsem, prosila bys o vodu ty mne. A já bych ti dal z věčně tryskajícího pramene života, abys od nynějška nežíznila."

Žena se na okamžik zarazila: "O čem to mluvil ten cizinec?" Tu uviděla jasnou záři, která opřádala celou Jeho postavu, viděla paprsky, které vycházejíce z Jeho očí zdály se pronikat její duší. Najednou věděla, že Ježíš nemluvil o pozemské vodě.

Třesoucím se hlasem prosila:

"Pane, dej mi z té vody, aby nesmírná žízeň mé duše byla konečně uhašena!"

Místo odpovědi ji Ježíš vyzval:

"Tak jdi a přiveď svého muže."

Obstojí v této zkoušce? Žena se však bez váhání přiznala k tomu, co by jí v očích některého jiného člověka muselo uškodit:

"Pane, nemám žádného muže. Pět mužů jsem měla, ale ten, o kterého se nyní z lásky starám až do jeho smrti, není můj muž."

Ježíš klidně odpověděl:

"Věděl jsem to, mluvila jsi pravdu." Ani slova odsouzení, žádná výčitka!

Z ženy, která se konečně jednou vyznala z tíživé životní viny, se to nyní dralo nezadržitelně ven. Všechno, všechno, co ji trápilo a zaměstnávalo, až pokud si mohla vzpomenout, muselo nyní na denní světlo.

"Pane, vím, že jsi prorok Nejvyššího. Pomoz mi! Kde mohu najít Boha? Hledám Ho, ale nenalézám Ho. Vy Židé říkáte, že je nutno modlit se k Němu v jeruzalémském chrámu, Tam se zjeví. Naši otcové nás učili hledat Ho na této hoře. Nikde jsem Ho nenašla. Pane, milý Pane, pomoz mi!"

Pohnutě zaznívala tato slova, vycházela z nejhlubších částí hledající duše. Ještě nikdy nemluvil nějaký člověk tak bezprostředně k Ježíšově duši. Ježíš se ještě nikdy nesetkal s  takovým hledáním.

Vlídně se obrátil k ženě, která se na něho dívala prosícíma očima, planouc očekáváním.

"Bůh není viditelný lidským očím. Kdo Ho chce vzývat, musí ho hledat mimo tuto hmotnost. Musí jít do své vlastní duše. Pouze duch může proniknout vzhůru a může něco vytušit o Bohu. Tomu se musíte, vy lidé, teprve znovu učit."

Žena ho horlivě přerušila:

"Mesiáš, který nyní brzy přijde, ten nám řekne o Bohu, ten nás to všechno naučí."

Z hluboké víry vyslovila tato slova. Ježíš však odvětil mírným hlasem:

"Ženo, podívej se na mne dobře! Já jsem to." Neskonalá radost naplnila duši ženy.

"Můj Pán a můj Bůh," jásala. Potom jako ve velkém údivu přešlo přes její rty: "Tak jsem přece Boha našla? Smím Ho vidět!"

Klesla na kolena a přitiskla lem Ježíšova šatu na své rty. Potom však vyskočila. Zapomněla, že Ježíš ji prosil o doušek vody, zapomněla, že se dosud vyhýbala lidem, aby jim nedala příležitost k posměškům.

Uchopila svůj džbán a utíkala do Sichemu oznámit tam, že přišel Mesiáš a že je nablízku. Všichni, všichni ho musí vidět!

Ježíš se za ní díval s velikou radostí. Jak bylo dobré, že našel takového člověka. Vidění a vědění u ní splývaly a co její duše prožila, to přeměnila v čin. Požehnaná žena!

Nyní došli také učedníci. Plni údivu pozorovali, že jejich Pán mluvil se Samaritánkou, ale neptali se. Nabídli mu pokrm, který nakoupili, ale on odmítl. Tu se začali strachovat, že možná snědl to, co mu nabídla Samaritánka. Ještě stále byli příliš hluboko spoutáni předpisy své víry.

Ježíš s úsměvem rozptýlil tyto obavy.

"Čí duše byla nasycena, ten již pozemský pokrm nepotřebuje."

Tomu učedníci nerozuměli a nutili ho:

"Pane, jez!"

Tu z lásky k nim se přemohl a pojedl z toho, co mu nabídli. Když však dojedli, vyprávěl jim o té ženě.

"Vizte," pravil, "nyní bude spasení Židům odňato a bude dostupné všemu lidstvu. Ode dneška smějí všichni, kteří mne hledají, ke mně přijít. Vy budete mít později bohatší sklizeň mezi pohany, u kterých jste neseli, než mezi Židy, u kterých byla každá setba marná."

Radostné poselství, které žena přinesla do Sichemu, nevyznělo naprázdno. Ke studni proudily zástupy, aby viděly toho, jehož žena nazývala Mesiášem.

Radost naplnila Pánovo srdce. Tito lidé nepřicházeli ze zvědavosti ani se dívat na zázraky, tito lidé hledali Mesiáše, záchranu svých duší. A radost, která ho naplňovala, pronikala jako jasná záře jeho pozemskou schránou. Tu byly otevřeny oči těch, kteří sem přišli, a oni viděli, že je skutečně Mesiášem. Modlili se k Němu. Potom prosili:

"Pane, zůstaň u nás ještě na krátký čas, i když toho nejsme hodni. Chceme to říci jiným, že jsme nalezli spásu světa!"

Ježíš to slíbil. Nyní putovali sem a tam krajem, volajíce a oznamujíce to, co viděli.

"Našli jsme Spasitele! Je doopravdy u nás."

Nemohli podat žádnou zprávu o zázraku, který by udělal, aby se jim zjevil. Mohli pouze zcela prostě říci, že našli Pána všech světů. Ale to stačilo. Tato zvěst proudila celým Samařím. A kdo měl touhu v duši, přišel k Sichemu a nalezl.

Dva dny zůstal Ježíš u studny a potom pokračoval ve své cestě. Zanechal zde vděčné, obšťastněné duše.

 

V tichém zadumání kráčel Ježíš krajem. Děkoval otci, že mu vložil do rukou tyto lidské duše, měkké jako vosk. Tím živěji hovořili učedníci o tom, co prožili.

Byly to nádherné dny! Ježíše obklopovalo něco jako vítězné plesání. Nyní jistě nastane pro Izrael velké probuzení! V nejrůžovějších barvách si malovali všechno to, co nyní bude následovat, co bude muset následovat! Vůbec nezpozorovali, že jejich Pán ztichl a spolu s  ním několik málo z jejich středu.

Nakonec toho bylo na Tomáše již příliš. Nepočkal, až na chvíli umlknou, nýbrž svůj hlas pozvedl nad všechny: "Cožpak jste zapomněli, jak náš Pán říkal, že nikdo není prorokem ve své vlasti? Byli jsme v Samaří. Tam se dály všude velké věci. Nyní přicházíme do Galileje, k pravověrným Židům, ale nikdo nebude v Ježíše věřit!"

Chtěli se zlostně vrhnout na řečníka, který jim všem zkazil radost, tu však Ježíš, kterého hlasitá slova vytrhla z jeho zadumání, začal hovořit:

"Tomáš má pravdu. To, co se dělo zde, budeme marně hledat u pravověrných Židů. Kdybych šel k lidem, kteří nevědí o Bohu nic, věru, poznali by mne a Boha ve mně. Jsem ale poslán k Židům podle vůle Otce. Ti jsou však tvrdošíjný národ."

"Jestliže Tě nepřijmou, přijde na ně soud," řekl Filip. V jeho slovech bylo trochu škodolibosti.

Ježíš na něho vážně pohleděl:

"Měj se na pozoru, Filipe, aby soud nepřišel také na tebe!"

A Filip mu porozuměl a zahanben sklopil zrak. Ježíš ale pokračoval:

"Soud na svět přijde, jak to Otec předem určil."

Tu se ho jeden z dvanácti zeptal:

"Pane, tak tys tedy přece jen přišel, abys provedl soud na zemi?"

Ježíš potřásl hlavou:

"Nepřišel jsem na svět, abych ho soudil, nýbrž proto, aby lidstvo skrze mne opět našlo cestu vzhůru."

Tomáš se zeptal:

"Pane, tys jednou řekl, že svět nebude soudit Otec, nýbrž Syn? Když jsi však Ty nepřišel, abys soudil, kdo tedy bude soudit svět?"

"Syn Boží přijde, aby soudil svět, jak mu Otec rozkázal. Otec všechno vložil do jeho rukou, život i smrt, zničení i blaženost. Budou muset vstát z mrtvých, aby stanuli před Ním. Kdo uslyší Jeho hlas, tomu má být ponechána ještě krátká doba k obratu, kdo však neuposlechne hlasu Syna Člověka, ten propadne věčnému zatracení."

Hluboká vážnost se zračila v obličeji Syna Božího, plaše se dívali jeho učedníci na něho. Ale přesto mu nerozuměli, nýbrž se domnívali, že mluví o sobě samém. Později si šeptem vykládali jeho slova a Jidáš, na něhož se obrátili jako vždy, když něčemu neporozuměli, jim vysvětloval, že Ježíš přišel nyní pouze proto, aby svědčil o Bohu, ale že se opět vrátí soudu. To je vyhrazeno na pozdější dobu. Všichni se domnívali, že to pochopili.

Byli již několik dní na cestě. Všude se k nim tlačili lidé, přiváděli nemocné nebo poraněné lidi k Ježíši, a Pán uzdravil všechny, kterým tím mohl pomoci.

V kraji Kananejském se zástupem lidí prodíral nějaký královský úředník, aby se dostal k Ježíši. Všichni se hluboce klaněli, také učedníci. Ježíš toho nedbal. Petr mu tiše pošeptal:

"Pane, pohleď, královský úředník přichází k Tobě!"

Ježíš vzhlédl vlídně od nemocného, na jehož oči položil svou ruku.

"Jen ať přijde, Petře, on není horší než ti druzí."

Učedníci se na sebe ustrašeně podívali. Co to Ježíš řekl? Není horší než ti druzí? Muž v takovém postavení? Snad to neslyšel. Ale v tom se zklamali.

Když ten vysoký úředník stál před Ježíšem, klekl na kolena a pravil: "Těší mne, rabbi, když říkáš, že nejsem horší než ti druzí, kterým jsi pomohl. Tak jistě i mně pomůžeš. Můj jediný syn umírá, takže když ty nepomůžeš, bude mi odňat. Když jsem  slyšel, že jsi v tomto kraji, opustil jsem dítě, abych tě vyhledal. Cestou jsem si však vzpomněl na všechny svoje hříchy a byl jsem zoufalý. Takovému muži, který na sebe uvalil tolik viny, nemůže Bůh pomoci. Nyní však mně jako útěchu říkáš, že nejsem horší než ti druzí. Pane děkuji Ti."

Zaraženě se na sebe dívali učedníci. Byla Ježíšova slova míněna takto? Ježíš však muži pravil:

"Jdi domů, tvůj syn žije."

Jako šipka vyběhl muž odtud, takže bylo jen stěží rozumět jeho vroucím slovům díků, která koktal. Náhle se však zastavil, obrátil se a běžel zpět. Bez dechu stanul před Ježíšem.

"Pane, ode dneška chci být lepší než ti druzí!"

Ježíš viděl, že to myslí vážně. Když pak muž došel do blízkosti Kafarnau, kde bydlel, setkal se s posly, kteří mu měli vyřídit, že se jeho chlapec uzdravil.

Večer svolal Ježíš svoje učedníky k sobě a vytkl jim, že ještě stále posuzují lidi, kteří hledají pomoc, podle zevnějšku.

"Nemyslíte, že jsem si mohl svoje učedníky vybrat z nejpřednějších lidí této země? zeptal se jich.

Jestliže byli poctiví, museli si sami přiznat, že již mnohokrát přemýšleli o tom, proč vyvolil právě je, skoro samé prosté muže. To nyní přiznali a Ježíš řekl:

"Je mnoho důvodů, které mne pohnuly, abych vybral právě Vás. Nemuseli jste překonávat naučené vědění, mohli jste lépe snášet námahu našeho putování, nebyli jste poutáni mrzkým mamonem a ještě mnoho jiného. Především jsem ale doufal, že chudí a ubozí budou mít ve vás přímluvce, protože když jste ke mně přišli, byli jste sami chudí a ubozí."

Další dny Ježíš putoval opět jižním směrem. Všude v zemi bylo vidět přípravu na oslavu svátku letnic. Tak přišel do krajiny Nazaretské, ale dal se cestou, která nevedla do města. Tu mu do cesty vstoupili dva hezcí mladíci.

"Ježíši, synu Josefův, znáš nás?"

Byli to Jakub a Jan, jeho bratři, kteří slyšeli, že tady putuje kolem. Výmluvnými slovy ho Jakub vyzýval, aby putoval do Judska a aby tam konal zázraky.

"Nestačí, když konáš svoje zázraky v Galileji," řekl Jakub přemoudřele. "Když jsi ten, za kterého se považuješ, proč se skrýváš před kněžími? Ukaž jim, co dovedeš, a oni budou v  Tebe také věřit."

Ježíš cítil, že bratrova víra začala kolísat. Snad by mu mohl ještě pomoci.

"Jakube," řekl laskavě, "že oni věří jenom tehdy, když konám zázraky, co je na tom zvláštního? V Samaří jen mě viděli a poznali mě a Toho, který mne poslal."

"Tak přijď alespoň na slavnost do Jeruzaléma," prosil Jakub. "Ukaž se kněžím, snad Tě oni poznají."

Vážně hleděl Ježíš na Jakuba.

"Jakube, řekni mi, víš kdo jsem já?"

Tuto otázku bratr nečekal, ale věděl, že na ní závisí mnohem více, že nejde jen o povrchní odpověď, ale o něco hlubšího.  Ale dříve než začal přemítat o tom, co má říci, přistoupil k němu mladší bratr Jan. Klidným, ještě dětským hlasem řekl:

"Ty jsi zaslíbený Mesiáš, vím to!"

Potom se polekal svých vlastních slov a nesměle připojil: "Jsi také náš bratr, ještě jsem nepochopil, jak je to možné."

Jako blesk zasáhla slova mladšího bratra Jakubovu duši. Náhle se v něm rozjasnilo. Nyní mohl také mluvit. Otočil se od Ježíše k Janovi a zcela jednoduše a prostě řekl:

"Ježíš je Syn Boží a na svět přišel proto, aby lidstvo znovu nalezlo Boha. K tomu potřeboval pozemské tělo. Šťastní jsme my, kteří se smíme nazývat jeho bratry."

Potom se opět obrátil k Ježíši:

"Odpusť mi, už nikdy Ti nebudu do ničeho mluvit."

Ježíš však oběma podal ruku a napomenul je, aby šli na slavnost do Jeruzaléma. Avšak ani slovem se nezmínil o tom, co chce nyní učinit.

 

Jeho učedníci však brzy zpozorovali, že i oni jsou na cestě do Jeruzaléma. Radovali se a svoji radost dávali nepokrytě najevo.

Sotva však přišli do Jeruzaléma, změnila se radost v úzkost. Všude, kde se Ježíš objevil, vyvolal hádku a nesvornost. Jedni říkali: "Jeho kázání je od Boha," druzí naopak tvrdili, že je od ďábla. Ale čím více lidé zuřili také proti němu, nemohli mu přece uškodit, neboť jeho hodina ještě nepřišla.

Prvního slavnostního dne vstoupil Ježíš do chrámu a začal vyučovat. Tu se vzbouřili znalci písma a říkali:

"Odkdy je zvykem, aby kázal neučený? Řekni nám nejprve, kdo byl Tvým učitelem a od koho Tvé učení pochází."

Zvučným hlasem odpověděl Ježíš:

"Moje učení pochází ze mne samého a je z Boha, který mne poslal! Pokuste se žít podle mých slov a brzy zpozorujete, že má nauka je z Boha, neboť nese v sobě život. Kdybyste má slova přijali v sebe, dosáhli byste blaženosti již zde na zemi.

Zajisté, pravím vám, kdo ve mne věří, z jeho těla potečou proudy živoucí vody. Bude občerstvovat všechny, kteří s ním přijdou do styku. Boží síla jím pronikne tak, jako proniká vším na zemi, co se jí otevře.

Pohleďte na květiny na poli. Otevírají své kalíšky slunečním paprskům. Ptají se také, odkud pocházejí tyto paprsky nebo kdo je poslal? Vezměte si z nich příklad.

Mnozí kněží slyšeli tuto řeč a nenašli na ní nic nesprávného. Snažili se přesvědčit ty, kteří mínili, že je nutno zakázat Ježíši mluvit. To bylo ale všechno. Ani jediný si nevzal slova, která slyšel, k srdci. Mezi mnohými byl pouze jeden, jehož duše se dmula v díku a radosti: Nikodém. Tak rád by pronikl k Ježíši, ale ještě k tomu nenašel čas. Stále znovu musel uklidňovat vzrušené a pobouřené mysli.

Jeden z nejvyšších kněží se ho prudce zeptal:

"Za koho považuješ toho muže?"

Hlasitě a bez bázně Nikodém odpověděl:

"Já vím, že je to zaslíbený Mesiáš!"

Chvíli bylo ticho, dosti dlouho, aby si učedník Jan mohl vzpomenout na Ježíšova slova: "Ještě ho uslyšíte, jak mě veřejně vyzná." Potom však jeden ze zákoníků zvolal:

"To není možné, protože Mesiáš má přijít z Betléma, tento však pochází z Nazareta."

Tu musel Nikodém mlčet, neboť nevěděl, že Ježíš se narodil v Betlémě.

Ježíš také druhého dne učil v chrámě, zcela samozřejmě a bez bázně. Okolo něj se ale shlukli zákoníci a farizejové, aby ho pozorovali a poslouchali. I když velmi dávali pozor na každé jeho slovo, nemohli najít nic nesprávného. To je ještě mnohem více roztrpčilo.

Na Ježíše se však toto slídění položilo jako těžké břímě: těžce se mu dýchalo a mluvilo. Musel si na chvíli vydechnout!

Na malou chvíli se odmlčel a potom volal bez obalu dále nad hlavami, které k němu byly obráceny vzhůru:

"Vy zákoníci, proč jste sem přišli? Co chcete slyšet? Když se domníváte, že mě můžete obvinit za má slova, proč mi nezakážete mluvit? Jestliže jsou však moje slova správná, proč jim nasloucháte jen povrchně? Vezměte si je k srdci!"

Rozpačitě obrátili se farizejové. Copak je možné, aby někdo říkal tak přímo nahlas to, co cítí a co si myslí? Jeden z nich se domníval, že musí něco říci. Hrubým hlasem křičel:

"Jsi ďáblův, že se domníváš, že bychom tě mohli nachytat?"

Dříve než mohl Ježíš odpovědět - byl-li vůbec ochoten dát odpověď na takovou otázku - vystoupil Nikodém o krok dopředu.

"Hodí se pro nás mluvit takto v chrámu?" ptal se. "Já na Ježíšovi nenalézám nic špatného. Kdo je jiného mínění, má tento chrám opustit a nemá hledajícím zabírat místo."

Slyšte Nikodéma," syčel Jehu, "on je již také pod vlivem tohoto Ježíše! Pro tohoto podvodníka by bylo pohodlné, kdybychom vyklidili místo. Potom by mohl beze strachu říci všechno, k čemu ho to nutí!" Nahlas ale zvolal:

"Řekni nám přece, Ježíši, co jsi říkal o chrámu? Že je to jenom napodobenina? Copak nevíš, že tento chrám dal postavit náš otec Šalamoun? Chceš mu vytýkat, že to byl napodobitel? Kde měl najít vzor? Chceš ho urážet a říci, že stavěl podle pohanských chrámů?"

Stále vzrušeněji zněl žalobcův hlas. Jehu by byl horlil ještě dále, kdyby ho nebyly přerušily projevy nevole. Dříve než se mohl zmoci na nové otázky, pozvedl Ježíš klidně ruku, hlasy umlkly a nastalo úplné ticho. Na Ježíšově tváři tkvěl tak nebeský klid, že se každý musel na něho dívat s údivem a nadšením. Libozvučně a vřele zněl jeho hlas, když nyní začal:

"Ptáte se mne na pravzor tohoto pozemského chrámu. Vězte, že stojí nahoře ve vesmíru, krásnější a nádhernější než všechno, co kdy lidská ruka vytvořila. Blažení duchové jsou jeho služebníky a bez přestání děkují Bohu ve štěstí a radosti.

Kdybyste dnes zbořili tento chrám, takže by nezůstal kámen na kameni, zajisté, v nejkratší době by mohl být opět vybudován, kdyby se našel člověk, jenž by byl dostatečně čistý, jako byl Šalamoun, aby mohl spatřit pravzor tohoto chrámu."

Posluchači blaženě naslouchali. Tak k nim ještě nikdo nemluvil. Chtěli slyšet více, chtěli se dozvědět více o tom, co bylo jejich zraku skryto.

Mezi nenávistnými učenci však vznikl neklid; domnívali se, že nyní našli smyčku, do níž by Ježíše mohli chytit.

"Říká, že zboří tento chrám," šeptali si mezi sebou a tato lež se rozšířila jako blesk.

Zástupy se cítily nemile rušeny. Všichni věděli, že Ježíš to řekl jinak. Snažili se pomlouvače umlčet a vyvrátit jejich tvrzení. Tak došlo ke slovní potyčce, jež přehlušila slova Ježíšova.

S bolestným úsměvem skončil Mistr uprostřed věty. Těmto lidem nebylo možno pomoci! Sami si vždy všechno zkazili! Těsně přitiskl záhyby svého roucha k sobě, jako by se štítil každého dotyku s okolím, a obklopen svými učedníky klidnými kroky opustil chrám. Nikdo Ho nezadržel, ačkoliv za sloupy byli ukryti ozbrojenci, kteří čekali na pokyn kněží, aby Ho zajali.

Venku Ježíš vydechl.

"Opusťme Jeruzalém," vybídl svoje průvodce. Když však celí rozčilení chtěli začít hovořit o všem, co právě prožili, pokynul jim, aby mlčeli. Ticho mělo být okolo něho, ticho po takovém divokém zmatku! Mlčky kráčel v tichém zadumání před učedníky.

Po několika hodinách zavolal si k sobě Jana. Ten mu rozuměl nejlépe ze všech učedníků, neboť jeho cítění bylo čisté a nezkalené.

"Jene," začal Ježíš, "proč mne farizejové nenávidí?"

"Pane, zdá se mi, že se to dá jednoduše vysvětlit. Chtějí vésti lid, a proto je jim nepříjemné, když přijde někdo, kdo může dát něco lepšího než oni. Když se k Tobě přihrne lid, poslouchá Tebe a ne je. Toho se bojí!"

Ježíš se zamyslel. Jak bylo něco takového možné? Chybělo mu jakékoliv porozumění pro takové myšlení.

"Kdyby však nyní sami naslouchali mým slovům, místo aby v nich stále jen hledali skrytý falešný význam, který by v nich chtěli nalézt, kdyby přijali to, co přináším, pak by mohli kráčet kupředu před lidem a dávat mu dobrý příklad. Pak by mohli mnohem lépe  vésti lid. Copak to nechápou?"

"Ne, Mistře, myslím, že tak dalece oni neuvažují," stísněně zněla učedníkova odpověď. "To by jim někdo musel říci - ale kdo?" dodal s povzdechem.

"Já jim to chci říci," odvětil Ježíš, "ale oni mi budou tak málo věřit jako dosud."

Nyní oba  zase umlkli; každý z nich se obíral vlastními myšlenkami.

Když se večer zastavili k odpočinku, stranou všech lidských příbytků, žádali učedníci naléhavě Ježíše, aby jim vyprávěl více o chrámu tam nahoře ve vesmíru.

Přijali do sebe všechna Jeho slova a cestou o nich přemýšleli. Na každého z nich však tato slova jinak zapůsobila. Někteří chtěli vědět, zda jednou ten chrám spatří, nebo zda v něm dokonce jednou budou moci sloužit.

Jidáš toužil po odpovědi na otázku, je-li tento nadpozemský chrám také vystavěn ze zlata a stříbra, nebo je-li to míněno pouze obrazně. Tomu nerozuměli ostatní, kteří zcela prostě podle Ježíšových slov předpokládali, že nahoře stojí nějaký chrám, který je ještě krásnější než chrám v Jeruzalémě, jinak je právě takový.

Ježíš se musel namáhat, aby svým učedníkům vysvětlil, že to, co je pozemské, se již nahoře nerozprostírá, nýbrž že všechno je tam lehčí, světlejší a vzdušnější. Tak i chrám je téže podstaty jako duchové, kteří v něm přebývají.

Pokud Ježíš mluvil, domnívali se všichni, že mu rozumí. Později, když Jeho slova opakovali a mluvili o nich spolu, smazali všechny dojmy, které jejich duše přijaly, takže v nich žily dále jen nejasně a nezřetelně.

Ježíš byl však rád, že může jednou s učedníky mluvit o tom, co naplňuje Jeho duši. Viděl oči, dychtivě na Něho upřené, četl v nich probouzející se chápání. Konečně jednou nemusel skrývat všechno to, co by jim rád vyprávěl. I mluvil o Otci, o Věčném, Všemohoucím Bohu.

"Kdo jiný by vám mohl o Něm vyprávět?" ptal se s tichým úsměvem. "Nikdo Boha nikdy neviděl. Jenom Syn o Něm ví, jenom Syn vám může o Něm vyprávět. Jeho síla řídí vesmír, Jeho síla zaplavuje všechno, proniká vším, oživuje všechno. Skrze mne, Syna, přijali jste také vy z této síly. Ona je to, která vás uschopňuje konat více a lepší skutky, než jaké byste jinak byli schopni vykonat."

Jidáš skoro nepozorovaně potřásl hlavou. Ježíš to však přesto uviděl a zeptal se:

"Co ti není na mých slovech jasné, Jidáši?"

"Pane, já necítím nic z oné cizí síly, která skrze mne působí. Kdyby mne naplňovala, tak bych ji přece musel cítit!"

"Již ve tvých slovech je obsažena odpověď, Jidáši. Nehloubej tolik, přijímej všechno mnohem prostěji, jak je vám to podáváno. Sám si odnímáš to nejlepší. Když chceš sílu pociťovat jako cizí, nikdy ji nebudeš moci přijímat. Musíš se zachvívat v Božích zákonech tak silně, že ti nesmí být cizí nic, co od Něho přichází. Teprve na tvých skutcích se pozná, zda se ti dostalo síly."

Nyní se Ježíš opět obrátil k ostatním

"Jak často jsem vám již říkal, že na vašich skutcích se pozná, kdo jste. Jestliže jste opravdu moji učedníci, musíte vykonávat vůli Boha, mého Otce. Jste-li však z tohoto světa, budou vaše plody jalové."

Zatímco mluvil, odpoutala se nahoře na obloze hvězda a padala dolů k zemi. Udiveně se učedníci na ni dívali.

"Pane, pohleď, spadla hvězda!" volali. "Přišel snad konec všech věcí?"

Ježíš se usmál.

"Což jste ještě nikdy nepozorovali, že padají hvězdy? To se stává častěji. Ukazuje to, že nastal konec této hvězdy."

"Hvězdy tedy nejsou věčné?" chtěli někteří vědět. Ježíš se však na oplátku zeptal:

"Víte, kdo hvězdy stvořil?"

Udiveně se na tazatele dívali. - "Bůh je stvořil."

"To jste řekli správně. Ale nyní přemýšlejte: může něco, co je stvořeno, být věčné? Věčný jest jenom Bůh a co z Něho pochází, všechno ostatní je dočasné a proto pomíjející. Také hvězdy mají svůj čas vyměřený, potom musí zaniknout. Pravím vám. Slunce, měsíc a hvězdy pominou spolu se zemí, ale lidé, kteří plní vůli mého věčného Otce, smějí zůstat."

 

Dostalo se však k uším zákoníků, že Ježíš mluví o Bohu jako o svém Otci. I děsili se proto, ačkoliv se sami nazývali dětmi Božími. Několik jich přišlo k Ježíši a tázali se Ho:

"Jak se můžeš opovážit říkat o věčném Bohu, že je tvým Otcem?"

Domnívali se, že již předem vědí, co jim na to on odpoví, a již měli připraveny námitky. Ježíš však podle svého zvyku odpověděl otázkou, na kterou nebyli připraveni.

"Kdo jiný než Syn smí Boha nazývat Otcem?" pravil a klidně na ně pohleděl.

Tu ztratili rozvahu a volali:

"Jak chceš dokázat, že jsi Syn Boží?" Opět jim odpověděl otázkou:

"Vidíte mé skutky a nevíte, z čí moci je vykonávám? Slyšíte má slova a můžete pochybovat? Tak by vám také nebylo nic platné, kdybych vám řekl, že sám Otec pro mne svědčí. Vy pošetilci, zde je vám nabízen chléb věčnosti a vy jej necháváte ležet, a místo toho sbíráte kameny."

Udiveně dali hlavy dohromady. Co to mluví o chlebě? Nevidíme žádný chléb? Také jsme o něj neprosili.

Ale čím více o tom šeptali a mluvili, tím byli zmatenější, takže se usnesli, že se Ježíše zeptají na smysl Jeho slov.

"Co mluvíš o chlebě? Kde je chléb, který nám nabízíš?"

Bylo tomu již tak: čím jednodušeji a srozumitelněji se snažil Ježíš mluvit, tím méně mu zákoníci rozuměli. Tentokrát Ho však učedníci pochopili a Petr se rozhorlil:

"Domníváte se, že Mistr mluví o pozemských věcech? Chléb, o němž vy mluvíte, živí těla a jinak není k ničemu. Avšak chléb, který dává Ježíš světu, aby jej živil věčnými silami, to jsou slova, která vycházejí z Jeho úst. Kdybyste je přijali, bylo by vám pomoženo. Ale vy místo toho sbíráte kameny, které vám ničím neprospějí."

Zákoníci se s údivem dívali na Petra. Nebyl to prostý rybář? Kdo se ho ptal? Nevěděli však vůbec, jak na tuto řeč odpovědět.

 

Ježíš se usadil na malém návrší. Ihned se kolem něho shromáždilo množství lidí; usedli, nebo stáli kolem v malých skupinkách. Také zákoníci se vmísili do davu, ale Ježíš jich nedbal. Jeho duše byla naplněna zármutkem nad svedeným lidem. Jako starostlivý pastýř je chtěl vésti, ale vždy mezi ně vpadli zákoníci jako draví vlci a rozehnali je.

Tyto myšlenky vyslovil. Líčil posluchačům, jak se dobrý pastýř stará o dobro každé jednotlivé ovečky, jak ji chová a pečuje o ni, hledá ji a přivádí domů. Zato však ovce slyší také na jeho hlas. Tomu všichni rozuměli, i ti nejprostší, a zdálo se, jako by se lid tlačil blíže k Ježíšovi, aby mu ukázal, že by rád patřil k Jeho družině.

Potom však Ježíš hovořil o vlcích a ti z lidu, kteří stáli v blízkosti farizejů, odstoupili dále od Ježíše. Měli strach z toho, co by jim farizejové mohli udělat.

Ti se však ani nepohnuli. Chtěli slyšet ještě více. Je přece možné, že se Ježíš ještě dá strhnout k nějakému neopatrnému výroku.

On však mluvil dále. Snažil se získat duše svých posluchačů a stále vroucněji hovořil. Z Jeho úst nevyšlo ani jedno slovo, pro které by ho horliví posluchači mohli odsoudit. Museli odejít s nepořízenou, aby podali zprávu těm, kteří je poslali.

Ježíš však dobře cítil, jak byl pozorován, přestože mluvil zdánlivě tak bezstarostně. Jeho duše byla stísněna nedůvěrou a nenávistí, které se mu věšely na paty.

V noci, když všichni  učedníci spali, vstal Ježíš ze svého lůžka a vyšel ven do přírody, aby rozmlouval se svým Otcem. Před krátkým časem se dozvěděl, že Jan, kterého nazývali Křtitel, byl ne Herodesův rozkaz sťat.

Jan byl nevinen a u zákoníků vzbuzoval mnohem menší nelibost než Ježíš. Jestliže zavraždili Jana, co udělají Jemu, Ježíšovi?

Když Ježíš dospěl ve svých myšlenkách až sem, zvedl hlavu, jež byla ponořena do tichého zármutku, a téměř radostně pravil:

"Ať vykonají to, o čem se domnívají, že vykonat musí. Potom bude můj úkol skončen a já se budu smět vrátit k Otci."

Zdálo se mu, že se návrat domů přiblížil blízko, zcela blízko. Věděl, že to nemůže dlouho trvat, než zjevné nepřátelství dosáhne svého cíle. Ale potom viděl také, že sám ze sebe nesmí dělat nic, co by uspíšilo tuto chvíli; naopak, musí být opatrnější než dosud a nesmí nepřátelům poskytnout žádnou vítanou příležitost.

Nikoliv On sám směl konec přivodit, musel jej nechat přijít. Těžké bylo toto čekání na vykoupení, těžké jako celý jeho úkol. Ale on jej bral s novou odvahou na sebe. Vědoměji a jasněji než dosud viděl všechnu tíži před sebou.

 

Od té noci se Ježíš cítil jako znovu spojený se svou vlastí, se svým Otcem. Vědomě se mohl dát proniknout Božskou silou i ve dne, uprostřed lidí, kteří se k Němu tlačili. Ba ještě více: když v něm chtěla vzkypět omrzelost pro všechnu tu lhavost a hříchy lidí, jak se často stávalo, bylo mu, jako by mu andělská křídla přivívala útěchu a osvěžení.

Toto vědomí Ho vnitřně vysoko povznášelo nad všechno to, co Ho od té doby mohlo ještě soužit. Jeho postava však byla tak prozářená, že jenom oči temna to nemohly pozorovat.

Dokonce i učedníkům, kteří byli kolem Něho denně a v každou hodinu, to bylo nápadné. "Co to jenom je okolo našeho Mistra?" Ptali se jeden druhého. "Je to den ode dne krásnější." - "To je Božství, které z Něho září," řekl Jan zadumán. - "Ne, radost je to," mínil Lebbeus. "Viděl jsem to již na Něm. Když se radoval jako dítě, potom všechno kolem Něho jasně zářilo."

"Proč by se měl radovat?" chtěl vědět Petr. Jidáš je však všechny poučoval:

"Nyní nastane brzy chvíle, kdy bude moci jako král vjet do Jeruzaléma. Pomyslete jen, jako král!"

Tak úchvatné jako Jidášovi se to nyní zdálo jen málokomu . Filip dokonce dosti ostře řekl:

"Stane-li se Ježíš králem Židů, pak z Něho již nebudeme nic mít. Radujme se raději z toho, že jsme s Ním, a nemalujme si takové obrazy budoucnosti."

Ježíš pozoroval jejich čilý rozhovor a čekal na to, že k Němu přijdou se svými otázkami; když však nepřicházeli, zavolal několik učedníků k sobě:

"Co je to, co vás tak vzrušuje?"

Rozpačitě se dívali stranou. Mohou Mu říci, že se tak mnoho zabývali Jeho změněným zevnějškem? Konečně Petr sebral odvahu a řekl:

"Pane, jsi stále světlejší. Hledali jsme příčinu toho, ale nemůžeme ji najít."

Tu se musel Pán usmát nad svými učedníky, kteří ještě stále mysleli jako děti. Vlídně je všechny zavolal k sobě a pokoušel se jim vysvětlit, co se v něm odehrálo.

Vyprávěl o oné noci, kdy si zřetelně uvědomil svůj blízký konec, a o Otcově síle, která jím od té doby proudí. Potom pokračoval:

"Vám všem se může dostat této síly, jen když se jí otevřete."

"Jak je to možné?" horlivě se Tomáš zeptal.

"To je zcela prosté jako všechno veliké okolo vás. Všechno žije v souzvuku s Božími zákony. Pohleďte na kmen vinné révy," a ukázal na jeden zvláště pěkný kmen v blízké vinici, "z jeho kořenů stoupá šťáva a s ní vyživující síla celým kmenem až do vršku. Proudí však také do všech hroznů a listů, které na něm visí,, takže každý hrozen může nést plody. Tamhle stranou však nějaké ničemné ruce utrhly několik hroznů. Už nemají žádné spojení s kořenem a vadnou, usýchají a nehodí se už na nic víc než na spálení.

Já jsem také takový vinný kmen. Síla Mého Otce proudí skrze mne a ... "

"A my jsme hrozny, které na Tobě visí!" jásalo několik učedníků. Radovali se, že tak rychle podobenství pochopili.

"Z Tebe přechází síla na každého z nás a pomáhá nám plnit Boží vůli."

"Ano," potvrdil Ježíš, "beze mne nemůžete nic vykonat. Když však při mně zůstanete, tím také zároveň zůstanete v Boží síle, neboť Já a Otec jedno jsme. Nezapomeňte na to: Nenechte se ode mne odtrhnout, ať se stane cokoliv."

Přerušil se sám, aby se podíval na Jidáše a zeptal se ho, zda od nynějška cítí v sobě trochu té síly, o které nedávno pochyboval. Plné dobroty sklánělo se Jeho srdce k tomuto učedníkovi, který to měl pro své velké rozumářství tak obzvlášť těžké.

Ale Jidášovo místo bylo prázdné. Chodil na druhé straně po vinici sem a tam a uřezával zvláště pěkné hrozny pro všechny. Nyní přišel radostně se svou kořistí a z ní nabízel Ježíšovi.

Dlouze se Ježíš zadíval na učedníka.

"Jidáši, nemohla péče o naše tělesné blaho ještě chvíli počkat?" zeptal se s jemnou výčitkou. "Copak jsi také ty nezatoužil vědět, jaké myšlenky mne tak zcela naplňují, takže změnily dokonce můj zevnějšek, jak vy říkáte?"

"Pane, jeden musí myslet za všechny," reptal Jidáš skoro vzdorovitě. "Kromě toho se domnívám, že Tvé myšlenky znám velmi přesně."

S tichým povzdechem se Ježíš odvrátil. Zřetelně viděl, že mu tento učedník uniká. Našel si jiného pána.

Pojídáním hroznů se všichni společně osvěžovali a při jídle učedníci hovořili o tom, co právě slyšeli. Jidáš se posadil stranou. Nechtěl z úst učedníků slyšet to, co promeškal z Ježíšových slov. Mimoto Pán by byl přece nevyslovil otevřeně svoje myšlenky, k tomu bylo ještě příliš záhy. Ale co říká Ježíš nyní? To musí slyšet! Tiše se přikradl blíže.

Učedníci se vrátili k počátku Ježíšovy řeči a ptali se Ho, co tím mínil, když hovořil o svém blízkém konci.

Vlídně jim Pán vysvětloval také tuto myšlenku:

"Vidíte denně, jak mne Židé nenávidí, jak se pokoušejí najít na mně vinu, pro kterou by mne mohli odstranit, snad i usmrtit. Jednou to udělají. Moje slova překroutí tak, že budou mít důvod, aby mne zajali. Vím, že tato chvíle již není daleko."

"Pane, tak už nechoďme do měst, kde Ti zákoníci chtějí škodit," prosili učedníci. "Chceme zůstat úplně sami pro sebe, nechceme se nikde ukazovat, tak se Ti také nic nestane."

"Vy se domníváte, že bych tím splnil úkol?" ptal se Ježíš, zděšen, že jeho učedníci mohou takto myslet. "Mám přinést židovskému národu Boží spásu, mám odpadlíky znovu shromáždit v Božím chrámu. Jak to mohu splnit, když budu stát stranou všeho? Konám-li však vůli Toho, který mne poslal, nemůže se mi stát nic, co by Bůh nedopustil."

"Ale Bůh sám Tě může chránit, plníš-li Jeho vůli," pravil Filip pln důvěry.

"Máš pravdu, Filipe," přikývl Ježíš, "Bůh by mohl poslat k zemi vojsko andělů, aby mne obklopili, kdyby chtěl. Ale On to neučiní, neboť lidé mají dokončit to, co zamýšlejí. Podle jejich skutků se má ukázat, kdo poselství o Bohu přijal, kdo je hoden předstoupit před oči Syna Člověka."

"Lásku, která k nim přišla, nepoznávají," pokračoval Ježíš v zamyšlení. "A kdyby i andělé z nebe přišli, aby o mně svědčili, lidé by neuvěřili. Tak si sami spřádají svůj budoucí osud. Lidstvo musí klesat, až zcela zapadne do temnot. Těch několik však , kteří ve mne věřili, bude smět spatřit také Syna Člověka, až přijde konat soud na zemi."

Ježíš se odmlčel a učedníci tohoto mlčení dbali; věděli přece, kolik svatých myšlenek je při tom obklopuje.

Náhle Jidáš přerušil ticho:

"Kdo je ten Syn Člověka, Pane, o němž častěji mluvíváš?"

"Syn Boží!" zněla stručná, ale laskavá odpověď.

"Syn Boží? To jsi Ty. Tedy Ty se ještě jednou vrátíš, abys soudil? Říkal jsi přece, že Ty soud na zemi nebudeš provádět?"

Ve slovech Jidášových nebylo nic neuctivého, pouze naprosté nepochopení. Přesto mu Ježíš odpověděl ostřeji, než bylo jinak jeho zvykem.

"Co jsem řekl, to jsem řekl, to zůstává. Já se nevrátím, abych soudil, nýbrž Syn Člověka přijde dolů, jak je to určeno od doby, kdy tato země trvá. On je Syn Boží stejně jako já.

Zároveň však je králem ve věčném hradě tam nahoře, o němž jsem vám vypravoval. Jeho služebníci střeží nádobu s Boží silou a pečují o to, aby v době určené Bohem se proudy živoucí vody rozlévaly do vesmíru, oživujíce a obnovujíce."

Ježíš umlkl. Zdálo se, jako by chtěl říci ještě více, ale pohled do tváří posluchačů mu k tomu vzal chuť.

"Ještě mnoho bych vám mohl vyprávět o této nekonečné nádheře, ale ještě nejste zralí, abyste to přijali. Ten však, který přijde po mně, ten Duch Boží, který bude svět soudit na Boží rozkaz, Ten vám oznámí všechno!"

Co to je? Právě teď Syn Boží mluvil o Synu Člověka, který jako Syn Boží bude soudit svět, Nyní mluví o Duchu Božím, který má přijít k soudu? To skutečně nemohli pochopit, v tom měl Ježíš pravdu.

Jedině Jana pohnula tato slova v srdci a on se je snažil v sobě živá uchovat. Ostatní na ně opět zapomněli, neboť Ježíš se již nikdy ani slovem k této řeči nevrátil. Jeho učedníci skutečně nebyli dost zralí, aby pochopili Božská tajemství.

A přece Ho to nutilo, aby jim pověděl z hojnosti svého vědění o tom, co již mohli pochopit. Mohl by je brzy opustit a pro tuto dobu měli být vyzbrojeni. Byli přece povoláni,  aby pokračovali v jeho díle! Jak málo byli na to připraveni! Změnili se sice, byli laskavější, méně sobečtí a vyrovnanější. Jejich chtění bylo čisté, jejich víra pravá, ale přetrvá to všechno, až se od nich odloučí?

Tak často, jak to bylo možné, hovořil Ježíš se svými učedníky o věčných pravdách. Dříve svou cestou často kráčel mlčky a byl rád, když na Něho nikdo nepromluvil. To se nyní zcela změnilo. Jakmile viděl, že je sám se svými učedníky a s těmi, kteří Ho stále doprovázeli, začal mluvit a také se vyptával. Teprve při Jeho dotazech učedníci poznali, kolik jim ještě schází ke skutečnému porozumění.

Když jim Ježíš vyprávěl o Bohu, radostně naslouchali a domnívali se, že všemu porozuměli. Jakmile však kladl otázky, ukázalo se, jak ještě málo jsou schopni zprostředkovat Jeho Poselství jiným. Ale tímto způsobem rozhovoru se probouzeli. Styděli se, že Ježíš tak často narazil na jejich nedostatečnou znalost. Plni horlivosti se navzájem poučovali a tím jejich vystupování pozbylo mnoho škrobenosti, jež se Ježíši tak nelíbila.

Když dovedli správně odpovědět, byli šťastní jako děti, a Ježíš vždy kladl také takové otázky, o kterých byl přesvědčen, že budou správně zodpovězeny. To jim dodalo trochu sebedůvěry, která jim, až na několik výjimek, scházela.

Mezitím směli učedníci prožít veliké věci: Již pohřbený Lazar, který byl Pánovi milý, vyšel na Ježíšovo zavolání živ z hrobu, jako by jeho smrt byla jen nějaký sen.

To otřáslo všemi, kteří byli toho svědky. Jakého důkazu bylo nyní ještě zapotřebí, že Ježíš je Syn Boží?

Ale zákoníci byli dále než kdy jindy vzdáleni toho, aby uznali Pravdu. Jako dravý proud se rozšířila zvěst o tom, co se stalo v Betanii. V celé zemi se o tom mluvilo. Bylo to tak ohromující, že již nikdo nevěděl, co by k tomu ještě přidal, jak se jindy často stávalo. Skutečná událost sama o sobě byla úchvatná: Mrtvý člověk, který již čtyři dny ležel v hrobě, byl vzkříšen k životu a pohybuje se mezi svými, jako by ta smrt byla jen snem!

Tomuto Ježíši bylo nutno svázat ruce! Tak to dál nesmělo jít! Kdo kdy něco podobného slyšel! Eliáš zavolal zpět k životu hocha, který právě zemřel. Něco takového Ježíš již také několikrát učinil, ale to, co bylo slyšet nyní, překonávalo všechno. Žádný div, že k Němu přicházel lid v celých zástupech!

A znovu se zákoníci usnesli, že k němu pošlou, aby se dozvěděli, z čí moci to všechno koná.

Velekněz Kaifáš však nic nechtěl slyšet o slídění a vyčkávání.

"Musíme se toho Ježíše zmocnit tam, kde Ho najdeme. Je lepší když zemře jeden, i když si snad smrt nezasloužil, než aby byl ohrožen celý národ."

Byl pyšný na svoji moudrost. Nikodém mu do toho vpadl:

"Od kdy je v Izraeli zvykem, aby byl někdo odsouzen bez slyšení? Jestliže je pravda to, co nyní o Ježíši slyšíme, radujme se a děkujme Bohu, neboť pak je to opravdu Mesiáš, na kterého již naši otcové čekali. Co je na tom, že se narodil v Nazaretě a nikoliv v Betlémě?"

"Ale On se narodil v Betlémě," prohodil jiný. "Vím zcela přesně, že v té době se Jeho rodiče zdržovali v Betlémě kvůli sčítání."

"A to ještě můžete pochybovat," zvolal Nikodém, pln radostné horlivosti. "Jděte mu vstříc, pozdravte toho Mesiáše, přineste mu svá srdce, ať vtáhne do Jeruzaléma!"

Kaifáš viděl, že v nejbližší době nic nepořídí. Nikodémova radost zachvátila skoro všechny posluchače. Nebyl tu nikdo, kdo by byl souhlasil se zajetím. Jistě však Nikodémova slova zažehla několik srdcí. Co kdyby to byla pravda? A v tichu noci se někteří ze zákoníků vypravili na cestu do Betanie, ale Ježíše nenašli. Odešel se svými učedníky do Efremu, do blízkosti pouště, a Lazarovi zakázal hovořit o tom, kde se nachází.

Ježíš toužil po tom být sám s velikým zástupem svých průvodců. Den co den s ním nyní již putovalo přes sto lidí a příprava těchto lidských duší pro jejich budoucí úkol se mu jevila stále důležitější.

Když zákoníci Ježíše v Betanii nezastihli, vrátilo se jich několik zpět do Jeruzaléma. Však Ho uvidí ještě někdy jindy. Ostatní to však brali vážně, všude cestou se vyptávali, kam se zástup obrátil, a tak také oni došli do Efremu, kam Ježíš již před tím dorazil.

Když učedníci uviděli těch šest zákoníků přicházet, oznámili to Ježíšovi, neboť se báli, že bude rušen jejich klid. Ale Ježíš dobrotivě pravil:

"Nechte je, ať přijdou, a neztěžujte jim cestu. Nehodlají mi sáhnout na život."

Mezitím již tito mužové stáli před ním. Přišli s upřímným srdcem, nechtěli zkoumat nebo soudit, nýbrž chtěli vidět Toho, na něhož čekaly jejich duše. Jediný pohled stačil! Boží milosrdná láska otevřela jejich duchovní zrak, takže viděli záři, která Ježíše obklopovala. Viděli také holubici, která se nad Ním vznášela, a mocný cit je přinutil pokleknout.

"Pochválen budiž Ten, který přichází ve jménu Páně!" modlili se.

Nalezli pouze slova Davidova žalmu, která by vyjádřila slovy to, čím jejich duše překypovaly.

Ježíše prostoupila svatá radost. Zákoníci našli Pravdu! Farizejové našli cestu k němu a tím i zpět k Bohu!

Tak přece Jeho práce nebyla marná!

"Otče, děkuji Ti, že jsi řídil srdce těchto mužů!" pravil s rozzářenýma očima.

Pak se obrátil k mužům a dobrotivě jim pomohl vstát.

Nyní byly kladeny otázky a na ně byly dány odpovědi. Byly tu prosby a ty byly vyslyšeny, takže dvanáct učedníků užasle naslouchalo. Oč snazší bylo pro Ježíše mluvit s lidmi, kteří Ho chápali pomocí toho, co v sobě nosili nepokřivené ze staré moudrosti. Mnohý názor musel opravit a mnohý odmítnout, ale jejich otevřené duše našly samy od sebe klíč k Jeho slovům.

Jim totiž mohl povědět mnohé, co učedníkům dosud ještě nemohl přiblížit. Ale již za několik dní mohli tito noví učedníci - vyprosili si totiž, aby jimi mohli být - vykládat jiným slova Ježíšova, mnohem jasněji, mnohem srozumitelněji a především mnohem správněji, než jak to dosud činil Jidáš.

V duši tohoto učedníka se probudila zuřivá žárlivost. Léta již putoval s Ježíšem a nyní tito učenci, kteří byli u nich sotva dva týdny, již se těšili u Mistra větší vážnosti než všichni ostatní.

Takové myšlenky učedníků nemohly zůstat skryty před Božským bystrozrakem Pánovým. Bylo hrozné, že Jidáš vždy znovu upadal do starých chyb! Ale tato zloba se nesmí zahryznout do srdce ani jednoho učedníka. A tak Pán povolal těch dvanáct k sobě.

Usadili se okolo Něho, jak byli již dávno zvyklí. Potom začal vyprávět.

Líčil jim bohatého vinaře, který v čas sklizně nemá dostatek čeledínů a najímá každého, kdo se najde. Všem ale slíbí stejnou mzdu, lhostejno, zda vstoupili do jeho služeb ráno, v poledne, nebo dokonce teprve k večeru. Když je pak prováděna výplata a oni skutečně obdrží všichni stejnou výplatu, tu reptají ti, kteří na vinici pracovali nejdéle. Pán je však pokárá.

"Což jste nedostali všichni to, zač jste byli najímáni? Díváte se závistivě na druhé, místo abyste byli spokojeni, že smíte pracovat a že jste dostali mzdu?"

Ježíš skončil a podíval se na učedníky. Někteří vůbec nechápali, proč jim Pán vypráví tento příběh právě teď. To byli ti, kteří na něho ani v duchu nereptali. Několik učedníků si však začalo dělat výčitky. Pochopili, co jim Jejich Mistr chtěl říci, a styděli se. Jen Jidáš nebyl spokojen.

"Pane, copak nebyli čeledínové v právu? Nebyl pán nespravedlivý, když tak málo ocenil, že se víc napracovali?"

Ježíš se smutně podíval na učedníka.

"Jidáši, nezapomeň, že dělníci stáli u silnice bez práce. Kdyby je vinař nepřijal, byli by museli zahynout hlady. Když je najímal, byli by se spokojili také s menší mzdou, než jakou jim slíbil. Teprve to, že ostatní dostali právě tolik, vzbudilo v nich chamtivost. Ne, bylo to velmi nesprávné, že reptali proti dobrotivosti svého pána."

Pak se Ježíš obrátil k ostatním a připomínal jim, že nyní nastane doba pilné práce pro všechny. Všichni jsou na tuto práci najati - odměnou jim bude spása jejich duší! Všichni musí být ještě připravováni, aby tuto práci mohli konat správně. Kdo by se tu chtěl nevraživě dívat na to, když Pán  má radost z toho, že našel pracovníky, kteří jsou již schopni Slovo šířit?

Jidáš se zvedl a šel do Efremu postarat se o jídlo.

Pln zármutku díval se za ním Ježíš. Přes všechnu lásku a péči nebude moci tohoto učedníka udržet. A náhle před Jeho duší vyvstalo slovo, které zaznělo před několika nocemi kolem Něho:

"Jeden mezi Tvými jest nástroj Luciferův!"

Také nyní se mu zdálo, že to opět kolem Něho hlasitě zaznívá: "Nástroj Luciferův!" Domníval se, že všichni učedníci to museli slyšet jako On, ale oni si zcela nedotčeně povídali, nebo vážně přemýšleli o Jeho slovech.

Ježíšovu duši naplnil vřelý soucit. Ubohý Jidáš!

 

O několik dní později oznámil Ježíš svým učedníkům, že o slavnosti chce být v Jeruzalémě. Včas se všichni vydali na cestu, aby se nemuseli tísnit v hrozném návalu lidí putujících do Jeruzaléma. Ale to bylo málo platné. Sotva se roznesla zpráva, že Ježíš je na cestě, spěchali k němu lidé ze všech stran, takže přes den ani v noci neměl klidu.

Tu vyšel mu naproti Lazar a prosil Ho, zda by nechtěl se svými dvanácti učedníky pobýt v Betanii. Snad se tam dá množství přišlých lidí lépe přehlédnout a udržet v odstupu. Ale sotva se rozkřikla zpráva, že Lazar vzkříšený z mrtvých je u Ježíše, jako by lid žádal mnohem usilovněji uzřít oba.

Učedníci viděli, že proti takovému náporu jsou bezmocní, a rozzlobili se. Ježíš je usměrňoval:

"Nechte je, vždyť nic lepšího neumějí! Cožpak si již nevzpomínáte na dobu, kdy i vy byste se odvážili všeho a učinili všechno, jen abyste mne viděli a byli u mne?"

Ne, na to již zcela zapomněli. Zdálo se jim, jako by byli vždy u Ježíše. Z jejich pamětí bylo již vymazáno, kolikrát jednali nesprávně a kolik trpělivosti musel s nimi Pán míti. Neměli ani trpělivost s druhými, ani porozumění pro ně. To bylo zlé!

Marie z Betanie zpozorovala hned když hosté vstoupili, že učedníci jsou něčím stísněni. Zneklidněla kvůli Ježíšovi. Pán potřeboval klidné a vyrovnané okolí, a nikoliv neustálé kolísání učedníků, jejichž duše se daly tak snadno vyvést z rovnováhy.

Kdy se to naučí? Cítila to zřetelně, aniž by však věděla, že sama oplývá tím, co tak bolestně postrádá u jiných. Právě její podivuhodná duševní rovnováha činila Ježíšovi pobyt v jejím domě tak milým. Nebyla zde žádná hlasitá radost, ale také zde nebylo slyšet žádný nepěkný výraz zlosti nebo starosti.

Jako byl tento domov čistého zevnějšku nevtíravé jednoduché krásy, jako uvnitř stál každý předmět nutně na svém místě, tak se také myšlenky a city v kráse a zralosti vznášely prostorami domu.

Lazar a Marie v tom byli zcela stejného druhu, pouze nejstarší sestra Marta, která pocházela z prvního otcova manželství, měla jinou povahu. Ale pod vlivem sourozenců, a především od doby, kdy přilnula k Ježíši, se její povaha zmírnila. Již nebyla tak hlučná, zneklidněná a stále spěchající. Její služba, která jí byla potřebou, nabyla nyní forem, které již nebyly jiným nepříjemné.

Jestliže nyní přišel do tohoto domu míru někdo, kdo nebyl vnitřně v rovnováze, tak jako dnes učedníci, musel se stát nezbytně nápadným, a Marie se pak svým tichým způsobem starala o to, aby se změnil.

Ježíš šel s Lazarem do zahrádky prostírající se za domem a Marta věrně bděla, aby se k oběma nikdo nepřiblížil. Tu Marie přistoupila k učedníkům.

"Proč věšíte hlavy? Co se vám stalo?" chtěla vědět.

V Marii viděli všichni dobrotivou sestru. Tak nebyl mezi nimi nikdo, kdo by jí byl odmítl odpověď, ale dříve než mohli odpovědět, přelétla je Marie pohledem:

"Kde je Jidáš? Proč není u vás? Také u stolu jsem ho postrádala."

"Snad je u ostatních, kteří jsou ubytováni venku," mínili. "Často se od nás odloučí. Nevíme proč."

"Nuže, co obestírá vaše duše?" zkoumala Marie znovu.

Tu vyšel celý smutek najevo. Ježíš byl s nimi nespokojen a měl k tomu také všechny důvody. Jak jen mohli na to všechno zapomenout!

Marie na ně vážně pohlédla.

"To ovšem nechápu také," řekla zadumaně. "Přece nechcete být jako ten nepoctivý služebník. Pamatujete si ještě podobenství o služebníkovi, kterému pán prominul celý dluh a jenž potom málem uškrtil jednoho svého spoluslužebníka kvůli menší částce? Již tehdy, když vám to Ježíš vypravoval, jsem věděla, že tím vás chce napomenout."

"Proč jsi nám to neřekla, Marie?" bouřlivě ji přerušil Petr.

"Copak musí být všechno řečeno?" zeptala se na to. "Pro vaše duše by bylo bývalo lépe, kdybyste napomenutí vycítili sami. Ještě jste nepochopili, že Ježíš nikdy nevypravuje nějaké podobenství nebo příběh bez zcela zvláštního podnětu? Dávejte přece pozor na každé Jeho slovo!"

Nyní ještě více svěsili hlavu; vypadali zcela zděšeně, takže Marie zpozorovala, že je teď musí těšit a pomáhat. Laskavě pokračovala:

"To, že se nyní tak plně poddáváte své bolesti, nic nezlepší. Poznali jste, v čem jste chybovali. Nu dobře, tak to v budoucnu udělejte jinak, lépe. To, že se trápíte sami nad sebou, nic Mistrovi nepomůže, naopak, kalí mu to jeho pozemský život."

S povzdechem domluvila.

"Ještě abychom Ho také my zarmucovali!" volali zcela rozčilení učedníci.

Jejich dětské duše, nezkalené nesprávným věděním, začaly si znovu důvěřovat, a tím přišla také síla shůry, kterou potřebovali, aby šli správnou cestou.

"Nedávno hovořil Mistr o tom, že již dlouho u nás nezůstane," řekl Ondřej. "Víš něco o tom, Marie?"

"Mně o tom neřekl nic," odpověděla Marie a tiše se jí chvěly rty, "ale vnitřně to cítím a vím to: je možno spočítat dny, kdy ještě budeme smět mít Ježíše mezi sebou. Nedávno v noci jsem Ho viděla zjasněného a zářícího jako anděla, jak jde cestou, kterou jsem neznala. My všichni jsme stáli v bolesti a zármutku a hleděli za ním. Jsem si jista, že mi byl tento obraz ukázán, aby má duše byla posilněna."

Příštího dne přišlo do Betanie několik Řeků. Potkali Filipa, jehož jeden z nich znal již z dřívějška. Obrátili se tedy na něho:

"Tak rádi bychom viděli Ježíše, kterého nazývají Kristem," prosili. "My víme dobře, že je Spasitelem Židů, ale - je-li to opravdu Spasitel, neodmítne duše, které touží po spáse!"

Filip jim řekl, aby počkali, a vešel do domu. Zde našel Ondřeje a ptal se ho, co dělat. Ondřej se na něho udiveně podíval.

"O tom přece nemůžeme rozhodovat. Pojď, zeptáme se Ježíše." A šli k Pánovi a přednesli Mu prosbu Řeků.

"Vyjdu k nim," rozhodl Ježíš.

Nyní, když se Jeho úkol chýlil ke konci, bylo Mu dáno, aby k sobě přitahoval duše z nejrůznějších stavů a nejrozmanitějších národů. Tak to bylo určeno vůlí Boží, aby potom prostřednictvím těchto lidí bylo Jeho Slovo přeneseno do všech zemí.

Když Ho mužové spatřili, poznali Ho. Jeden z nich postoupil dopředu, uklonil se a pravil:

"Mně je dáno zřít bohy, ve které věříme my, ale věru: ani Jupiter ani Apollo nejsou tak vznešení a božští jako tento. Ježíš je vpravdě Kristem, ten nejbožštější, co svět kdy viděl!"

Hluboce dojati uklonili se i ostatní a modlili se k Němu. Ježíš však pravil:

Mužové ze slunné země, byla vám dána milost, že jste mohli vidět a poznávat ty, kteří se neviditelně vznášejí okolo vás. Ale vy jste tu milost nevyužili. Místo abyste se dali jimi vést k Tomu, který je ten jediný pravý Bůh, zůstali jste stát u nich a vzývali jste je. Vraťte se ke svému národu a vypravujte svým druhům, koho jste nyní viděli!"

"Nejprve nám řekni o tom pravém Bohu, Pane," velmi prosili. "Víme tak málo."

Ježíš jim vyhověl.

Vždy s novou radostí poslouchali učedníci to, co již znali. Pokaždé, když Ježíš hovořil o temnu, které zahalilo zemi i lidstvo, takže v krátké době by byli všichni ve věčných temnotách, říkal to jinými slovy.

Snažil se stále víc přibližovat lidským srdcím a učedníci se radovali, když všemu rozuměli. Potom již čekali na to, že nyní řekne: "Když však již hrozilo, že temno všechno pohltí, poslal Bůh svého vrozeného Syna, aby světu přinesl Světlo."

Ale dnes mluvil Ježíš jinak. Poukázal Řekům na Světlo, které jim dosud přinášel jejich světlý bůh Apollo.

"Stačilo k tomu, objasnit vám svět, lidské duše, všechno vaše konání?" ptal se naléhavě.

"Ne, Pane, nestačilo. Tu jsme slyšeli, že kdesi ve světě je očekáván Kristus, Pomazaný Páně, a zatoužili jsme se s ním setkat. Představ si naši radost, náš jásot, když jsme se v Jeruzalémě dověděli, že Kristus je zde!"

"Tedy to Světlo nestačilo,"  opět trpělivě zachytil Ježíš přerušenou nit hovoru. "Musel tedy přijít někdo, kdo mohl přinést ještě více Světla. Tam nahoře na Olympu, kde je Apollónův domov, bylo jasné zářící světlo, ale to ovšem nestačilo. Musel tedy přijít dolů někdo ještě z větší výšky. Chápete to?"

Řekové přitakali.

"Bůh však chtěl, aby bylo lidem pomoženo. Smiloval se proto a poslal část sebe sama k zemi, neboť Otec a Já jedno jsme. Nezapomeňte na to! A Syn Boží, který nyní mohl vzít Světlo zcela seshora, Ten vám může podat zprávu o Bohu, jak to nedovede žádný člověk. Vaši bohové by vám bývali mohli povědět mnoho o Bohu, ale všechno také nevědí. Nikdy Ho neviděli. Ale Já jsem Ho viděl ve vší jeho nádheře. Půjdu opět k Němu, až můj úkol zde dole bude splněn. Pak začne váš úkol."

"Pane," pravil jeden z Řeků, starší muž ušlechtilých rysů, "Pane, když Tvůj úkol spočívá v tom, abys přinesl světu Světlo, musíš zde ještě dlouho zůstat! Může to trvat staletí, než se svět opět stane jasným."

Ježíš potřásl hlavou.

"Zaměňuješ přinesení Světla s vyjasněním. Je to možná proto, že neovládám vaši řeč..."

Tu teprve zpozorovali, že Ježíš s nimi mluvil řecky! A co bylo ještě podivnější: učedníci také všemu rozuměli! Přitom přece žádný z nich také neumí řecky!

Když Ježíš zpozoroval jejich údiv, smál se.

"Nedivte se tomu. Když mluví duch, duch mu rozumí, rozum zatím ustoupí stranou. Řecky umím právě tak málo jako vy, ale můj duch mluvil k duchu a my jsme si rozuměli."

Nyní však pokračoval v hebrejštině, a přesto Řekové, kteří znali tuto řeč jen málo, všemu rozuměli.

"Musí stačit, když přináším Světlo, vědění o Bohu a věčné zákony. Nyní musí plaménky, které jsem zapálil ve vašich duších, hořet dále, až zesílí, zachvátí okolí a uvedou svět v požár. Opatrujte svoje plaménky! Běda tomu, kdo je špatný ochránce a nechá svůj plamen pohasnout! Za to bude pak hořet, ale ne ve světle věčné Pravdy, nýbrž v ohni, do něhož jsou házeny nepotřebné vinné kmeny."

V tomto okamžiku vstoupil Jidáš brankou, která uzavírala pastvinu. Dva dny byl pryč. Nevlídně se podíval na skupinu. Co to je? Nyní má Ježíš u sebe dokonce Řeky! Copak nemohli učedníci dávat lépe pozor? Pokynul Petrovi, aby poodstoupil stranou, a obořil se na něho"

"Kam jste dali oči? Jak jste mohli pustit Řeky do Mistrovy blízkosti? Když se to dovědí Židé, stanou se nedůvěřivými a Ježíš se pak těžko stane králem!"

"Co to tu mluvíš," zlobil se naproti tomu Petr. "Ježíš je dalek toho chtít se stát králem. Stále jen hovoří o návratu domů a nás bolí srdce, jen když na to pomyslíme."

Ježíš vzhlédl jen nakrátko, když sem Jidáš vstoupil. Nyní pokynul rukou, aby učedníci zmlkli, a nedávaje se rušit, pokračoval dále v řeči.

"Ve vašich duších jsem roznítil plaménky Světla, které hledajíce přicházely ke mně. U většiny jsou dosud malé, třebaže jasné. Teprve málo z vás umělo vytáhnout z hlubin svých duší do knotu tolik oleje, aby se knot zcela napojil a mohl zářit jasným plamenem. Temno se brání mým plaménkům. Ví, že teprve když všechny budou hořet správně, bude světlo tak veliké, že temno úplně zapudí. Proto již nyní se snaží uhasit ty útlé plameny. Zapaluje umělé plameny, které zatím moje něžná světýlka svým jasem převýší. Ale plameny temna jsou pomíjející, klamné a škodlivé. Hoří jako jedovaté výpary, jež jsme nedávno viděli na bažině."

"Pane," zeptal se úzkostlivě Tomáš, "můžeme to zpozorovat, když v nás bude chtít takový oheň vzplanout?"

"Jistěže to můžete zpozorovat, Tomáši," řekl chlácholivě Ježíš, "Vězte, moje plaménky hoří v duši, ohníčky temna plápolají v rozumu."

Tomáš se bezděčně otočil v tu stranu, kde se usadil Jidáš. Ten proti své vůli zčervenal.

"Pane, myslíš při tom na mne?" zeptal se vyzývavě. Ježíš klidným, vážným hlasem odpověděl:

"Ty to víš."

Tu se Jidáš zvedl a šel do domu. Všechno se v něm bouřilo. To se jemu muselo přihodit. Jemu, jenž byl tak pyšný na svůj vynikající rozum! Nezpozoroval, že Marie šla za ním. Tiše položila ruku na jeho rámě.

"Tak ne, Jidáši," prosila vroucně, "Hleď, když tě Pán napomíná, činí to z milosrdenství   a z lásky. Zadívej se do svého srdce a hledej, zda v něm ještě můžeš najít něco ze svého plaménku. Potom uhas zlý oheň, který hrozí, že tě stráví a zničí. Dříve nenajdeš klid."

"Co víš, jak to vypadá v mém nitru, Marie?" zeptal se Jidáš, ale již neláteřil, jeho hlas byl smutný.

"Jidáši, všechna záře, jež také tebe obklopovala, jako všechny, kteří smějí žít kolem Ježíše, pohasla. Myslíš, že to nevidím? Bojím se o tebe. Jsi přece Jeho učedník! Copak tě skutečně má temno od Něho zahnat? Vzpamatuj se Jidáši."

Přes vyhublý obličej tohoto nešťastného učedníka tekly dvě velké slzy. Nepozoroval to. Mariina slova probudila všechno dobro, jež v něm bylo. Podíval se na ni:

"Děkuji ti, Marie. Budu hledat ten plamének. Ty však pověz našemu Pánovi, že lituji toho, co jsem učinil. Ano, ano, lituji toho více, než potřebuješ vědět," dodal skoro prudce.

Potom zadními vrátky opustil dům a pozemek. Jeho předsevzetí bylo vážné. Kdyby se byl v tom okamžiku vrátil k Ježíšovi, snad by plamen v jeho nitru dostal novou potravu. Ale on dal přednost svému rozumu a zůstal s ním sám. A tak blikající světélko pohaslo.

Ježíš však v tom okamžiku mluvil o obrácení hříšníka, o radosti, kterou mají dokonce andělé v nebi, když bloudící duše opět nalezne cestu ke světlu. Všichni s nadšením poslouchali.

Po delší době zatoužil jeden z Řeků dovědět se toto:

"Pane, jak je to vlastně s narozením? Někteří v naší zemi učí, že smrtí je navždy všemu konec. Jiní říkají, že po smrti se dostaneme na Olymp, nebo na některé jiné z blažených míst, snad také na nějaké místo trestu. Několik málo se však domnívá, že se vždy znovu narodíme na této zemi. Kdo má pravdu?"

Ptal se na to skromně a Ježíš cítil, že to nyní myslí vážně, ba ještě více, že tento muž v sobě chová pevnou víru, o jejíž utvrzení usiluje.

Proto se Ježíš místo odpovědi zeptal:

"Které nauky se přidržuješ ty?" Řek horlivě odvětil:

"Pane, kdybych měl věřit, že jsme postaveni do tohoto světa, jen abychom zde vyřídili náš krátký život, a že potom zahyneme nebo žijeme jinde dále, tak bych musel začít pochybovat o moudrosti Boží. Já souhlasím s těmi, kteří říkají, že se smíme a musíme vracet, dokud jsme nedosáhli určitého cíle."

"A jaký je to cíl?" zeptal se Ježíš pln zvědavosti.

"Smět se přiblížit Božství," vyslovil Řek svůj názor a Ježíš mu rozuměl.

"Věříš správně," řekl dobrotivě. Nyní však nastal rozruch mezi učedníky.

"Pane, Pane, to jsi nám ještě nikdy neřekl! Proč jsi nám to zamlčel? Byl jsem již také na zemi? To jsem byl také Žid? Kdy jsem žil? Jak často?"

Ježíš zvedl ruku, ale pobaveně se smál.

"Odpověděli jste si již sami," řekl, nikdy jste se mne na tyto věci neptali. Také nejste pro to vůbec zralí. Proto jsem o tom mlčel. Místo abyste se ptali, jaký účel a cíl má toto znovuzrozování, je pro vás důležité dovědět se všelicos ze své minulosti. Nestačí vám, že jste nyní u mne a že dostáváte světlo a sílu shůry?"

Potom se opět obrátil k Řekovi, v němž našel obzvláštní zalíbení.

"Starej se o to, aby tě tento život přiblížil k Bohu, pak budeš muset nosit pozemské roucho už jen jednou. Až bude Syn Člověka na zemi, budeš smět být u Něho a Jemu sloužit; neboť vidím, že ve tvém srdci září plamen jasně s velikou silou."

Řek klesl na kolena  a tiše se modlil, jak byl zvyklý. Ježíš položil ruku na jeho hlavu a žehnal mu. Mužem to zatřáslo, jako by jím projel blesk. Později ve svém rodném městě Efezu vystavěl chrám k Boží poctě a kázal o Bohu, dokud tento úřad nepřevzal jeden Ježíšův učedník.

Zdálo se, jako by každý jednotlivý den měl znovu přerušit klid v Betanii. Když příštího dne ráno seděl Ježíš na zahradě pod stromy ve vážném rozhovoru se svými učedníky a Řeky, rychlými kroky se přibližoval nějaký osamělý poutník, jako by se nemohl dost rychle dostat k cíli. Rázně vstoupil do zahrady, pokryt prachem, svědčícím o tom, že dlouho putoval.

Ježíš vzhlédl a překvapen se díval do tváře svého bratra Jakuba.

"Ty, Jakube!" zvolal. "Co mi přinášíš?"

"Sám sebe, bratře," ještě bez dechu ze sebe vyrazil tázaný. "V Nazaretě jsem již neměl klidu. Od té doby, co jsme byli u Tebe, Jan a já, jsme již o ničem jiném nemluvili. Víme, kdo jsi. Jsme o tom přesvědčeni. - Ale od toho okamžiku jsme také věděli, že máme být po Tvém boku. Oba jsme  nemohli opustit dílnu a matku. Tak jsme se domluvili, že Jan půjde k Tobě a já se budu doma starat o rodinu. Ale - pak to vše dopadlo jinak!" dodal váhavě.

Ježíš mu nařídil, aby se posadil, a poprosil učedníky, aby unavenému poutníkovi přinesli doušek vody. Toho však již nebylo třeba. Celá šťastná a horlivá přicházela Marta s jídlem a rozložila ho před ním.

Učedníci pochopili jemný pokyn svého Pána a nechali oba bratry o samotě. Dříve než Jakub začal jíst, odskočil si, aby si očistil ruce a obličej. Vše konal chvatnými pohyby, které svědčily o jeho vnitřním pohnutí. Co ho mohlo tak silně vyvést z rovnováhy? Jindy býval přece tak klidný. No, však se to Ježíš brzy dozví.

Mezitím rozjímal o všem, na co si z dětství mohl ještě vůbec o Jakubovi vzpomenout. Do tohoto zadumání mu prudce vpadl ten, jímž se právě Ježíšovy myšlenky zabývaly. Posadil se vedle Mistra a začal jíst tak, jak to dělají lidé, jejichž nitro je něčím silně zaměstnáno. Ježíš ho nechal. Konečně byl hlad utišen. Bratr si trochu pohodlněji sedl, zkřížil ruce a pohlédl na Ježíše. Najednou se zeptal:

"Smím teď u Tebe zůstat, nemyslím na krátkou dobu, ale navždy?"

"Ovšem, že smíš, bratře," svolil Ježíš neskonale jemným hlasem.

Tak přece k němu přišel ještě někdo z Jeho rodiny. Nebolelo Ho, že Jeho pozemští příbuzní nenašli k Němu cestu ani zevně, ani vnitřně, ale když nyní přišel Jakub a vypravoval o Janovi, měl přece jen radost.

"Ano, podívej se," začal Jakub znovu, "chtěl jsem se toho vlastně vzdát z lásky k Janovi, ačkoliv jsem se domníval, že na tom závisí můj život. Ale jsem z nás dvou silnější, a proto jsem si myslel, že v dílně musím zůstat já. V posledních dnech jsme však slyšeli, že Židé Ti usilují o život - ať je Bůh za to prokleje -"

Při těchto slovech se Ježíšův obličej zasmušil a Jakub upadl do rozpaků.

"Ne, to jsem nechtěl říci, ale beztoho to si myslím." Nyní upadl ještě do větších rozpaků, a proto začal znovu:

"Slyšeli jsme, že Ti Židé strojí úklady, a tak jsme se domnívali, že je tady třeba silnějších paží. Proto jsem přišel."

"Je správné, Jakube, že jsi přišel," pravil Ježíš jemně. "Nepotřebuji tě, abys za mne bojoval, ale abych ti mohl odkázat část věčné pravdy, kterou jsem měl přinést světu. Budeš muset působit mezi Židy. Ty znáš jejich povahu."

"Bratře, Ty mluvíš tak, jako by ses již loučil. Ta chvíle tu ještě není."

Od tohoto dne zůstal Jakub mezi učedníky; z této rozmluvy si později osoboval právo rozhodovat mezi nimi.

Večer toho dne bylo těch dvanáct shromážděno okolo Ježíše. Řekové a Jakub  se zdržovali stranou. Podnět k tomu vyšel od Řeka, jemuž Ježíš požehnal. Jemným cítěním poznal, kdy Mistr touží být se svými vyvolenými učedníky sám.

Již se chtěli posadit k jídlu, když tu najednou se Ježíš opásal. Udiveně se na Něho dívali. Co chce učinit? Jako by se to rozumělo samosebou, uchopil Ježíš nádobu s vodou a začal nejblíže sedícímu mýt nohy.

To je příjemné po putování v prachu silnice, ale mohlo to mít ještě čas až po jídle, mínili. Něco takového se ještě nikdy nestalo. A že nyní dokonce Pán pro ně vykonával tuto službu, zneklidnělo všechny. Jedni bleskurychle uvažovali:

"Má to být příklad? Měli jsme to udělat a nemysleli jsme na to?" Jiní hloubali: "Máme si ode dneška mýt před jídlem nohy? Ruce jsme si vždy předtím myli. Mistr nám chce ukázat, že to nestačí?"

Petr, jenž musel stále vyjadřovat svoje myšlenky slovy, se bránil, když na něho došla řada:

"Pane, to je zcela nemožné, abych si od Tebe dal mýt nohy! Ano, kdybych tuto službu směl prokázat já Tobě, to by bylo jiné." Ježíš, který již před ním klečel, zvedl hlavu a smál se:

"Petře, copak necítíš, že to není žádné pozemské mytí? Když Ti neumyji nohy, nebudeš čistý, nýbrž špína, která se tvojí vinou okolo tebe nahromadila, zůstane nadále na tobě lpět."

Nyní Petr Pánovo jednání pochopil, zároveň ale také pochopil, co pro něho mohlo jeho zdráhání znamenat. Zajíkaje se bouřlivě žádal:

"Pane, je-li tomu tak, umyj mne, ale ne pouze nohy, nýbrž celého shora až dolů, mám to zapotřebí!"

Znovu se Ježíš usmál:

"Petře, kdy se naučíš tomu, aby ses zachvíval v rovnováze? Jazýček tvých vah se neustále vychyluje na obě strany, vždy chceš příliš málo nebo příliš mnoho. Nemyslíš, že mohu zcela přesně určit, do jaké míry je potřeba tě umýt? Jste čisti svým čistým, silným chtěním, co jste mohli učinit, učinili jste. Nyní vás očisťuji, aby ani prášek staré viny se na vás nevěšel a nepřekážel vám. Hleďte, aby nevznikla žádná nová!"

Mlčky umyl Ježíš Petrovi a dalším učedníkům jemně nohy. Nyní věděli, jaký význam má toto jednání, a bylo jim to svaté.. Ani slovem se neodvažovali rušit. Tu Ježíš začal znovu hovořit:

"Řekl jsem, že jste čistí, ale není tomu tak u všech. Jeden z vás nebyl schopen pevnou rukou zpřetrhat všechna pouta, která ho poutají ke světu. Chci také jemu pomoci, ale - moje pomoc bude mít pro něho cenu jen tehdy, když sám bude chtít."

Plaše se učedníci podívali po sobě. Kdo by to mohl být, o němž jejich Pán tak mluvil?

"Chtěli jste se bránit," pokračoval Ježíš, "když jsem vám prokazoval službu, jež je považována za méně důstojnou. Nyní víte, proč se to dálo, ale měl jsem přitom ještě jiný úmysl. Chtěl jsem vám dát příklad, že v lásce k bližnímu není žádná práce příliš nepatrná. Následujte mne i v tom.

Přišel jsem z věčné Lásky. To, co vy lidé nazýváte láskou, není ani odraz toho, co jako Láska žije nahoře ve Světle. Část této věčné Lásky jsem chtěl snést sem dolů na tuto potemnělou zemi. Hledejte ji v Mých činech a v Mých slovech, abyste poznali, co je pravá Láska.

Jestliže jste vytušili aspoň záblesk toho, snažte se ze všech sil, abyste dali této lásce ve vás ožít. Ona musí proudit veškerým vaším konáním, vaším mluvením i myšlením jako svatý očisťující pramen, který všecko nízké usmrcuje a odplavuje pryč. Milujte se mezi sebou silnou, mužnou láskou. To není láska, když odstraňujete jeden druhému každý kámen z cesty, když mluvíte sladkými, lichotivými slovy, jinak, než to cítí vaše duše. Pravá láska vidí chyby druhého a pomáhá mu, aby je překonal.

Chci vám povědět jedno podobenství: Pohleďte na polní květiny. Potřebují sluneční svit, aby mohly usilovat vzhůru ke světlu. Kdyby Bůh měl takovou lásku ke svému stvoření, jakou chováte vy lidé, musel by říci: moje květiny nemají být nikdy bez jasného slunce. Ve dne v noci musí slunce lichotivě laskat květy i listy. Smějete se? Nyní už vidíte, co by se z květin stalo: vytáhlé slabé stonky bez barvy, bez květů, nebo uschlé roští."

Nyní již byly umyty nohy posledního. Ježíš povstal a všichni se posadili ke stolu. Tak pominulo kouzlo, jež nad nimi leželo, a oni začali opět mluvit a ptát se. Učedníka Jana Ježíšova slova hluboce dojala a nyní se odvážil zeptat:

"Pane, kdo mezi námi není ještě čist? Jsem to já?"

Na okamžik spočinul Ježíšův zrak zkoumavě na učedníkovi, jenž mu vždy nejlépe rozuměl. Proč se tak pošetile ptá? Musí přece cítit, jak na tom je! Ale v Janových očích četl Ježíš jen úzkostlivou starost a tu mu chtěl odejmout. Vážně hleděl Pán na skupinu učedníků:

"Jeden z vás mne zradí."

Toto slovo padlo do jejich kruhu jako kámen. Zradí! Ježíše zradí! A jeden z nich! Nikdo by nevěřil, že by to mohli učinit jiní. Spoustou otázek doléhali na Mistra:

"Pane, jsem to já? Kdo je to?

Jidáš se neptal, přestože nevěděl, že Pánova slova se týkají jeho. Vždyť to, co zamýšlel, chtěl provést jenom k Ježíšovu prospěchu, to přece nebyla žádná zrada?

Tu se Ježíš obrátil na něho, aby mu ukázal, že ho prohlédl:

"To, co chceš učinit, učiň brzy."

Ostatní netušili, o jaký čin jde. Jidáše však zamrazilo. Vstal a opustil stůl i místnost.

Rozsvětlilo se snad v pokoji po Jidášově odchodu? Nevědomky to všichni pociťovali. Rozsvětlilo se, bylo tam krásněji a mohlo se volněji dýchat. Dosud je všechny něco svíralo jako kleštěmi, to nyní pominulo. Chovali se přirozeně a těšili se z Ježíšovy přítomnosti.

Po večeři se k Ježíšovi přidružili také Řekové, Jakub i Lazar se svými sestrami.

A Mistr počal mluvit:

"Už dlouho u vás nebudu. Nutí mne to, abych vám ještě mnohé řekl.

Petr ho přerušil:

"Pane, kam jdeš? Vezmi nás s sebou."

"Tentokrát nemůžeš jít za mnou, Petře," odpověděl Ježíš, nedbaje toho, že mu Petr skočil do řeči. "Usiluj z celé duše, abys později mohl za mnou přijít."

"Pane, proč bych nemohl jít již nyní za Tebou! Nezáleží mi na životě, s radostí bych ho pro Tebe položil! Já chci jít za Tebou!"

"Petře, Petře, spokoj se s tím, že později budeš smět za mnou přijít. Předtím musíš ještě mnoho překonat v sobě samém. Dříve než kohout třikrát zakokrhá, třikrát mne zapřeš."

Petr se zděšeně díval na Pána, jenž od něho očekává něco takového. Hrdlo se mu sevřelo. Hrdlo a statky své by pro Něho obětoval, kdyby to muselo být, a Mistr si myslí, že on, Petr, by Ho mohl zapřít!

Ježíš však pokračoval:

"Říkám vám již dnes, že vás opustím, abyste, až ten čas přijde, mohli kráčet s pevným srdcem svou cestou. Nebojte se o sebe, ani o Mne. Já jdu k Otci. Ale tím, že jdu, razím vám cestu. Vy smíte jít za mnou."

"Pane, když už u nás nebudeš, jak máme tu cestu najít, kterou nám razíš? Jak ji poznáme?" ptal se opatrný Tomáš.

"Tomáši," odvětil Mistr, "vyprávěl jsem vám o Otci, tím jsem vám ukázal cestu k Němu. Já, já jsem ta cesta k Němu, a Pravda a Život. Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne."

Tu zaprosil Filip:

"Pane, ukaž nám Otce, dříve než nás opustíš."

"Filipe," odpověděl Pán, "jak často jsem vám již říkal: Já a můj Otec jedno jsme. Díváte-li se na mne, vidíte tak Otce. Také v Jeho dílech Ho smíte poznávat právě tak jako v tom, co dělám z Jeho rozkazu."

A znovu jim vyprávěl o Otci a o síle, která skrze Něho na ně všechny přešla. Tu povstal Jakub, Pánův bratr, přistoupil k Ježíši a pravil:

"Pane, teprve od včerejška jsem u Tebe. Když nás nyní opustíš, co bude ze mne? Ještě jsem nepocítil nic z té síly, kterou jsi daroval těmto všem. Chci Ti však sloužit, i potom, až odejdeš k Bohu. Daruj i mně z Tvé síly."

Prosebně zněla ta slova. Jakub to myslel vážně.

"Jdi v pokoji, Jakube," odpověděl Ježíš. Síla shůry bude proudit také tehdy, když už u vás nebudu. Otevřete-li se jí správně, vnikne do vás, posvětí vás a posílí. Přijde k vám jako utěšitel, bude vás napomínat, bude vám pomáhat. Pokud bude na zemi jen jediný člověk, který po ní touží, bude se mu jí dostávat tak dlouho, dokud nepřijde Syn Člověka. Ten přinese s sebou novou Boží sílu."

Tu se jeden z Řeků zeptal:

"Kriste, týká se to i nás, nebo pouze Židů?" Ježíš se však zeptal:

"Neříkal jsem, pokud ještě jeden jediný člověk bude toužit? Úmyslně jsem neřekl Žid, neboť od nynějška je privilegium Židů zrušeno! Prvorozenství a tím Otcovo požehnání připadne jinému národu. Snažte se usilovně chovat tak, abyste se směli při svém dalším zrození narodit v tomto národě, až Syn Boží přijde soudit."

"Pane," vzdych Ondřej, "je bolestné myslet na Tvůj odchod. Zůstaneme tu jako sirotci, když od nás odejdeš."

"Nechci vás nechat jako sirotky," utěšoval Ježíš. "Pošlu vám sílu, Ducha Božího. Ten vás povede místo mne. A zanechám vám zde svůj pokoj, ten pokoj, jenž svět nemůže ani dát, ani vzít. Zůstaňte v tomto pokoji, tak vaše duše zesílí. Ve světě máte strach, ale buďte klidní, já jsem svět překonal."

Večeře skončila a podle svého zvyku šel Ježíš se svými do přírody. Venku se však od nich oddělil; všichni pozorovali, že chce být sám. Nikdo za Ním nešel.

Posadil se u nízkého keře, u něhož vždy rád pobýval. Pohlédl k nočnímu nebi, jeho duše se vznesla do velkých dálek.

"Otče," vzdychl, "můj Otče! Nyní přišel čas, kdy se smím odpoutat od této země, na niž jsem vstoupil podle Tvé svaté vůle.

Se srdcem plným lásky a slitování jsem přišel na svět, ale lidstvo milovalo více temno než Světlo. Neposlouchali mne. Těm několika však, kteří moje slovo vnímali, těm jsem dal vše, co jsi mi svěřil. Vědí, že vše pochází od Tebe, věčného Otce. Vědí, že vše, co je mé, je i Tvé. Jsme nerozlučně jedno. Nyní jsem však tyto duše pevně k sobě připoutal. Tím jsou znovu přivedeny také k Tobě.

Otče, prosím za ně: nedej jim zahynout! Uchovej je ve Tvé Pravdě, ve Tvém Slově a ve Tvém Světle až do dne, kdy Syn Člověka přijde k soudu. Pak je chci předat Jemu, aby i Jemu sloužili. Jemu mají náležet, tak jako nyní náleží Mně.

Otče, prosím Tě: nenechej v nich zhasnout plamen jejich poznání. Dej jim silné pomocníky kvůli mě. Draze jsem je vykoupil, nedej jim upadnout v Luciferova pouta. Neprosím Tě, abys je nyní vzal ze světa. Vím, že musejí prožívat svůj vývoj, ale proto Tě prosím, abys je chránil!

Nyní však neprosím jen za ty, kteří byli mými učedníky, mými průvodci na mé životní cestě, jen za ty, kteří mé Slovo přijali a převedli je v čin, ne, Otče, prosím také za všechny, kteří skrze jejich slovo k Tobě přijdou!

Otče, svět Tě nezná, já Tě však znám a smím předstoupit před Tvou tvář. Dej, o co jsem Tě prosil!"

Ježíš na okamžik umlkl. Zdálo se, jako kdyby přijímal mocnou sílu z výšin do sebe, potom začal znovu:

"Otče, děkuji Ti, že jsi mi poslal jistotu vyslyšení. Nyní mohu snáze jít vstříc tomu, co mne čeká. Ve Tvé lásce spočívám, v mé lásce jsou bezpečně skryti moji učedníci. Tím spočívají i v Tobě. Otče, děkuji Ti!"

A okolo místa, kde se Ježíš modlil, se rozlévala velká záře. Andělé stáli kolem Něho, aby Ho skrývali před lidmi, dokud rozmlouval s Otcem. A Bůh poslal jednoho, jenž pro svou nesmírnou dobrotu byl vyvolen ke službě Božím Synům, aby byl duchovně kolem Ježíše, dokud ještě musel putovat v pozemském těle a trpět. On je to, kdo diktuje tato slova.

Ježíš musel předem protrpět všechnu trpkost, všechny bolesti, protože věčný, všemohoucí Otec Ho chtěl uchránit před tím, aby vzbuzoval soustrast svých nepřátel. Boží pomocníci Mu směli přinášet sílu a pomoc, až Jeho duše byla tak uvolněna, že Ježíš pociťoval zbytek svého života jen jako pouhý sen.

Sotva se Ježíš odebral opět k učedníkům, přišel Jidáš a s ním vojáci, aby Mistra zajali. Bez odmluvy, bez odporu dal si Božský všechno líbit.

Věděl, že Bůh dopustil, aby temno na něm rozvinulo všechnu svou moc. Pro sebe samotného již neměl Ježíš žádnou myšlenku, ale celou tíží dopadlo na Jeho duši, jež překypovala láskou Boží, jaký osud si tito lidé ukovali. A jednou z těch několika málo vět, které řekl Ježíš v poslední den svého života, byla prosba:

"Otče, odpusť jim vinu, kterou na sebe uvalují. Nevědí, co činí!"

V hodinu Ježíšovy smrti se však zatemnilo nebe, slunce ztratilo svou záři a lidé nablízku i v dáli byli naplněni velikou úzkostí. To bylo ale pouze pozemské znamení velké propasti, která se rozevřela mezi Světlem, obklopujícím Boha, a světem.

Bůh a Pán ponechal lidstvo, aby šlo po cestách, jež si samo zvolilo; jenom ti, za něž prosila Božská ústa Synova, byli ještě nadále vedeni.

A chrámová opona se roztrhla odshora až dolů, aby lidé viděli, že Bůh už nechce mít u nich žádný příbytek!

A všemi světy zněl hněvivý hlas:

"Běda tobě, lidstvo, jež jsi odmítlo pomoc! Věčnou lásku jsi zavraždilo. Nyní nebude také tobě už pomoženo!" -

 

Po Ježíšově smrti šel Josef z Arimatie, židovský kníže, jenž lnul k Ježíšovi z celé duše, k Pilátovi a prosil, aby směl Ježíšovo tělo sejmout a pochovat. To bylo Pilátovi velikou útěchou, a proto bez váhání vyhověl prosbě.

Pilát od chvíle, kdy byl Ježíš vydán na smrt, strašně vnitřně trpěl. Ve svém nitru byl přesvědčen o Ježíšově nevině, ba ještě více, mnoho nechybělo a byl by se sám přihlásil k Jeho učení. Trápily ho těžké výčitky, že se Ježíše nezastal s větším důrazem.

K Josefovi se připojil Nikodém, jenž se jako zákoník vyznal v balzamování mrtvol. S několika věrnými sňali láskyplně a opatrně bezduché tělo z kříže a zanesli je do nového hrobu, který dal Josef zřídit na svém pozemku sám pro sebe. Tam je potřeli vonnými mastmi a povinuli drahocennými látkami. Oběma mužům stékaly slzy po tvářích. Nestyděli se za ně.

Dokud se dotýkali Ježíšova mrtvého těla, nepromluvili ani slovo. Nyní však, když museli šátkem zahalit tvář, kterou milovali nade vše na světě, sepjal Josef ruce a vroucně pravil:

"Můj Bože a můj Pane, děkuji Ti!" Tu také Nikodém klesl na kolena a modlil se:

"Ježíši, Synu Boží, odpusť nám lidem!"

A veliký jas ozářil hrob: to se andělé postavili okolo mrtvého těla a převzali stráž.

Ještě čtyřicet dní musela Ježíšova duše čekat, než mohla vejít k Otci v den, kdy byla všechna nebesa otevřena.

Během této lhůty se ukazoval brzy tu, brzy svým učedníkům a několika z mála svých průvodců. Někteří z těch, kteří Ho směli spatřit, okamžitě s velikou radostí oznamovali:

"Viděli jsme Pána! Vstal z hrobu! Putuje sám po zemi."

A zpráva o tom se rozšířila po celé židovské zemi daleko mimo okruh učedníků.

Jiní opět, kterým bylo také dáno Ho vidět, chovali tento zážitek jako drahocenný poklad ve svém srdci. K nim patřila také Marie z Betanie.

Jednoho večera stála v zadumání na Ježíšově oblíbeném místě v jejich zahradě. Pro Pánův odchod nemohla truchlit: příliš hluboce cítila, jak Ho to táhlo k Otci, příliš hluboce s ním trpěla nevděkem lidí. Radovala se, že byl vysvobozen, a její srdce překypovalo vděčností, že byla uznána za hodnou Jemu sloužit.

Ale skutek Jidáše ji bolel v srdci. Jak jen mohl tento chytrý, sebevědomý učedník tak klesnout! Vždy ho trochu stavěla nad druhé, až pak jednoho dne zpozorovala, jak nesprávnou cestou jde.

"Jak to bylo možné?" vzdychla. Tu zaslechla dobře známý hlas:

"Opravdu se tomu divíš, Marie?"

Před ní stál Ježíš. Byl to On a přece zase jako by to nebyl On. Byl světlý a jasný, skoro průhledný, vypadal také větší, než býval dříve. Ale byla to Jeho tvář, jen byla zjasněna velikým štěstím. Marie poklekla před svým Mistrem. Pán jí však pravil:

"Marie, hřích přišel na svět, protože lidé stavěli svoji vůli před vůli Boží. Také Jidáš postavil svůj rozum do popředí a to způsobilo jeho pád. Marie, říkám ti: nezapomeň na tuto zkušenost! Kdykoliv budeš žíti na zemi, snaž se rozšiřovati poznání, že lidský rozum má být jen nástrojem člověka. Je-li nesprávně veden, stává se Luciferovým nástrojem sloužícím ke zkáze lidstva!"

Dříve než mohla Marie odpovědět, Ježíš zmizel. Ona však nikomu neřekla o tom, co viděla a slyšela. Hluboko ve své duši uchovala Ježíšova slova a modlila se, aby jí Bůh v budoucích životech propůjčil sílu, aby podle nich jednala.

Nikodém stál u Ježíšova hrobu. Věděl, že tam Ježíše nebude moci nalézt. V jeskyni ležela jen pozemská schrána. Ale  vždy znovu ho to přitahovalo k místu, kde se naposledy díval do Ježíšovy tváře. Nyní ji už nikdy neuvidí! Smutek se vmísil do díků, že ji vůbec směl poznat.

Tu stál Ježíš vedle něho. Nikodém se domníval, že již i on sám zemřel, aniž by to zpozoroval, jinak si tento jev nedovedl vysvětlit. Ježíš se však na něho usmál:

"Tak ne, Nikodéme. Ještě krátký čas musíš zůstat na této zemi, aby ses dále zasazoval za mne, jak jsi to dosud činil. Pak smíš vejít do věčné říše. Dělal jsi, co jsi mohl."

"Ježíši," zajásal Nikodém, "tak Ti přece ještě mohu poděkovat za vše, čím jsi mi byl od doby, kdy jsi byl jako hoch v chrámu! Děkuji Ti srdečně za všechno."

Laskavý pohled zářících Ježíšových očí spočinul na něm a potom stál Nikodém opět sám se srdcem naplněným blaženou radostí.

Zcela naposled se Ježíš zjevil svým učedníkům, když se společně modlili. Tiše vstoupil doprostřed mezi ně a pravil: "Pokoj s vámi! Buďte klidni. Nyní jdu k Otci a pro vás je cesta k němu od nynějška volná. Nikdy na to nezapomeňte, abyste byli shledáni hodnými sloužit jednou Synu Člověka!"

*  *  *  *  *  *

Nemáte oprávnění publikovat komentáře. Pro komentování článků musíte být přihlášení.

X

Až po přihlášení

pouze přihlášení uživatelé mohou kopírovat