ČÁST II
Úvod
1. Slova budou nyní znamenat málo. Použijeme je jen jako vodítko, na něž nyní nejsme odkázáni. Neboť nyní hledáme jedině přímou zkušenost pravdy. Lekce, které zbývají, jsou jen úvodem k období klidu, v němž opustíme svět bolesti a přijmeme mír. Nyní začínáme dosahovat cíle, který tento kurz stanovil, a nalézáme záměr, jejž naše cvičení vždy sledovala.
2. Nyní se pokoušíme o to, aby cvičení byla pouze začátkem. Neboť v klidu očekáváme našeho Boha a Otce. Slíbil, že konečný krok učiní Sám. Jsme si jisti, že Své sliby dodrží. Urazili jsme dlouhý kus cesty, a nyní čekáme na Něj. Dále s Ním budeme trávit každé ráno i večer tak dlouho, dokud nám to bude přinášet potěšení. Čas nebudeme nyní považovat za něco, co má trvání. Použijeme ho do té míry, nakolik to bude zapotřebí k dosažení žádoucího výsledku. Mezitím si každou hodinu vzpomeneme na Boha, a zavoláme Ho, když Ho budeme potřebovat, budeme-li v pokušení zapomenout na svůj cíl.
3. S ústřední myšlenkou budeme pokračovat po všechny následující dny, a bude-li to zapotřebí, použijeme ji také k uvedení chvil našeho odpočinku a k uklidnění mysli. Přesto se ve zbývajících svatých okamžicích, které uzavírají rok, jejž jsme dali Bohu, nespokojíme s prostým cvičením. Řekneme několik jednoduchých slov na uvítanou a budeme očekávat, že se nám Sám Otec zjeví, tak jak slíbil. Volali jsme Ho a On slíbil, že když Jeho Syn zavolá Jeho Jméno, nenechá ho bez odpovědi.
4. Nyní k Němu přicházíme, majíce na mysli a v srdci pouze Jeho Slovo, a čekáme, že k nám, tak jak nám řekl, přistoupí skrze Svůj Hlas, což On, když jsme Ho pozvali, jistě učiní. Neponechal Svého Syna v celém jeho šílenství ani nezklamal jeho důvěru v Něj. Což si Svou věrností nezaslouží pozvání, o které usiluje, aby nás učinil šťastnými? Nabídneme je, a bude přijato. A tak s Ním nyní strávíme své chvíle. Vyslovíme slova pozvání, která nám navrhuje Jeho Hlas, a budeme čekat, až k nám přijde.
5. Čas proroctví je naplněn. Všechny dávné sliby jsou nyní potvrzeny a plně dodrženy. Nezbývá žádný krok, který by odděloval čas od jeho dokončení. Nemůžeme neuspět. Seď tiše a čekej na Otce. Jeho vůlí je, aby k tobě přišel, když jsi poznal, že tvou vůlí je, aby tak učinil. Nikdy bys nemohl dojít tak daleko, pokud bys, třeba jen matně, nechápal, že je to tvá vlastní vůle.
6. Jsem u tebe tak blízko, že musíme uspět. Otče, odevzdáváme tyto posvátné chvíle Tobě, vděčni Tomu, Jenž nás učil jak opustit svět smutku výměnou za jeho náhradu, kterou jsi nám dal Ty. Nyní nehledíme zpět. Hledíme před sebe a upíráme svůj zrak na konec cesty. Přijmi od nás tyto malé dary díků, neboť skrze Kristovu vizi hledíme na svět, jenž je mimo ten, který jsme vytvořili, a přijímáme ho jako plnou náhradu za náš svět.
7. Nyní čekáme v tichosti a beze strachu, jisti si Tvým příchodem. Snažili jsme se nalézt cestu následováním Průvodce, kterého jsi nám poslal. Neznali jsme ji, ale Ty jsi na nás nezapomněl. Víme, že na nás nezapomeneš ani teď. Žádáme jen, aby Tvá Vůle byla naplněna a Tvé dávné sliby dodrženy. V této prosbě je naše a Tvá vůle zajedno. Otec a Syn, jejichž svatá Vůle stvořila vše, co existuje, musí uspět ve všem. S touto jistotou podnikáme několik posledních kroků k Tobě a s důvěrou spoléháme na Tvou Lásku, která nezklame Syna, který Tě volá.
8. Tak vstupujeme do závěrečné části tohoto svatého roku, který společně trávíme hledáním pravdy a Boha, Jenž je jejím jediným Tvůrcem. Našli jsme cestu, kterou pro nás Bůh zvolil, a rozhodli jsme se ji následovat, jak si On přeje. Jeho Ruka byla naší oporou. Jeho Myšlenky osvítily temnotu našich myslí. Jeho Láska nás bez přestání volala už od počátku času.
9. Naším přáním bylo, aby se Bohu nepodařilo mít Syna, kterého pro Sebe stvořil. Chtěli jsme, aby Bůh změnil Sám Sebe, a byl tím, co jsme z Něj chtěli udělat my. Věřili jsme, že naše nepříčetné touhy jsou pravdou. Teď jsme rádi, že je toto všechno zcela odčiněno, a již si nemyslíme, že iluze jsou pravdivé. Vzpomínka na Boha se třpytí přes široké horizonty našich myslí. Ještě okamžik, a znovu vyvstane. Ještě okamžik, a my, Synové Boží, budeme v bezpečí doma, kam patříme a kde Bůh chce, abychom byli.
10. Nyní už procvičování není téměř třeba. V této konečné části totiž dojdeme k poznání, že stačí obrátit se k Bohu, a všechna pokušení zmizí. Namísto slov stačí, abychom pocítili Jeho Lásku. Namísto modliteb stačí, abychom zavolali Jeho Jméno. Namísto souzení stačí, abychom se ztišili a dovolili, aby vše bylo uzdraveno. Přijmeme způsob, kterým Boží plán skončí, stejně jako jsme přijali způsob, kterým začal. Nyní je dokončen. Tento rok nás dovedl do věčnosti.
11. Ponecháváme si ještě jedno další použití pro slova. Naše denní lekce a hluboké prožitky beze slov, které by měly následovat, budou občas proloženy poučeními na výjimečně závažné téma. Tyto výjimečné myšlenky bys měl opakovat každý den, přičemž bys měl každou z nich opakovat tak dlouho, dokud ti nebude dána další. Měl bys je číst pomalu a chvíli o nich promýšlet, aby předcházely jednomu ze svatých a požehnaných okamžiků dne. Nyní předkládáme první z těchto poučení.
1. Co je odpuštění?
1. Odpuštění poznává, že to, co sis myslel, že ti tvůj bratr udělal, se nestalo. Odpuštění nepromíjí hříchy a nečiní je tím skutečnými. Vidí, že se žádný hřích nestal. A z tohoto hlediska jsou všechny tvé hříchy odpuštěny. Co jiného je hřích než mylná představa o Synu Božím? Odpuštění jen vidí její nepravdu, a proto ji opouští. Její místo nyní může zaujmout Vůle Boží.
2. Myšlenka, která neodpouští, je myšlenka, která činí soud, jejž, přestože není pravdivý, nevystaví pochybnostem. Mysl je uzavřená a nebude vyproštěna. Myšlenka, která neodpouští, chrání projekci tím, že utahuje své řetězy, tak aby zkreslení byla více zahalená a zastřená, méně přístupná pochybnostem, a navíc nepřístupná rozumu. Může něco proniknout mezi zafixovanou projekci a záměr, který si vybrala za svůj žádoucí cíl?
3. Myšlenka, která neodpouští, činí mnoho věcí. Horečným jednáním sleduje svůj cíl, překrucuje a převrací to, co vidí, že jí ve zvolené cestě překáží. Zkreslování je jejím účelem a rovněž prostředkem, kterým se tohoto účelu také snaží dosáhnout. Pouští se do zuřivých pokusů rozbít skutečnost, a nestará se o nic, co by se mohlo jevit jako protiklad k jejímu stanovisku.
4. Odpuštění je naopak klidné a ve své tichosti nic nečiní. Neuráží žádný aspekt skutečnosti ani se nesnaží ji překroutit do podoby, která se mu líbí. Pouze se dívá, čeká, a nesoudí. Ten, kdo nechce odpustit, musí soudit, neboť musí ospravedlnit, že nedokázal odpustit. Avšak ten, kdo chce odpustit sám sobě, se musí učit vítat pravdu přesně takovou, jaká je.
5. Nedělej tedy nic, a dovol odpuštění, aby ti ukázalo, co máš učinit, skrze Toho, Jenž je tvým Průvodcem, Spasitelem a Ochráncem, a Jenž má pevnou naději a je si jistý tvým konečným úspěchem. On ti již odpustil, neboť taková je Jeho funkce, která Mu je dána Bohem. Ty teď musíš sdílet Jeho funkci a odpustit tomu, koho spasil, jehož bezhříšnost vidí a ctí ho jako Syna Božího.
Osmý měsíc - 7. / 221. den
221. LEKCE
Pokoj mé mysli. Nechť se všechny mé myšlenky utiší.
1. Otče, přicházím dnes k Tobě, abych hledal mír, který můžeš dát jen Ty. Přicházím v tichosti. V klidu svého srdce a hlubinách své mysli čekám a naslouchám Tvému Hlasu. Můj Otče, promluv dnes ke mně. Přicházím, abych slyšel Tvůj Hlas v tichosti, s jistotou a láskou, přesvědčen, že uslyšíš mé volání a odpovíš mi.
2. Nyní v klidu čekáme. Bůh je zde, neboť čekáme společně. Jsem si jist, že k tobě promluví, a ty uslyšíš. Přijmi mou důvěru, neboť je i tvá. Naše mysli jsou spojeny. Čekáme s jediným úmyslem: abychom slyšeli Otcovu odpověď na naše volání, nechali utišit naše myšlenky a nalezli Jeho mír, abychom Ho slyšeli mluvit o tom, co jsme, a aby Svému Synu zjevil Sám Sebe.
Autor
