Pravé lidství

Jen opravdové lidství je pravou Bohoslužbou

Atlantis

  Atlantis

 

 

ATLANTIS !  Pověstmi opředená země, která před dávnými časy zmizela v hlubinách vod a je téměř zapomenutá, ale žije dosud v paměti lidstva jako tichá, vzdálená vzpomínka - Atlantis se opět vynoří z moře. Bytostní horečně pracují, aby ji vyzvedli z vln. Všude jsou při díle. Všechno přitom probíhá cílevědomě podle určitého plánu.

 

ČÁSTI ATLANTIDY, které kdysi ušly veliké potopě, se nyní jmenují Grónsko, Špicberky a Nová země. Co lze vidět z Atlantidy v jižnějších, teplejších šířkách, vystoupilo během tisíciletí opět z moře. Tyto ostrovy jsou plné věcí z Atlantidy. Našlo se mnohé a nynější lidstvo se o tom dohaduje.

 

MOŘE  se tmavozeleně leskne pod bělavou oblohou. Oku vidoucího se ukazují praobrazy zvířat, která nyní obývají severní kraje: obrovští mroži a lvouni s mohutnými hřívami, zvířata s hustou kožešinou podobná liškám, která mají barvu jako led, namodralou nebo světlezelenou, a rackové velcí jako orel. Mezi nimi se brodí nemotorné alky. Na pohled působí, že jsou drobounké, ale vypadají jako dnes.

Teď se blíží obrovský lední medvěd s huňatým kožichem. Nohy jako sloupy nesou mohutné tělo. Jeho hlava se podobá spíše hlavě mrože, protože dlouhé kly visí svisle z tlamy pokryté ježatými vousy. Druhý, o něco menší medvěd, se druží k němu. Dívají se vzhůru, jako by na něco čekali.

A už to také přilétá: obrovské zvíře, jako veliký ještěr s dlouhými, úzkými křídly zkůže a kostí. Na hlavě má zvláštní laločnatý, špičatý výrůstek. Vypadá to, jako by toto létající zvíře mělo čepici. Dlouhý a úzký ohon mu za letu sloužil jako kormidlo a teď jej používá k přistání.

Spustí ohon, postaví jej ohnutou špicí na led a spočine na něm celou vahou těla. Křídla má napůl roztažená.

Medvědi se spěšně blíží. Létající zvíře nese mezi dlouhýma nohama rostliny a spouští je dolů medvědům k žrádlu. Zdá se, že si tato tři zvířata dobře rozumějí.

Po krátkém odpočinku okřídlenec znovu stoupá. Jeho tělem projede trhnutí. Ohonem se prudce odrazí od ledu, takže se celé jeho tělo vymrští jako na pérech vysoko do vzduchu. V tom okamžiku rozepne křídla a odlétá. Jeho let je tak tichý, jako by plul s větříkem. Sotva jednou pohne křídly. Medvědi odcápali.

 

TAK SE UKAZUJE OBRAZ ZA OBRAZEM.  Vpředu se náhle objeví rovina a úplně v dálce osada. Vzduchem zase cosi pluje - létající drak, jakého jsme právě viděli.

Přistává s trochu rozpjatými křídly a s hřbetu se mu sváží obrovská lidská bytost. Když stojí pevně na zemi, spustí se zvíře plně na nohy. Na předních nohou jsou pevně přirostlá křídla.

Ihned začne žrát trávu a byliny. Přichází opět člověk, uchopí hlavu zvířete a mazlí se s ním. Pak náhle švihne nohou přes hluboce sehnutý krk zvířete, drak zvedne hlavu ačlověk sjede do polohy, jakou si přeje zaujmout. Vypadá to velmi pohodlně. Při odletu se zvíře postaví opět na ohnutý ohon, trhne tělem a stoupá do výše.

PŘIHUČÍ DLOUHÉ a úzké sáně, vpředu špičatější než vzadu. Muži sedí jeden za druhým jako veslaři na lodi. Mezi nimi jsou napříč ke směru jízdy napnuty plachty. Točí jimi tak dovedně, že se vítr zachycuje na všech plochách a žene tak sáně bleskurychle vpřed. Muži ovládají plachty s takovým uměním, že i při změně směru jízdy využitkují proud vzduchu.

KRAJINU POKRÝVAJÍ bílé, převalující se mlhy. Jsou tak husté, že není poznat, co se za nimi nebo v nich skrývá. Když mlžné závoje pomalu, úplně pomalu ustoupí, ukazuje se obraz jako obrovský ostrov a na něm pevný hrad.

Uprostřed kruhových valů stojí strážná věž. Vše je zařízeno umělecky, každého místa je využito až do nejmenšího. Je to palác Ororuna, posledního krále Atlantidy, který teď smí vyprávět povolanému dějiny své země, jejího rozkvětu a zkázy.

Na Boží rozkaz se ponořila Atlantida vinou svých obyvatel za jedinou noc a následující den do mořských vln.

A ORORUN VYPRÁVÍ:

Byl jsem vládcem země. Ororun znamená pán země. Můj bratr Orokun vládl mořím. Orokun znamená pán moře. Jemu postavili lidé vysoko na severu obrovskou sochu z kamene. Naproti tomu moje socha stála na jihu, kde slunce žhavě pálí a kolébají se vršíčky palem.

My bratři jsme žili ve shodě a proudily námi mocné síly. Národ z nás však učinil bohy a my jsme to připustili, protože jsme si mysleli, že to bude lidu ku prospěchu a Nejvyššímu, který se nám zjevil, to neuškodí. Jemu sice povýšení lidí neuškodilo, ale nám přineslo zkázu a zničení!

Nebyli jsme »první« lidé, jak se často předpokládá. Byli jsme však tím, co se označuje jako »titáni«. Stejně jako naši bytostní přátelé, mocní obři, jsme předčili pokolení narozená později velikostí těla, silou a délkou života.

Byli jsme úplně spojeni s přírodou a rozuměli jsme nejen řeči bytostných, ale bývali jsme často s nimi, jako bychom byli ze stejného druhu.  Jako páni země a moře jsme se cítili svobodní a hrdí.

Bytostní nám pomáhali a zvířata nám sloužila. Tak například draci, naše živá »letadla«, dovolili, abychom je řídili. Nejdovednější z nás k tomu potřebovali jen slovo. Promluvili s drakem, pověděli mu účel a cíl cesty a on je tam bezpečně zanesl. Jiní směli zvířeti zavěsit uzdu, kterou dobrovolně vzalo do tlamy, spíše aby se jezdec držel, než aby je řídil.

Žádné z těchto zvířat se však nenechalo nutit. Jestliže si člověk chtěl zahrát na jeho vládce, nebo je snad dokonce trápil, pomýšlelo na pomstu. Dopravilo ho knesprávnému cíli a odvleklo možná i jeho syny. Když se drak rozlítil, vřel jeho dech avyrážel mu z jícnu jako plamen spalující všechno, co se k němu přiblížilo. Jeho nejnebezpečnější zbraní byl ohon, jímž mohl rozdávat smrtící rány.

Kůže draků byla tak tuhá a nepropustná, že jsme ji z nich stahovali a používali ke stavbě člunů. Zvíře však muselo napřed sejít přirozenou smrtí. Naše zbraně kusmrcení nestačily.

Využívali jsme všechny rostliny, rudy a kameny, které nám země mohla dát.

Hvězdy nám svítily, aby osvětlily tmu a jako ukazatel času, podle něhož jsme dělili svůj život. V naší době nebyly hvězdy tak vzdáleny jako dnes, protože země byla tenkrát ještě mnohem lehčí a vznášela se ve zlatém reji. Země klesla následkem vašeho jednání. Až přes vás přejde soud, jak propukl nad námi a zničil vše, co jsme vytvořili, pak země zase vystoupí na dřívější výši, lehká a osvobozená ode všeho temna.

 

(Skutečnost, že obyvatelé Atlantidy udržovali kontakty s bytostnými obry, svědčí o tom, že svým druhem byli těmto bytostným blízcí. Vysoký věk, kterého se dožívali, byl podmíněn i tím, že jejich těla byla utvářena jinak než u dnešních lidí. Těla byla tehdy méně hutná a proto jimi mohly snadněji pronikat všechny pomáhající paprsky.)

Příčiny těchto rozdílů tkví v tom, že země měla jinou dráhu. Teprve stále horší chtění lidí tlačilo koloběh země víc a více dolů. Tím všechno v ní a na ní zhutnělo, ztěžklo a bylo méně přístupné podporujícím proudům Světla. S přibývající tíží se samozřejmě zpomaloval koloběh, takže rok trval postupně stále delší dobu.

 

VĚDĚLI JSME TEDY, že nejsme prvními pozemskými lidmi. Před námi již byli lidé, které jsme opovržlivě nazývali zvířecí lidé či »lemurieři«.

Dlouhou dobu vládli zvířecí lidé nad zvířaty, od nichž se lišili svým nejvnitřnějším jádrem, duchovním zárodkem. A tento duchovní zárodek zvolna přetvořil jejich zevnějšek. Snažil se vzhůru, odkud přišel. Proto již zvířecí lidé nenosili při hledání stop a potravy hlavu sehnutou k zemi, ale zvedali ji vzhůru ke Světlu. Tak se zvolna napřimovalo celé jejich tělo.

Kráčeli už jen po zadních nohách, které musely nést celou váhu těžkého těla. Z tlap se proto staly nohy, a tím přestalo lezení po stromech.

Zvířecím lidem již nestačilo hledat ochranu a lůžko pod listím a větvemi. Začali bydlet v jeskyních. Přední nohy, které již nepotřebovali k chůzi, se přetvořily v ruce, jež se hodily i k obraně.

Když se pak lemurieři odívali zvířecími kůžemi a listy, zmizelo následkem toho přirozené krytí těla kožešinou. Jenom na hlavě, kterou nosili nepokrytou, zůstaly vlasy.

Pracovat se zvířecí lidé naučili od obrů, kteří byli dlouho před nimi vládci země. Vyprávěli nám, že tvorové z vyšších říší utvořili zemi, moře a hvězdy a že také oni, obři, děkují těmto bytostem za svá těla.

Tu vyrostlo nové lidské pokolení. Byli jsme to my. Lemurieři ponenáhlu vymřeli. Nezahubil je žádný Boží soud ani potopa. Lemuriery, kteří byli předky nás všech, zatlačil Bohem chtěný další přirozený vývoj lidstva. Tato změna neprobíhala stejnou rychlostí na celé zemi, lidé se nevyvíjeli všude stejně. Záviselo hodně na tom, zda žili v chladnějším nebo teplejším pásmu, na potravě a podobně.

Byli jsme největší rasa, všichni ostatní byli menší než my, i když ne tak docela malí, jako jste teď vy. Říkali jsme si erarieři, z čehož se později vyvinulo arier.

Žili jsme úzce spjati s bytostnými obry, kterým jsme říkali risuni.

Obři nás považovali za mocnější, protože jsme byli pro život na zemi vybaveni lépe než oni. Přes svoji bytostnou postavu jsme měli ještě obaly, které byly přizpůsobeny zemi. Tento pozemský šat se však dal snadno svléknout. Co bylo s obry stejnorodé, mohlo se volně pohybovat a bývat pospolu s obry i zvířaty, rozumět jejich způsobu vyjadřování a používat jej.

Trpaslíky jsme neznali. Každá lidská rasa má jako pomocníky bytostné, kteří se k ní hodí. Naši risuni byli těžkopádnější, a to i v myšlení. Nebyli tak jemní a roztomilí, ale ani ne tak chytří jako trpaslíci, kteří byli později společníky lidstva. Obři udělali jako děti vše, co jsme od nich požadovali. A stejně tak dětská byla jejich důvěra, kterou jsme později tak často zklamali. Běda nám!

Společná práce s bytostnými nesla dlouho nádherné ovoce. Ohromná síla obrů nám pomáhala provádět to, co by jinak nebylo možné.

S jejich pomocí byla postavena také kultovní místa. Sami bychom nikdy nemohli postavit takové obrovské kameny. Dělali to obzvlášť rádi, protože se domnívali, že tím slouží Bohu.

Jako dík za pomoc, kterou nám poskytovali, měli dovoleno zúčastňovat se bohoslužeb. Byl jim vykázán okruh za kamenným ohraničením a jejich zbožnost byla tak veliká, že se klenula nad celým kultovním místem jako neviditelná kupole. Jinak jsem to již ani neznal. Vzpomínám si však, že jednoho dne byli risuni něčím pohněváni a nepřišli na pobožnost.

Toho dne byly reje a zpěvy rušeny vřískotem velkých ptáků, nad svatyní hučela bouře a uvnitř země to dunělo. Byli jsme rádi, když risuni opět přišli.

Kromě pozemské říše byla ještě říše vodní, nad kterou vládl můj bratr Orokun. Jeho královský palác stál na ostrově a byl mnohem nádhernější než můj palác.

Mezi bytostnými vod byli v mořích, řekách a rybnících jak obři, tak i líbezné vodní žínky a vodní muži. Každý měl svůj zvláštní úkol.

My, v nichž planula jiskra shůry, podle našeho domnění božská jiskra, jsme se považovali za mnohem mocnější než bytostní. Nebyli pro nás nic jiného než chytrá zvířata! Ale my, my jsme přece pocházeli z jiných říší!

Tak to šlo dobře jen po nějaký čas. Když se však k našemu povýšenému chování vůči pilným pomocníkům přidalo ještě opovrhování, vzepřeli se. Svou práci již nevykonávali ochotně. Nucení ale vyvolalo vzpouru. Docházelo k bojům, ve kterých jsme my, erarieři, zprvu vítězili. Ale jak dlouho ještě? Naši hvězdopravci nám předpověděli, že přijde den, kdy budou všichni erarieři zničeni. Mysleli jsme, že z jejich předpovědi máme vyčíst vítězství obrů, a ozbrojili jsme se.

Jak jsme vůbec mohli bojovat s bytostnými, tomu nemůžete porozumět. Ale pochopíte, že boje s risuny byly bytostného druhu.

 

MŮJ HRAD STÁL již dlouhou dobu. Teď jsme kolem něho dali zřídit ještě dvoje vnější hradby. Obři museli i zde pomáhat při těžké práci.

Stavěli jsme také uvnitř. Poprvé bylo obrům zabráněno ve vstupu do hradu. Kdyby mne Orokun nevaroval, bylo by to téměř vedlo ke konečnému boji,

Vyšel jsem ven ke vzbouřeným a přiměl je hladkými slovy, aby dále pracovali s námi. »Po skončení práce« měli s námi slavit na hradě velkou slavnost. Těšili se jako děti a nepozorovali, že jsem byl pevně rozhodnut práci nikdy neukončit.

Věž byla strážní věží proti nepřátelům, věží pro pozorování světa hvězd a obytnou věží pro ty, kteří se k boji stáhli do pevnosti. Uvědomte si dobře, že jen pro nás muže.

Pro ženy nebylo v Ororunově hradě místo. To byl velký rozdíl mezi Orokunem a mnou.

Věž byla obehnána příkopem, který stejně jako všech šest dalších příkopů měl Orokun v případě nebezpečí ihned naplnit mořskou vodou, a pak byla věž nedobytná. Na našich malých lodích jsme mohli příkopy přeplout napříč a najít naše tajné brány v hradbách, vchody, které byly důmyslně vybudovány nad hladinou vody.

Hradby byly celé duté a sloužily jako skladiště. Nepřátelé nemohli nikdy přepravit své lodě přes vnější hradbu a její vzdálenost od strážní věže byla tak veliká, že nás nemohl zasáhnout žádný vržený kámen. Zato my jsme se mohli k našim nepřátelům skrytě přibližovat od hradby ke hradbě a vrhat zkázu do jejich řad.

Zásoby jsme měli na dlouhou dobu, rovněž i vodu. Tam, kde vnikalo do hlubiny cosi jako kamenná nálevka, klokotal pramen, který Orokunovi pomocníci dovedně vyvedli pod mořem z pevniny. Orokunovi služebníci přinášeli mnoho ryb a ovoce. Co nám mohlo chybět? Proto jsme se proroctví smáli!

 

TAK MÍJEL ČAS.

Při našich dalekých plavbách jsme přicházeli do styku také s jinými lidmi. Plavili jsme se tak daleko, jak se nám chtělo. Kdo narazil na jiné národy, měl povinnost vypátrat, zda nemají něco lepšího než my. Ale téměř vždy jsme byli v převaze a to posilovalo naši pýchu.

V našich stopách k nám během času připlouvali na lodích také jiní obyvatelé země, příslušníci cizích ras. Podivovali se nám a žádali po nás, co jsme měli lepší a z čeho jsme se těšili.

Zadrželi jsme je vždy a udělali z nich otroky. Nikdy jsme nepustili na svobodu muže, jehož jsme dopadli se zbraní v ruce. Všichni nám museli sloužit. Jejich potomci zůstali otroky ve stejné rodině jako otcové.

Tímto způsobem jsme chtěli zabránit tomu, aby o nás cizinci nevyprávěli ve své vlasti a nepřilákali tak ještě jiné. Usilovali jsme také o to, abychom si vytvořili lid, nad kterým bychom my, erarieři, mohli bohorovně vládnout.

Každá cizí rasa s sebou přinášela nové názory a nové znalosti a dovednosti. Většinu z nich jsme zavrhli, ale někdy jsme se mohli přece něčemu naučit, například tkaní oděvů.

Jednou k nám přišli hubení, nažloutlí muži s černými vlasy a dlouhými vousy, sice už dávno před mou vládou, ale zvěst o tom se u nás udržela nezkalená. Přinesli vědění o číslech.

Až dosud jsme znali »tyr« a »mal«. Mal vzniklo ze světových stran, na kterých stálo slunce. Spojili jsme nejvyšší bod a nejhlubší stín a pak oba podobné body mezi nimi.

Mal nám bylo běžné pro všechno, co souviselo s tím, co bylo stvořeno. Naproti tomu tyr nám bylo svatým. Ukazovalo nám trojí Božskou bytost a bylo tajemstvím.

Tu přišli žlutí lidé a řekli:

"Máte úplně pravdu. Tyr, tři, je Božská dokonalost. Mal, čtyři, je lidská dokonalost. Sestavíte-li Božské a lidské, dostanete to největší a nejdokonalejší, co může pro lidi být, totiž posvátné číslo, sedmičku.

Od žlutých vidoucích jsme se naučili ještě více. Ukázali nám, že když se spojí čtyři body kříže »mal« jinak, dají čtverec. Naučili nás čísla mezi jednou a čtyřmi a další čísla nad nimi až k jedničce ve vyšší rovině, desítce.

Erarieři si tím mysleli, jak jsou nesmírně moudří a duchovně bohatí. Pocítili tak velikou vděčnost, že dali cizincům lodě a pustili je na svobodu, když se od nich naučili všemu, co bylo možné.

Z mořeplavců a dobrodruhů, kteří dopluli k našim břehům, se zvolna nashromáždil »lid«, nad nímž jsme my erarieři vládli. Velká propast nás dělila od lidu, který v podstatě pocházel jako my z lemurierů, ale byl nám způsobem svého vývoje bytostně cizí.

Především nás napadlo, že jen velmi málo z nich se dovedlo vyprostit z hrubohmotných obalů, vidět bytostné a jednat s nimi, jak jsme tomu my byli zvyklí po celé generace. Jestliže k nám přišli lidé, kteří to rovněž uměli, zanikla tato schopnost většinou hned u jejich dětí.

Pro lid byly zákony a ty nesměl porušovat. Nás se tyto zákony netýkaly. Rozumělo se samo sebou, že erarier neučinil nic, čím by se postavil na roveň lidu. Když se to však přece někdy stalo, nebyl již erarierem a byl vyhoštěn z našeho kruhu.

V Orokunově říši byl veliký ostrov, kde žili ti, kdo se zachovali nedůstojně, a proto byli vyloučeni ze svého stavu. Oni i jejich potomci mohli své provinění odčinit jen hrdinskými činy.

Jestliže vykonali takový čin, zvěstovali skaldové jejich slávu, abychom je opět mohli přijmout do našich řad. Proto vyprávěly naše hrdinské písně vždy znovu o ostrovní zemi, bydlišti hrdinů. Tito hrdinové a jejich potomci však byli v podstatě zavrženci. Je proto přirozené, že všichni naši hrdinové se předtím dopustili hlubokých poklesků.

O nás erarierech víte jen málo. Neměli jsme zapotřebí, aby pěvci zvěstovali naši slávu. Byli jsme šťastní, a proto jsme obšťastňovali lid, který mohl pod naší ochranou spokojeně žít. Byli jsme velkomyslní, hrdí lidé. Co jsme činili, dělo se z vnitřního popudu, který jsme bez zábran uposlechli.

 

NEJUŠLECHTILEJŠÍ z našeho rodu byla Amma-Era, kněžka! Dívala se na hvězdy, vykládala proroctví našich věštců a tvořila pro nás spojení s Bohem, jak jsme si ho představovali.

Když cítila, že se blíží její konec, předala svá tajemství panně, která se jí toho zdála hodna. Ta byla pak Amma-Era.

Jak velice jsme kněžku ctili, tak málo jsme se o ni starali, pokud nás nedonutila nějaká starost, abychom se jí zeptali. Žila osaměle. Hovořila jen příležitostně se svými žáky, hvězdopravci. Byla nad kněžími, kteří obstarávali bohoslužby a bohoslužebné úkony. Nikdy jim však nedávala přímo rozkazy, nýbrž sdělovala své pokyny králi, který je předával dále, když se mu zdály dobré. Když mluvila, nebo varovala, nestarala se již potom, zda bylo její rady uposlechnuto.

V dobách tísně nebo veliké radosti řídila Amma-Era bohoslužebnou slavnost, které se však mohl zúčastnit jen král a jeho družina. Lid z ní byl vyloučen. Důvodem bylo, že lid mne Ororuna a Orokuna, měl za bohy. Amy sami jsme tomu věřili. Jestliže však Amma-Era vzývala vyššího Boha a přinášela mu oběti, kde potom zůstala víra lidu v nás? Dnes vidím, jak to všechno bylo nesprávné. Tenkrát jsme se ale považovali za velmi moudré a nedotknutelné.

 

ATLANTIS BYLA  znějící země. Měli jsme nádherné kněžské chóry, jaké asi svět od našich časů již nikdy neslyšel. Každá denní doba měla své vlastní zvuky, které byly odposlouchány od znění sfér. Slyšeli jsme tenkrát víc než vy dnes!

Náš sluch byl jemný a citlivý pro tóny vesmíru a naše hrdla mohla čistě a jasně napodobovat tyto harmonie.

Proto naše bohoslužba sestávala hlavně ze zpěvů a rejů, které k těmto chórům krokem prováděli kněží. Vy, dnešní lidé, si už neumíte představit, jaká závažnost a síla, ale i kolik slavnostního je v takových rejích. Soblibou byl při nich napodobován běh hvězd, jak dalece nás o něm naši věštci poučili.

Až bude země opět vyzvednuta do své dřívější výše, uslyšíte možná i vy znění ve vesmíru, podle něhož se hvězdy pohybují svými drahami.

Je podivuhodné být spojen s přírodou. To, co bylo stvořeno před dávnými časy, jsme nazývali »pra« a cítili jsme se s tím zajedno.

Našim dětem jsme vyprávěli, že nebe, otec, se spojilo s matkou, zemí. A že jejich děti jsou obři, kteří museli na rozkaz svých rodičů zdobit jak zemi, tak nebe. K tomu dostali nesmírnou sílu. Síla je dar a zavazuje sloužit tomu, od koho pochází. Tak vznikly skály, moře a hvězdy.

Když bylo vše hotovo, zastyděly prý se nebe a země za své neotesané syny a přivedly na svět nové pokolení, erariery, kteří byli hodni ovládat všechno vybudované.

Ale to bylo jen vyprávění pro děti. My jsme to věděli lépe. Neznali jsme jiné bohy kromě trojjediného nejvyššího Boha, který se nám zjevil. Teprve lidé, kteří přišli po nás, pohlíželi na vůdce bytostných jako na bohy. Co s nimi zažili, žilo dál v písních a pověstech a dostalo se tímto způsobem do hrdinských zpěvů Eddy.

 

BŮH SE NÁM  zjevil v době, kdy erarieři nebyli na zemi ještě dlouho. K jednomu z nich, který se stejně jako můj otec jmenoval Har, »nejvyšší«, přistoupila světlá postava a poučovala ho:

 »Nahoře v nejsvětlejších výšinách stojí královský hrad, kde bydlí Bůh se svými dvěma Syny, Světlým a Vážným. Vážný je určen za krále na zemi, budou-li jednou lidé takoví, že si království Boží zaslouží. Jeho jméno jest Imanuel; bude bydlet mezi lidmi a sám jim vládnout. Světlý je pánem nad odloučenými, dokonalými dušemi, které již nepotřebují sestupovat na zemi.

Jednou, docela pozdě, se také Imanuel opět vrátí do říše svého Otce.«

To byl trojjediný Bůh, k němuž jsme se modlili: Bůh Otec a Boží Synové.

Když jsme o nich chtěli hovořit ve značkách, udělali jsme tři hory, takto: /// To mělo znamenat, že jsou povzneseni nad nás jako hory a mohli by nás jako hory rozdrtit, ale také že nám poskytují nesmírnou ochranu. Když jsme se modlili, nebo jsme o nich chtěli mluvit, nazývali jsme je »Trojjediný«.

Věděli jsme, že Boží poslové sestupují na zem, aby bytostným přinesli Boží rozkazy. I k nám někdy promlouvali, ale stále řidčeji, čím jsme byli sebevědomější.

Věděli jsme, že všechna síla a Pravda vychází z Boha. Mysleli jsme si však, že jsme během času obdrželi tolik síly, že ji můžeme ještě rozdávat. Jací jsme byli zpozdilci! Boží potopa nechala za jednu noc a jeden den zmizet s povrchu zemského celou naši nesmírně velikou říši.

Na dně moře leží všechno, co z ní patřilo ke hmotnosti, pokud to již nesmělo vystoupit na sluneční světlo. Dole leží také naše poklady a mnohé, co jsme vytvořili během tisíciletí. Mnohé zachránili bytostní na Boží příkaz před zničením. Bude to moci vystoupit, aby to o nás svědčilo?

Všechna naše pozemská těla zemřela smrtí plnou utrpení. Žádný erarier neunikl živý veliké potopě jako jednotliví lidé v jiných národech. Byli jsme všichni zahubeni se svými hříchy. Směli jsme však opět přijít jako jiné duchovní zárodky, znovu a znovu se vtělovat, dokud jsme se nenaučili myslet si málo o sobě a o tom, co umíme.

Ze začátku jsme tedy vzývali neviditelného Boha. Teprve za mé vlády, kdy lid viděl ve mně a v mém bratrovi bohy, se vztahovaly modlitby a chóry na nás. Přijímali jsme je »místo Boha«, ale i v našich duších se zvolna setřely pojmy a nakonec jsme vzývání a oběti, které nám byly přinášeny, považovali za naprosto správné.

Tyto oběti byly velice pěkné. Pálili jsme pryskyřice z našich lesů a ty vydávaly nejlahodnější vůni. Při tom jsme vypouštěli bílé ptáky podobné vašim holubicím, kteří v bílém kouři vypadali divukrásně. Nestalo se jim nic. Po slavnosti se zase v pořádku vrátili do svých velkých ohrad, kde se o ně kněží láskyplně starali. Z jejich letu při oběti věštili věštci všelicos. Každý směl přednést svoje otázky, pro každého byl pták vypuštěn.

Naše bohoslužebné slavnosti se konaly venku. Posvátné místo ohraničovaly obrovské kameny. V jeho středu bylo zřízeno cosi jako kamenný stůl. Na tomto kameni a na všech kamenech ohraničujících posvátné místo stály obětní mísy. Bylo jich většinou čtyřicet devět nebo i více.

 

 

NYNÍ CHCI PODAT  zprávu o našem životě:

Domy lidu byly úplně jiné než můj palác. Ze dřeva a slámy byla zhotovena kostra budovy a pak byla vyplněna a vyztužena hlínou. Střídaly se trámy, latě a klestí. Kamenů se používalo jen zřídka. Budovy měly většinou jednu velkou kruhovou místnost. U některých obydlí, postavených v posledním období Atlantidy, byla k velké místnosti připojena ještě menší místnost.

Způsob stavění byl v hlavních rysech v celé atlantidské říši stejný. Lišil se jen v jednotlivostech podle převládajícího počasí a podle podnebí. V horkých krajinách se hlíny nepoužívalo. Když se použila sláma propletená révou, vznikaly vzdušné domy, na kterých byly posazeny převislé střechy. Daleko na severu se ke stavbě domu často použilo sněhu a ledových ker.

Tyto jednoduché stavby nám stačily. Byly tím, čím měly být: Přístřeším na noc, ochranou před deštěm, zimou a slunečními paprsky. Neuzavírali jsme se na dny a týdny do svých domů. Téměř všechny své práce jsme mohli provádět venku. To nás udržovalo svěží a zdravé.

Budovy stály vždy pohromadě v malých skupinách. Největší dům takové skupiny byl »kmenový dům«, to znamená dům, který si postavil nebo dal postavit obyvatel Atlantidy, jakmile se osamostatnil a oženil se. Vtomto domě žil se svou ženou, než mu darovala děti.

Jakmile mu počet dětí začal být nepohodlný, dostala rodina oddělený dům. On sám si ponechal velkou místnost. Podle potřeby byly kolem postaveny domy pro zvířata a na nářadí, a ovšem i pro otroky a služebníky. Když děti dorostly a v mateřském domě nebylo k hnutí, dostaly také vlastní domy. Vždy muselo více synů nebo dcer bydlet společně, a tím byla pohlaví oddělena.

Některá zvířata nám musela sloužit. Obývala domy podobné našim obytným domům. Byli to losi a bizoni, jejichž mléko nám dávalo sílu, psi, kteří doprovázeli naše muže na lovu, a silná tažná zvířata, která dnes již neexistují.

Svoje náčiní jsme uschovávali v oddělených místnostech.

V domech, kde jsme bydleli a spali, pro ně nebylo místo. Jídelní nádobí a náčiní na vaření bylo většinou z mědi, méně často z břidlice. Dále jsme měli pracovní nářadí, zbraně a také hudební nástroje.

Lid musel pro nás pracovat a neměl nárok na jinou odměnu než to, co jsme mu dávali dobrovolně: bydliště, ochranu, aby mohl pokojně žít, a záruku, že bude mít dostatek potravy a oblečení. Zatímco risuni pomáhali při nejtěžších pracích, musel lid obdělávat pole a chovat dobytek. Z lidu pocházeli řemeslníci, kteří se starali o všechny potřeby.

My páni jsme také nebyli líní. Nečinnost se považovala za kletbu. Pracovali jsme však dobrovolně, což nám činilo radost. Chodili jsme na lov a za dobrodružstvím a pátrali jsme ve vesmíru.

Mnohé, co vy dnes oslavujete jako novou vymoženost, jsme my již nějakým způsobem objevili. Sluneční paprsky jsme používali k rozdělávání ohně, k hromadění tepla a k hojení nebezpečných ran. Voda poháněla naše mlýny, které mlely obilí a byliny, ale také předly nitě a pletly lana z lýkových vláken. Když jsme něco takového vynalezli, vyzkoušeli jsme to napřed sami. Pak jsme to naučili někoho z lidu a tím byla věc pro nás odbyta. Věnovali jsme se zase něčemu jinému.

Velmi brzy jsme také objevili, že v rostlinách a horninách jsou barviva, jimiž můžeme barvit šatstvo a věci denní potřeby. Při tom jsme rádi napodobovali barvy přírody, které pro nás měly tentýž posvátný význam jako tóny.

Modrá například označovala nebe, Božskou sílu a Pravdu, a proto byl plášť Amma-Ery modrý, tmavomodrý. Roucha armánů, královských kněží či kněží-králů, měla ještě přimíchanou červenou barvu, takže vznikla barva ametystu. Ametyst nosili na znamení své hodnosti i na čele a na oděvu.

Tato barva znamenala: modř božské Pravdy je pro lidské duše příliš silná, proto musí být přidána červeň božské Lásky, aby vznikla směs, kterou lidská duše snese. Kdo lidem přibližuje božskou Pravdu v nějaké formě, která dá této Pravdě znovu ožít, ten nosí oděv barvy, které vy říkáte "lila".

Zelená byla barvou pomoci vzniklé z božské Pravdy, a to pomoci v jakékoliv podobě. Zelené byly stromy a byliny, zelené bylo moře, když bylo v klidu. Zeleně se směli oblékat všichni, kdo byli ve světě jako pomocníci: strážci pořádku a bezpečnosti, ošetřovatelé raněných a vůdcové nezletilých.

Žluté bylo nebeské Světlo, poznání. Žlutá byla proto barvou králů, jestliže nevykonávali svůj úřad jako kněží. Žlutě se mohli odívat všichni, kdo uměli psát a psané slovo číst.

Všichni ostatní chodili oblečeni hnědě v rozmanitých odstínech a jiných barev, i dříve uvedených, užívali ke svému okrášlení. Hnědá jako barva země, naší matky, byla také správnou barvou jejích synů.

Ženy se oblékaly většinou bíle a používaly k ozdobě barvy, které vetkávaly do látek. Mnohé z nich uměly velmi zručně zdobit oděvy. Vzory k tomu si braly z přírodních tvarů kolem sebe. Na okraji moře se mušlí používalo ke zdobení oděvů nebo se nosily jako náhrdelníky.

Ve vnitrozemí jsme k okrášlení oděvů používali kromě barevných vláken i peří ptáků, z kamenů a ze zubů zvířat jsme měli řetězy. Ale nosili jsme rádi, zvláště muži, také ozdoby, zejména náramky a jakési štítky ze zlata, stříbra, bronzu a mědi, bohatě zdobené drahokamy.

Král nosil nejčastěji širokou zlatou čelenku. Míval jich víc protože podle denní doby a činnosti, kterou se právě zabýval, se barvy drahokamů musely střídat.

Čtení a psaní byla umění, která byla vyhrazena nejvznešenějším z nás. Naše písmo sestávalo z run, značek, které byly vyřezávány do dřeva nebo byly vrývány do kamene. Za posledních časů naší říše je vznešené paní vetkávaly také do oděvů kněží nebo do látek, jimiž byl pokrýván oltářní stůl.

Tyto značky nepředstavovaly jednotlivá písmena, nýbrž většinou celá slova, která byla podle svého sestavení vykládána různě. Tak byla značka, která znamenala matku, také značkou pro zemi, ale i pro pocity matky vůči svým dětem, a tak dále.

Naše značky měly buď dobrý nebo špatný význam. Ti, kdo uměli číst, je nacházeli i v přírodě, v kůrách stromů a v žilkování kamenů. To nás zpočátku ještě víc spojilo s přírodou, ale pak - jako vždy, když se lidský rozum zmocní takových věcí - to nemálo přispělo k našemu zániku. V posledních dobách byli totiž mezi námi lidé, kteří ze značek vyrostlých v přírodě vždy vyčetli něco, co jim ve skutečnosti napověděl jejich rozum. Tím způsobili svou vlastní zkázu, strhli však i ostatní do zlých účinků svých nesprávných výkladů.

Největší část řemeslníků zpracovávala rudy. Rudy byly dobývány za pomoci obrů, ale tavení a formování se od nich lidé naučili již dávno. Uměli jsme zhotovovat nádoby všeho druhu a také míchat kovy, aby byly pevnější nebo ohebnější podle toho, k čemu byly použity.

Ze zbraní jsme měli meče, kopí a krátké nože. Také hroty šípů se již dávno nedělaly z kamene jako za našich předků, ale z lehounkého kovu s jasným leskem. Našimi nástroji byly sekery, pily a spirály, které sloužily k vrtání otvorů velkou rychlostí.

Měli jsme také udice a pasti z kovu, směly se však používat pouze na dravá zvířata. Která z nich jsme potřebovali jako potravu, usmrtili jsme hned na místě a netrápili je tím, že by musela zraněna čekat v pasti nebo na háčku, až budou vysvobozena.

Naši muži uměli zhotovovat nádherné štíty, které se připnuly k tělu a kryly je. Vyráběli také štíty, jež se držely jako ochrana volně před tělem. Vyklepávali je, až vznikly ozdoby, nebo do nich vrývali značky a kresby. Jiné štíty byly potaženy dračí koží a nic jimi pak nemohlo proniknout. Urozený erarier se však s opovržením odmítal schovávat v mužném boji za podobný štít.

Muži s ještě dovednějšíma, jemnějšíma rukama vyráběli šperky na ozdobení těla i oděvů. Své domovy jsme nezdobili.

Jiní muži zpracovávali kožešiny, že mohly být použity jako oděv nebo jako hřejivé přikrývky. Kůže z medvědů a vlků sloužily také za lůžka. Kůže zubrů a bizonů dovedli muži ztužit. Používaly se jako ochrana nohou, ale i na popruhy, tažné řemeny a podobně.

Jiní zase stavěli podle našich údajů mlýny, které sloužily k různým účelům. Měli jsme veliká kola na broušení nožů a zbraní a jiná na hlazení kovů. Měli jsme dokonce zařízení na dělení a hlazení kamenů i pece, v nichž jsme ze směsi písku, vody, vápna atd. dělali cihly. Cihly jsme mohli přidáním barev vyrábět také barevné.

U mého paláce měla každá hradba jinou barvu. Sedm hradeb, sedm barev. Kdyby barvy byly jen natřeny, byly by ve vodě rychle zmizely. cihly však byly celé probarvené. My jsme vůbec dovedli mnohé, čím se vy chlubíte.

Aby se k armánům co nejdříve dostaly písně, modlitby a předpisy Amma-Ery. vyryly se značky do dřeva, větší a zřetelnější než obvykle. Pak se dřevěné desky přetřely poddajnou bílou směsí, která se nechala napolo ztvrdnout, sejmula se a dala úplně vyschnout. Nato byly bílé desky ponořeny do barviva a teď se mohly pestré značky otiskovat na tenoučké dřevěné pásy tolikrát, kolik jich bylo zapotřebí. Kdybychom byli žili déle, byli bychom určitě přišli ještě i na kovové značky a papír. Toto »tlačení« či tisknutí prováděli jen erarieři. Obyčejný lid tisknutí rozuměl právě tak málo jako psaní.

Tkaní hrubých látek na plachty a k potažení rodinných domů prováděli muži, všechno ostatní tkaní byla práce žen. Dříve ženy spřádaly proužky lýka a ze vzniklých provázků zase lana nebo se provázky tkaním spojily dohromady. Později jsme na spřádání měli mlýny. Vlákna se spřádala na mlýnských kolech, což opět prováděli muži. Ženy neměly ve mlýnech co dělat.

Kletbu, která spočívá na vás, jsme neznali: neměli jsme peníze. Všechno, co jsme potřebovali, jsme si opatřili buď přímo z přírody nebo výměnou. Mohly se vyměňovat jen věci stejného druhu.

Nebylo tedy možné, aby někdo zaplatil oděv, který utkal jiný člověk, polnímí plodinami nebo výtěžkem lovu, ale musel za něj něco sám udělat. Mohlo se také stát, že ten, kdo oděv utkal, nemohl potřebovat nic z věcí, které zhotovil příjemce. V takovém případě šli oba k rozhodčímu. Byl to muž, který měl řešit všechny nesrovnalosti, jež se vyskytly v jeho okolí. Věděl, kdo by asi práci příjemce oděvu mohl potřebovat, a zprostředkovával výměnu proti výměně tak dlouho, až byli všichni zúčastnění spokojeni.

Jinak tomu bylo, když erarier nechal někoho z lidu pracovat pro sebe. Každému erarierovi byl podřízen určitý počet osob, jejichž práci nemusel platit, protože jim jako protihodnotu poskytoval obživu a ochranu. Jestliže potřeboval něco, co neuměl zhotovit nikdo z jeho chráněnců, poslal k rozhodčímu. Rozhodčí pak potřebnou věc vyměnil jinde za výrobky z erarierova okresu.

Rozhodčí pocházeli z lidu, nebyli to erarieři. Měli na starosti urovnávat všechny vzniklé nesrovnalosti, nejen při výměnném obchodě. Kromě toho zasedali a hlasovali u soudu, zvaného thing.

Byly dva soudy: lidový soud a vysoký soud. Vysoký soud vypovídal z říše erariery, kteří se něčím provinili. U vysokého soudu nebyl zastoupen nikdo z lidu, zato se ho zúčastňovaly všechny hlavy rodin z okresu.

Thing neboli lidový soud zasedal jednou za měsíc, tedy dvanáctkrát za rok, a sice vždy, když se blížil úplněk. Při lidovém soudu byly rozsuzovány spory, nebo se mohly přednést prosby a stížnosti, které byly odevzdány příslušnému erarierovi. Vysoký soud se scházel jen podle potřeby a byl tajný. Byl svoláván na odlehlá místa a konal se v noci.

Naše říše byla rozdělena na nesčetné okresy. K jednomu okresu, který spravoval rozhodčí, obvykle patřilo dvacet rodin. Několik okresů bylo spojeno v kraj, nad kterým vládl erarier. A kraje tvořily království, které bylo pod žezlem armána, krále-kněze.

Jednou v roce, o zimním slunovratu, se všichni králové scházeli ke královskému soudu, aby nejvyššímu králi složili účty ze své činnosti, přijali nové pokyny a projednali vládní záležitosti. Při tomto soudu měli všichni králové na hlavě ozdobu z rohů, která byla posvátnější a vznešenější než náčelenka, protože rohy směli nosit urození »synové Světla«. Tehdy jsme totiž věřili, že jsme synové Boží.

Na královském soudu nedošlo nikdy ke sporu. Nejvznešenější v říši byl nejvyšší král. Jeho hodnost přecházela dědičně na jeho nejstaršího syna, kterého měl vychovat tak, aby byl svého dědictví hoden. Stavovské povědomí bylo u nás tak silné, že nikoho nenapadlo zpochybňovat, co nejvznešenější vyslovil. Byl přece Božím zástupcem.

Při tomto královském soudu byla také přinášena krvavá oběť. Každý král přivedl ze své říše nejsilnějšího býka, zubra. Býci byli na sebe pouštěni tak dlouho, až jeden z nich nade všechnu pochybnost zvítězil. Nemusel druhé býky usmrtit nebo poranit, stačilo, když je zahnal na útěk. Venku byli zase chyceni. Nejsilnějšího býka nejvyšší král zapíchl a jeho krev byla vylita na kámen thingu, což byl kamenný sloup. Král, z jehož říše pocházel obětní býk, měl při tomto královském soudu první hlas po nejvyšším králi.

Po skončení královského soudu se konaly nejméně sedm dní velké slavnosti, jichž se směl účastnit dokonce i lid z okolních okresů, ovšem na oddělených návrších. Zde byly pořádány soutěže v obratnosti, prováděny krokové reje, především se však zpívalo. Mužské sbory zpívaly divukrásné mužské chóry, které složila Amma-Era.

Objevovali se zde i skaldové. Přednášeli hrdinské zpěvy za doprovodu hudebních nástrojů. Jejich zpěvy tvořily vrchol slavnosti. Jeden skald obzvlášť vynikal a pro mnohé lidi bylo největší radostí života, když ho mohli slyšet.

Mnohem později se znovu vtělil na ostrově, který nazýváte Island, jako bard Sämund. »Sebral« prý úryvky starých hrdinských písní. Ve skutečnosti nic nesebral, ale z jeho nitra vystoupily znovu písně, které kdysi zpíval. Napsal je, jak mohl, protože naše stará kulturní hodnota směla být zachráněna. Do svých písní však vložil i pověsti z pozdějších dob, kdy lidé považovali bytostné za bohy.

Jaký byl vývoj po naší době, ať vyprávějí jiní. Čím víc se dění od nás vzdaluje, tím pro vás bude srozumitelnější. Já se musím omezit na naši říši, na náš život a provinění.

 

ŽENY JSME MNOHO  necenili, jak jsem již řekl. Žily svým vlastním životem, odděleny od života muže, který je vyhledával jen tehdy, když potřeboval jejich služby. V jiných úrovních stvoření jsme se od té doby naučili, jak byl náš postoj k ženám nesprávný a jak vysoko má žena stát!

Že jsme si žen vážili tak málo, bylo zapříčiněno hlavně asi tím, že jsme vším změkčilým opovrhovali a že jsme neměli pochopení pro city, které ženy projevovaly navenek. Kdo byl slabý, připadal nám neschopný. Proč tedy vychovávat neduživé dítě, jen proto, že je to naše dítě? Ale ženy pečovaly s obzvláštní láskou o slabé a bezmocné. Nechápali jsme to.

Potřebovali jsme potomky, a proto jsme potřebovali ženy, které nám potomky darovaly. Žena erariera musela pocházet rovněž z erarijského rodu, musela být mravně bezúhonná, nesměla před sňatkem poznat muže a musela se po uzavření sňatku dát cele do služeb rodiny.

Bylo nám jedno, jestli byla krásná. Musela mít silné, dobře rostlé tělo, aby mohla nosit urozené syny, musela být vycvičena ve všech domácích pracích a musela umět zpívat a hrát na nástroj.

Vaši takzvanou »lásku« jsme neznali. Vyvolili jsme si ženu podle svého pozorování a vyjednávali jsme pak s otcem. Jestliže byl otec již mrtev, rozhodoval o ní nejstarší bratr. Ona sama nebyla nikdy tázána. Byla čest být vyvolenou.

Z námluv jsme ale také nedělali obchod jako u mnoha jiných národů. Děvče nemuselo přinést do manželství nic, než co mělo na těle, a ani nápadník nemusel platit rodičům. Šlo jen o to, zda otec souhlasil s blízkým spojením s oním erarierem a chtěl napříště považovat obě rodiny za spojence k ochraně.

Měl-li důvody nápadníka odmítnout, pak se později mužští členové rodin již neznali. To se ale stávalo zřídka. Obyčejně volil muž děvče, u něhož si byl jist, že ho neodmítne, neboť při volbě se přece nechával vést jen rozumem. Jestliže jednání skončilo dobře, konala se svatba bezprostředně poté, to znamená o příští bohoslužebné slavnosti. Nejpozději tedy za sedm dní.

Svatba byla jediná příležitost, kdy směla žena, kromě Amma-Ery, vstoupit na bohoslužebné místo. Bohoslužeb se jinak nesměla zúčastnit. Aby obdržela požehnání armána nebo v menších místech kněze, směla se žena, kterou si muž zvolil, účastnit bohoslužebné slavnosti.

Stála vně kruhu, přes hlavu a obličej přehozený šátek, aby naznačila, že byla dosud slepá ke všemu mimo mateřský dům nebo dům, kde žila s dalšími dívkami. Když bylo po obvyklé bohoslužebné slavnosti, přivedli ji dva příbuzní k muži a předstoupila s ním před kněze, který se pomodlil a požehnal svazku. Sezdaní pojedli společně kousek chleba, vypili kalíšek vody a pak za zpěvů kněžského sboru sejmul muž své ženě šátek, který jí zakrýval hlavu a obličej. Ruku v ruce kráčeli z kruhu a šli domů. Pokládali bychom za opovrženíhodné dělat za sňatku dvou lidí hlučnou slavnost.

Přiváděla-li žena svému muži na svět jen děvčata, byl to důvod k rozluce manželství. Směl ji »darovat« některému svému chráněnci, přičemž děvčata vzešlá z tohoto manželství šla s ní, a směl se znovu oženit, aby měl dědice.

Jestliže byla žena bezdětná a zůstala bezdětnou po pět roků, musela se vrátit ke svým rodičům a měla stejné postavení jako neprovdané děvče.

V prvém případě se muž samozřejmě o svou ženu, kterou poslal pryč, a o její děti musel starat. Protože byla ženou jeho chráněnce, rozumělo se to samo sebou. Jestliže se však žena musela vrátit k rodičům nebo bratrovi, měli se o ni starat oni.

Dívky, kterým bylo víc než třicet let, nesměly zůstat neprovdány. Když si ji až dosud nevyvolil žádný erarier, daroval ji otec nebo bratr některému ze svých chráněnců, takže ona i její potomci náleželi příště k lidu a neměli s erariery nic společného.

Také manželství v lidu byla, kromě uvedené výjimky, uzavírána podle mužovy svobodné volby. Zde však nebylo svazku požehnáno veřejně. Kněz přišel do domu a požehnal dvojici, která se rovněž musela spolu podělit o chléb a vodu.

Když se manželům narodil chlapec, byly s tím spojeny různé slavnosti. U lidu bylo zvykem, že otec donesl novorozeného chlapečka ke svému ochránci z řad erarierů, který mu ihned dal jméno. V den, kdy se konala další bohoslužba, zanesl erarier dítě ke knězi a dal je posvětit pro život.

Jestliže byl novorozenec synem erariera, muselo se s jeho pojmenováním počkat až do dne příští bohoslužby. Otec zanesl své dítě ke knězi, který si dal během modlitby a vzývání Boha darovat jméno »shůry«. Přirozeně že i toto dítě bylo posvěceno pro život.

Syn krále obdržel své jméno od Amma-Ery, která ho také posvětila a vložením ruky na něho zprostředkovala Boží sílu ke službě Nejvyššímu.

 

DÁVÁNÍ JMÉNA  bylo něco velice významného, alespoň pro chlapce. Děvčatům určovala jméno matka a dávala jim je bez jakékoliv slavnosti. U chlapců dávání jména probíhalo jinak.

Věděli jsme, že ve jméně člověka je duchovní síla a že je v něm vetkán kus jeho osudu. Proto také otcové nesměli sami volit jména. Jinak by totiž vyhledávali jména, která »přinášejí štěstí«, a tím by bylo již předem porušeno to, co bylo při stanovení jména rozhodující.

Mnoho staletí bylo dávání jména slavnostním úkonem, který směl být vykonán jen s čistým srdcem a po hluboce procítěné modlitbě. Potom si však erarieři již přestali uvědomovat posvátnost tohoto obřadu. Byl považován za poctu, která je prokazována ochránci. Ochránce dost často vykonával tuto povinnost bezmyšlenkovitě a nepomyslel na to, že tím byl porušen Boží zákon. Jména vybraná svévolně a bez uvážení se pak již k chlapcům nehodila a vzniklo z toho mnoho utrpení.

Neumíte si představit, jak mnoho musel takový ubohý hoch trpět pro nesprávně zvolené jméno. Byl třeba od narození označován za prchlivého, hrubého a že se nedovede ovládat, zatímco jeho duše nevěděla nic o těchto chybách. Byl však vychováván podle svého jména, bylo v něm potlačováno každé hnutí mužné odvahy a musel vykonávat povolání, které znemožňovalo růst povahových vad, naznačených v jeho jméně. Od jiného se žádaly hrdinské činy jen proto, že na ně poukazovalo jeho jméno, zatímco on byl tichým člověkem, pohrouženým do sebe. I zde lidský nerozum a lidská domýšlivost zkřivily cosi, co mohlo být požehnáním lidstva.

Dítě zůstalo u matky tak dlouho, dokud nezačalo být pro rychle přibývající sourozence v místnosti příliš těsno. Pak bylo podle potřeby postaveno nablízku obydlí pro chlapce nebo děvčata. Dělalo se to tak u lidu stejně jako u erarierů.

Jakmile dosáhl chlapec z lidu určitého věku, musel se učit řemeslu, které určil jeho otec spolu s erarierem. Také on byl vlastnictvím ochránce, jako jeho otec, a cítil se při tom dobře.

Děvčata se učila ručním a domácím pracím u matky. Musela si brzy zvyknout pečovat o své malé sourozence a zavčas se naučit, že si své právo vůbec žít musí vykoupit ochotností a poslušností.

V pravých manželstvích nebyl nedostatek dětí. Bylo hanbou mít méně než sedm dětí, velmi často se jejich počet zvýšil až na jedenadvacet a nebyly vzácné případy, alespoň u erarierů, že všichni byli synové.

Syny erarierů vyučovali otec a kněz všemu, čemu se chtěli učit a co jim dělalo radost. Lenost se považovala za nejhorší neřest, nehodnou erariera, mohl se však úplně sám rozhodnout, čím se chce zaměstnávat.

Zvlášť nadaní chlapci byli vychováváni na kněze, což bylo považováno za obzvlášť velkou čest, a všichni po tom velmi toužili. Protože kněží se nesměli ženit, vyrovnal se rozdíl mezi množstvím narozených chlapců a děvčat většinou šťastně.

Dcery erarierů se u matky naučily všemu, co jim mohla ukázat. Ve čtrnácti letech přicházely na nějakou dobu k Amma-Eře, aby je vycvičila v umění léčit. Také tyto vznešené dívky se musely naučit považovat se za vedlejší věc v životě státu i v životě mužů. Jen pro své děti byly důležité.

Lidé, kteří přišli po nás, si přinesli již jiné názory a zaujímali k ženě jiné stanovisko. Později se nezachovalo ani toto postavení ženy.

Naše ženy musely pečovat o domovy a udržovat je v čistotě, starat se o oblečení a vychovávat děti. Potravu opatřoval otec rodiny. Přinášel ji do osady a ženy musely jen zužitkovat a připravit, co donesl.

Kde dcery dorostly a v domě nebo v osadě bylo proto mnoho žen, musely ženy, které nebyly dost zaměstnány domácí prací, tkát a příst, drtit zrní do nádoby a podobně. Některé ženy uměly velmi dobře zdobit hrnce a džbány, zhotovené z hlíny. Malovaly je a vyrývaly do nich ozdoby. Takové věci denní potřeby uměla udělat každá žena.

Kdo však chtěl mít pěknější věci, zanesl vytvarované předměty k dovednějším ženám. Ty je ozdobily a vložily do pece na vypálení. Často ženy vytlačily po okraji vzor z mušlí, což uměla každá. Z rákosu pletly ženy rohožky a koše, které se nosily na zádech nebo v ruce.

Každá žena uměla zpívat. Neučila se tomu, prostě uměla zpívat. Ze vzduchu, z větru, z vln slyšela zvuky; slova si k tomu tvořila sama. Zřídkakdy se dědila píseň z matky na dceru. Stávalo se to jen tehdy, když se v ní zpívalo o hrdinských činech v rodině, které se měly dochovat potomkům. Ženy zpívaly při práci, zpívaly svým dětem a s nimi, především ale zpívaly svému muži, když přišel domů unaven z lovu a dobrodružství. Ženské a mužské hlasy nebyly nikdy míchány. Zasloužilo by si opovržení, kdyby muži doma zpívali.

Měli jsme různé nástroje, abychom na ně doprovázeli zpěv nebo napodobovali tóny Všehomíra. Měli jsme třeba různě dlouhé trubky ze dřeva, na které jsme hráli, co jsme odposlouchali od větru. Rovněž jsme přes vydlabané kmeny napnuli kůže a na ně se bubnovalo.

Do korun stromů jsme zavěšovali různě veliké desky z rozličných kovů. Na desky se tlouklo také různě velikými holemi, které byly zčásti omotány. Hraní vyžadovalo velkou zručnost a mnoho cviku. Kdo na tento nástroj uměl mistrovsky hrát, nemohl vlastně dělat nic jiného. Jestliže se na něj hrálo dobře, zněl krásněji než všechny ostatní nástroje.

Měli jsme i velké harfy, na které hrály také naše ženy.

Skaldové používali malé přenosné nástroje s několika napnutými zvířecími střevy. Na nich doprovázeli svoje hrdinské písně. Rok co rok putovali od osady k osadě a všude svými zpěvy rozplameňovali srdce. Také oni byli erarieři. V posledních dobách napsali své hrdinské zpěvy ve značkách. Co z nich bylo uchováno před zkázou, vyjde jednou na denní světlo!

 

ROZDĚLOVALI JSME  přesně koloběh slunce a okruh, který zdánlivě opisovalo kolem naší země, jsme nazvali »rok«. Vy jste naše slovo převzali. Náš rok se dělil na tři roční doby: na jaro - mládí země, na léto - mužný čas, který se dělil na rané a pozdní léto, a na zimu - čas stařecký.

Kromě toho jsme počítali na měsíce. Pokaždé, když byl měsíc v úplňku, uplynul jeden »měsíc«. V našem roce jsme počítali přesně dvanáct měsíců, každý šestý rok jich ale bylo třináct. Jinak by se naše roční doby posunuly. Tento třináctý měsíc byl považován za zvláště posvátný. Nekonal se v něm lidový soud, zato však nádherný královský soud v čase zimního slunovratu. Byl to čas, který beztak přál slavnostem a oslavám. Děti narozené v tomto třináctém měsíci byly považovány za děti štěstěny, jimž se v životě všechno podaří.

Náš čas jsme měřili podle slunce. Podle jeho stínu jsme mohli přesně určovat hodiny. Za doby mé vlády žil mezi námi dovedný badatel. Objevil, že není třeba řídit se podle stromů a jejich stínů, ale že se mohou postavit tyče, které svým stínem ukazují čas na kamenných deskách.

 

NEMOCI JSME  téměř vůbec neznali. Naše Amma-Era dovedla zachycovat léčivou sílu z bylin a věděla přesně, kdy se mají tyto šťávy použít, takže jsme je na sebe nechávali působit preventivně a ne jako vy teprve až nemoc již nastala.

Amma-Era musela připravovat také masti na rány a náplasti. Naučila však tomuto umění každý rok také skupinu dívek z naší veliké říše, takže všude byly připraveny pomocnice pro případ neštěstí.

V jejích vlastních rukou byla velká Boží síla, takže vkládáním rukou mohla odnímat bolesti nebo je alespoň mírnit. Tuto sílu měla v tak vysoké míře jen Amma-Era, která zrovna žila u nás. Síla se nedala přenést ani naučit. Mezi kněžími a zejména mezi kněžími-králi, armány, byli ovšem vždy někteří, kteří tuto sílu měli v menší míře také.

Nemohlo být vyléčeno jen tělo toho, jehož duch byl nemocen. Pro takového bylo také lepší, když zemřel a odložil své chyby na onom světě.

Doba našeho života byla mnohem delší než vaše. Žili jsme, dokud nebyla naše těla spotřebována, a k tomu u nás nedošlo tak rychle jako u vás. Vy totiž nezodpovědným způsobem hřešíte proti svému tělu a hřešili jste po celé generace. Budete-li smět tímto způsobem žít dál, budete pravděpodobně umírat stále mladší.

Náš otec panoval nad oběma říšemi, na zemi i na moři, zatímco jeho bratr byl jeho nejvyšším rádcem a zůstal jím také pro mne, když po smrti našeho otce byla na jeho přání velká říše rozdělena mezi mého bratra a mne. Kdybychom nebyli dvojčata, nestalo by se to, protože nejstarší syn byl vždy jediným dědicem. Bůh však chtěl, aby nastalo rozdělení, a proto nás nechal inkarnovat společně.

Bratr našeho otce byl jen o rok mladší než otec, ale nikdy mezi nimi nevznikly spory, přestože mladší byl chytřejší než starší. Věrnějšího muže nebylo k nalezení. Co řekl, to platilo; co myslel, četlo se v jeho velkých tmavomodrých očích. Jestliže jsem kromě sebe měl nějakého člověka rád, byl to Jafnar, což ve vaší řeči znamená »vysoký«. Můj otec se jmenoval Har, nejvyšší.

Jafnar byl jediný, kdo varoval dlouho předtím, než na nás přišla zkáza, ale varoval marně. Kdy se dali lidé odvrátit slovy od nesprávných cest?

Když Bůh rozhodl o našem zániku, zavolala Amma-Era Jafnara k sobě a oznámila mu, že Bůh chce ukončit jeho život, aby ho ušetřil pohledu na hrůzu, která brzy nadejde. Jafnar se vzpřímil a pravil:

»Děkuji Bohu za Jeho dobrotu. Se svým národem jsem hřešil, se svým národem chci zemřít. Nejsem lepší než ostatní.«

 

LIDÉ NEŽILI  svůj život vždy až úplně do konce. Lecjaké neštěstí přestřihlo nit života, kterou přadleny pod stromem života nechaly procházet svýma rukama.

Kdo přišel o život při dobrodružství nebo v boji s nepřítelem, byl s radostí zaveden do dvorany hrdinů. Kdo však byl zabit v neslavné rozepři nebo přišel o život při neštěstí, zřítil se či podobně, o tom se předpokládalo, že musí pykat za nějaký hřích. Proto se věřilo, že po smrti nezůstal erarierem a že byl podroben těmže proměnám jako lid.

Věděli jsme, že když skončí náš život v Atlantidě, není všemu konec. Tomu jsme se naučili, už když jsme trávili čas společně s bytostnými. Věděli jsme, že je-li tělo spotřebováno, smí se rozpadnout, aby zaniklo. Věřili jsme však, že náš božský zárodek smí vystoupit do říší, z nichž přišel.

Bylo pro nás samozřejmé, že erarier smí vystoupit: Pán země se přece nemohl provinit tak dalece, aby mu jeho provinění zabránilo ve vzestupu. Jestliže se pozemsky provinil a přišel na ostrov, přišel i na onom světě na ostrov s jinými sobě rovnými. Bylo to jeho neštěstí, ale také jeho věc, po které nám ostatním nic nebylo.

Když se nás někdy naše děti zeptaly, co se později stane s božskými zárodky takových erarierů, museli jsme se vlastně rozmýšlet, co odpovíme. Domnívali jsme se, že se budou smět inkarnovat opět zde dole na ostrově a pak snad budou moci někdy své provinění odčinit nějakým hrdinským činem.

Ostatní zavírali oči pro tento život klidně a téměř radostně a očekávali, že jim duchové, kteří odešli na onen svět, přijdou naproti a v triumfálním průvodu je doprovodí nahoru.

Přitom jsme byli pevně přesvědčeni, že muži dojdou na mnohem vyšší úroveň než ženy. Zemřelé děti přicházely do divukrásné zahrady, kde je čisté ženy opatrovaly tak dlouho, až děti zapomněly na své pozemské zkušenosti a již se nebály sestoupit k zemi.

U lidu tomu bylo jinak. Lid měl zákony a proviňoval se proti těmto zákonům. Když zemřel muž z lidu, přišel nejdříve k bráně, kde musel odložit vše, co se mu zdálo být na sobě samém dobré. Takový, jaký byl teď, byl zkoušen a podle výsledku byl odeslán do úrovně, kde se musel učit odkládat svoje chyby.

Pak přišel znovu k bráně, kde mu bylo odebráno získané dobro a byl poslán opět do jiné úrovně. To se opakovalo tak dlouho, až se zbavil všech chyb. Potom konečně přišel do zahrady, kde na něho bylo při vstupu vloženo všechno jeho dobré jako slavnostní oděv. Zde se mohl zotavit a zesílit. Teprve pak se směl zase vtělit.

Takové názory o rozdílném zacházení s pány a s lidem nemohly vést k dobrému konci. Přesto vím, že jsme se dopouštěli mnohem méně chyb a hříchů než vy dnes.

 

NYNÍ MÁM VYPRÁVĚT  o tom, o čem dosud nikdo nepodal pravdivou zprávu, o zániku Atlantidy!

Všechno, co se k vám dosud dostalo o zániku Atlantidy, bylo nesprávné nebo jen částečně správné. Kdo by také o tom mohl vyprávět? Vždyť nezůstal nikdo naživu, kdo prožil tuto strašlivou událost. A kdo z nás se znovu vtělil, měl přes oči duchovní pásku, takže o minulosti nic nevěděl.

Ale vždycky byli lidé, kteří mohli vidět o něco dál než do svého hrubohmotného okolí. Ti se leccos dověděli a vyzdobili pak vlastními smyšlenkami. Co bylo správné, přitom zkřivili.

 

DLOUHO, VELMI DLOUHO  mluvili Amma-Era a Jafnar proti naší domýšlivosti, pýše a našemu zdánlivému vědění. Varovali a hrozili, ale marně! Dokonce i já, který jsem to jako král mohl vědět lépe, jsem se bránil všem těmto chmurným proroctvím a nakonec jsem varujícím nařídil, aby mlčeli. Neviděl jsem nic zlého v tom, co zavrhovali.

Tu jednoho dne připlul ze svého ostrova Orokun. Byl velmi vážný, on, který býval jinak vždy veselý.

»Bratře,« pravil, »mám zlé sny. V našich říších není všechno, jak má být! Temno se blíží k našim světlým okresům, temno, které jsme sami vyvolali! Přemýšlejme, jak bychom mohli odvrátit zkázu, která nám hrozí.«

Když dokonce i můj bratr viděl něco takového, musel jsem se nad tím zamyslet, ale nechtěl jsem to dát najevo.

»Vystrašili tě Jafnar a Amma-Era svými proroctvími?« zeptal jsem se tak posměšně, jak jen bylo možné.

Orokun zavrtěl hlavou.

»Ještě jsem o tom nemluvil s nikým kromě tebe. Bratře, nepohrdej mými výstrahami! Ve hvězdách je pro nás vepsáno něco strašného! Pomysli na to, co zvěstovali naši staří věštci: "v jedné jediné noci budou všichni erarieři vyhlazeni s povrchu zemského!"«

»Vykažme tedy obry ze země. Ztratíme tím užitečné služebníky, ale lid je musí nahradit a my budeme mít pokoj!«

»Bratře, nejde tu o obry!«

Ještě dlouho mluvil Orokun o všem, čeho se obával. Já jsem ho však neposlouchal a on smutně odešel.

V noci se mi zdálo, jako bych viděl stát vedle sebe andělskou postavu. Držela v ruce svícen se sedmkrát sedmi hořícími plameny. Podívala se na mne vážně a pravila:

»Každý plamen jeden rok!«

Zvolna zhášela jeden plamen za druhým. Když byly zhašeny všechny plameny, hodila svícen vysokým obloukem do hlubin.

Teď jsem byl bdělý a bděle jsem pozoroval dění kolem sebe. A viděl jsem, jak hluboce jsme se zapletli do své pýchy a domýšlivosti, jak se již jen ze zvyku tážeme po Bohu, jak my sami

vedeme lid nesprávně, když se dáváme uctívat jako bohové

a tím mu uzavíráme cestu k nejvyššímu Bohu.

Viděl jsem ještě víc, mnohem víc. Jen co jsem začal v sobě pohřbívat víru v to, že jsme bez hříchů a neomylní, vynořily se náhle přede mnou naše hříchy jeden po druhém a ukázaly se ve své strašlivé nahotě.

Ještě sedmkrát sedm roků nám nechala milost Boží. Za tuto dobu se může změnit mnoho! Ano, může, když se chce! Ale kdo chtěl?

Příštího dne jsem poslal pro Amma-Eru a Jafnara. Zatímco můj nejvěrnější měl radost, že jsem konečně došel k poznání, zahalila stará Amma-Era svou tvář a plakala:

»Příliš pozdě!«

To jsem nechápal. Musí se ihned začít lidu vyprávět o tom, co jsem viděl, zažil a myslel. Pak by obrat musel být ještě možný!

Jel jsem k Orokunovi, abych se s ním poradil. Souhlasil se mnou: Musíme svolat všechny armány, abychom jim oznámili, co víme! To se stalo. Již zakrátko se shromáždili všichni královští kněží a toužili slyšet, proč byli svoláni mimo obvyklý čas.

Amma-Era musela jen pro nás zařídit důstojnou bohoslužebnou slavnost, z níž byli vyloučeni i obři. Pak jsem vyprávěl vše, co jsme prožili.

Všech se zmocnil bezmezný údiv. Bylo jim zpočátku jako mně: Nemohli uvěřit, že na nás spočívá vina a že se dopouštíme hříchů. Vysvětlil jsem jim, že jim úplně rozumím, že však noční zjevení anděla mi přineslo procitnutí a střízlivé poznání.

»Spokojte se s tím, co jsem viděl, anděl přece nemůže přijít ke všem pěti stům!« volal jsem zoufale.

Ale oni kroutili hlavou a pravili:

»Ať nás ani nenapadne pochybovat o tom, co říká náš král, ale předtím asi vyslechl mnoho chmurných proroctví. To mu ve snu pomátlo smysly.«

A dokazovali, že pokud oni žijí, nezměnilo se nic v mravech a chování erarierů. Co bylo tak dlouho správné, bude správné i nadále. Lid ovšem již není takový, jako byl dříve. Tu se mnohé změnilo k jeho škodě. Dodržování zákonů by se mohlo brát ještě vážněji, mohly by se zavést ještě přísnější tresty.

Jejich moudré řeči by mě málem přiměly, abych opět změnil svůj názor a uvěřil tomu, čemu bych vlastně tak rád věřil. Vtom pozvedl Jafnar varovně svůj hlas.

Mnozí proti němu reptali. To se ještě nikdy nestalo, královské soudy probíhaly vždy ve slavnostním klidu. Polekal jsem se; i to byl zjevný důkaz, že již není vše tak, jak má být.

»Má-li stařec strach, nechte ho za jeho hříchy pykat!« posmívalo se několik mladších armánů.

Tu předstoupila s planoucími zraky Amma-Era a vyprávěla, jak Jafnar odmítl Boží milost, aby mohl zůstat se svým lidem.

Její vyprávění učinilo přece jen dojem. Orokun navrhl, aby byly zapáleny zápalné oběti a vypuštěny holubice. Jestliže jsme my erarieři před Božím zrakem bez viny, poletí holubice ve velikých kruzích a v pořádku se vrátí domů.

Všichni jsme souhlasili. Byly zapáleny obětní mísy. Modrý kouř nádherně stoupal k bezmračné obloze. Naše srdce naplnila radost. Věděli jsme, že Bůh s námi není nespokojen.

Nyní bylo vypuštěno sedm sněhobílých ptáků. Jejich peří se zářivě odráželo od modré oblohy. Ale --- jako jedinou ranou spadlo všech sedm ptáků mrtvých na zem!

Zmocnilo se nás zděšení. Dosud nikdy se nestalo něco podobného. Vykuřovadlo neobsahovalo jedovaté látky, ptáci byli svěží a zdraví. Je to tedy přece pravda, že se Nejvyšší na nás hněvá, na nás, své syny, své erariery?

Nebylo již nikoho v celém kruhu, kdo by o tom pochyboval, ale bylo mnoho těch, kteří si chtěli zoufat. Teď šlo o to, abychom odhalili své hříchy, jeden po druhém, a ke každému jednotlivému hříchu pokorně řekli: »Jsem vinen.«

Tři dni trvalo zkoumání, po tři dny jsme byli malí a pokorní sami před sebou. Ale u mnoha z nás to asi ještě nebyla ta pravá pokora. Co se zrodí jen ze strachu před tím, co přichází, platí před Bohem méně než nic. My jsme si však tehdy mysleli, že jsme při sebezpytování a ponížení sebe samých učinili, co bylo možné. Teď bylo nutno přivést lid na lepší cestu.

»Abychom ukázali, že to myslíme skutečně vážně,« pravil Jafnar, »nemůžeme dělat nic jiného, než když lidu řekneme, co na nás čeká, a že se ale také lidu přiznáme, do jakých hříchů jsme upadli. S obrácením musíme začít my a lid nás bude následovat jako vždy.«

Jeho návrh na nás působil téměř ještě drtivěji než Boží soud. My, bohorovní erarieři, kteří ještě před třemi dny na sobě nenašli ani nejmenší poskvrnu, jsme se měli lidu přiznat, že jsme hříšníci jako všichni ostatní lidé a že jsme u Boha v nemilosti? Kde by zůstala poslušnost a úcta lidu?

Kromě toho jsme se dali již dávno uctívat jako bohové a nevyprávěli jsme lidu nic o Nejvyšším, abychom neuškodili naší vážnosti. To mělo být najednou jiné? Co by bylo z víry lidu v nás? Kdybychom pak něco poručili, neřekli by:

»Kdo ví, zda je to správné? Vždyť oni nás již dříve klamali.«

Jakmile tato slova zazněla u soudu, zvolala Amma-Era:

»Klamali, ano, to je to správné slovo! Klamali jste lid, který teď bude kvůli vašim hříchům zatažen do Božího soudu!«

»Odkdy mluví ženy při královském soudu?« ozvaly se mladé hlasy.

»Amma-Era je kněžka!«

»To je nám jedno, má mlčet, kde mluví králové!«

Opět zde byla ta strašná různost názorů, zrozená z obavy, že ztratíme u lidu vážnost.

Dříve než jsem tomu mohl zabránit, opustila Amma-Era mlčky tichými kroky kruh. Již nikdy nevykonávala svůj úřad.  Ještě téže noci povolala dobrotivost Boží věrnou služebnici domů. Avšak běda nám, zemřela dříve, než vyškolila novou Amma-Eru a než jí požehnala. Již nikdy nebyla v Atlantidě Amma-Era.

Když ctihodná kněžka opustila kruh, zavládlo na několik okamžiků mlčení. Pak ale nastala vřava, která nebyla hodna králů. Stěží se mi podařilo zjednat klid. Znovu a znovu se ozývaly názory jednou pro Amma-Eru a podruhé proti ní.

Konečně jsem poslal všechny do hostinských obydlí, která byla pro takové příležitosti vždy postavena v blízkosti prostranství, kde se konal soud. Příštího dne jsme se chtěli v klidu dál radit.

Nazítří ráno jsem musel vést slavnost a oznámit královskému shromáždění smrt kněžky. Zase o jedno znamení Boží nemilosti víc.

To uznali všichni, ale před lidem se nechtěli pokořit. Po dlouhých poradách, které se protáhly na pět dní, jsme se konečně usnesli sdělit lidu, že Atlantis je v Boží nemilosti.

Každý armán to měl oznámit ve své říši, každý kněz ve svém městě. Lid se měl polepšit a také my erarieři jsme se chtěli zbavit svých hříchů, pokud bychom nějaké měli. Zákony se měly od nynějška provádět s železnou přísností. Nikdo, kdo překročí zákony, nebude v Atlantidě trpěn. Do královského soudu za zimního slunovratu pak jistě budeme moci podat zprávu o pokrocích. A mezi sebou jsme to chtěli s nápravou svých vlastních chyb myslet opravdu vážně.

Řeči, nic než řeči! Zmocňuje se mne hořkost, když je teď opakuji. Jak měl mít Bůh trpělivost s lidmi, které po tisíciletí tak bohatě obdarovával a jimž teď tolik chyběla všechna pokora?

 

KRÁLOVSKÝ SNĚM  byl skončen. Lid se dost divil, co asi přimělo těch pět set armánů, že se sešli v tak nezvyklou dobu. Lid však měl čekat. Nejdříve museli být poučeni erarieři.

Postupovalo se obvyklou cestou: každý armán svolal své kněze a každý kněz své erariery. A stejný postup jako u armánů se opakoval u kněží a pak u erarierů.

Zprvu tomu nechtěl nikdo věřit. Pomalu se však dali přesvědčit a pak hledali vinu u lidu, jen ne sami u sebe!

Tak daleko to dospělo do nejbližšího královského soudu. Uplynulo šest drahocenných měsíců. Armáni poznali, že poučení lidu se nemůže přenechat kněžím. Pokud kněží dosud nepřesvědčili množství erarierů, nedalo se u lidu očekávat vůbec nic.

Nyní jsem měl vydat prohlášení pro všechen lid, které měl každý armán zveřejnit ve své říši! Celé dny jsme se radili, jak sestavit prohlášení, abychom si tím nezadali. Konečně byly runy vyryty. Toto neblahé prohlášení, kvůli němuž jsem zažil tolik lítosti, se hluboce vtisklo do mého nitra. Znělo:

»Lidé Atlantidy! Bohové se na vás hněvají. Porušujete zákony. Ať se každý zpytuje, v čem chyboval, a zbaví se svých chyb. Jestliže se v krátké době úplně nepolepšíte, sešlou na vás bohové soud, jaký svět dosud nezažil. A strhnete s sebou do záhuby erariery i armány.«

Bylo to strašné překroucení skutečnosti, jemuž jsem propůjčil své jméno. Vnitřně jsem věděl, že je to nesprávné, ale domníval jsem se, že když se udělá krok, budou se moci učinit ještě i další.

Na lid neudělalo prohlášení vůbec žádný dojem. Ani to, že zákony byly přísnější, se lidí téměř nedotklo.

Uplynul rok, aniž se navenek cokoliv změnilo. Pouze jsme si my, armáni, nesmírně zhoršili své postavení vůči Bohu, ale to jsme si nepřiznali. Před mým duchem se objevil jeden již zhaslý plamen. Již jen čtyřicet osm!

 

DALŠÍCH ŠEST  roků uběhlo stejným způsobem. Už jsme si téměř zvykli na stav vnitřní stísněnosti. Vtom nám naši věštci oznámili, že měsíc je mnohem větší než dříve! Větší měsíc prý pozorovali již během posledních let, ale domnívali se, že je to patrně klam. Měsíc přece nemůže růst. Teď jsme však náhle všichni viděli, že se měsíc skutečně zvětšil a vypadá velmi hrozivě. Mělo to být opět znamení od Boha?

Rozhodl jsem se říci lidem jen tolik pravdy, kolik bych mohl podle svého mínění zodpovědět. Dal jsem tedy oznámit, že anděl mi ve snu pověděl o Božím trestu, který stihne lid Atlantidy. Pak jsem dal rozhlásit zprávu o Božím soudu a o smrti holubic. Přirozeně nebylo řečeno, že »Bůh je nespokojen s armány«, nýbrž »s lidem Atlantidy!« A konečně jsem poukázal na zvětšený měsíc.

Všechny zprávy měly opravdu výsledek, ale zcela nečekaný. Lid bědoval strachem a krčil se, ale jen několik dní. Pak lidé začali hledat příčinu dění a právě tak jako my ostatní ji nehledali u sebe.

»Erarieři už nejsou takoví, jako byli dříve. Utiskují nás. Špatně s námi zacházejí. Hřeší.«

A erarieři dostali strach z množství lidu a snažili se obhajovat.

»Podívejte se na armány! My jednáme jen podle jejich příkladu!«

Neuplynul ještě ani měsíc a všechny stavy v Atlantidě stály proti sobě.

Bývali jsme pokojným a svorným národem. Nebyla to ovšem Bohem chtěná svornost, protože spočívala na utiskování jedné části druhou. Ale přesto se dalo u nás žít v klidu, jestliže byl člověk erarierem. Lid to jinak neznal a také to dosud ani jinak nechtěl.

Teď nastaly nepokoje. Náhle se mezi lidem objevili štváči, kterým lid věřil! Kdybychom se předtím pokorně přiznali ke svým chybám a společně s lidem prosili o Boží smilování, byli bychom na tom lépe než teď, kdy se velké množství lidu vzepřelo proti nám a svalovalo vinu na nás.

Bylo příliš pozdě na přiznání. Museli jsme se především neúprosnou pěstí postarat o klid. Obři nám měli pomoci. Obři! Ano, kde jsou obři? Napadlo nás, že jsme je už dávno neviděli. Pro všechny starosti jsme na své pomocníky zapomněli. Dal jsem pokyn, aby v celé říši vzlétli draci a hledali obry, ale bylo to marné.

Jednoho dne ke mně přišel Orokun a oznámil mi, že asi před dvěma měsíci dostali obři od svého bytostného vůdce rozkaz opustit Atlantidu. Měli uplatnit své síly jinde, neboť naše země je zasvěcena zániku.

Museli jsme se ozbrojit proti lidu sami, což se nikdy předtím nestalo. Mnoho krve teklo v oněch hrozných letech, která předcházela zániku. Konečně byl zase klid v říši, klid, kdy byli lidé vyčerpáni a zsinalí strachem.

Nikdo již nemohl popřít, že se měsíc hrozivě zvětšil, ale jen proto, že se nezadržitelně blížil k zemi. Naši věštci již mohli vypočítat, kdy se asi srazí s naší zemí.

Blízkost měsíce působila neblaze na naše těla. Mnoho lidí onemocnělo, nastaly epidemie a strašné duševní nemoci, které působily nakažlivě. Zde nepomohlo, když kněží vkládali na nemocné ruce, málo platné byly léčivé nápoje. Všude umírali lidé. A víc než polovina lhůty uplynula. Nemohl jsem to již snést. Ať armáni činí, z čeho se mohou před Bohem zodpovědět. Svolal jsem lid nejbližšího okresu a přiznal se otevřeně ke svým hříchům.

Co jsem si od toho sliboval? Už nevím a snad ani tenkrát jsem to nevěděl jasně. V každém případě to dopadlo úplně jinak, než jsem očekával. Lid řval a křičel:

»Bůh, který se obviňuje z hříchů? - - Co to má znamenat? To je přece zcela nemožné! To je nějaká léčka, která má přimět lid k tomu, aby se přiznal ke svým skrytým hříchům. Ne, tak hloupí nejsme. Tato léčka byla nastražena zbytečně.«

Armáni se na mne hněvali. Svým přiznáním jsem jenom snížil důstojnost nejvyššího krále a sám jsem z toho neměl sebemenší prospěch. Chtěl jsem se vzdát koruny, ale nedovolili mi to. Zmatek a neklid byl všude, kam se kdo podíval. Nikdo již nevěřil druhému. Orokun ke mně již nepřišel.

Teprve mnohem později jsem se dověděl, že ho jeho věrní bytostní věznili v jeho paláci, aby při našem vzbouření neutrpěl škodu. Zaséval lásku a důvěru a sklízel teď ovoce svých činů. I já jsem miloval svůj lid, ale především sám sebe. To byl můj největší hřích. Jafnar stál věrně při mně, ale nebylo v jeho moci utlumit následky našeho vlastního jednání.

Každý sedmý den mluvili kněží k lidu, napomínali jej a zapřísahali, aby zanechal špatných cest, protože zkáza se nezadržitelně blíží.

Konečně již velká část lidu nemohla odporovat, že se nad námi stahuje skutečně něco strašného. Nevypadalo to, jako by se slunce zatemňovalo? Také počasí se změnilo, bylo chladněji, mnoho pršelo a uvnitř země se ozývalo temné dunění a rachocení. Ano, bylo to skutečně tak, jak říkali kněží: Atlantis byla zasvěcena zániku!

Část lidu již neopouštěla ve dne v noci místa, vyhrazená pro bohoslužby. Ječivě a naříkavě volali k bohům. Když jsem se ukázal, prosícíma rukama mi téměř strhli oděv z těla. Ale většina lidu nechtěla nic vědět o prošení a naříkání.

»Musíme-li přece zahynout, chceme svého života napřed ještě užít!«

Propukla taková touha po požitcích, jakou svět nikdy předtím, ale ani nikdy potom nezažil.

Nebylo neřesti, která by se nešířila. Nedbalo se již na žádný zákon. Každý si vzal, co se mu líbilo. Nikoho nebylo možno volat k zodpovědnosti. Mnoho erarierů se sice postavilo proti tomuto kalnému proudu, ale nebyli jednotní a neměli důvěru k vůdcům a přesvědčení, že by jejich námaha ještě nějak prospěla. Tísnivé zoufalství se vkradlo do našich kdysi tak hrdých řad.

Měsíc se přibližoval, svit slunce byl stále více mdlý a země duněla!

 

ČTYŘICET DVA  roků uplynulo a před námi byla lhůta jen něco přes sedm let. Mezi námi bylo mnoho lidí,  kteří tuto lhůtu nepovažovali za milost, ale za zostření trestu.

»Když už to má jednou nastat, proč tak dlouho čekat na něco, co je nevyhnutelné? Ať přijde zničení!«

Vím, že jsem ve snaze pomoci svému lidu směl odpykat mnoho svých hříchů, ale moje pokání bylo nepopsatelně těžké.

Jedné noci duněla země silněji než obvykle. Na podzemní dunění jsme si mezitím zvykli. Ve vzduchu byl zvláštní kouř. Vyběhli jsme ze svých obydlí. V dáli se rozlévala na obloze červená zář jako od ohromného požáru. Zář byla stále silnější a silnější!

Teď jsme spatřili příčinu: obě naše nejvyšší hory v blízkosti nás chrlily kamení a oheň a ničily rozsáhlé plochy země kolem. Také jedna hora uprostřed moře začala za několik nocí hořet a z jiných říší docházely stejné zprávy.

Co mohlo ještě přijít? Až do konce trvání Atlantidy již neustaly sopky ve své činnosti a během času docházelo i k náhlým přívalům vod. Zdálo se, jako by nezadržitelně se blížící měsíc přitahoval vody, takže se k němu zvedaly.

Ještě tři roky, ještě dva roky lhůty!

Naše údolí již neposkytovala obilí ani trávu. Všechno shnilo na stéblech. Dobytek neměl potravu a hynul slabostí. Co jsme měli jíst? Hladověli jsme. V moři hynuly ryby a ptáci padali mrtví ze vzduchu. Naši draci byli bez potravy jako my všichni, ale dovedli si pomoci. Loupili lidi, nejraději ženy a děti. Když jsme jim v tom chtěli bránit, chrlili oheň, zapalovali obydlí a svými mohutnými ohony odhazovali útočníky. Myslím, že mnozí lidé to dělali úplně stejně jako draci a zaháněli hlad jako oni.

 

ZAČAL POSLEDNÍ ROK.

Dožijeme jej do konce, nebo přijde zkáza dříve? Naši věštci říkali, že již jen několik měsíců nás dělí od srážky s měsícem.

Lid zuřil, užíval a vztekal se dál!

Nebylo jej možno udržet. Bohoslužebná místa osaměla. Ani lidé, kteří ve strachu a úzkostech bez přestání úpěli k Bohu, již nepřicházeli. Snad směli zemřít dřív, než nastala celá ta hrůza.

A pak přišel den, kdy se měsíc hrozivě rychle řítil na naši zemi!

Zdál se být krvavě červený a nesmírně veliký. Je to vůbec ještě měsíc, není to nějaká jiná žhavá hvězda? Všechny zachvátilo zděšení.

Teď, teď to musí nastat! Teď!

Na okamžik se zdálo, jako by se otřásala celá země, jako bychom se všichni dostali do žhavého proudu a pak - - všechno přišlo. Stejnou rychlostí se měsíc vzdaloval. Bylo možno zřetelně pozorovat, jak se vzdálenost mezi ním a námi opět zvětšuje.

Nezměrný jásavý výkřik stoupal k nebi! Lidé, kteří ještě před chvílí stáli celí zděšení upoutáni na svých místech a nemohli promluvit, tančili kolem v divoké radosti. Zachráněni, zachráněni! Zánik nebude! Věštci věštili špatně! Kněží lhali! Žijeme ještě a měsíc je pryč. Teď se i všechno ostatní rychle zlepší!

Tráva a zeliny opět vyrostou a poslouží za potravu zvířatům i lidem. Budeme moci utišit hlad. V Atlantidě nastane opět klid!

Všichni divoce křičeli jeden přes druhého a křik lidí téměř přehlušil dunění uvnitř země! Vody se zvedly, jako by se chtěly vrhnout za měsícem, a země, na které jsme stáli, začala klesat. Ne, nebyla to mýlka: pevná země nezadržitelně klesala! Tam u moře již vlny zaplavovaly celé řady obydlí!

Náhle se nálada lidí změnila! Radostný křik se změnil ve výkřiky zoufalství a úzkosti. Pak se davy daly do pohybu. Všichni směřovali k horám. Bylo to však marné. Na naše nejvyšší hory jsme nemohli vystoupit, protože hořely. Ale ani jejich vrcholky by nás nemohly zachránit. Klesaly se vší ostatní zemí.

Nastala ještě i bouře, obloha byla temně černá a blesky šlehaly všemi směry! Pak padaly veliké kroupy a zraňovaly lidi i zvířata.

Den a noc trvala tato hrůza a pak byla Atlantis, pyšná, nádherná Atlantis, potopena.

Byl jsem jeden z posledních, kteří zahynuli. Jako za trest za svoji zbabělost jsem musel přihlížet, jak nejprve zapadá celé mé okolí, a nebyl jsem schopen třeba jen někomu pomoci. Každý zemřel tam, kde právě stál, žádná rodina nebyla pohromadě. Každý se pouze snažil, aby se zachránil, každý musel zemřít strašlivou smrtí sám. Nikdo jí nebyl ušetřen. Ani jediný obyvatel Atlantidy nevyvázl z této hrůzy živý!

 

LIDSTVO DNEŠKA! Slyš hlas toho, který nebyl lepší než ty. Jako jsme zahynuli my, musíte i vy zahynout v hrůze a děsu, když ani v nejposlednější hodině nechcete slyšet! Jako my jdete vstříc zničení ve spravedlivém soudu!

To k vám volá Ororun, poslední král Atlantidy.

 

Ororun skončil. Světlo zjasňuje jeho postavu a ta se po tomto přiznání stává lehčí. Děkuje a pozvedá ruce. Jeho cesta ho vede z mlhy vzhůru do země ozářené sluncem. Rozhřešeno - vykoupen!

Blíží se Hualkar, »Veliký«, král Inků, aby vyprávěl o sobě a své říši:

 

 

Běh časů se valí a vlní a z doznělých tisíciletí se vynořuje Ororun, poslední král Atlantidy, aby odstranil omyly, které utkvívají na osudu jeho tehdejší země. Jeho pohled se vrací daleko nazpět a v jeho vážných tazích se zračí bolest.

 

 

Nemáte oprávnění publikovat komentáře. Pro komentování článků musíte být přihlášení.

Návštěvy

Dnes:28
Včera:704

Právě přítomno lidí
2

Lid Páně

 

Žádný člověk nemá být nucen ke změně své vůle. V budoucnosti však mají být ponecháni v klidu a míru všichni ti, kteří skutečně patří k lidu Božímu. Nikdo nesmí beztrestně na ně ukázat špinavým prstem. Bude pak ihned poznamenán a zahyne. Každý výsměch a tím spíše čin se zcela neočekávaně, rychle a hořce vymstí na tom, kdo ho provedl.

Lid Páně se konečně shromáždí pod jeho praporem a bude chráněn. Avšak jen ten, kdo má odvahu přiznat se k tomuto lidu! Nikdo jiný. Stojíme již na prahu počátku této hodiny!

Abdrushin

Jste hledající?

Přidejte se k nám na 

www.rok2020.cz

...návod na přežití...

 

Nebezpeční fanatici rozumáři a materialisté

 Znovu se mi doneslo, že někteří lidé dokonce i telefonují takzvanému odborníkovi na náboženství Vojtíškovi a ptají se ho na mě. Dotyčný pak o mně tvrdí, že jsem blázen a že jsem si vytvořil sektu.  

Jednoduchá otázka na kterou si může každý sám odpovědět: Kdo zpustošil tento svět a přivedl jej do záhuby? Byli jsme to my, slušní lidé, kteří dodržujeme Desatero Božích přikázání a ze všech sil se snažíme vřadit do zákonů stvoření? Anebo to byli nebezpeční fanatici a devianti rozumáři a materialisté? Odpověď si mohu uspořit, protože pro ni svědčí celé dějiny.
 

Následující slovo nepřináší nové náboženství, ale chce být pochodní pro všechny vážné posluchače nebo čtenáře, aby tím našli pravou cestu, která je povede do vytoužených výšin.

Abdrushin

Komentáře článků

  • Nebezpeční fanatici rozumáři a materialisté
    Pavel Krajíček Pavel Krajíček 08.12.2019 17:40
    Sledujte ty zvrhlosti - ti rodiče, jedné naši registrované uživatelky, tady stále slídí a pomlouvají ...

    Číst dále...

     
  • Nebezpeční fanatici rozumáři a materialisté
    Pavel Krajíček Pavel Krajíček 30.11.2019 09:22
    Diskuze jsou na nějaký čas jen pro přihlášené uživatele. Také úvodní modul na hlavní straně s novými ...

    Číst dále...

     
  • Proč se mnoho lidí po pozemské smrti ocitne po kolena v bahně?
    Jitka Brewczyńska Jitka Brewczyńska 03.11.2019 22:03
    Když jsem se ještě věnovala pomoci bližním v oblasti poradit proč se jim děje to či ono, přišla za ...

    Číst dále...

     
  • Nové důkazy o tom, že Poselství Grálu bylo pozměněno lidskou rukou
    Katarína Krutáková Katarína Krutáková 03.09.2019 13:24
    ĎAKUJEM tisíckrát p.Krajíček.

    Číst dále...

     
  • Předmluva pro fanatické ateisty a materialisty
    Pavel Krajíček Pavel Krajíček 28.07.2019 21:25
    Ty věříš na Boha? Jak můžeš věřit na pohádky? Já věřím na pohádky? Kdo tady věří, že z ničeho vzniklo ...

    Číst dále...

Real time web analytics, Heat map tracking
X

Nemáte potřebná oprávnění

Pouze ověření uživatelé mohou kopírovat