Pravé lidství

Jen opravdové lidství je pravou Bohoslužbou

Návštěvy

Dnes:84
Včera:158

Právě přítomno

1
online

Přihlášení

78 registrovaných
0 dnes
0 včera
0 tento týden
2 tento měsíc

Událost za událostí se budou řadit k těžkému řetězu strašlivých zklamání, která jsou však pro lidi léčivá, protože by se jinak nikdy neprobudili z bláznovství vlastního sebepřeceňování. Musí se konečně sklonit před tím, jehož milostí smí vůbec být – před Bohem!

V blízké době zmohutní toto vyzařování tak, že ve velmi mnoha případech přijde zpětné působení ihned, bezprostředně!

To jest ta moc, která brzy poleká pozemské lidi, a které se pak v budoucnosti budou muset obávat! Ale jenom ti se mají doopravdy co obávat, kdo činili bezpráví.

Abdrushin 

Real time web analytics, Heat map tracking

Buddha

V paláci Kapilavastu panoval čilý ruch: byl očekáván kníže, který se měl vrátiti z lovecké výpravy.

Již deset dnů byl vzdálen muž, který byl stře­diskem své rodiny, dvora i říše. Co se mu asi přiho­dilo? Ještě nikdy nebyl tak dlouho vzdálen domova.

„Kdy přijde otec?“ vyptával se maličký Rahula nesčetněkrát za den, a lichotil se brzy ke kolenům matčiným, brzy mazlivě se tulil v ná­ručí své kojné.

Leč ani matka, ani chůva nemohly dáti dítěti odpovědi a utěšovaly je všemožnými pamlsky. Matka, krásná kněžna Mája, přistupovala stále častěji k vysokým oknům a pohlížela toužebně dolů do údolí. Jejím rtům unikl tichý sten:

„Siddharto, choti můj milovaný, kde meškáš tak dlouho?“

Marné volání, marné bědování! Ba i slzy, stékající nezadržitelně kněžně po tvářích, byly prolévány nadarmo. Manžel se nevracel. Den po dni míjel, aniž došly zprávy o vzdáleném knížeti.

Mája zahalila svou jemně formovanou hlavu, s níž splývaly černé, modravě lesklé copy, bílým závojem a odmítala jakýkoliv pokrm. Stará kojná jí proto domlouvala:

„Kněžno, můj květe, mé dítě! Nesmíš ztráceti odvahu! Odlož vdovský závoj! Ještě není čas, abys jej nosila!“

Vatha, která ji od narození vychovávala, vrhla se své paní k nohám s prosbou, aby něco pojedla.

V tom zaznělo radostné voláni a břeskné zvuky rohů! I gong se rozhlaholil. Ne, není to klam! Kníže se vrátil!

Mája se vzchopila, rozběhla se k své vyhlídce, ale zahlédla jen četný průvod právě vjíždějící do nádvoří paláce. A již také přiběhl starý věrný sluha Kapila, maje ruce zkřížené na prsou a hlu­boce se ukláněje, oznamoval:

„Kníže se vrátí ještě před západem slunce. Poslal napřed loveckou kořist a část svého průvodu, poněvadž má v úmyslu vrátiti se domů jinou cestou.“

Palác rázem oživl. Kořist byla složena a vzbudila všeobecný obdiv. Jízdní zvířata a lovní ptáci byli dopraveni do svých útulků. To se ovšem neobešlo bez štěbetání. Vždyť si měli tolik co vy­právět! Mimoto bylo nutno všechno připraviti k důstojnému uvítání knížete. Celý palác měl zářiti krásou!

Knížecí palác byl věru krásný, pohádkově krásný! Vystavěn z bílých kamenů na předhoří vzdorného, zasněženého pohoří Himalájí, shlížel daleko do údolí, jehož úrodnou rovinou protékal veliký proud, odvádějící své vlny do vzdáleného moře.

Bílý zámek, který se jasně odrážel od temného, skoro chmurného pozadí, byl daleko viditelný. Kolem zámku rozkládaly se překrásné, pečlivě pěstované zahrady plné květin. Dlouhé úponky, obsypané velikými květy, ovíjely se kolem vyso­kých stromů a přečnívaly s jedné koruny na dru­hou, tvoříce tak stinná loubí, jimiž bylo možno se procházet a vdechovat líbeznou vůni.

V zahradách rostly vzácné plody a četné slu­žebnictvo staralo se o to, aby jedovatí hadi nebo jiná malá škodlivá zvířata nerušili klid.

 

Palác byl již od pradávna sídlem knížecího poko­lení Čakja, které vládlo nad nádhernými rovinami Gangu a daleko za pohoří Himalájí. Blahobyt a štěstí doprovázely odedávna knížata Čakja, kteří si s oblibou říkali Gautama. V rukou nynějšího knížete, všemi milovaného Siddharty, změnil se blahobyt v bohatství, štěstí v pozemskou bla­ženost.

Nyní se vracel domů! Slunce stálo ještě na nebi, ale sklánějíc se k západu, měnilo již své zabarvení.

Štěbetání ptactva změnilo se v něžný zpěv, když se průvod blížil. V čele průvodu jela tělesná stráž knížete na malých hbitých koních. Vojáci byli oděni v bílá vlající roucha, přepásaná pestrými šerpami. Na hlavách měli bílé roušky umělecky zřasené a bohatě zdobené. Již na služebnictvu bylo viděti bohatství knížete.

Za nimi blížil se mohutnými kroky Siddhartův oblíbený veliký slon. Nad nádherným rudým sedlem vypínal se jakýsi druh zlatého baldachýnu, který měl knížete chránit před slunečními pa­prsky. Nyní si paprsky zapadajícího slunce po­hrávaly se zlatými ozdobami, lesknoucími se a třpytícími se v jeho svitu.

Za slonem šel lehkým, skoro tanečním krokem bílý oř knížete. Bylo to vzácné zvíře z dalekých zemí. Jeho hříva a dlouhý, hustý ohon třpytily se stříbrnou bělostí.

Pak šli koně průvodců a za nimi jako poslední, zbrojnoši, kteří měli kolem těla ovinuté zelené šerpy a zelené šátky vpletené do bílých turbanů.

Průvod se stále více blížil. Mája mohla již nyní všechno zřetelně rozeznati. Spěchala choti v ústrety. S druhé strany přihnal se princ Rahula, který utekl kojné, jež se udýchaně belhala za ním.

Ačkoliv všichni spěchali, přece přišli k vyso­kému, pozlacenému palácovému portálu teprve tehdy, když kníže sestupoval již po zádech skrče­ného klečícího sluhy se slona dolů. Radostně vy­kročil vstříc svým drahým.

Byl to dosud mladý muž, krásných rysů a vyšší postavy, jevící sklon k tělnatosti. Dlouhé vlasy spadaly mu v hedvábných vlnách na ramena, kučeravý vous, vroubící tváře, zvyšoval dvojnásob bledost jeho obličeje.

Vztáhl k svým milým dlouhé, úzké ruce, vo­laje při tom radostná slova pozdravů a lichotek. Vstoupil s nimi do paláce a kráčel třpytnými, bohatě zdobenými komnatami.

Tam ho přijali sluhové a doprovodili do míst­nosti, kde v nádrži, vyložené hlazenými plotnami vzácných kamenů, šplouchala vonná voda.

Po koupeli přišli sloužící s vonnými mastmi a potírali jeho tělo tak dlouho, až údy pocítily úlevu. Odpočívaje na drahocenných pokrývkách, přijal kníže občerstvující nápoj a odebral se potom do zahrady za svou chotí a dítětem. Našel je odpočí­vající na koberci pod vysokým, košatým stromem.

Vyprávěl jim nejprve o lovu, při kterém uko­řistili množství zvěře a kromě toho i jednoho tygra a dva veliké leopardy.

„Kožišina jednoho z nich bude zdobiti lůžko Rahulovo,“ sliboval maličkému. Ale chlapec po­třásl hlavou.

„Rahula nechce ničeho, co zastřelili jiní. Za­nedlouho si ukořistí kožišinu sám.“

Otec se usmál.

„Chlapec je úplně jiný než já. V jeho věku nemyslel jsem ještě na budoucí námahu, nýbrž vzal jsem, co mi sluhové přinesli a co mi dal můj otec. Jsem žádostiv, co se z něho vyvine. Věřím, že všechna ta nádhera, která ho obklopuje, je mu lhostejná.“

Mája to potvrdila a doložila:

„Jest mnohem vážnější, než jiné děti jeho věku. Možná, že bude učencem.“

Chlapec před několika minutami odběhl přes bujně zarostlý záhon k hustému křoví. Rodiče ve svém rozhovoru nedávali na něho pozor. Nyní přiblížil se k nim plouživými kroky a jeho tvá­řičky byly zaplaveny slzami. Vrhl se vedle otce na zem a propukl v usedavý pláč.

Na starostlivé otázky matčiny po příčině jeho pláče neodpověděl a jen zvolna se uklidňoval. Potom zvedl hlavu a vážně se tázal:

„Což to smí být, aby veliký had spolkl zpěvavého ptáčka? Ptáček tak líbezně zpíval. Tu přišel on... och...“

Mája zděšeně vyskočila a zatleskala rukama, aby přivolala služebnictvo.

„Had, veliký jedovatý had je v zahradě! Ne­můžeme zde zůstat!“ volala na přispěchavší slu­žebníky.

Kníže Siddharta ji uklidňoval.

„Nech jen lidi hledat, má květino! Nic se nám zde nestane!“

Pak se obrátil na svého malého synka, jehož oči byly dosud na něho tázavě upřeny, a lehce prohodil:

„Had měl hlad, chtěl jíst a nasytiti se.“

„Měl si tedy vzíti jiné zvíře, myš nebo krysu,“ řeklo dítě s důrazem. „Proč vlastně lidem a zví­řatům působí bolest?“

Kníže chvíli přemýšlel. Co má chlapci na to odpovědět?

„Had je průvodcem Višnu. Víš kdo je Višnu?“ „Ano, to vím,“ řekl Rahula pyšně. „To mi řekla Vatha. Višnu je zlý, temný bůh, který ne­návidí všechno živé.“

„Ví můj syn také, jak se jmenuje světlý bůh, který miluje celé stvoření?“ tázal se otec něžně, shrnuje děcku kadeře s rozpáleného obličeje.

„Dobrý bůh se jmenuje Sivá. Ale jest ještě jeden bůh. Vatha říká, že stojí nad oběma a spo­juje je. Můžeme spojiti dobro a zlo? Jest snad tento bůh trochu dobrý a trochu zlý?“

„Chceš věděti příliš mnoho  najednou,  můj synu! Lidé říkají, že nad Sivou a nad Višnu stojí Brahma. Možná, že později uslyšíš o něm více.“ Rahula nebyl s odpovědí spokojen, ale nic ji­ného se nedověděl. Přišla Vatha a odvedla ho do pa­láce. Místo chlapce navázala nyní na otázku Mája. „Kdo jest Brahma, můj choti?“ tázala se za­myšleně. „Ty jsi to řekl tak nějak zvláštně: lidé říkají. Což ty to neříkáš? Ty nevěříš v Brahmu?“ „Ne, Májo, nevěřím,“ zněla překvapující od­pověď. „Brahma jest pojem, který si vymyslili mudrci a učenci, aby mohli lidu vysvětlit, co by jinak nedovedl pochopit. Jestliže věří lid, že nějaký vyšší bůh drží ve svých dvaceti rukou nitky vlády nad světem, tedy se netáže již dále, proč jednoho z nich stihá takový osud a druhého opět něco jiného.“

Při tom pohlížel do dáli nepřítomným zrakem.

Mája byla však vylekána. Až dosud pevně vě­řila v Brahmu a nyní její choť, který se jí zdál býti nejmoudřejším a nejlepším člověkem, svrhl ně­kolika slovy její obraz boha v prach. Nemohla se tím spokojit.

„Siddharto, ty také nevěříš v Šivu a Višnu?“

Tázaný se na okamžik zarazil, pak obrátil tvář k své ženě. V očích se mu objevil výraz porozu­mění. Náhle věděl, že vzal této dětské duši pev­nou oporu, když jí řekl pravdu:

„Přece, Májo, věřím v ně, i když snad trochu jinak než ty.“

Mája si oddychla.

„A v Brahmu skutečně nevěříš?“

„Mohu říci jen to, že jsem ho nenalezl, ale dosud jsem ho také nehledal. Jsi nyní spokojena, má malá květinko? Zvedni jen krásnou hlavinku a nehloubej již! Zpívej raději!“

Mája se spokojeně usmála. Vzala malý strunový nástroj, který ležel vedle ní a při jeho zvucích zpí­vala úchvatně krásným hlasem různé písně. Kníže leže na zemi, díval se vzhůru do hluboké modře ne­bes a cítil se být nejšťastnějším člověkem na zemi.

 

Tak přešlo několik roků nezkaleného štěstí. Druhý chlapec, pojmenovaný po dědečkovi Suddhodana, hrál si kolem šťastných rodičů. Rahula miloval svého malého bratříčka a aby mu způsobil radost, účastnil se jeho divokých her, ač jinak byl ještě zádumčivější.

Jakmile zpozoroval, že otec má náladu vyprávět, obléhal ho otázkami a prosbami, aby mu vyprávěl něco ze svého mládl nebo z minulosti jejich rodu. Také dnes naléhal na otce tak dlouho, až svolil. „Suddhodana má jméno po dědečkovi. To byl tvůj otec? O knížeti Suddhodanovi mluví národ s úctou. Ale o babičce nevím nic. Byla také tak krásná jako moje matka?“

„Babička se jmenovala Mája jako maminka a byla taktéž krásná. Pocházela z knížecího rodu, který panoval na opačné straně Himalájí. Nikdy jsem ji neviděl, protože zemřela za několik dnů po mém narození.“

„Otče, tys vyrůstal bez matky? A kdo tě vy­choval?“

„Starý věrný sluha,Kapila, který ovšem tenkrát nebyl ještě tak stár jako dnes, a jeho žena Kusí. Otci nezbývalo času, aby se mohl mnou obírati, protože ho sousedé příliš zaměstnávali. Upírali mu jeho práva a nezbývalo mu nic jiného, než je stále zaháněti se svými vojáky od hranic. Mně však nic nescházelo. Věrnost obou zahrnovala mne vším, co dítě potřebuje.“

„Také láskou?“ zeptala se Mája.

Nedovedla si představit, že by dítě bez matky opravdu nestrádalo.

„Také láskou!“ opakoval kníže důrazně. „Čím starší jsem byl, tím více jsem se učil oceňovati lásku, která nevznikla z přirozených pout, nýbrž z věrnosti, ochotna vzdáti se v případě nutnosti i života. To je pravá láska. Mateřskou lásku po­ciťují i zvířata. S takovou láskou, jaké mně se do­stalo v dětství a mládí, shledáváme se jen u lidí, kteří stojí velmi vysoko.“

„Což Kapila jest člověk, který stojí vysoko? Je to přece jen sluha!“ vyptával se chlapec.

Kníže ho poučil, že Kapila pochází ze vzneše­ného domu, ale shodou událostí stal se odvislým služebníkem.

 „Jmenuje se snad naše město Kapilavastu podle něho?“ tázal se chlapec neúnavně dále.

„Nikoliv podle něho, ale podle jeho předků, kteří toto město kdysi založili,“ odpověděl otec. „Otče, znamenají jména vždy něco význam­ného?“ zněla chlapcova nejbližší otázka. „Proč jste mi dali jméno Rahula? To zní skoro tak jako „za­slíbený“. Komu jste mne zaslíbili?“

„Za své jméno  děkuješ jistému  moudrému muži, který jda svou cestou, zavítal k nám právě v den, kdy jsi se narodil. Prosil mne, abych ti dal toto jméno.  Později prý poznáš jeho význam. Hled, moje jméno je Siddharta, to znamená: ten, který dosáhl svého cíle. Teď se moje jméno pro mne ještě nehodí, ale později, dosáhnu-li cíle, pak se naplní i smysl mého jména.“

„Proč se jmenujeme Gautama? Co vyjadřuje toto jméno?“

„Jméno Gautama pochází z prastarých dob. Je to odkaz pěvce, který byl kdysi ozdobou sta­rého rodu. Proto používáme jeho jména.“

Rahula by se byl rád tázal ještě dále, ale otec se chystal na vyjížďku ; před branou paláce čekal již jeho bílý kůň.

Mája dívala se za odcházejícím chotěm. Již po několik týdnů její duši svíral smutek, který si nedovedla ničím vysvětliti. Kárala samu sebe, vy­čítala si, že má přece vše, čeho si přeje, ale úzkostné

tušení, jako by její štěstí nemělo míti dlouhého trvání, ji stále skličovalo.

Její věřící zbožná mysl nedala se výrokem chotě o bozích oblouditi. Netázala se více, zato tím vroucnější modlitby vysílala k nebi a její city stoupaly vysoko vzhůru, daleko nad Šivu a Višnu, k Brahmovi, v jehož všemohoucnost a velikost, dobrotu a lásku pevně věřila.

Jak často se o tom přesvědčila! Velmi často, když se nalézala v nějaké tísni, ať zevní nebo vnitřní, která se nevyhnula ani jejímu, štěstím požehnanému životu, obracela se k božství se žhoucími prosbami. Pak nalézala také odpovědi. Buďto se její prosby splnily, nebo tichounké hlasy jí šeptaly, aby vyčkávala nebo jí naznačily, nějaké jiné východisko.

Před nedávném našla přítele, který jí byl po­slán do cesty Bohem, jak byla o tom pevně pře­svědčena. Seděla-li sama v zahradě, přidružil se k ní mužíček, o nic větší, než její chlapci, ale stařičký.

Byl oblečen jako brahman a zdálo se, že má i takové vědomosti. Mohla s ním mluviti o všem, co zaměstnávalo její mysl i duši. Věděla, že se jí dostane přátelské rady a moudrého poučení. Za­kázal jí však, aby s nikým o něm nehovořila. Objevil-li se někdo nablízku, tu mužíček, který si říkal „starý duch zámku“, okamžitě zmizel. Nebylo toho však zapotřebí, neboť ostatní lidé ho stejně neviděli.

Ani dnes nebyla Mája dlouho sama. Tichý smích vytrhl ji z jejího zadumání. Před ní, na pa­žení okna, z něhož se dívala, seděl starý mužíček. Ještě nikdy se nestalo, aby se ji ukázal v paláci. Přá­telsky ji oslovil a tázal se jí, proč je sklíčena.

„Sama nevím, proč cítím takovou úzkost,“ od­pověděla. „Mám strach z budoucnosti, ačkoliv si neustále připomínám, že se nemáme čeho obávat.“ „Tvoje úzkost jest odůvodněná, kněžno,“ řekl mužíček vážně. „Tvůj   choť jest  příliš bezsta­rostný. Těžce pohněval sousedního mocného kní­žete a všechna varování svých rádců odbývá jen smíchem. Místo, aby vypravil své vojáky a zabez­pečil hranice, projíždí se po lesích. Dostal jsem příkaz, abych tě varoval. Všechno, co máš cen­ného, klenoty,  šperky a šaty  slož do několika vaků a měj je připraveny, abys mohla se svými syny a Kapilou prchnout, jakmile to bude za­potřebí.“

Kněžna byla nejvýš polekána. „Dovol mi, abych směla tuto výstrahu sděliti svému choti,“ prosila. „Snad se nechá ještě zadr­žeti osud, visící nad námi!“

„Smíš mu to říci, jakmile se s ním shledáš, zatím však měj všechno připraveno. Ještě dnes večer musí býti všechno hotovo. Teď však pojď se mnou, ukáži ti tajnou chodbu, která vede z pa­láce daleko do hor. Nikdo ji již nezná. Použij jí se svými syny!“

„Vatha nesmí jíti s námi? O ní jsi se nezmínil.“

Mužíček rozpřáhl své malé ručky a zavrtěl stříbrošedou hlavou.

„Jest příliš stará,“ řekl konečně.

„Nebude trpěti, necháš-li ji zde.“

„A můj choť? Nedá-li se neštěstí již odvrátit, musím ho opustit? Nesmí se zachrániti s námi tajnou chodbou?“

„Musíš ho opustit! Život potřebuje tvých synů a oni potřebují matky. Tvoji synové nesmějí za­hynout! Kníže však musí se odříkáním naučiti tomu, co dnes vůbec nezná: že nad ním žije věčný Bůh. Modli se za něho, aby brzy nalezl pravou moudrost! A teď pojď se mnou!“

Mužíček vedl ženu po mnoha stupních dolů a ona šla za ním jako ve snu. Hrůzou se zachvěla, když vstoupila do sklepení, kterého nikdy neviděla.

Konečně přišli do jakési komůrky. Podobala se spíše díře a neměla ani oken ani dveří. Vedle hromady kamení, které zde leželo, jakoby náho­dou, stiskl mužíček výčnělek ve zdi a část zdi otočila se skřípavě stranou. Otvor byl dosti veliký, aby se jím mohl protáhnouti člověk. Stařec ukázal ženě na svazek pochodní, trčící ve zdi.

„Zde jest východ, nezapomeň si vzíti s sebou oheň, aby sis mohla posvítit. Vejdi jen srdnatě dovnitř! Cesta jest bezpečna a vede tak daleko do pohoří, že vás nikdo nenajde. Zapamatuj si jen dobře zpáteční cestu, abys v případě nouze tento úkryt našla.“

Když se dostala kněžna do svých komnat, pro­sila Brahmu o pomoc a sílu. Věděla zcela určitě, že cosi strašlivého se vznáší před ní a že je to ne­odvratné. Nato se dala do skládáni věcí.

Sotvaže byla se vším hotova, zmocnil se jí vnitřní neklid takovou silou, že hledala zaměst­nání. Chopila se vaků a vlekla jeden po druhém po mnoha stupních dolů, aby si tak snáze zapa­matovala cestu. Nyní složila ve sklepení poslední. Kníže Siddharta se dosud nevrátil. Zabloudil snad? Nebo se mu něco přihodilo?

Když se setmělo a nastal čas k nočnímu odpo­činku, poslala kněžna chlapce na lože. Ona sama nepomýšlela na spánek. Oblečena posadila se k dřímajícím chlapcům a modlila se.

Ale pak musela přece jen trochu usnouti. Ne­popsatelný hluk ji náhle probudil. Komnata byla ozářena jako ve dne, avšak jas přicházel zvenčí. Řinčeni zbrani zaznívalo, výkřiky bolesti mísily se s pokřikem mužů. Dříve než si uvědomila, co se stalo, vřítil se Kapila do komnaty:

„Kněžno, zachraň sebe i děti! Město i palác padlo do rukou nepřátel.“

„Kde je kníže?“

„Nevíme! Nevrátil se z vyjížďky. Ani on, ani jeho průvodci! Ale zachraň sebe! Nepřátelé vřítili se již do komnat.“

Mája vzala poděšené chlapce za ruku a volajíc na věrného sluhu, aby ji následoval, spěchala dolů do sklepení. Dříve ještě, než dosáhli posledního stupně, napadlo ji, že zapomněla na oheň. Chtěla se vrátiti, ale těžké kroky rozléhající se již na stupních, ji donutily k nejrychlejšímu útěku. Vi­děla, že se musí obejíti i beze světla.

Konečně se dostali do malé, povědomé ko­můrky. Tu hořela ve zdi vedle výčnělku zastr­čená louč, která jí měla přinésti záchranu.

„Děkuji ti, starce, za tvoji věrnou péči!“ zvo­lala kněžna téměř s jásotem.

Pak otevřela dveře ve zdi, pustila chlapce i Kapilu napřed a pečlivě opět uzavřela za sebou vchod. Dlouhou točitou chodbou dostali se v po­ledne příštího dne ven do přírody.

Tam, kde chodba ústila, bublal silný, chladný horský pramen. Nedaleko stálo stavení, které kdysi sloužilo za útulek pastevci, nyní však, ač skoro již rozpadlé, bylo jejich jediným útočištěm. Vděčně přijali tento útulek, aniž se tázali, kde najdou potravu. Jediná jasná myšlenka Maji pla­tila jejímu vzdálenému choti.

 

Kapilavastu padlo do rukou nepřátel. Město bylo zpustošeno, nepřátelé pálili, vraždili a loupili. Po mnoho dni zazníval zoufalý nářek městem, až dosud tak šťastným.

Ostatní části země podrobily se bez odporu ze strachu, že by je stihl týž osud jako hlavní město. Vítězný kníže připojil malou říši k své jako pro­vincii. Počínal si jako neomezený vládce.

Kníže Siddharta se dosud nevrátil! Jistě se mu přihodilo nějaké neštěstí, jinak by se byl určitě vrátil, zejména, když jeho země byla postižena tak krutou ranou.

Ti, kteří takto uvažovali, měli pravdu. V onen večer, tak osudný pro jeho zemi, narazil kníže, který si vyjel pouze s malou družinou, na četu dobře ozbrojených nepřátel, a byl jimi na zpá­teční cestě přepaden. Bránili se udatně, až rána mečem srazila Siddhartu jako mrtvého k zemi.

Mnohokrát za noc se probudil sténaje, aby znovu upadl do hlubokého bezvědomí, které obe­střelo na dlouho jeho smysly.

Proležel v bezvědomí celou noc i den a teprve v noci druhého dne přišel k sobě, zesláblý bolestmi, ztrátou krve a hladem, ale při jasném vědomí. Viděl, že leží vedle svých věrných průvodců, kteří věrnost zaplatili životem. Ale i nepřátelé leželi zde na zemi. Zdálo se, že neunikl ani jediný.

Siddharta se pohnul, chtěje vstát, ale nešlo to. Rána ho bolela tak silně, že měl strach, aby se krev znovu nevyřinula. Co má dělat? Má bídně zahynout opuštěn a sám? Musel již býti dlouho vzdálen z domova. Proč ho nikdo nehledá? A co se takto obíral myšlenkami, které trýznily jeho unavenou hlavu, jedna z nich se vždy ostřeji vy­nořovala :

„Co mám dělat, abych zachoval svůj život?“ Nenalézal odpovědi. Kdyby věřil v bohy, byl by se nyní modlil. Ale bohové byli pro něho jen po­jmem, nikoliv pravdou! A opět skláněla se noc. Siddhartova trýzeň byla nesnesitelná. Což, aby se alespoň pokusil nalézti pomoc v modlitbě?

Začal vzývati bohy, ale protože se za jeho mod­litbami skrývala myšlenka: kdo ví, zda to pomůže, scházela jeho prosbám síla, aby se mohly vyšvih­nouti vzhůru.

Světlé nitky ho hledaly. Nitky vycházející ze zbožných modliteb jeho choti, které však v jeho pochybovačných myšlenkách nemohly nalézti za­kotvení a zachycení. Neustále se musely vraceti zpět k té, která je nevědomky vysílala.

Nakonec začal Siddharta bohům vyčítat. Snížil se tak dalece, že je prosil o pomoc, a oni ho nevyslyšeli! Tedy skutečně nejsou! On měl přece jen pravdu!

Noc zdála se nekonečná. Kéž by mohl zemřít! Bylo by mu tisíckrát lépe, kdyby mohl okamžitě opustit tuto zemi, než býti takto trýzněn k smrti! V tom ho zavalily nové myšlenky. Opustiti zemi? A co pak? Kam povede pak jeho cesta? Není-li bohů, není také onoho světa! Rozplyne se v nicotu? Kdyby ho byly dříve napadly podobné otázky, byl by je od sebe ihned zapudil. Na takové otázky je přece dosti času, až bude stár a slab. Leč nyní si plně uvědomoval, že se musí s nimi vypořádat, ale nenalézal odpovědi. Jak strašlivé!

Slunce vycházelo a vysílalo své něžné paprsky do lesního porostu, kde ležel umírající kníže. Jeden z těchto slunečních šípů pohrával si na třpytících se krovkách malého broučka, který se na zemi vedle knížete prodíral rostlinami. Siddhartův po­hled sledoval broučka a v raněném ozvala se závist. „Proč smíš žíti, musím-li já zahynout?“ Zvedl mdlou pěst, aby broučka usmrtil. V tom okamžiku cítil, jako by jeho ruka byla něčím za­držena. Ne, nebyla to slabost, neboť jinak byla by klesla dolů. Nějaká neznámá moc ji spoutala. Co to bylo? V tom slyšel také hlas:

„Nikomu nesmíš působiti utrpení!“

Odkud přichází tento hlas? Zdálo se mu, jako by zazníval z jeho vlastního nitra. Leckdo to drží tak pevně jeho pozvednutou pěst? Byly by na světě přece bytosti, kterých není možno viděti a které jsou mocné? Paprsek naděje rozechvěl duši knížete.

„Vy neviditelní, ať jste kdokoli,“ prosil pln vroucnosti, „pomozte mi! Nenechte mě zahynout! Chráníte-li takového malého broučka, smilujte se také nade mnou!“

Mnohokrát opětoval prosbu, která zaznívala stále vroucněji, až praskot větví a rachot kamení mu oznámil příchod nějaké bytosti.

Dříve než Siddharta mohl rozeznati, je-li to zvíře nebo člověk, stanul před ním muž v ubo­hém oděvu. Byl to příslušník nejnižší kasty, jehož dotknutí by se byl kníže dříve s odporem vyhnul. Nyní však viděl v něm jen svého zachránce.

„Pomoz mi,“ šeptaly jeho bledé rty. Muž se na něho zadíval.

„Zdá se, že jeden z nich dosud žije,“ řekl udi­veně. „Domníval jsem se, že jste všichni mrtví. Doufal jsem, že zde najdu bohatou kořist a nyní bys mi v tom chtěl zabránit? Nejlépe, když to s tebou rázem skoncuji.“

„Vy neviditelní, kteří jste zachránili broučka, pomozte také mně!“ zvolal Siddharta z posled­ních sil.

Muž se hrubě zasmál.

„Nezachránil jsem žádného broučka, ale po­nechám tě na živu, nebudeš-li mi překážet, abych mohl mrtvým odejmouti, čeho již nepotřebuji.“ Kníže se otřásl hrůzou. Olupovač mrtvol! Těžké tresty byly vypsány na tento zločin, ale nemoha tomu zabránit, bezmocně přihlížel.

Muž sesbíral vše, co se mu zdálo býti cenné, do pláště a obrátil sek odchodu. Kníže znovu za prosil: „Nenech mě tu ležet! Přines mi něco pít a vše, co mám u sebe, je tvoje.“

A opět bylo slyšet nějaké kroky a muž prchl! Ten, který nyní přicházel, nevypadal lépe než muž, který zde právě loupil. Podíval se na mrtvoly zbavené oděvu, dotkl se jich špičkou nohy, aby se přesvědčil, není-li v nich přece ještě život, a pak se obrátil ke knížeti.

„Alespoň jednoho mi tady nechal, ten zloděj!“ zamručel pro sebe, a nerozmýšleje se, začal zraně­ného svlékati.

Náhle spatřil Siddhartovy široce rozevřené oči prosebně na sebe upřené. Poděšený muž pustil oběť z rukou. Chtěl utéci jako ten druhý, když v tom ho zasáhl sluneční paprsek takovou silou, až oslepen zavrávoral.

Co se odehrávalo v tomto okamžiku v jeho duši? Obrátil se ke knížeti a zeptal se:

„Mám tě odnésti někam do stavení, kde bys dostal něco jíst?“

Z očí zraněného vyčetl odpověď. Nato vyzvedl téměř bezvědomého knížete na svá silná ramena a nesl ho houštinou.

Když Siddharta přišel k sobě, shledal, že leží na kožišině v poměrně prostorné jeskyni. Vedle něho stála veliká nádoba s čajem a na dosah ruky ležel větši kámen, na němž byly různé potraviny. Kníže byl však příliš slab, aby mohl na ně dosá­hnouti, ačkoliv hladověl a trpěl žízni.

Nová trýzeň! Muž ho patrně oloupilo všechen oděv, poněvadž ho mrazilo. Podíval se na sebe. Cáry nejhoršího druhu zahalovaly jeho tělo.

„Vy neviditelní, zachránili jste mě před rych­lou smrtí jen proto, abych nyní zde zahynul?“ tázal se kníže nikoliv již tak zpupně, nýbrž ža­lostně. „Pomozte mi přece, prosím vás, ač vás ne­vidím a neznám, v něž však věřím, protože nyní už vím, že jste.“

Z pozadí jeskyně, kam nemohl pohledem pro­niknouti, přicházelo dítě, malé děvčátko. Zvě­davě pozorovalo až dosud spícího muže, který se nyní pohnul.

„Muži, chceš pít?“ tázalo se.

Pokleklo na zem a podrželo knížeti u rtů po­hárek, do kterého nalilo z velké nádoby čaje. Ach, jaké  dobrodiní!  Potom mu podalo sousto chleba.

Toto malé děvčátko zůstalo po mnoho dnů je­dinou společnicí Siddhartovou. Pečovalo o jeho rány, jak nejlépe dovedlo. Přinášelo mu potravu a čaj, kdykoliv o to požádal. Ale nemluvilo, jen to nejnutnější. Pravděpodobně mu bylo nakázáno, aby mlčelo.

Rány se zvolna hojily a knížeti se pomalu vra­cely síly. Jednoho dne mohl se posadit a zane­dlouho nato pokoušel se učiniti několik kroků. Snažil se vyzvěděti na své společnici, kde se na­lézá. Dívenka však potřásla hlavou. Nezbývalo nic jiného, než čekati tak dlouho, až zesílí, aby mohl jeskyni opustit.

I toho se konečně dočkal. Zeptal se dítěte, může-li odejít, kam se mu zachce. Děvčátko při­kývlo. Poděkoval mu vlídnými slovy a požádal je, aby mu alespoň sdělilo své jméno, ale i to dítě zatajilo.

„Maličká, já jsem kníže!“ vysvětloval jí. „Až se zase vrátím do své říše, mohu se ti odměnit za tvoje služby.“

Dítě ukázalo prstíčkem na jeho cáry a dalo se do veselého smíchu. Siddharta vzal potravu, kterou mu dítě dalo a vykročil ven do lesa. Nějaký hlas v jeho nitru přikazoval mu jíti určitým směrem, který dodržoval, protože nevěděl, co má dělat.

Po několika dnech chůze pozoroval, že les řidne. K večeru vyšel z lesa a octl se na vrcholku hory. Dole před sebou uviděl Kapilavastu.

Radostí ani nedýchaje, hledal svůj palác. Co to? Sní snad? Neviděl jeho bělostné nádhery! Rozhodl se, že počká až do rána, pak bude moci všechno lépe rozeznati. Leč i v denním světle zjevil se před ním týž nezměněný obraz. Tam, kde se kdysi vy­pínal jeho pohádkový palác, válely se jen zčernalé trosky zdiva.

Tak rychle, jak mu síly dovolovaly uháněl dolů po svahu. Čím blíže přicházel k místu, tím zřetel­něji poznával, že bělostné kameny byly zčernalé kouřem. Strašlivý požár zničil jeho sídlo.

Kde byla žena a děti? Těžce dýchaje vystupoval na kopec, kde stával jeho hrad. Pasák tam pásl stádo dlouhosrstých ovcí, které s nechutí okuso­valy popelem zasypané rostliny.

Siddharta oslovil muže, který s odporem od­vracel tvář od otrhance. Konečně dal se naléha­vými prosbami žebrákovými pohnouti k tomu, že mu vyhověl, i když nechápal, proč chce tento ubohý pária vědět něco o knížecí rodině.

Vyprávěl o nešťastné noci, a o dnech hrůzy, které po ní následovaly. Oznamoval, že země má nyní jiného knížete, který nevládne o nic hůře, než bývalý vladař. Co se stalo se Siddhartou a s jeho rodinou, není známo. Kněžna i její synové zahynuli pravděpodobně v plamenech. Avšak kníže Siddharta se více nevrátil ze své vyjížďky, kterou podnikl právě v onen neblahý den.

„A je dobře, že se nevrací, i kdyby byl dosud na živu,“ připojil pastevec. „Nový kníže vypsal na jeho hlavu cenu, kterou vyplatí tomu, kdo ho při­vede živého nebo mrtvého.“

Siddharta vrávoral dále. Schopnost myšlení ho opustila. Jen pryč, pryč z tohoto místa někdejšího, téměř nevyčerpatelného štěstí! Jako žebrák kráčel nepoznán krajinou, která ho dělila od východních sousedních zemí.

Ani zde se nechtěl dáti poznat, ježto nevěděl, není-li zdejší vladař spřízněn s nepřátelským kní­žetem. Takto nemusel se alespoň obávat, že bude poznán. Zde si ho nikdo nevšímal. Házeli mu k nohám milodary,které si vyprosil, a noční útu­lek nacházel pod cizí střechou.

Všem jevil se jako pária, jako příslušník nej­nižší kasty, která byla opomíjena a proklínána. Ani se nedivil: několikatýdenní špína a zaschlá krev pokrývaly jeho tělo. Jeho vlasy byly zcuchané a vpadlé tváře zarostlé divokým vousem.

Ani stopy nezůstalo po jeho někdejší pěstěnosti a kráse! Také jeho veselá mysl a bezstarostnost byly ty tam. Nešťastný, opuštěný muž ploužil se ulicemi a hledal. Co hledal? Sám nevěděl! Jeho drazí byli mrtví, zahynuli v plamenech!

Může mu někdo říci, zda se s nimi opět nesejde v nějaké jiné postavě? Chlapci byli přece ještě velmi malí. aby si byli na sebe uvalili nějakou vinu, za kterou by museli v jiném vtělení pykat. A Mája? Něžná květina? Ta byla zajisté bez viny a odešla nahoru do neznáma.

Jen on zde zůstal. Proč jen, proč? Musí v tom být přece nějaký smysl! V světě se neděje nic bez účelu, tím si byl jist. Má hledati tedy důvod pro svůj další život na zemi? Ano, bude tomu tak!

Nejdříve chtěl přijíti na to, proč lidé vůbec musí žíti. Připadal-li mu dříve život jako nádherný dar nějaké neviditelné moci, zdál se mu nyní ne­konečným řetězem utrpení. Kamkoliv se podíval, nalézal jen utrpení, nic než utrpení!

Jeho cesta vedla ho nížinami života. Kam upřel svůj zrak, všude zřel zbědované, zotročené lidstvo. Devětadvacet let žil na zemi, aniž tušil, co bídy skrývá v sobě svět, který se mu až do této chvíle zdál tak krásný!

Miloval zářící slunce. Nyní poznal, že jeho pal­čivé paprsky vyvolávají u těžce pracujících proudy potu, že silnice proměňují se v jeho žáru v bezedný prach, v kterém poutníci jen s námahou vláčejí své unavené nohy.

S rozkoší proháněl se v sedle hbitého oře nebo se dával kolébati na hřbetě bezpečně kráčejícího slona. Teď však musel polykati prach, který jiní zvířili. Musel uskakovati stranou, projížděla-li kolem četa jezdců.

Jak málo si dříve vážíval doušku vody! Nyní mu často scházela. Žízni v ploužil se silnicí. Mimo to často vídal, jak lidé sami musí poháněti pumpy. Den po dni byli zapraženi do velikých kol, chodíce v kruhu, až je jímala závrať. O, běda, ó, utrpení! Při okraji silnic nalézal ležící muže, ženy a děti, modré a zduřelé, nesoucí na sobě všechny známky nejtěžších chorob. Jejich těla, pokrytá hnisavými vředy, šířila morový puch.

Nalézal i takové ubožáky, jichž jednotlivé, sně­hobílé údy byly v polovičním rozkladu! Malo­mocenství! Jednal tak, jako ostatní — zděšeně prchal, jakmile zavadil pohledem o takové obrazy bídy. Ani na okamžik nepomyslel na to, že by se mohl pokusit zmírnit jejich utrpení.

Šest měsíců již putoval, poháněn dvěma myš­lenkami :

„Jak uhájím život? A proč vůbec žiji?“ Jednoho dne sešel se na silnici se zaklínačem hadů, který byl příliš unaven, aby mohl dojíti do nejbližšího města a nésti ještě koše zmítajících se zvířat.

Odedávna cítil Siddharta odpor k hadům, ale v obličeji mužově zračilo se něco, co ho přitaho­valo. Přistoupiv k němu, nabídl se, že mu po­může. Muž rozradostněn přijal jeho nabídku.

„Nemáš strach, že se znečistíš, protože jsi nucen považovati mě za pariu?“tázal se Siddharta opa­trně.

Muž zavrtěl hlavou.

„Nejsem stoupencem Brahmy, a nestarám se také o kasty a podobné věci.“

Nato vzal Siddharta těžké koše a kráčel zvolna vedle cizince. K večeru přišli do jakési osady, kde byl muž patrně velmi znám. Byl radostně po­zdravován a byla mu vykázána kolna, kde mohl přenocovat se svými zvířaty.

„Smí se mnou přenocovat také můj sluha?“ tázal se zaklínač a lidé, kteří se domnívali, že sluha je téhož stavu jako jeho pán, ochotně svolili.

Můj sluha! Toto slovo projelo Siddhartou jako blesk. On, který byl zvyklý poroučet zástupu slu­žebnictva, lenivé trestal a bil, on sám byl nyní nazván „sluhou“. A ještě musel býti rád! Touto službou vysloužil si první střechu nad hlavou po více, jak půl roce.

Jeho „pán“, Sariputta, mu přikázal, aby se v kolně poohlédl po myších.

Siddharta, ač se štítil také těchto malých hbi­tých zvířátek, pustil se přesto bez reptání do chytání myší a podařilo se mu jich polapit dostatečné množství.

Nyní krmil hady. Sariputta při tom vyprávěl různé příhody ze života zvířat, až Siddharta po­chopil, že ani hadi nejsou na světě nadarmo.

Jakmile se dovedl natolik ovládnouti, že je mohl pozorovati zblízka, musel přiznati, že jsou krásní. Každý měl jinou kresbu a jiné zbarvení. A co bylo zvláštního, že se žádné zvíře nestavělo proti němu nepřátelsky. Sariputta se z toho ra­doval.

„Ještě jsem neměl pomocníka, který by byl hadům vítán. Tobě budu moci brzy svěřiti kr­mení!“

Kdyby tak byl někdo Siddhartovi předpověděly že ještě rád bude někdy sloužit zaklínači hadů, a že jeho hadi mu nebudou nepříjemní! A přece tomu tak bylo! Po prvé od onoho strašlivého ne­štěstí Siddharta věděl, co má dělat a jak může býti užitečný. Toto vědomí ho uspokojovalo.

Příštího dne, dříve než mohli vyraziti dále,, musel zaklínač uspořádati na tržišti obce před­stavení. Způsob, jakým se obrovská těla hadů ko­lébala při zvucích píšťaly, jak vystrkovali své hlavičky do výše a znovu je skláněli dolů, podle toho, jak tiše nebo hlasitě bylo pískáno, vzbudil Siddhartův obdiv.

A když se konečně Sariputta rozhodl prováděti umělecké kousky bez hadů, tu po prvé prochvělo srdcem knížete cosi jako radost.

V  městě,  které  Sariputta  navštívil,  koupil svému sluhovi přiměřený oděv. To byl veliký krok po namáhavé cestě vzhůru, kterou se měl Siddharta ubírat. Vybředl-li jednou z kasty nejvíce opovrhované, zajisté se mu podaří dostati se také dále. Poděkoval Sariputtovi, ten však pravil, odmítaje jeho dík:

„Co jsem učinil, udělal jsem především pro sebe. Nemohu cestovati se sluhou, kterým by lidé opovrhovali. Mimoto jsem si povšiml, že nejsi páriou. Snad mi časem povíš, co se ti při­hodilo, že jsi se vydal na pout v těchto cárech.“

Práce bylo nyní dosti. Sariputta dovedl ještě jiné věci, než pískati hadům k tanci. Chodil do domů, kam byl zván, uzdravoval nemocné a za­klínal démony. Všechny potřebné pomůcky sklá­daly se jen z několika svazků pestrých pávích per, která namáčel do vody, kropě jimi ne­mocné.

Siddharta se o tom dověděl jen z rozhovoru ji­ných lidí. On sám, zatím co jeho pán navštěvoval různé domy, kam ho nesměl doprovázeti, pečoval o koše s drahocenným obsahem. Také již necítil opovržení při každém kroku. Jiní sluhové, ba i řemeslníci často s ním rozprávěli a přinášeli mu potraviny i ovoce.

Po několika dnech pokračovali opět v cestě. Sariputta se zotavil a byl hovornější. Vyptával se Siddharty, čím se to neustále obírá ve svých myšlenkách a nevysmál se mu, když Siddharta řekl, že hledá smysl svého života.

„Víš, co je to život?“ tázal se sluhy.

„Život je utrpení,“ odpověděl tázaný rychle.

„Víš-li to, pak jsi se již mnohému naučil,“ po­chválil ho mistr.

„ Ano, život je utrpení. Z toho vyplývá, že život nám byl darován proto, abychom překonali utrpění.“

Siddharta mlčel. Nemohl pochopiti tak rychle smysl slov. Nato se tázal:

„Má to vůbec nějaký smysl, překonáme-li utr­pení? Vždyť je neustále zde! Každý nový život znamená nové utrpení! Přemůžeme-li utrpení, které nám bylo vyměřeno životem, dožili jsme také svůj život. Jaký je v tom smysl?“

„Na to musíš přijíti sám, Siddharto,“ řekl Sa­riputta.

„Mohu ti dát jen malý pokyn, ale odpověď na svoji otázku musíš si najít sám. Tím také najdeš to, proč život stojí za to, aby byl žit.“

Jindy vyptával se Siddharta svého pána, věří-li v bohy. Dostalo se mu překvapující odpovědi:

„Čemu říkáš „bohové“? „Myslím Višnu a Šivu,“ odpověděl kníže jaksi rozpačitě.

„Věřím v Šivu, ničitele všeho živoucího,“ řekl Sariputta slavnostně, nemohl však pokračovat, neboť Siddharta ho polekaně přerušil:

„Přeřekl jsi se, Šiva je přece dobrý a moudrý bůh!“

„Vylož si to, jak chceš! Věřím v něho, jako v ničitele veškerého života. Což není v tom dobrodiní, ukončí-li něco, o čem my se často domníváme, že toho již déle nesneseme? Není dobrý, ukončí-li utrpení, které jsme nemohli vlastní silou pře­konat?“

Siddharta zmlkl, nebyl však přesvědčen. Teď, kdy byl skoro již tak daleko, že chtěl uvěřiti v Šivu, byl mu ukázán ve zcela jiném světle. Tento muž nazýval ho dobrým a přesto ničitelem. Kněží v Kapilavastu učili, že je podporovatelem a udržo­vatelem. Kdo z nich má pravdu?

 

Tak chodil Siddharta se Sariputtou již několik měsíců a úplně přivykl tomuto životu. Jednoho dne mu Sariputta sdělil, že se musí rozejíti.

„Dostal jsem rozkaz, abych tě nechal jíti opět vlastní cestou, abys mohl postoupiti zase o jeden stupeň výše. Pokud chodíš se mnou, nemůžeš se dostati dále. Co mi bylo poručeno, abych pro tebe udělal, to jsem vykonal!“

„Kdo ti to poručil? Kdo se stará o mne a můj vzestup?“ zatoužil Siddharta dychtivě.

Sariputta posadil se naproti němu a začal vy­světlovat. Prohlásil, že jest joginem, to jest mužem, který se snaží zbožným cvičením pozvednouti se z davu.

Má vůdce, který se mu zřetelně projevuje. Tento vůdce ukládá mu úkoly, které musí vy­konat a modlitby, které se musí modlit. Nedosáhl ještě nejvyššího stupně, ale ve svém vzdělání do­stal se až k „Havranům“, to znamená ke stupni pomáhání.

„Je nutno, abys věděl,“ poučoval pozorně na­slouchajícího Siddhartu, „že všechny stupně mají svá jména, podle nichž se mezi sebou poznáváme. Jako takový musím nyní pomáhati svému spolu­bratru dále. Mně jsi byl přiveden ty, abych ti ulehčil břímě tvého života, a to se mi podařilo. Zbavil jsi se cárů páriů a nabyl jsi poznatků, které ti pomohou dále. Pros nejvyššího Boha, jehož jméno nesmím vyslovit, aby ti také poslal vůdce. Neboť najdeš-li účel svého života, pak budeš směti působit k požehnání mnohým.“

Rozloučení bylo kratičké. Tím, co slyšel, byl Siddharta příliš omámen, než aby se mohl vyptati na všechno, co by byl ještě tak rád věděl.

Poděkoval Sariputtovi za jeho pomoc a napo­sledy nakrmil hady, které si zamiloval. Pak se jejich cesty rozdvojily.

„Jaké poznatky jsem získal?“ tázal se sám sebe. „Vím, že život je utrpení, ale toto utrpení nedo­léhalo na mne již tak silně od té chvíle, co jsem pracoval a chodil po boku Sariputtově. Z toho vy­plývá, že zahálka utrpení jen podporuje, ne-li je dokonce vyvolává! Ano, tak tomu asi je! Zahálka vzniká z touhy a žádosti po rozkoši, ze samolibosti a pohodlnosti. Utrpení jest tedy následek žádostivosti. Umrtvíme-li v sobě žádostivost, přemůžeme také utrpení. Je to tak správné? O tom se musím teprve přesvědčit.“

Radostně kráčel svou osamělou cestou. Cosi v jeho nitru mu říkalo, že to, k čemu dospěl, je rozhodně velmi cenné poznání.

Sariputta mu dal trochu peněz, aby nemusel jíti opět žebrat, než si najde jinou práci. Ale práce se brzy našla. Pomáhal všude, kde viděl, že je jeho pomoci zapotřebí. Protože měl dobrou vůli a neštítil se žádné práce, byly jeho služby všude vítané. V žádné osadě nezdržel se příliš dlouho. Stále ho to hnalo kupředu.

Tak se také sešel na silnici s cestujícím kupcem, který vezl mnoho zboží, zvláště drahocenných látek, a který byl právě ve veliké tísni. Jeho tažný vůl si zlámal nohu a on ho musel zabít. Široko daleko nebylo nikoho, kdo by mu byl mohl pro­dati jiného.

Siddharta se nabídl, že mu pomůže dotáhnouti vůz až k nejbližší osadě. Šlo to lépe, než si oba s počátku myslili.

Vděčný kupec, jménem Amuruddba, shledal, že ochotný Siddharta byl by vítaným společní­kem. Vyptal se ho, odkud a kam jde a ačkoli mu kníže dal jen strohou odpověď, uspokojil ho tolik, že mu nabídl, aby u něho zůstal tak dlouho, než se mu hodí něco jiného.

Siddharta nabídku s radostí přijal. Toužil po práci a Amuruddba se mu líbil. Což se sejde se svými pomocníky vždycky jen na silnici?

Z peněz, které dostal od Sariputty, koupil si lepší oděv a přeskočil tak celou kastu živnostníků. Vous si dal již dávno oholit a tváře se mu začí­naly již opět zaokrouhlovati.

Působil dojmem statného, důvěru vzbuzují­cího kupce. Amuruddba brzy zpozoroval, že od té doby, co má společníka u sebe, mnohem více prodává. Koupili si nového tahouna. Jeden z nich seděl střídavě na voze, zatím co druhý šel podle vozu a cestou rozprávěli.

Amuruddba na svých dlouhých cestách mnoho přemýšlel. I on se zaměstnával „smyslem života“, došel však k naprosto jiným uzávěrům, než jeho nový společník.

„Já věřím,“ pravil, „že jsme vyšli z duše světa a že se tam musíme opět navrátit. Protože však tato duše světa jest souhrn všeho dobra, tu musí být naší jedinou snahou, státi se nejvýš dokona­lými. Vidím proto účel života jen v nejvyšším možném zdokonalení. Je na bíledni, že k tomu nestačí jeden jediný život a proto věřím v stěho­vání duší.“

To bylo pro Siddhartu opět něco nového, pro­zatím však nevěděl, co s tím. Přemýšlel dále směrem, kterým se dostal k svým uzávěrům a shledal, že je nutno potlačiti žádosti, má-li se za­meziti utrpení.

Amuruddba chtěl býti dokonalý, aby se mohl vrátiti k východisku života. Ano, kdyby měl pravdu, že všechen život tryská z duše světa, pak by kupcův poznatek byl o mnoho stupňů vyšší než jeho! Ano, kdyby ale měl pravdu! Kdo mu to však může zaručit?

Siddharta se začal pomalu vžívat do myšlenek kupcových, když tu se již opět rozloučili. Amu­ruddba chtěl nakoupiti nové zboží a navracel se proto do svého rodného města. Jeho mladší bratr zatím dorostl a byl ochoten provázeti ho na jeho dalekých cestách. Siddharta byl přebytečný. Přes rozdíl v nazírání dobře si spolu rozuměli. Oběma bylo líto, že se rozcházejí.

U Siddharty lítost dlouho netrvala. Byl skálo­pevně přesvědčen, že se mu naskytne opět něco nového.

„Nepotřebuji dělat nic jiného, než jít na sil­nici,“ řekl si. „Tam najdu jistě nového pána, a každý z nich mi pomůže o kousek dále.“

Od chvíle, kdy ztratil své štěstí, uplynuly více než dva roky. Častokrát toužebně vzpomínal na Majů a syny, ale nad vším ostatním z jeho dřívěj­šího života ležel jakoby závoj zapomnění. Nebyl by se znovu vrátil, i kdyby se mu k tomu byla naskytla příležitost.

 „Kam se podělo mé utrpení?“ tázal se sám sebe.

„Zmizelo a zaniklo v práci a pohybu. Nemám již času zabývati se chmurnými myšlenkami,“ odpověděl si sám na otázku, z které podle svého zvyku vyvozoval opět nové uzávěry.

Již několik dnů kráčel tak sám a stále napjatěji očekával, co mu osud přinese a jaký bude jeho nový určený mu společník.

Náhle se zarazil.

„Věřím-li, že mi můj společník bude přive­den, pak musím také přiznati možnost vedení, o němž mluvil Sariputta. Zdá se mi, že prodělá­vám všemožné změny, aniž bych co pozoroval!“

Zamyšleně kráčel dále, až ho z jeho snění pro­budilo hlasité zavolání. Vzhlédl a spatřil brahmana skloněného nad mužem, ležícím u silnice.

„Jsi-li tím, kým se mi jevíš,“ zvolal na něho brahman, „tedy pojď, a pomoz mi! Zde jest člo­věk, který nás potřebuje.“

Siddharta přistoupil blíže a spatřil muže v zubo­ženém stavu. Krvácel z mnoha ran a šaty na něm visely jako cáry. Byl v bezvědomí, proto jim ne­mohl říci, co se mu přihodilo.

Brahman se také ani netázal po příčině jeho zraněni, nýbrž s pomocí Siddhartovou ho na­rychlo obvázal, načež vyzval pomocníka, aby po­spíšil do nejbližší osady a obstaral tam pro zraněného povoz. Siddharta s radostí uposlechl a cestou přemýšlel.

„Má-li býti tento brahman mým novým pá­nem, pak budu na tom dobře. Zdá se, že je moudrý a ušlechtilý člověk.“

Zraněný se neprobral z bezvědomí, ani když ho naložili na vůz tažený voly a opatrně odvezli do malého městečka, vzdáleného několik mil. Tam svěřili ho péči kněze, jemuž dal brahman spoustu pokynů. Nato obrátil se mudrc na Siddhartu a tázal se, kam jde.

„Hledám zaměstnám,“ řekl tázaný hbitě. „Můžeš-li mě potřebovat, šel bych nejraději s tebou.“

„Mohu-li soudit podle šatů, tedy jsi kupcem,“ pravil brahman, jménem Maggalana. „Avšak podle řeči náležíš k vyšší kastě. Umíš číst a psát?“

Siddharta přikývl.

„Pak tě rád přijmu za společníka a žáka,“ svoloval Maggalana. „Chceš-li, můžeš jíti se mnou a pomáhati mi jako dnes, zaopatření ti mohu po­skytnout, ale více nemůžeš očekávat.“

„Jsem spokojen,“ odpověděl Siddharta potěšen.

Opět se dostal o kus dále, zevně i vnitřně — opět našel svého mistra na silnici.

Tentokrát to bylo namáhavé pěší putování. Cesta však ubíhala ve vážných rozmluvách, které užaslému Siddhartovi otevíraly celý svět brahmanské víry.

Bylo mu jedenatřicet let a žil stále uprostřed svého národa, jemuž tato víra byla svatá. A on o ní nevěděl zhola nic! Když se měl jako chlapec učit, vzpouzel se tomu a učení svého starého kněžského učitele kritizoval vychytralou pochybovačností.

Jeho choť, Mája, si uchovala svou dětinnou víru po celou tu dobu, co ji znal. Chránil se, aby ji o tuto víru připravil, ale potají se jí posmíval. Ach, jaký byl pošetilec! Jak byl bláhový!

Maggalana ho naučil chápat, že Amuruddba se svou vírou v duši světa měl pravdu. Maggalana jmenoval však tuto duši Brahmou.

Poučoval ho, že Brahma, Sivá a Višnu tvoří tro­jici, která zahrnuje v sobě všechno, co pomáhá lidstvu k spáse. Níže pod touto trojicí jsou ještě jiní bohové, které Siddharta také později pozná. Hlavní věcí jest, aby žák měl jasnou představu o trojici nejvyšších bohů.

Brahma stojí na vrcholku trojúhelníku. Vde­chuje všemu živoucímu vlastní dech, oživuje všechno a všechno ovládá. On je dobrota a láska, z níž pramení všechna dobrá hnutí lidí.

Pod ním, avšak nerozlučně s ním spjati, jsou Sivá a Višnu. První z nich je dárcem radosti a vy­konavatelem či provaděčem myšlenek. Oproti tomu Višnu je rušitelem a ničitelem všeho ne­přátelského, všeho toho, co se chce stavět proti božské trojici.

Tato trojice je tak pevně vzájemně spjata, že ani mudrc častokrát nemůže rozeznat, který z bohů jest právě při díle. Co Brahma započne, Sivá pro­vádí a Višnu háji a brání.

Opakem všech jest Maro, zlý princip, pokušitel všech lidi. On to je, který vzněcuje zlé žádosti, který štve lid proti sobě, ničí mír a štěstí, vyvolává války, nešváry a zkázu. On rozsévá násilnou smrt!

Siddharta přijímal učeni bdělými smysly. Ne­mohl pochopit, jak mohl pochybovat o božství a mohl označovat Brahmu za pojem. Vyrůstal v něm nový život, který ho oblažoval, dávaje mu nové síly. Náhle nabyl jistoty, že jeho bytí na zemi má účel a cíl.

Také o tom mluvil s Maggalanou.

„Každý život má účel a cíl,“ pravil mistr vážně. „Věřím však, že tvůj život má vyšší smysl, než většiny jiných lidí. Nechtěl bys mi vyprávěti pří­běh svého života?“

Siddharta, který až dosud byl vůči každému mlčelivý, vyhověl. Bylo to zvláštní. Zatím co pro­stými slovy vyprávěl o svém životě od doby dětství, zdálo se mu, že všechny události nabývají nového, důležitého smyslu. To, co Sariputta nazýval „ve­dením“, probíhalo celým jeho životem jako čer­vená nit. Když skončil, umlkl i Maggalana na delší dobu. Pak vstal a žehnaje položil pravici na Siddhartovu hlavu.

„Brahma zamýšlí s tebou něco obdivuhod­ného,“ řekl slavnostně. „Náležíš k jeho miláčkům. Bylo by chybou, kdybys nejlepší svůj věk pro­marnil na silnicích. Máme mnoho dobrých škol, a nejlepší z nich jsou na jihu naší země. Zavedu tě tam, aby ses naučil všemu, čemu tě kněží mohou naučit. Snad se staneš sám knězem, snad jsi také určen k něčemu jinému. Já to nevím. Ale ať je to, jak chce, učit se musíš ještě hodně a není času nazbyt.“

Siddharta byl srozuměn a skoro s radostí se těšil na školu. Teď prošel téměř všemi kastami zdola nahoru. Scházela jen kasta válečníků, k níž kdysi patřil! Jaké to vedení — jaká to cesta!

Maggalana pobízel kupředu. Najal slona, který na svých širokých zádech měl pohodlnou, nosít­kům podobnou boudu. Vpředu na krku seděl Ind, který veliké zvíře řídil. Oba cestující nemuseli se starati o nic a mohli nerušené hovořiti o všem, co je právě napadlo.

Siddharta si přál věděti ještě něco o ostatních bozích, aby nebyl ve škole tak nevědomý. Mag­galana s úsměvem vyhověl jeho prosbě, dobře věda, že to není zbožnost, která ho k tomu žene, nýbrž spíše ctižádost.

Jmenoval mu strážce světů, jemuž je svěřen dozor, aby všechny povely Brahmovy byly správně vyplněny, aby kolo, které řídí všechna souhvězdí,

se správně otáčelo a běželo. Lokapales se jmenuje tento bůh, který se lidem nikdy nezjevuje, pro­tože mu na to nezbývá času.

„Je možno vidět tři nejvyšší bohy?“ tázal se Siddharta udiveně.

„Obyčejní smrtelníci jich nevidí. Ale mezi mu­drci jsou také takoví, kteří mají zvláštní vnitřní zrak. Tito smějí viděti bohy, aby o nich mohli vyprávěti lidem.“

„Kdo je to Indra?“ ptal se Siddharta a jako na omluvu připojil: „Moje žena o něm často mlu­vívala.“

„Právě jsem ti chtěl o něm vyprávět,“ odpo­věděl Maggalana. „My na jihu říkáme mu Sagra mocný. Jest vůdcem vojáků. On to je, který jim sílí paže, jestliže se pro spravedlivou věc cho­pili zbraně. On to je, který dává všem vnitřně bo­jujícím sílu a odvahu, aby zvítězili nad zlými žá­dostmi a nalezli opět pravou cestu, jestliže zblou­dili na klamné stezce vábení Marová.“

 

Čím více se blížili k svému cíli, tím více se krajina měnila. Rostly zde jiné stromy, ovoce bylo větší a květiny pestřejší.

Zdálo se, že i lidé jsou jiní. Zatím co na severu byli plnějších postav, zdáli se býti zde téměř vy­sušení a také menší. Vzduch byl příliš horký, slunce palčivě žhnulo. Zato v noci vanul často osvěžující vánek, přinášející občerstvení.

Maggalana vysvětloval, že je to vítr vanoucí od moře. Moře! Siddharta je dosud neviděl, ale slyšel již o něm. Je prý obdivuhodné se svými hučícími, burácejícími vlnami, nekonečně větší, než posvátný proud Gangu.

I stavby byly zde úplně jiné, než v jeho otčině. Vzdušné chrámy podobaly se domům urozených, ale zdálo se, že těch je tu velmi málo. Chýše chud­šího obyvatelstva naproti tomu budily dojem, jako by to byly chaty uhnětené z hlíny, které bez ladu a skladu byly postaveny jedna vedle druhé. Ne­měly oken, pouze otvory, jimiž se bylo možno protáhnouti dovnitř a jež byly zastřeny rohoží nebo řídkou tkaninou. Nikde však nebylo viděti otvorů pro odvádění kouře z krbu.

Siddharta se nad tím zamysli], ale nenalézal vysvětlení. Proto se zeptal Maggalany:

„Vždyť se musí v kouři udusit, protože z níz­kého otvoru, který jest ke všemu ještě uzavřen nemůže vůbec nic ven,“ pravil Siddharta zamyš­leně. „V mé otčině máme komíny pokud možno nejvýše.

„Ano, tomu věřím, vy však musíte ve svých obydlích také rozdělávati oheň,“ odpověděl brahman, „ale naši lidé vaří venku. Podíváš-li se by­střeji, pak shledáš, že vedle každé chýše jsou na­rovnané kameny, které slouží za ohniště. Větši­nou se však u nás nevaří vůbec. Mléko a ovoce se pojídá syrové a pouze čas od času se peče chléb.“

„Proč si vaši lidé nepostaví pořádné domy?“ tázal se Siddharta, zkoumaje bedlivě okolí.

„Jest zde příliš horko na bydlení v kamenných nebo dřevěných domech. Země udržuje v chladu místnost, jíž se stejně používá jen na noc nebo v době dešťů. Tyto chýše, uhnětené z hlíny, ne­jsou znamením zvláštní bídy, neboť mnohá ro­dina má takových chat více. Pro strašná vedra vyhýbáme se společnému bydlení. Stavíme raději více chat vedle sebe.

Divíš se, proč tyto domy postrádají jakékoliv ozdoby? To lze odůvodnit příliš velkým parnem. Obydlí nás netěší, protože nám slouží pouze v nouzi. Většinu času trávíme v přírodě pod stinnými stromy.

Všechnu touhu po ozdobě a všechnu radost z krásy, vyjadřujeme výzdobou chrámů. Teprve, až uvidíš naše svatyně, nebudeš se již domnívat, že našim lidem chybí smysl pro krásu.“

Cestovali již hodně dlouho. Siddharta ztratil úplně pojem času. Domníval se, že jsou na cestě již několik týdnů.

Tu se po jejich pravici vynořily opět hory, vy­soké kopce, porostlé zelení. Scházela jim divoká nádhera sněhem pokrytých Himalájí. Cesta je vedla k tomuto pohoří, kam také po několika dnech dorazili.

Zde vyměnili trpělivého slona za chundelaté mezky a přikázali Indovi, jemuž slon náležel, aby počkal na návrat Maggalanův. Brahman chtěl jeti opět na sever, jakmile doprovodí Siddhartu na místo.

„Vezmeme si nějakého Inda za průvodce?“ tázal se Siddharta.

„Zde nejsou Indové. Domorodci jmenují se Dravidové. Jsou temné pleti, menších postav a bujných vlasů j v posledních dnech jsi je“ častěji vídal.Mají své vlastní náboženství, jsou však dětsky povolní a mírní. Ačkoliv neradi pracují, což jest odůvodněno nesmírným parnem, jsou přesto nej­výš ochotní a úslužní.“

„V jaké bohy věří?“ přál si věděti Siddharta. Maggalana ho vlídně poučil.

„Nalézají se dosud v jakémsi stavu dětství a ne­mohou viděti příliš daleko, čím výše se některý národ vyvine, tím vyšší jsou také jeho bohové; neboť on je bezděčně hledá nad sebou. Je-li však některý kmen ještě tak málo vyvinut jako naši Dravidové, nalézá jen bytosti, které jsou v jeho těsné blízkosti, v samotné přírodě, a tyto vzývá pak jako bohy.

Dravidové jsou těsně spjati s duchy, kteří oži­vují květiny a stromy, proudy vod, vítr a oheň. Jsou to jejich přátelé, pomocníci, učitelé i vůdci. V dík za vše, co od nich přijali, přinášejí jim oběti a vzývají je. Jsou při tom šťastni a věřím, že ani Brahma nepřeje si ničeho jiného, než aby si tuto svou blaženost uchovali až do té doby, kdy budou moci pochopit něco jiného. Teprve pak bude čas, aby se naučili znát skutečné bohy.“

Siddharta sice naslouchal, ale ve svém myšleni se zastavil u jedné věty:

„Čím výše se některý národ vyvine, tím vyšší jsou i jeho bohové. O, jaký výhled!“

 „Myslíš, Maggalano, že když se budeme dále vyvíjet, že se nám podaří nalézti ještě vyšší bohy?“

„To nevím, Siddharto, ačkoli v jsem se již o tom sám mnoho nepřemýšlel. Doufám a věřím, že i naše národy se vyvinou výše. Jak vysoko půjde tento vývoj, stačí-li, abychom už nemuseli při­cházeti více na zemi jako národ, nýbrž, abychom směli zůstati a žíti dále na onom světě, či půjde-li to po stupních pozemsky ještě dále, to nemohu předvídat. A ještě méně mohu říci, jaká víra v bohy bude odpovídat tomuto vývoji.

Brahma zdá se mi býti lim, který nemůže býti již ničím překonán: nejvyšším a nejdokonalejším. Ale je také možné, že tomu tak není, že je nad ním ještě někdo jiný, vyšší, k němuž teprve později dospějeme. Což nám nestačí, abychom poznávali bohy, které smíme pochopit a snažili se jim slou­žiti, abychom k nim usilovali ze všech sil?“

Siddharta chtěl se s tím spokojit, ale tato otázka zaměstnávala ho pak po celý život.

 

Nevzhledná, avšak užitečná zvířata stoupala stále výš a výše. Pěšinka byla úzká, plna kamení, a co horšího, byla opravdovým rejdištěm velikých hadů, zvaných kobry. Mihla-li se taková kobra znenadání někde za kamenem nebo sklouzla-li dolů se stromu, tu mezci uskočili i s nákladem prudce stranou a ohrožovali tak život jezdců.

Zvířata chvěla se tak silně, že žádná domluva je nepřiměla, aby šla dále, dokud plaz nezmizel s dohledu. Maggalana vyprávěl,že mnoho a mnoho lidí už podlehlo uštknutí těchto jedovatých hadů, neboť jejich jed je smrtelný.

Siddharta jasně viděl zajímavé kresby na plo­chých hlavičkách. Právě takoví byli ti nejsilnější hadi, s nimiž se seznámil u Sariputty. Ani na oka­mžik se nezachvěl strachem, naopak měl chuť po­kusiti se získati si přátelství těchto divokých hadů.

Aniž se Maggalanovi zmínil o svém záměru, slezl s mezka a šel před nimi,upíraje oči na všechny strany.

Tu zahlédl neobyčejně velikou kobru ležeti svinutou při cestě. Zdálo se, že spí a zažívá. Ne­byla tedy nebezpečná, i kdyby měla nepřátelské úmysly. Siddharta zvolna přistoupil blíže, upřel na ni svoje oči a tiše si pohvizdoval.

Had zvedl trojhrannou hlavičku a naslouchal. Mezci, kteří ustoupili dozadu, stáli bez hnutí, avšak Maggalana přihlížel napolo s hrůzou, na­polo s obdivem k počínání Siddhartovu.

Siddharta hovořil k hadovi polohlasná, zvláštní slova, vypadalo to, jako by mu vlídně domlouval. Nádherně zbarvené hadí tělo se pomalu rozvi­nulo, had se zvolna odplazil, až zmizel stranou v křoví, uvolňuje tak mezkům pěšinku.

Duši Siddhartovu zavalila vlna nevýslovného štěstí, které nebyl schopen vyjádřiti slovy. Ne­bylo to sebevědomí, ani myšlenka, že by mohl ovládati tvory, byl to daleko více pocit spojení s přírodou, který ho činil šťastným.

To se opakovalo ještě třikrát. Siddharta roz­mlouval s hady, prosil je, aby neškodili lidem a zvířatům, kteří by se rádi dostali nahoru a hadi učinili podle jeho vůle. Ba ještě více: Siddharta najednou věděl, že budou moci stoupati vzhůru a že ani jeden had nezkříží už jejich cestu.

Když to řekl svému učiteli, zahleděl se Maggalana na něho němým pohledem. Dravid, který je doprovázel, přistoupil k němu a políbil lem jeho roucha. V jeho dětských tazích zračil se ta­kový výraz nadšení, že nehezký obličej byl úplně proměněn.

Pak vynořily se před nimi bílé špičky věží, vysoké, kulaté kopule a ploché střechy. Bylo to město?

Maggalana ukázal na ně prstem a pravil: „Utakamand“. Radost a hrdost chvěla se v těchto slo­vech. Siddharta, ačkoliv toto jméno dosud nikdy neslyšel, poznal, že je to kýžená vysoká škola.

Malebně rozkládala se na náhorní planině ukryta mezi skalami. Sluneční světlo ozařovalo bílé zdi budov, takže se třpytily a oslňovaly zrak.

Horský potůček s šumotem stékal dolů do údolí, rozbíhaje se v nesčetné vodopády a rozstři­koval kolem dokola své krůpěje. Bylo to pohád­kově krásné. Tam, kde sluneční paprsky dotkly se krůpějí, hrály nejkrásnějšími duhovými bar­vami.

Nade vším vznášela se jemná mlha a Siddhartovi bylo, jako by viděl mihati se v ní něžné, bílé údy, jako by slyšel v zurčení vody jemné zvuky nejvyšší milostnosti. Jeho celé nitro bylo napl­něno vroucí zbožností a velebením. Koho vzývá — nevěděl.

Jeli dále a vbrzku vynořila se před nimi nej­větší brána vnější budovy. Byl to jakýsi druh průchodu, jímž vjeli na veliký dvůr. Předali svá zvířata do opatrování několika sluhům, oči­vidně Dravidům, a vstoupili do jedné ze světlých budov.

Siddbarta žasl. To že má býti škola? Jeho vlastní palác nebyl nádherněji vybaven a vy­zdoben! Barevné rohože, koberce a gobelíny, kamkoliv oko pohlédlo.

Na sloupech z tmavého, až černého dřeva, stály malé i větší zlaté sošky bohů, některé byly dokonce z bronzu. Vedle každého uměleckého díla, jimiž sochy skutečně byly, stály dvě bron­zové vázy naplněné pestrými květinami.

Prošli několika komnatami, z nichž každá byla podobně vyzdobena, až se octli v pokoji nejvyš­šího brahmana, kterého zastihli skloněného nad rukopisy a obklopena žáky. Byl to bělovlasý, dů­stojný muž, který se s Maggalanou přátelsky po­zdravil. Když uslyšel, že Siddharta přichází jako žák, několikráte se na něho pronikavě zadíval. Pak zvolna řekl:

„Žák nám byl ohlášen, ty, Maggalano, měl jsi ho přivést. Až sem se to shoduje. Ale on má jiné jméno.“

Po delším mlčení rozjasnil se pojednou jeho obličej a živě se zeptal:

 „Řekni,Siddharto,nemáš snad ještě jiné jméno?“

„Říkají mi Gautama,“ odvětil tázaný, jenž na toto příjmení svého rodu již skoro zapomněl.

Tu brahman radostně rozechvěn přistoupil k němu.

„Pak jsi to přece ty, který nám byl zaslíben! Rádi tě chceme vyučovat a pomůžeme ti, aby ses připravil pro svůj úkol zde na zemi. Kéž nám Brahma milostivě pomůže, abychom tě učili podle jeho vůle!“

Několik dnů stačilo, aby se Siddharta, který se nyní nazýval Gautama, úplně přizpůsobil obci, která ho přijala do svého středu. Maggalana mohl svého chráněnce klidně opustit a odebrati se na zpáteční cestu k chladnějšímu severu.

 

Život ve škole,ačkoliv byl přizpůsoben potřebám žáků, byl podroben přísným pravidlům. Vstávalo se velmi časně. První paprsky slunce musely za­stihnouti všechny obyvatele „školní pevnosti“ již ustrojené a na modlitbách.

Tato ranní modlitba konala se v jedné, k tomu účelu určené kopulovité dvoraně a skládala se z několika modliteb. Některý z brahmanů vzýval hlasitě Brahmu, děkuje mu za ochranu po dobu spánku. Nato všichni přítomní vpadli slavnostním chórem:

„Brahmo, zdroji všeho dobra, děkujeme ti!

Proměň náš dík v radostný čin, aby měl cenu!“

Poté prosil brahman o pomoc a sílu pro denní úkoly. Ostatní přítomní prosili sborem :

„Sivo, ty dobroději, který provádíš myšlenky

Brahmovy, dej nám sílu, abychom i my jednali podle jeho vůle.

Višnu, ty ničiteli všeho zla, umlč v nás každé zlé hnutí!“

Nato byly dány zvláštní pokyny pro den nebo byli upozorněni na nebezpečí, většinou duchov­ního rázu, hrozící jednotlivcům nebo celku.

Z „ranní dvorany“ šli průvodem na terasu, kam Dravidové přinášeli snídani, která se odbyla za smíchu a žertování.

Ačkoliv zde byla trvale radostná nálada, přece nikdy zábava nevybočila v příliš hlasitou mluvu a bujný smích. Jestliže některý z nováčků zvolil příliš hlasitý tón řeči, tu ho jeho sousedé vlídně upozornili. Neuposlechl-li pokynů, byl poslán nej­vyšším brahmanem sluha, a vyzval dotyčného, aby se posadil ke stolu brahmana.

Po snídani se několik hodin vyučovalo střídavě v různých učebnách. Kolem učícího brahmana seskupil se vždy menší počet žáků a on jim vyklá­dal své vědění.

Gautama brzy vypozoroval, že při ranním vy­učování si může každý zvolit učitele, kdežto vyučo­vání večerní se řídí pevnými pravidly.

Jakmile začínalo příliš veliké parno, rozhla­holily se údery na gong a oznamovaly, že ranní vyučování je skončeno. Žáci i učitelé se odebrali do vzdušných ložnic, zastíněných bílými plátny proti slunci a natáhnuvše se na odpočívadla, četli, hovořili nebo dřímali — podle přání a libosti.

Dravidové ustavičně pohybovali na stropě při­pevněnými vějíři, ochlazujíce tak vzduch. Jiní postřikovali podlahu vodou nabíranou ze zurčí­cího chladného horského potoka. Přesto bývalo častokrát tak nesnesitelné parno, že každá myš­lenka na učení zanikla. Asi k polednímu přinášeli sluhové koše s ovocem a nabízeli je odpočívajícím.

Teprve, když vysoké hory zadržely sluneční paprsky, rozezvučely se opět údery gongu, zvoucí ke koupeli ve velikých nádržích, napájených hor­ským potokem, avšak dostatečně prohřátých slu­nečním teplem, aby neškodily.

Tyto koupele pod širým nebem, konající se i v době dešťů, náležely k tomu nejblahodárněj­šímu, co den poskytl.

Po lázni byl podáván v prostorné síni vydatný oběd. Zábava byla již méně živá, než za chlad­ného jitra.

Po skončeném obědě byly v přírodě provozo­vány různé hry, při nichž nejoblíbenější byl běh. Potom se odebrali všichni do práce. Brahmani přednášeli a žáci pak přednášky rozebírali, vyklá­dali a po případě vyjádřili své námitky. Ostatní žáci pak museli převzíti obhajobu. Ve všem ozýval se radostný, svěží tón.

Brahmani, kteří stářím a moudrostí vysoko

vynikali nad žáky, přáli si jen, aby byli jejich staršími bratry,.dobrými kamarády, kteří touží pomáhati mladším vzhůru. To vtiskovalo celému životu ve škole zvláštní ráz.

Přes všechnu veselost nebylo možno, ani na malou chvíli zapomenouti, že zde žijí proto, aby nalezli cestu, po níž má kráčeti duše. Každý musel najíti svou vlastní cestu, nesměl odpočinout, dokud nebyl přesvědčen, že ji jasně poznává. Teprve pak bylo možno jíti společně s těmi, kteří byli stejného smýšlení.

Kdo se vyhýbal, tomu se neobdivovali, ani jím nebylo opovrhováno. Bylo prostě vzato na vě­domí, že jeho cesta musí vésti zprvu samotou. Ale ten, kdo cestu nenašel, poněvadž ji hledati nechtěl, zmizel nenápadně z jejich společnosti.

Gautamu uchvátil tento nový život největším nadšením. Přestal se ptáti na účel a cíl svého bytí.

Spokojil se s okamžitým stavem a byl šťasten jako nikdy předtím.

Jednoho dne zavolal si ho nejvyšší brahman. Tázal se ho, čemu se až dosud naučil. Gautama mu radostně odpovídal, vypočítávaje vědomosti, které získal, a vyprávěl, co se mu zdá býti ještě nejasné.

Brahman potřásl hlavou.

„Gautamo, nebyl jsi přiveden k nám proto, abys zde získával pozemské vědomosti. Brahma

obmýšlí s tebou něco jiného. Vidím již, že tvé učení musím vzíti sám do ruky. Zítřkem počínaje odloučíš se od svých spolupracovníků a soudruhů a vyhledáš mne.“

Gautama trochu zmaten vrátil se zpět k ostat­ním, z nichž se ho nikdo netázal na účel roz­mluvy. Když příštího jitra scházel, nastalo s po­čátku zděšení, protože se někteří obávali, že školu opustil. Zamilovali si veselého a chytrého společ­níka a byli by ho jen neradi postrádali.

Zvláště Ananda, jeden z nejstarších žáků, při­lnul ke Gautamovi opravdovou láskou. Proto také neustal, dokud nevypátral, co je příčinou jeho nepřítomnosti.

Sdělil to ostatním a ve všech to vzbudilo veliký zájem. Aby žák byl vyučován úplně sám a k tomu ještě nejvyšším brahmanem,to se ještě nikdy ne­stalo. Gautama musí býti miláčkem bohů.

Při hrách závodili všichni, aby mu ukázali své dobré smýšlení.

Gautama se však velmi málo účastnil společ­ných her. Od té doby, co byl vyučován o samotě, stala se s ním změna. Již dříve býval hloubalem, který všechno, co mu ostatní řekli, nepřijímal tak prostě, jak to bylo řečeno, nýbrž obracel a kroutil tak dlouho, až to viděl se všech stran.

Nyní však ukázal mu starý brahman něco úplně jiného: ukazoval mu Brahmovy zákony k výstavbě a udržování vesmíru v různých udá­lostech a zřízeních, napomínaje ho, aby o nich přemýšlel a přizpůsobil se jim.

Tímto způsobem zjevil se mu vlastní život v naprosto jiném světle. Stařec se ho tázal, zdali porozuměl již, proč musel klesnouti z nejvyšší kasty až do té nejhlubší, aby pak zvolna se mohl opět vypracovávati nahoru.

Gautama odpověděl podle pravdy, že tento význam dosud nepochopil. Ale myslí si, že měl všechny kasty poznati z vlastní zkušenosti.

Brahman zavrtěl hlavou.

„Pak jsi ještě daleko od cíle,“ řekl laskavě. „Za několik měsíců zeptám se tě znovu.“

„Mezitím však vyučoval žáka neúnavně dále. Dovolil mu účast při řešení problémů vyskytu­jících se nejčastěji při výchově mladších mužů. Kdykoliv se jednalo o čistě pozemské věci, dovedl Gautama dáti okamžitě správný posudek i dob­rou radu. Jednalo-li se však o něco hlubšího, pak zklamal.

Toto selhání bylo vysvětlitelné jen jeho usta­vičným hledáním a hloubáním o božství. Jak častokrát býval již blízek tomu uznati Boha nad sebou jako vůdce a ředitele, nechť se jmenoval jakkoliv, ba vzývati ho a děkovati mu, ale vždy ho něco zahnalo pryč s této cesty!

Leč stařec neztrácel trpělivost. Nedomlouval mu, nýbrž prožíval s ním svou víru v pevné na­ději, že nastane doba, kdy se jí žák přece jednou otevře.

Tak uplynuly krásné tiché měsíce. Tu zeptal se Brahman opět na příčinu náhlého pádu svého žáka.

Tento zdráhavě odpověděl:

„Otče, věřím, že jsem se musel mnohému na­učit: pokoře, Ochotě pomáhat, požehnání, které spočívá v práci, štěstí ve spojení se spolutvory. Věřím, že všemu tomu musel jsem se naučit na svých namáhavých poutích od svých „pánů“.

„Milý synu, zdá se mi, že již prohledáš,“ smál se mudrc. „Za několik měsíců zeptám se tě znovu.“

Většinou, když si ostatní hráli, chodíval Gau­tama v blízkosti hřiště nahoru a dolů tak, jak to činili všichni ti, kteří se nechtěli účastniti her.

Jednoho pozdního odpoledne zvlášť parného dne, vyrušil ho z jeho hlubokého zadumání hla­sitý výkřik. Vzhledná zpozoroval, že všichni žáci utíkají v největším spěchu na opačnou stranu hřiště. Proč asi?

Několika dlouhými kroky vykročil na opuš­těné hřiště nedbaje poděšených výkřiků žáků, a spatřil před sebou velikého, podrážděného hada. Byla to zvlášť krásná kobra.

Vztekle syčíc upřela, na něho svou hlavičku a vystrkovala při tom jazýček. Gautama začal tiše pískat nespouštěje z ní očí. Pobouřená kobra se okamžitě uklidňovala. Pískání stávalo se hlasi­tější a přecházelo do zřejmého rytmu.

Hořejší část hadova těla se začala zvolna kolé­bati sem a tam, jak to činí tancující hadi.

Žáci jako okouzleni přihlíželi tomuto divadlu a nikdo z nich se neodvážil ani pohnout. Duší Gautamovou prochvělo opět ono veliké štěstí spo­jitosti s tvory. Přestal pískat a tiše, láskyplně pro­mlouval k jedovatému hadu.

Kobra klesla dolů a připlazila se poněkud blíže k němu, pak se obrátila a v širokém okruhu se odplazila do lesního houští, odkud přišla.

Ohromný jásot, který se v zápětí rozlehl, byl daleko větší, než výkřiky strachu, které přivolaly všechny brahmany. Marné bylo všechno napomí­nání ke klidu, neboť i ti nejzdrženlivější museli si nějakým způsobem ulehčiti, protože svou radost nad zázrakem nedovedli jinak projevit.

Jeden z mladších brahmanů se tázal:

„Gautamo, když jsi měl zvíře ve své moci, proč jsi mu dovolil, aby se opět odplazilo? Proč jsi je neusmrtil?“

„Usmrtit zvíře, jehož přátelství jsem si právě získal?“ vyhrkl tázaný pobouřen. „Tento had se sem už nikdy nevrátí, slíbil mi to.“

Vzrušení se ještě vystupňovalo.

„Neslyšeli jsme ještě hada mluvit!“ volali ně­kteří, zatím co jiní se ptali: „Co říkal?“

Gautama pokrčil rameny a vešel do domu, pře­nechávaje brahmanům patřičné vysvětlení. Když však viděl, že tato prostá událost vzbudila takové vzrušení, jeho radost ochabla.

Večer, sotvaže vstoupil do pokoje nejvyššího brahmana a promluvil s ním několik slov, poznal, že stařec není touto událostí zvlášť překvapen, že v ní nevidí nic obdivuhodného, tím méně taju­plného. Bylo to něco jiného, čím se jeho mysl za­městnávala.

„Gautamo,“ pravil zamyšleně, „řekni mi, jak je to možné, že vyciťuješ spojitost s tvory v tak vysokém stupni a že nemůžeš poznati Stvořitele těchto tvorů?“

„Nevím to sám, můj otče,“ přiznal se Gautama. Poskytni mi k tomu čas. Přeji si co nejtoužebněji, abych dosáhl tohoto cíle.“

„Snad tě tomu naučí tito tvorové!“ mínil stařec.

Tato cesta se Gautamovi zalíbila. Začal roz­mlouvati s ptáky, kteří přilétali k němu, jakmile kráčel samoten zahradou nebo lesem.Tázal se jich, mohou-li viděti bohy, nebo zdali bohové vůbec jsou. A tu se domníval, že vnímá jejich odpověď:

„Rozhlédni se kolem sebe, stojí vedle tebe!“

Ale ačkoliv se díval, neviděl nic.

Na jedné ze svých cest nalezl zraněnou tygřici. Ležela, žalostně skučíc, v houštině, kam vedla její krvavá stopa. Mňoukala jako obrovská kočka.

Gautama se však domníval, že rozumí jejímu nářku, který se netýkal jejích hlubokých ran, nýbrž mláďat, která zůstala opuštěna v jeskyni a bez matky musí zahynouti hladem.

„O, dobrá matko,“ pravil Gautama vlídně, počkej jen trochu, poohlédnu se po tvých dětech.“

Veliké zvíře klepalo ohonem o zem, jako kdyby mu tím chtělo projevit svůj dík a radost.

Nato vydal se Gautama na cestu a dal se vésti šeptajícími hlásky: „Tamtudy musíš jít! — Hle, zde je tvoje cesta!“

Šel, sleduje tak neviditelné ukazovatele a dostal se zanedlouho k tygří jeskyni, v níž se provalovali dva překrásní maličcí tygříci. Vlídně k nim ho­vořil a uchopil jednoho z nich do náručí.

Prskajíc snažilo se k němu vyskočit i druhé mládě, avšak on je utěšoval, že se co nevidět pro ně vrátí. Tu slyšel šeptající hlásky, jak domlou­vají mláděti, které se nyní úplně upokojilo.

Radost staré tygřice, když viděla u sebe obě pijící kočičky, mluvila tak zřetelně z jejích očí, že Gautama se nemohl od ní odtrhnout. Když malí byli utišeni, přinesl vodu, vymyl a obvázal její rány. Poté odešel pro maso, které si vyprosil ve školní kuchyni.

Několik dnů pečoval o zraněnou a její mláďata, a byl s nimi stále důvěrnější. Jednoho dne nalezl u svých chráněnců nádherného vzrostlého tygra, který při Gautamově příchodu vyskočil a vyrazil ze sebe hlasité zařvání. Ale tygřice ho upokojila a maličcí vesele poskakovali kolem Gautamy.Tu se i starý tygr uklidnil. Příštího dne zmizel s celou rodinou.

Nyní snažil se Gautama rozluštiti hádanku šep­tajících hlásků. Posadil se pod veliký košatý strom a tiše se tázal:

„Kdo jste vy maličké bytosti, které jste mně tak nápomocny, kdykoliv zvířatům pomáhám? Jste také tvorové? Kdo je vaším Stvořitelem?“

Tu slyšel tichý chechtot a zdálo se mu, jako by někdo hladil něžně jeho ruku. On sám však nic neviděl, zato slyšel nyní hlásek, který k němu tiše a rychle pravil:

„Ty veliký, bláhový člověče! Ty si myslíš, že toho tolik víš a neznáš zatím ani přírodu, která tě obklopuje! My jsme strážci všech bytostí. Není zvířete, ať je veliké nebo malé, které bychom neošetřovali, není bylinky, ani kaménku, o který bychom nepečovali. Jsme služebníky bohů. Více o sobě nevíme.“

„Povězte mi, vy maličcí, kdo vás stvořil?“ vy­ptával se Gautama, v jehož duši se ozývala láska k těmto tvorům.

„Byli jsme zde ještě dříve než člověk. Snad nás stvořili bohové, snad jsme na světě současně s bohy. Nevíme to a také se po tom netážeme. My pouze sloužíme bohům a chráníme tvorstvo.“

„Proč vás nemohu vidět?“ naléhal znova Gau­tama.

„Veliký člověče, to my nevíme. Otevři své oči a pak nás uvidíš. A nemůžeš-li tak učinit vlastní silou, popros Višnu, aby zničil v tobě vše, co ti v tom brání.“

„Jak jste chytří!“ zvolal Gautama pln obdivu. A nový chechtot byl mu odpovědí.

„Ty nejsi chytrý, alespoň dosud ještě ne, člo­věče,“ šeptal hlásek. „Ale jsi dobrý a to je lepší než chytrý. Máš rád zvířata. Pomohl jsi Maině, tygřici a nebojíš se také hadů. Proto ti pomá­háme. Jen nás zavolej, jsme vždycky kolem tebe, chceme však, abychom byli o pomoc požádáni. Pomáháme také bez prošení, ale jen v největší nouzi.“

Gautama se musel vrátiti do školy. Jeho duše však byla plnička radosti a štěstí. Byl-li tak za­jedno s celým stvořením, pak mu také otevře všechna svá tajemství, bude mu pomáhat, aby nalezl bohy a poznal je.

Nemyslel na to, aby vyprávěl svému učiteli o tomto prožití, ale brahman viděl i beze slov velikou změnu, jež se udala s Gautamou.

 

Opět minulo několik měsíců a mudrc se vrátil k své původní otázce. Tentokrát byl Gautama na ni připraven a rychle odpověděl.

„Ach, otče, ač jsem byl knížetem, byl jsem ne­vědomější, než nejubožejší pária. Proto jsem se musel prožitím naučit propracovati se všemi ka­stami. Vděčím svému osudu, že jsem tak mohl učinit v několika letech, místo abych to musel prožívat v několikerých pozemských životech.“

„Milý synu, tentokrát jsi nalezl to pravé,“ po­chválil ho mudrc. „Jen se mi nelíbí, že děkuješ za to svému osudu. Co je to osud?“

„Nevím, můj otče,“ přiznal se Gautama. „Je to cesta, po níž musím jít. Kdo však tuto cestu určuje, to mi není jasné.“

„Modli se proto k Šivovi, aby otevřel tvůj zrak!“ pravil učitel.

Mužíčkové poukázali ho na Višnu a učitel opět na Šivu. Gautama se rozhodl, že se skutečně začne modlit a bude se při tom obracet k Brahmovi, po­něvadž v něm jsou přece oba bohové soustředěni.

Jakmile se jednou vážně rozhodl, počal své roz­hodnutí také provádět. Modlíval se sice již s ostat­ními, ale tato modlitba byla pro něho spíše pou­hou formou.

Nyní, když se vědomě obracel s nějakou zále­žitostí k Brahmovi, pozoroval, jaké požehnání spočívá již v tom, že je vnitřním chtěním spojen s bytostí výšin. Nebylo ani tak důležité, aby jeho modlitba byla vyslyšena, jen když mohl pronikat stále hlouběji do tohoto spojení.

Neustále jím proudil pocit štěstí, který se s dří­vějším nedal vůbec srovnávat. Jestliže ho jednot­nost s tvorstvem naplňovala radostí, tu vystoupení vzhůru do vyšších říší činilo ho blaženým.

Teprve teď začínal za vším pozemským viděti hlubší smysl. Poznával, jak byl až dosud povrchní, ačkoliv se zaměstnával tolika myšlenkami. To nebyl správný způsob.

Nesmí o Brahmovi přemýšlet, musí se hýbat a usilovat, aby dosáhl spojení s ním. Pak ho v sobě prožije a bude o něm vědět! Tomu ho ovšem ne­mohl nikdo naučit.

A Gautamova postava, jež byla většinou sklo­něná, poněvadž měl hlavu stále schýlenou k zemi,

se napřimovala a narovnávala. Jeho rysy ztratily ustavičně se měnící výraz. Zářila z nich vnitřní blaženost, která nemohla být nikomu utajena. Jeho trochu nedbalé pohyby staly se harmonic­kými a uhlazenými. Co dělal, bylo v souzvuku s jeho myšlenkami a tyto opět se zachvívaly vě­domě ve všech zákonech vesmíru.

O několik dní později předstoupil před svého učitele a řekl mu prostě, avšak s hlubokým pře­svědčením :

„Nalezl jsem Boha. Jmenuje-li se Brahma, ne­vím. Chci ho tak jmenovat, poněvadž nemám pro něho jiného jména. Višnu a Sivá se mu však ne­podobají. Není s nimi ani trochu bytostně spříz­něn. Oni jsou jeho služebníci; to vím tedy zcela jistě.“

Brahman se radoval s ním, ale řekl mu pak s určitostí:

„Pak jest tvá učební doba skončena. Ničemu jinému tě nemůžeme naučit. Své nejlepší vědění musel jsi nabýti sám. Pečuj a opatruj je, aby se rozšiřovalo a přinášelo stále nové ovoce.“

„Mám vás opustit, otče?“ tázal se Gautama s lítostí. „Nesmím zůstati zde ve škole, pokud nebudu vědět, jaká je vůle Brahmova? Netuším dosud, co bych měl dělati ve světě a jak bych to­muto nejvyššímu Bohu měl sloužit!“

Leč brahman byl neoblomný.

„Když jsi nám byl oznámen, dostali jsme příkaz, abychom tě naučili všemu, co sami víme. Potom však máš jíti ven do světa. Svou úlohu najdeš, jako jsi našel všechno ostatní.“

„Tedy musím opět putovati po silnicích,“ řekl Gautama s úsměvem. „Všechno dobré našel jsem jen tam.“

„Pokus se o to,“ radil mu jeho učitel.

Pak již spolu o tom nehovořili. O několik dní později sestupoval Gautama dolů, kráčeje vstříc novému životu.

 

Odporující si myšlenky naplňovaly pocestného. Když se po prvé octl osamělý na silnici, musel bojovat o svoji existenci. Nyní to nebylo nutné. Byl bohatě školou vybaven, takže mohl žít dosti dlouho.

Tím mu však byl vzat určitý popud. Bylo přece tak lhostejné, kam se obrátí, tak lhostejné, bude-li vůbec putovat či položí-li se do stínu stromu, aby snil. To v něm vyvolalo pocit znechucení. Byl přesycen sám sebou, poněvadž nevěděl, co začít.

Ale do tohoto lenivého přemítání zahřmělo najednou jako hlas polnice:

„Vzhůru, Gautamo! Hledej svou úlohu! Dosti času jsi již ztratil! Ani jeden den nesmíš strávit v nečinnosti!“

Muž, který byl právě vším nespokojen, jemuž mnoho nescházelo, aby propadl snění a hloubání, se vzpřímil, narovnal se, uvědomiv si, že má v ži­votě účel a cíl.

Nedaleko osady nalezl plačící dítě. Mohlo býti asi v stáří jeho maličkého Suddhodany, když ho viděl naposledy.

Po prvé po letech myšlenka na rodinu se zře­telně dotkla jeho duše. Věděl přece, že byli mrtví, že zahynuli v strašlivých plamenech! Kde se asi nyní nalézají? Kdo by mu to mohl říci?

Vlídně se obrátil k plačícímu děcku, zvedl je se země a vyptával se ho, proč pláče. Přerývanými slovy dověděl se od chlapce, že nemůže najít otce ani matku. Vzdálil se z domova bez vědomí rodičů.

Dobrotivě s ním rozmlouvaje nesl Gautama vzlykající dítě do osady, aby se tam přeptal. Ne­bylo toho však zapotřebí, neboť potkal naříkající matku, která mu chlapce vytrhla z náručí a vděč­ného otce, který ho zval jako hosta do své chaty, aby mu mohl něčím odplatiti, že mu přinesl jeho dítě.

Gautama vstoupil do obydlí prostých lidí, a po­jedl s nimi. Mezitím přidružil se k němu maličký strakatý pes s dlouhýma převislýma ušima. Gau­tama takového psa ještě nikdy neviděl. Hladil ho, ačkoliv dotknutí psa se považovalo za nečisté. Mluvil s ním a chytré oči zvířete zdály se mu odpovídat:

„Nech mne u sebe!“

„Prodali byste mi toho psa?“ obrátil se k lidem.

Okamžitě svolili a žádali ho, aby si psa vzal v upomínku na jejich vděčnost. Ale Gautama ne­chtěl o tom ani slyšet. Dal jim peníze a vzal si maličkého, radostně poskakujícího flekáčka. Ptal se, jak na zvíře volají, ale nikoho ani nenapadlo, aby dal zvířeti jméno.

„Budu ti tedy říkati „Utěšitel“, neboť budeš mě doprovázeti na mé osamělé pouti a zjasňovati mé chmurné myšlenky.“

Pejsek byl spokojen. Radostně pobíhal kolem svého nového pána, který se opět vydal na svoji pout.

Tak došli na křižovatku. Gautama chtěl jíti cestou vlevo, ale pes mezitím skočil napravo, vrátil se však zpátky a štěkaje, tahal Gautamu za šaty, zdůrazňuje tak, že pravá cesta vede vpravo. Gautama dobromyslně svolil.

„Utěšiteli, ty chceš býti mým vůdcem?“ tázal se s úsměvem.

Při tomto slově vzpomněl si na výrok Sariputtův o tom, že má vůdce. Mohl by mít sám také takového pomocníka, kdyby o to poprosil Brahrnu?

Pohroužil se okamžitě do modlitby a prosil o vůdce, protože sám neví, jak by dosáhl své úlohy. Nato zvedl se posilněn a kráčel zmužileji než dosud svou cestou. Byl pevně přesvědčen, že v pravý čas se vůdce dostaví.

Celý den minul, aniž se ukázala nějaká osada.

„Utěšiteli, ty mě vedeš do samoty?!“ volal na zvířátko téměř vyčítavě.

„Osamělost!“ odpověděl v něm nějaký hlas. „Člověče, potřebuješ nyní samotu, aby sis ujasnil vše, co jsi přijal v posledních letech! Co jsi z toho prožil? Pátrej a dívej se, modli se a zahloubej se do svého nitra, jen tak najdeš svou úlohu. Nej­prve připrav nástroj a teprve pak jej použij! Na­před pomoz sám sobě, pak budeš moci pomáhati také jiným.“

„Kdo to ke mně mluví? Nejste to vy, vy malí, neviditelní? Čí je to snad hlas mého vytouženého vůdce?“ —

Minuly týdny, v nichž Gautama zřídkakdy spatřil člověka. Nikdy nepřenocoval pod ochran­nou střechou. Utěšitel, jak se zdálo, dovedl volit ty nejopuštěnější silnice. Naučili ho tomu lidé, kteří ho považovali za nečistého. Vyhýbal se jim.

Gautama se snažil říditi se podle pokynů. V myšlenkách vynořoval se před ním celý jeho život. Uvědomoval si, že teprve na silnici začal žít vlastním životem, že teprve zde začalo pravé učení a prožívání. Teprve zde nabyl den ceny.

A jeho „páni“ vystupovali v duchu před nim s otázkou:

„Čemu jsme tě naučili?“

Každý z nich mu něco dal, právě to, co na tomto stupni svého vývoje mohl přijmout.

„Budou-li někdy lidé svěřeni mému vedení, chtěl bych to dělati také tak,“ pomyslel si, aniž si uvědomil dosah této myšlenky.

Vynořivší se myšlenka nedala se již zapudit. Stále častěji se vtírala do jeho úvah. Nebyla nikdy táž, ale byla zde stále.

Gautama se snažil navázati spojení se svým vůdcem. Ale odpovědi nedostal, zato pokaždé vy­cítil zjasnění, jakmile se soustředil proto, aby se na to, či ono zeptal vůdce.

Jasně si uvědomoval, že je to ten nejlepší způ­sob, jak se zhostiti toho, co musí překonat nej­dříve. Vůdce neodpovídal ani na otázky, ať je opakoval sebe častěji, avšak hledal-li Gautama od­pověď ve svém nitru, pak ji vždy nalezl.

Aby se mohl cele věnovat vnitřnímu naslou­chání, uzavřel se i maličkým neviditelným by­tostem, které jej obklopovaly, nezavadě ani pohle­dem o zvířata kolem sebe. Jediné Utěšitel byl výjimkou.

Pomalu začal si zase všímati vnějších věcí. Bohatě proudila k němu síla se všech stran. Do­provázely ho opět šeptající hlásky a zvířata při­bližovala se k němu s důvěrou. Jeho život byl bohatý a nabyl pro něho ceny.

 

Nádherný den se chýlil k večeru. Slunce, jako ohromná zlatá zářící koule, sklánělo se dolů. Na modrém večerním nebi vynořovala se hvězda za hvězdou a zanedlouho byla celá obloha plna stří­brného jasu.

Gautama ulehl k odpočinku pod osamělý ve­liký strom a rozhlédl se s porozuměním po svém okolí. Co divů bylo všude! Jak mohl kdy pochy­bovat o jsoucnosti Boží tváří v tvář této nádherné zákonitosti!

Utěšitel se přitulil k jeho nohám. Přítulnost milého zvířete muže oblažovala. Shůry snášely se k němu jemné zlaté a světlé nitky, jakých Gau­tama ještě nikdy neviděl, a nevěděl také, odkud přicházejí. Viděl však, že se sklánějí k němu.

V tom začaly také hlásky šeptat:

„Gautamo, slyš! Nitky tě nalezly! Hledaly tě sedm let! Sedm plných let přicházely, hledajíce tě a nemohly dosáhnouti s tebou spojení, poněvadž jsi je vždy znovu nevědomky odpuzoval. Dnes jsi se konečně otevřel světlu natolik, že nitky mohou k tobě dolů, mohou zakotviti.“

„Odkud přicházejí?“ tázal se Gautama nevidi­telných.

Neodpověděli mu. Však hle! Po prvé mužovu otázku zodpověděl jeho vůdce:

„Vycházely ze zbožných myšlenek a modliteb člověka, který prosil za tvoje blaho. Víš, kdo tě měl tak rád, že sedm dlouhých let den co den vzpomínal a modlil se u Brahmy za tebe?“

„Mája, moje žena!“ vykřikl Gautama přesvěd­čivě. „Ona byla zbožná, byla dobrá a opravdu mě milovala.“

„Ano, Gautamo, tvá žena prosila za tebe! Jejím stálým prosbám děkuješ, že se k tobě mohou při­blížiti síly, které jsou tebou teprve málo přitaho­vány. Vzdej jí za to svůj dík, zaslouží si toho!“

Gautamovi ani nenapadlo zeptati se, kde se Mája zdržuje. Hledal ji na onom světě a radoval se, že odtud na něho v lásce vzpomíná. Děkoval jí z plna srdce, ale jako zemřelému duchu, světy vzdálenému.

Obloha byla nyní jediným třpytícím se mořem hvězd. Gautama nemohl odvrátiti pohled od hvězd, které oblohu tak obdivuhodně ozařovaly.

„Hvězdy!“ volal. „Jste i vy služebnicemi Brahmovými?“

Ale hvězdy neodpovídaly; Gautama se zamys­lel. Všechno na světě ubíralo se svými přesně vy­měřenými drahami, všechno mělo účel a cíl. Tedy i on se musí podřídit zákonům vesmíru, nemá-li jeho život míjeti bezúčelně a nemá-li být někde zavát pískem.

Začal se modlit tak vroucně, jako dosud nikdy, aby Brahma pozvedl konečně závoj halící mu jeho cestu. Nechť Brahma dovolí, aby konečně směl vidět svou úlohu. Nacházel stále nová slova pro svoji prosbu, a stále vroucněji vysílal je vzhůru, jako by chtěl nebe dobývati.

Vyčerpán, konečně umlkl. Jeho pozemské tělo bylo otřeseno silou, jíž duše zápasila.

V tom zaslechl nadzemské zvuky, které jako jemné, měkké vlny se snášely zvolna dolů. Bylo to, jako kdyby se v těchto tónech všechno v pří­rodě zachví válo, jako by se stromy a květiny v nich skláněly, jako by hvězdy tančily v nich svůj třpytný rej.

Jeho okolí zalilo se růžovým světlem, které přijímalo na sebe tvar květinových lístků. Tento květ, v jehož středu seděl, připomínal mu obrov­ský květ lotosu z posvátného proudu Gangu.

Náhle zazněly jiné zvuky. Růžová barva květu změnila se ve světle modrou, pak žlutou a nakonec se celý květ zaskvěl nejčistší bělostí. Jeho duše žasla. Byl prost každé myšlenky. Jediné čistým chtěním přijímal, co se mu nyní zjevovalo.

A zvučný hlas pravil:

„Siddharto, opatruj čistotu, která tě nyní ob­klopuje! Zahal se jí tak, jako se květinové lístky v ochraně zavírají nad vnitřkem květu. Tak, jako posvátný proud Gangu nese na svých vlnách květ lotosu, tak se dej vésti proudem života! Květ lotosu šíří kolem sebe vůni a je svou líbezností osvěžením lidskému oku.

Tak také dávej i ty z vědění, jež ti Brahma da­roval! Utěšuj a posiluj jím lidi, kteří k tobě při­jdou. Ale tak, jako květ lotosu pevně tkví svými kořeny na dně proudu, tak nechť i ty jsi pevně zakotven na onom světě, odkud se ti Brahmovou milostí dostane vždy nového vědění. Nenech se od něho odloučit!“

Hlas umlkl. Zvuky slábly, čistý květ zmizel. Duše Gautamova byla dosud u vytržení a dy­chtivě vpíjela všechnu tu nádheru, jako doušek nejčistší vody.

Blížily se nové zvuky. Leč tentokrát to nebyly něžné záchvěvy. Příroda byla plna šumění, ba zdálo se, jako by její zpěv chtěl zvěstovat něco ne­konečně vznešeného, velebného. Gautama to vy­cítil. Vrhl se na kolena a dotkl se čelem země.

Znovu se ozval hlas vedle něho.

„Člověče, pohlédni vzhůru!“

Gautama uposlechl a zvedl zrak. Obloha přímo nad ním zdála se býti otevřena a tryskala z ní záplava světla a lesku. Dívající se duši připadalo to jako cesty paprsků. Duchovním zrakem sledo­vala tyto zlaté cesty vždy výš a výše.

V tom spatřila chrám svítící nejčistší bělí.Proudy vod zdály se z něj tryskati, rozlévaly se do vesmíru a osvěžovaly jej.

A pak se otevřely i brány tohoto chrámu, vyšly z nich světlé bytosti s čistými křídly a rozhrnuvše zlatý závěs, postavily se stranou. Duše Gautamova spatřila svatostánek. Hlas vedle něho pravil:

„Jsi omilostněn mezi tisíci lidmi, že toto smíš spatřit! Siddharto, uchovej na věky obraz, který zříš, ve své duši! Pevně a nesmazatelně! Nikdy na něj nezapomeň! Zde vidíš chrám toho, který jest Pánem všech světů. A to vidíš jen nejnižší ze všech chrámů. Z celé duše usiluj, aby ti mohl býti ukázán i některý vyšší.“

Úchvatně krásný obraz se rozplynul, opět do­zněly tóny, ale hlas zněl dále:

„Pán všech světů, který tě dal vésti a připra­viti, volá tě do svých služeb! Siddharto, chceš mu zasvětiti svůj život? Chceš býti jeho služebníkem, věrným a spolehlivým, připraveným v každou hodinu?“

Poněvadž hlas zmlkl, Gautama odpověděl:

 „Ty, jenž mne voláš jménem Páně, nechť jsi kdokoliv, slyš: chci tomu!“

„Volám tě tedy jménem Pána všech světů, jehož sluhou jsem, k službě v tvém vlastním ná­rodě! Procházej zemí, po níž jsi putoval posled­ních sedm let, shromažďuj kolem sebe učedníky a vyučuj je! Při tom přetvoříš vědění dané ti Věč­ným tak, aby tvůj národ je mohl přijmouti a roz­uměti mu. Uč žíti lid v čistotě, uč ho, aby byl činný! Především však nauč lid, aby z celé duše vzýval Věčného, Pána všech světů!

Zakládej všude ve veliké říši obce těch, kteří Věčného poznali a chtějí mu sloužit. Pouč je, že i oni mají učiti ostatní ve svém okolí. Tak se bude čistá nauka pomalu šířit, jako se rozvětvují kořeny velikého stromu. Tento strom, který Věčný dnes do tebe vnořil, abys jej ze semene vypěstoval a přivedl k rozkvětu, ponese bohaté ovoce!

Siddharto, Pán všech světů očekává od tebe něco velikého! Vynalož všechny síly, abys to splnil! Na tvé cestě hrozí ti jediné veliké nebez­pečí: že se v blahobytu staneš nedbalým. Nyní znáš toto nebezpečí, proto se mu vyhni!“

Hlas ztichl. Siddhartova duše se zvolna vra­cela. Jásot, chvála a dík naplňovaly jeho nitro. Na modlitbách vyčkával jitra.

Teď, kdy konečně našel svou úlohu, připadalo mu světlo slunce úplně nové. Všechno, všechno mu bylo pověděno. Věděl, jak má jíti, aby splnil příkaz Pána všech světů.

A zatím co si Gautama vyvolával v paměti slova služebníka Páně, aby je nikdy nezapomněl, napadlo mu, že hlas ho volal jménem Siddharta. Má si říkat opět tímto jménem? Nebyl jizvíce Gautama? Siddharta znamená: ten, který do­sáhl cíle!

To bylo ono! Dosáhl prvního, jemu stanove­ného cíle, našel svou úlohu. Gautama mohl se jmenovati každý z pokolení Čakja, ale Siddharta bylo jeho vlastní jméno.

„Smím státi v květu lotosu uprostřed veškeré čistoty, zůstanu-li sám čist,“ jásalo to v něm. „Brahmo, pomoz mi k tomu!“

Utěšitel poskakoval kolem, lísaje se k němu a tiše kňuče. Sklonil se k psu a hladě ho pravil:

„Nebudeme již dlouho sami. Na pokyn Pána světů budou se k nám přidávati žáci.“ Zvířátko se na něho pozorně zadívalo.

„Ty také nevíš, jak se to stane?“ smál se Sid­dharta. „Musíme čekat. Rozkaz zněl: „Shromáždi učedníky“ nikoliv: „Hledej učedníky!“ Budu če­kat a učedníci se najdou.“

Jsa v dobré náladě, vztáhl ruce nahoru k stromu, pod nímž v noci prožil takovou nádheru. Skvostné ovoce visící ve větvích zapudilo jeho hlad.

„Dík tobě, strome, za vše, cos mi dal,“ zvolal

Siddharta radostně. „Ode dneška budu tě nazý­vati stromem Brahmovým.“

Když se připravil na další pout, spatřil muže blížícího se po cestě. Řídký zjev v této opuštěné končině! Zvědavě se na něho díval. Co hledá zde tento muž? Ke které kastě náleží?

Daleko dříve, než mohl rozeznati tahy blíží­cího se muže, prozradil mu jeho oděv, že je to kněz. Tmavomodré hedvábí těsně lnulo k tělu, jako by byl do něho zavinut. Tento dojem byl ještě zvýšen velmi širokou, pestře vyšívanou šerpou, uvázanou v pasu. Právě tak bývali oblečeni starší žáci, s nimiž se Siddharta v posledních mě­sících stýkal. Napjatě se zadíval na příchozího. Muž vyrazil ze sebe najednou výkřik radosti a dal se do běhu.

„Gautamo, Gautamo!“ volal radostně. „Koneč­ně jsem tě našel! Hledám tě již mnoho týdnů. Častokrát jsem se domníval, že jsem ti již zcela nablízku, ale v tom jsi se najednou octl opět ve veliké dálce. Dnešní noci slyšel jsem konečně zře­telně slova: „Dnes se s ním sejdeš!“

Byl to Ananda, žák, který k Siddhartovi nej­více přilnul. Siddharta se radoval ze shledáni s dřívějším spolužákem, ale nedovedl si vysvět­liti, proč ho vlastně hledal.

„Gautamo, chtěl bych býti tvým žákem, tvým učedníkem,“ prosil Ananda. „Neodháněj mne od

sebe! Nejvyšší brahman tni řekl, že je to vůle Brahmova!“

Místo odpovědi, obrátil se Siddharta k psovi a zakrývaje hluboké dojetí pravil žertovně:

„Tak vidíš, Utěšiteli, nemusíme ani dlouho čekat! Nemáme hledat, nýbrž shromažďovat. Již máme jednoho a kde je jeden, tam jich za ním přijde víc.“

Pak vyprávěl příteli o svém prožití a dovolil mu, aby ho doprovázel. Kladl si jen dvě podmínky:

Nesmí považovati psa za nečistého, protože co Pán světů stvořil, nemůže býti nečisté, a nesmi mu už říkat Gautama.

„Stal jsem se Siddhartou!“ skončil s nádechem hrdosti.

Mezitím vydali se na cestu a aniž si toho Sid­dharta uvědomoval, začal vyučovati Anandu, vy­právěje mu o svých zkušenostech.

Ananda byl pozorným posluchačem, který se dovedl zeptati v pravý čas, takže Siddharta byl nucen všechno, co přijal, napřed přetvořit a oživit, aby to mohl správným způsobem předávati dále.

„Ještě se domníváš, že život je jedinou řadou utrpení?“ tázal se Ananda.

Siddharta dlouho uvažoval, než odpověděl:

„Je jisté, že to neodpovídá vůli Brahrnově, neboť Pán světů nestvořil tvory proto, aby trpěli. Ale je právě tak jisté, že náš úděl na zemi jest jen

utrpení. Stalo se tak tedy proti vůli Brahmově. Je to výsledek našeho špatného jednání, my sami jsme si je zavinili!

Víme-li to, pak máme také v ruce zbraň, jak bojovati proti němu: sami se musíme změnit a teprve pak se změní náš život!“

Ananda ho přerušil.

„Jak to myslíš: náš život se změní?“

„To je přece jasné,“odpověděl Siddharta rychle. „Změníme-li se, pak nebudeme již k sobě přita­hovat špatné účinky. Život, místo řetězu utrpení, stane se radostí.“

„Ale tím se nic nezměnilo, svým polepšením jsme si jej jen jinak utvořili,“ trval na svém žák. „Teď tomu rozumím.“

„Ano, můžeš to vzíti i tak,“ souhlasil Siddharta a pokračoval dále:

„Nuže, chci-li odstraniti utrpení, které přišlo na svět bez Brahmovy vůle, musím se snažit polepšit lidi. To je moje úloha. A protože by k takovému úkolu jeden člověk nestačil, musím kolem sebe shromážditi žáky, kteří by sdíleli se mnou mé prožití. Musí mi pomáhati rozšiřovati mezi lidmi to, co by jim pomohlo, aby se stali lepšími.“

„Čím se lidé polepší?“ tázal se Ananda za­myšleně.

„Pravým věděním o Brahmovi, Pánu světů!“

Siddharta chtěl mluviti dále, byl však přerušen

učedníkem, který puzen neznámou jemu mocí, se tázal:

„Jest Brahma skutečně Pán světů?“

Siddharta zaraženě zíral na tazatele.

„Jak můžeš pochybovat po všem tom, co jsem ti vyprávěl?“ tázal se. Ananda se však přesto nedal odstrašit:

„Znali jsme Brahmu dříve, než ty jsi se do­mníval, žes ho nalezl. Věřím, že ten, jehož jsi na­lezl, je mnohem výše nad Brahmou.“

„Vím, že ten, jehož jsem nalezl, je opravdu Pánem světů! Určitého jména pro něho nemám. Jmenuji ho Brahmou.“

„Ale Siddharto, to nesmíš!“ řekl Ananda vzru­šeně. „Tím bys zmátl pojmy. Pomysli jen na vše­chny ty lidi, kteří až dosud věděli o Brahmovi. Řekneš-li jim, že tento bůh je Pánem světů, pak se jich to nijak nedotkne. Nezachvěje to jejich duší, tak jako to nezachvělo mou, protože... nu protože... to není pravda!“

Tu Siddharta zpozoroval, jak lehkomyslně si počínal se svatým věděním, jež mu bylo zjeveno. Nyní cítil také sám, že kdykoliv mluvil o Brah­movi, nezachvívalo se to v něm a nezvučelo tak, jako když vyslovil jméno „Pán světů“. Byl vděčen Anandovi, že mu dopomohl k lepšímu poznání.

Žák, kráčející po jeho boku, byl mu najednou nepohodlný. Jak rád by byl mluvil se svým vůdcem a zeptal se ho, jak má Pána světů nazývat. V tom však přiskočil k němu znenadání Utěšitel, jako by mu chtěl říci:

„Pohleď, já tě přece také neruším! Nech jen jíti Anandu vedle sebe, jako já poskakuji kolem tebe, jako něco, co k tobě patří, co tě však nemůže odváděti od směru tvých myšlenek, dokud ty sám tomu nebudeš chtít.“

Siddharta se pohroužil do svého nitra a roz­právěl se svým vůdcem, jak tomu uvykl. Jediná odpověď, jíž se mu dostalo, zněla:

„Čekej!“

K večeru přišli k osadě a rozhodli se stráviti tam noc. Ubytováni brzy našli. Lidé byli důvěřiví a veselí, téměř jako Dravidové, náleželi však k ji­nému kmenu. Před usnutím modlil se Siddharta o osvícení s veškerou vroucností, jíž byla jeho duše schopna. A v noci se mu ukázal neobyčejný obraz:

Viděl před sebou rozprostírati se zemi, jako ob­rovskou plochu pokrytou horami a řekami, městy a vesnicemi, oživenou zvířaty, rostlinami a lidmi.

Mezi tím vším chodily, vznášely se a pluly prů­zračné, světlé postavy různých tvarů a velikostí. Zdálo se, že pečují o vše živé.

Ale ani jedna z těchto postav nebyla zde sama. Působily dojmem řetězu visícího shora dolů a byly nejnižším článkem tohoto řetězu. Řetězy tvořily podobné bytosti, jako byly samy.

Docela nahoře sbíhaly se v jeden jediný, ve­liký, význačný článek. Siddhartu při spatření by­tosti, která tvořila tento článek, naplnila vzne­šená, úctyplná bázeň.

„Byl to Pán světů?“

Hluboce znějící hlas zvolal:

„Brahma!“

Siddharta se probudil, a přece věděl, že to, co směl vidět, nebyl sen, nýbrž skutečnost, opravdo­vější skutečnost, než jeho bdění za dne. Věděl však také, že to, co mu mělo býti zjeveno, nebylo tím ukončeno. Proto o tom s Anandou nemluvil. Ananda, který si povšiml, že v duši Siddhartově se odehrává něco velikého, navrhl, že obstará ná­kup potravin a vrátí se až na noc.

Duše Siddhartova byla celý den pod dojmem

vidění.

„Byli to asi neviditelní, které jsem směl spatřit,“ uvažoval. „Pak by byl Brahma vůdcem a ředitelem neviditelných a nemohl by býti Pánem všech světů. Či snad ano? Kde je potom Višnu a Sivá?“

Nemohl se téměř ani dočkati noci. Jeho mod­litby nesly se bouřlivě vzhůru, toužebně si žáda­jíce dalšího vědění.

Tu se před ním vynořil jiný obraz:

Viděl Brahmu státi na pokraji nesmírně veli­kého prostoru, který se zdál býti naplněn vzdu­chem a viděl řetězy bytostných táhnoucí se od

Brahmy dolů. Siddhartovo oko jen pozvolna si žvýkalo na rozlehlost a výšku.

Pak poznal, že to, co prve považoval za vzduch, byly rovněž bytosti, nádherné a světlé, které v tr­valém radostném pohybu tvořily kruhy. Tyto kruhy hrály těmi nejněžnějšími barvami a tóny doprovázely všechen ten život.

Směrem nahoru se kruhy zmenšovaly, ačkoliv bytosti, které je utvářely, byly stále větší a maje­státnější. Siddharta nyní viděl, že středisko všech kruhů tvořil modrý závěs, z něhož ustavičně pa­daly dolů červené růže.

Vidoucí věděl, že za tímto závěsem jest skryto nejsvětější tajemství. Kdyby živoucí, tekoucí tento závěs byl odsunut stranou, teprve pak by se zjevil Pán světů.

„Jeho nemůže nikdo viděti,“ pravil hluboký hlas, Siddhartovi již povědomý.

„Jak smím nazývati Toho, který jest tak vzne­šený, že andělé se neodvažují k němu přiblížit?“ prosil člověk.

„Nazývej ho Věčným,“ odpověděl hlas.

Jakmile vyřkl toto jméno, tu vytryskly ze závěsu proudy nádherného světla. Do duše Siddhartovy pronikla síla a zajásaly hlasy těch, jež nevědomky pojmenoval anděly.

Žhavý dík a vznešená radost naplňovala omi­lostněného ještě dlouho po tom, když se obraz

v tichých tónech rozplynul. R ránu však zaslechl hlas svého vůdce, jenž zněl úplně jinak, než hlu­boký hlas v noci:

„Siddharto, vzchop se! Nesni o tom, co ti bylo dáno, ale přeměň to v čin! Po dvoudenní jízdě odtud dostaneš se do království Magadhy. Král Bimbisara tě potřebuje!“

Siddharta odhodlán okamžitě uposlechnouti rozkazu, vzbudil Anandu a ještě dříve, než se slu­nečko vyhouplo za horami, vydali se na cestu. Učedník sice trochu reptal na cestování po tmě, ale Siddharta, byv pevně přesvědčen, že jedná správně, kráčel zmužile dále.

Jeho duše jásala a on sám si nyní opět začínal všímati svého okolí. A hle: maličké bytosti, které mu byly tak často nápomocny, nebyly pro něho už neviditelné. Od chvíle, kdy je směl spatřiti obrazně, směl je viděti i ve skutečnosti. Čile za­městnány kmitaly se kolem něho, jako by mu chtěly ukázat svou horlivost ve službě Páně.

Díval se, jak pomáhají ptáčkům stavěti hnízda, jak narovnávají větrem pocuchané úponky, jak střásají tu a tam příliš bohatou rosu s květinových kalíšků. Pracovaly s radostí a tuto radost sdílely se vším, co se jí otevřelo.

Siddharta o tom vyprávěl Anandovi a chtěl v něm vzbuditi nadšení pro nové vidění. Ale učedník, který nic neviděl ani necítil, domníval

se, že je pro něho lépe, přidrží-li se pouze bohů, jimž může rozuměti.

„Rozuměti bohům!“ zvolal Siddharta zděšeně. „Anando, kde mám začít, abys prohlédl?“

A tu mu žák připamatoval, že on to byl, který upozornil Siddhartu na falešný názor o Brahmovi. Mistr nezapíral, nýbrž prosil druha, aby z toho nevyvozoval, že již všechno ví, a že se nemusí ni­čemu učit.

„Přišel jsem, abych se učil,“ pravil Ananda. „Ty však se musíš smířiti s tím, že přijmu jen to, co mohu sám pochopit. Mám-li uvěřiti v bytosti, o nichž jsi mi právě vyprávěl, pak se mi zajisté také projeví.“

Siddharta se tím spokojil a byl jist, že Ananda pozná činnost maličkých služebníků Věčného.

 

Šli již dva dny a čas od času se vyptávali v osadách na Magadhu. Teprve třetího dne dorazili do opevněného a výstavného města.

Shledali, že brána je zavřena a všechno volání bylo marné. Živé duše nebylo viděti. Zvláštní bron­zová brána, zapuštěná do zdi, se ani nepohnula. Siddharta si ji podrobně prohlížel. Jeho zrak byl upoután různými znameními. Některá byla vryta do kovu, jiná vypouklá. Zajisté měla určitý smysl. Zamyšlen přejížděl prsty po těchto zname­ních, když v tom se brána samočinně znenadání otevřela. Současně vyřítili se z ní ozbrojenci a roz­čileně volali:

„Komu se podařilo otevříti naši bránu?“ Siddharta přiznal, že to byl on, kdo tak učinil, protože na jeho volání mu nikdo neodpovídal a on musí naléhavě mluvit s králem Bimbisarou.

Muži nejvýš překvapeni se dívali jeden na dru­hého a potom obstoupili oba příchozí. Dříve než je odvedli, upozorňovali, že psa musí nechati venku za branami města.

„Od Utěšitele se neodloučím,“ namítl Sid­dharta. Zavolal psa k sobě a vzal ho do náručí.

Oba poutníci, doprovázeni velkým zástupem lidí, byli dovedeni do středu města, kde na volném prostranství stála budova podobná paláci. Jeden z vůdců vstoupil do paláce, zatím co se kolem obou cizinců uzavíral stále těsnější kruh zvědavců.

„Otevřeli naši bránu“ volali ozbrojenci. „A znají jméno našeho krále!“

Obě věty byly přijaty s hlasitými projevy údivu. Všechno bylo tak neskutečné, a Siddhartovi to připadalo, jako by snil.

Konečně se brána budovy otevřela. Objevili se sloužící a majíce ruce zkřížené na prsou, hluboce se ukláněli. Zvali cizince, aby vstoupili dovnitř. Pes měl zůstati venku. Siddharta vzal přesto psa s sebou, ač věděl, že král to bude pravděpodobně považovati za nedostatek úcty. Ale něco, co bylo silnější než všechno jeho uvažování ho nutilo, aby tak učinil.

Ve veliké, zšeřelé komnatě bylo shromážděno několik lidí, z nichž jeden seděl na pozlaceném.stolci. Byl to asi král.

Siddharta zůstal stát a čekal, až ho pozdraví. Král vstal. Byl to muž středních let, ostrých rysů

a velmi malých, pronikavých očí. Nyní se zplna upřely na Siddhartu, který pohled klidně opětoval. „Cizince, tys otevřel naši bránu?“ tázal se král místo přivítání. Siddharta mlčel. „Odkud znáš mé jméno?“ Ani tentokrát tázaný neodpověděl. „Cizince, prosím tě,promluv!“ zapřísahal král mlčelivého. „Velmi mnohé závisí od tvé odpovědi pro mne i pro moji zem!“

„Jak mohu mluvit, jestliže nedbáš ani té nej­prostší zdvořilosti, králi z Magadhy?“ zněla Siddhartova lhostejná odpověd.

„Cizinče, odpusť mi ceremonielní pozdravení,“ prosil král. „Nemáme času nazbyt. Později vyna­hradím, co jsem teď zameškal, ale prosím tě ne­otálej již s odpovědi!“

Siddharta mluvil jako z donucení. Sám nemohl pochopit, proč neřekne, že to byla pouhá náhoda, která mu pomohla otevřít bránu. Něco mu v tom zabraňovalo.

Král rozradostněn díval se na něho a prosil: „Řekni mi ještě, jsi to ty, který putuje po sil­nicích, prošel všemi kastami?“

„Ty jsi řekl!“ zněla překvapená odpověď,neboť jak se zdálo, král o něm věděl.

Bimbisara měl radost a tuto radost dával na­jevo všemožným způsobem.

 

„Budiž vítán, vznešený kníže,“ pravil hluboce se ukláněje. „Čekáme již dlouho na tebe. Kníže sousední veliké říše, jemuž od poslední prohrané bitvy mého předchůdce jsme povinni odváděti poplatek, osobuje si vůči nám stále větší práva. Nyní na nás žádá, abychom mu odvedli všechny desetileté dívky. V nejbližších dnech mají býti do­praveny přes hranice a mezi dívkami je i má dcera, princezna této říše.“

Siddharta udiven naslouchal. „Proč se ti lidé nebrání?“

Král však vypravoval dále:

„Bylo nám předpověděno, že až zpupnost kní­žete dosáhne nejvyššího bodu, pak přijde nám na pomoc cizí kníže. Putuje po silnicích a prošel prý všemi kastami. Otevře naši zavřenou bránu, jejíž tajemství jest známo jen několika zasvěceným a bude znát i tajné jméno krále.

Nyní víš, proč jsem se nemohl dočkat, jsi-li ty onen zaslíbený. Pomoz nám nyní!“

„Ano, pomoz nám, kníže!“ prosili přítomní rádcové a služebníci. Siddharta se však ptal:

„Nic jiného vám nebylo o pomocníku zvěsto­váno?“

„Naučíš nás znáti nebeské bytosti, bez je­jichž pomoci bychom stále znovu propadali moci temného knížete,“ pravil král po krátké úvaze.

 „Co víte o bozích?“ vyptával se Siddharta chvatně.

„Nic, můj kníže,“ odpověděl Bimbisara. „Ni­kdo nám o nich nevyprávěl.“

„Koho vzýváte?“ ptal se Siddharta dále.

„Kníže, nenašli jsme nikoho, kdo by byl hoden vzývání,“ zněla odpověď.

Tu Siddharta věděl, že zde má býti východisko jeho práce. Bída, v níž se lid nalézal, měla mu otevříti jejich srdce. To bylo jasné. Ale Ananda, který byl přítomen,nebyl zděšením schopen slova.

„Mistře, pojďme raději odtud,“ naléhal. „Věru, tento lid propadl pro svoji nevěru hněvu bohů. Zůstaneme-li zde, zahyneme s ním.“

„Mýlíš se, Anando! Odejdeme-li odtud, pak zasloužíme trestu Věčného, zůstaneme-li však, pomůžeme lidu ze tmy k světlu.“

Kratičká rozmluva byla vedena potichu. Pří­tomní se úzkostlivě dívali na cizince. Na čem se rozhodnou?

V tom se obrátil Siddharta vlídně ke králi a pravil:

„Chci vám pomoci!“

Výdech hlubokého ulehčení prochvěl lidmi.

„Chci vám pomoci. Nemohu to však vykonat vlastní silou. Volám ku pomoci Pána všech světů, který mě k vám posílá. Propůjčí-li mi sílu, pak přemohu každého. Vypravuj mi, ó, králi, o svém

sousedu! Pověz, kdy mají býti dívky dopraveny na hranici a kde se tak má stát.“

A král vyprávěl, že každým druhým rokem je požadován od nich vždy větší a větší poplatek. Po­sledně museli dopraviti přes hranice zbraně pro sto ozbrojenců a jízdní zvířata. Tentokrát jsou požadovány dívky.

„Zpupnost sousedova jde již tak daleko, že chce dříve než převezme daň, zápasit muž proti muži s nejurozenějším válečníkem jejich lidu. Vzkázal, že zvítězí-li válečník, nebude již vícekrát požado­vati poplatku a upustí od něj i tentokrát.

Nikdo však není schopen přemoci knížete, jemuž pomáhají zlé mocnosti. Bojuje s hady a tygry, se šakaly a hyenami, které štve na protiv­níka.“

Siddhartovi bylo najednou lehko u srdce. Byl si náhle jist, že zvítězí. Věčný by mu byl také ne­přikázal pomáhati králi Bimbisarovi, kdyby ho nechtěl chránit.

Král vyzbrojil svého pomocníka dobrou zbraní a vhodným štítem. Chtěl mu dáti také jízdní zvíře zvyklé boji, ale Siddharta to odmítl. Nechtěl předstoupiti před protivníka sedě v sedle.

Když nadešel rozhodný den, vydal se veliký průvod ozbrojenců s králem v čele na cestu, do­provázejíce Siddhartu. Na jeho rozkaz zůstaly vy­žádané dívky doma. Král měl tak silnou důvěru

v zaslíbeného pomocníka, že se bez odporu pod­řídil jeho vůli.

V pravou chvíli překročili hranice. Nyní se nalézali na jedné z velkých mýtin lesa. Tu sklonil se Siddharta před očima všech a třikrát dotkl se čelem země. Nato zůstal klečet a modlil se:

„O, Věčný, Vznešený, který jsi, ačkoliv lidé o tobě nic nevědí! Poslal jsi mne, abych probudil srdce tohoto lidu. Dej mi sílu, abych mohl vysvo­bodit tento lid z poroby temnot a zla!“

S úžasem naslouchali mužové modlitbě, kterou si vykládali vlastním způsobem. V těchto slovech zachvívala se taková jistota a taková vznešená úcta, že srdce těch, kteří zde v úzkosti a bolesti čekali, byla hluboce uchvácena. Bylo to první se­ménko, které zapadlo do jejich srdcí.

Nyní i s druhé strany mýtiny přiblížili se ozbrojenci, v jejichž čele byl obrovský kníže se zlatotřpytnou zbraní. Měl hlavu hrdě vztyčenu a jeho oči metaly hněvivé blesky na shromážděné.

„Kde jsou dívky, které jste měli dnes přivést, abychom s nimi naložili podle své libosti?“ vy­křikl na krále.

Místo něho odpověděl Siddharta klidným, avšak jasným a mohutným hlasem:

„Nepřivedli jsme jich, poněvadž bychom se zbytečně namáhali dopravovati je opět domů.“

Takovou odpověď kníže nečekal. Zařval vztekem a vyzval troufalce k boji. Siddharta klidně předstoupil.

„Dříve než začneme bojovat, musíš mi říci, souhlasíš-li s těmito podmínkami: zůstanu-li ví­tězem, propustíš tento lid z poroby. Ty však staneš se mým zajatcem.“

„A budu-li já vítězem?“ křičel kníže.

„To se nikdy nestane! Jen odpověz na moji otázku!“

Kníže se chtěl smát a tropiti si posměšky, ale jeho jazyk byl jako ochromen. Schvátila ho úzkost před tak velikou jistotou ve vítězství. Pak si však vzpomněl na své tajemné pomocníky, odpočívající v pozadí, a slíbil, co Siddharta požadoval.

Siddharta tasil meč, položil naň ruce a modle se, čekal na protivníka. Tu viděl před sebou ma­lého bytostného, jak se kolem ostražitě rozhlížel.

„Člověče, chraň se!“ zašeptal hlásek a maličký ukazoval prstem ke kraji lesa, z něhož se vyplazili dva obrovští hadi.

Siddharta se vesele usmál a začal pískati mezi zuby, jak byl zvyklý. Hadi naslouchali. On však začal k nim mluvit a přikázal jim, aby opustili zápasiště. Okamžitě ho uposlechli.

Protivník překypoval vztekem a křičel na hady, aby splnili jeho rozkaz. Nedbali však toho a odplazili se pryč.

Tu Siddharta pravil:

„Vizte, mužové! Zvířata jsou tvorové Věčného. Poslouchají raději světlo než temnotu!“

Nepřítel povzbudivě zavolal a tu přiskočili k Siddhartovi dva nádherní tygři puštění ze řetězu.

Podíval se na ně, aniž promluvil. Odvrátili se od něho, avšak řítili se proti králi Bimbisarovi, který nechráněn stál před svými muži. Na zavo­lání Siddhartovo zůstali stát.

„Ani těmto zde nesmíte ublížit, vy překrásná zvířata,“ lichotil jim. „Patří ke mně a chtějí se naučit provádět pokyny Věčného. Vy však máte hlad. Dovoluji vám, abyste pozřeli muže, který vás poutal řetězy a nechával hladovět!“

Dříve než někdo z přítomných mohl poroz­umět, oč se jedná, skočili tygři proti nepřátel­skému vůdci a rozsápali ho. Se svou kořistí odběhli do lesa, takže na mýtině nezůstalo po knížeti ani stopy. Jeho lidé s křikem prchali, jako by se obá­vali, že se jim stane totéž.

Siddharta stál záře štěstím uprostřed bojiště. Když nepřátelé zmizeli, zavolal k sobě Bimbisara a jeho ozbrojence. Přikázal jim, aby s ním poklekli a poděkovali Věčnému za to, že jim zde tak vidi­telně pomohl.

Ani jeden se nezdráhal. Z rozechvělých srdcí stoupal vzhůru dík k Bohu, který se jim dal této chvíle poznati, aby v něho mohli uvěřiti.

Siddharta zůstal na královském dvoře á učil všechny, kteří k němu přišli. Ananda procházeje říší činil totéž. Po třech letech neměl lid z Magadhy jiné tužby, než sloužiti Bohu a plniti jeho vůli.

S tímto věděním navrátilo se opět do země štěstí a radost. Lidé, kteří se již dříve namáhali poctivě žít, byli dobrých a čistých mravů. Bimbi­sara zřekl se své královské důstojnosti a stal se nejvyšším knězem Božím v říši Magadhy, kterou pln horlivosti projížděl, učil lid a napomínal ho.

Přesto, že si Siddharta zamiloval lid, mezi nímž nyní žil a působil, pohánělo ho to dále. Zde ho již nebylo zapotřebí a jeho místo mohl za­ujmouti někdo jiný. Dosud však nevěděl, kam se má obrátit.

 

 

Tu jednoho dne přišla ze sousední říše malá skupinka mužů s prosbou, aby přinesl i jejich lidu požehnání, jemuž se těší lidé z Magadhy.

Bimbisara si tímto požadavkem opět připomněl všechno neblahé, čím jeho lid trpěl od nespouta­ných sousedů a vážně napomínal:

„Siddharto, nechoď k nim! Jejich mravy jsou příliš drsné, srdce příliš zatvrzelá. Když jsi k nám kdysi přišel, neměli jsme bohů, oni však jich mají, ale jejich bohové jsou strašliví! Přinášejí jim i lidské oběti!“

„Právě proto musím k nim jít, Bimbisaro,“ od­pověděl Siddharta přesvědčivě. „Zeptám se svého vůdce a co ten mi řekne, tomu se s radostí pod­volím.“

A mudrc přednesl v modlitbě svou otázku k nebi a dostal stručnou odpověd:

 „Je nutno se tázat?“

„Ne, věru ne!“ zvolal Siddharta. „Okamžitě jsem věděl, že to má býti má další cesta.“

Přikázal poslům, aby na něho počkali a zavedli ho k svému knížeti. Nato se rozloučil a vydal se s Anandou na cestu. Nedošel však ještě příliš da­leko, když slyšel za sebou spěšné kroky. Ohlédl se a zjistil, že jeden z nižších knězi z Magadhy snaží se je dostihnouti.

Siddharta zůstal stát a počkal na něho. Čekal také trpělivě, až muž rychlým během vyčerpán, mohl promluvit. Teprve potom se ho ptal na jeho přání.

„Mistře, přijmi mne za svého žáka!“ prosil kněz. „Jakýsi hlas se ve mně ustavičně ozývá a nabádá mě, abych se k tobě připojil. Prosím, vezmi mě s sebou!“

„Pak má hlas asi pravdu,“ svoloval Siddharta dobrotivě. „Jak ti mám říkat?“

„Dej mi nějaké jméno, které bych od nynějška nosil ke cti Věčnému,“ zaprosil kněz.

Hlavou Siddhartovou se mihla myšlenka: teď by mohl pořad obrátit. Jeho učedníci mohou míti jména jeho někdejších pánů!

„Nuže, příteli, budu ti říkat Maggalana. První Maggalana, který vstoupil do mého života, byl brahrnanem, právě tak, jako ty. Usiluj, abys byl také tak čistý a prostý jako on!“

Maggalana poděkoval mistrovi a připojil se k Anandovi, jemuž toto rozmnožení jejich sku­pinky bylo milé. Bimbisara dal odcházejícím přá­telům s sebou ozbrojence, aby v nové zemi ne­vypadali uboze. Každý příslušník vyšší kasty se počítal dvojnásob.

Sotvaže překročili hranice, již byl zřejmý ve­liký rozdíl ve všem, co spatřili. Země byla roze­rvána pásmem hor, jež porušovaly její celistvost.

V údolích mezi horami, přesto že krajina byla úrodná, neboť zde protékaly potoky a řeky, ne­bylo provozováno polní hospodářství. Stáda skotu, zvláště koz, pásla se na úpatích hor, avšak i ony budily dojem polodivokých zvířat.

Nedaleko obydlí leželi v křoví silni, chrochtaví yaci, kterých se používalo k tahu. I oni se zdáli býti zanedbaní. A což teprve obydlí! Ubohé chaty, ledabyle slepené z bláta, slámy a dřeva, jimž byla věnována ta nejmenší péče.

O každé z těchto obydlí bylo opřeno hrubě vyřezávané a pestře pomalované prkno, které představovalo lidskou postavu strašlivě znetvo­řenou. Utěšitel kňučel na tyto obludy a Siddharta mu musel dáti za pravdu. I jemu se téměř svíralo hrdlo, když kráčel kolem nich.

Jeho průvodci se však pokaždé uklonili a na jeho dotaz mu odpověděli, že tyto obrazy předsta­vují bohy.

 „Vy si smíte dělati obrazy svých bohů?“ tázal se Siddharta poděšen. Odpověděli mu dosti ne­dbale:

„A kdo by nám v tom mohl bránit?“

Mistr se už dále nevyptával a rozhodl se, že počká, až si promluví s knížetem. To se stalo ještě téhož večera. Před západem slunce vjela četa do hlavního města, skládajícího se z větší části ze stejných chat z lepenice, jaké bylo vidět v zemi.

Městských zdí nebo bran zde vůbec nebylo. Jelo se po silnici bez překážky až do středu sídla.

Zde stálo několik kamenných budov. Přesto, že byly vystavěny neuměle a byly křivé, přece prozrazovaly jakousi snahu vyrovnati se soused­ním zemím. Palác knížete připomínal promyšle­nou napodobeninu paláce Bimbisarova.

Nový kníže vítal Siddhartu velmi poníženě. Věděl, že mudrc byl příčinou smrti jeho před­chůdce a že mu musí býti za to vděčen. Již dávno si přál státi se vládcem Virudů, protože se do­mníval, že má k tomu mnohem více práva, než kníže, který se zmocnil trůnu na vlastní pěst.

Byl-li však poslední kníže rozeným vladařem, který dovedl ovládati celý národ železnou pěstí, tu Viruda-Sava, jak se nový kníže jmenoval, byl slaboch, v jehož rukách se všechno rozpadalo. Po­zoroval to a hledal proto nějaké východisko. Závistivým okem pokukoval na rozkvět sousední země a přičítal jej nové víře.

Teď si přál totéž pro Virudy. Siddhartovi to bylo brzo jasné. Ačkoliv se kníže snažil zakrýti své myšlenky, mistr ho snadno prohlédl. Pra­men, z něhož tryskala touha po vědění o Věčném, byl nečistý. Mohlo zde vzejít požehnání? Siddharta odpověděl vyhýbavě, svolil však zůstati v paláci jako host.

Špína a nečistota, kam se podíval!

„Podívejte se,“ pravil Siddhartaksvým dvěma průvodcům. „Duše vytváří si své okolí podle svého vlastního stavu. Čistá duše nemohla by bydleti v takovém děsu!“

Dal rozkaz, aby komnaty určené pro něho a jeho lid byly vyčištěny jeho vlastními sluhy. Palácoví služebníci  přihlíželi  s úžasem k této

práci.

Když místnosti byly jakž takž. učiněny obyva­telnými, nahrnuli se mužové dovnitř, chtějíce shlédnouti zázrak. Nejprvnější z nich byl sám kníže Viruda-Sava. Nemohli pochopit, že tato změna nebyla způsobena ničím nepřirozeným. Trvalo to hodně dlouho, než zvědavci byli upoko­jeni a než se Siddharta mohl odebrati na odpočinek.

Toužil promluviti si se svým vůdcem o své práci mezi tímto temným lidem. Byl naprosto jist, že dostane rozkaz jíti dále, ale nestalo se tak.

 „Siddharto, musíš vynaložit všechny své síly,“ řekl mu vůdce vážně a určitě. „Tento lid nesmí žíti jako trvalé nebezpečí sousedních zemí.“

„Nechť se brání ozbrojenou mocí!“ vykřikl Siddharta. „Což může z tolika temnot vykvésti něco čistého?“

„Není tvým úkolem rozhodovati o hodnotě nebo bezcennosti lidi!“ napomínal ho vůdce. „A zde se také nejedná o odvrácení vnějšího nebezpečí. Dokud tento lid vzývá své, vlastním chtěním vy­tvořené modly, dotud bude vysílati do svého okolí špatné myšlenky. Temnoty jsou hodně zaměst­nány. Nikdy neustanou a nikdy neumdlí, jedná-li se o to, získati nové stoupence. Z toho si můžeš vzít ponaučení.

Přijímej denně novou sílu a pracuj jako nikdy, aby alespoň někteří z tohoto lidu byli ještě za­chráněni. Neboť je vůlí Věčného, že tak, jak jsou, nemohou déle žít!“

Nyní Siddharta věděl, že je to skutečně jeho úloha. Věděl, že zde musí působit a proto se dal ihned následujícího dne do práce. Jeho duše pře­kypovala odvahou k boji, cítil, že se zde nejedná jen o zvěstování jména jeho Pána, ale daleko více, o boj s temnotami.

Když Viruda-Sava opakoval svou otázku, zda chce jeho lidu pomoci, odpověděl mu, že ano. Kníže rozradován zvolal, že on sám chce býti

první, kdo bude vzývati nového Boha! Nechť jen Siddharta připraví oběť, chce ji vykonat.

„Co chceš obětovat?“ tázal se mistr překvapeně.

„To, co nový Bůh bude požadovat! Jen to řekni. Přivedli jsme právě deset zajatců, dobře jsme se o ně starali a jsou tlustí. Máme je zabíti Bohu ke cti?“

Siddharta zhnusen a zděšením málem bez sebe, nemohl dlouhou chvíli promluvit. Viruda-Sava považoval však mlčení za projev nespokojenosti s bezvýznamnou obětí.

Chtěl si získati náklonnost učitele a proto hor­livě zdůrazňoval:

„Máš pravdu, cizí muži nejsou dosti dobří pro vznešeného Boha, kterého nám chceš dát. Lidé, které obětujeme, musí býti z našeho národa. Po­starám se o to, aby bylo připraveno deset našich vojáků.“

Tu to ze Siddharty vyhrklo mocnou silou. Zdráhal se pronésti jediného slova o Věčném, dokud Viruda-Sava je schopen vysloviti takovou myšlenku.

Kníže stál překvapen nad bezmezným hněvem, jehož byl nepřímým původcem. Chtěl se omluviti, Siddharta však na něho křičel, aby mlčel a zdálo se, že není k usmíření. V tom objevila se před ním světlá postava a položila prst na ústa. Současně slyšel lahodný hlas:

 „Siddharto, tvůj hněv se nesrovnává s věčnými zákony. Jak můžeš žádat od tohoto muže něco lep­šího, když mu to dosud nikdo neukázal. Ukaž mu, že Věčný jest jiného druhu, než jeho neschopné modly. Ale ukaž mu to v dobrotě! Jak jinak by mohl uvěřit v dobrotu Pána všech světů? Podle služebníků soudí se pán! Buď toho pamětliv!“

Siddharta se zastyděl. Vlídně se obrátil na tře­soucího se knížete a pravil:

„Viruda-Savo, ty nevíš dosud, že Pán světů ne­žádá obětí. Pán světů nežádá, aby se z lásky k němu vraždilo. On je dárcem života. Ještě se k němu nesmis modlit. Nejdříve musíš se naučit ho znát.1 vycítili jeho vznešenost, teprve pak se smíš po­kusit o to, přiblížiti se mu v modlitbě.“

Viruda-Sava sice nerozuměl smyslu těchto slov, ale cítil, že tohoto nového Boha obestírá cosi zvlášt­ního. Úcta, jíž nikdy nepoznal, ho zachvátila, takže oněměl.

Siddharta začal vykládat. Brzy zpozoroval, že pojem Boha je knížeti něčím naprosto neznámým. Toto slovo nedovedlo v něm vyvolati představu.

„Které bohy jste až dosud vzývali?“ tázal se učitel, doufaje, že zde bude moci navázati dále.

Místo odpovědi Viruda-Sava zatleskal a nařídil přispěchavším sluhům, aby přinesli jeho bohy. Za chvíli se vrátili se dvěma ohyzdně vyřezávanými a pomalovanými prkny. Viruda-Sava vysvětloval:

 „Tento zde je Hagšr a druhý Šuvi.“

Bezděčně se při tom uklonil, takže Siddharta zpozoroval, že kníže měl před těmito ohavnostmi skoro vrozenou bázeň. Trpělivě tázal se dále:

„Modlíš se k bohům?“

„Nikoliv, přináším jim oběti.“

„Kdy jim obětuješ? Jen tehdy, žádáš-li od nich něco, anebo tak činíš pravidelně?“

„Jak se to hodí,“ zazněla neuspokojivá odpověď.

Siddharta zaprosil:

„Vyprávěj mi přece něco o svých bozích!“

Viruda-Sava zvolna začal:

„Jsou takoví, jak je vidíš —• oškliví, ukrutní a krvelační. Nepřinášíme-li jim obětí, škodí nám. Děsí nás v noci, že nemůžeme spát a štvou proti nám divokou zvěř. Sesílají na nás nemoci i smrt a jsou příčinou, že naše podnikání setkává se s ne­zdarem.

Proto jim musíme neustále přinášeti oběti, aby­chom ušli strastem, zejména, máme-li v úmyslu vydati se na výboj nebo na loupež. Ovšem, dove­deme být také chytří. Nepřinášíme bohům oběti před válečným tažením, nýbrž slíbíme jim oběto­vati zajatce, dopomohou-li nám k vítězství. Pak se bohové starají už sami, abychom měli hodně zajatých.“

Muž si oddechl a umlkl vyčerpán nezvykle dlouhou řečí.

Siddharta byl zaražen. Dra vidové byli nevinní, čistí lidé, jichž dětské nazírání je chránilo od zlého, kdežto Virudové propadli úplně temnotám.

Nevěděl, jak začít, aby těmto ubohým duším pomohl k světlu. Při opakováni jmen bohů ho až zamrazilo a uvědomil si, že jejich jména jsou mu známá, avšak ukrutně zkomolená. Šuvi byl očividně Višnu, Hagšr Sagra.

„Tvoji bohové ti nemohou ublížit, nebudeš-li se jich bát,“ pravil přesvědčivě Viruda-Savovi. „Vytvořila je lidská ruka a lidská ruka je může také zničit!“

„Jsou to sice jen jejich obrazy, ale ani ty nesmíme poškodit, protože bohové by se jisto­jistě pomstili,“ pospíšil si Viruda-Sava s od­povědí.

„Ty pravíš, že toto jsou jen jejich obrazy, kde jsou bohové sami?“ tázal se Siddharta, raduje se, že nalezl možnost k navázáni rozmluvy.

„Bohové jsou všude — kolem nás,“ ozval se druhý bázlivě.

„Co by se mi stalo, kdybych zničil jeden z těchto obrazů?“ vyzvídal učitel.

„Nevím, ale myslím si, že by tě asi zasáhl blesk nebo by tě bůh vlastní rukou zardousil.“

„Pravím ti, Viruda-Savo, že se nic takového nestane. Dávej pozor!“

Než mu v tom mohl kníže zabránit, uchopil

Siddharta jeho zbraň opřenou o stěnu, zvedl ji a udeřil vší silou do bůžka.

Viruda-Sava zařval strachem a zakryl si oči oběma rukama. V komnatě bylo ticho, nic se ne­stalo.

„Neboj se a podívej se,“ dodával mu Siddharta odvahy. „Obraz je rozbit a bohové se nehlásí. Víš proč? Protože není boha, který by se podobal této hnusné znetvořenině. Nepopírám, že jsou temné mocnosti, které se snad podobají těmto příšerám, ale těch já neznám a ony se na mne neodváži, jelikož jsem sluhou Pána všech světů.“

Viruda-Sava vrhl úzkostlivý pohled na hro­mádku třísek na zemi a tázal se:

„Jsem chráněn také já, stojím-li u tebe?“

„Jsi chráněn, protože jsi poznal nicotnost svého bůžka a protože chceš býti žákem nové víry. Viruda-Savo, přemýšlej: kdyby vaši bohové měli ta­kovou moc, jakou ty jim připisuješ, nebyli by tygři rozsápali tvého předchůdce, jakmile jsem jim to dovolil. Kdo myslíš, že mi dal moc nad zvířaty?“

Aniž odpověděl na poslední otázku, Viruda-Sava prudce vyhrkl:

„Ten násilník si nic jiného nezasloužil!“

Zdálo se, jako by se duše knížete Siddhartovi opět vymykala; musel ji pevněji přidržet. Rychle rozhodnut rozbil i druhou modlu. Prudký pohyb prospěl i jemu, poněvadž se mohl alespoň poně­kud zbavit vnitřního odporu. Viruda-Sava už ne­měl strach, už nečekal, že se stane něco hrozného.

„Poruč svým sluhům, aby zapálili venku hra­nici,“ navrhoval Siddharta,“ spálíme tam tyto třísky.“

Čekal, že kníže bude odporovat, ale ten byl podle všeho spokojen. Když se hranice rozhořela, sám mistrovi pomáhal vhazovati do plamene trosky někdejších bůžků, a náhle vítězně vykřikl a začal prozpěvovati:

„Zde hoří Šuvi a Hagšr, falešní bohové. Jsou příliš zbabělí, než aby se pomstili za to, že jsme rozbili jejich obrazy. Mají strach z cizího velikého Boha. Pojďte lidé a podívejte se, jak hoří!“

Pak začal křepčit kolem plamene a diváci se přidali k němu.Vznikla nepopsatelná vřava, neboť i ostatní dali se do zpěvu, možno-li považovati za zpěv neartikulované skřeky, které vyráželi, o tom, že Suvi a Hagšr jsou navždy zničeni.

Plameny zvolna dohořívaly, když si lidé vzpo­mněli na obrazy nestvůr, které měli doma, roz­běhli se pro ně a tak, jak byly, naházeli je do plamenů, které pokaždé jasně vzplály. Jedna ne­stvůra po druhé stala se obětí plamene.

Ženy a děti přivábeny strachem, přihlížely z dálky tomuto divadlu. Když viděly, že se ne­jedná o lidské oběti, ale že jsou spalovány ohyzdné

modly, smály se a tleskaly rukama. Chlapci po­padli malé, pronikavě vřeštící trumpety a spu­stili ohlušující řev.

Siddharta a oba jeho žáci dívali se rozčileni a s tlukoucím srdcem na hnusný výjev, který se před nimi odehrával. A přece cítili, že byl učiněn veliký krok dopředu. Leč Siddharta směl viděti ještě něco jiného:

Viděl, jak z plamenů vystupují ohyzdné útvary... myšlenky, které lpěly na pitvorných bůžcích!

A tyto útvary snažily se upnout na křičící a zuřící dav. Ale z plamenů vystupovaly ještě jiné postavy, nebyly to útvary, nýbrž bytosti světlé, barevné a jasné, které zaháněly útvary a přinu­tily je k ústupu, až je uchopily vzdušné bytosti a s kouřem je odvály.

„Děkuji ti, Věčný, za to, co jsem směl vidět!“ modlil se hluboce dojat. „Jak je to krásné, víme-li, že jsme v každém okamžiku obklopeni tvými služebníky, kteří nám pomáhají.“

Konečně, konečně neměly plameny potravu a zvolna dohasínaly, až s praskotem uhasly. Kolem ohniště bylo dusno k nesnesení. Bláznivým tan­cem vyčerpaní lidé se zvolna uklidňovali, divoce lapajíce dech. Siddharta na ně zavolal a vyzval je, aby si sedli kolem něho, že jim bude vypravovat.

„Vypravovat!“

Jásali jako děti. Neznali nic krásnějšího. Siddharta začal líčit, jak viděl vystupovati z plamenů všechny ty zlé útvary, které však služebníci Věč­ného, Pána všech světů, zaháněli, takže musely v dýmu stoupati vzhůru a dým byl větrem roze­hnán.

Siddharta byl rozený vypravěč pohádek. Sám netušil, jak úchvatně dovede líčit, jak barvitě umí přednášet.

Posluchači viseli na jeho rtech a nikomu ne­napadlo pochybovat o tom, co řekl.

Avšak na nikoho nezapůsobilo jeho líčení tak hluboce, aby se zamyslil nad tím, co slyšel, aby se chtěl na něco zeptati. Přijímali jeho slova jako krásnou, líbivou pohádku. Když skončil, prosili ho, aby příští den vyprávěl znovu.

„Zapálíme opět hranici?“ přáli si vědět.

„Vždyť jsme spálili už všechny obrazy,“ řekl Siddharta ulehčené, ale na jejich naléhavé prosby jim přislíbil, že kdyby se našly ještě jiné obrazy, dá zapálit novou hranici.

Vyčerpán, zoškliven a přesto vděčen, odebral se večer na lože. Tento den mu přinesl nesmírně mnoho.

 

Příštího jitra přišel k němu Ananda pln sta­rostí.

„Pane, kněží jsou na tebe rozezleni. Spálil jsi obrazy, s nimiž provozovali zázraky. Nyní usilují o tvůj život.“

„ Anando, ty se domníváš, že mi mohou ublížit?“ odpověděl Siddharta pln důvěry. „Pán všech světů mne ještě potřebuje pro svoje veliké dílo. Dokud mu smím sloužit, nic zlého se mi nestane, i kdyby se proti mně spikli všichni kněží Virudy. Ale přesto ti děkuji, že jsi mě varoval; neboť vědomí toho pomůže mi snad zlomiti moc kněží.“

K polednímu byl Siddharta zavolán. Na ná­městí shromáždilo se mnoho lidí a byla zapálena hranice. Obrovská kupa bůžků, daleko hruběji zpracovaných, než včerejší, čekala na spálení. Sid­dharta přistoupil blíže. Na hranici, jen jemu viditelný, poskakoval maličký bytostný v pestrém kabátku a pochechtával se:

„Viruďané nejsou hloupí. Toto vše, co tu vidíš, zhotovili přes noc a dnešního rána, aby plameny měly potravu.“

To bylo nepříjemné překvapení. Siddharta po­děkoval čipernému mužíčkovi, ale pak uvažoval, jak by si měl počínat, aby zabránil podobným událostem. Z jeho nitra vydral se výkřik o pomoc:

„Věčný, my přece nechceme pořádat předsta­vení! Vnukni mi, jak si mám počínat!“

Modlitba dala mu uklidnění. Obrátil se k na­kupeným modlám a vzal jedno prkno do ruky. Lidé ho napjatě pozorovali. Potřásl hlavou a pravil:

„Spálíme-li tato prkna, pak budou sice ošklivé myšlenky stoupati vzhůru, ale služebníci Boží nebudou zaháněti zlé duchy, protože jste jednali potměšile, když jste v noci a dnes ráno potají zhotovili tyto obrazy. Tím jste si k sobě zlé duchy sami přivolali.

Stáli zde se svěšenými hlavami jako pokárané děti, neschopni slova na svoji obhajobu.

Plamen, ničím neživen, s praskotem uhasí. Siddharta přivolal muže k sobě a slíbil jim, že jim bude opět něco vyprávět. S ulehčením přistoupili blíže a posadili se kolem něho.

Tentokrát vyprávěl jim o služebnících Pána

světů. Líčil, jak horlivě vykonávají všechny svě­řené úkoly, jak lidem pomáhají a jak je učí, jsou-li čistí a otevření.

Vzadu za skupinou mužů utvořil se kruh na­slouchajících žen a dětí. Všichni napjatě poslou­chali a Siddharta vyprávěl tak dlouho, až hlu­boká noc donutila lidi vyhledati svá obydlí.

Když se rozcházeli, požádal Viruda-Savu, aby nechal hranici prken odstranit a spálit je v krbu. Nebyli to sice bůžci, ale přesto nemají býti s nimi provozovány nějaké nepřístojnosti. Nato se obrá­til k odchodu.

V tom ho uchopila zezadu tvrdá ruka a druhá ruka sahala mu po hrdle.

Siddharta se bleskurychle obrátil a silou, jíž by v něm byl nikdo nehledal, útočníka odmrštil. Tento vyrazil ze sebe kletbu a utekl. Nikdo pře­padení nepozoroval a Siddharta o tom pomlčel.

V příštích dnech pokračoval ve vyučování a vyprávění. Dokud jen vyprávěl, lidé ochotně na­slouchali. Mluvil-li však o Pánu světů, vykládaje, že ten, kdo mu chce sloužit, musí býti cist a bez chyb, pak se jeho posluchači nudili. Začali si mezi sebou tiše šeptat a smát se, až se konečně vzdálili.

Jen nepatrný kroužek posluchačů přimkl se těsněji k němu. Byli to mužové, jejichž obličeje nevypadaly tak zvířecky jako většiny ostatních. Jejich oči zaplály, vyprávěl-li jim o Věčném a

častokrát přerušili jeho řeč jásavým zvoláním. Ale Viruda-Sava nebyl mezi nimi!

Tu se Siddharta rozhodl začíti jinak. Pozval muže, kteří u něho setrvali až do konce, na příští den na dvůr paláce a řekl jim, aby se ostatním o tom nezmiňovali. Nebude již pravidelně vyprá­věti na velikém náměstí.

Jak si přál, tak se také stalo. Denně přicházeli k němu jedni a titíž mužové a čím déle je učil, tím byli žádostivější. Již kladli také své vlastní otázky, na které jim rád odpovídal. Častokrát přiváděli s sebou někoho nového, který se chtěl taktéž zúčastnit a Siddharta ho vlídně přijal do svého kruhu.

Vyučoval v hlavním městě již několik měsíců a domníval se, že je již čas, aby šel působiti dále do země. Vyzval muže, z kterých se stali jeho žáci, aby ho doprovodili a oni radostně souhlasili.

Jednoho dne vyrazili. Chtěl poslati ozbrojence zpět, ale Ananda i Maggalana ho naléhavě varo­vali, aby tak nečinil. Vzal je proto s sebou.

Procházeli úrodnou, avšak zanedbanou zemí. Kde přišli na osady, tam se zastavili. Siddharta mluvil k obyvatelům a doprovázející ho Virudové vynášeli z domů bůžky a pálili je.

Dbali však přísně toho, aby se spalování dělo pokud možno klidným způsobem, protože Sid­dharta jim řekl, jak odporný byl divoký tanec.

Našel-li učitel někde duši, v níž se ozvala touha po Věčném, zdržel se v osadě delší dobu. Většinou však po dvou až třech dnech, chudší o naději a s mysli pokleslou putoval dále.

Stalo se také, že se k němu připojovali lidé z osad, jimiž procházeli. Zařadil je mezi své nej­starší posluchače, kteří je cestou vyučovali.

 

Tímto způsobem míjel čas jako v letu. Ani ne­věděl, kolik měsíců již putoval. Dva roky snad? Kdož to ví! Nikdo mu to nemohl říci. S družinou, která zatím vzrostla asi na sto žáků, proputoval křížem krážem zemi Virudů.

Jednoho dne stanul na úpatí vysokého pohoří, tvořícího hranici země. Ačkoliv byli všichni una­veni, Siddharta cítil, že musí vystoupiti nahoru. Statně kráčel vpředu po úzké pěšince, vyšlapané kozami. Šlo to lépe, než se domníval. I jeho prů­vodci ho bez reptání následovali.

Dříve než slunce zapadlo, stáli nahoře a dívali se dolů. Úrodná rovina, rozprostírající se mezi vysokými a nižšími pásmy hor, ležela před nimi jako koberec. Dole řeka Krišna valila své mohutné vlny do moře, které se jevilo v dáli jako modravá čára.

 „Jak krásná je země Virudů!“ pravil Siddharta k svým průvodcům, „ale lid si toho neváží, nedbá velikého daru, který mu byl dán. Nedbal ani mi­losti, kterou mu Věčný prokázal tím, že poslal lidem o sobě zvěst. Proto bude lid vyhlazen až na malý hlouček, který zde stojí se mnou. Zmizí s po­vrchu zemského se všemi svými hříchy. A po krásné zemi Virudů nezůstane ani stopy.“

Mluvil jako věštec. Neznámá vnitřní moc ho k tomu nutila. Nevěděl ani sám, co právě řekl. Jeho průvodci strnuli překvapením. To přece ne­může býti pravda! Jak by se to mohlo stát?

Maggalana přistoupil k mistrovi a oslovil ho. Siddharta se probudil jako ze sna a když mu učed­ník sdělil, co právě řekl, tu se obličejem učitele mihl hluboký stín smutku.

„Nevěděl jsem, co jsem vám řekl,“ vysvětloval. „Ale ten, který mluvil skrze mne, ten to věděl. Je čas, aby soud Věčného dopadl na Virudy. Není správné, aby tito lidé temnot stali se zkázou všech okolních zemí. Vy, kteří jste se mnou, nestra­chujte se! Vy budete zachráněni, neboť jste se stali služebníky Věčného. Musíte se mnou přihlížeti zániku svého lidu, abyste o tom mohli svědčiti jiným.“

Strávili noc pod zářící hvězdnou oblohou a nové jitro je vítalo. S úsvitem bylo možno pozorovat v zemi nesmírné dunění a chvění.

 „To jsou služebníci Věčného, pracující ve ska­lách,“ vysvětloval Siddharta.

Rozpoutala se ohromná vichřice přicházející od moře. Rozběsněné živly narážely s hukotem a sténáním na skálu, na níž se tísnila Siddhartova družina.

„Vrhněte se na zem,“ poručil učitel, „jinak nás vzdušni odnesou.“

Bouře propukla plnou silou. Proudy vod řinuly se dolů a nastala úplná tma. Tu a tam kmitl se ohnivý blesk. Tak to trvalo mnoho hodin. Aby jim déšť nešlehal do obličeje, přitiskli se mužové obličejem k zemi, leč v této poloze nemohli už téměř ani dýchat.

Konečně průtrž trochu polevila. Zuření živlů pomalu utichávalo, chvění a kolísání země zmi­zelo.

První vstal Siddharta, ale ještě se ani nerozhlédl po svém okolí, když se z jeho hrudi vydral výkřik nejvyššího zděšení. Ostatní vyskočili, roz­hlédli se a vzkřikli rovněž.

V místech, kde se před několika hodinami roz­kládala úrodná země, burácely nyní vlny moře, z něhož vyčnívaly jen vrcholky hor jako nepatrné ostrůvky. Země Virudů zmizela!

Hrstka lidí, kteří přežili katastrofu, hleděla do neklidných vod. Nikdo z nich nemohl promluvit. Konečně se Siddharta začal z celého srdce modlit.

Děkoval Věčnému, že je Zachránil v soudu, který stihl ztemnělé lidstvo, načež vyzval své průvodce, aby druhou stranou kopce sestoupili dolů do sou­sední země. Opět ho ochotně následovali.

V strašlivém prožití, které se každého z nich přímo dotklo, stali se upotřebitelnými nástroji Věčného. Jejich domovy, ženy a děti, stáda a ná­řadí, všechno, všechno pohltily vlny moře, které se nade vším uzavřely, jako by zde nikdy nic

nebylo.

Nyní si uvědomovali lidskou nicotnost, mlhavě chápali vznešenost Pána světů a jak vysoko trůní nad nimi. Stačí jen jediné jeho slovo a všechna lidská díla jsou ta tam.

Siddharta dovolil, aby všichni tito otřesení mu­žové zůstali u něho. Pomáhali mu jako dosud. Ale lid, který nyní navštívili, nepropadl jako Virudové ještě zcela temnotám. Většina z nich ote­vřela se s radostí a s jásotem zvěsti, kterou jim Siddharta a jeho učedníci přinášeli.

Mistr začal posílati své učedníky ve skupinkách po zemi. Kam přišli, všude vyvolávala jejich slova touhu po vědění o Pánu světů i snahu po lepším

životě.

Siddharta se nyní rozhodl vybudovati svou nauku na širším základě a pokud možno ji ještě pro­hloubit. Za tím účelem chtěl se trvale usídlit ve vnitrozemí. Již dosti dlouho putoval po zemi. Získal při tom mnoho neocenitelných poznatků a nyní se mu zdálo, že je čas, aby místo něho chodili zase jiní.

Se svými žáky, které hodlal vyslati do země, si umluvil, že v pravidelných intervalech budou se vraceti k němu a vyslechnou, co jim má říci nového, lepšího. Oni pak podají mu zprávu o své činnosti mezi lidmi a o pokrocích ve vědění o Věč­ném.

Samozřejmě, že i oni, vždyť jinak to ani není možné, najdou právě tak žáky a průvodce, budou-li učiti správně. Tyto nové žáky nechť vezmou při každém svém návratu s sebou k dalšímu pro­hloubení!

Před očima tanul mu na mysli obraz školy, která by se podobala škole v Utakamandu. Ale napřed musí najíti místo, které v duchu viděl.

Cestou na sever dostal se do krajiny mezi dvěma veletoky: posvátného Gangu a Indu, který praobyvatelé tohoto uzemí považovali za svého otce.

Domnívali se, že vznikli z bahna tohoto vele­toku a že jim Brahma v paprscích slunce vdechl život. A proto jim byl posvátný i tento proud; cí­tili s ním vnitřní spojitost.

Mezi těmito oběma proudy rozkládala se veliká poušť, zvaná Thar, kterou Siddharta na radu ma­ličkých bytostných přátel se svými průvodci objel.

 „V tomto území najdeš jen písek, kamkoliv se podíváš. Je to smutný kousek země. Vyhni se mu! Obrátíš-li se však dále k severu, dostaneš se do úrodné krajiny. Tam založ své město.

Nedej se zlákati, aby ses usadil v některé již zbudované osadě. Víš dobře, že bys mohl tak při­jíti do okruhu nečistého vyzařování, nedobrých myšlenek. Město, které máš vybudovat, má býti vystavěno ke cti Pána všech světů a má již od základů zářiti čistotou a myšlenkami na Věčného. Toho bud pamětliv!“

Vědomí, že smí vystavěti město ke cti Pána světů naplnilo Siddhartu velikou radostí. Pra­covních sil bude míti dost, neboť na všech stra­nách připojovali se k němu učedníci ze všech kast. Byli mezi nimi i řemeslníci všeho druhu.

Některým z nich zmínil se o svém úmyslu. Měli radost, že budou směti spolupomáhati na

tomto díle.

Siddharta se cestou mnohokrát zamyslil, jak je to možné, aby se uprostřed země, v samém sou­sedství neobyčejně úrodného území, rozkládala tak veliká poušť. A poněvadž se nemohl této myš­lenky zhostiti, rozhodl se zeptati se svých malič­kých přátel. Možná, že mu povědí, jak vznikly tyto rozdíly v půdě.

Ovšem, že to věděli a ochotně mu sdělovali: „Před dávnou, dávnou dobou, kdy tato část

země nebyla ještě lidmi obydlena, bylo všechno utvářeno úplně jinak. Moře, které se nyní roz­lévá do nedozírné dálky po obou stranách země synů Indu, tvořilo tehdy jediný celek. Od pohoří Vindhja, které jsi před několika měsíci s tako­vými obtížemi překročil, burácelo mohutné moře až nahoru k vysokým Himalájím, které znáš. Jižně odtud vynořila se z moře země jako veliký ostrov.“

„Tomu nerozumím,“ pravil Siddharta zma­ten. „A co Indus a Ganges?“

Vyprávějící mužíčkové se dali do smíchu.

„Ty bláhový, posvátný Ganges tehdy ještě ne­existoval! Indus, váš otec, valil se stejně jako dnes dolů s Himalájí, vrhal však své bouřlivé vody ihned do moře, neboť zde nebylo země, jíž by napřed protékal.“

„A již tehdy jste byli zde?“ ptal se Siddharta. „Viděli jste to na vlastní oči?“

„Nikoliv, před námi zde byly silnější bytosti, které spolupracovaly na přestavbě hor a údolí, na odvádění proudů a moře. Mořské nymfy o tom pěly. Zpívaly, jak na rozkaz Pána světů musely opustiti krásné nivy na úpatí sněhem pokrytých posvátných hor. V nitru země to dunělo, kameny se tlačily na povrch, země se vynořovala z vod a moře ustupovalo na obě strany, zanechávajíc za sebou široké pruhy neúrodného písku.

I to se stalo na příkaz Pána světů, jemuž všichni sloužíme. On ví, proč to tak nařídil. Ale tam, kde moře nechalo za sebou tučné bahno, kde jeho rostliny a zbytky zvířat v zemi zpráchnivěly, tam vznikla úrodná krajina a tam tě také nyní ve­deme.

Tehdy se směl i Indus protáhnout. Četné řeky valily k němu vody se všech stran. Tak vznikl také Ganges, protékající celou rozlehlou nížinou.“

„Smím založiti město ke cti Páně na jeho bře­zích?“ vyzvídal Siddharta, který napjatě sledoval vyprávění maličkých.

„Nikoliv, nesmíš stavěti v blízkosti jeho vod, neboť čas od času vystupuje z břehů a zaplavuje své okolí. Pro pole je to požehnáním, avšak městu to neprospívá.“

Náhle se zvedl ostrý vítr a přinášel s sebou ze západu jemná zrnečka písku jako pozdrav pouště Thar. Nyní věděl Siddharta, proč ho maličcí va­rovali před tímto úsekem země. Zrnečka písku je citelně bodala, vnikala oděvem až na tělo. Nosy jim opuchaly, oči se zanítily a uši začaly bolet.

A to bylo utrpení jen jedné hodiny!

Co by byli asi zakusili, kdyby je byli maličcí nevedli? Znovu a znovu cítil Siddharta, jakou vděčností je jim zavázán.

Čím více pronikal k severu se svou stále po­četnější družinou, tím nádhernější byla krajina.

Úrodnost byla jedinečná. Širé lány podobaly se nesmírně veliké zahradě plné ovocných stromů všeho druhu, které byly obsypány ovocem a mezi nimiž rostly popínavé, ohnivě kvetoucí květiny vydávající sladkou vůni.

Nádherně zbarvení ptáci oživovali krajinu, v níž, jak se zdálo, nebylo měst, nýbrž jen malé osady a samoty.

„Kdo chce obdělávati zemi, ten musí zůstati sám,“ poučoval Siddharta žáky, kteří se ho na to vyptávali.

čím dále postupovali touto nížinou, tím častěji se objevovaly opice. Skoro nesnesitelný křik pronikl čas od času ostře tichem, kterého učící se poutníci tolik potřebovali.

Dlouhoocasá, obratná, lidem se podobající zví­řata, obtěžovala poutníky svou velikou dotěrností. Opice se neostýchaly krásti jim potraviny, ba i části oděvů, které upoutaly jejich pozornost a probudily jejich chtivost. Obratnými prsty zmoc­nily se všeho, aby to co nejdříve rozbily nebo po­užily pro svoje účely, často vlastnímu účelu na­prosto odporující.

Lidé viděli již opice, opice všeho druhu i veli­kostí, ale na takové množství, jaké jich bylo zde, dosud nikdy nepřišli. V lesích jich žila celá stáda přísně oddělená podle druhů.

Nežily mezi sebou v míru. Jakmile se člen jiného

kmene přiblížil k stádu, nastala okamžitě vojna a řež, při které se jejich řev, beztoho již šeredný, ztrojnásoboval, takže žáci smutně naříkali:

„Copak je možné, abychom zde vystavěli město ke cti Pána světů? Opice budou neustále rušit mír a harmonii.“

Siddharta zmalomyslněné utěšoval. Však se i zde najde odpomoc. Věděl, že je jen třeba spojiti se s opicemi a pak je přiměti k tomu, aby měly úctu před městem Věčného.

Ale teď na to ještě nepomýšlel. Jeho společníci se mohou od těchto zvířat nekonečně mnoho na­učit. Nechť jen nahlédnou, jak je šeredné nesmy­slné žvanění a jak je bezúčelný ustavičný svár.

 

Jednoho dne dovedli maličcí Siddhartu na výši­nu, odkud se otevírala pohádkově krásná vyhlídka na širou zemi. Po obou stranách táhla se úrodná země zavlažovaná vodami posvátného proudu, který nedaleko odtud protékal. Na poledni straně leskla se v dálce žlutavá poušť a na severu upou­távaly zrak zasněžené vrcholky vysokých hor.

Siddhartovo srdce mocněji zabušilo. Himaláje!

I když nemohl nic zřetelně rozeznat, přece mohl vytušit, že tam v dáli ční nebetyčné hory, v nichž leží skryt jeho domov.

Domov! Jak dávno tomu, co Siddharta již na něj nemyslel. Doba jeho pozemského štěstí hlu­boko zapadla v tomto velikém prožíváni. Vše se zdálo skoro jako pohádka. Avšak dnes probudilo se v něm cosi jako stesk a touha po tom, co kdysi bylo jeho.

V tom dotkl se jeho sluchu hlas dlouho postrá­daného vůdce:

„Siddharto, zde je místo, na němž vystavíš město ke cti Pána světů, Věčného, Vznešeného! Má se státi městem moudrosti a učení, městem čistoty a usilování. Proto musí býti celé vysta­věno z bílého kamene, aby vám neustále připo­mínalo svůj účel.“

„Kde najdeme bílé kameny?“tázal se Siddharta, jehož myšlenka na stavbu hluboce zaujala. „Vše­chny valouny zde jsou šedé nebo načervenalé.“

„Bude ti pomoženo tak, jak se otevřeš pomoci a také kameny budou v pravý čas na svém místě. Město se má jmenovat Indraprastha.“

Vůdce umlkl.

Siddharta oznámil svým průvodcům, že zde zůstanou a začnou budovati město. Za tím úče­lem nechť všichni opustí horu a vystavějí si na jejím úpatí nebo v poloviční výši obydlí. Pak bu­dou smět pomáhati nahoře.

Šťastni, že dlouhá pout je skončena, dali se mu­žové s chuti do přidělené práce a stavěli obydlí podle svých národních zvyklostí. Na hoře však spolupracovali bytostní.

Nejdříve bylo započato se stavbou školy. Siddhartovi býval v noci ukazován přesný postup stavby, takže ve dne mohl dávati bez rozmýšleni přesné pokyny, jak mají v práci postupovat.

Prvého jitra přistihl mistr obrovské stádo opic, zaměstnávající se bílými kameny. Bytostní po­mocníci stáli stranou a měli zřejmou radost z hor­livé zvědavosti, s jakou zvířata se všeho dotýkala a očichávala.

Siddhartovi to však připadalo jako znesvěcení. Prosil o vnitřní pomoc a posléze oslovil opičí zá­stup, vlídně sice, ale důrazně:

„ Stavba, kterou zde chceme vybudovat, má slou­žiti ke cti Pána světů a vydávati o Něm svědectví. Nesluší se, abyste se svými prsty dotýkaly čistých bí­lých kamenů. Rozumíte tomu, vy chytrá zvířata? „

Některé opice vážně přikývly, jiné se ušklíbly, ale všechny okamžitě pustily vše, co držely svýma nečistýma rukama.To dodalo Siddhartovi odvahy a mluvil dále :

„My lidé musíme se nejprve naučit, jak Pánu světů nejlépe sloužit. K tomu potřebujeme neru­šeného klidu. Žádám vás, abyste se v budoucnosti vyhýbaly této hoře, aby zvuk vašich hlasů nás nerušil v naší zbožnosti.“

Siddharta mluvil slavnostním tónem, zapomí­naje téměř, že mluví se zvířaty. Opice se také zřejmě nedaly rušit jeho slovy, ale jejich smysl přece pochopily: z lásky k Pánu světů mají se vy­hýbat této hoře!

To bylo opravdu velmi těžké, neboť byly tolik, tolik zvědavé vidět, co se zde bude dělat!

Siddharta náhle porozuměl. Maně se usmál opičí zvědavosti a uvažoval, jak dalece jim smí vyhovět, když tu jeden z velkých bytostných promluvil:

„Teď vidíš, proč jsme zastavili svou práci a ustoupili těm všetečkám. Když jsi prve přišel sem nahoru, nedovedl jsi to pochopit. Nesmíš tato mrštná zvířata tak úplně oddalovati, bylo by jim toho líto. Dovol jim, aby se sem směly v určitý čas podívat, aniž se čeho dotýkaly. Víme, že budou tiché.“

Siddharta se poklonil moudrosti bytostných a svolil. Jakmile čiperky zpozorovaly, že se o nich mluví, ze samé radosti začaly zase štěbetat. Na ostrý výkřik svého vůdce okamžitě ztichly.

Stavba nerušené pokračovala. Když stála škola se všemi vedlejšími budovami, byl vystavěn roz­sáhlý obytný dům asi pro sto osob.

Siddharta dosud nevěděl k jakému účelu bude sloužit, ale poněvadž od svého vůdce dostal k stavbě příkaz i plán, nestaral se již o ostatní. V tomto domě byly neobyčejně malé komůrky mimo dva velké, podlouhlé sály.

Tyto prvé dvě stavby těsně sousedily. Poně­kud dále stála hostinská budova, určená k pře­chodnému ubytování učedníků. Jednotlivé po­koje byly prostornější a velmi vzdušné. Celek byl obklopen zahradou. Mimo tyto budovy byly zde kuchyně, pekárny a stáje pro dobytek.

Siddharta se s počátku domníval, že musí svou družinu, která byla prozatím ubytována dole, přestěhovati nahoru. Záhy však poznal, že to není vůlí Věčného.

Po dokončení všech staveb, svolal Siddharta učedníky a žáky na veliké prostranství ukryté poněkud stranou ve stínu vysokých palem a po­děkoval Pánu světů za veškerou pomoc, jíž se jim dostalo. Vyprošoval požehnání Páně novému mě­stu, aby vše, čemu se v něm bude učit, o čem se bude přemýšlet a co se v něm vykoná, sloužilo Bohu ke cti. Sliboval, že všichni chtějí žít v jednom duchu a bázni Boží.

Potom vybral mezi žáky ty, kteří měli vstoupit jako první do školy. Bylo to asi sedmdesát star­ších a mladších mužů, kteří z duše toužili přiblí­žiti se k prameni vědění.

Dále určil ty, jimž chtěl svěřiti nějaký úřad. Vedení školy si ponechal pro sebe, avšak potře­boval ještě učitele, které snadno našel mezi svými učedníky.

Nyní se ohlížel po nějakém kupci, který by mohl převzíti obstarávání nákupů v městě. Našel staršího žáka, který se právě vyslovil, že by chtěl u Siddharty zůstati navždy.

Mistr na paměť svého někdejšího pána, kupce Amuruddby, pojmenoval po něm tohoto žáka. Amuruddbovibylo svěřeno všechno zevní vedení.

Společně se Siddhartou určoval ubytování žáků a hostí a měl míti na starosti zásoby čerstvých po­travin..

Pln horlivosti ujal se svěřeného úkolu. Uva­žoval, jak by bylo výhodné, kdyby mohli v údolí získat pole a pěstovati na nich obilí na chléb a ovoce. Mezi svými druhy našel by dosti rol­níků z této krajiny, kteří by se jistě rádi ujali této práce.

Pak byli vybráni kuchaři, pekaři, zahradníci, krmiči dobytka a různi služebníci, zejména ta­koví, kteří se vyznali v úpravě šatů a obsluze lázní, jež byly denně všemi používány.

Tak zůstala již jen skupina asi dvaceti star­ších mužů, pro něž nebylo práce. Všichni pochá­zeli z kasty učenců a snažně prosili, aby směli tráviti svůj život na hoře.

Siddharta je přijal zprvu jako hosty a slíbil, že další jim poví později. A hle: jedné noci si uvě­domil, k jakému účelu má vlastně sloužiti veliký dům s malými komůrkami. Byl určen pro takové muže, kteří chtějí zasvětiti svůj život výhradně službě Věčného. Před přijetím musí se podrobiti zkoušce a určitým pravidlům.

Prozatím, pokud neměl tato pravidla stano­vena, rozhodl se nechati muže v klidu a nevědo­mosti o jejich budoucnosti.

Nutilo ho to, aby všechny pozemské a vnější

záležitosti uspořádal co nejdříve, aby se mohl nerušeně věnovati prohloubení nauky. Chtěl se rozděliti se žáky o výsledky svých dlouhých úvah, o nové poznatky, které mezi tím ještě na­lezl. Staré výrazy chtěl nahraditi vhodnějšími, srozumitelnějšími.

Když vnitřní zařízení školy bylo hotovo, žáci se do ní nastěhovali. Tím se uvolnily budovy na úpatí hory a byly určeny k ubytování nováčků.

Počátek školního vyučování měl býti zahájen velikou společnou slavností. Den předtím přišli neočekávaně Ananda s Maggalanou se skupinou průvodců a nováčků.

Radost byla všeobecná. Zatím co se příchozí obdivovali osadě na hoře, dal si Siddharta vyprá­věti o všem, co zažili a vykonali. Pochválil jejich dobrou práci a pravil, že přicházejí v pravý čas, aby si odnesli nové podněty.

 

Zářivé jitro uvítalo shromážděné na velikém prostranství, kde Siddharta v kruhu svých prosil Pána světů o požehnání pro školu. Před tváří Věčného stanovil některé zákony, jež nesměly býti přestoupeny:

„Nejvyšším pánem Školy i osady jest Pán světů! Nikdo mu není roven, a nikdo nechtěj se mu rovnati ani v myšlenkách!

Všichni tvorové Věčného jsou si rovni. Kastovnictví neexistuje!

Všechno tvorstvo, ať jsou to lidé, zvířata nebo rostliny, nutno stejně ctíti. Nikdo se nesmi na nich prohřešit.“

Tyto zákony měli stoupenci bezpodmínečně zachovávat. Pro školu je ještě doplnil několika

dalšími:

„Nepijte opojných nápojů! Ohlupují vás a za­vádějí do hříchu.

Žijte cudně a mravně! Koupejte se každý den a péčí o svoje tělo vzdávejte dík Tomu, který vám je dal.

Nelžete! Lež snižuje právě tak vás, jako toho, jehož jste obelhali. Všichni si zasloužíme, aby­chom slyšeli pravdu. Opovrhujte lží! Buďte přímí i v jednání a nepředstírejte něco jiného, než na co myslíte a co cítíte.

Nikdo neber druhému, co jeho jest!“

Když Siddharta ustanovil tyto zákony, tázal se všech, zdali je uznávají. Slavnostní příslib byl mu odpovědí.

Původně bylo určeno, že žáci půjdou se svými učiteli (Jo jednoho z velkých školních sálů, aby tam vyslechli, co jim má Siddharta říci. Ale protože se nyní sešlo na hoře mnoho hostí a všichni prosili, aby směli vyslechnouti Siddhartovu řeč, bylo rozhodnuto, že zůstanou pod širým nebem, zvláště když slunce ještě příliš nepražilo.

Siddharta začal mluvit:

„Buďte zdrávi, milí přátelé, žáci, hosté i vy by­tostní, kteří jste zde s námi!

Toto jest první řeč o učení Věčného, kterou k vám pronáším. Naslouchejte pozorně a přijí­mejte má slova svým srdcem! Doufám, že nemlu­vím k vám naposledy, leč to, co vám nyní sdělím, jest zvlášť důležité.

Kdysi, když jsme mluvili o životě, řekl jsem vám, že život je řetězem utrpení, ač mnohému z vás se to tak nejevilo. Toto utrpení jsme si sami přivodili hlavně svými nesprávnými a falešnými žádostmi. Proto je nutno tyto žádosti potlačit, aby utrpení na nás tolik nedoléhalo.

To jsem vám řekl dříve, nyní slyšte něco, o čem jsem s vámi dosud nemluvil. Dávejte pozor!

Chceme-li potlačiti žádosti, musíme se změnit. Jak si máme počínat, zejména my starší, kteří máme již podstatnou část života za sebou?

Dlouho jsem o tom přemýšlel, až mi Pán světů seslal pomoc. Nalezl jsem cestu k úplné,přeměně člověka. Skládá se z osmi stupňů, z nichž každý jednotlivý musí býti úplně prožit, než můžeme přistoupiti k dalšímu. Nesmíme také žádný pře­skočit, neboť stupně navazují jeden na druhý.

Chcete-li jíti se mnou touto cestou, tedy vy­stupte nejdříve na první stupeň, v jehož průčelí stkví se slova:

 

Pravá víra.

 

Obě slova musíte stejně zdůraznit, neboť záleží nejen na víře, nýbrž i na její pravosti. Bez víry ne­jste ničím! Z víry vzniká vědění. Ale vaše víra musí býti pravá, musíte býti skálopevně přesvědčeni, že Věčný je Pánem světů. Ostatní bohové, jako Sagra, Višnu, Sivá a Lokapales jsou jeho sluhové,

kteří vám mohou jen pomáhat, jestliže spolu s nimi budete sloužiti Věčnému. Maro je zlý, od toho se odvraťte! Uvěříte-li tomu správným způsobem a z celé duše, pak se vám podaří vystoupiti na druhý stupeň, na jehož bráně jsou vytesána slova:

 

Odhodlání.

 

Víra v Pána světů musí býti tak silná, aby ve vás probudila odhodlání sloužiti jen jemu, pak za­pomenete sami na sebe a všechno, co vás až dosud poutalo, odhodíte stranou. Začněte žít novým ži­votem, tak jak to většina z vás již učinila. Od­hoďte staré! Všechno, co vás poutá k minulosti, musí zmizet! Aniž co zpozorujete, vstoupíte pak na nový stupeň, který se jmenuje:

 

Slovo.

 

Věčný nepotřebuje mnohomluvných služeb­níků! Buďte skoupí na slovo a o každém slově, které promluvíte, uvažujte, je-li plnocenné. Sem patří také příkaz: Nelžete! Buďte toho pamětlivi! Slovem se snadno hřeší, ale špatně napravuje. Ze slova vzniká však:

 

Čin.

 

To jest další stupeň. Výsledek jest stále týž, jestliže slova vámi promluvená přimějí k činu vás nebo jiné. Jsou-li vaše slova dobrá, dobré skutky

vydají o nich svědectví. Nedbáte-li však svých slov, vzniknou z nich špatné činy, které nejen vám, nýbrž i ostatním způsobí škodu. Chraňte se toho! Zato usilujte ze všech sil, aby neminulo dne, v němž byste nevykonali alespoň jeden je­diný dobrý skutek. Snažte se překonat samy sebe. Donutíte-li se vykonávat věci, které se vám zdají být těžké, tím lehčeji překonáte tento stupeň.

A povím-li vám o příštím stupni, tu se mnozí z vás budou usmívat. Jmenuje se:

 

Život.

 

Ano, usmějete se, neboť si pomyslíte, že všichni žijeme a musí-li se o tomto stupni zvlášť mluviti, že by měl státi na prvém místě. Ale není tomu tak, milí přátelé, vy nežijete! Zíti neznamená hověti přirozeným potřebám, jak je tomu u zví­řat nebo rostlin. Zít znamená hýbati se a býti činným, dokázati skutkem, že jsme opravdu živí. Je to naprosté využití každého okamžiku, ať již prací nebo myšlením. Pak, až nadejde náš čas, dovede nás takový život do opravdového života na onom světě.

A proto příští stupeň se nazývá:

 

Snaha.

 

Máte usilovat žíti tak, abyste nalezli opět své východisko. Z onoho světa jsme přišli, na onen svět musíme se opět vrátit. Vy víte, že toho ne­dosáhneme jediným životem a že se musíme vícekrát narodit na tento svět.

Avšak slyšte mne: vrátíme se na svět opět jako lidé, nikoliv jako zvířata nebo rostliny, neboť jsou jiného druhu než my! Člověk, zvíře a rostlina se nikdy nesmísí! Brahmanská víra nás učí, že hně­vivý člověk stane se tygrem, bázlivec myší. Táži se vás: co by tím získal? Byl by to pro něho po­krok? Nikoliv!

Navrátíme se zpět na tuto zemi, ale jako lidé.

Tak dlouho se budeme vraceti, dokud nedo­sáhneme svého východiska. Dosáhneme ho tím, že v každém životě se propracujeme o kousek výše, a tomu se říká pravá snaha.

Jestliže jsme toho dosáhli, aby celý náš život se stal správným a opravdovým usilováním, pak bude to:

 

Dík

 

tomu, kdo nám život dal. Naše nitro má býti na­plněno díkem, díkem, který nás oblaží a obšťastní. člověk, který děkuje, nemá času k žalobám a kdo správným způsobem děkuje, ten promění tento dík v čin! Bude pomáhati jiným tak, jako jemu bylo pomáháno.

Poslední stupeň přijme jen ty, kteří věrně prošli všemi ostatními a všechny prožili. Jmenuje se:

 

Pohřížení v sebe sama.

 

Až dojdete k tomuto bodu, bude vám dána schopnost naslouchati sami sobě. Pak se vám zjeví velikost. Ne, co vy si myslíte, nýbrž to, co vám Věčný zjevuje a oznamuje! Jeho služebníci k nám promlouvají v tichu. Kdo se dovede pohřížit v sebe sama, ať v myšlenkách nebo v modlitbě, ten uslyší hlasy a pozná, že již zde na zemi je spo­jen s oním světem.

Tím stane se novým člověkem, který překonal všechny žádosti, přemohl všechna utrpení!

Ještě něco chtěl bych vám říci. Upozorňuji vás na to hned na začátku. Musíte procházeti stupeň po stupni. Ani na jeden nesmíte vstoupiti dříve, dokud jste předcházející také skutečně nesplnili. Tím však nemyslím, že starý je provždy vy­řízen. To nesmíte z mých slov vyvozovat, naopak, co získáte na jednom stupni, musíte si tak osvojit, aby vás to v příštím stupni provázelo jako vaše nezcizitelné vlastnictví!“

Všichni pohnutě naslouchali a nebylo zde ani jednoho, kdo by byl slovům mistrovým neroz­uměl. Nebylo také ani jednoho, kdo by byl odešel bez předsevzetí, vy dáti se na osmidílnou cestu.

 

Po slavnosti nastala doba horlivé práce. Siddharta se musel více věnovati návštěvníkům hory, než ostatním. Zvláště Ananda měl mnoho otázek.

V městě Věčného scházel mu chrám.

„Nedostal jsem příkaz k jeho vybudování,“ pravil Siddharta. „Ve škole je modlitebna jako v Utakamandu; žákům to postačí. Ve velikém domě, který bych chtěl nazvati klášterem, je rov­něž místnost k pobožnostem. Všichni ostatní nechť se scházejí k modlitbám v přírodě! Mimo to může se každý jednotlivec pomodliti tam, kde cítí nut­nost modlitby. Příčí se mi určovati k tomu nějaké místo.

Nejdříve musíme zapomenouti na chrámy bohů, pak snad Věčný dovolí, abychom mu vy­stavěli chrám všech chrámů.“

Přišel Maggalana. V myšlenkách se zabýval

uspořádáním osady a toužil promluviti si o tom se Siddhartou.                                                

„Mistře,“ začal nesměle, „dovol mi otázku: z čeho žijete?“                                            

„Na to se musíš zeptati Amuruddby, já se o to nestarám,“ zněla lhostejná odpověď.

„Mistře, ptal jsem se ho a jeho odpověd mě vy­lekala. Nepovažuj mne za panovačného, jestliže tě napomenu: peníze, které máte, se také jednou vyčerpají. A co si počnete pak?“

„Nakoupili jsme polnosti a z jejich výtěžku můžeme žít.“

„Mistře, výnos polí snadno spotřebujete. Přijdou-li ještě jiní lidé, budete muset přikupovat. Mimoto musíte míti různé látky, pergamen,barvy a ještě mnoho jiných věcí. Čím to chcete zaplatit?“

„To nevím, Maggalano,“ odpověděl Siddharta, kterého slova učedníkova nepřivedla ani trochu z rovnováhy. „Až k tomu dojde, pak nám Věčný jistě i v této věci oznámí svou vůli.“

„Domníváš se, mistře, že Pán světů nám bude stále radit v pozemských věcech? Sami se musíme přičinit a hledati východisko!“

„A znáš snad sám nějaké východisko?“

„Ano, mistře! Myslím si, že lidé, které hodláš přijmouti do kláštera, zde je živiti a vydržovati bez jakékoliv náhrady, mohli by se starat o potřebné peníze. Nech je procházeti krajem a sbírati milodary! Věř, že jejich žeň bude právě tak bohatá, jako žeň brahmanů.

Každý je rád obdaruje, zvláště budou-li vyklá­dati ještě naše učení, pokud to dovedou. Sbírati almužnu není hanba,“ připojil Maggalana jako na omluvu.

Plán se zalíbil nejen Siddhartovi, který by se tak zbavil obtížné otázky peněz, nýbrž také ostat­ním, zvláště Amuruddbovi.

Bylo rozhodnuto, aby byly opatřeny nádoby na milodary, podobné těm, jakých užívají brahmani. Ananda se nabídl, že je obstará. Chtěl také za­opatřiti potřebnou látku na oblečení žebravých či prosících bratří.

Siddharta nařídil, aby tito bratři nosili svrchní roucha žluté barvy na znamení, že jsou ochotni nésti světlo do temnot. Pod ním měli míti kolem beder ovázaný modrý šat, v němž by byl dosti hlu­boký záhyb, aby v něm mohli nosit veškerý svůj majetek: párátka, břitvu na holení vousu a části hlavy, jehly a nitě.

Protože se mají každý den koupat, mohou si při té příležitosti vyprat i spodní šat. Slunce jej rychle opět osuší. Ať jsou kdekoliv, vždy mají spáti ti a zemi, nikoliv na lůžku!

Jejich komůrky v „klášteře“ byly proto tak maličké, protože v nich nebylo vůbec zařízení. Podlaha byla pokryta rohoží. To bylo vše.

Tito prosící bratři vypadali téměř chudobně. Přesto Siddharta požadoval, že se musí lišiti čis­totou, jakož i bezvadným stavem svého oděvu od žebráků, oblečených v cáry.

Nebylo trpěno, aby jejich žlutá roucha byla rozedrána nebo znečištěna. Všechno muselo být okamžitě opraveno. Nebylo-li to již možné, dostal nositel svrchní oděv nový.

Nebylo také dovoleno, aby šli všichni najednou sbírat milodary. Střídali se podle pevně stanove­ného plánu, takže byli delší dobu doma, než na svých pochůzkách, aby mohli přemýšleti o Věč­ném. Siddharta chtěl zamezit, aby si bratři ne­zvykli na silnici a na žebrotu.

Když bylo všechno uspořádáno a mohl skutečně započít pravidelný život, ukazovaly se časem opět opice. Chovaly se však nejvýš skromně a zdálo se, že čekají na okamžik, kdy se jim podaří upoutati na sebe Siddhartovu pozornost.

Příležitost se brzy naskytla. Siddharta procházel se zamyšleně zahradou nahoru i dolů. Byl tak za­hloubán do svých myšlenek, že zameškal i hlavní jídlo. Začal se ozývati hlad a mistr se rozhlížel po nějakém zralém ovoci.

Náhle se vztáhla k němu z tmavozeleného loubí stromu chlupatá paže a malá ruka nabízela mu nádherně zralé mangové ovoce.

S díkem je přijal a současně uchopil pracku

dárkyně, přitahuje ji k sobě z loubí. Musel se smát žertovnému obličeji opičky, která tak pří­tulně a rozpačitě k němu vzhlížela. Současně si však také uvědomil, co znamená tato služba lásky.

„Chtěly byste se zde poohlédnout?“ tázal se vlídně.

Čiperka vděčně přikývla.

„Nuže, přijďte před západem slunce! Slabíte-li, že se budete chovat klidně a skromně, dovolím vám, abyste si všechno prohlédly. Hluk zde ne­trpíme a krádež je právě tak zakázána. Zatoužíte-li po něčem, musíte o to poprosit.“

Opička se vyšvihla na strom a zmizela mu rychle s očí. Nato Siddharta ostatním oznámil, že povolil čiperkám návštěvu. Všichni se těšili. I ti, kteří se dříve tolik zlobili na opice a jejich haš­teření.

Měli radost z toho, že zvířátka k nim přijdou na návštěvu jako hosté. Kolik jich asi bude?

Zástup opic, které se dostavily přesně v stano­venou hodinu, byl nespočetný. Jejich touha, směti si prohlédnout město, byla tak veliká, že ač v houfu byly pohromadě opice všech druhů, zachovávaly při tom mezi sebou mír.

Čile se rozběhly na všechny strany, vyšplhaly se i na střechy a všude, kde našly jaké okno nebo otvor, vykukovala jejich zvědavá očka ; nevynechaly ani jednu místnost. Všechny proběhly ne­slyšnými kročejemi.

Utěšitel je nedůvěřivě očichával, ačkoliv po­chopil, že jsou to hosté jeho pána. Opice se však o psa nestaraly. Cítily se v bezpečí a v ochraně Siddhartově.

Zachovávaly naprostý klid a nebylo jich ani slyšet. Bylo to prožití, které přimělo tyto tvory, aby přemohly svou hlasitou štěbetavou přiroze­nost. Jeden z mladších žáků na ně ukázal a obra­ceje se k svému učiteli, pravil:

„Neměli bychom se před nimi stydět? Co ony dokáží, to my ještě nedovedeme.“

Když Siddharta viděl, že zvířata si již všechno prohlédla, zavolal je k sobě a pochválil jejich dobré chování. Potom jim dovolil, že si smějí vzíti v mangovém háji každá jedno zralé ovoce, aby neodešly odtud s prázdnem. Šklebily se na důkaz, že jsou spokojeny, ale jejich žebravé oči byly stále ještě na něho upřeny. A on jim po­rozuměl.

„Ano, smíte přijít opět, až měsíc bude po druhé v úplňku,“ svoloval.

Houf se vesele rozprchl.

Ještě dlouhý čas pohrával si v obličejích oby­vatel hory radostný úsměv, kdykoliv si vzpomněli na opičí návštěvu.

 

Přicházeli noví lidé a prosili o přijetí. Protože Siddharta s každým nováčkem mluvil napřed sám, než ho přidělil do školy, kláštera, nebo k domovinám, byl silně zaneprázdněn.

Tentokrát chtělo mnohem více žadatelů ra­ději do kláštera, než do školy. Siddharta byl udi­ven a ptal se proto jednoho staršího muže, proč tolik naléhá státi se prosícím bratrem.

„Protože tímto způsobem je možno učinit velmi mnoho dobra,“ zněla odpověď.

Při podrobném vyptávání vysvětlil m už, že bratři jsou dole v nížině všude radostně vítáni. Ochotně pomáhají a neštítí se žádné práce. Znají mnoho léčivých prostředků pro zvířata i lidi a dovedou obdivuhodně vyprávět.

Každý se těší na příchod žlutého, každý rád dává, neboť to, co za to dostane, je cennější, než jeho nepatrný dar.

To bylo pro Siddhartu novinkou. Vyptával se svých žlutých bratří a zjistil, že konají nejrůz­nější práce. Jako dík za dary chtěli pomáhati lidem v každém směru, nejen duchovně. Proti tomu nedalo se nic namítat.

Mezi nováčky byli i takoví, kteří značně lpěli na pojmu oběti, domnívajíce se, že dokud ne­přinesou Pánu světů oběť, neslouží mu cele.

Nadarmo se snažil Siddharta jim vysvětliti, že vzdání se vlastního já, je největší a také tou je­dinou obětí, kterou člověk může přinésti Věč­nému. Toužili vykonat zřejmě něco viditelného.

„Nebuď tak zatvrzelý,“ napomínal vůdce Sid­dhartu, když viděl nepochopeni bratří a pokra­čoval dále:

„Ulož jim něco, co se jim zdá býti těžké. Uspo­kojí je to, jejich duším to pomůže a nikomu to neuškodí.“

Siddharta navrhl lidem, aby se dvakrát měsíčně postili: od východu slunce až do druhého dne do rána. To je oblažilo. To byla skutečná oběť!

Pokaždé při změně měsíce se postili a v tento den byla mezi nimi slavnostní nálada. Jejich chování působilo na ostatní, kteří je chtěli napo­dobit. Prosili Siddhartu, aby zavedl posty naří­zením. Ale ten se proti tomu ohradil řka:

„Tito mužové se postí z toho důvodu, protože si přejí přinésti Bohu oběť. Mají-li však míti tyto

oběti nějakou cenu, musí býti přinášeny dobro­volně, z vnitřní touhy. Chcete-li se postit, mu­síte to dělat sami, bez rozkazu.“

S tím souhlasili všichni. Půst při úplňku a no­vém měsíci se úplně vžil. Avšak tomu, kdo se postit nechtěl, nesměl nikdo vyčítat.

 

V horlivé práci a čilé snaze míjel měsíc po mě­síci, rok za rokem. Nikdo toho ani nepozoroval. Postní dni a návštěvy opic byly určitými mezníky v běhu času pro všechny, kteří nepracovali přímo v přírodě. Tam se ovšem v růstu a zanikání jasně ukazovalo, že opět minul rok.

Jednoho dne seděl Siddharta ve své komnatě a namáhal se rozluštiti rukopis, který Amuruddba získal dole v údolí od jakéhosi kupce.

Tu náhle dolétly k jeho sluchu ostré zvuky, jaké slýchával v dávných dobách. Naslouchal. Ne­byl to klam! Zaklínač hadů našel cestu sem na horu. To si nedá ujít.

Rychle spěchal do zahrady, kde zastihl hlouček žáků a učitelů seskupených kolem starého muže, který vyluzoval ze své píšťaly tóny, při jejichž zvu­cích se v taktu kolébali tři neobyčejně krásni

hadi. Člověk i zvířata ho vábili. Prošel řadou di­váků a přistoupil k starci. Stařec vzhlédl, jejich oči se setkaly a mistr radostně vykřikl:

„Sariputto!“

Opravdu byl to jeho první pán, s nímž se se­tkal na své pouti v prachu silnice. Byl to Sariputta, který ho naučil spojení se zvířaty. Konečně mu mohl poděkovati za všechno, co naplnilo a obo­hatilo jeho život a prožívání.

I muž s hady ho poznal, ačkoliv zde byl ve­liký vnější rozdíl mezi někdejším opovrhovaným páriou a mistrem v bohatém šatě. Nijak se nedivil, že se shledává se svým bývalým sluhou v lesku a nádheře.

„Věděl jsem, Siddharto, že budeš stoupati vzhůru, neboť jinak bych byl kdysi nedostal pří­kaz, abych tě vyučoval,“ pravil s určitou samo­zřejmostí.

Střídavě vypravovali pak naslouchajícím žá­kům o době, kdy se poznali a kdy společně puto­vali s hady.

„Nejsou to již tehdejší hadi,“ vykládal Sari­putta.

Mistr si přesto přál vidět, zda dosud může ovládati krásná zvířata svou vůlí. Vzal píšťalku a začal pískat.

Ale tóny, které vyluzoval ze dřeva, nepodo­baly se pronikavým zvukům Sariputtovým.

Hadi se na okamžik zarazili, pak se napolo vztýčili do výše, až diváci daleko odstoupili, za­čali se kolébati a proplétati tak, že dosud nikdo nic podobného neviděl.

Po nějaké chvíli Siddharta odložil píšťalu a za­čal s hady hovořit. Zdálo se, že pozorně naslou­chají, zvolna se otočili blíže k němu a posunovali své tříhranné hlavičky nahoru po jeho šatě.Vlídně

je pohladil.

Tu se odvážili více. Opatrně plazili se po něm vzhůru, omotávajíce se kolem něho, avšak tak něžně, že těžká zvířata téměř ani necítil. A tak jako kdysi, naplnila se jeho duše blaženým štěstím.

„Přátelé, vraťte se zpět do svých košů,“ pravil Siddharta laskavě. „Svou příchylností udělali jste mi velkou radost.“

Hadi uposlechli. V kruhu žáků propukl jásot. To, co mistr dovedl, bylo prostě velkolepé: Věčný mu dal skutečně moc nad lidmi i nad zvířaty!

Sariputta, který byl s počátku údivem nescho­pen slova, vysvětlil konečně účel své návštěvy. V údolí viděl žluté bratry, pozoroval je a slyšel, že vědí o bozích více než on. Přišel proto s pros­bou, aby ho mudrc přijal do učení jako žáka.

Siddharta milerád svolil. S radostí chtěl říci vše co věděl, muži, který první položil základ jeho

vědění.

„Sariputto, nepůjdeš do školy,“ pravil laskavě,

 „nýbrž budeš se učiti u mne, kdykoliv budeš chtít. Nedostaneš také nové jméno, neboť všechna jména mých někdejších pánů již mám, pouze Sariputta mi dosud chyběl. Zůstaň jím ty sám!“

Ale co se stane s hady? Sariputta nevěděl. Siddharta klidně rozhodl:

„Ať se sami rozhodnou, co chtějí dělat.“ Při­stoupil k nim a oslovil je:

„Milí přátelé! Váš mistr, Sariputta, chce zů­stati na hoře Věčného. Již nikdy nebudete tančit pro almužnu, proto si sami zvolte, jak chcete dále žíti. Tam je les. Chcete-li, vraťte se do lesa, ale v okruhu této hory nesmíte nic usmrcovat mimo škodlivé myši. Nechcete-li se podřídit této pod­mínce, můžete odejíti.“

Hadi pozorně naslouchali. Jeden z nich, jako na rozloučenou ovinul se okolo těla Sariputtova a obrátil se pak do nízkého porostu, kde rychle zmizel. Oba zbývající nenásledovali však jeho pří­kladu.

Plazili se sem a tam a nakonec zvolili si kůlnu na nářadí, dávajíce tak zřetelně najevo, že ji po­važují za svůj příští domov.

Siddharta uvažoval:

„Přátelé, vy chcete zůstati u nás?“ pravil po­těšen. „Rádi přijímáme vaši pomoc na vyhlazení myší. Ptactvo však musíte nechat na pokoji, jak již víte. Ale poněvadž by se mohlo stát, že byste

někdy omylem uštkli nějakou neobratnou lidskou ruku, musíte nám dovolit, abychom vám vytrhli jedovaté zuby.“

Tak se také stalo a hadi zůstali po mnoho let vítanými společníky lidí na hoře. S Utěšitelem uzavřeli věrné přátelství. Pomáhali mu udržovati v patřičné vzdálenosti nevítané návštěvníky. Asi po dvou měsících vrátil se i třetí had a dobrovolně si nechal odstranit jedovaté zuby.

 

Pomalu byly škola a klášter příliš malé pro četné lidi, kteří žádali o přijetí. Na prosby svých učed­níků a v souhlasu se svým vůdcem, rozhodl se Siddharta vystavěti na různých místech země kláštery a dosaditi tam své učedníky jako vedoucí.

Kde to bylo možno, zvolil pro klášter nebo školu nějakou horu. Vnější stavba byla vždy pro­vedena podle slohu na hoře Věčného, ale bí­lých kamenů nebylo již používáno. Kláštery a školy byly načervenalé nebo šedivé. Škola, ve které byl Ananda představeným, byla vysta­věna z tvárného žlutohnědého kamene a nazý­vala se žlutá.

Každou z těchto staveb zasvětil Siddharta sám Věčnému, i když byla od hory sebe vzdálenější. S těmito odbočkami bylo udržováno ustavičné spojení; poslové chodívali sem i tam. Z klášterů

a škol přicházely na horu návštěvy, ponejvíce to byli bytostní, kteří přinášeli různé zprávy.

Jednoho dne přijel Maggalana s velkou druži­nou. Mezi jeho průvodci byl muž, který všechny převyšoval a byl nápadný i výrazem svého obli­čeje. Nebylo možno ho přehlédnout.

„Siddharta!“ volali někteří ze stálých obyva­telů hory. Maggalana se jen usmíval.

„Připomíná vám ho také?“ tázal se, jsa jist od­povědí. „Od prvého dne jeho vstupu do kláštera bylo všem nápadné, že má rysy našeho mistra. Proto jsem ho přivedl sem, aby se ho mistr sám vyptal, není-li s nim spřízněn.“

Tu k nim přistoupil Siddharta a když se oba mužové octli proti sobě tváří v tvář, byla jejich podobnost ještě nápadnější. I Siddharta si toho povšiml. Bylo mu, jakoby viděl sama sebe v době, kdy byl ještě knížetem v Kapilavastu.

Dojat zvláštní podobností, pokynul hostu, aby vešel s ním do jeho komnaty. Tam se ho tázal na jeho jméno a původ.

„Jmenuji se Rahula,“ odpověděl cizinec, který byl neméně dojat než Siddharta.

„Rahula!“ vykřikl Siddharta téměř přemožen radostí. „Pak jsi můj syn, mé dítě, mé oplakávané dítě, považované za mrtvé! Kde žije Mája, tvá matka a tvůj bratr Suddhodana?“

Cizinec nemohl překvapením promluvit.

 „Ty znáš mou matku a mého bratra? Kdo jsi?“

„Jsem tvůj otec, Rahulo! Otec, který vás ztratil, když jsi byl ještě malým chlapcem!“

Teprve teď pochopil Rahula, že našel svého otce, kterého považoval za mrtvého a jehož již dávno oplakali. Horlivé otázky a odpovědi se rychle střídaly. Pomalu se rozrušení obou mužů uklid­ňovalo a jejich myšlenky se urovnávaly.

Siddharta se dověděl o zázračném zachránění své rodiny a o jejich vzdáleném životě. Dlouhou dobu zůstala Mája s chlapci a věrným Kapilou v horách. Rahula nemohl říci, jak to bylo dlouho. Po tu dobu živili se lesním ovocem.

Bytostný, který byl matčiným přítelem, dopomohl jim k nějakému ptáku, jehož si mohli upéci, neboť ohně měli dost. O ten se staral jejich přítel, jehož vídávali i chlapci a kterého měli velmi rádi. Nazývali ho „pomocníkem“ a on jím sku­tečně byl.

Jednoho dne přišli s druhé strany pohoří zbožní mužové a sdělovali, že je posílá Bůh, aby vyhle­dali opuštěné lidi a postarali se o ně. Matku a Ka­pnu doprovodili na mezcích do bezpečí. Suddho­dana a on si směli často přisednouti.

Po dlouhé, několikadenní jízdě dostali se do krásného údolí, kde stál klášter. Matka se Suddhodanou a Kapilou byli ubytováni ve vkusné chatě klášterní zahrady. Byla jí dána i práce. Sbírala

pro klášter léčivé byliny a s pomocí věrného Kapily je udržovala v dobrém stavu.

Jeho, Rahulu, zbožní mužové přijali do klá­šterní školy a vyučovali ho. Tam také zvěděl o Vznešeném a tam také slíbil celý svůj život za­světiti jeho službě. Když byl Suddhodana starší, přijali mužové i jeho do školy.

Teprve před několika lety zemřel Kapila a po něm matka. Radovala se, že smí odejíti na věč­nost, poněvadž se tam smí shledati se svým man­želem, jehož jí osud vzal. Nedala se nikdy pře­svědčiti, že bylo vůlí Vznešeného, odtrhnouti knížete od jeho rodiny.

„Brahma nemůže požadovat od lidí nic nepři­rozeného,“ říkávala vždy. „Opustí-li kníže zemi a svou rodinu, je to nepřirozené.

Zbožní mužové nabádali Rahulu, aby netrápil matku svým věděním. Byla šťastna ve víře, která prýštila z opravdové zbožnosti. Věčnému to stačí.

Zpráva o smrti jeho choti se Siddharty bolestně dotkla. V okamžiku, kdy spatřil syna, probudila se v něm touha po Maji.

Jak zvláštní! Domníval se, že je mrtva a nyní, když slyšel, že až do nedávná žila, ztratil ji po druhé!

„A co bylo pak s vámi, Rahulo?“ tázal se Siddharta syna.

„Zbožní mužové již dávno doporučili Suddhodánu ke dvoru jednoho knížete, aby se tam na­učil všemu, co jako knížecí syn potřebuje vědět. Krátce před matčinou smrtí vrátil se zpět. Poz­ději jel na radu bratří do Kapilavastu, kde byl, otče, jako tvůj nástupce lidem s radostí přijat. Lidé byli vládou uchvatitele již dávno přesyceni.

Požehnání Vznešeného, který si přál, aby Sud­dhodana převzal vládu v zemi, bylo s ním. Brat­rovi se podařilo vyhnati nepřítele a státi se vla­dařem.“

Siddhartovi zněl zvuk otcovského jména jako rajská hudba. Znovu se začínala kolem něho na­vazovati roztržená pouta.

„Proč ses nestal mým nástupcem ty, Rahulo — nejstarší syn?“ tázal se dále.

„Otče, zapomínáš, že jsem se zaslíbil Vzneše­nému. Jemu sloužit zdá se mi mnohem krásnější, než všechno ostatní. Přál jsem si býti sluhou, nikoliv vladařem!“

Nato vyprávěl Siddharta synovi stručně vše­chno co prožil a oba s úžasem pozorovali divuplné vedení, které je řídilo.

„Otče, nech mne vstoupit do svého kláštera,“ prosil syn. „Přihlásil jsem se již u Maggalany, ještě dříve, než jsem o tobě věděl. Přeješ-li si, půjdu opět k němu, ale raději bych zůstal v tvé blízkosti a učil se od tebe.“

„O tom dnes nebudeme rozhodovati, Rahulo,“

 I odpověděl otec. „Přenecháme vůli Věčného, kde mu máš sloužiti.“

V noci si Siddharta uvědomil vábivá pouta, která se při každém vyslovení otcovského jména, ba již při pouhém spatření synově snažila kolem něho ovíjet.

Jen proto ho Věčný odloučil od všeho pozem­ského, aby při první nahodilé příležitosti uvol­něná pouta opět navázal? Zmužile bojoval proti každému hnutí, které ho vábilo. Ráno byl již volný a ujišťoval syna, že bude lépe, vrátí-li se s Maggalanou do jeho kláštera.

Rahula porozuměl otci a sklonil se před jeho velikostí. Po několika dnech odjížděl a život na hoře zapadl opět do obvyklých kolejí.

Nemělo to však býti na dlouho. Z Utakamandu přišla zpráva, že nejvyšší brahman zemřel a že určil Siddhartu za svého nástupce. Brahmani pro­sili, aby přišel, i kdyby to bylo pouze na jeden rok. Také oni si přáli proniknouti do nové nauky. Je to také jeho povinností, neboť počátek k tomu získal v jejich škole.

Utakamand byla jedna z nejmilejších mistro­vých vzpomínek. Rád uposlechl volání, ačkoliv jen těžko opouštěl horu a Indraprasthu. Vábilo ho donésti zvěst o Věčném tam, kde lidé byli tak blízko pochopení. Bylo by to nádherné pracovat, mysleti a mlčet tam s nimi!

Všechno ponechal však vůli Věčného a prosil svého vůdce, aby mu zjevil, jaká je vůle Pána všech světů.

„Dobře jsi volil, Siddharto,“ znělo rozhodnutí. „Na dlouhé jízdě do Utakamandu můžeš navští­viti školy a kláštery, jež byly mezitím vybudovány. Odkryješ při tom různé chyby a přijdeš na vše­liké nedostatky. Především však naučíš se mno­hému, co bude prospěšné tobě i ostatním.“

A poněvadž Ananda přijel před několika dny, odevzdal mu Siddharta vedení Indraprasthy a od­jel na jih, doprovázen pouze několika věrnými.

 

Jeho jízda trvala mnoho týdnů, ačkoliv se nikde příliš dlouho nezdržel. Stále ho to pohánělo ku­předu. Čím blíže přicházel k cíli, tím mocnější byla jeho touha. Mnohé se změnilo. Z malých sídlišť vyrostla města a vzniklo mnoho nových osad.

Viděl, jak všude žijí stoupenci brahmanismu v naprostém klidu s vyznavači nauky o Pánu světů. Dokud příslušnici Siddhartovi, jak jim ostatní říkali, nestavěli chrámů, dotud byli pova­žováni za neškodné.

Siddharta se domníval, že učedníci Brahmovi jsou předchůdci pravé nauky, jakýsi stupeň ve­doucí k ní. Byl přesvědčen, že snadno bude moci odstraniti závoj, zahalující jejich oči.

Jednoho večera octl se v krajině, která se mu zdála být mile povědomá. Rozhlížel se kolem, až si náhle uvědomil, kde se nalézá. Řekl svým průvodcům, aby se utábořili k nočnímu odpo­činků a sám jel dále, až dojel k obrovskému mangovníku, pod nímž již jednou strávil noc.

Zde tehdy našel svou úlohu, zde se jeho víra upevnila! Seskočil s koně a nechal ho volně pásti. Zvířata, která byla na něho zvyklá, poně­vadž sloužila k jeho vlastní službě, nikdy nepřivazoval. Rozmlouval s nimi a napomínal je, aby se nevzdalovala příliš daleko a také se nikdy ne­stalo, že by se některé zvíře zatoulalo, nebo že by se mu bylo přihodilo neštěstí.

Nyní ležel opět pod stromem a nad ním kle­nula se třpytná hvězdná obloha. Zaposlouchal se do sebe a jeho nitro bylo plné vděčnosti Pánu světů, který jeho život tak zázračně vedl a stál při něm v každý čas.

Z tohoto díku vyrostl nový slib a prosba: „Ó, Věčný,dovol,abych tě vždy více poznával!“ A opět jako tenkrát, když po prvé odpočíval pod stromem, rozezvučely se kolem něho zvuky, rozzářily se světlými   barvami a shlukovaly se v tvar podobající se květu lotosu. Leč Siddharta nebyl  tentokrát v  jeho  středu. Ze zářivé  běli květinových lístků zatřpytilo se zlatem znamení nikdy neviděné.

Toto znamení promlouvalo k jeho duši. Vní­mal zřetelně jeho mluvu, která vyprávěla o světě

v závratné výši, k němuž byla jeho duše mocně přitahována, připoutána jakoby zlatými vlákny, tak jemnými, jako závan dechu.

Naslouchal zvonění, naslouchal tomu, co mu sdělovalo a přijímal ustavičně se měnící barvy. Jeho bytost se cele odevzdala okamžiku prožívání, byla jen pouhou nádobou, do které Věčný střásal svou milost, aby ji jeho duch uchoval a předával dále jiným. Pronikaly jím proudy svatých sil.

Cítil, že je tvorem Věčného, nerozlučně spjat s celým okolním světem, do něhož proudila síla jeho bytostí. Cítil také, jak ho zlaté nitky mocí přitahují vzhůru.

Náhle pocítil kruhovité záchvěvy, v nichž směl býti nepatrnou částečkou. Zaražen a pře­možen, modlil se.

A opět sjel shora dolů ohnivý chomáč paprsků, jak to již jednou směl vidět, obklopil ho a vynesl jeho duši o kus výše. Opět viděl chrám Věčného, „ten nejnižší“ jak tehdy řekl hlas. Ale tentokrát nemusel se na něj dívati jen z dálky, směl vstou­piti do svatyně a octl se ve společnosti duší, jimž jeho duše zajásala vstříc: „Bratři“.

Modlil se s nimi před svatostánkem, skláněje Čelo až k zemi, takže nic jiného neviděl. Oči jeho duše byly příliš oslněny.

Posléze zvedl zrak a viděl, že se nalézá opět v moři zvuků dole pod stromem. Před ním zářil

květ lotosu nebeskou čistotou, v jehož srdci plálo zlatem obdivuhodné znamení. Toužebně po něm vztáhl své ruce.

Najednou cítil, jako by neviditelná ruka polo­žila květ na jeho srdce a potom na jeho čelo. Cítil, jak se květ noří na obou místech hluboko do jeho nitra a vyvolává tam netušené city.

A jasný, melodický hlas nebeského posla pravil:

„Nes toto znamení svého Pána! Uchovej je čisté a zářící! Bude udržovati tvou duši a myšlenky v čistotě, pokud sám svaté znamení lehkomyslně nezničíš.“

Závoj zapomnění snesl se zlehounka dolů a za­halil Siddhartu. Ráno probudily ho hřejivé pa­prsky slunce a dotek chřípí jeho věrného koně, který stál nad ním.

Siddharta rozradován uvažoval:

„Já že smím nosit znamení svého Pána — Pána všech světů?“

A přemýšlel dále:

„Proč jsem nebyl tentokrát v květu lotosu? Protože v něm bylo něco jiného! Tomu jinému musel jsem ustoupit. Teď vím, co to znamená: dříve jsem si připadal tak důležitý, že se všechno muselo otáčeti kolem mne, teď se učím ustupo­vati stranou. Nyní konečně vím, že všechno se soustřeďuje a otáčí kolem Pána všech světů. O, jaká blaženost, že jsem na to směl přijít!“

 

Konečně viděl ležeti před sebou Utakamand, jak se na něj kdysi díval s Maggalanou. Váhal za­jeti dovnitř. Chtěl vychutnati všechny dojmy, které na něho škola učinila, chtěl si je vrýt pře­hluboko do srdce, aby je nikdy neztratil.

I tuto noc strávil v přírodě, ale pak vyjel bystře nahoru. Cesta byla upravena a rozšířena, takže mohl vyjeti koňmo až na samý vrcholek.

Jeho příchod byl záhy zpozorován. Všichni bráhmanští učitelé a žáci byli na nohou a spě­chali mu vstříc. Uvítání bylo víc než radostné.

Rušnému pracovnímu shonu v Utakamandu již odvykl. V Indraprasthře se snad nepracovalo méně, ale jaksi odměřeněji, důstojněji. Bylo to tím, že obyvatelé se přiblížili v poznání Pánu světů? Několik dní uplynulo v přejímání vedení a různých jiných vnějších záležitostí. Ale pak shromažďoval Siddharta každodenně kolem sebe vše­chny obyvatele školy a vyprávěl jim o Věčném.

Dovolil jim přijíti kdykoliv do jeho komnaty a zeptati se na cokoliv. Teprve teď zpozoroval, že to není tak jednoduché, převésti brahmana na pravou víru. Dávno vžité názory a představy brá­nily přijmouti nové.

Vyznavači Brahmovi houževnatě lpěli na své nauce o vtělování. Podle této nauky musel se každý člověk alespoň jednou vtěliti na zemi do kamene, rostliny nebo zvířete. Teprve vtělení do lidského těla pozemského člověka mohlo ho osvobodit od věčného koloběhu opakujícího se rození.

Siddharta přemýšlel a modlil se, aby nalezl pravá slova, schopná ukázati jim celou tuto faleš­nou víru v její naprosté neudržitelnosti. Konečně to měl.

Ptal se brahmanů, jaký účel má opakující se vtělování. Odpověď, jíž se mu dostalo, byla zdr­cující:

„Mistře, nedovedeme ti to říci. V mnoha pří­padech budou to patrně tresty, v jiných zase ne­odvratné následky toho, co jsme si přivolali.“

„Jaký význam to má, přijdu-li v příštím životě na svět jako květina?“

Chtěli se vyhnout odpovědi, předstírajíce ne­vědomost, ale Siddharta je nutil, aby odpověděli

tak, jako by odpovídali tázajícímu se žáku. Tu ko­nečně jeden z nich řekl:

„Mistře, jsem toho názoru, že vrátím-li se na zem jako květina,pak je to proto,abych se zjemnil.“

„Víš snad, že jsi v minulém životě byl již kvě­tinou? Je ti vůbec známo, čím jsi kdy byl? Ne? Co je ti tedy platné tak časté znovuzrození?“

A tu jim začal vysvětlovat, že směti se znovu narodit je milostí Pána všech světů, který svým lidem dává možnost vy pracovati se vzhůru. Může se však jednati jen o vzestup v přímé linii. Kdy­by byl jednou to, po druhé ono, jednou člověk nebo zvíře, pak opět kámen nebo rostlina, ne­vedlo by ho to vzhůru, nýbrž odvádělo z přímé cesty. Jedenkrát člověk... pokaždé člověk! Ovšem v pevném chtění státi se lepším. To jediné vede vzhůru vstříc prapůvodu.

„Odkud jsme přišli?“ chtěli vědět. „Z onoho světa,“ odpověděl. „Lépe vám to ne­dovedu říci. Vím, že jsme přišli shůry a že naše cesta, je-li pravou, vede opět nahoru. Což není toho dost?“

Jindy se ho vyptávali na pojem hříchu. „Mluvíš o hříchu a vině, mistře, kdežto my jsme až dosud znali jen chyby. Je v tom nějaký rozdíl?“

„Chyby jsou to, co nás zaplétá do hříchu,“ řekl Siddharta po krátkém přemýšleni. Ale hříchem je všechno, co nás dělí od Věčného naší vinou.“

„Může být hřích odpuštěn?“

Siddhartovou odpovědí bylo jen krátké, ostré „ne!“

Zalekli se.

„Mistře, udělá-li ti člověk něco zlého, pak se přece nebudeš na něho věčně hněvat. Dozná-li svou chybu, lituje-li jí a snaží se ji napravit, pak mu přece odpustíš. Což není Věčný lepší než každý člověk? Proč neodpouští?“

„On ovšem odpouští, poněvadž Bůh je dobrota a milost, ale také spravedlnost sama! Odpouští sice, ale my sami si nesmíme odpustit. Musíme se vy­prostit z pout, jež se nás snaží spoutávat. Musíme se osvobodit od hříchů, které vztahují po nás ruce. Nikdo jiný to za nás nemůže udělat.“

Tomu nerozuměli. Zdálo se jim, že si mistrova slova odporují. Siddharta to cítil a věděl, že se mu nepodařilo dokonale vyjádřiti to, co jemu je tak jasné. Kdyby byl lidem řekl, že je možno dosáh­nouti odpuštění hříchů, nesnažili by se polepšit, tím si byl jist.

Lépe, tisíckrát lépe je nechat je vzdychat nad jejich vinou! Tak zůstanou bdělí. Stále jasněji si uvědomoval, že jeho národ je národem snílků, který se raději ubíjí změkčilými úvahami, než aby se vychovával tuhou prací. Z toho vznikl také pojem nirvány, veliké nicoty, v níž se zdokonalená duše směla konečně rozplynout, aby si odpoči­nula po svém pozemském putování.

Proti tomu musel bojovat ze všech sil. Jak jen mohl tak nesprávně brahmany posuzovat? Poně­vadž sledoval jejich víru a našel při tom tu pravou, domníval se, že se tak musí dít všem. Tito pod­dajní, blouzniví vyznavači Brahmovi mu věru ni­kterak neulehčili, aby mohl získati jejich duše. Prosíval často: „Pane všech světů, Ty Věčný, pomoz mi! Nehledám pro sebe čest, přeji si jen, aby tě lidé poznali a tobě sloužili!“

Rok, který si určil pro Utakamand, uplynul jako v letu. Nedosáhl ještě ani polovičky toho, co si vytkl uskutečnit, dříve než opustí školu. Pak chtěl na svoje místo dosaditi Maggalanu. Utaka­mand měl spravovati muž, který mu tak silně připomínal prvního Maggalanu.

Nejdříve však musela býti připravena půda a proto Siddharta pracoval neúnavně dále. Staří i mladí, všichni na něm lpěli, odevzdaně naslou­chali jeho slovům a často si je opakovali mezi sebou. Ale jejich naslouchání bylo neplodné, neboť duše o ničem nevěděly.

Siddharta se snažil ukázati těmto lidem svou vlastní cestu, nechávaje je spoluprožívati každý jednotlivý vývojový stupeň. Leč i to bylo bez­úspěšné. Poslouchali ho, jako se naslouchá vypra­věči pohádek.

Jednou v noci měl zvláštní sen. Viděl chlapce, jak si z barevných kaménků udělal dobytčí ohra­du. Každý kamínek představoval yaka nebo bu­vola, kozu nebo ovci. Blaženě si s nimi hrál a ne­toužil po ničem lepším.

Tu přišel muž a kaménky mu vzal.

„To je bezcenná hračka,“ pravil, „podívej se, zde mám zvířátka vyřezávaná ze dřeva, tu máš, hřej si s nimi!“

Ale chlapec plakal pro kaménky a dřevěná zvířátka zahodil.

„Jak je to bláhové od toho muže,“ pravil Sid­dharta probouzeje se.“Měl vzíti kaménky a hráti si s nimi s chlapcem a teprve pak mu měl ukázati dřevěná zvířátka. Chlapec by byl sám po nich za­toužil.“

A v nitru Siddhartově ozval se hlas:

„A ty?“

Jako když mu s očí spadnou šupiny. Nyní jasně

viděl, v čem chyboval. I při nejlepší vůlí dělal to všechno obráceně! Jen jestli již nenatropil příliš mnoho škod.

Od onoho dne mluvil s brahmany o Brahmovi a Sivovi, o Višnu a Marovi, o Sagrovi a Lokapalesovi. S radostí naslouchali jeho slovům a plni nadšení přijímali, když jim o těchto bozích a je­jich působení řekl ještě něco více, než sami až do­sud znali.

Vyprávěl jim o činnosti bytostných, které jme­noval pro snadnější porozumění „nižšími bohy“. A hle, duše, jež se předtím křečovitě uzavřely ze strachu o svůj posvátný majetek, se nyní po­zvolna otvíraly.

Poznali, že jim nechce nic brát, naopak, že jim chce dát ještě více. Radostně nyní sáhli po tom, co se jim nabízelo. V neuvěřitelně krátké době mohl jim vyprávěti zase o Pánu všech světů, který byl také Pánem všech bohů.

Nyní mu rozuměli. Bylo to radostné přijímání a dávání, vzájemné poučování plné štěstí, jež plnilo školu v Utakamandu, takže se všem zdálo, že síla rozboří její staré zdivo.

Když se druhý rok schyloval ke konci, tu bylo dosaženo všeho, co se na začátku roku zdálo býti nemožné. Siddharta poslal Maggalanovi vzkaz. Týdny uplynuly, ale pak se konečně objevil věrný druh, doprovázen Rahulou. Bylo to radostné shle­dání otce se synem, jichž podobnost se stále stup­ňovala.

„Učiň Rahulu svým zástupcem zde,“ prosil Maggalana. „Zaslouží si toho, on je dále než já. Má zvláštní dar vyučovati jiné a rozuměti jim. A mne to táhne zase nazpět do okruhu vlastní působnosti.

„Mistře, nech zde Rahulu, svůj obraz. Bude-li k nám mluvit, bude nám tak, jako bychom slyšeli tebe,“ prosili brahmani.

Rahula rád svolil převzíti úlohu, kterou mu otec nabídl. Ještě nějaký čas vyučovali otec a syn společně a pak se rozloučil Siddharta se školou jemu dvojnásob milou. Viděl, že s Rahulou vejde do školy činorodý duch a ucelené myšlení, takže zde nikdy nebude místa pro zmatek a neklid.

 

Nyní jel Siddharta opět po známých cestách. Opětně strávil noc pod mangovým stromem. Z jeho rozradostněné duše stoupal k nebi dík a uctívání Pána světů, kterého vroucně prosil o sílu. Leč tentokrát neviděl nic. Nehloubal, „proč“ se tak stalo, nýbrž tím vroucněji vzpomínal na bo­hatý poklad svých dřívějších prožití.

Navštívil všechny školy a kláštery ležící na cestě. Tentokrát si k tomu dopřál času, neboť Maggalana přinesl z Indraprasthy dobré zprávy. Zkušenosti, kterých nabyl v Utakamandu, mu všestranně pomáhaly. Stal se trpělivější a dobro­tivější.

Vzdálen od hory jen několik dní jízdy, přišel do kláštera, kde k svému zděšení nalezl také ženy. Byly oblečeny právě tak jako bratři ve žluté vrchní a modré spodní roucho. Hlavu a ramena

halila bílá rouška, takže obličej byl jí skoro úplně zahalen.

Siddharta s počátku nic neříkal, poddávaje se všem dojmům. Zde bylo mnohem příjemněji, než v jiných klášteřích, poněvadž sestry dbaly na čistotu a ozdobu kláštera. V komůrkách na­šel květiny. Smí to být?

„Jak jsi na to přišel, přijmouti do kláštera také ženy?“ ptal se vedoucího.

„Mistře, prosily o to. Vím sice, že ženy jsou považovány za méněcenné, ale ty sám jsi kastovnictví zrušil a řekl jsi, že všichni lidé jsou si rovni. Měl jsem proto za to, že ani mezi mužem a ženou není rozdílu.“

„Milý brachu, pomíchal jsi správné s nespráv­ným,“ prohodil Siddharta zamyšleně. „Je pravda, že před Věčným platí pouze stav duše, ať je to duše ženy nebo muže. Je docela možné, že žena stojí dokonce výš, protože její cítění je jemnější. Jedno je však jisté, že její vyzařování je jiné než mužovo a proto všude tam, kde se žena zdržuje, projevuje se její snaha vnésti do života krásu a zjemnění.

To však nemůžeme v našich klášterech potře­bovat. Ne nadarmo je předepsána nejvyšší pro­stota, ba můžeme říci téměř úplné zřeknutí se všeho pohodlí. Je naprosto vyloučeno, aby v jed­nom klášteře žili pohromadě muži i ženy.“

Siddharta přecházel komnatu dlouhými kroky. Cítil nutnost soustřediti své myšlenky. Jaké byly vlastně jeho znalosti žen? Jediná žena, která za­sáhla blíže do jeho života, byla Mája, jež pro něho ztělesňovala pojem všeho pozemsky vzácného. Dovedl by si představit Majů v klášteře?

Čím déle o tom přemýšlel, tím jasněji vystu­povalo v jeho nitru „ano“. Hluboká zbožnost Maji by se byla podřídila každým pravidlům, s radostí by byla podstoupila jakékoliv odříkání, ale... a nyní se v jeho mysli náhle úplně vyjas­nilo... byla by se zdráhala žíti společně s cizími muži ve zdech kláštera.

Ano, to bylo ono! Přejí-li si ženy žíti klášter­ním životem, musí žíti odloučeně. Pak se mohou i pravidla přizpůsobit jejich vlastnostem, neboť není možné, aby ženy spaly na holé zemi. Jejich tělesné ústrojí je příliš křehké.

Věčný nežádá, aby se lidská těla ničila. Přeje si jen, aby muži byli k sobě tvrdí a stali se schop­nými a užitečnými nástroji.

Takto přemýšleje obrátil se Siddharta opět na vedoucího:

„Příteli, můžeš mi říci, čím se zaměstnávají tyto ženy? Posíláš je do světa také sbírat milo­dary?“

„Neposílám je, ony chodí dobrovolně. Nechodí však s nádobami na almužnu. Přesto se stává, že

často přinesou dary. Bylo by nejlépe, kdyby ses na to zeptal přímo Anagy, kterou jsem ustanovil za jejich představenou. Nerozumím jim,“ doložil rozpačitě.

„Zavolej tedy Anagu!“

Vedoucí se vzdálil, jsa šťasten, že se zbavil od­povědnosti. Ovšem, měl se zeptati dříve, než za­vedl tuto novotu, ale Siddharta byl tehdy v Utakamandu Tím omlouval sám sebe.

Něžná, nepříliš velká žena, předstoupila před Siddhartu. Uklánějíc se zůstala státi u dveří. Sid­dharta nebyl zvyklý jednati se ženami, takže ani nevěděl, jak by měl začít. Nakonec zvítězila vro­zená rytířskost, jež ukončila trapné mlčení.

„Jmenuješ se Anaga?“ tázal se vlídně.

„Ano, pane.“

Kratičká odpověď byla vyslovena nesmělým, libozvučným hlasem.

„Přistup blíže a vypravuj mi, co tebe i ostatní ženy přimělo ke vstupu do kláštera. Proč jste ne­zůstaly u svých rodin? Proč se chápete věcí, na které dříve nikdo nepomyslel?“

Každou otázkou se jeho hlas zesiloval, jeho ne­libost vzrůstala. Ženy měly zůstat tam,kde byly! Vždyť jich není možno použít k službě Bohu!

„Je tomu vskutku tak, Siddharto?“ tázal se v jeho nitru tichý hlas.

Leč Siddharta nechtěl slyšet. Nechť mluví žena!

 „Mluv!“poroučel, aniž si uvědomil, že tím ne­smělou ženu připraví o poslední zbytek odvahy.

Žhavá červeň zaplavila jemný obličej, z něhož zářilo dvé modrých očí jako drahokamy. Modré oči? Takové oči ještě neviděl. Siddharta se do nich zadíval ještě jednou a lesk těchto hvězd pronikl mu až do srdce. On, který si rozuměl s němými tvory, porozuměl najednou duši mluvící k němu hloubkou očí.

Dobrotivě a mírně, zcela jinak než dosud, oslovil chvějící se ženu, jež zde před ním stála jako něžný, líbezný květ.

„Posad se, Anago, sem, na tuto rohož a snaž se dáti mi odpověd na moje otázky.“

Žena se posadila, ruce složila lehce v klín a sklo­pila oči. Hedvábná rouška zahalující její hlavu a ramena zasvítila oslňující bělostí.

„Anago, můžeš mi říci, jakým způsobem jste se dověděly vy, ženy, o Věčném?“

Anaga přikývla a tiše zašeptala:

„Ano, pane! Můj muž se učil sloužiti Věčnému. Všechno mi pověděl, také své vědění o Pánu všech světů, jež mu bylo vším. Jeho prostřednictvím jsem se naučila ctíti Věčného. Můj muž mi řekl, že i já mohu sloužiti Věčnému, budu-li vše, co dělám, konati jemu ke cti. Potom náhle zemřel. Utopil se při zachraňování tonoucího dítěte z řeky...“

Nemohla mluvit dále, neboť vzpomínka byla

příliš bolestná. Siddharta se chránil přerušiti proud jejích myšlenek, byť i jediným slovem. Co zde pro­mlouvalo k němu ústy této ženy, bylo tak nové a mocné, že byl žádostiv slyšeti všechno.

Po několika minutách Anaga pokračovala:

„Neměli jsme dětí. Po mužově smrti zůstala jsem na světě úplně sama. Nejsem ze vznešené kasty, kde se mohou ženy dát upálit, aby je duše mužova vzala s sebou na onen svět. My chudší musíme se samy starat, jak se dostaneme dále... ale vždyť ty to pane přece všecko víš,“ vzdychla.

Znovu se odmlčela a tiché hlasy v Siddhartově nitru šeptaly dále:

„Proč sis nikdy nevzpomněl na duše svých sester? Proto, žes sám muž, považoval jsi jen muže za důležité? Ty se domníváš, že Věčný činí rozdíly?“

Neodbytné tyto hlasy přerušila Anaga, pokra­čujíc dále:

„V době, kdy ještě žil můj manžel, probudila se v mém nitru vřelá láska k Pánu světů. On to byl, který ji probudil. Láska k Pánu světů se ve mně nyní rozhořela mocným plamenem tak, že usilovala nějakým způsobem se projeviti.

Viděla jsem procházeti osadami žluté bratry a tu mi napadlo, jak by to bylo krásné, kdyby také žluté sestry navštěvovaly ženy, kolem nichž bratři cho­dili nevšímavě jako kolem nečistých.

Začala jsem navštěvovati ženy, o kterých jsem věděla, že trpí. Našla jsem matku, jejíž dítě bylo nemocné a pomáhala jí je ošetřovati. By latu žena trpící bídou a nemající prostředky k životu. Roz­dělila jsem se s ní o svůj majetek.

Ale všem ženám, k nimž jsem přišla, vyprávěla jsem o Věčném a o jeho veliké lásce a dobrotě. Všechny se chtěly stát jeho služebnicemi! Těm, které měly muže a děti, jsem řekla, aby to dělaly jako já, když byl ještě můj Amaru živ. Poradila jsem ženám, aby všechno, co konají, dělaly ke cti Věčnému a jejich dům bude zkvétat.

Ostatní však, které měly stejné soužení jako já, shromáždila jsem kolem sebe. Učila jsem je roz­uměti správně Věčnému, ukázala jim, jak mohou pomáhati jiným. Dělaly to po mně a byly šťastné jako já. Pak přišlo ono veliké prožití.“

Žena hluboce zamyšlena umlkla.

„Pane, s nikým jsem o tom nemluvila. Tobě to budu vypravovati proto, abys nás nevzdaloval služby Bohu. Slyš:

Seděla jsem u lůžka těžce nemocné ženy a mod­lila jsem se. Byla tmavá noc. Jen malá lampička blikala slabounkým plaménkem na druhém konci světnice. Modlila jsem se, abych správně pozná­vala vůli svého Pána.

Náhle se rozlilo komnatou zvláštní, růžové světlo a kolem mne vonělo to tak sladce, jako by byl pokoj

pln nejnádhernějších květin a slyšela jsem hudbu, jakou pozemský nástroj nevykouzlí. Myslela jsem, že jsem umřela, aniž jsem to zpozorovala. Zdálo se mi, že jsem zcela lehoučká. Potom přestalo i to, už jsem se ani necítila, zcela jsem na sebe zapomněla. Rozumíš mi, pane?“ zeptala se, snažíc se mu vše co nejlépe vysvětlit.

Siddharta ji pobídl:

„Jen mluv dále, Anago, rozumím ti velmi dobře.“ Byl hluboce dojat.

Ta žena, jež se mu zdála tak nepatrná, byla uznána za hodnu, aby přijímala poselství shůry!

„Když jsem zapomněla zcela sama na sebe, stála pojednou přede mnou čarokrásná bytost. Tak krásnou ženu jest vůbec těžko si představit. Byla celá v světlých závojích, v náručí držela bílé vo­nící květy. A ta paní mluvila se mnou, Anagou, se mnou, jejíž otec i manžel byli jen prostými kupci. Pane, jaká blaženost! Znala mé jméno!

„Anago,“ řekla, „Pán světů přijal tvé služby. Čistý byl tvůj život, čisté i tvé cítění. Čistotou svou máš svítiti na cestu ostatním ženám svého národa. Máš je poučovat, máš probouzet jejich dřímající duše. I ony se mají stát služebnicemi Věčného. Budeš míti kolem sebe pomocnice, abys věděla vždy, co Pán všehomíra, jenž jest i tvým Pánem, od tebe a tvých sester žádá.

Ty, jež jsi kolem sebe shromáždila a jež jako ty

chtějí sloužiti Pánu, službou bližnímu, přetvoř v pomáhající sestry. Jděte do kláštera, zapomeňte samy na sebe a žijte pouze službám Věčného!“

Pane, nemohu tak přesně opakovat všechna ta nádherná slova, jak byla pronesena, ale takový je asi jejich smysl.

Spanilá postava zmizela a s jejím odchodem za­nikla i ona líbezná hudba a záře, vůně i ona bla­žená radost, jež mne naplňovala. Místo toho jsem pocítila sílu, takovou sílu, jíž jsem předtím nikdy t nepoznala. A touto silou jsem zastávala svou práci u nemocné, jež se uzdravila. Vyhledala jsem své pomocnice a šla s nimi sem do kláštera.

Ach, nedovedeš si představit, jak těžké to bylo, nakloniti si vedoucího kláštera! Jak jsem musela prosit a žadonit, než se dal obměkčit, aby nás při­jal! Konečně povolil a od té doby jsme zde.

A nyní, prosím tebe, mistře, jemuž jedinému jsem vyprávěla o svém prožití: neposílej nás pryč! Dovol, abychom jako sestry pomáhaly že­nám a směly se při tom učit poznávati nejvyš­šího Boha!“

Anaga v prosbě zvedla oči a ruce do výše. Zdálo se, že její bytost jest ozářena nebeským leskem nadpozemské čistoty.

Siddharta se ani na okamžik nerozmýšlel. „Slyš, Anago! Z tvých slov jsem poznal, jak nesprávně jsme jednali, že jsme ve svém snaženi

zapomněli na ženy, a jsem rád, žes mi otevřela oči. Přijmi za to můj dík!

Nechci vás vypověděti z kláštera, když sám věčný Bůh ti k němu ukázal cestu. Ale nehodí se, abyste žily s muži pod jednou střechou! Dám pro vás vystavěti klášter, nedaleko odtud, kde budete moci žíti klidným životem.Ty budeš představe­nou. Poradíme se spolu o pravidlech a zákonech, jež pro ženy musí býti přirozeně jiné, než pro muže.

Až do té doby žijte jako dosud! Požehnání Pána světů jest viditelně s vámi!“

Rozradostněná Anaga se vzdálila. Siddharta vy­hledal vedoucího a dal mu příkaz, aby s největ­ším urychlením dal vystavěti klášter pro ženy. Jednotlivé komůrky měly být alespoň dvakrát tak veliké, jako komůrky v mužských klášterech a v nich prosté, ale pohodlné lůžko.

Obličej vedoucího vyjadřoval údiv, ale Sid­dharta vysvětloval :

„Uvaž, ženy ošetřují ve dne v noci nemocné. Přijdou-li konečně domů, musí si jejich těla nále­žitě odpočinout a osvěžit se. Jejich tělesná kon­strukce je jiná než naše.“

Tento den ho mnohému naučil. S příslibem, že se vrátí k vysvěcení kláštera, vyšvihl se na koně a bez zastávky ujížděl k hoře Věčného, do­přávaje si v noci jen několikahodinový spánek.

Neohlásil svůj příchod, ale četa jezdců byla přece zpozorována a na celé hoře zavládl radostný šum. Napříč přes cestu ležel had v celé své kráse, jako věrný strážce hory. Siddharta ho pozdravil a pochválil jeho bdělost.

Ananda šťasten, že se mistr opět vrátil mezi ně, běžel mu naproti. Ač byl dlouho vzdálen, nepřihodilo se nic zvláštního, pouze Utěšitel po­šel. Pes Siddhartovi scházel, ale ani domluvami nedal se pohnouti k tomu, aby si opatřil za něj náhradu. Učedníci ho prostě nechápali, ale on si umínil, že již nikdy srdcem k ničemu nepřilne, třebas to byl jen pes.

Ananda se vrátil k své vlastní práci a život na hoře běžel opět v pravidelných kolejích.

Siddharta dlouho uvažoval a přemýšlel, až se konečně rozhodl zaznamenati všechny poznatky, které považoval za cenné, aby zůstaly zachovány budoucím.

Za čas přišli poslové ze Srinaru se zprávou, že klášter sester je již hotov. Siddharta nebyl příliš nadšen, že musí zase odjeti, ačkoliv přece jen tou­žil podívati se na klášter, vy světiti jej a spatřiti při tom opět Anagu.

Úprava domu se svým zevnějškem nelišila od mužských klášterů. Zato vnitřek působil příjem­nějším dojmem. Anaga a její ženy zhotovily do každé komůrky hedvábný závěs místo dveří. Také

lůžka byla pokryta barevnými pokrývkami a na každém okně stála krásná váza s květinami.

„Mistře, nehněvej se „prosila Anaga. „Nám ženám je krása potřebou, chceme-li vnášeti radost do života jiných. Splnění vytčeného úkolu je nám daleko snadnější, neuzavřeme-li se docela kráse, která jest kolem nás.“

Anaga měla u sebe asi dvacet žen. Všechny byly stejně oblečeny, lišily se pouze velikostí a postavou. Jasná záře, svítící se v očích žen, mlu­vila jasně o čilém životě ducha i o veliké radostné touze sloužiti bližním a tím Bohu.

A tak docela přirozeným způsobem utvořily se různé skupiny. Některé ženy vyznaly se v ošet­řování nemocných, znaly léčivé byliny a dovedly připravovati různé masti a čaje, jiné věnovaly veškerou lásku své duše opuštěným, zanedbaným nebo nemocným dětem.

Staraly se o ně, učily je a snažily se z nich vy­chovati užitečné lidi. Jiné si vzaly za úkol pomá­hati příliš zaměstnaným ženám v jejich domác­nostech. Všechny, bez rozdílu, byly úžasně pilné a ochotné. Za svoji práci nežádaly odměnu a jestliže někde dostaly potraviny, odváděly je mužskému klášteru.

Siddharta vyšetřoval, kdo se stará o výživu sester a tu se zjistilo, že nikdo nemyslel na to, že ženy musí také jíst.

Anaga řekla: „Jsme většinou mimo dům a do­staneme tam, co potřebujeme.“

Siddharta se zalekl, jak málo jsou jeho lidé zvyklí mysleti na druhé. Nařídil, aby Anaga ve svém klášteře dala vařiti a připravovati pro ženy jídla. Nemají snad žít v blahobytu, ale má o ně být dostatečně postaráno. Potraviny, které tu a tam z vděčnosti dostanou za svoji práci, nechť si v budoucnu nechají samy pro sebe!

Když byly vnější záležitosti urovnány, obrátila se mistrova péče k věcem duchovním. Kdo má vyučovat sestry? Anaga mohla je učit, ale mlu­viti k nim a modliti se s nimi? Ona, žena?

Siddhartovi se zdálo, že by tuto práci měl vy­konávati jen muž. Rozhodl, aby každého sedmého dne vedoucí mužského kláštera přednášel ve ve­likém sále žen, kde se měly všechny sestry shro­máždit.

Teprve, když bylo všechno uspořádáno, na­stoupil mistr cestu k domovu.

 

Jeho malá četa blížila se k domovu, když tu na samém úpatí hory narazili na průvod mnoha jezdců, jichž barevná roucha probudila v Siddhar­tovi vzpomínky. Kde již viděl takové vojáky?

Mužové očividně směřovali k hoře. Siddharta popohnal svého koně, aby se dostal nahoru dřív než oni. Ujížděl tryskem. Seděl v sedle tak po rytířsku, že vzbudil v cizincích obdiv.

Na cestě narazil na hadího strážce a přikázal mu, aby se odplazil stranou, poněvadž příchozí jistě nezamýšlejí nic zlého. Had se poslušně od­plazil na pokraj silnice, svinul se do klubíčka a čekal.

Na hoře byl jeho příchod již zpozorován, tak jako byli zpozorováni také cizinci. Siddharta měl právě tolik času, aby sestoupil s koně a zaměnil svůj krátký jezdecký šat za obvyklé dlouhé hedvábné roucho, když mu bylo oznámeno, že po­slové z Kapilavastu si přejí s ním mluvit.

Proto mu byly tyto barvy tak povědomé!

Radostně vykročil přivítati hosty. Právě sestu­povali. Stáli zde jeden vedle druhého, dívajíce se na někdejšího svého knížete.

Jeden z nejstarších, který stál v první řadě, to již déle nevydržel. S hlasitým voláním: „Siddharto, můj kníže,“ klesl před svým pánem na kolena, líbaje lem jeho roucha.

Siddharta ho poznal. Byl to jeden z jeho rádců a průvodců, který při oné osudné jízdě musel zů­stati doma, protože několik dní předtím spadl s koně a poranil se. Uvítání bylo srdečné. Nato obrátil se Siddharta k ostatním řka:

„Srdečně vás všechny vítám! Je možné, že ně­koho z vás ještě znám.“

Přistupovali k němu jednotlivě. U mnohých mu byla;nápadná podobnost, která mu připomí­nala jejich otce, avšak některé vůbec neznal.

Téměř poslední předstoupil muž, který byl mnohem skromněji oblečen, než všichni ostatní. Obličej jemných rysů a světlé pleti se nápadně lišil od jeho spolujezdců.

„Mája!“ zvolal Siddharta, nevěda co činí.

Cizinec se hluboce uklonil. Nechtěl dát na sobě znáti dojetí, jež ho přemohlo. Siddharta se však vzpamatoval. Uchopil mužovu ruku a.pravil:

„Suddhodano, můj synu! Poznávám tě, i kdy­bys zde stál přede mnou v cárech. Tvá podoba s mou chotí jest příliš veliká. Budiž mi vítán! Nosil jsem tě na rukou, když jsi mi byl uloupen...“

Tu ho syn, nechtěje před ostatními dávati na­jevo dojetí, přerušil radostným voláním:

„A na rukou budeš nositi opět svůj obraz, otče! Maličký Siddharta přišel s námi, aby pozdravil svého dědečka!“

Na pokyn mladého knížete odkvapil jeden sluha a přinesl s sebou chlapečka, který se již zdatně stavěl na nožičky, ačkoliv byl ještě velmi maličký. Podobnost s dědečkem byla veliká.

Když hosté byli ubytováni a také maličký byl předán do spolehlivých rukou, seděli otec se sy­nem pohromadě. Ačkoliv se ještě neznali, byli si blízcí.

Suddhodana vyprávěl, jak Rahula poslal zprávu, že našel otce. Byl by přijel již dávno, ale umínil si přivésti maličkého Siddhartu k velikému.

„Proto jsem musel čekat, až se bude moci vy­dat na cestu bez chůvy, neboť jeti se ženami jsem nechtěl a proto jsem tě nemohl viděti dříve,“ kon­čil, směje se.

Slunný smích, způsob, jakým dával hlavu na­zad, všechno, všechno připomínalo mu Majů. Zde mu byla vrácena část jeho milované choti!

Opět cítil Siddharta, jak se kolem něho ovíjejí

jemná pouta. To nesmí být! Musí se přemoci, ale jeho vnuk a syn nesmějí tím trpět.

Po hostině navrhl Siddharta, aby si kníže pro­hlédl stavby a zahrady. Z jedné zahrady, kde dříve bývalo ticho, zaznívalo radostné volání. Za­mířili tam a spatřili maličkého Siddhartu doko­nale šťastného ve společnosti dvou velikých hadů. Kníže leknutím strnul. Jeho syn mezi jedovatými zvířaty!

Ale než mohl Siddharta vysvětliti, jaký vztah má k hadům, zvolal maličký:

„Jsou to tak milá, krásná zvířata, že mohu rozumět, co mi povídají. Vypravují mi, že jim dě­deček vytrhl jedovaté zuby a řekli mi, že se jim líbím, poněvadž jsem jako dědeček a rozumím

jim

l“

Bouřlivě přitiskl jednu z tříhraných plochých hlaviček k sobě.

Jeho otec dosud bojoval s vnitřním nepokojem, ale Siddharta se díval šťastně na obrázek u svých nohou.

„Dovedeš skutečně rozuměti zvířatům, ma­ličký?“ tázal se a měl radost, když slyšel, že dítě mluví s každým zvířetem a že každý tvor má k němu důvěru.

„Pak tedy řekni lidem, dítě, aby nezpůsobo­vali žádnému zvířeti úmyslně nebo dokonce ze zlomyslnosti bolest. Říkej jim to vždy, kdykoliv

se ti k tomu naskytne příležitost,“ prosil mistr.

Potom slíbil maličkému zvláštní obveseleni. Byl úplněk a právě doba, kdy přicházely opice na návštěvu.

Kníže Suddhodana zahrnoval otce prosbami, aby navštívil jeho říši, aby se ukázal svému lidu, kde ho lidé mají dosud v dobré paměti. Leč Sid­dharta byl neoblomný. Dokazoval synovi, že je nutno, aby zůstal zde u své práce a že se již vzdal všech myšlenek na vládu a knížectví.

Nato začal vyprávěti o Pánu všech světů.

Suddhodana nevyrostl nadarmo v Tibetu. Měl dobrý základ, a jestliže jmenoval Věčného Vzne­šeným, co záleželo na jméně?

„Můj synu, učíš svůj lid?“ ptal se Siddharta vážně.

„Zajisté, otče! Povolal jsem kněze z Tibetu, kteří vykonávají v chrámech pobožnosti. Mnozí z našeho národa modlí se s námi k pravému Bohu. Kde vy máte chrám?“

Siddharta vyprávěl synovi, proč dosud chrám nevystavěl. Suddhodana potřásl hlavou.

„To by nebylo u nás dobře možné,“ pravil skromně. „Náš lid potřebuje viditelné znamení pro svoje uctívání. Je to již dosti špatné, že nemů­žeme dáti lidu obraz Boha, ale v tomto směru jsem neoblomný. Kdo se nechce modliti k Nevi­ditelnému, ten nechť zůstane u své staré víry! Ale

vskutku, nedovedu si představiti naši  zem bez chrámu.“

To bylo také jediné, co nedovedl syn úplně pochopit. Všemu ostatnímu se obdivoval a mnohé se rozhodl napodobit.

Schylovalo se k večeru. To byla doba, kdy při­cházely na návštěvu čiperky. Siddharta si dal při­nésti dítě a svým lidem naznačil, aby se rozdělili mezi hosty z Kapilavastu tak, aby tito nebyli snad opicemi obtěžováni, nebo aby je neplašili.

A pak přišly zástupy opic, tiše a bez hlesu, slušně se chovající, ale zvědavé a naplněné vědychtivosti jako vždy. Maličký Siddharta radostí vykřikl, jakmile spatřil takové množství zvířat.

Nebyl k utišení, dokud ho dědeček nepustil. Tak rychle, jak ho jeho maličké nožky mohly unést, rozběhl se mezi ně. Zde vzal za ruku opičku, tam se obdivoval dlouhému ocasu, který chytal svýma ručičkama. Pro opice bylo dítě něčím na­prosto novým. Obdivovaly se mu a po chvíli za­čaly si s ním potichu rozprávět. Maličký tleskal radostí rukama:

„Tatínku, tatínku, ony mi rozumějí, a já jim také rozumím. Jsou to milí, malí lidé!“

Knížeti to nebylo zcela příjemné. Nerad viděl dítě mezi těmito divokými zvířaty. Opice to vy­cítily a vyhýbaly se mu, zato dávaly svou přítul­ností Siddhartovi najevo, jak se jim dítě libí.

Leč mistr nevnímal něžné projevy zvířat, neboť jeho duše se zabývala vážnými myšlenkami. Styk maličkého chlapce s opicemi byl mu něčím víc, než pouhou hrou. Cítil, že maličký Siddharta na­kloní si jednou tímto způsobem srdce i duše ce­lého národa.

Nahlas však pravil:

„Koho víže vroucí spojitost s tvory Věčného, ten stoji správným způsobem v kruhu veškerého dění. Vždy bude moci plně zastávati své místo, poněvadž rozumí svému okolí, miluje je a tím se o ně stará.“

Když opice odešly, aniž opomněly zaskočiti si předtím na návštěvu do mangového háje na ovoce, přitáhl stařec svého vnuka k sobě a pravil:

„Poprosím Věčného, aby ti zachoval toto po­rozumění, mé dítě! Staneš-li se později učitelem nebo knížetem, toto spojení bude ti pomáhati vzhůru.“

Dítě mu sice nerozumělo, ale jeho duše ucho­vala si dědova slova, aby později přinesla ovoce.

Dni, které kníže Suddhodana mohl věnovati návštěvě hory, ubíhaly příliš rychle. Se slibem, že se vrátí ještě jednou, družina jezdců se rozlou­čila. Maličký Siddharta seděl na otcově koni.

 

Cizí hosté přinesli s sebou přece trochu neklidu. I když na výslovný rozkaz Siddhartův každý žák a každý pracovník šel po své práci, přece se na­skytlo dosti příležitosti, kdy si mohli lidé vyměniti mezi sebou své názory a vyprávěti si o mnohém.

Mysl všech se obírala myšlenkou, že jejich mistr byl kdysi knížetem. To bylo pro ně novinkou, z níž se těšili. Bylo přirozené, že jejich skryté myšlenky nezůstaly mistrovi dlouho utajeny. Jak­mile to zpozoroval, snažil se uvésti jejich mysl na pravou míru. Svolal je na veliké prostranství a do­mlouval jim.

Jejich chování v přítomnosti hostů dokazovalo, že ještě dlouho potrvá, než budou v sobě tak pevní, aby události zvenčí na ně nezapůsobily. Není správné, že se poddávají tak bezprostředně vlivu lidí jinak založených a jinak školených. Především

však není v pořádku, že se ještě nyní zabývají myšlenkami, které nemají nalézt u nich ohlasu, tím méně však je pro ně místo na hoře Věčného.

Je na tom něco zvláštního, že byl kdysi kníže­tem? Vždyť i oni všichni byli dříve něčím jiným, než se stali služebníky Věčného. Což není lepší býti služebníkem Pána světů, než knížetem malé země?

Tímto způsobem mluvil s nimi tak dlouho, až zpozoroval, že se zastyděli, načež je propustil a po­vzbudil, aby dvojnásobnou pílí nahradili zameš­kaný čas.

Siddharta snažil se znovu soustřediti se u svých rukopisů a — opět byl vyrušen. Tentokrát přišel Maggalana a za několik dní nato Ananda. Oba přicházeli se stejnými žalobami. V zemi vyvstal mudrc, který si říká Dschina a káže, že bohům je možno se zalíbit jediné trýzněním, mrzačením sama sebe a podobnými věcmi.

Siddharta rozhořčen potřásl hlavou a pak řekl:

„Má nás znepokojovati to, čemu některý hlu­pák učí? Kdo mu uvěří, není hoden lepšího!“

„Ale on zavádí lid!“ trval na svém Ananda. „Mistře, bylo by dobře, kdybys proti němu vy­stoupil!“

„Jak to myslíš, Anando?“ tázal se Siddharta zvážněv. „Chceš mi snad radit, abych vyhledal onoho blouznivce a veřejně se s ním potýkal?

Nebo mám jíti v jeho stopách a říkati lidu: nevěřte tomu, co učí, není to pravda?“

Ananda byl dotčen. Očekával, že Siddharta vy­stoupí ostře proti duchovnímu odpůrci, aby ho zneškodnil. Místo toho, zdálo se, že mistrovi je úplně lhostejné, šíří-li někdo bludy.

„Popírá onen muž Pána všech světů?“ tázal se Siddharta.

„Nikoliv,“ odpověděli oba učedníci najednou. „On o něm vůbec nemluví, vykládá jen o starých bozích, které znáš.“

„Pak se nás jeho nauka vůbec netýká,“ rozhodl Siddharta. „Kdyby napadal Věčného, museli by­chom proti němu vystoupiti.

Ale je lhostejné, jestliže se lidé mrzačí jen proto, aby se zalíbili těm, kteří jim přece nemohou vů­bec pomoci. Kdo poznal Věčného, ten se bude míti na pozoru, aby se stal obětí takového bludu. Všichni ostatní ať si dělají, co chtějí!“

Učedníci viděli, že Siddhartu k ničemu nepři­mějí. Týž den večer rozmlouvali spolu v zahradě a tu Maggalana prohodil:

„Skoro se stydím, že jsem s tímto nesmyslem šel k mistrovi.“

„Styděti se? Proč?“ zvolal Ananda zlostně. „Od Siddharty to není moudré, že toho nedbá. Bude-li Dschina zakládati školy, ztratíme stoupence!“ „Anando, co to mluvíš, vzpamatuj se!“ napomínal Maggalana. „Mistrovi se přece nejedná o počet stoupenců, nýbrž o to, aby lidé poznali Pána světů a tím se osvobodili z pout hříchů. Proto se také nestará o ty, kteří nechtějí vědět o Věč­ném. Právě proto se tolik stydím, poněvadž jsem nedovedl rozlišit mezi tím, co Pána světů snižuje, a tím, co snižuje lidi.“

„Mluvíš tak učeně, skoro jako mistr,“ obdivo­val se Ananda, „že ti někdy ani nerozumím.“

„A přece má pravdu,“ vmísil se do hovoru jiný hlas. „Nehněvejte se, že jsem vyslechl vaše ná­zory. Kdo chce mluviti potají, nesmí mluviti tak nahlas.“

Učedníci se ohlédli, a poznali Sariputtu, který k nim přistoupil blíže. Jog byl již stár, velmi stár, ale jeho duch si uchoval obdivuhodnou svěžest.

Všichni ho měli rádi a také nyní byli oba ochotni shodnouti se v mínění.

Klidně jim vyprávěl,jakby bylo bezúčelné,kdy-by mistr potíral na ulicích a náměstích Dschina. Čemu špatnému učí ten nový mudrc? Neví nic o Pánu světů! Dobře, ale to neví ani mnoho brahmanů. Věří ve staré bohy? I to je lepší, než kdyby přinášel nové anebo zaváděl modloslužbu.

Chce vykoupiti hřích trestem, který člověk provede sám na sobě? Proti tomu nelze nic na­mítat, je v tom vždy něco dobrého, cítí-li lidé lí­tost nad svými hříchy.

 „Sariputto, to on jen tak říká!“ vyhrkl Ananda, který nerad slyšel, když hovořil někdo jiný. „On říká, že mrzačení se děje jen za účelem odpykáni hříchů. Ale kromě toho říká také, že je tím možno vykoupiti si lepší místo na onom světě. Dokonce prý řekl: za ruku — stříbrné křeslo, za ruku a nohu — zlaté křeslo, hladovění — trůn na onom světě. Kdo však dokáže, aby jeho údy narostly křivé a zkomolené, ten sám se stane jedním z nej­nižších bohů.“

Sariputta se dal do smíchu. „Jestliže věří lidé takovému bláznovství, nezasluhují nic lepšího. Ale vy oba zanechte již sporu! Předstupujeme-li  před mistra, nemá být mezi

námi nesoulad.“

Maggalana podal ochotně druhému učední­kovi ruku, který ji srdečně stiskl. Sariputta od­cházeje pravil:

„V mistrově příkazu, že za všech okolností máme udržovati mír, je přece něco velmi krás­ného!“

 

Za své jízdy k hoře přenocoval Maggalana ve Srinaru a přinesl odtud od Anagy prosbu.

Anaga, představená ženského kláštera se ptala, mohl-li by k nim mistr opět brzo zavítat, neboť má toho mnoho na srdci.

„Radil jsem jí,“ oznamoval Maggalana, „aby jela se mnou. Byla však tímto návrhem úplně za­ražena. „Ženy“ pravila „nesmějí vyhledávati horu Věčného, tam mají přístup pouze mužové. Proto jsem jí slíbil, že s tebou, mistře, promluvím a na zpáteční cestě, že ji přinesu tvé rozhodnutí.“

Siddharta na to s počátku vůbec nic neřekl, ale druhý den se k tomu vrátil.

„Maggalano, nevíš, co mi chce Anaga?“vy­ptával se.

„Nikoliv, mistře, skoro se mnou ani ne­mluvila.“

„Pojedu tedy s tebou, ovšem nezdržíš-li se zde příliš dlouho!“ rozhodl Siddharta.

Litoval sice, že vždy něco přijde, co ho vyruší z jeho práce, ale — říkal si stále — že je určen sloužiti Pánu v současné době a teprve na druhém místě pro budoucí pokolení. Proto s veselou myslí vydal se na cestu do Srinaru.

Těšil se na rozhovor s Anagou, od níž se mno­hému naučil. Ale když před nim stanula, byl překvapen.

Byla to dosud táž Anaga a přece to nebyla ona. Její modré oči byly ještě zářivější. Lesk očí rozestřel se nyní po celém obličeji a usídlil se na jejím čistém čele. Ačkoliv bylo zahaleno bílou hedvábnou rouškou, záře lesku, který nebyl po­zemský, jí pronikala. Její postava se napřímila, chůze a pohyby zůstaly půvabnými, ale staly se rychlejší a cílevědomější.

„Věru,“ pomyslil si Siddharta, „povoláním k službě Věčnému byla vyzdvižena nad všechny ženy našeho národa.“

Anaga čekala skromně na jeho oslovení. Když se jí pak tázal na její přání, klidně odpověděla:

„Mistře, musíme vystavěti mnohem více kláš­terů,“ pravila naléhavě. „Náš dům je tak pře­plněn, že v každé komnatě bydlí již dvě ženy a přesto nám nestačí. Zařídila jsem to nyní tak, že čtyři ženy používají jednu a tutéž komůrku.

Když dvě jsou zaměstnány dole svou službou, jsou druhé dvě v domě. Ale na dlouho nemůžeme si takto vypomáhat.“

„Proč jsi nenechala dům zvětšit, Anago?“ tá­zal se Siddharta. Ale dříve, než odpověděla, věděl již, co řekne.

„Mistře, to by nebyla odpomoc. Je-li zde na malém kousku naší země tak veliká potřeba žen­ského kláštera, jak to asi vypadá v jiných krajích? Všude se vede ženám stejně. Mužové přijímají na­uku o Věčném, ale zřídkakdy se najde mezi nimi takový, který by ji sdílel se svou ženou.

Mistře, kláštery musíme vystavět všude, po celé zemi! Je to nutné! Zde je dosti žen, které by byly schopny státi se vedoucími těchto klášterů. Dovol, aby všude tam, kde je mužský klášter, byl vybudován také jeden pro ženy. Bratry vůbec nerušíme. Náš život probíhá naprosto spořáda­nými a úplně rozdílnými cestami. Mistře, dovol, aby četné duše žen mohly nalézti cestu k světlu!“

Tato slova, pronášená prosebným hlasem, pro­nikala k sluchu Siddhartovu, zatím co Anaga při tom prosebně spínala své ruce. Duší mistrovou ozývaly se hlasy.

„Což jsi se dosud nenaučil ctíti sesterskou duši? Není bezcenná! Jest čistší než duše mužů, lehčí a světlejší. Ujmi se jí, aby na tebe někdy nežalovala před trůnem Nejvyššího!“

Siddharta byl vážný, tak hluboce vážný, že se Anaga chvěla o splnění své prosby. A ona přece chtěla ještě něco jiného, mnohem většího!

Konečně mistr promluvil:

„Máš pravdu, Anago, musíme ženám pomoci! Je to tvůj svatý úkol, který ti Věčný svěřil, za­stati se sesterských duší. Já ti mám pomáhat, aby ti pozemská cesta byla urovnána. Jen mi to při­pomeň a zavolej mě, vždy budu stát po tvém boku! Neprosíš nadarmo!

Dám rozkaz všem vedoucím klášterů, aby podle tohoto vzoru dali nedaleko svých klášterů vystavěti kláštery pro ženy.Ty si zvol vedoucí a pouč je, aby byly připraveny, až budou kláštery vystavěny.“

„Myslela jsem,“ pravila Anaga, když radostně poděkovala, „že každé vedoucí dáme s sebou ně­kolik zdejších sester, aby nebyla docela sama.Tim se současně uvolní našemu klášteru, takže jej ne­musíme zvětšovat.“

„To je velmi dobrá myšlenka,“ chválil Sid­dharta.

„Také ty, Anago, musíš si najít pomocnice, budeš-li chtít opustit zdejší klášter.“

„Myslíš mistře, že mám vésti některý z no­vých klášterů? Jsem připravena!“

Anaga to sice řekla, ale v jejím hlase bylo možno pozorovati jisté zdráhání. Kam ji zavolá mistrova vůle?

 „Samozřejmě, že zde nemůžeš zůstat. Budeme mít při nejmenším dvacet nových klášterů. Musíš je všechny vésti tak, jako já soustřeďuji ve své ruce vedení mužských klášterů. Za tím účelem je nutno, abys převzala klášter, který zbudujeme ke cti Věčného také na hoře!“

„ Mistře!“ zajásala Anaga. „Tedy i ženy budou směti přicházet na horu Věčného? Nejsme příliš nepatrné? Obdařil nás Věčný touto vznešenou milostí? Ó, Věčný, Vznešený, ty vládce všech světů, děkuji ti! Děkuji ti jménem všech teskní­cích ženských duší, jež chceš k sobě pozvednout!“

Siddharta byl dojat blaženým dikem ženy. Mu­žové, kteří přicházeli na horu Věčného, se sice ra­dovali, ale přijímali to jako něco zcela samozřej­mého, jako jistou odměnu za to, že chtějí sloužit. Ale ženy sloužily prostě, z nejvnitrnějšího po­pudu, považujíce se za nehodné každé milosti. Jaký příklad!

Vlídně obrátil se opět k Anaze:

„V budoucnu budeme pracovati vedle sebe a společně k blahu celého našeho národa. Anago, těším se již na to! Máš snad ještě nějaký plán, který by mohl přicházeti v úvahu?“

„Mistře,“ přiznávala žena, „chovám v srdci ještě jednu velikou myšlenku, které se nemohu zhostit. Vím, že ji probudila v mé duši světlá po­stava ženy, seslaná Věčným a proto bude také

správná. Ale ty mi musíš pomoci, aby mohla být uskutečněna.

Pohled, děti našeho národa působí mi starosti. Tolik jich vyrůstá, aniž vědí o Věčném, ba aniž mají vědění o bozích. Poznala jsem děti, v kterých je vnitřní, neuvědomělá touha po vzývání něčeho tak silná, že si dělají bohy ze dřeva a cárů a po­klekají před nimi. Kam to může vést? Tyto děti vyrostou a budou tvořiti národ. Nepostaráme-li se o děti, pak národ dřív, než vyroste, bude zničen. Nedovedu nalézt vhodná slova, jimiž bych mohla vyjádřiti to, co cítím,“ omlouvala se žena.

„Anago, velmi dobře ti rozumím“ ujišťoval Siddharta. „Chceme-li pomoci národu i v budoucnu, musíme se ujmouti dětí. Máš pravdu! Přemýšlela jsi také o tom, jak to provést?“

„Ano, mistře!“ zvolala Anaga, které bylo na­jednou tak lehko u srdce, když zpozorovala, že její veliká prosba nenarazila na odpor. „Jsem toho ná­zoru, že bychom mohli zbudovati školy, v kterých by byly vyučovány děti jen takových rodičů, kteří nalezli cestu k Věčnému...“

Siddharta ji přerušil.

„Školy?“ tázal se, „jak víš, máme školy jen pro dospělé, a čemu by se měly děti ve školách učit? V celé zemi není ani jediné školy pro děti. Jak to myslíš?“

 „Nemám na mysli školy pro dospělé,“ pravila Anaga bezděčně se usmívajíc.

Touto myšlenkou zabývala se již dosti dlouho a promyslela ji dopodrobna. Nedovedla pochopit, že si mistr ihned neuvědomil, jaké školy má na mysli.

„Přemýšlela jsem o tom, že povedeme děti k čistotě, dobrým mravům a k mírumilovnosti. Budeme je učit vzývati Věčného, aby ho pocho­pili tak dalece, jak to jejich dětský duch dokáže. Mimoto můžeme dívkám podle jejich zručnosti ukázati, jak se šije a vyšívá, jak se sbírají byliny a ošetřují nemocní. Chlapci nás tak jako tak opustí, jakmile dosáhnou šestého roku.“

„Proč chceš chlapce poslati již tak brzo pryč?“ tázal se mistr.

„Jejich další výchovu musí převzíti muži. V tomto věku pomáhají již většinou v dílnách nebo jsou užiteční jiným způsobem. Ach ano, chlapci jsou na tom lépe než děvčata,“ připojila s povzdechem.

„Anago, což abychom již dříve děti rozdělili, zvlášť chlapce a dívky? Vy ženy vyučovaly byste děti velmi útlého věku, do jejichž mladých du­šiček vložily byste první pojem o Pánu světů. Starší dívky vzaly byste si na starost vy, kdežto chlapci by přišli do školy, kde vyučují bratři.“

Anaga se opět zaradovala.

 „Mistře, kdyby to bylo možné, pak by byly splněny všechny mé nejtajnější sny. Právě tak jsem to myslela, ale neodvažovala jsem se ti říci toho tolik najednou.“

„Jen mi řekni vždy všechno, co si myslíš, Anago! Tím pomůžeš nám oběma, ba i národu. Tvé myšlenky jsou jasné a dobré!“

Po mnoho dní se zaměstnávali různými plány, uvažujíce o nich a opět je zavrhujíce, jako neusku­tečnitelné. Nakonec se však shodli na tom, aby bylo všechno zařízeno tak, jak o tom hovořili po prvé.

V celé zemi začala nyní horlivá práce. Školy, prosté domy se vzdušnými síněmi, byly postaveny v údolích, aby do nich mohly chodit i ty nejmenší děti. Kláštery sester stály však v poloviční výši mezi školou a klášterem mužů. Tak byly v jejich ochraně a přece neodvislé.

Siddharta sám projížděl od kláštera ke klášteru, aby promluvil s vedoucími o všem potřebném. Všude, kam přišel, našel jen radost, nikdo neod­poroval, jak se obával. Přišel čas, kdy ovoce mu­selo dozráti. Nyní se tak stalo. Jak velkolepě pro­jevovala se vždy a všude vůle Věčného, bylo-li jí dbáno.

Také na hoře Věčného byl vystavěn klášter pro sestry. Jako všude jinde, ani zde neměl státi až na samé výšině, ale přesto dosti vysoko, aby se snad

ženy necítily odstrčeny. Dole v údolí stála škola, světlá, avšak úplně prostá budova, která nevzbu­zovala pozornost.

Po skončení všech prací vydal se Siddharta na cestu, aby se zúčastnil velikého stěhování ze Srinaru. Vymyslil si plán, jak nejlépe uskutečnit přesídlení do nových klášterů. A tento plán mu působil radost.

 

V přesně stanovený den se objevil ve Srinaru se stádem ochočených slonů, kteří nesli na svých širokých zádech pohodlná sedadla. Celý Srinar zevloval na zvířata, jež byla všem sice dobře známa, ale kterých v takovém množství nikdy nespatřili.

Na prosbu Anagy mělo býti nejprve požeh­náno ženám, které opouštěly klášter, aby převzaly svou práci zasvěcenou službě Věčnému.

Siddhartovi se nyní vedlo tak jako prve mužům se slony. Ještě nikdy neviděl takový zástup žen. Byl opravdu nejvyšší čas, aby se v klášteře trochu uvolnilo.

„Nepozoruješ u těchto žen něco zvláštního?“ tázal se vedoucího mužského kláštera, který se s nírn procházel mezi budovami.

„Nemohu nic říci, mistře, jsem na ně zvyklý.

Ale přece, zadívám-li se na ně pozorněji, zdá se mi, že jsou šťastnější, než jejich sestry. Všechny jsou krásné,“ dodal. „Volila snad Anaga úmyslně ženy výjimečně krásné?“

„Tomu nevěřím,“ smál se Siddharta. „Všechny naše ženy jsou krásné. Nevypadají-li tak, pak je to naše vina. Tak málo jsme si jich všímali, ba dokonce jsme je i utlačovali. Tyto sestry netíží pouta, podařilo se jim setřásti je a proto se jejich duše mohou rozvíjet. Duše! Ano, to je ono zvláštní kouzlo, které proniká jejich těly a činí je krás­nými.“

Slavnost, jež byla konána na velikém prostran­ství, měla skvělý průběh. Siddharta požehnal že­nám a přislíbil jim sílu shůry, dokud budou státi čisté ve službě Věčného.

Po skončení slavnosti navštívil s několika že­nami a bratřími nově vystavenou školu. Přivítaly ho veselé, dětské hlasy.

Malé děti, které Anaga zde shromáždila, pohlí­žely zvědavě na lidi a hlasitě se radovaly z věcí, které jim školské sestry daly ke hraní. Tyto první děti školy byly ubohoučké, vyhladovělé, jejich tělíčka nesla stopy úplné zanedbanosti, ba i zlého nakládání. Laskavou péčí i to se ponenáhlu zlepší.

Teprve příštího dne měli se všichni dověděti, k jakému účelu vzal Siddharta s sebou tolik slonů. Měli pomáhati ženám k překonání obtíží cesty.

Mistr rozhodl, aby všechny ženy jely s sebou do Utakamandu. Tam chtěl nechati ty, jež byly určeny pro tamější školu a klášter. S ostatními chtěl jeti dále, od kláštera ke klášteru, až by zbylo jen oněch několik žen, které mimo Anagu měly žíti na hoře Věčného.

Tak snadno, jak si to Siddharta představoval, to přece jen nešlo. Většina žen měla strach z veli­kých zvířat a jen donucením bylo je nutno při­vésti k tomu, aby se usadily na pohodlná sedadla na hřbetě slonů. Tam se téměř zhroutily. Nahá­něl jim strach dokonce Ind, který lhostejně seděl na krku slona.

Anaga, která svůj počáteční strach překonala, chodila od zvířete ke zvířeti a utěšovala postra­šené ženy. Ujišťovala poněkud zmateného mistra, že úzkost zmizí, jakmile si ženy zvyknou na nový způsob jízdy.

Ale trvalo to přece jen několik dní, než spolu­cestující zaujímaly ráno bez domluv svá místa. Těšily se na Utakamand, protože tam si budou moci několik dní odpočinout a záviděly těm, které tam smějí zůstat.

I Siddharta měl radost, že uvidí opět milo­vanou školu. Těšil se i na Rahulu, svého syna. A také od něho uslyšel jen samé dobré zprávy. Klášter i škola vzkvétaly. Sestry byly uvítány s otevřenou náručí. Čím hlouběji bratři pronikáli do života lidí, tím jasněji poznávali bídu žen.

„Milý synu, jsi šťasten ve svém úřadě?“ tázal se otec, jehož pohled se zálibou spočinul na štíhlé, mužné postavě synově.

„Ano, otče, jsem dokonale šťasten a věř, že si nedovedu představit krásnější práci! Je mi líto Suddhodany, který se musí trápit s lidmi různé víry. Pohleď, jak nádherně se zde všechno kolem rozvíjí! A proč? Protože známe jen jedinou vůli a všichni sloužíme jednomu Pánu!“

„Jsem jist, že by Suddhodana s tebou neměnil. On je rozený vladař! Je zcela jinak založen, než ty. Zevně podobá se každým rysem své matce, vnitřně však mému otci, po němž má jméno.“

„A což malý Siddharta? Je to tvůj jmenovec. Jestlipak se ti také podobá?“ smál se Rahula.

„Tváří i nitrem ovšem, může-li se u tak malého dítěte o tom vůbec mluvit,“ potvrzoval Siddharta.

Rahula se však zamyslil.

„Tak docela malý už nemůže být, otče! Vzpo­meň si přece, kolik let uplynulo od té doby, co jsi ho neviděl. Bude mu již asi deset roků.“

„Máš pravdu, Rahulo! Zdá se, že ztrácím smysl pro pojem času. Připadá mi stále kratší. Každý den je plně využit, že nezbývá času je počítat. Je to opravdu již tak dávno, co si maličký hrál s hady a opicemi?“

 „Jen si připomeň všechno to, co se od té doby udalo!“ připomínal syn. „Všechny kláštery a školy jsou už vystavěny a to vyžadovalo mnoho času!“

Jen nerad se loučil Siddharta s tímto kouskem země, který mu byl zvlášť milý. Nerad opouštěl lidi, které zde zanechal. Leč musel jeti dále. Jeho cesta ho vedla od kláštera ke klášteru, všude vy­slechl hlášení vedoucích a uváděl představené ženských klášterů i jejich pomocnice do jejich úřadů.

Jeli kolem Srinaru. Příliš dlouho byly něžné ženy na cestě. Siddharta si byl vědom, že cestu správně nepromýšlel a také se o tom rozhovořil při nejbližší zastávce s Anagou.

„Proč jsi mne neupozornila, Anago, na moji chybu?“ tázal se vyčítavě.

Podívala se na něho vlídně.

„Nezáleží na tom tolik, mistře, že nás cesta unavila. Užily jsme za to hodně radosti. Viděly jsme mnoho krásného, a co je daleko cennější, naučily jsme se mnohému. Mimoto, mohu si nyní velmi dobře představit vedoucí při práci a to je jistě také velmi důležité.“

„Jen mne neomlouvej,“ bránil se mistr. „Na tohle všechno jsem vůbec nemyslel! Vzal jsem vás s sebou jako se veze zboží, které je nutno odevzdat na různých místech. Opět se přesvědčuji, že ne­jsem zvyklý zacházeti se ženami.

 

Konečně dojeli do Indraprasthy. Srdce Anagino bouřlivě bušilo. Měla spatřiti horu Věčného a směla na ni vystoupit! Ráno, den před příchodem na horu, požádala Siddhartu, aby směla tuto cestu vykonati se svými třemi sestrami pěšky.

„Nebude tě výstup příliš namáhat?“ tázal se mistr starostlivě, zahleděv se na útlou postavu Anagy.

„Mistře, není možno, abych na tuto horu jela,“ pravila s určitosti. „Dostanu k tomu sílu, kterou budu potřebovat.“

A tak se stalo. Siddharta byl se svými průvodci na hoře jásavě přivítán.

Mužové přijali jako ulehčení, že přijel bez žen, ale mistr na to ani nevzpomněl. Byl okamžitě zahrnut opět prací tak, že na ženy úplně za­pomněl.

Mezitím stoupaly ženy krok za krokem mlčky vzhůru. Jejich nitro bylo plno myšlenek na Pána světů. Co krok to vroucí velebení věčného Boha. A nyní v zatáčce cesty náhle se před nimi vynořily bílé budovy.

Anaga zavrávorala! Jaká krása! Nechala jíti své společnice napřed a sama usedla na okraj cesty. Ani jedna z nich si nevšimla velikého hada, svi­nutého nedaleko v křoví.

Anaga se pohřížila v sebe sama. Chtěla naslou­chati hlasům shůry, které k ní často hovořily. Také nyní nečekala marně. Zdálo se jí, že přímo nad její hlavou sklání se k ní dolů z modré klenby nebes zářící, vznešená postava ženy tak líbezné, že to nelze ani slovy vylíčit. Stanula před ní a oslovila ji: „Anago, teprve nyní nastupuješ svou pravou službu! Až dosud byla jsi jen připravována. Leč nyní začíná tvá veliká svatá úloha. Staň se vůdkyní a pomocnicí žen svého národa! Tebou, tvým příkladem, ale i tvou přísností a výchovou máji se probuditi k pravému životu. Musí se zříci svého nynějšího, květinám podobného života a musí se naučit žíti. Starost o trpící, ustarané, utlačované, choré a umírající ženy musíš přenechati svým pomocnicím. Tvým úkolem je vyhledávati spící a probouzeti je!

Bude ti dána veliká síla. Světlí pomocníci budou ti ukazovati cestu k spícím duším tvých ses­ter. Probouzej spící, ukaž jim, co znamená směti býti ženou! Chceš tak učiniti, Anago? Chceš slou­žiti Věčnému, jako jeho věrná služebnice?“

Duše Anagina rozechvěna svatým okamžikem, zašeptala prostá, vroucí slova:

„Ano, chci tomu, paní vznešená!“

„Budiž tedy požehnána!“

Postava zmizela. Ještě dlouho seděla Anaga po­hroužena do modlitby a pak statně vykročila vstříc svému cíli. Vedle ní kráčel světlý pomocník. Či byla to snad pomocnice?

Tři přicházející ženy byly spatřeny. Řekli to Sid-dhartovi, který si vzpomněl, že chtěl čekati Anagu v klášteře sester. Rychle se vydal na cestu a přišel právě v nejvyšší čas, aby přicházející ženy zadržel v dalším výstupu. Dívaly se na přicházející Anagu, jež se rozhlížela kolem sebe jako u vytržení.

„Anaga jest stále světlejší,“ prohodila jedna z žen.

„Znáte příčinu toho?“ tázal se Siddharta. Ženy se na sebe podívaly a pak jedna z nich odpověděla: „Protože její duše rozkvétá.“

 

Pomáhajícím ženám nastala doba plná horlivé práce. Sariputta jim označil mnoho chat, ve kte­rých bude jejich pomoc vítána. Všude byly vlídně přijaty, ani si nepředstavovaly, že budou mít tak snadný začátek.

„To je tím, že bydlíme na hoře Věčného,“ vy­světlovala Sisana, nejmladší ze čtyř žen. „Lidé se radují ze všeho, co odtud k nim přichází.“

Ale žlutí bratři vyciťovali to jinak. Plni údivu pozorovali výkon útlých žen, které pracovaly do­brovolně v naprosté odevzdanosti. S vytrvalostí, jíž by nikdo z mužů nebyl schopen, ujímaly se, bylo-li to nutné, i té nejtěžší práce, stále usmě­vavé, stále v radostné náladě.

„Mistře,“ pravil Amuruddba jednoho dne, „i pro nás stal se příchod sester na horu požehná­ním. Od té doby, co ženy pozorují bratry při práci,

pracují tito s daleko větší ochotou, jak v zahradách, tak i ve stájích. I muži v údolí mnohem snadněji přijímají naše slova, neboť nám ženy upravily cestu k jejich domovům a srdcím.“

Anaga, pamětliva svého úkolu, nezúčastňovala se těchto prací. S počátku musela se věnovati plně vedení školy, ale později si vychovala pomocnici, které mohla bez obav svěřit děti. Pomocí této mladé vdovy, jež bydlela nablízku a jejíž duše náleželaVěčnému, udržovala družinku v bezvad­ném pořádku.

Teď byla Anaga volná a mohla se věnovati svému zvláštnímu úkolu. Jak má začít? Ačkoliv se modlila a prosila o ukázání cesty, neslyšela nic. Pravděpodobně musí si cestu najíti sama.

Kdyby tak alespoň některý z bratří jí ukázal takovou spící ženskou duši! Ona sama se styděla vyptávati se, protože úkol, který jí byl svěřen, opatrovala jako svátost.

Jednoho dne sešla do údolí a zamířila cestou vedoucí mezi rozkvetlými zahradami. V jedné za­hradě zahlédla dva stromy obsypané nádhernými květy. Anaga se bezděčně zastavila, květiny ji ne­odolatelně přitahovaly.

V tom spatřila pod jedním stromem lůžko upra­vené z drahocenných, hebkých kožišin a na něm ležící mladou ženu. Postava ženy byla celá za­halena závojem, asi proti hmyzu, poněvadž sluneční paprsky byly zachycovány listovím stromů.

Žena se nehýbala. Spala snad? Jakmile se v ní tato otázka vynořila, Anaga nabyla jistoty.

„Hle, spící duše! Musíš jíti k ní.“

Tiše vstoupila do zahrady, ačkoliv byla dříve tak plachá, že utíkala před lidmi. Potichounku se přiblížila ke kyprému loži. Žena nespala. Měla oči otevřeny a dívala se upřeně k nebesům. Nyní obrátila svůj zrak k vetřelkyni.

„Co tu chceš?“ ptala se líným hlasem, v němž nebylo možno poznat, zda se v otázce chvěje roz­hořčení nebo údiv.

„Promiň, přítelkyně,“ odvětila něžně Anaga. „Ještě nikdy jsem neviděla tak krásné květy. Mohu se na ně podívat zblízka?“

Neuznávajíc cizinku hodnu odpovědi, žena se odvrátila. V jejím chování bylo tolik opovrženi, že jiná žena by byla jistě ztratila veškeru odvahu. Anaga však jen polohlasně zvolala:

„Chudinko!“

Co to řekla cizinka? Jak přišla na ono slovo? Což nebyla Vasissa nejbohatší žena v celém okolí? Co nedokázala vlídnost Anagy, to se podařilo je­jímu výkřiku. Žena na loži se napolo zvedla a za­dívala se upřeně na cizinku, prudce se tázajíc:

„Jak tě mohlo napadnout, nazvati mne chu­dinkou? Což nevidíš blahobyt mne obklopující? Mluv, proč jsi mě tak nazvala!“

 „Což nejsi chudinka, odpovídáš-li na vlídnou prosbu opovržením?“ odpověděla tázaná, podma­nivě se usmívajíc. „Tvé srdce jest jistě prázdné, proto jsem tě politovala. Nejsi ubohá, můžeš-li le­žeti zde, pod nejnádhernějšími květy a nevšim­nouti si jich? Musíš být ubohá, vydržíš-li nečinně ležet, místo co bys mohla radostně pracovat!“

Vasissa naslouchala se vzrůstajícím údivem. Takhle s ní ještě nikdo nemluvil.

„Proto jsi přišla do mé zahrady, abys mi to řekla?“ ptala se posměšně.

„Myslím, že asi ano. Vešla jsem do zahrady po­dívati se na květy. Ale já hledám spící duše a proto jsem byla jistě sem přivedena.“

„Co je to spící duše? Kdo tě vedl ke mně?“

„Přítelkyně, na to nemohu jen tak stručně od­povědět. Směla bych se posadit vedle tebe?“

Anaga nečekajíc na odpověď, usedla na kámen obrostlý mechem a upírajíc na ženu své čarokrásné modré oči, pravila:

„Přeješ si vědět, co je to spící duše? Nuže, před­stav si spícího člověka. Dýše sice, protože to dělá jeho tělo samočinně, avšak člověk neví o sobě. Žije, ale z tohoto žití nic nemá. Již mi rozumíš, jak to myslím?“

Anaga chtěla nyní přirovnati také duši, ale toho nebylo již třeba. Z ženy to vyrazilo nezadržitel­nou silou:

 „Nemluv o spících lidech! Co jiného je náš celý život, ne-li trvalým spánkem! Zabýváme se my ženy něčím jiným, mimo jídlo, pití, spaní a dý­chání? A proč to děláme? Protože musíme žíti! Tisíckrát lépe by bylo, kdybychom se byly nikdy nenarodily! Tisíckrát lépe, kdybychom směly ze­mřít. Zemřít a rozplynout se v nirváně! Splynouti s onou velkou nicotou nás obklopující.“

Žena mluvila stále vášnivěji, až proud slz pře­rušil její slova. Anaga vstala, přistoupila k plačící a něžně se dotkla rukou jejího čela.

„Sestro, byla jsem k tobě přivedena v pravý čas,“ pravila a její slova prochvíval nekonečný soucit. „Hleď, ty víš, co je to spící duše. Sesterská duše, probuď sé! Dovol, abych ti ukázala, že život je darem bohů! Že je to dar Věčného! Na nás zá­leží, abychom se naučily správně žít.“

Anaga mluvila dále s Vasissou, jejíž slzy pomalu osychaly. Zůstala u ní ještě dlouho, až se objevilo služebnictvo. Tu se Anaga rozloučila, slibivši, že příštího dne přijde opět.

Dostála slovu a když příštího jitra přicházela k zahradě, spatřila čekající ženu státi na cestě. Společně se pak procházely nádherou je obklo­pující.

Anaga ukázala ubohé bohačce, kolik radostí jí může dát nevyužité bohatství. Přemluvila ji, aby společně s ní natrhala plný koš květů a doprovodila ji do školy a k některým ženám, které jistě nikdy neměly vlastních květin.

Duše Vasissy byla blízka probuzení. Potřebo­vala jen láskyplné opory Anaginy, aby byla při­volána k životu. Pojednou se probudila, rychle se rozvíjejíc netušenou krásou. Plna vroucnosti přimkla se k Anaze, kterou stále podporovala svý­mi dary pro chudé, nemocné a slabé.

V sousedstvu to vzbudilo pozornost, když bylo viděti bohatou ženu tak často ve společnosti žluté sestry. Zvědavost přiměla brzy tu, brzy onu zahálčivou ženu, aby se přeptala Vasissy, proč tak činí.

Většina z nich jí nerozuměla. Některé byly uchváceny a snažily se zaříditi své návštěvy na. onu dobu, kdy Anaga Vasissu navštěvovala. Na­slouchaly pak, když sestra mluvila o Pánu všech světů. Vyptávaly se dále a také zde to netrvalo příliš dlouho, kdy i ony se začaly probouzet.

Tu poznávala Anaga, jaký zázračný úkol jí byl svěřen. Cítila hlubokou vděčnost. Její vlastní duše rozkvétala stále bohatěji akrásněji. S každým dá­váním sama přijímala, aniž si to uvědomovala.

Siddharta, kdykoliv ji potkal, zadíval se na ni s úžasem. Co to jen bylo, co tuto něžnou sestru tak odusevnovalo? Zdálo se,že již ani nekráčí, její krok se jen vznášel.

Kdekoliv zavítala mezi lid, zdálo se, že šíří kolem sebe proudy míru. I bratři ji častokrát vyhle­dávali, aby si vyprosili její pomoc a požádali ji za vysvětlení, jestliže se jejich názory někde roz­cházely.

Klášter sester se zvolna začal plnit obyvatelkami, kterým byla okamžitě přidělována práce.

V této době mohl se Siddharta opět více věno­vati svému spisovatelství. Blažilo ho, když mohl při psaní zachycovat své myšlenky a tříbiti je. Mnohé z toho, co dříve řekl, nezdálo se mu býti dosti vhodné, aby se to v původní formě dostalo mezi lid.

Myšlenka týkající se odpuštění hříchů ho zvlášť silně zaměstnávala. Vycházeje z toho nejlepšího úmyslu, nechtěl připustiti odpuštění hříchů. Smí na tom setrvat? Nebyl národ nyní již zralejší než před lety? Je nyní schopen slyšeti pravdu?

Rozhodl se, že o tom promluví s Rahulou. Syn má tak klidný a jasný úsudek. Způsob, jakým se dovede vyjádřit, je tak skromný, a přece tak sebe­vědomý. Od něho by se nejlépe dověděl, co by bylo správné.

Vzkázal pro syna, aby přišel a podal mu zprávu o Utakamandu. Vždyť to bylo již přes dva roky, co tam byl naposledy. Jak ten čas letí!

A zatím co jeho myšlenky častěji zalétaly k sy­novi, myšlenky mladšího se obíraly jím a přijaly na sebe dokonce hmatatelnou formu.

 

Jednoho dne překročil práh jeho komnaty jinoch, pozvedl k němu svůj zrak a pravil:

„Znáš mne?“

Siddharta se na něho jen letmo podíval a již věděl, koho má před sebou.

Jako když se dívá do zrcadla, které by mělo omlazující kouzlo, tak viděl před sebou svůj vlastní obraz.

„Siddharto!“ zvolal radostně.

Jinoch měl radost, že se mu překvapení poda­řilo. Dostal se tajně na horu, zanechávaje své prů­vodce dole. Pak uprosil všechny sluhy, aby ho neohlašovali. Nikomu nemusel říkat kdo je, jeho jméno bylo lze snadno vyčísti s jeho tváře.

„Dědečku, jdu se k tobě učit! Je mi dvanáct let. Otec i já myslíme, že nemohu udělat nic lep­šího, než vstoupiti k tobě do školy.“

 „Siddharto, mám radost z tvého rozhodnutí,“ povzbuzoval ho mistr.

„Nechala tě tvá matka dobrovolně odejít?“

„Matka?“ smál se jinoch. „Matce jsem již dávna odrostl! Má koho hýčkat. Po mně je malý Rahula, jemuž jest skoro osm let. Pak je tu malý Suddhodana, pak malý Asura, který má jméno po mat­čině otci a konečně loni přišla maličká Mája.

Tak vidíš, dědečku, že mě matka skutečně ne­postrádá. Otec mě pouštěl však s těžkým srdcem,“ řekl Siddharta vážně, „ale on ví, že je to jen na několik let a že jen u tebe se mohu naučit všemu, co potřebuji pro náš lid.“

Když Siddharta přivedl hocha — svůj věrný obraz — do školy, byl všemi radostně přijat. Pouze učitel upozorňoval, že by bylo dobře, kdyby byl jinoch jinak jmenován.

„Říkejte mu Gautama,“ navrhl Siddharta. „Je to naše rodové jméno a mimoto i mně se tak říkalo po celou dobu, kdy jsem navštěvoval školu.“

Všichni byli spokojeni a Gautama se vmísil mezi ostatní žáky, kteří byli mnohem starší než on. Přesto bylo jeho cítění tak čisté a světlé, že chápal mnohem lépe, než všichni ostatní.

Nejraději sedával u Siddharty a vyptával se na všechno, čím se jeho mysl právě obírala.

Minulo několik měsíců a přišel Rahula. Učedníci zajásali, jakmile viděli státi všechny tři vedle sebe. Rahula i Gautama se tolik podobali Siddhartovi, že to vzbuzovalo zdání, jako by mistr stál před nimi současně v trojím různém stáří: jako jinoch, zralý muž a stařec.

Nebylo lze tajiti, že mistr zestárl. Kolik mu bylo asi let? Sám to nevěděl! Počítali, že je mu jistě kolem sedmdesáti. Přesto, vypadal jako jeden z nejzdatnějších. Jeho duch byl nezkalen, jeho oči se leskly mladistvým žárem.

Tak brzo, jak jen bylo Siddhartovi možno, po­ložil synovi otázku, jež ho tolik zaměstnávala. Mu­sel mu nejdříve vysvětliti, co ho kdysi přimělo k falešným výkladům. Rahula potřásl hlavou.

„Otče, nevěřím, že bylo nutné, říci lidu něco, co sám jsi nepovažoval za správné. Jsem toho ná­zoru, že udržovati v platnosti špatný výklad ještě teď, není tě důstojno!“

V tom zazněl hlas nejmladšího, o němž se do­mnívali, že je v zahradě.

„Chápu, proč to tak dědeček řekl. Pomysli jen, Rahulo, jací lidé tehdy byli, dokud nevěděli o Věč­ném. Kdyby je byl dědeček utvrdil v tom, že Bůh, Pán světů, odpouští hříchy, byli by se nikdy ne­pohnuli. Ty jsi byl celý ten čas v Utakamandu, kde všichni lidé věří ve Věčného. Kdybys žil v Kapilavastu, smýšlel bys také jinak! Náš národ, který dovede tak těžce pracovat, musí-li to být,

nerad se duchovně namáhá. Jde raději k věštcům nebo čarodějům.“

„Co to povídáš, Gautamo?“ tázal se Rahula zděšeně. „Co je to za lidi, o nichž mluvíš?“

„Jsou to špatní lidé, kteří šíří kolem sebe tem­noty. Poutají lidské duše tvrzením, že dovedou uchlácholiti hněv bohů a nakloniti je k mírnosti. Tančí a odříkávají všemožné nesmyslné průpo­vědi, přijímajíce za to peníze a lidé nepozorují, že jsou podváděni. Je to přece mnohem pohodl­nější, zbaviti se tímto způsobem hříchů, než vlast­ním úsilím, přemáháním sebe sama nebo poká­ním. Otec říká, že je to nemoc našeho lidu a že velká část národa se nikdy správně neprobudí. Mnozí usínají i tehdy, když byli probuzeni.“

„Aj, aj, slyšme chlapce!“ snažil se Rahula za­žertovat, aby Gautama nezpozoroval, jak jsou oba muži na něho hrdí.“On mluví jako dospělý!“

Gautama nevěděl, má-li se durdit nebo dělat, jako by posměch neslyšel. Rozhodl se pro to druhé; protože toho měl ještě velmi mnoho na srdci.

„Chtěl bych proto také, až budu starší, přene­chati vládu našemu malému Rahulovi a státi se lidu tím, čím jste vy oba. Chtěl bych sloužit, ni­koliv panovat!“

Oba se na sebe podívali. Jak se vše ve všech třech postupně opakuje! Ve všech  plála žhavá

láska k národu a přesto nechtěli býti vládci, nýbrž tuto lásku projevovali službou.

„Gautamo, nechtěl bys jíti se mnou do Utakamandu, kde byl dědeček tak šťasten?“ lákal Rahula chlapce, neboť zatoužil po tom, aby mohl zdokonalovati tuto obdivuhodně otevřenou duši.

Leč Gautama odmítl.

„Na to je dost času, až dědeček navštíví opět Utakamand, snad mne pak vezme s sebou. Teď nesmím promeškati ani den, kdy se mohu od něho učit.“

Nyní hovořili o Anaze. Rahula se vyptával na práci sester a na pokroky kláštera. Siddharta do­vedl odpověděti na všechno, ale říci, co dělá Anaga, která byla přece tak neúnavně činná, nemohl.

„Ty to nevíš, dědečku?“ tázal se Gautama udiven. „Ona probouzí spící duše. Právě jsem slyšel, jak kterási žena, jménem Vasissa, pravila:“Anaga burcuje ženské duše, aby tím bohatěji kvetly, voněly a přinášely plody. To je její práce.“

„Velmi rád bych s ní mluvil,“ prosil Rahula.

Siddharta dal k tomu rád své svolení, předpo­kládaje, že Anaga svolí.

Rahula ji chtěl navštíviti v klášteře, leč neza­stihl ji doma. Druhý den byl Siddharta požádán, aby k ní přišel.

Siddharta s počátku myslil, že Anaga patrně

špatně porozuměla zprávě, kterou jí Rahula za­nechal a domnívá se, že se mistr po ní tázal. Proto chvíli váhal, má-li vyhověti prosbě, nebo má-li poslati Rahulu, když tu Gautama jeho nerozhod­nost ukončil slovy:

„Nuže, nechť jdou všichni tři Siddhartové spo­lečně, to ji potěší!“

Siddharta se domníval, že se Anaga zaraduje a všichni tři putovali malý kousek cesty dolů až ke klášteru. V klášteře vládlo nehlučné, ale silné vzrušeni.

„Mistře, naše matka nás hodlá opustit!“ volaly některé ze sester, které plačíce stály před domem. Siddharta se velmi ulekl. To přece nemůže být: Anaga byla dosud ta“k mladá a zde jí bylo tolik třeba. Svým tichým, samozřejmým způso­bem stala se střediskem všech ženských klášterů, vedoucí všech škol. Všechno, co vzala do ruky, bylo provázeno štěstím. A nyní, že by měla být odvolána?

„Kde je?“ ptal se Siddharta. Byl uveden do vzdušné komnaty, kde seděla Anaga u okna, oblečena ve své žluté roucho s bílou plachetkou na hlavě, majíc ruce podle svého zvyku volně sepjaty.

Nepozorovala, že za mistrem vstoupili také oba další. Dívala se jen na Siddhartu. Šťastný úsměv přelétl její bledý obličej, který se nevýslovně zúžil.

 „Mistře, děkuji ti, že jsi přišel. Musím se roz­loučit. Světlý posel Věčného mě zavolal! Smím vystoupiti vzhůru a nahoře sloužiti dále. Mé síly pro zemi již nestačí. Vyškolila jsem Patnu, takže může zaujmouti zde dole mé místo. Dokáže to, protože její chtění je čisté a její síla dosud neopotřebovaná.“

Anaga ztichla. Siddharta chtěl promluvit, ale ona mlčky pokynula, aby mlčel.

„Mistře, musím ti ještě mnohé říci. Dovolil jsi mi pracovat. Děkuji ti za to! Nikdy jsi nežádal, abych se odpovídala z toho, co dělám. Věděl jsi, že má práce byla mi přikázána světlým poslem Věčného. Vlastní mé povolání bylo probouzeti spící duše. Nyní tak bude činiti na mém místě Vasissa. I ona mne nahradí, neboť v jejím nitru hoří žhavá láska k duším sester. Děkuji ti za vše­chno, mistře, co jsi dal mně, co jsi dal nám i na­šemu lidu!“

Oči Anaginy se rozšířily, tělo se lehce napří­milo a ačkoliv zahlédla přítomné, zdálo se, že se dívá daleko za ně.

„Slyšte, co praví posel Věčného:

„Siddharto, muži čistého chtění, pevného srdce a velikého poznání, dbej, abys Věčnému sloužil více, než svému lidu!

Rahulo, který jsi větší než Siddharta, dbej, aby tě tvůj vnitřní oheň nestrávil předčasně! Jsi povolán vykonati veliké věci, ale nespaluj své tělo s obou stran, jinak zhasne dříve, než dokončíš

svou úlohu!

Gautamo, který budeš největší, zůstaň cist, pokorný a cudný a budeš Věčným zavolán mezi jeho služebníky na věčnosti!“

Komnatou zazněly tiché zvuky. Třem roze­chvělým mužům bylo, jako by viděli státi kolem Anagy světlé postavy. Pojednou začala tato opět mluvit, leč tentokrát neplatila její slova lidem:

„Ty vznešená — Panno, jíž náleží můj život! Dovol mi dále sloužiti, ať je to kdekoliv!“

Potom viděl Siddharta otevřeným duchovním zrakem, jak se nad sestrou sklání čarovně krásná postava, uvolňujíc jemně její duši a odnášejíc ji s sebou.

Když třpyt a tóny dozněly, odpočívalo na lůžku bezduché tělo Anagy, jejíž obličej byl zjasněn nad­pozemskou blažeností.

 

Na na hoře Věčného vládl veliký smutek pro mi­lovanou sestru, která je tak záhy opustila. Všichni se cítili býti s ní spjati, ačkoliv byla zevně všem stejně vzdálena.

Vasissa a Patná bědovaly, že nedokáží zvěčně­lou nahradit. Měly sice tu nejlepší vůli, ale chy­běla jim síla, která pronikala Anagou.

Když to Rahula uslyšel, požádal otce, aby směl promluviti se ženami. Cítil, že Siddharta byl stej­ného mínění, jako naříkající ženy. Nikdo není schopen nahraditi Anagu! Kdyby on oběma že­nám domlouval, pak by jeho slovům chybělo pře­svědčení.

Zato Rahula myslel jinak. Ctil Anagu a obdi­voval se její činnosti, ale nestál v blízkém kruhu, který byl neustále kolem ní. Proto si zachoval jasný pohled.

Věděl, je-li někdo povolán k službě Věčnému, že záleží pouze na něm, přijme-li silu, které je mu třeba.

Místo nářku, měly se prostě obě ženy vzcho­pit a prosebně vzhlédnouti vzhůru. Pomoc jim nebude odepřena. V tom smyslu jim to také řekl, prostě sice, ale důrazně.

Na Vasissu udělala jeho slova hluboký dojem. Vzchopila se a poděkovala mu:

„Rabulo, velmi jsi mi pomohl! Denně budu prositi o sílu a učiním vše, co bude v mé moci. Nebudu se porovnávati s Anagou, nebudu hlou­bati, zda to, či ono jsem mohla udělati lépe.“

„Tak je to správné, Vasisso,“ pochvaloval Rahula její rozhodnutí. „Věčný nežádá více, než aby každý dal své nejlepší. Co pak nad to chybí, to dá k tomu on sám.“

Patná však nebyla k uklidnění. Rahula nechal ji chvíli bědovat, až vyčerpala celou zásobu slov a myšlenek. A když i potom byl tiše, pohlédla na něho s očekáváním. Jestliže prve pochválil Vasissu, musel si přece povšimnouti její skromnosti, i toho, že dobrovolně ustupovala

stranou.

Leč Rahula, který žil v zcela jiném světě, který sám sebe plně zapomínal, měl vzácný dar, jaké­mu se těšilo jen málo smrtelníků: dovedl pohléd­nouti lidem až na dno duše. A nyní viděl, že skromnost Patnina byla ve skutečnosti jen zdánlivá.

Na její tázavý pohled pravil:

„Cítíš správně, Patno, pochybuješ-li o tom, že bys dovedla místo Anagy správně zastávat. K ta­kovému úkolu je třeba daleko více, než ty jsi schopna dát.“

Prudce ho přerušila:

„Sama Anaga mě určila k tomu úkolu! Budu si počínat jako Vasissa a pak to půjde. Proč by zrovna mně Věčný nepropůjčil silu, které budu potřebovat?“

„Protože ti chybí pokora, Patno! „zněla přísná odpověď Rahulova. „Svým planým nářkem chtěla jsi mě přiměti jen k tomu, abych ti domlouval a chválil tě.

Ty sama ve svém nitru jsi přesvědčena, že bys dovedla zastati práci, která ti byla svěřena, právě tak dobře, jako ji dělala Anaga. Ale mě jsi plně pře­svědčila o tom, že nejsi toho schopna! Požádám svého otce, aby ti dal jinou práci.“

Oči Patniny se úděsem rozšířily. Takhle si ne­představovala rozmluvu s Rahulou. Jak byl bez­ohledný!

Ale než se vzpamatovala a uvědomila si, co by měla odpovědět, opustil Rahula klášter a stoupal klidným, jistým krokem vzhůru. Rahulova chůze budila vždy dojem vnitřní pevnosti a na diváky působila uklidňujícím dojmem.

Siddharta se zhrozil, když mu Rahula vyprá­věl o výsledku své rozmluvy.

„Nebyl jsi na Patnu příliš přísný, synu? Ženy mají různé slabůstky, s nimiž nutno počítat.“

„Já myslím, otče, chtějí-li ženy sloužiti Věč­nému, musí překonávati své slabosti právě tak, jako my. Ale to, čemu v tomto případě říkáš slabůstka, přirovnal bych spíše k shnilému ovoci, které je napohled velmi krásné. Takové ovoce je třeba od­straniti včas, než nakazí jiné. Chtěl bys mi dáti Patnu s sebou, aby se v ženském klášteře v Utakamandu naučila skutečnému sloužení?“

Siddharta se nedal tak lehce přesvědčit a Ra­hula by byl musel možná ještě hodně dlouho mlu­vit, kdyby v tom nebyla vstoupila do komnaty Patná, nikým neohlášena.

Jak se ta žena změnila v několika málo hodi­nách! Sličný obličej zhrubl a kolem úst hněvem stažených rýsovaly se nepěkné vrásky.

„Co zde hledáš nahoře, mé dítě?“ tázal se Sid­dharta s laskavou výčitkou.

„Ano, vím, že je nezvyklé, vstoupí-li žena do domu mužů, ačkoliv my ženy neplatíme zajisté méně před očima Věčného,“ pronesla Patná vzdorně. „Ale musela jsem přijít! Myslela jsem si, že tento zde,“ a ukázala na Rahulu, který při jejím vstupu vstal se sedadla a postavil se k oknu, „bude tě chtít popuditi proti mně.

Přeháněla jsem, když jsem se před jeho očima tak snižovala. Doufala jsem, že mě utěší. Když se tak nestalo, dala jsem se strhnout ještě dále. Jen on sám je tím vinen, jestliže se mu má slova ne­líbila. Mistře, věř, že jsem dostatečně schopna nahraditi Anagu ve všem všudy a vésti pevnou rukou všechny kláštery v zemi!“

Řeč Patnina dokazovala mnohem srozumitel­něji, než všechna synova slova, jak Rahula správně usuzoval. Ta žena by mohla celé věci jen uškoditi. A hlas v jeho nitru zašeptal Siddhartovi jméno jiné ženy. Věděl, co má dělat.

„Patno, není to ani v mé, ani v tvé ruce určo­vati, kdo má nahraditi Anagu,“ pravil se vší urči­tostí. „Věčný sám o tom rozhodl. Právě teď mi bylo zjeveno, že je k tomu vyhlédnuta Sisana. Nuže, tato otázka je tím vyřízena a mezi námi může nastati opět harmonie.“

Patná zbledla jako křída.

„Anaga umírajíc mě určila k tomuto úkolu,“ pravila. „Ona byla vedoucí ženského kláštera, ni­koliv ty, mistře! My ženy řídily jsme se tím, co ona řekla.“

„Každé z tvých slov tě soudí, Patno,“ odvětil klidně. „Způsobuješ mi bolest, ubohé dítě, že se dáváš tak strhnouti. Jdi do své komůrky a snaž se v modlitbě najíti opět rovnováhu své duše!“

Patná štkajíc opustila mistrovu komnatu. Nebyla schopna ovládnout se ani tolik, aby před jinými skryla své city.

O to větší byla sebekázeň mužů: nikdo z nich nemluvil s jinými o této ženě. Netoužili také vě­děti s jakým žalem se vláčí. Nemohli jí pomoci a proto nevysílali své myšlenky tímto směrem.

Během dne svolal Siddharta ženy na veliké prostranství a tam jim oznámil, že Vasissa, která zesnulé pomáhala probouzeti spíci duše sester, převezme nyní tuto práci po Anaze a Sisana se ujme vedení klášterů.

Patná při tomto prohlášení chyběla. Siddharta to plně chápal. Nebylo ji vidět ani v následují­cích dnech, takže mistr ji dal k sobě zavolati. Jeho posel se vrátil zpět s nepořízenou. Patná nebyla k nalezeni.

Siddharta se vydal za ní sám, ale i jeho do­tazy v klášteře zůstaly bezvýsledné, dokud se nevrátila Vasissa,  která  pracovala   několik  dní v údolí.

Vyprávěla, že se dole setkala s Patnou obleče­nou v šaty, které nosívala dříve. Řekla jí, že služba Věčnému volá ji daleko do země, kde má získá­vati duše. To bylo poslední, co bylo o ní slyšet.

 

 

Když se Rahula vrátil domů, zabral se Sid­dharta opět do svých rukopisů. Poslední slova Anagina tanula mu stále na mysli. Co mínila svou výstrahou? Slouží-li svému národu, slouží tím přece také Věčnému. Bylo by možné, zapo­menouti při tom na Pána světů?

Výstraha nevyšla z její duše, nýbrž přicházela shůry. Musí jí býti pamětliv. To také chtěl, ale nerozuměl jí.

Nerozuměl ani smyslu slov, určených Rahulovi. Jak by mohl strávit své sily předčasně? Rozuměl sice podobenství o světle hořícím na obou koncích. Byl snad Rahula takovým světlem? Tyto obě výstrahy týkaly se pravděpodobně ně­čeho v budoucnu, ale pro současnost nepřichá­zejí dosud v úvahu. Tím se konečně uklidnil.

O posledních slovech  Anaginých   přemýšlel

ještě někdo jiný. Byl to Gautama. Slov, jež se tý­kaly jeho, téměř ani neslyšel. Jeho mysl byla pří­liš zaujata oběma výstrahami.

Je možné, aby Rahula byl větší Siddharty, je­hož nazývali mistrem? V čem tedy spočívá veli­kost? Mladý Gautama marně přemýšlel a hlou­bal o obou mužích, na které se díval jako na vzory. Rozluštění nenašel.

Když se jednoho dne procházel zamyšlen zahra­dou, padl jeho pohled na veliký, k nebi se pnoucí cedr. Jelikož byl v této končině cedr vzácností, byla mu proto ponechána volnost růstu a nic se kolem něho nepěstovalo.

Do široka rozkládal své větve, vydechuje ve slu­nečním světle jemnou korennou vůni. Na svých procházkách chodíval Gautama častěji kolem cedru, ale dnes ho zvlášť upoutal.

Přemýšlel: Rahula je jako cedr! Usiluje stále vzhůru a nic ho v jeho úsilí nemůže zadržet. A tak, jako cedr skýtá jiným stín a vydechuje korennou vůni, tak i Rahula myslí na jiné a svůj život vě­nuje jen službě. Náhle jinoch věděl, proč byl Rahula větší, než Siddharta. Porozuměl také, co to má znamenat, že stravuje svůj plamen příliš rychle.

Gautama ponořil jednou do nádoby s olejem knot a to tak, aby oba konce vyčnívaly ven. Knot byl napájen olejem jen uprostřed. Nato oba

konce zapálil a měl radost, jak pěkně hoří, až náhle v neuvěřitelně krátké době oba plaménky zhasly.

Rahula pracoval nad svoje síly. Zasahoval všude, kde se jednalo o to, přispěti tělesnou silou, když bylo málo pomocných sil. Toho si všiml i Gautama.

Jeho průvodci mu vyprávěli, jak se neúnavně stará o svoje podřízené, učí je, těší, rozohňuje a na­pomíná. V noci pak píše. Ký div, že sám Věčný mu dává výstrahu, pomyslel si Gautama.

Siddharta byl jiný. Nevěnoval se úkolům tak bezvýhradně, nýbrž přemýšlel při tom již na úkoly nové nebo na klidnější mezidobí. Siddharta do­vedl proležet také celý den někde pod stromem a přemýšlet. Něco podobného si Gautama u Rahuly nedovedl vůbec představit.

Shledával správným, že se mistr šetří, protože je stár. Bylo by smutné, kdyby odešel na onen svět jako Anaga a nastaly pak spory o nástup nictví. Možná, že jeho nástupcem by byl Rahula. Ananda sice zastupoval většinou Siddhartu v jeho nepří­tomnosti, nebo když si chtěl odpočinout, ale ne­byl tak moudrý, ani tak vynikající jako dědeček a strýc.

Zatím co tak přemýšlel, jeden z jeho malých přátel mu zastoupil cestu.

„Gautamo, pojd se mnou,“ řekl kývaje na něho.

Jinoch okamžitě uposlechl. Dosti často se stáválo, že ho maličcí upozorňovali na něco krásného nebo i příšerného.

Nyní ho mužíček vedl do lesa. Prodíraje se hustým podrostem, dostal se na osamělé místo sluncem ozářené. Zde ležel jeden ze strážných hadů, rozhlížeje se kolem sebe hasnoucími zraky.

„Milý, krásný hade, chystáš se opustiti tuto zemi?“ ptal se Gautama a schoulil se vedle něho.

Porozuměl, že had si přál viděti ho ještě jednou, že se chtěl naposled rozloučiti s ním, který měl pro něho vždy vlídné slovo. Měkce přejel rukou po krásné kresbě jeho hřbetu, ale had si přál něco více. Gautama vyrozuměl jméno: Sariputta.

„Co je se Sariputtou?“ ptal se láskyplně. „Mám ho zavolat? Ne? Co tedy chceš?“

Maličký mužíček se do toho vložil jako pro­středník.

„Chtěl tě poprosit, aby ses ujal Sariputty, který bude velmi opuštěn. Je poslední ze třech hadů a starce denně navštěvoval. Bylo to jeho tichou radostí. Sariputta je velmi stár, bud k němu hodný!“

Gautama to slíbil. Byl dojat, že zvíře ve své věrnosti bylo tak veliké, že nechtělo opustiti zemi, aniž se postaralo o člověka. Rozmlouval tiše s ha­dem a děkoval mu za jeho věrné služby, které on i jeho bratři věnovali hoře.

„Budete nám scházet,“ zalitoval.

Had se namáhavě odplazil do křoví. Gautama prosil, aby zůstal, ale had nedbal jeho slov. Mu­žíček však pravil:

„Nech ho! Což nevíš, že zvíře nemůže umřít, spočine-li na něm oko člověkovo? Kdybyste to vy lidé věděli, netrápili byste svou účastí umírající zvířata, vám milá. Posledními silami se vzchopí, jen aby o maličko prodloužili svůj život a mohli zemřít o samotě.“

Gautama zamyšlen vracel se zpět do školy. Jak mnoho se naučil! Vyhledal Siddhartu a vyprávěl mu o smrti posledního hada.

„Musíme si opatřiti jiná zvířata k hlídání. Hadi byli dobrými strážci.“

„Přišli nevoláni,“ odpověděl Siddharta. „Možná, že až budeme potřebovat hlídače, najde se zase nějaké zvíře.“

Gautama hodlal zastihnouti starého jóga na jeho obvyklé vycházce za sluncem. Ostýchavě ho oslovil. Stařičký muž, téměř vysušený, vzbu­zoval v něm vždy úctu. Nesměle vyřizoval mu pozdrav hada obávaje se, že Sariputtu rozesmutní. Leč stařec řekl skoro vesele:

„Jak se mi ulehčilo! Jsem rád, že směli odejít přede mnou. Kdo by se byl jinak o ně staral?“

Gautama byl překvapen vroucností vztahů, které pojily člověka se zvířaty, že se jeden staral o druhého, aniž při tom myslel na sebe.

 

Sariputta se rozhovořil o velikém poslání, které čeká na mladičkého Gautamu.

„Gautamo, vím, že v tvoje ruce bude vložen osud celého našeho velikého národa. Přičiň se, aby ses mu naučil rozumět! Nezůstávej stále zde, ale jdi do světa a uč se poznávat jiné kraje!

Důvěřuj mi! Se svými hady prošel jsem zemí křížem krážem, od vysokých pohoří, až k modrému moři, poznal jsem studené části naší země i horká pásma. Všude jsou lidé jiní, nejen podle zevnějšku, nýbrž i v mravech a cítění. Ani dvě knížectví si nejsou podobna. A naše země má jich přes dvacet! Nauč se je znát, neboť jinak je neovládneš!“

„Sariputto, já také nechci býti vládcem, já chci sloužit!“ pravil Gautama odhodlaně. Jeho zrak se rozzářil.

„Komu bys chtěl sloužiti, ty, syn knížecí?“ tázal se Sariputta. „Víš, co znamená sloužit?“

„Sloužit znamená, oddati se celou duší úkolu, který jsme poznali jako svůj vlastní.“

,A komu chceš tak sloužit?“

Sariputta tázal se naléhavě. Gautama bez roz­mýšlení odpověděl:

„Chci sloužit Věčnému!“

„A svému národu ne?“ protáhle, skoro bo­lestně vycházela slova z úst Sariputtových. Pro­sebně se zadíval na jinocha.

„Ovšemže chci sloužiti svému národu, to znamená, chci ve svém národě sloužiti Věčnému. Tak je to správně řečeno,“ opáčil Gautama.

Nerozuměl bolesti starcově. Stařec začal hovořit zprvu pomalu a rozvážně, jak bývá zvykem velmi starých lidí, avšak čím déle mluvil, tím rychleji plynula jeho řeč.

„Gautamo, slyš mne! Osud našeho národa musí nám ležeti více na srdci, než všechno ostatní na zemi. Věčný má zástupy služebníků zde dole i tam na onom světě. Ty to viš tak dobře, jako já. Vždyť je můžeš i vidět! Nemyslíš, že jich má dost? Ale náš národ bude míti jen tebe, který mu může pomoci!

Gautamo, ratolesti kmene Čakja, nezavrhuj svůj knížecí původ! Kdyby byl chtěl Věčný míti z tebe sluhu, byl by ses narodil v některé chatě.

Gautamo, vidím přicházeti dobu a ta není již daleká, v níž se náš národ octne na scestí. Nauku, kterou mistr přinesl, lidé pomísí s jinými na­ukami. Drahocenná moudrost se ztratí, pohlcena chytráctvím rozumu a falešným myšlením. Vidím dobu, možná že je vzdálena, možná že blízka, kdož to ví — nahoře ve světle není dlouhé či krátké doby — kdy celý náš veliký národ bude podma­něn cizími panovníky. Stanou se z nás všech pá­riové! Slyšíš, ze všech, z celého národa!

Gautamo, miláčku bohů, jen ty tomu můžeš zabránit! Vzdej se svému národu celou svou duší!

Chop se pevnou rukou žezla své říše! Siddharta má stoupence ve všech knížectvích, shromáždi je, ujmi se jejich prostřednictvím vlády nad říší, spoj se s jejich vladaři nebo je přemoz — třebas i bo­jem! Je lhostejné, jak to uděláš, jen když z mnoha jednotlivých části utvoříš silný celek. Pak bude národ až do pozdních dob dosti silen, aby mohl vzdorovati cizím dobyvatelům. Pak bude rozkvé­tati k potěše lidí a k radosti Věčného.

Gautamo, rozpomeň se! Úkol, který ti zde na­značuji, je hodný člověka, jako jsi ty, jemuž Věčný požehnal! Budeš větší než Siddharta, staneš se miláčkem národa, národa, který jsi zachránil před bídou a před porobou!“

Sariputta těžce dýchaje musel skončit, ale jeho oči, ty pronikavé, ostré oči prosily a žadonily dále. Gautama stoje před ním, vydržel jeho pohled. Ale jeho oči nemluvily. Byly jakoby obráceny do sebe, poněvadž celá jeho bytost byla jedinou, žha­vou modlitbou:

„Věčný, dovol mi, abych poznal, je-li to poku­šení nebo volání, jež mi posíláš!“

„Gautamo, ani jedno, ani druhé,“ zaznělo v jeho nitru. „Musel jsi všechno vyslechnout, aby sis ze svobodné vůle zvolil svou cestu. Věčný si nepřeje míti služebníky z donucení!“

A opět stoupala jinochova duše v modlitbě vzhůru:

 „Pane všech světů, chci býti tvým služební­kem! Kamkoliv ty mne postavíš, tam chci půso­bit. Ale chci býti sluhou, nikoliv vladařem!“

Veliký mír naplnil duši Gautamovu. Lásky­plně obrátil se k starému jógovi, v jehož slovech nyní poznal a ocenil velikou, nezištnou lásku k jeho lidu.

„Sariputto, slibuji ti, že já, sluha Pána všech světů, nikdy nezapomenu na svůj lid. Ať učiní ze mne vladaře, mudrce nebo pomocníka, chci svou láskou zahrnout celý náš národ.“

„Nuže, zavolej Siddhartu, abych se mohl roz­loučit,“ zašeptal Sariputta.

Netrvalo dlouho a mistr přišel rozechvěn myš­lenkou, že jeho první „pán“ ho chce opustit.

„Přej mi smrti, Siddharto,“ prosil stařec mdle. „Nemohu již býti prospěšný svému lidu, ale vím, že po mně přijde jeden, který mu pomůže.“

Mínil-li jog Gautamu, či viděl-li někoho ji­ného, o tom se nikdo neodvažoval rozhodovat.

Oči Sariputtovy se uzavřely pro tento svět, ale ony druhé, vnitřní, se otevřely. Pravděpo­dobně viděl krásné obrazy míjeti před svým zra­kem, neboť stařecký, až do té chvíle třaslavý hlas, zazněl jásavě:

„Vidím svůj lid v bídě a nouzi! Vidím jej zotro­čený cizinci, kteří těží z toho, co naše nádherná země plodí krásného. Ale vidím jednoho, který je silný i mocný, spravedlivý a dobrotivý! Ten přijde a ten osvobodí lid! Ukáže mu správné cesty a probudí spící duše.

Pane, ty Věčný, prosím tě: dovol mi, abych se směl vrátiti v těle do svého národa až přijde vladař a směl připraviti lid pro jeho vládu! Ó, Věčný, celý můj život patřil mému lidu. Nechť se tak stane ještě jedenkrát!“

Uchváceni pohlíželi oba návštěvníci na starce, jehož rysy byly proměněny. Opět začal mluvit, ale tentokrát tišeji:

„O, Věčný, děkuji ti, že chceš vyslyšeti mou prosbu! Ano, všeho se chci zříci pro svůj lid. Počkám někde na onom světě, až přijde čas, kdy budu smět opět na zem, abych svůj národ přivedl, vladaři. Děkuji ti!“

Tělem projelo trhnutí. Pak bylo ticho. Siddharta položil ruku na srdce věrného druha — netlouklo již.

„Sariputto, v lásce k svému lidu byli jsme za­jedno. Kéž i mně Věčný dopřeje, abych ti směl pomáhati v době, v které chceš připravovati náš národ pro vladaře!“

Tiše se pomodlil a pak společně odcházeli ohlá­siti bratřím, že Sariputta je opustil na věky.

 

 

Sariputta byl uložen k odpočinku tak, jako před tím Anaga a jak to Rahula vídal ve svém mládí na druhé straně Himalájí. Až dosud bývalo zvy­kem, že bezduchá těla vznešených mužů byla spalována na hranicích. Čím vyšší kastě zemřelý náležel, tím ušlechtilejšího dřeva bylo použito.

Zemřel-li bezdětný nebo jestliže jeho synové byli již dorostlí a nepotřebovali už matky, nechá­valy se vdovy spáliti s mrtvolou, aby jejich duše přešla s duší mužovou na onen svět.

Tělesné pozůstatky všech ostatních byly pevně zavinuty do látek a odnášeny daleko ven do lesů, na pospas zvěři. Poněvadž duše podle brahmanské víry nastoupila svou pout, nezáleželo již na těle.

Od té doby, kdy široké davy lidu uvěřily ve Věčného, vymýtil Siddharta tento strašný nemrav. Horlil proti upalování vdov a proti zne­uctí vajícímu vynášeni mrtvol do lesů, ale neukázal jim nic lepšího.

Ponechal lidem na vůli, budou-li všechny své mrtvé spalovati na hranicích. Většinou se tak dělo, jen někteří odnášeli mrtvoly k posvátnému proudu Gangu a házeli je rybám.

Jednoho dne vyprávěl Rahula, jak v tibetských klášterech pochovávají své mrtvé. Jeho vyprávění Siddhartu cele zaujalo a rozhodl se zavésti tento způsob i zde. Proto nechal Anagu i Sariputtu po­hřbít v malých jeskyních na hoře Věčného.

Jeskyně hýly zazděny pokud možno stejnými kameny. Vpředu byla zasazena tabule a na ni stručný nápis. Před hrobkou Anaginou bylo možno čísti:

„Anaga, naše sestra v duchu.“ Hrob byl tak položen, že ženy měly k němu snadný přístup. Přinášely s sebou vždy květiny, které zasunovaly za tabuli nebo je kladly na zemi. Když měla býti nyní zhotovena tabule pro Sa­riputtu, Siddharta dlouho přemýšlel o vhodném nápisu. Nemohl si vzpomenouti na nic, co by stručně vyjadřovalo to, co by byl rád řekl.

Již mnohý nápis sestavil, ale pokaždé, když měl dáti bratru rozkaz k vytesání, rukopis zni­čil. Tak se stalo i dnes.

V tom vstoupil k němu Gautama. Jinoch od smrti Sariputtovy velmi zvážněl. Siddhartovi se vymykalo vše, co se dělo a odehrávalo v této duši. Poněvadž vnuk sám o tom nemluvil, dědeček ctil jeho mlčení.

„Siddharto, dal jsi již příkaz k zhotovení ná­pisu na hrobku Sariputtovu?“ vyptával se jinoch skromně. Tázaný zavrtěl hlavou.

„Tedy tě prosím, abys dal vytesati tato slova: „Sariputta, náš bratr, byl u nás. Vrátí se opět jako pomáhající bratr celého našeho národa.“

„Je to dobré, Gautamo! Řekni bratrovi, aby to vytesal!“

To bylo vše, co mohl Siddharta říci. Dojalo ho, že mladík přišel na to, o čem on tak usilovně po mnoho dní marně přemýšlel.

Anaga měla pravdu! Gautama byl největší ze všech třech Siddhartu.

Gautama obraceje se k odchodu, aby vyplnil mistrův příkaz, ohlédl se ještě jednou a pravil zřejmě pevně rozhodnut:

„Siddharto, měl bys pro mne čas? Později chtěl bych se tě na něco zeptat.

Mistr přikývl, a jinoch odběhl. Siddharta si v tom okamžiku uvědomil, že se nyní doví, čím se obírá čistá duše jinochova. Napadlo mu také, že Gautama ho náhle pojmenoval Siddhartou. Chtěl se zeptati proč.

Jinoch se vrátil velmi brzy a usedl u nohou

Siddhartových na tygří kožišinu, své to oblíbené místo. Siddharta se díval do čistých rysů obličeje, které sice vypadaly vážné, ale nejevily nejmenší stopy vzrušení. Mladý obličej vyjadřoval klid a vyrovnanost.

„Siddharto, ty víš, že jsem zde rád...“ Srdce starcovo sevřelo se úzkostí. Snad ho ne­chce mladík opustit? Něco z toho  odráželo  se v jeho rysech.

Gautama s prosebným posunkem položil svou

ruku na ruku dědovu.

„Ale já musím jíti dále,“ pokračoval neochvějně mladistvý hlas. „Musím poznati všechny kláštery v zemi a tím i národ jako celek. Sariputta řekl mi to v hodině před smrtí. Nerozuměl jsem ihned jeho slovům, ale věděl jsem, že je v nich skryt rozkaz Věčného.

Teď to vím! Sariputta mi pomáhá. On je ještě zcela blízko nás, ale nyní rozumí mnohému lépe než předtím. Vidí to jinak.

Řekl mi, že zde dole věřil, že to, co Věčný ode mne očekává, mohu vykonati jen jako vladař. Nyní však ví, že mohu sloužit v jakékoliv vnější formě. Ale ať je ze mne cokoliv, musím pomoci celému národu, všem synům Indu, nejen jedné části. Proto se musím naučit je všechny znát.

Ty sám jsi přece také byl ve svém mládí veden celou širou zemí. Jistě mi porozumíš!“

 „Ale tys mladší, než jsem byl tehdy já,“ na­mítal Siddharta, jemuž slova jinochova působila bolest.

„Že jsi byl k tomu přiveden pozdě, to spočívalo ve zvláštnosti tvého života, Siddharto! Mně je do­voleno začíti dříve. Není-liž pravda, necháš mne odejít? Ráno chce jeti Sawi se svými průvodci zpět domů. Nech mne s ním odjet!“

„Již ráno?“ bědoval Siddharta.

Pak se vzchopil. To, že se na toto dítě tak upjal, je známkou stáří. To nesmí být!

„Jdi a uč se, mé dítě,“ pravil měkce. „Vidím, že je to vůle Pána všech světů. Chceš-li býti jeho slu­žebníkem, tedy tě povede a nechá tě připravit. Nám lidem nepřísluší do toho zasahovati.“

Gautama vřele poděkoval a jeho obličej, s po­čátku tak vážný, se radostí rozzářil.

Přípravy k jízdě byly skončeny tak rychle, že Siddharta právem usuzoval, že Gautama měl vše již dávno připraveno.

„Nechtěl bys jeti nejdříve k Rahulovi?“ ptal se večer Siddharta mladíka. „Přijal by tě s láskou a porozuměl by ti. Je našeho druhu.“

„Právě proto nechci jeti nejdříve k němu!“ řekl Gautama rozhodně. „Musím býti prost všech po­zemských pout, všech vlivů, které vznikají ze stejného druhu. Nesmím znáti již ani otce, ani matku, aby mě mohl Věčný zformovati tak, jak

mě může potřebovat. Musím býti volný v jeho stvoření! Smějí mě utvářeti všichni jeho služeb­níci, všechny moci a síly vycházející z něho, ale nikdy milující lidé.“

„Proto mi říkáš Siddharta?“ tázal se stařec s probouzejícím se pochopením.

„Ano, proto! Přišlo to nehledaně. Ctím tě jako mistra, jímž jsi pro mne jako pro všechny. Jen tak mohu s tebou udržeti spojení. S dědečkem musel jsem je rozvázat.“

Rozloučení příštího jitra před očima bratří bylo srdečné, ale velmi krátké. Bratři litovali, že Gau­tama odchází. Doprovázela ho nesčetná přání, po­žehnání, jež volali za ním a spousta proseb, aby se brzy vrátil.

Všem chyběla slunná přítomnost mladíkova. Nebyl hlučný, zřídkakdy na sebe upozornil, ale proudy radosti, které od něho tryskaly ke druhým, nyní vyschly a to jim scházelo.

Naproti tomu jiní cítili je prouditi dále, pozo­rovali, že Gautama byl v duchu ještě často s nimi a že spojení přetrvá rozluku.

K nim patřil i Siddharta. Jeho touha po Gautamově přítomnosti netrvala ani den a již nalezl v duchovním proudění bohatou náhradu. Přichá­zely k němu podobné zlaté nitky, jako kdysi, kdy se zbožné modlitby Majiny opřádaly kolem něho. Jak mohl na to tak docela zapomenout!

I tyto nitky měly ho něčemu naučit. Ukazovaly přece tak zřetelně, že modlitby nejsou nadarmo, vycházejí-li z čistého srdce. Připínají se na dru­hého, posilují ho a vytvářejí spojení. Kam? Stačí, je-li navázáno spojeni mezi dvěma lidmi? Sid­dharta přemýšlel.

Ne, modlitby musí pronikati vzhůru k trůnu Věčného a teprve pak mohou míti účinek. Proč jsou tedy zlaté nitky, napínající se od jednoho ke druhému?

Siddharta byl ze svého přemýšlení vyrušen. Byl ohlášen příchod cizinců, kteří byli spatřeni na cestě. Od té doby, co cestu nestřežili hadi, byli lidé dvojnásob bdělí. Ještě nikdy nepostihlo horu Věčného něco zlého, ale Amuruddba byl také pří­kladně opatrný.

I on zestárl a jeho odchod jednou těžce postihne horu. Mistr se rozhodl promluviti s ním přímo a požádati ho, aby si vychoval za sebe náhradníka. Kdo by se jinak staral o všechny ty věci, které věrný Amuruddba mlčky a nenápadně vzal na sebe?

Znovu se chtěl zahloubati do svých myšlenek, když tu zaznělo volání, které nasvědčovalo, že hosté došli. Spěšné kroky mířily ke komnatě a kníže Suddhodana překročil práh. To byla neče­kaná radost a otec se synem se srdečně při­vítali.

Sotva se kníže posadil, aby si trochu odpočinul, tázal se:

„Kde je Siddharta? Rád bych si s ním promlu­vil o něčem důležitém.“

Mistr se zalekl. Pomalu, skoro zajíkavě vyprá­věl, že Gautama nebyl k udržení.

„Tak, on je už pryč?“ zvolal otec a slunný úsměv přelétl jeho obličej. „A já sem schválně proto jedu! Dověděl jsem se, že můj nejstarší syn má v úmyslu věnovati se službě Věčnému a vzdáti se knížetství. Napadlo mě, že by bylo na čase, aby poznal celý náš národ, neboť celému národu má jednou pomoci.“

„Ty i Gautama, vy oba mluvíte „o našem ná­rodě“, co tím míníte? Chlapce jsem se na to ne­chtěl ptát, ale ty mi vysvětli, co myslíte těmito slovy.“

Suddhodana dlouho se nerozmýšleje, pravil: „Slovy „náš národ“ rozumím všechny lidi, kteří pocházejí z kmene Indů, lhostejno jsou-li to Dravidové, Virudové nebo Vastusové. Podle pra­věkých zkazek byl Indus otcem všech těchto lidí. Obývají území rozkládající se mezi Himalájemi a mořem, nepřehlednou širou zemi, omývanou na všech stranách bouřnými vlnami. Jen na jedné straně strmějí do závratné výše vysoké, zasněžené hory, strážci to našeho pohraničí.

Celá tato země je rozdělena pásmy hor nebo ojedinělými horami na mnoho malých částí, jimž vládneme jako knížata, což jest správné, neboť je naší přední povinností starati se o svoje pod­dané.

Mimo knížata jsou však nutní také takoví muži, jako jsi ty, otče, a jakým se má jednou stát Siddharta mladší, kteří by na všechna malá kní­žetství pohlíželi jako na jeden jediný celek, jako na svůj národ, sjednotili jej v jediné víře a pomá­hali mu k vnitřnímu i zevnímu růstu a síle.“

Suddhodana na okamžik umlkl.

„Otče,“ řekl po chvíli nadšeně. „Dlouho jsem o tom přemýšlel a málem jsem dostal chuť vzdáti se své říše a dáti se do služeb Věčného. Ale malý Rahula je dosud příliš mlád. Musel bych ještě dlouho čekat, než bude natolik rozumný, aby ovládl zemi.

Leč světlý posel, který ke mně mezitím přišel, mi ukázal, že pochopím-li správně svůj úkol jako kníže, mohu také sloužiti Bohu. Přikázal mi, že musím příměti svého syna, Siddhartu, k dalšímu učení a konečně mi svěřil práci, kterou smím vy­konávat ve službě Věčnému.

Proto jsem na čas opustil říši a navštěvuji jedno knížetství po druhém, domlouvaje se s vladaři. Světlým poslem byl mi dán příkaz, abych upo­zorňoval na nebezpečí, které hrozí našemu ná­rodu, nesemkneme-li se pevně k sobě. Mám se pokusit o vybudování svazu, v němž by si v ne­bezpečí a nouzi všichni vzájemně pomáhali.

Podaří-li se mi to, pak bude i cesta mého syna, Siddharty, lehčí.“

Stařec Siddharta sleduje pozorně toto vysvět­lování s povzdechem řekl:

„Mé nitro jásá nad touto myšlenkou. Pozoruji však, že dříve zestárnu, takže nebudu moci řešit ani tvoji, ani Gautamovu úlohu. Chápu, proč vy oba jste nadšeni myšlenkou na sjednocení všech kmenů. A teď mi pověz něco o svých drahých!“

Kníže vyprávěl tak výmluvně, že probudil v Siddhartovi touhu je všechny vidět. „Možná, že se přece ještě jednou podívám do své staré říše,“ prohodil jsa v dobré náladě, „i kdyby to bylo jen proto, abych se podíval na své potomky vyrůstající v paláci.“

„Otče, měl bys vidět také chrám, který jsme vystavěli. Nechápu, že ti neschází. Je to tak slav­nostní, modlíme-li se k Pánu světů v krásně vy­zdobené svatyni.“

„Může být krásnější svatyně, milý synu, než ta, kterou on sám dal zbudovati? Když se nad námi klene nekonečný blankyt nebes, když nás celuje vůně květin nebo když vítr pěje k našim slovům svůj doprovod? Ne! Cítíme, že stojíme uprostřed stvoření Věčného, spjati s jeho dílem.

Vyciťujeme vroucí spojení s jeho služebníky a proto také přes veškeru nedokonalost máme s Ním spojení.“

„Ovšem, otče, tak to cítíš a chápeš ty!“ pravil Suddhodana, dosud nepřesvědčen. „Věř mi, jen málokdo z lidí cítí stejně jako ty. Věř, že nevě­domě strádají, odpíráš-li jim chrám Věčného!“

Siddharta slíbil, že o tom promluví se svými věrnými, ale pak připojil:

„I když se rozhodnu pro stavbu chrámu, usku­teční ji stejně až Gautama. Prosím Pána světů, aby mne ponechal v mém úřadě ještě tak dlouho, než Gautama dospěje, aby jej mohl převzíti z mých rukou. On počítá sice s tím, že zavolám svého nejstaršího syna, ale Rahula příliš srostl s Utakamandem a pro horu Věčného je třeba svěžích sil.“

Potom mu vyprávěl, co říkala Anaga před svou smrtí i o Sariputtovi, pokud to sám věděl. To nej­lepší řekl jog dříve, než k němu přišel.

Suddhodana se později ptal, zda rozumí otec ještě řeči zvířat. Siddharta přikývl a připojil:

„I v tom mne Gautama předstihl. Je nepocho­pitelné, jak dovede jednat se vším stvořeným. On mluví dokonce i s květinami a stromy.“

„Neměl bys chuť své znalosti zase jednou vy­zkoušet?“ ptal se syn. „Přinesl jsem ti párek no­vých strážců pro horu.“

Zatleskal. Sluhové, kteří jak se zdálo, čekali

jen na toto znamení, vstoupili a položili k nohám mistrovým dvě mlaďounká lvíčata. Zviřátka lísala se přítulně k jeho nohám. Sklonil se k nim a po­hladil je.

„Suddhodano, myslíš to doopravdy, že bychom mohli tyto dravčíky nechat volně pobíhati ko­lem? Čím bychom je živili, až budou starší? Pak bychom jim přece museli dovolit trhati zvěř a ty víš, že si nepřejeme, aby na hoře Věčného byla prolévána krev.“

Mistr se díval starostlivě na rozmilé, ale nežá­doucí hosty.

„Otče, nech si je zde až do mého odjezdu,“ na­vrhoval kníže. „Pak se snad najde nějaká rada.“

Lvíčata se nehnula od Siddharty a chodila za ním všude jako psi. Šel-li Siddharta na prostran­ství k pobožnosti, museli je zavřít, aby nešli za ním. A tu pak žalostně mňoukali a řvali tak dlou­ho, dokud jim mistr sám neslíbil, že se brzy vrátí.

Horlivě proháněli myši a prospívali tak osadě, neboť podle nápadného rozmnožení těchto trapičů bylo znát, že zde scházejí hadi.

Siddharta čekal s napětím na příští návštěvu opic, ale čiperky měly z lvíčat radost a hrály si s nimi. Vypadalo to, jako by se i zvířata řídila příkazem, že na hoře Věčného nesmí býti pro­lévána krev.

Ze dnů staly se týdny a Suddhodana vypravil se na další cestu. Na lvíčata však zapomněl! Když si to Siddharta uvědomil, byl syn již příliš da­leko, aby ho bylo možno přiměti k návratu. Tak zůstali lvi na hoře. Snad se později ukáže, co s nimi.

Zatím se mistr těšil z přítulných a veselých zvířat.

 

Vasissa a Sisana se vžily do své práce. Všechny ženy vůbec vykonávaly své povinnosti často ne­příliš lehké, tak samozřejmě a tiše, že se o nich skoro ani nevědělo.

Mistra zřídkakdy vyhledávaly. Stalo-li se tak přece, musela býti k tomu nějaká zvláštní po­hnutka, která je přiměla k návštěvě hory. Tak bylo tomu i tentokrát. Oběma ležela na srdci na­léhavá prosba a chtěly ji společně vyřídit.

Siddharta s potěšením naslouchal, co mu vy­právěly. Vasissa měla úspěchy v probouzení spí­cích duší. Mnohé ženské duše se probudily a ne­činný život květin proměnily v radostný čin.

Obě ženy dospěly k názoru, že není správné omezovati se pouze na jediné knižetství. V tichosti vyškolila Vasissa několik ušlechtilých žen, které samy na sobě poznaly mrákotný spánek duše i radostné probuzení a měly tudíž pro to také porozumění. Nyní se přišly poraditi se Siddhartou, jak umístiti ženy po celé zemi.

„Kéž byste byly přišly dříve!“ bědoval Sid­dharta. „Kníže Suddhodana mohl vzíti ženy velmi dobře s sebou. Já sám jsem již příliš stár, abych mohl podnikati ještě tak daleké cesty.“

„Promiň, mistře, tak jsme to nemyslely. Ne­žádáme, aby ženy byly uváděny do svých úřadů veřejně a se vší důstojností, neboť sestry, jež se dosud neprobudily, chovaly by k nim již s po­čátku nedůvěru. Bude zajisté lépe, budou-li pro­cházeti zemí pěšky, v naprosté tichosti, a zcela nenápadně vyhledají kláštery a připojí se k nim. Dáš-li ženám průvodní list pro vedoucí ženských klášterů, budeme ti velmi povděčny.

Siddharta rozuměl pohnutkám, ale lekal se přemíry sebeobětování, jež tyto útlé ženy, zvyklé pohodlí, vyhánělo na silnici.

„Myslím, že si nedovedete vůbec představit, co to znamená!“ varoval je. „Takové několikatýdenní putování znamená veliké strádání, zejména pro ženy. Nohy otekou a bolí. Vždyť já to znám z vlastní zkušenosti! A tehdy, když mne mé ve­dení vrhlo do prachu silnic, byl jsem silný muž. Kéž byste alespoň chtěly jeti na slonech!“

Vasissa se usmála.

„Než sednouti na takovou obludu, to raději jíti pěšky! O tom nám již vyprávěly ženy, které za­žily takovou jízdu. Ne, ne, mistře, ženy jsou ochotny podstoupiti všechno, i nevyhnutelnou tíži cest, jen když smějí sloužiti. Z vděčnosti, že našly cestu k Pánu světů, chtějí ji ukázati také jiným. Kdyby použily jízdních zvířat, vzbudily by zbytečný rozruch.“

Ještě jednou se pokusil Siddharta přemluviti obě ženy, leč marně. Prosily ho, aby pokud možno brzy přišel k nim do kláštera a sám se přeptal sester, o něž se jedná.

Druhého dne navštívil ženský klášter a našel tam skupinu asi dvaceti žen urozeného rodu od­hodlaných na cestu. Byly dosud mladé a těšily se na práci, ale jejich těla byla útlá. Když Siddharta vyslovil své obavy, daly se ženy do smíchu:

„Jsme útlé, ale zato vytrvalé. Vydržíme více, než se kdo domnívá. Mistře, nemáš-li jiného dů­vodu  proti našemu  plánu, můžeš nás  nechat klidně odejít.“

I stalo se, jak si ženy přály. Dvacet z nich ode­šlo do země. Nešly všechny společně, ale rozdělily se na skupinky. Po dvou nebo po třech opouštěly klášter různými směry. Byly v ochraně Věčného, poněvadž nebyla mezi nimi ani jediná, která by podnikala tuto cestu jen k vůli sobě samé.

 

O Gautamovi, který byl již dlouho vzdálen, přišla dobrá zpráva. Otec ho zastihl svěžího a hor­livě se učícího v jednom klášteře na druhé straně pohoří Vindhja a byl překvapen změnou, která se udala s mladým mužem.

„Není již chlapec, ale také ani jinoch,“ psal kníže. „Z jeho očí, které září velikou blažeností, dívá se zralý muž. Dožijeme se na něm jen dob­rého.“

Posel přinášející toto psaní doplnil je ještě úst­ním vypravováním. Kníže vyprávěl Gautamovi o lvech. Mladík se zděsil při pomyšlení, že by se zvířata k vůli příkazu na hoře měla snad po celý život živiti proti své přirozenosti travou. Bude-li s tím mistr srozuměn, nechť pošle obě zvířata Gautamovi. V blízkosti kláštera jsou rozsáhlé lesy, v nichž budou moci lovit.

Návrh se Siddhartovi zalíbil. Slíbil lvům, že se jim povede daleko lépe u Gautamy než zde, pro­tože on rozumí jejich řeči. Ochotně se dali umístit do košů a vyzvednouti na hřbet slona, který je měl dopraviti na místo.

Zato slon byl již méně ochotný, neboť pach zvířat byl mu odporný. Začal tak úzkostlivě trou­bit, že se všichni mužové sběhli. Hlídač chtěl slona udeřit, ale Siddharta, který právě přišel, nepři­pustil, aby zvíře bil. Jemně položil svou ruku na bok slona a polohlasně mu domlouval. Zvíře se uklidňovalo, pouze chobotem pohazovalo se strany na stranu.

Mistr mu domlouval, že má odnésti jen obě kočky ke Gautamovi. Zvířata jsou jinak naprosto neškodná a úplně krotká.

Nařídil, aby lvíčata byla vyndána z košů, vzal je do náručí a nosil je kolem. S laskavými slovy domluvy ukazoval je slonu, až se konečně docela upokojen dotkl svým chobotem obou malých tvorů. Teprve teď mohla býti lvíčata umístěna na hřbetě slonově.

Siddharta se otočil k Indovi a pravil:

„Viděl jsi, že láskou se mnoho dokáže. Co bys z toho měl, kdybys byl slona udeřil? Byl by ses připravil o jeho důvěru a příchylnost, neboť zvíře bylo přece v právu. Odpor proti dravcům je mu vrozen, jak jinak by se mohlo jim ubránit? Kdyby se byl tento odpor nezlomil domluvou, věř mi, holí bys toho nikdy nedokázal!“

A Ind, který miloval své zvíře, porozuměl.

 

Znovu uplynulo několik měsíců, když tu přišel na návštěvu Ananda s Maggalanou. Oba zestárli a vysvětlovali, že si vychovali za sebe nástupce, kteří místo nich vedou kláštery a školy dále. Ne­jsou si již jisti, že by dovedli všechno vykonávati tak, jak to Věčný žádá. časy se změnily. Je nutné, aby vedení převzali mladí lidé.

„Co hodláte nyní dělat?“ ptal se Siddharta, vida, že jim nemůže již svěřit jiný úřad.

„Mysleli jsme, že bychom si v blízkosti svého mistra mohli odpočinout a čekati, až nás Věčný zavolá.“

„Pak vystavíme pěkný dům, v němž byste mohli i s ostatními starci, kteří jistě ještě přijdou, skončiti svůj život,“ navrhoval Siddharta.

Měli radost z této myšlenky a zahrnovali mistra prosbami, aby.v domě odpočinku dal zaříditi kom­natu také pro sebe.

On však zavrtěl hlavou.

„Milí přátelé, nemohu se ještě vzdáti svého úřadu, protože Siddharta-Gautama je dosud příliš mlád, aby mohl být mým nástupcem. Není však vůlí Věčného, abych vedení hory předal na ten krátký čas někomu jinému, kdo by je potom musel opět předávati. Mám dosti pomocníků, kteří mi pomohou, takže mi zbude i několik volných hodin, které šťasten ztrávím ve vaší společnosti.“

Maggalana cítil vnitřní touhu po nějaké čin­nosti. Nabízel se proto Siddhartovi, že mu bude psát, řekne-li mu mistr, co si přeje, aby zazna­menal. Maggalana by to snad mohl upravit a se­psat.

„Dobře, Maggalano, můžeme to zkusit,“ řekl Siddharta vesele. „Podívej se, zde je toho tolik, co bych chtěl říci, ale hledám-li pro to vhodná slova, pak mi to zmizí.“

„A je to dosti zralé k sepsání?“ ptal se Mag­galana přemítaje.

Siddharta mu nerozuměl.

„Proč ne?“ tázal se, nečekaje na odpověď.

Při společné práci vzpomněl si Siddharta jed­noho dne na myšlenku o zlatých vláknech.Vyprá­věl o tom Maggalanovi, který měl z toho radost.

„Mistře, vždy jsem cítil,“ pravil živě, „že myš­lenky vysílané v modlitbě hledají člověka, za kterého byly vysílány. Jak je to krásné, že se z nich utvoří zlatá vlákna, která jiného uchopí a táhnou s sebou.“

„Kam ho táhnou, Maggalano? Přece jen k tomu, kdo se modlil. Vidíš, to je bod, přes který se nemohu dostati, ačkoliv jsem o tom již hodně přemýšlel. Vždyť se nejedná o to, abychom my lidé byli mezi sebou spojeni!“

„Zadrž, mistře!“ přerušil ho prudce Maggalana. „Tvé myšlenky jdou nesprávným smě­rem. Vzpomeň si přece, kam směřují všechny naše modlitby, jsou-li skutečně opravdové? Mají vystupovati vzhůru k Věčnému, aby se položily ke stupňům jeho trůnu.“

Nyní to byl Siddharta, který druha přerušil:

„Ano, vím to a věřím tomu, Maggalano! Ale vysvětli mi, odkud se pak berou ona zlatá vlákna, která ke mně přicházejí?“

„Hleď, bude-li se tvůj syn Rahula za tebe mod­lit, tu se jeho myšlenky obírají tebou. Staneš se předmětem jeho modlitby.Tyto myšlenky z lásky vysílané plují k tobě, jako zlatá vlákna a snaží se, jsi-li schopen je přijmout, aby tě vzaly s sebou.

Stane-li se, že se v té době právě i ty modlíš, nebo je-li tvá duše nějakým způsobem otevřena, dostane se myšlenkám modlícího se Rahuly síly. Spolu s tvými vystupují pak vzhůru, jejich prosby se zdvojnásobí. Mistře, je to přece tak jedno­duché!“

 „Ano,“ přiznával mistr. „Je to tak jednoduché, že by tomu dítě mohlo rozumět, ale já již nejsem ve svém hledání a hloubání jako dítě. Jak je dobře, Maggalano, že jsi přišel a pomohl mi!“

Maggalana odešel do zahrady pod stinné, vy­soké stromy a přemýšlel. Jeho bytost opřádaly svěží, radostné myšlenky, které se shlukovaly ve světlé, jasné útvary a pluly dále hledati stejný druh.

V  Maggalanovi vyrůstalo něco, jemu až dosud neznámého. Nutilo ho to k psaní a toto nutkání bylo stále mocnější. Vrátil se rychle do komůrky, určené k této práci a dal se do psaní. Psal bez přerušení, zachycuje písmem, co vyvěralo z něho jako tryskající pramen.

Vyprávěl příběh zbožné dívky, která své srdce zasvětila cele Věčnému, ale pak se setkala s mu­žem, jenž si ji žádal za ženu. Rodiče dívky sou­hlasili. Dívka sama, jménem Kalisadha, muže milovala, ale zdráhala se vzíti si ho, protože ne­chtěl nic slyšet o Pánu světů.

V hněvu opustil krajinu. Modlitby Kalisadhiny ho hledaly a našly, prosily  a naléhaly. Teprve v hodině jeho smrti, konečně nad ním zvítězily. Vedly ho vzhůru, takže se mu dostalo poznání.

Navečer předčítal Maggalana svou povídku v přítomnosti Siddhartově a jeho věrných. Vy­právění podané prostou formou, ale zato vroucími slovy, bylo prodchnuto takovou krásou, že duše posluchačů byly uchváceny.

„Odkud jsi čerpal látku k této příhodě?“ vy­ptával se Amuruddba. „Zachytils ji mistrovskými slovy.“

„Odkud? Ani sám nevím. Přišla ke mně, když jsem seděl v zahradě.“

„Jak mohla k tobě přijít,“ smál se Ananda?

„Ani o tom ti nemohu více říci, než to, že se mi najednou zdálo, jako bych viděl před sebou Kalisadhu,její rodiče, muže, jehož milovala a vše­chno, co dělali. Viděl jsem je úplně jasně a šli se mnou, i když jsem vstoupil do domu a připra­voval se k psaní.

Nikdo z nich se již nesmál. Spatřovali v tom něco velikého. To bylo umění, čím se Maggalana zabýval. O vypravěče povídek nebyla sice nouze, žilo jich dosti v zemi, ale nikdo z nich nenapsal něco podobného. Maggalanova povídka byla jedi­nečná svým druhem, neboť obvykle to byly jen boje,dobrodružství a hrůzostrašné příběhy,o nichž se vyprávělo.

Maggalana psal nyní denně své povídky a ná­měty k nim si nosil ze zahrady. Večer je opět předčítal a nikdo se nemohl večera ani dočkat.

Jejich život byl opět obohacen o něco nového. Ale Siddharta přišel opět o pomocníka. Nejinak, jako by se všechno spiklo proti sepsání jeho nauky.

 

 

Na horu Věčného přicházeli opět hosté. Byla spatřena řada statných slonů, provázená jezdci. Kdo to asi byl? Vypadalo to jako družina nějakého knížete.

Siddharta vyšel příchozím naproti, až ke škol­ské bráně. Překvapen se díval, jak se sedla prv­ního velikého slona byl spuštěn dolů jakýsi druh žebříku, po němž jezdec pomalu a obezřele se­stupoval. On sám si vypomáhal vždy zády svých služebníků.

Sestupující byl prostředně veliký, zámožný muž, oblečený v bohatý hedvábný šat. Více pro­zatím neviděl. Také s ostatních zvířat sestoupili druzí jezdci a přicházeli na pomoc svému pánu.

Nyní stál návštěvník před mistrem. Byl to starý muž, jehož sněhobílé vlasy vroubily zvadlý, kdysi plný obličej. Také tělo jevilo sklon k tělnatosti.

Oči měly zvláštní výraz i pohled. Kde jen již Siddharta viděl tyto oči?

Pozdravil hosta a tázal se, co si přeje. Muž, aniž prozradil své jméno, prosil o dovolení, aby směl vstoupiti do domu. Má za sebou velmi dlouhou jízdu a byl by rád, kdyby mohl opět jednou po dlouhé době zaměniti hřbet slona za rohož nebo lože.

Teprve, když host a urození mužové z jeho průvodu byli zavedeni do přijímacího pokoje, počal cizinec vyprávět, aniž řekl kdo je. V Siddhartovi probudil však i hlas dávné, dávno doznělé vzpomínky, ale nebyl schopen se blíže upamatovat. Proto, když host nyní vyprávěl, naslouchal dvojnásob pozorně.

„Před několika měsíci jsem ani nepomyslel, že podniknu tak dlouhou jízdu. Až jednoho nádher­ného večera zvlášť parného dne, nalézal jsem se s několika svými přáteli na velmi opuštěném místě našeho širokého říčního proudu. Byli jsme unaveni a nemluvili jsme.

Náhle jsme byli vyrušeni praskotem větví a hlukem upozorňujícím nás na příchod nějakého velikého zvířete. Mnozí z nás byli jako ochromeni, někteří vyskočili. Nikdo z nás neměl zbraně, když tu zvíře proniklo podrostem: byl to nádherný krá­lovský tygr, přicházející k napajedlu.

Vítr byl nám sice přizniv, takže nás zvíře nezvětřilo a bylo rovněž tak překvapeno jako my. Na okamžik se zarazilo. Tu jeden z mužů dopustil se neobratného pohybu a tygr skočil směrem ke mně. Nemohl jsem zděšením pohnouti ani údem a viděl jsem, že jsem již ztracen, když tu náhle zazněl jasný hlas:

„Příteli, nedotýkej se člověka! On tě nenapadl, je bezbranný. Není vůlí Věčného, aby jeho tvo­rové přepadali jeden druhého z touhy po krvi.“

Nádherné zvíře jako zázrakem uposlechlo. Ve skoku se otočilo, takže spadlo dolů nedaleko mne na zem.

Pak zvedlo hlavu a současně s námi pohledělo na mluvčího. Byl to mladý muž, který nyní při­stoupil k tygrovi, pochválil ho a vyzval, aby se šel klidně napít. Nikdo mu v tom nebude bránit. A opět tygr uposlechl. Napil se a pak důstojně odcházel zpět do lesa.

Nyní jsme měli čas, poohlédnouti se po svém zachránci.

„Siddharta!“ vydralo se z mých rtů a muž usmívaje se, pravil:

„Králi, ty mě znáš?“

„Pak se jmenuješ také Siddharta jako ten, který nás kdysi dávno vysvobodil z veliké bídy,“ volal jsem překvapen

Vypravěč se nedostal dále, neboť Siddharta mocně dojat zvolal:

 „Králi z Magadhy, tys viděl mého vnuka?“ „Gautamu?“ volali Siddhartovi věrní a začali se o překot vy ptávat.

Byl to skutečně Bimbisara, který povzbuzen vypravováním Gautamovým rozhodl se navštíviti svého prvního zachránce. Měli si toho oba dost co vyprávět. Gautama na své pouti zemí přišel i do hlavního kláštera v Magadze, aby se tam učil. Na jedné z osamělých toulek lesem, setkal se s krá­lem a jeho družinou právě ve chvíli, kdy jim šlo o život.

„Bimbisaro, ty ses přece zřekl své královské hodnosti, když jsem tě kdysi opustil?“ tázal se Siddharta překvapen.

„Můj nástupce v krátké době zemřel a neza­nechal jiných potomků. Na naléhavé přání svého lidu předal jsem kněžskou hodnost jinému a ujal se opět vlády ve své zemi, neboť i jako král mohl jsem sloužiti Věčnému. Ale nyní mne jala touha znovu tě spatřiti.

Poněvadž vedoucí klášterů hovořili o tobě jako o „mistrovi“, nenapadlo mi, abych v tomto mis­tru hledal tebe. Teprve tvůj vnuk mi vyprávěl o tobě, o tvém životě a o hoře Věčného. Jelikož můj syn je již dospělý, mohl jsem snadno opustiti zemi. Teď jsem zde a hned tak brzy odtud ne­půjdu.“

Když Bimbisara žil na hoře již nějaký čas, zalíbil se mu dům odpočinku, který spěl k dokon­čení, takže prosil, aby byl do něho přijat.

Poslal svou družinu zpět do Magadhy, pone­chávaje u sebe pouze jednoho sluhu. Ostatní byli spokojeni. Bimbisara byl věrným sluhou Věčného, od něhož se všichni mohli ještě mnohému naučit, tak jako on od nich.

Přicházel z horké krajiny, kde žil jiný lid, jehož mravy byly také úplně jiné než zde, v okolí Hi­malájí. Stále znovu upozorňovali mužové na roz­díly, které je zčásti obveselovaly a částečně v nich probouzely všemožné vážné myšlenky.

„Jak je dobře, že se Siddharta, jehož nazýváte Gautamou, učí poznávat všechny syny Indu,“ schvaloval Bimbisara. „Jen tak jim jednou poroz­umí a tím je i ovládne. Siddharto, on je rozený vladař! Vzpomínám na jeho zjev, když se tehdy s klidnou důstojností objevil před námi a před tygrem, zmirňuje paprskem lásky svých očí ostrá, rozkazující slova. Zapůsobil na nás tak zvláštním dojmem, že nám všem bylo, jako bychom mu museli vzdáti hold.“

„Nevěřím, že bude panovníkem,“ mínil Sid­dharta téměř s lítostí. „Chce být sluhou Věčného jako já. A jako takový, nesmí vládnouti zemi a sta­rati se o poddané.“

„Siddharto, tak já to také nemíním,“ připojil Bimbisara. „On nemá býti knížetem, nýbrž vladařem v říši ducha. Podrobí si duše a tím je při­vede Věčnému.“

Ještě častěji o tom spolu rozmlouvali, zvláště tehdy, když byl dům odpočinku dohotoven a oby­dlen. Siddharta často zavítal do kruhu starých přátel. Navykl si s nimi obědvati a stále více pro­dlužoval hodiny společných rozprav po jídle.

Tento tichý život byl náhle přerušen. Přišel Suddhodana. Touha podívati se opět jednou na otce, přivedla ho na horu Věčného.

„Otče, přivezl jsem ti zase něco mladého,“ pravil svým veselým způsobem, „ale neboj se, tentokrát to není dravec!“

Zatleskal rukama jako posledně, když přinesl lvíčata. Na znamení se však neobjevili sluhové, nýbrž před Siddhartu předstoupil hoch sotva od­rostlý chlapeckému stáří a hluboce se uklonil.

„Je to můj jmenovec, náš Suddhodana! Mimo jméno nemá se mnou mnoho společného, ba ani ne podobu,“ žertoval kníže. „Podobá se Siddhartům zevnějškem i nitrem, proto také nechť se učí zde na hoře Věčného! Jeho cílem je pomáhati jednou svému bratru, Gautamovi.“

Tak vstoupil i mladý Suddhodana jako žák do školy na hoře. Obýval tytéž komnaty jako jeho starší bratr. Požíval týchž práv, jež měl kdysi Gautama. Učil se ještě s větší horlivostí a poroz­uměním, ale... byl naprosto jiný, než jeho bratr.

Co u Gautamy bylo nejvnitrnějším vzplanu­tím, toho Suddhodana dobýval teprve namáha­vým hloubáním. Na svoje stáří byl daleko vážnější, takže se mnozí domnívali, že dítětem ani nikdy nebyl. Svého okolí si většinou nevšímal.

Služebnictvo sice netrápil, ale také s nimi zby­tečně nemluvil. Byl pravý opak Gautamy, který míval i pro nejnepatrnějšího sluhu přívětivé slovo. Jinoch přijímal prokazované úsluhy jako samo­zřejmost. Podle jeho mínění měl každý vykoná­vati svou práci bez ohledu na dík nebo uznání.

Před dědečkem a jeho starými přáteli měl vro­zenou úctu, která mu však nijak nebránila, aby beze strachu vyslovil své mínění, jež se však po­většině s jejich názorem nesrovnávalo.

„Suddhodano,“ povzdychl si jednou Siddharta, „čemu se chceš u nás naučit? Vždyť všechno víš mnohem lépe než my.“

„Promiň, dědečku,“ řekl jinoch s důstojností, jež by se u každého jiného jevila směšnou. „Vím to pouze jinak, než vy, je-li to však lepší, to se musí teprve ukázat.“

Vždy měl poslední slovo, ale řekl to tak, že nikdy nezavdal příčinu k výtce.

Jednou se ho Siddharta tázal, má-li také spo­jení s bytostmi a se zvířaty. Jinoch se smál. Jeho smích zněl nehezky, poněvadž mu chyběla ona slunná veselost jeho otce.

 „Ne, dědečku, to přenechávám úplně dětským duchům. Zvířata jsou tak hluboko pode mnou, člověkem, že nepovažuji za nutné, abych se s nimi stýkal jinak, než jako pán. „Bytosti“, jak ty je jme­nuješ — pravděpodobně myslíš gnómy a jim podobné nevidím a nemá to také smyslu, abych se o ně staral.“

„Možná, že budeš jednou ještě rád, přijdou-li ti na pomoc,“ odpověděl Siddharta trochu netrpělivě.

Tento vnuk mu byl úplnou záhadou. Pocházel přece z téhož rodu jako Gautama a měl skutečně opravdovou touhu po pravdě, a přesto byli bratři tak rozdílní.

Mnoho o tom přemýšlel, ale se svými věrnými nechtěl o tom mluvit, připadalo mu to, že by tím vnuka snižoval.

Tu jednoho dne se zeptal jinocha sám: „Suddhodano, můžeš mi říci, čím to je, že jsi úplně jiný, než Gautama? Vy oba chcete přece dosáhnouti téhož cíle. Chcete býti služebníky Pána všech světů!“

„Dědečku, ty považuješ za správné, abychom se snažili dosáhnouti tohoto cíle stejnými cestami, abychom předhánějíce jeden druhého neporušili tvou představu? Dědečku, nelam si se mnou hlavu! Jsem přesvědčen, že musím býti takový, jaký jsem, mám-li býti doplňkem Gautamovým.

Jsem zcela jinak založen než on, jemuž se obdivuji. Rád bych se mu chtěl vyrovnat, ale něco mi říká: zůstaň takový, jaký jsi, dokud tě tvé zvláštnosti nepovedou na scestí!

Pohledl, dědečku, Gautama bude jednou veli­kánem! Pak se k němu lidé pohrnou, pochlebo­váním budou usilovati o jeho přízeň. Jiní zase budou se před ním třásti strachem a neodváží se mu říci, co si myslí a co je snad naprosto správné.

Pak tu musím býti já, abych ho před lichotníky varoval a nesmělé povzbuzoval. Proto také vědomě odvrhuji všechno, co je od tebe nebo od něho.

Avšak s mou úctou a láskou k tobě nemá to nic společného. Musím projíti touto namáhavou ces­tou, dobývaje všeho sám — jen sám. Ve všem musím býti pevný a jistý, abych byl připraven, až Gautama bude potřebovat prvního služebníka.“

Dosud nikdy neřekl toho vnuk tolik najednou, ještě nikdy nebyl Siddhartovu srdci tak blízký! Hle, jaké nádherné jádro se skrývá pod drsnou slupkou!

Za rozmluvy zaujal mladík nevědomky Gautamovo místo na tygří kožišině. Dědeček ho po­hladil po hladkých, modročerných dlouhých vla­sech a na okamžik nechal spočinouti svou žehnající pravici na hlavě vnukově.

Jinoch k němu vzhlédl a v jeho jasných očích odrážel se vnitřní klid a pravda.

 „Že jsem mohl být tak slepý!“ povzdechl si Siddharta, když osaměl. „Kdyby nebyl Suddhodana dobrý hoch, jistě by ho jeho otec nepřivedl na horu Věčného!“

Za dlouhou dobu bylo to pouze jedenkrát, co oba mluvili spolu tak důvěrně, ale od té doby si vzájemně rozuměli. Častokrát zalétl letmý pohled plný porozumění od jednoho ke druhému. I když Suddhodana něco řekl, nikdy se mu již nepoda­řilo Siddhartu popudit.

Jeho učitelé byli s ním spokojeni. Dělal veliké pokroky, za něž vděčil více své veliké píli a vytr­valosti, než svým vrozeným schopnostem.

Čím se zabýval ve volném čase, nikdo nevěděl. Neměl zdánlivě libůstek; četl pouze to, co mu dali učitelé. Se služebnictvem se nestýkal a také ho nebylo vídat ani ve stájích. Jakmile bylo vy­učování skončeno, zmizel a vrátil se teprve tehdy, když byl zase čas k vyučování.

Siddharta rád by se byl dověděl, čím se jinoch v této době zaměstnává, ale rozhodl se počkati tak dlouho, až bude míti Suddhodana k němu tolik důvěry a poví mu to sám, bez ptaní.

Dočkal se. Jednoho dne se opět duše jinochova tichounce otevřela:

„Dědečku,“ pravil hluboce zamyšlen, „četl jsem, co jsi řekl o utrpení a o osmidílné cestě. Je to velmi krásné, ale není to všechno. My lidé potřebujeme k uzavření kruhu svého bytí mno­hem více. Příliš mnoho ceny přikládáš jednání. Dokud děláme něco jenom proto, že to sami chceme, nejsme dosti otevřeni pro vedení. Mu­síme se dostati tak daleko, aby síla shůry mohla v nás působit a tvořit, abychom dělali jen to, co z nás pronikne, jako výslednice přijaté vyšší síly námi zužitkované.“

„Suddhodano, ty chceš tedy přece něco dě­lat!“ nadhodil Siddharta. „Nesmíme skládati ruce v klín, zvláště má-li náš národ sklon k snivosti a zapomíná tak na skutečnost.“

„Zajisté, všichni musíme něco dělat, ale ne­smí to býti chtěné jednání! Nedovedu vyjádřiti slovy, co cítím,“ stěžoval si mladík. „Gautama to jednou vysvětlí a pak tomu všichni lidé po­rozumějí.“

Po krátké přestávce ptal se vnuk znovu, ale tentokrát jeho myšlenky směřovaly jinam:

„Nedávno jsi mi řekl, že budu možná někdy potřebovati pomoci neviditelných. Víš o tom ještě? Jak sis to představoval?“

„Tak, jak to zažila tvá babička, když ji i její oba syny zachránil bytostný pomocník Věčného. Znáš přece onu událost?“

Vnuk zavrtěl hlavou. Ačkoliv se to zdálo být neuvěřitelné, měl asi otec nějaký důvod, že ne­mluvil se svými dětmi o zázračném zachránění.

Siddharta vyprávěl mu nyní o tom, jak nejlépe dovedl, a jinoch bez dechu naslouchal.

„Proč jsem se to nedověděl již dříve?“ vyhrkl. „Byl bych mnohé posuzoval zcela jinak a o mno­hém byl bych přemýšlel mnohem přirozeněji!“

„Nu, nu, na to není dosud pozdě,“ utěšoval ho mistr. „A pak, nezapomeň, chtěl jsi přece všechno prožívati sám! Snad právě proto ti to tvůj otec zamlčel.“

„Máš asi pravdu. Leč toto vyprávění úplně převrátilo obraz, který jsem si udělal o Božích služebnicích. Ale jsem rád, že jsem to směl aspoň teď slyšet.“

Od onoho dne udala se s jinochem změna, jíž si všichni povšimli. Byl nyní častěji viděn, jak za­myšlen stojí před květinou nebo u ptačího hnízda. Stal se laskavější a jeho rysy nebyly již tak odpu­zující jako dříve.

Pak se náhle rozhodl, že se zde již dosti naučil a že chce jíti hledat Gautamu. Siddharta navr­hoval, že pošlou nejdříve posla do horských kra­jin, aby zjistil, kde se Gautama zdržuje.

Leč Suddhodana nečekal na provedení Siddhartova plánu a jednoduše zmizel. Ujel na svém malém bílém koni, doprovázen dvěma sluhy. Ne­zbývalo, než spokojiti se tím, že aspoň znali cíl jeho cesty.

 

Amuruddba našel si nástupce, kterého nejdříve zapracoval a jemuž později předal svůj úřad. Jindy tak činný muž, sedával nyní lenošně pod rozlo­žitým stromem a dumal.

Nebyli zvyklí viděti Amuruddbu zahálet a také jemu se nečinný život pranic nelíbil. Začal churavěti a za několik měsíců zemřel.

Nikdo nebyl u něho v jeho poslední hodince. Večer uléhaje na lože, pravil k Anandovi:

„Dříve jsem se těšíval každý večer na ranní vstávání. Teď to již nemá pro mne smyslu.“

Pak více nevstal. Když se přátelé přišli na něho podívat, nalezli na jeho lůžku pouze bezduché tělo.

Uložili mrtvého do jeskyně poblíž Sariputty a před vchodem upevnili desku s nápisem: „Věrný Amuruddba“. Večer po pohřbu se Siddharta roz­hovořil :

 „ Bylo přece jen dobře, že jsem trval na tom, aby Amuruddba předal svůj úřad někomu mladšímu. Co bychom nyní dělali, kdyby byl neposlechl?“

Maggalana tiše, leč samozřejmě odpověděl:

„Byl by pak ještě mezi námi!“

„Jak to myslíš?“ vyzvídal mistr udiveně.

„Zemřel z omrzelosti života, který neměl již pro něho práci,“ zněla odpověď.

Tato odpověď vyvolala v nich nové myšlenky a začali hovořit o činnosti a zahálce. Siddharta vyprávěl také to, co mu jeho vnuk v této věci řekl. Jejich mínění se různila.

Bimbisara byl šťasten, že může po životě plném námahy a práce jednou úplně odpočívat.

„Věřím,“ pravil, „že na základě tohoto pocitu. vznikla také u brahmanů víra v nirvánu. Una­vení lidé s radostí vítají myšlenku na rozplynutí se v nicotu.“

Maggalana mu odporoval:

„Až budu moci odejít na onen svět, pak bych chtěl i tam pracovati,“ řekl zvolna. „Nečinné bytí, ať je kdekoliv, nemá pro mne ceny.“

„Proč takové protiklady?“ ptal se Ananda. „Spojte přece svá přání a tak se dostanete na dobrou střední cestu. Myslím si, že na onom světě budeme míti mnoho různých radostí, jež nás budou zaměstnávati, aniž bychom se museli na­máhati.“

 „Co o tom soudíš ty, mistře?“ ptali se.

„Myslím si, že na onom světě budeme se směti učiti dále. Všechno uvidíme jinýma očima a mno­hému porozumíme lépe než dnes. To nás povede dál a dále. Je možné, že se staneme vůdci oněch lidí z našeho národa, kteří hledají Věčného.“

Nato se opět vrátili k počáteční rozmluvě a Siddharta žádal přátele, aby žili, jak chtějí. Nechtěl by ještě někoho z nich ztratit z omrzelosti života.

Sám si však netajil, že jeho dny jsou sečteny. Poslal k svým synům a ke Gautamovi tajně posly, od nichž se dověděl, že Gautama právě přišel do Utakamandu, do poslední školy, kterou hodlal navštíviti. Siddharta jim vzkázal, aby si pospíšili, chtějí-li ho ještě vidět.

Pak se dal do přehlížení svých rukopisů, dělal poznámky, přehlížel všechna zařízení, ale činil tak jen letmo a nepromyšleně, zcela jinak, než tomu byli u něho zvyklí.

Jeho věrní byli tím upozorněni. Tázali se, není-li to snad nějaké zlé znamení. Neodvažovali se s ním o tom mluvit, ač on by si byl s nimi tak rád pohovořil, kdyby se byli zeptali. Kéž by přišel aspoň Suddhodana starší! Ale syn byl daleko.

Neklid ponenáhlu ustupoval stavu trvalého snění. Vyhledával samotu. On, který byl v po­sledních letech nejraději v kruhu svých učedníků, držel se nyní v ústraní neopouštěje často po mnoho dní komnatu, kde byl pohroužen v hlu­boké myšlení.

Kolem něho objevovaly se postavy, jichž dávno neviděl. Přicházeli k němu světlí poslové, kteří ho upozorňovali na to, či ono. Stýkal se s nimi a mluvil s nimi. Zdálo se, že již nemyslí na lidi ve svém okolí, ani na svoji úlohu mezi nimi.

Konečně, téměř současně, přišli oba jeho sy­nové. S Rahulou přišel i Gautama. Nikdo z nich si nedovedl představiti, že Siddharta, vždy tak čilý, žije nyní v naprosté odloučenosti.

Společně vstoupili do komnaty, kde ho za­stihli v nejhlubším pohroužení. Neslyšel jejich oslovení, takže se ulekli, zda již neopustil tento svět. Toliko jeho hruď se zvedala pravidelným oddechováním. Čekali dlouho. Tu ho jeden syn chtěl oslovit, ale Gautama zvedl varovně ruku do výše.

„Nevidíte“, zašeptal, „že s ním mluví posel Věčného?“

Když světlá postava, viditelná jen Gautamovi, opustila komnatu, Siddharta otevřel oči. Jeho ra­dost, když spatřil všechny tři muže státi vedle sebe, byla nezměrná.

Jeho první otázka neplatila jim, nýbrž jinochu, který odešel hledati bratra. Nikdo ho neviděl, ani o něm neslyšel. Starce to rozrušilo. Domlouváli mu, aby důvěřoval v pomoc, jíž se dostane i tomuto vnukovi.

Siddharta se nyní začal vyptávat na všechno, čím se obíral v posledním čase. Ale dříve, než mu mohli správně odpovědět, kladl nové a nové otázky.

Rozhodli se, že u Siddharty, který se loučil se životem, zůstane vždy jen jeden. Bude to pro něho snadnější. Jeho myšlenky se opět soustřeďovaly a zdálo se, že oživl.

Prohlásil Gautamu slavnostně za svého ná­stupce. Na Gautamovu prosbu o pokyny, jak si to neb ono představuje, odpověděl:

„Toho není třeba, Gautamo! Můj čas je ten tam a s ním prchly i mé myšlenky. Nesmíš pro­váděti všechno tak, jak já jsem zamýšlel, nýbrž tak, jak ty to s pomocí svého vůdce uvidíš. Je úsvit nové doby, staré zajde se mnou, nové přichází. K rozkvětu spěje v našem národě říše Pána všech světů.

Ty, Gautamo, jsi povolán stavěti dále na tom, co já jsem započal. Tebe provází síla nebes! Teď vidím mnohé, co mělo být lepší, ale čeho já ne­mohu už změnit. Vím, že tak učiníš ty.“

Jednoho dne si přál, aby byl donesen na veliké prostranství. Dokud nebyli všichni mužové shro­mážděni, odpočíval na svém lůžku, postaveném pod velikým stromem. Ale pak vstal a zaujal své obvyklé místo v jejich středu.

Jasnými a zřetelnými slovy se s nimi rozloučil. Řekl jim, že na příkaz Pána světů vyvolil Gautamu za svého nástupce. Tím se stává nejvyšší hlavou všech služebníků Věčného v celém národě.

„Milí přátelé, neřídí se to podle stáří, nýbrž podle moudrosti, propůjčené Věčným.Tebe, Gautamo, však prosím, podrž nadále jméno, které máš! Jméno Siddharta nechť zanikne se mnou! Dosáhl jsem svého cíle a brzy se probudím na onom světě.“

Pro každého měl ještě vlídné slovo. Pak poky­nul rukou všem na rozloučenou a dal se odnésti zpět do školy. S nikým již nemluvil. V myšlen­kách se již rozloučil s touto zemi.

Jeho rty se tiše pohybovaly, snažily se ještě něco říci. Najednou kolemstojící zřetelně zaslechli, jak vyslovil neznámé jméno. Pak zvolal:

„Můj pane, jemuž jsem se snažil sloužiti, ne­opouštěj mne v této hodině, která mi zjevuje mou nicotnost!“

Zdálo se, že ho obletují světlé postavy. Jeho obličej se vyjasnil a on zvolal ještě jednou :

„Ano, chci pomáhati svému národu, až přijdeš, abys jej soudil!“

To byla jeho poslední slova na zemi. —

 

Následující dni míjely jako ve snu. Truchlili pro Siddhartu, ale jeho odchod s tohoto světa ne­přišel nečekaně. Jeho poslední proslov vyvolal u nich silný dojem. Cítili, že s ním odešlo něco „starého“ a že „nové“ musí přijít.

Jak bylo dobře, že byl určen nový mistr a že nemuseli teprve hledati!

Gautama sám stál stranou. Obvyklé přípravy k Siddhartově pohřbu přenechal ostatním, leč podle malých, neznatelných změn, bylo možno pozorovat, že sám všechno řídí.

Maggalana prosil o dovolení, aby směl býti na stráži u bezduchého těla mistrova. Gautama se na něho pronikavě zadíval. Maggalana se již již obával příkrého odmítnutí, když v tom oči mla­dého mistra zazářily.

„Ano, Maggalano, muži ze všech nejvěrnější, jestliže se jeho duše k někomu z vás ještě jednou přiblíží, pak to budeš jen ty! Zůstaň u něho, pokud se jeho duše zdržuje nedaleko těla.“

Odkud znal Gautama nejskrytější myšlenky druhých? Stařec se s obdivem skláněl před touto velikostí. Poděkovav opustil komnatu a šel do místnosti, kde odpočívalo Siddhartovo tělo při­pravené k balzamování. Jako někdejší kněz se v tom nejlépe vyznal a proto mu byl svěřen tento úkol.

S modlitbou na rtech blížil se k loži. Nemodlil se však k Siddhartovi, ale vzýval Věčného a prosil, aby mistr, který nyní vidí mnohem více, než za svého života, směl jim všem pověděti ještě něco, co by jim mohlo pomoci vzhůru. Pak se s láskou ujal svého díla.

V té době seděli ostatní učedníci pospolu a do­mlouvali se o přípravách.

„Musíme rozeslati posly po celé zemi a ozná­miti Siddhartovu smrt,“ pravil jeden, maje radost, že na tuto velkou myšlenku připadl první.

Ostatní s ním souhlasili.

„S pohřbem musíme počkati tak dlouho, až se poslové vrátí,“ projevil svůj náhled Bimbisara.

Ale pak se rozhodli, že nesmějí něco takového podniknouti, dokud se nezeptají Gautamy.

Ananda se nabídl, že s ním promluví. Když se zmínil, že musí býti vysláni poslové do klášterů a škol, aby oznámili Siddhartovu smrt, dostalo se mu klidné, přátelské odpovědi:

„Již se stalo!“

Ananda poplašen vracel se zpět k přátelům. Všichni přece věděli, že v posledních dnech nikdo neodjel!

„Spatně jsi asi rozuměl! Gautama snad řekl, že toto opatření není podle jeho mínění nutné,“ mínil Bimbisara.

Všechny je to rozrušilo. A nyní také nevěděli, mají-li čekati na zprávy z klášterů. Tentokrát roz­hodl se Bimbisara, že se Gautamy zeptá sám.

„Ti vedoucí, kteří jsou hodni zúčastniti se mi­strova pohřbu,dostaví se jistě v pravý čas,“ ujišťoval Gautama s naprostou jistotou.“Jelikož Maggalana tělo již nabalzamoval, můžeme počkati, až bude hotova i tabule.“

„Je rozhodnuto již o nápise?“ tázal se Bimbi­sara a Gautama odpověděl, že umělec již na ní pracuje.

Neméně vylekán, než prve Ananda, vracel se nyní také Bimbisara do domu odpočinku.

„Nedá se říci, že by Gautamovi chyběla úcta k stáří,“ ujišťoval Bimbisara, „ale stěží se kdo od­váží na něco se ho zeptat. Jeho oči zdají se proni­kati tazateli až do ledví. Jeho odpověď je vždy ta­ková, že maně vzbuzuje domněnku, že považuje otázky za naprosto zbytečné.“

 „Ono nové, o kterém Siddharta mluvil, se již hlásí,“ pravil Ananda žertem. „Musíme si na to zvykati.“

Jeskyně, která měla pojmouti tělo zemřelého mistra, byla připravována s péčí a láskou. Jednoho jitra, když mužové chtěli prostříti na podlahu rohož, zjistili, že celá jeskyně je vyzdobena bílými kameny, jakých bylo použito ke stavbě školy.Od­kud se vzal ten kámen tak najednou? Kdo to udělal?

Jakýsi stařec, pomáhající kdysi při stavbě, vy­tušil, že je to práce bytostných pomocníků. Vy­právěl, jak byly tenkrát postaveny základní zdi z bílých kamenů.

Mohl míti pravdu. Jen Bimbisara si nedovedl představiti, že by bytosti, které nejsou z masa a krve, mohly pohnouti tak těžkými balvany.

„Než tomu uvěřím, musím to napřed vidět!“ řekl pokyvuje hlavou.

Bylo by tak prosté zeptati se na to Gautamy. On to přece musí věděti! Ale nikdo se toho neodvážil. Jakási plachost je zdržovala v uctivé vzdálenosti od mladého muže, který vyrůstal mezi nimi, spjat se všemi, kteří tehdy žili na hoře. Ale zdál se jim býti úplně jiný, než v oné době.

(Činnost bytostných pomocníků nemá té umělecké tvoři­vosti, jako práce provedená lidskou rukou, nýbrž projevuje se „přirozeným“ přesunem země a kamenů.)

Jeho vzpřímená postava vypadala mnohem vyšší. Světlé proudění, které z něho vyzařovalo, halilo jej pláštěm nedotknutelnosti.

A zatím co všichni obraceli své myšlenky na líc i na ruby, takže nakonec ztratily svou hloubku, byly roztříštěné a mělké, sedával Maggalana den po dni v tiché komůrce, kam docházíval zpravidla ráno a večer jen Gautama.

Jeho ustavičné modlitby byly vyslyšeny. První den čekání minul, když náhle spatřil Siddhartovu duši. Aspoň zjev, který se mu ukázal, za ni pova­žoval.

Stála před ním světlá bytost, která upomínala svými rysy i postavou na Siddhartu. Byla však mlhovitá, průhledná, lehce pohyblivá. Brzy se po­dobala vyšlehujícímu plameni, brzy se vznášela jako lehký závoj. Nezjevovala se stále, ani nemlu­vila. Objevila se neočekávaně a také tak zmizela. Byl to Gautama, který ji přiměl k mluvení. Stál modle se vedle Maggalany, když se postava opět objevila. Laskavě se na ni díval, nejsa ani v nejmenším překvapen.

„Siddharto, nesmíš se ještě odpoutati od své po­zemské schrány? Počkáme raději s pohřbem, až budeš moci započíti se vzestupem. Bude to pak pro tebe snadnější.“

Tichý hlas nesl se prostorem, Maggalana ne­mohl říci odkud přicházel:

 „Děkuji ti, Gautamo, požehnaný Páně! Děkuji Pánu světů, že vše, co jsem nechal nedokončeno, směl jsem vložiti ve tvoje ruce. To mi umožní vzestup. Jinak bych byl ještě dlouhý čas upoután k svému nehotovému dílu.“

Maggalana se zachvěl. Jak může veliký mistr mluviti takovým způsobem o své pozemské práci, jíž věnoval všechny své síly! Nevyslovil sice svou myšlenku nahlas, ale jeho myšlenkám rozuměl jak Siddhartův duch, tak i Gautama.

Znovu zazněl prostorem hlas, jemný jako dech: „Již za svého života na zemi jsem věděl, že jsem v posledních letech ochabl. Omlouval jsem se vy­sokým stářím. Nyní vidím, že žádný úsek našeho života nás neopravňuje k tomu, abychom nevynaložili všech sil k službě Věčnému. Řekni to ostatním starcům, Maggalano! Dům odpočinku je zkázou všech! Nechť je zrušen! I pro ty, kteří zestárli, je ještě tolik úkolů! Je třeba se jen po nich poohlédnout!“

„Siddharto, ještě stále hloubáš?“ ptal se Gau­tama láskyplně. „Nepoznáváš tam, kde nyní jsi, že lpění na myšlence, která nás utvrzuje v tom, že jsme něco udělali špatně, nás nepřivádí dále? Odvrať se od země i od „svého díla“, jak tomu ří­káš! Nemáš s ním již nic společného. Obrať se du­chem nahoru, a začni se vzestupem!“

Jak veliký musel býti Gautama, že mohl dávati napomenutí Siddhartovi! Maggalana zíral užasle, ba téměř zbožně na dosud mladistvého •   mistra, v jehož rysech se odrážel nebeský mír.

Postava zmizela a několik dní nebyla k vidění. Již to chtěl Maggalana oznámiti Gautamovi, když se znenadání duchovitá bytost opět projevila. Byla jemnější, průzračnější a hlas, oslovující Maggalanu, byl ještě tišší.

„Ó, věrný, ujmi se starců! Nechť neochabují ve své činnosti! Ať si vezmou příklad z tvé ne­únavné činnosti a snaží se pracovat každý podle svých sil.

Gautama vás povede správnou cestou. Napraví četné mé chyby a uvede na pravou míru to, čemu jsem nesprávně učil. Věřte mu, mějte k němu důvěru!“

Než Maggalana mohl odpovědět, postava zmi­zela a nikdy víc se neukázala.

Na horu Věčného se scházeli učedníci zemře­lého mistra a jim blízcí. Bylo jich tolik, že bylo nutno postaviti stany, aby mohli býti všichni ubytováni.

Přišli vedoucí klášterů, jak mužové, tak i ženy z celé širé země. Přijížděli tak rychle, jak jim to okolnosti dovolovaly.

Bimbisara s Anandou se tu a tam vyptávali:

„Jak jste se dověděli o mistrově smrti?“Odpo­věď byla stále táž:

„Poslové přišli!“

Odpovědi byly tak rozhodné, že se neodvažo­vali vyptávati dále.

A nyní určil Gautama přesný den pohřbu. Zařídil vše jinak, než bylo dosud zvykem. Večer před slavností, jak pohřeb pojmenoval, bylo Siddhartovo tělo doneseno do krásně vyzdobené jeskyně.

Bílé kameny jen zářily a kolem nich byly ro­zestaveny květiny. To bylo vše. Ani drahocenná látka, ani stříbrné nebo zlaté předměty nezdobily hrob. K nohám lůžka byla postavena prostá miska s kadidlem, vedle níž usedl Maggalana, který chtěl i tuto poslední stráž převzíti sám.

Příštího jitra při východu slunce, shromáždili se mužové a ženy na volném prostranství. Až dosud se ženy nesměly zúčastniti slavností. Jest­liže někdy z určitých důvodů směly naslouchati Siddhartovým proslovům, pak se musely spoko­jiti tím, že směly státi vzadu za muži.

Tentokrát tomu bylo jinak. Sám Gautama je dal zavolati a zavedl je do středu prostranství, kde měly kolem vysokého kamene utvořiti vnitřní kruh.

Bílý kámen byl téhož druhu, jakého používali k stavbě. Třpytil se čistotou a jasem. Kdo to byl, kdo jej dovedl postaviti přes noc? Na něm stála miska překrásného tvaru, v níž hořelo vonné kadidlo, vydávajíc namodralý, k nebi stoupající dým.

Vedle kamene stál Gautama s Rahulou. Vzadu za ženami stavěli se mužové, tak jak přicházeli, v stále širším kruhu. A za nimi, na zemi a ve vět­vích stromů seděly na bobku opice. Ani sebe­menším pohybem neprozradily svou přítomnost.

Lidé, jichž vnitřní zrak byl otevřen, mohli vi­děti zástupy velkých i malých bytostí, jak se vznášely mezi lidmi a nad nimi.

Gautama promluvil. Jeho jasný hlas nesl se širou plání:

„Vy věrní! Musíme se rozloučiti s naším mistrem, který vnesl do života nás všech to nej­lepší, co máme: vědění o Pánu všech světů.

Dnes ukládáme jeho tělo do hrobky, kterou ruce jeho bytostných přátel tak krásně vyzdobily, že bychom toho nikdy sami nebyli dokázali. Byly to také jejich ruce, které nám postavily tento ká­men jako místo, odkud mají nadále vystupovati vzhůru k Věčnému oběti našich modliteb.

Jeho tělo vracíme zemi, s kterou byl spjat vzá­jemnými pouty lásky. Jeho duše nastoupila cestu do světlých výšin. Vzestup bude sice namáhavý, ale nedaleko stojí pomocníci, připravení ku po­moci. Kdo z nás je si vědom, že mu dluží dík, ten vzdej tento dík modlitbou, která vystupujícího láskyplně podepře.

Shůry byla mi dána slova, jež zdobí jeho ná­hrobek: „Ten, který dosáhl svého cíle na zemi, Siddharta — stal se tím, který se probudil na onom světě: Buddha.“

Přátelé, chápete co to znamená? Siddharta změnil se v Buddhu. Probudil se na věčnosti, kterou již nikdy nemusí opustit. To, co mu do­sud chybí, aby se mohl navrátit v domov své duše, to nyní získá při svém vzestupu.

Radujte se, že uzavřel kruh svých životů na zemi! Radujte se, že směl dlíti mezi námi, že byl naším učitelem, našim mistrem!

Gautama se vroucně pomodlil a po něm se ujal slova Rahula:

„Milí přátelé, stojím před vámi na příkaz Věč­ného! On sám vyvolil Gautamu a dal ho připra­vit za vašeho vůdce.

Má začít něco nového, tak zněla Siddhartova slova. On věděl, že Gautama není našeho druhu, věděl, že jeho, který pochází z jiných sfér než mý, Pán všech světů nám lidem pouze propůjčil. Má nám všem sděliti vědění, které nosí živé v sobě, abychom snáze mohli jíti vědomě cestou, kterou nám Věčný předurčil.

Poslouchejte svého vůdce! Následujte ho, ne­boť chce všechny, kteří jsou dobré vůle, vésti vzhůru. Nezůstávejte lpěti na starém, jež jako přechod k lepšímu bylo svou dobou správné, ale které musí nyní zmizet, aby uvolnilo místo lep­šímu. Nechť modlitby udržují vaše duše vždy a v každý čas otevřené, neboť pak se vám také shůry dostane síly, abyste ji mohli předávati dále těm, kdož k vám přijdou!

Nikdy neumdlévejte ve své činnosti!“

Po těchto slovech se rozhostilo naprosté ti­cho. Každý se snažil, aby si z toho uchoval pokud možno nejvíce. Všichni cítili, že do jejich života vešlo něco velikého. Plaše vzhlíželi k mladistvému vůdci, který zde před nimi stál tak prostě.

Nyní dal znamení k rozchodu. Ve skupinkách, jak to nařídil, odcházeli k hrobce, nahlédli do­vnitř a rozloučili se s mrtvým.

I Maggalana se zúčastnil slavnosti na prostran­ství u kamene a do jeskyně již nevkročil. Když se poslední vrátili zpět, byla na pokyn Gautamův přinesena náhrobní tabule, na níž byla vyryta slova, která jim právě byl řekl.

Bílý kámen, na němž se zlatě třpytila vytesaná slova, čistě zářil. Tichý šepot jako dech vánku nesl se kolem:

„Siddharta se stal Buddhou!“

Všichni napjatě přihlíželi, dokud tabule ne­byla zasazena na svoje místo. Poté opustil Gau­tama s Rahulou prostranství, následováni ostat­ními. Od onoho dne se již nikdy neukázaly opice na hoře Věčného.

 

Život na hoře vrátil se opět do svých kolejí. Dosud zde byli všichni hosté, kterým Gautama vzkázal, že si přeje, aby zde zůstali tak dlouho, pokud s nimi nepromluví.

Někteří z nich zahloubali se do rukopisů, kte­rých nebylo nikde tolik, jako na hoře Věčného. Jiní hovořili mezi sebou o různých otázkách a sdělovali si myšlenky, jež je zaměstnávaly. Ačkoliv zde bylo veliké množství lidí, nebylo zde hluku ani neklidu. Rozhovory byly vedeny polohlasně, nikde nebylo slyšet prudkých, nechutných debat a sporů.

Až jednoho dne byli muži i ženy opět svoláni na veliké prostranství. Mužové, aniž jim kdo co říkal, ustoupili do pozadí a uvolnili tak ženám místo uprostřed kruhu.

Gautama stál vedle vykuřovadla, kdežto Rahulá se svým bratrem Suddhodanou, vmísili se mezi zástup mužů.

„Přátelé, vyzval jsem vás, abyste přišli sem na toto místo, protože nemáme tak velké místnosti, abychom se do ní všichni vešli. Rád bych si s vámi promluvil o tom, jak si představuji nej­bližší budoucnost a co považuji za důležité. Prosím, abyste každý bez ostychu projevil svůj náhled. Přeji si, abychom vyslechli každého jednotlivce. O všem se pak společně poradíme.

Přátelé, již od svého příchodu na horu pře­mýšlel jsem o tom, že nemáme modlitebny a ne­konáme pravidelných pobožností. Siddharta měl pro to své důvody, jimž jsem rozuměl, leč které jsou nyní bezpředmětné. Doba se změnila a my smíme nyní pomýšleti na stavbu domu Věčnému. Kdo není téhož názoru, pozvedni ruku!“

Zkoumavě rozhlédl se kolem. Zvedlo se mnoho rukou.

„Přátelé, můžete mi říci, proč smýšlíte jinak?“ tázal se povzbudivě.

Ozvalo se mnoho odpovědí současně. Gautama se dal do smíchu a jeho obličej smíchem zkrásněl tak, že se zdál téměř nadpozemsky krásný.

„Musíte mluviti jednotlivě, jinak si vůbec nebudeme rozuměti. Začněme zde,“pravil, uka­zuje při tom na Bitnbisaru, který stál v jeho blízkosti.

 „Já si myslím, že to, co bylo dobré za Siddharty, nemusí být tak brzo po jeho odchodu měněno,“ zavrčel stařec.

„Bimbisaro, tvá věrnost tě ctí,“ odpověděl Gautama, „ale vzpomeň jen, že on sám poukázal na nové, jež musí přijít.“

„Zde na hoře můžeme sice chrám vystavět,“ ozval se další muž, „ale dole v údolích budeme míti potíže s brahmany, budeme-li chtít stavět.“

„Proto také postavíme chrám nejdříve zde na hoře. Další se pak uvidí,“ odpověděl rychle Gau­tama.

Mnoho vztažených paží kleslo. Většina mužů zabývala se těmito námitkami. Pak bylo slyšet ještě několik jednotlivých vět jako: „Na stavbu nejsou prostředky“ nebo „chrám Věčného musí se svým zevnějškem lišiti od dosavadních staveb toho druhu. Kdo navrhne k němu plán?“

I tyto řeči byly brzy vyřízeny, takže nakonec bylo rozhodnuto postaviti chrám na hoře Věčného.

„Se stavbou začneme pokud možno brzy,“ sli­boval Gautama. „ A k vysvěcení opět vás všechny svolám. Bude to veliká, posvátná slavnost, na kterou buďte stále připraveni!“

Všichni měli radost a zřejmě ji dávali najevo. Potom se Gautama rozhovořil ještě o všeličems, čeho si povšiml při svých návštěvách v různých klášterech a školách.

 „Je správné,“ pravil, „že se v hlavních věcech řídíte tím, čemu jste se naučili zde na hoře. Siddharta dostal k tomu směrnice od svého svět­lého vůdce a víme proto, že jsou ve smyslu Věč­ného.

Nebylo by však správné, abychom nepro­myšleně a bez uvážení chtěli všechno jen napo­dobit. Lidé žijící na severu liší se podstatně od lidí z jihu, východu a západu. Musíte se především ří­diti vnitřními a vnějšími potřebami obyvatelstva, neboť jste zde k vůli lidem, nikoliv oni pro vás.“

„Jak to myslíš, Gautamo?“ tázal se jakýsi stařec.

„ Myslím na to, že v krajinách, kde se snadno šíří nemoci, musí býti věnována mnohem větší péče tělům i mezi obyčejným lidem. Zde na hoře, kde nepřijdeme téměř do styku s ostatním oby­vatelstvem, plně stačí naše denní koupele a omý­vání, ale všude jinde, žebráci i ti, které navště­vujete v jejich chýších, znamenají pro vás možnost nákazy. Proto jste-li ve styku s takovými lidmi, musíte dbát daleko více na čistotu a musíte se také snažiti vychovati lid k největší čistotě.

Zde na hoře používáme k nošení břemen koní a malých chundelatých mezků. V krajinách ko­lem Utakamandu a Magadhy musíte používati slonů, kdežto na západě jsou nejvhodnější vel­bloudi. Vy však houževnatě lpíte na koních, pro­tože jich používal Siddharta. Zamyslete se jen, jaké výhody by přinesli takoví dva sloni klášteru!“

Nyní porozuměli, co mínil svými slovy a slíbili, že se v budoucnu vystříhají všeho napodobování.

Od toho dne se začali hosté rozjížděti. Odjížděli společně ve skupinkách. Stany mohly být opět strženy a posléze obyvatelé hory osaměli. Pocit prázdnoty, který se začínal již již vkrádati, Gautama včas zažehnal.

Maggalana oznámil přátelům Siddhartův vzkaz. Čekal, že opustí dům odpočinku. Leč ni­komu z nich to ani nenapadlo, ačkoliv museli vi­děti, že se Maggalana uchýlil se svým psaním opět do malinké klášterní cely.

V sepisování svých povídek, jichž náměty si přinášel ze svých toulek po zahradě, byl neúnavný. Mimo to převzal do opatrování část veliké květi­nové zahrady. Bylo-li sucho, tu neúnavně vláčel vodu a v době dešťů vyvažoval úponky, okopával rostliny a staral se pečlivě o svoje svěřence.

Ostatní nedělali docela nic. To se mu nelíbilo a proto se rozhodl, že je ještě jednou napomene.

Jednoho dne ho Ananda pozval, aby navečer přišel do domu odpočinku a trochu si s nimi po­hovořil. Sel rád, jsa přesvědčen, že by nenašel ví­tanější příležitosti.

Deset starců pohodlně rozložených čekalo na něho. Radostně ho přivítali, vyptávajíce se, není-li ještě syt svého maličkého bytečku.

„Tvůj starý pokoj čeká na tebe!“ zvolal jeden z nich, zatím co druhý zpola posměšně prohodil: „Maggalana má strach, že by stykem s námi při­šel o svoje šťastné náměty k povídkám!“

„To není to, milí přátelé, vidíte přece, že jsem přišel, začal oslovený jaksi váhavě. „Od okamžiku, kdy mi Siddharta svěřil úkol postarati se o zru­šení tohoto domu, je mi zhola nemožné v něm bydlet. Byl bych tak rád, kdybyste i vy jej opu­stili.

Siddharta řekl, že pro každého z vás je zde dosti úkolů, na které stačí vaše ubývající síly. Jen se otažte Gautamy, nevíte-li sami, jak a čím byste mohli býti užiteční.“

„Sám Siddharta se nám postaral o tento vskutku zasloužený odpočinek,“ namítal Ananda. „Rozuměl jsi mu asi špatně, když ses domníval, že ho slyšíš. Kdyby si byl nepřál, abychom byli za svoji práci nějak odměněni, nebyl by řekl, aby­chom žili, jak je nám libo. Nikdo již nemá zemřít z omrzelosti života.“

„0, Siddharto!“ pomyslel si Maggalana, jak trpce nyní sklízíš, co jsi neuváživ zasel!“ Nahlas však řekl:

„Přátelé, věřte mi přece! Mistr přehlížeje s výše svůj život poznal, že právě tento výrok byl ne­správný. Chtěl vás uvarovat nesnází a škod a proto vám to vzkázal. Nechcete-li ho uposlechnouti, pak mu jen ztěžujete jeho vzestup. Vaše nesprávné jed­nání postihne jeho, protože on byl toho příčinou.“

Ale ani tato slova, Maggalanou jen těžce pro­nášená, nezapůsobila na starce, kteří si již příliš zvykli na pohodlí, než aby se jej mohli zříci.

Na chvíli byl zaujat myšlenkou, že se musí obrátiti o pomoc ke Gautamovi. Leč opět ji zavrhl, poněvadž mu to připadalo, jako vyvyšování nad ostatní, jako by na ně žaloval. Nakonec se tím vroucněji modlil za svoje přátele.

 

Gautama tou dobou vypracovával plány podle obrazů, které dostával shůry. Prosil bytostné o ka­meny a když jeho prosba byla splněna, začal na volném prostranství, kde se shromažďovali, sta­věti chrám.Práce bylo dost a dost a najednou starci v domě odpočinku byli vyzváni, aby se ujali ta­kových úkolů, na něž stačí jejich síly.

To se jim nelíbilo. Radili se mezi sebou a došli k názoru, že výzvy musí uposlechnouti a že se musí chopiti práce, ne však nadlouho. Pak budou hledět, aby se opět co nejdříve dostali do ústraní.

Přidělené úkoly nebyly sice těžké, ale jejich provedení muselo býti přesné a předepsaná doba dodržována. Právě to přicházelo starcům za těžko. Večer, když po denní námaze odpočívali, hovo­říce o práci, kterou dnes vykonali, vstoupil mezi ně Gautama.

Poděkoval jim, že tak ochotně zaskočili v době, kdy je nedostatek pracovních sil. Práce bude čím dál tím více a proto je dobře, když si nyní na ni pomalu opět zvyknou.

Ještě jedna záležitost ho tíží. Dům odpočinku se musí zbourat. V klášteře je dostatek volných komůrek, kam by se mohli všichni uchýlit. Nej­lépe by bylo, kdyby šli hned s ním a usadili se v novém prostředí.

Aniž jim poskytl času, aby mohli tuto novotu prodebatovati, přátelsky a vlídně je pozvav, vzal je s sebou do kláštera a usadil jednoho sem a dru­hého tam, pokud možno nejdále od sebe.

„Přijmete to jistě s povděkem,“ pravil laskavě, když večer, unavení prací, přijdete domů a budete moci plně vychutnati klášterního klidu. Jelikož není dovoleno po večeři mluvit, může se každý z vás před spaním oddati myšlenkám na Věčného.“

Zákaz mluvení byl pro ně něčím novým. Pří­štího dne se dověděli, že tento příkaz zavedl Gautama teprve před nedávném. Bratři se z toho jen radovali, poněvadž večery byly jejich jediné chvíle, kdy se mohli nerušené zabývati sami sebou.

„My potřebujeme klidu,“ řekl jeden ze star­ších bratrů, „a poněvadž to nováčci dosud nevědí, rušili nás často svými bláhovými, neužitečnými řečmi.

Starcům se nelíbilo, že se mají ještě jednou podřizovati kázni, ale pak se přece podrobili. Dům odpočinku byl zbourán, ale na jeho místě nebylo zatím postaveno nic, takže Ananda mínil, že jistě nebylo zapotřebí tak velikého spěchu.

Stavba chrámu vůčihledě pokračovala. V noci pracovali bytostní, ve dne lidé. Gautama byl na stavbě dnem i nocí. Nikdo nemohl říci, kdy vlastně odpočívá.

Přesto byl svěží a silen, vypomáhaje i při těch nejtěžších pracích. Žádnou práci nepodceňoval, zaskočil všude, kde někdo scházel a stal se tak všem živým příkladem svých slov, že práce člověka ni­kdy nesnižuje.

I ženám svěřil práci. Musely zhotoviti rohože pro chrámovou podlahu.

Podlaha byla sice vyložena tak jako stěny bí­lými kameny, ale nohy po nich notně klouzaly a v době dešťů by bílé kameny příliš trpěly. Proto měly býti pokryty barevnými rohožemi.

V některých krajinách dovedly ženy zvlášť zručně tkáti. Odtud si Gautama vyžádal látky, kterých chtěl použíti na závěsy. V okolí Utakamandu pletly ženy nádherné věci z lýka. I těch bylo možno použít v novém chrámu.

Jednou, když Gautama stál na staveništi, ra­dostně pohlížeje na okrouhlé zdivo, přistoupil k němu mladý muž, který se díval stejně mlčky a se zalíbením na stavbu.

Byl to Suddhodana mladší, který se nenadále vrátil. Vyrostl, byl štíhlý a z jeho tváře do hnědá opálené, upíraly se jasné oči na bratra.

„Přišel jsem, abych se stal tvým sluhou! Neodháněj mne od sebe,“ prosil pokorně.

Gautama se usmál.

„A přece tě pošlu pryč!“

Mladík se zalekl, ale starší mluvil dále:

„Právě jsem si přál, kdybych tak měl někoho, komu bych mohl svěřit nutné poslání. A tu při­cházíš právě ty! Nahoře v Himalájích, v krajině, kde byl vychován náš otec, jsou místa, kde se lijí průhledné, pestré skleněné plotny. Musíš vyhle­dati ta místa a zmíněné plotny mi přivézti!“

Suddhodana měl radost z úkolu, který mu byl svěřen a vyptával se na různé podrobnosti. Nato v průvodu několika sluhů s nákladními zvířaty odjel.

Gautama mu radil, aby jel napřed k otci, který mu přesně poví, kudy půjde. Byl by mu mohl sice také sám cestu popsat, protože jeho vůdce mu přesně vysvětlil, kde najde správné plotny, ale považoval za důležitější, aby se jinoch napřed ukázal rodičům. Byl vzdálen z domova příliš dlouho.

Chrám rostl a duší Gautamovou míhala se jedna myšlenka za druhou. Zdálo se mu, jako by mimo tohoto zevního, viditelného chrámu měl býti na zemi vybudován i chrám duchovní, jehož nosné pilíře by byly zapuštěny ve všech knížetstvích národa.

„Těmito sloupy jsou kláštery a školy,“ přemýš­lel. „To je správné a podle potřeby mohou býti vždy rozmnoženy. Ale tak, jako náš chrám bude míti na svém vrcholu průhlednou kopuli, tak také duchovní stavba musí směřovati vzhůru a všechny sloupy musí se sbíhati v jedno.“

Tímto duchovním střediskem měla býti hora Věčného! Je jím také skutečně? A je-li jím, pak musí býti přístupna všem! Nemají míti vedoucí škol a klášterů s horou lepší spojení než dosud?

Siddharta povolával muže na horu, kdykoliv se zabýval něčím zvláštním. Nebylo by lépe, kdyby přicházeli pravidelně v určitý čas? Tím by se také již v zárodku potlačilo nebezpečí, že by vedoucí škol nebo klášterů vtiskl celku svůj ráz.

Gautama neúnavně přemýšlel dále, radil se se svým vůdcem a tázal se na vůli Věčného. Než byl pozemský chrám dokončen, vypracoval také směrnice pro výstavbu chrámu duchovního.

Chtěl navštíviti kláštery v zemi, ale pokud ne­byla stavba chrámu dokončena, nemohl se vzdá-liti. Nikdo nevěděl, jak má stavba vypadati, nikdo se správně nevyznal v plánech zaznamenaných Gautamou.

Tři roky přešly od chvíle, co bylo započato se stavbou, než mohl Gautama opět svolati muže na horu. Ani tentokrát nevyjeli poslové a přece Gautama výslovně řekl, že vedoucím poslal zprávu. Tu jeden z učedníků odvážil se zeptati, kohože to poslal se vzkazem.

„Copak vy to nevíte?“ smál se Gautama. Ma­ličcí služebníci Boží rádi vyřizují podobné pří­kazy. Říkají to od úst k ústům a taková zpráva se dostane v neuvěřitelně krátké době na místo svého určení, kde je pak předána lidem, kteří bytostným rozumějí.“

Že na to sami nepřišli! Vždyť je to tak prosté! Ve dnech před vysvěcením chrámu bylo ještě plno práce s různými přípravami k pořadu slav­nosti. Ženy vily věnce a květinové závěsy, dívky nacvičovaly taneční kroky a v jejich ladných po­hybech odrážela se veliká zbožnost.

Někteří z mladších obyvatelů hory vyhledali Gautamu.

„Nechceš si zvolit z našeho středu také učed­níky?“ tázali se.

Tázaný zavrtěl hlavou, ale muži byli ne­ústupní.

„Siddharta měl učedníky a také jiní mudrci je mají! Hleď, my tě ctíme, jako svého mistra, dovol nám, abychom směli býti tvými učedníky. Naše věrnost buď naším díkem!“

„Toho není mezi námi třeba,“ řekl Gautama.

 „Učedníky může míti jen ten, kdo je opravdovým mistrem a tím já nejsem. Jsem pouze sluhou Věč­ného, jimiž i vy chcete býti! Jsem tedy vaším bratrem, nikoliv vaším mistrem. Spojte svou věr­nost s mou, ale přinášejte ji Pánu všech světů, nikoliv mně! Jemu děkujeme za vše, čím jsme a co víme! Na to nikdy nezapomínejme!“

Znovu byly postaveny stany jako při pohřbu Siddhartově. V místech, kde stával dům odpo­činku, byla postavena dřevěná budova pro ženy.

Všechno bylo zařízeno prostě, účelně, ale krásně.

Hosté přicházeli. Na hoře vládl čilý ruch. Mezi pozvanými byl i Suddhodana otec a Rahula syn.

Gautama je zavolal ne proto, že to byli jeho příbuzní, nýbrž proto, že se na ně díval jako na sloupy duchovního chrámu. A oni to cítili.

Přesto, že Gautama byl k nim vlídný a laskavý, byl i jim tak vzdálen, jako všem ostatním. Zdálo se, že stejnou láskou miluje všechno tvorstvo a jeho péče, že platí všem.

Zasvěcení chrámu bylo určeno shůry. Spolu­práci bytostných bylo možno ve všem jasně vy­tušit. Nikdy nezářila obloha takovou modří, nikdy slunce tak zlatově nesvítilo. Jemný, chladný vánek přinášel s sebou sladkou vůni květin, ba zdálo se, jako by se v něm chvěly zvuky milostných, lahod­ných tónů.

Tiše, beze slov, radili se lidé před školou.V předu šli starci, za nimi ženy a naposled téměř nepře­hledný zástup mužů.

Sisana se skupinou dívek stála ve chrámové bráně, čekajíc na příchozí. Na každém ze širokých schodů stály děti v bílých šatech, držíce v rukou květinové závěsy.

Jejich středem ubíral se dlouhý průvod vzhůru. Nyní dosáhl první brány, jež se pod lehkým stis­kem Sisaniny ruky rozlétla.

Účastníci přicházející ze slunečního jasu byli oslněni záplavou světla,která vycházela z chrámu. Jak to bylo možné? Neodvažujíce se pozvednouti očí, kráčeli se skloněnými hlavami za Sisanou. Mladí mužové čekající uvnitř chrámu je uváděli na místa Gautamou vykázaná.

Prostorem rozezvučely se tóny, sice pozemské, ale přesto svou líbezností unášely srdce vysoko vzhůru.

Skloněné hlavy se zvolna pozvedaly. Všude, kam oči pohlédly, samá krása! Sluneční světlo pro­nikalo barevnou skleněnou střechou kopule a zbarvovalo se, jiskřivě se lámajíc v přehojných broušených drahokamech.

Uprostřed rotundy stál bílý kámen, postavený již dříve bytostnými. Na něm žhnula drahocenná číše vzácné umělecké práce ze zlata a rudých drahokamů.

Gautama přistoupil ke kameni. Vztáhl paže do výše žehnaje chrámu vystavěnému ke cti Pána všech světů. Dívky při zvucích hudby začaly tan­čit svůj posvátný rej. Ověnčily kámen květinami a ustoupily pak stranou.

A nyní začal Gautama mluvit. Jeho hlas nesl se chrámovou prostorou a zněl úplně jinak,než venku pod širým nebem. Přítomní pozvedli všichni své hlavy, jako by se chtěli přesvědčit, zda je to skutečně jejich mladý mistr, který k nim pro­mlouvá.

„Když jste prve vystupovali po stupních chrá­mových — jichž je jedenadvacet — stály po obou stranách světlé dívčí postavy s květinovými řetězy v rukou a sledovaly, jak stoupáte vzhůru. Měly vám obrazně znázornit stupně na onom světě, po kterých se musí vaše duše krok za krokem ubírati. Aby mohla stoupati od jednoho stupně ke druhé­mu, musí vynaložiti všechny své síly. Není však sama. Nedaleko ní stojí světlé bytosti připraveny pomáhati jí vzhůru.

I to, že to byla právě Sisana, žena, která vám otevřela chrámovou bránu,bylo chtěné. Pán světů stvořil ženu světlejší a lehčí, aby kráčela před ná­mi muži a urovnávala nám cestu. Na to vše jsme během svých pozemských životů zapomněli. Nyní vám to znovu připomínám.

Mužové, ctěte ženy, které vám pomáhají uchovati mravní čistotu a které tvoří spojení se svět­lými výšinami!

A vy, ženy, chovejte se tak, abyste i v tom plnily vůli Věčného! Učte své sestry poznávati, jaký účel má jejich bytí na zemi.

V tomto směru naše země příliš mnoho pro­meškala! I zde musí býti všechno nové. Pomáhejte mi v tom, vy všichni, kteří chcete býti služebníky Věčného!“

Pak mluvil Gautama o duchovním chrámu, který má býti zbudován, o sloupech a kopuli, která by se duchovně klenula nad celým národem.

„Slyšte nyní, co Věčný mými ústy určuje:

Každý vedoucí musí strávit vždy třetí rok zde na hoře Věčného. Musí se postarati o to, aby jeden z bratři mohl převzíti na ten rok vedení. Když se pak po dvanácti měsících vrátí zpět do kláštera nebo školy, pak bratr, který ho po dobu jeho ne­přítomnosti zastupoval, přijde na horu a ztráví zde rovněž jeden rok. Sestry si budou počínati právě tak.

Tím se bude udržovat nejen stále živá výměna myšlenek, plánů a zařízení, nýbrž především všichni tím duchovně porosteme.

Já sám však nezůstanu na hoře. Každý rok bude mne zastupovati jiný bratr, který bude k tomu pokaždé určen. Budu projížděti zemí od školy ke škole, zvláště tam, kde dosud škol není a budu hlásati a vyprávěti o Věčném. Celý národ má býti probuzen z duchovního spánku. Sám Brahma, který je sluhou Věčného, si nepřeje, aby větší část našeho národa se zastavila v jeho uctívání. Je naší povinností přesvědčiti brahmany o polovičatosti jejich víry.

Ale slyšte mne, přátelé: máme je přesvědčo­vati, vy i já, především svým životem, silou své víry a radostným činem.Pak budou donuceni ze­ptati se nás: „Bratři, kdo vám pomáhá?“ Teprve pak smíme mluvit.

Dříve by to nebylo nic platné. Kdo nepřesvěd­čuje sám sebou, svou bytostí, ten nechť raději mlčí! Není k užitku, spíše ke škodě. Abychom mohli býti lidem skutečnými vůdci, musíme vy­loučiti a včas zabrániti všem nešvarům. Domní­váte se, že bychom sloužili Věčnému, kdyby­chom k vůli němu rozpoutali v zemi různice a spory?

Přál bych si, aby tento chrám vám stále při­pomínal má slova, která jsem směl dnes říci. Mějte v úctě chrám, neboť je vystavěn ke cti Pána světů! Každý sedmý den se zde sejdeme, abychom Ho společně vzývali a slyšeli o Něm. Pak zanecháte vší práce, abyste si v klidu mohli promýšleti vše, co jste v chrámu přijali. To je opět něco nového, co vám Věčný tímto dává. Přijměte to také správ­ným způsobem!“

Modlitbou a požehnáním byla slavnost skon­čena. Dojem, který v posluchačích zanechala, byl nesmazatelný.

O několik dní později se hosté opět rozjížděli. I Gautama se chystal na dlouhou cestu. Svěřil bratrům jednotlivé úkoly, ale kdo ho má zastu­povati v chrámu, dosud neřekl. Zdálo se, že dosud váhá. Ačkoliv si toho všichni povšimli, nikdo si ne­dovedl vysvětlit pravou příčinu. Ovšem, když se zamysleli a uvažovali o jednotlivcích, nenašli mezi sebou opravdu nikoho, kdo by ho mohl právě zde zastupovati.

Tu jednoho dne přišel na horu muž, jehož šat prozrazoval kněze. Měl na sobě volný šat z měkké bílé vlny. Jednoduchý pás ze stejné látky přidr­žoval záhyby roucha. Aniž byl muž ohlášen, šel mu Gautama vstříc a srdečně ho vítal.

„Čekal jsem na tebe, bratře!“ pravil, takže to všichni kolemstojící mohli slyšet, „přicházíš v pravý čas!“

Oba muži zmizeli v Gautamových komnatách a zanedlouho obyvatelé hory viděli Gautamu, jak provází cizince a seznamuje ho s horou Věčného.

Při nejbližší pobožnosti Gautama oznámil, že bratr Te-Yang z Tibetu, kterého poznal za svého pobytu v Utakamandu, je ochoten zastupovati ho zde na hoře. Bude vykonávati pobožnosti a pře­vezme vedení místo Gautamy. Žádal bratry, aby

Te-Yangovi zplna důvěřovali. Je to velmi učený muž a věrný sluha Věčného.

Za několik dnů Gautama odejel, doprovázen dvěma průvodci a dvěma sluhy.

„Budu s vámi udržovati spojení,“ zvolal při lou­čení s bratry, kteří jeho odchodu bolestně želeli.

 

Všichni měli za to, že pojede jako obvykle na jih. On však, jakmile přišel do údolí, dal se smě­rem východním podél Gangu. Úrodná rovina oblažovala jeho oči, mohutný proud stále se roz­šiřující uváděl ho v úžas.

Proč sem bratři dosud nikdy nešli?

Zdálo se mu, že si matně vzpomíná, jak Siddharta kdysi vyprávěl, že lidé zde žijící, náležejí k jakémusi přistěhovaleckému kmenu, jehož víra je úplně odlišná.

Zapůsobiti na jejich duše vyprávěním o Brahmovi a Sivovi bylo nemožné a jestliže začali mluviti přímo o Pánu světů, probouzelo se v li­dech nepřátelství.

Ovšem, to bylo již hodně dávno a mimoto Gautama se chtěl sám přesvědčiti. V dobré náladě projížděl krásnou, bohatě požehnanou krajinou.

Míjel malé osady a v noci přenocoval pod širým nebem.

Pátý den schyloval se již k večeru, když dojel k prvnímu význačnějšímu městu. Vypadalo vlastně jako velmi dlouhá ves, poněvadž domy nebyly o mnoho lepší chat. Špína byla daleko široko vi­ditelná, ačkoliv posvátný proud Gangu nedaleko odtud valil své mohutné vlny.

Gautama jen nerad vjížděl do města, ale chtěl-li přijíti do styku s lidmi, nezbývalo mu nic jiného. Jednou tak musí učinit!

Nedaleko obce setkal se s muži, kteří se vraceli z lovu. Tázal se jich na jméno osady.

Nerozuměli jeho otázce. Z jejich odpovědi po­střehl jakousi příbuznost s tibetštinou, kterou znal a která mu umožnila, že se s lidmi dorozuměl. Pověděli mu, že město se jmenuje Bhutan-Ara a že právě dnes se tam bude konati veliká slavnost na počest boha Bhuty.

Tázal se, smí-li se slavnosti zúčastnit, leč mu­žové, jak se zdálo, nemohli pochopiti jeho otázku. Proč by se jí nesměl zúčastnit? Gautama sestoupil s koně a ubíral se s nimi k chatám.

K jeho sluchu zalétal temný hlomoz, který byl stále zřetelnější, čím více se blížili k Bhutan-Aře. Znělo to jako rachot nějakého obrovského bubnu, do kterého se mísily ječivé, pronikavé zvuky ma­lých nástrojů. Po nějakém, byť i vzdáleném rytmu nebylo ani stopy, ač údery na buben by byly mohly udávati jakýsi takt.

A ke všemu se do toho ještě vmísily hluboké a vysoké hlasy lidí, aby tak projevili svou radost či zbožnost. Jestliže tento řev byl zevním proje­vem uctívání, jaký byl asi bůh, jemuž to všechno platilo?

Jen s největším sebezapřením šel Gautama dále. Viděl, jak strašlivé útvary valí se proti němu jako hustá mlha, jak vystupují vzhůru a znovu klesají.

Když došel se svými průvodci až k místu, na kterém se konala slavnost, začaly útvary kroužiti kolem něho. Snažily se navázati s ním spojení, ale nedařilo se jim to. Všechno v něm bylo bdělé, připraveno na obranu.

Ohlédl se po svých čtyřech průvodcích. Šli vzpřímeni a nebyli obtěžováni příšerami jako on. Měli výhodu, že je neviděli.

Čistota myšlení byla jejich přirozenou obranou a děla se nevědomě.

Ženy, děti, jinoši, všichni spěchali k lovcům a s nepopsatelným křikem vrhli se na jejich ko­řist. Byli to ponejvíce gazely a vodní ptáci, kteří, jak se zdálo, byli zvlášť vítaní. Úbor žen byl prajednoduchý. Omotaly jednoduše kolem sebe jeden nebo několik kdysi pestrých cárů, nyní však špina­vých a bezbarvých. Mužové a děti byli úplně nazí.

Nedostatek oděvu si za to vynahradili různými řetězy a kovovými kruhy, kterými byli až přetí­ženi. Na nohách, od kotníků až nahoru, měli úzké kruhy ze stříbra, zlata a bronzu neuměle zpraco­vané, bez sebemenší ozdoby, které při každém kroku hlučně chřestily. Kruhy kolem hrdla byly trochu širší, ale jejich počet nebyl u každého stejný.

Gautama brzy vypozoroval, že čím urozenější muž, tím větší počet kruhů měl na krku. Modročerné, poněkud kadeřavé vlasy byly upraveny do vysokého účesu, do něhož vetkávali kovové jeh­lice, ba i kousky dřev.

Gautama považoval za bezpečnější, nechati jízdní zvířata před osadou. Dal svým společní­kům a sluhům tajný pokyn, aby se utábořili na břehu Gangu. On sám přijde později za nimi a přenocuje s nimi. Proto nechť udržují oheň, aby je snadněji našel.

Mužové naléhali, aby aspoň jednoho z nich si nechal u sebe k své ochraně, leč Gautama trval na tom, aby raději dobře opatrovali zvířata. O sebe se nebál, věděl, že má tu nejlepší ochranu.

Bhutanarové nedůvěřivě pošilhávali po odvá­děných zvířatech. Domnívali se snad viděti v nich vítanou oběť, kdyby se jim podařilo zmocniti se jich? Buď jak buď, ale právě tyto žádostivé po­hledy přiměly Gautamu k tomuto opatření.

Zástup lidí, kteří je doprovázeli, stále rostl, až konečně došli na místo, kde se konala slavnost. V pánvích, zavěšených na kůlech, hořel hnusně páchnoucí, štiplavý oheň, který, jak se zdálo, sloužil dvojímu účelu: ozařoval prostranství a sloužil za obětní plamen. Dým, který se valil z pánví, byl srážen okamžitě k zemi, ve vzduchu plujícími útvary lidských myšlenek a vášní.

Gautama v hrůze, v které se z nenadání octl, volal v duchu zoufale o pomoc. Chtěl se pokusiti přiblížiti se k těmto neblahým duším, jež stěží bylo lze pojmenovati lidmi. Leč k tomu potře­boval pomoc světlých sil, které se také v zápětí dostavily. Viděl, jak se k němu prodírají světlé postavy, které ho odřízly od temna a zjednaly mu možnost volně si vydechnout.

Před ním na rozlehlém prostranství tančili mužové, ženy a děti v divokém bezuzdném víru. Točili se kolem modly vyřezané ze dřeva a pestře pomalované, která trůnila vysoko nad lidmi. Hlava Bhutova připomínala prase.Veliké tesáky a široký, krátký rypák podobnost ještě zvyšovaly.

Gautamovi nynější průvodci vmísili se i s lovci mezi křepčící dav, zatím co ženy se zaměstnávaly přípravou jídel u ohniště. Pekly zvířata tak, jak byla, aniž je dříve stáhly nebo oškubaly. Nesne­sitelný zápach šířil se až sem.

Zdálo se, že slavnost spěje k svému vyvrcholení. Dva kněží prodrali se davem a postavili se vedle modly. Jeden z nich byl od hlavy až k patě zavinut do kožišin a v ruce držel obrovský meč, o který se opíral. Byla to skutečná zbraň a bylo vidět, že je velmi ostrá.

Druhý muž představoval patrně kohouta, ne­boť měl na sobě šat z peří vzadu s obrovským ko­houtím ocasem, dovedně napodobeným. I pokrýv­ka hlavy představovala kohoutí hřeben. Chvílemi zamával rukama, k nimž měl přivázána krátká křídla a vyrážel ze sebe zvuky podobné kokrhání.

Ačkoliv se to Gautamovi protivilo, přesto jej toto podivné divadlo upoutalo, poněvadž se sám sebe tázal, co to má vlastně znamenat.

Konečně „kohout“ vyskočil na modlu, o kte­rou byl vzadu opřen jakýsi žebřík a dal se do straš­livého křiku.

Nástroje rázem utichly. Tanečníci zůstali stát na svých místech jako přikováni.

Z pozadí vyřítila se tlupa mužů a vrhla se na hlouček mužů a žen, stojících nejblíže modly.Tito se snažili sice utéci, ale byli zručnými muži po­chytáni, svázáni a přivedeni před kněze s mečem, který dobře mířenou ranou stal všem hlavy.

Gautama napočítal dvacet obětí. Ostatní účast­níci slavnosti vrhli se s divokým křikem k ne­šťastným obětem, aby byli co nejvíce postříkáni jejich krví.

Po skončené krvavé lázni byly mrtvoly nešťast­ných oběti ledabyle naházeny na nosítka a celá horda se dala za svitu pochodní na pochod ke Gangu.

Gautama se zachvěl úzkostí. Aby tak našli le­žení jeho lidí! Záhy však vypozoroval, že krví zpitý dav směřuje k určitému místu.

Pobřeží, ke kterému se nyní blížili, bylo široko daleko bahnité.V tomto bahně převalovala se stáda gaviálů, které Gautama znal již z dřívějška. Tato zvířata podobná krokodýlům, tlustoocasá, s obrov­sky dlouhými zašpičatělými tlamami vzbuzovala v něm odjakživa hrůzu.

A těmto hnusným netvorům předhodil šílený dav těla obětovaných.

Chtivě rozevíraly své hladové tlamy, bylo sly­šet jejich mlaskání a praskot drcených kosti. Tu a tam některý netvor opustil svůj bahnitý pelech a batolil se blíže k lidem, kteří s křikem ustupo­vali zpět.

Oběti byly pohlceny, ale zvířata nebyla dosud nasycena. Podnikavá zvířata, lačná kořisti, pro­následovala lidi rychlostí, jíž by byl Gautama u nich nehledal. Pronikavě ječící divoši rozprchli se všemi směry.

Gautama zůstal úmyslně vzadu. Nyní se bude odbývati veliká hostina, při níž účastníci budou pravděpodobně pít opojné nápoje z rýže nebo kořínků. S takovými tvory, nepodobnými lidem, nemohl by tak jako tak mluvit. Pomalu šel po břehu, až spatřil záblesk ohně svých společníků. Gaviálové ho neznepokojovali.

Jeho průvodci se zaradovali, když se k nim vrátil zdráv a dříve než doufali. Nebylo mu do řeči, i jídlo odmítal. Zadumán seděl u ohně a pře­mýšlel, jakým způsobem by nejsnáze pronikl k du­ším těchto tvorů.

Jeho lidé již dávno spali a Gautama dosud uva­žoval. Prosil svého vůdce o radu a pomoc. Prosil úpěnlivě. Kéž by směl vyrvati tyto zvlčilé lidi z objetí hrůz a temnot, v kterém se nalézali.

V tom spatřil svého vůdce, kterého směl viděti jen ve výjimečných případech. Obyčejně ho Gau­tama jen vycítil a vnímal jeho hlas. Leč vůdce nebyl sám, přišla s ním ještě jedna postava. Byl to nahý divoch s kruhy kolem krku a na no­hou. Gautama viděl, že je to duch. Vůdce začal mluvit.

„To je první král Bhutanarů, který vládl v této zemi asi před sto lety. Měl v lásce svůj lid a přesto, že nevěděl o Věčném, nařídil, aby uctívání Bhuty se dělo důstojnou formou. Těžce nesl, že jeho ná­rod mohl během doby klesnouti až na tento stu­peň. Je-li někdo, kdo by ti mohl ukázati cestu k jejich srdcím, pak je to on. Mluv, Bhutani!“

Ačkoliv král mluvil nesměle a neobratně, Gautama mu přece rozuměl. Děkoval mudrci, že se chce pokusit o záchranu jeho lidu.

Řekl mu, aby vyprávěl, že viděl jeho, Bhutaniho. To zapůsobí na jeho lid, neboť vzpomínku na něho chovají dosud v živé paměti. Je udržo­vána dávnou předpovědí, která praví, že až se Bhutani zjeví, zavítá štěstí mezi lid.

Oba kněží provozují různé čáry a kouzla. Před nimi nechť se má Gautama na pozoru!

„Nebojím se, Bhutani!“ odpověděl Gautama klidně. „Přišel jsem ve jménu Pána světů a ten ochrání svého sluhu!“

 

Druhý den k polednímu, když stálo slunce vysoko na nebi, vydal se na cestu k Bhutan-Aře. Měl za to, že se lidé již prospali z následků slav­nosti. Ubíral se touž cestou jako předešlého dne, vyhýbaje se břehům Gangu.

V osadě panovalo mrtvé ticho. Zdálo se, že vši­chni dosud spí. Slavnostní prostranství rudlo krví obětí, ale socha Bhutova byla již odstraněna.

Gautama se pátravě rozhlížel kolem sebe. Ko­nečně zahlédl před jednou chatou chlapce, jehož jasné oči si ho zvědavě prohlížely. Vlídně se ho zeptal na obydlí královo, používaje tibetštiny. Ale dítě mu přesto nerozumělo. Dalo se do pronika­vého křiku a zmizelo v chatě. Za malou chvíli vyšel ven muž a měřil si cizince nevrlým pohle­dem. Gautama opakoval svou otázku. Nato se muž zeptal:

 „A kdybych ti řekl, kde ho najdeš, co mu chceš?“

„To povím jen jemu!“ odpověděl klidně Gautama.

Muž na okamžik zaváhal, ale pak zvítězila zvě­davost.

„Nuže pojď!“ vyzval cizince a vedl ho spleti chat, až přišli k jakémusi většímu domu, u kte­rého stála malá soška Bhutova.

Vedle této modly byl upevněn buben, na který muž začal okamžitě tlouci pěstmi.

Kolem stavení začínalo býti rušno. Přibíhaly ženy a děti. Posléze ukázal se muž, ničím se neli­šící od ostatních, kromě neuvěřitelně velikého počtu kruhů, které obepínaly jeho krk. Bylo zřejmé, že pro samou urozenost nemůže muž ani hlavu sehnout.

To byl tedy král poměrně veliké říše! Byl mrzut, protože byl vyrušen ze spánku a ptal se zlobně cizince, co si přeje.

„Mám ti vyřídit vzkaz od Bhutaniho,“ odvětil tázaný.

Při vyslovení jména dali se všichni přítomní do nehorázného křiku. Gautama umlkl. Stejně by mu byl nikdo nerozuměl. Konečně se rozruch trochu utišil a král dal znamení, aby host pokra­čoval.

„Nebylo by lépe, kdybys vyslechl poselství ty sám?“ navrhoval Gautama. Ale král rozhodl jinak:

„Ne, ať všichni slyší, co mi máš říci! Mluv jasně! Kdes viděl Bhutaniho?“

„Přišel dnes v noci ke mně.“

„Cizince, ptám se tě, kdes ho viděl a ne kdy! Na tom záleží!“ zněla nevrla odpověď.

„Na břehu Gangu, asi šedesát mužských délek odtud.“

Opět se rozlehl řev, který pronikal až do morku kostí. A znovu další otázka:

„Jak vypadal?“

„Jak ho měl Gautama popsati? Bezradně se rozhlížel kolem sebe a v tom jej zahlédl. Ukazuje na něho rychle prstem, pravil:

„Tam stojí, vidíte ho? Je podoben tobě, králi!“

Oči všech upřely se směrem, kam Gautama ukazoval, ale pravděpodobně ho nikdo neviděl. Zato odpověď byla asi správná, protože urputný výraz králova obličeje zmizel, když se ptal:

„A co nám Bhutani vzkázal?“

„Věčný, vnukni mi teď správná slova!“ tou­žebně zaprosil Gautama a pak pomalu a s důra­zem pravil:

„Je smuten, že jeho lid zapomněl na to, čemu on ho kdysi učil. Přál by si, aby národ, který mi­loval, poznal ono zaslíbené štěstí, ale pokud budou Bhutovi přinášeny lidské oběti a bude uctíván ta­kovým způsobem, že se Bhutani musí rdíti za to studem, do té doby nemůže svému lidu pomoci ke štěstí!“

Tentokrát se neozval očekávaný křik. Mužové dívali se mlčky na sebe a nepromluvili ani slova. Gautama povzbuzen, pokračoval dále:

„Bhutani přišel ke mně a prosil mě, abych se ujal jeho lidu. Mám vás naučiti lepším mravům, mám vám pomoci, abyste se opět stali dobrými, jako jste bývali kdysi. Tak najdete skrze mne za­slíbené štěstí!“

Znovu se rozlehl křik. Jestliže po prvé vyjad­řoval údiv a úžas, nyní byl projevem radosti. Obstoupili cizince, snažíce se dotknouti se ho a projeviti mu nějakým způsobem svou důvěru. Konečně, když se utišili, král pokračoval:

„Místo, na kterém se ti Bhutani zjevil, bylo nám označeno předpovědí. Věřím ti, cizince, a prosím tě, abys nás učil a pomohl nám. Můžeš-li viděti Bhutaniho, pak ti také řekne, co nám máš ukázat. Rádi tě budeme poslouchat.“

„Bhutani se raduje ze svého lidu, protože z tvých slov, králi, poznal, že nejste ještě docela špatní. Po­může mně i vám!“

Zástup posluchačů stále vzrůstal. Přítomní sdě­lovali nově příchozím, co se přihodilo. Náhle ja­kýsi zavalitý muž, zvlášť zvířecího vzezření, pro­díral se davem.

„Netrp, ó králi, aby cizinec ovlivňoval náš lid!

Chtějí se zmocniti naši země! Chce-li se Bhutani projevit, ať se zjeví nám, kněžím!“

To je tedy ten muž s mečem, pomyslil si Gau­tama, ale nahlas řekl:

„Přišel jsem k vám sám, takřka bezbranný. Jak bych mohl dobýt vaší země?“

„Ano,tento muž to s námi myslí jistě dobře!“ křičela většina mužů.

Ale kněz dal rukou znamení, aby umlkli. Pak se obrátil ke Gautamovi:

„Jestliže se ti Bhutani zjevil, pak ti také řekl, proč má Bhuta prasečí rypák.“

Gautamovi bylo, jako by slyšel odpověď, kterou mohl jen hlasitě opakovat.

„Tak dlouho jste hrabali zakopané poklady, že se rty boha stále více prodlužovaly. Věru, neslouží vám to ke cti, Bhutanarové!“

„Tvá odpověď je správná,“ řekl překvapený kněz. „Ale dosud ti nevěřím. Musíš se podrobit ještě jedné zkoušce.“

Nemělo to však dojít tak daleko. Svatá sila na­plnila Gautamu takovou silou, že z něho mocně vyzařovala. Kněz oslepen světlem zavřel oči. Gau­tama, vždy tak mírný, zvolal mohutným hlasem:

„Nemáš práva, abys ty, špatný vůdce zaslepe­ného národa podroboval zkoušce toho, kterého sám Pán všech světů k vám posílá! Nezasluhujete si, abych vám pomohl! Jen k vůli vašemu králi, který trpí, chci se pokusit o záchranu vašich duší. Ty však, knězi, drž se skromně stranou a nikdy víc mi nevkroč do cesty!“

Nositel meče mocně rozechvěn slovy, ale da­leko více září, která vycházela z cizince, ustupoval krok za krokem.

Gautama prohlásil, že bude vyprávěti povídku a kdo chce, že může naslouchat. Všichni do jed­noho, jako děti, posadili se u jeho nohou a napjatě čekali, co bude vyprávět.

Gautama začal. Byl to Bhutani, který mu vy­právěl události dávno minulé, či našeptával mu někdo jiný slova, která měl opakovat? Netázal se na to, nýbrž vyprávěl o tom, co se v něm probou­zelo k životu:

„Před dávnou, dávnou dobou, když ještě nikdo z nás nebyl na světě, ale kdy zde žili naši pra-prapředkové, bylo toto údolí, rozkládající se mezi oběma velkými proudy, obydleno spokojenými a veselými lidmi. Všeho, čeho potřebovali, měli nadbytek. Úrodná rovina skýtala hojnost zrní a ovoce, proudy vod dávaly jim ryby a husté lesy zvěř.

Jejich bůh, kterého nazývali Bhuta byl jim přátelsky nakloněn a rád posílal své malé pomoc­níky, aby pomáhali také lidem. A maličcí jim uká­zali, jak mají používati vody a ohně, přinášeli jim rudu a vzácné kameny.

Leč  ó běda v národě se probudil zlý pud: opájení krví! Jakmile zabili nějaké zvíře, vrhli se lačně na jeho tělo a žíznivě pili teplou zvířecí krev. Touha po krvi hnala je k tomu, že zabíjeli zvířata jen pro krev, ne proto, aby jim maso poskytlo potravu.

Bhuta se rozhněval a zakázal další zabíjení, až na nejnutnější. Na chvíli se lidé vzpamatovali, poslouchali Bhutu, ale zakrátko propadli znovu svému starému zlozvyku.

V té době žil mezi nimi moudrý král...“

„Bhutani, Bhutani!“přerušily vypravěče hla­sité výkřiky a potvrzovaly tak, že lidé naslouchají s velikou pozorností.

„Ano, ten král se jmenoval Bhutani,“ pokra­čoval Gautama dále, zaujat nejvyšší měrou vlast­ním vyprávěním. „Slyšel o Bhutově hněvu a zapřisahal svůj lid, aby upustil od šeredného zlozvyku, který je pomalu, ale jistě zavleče do zá­huby. Současně s ním žil však v národě kněz, právě tak moudrý jako král, jenže ne tak dobrý. Udržo­val spojení s temnými mocnostmi a pán těchto sil mu pomáhal, aby odvedl národ od Bhuty a přivedl jej jemu.

Tento kněz, jménem Vutra, našeptal tajně mu­žům, že pití krve posiluje tělo. člověk, který pije denně teplou krev, je nepřemožitelný. A tak pod­porováni knězem začali znovu zabíjet. Bhutani v zoufalství dovolával se Bhutovy pomoci a po­dařilo se mu přemoci Vutru, protože světlo je vždy silnější temnot.

Aby vyléčil lid z krvavého opojení, přísně za­kázal všechny oběti. Od té doby bylo uctíváni Bhuty opět čisté. Vutra ze strachu před trestem utekl. Obával se, že bude zabit. Lidé se opět po­lepšili a Bhuta měl z nich radost.

Jednoho dne jim slíbil, že najdou veliký po­klad, veliké štěstí. Až Bhutani zemře, smí se své­mu lidu ještě ukázat a říci mu, že nastala doba splnění. Bude to cizinec, který jeho národu pomůže!

Žili šťastně a těšili se nadějí na dobu zaslíbe­ného štěstí. Avšak lidé opět klopýtli. Místo co měli usilovati o větší čistotu, aby jejich duše byly stále světlejší, začali klesati stále hloub a hlouběji, až zapadli opět do starých břichů a vin. Již dávno se nemohl Bhuta nikomu z nich ukázat. Zoškliven odvrátil od nich svou tvář. Národ, který se vrátil opět k svým krvavým obětem, který zabíjel dokonce i lidi, se mu zhnusil! Od té doby, co schopnost viděti Bhutu v nich nadobro pohasla, museli si dělati jeho obrazy, které byly stále zvířečtější. Podívejte se na ně! Téměř celý národ klesl do bahna a tmy.

Ačkoliv toho lidé již nezasluhují, světlo splňuje svůj příslib. A tak byl nyní vyslán cizinec, aby přinesl národu Bhutanarů spásu a štěstí. Ten ci­zinec stojí před vámi. Podívejte se na mne!“

Gautama vstal a stanul před nimi s rozevřenou náručí.

„Přišel jsem, abych vám pomohl! Radujte se, ubozí, smím vám přinésti radostnou zvěst!“

Jen nemnozí porozuměli hlubokému smyslu slov, ale všichni pochopili, že oni jsou oním zpustlým národem, o kterém mluvil a že nyní svítá doba zaslíbeného štěstí. Důvěřivě se tlačili k cizinci, jehož by byli včera ještě s radostí obě­tovali.

Kdy jim ukáže zakopaný poklad? Neboť, že se musí jednati o něco takového, tím si byli víc než jisti. Jen plachost je zdržovala, že se neodvažovali na něho naléhat.

V následujících dnech vykládal jim stále o Bhutovi. Uvědomil si, že tento bůh není nikdo jiný, než Brahma.Vždyť přece říkali svému velikému proudu Brahma-Bhuta.

Mluviti o tom s králem, nemělo smyslu. Byl právě tak obětí hlouposti, jako jeho poddaní. Leč přece dostal vysvětleni a sice od Bhutaniho, který mu řekl, že Bhutanarové se přistěhovali kdysi do této krajiny od východu a usedlé obyvatelstvo, které uctívalo Brahmu, zapudili.Tito vyhnaní na­zývali svůj proud synem Brahmovým, Brahmaputrou. Dobyvatelé chtěli na Brahmovo místo dosaditi svého boha a proto pojmenovali veletok Brahma-Bhuta.

Gautama o tom vyprávěl lidem. Projevili sice radost, že slyší něco pozoruhodného, ale více o tom nepřemýšleli. Všechno jim musel názorně ukázat a objasnit, až do nejmenších podrobností. Konečně přece pochopili, že Bhuta je pomáhající bůh a že totéž vyžaduje od lidí.

Nyní nastalo to nejtěžší: ukázat lidu, že Bhuta je pouze sluhou Boha daleko vyššího. Zde, kde celý národ bez výjimky byl podroben jediné králi, kde neznali služebnost, měl Gautama ve­lice stížen nález vhodného přirovnání, kterému by mohli rozuměti. Viděl, že musí hledat jiný způsob. Prosil o pomoc a byl vyslyšen.

Jednoho dne propukla neočekávaně prudká bouře. Blesk za bleskem bičoval oblohu, burácení hromu znělo jako nepřetržité dunění. Bouře byla tak strašlivá, že podobné nebylo pamětníka. Tu král v nejvyšší nouzi, když blesky sjížděly kolem, volal o pomoc k Bhutovi:

„O bože, zažeň bouři!“

Leč bouře se jako v odpověď ještě více rozběs­nila. Ohnivé blesky neúprosně zasahovaly, roz­sévajíce smrt. Tu Gautama viděl, že přišel jeho čas. Vystoupil na kámen, aby ho všichni viděli, zvedl ruce k nebi a prosil:

„Věčný, Pane všech světů, ukaž tomuto lidu svou velikost! Utiš zuření bouře, odejmi ohni jeho moc!“

Sotvaže dokončil, bouře se uklidnila, dunění hromu utichlo. V přírodě nastal klid.

Přestrašeni lidé volali:

„Pane, ty máš jiného Boha? Tvůj Bůh je moc­nější než Bhuta! Chceme, aby byl i naším Bohem!“

Nyní mohl Gautama snadněji mluviti o Věč­ném, Pánu světů, kterému je podroben i jejich bůh Bhuta.

Poněvadž lidé nedovedli pochopit pojem „Věč­ný“, použil Gautama nového jména: Král-Bůh.

Tomu rozuměli všichni. Král bohů vládl nad bohy, jako kdysi Bhutani vládl svému lidu. Bhuta byl jedním z bohů, kteří byli podrobeni Králi-Bohu. Ale oni, Bhutanarové, byli podrobeni Bhu­tovi, po němž mají i své jméno. Všichni byli spo­kojeni a těšili se z nových poznatků. Jen král se cítil jaksi zkrácen.

„Pane,“ pravil žalostně, „co bude se mnou? Nyní považují všichni moji lidé Bhutu za svého vládce a domnívají se, že již nepotřebují pozem­ského vladaře.“

Svou žalobou vložil sám král Gautamovi do úst slova, kterými mohl lidu všechno objasnit. Při nejbližší příležitosti stanovil následující.

„Nahoře, v nejvyšší výši, trůní Král bohů, který vládne všem ostatním bohům. Po něm přichází Bhuta, neviditelný král Bhutanarů, který má ve vašem králi zde na zemi svého viditelného zá­stupce.“

Tomu rozuměli.

Nyní Gautama odstranil strašlivou modlu. Rovněž tak zakázal i obětní slavnosti. Sám se modlil s nimi k Bhutovi a ke Králi bohů. Jen jedna věc jej tížila: poklad, který měli nalézti, bylo vědění o Věčném. Oni však čekali na po­zemský poklad a nemohl je za to při jejich du­chovní omezenosti ani pokárat!

Opět se obrátil se svými starostmi k nebi, pře­nechávaje i tuto záležitost Věčnému.

Již dlouho žil u Bhutanarů a nechtěl je opustiti dříve, dokud se jejich naděje nesplnila, t.j. pokud neporozumějí duchovnímu splnění.

S částí lidu odešel až k mohutnému proudu Brahma-Bhuty, který se s hukotem a burácením valil dolů s vysokých hor. Vyprávěl jim o nevidi­telných služebnících Krále bohů, kteří ovládají tyto spousty vod a stavějí také vysoké hory.

Zbožně naslouchali. Pomáhali mu rozšiřovati vědění o Králi bohů i mezi ostatními kmeny svého národa. Od té doby, co cítili, že jsou spojeni s vyš­šími světy, byli mravnější a ukázněnější.

Jednoho dne se hovořilo o stavbách. Gautama vysvětloval, jak se v jiných zemích stavějí domy.

Král projevil touhu míti také takové obydlí a Gau­tama slíbil, že jim se stavbou pomůže, když mu slíbí, že staré chaty spálí, jakmile budou posta­veny nové; neboť až bude státi jeden dům, ostatní budou rychle následovat.

Gautama nařídil, aby nejdříve vykopali příkop aby stavba měla pevnější základy. A při tomto ko­pání splnilo se jejich dávné přání — mužové na­razili na poklad.

Byly to vzácné předměty ze zlata a stříbra, zdobené drahokamy, pravděpodobně někdejší ma­jetek praobyvatelů, kteří jej kdysi dávno ukryli před vetřelci v zemi. Mužové jásali a Gautama vroucně děkoval Věčnému za neočekávanou po­moc.

Navrhl, aby nejkrásnější předměty darovali Králi bohů. Mohou mu vystavěti chrám a před­měty v něm umístiti. Všichni byli nadšeni touto myšlenkou a tak místo králova obydlí, byl nej­dříve postaven malý úhledný chrám.

Gautama strávil u Bhutanarů celé dva roky, ale nelitoval jich. Pomocí Věčného dosáhl krás­ných výsledků. Naučil úplně zdivočelý lid hledati Boha a žíti pokud možno podle jeho zákonů. Gau­tama slíbil, že místo sebe pošle jim kněze Krále bohů a vydal se pak, nevšímaje si úpěnlivých proseb lidí, na cestu k domovu.

 

Jeho průvodci, které dávno již poslal domů, do­stavili se opět přesně v čase, který jim bytostní udali. Cestou mu vyprávěli o všem, co se zatím přihodilo na hoře Věčného a byli překvapeni, když Gautama všechno věděl. Chtě nechtě dal se do smíchu.

„Copak jsem vám neřekl, že budu udržovati s vámi spojení? Neviditelní přinášeli mi všechny zprávy a nosili také zpět mé rozkazy.“

Tak také věděl, že tibetský kněz vyhověl jejich naléhavým prosbám a zůstal s nimi další rok, ale nyní, že trvá na svém odchodu. Chce vyčkati pouze Gautamova návratu.

Gautama měl radost, když z dálky spatřil horu Věčného. Cítil, že tam byl jeho pozemský domov. Svými přáteli byl bouřlivě přijat.Velmi ho po­strádali. Ač byli v nejlepších rukou Te-Yangových, přece cítili rozdíl, i když se domnívali, že jej musí přičíst na vrub cizímu původu Tibeťana.

Ananda mezitím zemřel a byl pohřben v jes­kyni, která byla sice označena tabulí, ale které chyběl nápis, s nímž chtěli počkati až na Gautamovo rozhodnutí.

Vyprávěli, že učedník se nechtěl podrobiti Te-Yangovu vedení. [Neustále reptal, že za Siddharty to bylo jiné. Proto ho lama zprostil veškeré pracovní činnosti a Ananda velmi rozradostněn užíval blaženě života. Avšak o několik dní později byl nalezen na svém loži mrtev.

Čekali, že Gautama řekne :

„Zde vidíte, proč jsem vás nabádal k práci!“

On však mlčel. Proč měl říkati to, co všichni věděli?

Byv tázán, jakými slovy má býti označen Anandův hrob, rozhodl, aby ha tabuli byla vyte­sána tato slova:

„Ananda, první učedník Siddhartův.“

Suddhodana mladší snažně prosil bratra, aby ho příště vzal s sebou.

„Býti tvým sluhou, zdá se mi tím nejvyšším pozemským vyznamenáním. Gautamo, dovol, abych ti směl býti nablízku!“

A bratr mu to slíbil. Z jinocha se stal pevný, přímý muž a styk s nim mudrce těšil. Rahula přišel na horu, aby zde strávil předepsaný rok.

Měl radost z nového ustanovení, které mu umož­nilo slyšeti a viděti jednou něco úplně nového a moci se plně pohroužiti do vlastních myšlenek. Stalo se ovšem jinak. Gautama ho prosil, aby se v těchto měsících ujal vedení a pobožností na hoře. On sám chtěl opět co nejdříve odcestovat a doprovoditi kousek cesty Te-Yanga.

Navečer svolával většinou muže do školního sálu a vyprávěl jim o zdivočelých lidech, s kte­rými se setkal. Měli mnoho otázek. Většina z nich si vůbec nedovedla ani představit takové zesurovění.

I ti, kteří přicházeli z ciziny, museli vyprávět. Byla to čilá výměna myšlenek. Až tu náhle Gau­tama prohlásil, že dostal příkaz, následujícího dne vyraziti. Tentokrát kromě Suddhodany nevzal s sebou nikoho. Jen Te-Yang jel s nimi.

Opět se ubírali k severu, blíže k pramenům posvátného proudu. Te-Yang s Gautamou mezi sebou učeně rozprávěli, ale mladší se nezúčastnil jejich hovorů. Leč podle svitu jeho očí bylo možno   pozorovati,   že   celou   svou   bytostí byl s nimi.

Pak musel Te-Yang, řídě se pokynem, který dostal, jeti dále na Amritsar a překročiti horskou řeku Saletsh, kdežto oba bratři obrátili se na západ do hor.

Náhle se Suddhodanovi rozbřesklo. Věděl kam směřují. Jejich cílem bylo Kapilavastu! Na to si ani nevzpomněl, že by Gautama, který setřásl se sebe všechna pozemská pouta, chtěl navštíviti rodiče! Řekl to také nahlas, ale bratr pravil:

„Nejdu tam, abych navštívil rodinu. Mám býti postaven před rozhodnutí. Jakého druhu bude, to nemohu dosud říci! Ale dovím se to v příhodnou dobu. Ty však užívej domova pl­nými doušky, vždyť to bude beztoho naposledy, co jej spatříš!“

 

Neohlášeni vjeli jednoho dne do města. Leč je­jich příchod nezůstal dlouho utajen, neboť po­dobnost prozradila jejich původ.

Zpráva o příchodu knížecích synů vyvolala mezi obyvatelstvem radostné vzrušení a letěla daleko před nimi do paláce na výšině. Shledání s rodiči a sourozenci bylo neobyčejně srdečné ze­jména, když Gautama prozradil, že má v úmyslu zůstati delší čas doma.

V paláci i v městě se máloco změnilo. Gau­tama viděl, že otec i bratr vládnou zemi úplně ve smyslu nauky o Věčném, že mají dobrý vliv na svůj lid, ba že tento vliv sahá až daleko za hranice k sousedům.

Kníže se rozhovořil o sousedním knížetství a Gautama záhy vypozoroval, že to je ten důvod, proč musel jíti domů.

Otec nynějšího vladaře spojil pevnou rukou tři malá knížetství v nedílný celek a prohlásil se králem.Tento titul i zdárně rozkvétající říše pře­šly na jeho syna, nynějšího krále.

Země i národ za jeho vlády vzkvétaly, blaho­byt vzrůstal, mravy byly čisté a ušlechtilé, zkrátka, vše bylo tak, jak si to jen kníže může přáti. Jen jedno mu chybělo k úplnému štěstí: neměl syna, kterému by odevzdal zemi i korunu.

Na dvoře Khatmandu vyrůstala překrásná, lí­bezná dcera. Jediným přáním stárnoucího krále bylo, provdati tuto dceru tak, aby zemi vzešlo sňatkem požehnání.

Princezna Jananda byla nejen spanilá a dobrá, nýbrž měla nadto ještě vzácný dar, který jí umož­ňoval viděti ve snu věci, které se později také sku­tečně staly. Již jako docela mladičké děvčátko, vi­děla ve snu svého chotě a zdráhala se pojmouti jiného knížete za manžela. Popisovala ho tak přesně, že ti, kteří znali Siddhartu, nepochybo­vali, že on je tím vyvoleným.

Král Khat mluvil o tom se Suddhodanou. Byl by rád viděl, kdyby se syn tohoto rodu ujal jeho říše, ale kníže, který byl přesvědčen, že se Gau­tama za nic na světě nevzdá své služby, zpěčoval se povolati syna domů. Když věci dospěly až tak daleko, tu přišel Gautama sám — nečekaně a ne­volán. Kníže se domníval viděti v tom prst Boží.

 „A ty myslíš, Gautamo, že bys nemohl býti sluhou Pána všech světů,kdyby ses oženil?“ tázal se otec.

Ale Gautama stále odmítal, ať mu kníže sebe svůdněji líčil, jak by to bylo krásné, kdyby z jeho sňatku s Janandou vzešli synové, kteří by mohli pak býti opět služebníky Věčného.

„Gautamo, je to veliká říše a mocná. Na to mu­síš také myslet! Jako král Khatmandu nabyl bys ohromné moci. Pak bys také v šíření nauky mohl působit zcela jinak, stálo by za tebou bohatství a vojsko.“

„Zadrž, kníže!“ přerušil ho Gautama živěji, než bývalo jeho zvykem. „Kdyby Pán světů po­třeboval na zemi bohatství a moci, pak by mohl s nimi volně nakládati. Mohl by mi dáti říši tak velikou, jakou si ani nedovedeme představit... kdyby, ano, kdyby on tomu chtěl! Ale abych po­rušil slib jemu daný, abych se zapředl do pozem­ských pout, toho si nepřeje!“

„Proč by tě byl sem posílal?To mi vysvětli! Ty sám jsi vyprávěl, že přicházíš na rozkaz Páně!“

„Nemůže to být také proto, aby vyzkoušel mou pevnost?“

Tím tato rozmluva skončila, Gautama však dobře viděl, že otce nepřesvědčil a věděl také, že dříve odtud neodejde, dokud tato otázka nebude vyřešena jednou provždy.

Za několik dni začal kníže nanovo:

„Poslyš, Gautamo, obdržel jsem dnes zprávu, že král Khat si tě přeje vidět. Vyhoví ti ve všem, co budeš požadovat! Můžeš býti měsíce vzdálen z říše, jejíž vládu bys mohl zatím svěřiti Janandě, ale neodmítej ho! Jeho bolest by se nikdy nezacelila!

Vzpomínal by na nás ve zlém, ba stal by se na­ším nepřítelem. Tím bys ohrozil existenci naší říše, neboť on je silnější nás. A není zajisté ani přáním Pána světů, aby za tvoji tvrdošíjnost py­kala naše drahá vlast.“

Gautama mlčel. Nechtěl odpovídati stále totéž a přece věděl, že nikdy nesvolí.

Celou noc se vroucně modlil. Hledal způsob, kterým by knížete přesvědčil, ale bezvýsledně. Až tu zaslechl jakýsi tichý šepot pomáhající by­tosti, která mu našeptávala plán tak dobrodružný, že se jej Gautama zprvu až zalekl. Čím déle však o něm uvažoval, tím lepší se mu zdál.

Druhý den ráno vyhledal knížete a požádal ho o několikadenní dovolenou. Chce v odloučenosti přemýšleti o svém rozhodnutí.

Suddhodana měl radost, že syn přece uvažuje o otcově přání. Domníval se, že odpor je tím již zlomen.

Mezitím si Gautama opatřil pomocí starého, věrného sluhy lovecký šat a vydal se na cestu lesem. Cestu mu ukazovali bytostní, kteří měli ve­liký podíl na zdaru celého plánu.

Druhý den nalézal se Gautama na břehu pře­krásného modrého horského jezera, v němž se zrcadlily zasněžené vrcholky hor. Stál nad klid­nou hladinou, pohroužen do sebe sama, když tu náhle pocítil lehké zatahání za oděv. Vzhlédl a spatřil malého bytostného, jak mu dává rukou znamení, aby ho potichu následoval.

Po několika krocích stál již před otevřeným letohrádkem, jakých bylo v horách velmi mnoho. Na lůžku odpočívala dívka líbezného zjevu a po­kojně dřímala.

Gautama zatajil dech. Milostnější dívky co živ nespatřil! Zlehounka, tiše, jak dovedl, blížil se k lůžku. Drahocenný šat prozrazoval, že je to dcera královská. To musí býti Jananda!

O, jaká blaženost, směti tuto ženu nazývati svou! Jaké štěstí moci po jejím boku vládnouti spořádané říši!

Byl to pouhý okamžik, zlomek vteřiny, kdy tato myšlenka přemohla Gautamovy smysly. Ná­silím ji zapudil. Blaženost? Slast? Což existuje na světě větší štěstí, než býti sluhou Pána všech světů? Je možná vyšší blaženost než vědomí, že smíme přinésti národu pravdu?

Ustup pokušení! Svod, který vztáhl po tomto čistém muži svá chapadla, musel ustoupit.

Tiše, tak jak přišel, chtěl Gautama opět ode­jíti. Promluviti a setkati se s královskou dcerou, která hledala se svými ženami ochlazení u jezera, spadalo sice do jeho plánu, ale naslouchati potají — ne — toho si nepřál.

Dříve než došel k východu, dívka se probudila. Její úlek, že není sama, ustoupil nejvyšší radosti. Zde před ní stál ten, jehož viděla ve snu!

„Můj choť!“ vykřikla, jsouc napolo ještě v mrá­kotách.

Pak si pojednou uvědomila, že se prozradila a nevěděla, jak zakrýti svůj stud.

Gautama, který byl probojovaným vnitřním bojem opět posilněn, přiblížil se zvolna k dívce a oslovil ji. Prosil ji, aby mu věnovala důvěru. Velmi mnoho na tom závisí, aby si oba úplně po­rozuměli.

„Janando,“ pravil vážně, „věříš v Pána všech světů?“

„Z celé duše!“ odpověděla dívka.

„Chtěla bys mu věrně sloužit?“

„Nedovedu si představit nic krásnějšího!“

Otázky a odpovědi se rychle střídaly. Gau­tama uchopil nyní štíhlou ruku dívky do svých rukou a zahleděl se na spanilý, ušlechtilý dívčí zjev.

„Teď právě, v tomto okamžiku, Janando, volá tě Věčný k své službě! Můžeš mu sloužiti i našemu celému velikému národu tím, že na mne zapomeneš. Zapomeň na svůj sen, zřekni se svého přání! Já nejsem zrozen pro pozemské štěstí. Za­světil jsem svůj život službě Nejvyššímu. Pomoz mi, abych tě mohl opustiti, věda, že v tvém srdci není hořkosti nad ztraceným snem.“

Vroucnost vyznívala z jeho prosby.

Stáli proti sobě němí, pohlížejíce si vzájemně do očí a snažili se jeden druhému čísti v duši. Pak začal Gautama vzývati Věčného, aby propůjčil Janandě sílu. Bylo to, jako by žhavé přání Gautamovo dívku přemohlo. Nezdráhala se již.

„Chci, Gautamo! Řekni mi, co mám dělat.“

Domluvili se o plánu, k vůli němuž sem Gau­tama přišel. Jananda byla ochotna obětovati celý“ svůj život, je-li to vůle Boží. Gautama svůj již; obětoval, ale to jí neřekl.

Rozloučili se jako přátelé. Nikdy nebyla dívka pocházející z urozeného rodu Indů přítelkyni muže, ale nikdy se také ve věrnosti nesetkaly dvě tak čisté lidské bytosti, které by se byly vzájemně zřekly jedna druhé, pro službu Věč­nému.

Teprve za dlouho, když Gautama již dávno zmizel v lese, zavolala Jananda na své ženy.

Několik dní později řekl Gautama svému otci, že pojme princeznu za choť, je-li opravdu oním mužem, jehož viděla ve snu. Odhodlal se k tomu jen proto, aby od svého národa odvrátil možné nebezpečí.

Rozradostněný kníže poslal pozvání na králov­ský dvůr. Hosté brzo přišli. Byla to slavnostní chvíle, kdy Jananda po boku svého otce vstoupila do veliké síně, v níž byla shromážděna šlechta obou národů, aby vyslechla její přípověď. Její zjev, ačkoliv byla v obličeji velmi bledá, byl okouzlující.

„Janando,“ oslovil král své dítě, „pohled, zde stojí ušlechtilí synové knížecího rodu a vyčkávají tvého pohledu. Podívej se na ně a řekni mi, je-li mezi nimi ten, jehož ti osud ve snu ukázal.“

S napětím dívali se všichni na dívku, jejíž bledé tváře polil nach. Nemluvila. Její veliké tmavé oči pomalu klouzaly s jednoho na druhého.

„Poznáváš tvář, kterou jsi viděla ve snu?“ vy­zvídal král.

„Ano, otče!“

Tiše jako dech splynulo to s krásných rtů dív­činých. Radami diváků proběhlo radostné vzru­šení. Všichni přece věděli, že se Gautama nebude zdráhat, padne-li volba na něho.

„Kdo je to?“ tázal se král naléhavě.

Kníže Suddhodana, jemuž bylo líto zaražené dívky i její plachosti, zařídil to tak, aby knížecí synové přistupovali jeden po druhém před Janandu a poklekli. Vyvoleného může tak jen označiti.

První předstoupil a poklekl budoucí kníže Rahulá. Musel však povstati, aniž si ho Jananda blíže povšimla. Nyní byl na řadě Gautama, který nená­padně pokynul mladšímu bratrovi Suddhodanovi, aby šel před ním.

Jinoch díval se s horoucím nadšením do obli­čeje, který se nad ním sklonil s takovou roztomilostí.

„Otče, tento je to,“ zašeptala dívka.

Jásot, který po těchto slovech zaburácel sálem, nebral konce. Prve ještě nikdo nepomyslel na to, že by mladší bratr mohl staršího vypíchnout a nyní to všichni najednou chápali. Jak by ne, Suddhodana se Gautamovi velmi podobal, jenže nebyl tak nepřístupný.

Není divu, že si princezna zvolila raději za chotě muže, jako jsou jiní, než svatého mudrce! Jeden předstihoval druhého v dohadech a nikdo nepozoroval, že právě v tomto okamžiku dvě lidská srdce prožívala pro svoji věrnost chvíle nejtrpčího odříkání.

Slavnosti střídaly jedna druhou, ale Gautama se jich málo účastnil. Každý chápal, že se chce opět vrátit k své práci. Suddhodana přistoupil k svému bratrovi a pravil:

„Gautamo, propustíš mě? Chtěl jsem ti sloužit celým svým životem.“

„Vždyť to činíš, bratře! Pouze však jinak, než můžeš nyní ještě pochopit.“

A bylo to po prvé, co ho pojmenoval bratrem. Suddhodana poznal, že odloučení od mladého mistra je mnohem těžší, než si představoval.

Gautama opuštěn a sám, ujížděl směrem k jihu.

 

Minula léta. Proud událostí stejnoměrně plynul a unášel s sebou všechno staré, opotřebované, za­nechávaje na svých březích nové. A léta, která se zdála unášeti s sebou všechno tvorstvo jako v hu­čícím víru, bouřlivě se hnala dále.

Bylo to, jak by si Věčný přál ukázati lidu, co je to bída, aby se v strastech naučil toužebně vzta­hovati ruce k nebesům.

I posvátný proud snad dočista zapomněl, že znamenával pro okolní obyvatelstvo zdroj veškeré úrodnosti. Neustále vystupoval ze břehů, zapla­vuje pole a osady, takže po opadnutí vod, zane­chával za sebou místo kvetoucího života, jen smrt a zkázu.

Zemi pokrývalo bahno, v němž se provalovali hnusní gaviálové, podnikající daleké cesty bahnem až k lidským příbytkům. Toužebně vyprošené deště se nedostavily. Řeky a strouhy vyschly, ti­síce čerpadel ustalo ve své činnosti, úroda před­časně zaschla a strašný hlad drtivě dolehl na lidi i na zvířata.

Veliké umírání táhlo zemí. V jeho šlépějích šel veliký mor, který neúprosně kosil své oběti, rozmnožuje řady mrtvých nejstrašlivějším způ­sobem.

Zmučené lidstvo zoufale vykřiklo, leč jen ne­patrná část vztahovala prosící ruce k nebesům. Mnoho, ba velmi mnoho bylo těch, kteří sténali a naříkali v tupém zoufalství, bez naděje na možnost záchrany, kterou ani nehledali.

Jejich víra je přece učila, že osud nelze změnit, že je nutno přijímat, co život dává! Jen ve smrti kyne vykoupení. V nirváně naleznou ubohé duše konečně klid!

A ostatní nemohoucně svírali ruce v pěsti a učili se proklínati. Klnuli lidem, kteří nepomýšleli na záchranu, klnuli a vyhrožovali pomstou moc­nostem, které se neúprosně ubíraly předepsanou drahou! Jak si tuto pomstu představovali, sami nevěděli. Ale kletby ulehčily jejich myslím a do­volovaly jim věřit, že jsou ještě něčím.

A mezi rozervanými, uštvanými lidmi pro­cházeli brahmani bezmocní a malomyslní a sna­žili se dáti jim aspoň útěchu. Poukazovali na Brahmu, který nebude věčně trestati. Těšili, že se přece jen dočkají, že slunce jeho milosti zasvitne zase nad nimi. Kdo vytrvá až do té doby, tomu bude pak dvojnásob pomoženo. Čím jasněji viděli svou bezmocnost, čím více si uvědomovali, že ne­mohou ničím přispěti k zmírnění bídy a utrpení, tím horlivěji odkazovali lid na pozdější dobu. Byli úžasně vynalézaví v líčení budoucích zlatých časů, které se opět vrátí.

Jak si představovali splnění svých řečí, které zněly více jako proroctví, za to nepřejímali od­povědnost. Pravděpodobně mysleli na to, co říkali,, tak málo, jako proklínající na svoje kletby. Zále­želo jim pouze na tom, aby svými slovy přehlušili skutečnost.

Gautama a jeho lidé mlčky přihlíželi k udá­lostem, v nichž zřetelně poznávali ruku Páně. Chránili se vháněti malomyslné planou útěchou na nesprávné cesty. Věčný chtěl národ zburcovati! Oni nesmějí zpívati lidu ukolébavky!

Jednou se musí konečně projeviti, co si lidé sami svým jednáním po léta připravovali. A mají-li současné události přinésti opravdové požehnání, musí se projeviti správným způsobem. Sta a sta lidí nestalo se snad obětí slepé ničitelské vášně,, nýbrž zahynuli proto, že neslyšeli varovného hlasu, když je volal, protože — nechtěli slyšet.

Služebníci Věčného neodmítali zoufalé, kteřf se přicházeli ptáti; odpověděli jim, jak nejlépe dovedli. Tam, kde se probouzející duše uchopila po­dané jí ruky, byla podchycena a vytažena ze zkázy a zániku.

Bratři a sestry neúnavně pracovali, pomáhali bližním a sloužili tak svému Pánu. Gautama se nadlidsky obětoval. Vždy byl tam, kde bylo nej­hůře. Jeho pomocníci vodili ho do nejohroženěj­ších končin.

Jakmile se někde objevil, zmučení lidé si od­dechli. Lidé, kteří nedovedli nic jiného, než proklínati, svěsili své zaťaté pěsti a dívali se na toho, který jako záchranná skála je všechny pře­čníval. Mnohý z nich, veden jeho příkladem, poznal správnou cestu a dal se poučiti.

Gautama častokrát říkával bratřím, že je mno­hem snadnější zachrániti člověka zkrušeného zoufalstvím, než takového, který propadl tupé beznaději. Sebe laskavější péčí podaří se jen velmi málo takových lidí zachrániti, protože sami ne­chtějí.

Některá knížetství jakž takž vyvázla. Zato v ji­ných řádila smrt a zkáza stonásobnou silou! Kra­jiny na jihu říše zůstaly nejhoršího ušetřeny. Reka Krišna stejnoměrně a štědře rozdávala své vody, takže veliká sucha nenatropila tolik škod, jako jinde.

I ze spojených říší Suddhodany a Khata dochá­zely dobré zprávy. Naproti tomu rovina Bhutanarů byla krutě postižena. Veliký proud pohltil z větší části obydlí, ba strhl i jejich chrám. Pole byla zpustošena, stáda dobytka zničena. Země ležela ladem, poněvadž nebylo lidí, kteří by ji obdělali.

Ze severovýchodu přitrhly divoké hordy a zmocnily se území bez pánů. Divoši vypadali ještě hůře, než kdysi lidé Bhutovi. Přinesli si sebou hrůzné modly, jichž božstva si žádala krva­vých obětí. A tyto oběti si opatřovali z řad okolního obyvatelstva. Byli mnohem vyšších postav a daleko silnější, než lidé Indu a lehce je přemohli.

Utrápení sousedé poslali ke Gautamovi na horu Věčného posly s prosbou o pomoc. Ten však již o tom věděl a uvažoval, co by měl dělati. Příčilo se mu prolévati krev, ať již v jakékoliv formě, a přece nahlédl, že jen včasný zákrok zbraní může překaziti,  aby se nebezpečí  nerozšířilo po celé zemi.

Z tohoto východního kouta říše přicházelo vždy jen špatné. Dopustil Věčný, aby Bhutanarové, propadající vždy znovu a znovu starým neřestem, zahynuli jen proto, aby se po zemi rozeběhli ještě horší lidé, skuteční ďáblové v lidské podobě? Slovy zjednati odpomoc bylo nemožné. Den za dnem, noc za nocí se modlil a prosil o vyjasnění.

A dříve, než je našel, zalehl k němu nový výkřik o pomoc z této končiny.

Zdálo se, jako by tento výkřik roztrhl poslední závoje halící jasné poznání. V témž okamžiku Gautama znal pravé východisko. Postižení lidé se musí sami vzchopit. S důvěrou v pomoc shůry musí se mužně a pevně postaviti proti temnému nepříteli. Suddhodana, který vedl do pole tolik vyškolených válečníků, bude jejich vojevůdcem.

Gautama odjel k postiženým, aby je svými slovy povzbudil. Ukázal jim, že i této bídy Věčný použil, aby se národ probudil a stal se silným.

„Sami musíte bojovat, musíte brániti svůj ži­vot, pak i Pán světů bude při vás,“ domlouval sklíčeným.

To pomohlo, muži se vzchopili.

Gautama poslal posly do Kapilavastu a Khatmandu. Věděl, že není zapotřebí jeho osobní pří­tomnosti, aby knížata věděla, co mají dělati. Také se nemýlil. Ještě dříve, než vojsko s hor dorazilo, vrátil se Gautama zpět ke své klidné práci.

Bída, ten krutý host, který navštívil zemi, způsobila u mnoha lidí obrat v smýšlení. Slabé bylo nutno posilovat, kolísající opět zachytiti. Častokrát se stávalo, že bratři, aniž se mezi sebou dorozuměli, přicházeli s návrhy, aby byly polo­ženy mosty mezi víru ve Věčného a nauku brahmanů.

Gautama nedovedl pochopiti jejich myšlení. Znovu a znovu poukazoval na to, že brahmani nepotřebují nic jiného, než otevříti  oči a pak snadno uvidí, že zůstali státi v polovině cesty.

Zde není zapotřebí mostu. Oni musí jíti jen dále, od bohů k Bohu. Bylo to tak prosté a samozřejmě.

Že se brahmani ve své nauce zamotali do pře­diva lidských myšlenek a že nemohou poznati nyní prostotu, která se jim nabízí, poněvadž ji ani poznati nechtějí, Gautama chápal. Ale že bratři, kteří poznali pravdu, mohou vážně pomýšleti na nutnost mostu, to přesahovalo jeho chápání!

Neodmítal jich, když přicházeli s takovými ná­vrhy. Trpělivě je vyslechl a snažil se jim ukázati nesprávnost jejich smýšlení. Oni však, ježto byli ve většině, byli toho mínění, že je to známka nut­nosti. A Gautama nechápavě vrtěl hlavou.

„I kdybychom skutečně chtě li a mohli zbudovati takový most, jaký užitek si od toho slibujete?“

„Budeme žíti bratrsky se stoupenci Brahmovými Všechny kmeny budou jednotný v obraně proti různým naukám, které tak zvaní mudrci, ku př. Dschina, zavádějí v zemi.“

„Což nežijete s ostatními v bratrské shodě?“ ptal se Gautama překvapen. „Vždyť je zakázáno vyvolávati spory o víru!“

Museli přiznati, že svornost není nikde poru­šena, ale přesto považovali za výhodnější jíti s brahmany společnou cestou.

Gautama již neodpovídal, nýbrž obrátil se se svými myšlenkami v modlitbě k Věčnému. Vě­děl, že pro čistotu víry musí zůstati pevný a ne­ochvějný. Ale jak má přesvědčiti ostatní?

Za několik dnů nato, rozeslal po celé zemi posly se vzkazem, aby se všichni bratři a sestry, kteří si přejí sbratření s brahmany a jejich naukou, dostavili v určitý den na horu Věčného. Nechť přijdou jen tito, ostatní ať pracují dále!

Obával se, že způsob vyzvání příliš zřetelně vyjádří jeho vlastní myšlenky a mnoho kolí­sajících, že nepřijde. Ale nebylo tomu tak.

Bratři přicházeli v zástupech, potěšeni, že se mnohému z nich naskytla příležitost dostati se na horu Věčného. Sester mezi nimi nebylo. Ani je­diná se k nim nepřipojila.

Gautama dal nedaleko kláštera sester urov­nati veliké prostranství a připraviti je k přijetí davu. Chrámová síň by je byla všechny nepojmula.

Mimoto se to nesrovnávalo s Gautamovým cí­těním, projednávati něco takového v chrámu Věč­ného. Gautama jindy tak klidný, namáhal se ze vší síly, aby nevybuchl; vroucně prosil o rovno­váhu a klid.

Konečně přisel okamžik, kdy měl promluviti k bratřím. Stál před nimi a oni se v polokruhu seskupili kolem něho. Jeho pohled zkoumavě klouzal po přítomných. Měl tichou radost, když ve shromážděných nenalezl tentokrát bratry, které vždy považoval za lepší. Není tedy tak sám se svými názory, jak se domníval.

Nejdříve hlasitou procítěnou modlitbou vypro­šoval na Pánu světů požehnání pro všechny zú­častněné a pak začal zvolna mluvit. Několika slovy vyjádřil přání přítomných: utvořiti most mezi brahmanskou naukou a učením o Věčném.

Pak umlkl. Museli přece poznati nemožnost toho, co požaduji. Leč marně nenahlédli to. Napjatě se dívali na mluvčího. Byli připraveni vyslechnouti, co jim chce říci.

A pak pokračoval dále. Jeho s počátku tichý hlas se zesiloval, až se podobal orkánu, dunícímu nad jejich hlavami. Začal tím, že líčil vodu jako obdivuhodný nápoj, určený k osvěžení žíznících. I mléko je posilou mnohých. Smícháme-li však mléko s vodou, přestane býti voda osvěžujícím nápojem a mléko ztratí svou sílící hodnotu.

„Tomu rozumíte! Proč však nechcete pocho­piti, že by bylo neodpustitelnou slabostí, aby dra­hocenný, tryskající pramen vědění o Věčném byl pomíchán s naukou, která sama o sobě není ne­správná, ale která zůstala trčeti v počátcích?

Není myslitelný most mezi brahmany a námi! Oni musí učiniti krok k poznání Pána všech světů! A k tomu jim nabízíme pomocnou ruku. Ale vycházeti jim vstříc, ne to nemůžeme, protože my sami šli bychom tím zpět!“

Na chvíli umlkl a zkoumavě se zadíval po shro­mážděných, aby podle záblesků v jednotlivých obličejích poznal, zdali přece jeho slova zapůsobila. Leč zklamán pokračoval dále.

„Představte si hluboký příkop. Po nekonečné námaze dostali jsme se na druhou stranu a stojíme vedle něho na bezpečné, pevné zemi. Na druhé straně se však plahočí brahmani a nemají odvahy učiniti rozhodný krok, který by jim pomohl na druhou stranu.

Vztahujeme ruce, abychom jim pomohli, ale oni si nevšímají našich rukou. Máme snad jen proto sestoupiti k nim do příkopu, do kterého by možná se své strany seskočili, abychom byli s nimi pohromadě? Jak bychom jim pak mohli pomoci? Vždyť bychom si tím jen uškodili!

Věřím, drazí přátelé, že jste mi nyní poroz­uměli! Cítím, že padají závory, jimiž jste se obe­hnali! Poděkujte společně se mnou Věčnému, že nám projevil svou milost tím, že se nám dal po­znati. Tato milost nás však také zavazuje! Ani na jediný krok nesmíme uhnouti s cesty vedoucí k němu. Ani jednu, jedinkou okliku nesmíme udělat!“

Když skončil, poslal je všechny do zahrad, aby přemýšleli o jeho proslovu, ale radil jim, aby o něm společně nerokovali. Až je opět zavolá, pak ti, kteří budou míti ještě nějaké pochyby, nechť to beze studu řeknou!

Nedoufal, že by se nikdo nenašel, kdo by ne­měl námitek. A skutečně, někteří z mladších i star­ších bratrů žádali o slyšení.

Jeden z nich si přál věděti, proč byla uznána brahmanská nauka a proč se ještě mluví s lidmi o Sivovi, Višnu a jiných. S jeho námitkou souhla­sili mnozí.

Znovu byl Gautama postaven před hádanku.

„Milí přátelé,“ pravil, nutě se do klidu. „Řekl jsem vám přece, že brahmanská nauka ve svých počátcích byla správná. Zastavila se však na svém vývoji podobna poupěti — nerozvila se. Byla-li správná, proč bychom jí neměli používat a ne­mluvili s lidmi tak, aby nám rozuměli? Sami víte, že Višnu, Sivá i ostatní bohové jsou skuteč­nými bytostmi. Nejsou však ve skutečnosti bohy, nýbrž služebníky Věčného!“

„Není nutné, abychom sestupovali do pří­kopu k brahmanům,“ namítal jiný. „Můžeme jim podati jen prkno, po němž by mohli přejíti k nám.“

„A jak si představuješ toto prkno?“ptal se Gau­tama laskavě.

„To nevím. Budeme-li chtíti jim podati tuto pomoc, pak také najdeme vhodný způsob.“

 „To je jen plané povídání!“ zvolal jeden z bratří popuzen. „Teď tomu rozumím, jak to Gautama míní! Nesmíme ustoupiti ani o krok od své na­uky. Chtějí-li ji míti také ti ostatní, musí to býti oni, kteří učiní první krok vedoucí k ní. Nemů­žeme přes příkop položiti prkno, protože takové prkno neexistuje.“

Jiný bratr navrhoval, aby brahmani byli zís­káváni slibem, že mohou zůstati i nadále kněžími, budou-li věřiti ve Věčného. Tento návrh byl šmahem po zásluze odsouzen.

Po několika hodinách mohl Gautama bratry propustiti a byl jist, že jsou nyní jedné mysli a že upustili od všech podivných myšlenek.

Tento den ho úplně vyčerpal, ačkoliv jinak neznal, co je to únava. Pomalými kroky zamířil nahoru k mužskému klášteru a odebral se do malé, poněkud stranou ležící cely.

Tam u okna, ozářen posledními paprsky zapada­jícího slunce, seděl stařičký muž, který radostně obrátil svůj vrásčitý obličej, když spatřil přícho­zího.

Dětinná radost a štěstí vyzařující z těchto očí, vítaly Gautamu. Oči zachovaly si svou mladost a mladou byla i duše, o níž vyprávěly.

„Maggalano, otče! Jdu si k tobě odpočinout, f sem tolik, tolik unaven!“ zdravil Gautama starce.

Několika rychlými kroky k němu přistoupil a posadil se na polštář u jeho nohou. Bylo to jeho obvyklé místo. Ruka kmetova lehce pohladila čelo mladého muže, vzhlížejícího k němu.

„Vidím, Gautamo, žes unaven a že dnešní den tě neuspokojil. Což jsi nemohl ony bláhovce pře­svědčit?“

„Ach ano, otče, nakonec přece pochopili, oč se jedná. Ale to, že vůbec mohli přijíti s takovými návrhy, mě přesvědčuje, že již nevědí, jaký po­klad mají. Proto jsem smuten! Místo aby se vě­dění o Věčném stále více prohlubovalo — jak málo vlastně víme o Něm — chtějí je pomísiti s lidskými myšlenkami a tak zničiti.

A teď, když konečně pochopili, jak nesprávné by bylo, kdyby se byl uskutečnil jejich úmysl, neustanou, pokud jejich mysl nenajde něco ji­ného, možná ještě bláhovějšího.

Ovšem vystoupím opět proti nim, ale jak dlouho zde ještě budu, abych to mohl dělati? Má se po mé smrti nauka rozpadnouti jako by nebyla od Boha, nýbrž od lidí?“

„Gautamo, nepoznávám tě! Tvá sklíčenost je nesprávná,“ káral ho jemně Maggalana. „Od koho máme svou nauku? Kdo se zjevil Siddhartovi? Proč to Věčný učinil? Přece ne proto, aby zjevil lidem svou pravdu a dal jim ji jen na krátký čas. Můj synu, věř, budeš-li jednou odvolán, pak zde budou ruce jiných, které se uchopí vláken, jež jsi musel odložiti. Je to záležitost Pána všech světů, na to nezapomínej!“

„Máš pravdu, otče! Stydím se za svoji malo­myslnost. Není správné ani to, že mě lidé unavili.“

V komůrce, ve které oba seděli pospolu se zšeřilo, ale oběma to bylo milé. Během let se vyvi­nula mezi nimi obdivuhodná, láskyplná důvěra, která oba blažila.

Gautama si zvykl hovořiti s Maggalanou o vě­cech, které ho silně zaměstnávaly. Stařec mu nikdy nevnucoval své rady. Bylo to, jako by Gautama nacházel v duši druhově ozvěnu, jež mu umož­ňovala rychlejší objasnění.

Dnes po prvé směl stařec nahlédnouti, jak teskní nad lidmi. Často, velmi často přepadal ho v tichu stesk.

Nyní klidně rozmlouvali o jiném. Maggalana mu vyprávěl, co za den napsal a Gautama se ho vyptával na první počátky hory. Stařec o tom velmi rád vyprávěl a Gautama se z toho vždy ně­čemu naučil.

„Nyní musím opět brzo odcestovati,“ řekl ná­hle. „Možná, že se připojím k bratřím, jdoucím do Magadhy. Maggalano, netoužíš spatřit opět svou vlast?“

„Můj domov je zde, nikde jinde, Gautamo!“ odpověděl stařec. „Ale mé dni jsou sečteny. Hled, abys nebyl dlouho vzdálen, neboť bych si přál, abys byl při mně, až se budu loučiti se světem.“ „Naši bytostní přátelé podají mi zprávu, až bude tvá duše připravena opustiti tuto pozemskou schránu, otče,“ ubezpečoval jej Gautama. Nato se rozloučili.

 

Za několik dni odjížděl Gautama s posledními bratry s hory. Čekal ještě na zprávy z východu. Ačkoliv boje nebyly dosud nadobro skončeny, přece se podařilo Suddhodanovi a jeho spojencům zahnati vetřelce za hranice říše.

Pronásledovati je i tam, bylo znemožněno neschůdností pohoří a neznalostí země. Suddhodana navrhoval, že mezi horami vystaví opevněnou zeď, která by zabránila nevítaným návštěvníkům vpadnouti do země.

Gautama byl s tím srozuměn. Všechny tyto starosti mohl klidně svěřiti do rukou krále Suddhodany. Bratr mu úplně rozuměl a vždy se sna­žil jednati ve smyslu věčných zákonů.

Zda také porozuměl jakou oběť i on sám mu­sel přinésti? Byla obloha jeho štěstí bez mráčků? Gautama  se  nikdy  neodvažoval  na   to   ptáti.

Zprávy o rodinném životě jeho drahých k němu nepronikly.

Ještě teď byl přesvědčen, že tehdy nemohl jed­nati jinak a vzpomněl-li si někdy na Janandu, snažil se ze vší síly viděti v ní královnu khatmandskou.

Již mnoho dní byla malá četa na cestě a den po dni se rozpadávala. Bratři postupně opouštěli družinku, podle toho, jak jejich cesta odbočovala, až nakonec zůstal sám se dvěma velmi mladými bratry z Magadhy.

Měli k němu tak velikou úctu, že se neod­važovali ani mluviti. Byl zcela zaujat vlastními myšlenkami. Nevšiml si také, že se na obloze shlukovaly hrozivé mraky. Marné bylo varování jeho maličkých přátel — neslyšel jich!

Náhle propukla strašlivá bouře. Na další jízdu nebylo pomyšlení. Gautama se tázal bratří, nevědí-li, je-li nablízku nějaká osada.

„Daleko široko není osady,“ řekl jeden z obou plaše. „Ale tam, za oním pahorkem, je veliký brahmanský klášter. Tam bychom mohli brzy doraziti. Ale ty asi nebudeš chtít požádati o při­jetí.“

„Proč ne?“ divil se Gautama. „Jistě nás ne­odmítnou.“

Zamířil tryskem označeným směrem a zane­dlouho se octli před branami výstavného kláštera.

Gautama dosud nikdy do podobného nevkročil a s napětím očekával, co tam najde.

Promočení poutníci byli vlídně přijati a na­bídnut jim suchý oděv. Ve tmě, která byla zjasňována jen září blesků, křižujících oblohu, si brahman, který je přijal, ani nepovšiml jejich šatů.

Tak se stalo, že když se později objevili u jídla v nejprostších šatech, které jím byly zapůjčeny, byli považováni za obyčejné cestující.

Bouřka sice přešla, ale déšť se řinul dosud tak vydatně, že přede dnem nebylo ani pomyšlení na další jízdu.

Nikdo se jich neptal, jak se jmenují. Vlídně jim vycházeli vstříc a měli radost, když se pocestní zúčastnili modlitby k Sivovi. Po jídle, které se skládalo z rýže a ovoce, zůstali klášterní bratři ve velikém sále a vyzvali hosty, aby zůstali též.

Zvolna se rozpředl hovor, který se však s po­čátku točil jen kolem nejběžnějších událostí. Gau­tama se vyptával na účinky pohrom minulých let a dověděl se, že i zde v Magadze, byly sne­sitelné.

„To je tím,“ pravil jeden moudrý brahman, „že jsme v naší zemi zůstali povětšině věrni staré víře. Bohové nás za tuto věrnost viditelně od­měnili!“

„Ale v okolí Utakamandu nebylo vůbec škod,“ namítl Gautama, „a přece tam všichni lidé věří kromě bohů, ještě v Pána všech světů, který je nad nimi.“

„Kdopak ti vyprávěl, že stoupenci nové víry zůstali věrni našim bohům?“ vyzvídal jiný starý brahman. „Je zde přece jen jedna možnost. Buď věří v bohy, tak jako my a naši otcové před námi, nebo vzývají nového Boha a starými opovrhují.“ „Proč  by   měli  opovrhovati  starými?“ ptal se Gautama, jehož rozprávka začínala zajímati. „Vždyť přece všichni v ně věřili. Jestliže nyní našli toho, který je nad bohy, pak postoupili o krok výše, a vy můžete míti z toho jen radost!“ Brahmani se udiveně zadívali na mluvčího. „Jsi snad také jedním z těch, kteří tento krok udělali?“ vyptávali se.

Gautama přikývl. Nedůvěřivě si ho prohlíželi. Slyšeli, že stoupence nového učeni lze snadno po­znati podle čihavých rysů v obličeji a podle jejich domýšlivosti. U těchto zde nebylo ani jedno, ani druhé, ba naopak, čím déle hosty pozorovali, tím více se jim líbili.“

„Zdáš se býti poctivcem. Vypravuj nám o svém učení,“ žádali.

Nikdo neuměl vyprávět lépe než on. Bylo to, jako by kolem nich vlály zlaté závoje, zahalující posvátná dění a jako by mluvčí z nich odhaloval jeden závoj po druhém.

Mluvil o jejich bozích tak, jak dosud nikdo k nim nemluvil. Zevšedněli jim a nyní se před nimi, dík jeho poutavému líčení, objevovali v pra­vém světle.

Gautama jim je ukazoval při práci, ukazoval je­jich úkol, který jim Pán světů svěřil. Nezapomněl ani na malé služebníky, kteří vykonávají rozkazy Věčného. Před duchovním zrakem posluchačů vyrůstal ucelený obraz stvoření se všemi podrob­nostmi.

Setmělo se již a ani toho nepozorovali. Nyní přinášeli sloužící bratři lampičky a pokrm. Gau­tama musel vyprávění přerušiti a tu jeden z brahmanů vyslovil to, co všichni cítili:

„Cizinče, byť jsi kýmkoliv, jsi požehnán mezi tisíci! V našich srdcích vystavěl jsi nádherný chrám! Zůstaň s námi, dokud neumístíš do tohoto chrámu obraz toho, pro něhož byl zbudován!“

Gautama si nepřál nic jiného. Ochotně svolil a oba své průvodce, kteří byli uchváceni velikostí toho, co směli právě prožít, poslal domů, nechtěje nadužívati pohostinství brahmanů.

Den po dni vyprávěl o Pánu všech světů a vzněcoval v srdcích těchto správných lidí touhu, státi se jeho služebníky. Horlivě s nimi vykládal, všechny námitky a otázky směli mu říci a on je všechny uspokojivě zodpověděl.

Nyní si přáli věděti, co mají dělat, aby našli cestu k nové víře. Gautama je ubezpečil, že jsou-li přesvědčeni o neviditelném věčném Bohu, našli také k ní cestu.

„Není nutno odpřisáhnouti starou nauku?“ vyptával se jeden brahman.

„Ne, jistě ne, neboť vy jste si uchovali starou nauku čistou, bez přimísení lidských myšlenek a přísad. Podržte, co máte a k tomu přijměte to, co vám bylo darováno jako nové!“

„Čím máme dokázati, že se chceme státi slu­žebníky Věčného?“

„Zcela prostě — svým životem! Věřte v Něho, zvěstujte Ho a držte se jeho cest! Požádám bratry v Magadze, aby vás čas od času navštívili a porozpravěli si s vámi. Možná, že někdo z vás při­jde také někdy na horu Věčného. Pak stačí, při­pojíte-li se k bratřím.“

Konečně  se přece odvážili položiti  otázku, kterou se již dlouho zabývali. „Mistře, jak ti máme říkat?“ Gautama jim řekl prostě své jméno, které ne­znali. Bylo mu to milejší, než aby mu byli pro toto jméno nyní prokazovali zvláštní úctu. Pobyl u nich ještě několik dní a pak jel dále.

Kéž by tak byli mohli všichni bratři, kteří hodlali stavěti mosty, sdíleti s ním toto prožití! Jak bylo snadné přiměti tyto brahmany k po­slednímu kroku, neboť jakmile jej poznali, udělali jej sami, bez jakéhokoliv přemlouvání. Tak to musí býti! Tito brahmanští bratři budou se o tom šířiti dále mezi svými. Začátek je již uči­něn. —

Ve škole v Magadze, která byla jednou z nej­významnějších v celé zemi, byl Gautama radostně přijat. Mladí bratři vyprávěli ostatním o debatě na hoře.

Nyní si všichni toužebně přáli slyšeti, čeho Gautama u brahmanů dosáhl. Jeho úspěch byl nepopiratelným důkazem správnosti jeho myš­lení a současně vzorem a vodítkem.

Ani zde se mistr dlouho nezdržel. Mocně ho to táhlo do Utakamandu, do jediné školy, která k shromáždění nevyslala ani jednoho bratra. Rahulův vliv na bratry byl veliký a jeho názory se vždy shodovaly s Gautamovými. Nikdy nebylo nutno, aby se tito dva o něčem domlouvali, ačkoliv velmi rádi spolu rozmlouvali o věčných věcech.

Gautama hluboce zamyšlen ujížděl směrem k Utakamandu. Doprovod odmítl. Vzpomínal na Siddhartu, který tuto cestu často konal a náhle vyvstala před ním i vzpomínka na mangový strom, pod nímž jeho děd prožil tak veliké zjevení.

Probudila se v něm vroucí touha, aby i on směl býti účasten stejné milosti. Aniž si toho sám uvě­domoval, toto přání změnilo se v modlitbu, která nesena nejčistším citem vystupovala vzhůru.

Zamyšlen zapomněl dávati pozor na cestu a když přikvačila noc, nevěděl, kde se nalézá. Na štěstí byla obloha plnička hvězd a nemusel se obávati nepohody.

Hady i jinou nebezpečnou zvěř udrží bytostní v patřičné vzdálenosti, takže nemusí zapalovati ani oheň. Potravy pro koně bylo zde dost a dost a jemu také nijak neublíží, nebude-li jísti.

Rozhodl se, že místo co by jel dále a snad ještě zbloudil, přenocuje raději zde, poblíž malého po­tůčku.

Unaven slezl s koně a natáhl se do měkké trávy. Jak byly hvězdy veliké a jak oslnivě sví­tily! Jaké to zázračné dílo stvoření inu jako vše. Díval se na ně a jeho obdiv vzrůstal.

Pojednou se mu zdálo, že se hvězdy k němu blíží a současně pocítil jakousi lehkost, jako by neměl údů. Zpozoroval, že to nejsou hvězdy, které se k němu blíží, ale že on sám letí jim vstříc. Jak daleko byl již asi od země?

Puzen zvědavostí ohlédl se zpět a viděl, že jeho tělo leží v trávě a spí. Nyní si uvědomil, že to byla jeho duše, jež se směla vydati na pout a ve­liká radost ho zaplavila.

Kam letí jeho duše, nemohl již sledovat. Cítil, že vklouzl do světa tónů a světla, jehož jednotli­vosti nemohl pochopit.

Obklopovala ho čarovná krása, lahodné tóny slábly, barevné paprsky pohasly a vznášení ustalo. Nalézal se na jakési louce, na které tu a tam stály stromy. Zdálo se mu, že prožívá krásný sen, jak neskutečné se mu vše jevilo a přece mohl krá­četi po zemi, tiše a lehce, jako by neměl tíže. Nikde nebylo viděti zvířete, ani člověka, ani duchovní bytosti. Vše bylo mrtvé a tiché. Kde se to jen octl? Jeho oko si pomaloučku zvykalo na okolí a tu, asi uprostřed veliké roviny, zahlédl něco, jako zděnou studnu. Zamířil k ní.

Teď spatřil i člověka naklánějícího se nad okraj roubení ; zřejmě se díval do hloubky. Nato muž ustoupil, učinil několik kroků kupředu, ale po několika krocích, jako mocí přitahován, vracel se opět zpět ke studni.

Gautama došel až k němu. Byl to Siddharta! Co tam asi vidí? Gautamova duše chtěla ho osloviti, ale nemohla. Siddharta jí nedbal. Byl cele zaujat díváním. Pak se vzchopil a šel kousek dále. Tohoto okamžiku využil Gautama a naklo­nil se přes roubení studně.

Studna byla hluboká, velmi hluboká, avšak dole nebyla voda, nýbrž krajina oživená lidmi. Byla to hora Věčného. V téže chvíli přistoupil Siddharta znovu ke studni, odstrčil dívající se duši nevědomým pohybem ruky stranou a na­klonil se opět dolů.

Gautama bolestně dotčen se napřímil. V tom okamžiku byl opět uchopen, vyzdvižen a cítil, že pluje. Opět slyšel tóny a barvy, vnímal paprsky a krásu a cítil teplo. Najednou byl zase u vody a ležel v trávě. Jeho kůň se ho dotýkal chřípím.

Co mělo znamenati toto prožití? Mělo mu cosi říci, tím si byl jist. Proč se díval Siddbarta usta­vičně touto hlubokou šachtou dolů? Děje se snad na hoře něco zvláštního? Hrozí jí nebezpečí?

Gautama se znepokojil a důtklivě prosil vůdce, aby mu pomohl.Vycítil blízkost svého pomocníka a vnímal jeho hlas, který pravil:

„Siddharta lpí celou duší na národu a zemi! Sloužil sice Věčnému, ale jen ve svém národě. Je dosud pevně spjat s oním kouskem země, v které žil a jeho duše se nemůže od ní oprostiti.

Uplyne ještě hodně času, než načerpá pozná­ním a chtěním tolik síly, aby pokračoval ve vze­stupu, teprve teď započatém. Až se mu podaří vlastní silou svrhnouti se sebe všechna ta pouta a řetězy, do kterých se zamotal, teprve pak bude moci stoupati vzhůru.

Ty však, Gautamo, směl jsi to vidět!“

Hlas ztichl. Ležící muž usínal hlubokým, osvě­žujícím spánkem. Probouzeje se, okamžitě si vzpomněl, jak na vidění, tak na slova svého vůdce.

Nyní pochopil, proč právě jemu to bylo uká­záno. I on se začal v myšlenkách obírati osudem svého národa! Pozbýval mysli při pomyšlení, že jej bude muset opustiti!

Měl snad propadnouti i on těmže chybám jako Siddharta? Ledový strach jim prochvěl. Jen to ne!

„O, Věčný, děkuji ti! Ode dneška chci ti lépe sloužiti!“

Osvěžen koupelí v chladné říčce, pokračoval v další jízdě. Brzy našel správnou cestu a ještě před večerem dojel do Utakamandu.

Utakamand byl zvětšen přístavbou nových budov. Mimo škol a klášterů byly zde dílny ře­meslníků, v nichž se pracovalo na mnoha krás­ných věcech.

Ženy sbíraly v rozsáhlých morušových hájích hedvábné kokony, z nichž předly a tkaly hedvábí. Takto zpracovanou látku barvily zvláštním způ­sobem, jemuž je naučili bytostní.

„Co děláte s tolika látkami, Rahulo?“ vyptá­val se Gautama.

„Hedvábí, které sami nespotřebujeme, dopra­vujeme do měst na pobřeží, kam často přijíždějí po lodích kupci, kteří za tyto látky platí vzácnými věcmi. Tímto způsobem vyměňujeme si slono­vinu, ze které vyřezáváme poháry a mísy, vázy i ozdobné jehlice. Musíš se podívati také na naše vyřezávané práce, Gautamo!“

Rahula zavedl hosta do prostorných síní, v nichž mladí lidé horlivě pracovali. Pod jejich dovednými prsty vyrůstaly pravé umělecké poklady řezbářského umění, které, jak Rahula vysvětloval, jsou později právě tak dopravovány na lodi. Za ně dostávají výměnou opět jiné věci.

„Proč to děláš, Rahulo?“ vyzvídal Gautama. „Až dosud byly naše školy studnicemi, z kterých se mohlo čerpati vědění o Věčném. Nyní mi to připadá, že se z nich staly dílny a tržiště.“

V této otázce nebyla nelibost, nýbrž prozrazo­vala, že Gautama tomu vůbec nerozumí.

Rahula se dal do smíchu.

„Naše školy se mohou stále ještě přirovnávati k jasným zřídlům vědění. Máme však příliš mnoho žáků. Jak je máme uživit? A mimo to žáci zvykají si snadno na zahálku a propadají snění, k němuž tak jako tak náš národ tíhne.

Jedné noci byla mi ukázána tato cesta. Nyní musí pracovati všichni žáci, jak muži, tak i ženy, aby si vydělali na živobytí. Některé denní hodiny jsou určeny k poučení, ostatní k prohloubení.

Všechno je jak se patří usměrněno a věříme, že nikdo není při tom zkrácen. Když nás po čase mladí lidé opouštějí, odnášejí si s sebou do života kromě toho nejlepšího, co mohli v naší škole zís­kati, to jest vědění o Věčném, i to, čemu se zde naučili a co jim v životě může poskytnouti další obživu. Nejdovednější zůstávají v dílnách jako učitelé a jsou zde rádi.“

Nyní, když se po několikerých návštěvách škol přesvědčil, že nejen učitelé, nýbrž i žáci jsou du­chovně hodně vysoko, zalíbilo se to i Gautamovi.

„Rahulo, jak je to s péčí o choré a potřebné? Té jste se již nadobro vzdali?“ ptal se jednoho dne.

„Ne, žlutí bratři chodí jako dříve,“ zněla odpo­věď, „ale co za svoje služby dostanou, stačí právě 4ak jen pro klášter. Proto jsme si museli pomoci sami.“

Ještě něco mohl Rahula Gautamovi ukázati. Zavedl ho do dílny, kde byly z drahých kovů zho­tovovány číše. Byly lity v různých velikostech a svým tvarem připomínaly květy lotosu. Do jed­notlivých lístků květu vrývali pak mladí lidé ostrými nástroji jemné žilky a vzniklými zářezy byla docílena nádherná hra světla a stínů.

Gautama vzal jedno z těchto malých umělec­kých děl do ruky a zkoumavě je prohlížel.

„Jaká to krása!“řekl s obdivem. „Je to skoro škoda prodat. Co s tím hodláte udělati?“

„Chtěli jsme každému chrámu Věčného daro­vati po jedné z těchto číší,“ odpovídal Rahula radostně. „Dlouho jsme museli šetřiti, než jsme ušetřili na zlato a stříbro. Zavedli jsme v měsíci ještě třetí den postu, abychom na to všichni při­spívali. Nejednou se stalo, že jsme dostali za svoji práci více, než jsme počítali. I tento přebytek mi byl odváděn. Nyní budou číše brzy hotovy a můžeme je dáti do chrámů. Ten den, kdy se tak stane, bude pro nás pro všechny velikým svát­kem!“

Gautama stále zřetelněji nahlížel, že Utakamand, tak jako dříve, byl i nyní všem školám a klášterům vzorem. Tak prostě a samozřejmě, jako v této škole nebylo nikde vetkáno vysoké duchovní vědění do všednosti dnů vyplněných horlivou prací.

„Chtěl jsem tě poprositi, Rahulo, abys jel se mnou na horu a převzal tam opět na jeden rok vedení. Ale nyní nemám odvahu tě odvolati, dokud číše nebudou dohotoveny!“

„Půjdu rád s tebou, Gautamo,“ zněla vlídná odpověď.“ Zhotovení tolika číší si vyžádá více než rok. A pak zde je více bratří, kteří mě na­hradí.“

Gautama vyprávěl o tom, co zažil v klášteře brahmanů a ptal se, zda i Rahula měl podobné zkušenosti.

„S těmi několika brahmany, kteří jsou dosud v naší krajině, žijeme v míru,“ pravil Rahula. „Čas od času některý z nich k nám zavítá a vy­ptává se na naše učení. Vždy poznáme, žene-li ho k tomu zvědavost či touha a podle toho řídíme svou odpověď. Někteří staří brahmani poznali Pána všech světů, učí o něm a jejich žáci pak většinou přicházejí ještě na několik měsíců nebo let k nám. A ostatní, kteří nemají odvahy pokra­čovati dále kupředu, nás neruší.“

Nyní se ptal opět Rahula, kdo ze Siddhartových učedníků je dosud naživu.

„Jen oba z Magadhy,“ odpověděl Gautama. „A jsou již velmi staří. Maggalana je až nápadně čilý, kdežto Bimbisara, „král“, jak si dává opět říkat, libuje si v nečinnosti.

Přestěhovali jsme ho do malé, velmi nepoho­dlné klášterní cely, abychom ho donutili k nějaké práci, ale on si jednoduše udělá venku pod širým nebem pohodlné lůžko, nebo se vyspí v některém koutě školního sálu. Zatím co Maggalana zůstal mladý a svěží, Bimbisara duchovně usíná.“

„Píše Maggalana ještě povídky?“

„Jen velmi zřídka, říká, že pramen vyschl. Místo toho dělá opisy vzácných rukopisů, které pak posíláme ostatním školám. Pokoušel se také o sepsání Siddhartova života, zůstalo to však v za­čátcích.“

„ A přece právě tento života běh by stál za to, aby byl uchován, neboť mistr byl obdivuhodně veden. Ty i já ve srovnání s ním, jsme neprožili zhola nic.“

„Chtěl bys měniti? tázal se Gautama, v jehož duši náhle ožila vzpomínka na noční prožití.

„Ne, to ne!“

Zdálo se, jako by Rahula chtěl ještě něco při­pojiti, leč po letmém uvažování ztichl.

 

Po několika dnech vyjeli doprovázeni sluhou na sever. Rahula zamířil západněji k moři, aby mohl Gautama shlédnouti krásu skalnatého pobřeží.

Objížděli dosti vysoké horstvo, jehož úbočí byla porostlá neznámými rostlinami. Divákům připa­daly jako malé, z kořenů se rozvětvující stromy. Svěží, zelené lístky srdcovitého tvaru houpaly se na ohebných stoncích.

Ačkoliv se Rahula po prvním údivu již dále o ně nezajímal, nemohl se Gautama od nich od­trhnouti ani pohledem, ani myšlenkami. Úmy­slně volil své leženi tak, aby měl obdivuhodnou rostlinu na očích.

„Maličcí ochránci rostliny, ukažte mi, prosím, jak jsou vaše chráněnky uzpůsobeny,“ žadonil.

Již delší čas se mu zdálo, jako by viděl mezi zvláštními lodyhami poskakovati malé mužíčky.

Ochotně vyhověli jeho prosbě a přinášeli s sebou lodyhu, na níž mu ukázali, že se téměř celá skládá z vláken, podobajících se lýku. Tato vlákna byla zahnědlá a pevná. Gautama je kroutil mezi prsty a mužíčkové měli zřejmě radost.

„Tak je to dobře!“

Přinášeli další vlákna, co možná dlouhá, pro­tože Gautama upevniv je na silnou větev, začal z nich stáčeti dlouhý provaz, který se zdál býti velmi pevný. Takové lano hodilo by se jistě k růz­ným účelům. Uvažoval, zda by se mohlo použíti těchto vláken také k vyplétáni nebo tkaní.

Rahula se probudil a s údivem zíral na druha, který místo co by spal, horlivě pracoval.

„Jen se podívej, Rahulo, na co jsem přišel!“ volal Gautama pln radosti. „Mužíčkové mi při­nesli vlákna ze svých keřů. Tyto provazy budou trvanlivější, než vlákna stáčená z bavlny. Jsou také silnější než lýko, z kterého ženy pletou rohože. Vy maličcí, děkuji vám!“

V následujících dnech objeli nejvyšší bod po­hoří. Hory zůstaly jim po pravici,když tu objevili neobyčejně úrodnou rovinu s rozlehlými lány

rýže a prosa. Na levé straně, čím více se stáčeli k západu, lesklo se modré moře.

Jednoho dne stanuli na mořském břehu a s úte­su, jimiž byl břeh poset, dívali se na vlny, které se pod nimi majestátně valily a zaplavovaly pobřeží,

nebo se opět tříštily, rozstřikujíce daleko své bílé pěny.

„Vidíš bytosti, které skotačí na vlnách?“ ptal se Gautama   druha. Rahula   směje   se,  zavrtěl hlavou.

„Ne, mohu je pouze vytušiti. Jako dítě jsem

sice vídával kolem sebe vlídné mužíčky, ale nyní se mi vyhýbají. Těší mě, že ty je můžeš viděti.

Podobají se oněm mužíčkům, kteří ti nedávno ukázali lýko?“

„Ne, jsou zcela jiní. Jejich těla jsou něžná, skoro jako nadýchnutá a svými pohyby splývají s vlnami. Vlající světlé vlasy utápějí se v bílých pěnách, jemné ruce pohrávají si s mušlemi a rost­linami, nebo se prohánějí s rybami o závod. To jsou něžné, ženské bytosti.

Ostatní, poněkud hrubších těl, avšak stále ještě průzrační a něžní, ženou před sebou vlny. Ve skotačivé radosti rozhazují ruce do výše a doženou-li některou vlnu až k úskalí, tu se vy­švihnou pokud mohou nejvýše a vrhají se střem­hlav, s radostným výkřikem opět dolů, do svého mokrého živlu.

Všechno je to krásné a čím déle se na to dívám, tím více vidím.

Kéž bych to mohl ukázati lidem!“ pravil Gau­tama po delším zamyšlení. „Kdyby to správně pochopili, byli by spjati se všemi částmi stvoření a bylo by prostě nemožné, aby žili proti zákonům. Vždyť kdysi přece museli býti lidé takto spjati s přírodou. Co je vehnalo na jiné cesty?“

„Ona neblahá chtivost vědění, Gautamo,“ řekl vážně Rahula. „Řekni lidu něco a oni to okamžitě opředou vlastními myšlenkami. Pohled na pro­stotu a přirozenost si zkalí. Honosí se vlastním věděním a postupem času si tak odřízli spojení se vším, co není člověk, jako oni. Věř mi, ten, komu se podaří nasaditi lidskému rozumu smrtelnou ránu, ten vykoná dobré dílo!“

„A přece i rozum je darem Věčného!“ odpově­děl Gautama. „S tím že oprávněním mohl bys říci: protože oheň je příčinou častého neštěstí, nedá-li člověk na něj pozor, musí býti všechen oheň uha­šen. Ne, Rahulo, zasaditi lidskému rozumu smrtící ránu, to ne, ale musíme se naučiti správně jej po­užívat. Tak to musí býti!“

V následujících dnech prostupovalo horstvo stále více k moři. Jezdci museli dávati pozor, aby včas našli průchod a nebylo jim tak zabráněno v jejich cestě na sever. Oběma bylo zatěžko odlou­čiti se od modrých vln moře, které se na západě prostíralo do nekonečných dálav.

Rychle se blížili ke známým krajinám a na­cházeli opět kláštery a školy, jakož i osady s ma­lými chrámy Věčného, které stály povětšině uprostřed. Všude byli radostně vítáni a obyvatelé na ně naléhali, aby se zdrželi co nejdéle. I četné otázky museli zodpověděti.

V krajině, kterou právě projížděli, zničila úpor­ná sucha celou sklizeň bavlny.

Gautama poslal lidi do hor, aby odtud při­nesli rostliny, které mu bytostní ukázali. Prosil Rahulu, aby na něho nečekal, jel napřed a ujal se vedeni na hoře. On sám chtěl jeti s výpravou do hor, aby snadněji našli rostlinu, kterou bytostní pomocníci jmenovali jutou.

Ukázal jim, že nesmějí sbírati čerstvé výhonky, nýbrž takové, které již zasychají. Nasbírali toho celé náklady, které naložili na soumary a vraceli se domů.

Nyní začala horlivá práce. Podle Gautamových pokynů byla napřed nadělána vlákna, která pak byla stáčena dohromady. Čím lépe se práce da­řila, tím větši byla radost. Ženy zkoušely provazce splétati nebo tkáti z nich. Z obojího vznikla trvan­livá, hrubá látka, která se dobře hodila na rohože a podobné věci.

„Těchto silných kusů můžeme použíti i k ba­lení zboží,“ pravil jeden z mužů. „Mám zato, že déšť touto látkou nepronikne.“

Vyzkoušeli to a ukázalo se, že domněnka byla správná. Když déšť do ni nepral zrovna po několik dní, nepropustila ani kapku vody. Leč některé z žen nedovedly tkáti tak hustě, takže tkanina byla dosti řídká.

„Co s tím máme teď dělat?“ bědovaly.

Vedoucí nedalekého kláštera věděla si rady.

„Pokusme se, nechá-li se takového tkaniva upo­třebiti k výrobě soli,“ navrhovala. „Až dodnes po­lévali jsme metly mořskou vodou a sušili je na slunci. Dost možná, že zrovna tak upotřebíme i toto řídké tkanivo.“

Také tato rada byla dobrá. Gautama vyprávěl šťastným lidem o mužíčcích, kteří ho naučili po­užívati vláken. Všichni s radostí naslouchali, ale jen nemnozí si dovedli představiti spojení mezi člověkem a pomáhajícími sluhy Věčného.

Zdržev se zde několik týdnů, ujížděl poté Gau­tama za Rahulou a dostal se bez dalšího zdržení na horu. Očekávala ho tam zpráva král Bimbisara zemřel. Jeho duše se po těžkém zápase uvolňovala z těla. Zdálo se, jako by vůbec chtěla ještě zůstati na zemi.

Když Maggalana s Gautamou osaměl, vyprá­věl, že Bimbisara přišel k němu krátce než ze­mřel a stěžoval si na ubývání tělesných sil.

„Snad jsem nežil v posledních letech tak, jak jsem měl,“ prohodil. „Vidím podle tebe, jak ti práce svědčí, jsi tak svěží, ač jsi přece starší než já. Je-li to na onom světě takové, jak se nám to Gautama snažil vylíčiti, snad se mi tam podaří napraviti, co jsem zde zanedbal. Věř mi, Maggalano, přes všechnu náklonnost k pohodlí, jsem věrným sluhou Pána všech světů!“

Gautama se vážně zadíval na mluvčího.

„Poznal svou chybu, Maggalano, ale teprve tam, nahoře, ji pocítí v celé její tíži,“ pravil. „Je mi líto, že jsem přece starce nepřiměl, aby se roz­hýbal. Snad bych mu tím byl mnohé uspořil, čemu se nyní nevyhne a co musí podstoupiti.

„Jaký nápis bude na jeho hrobě?“ přál si vě­děti Maggalana.

„Král Bimbisara z Magadhy“, odpověděl Gau­tama. „Tolik si zakládal na svém titulu, až na­konec zapomněl býti sluhou Věčného.“

 

Gautama znovu odjížděl. Tentokrát jej cesta vedla na východ, odkud byli zahnáni vetřelci. Chtěl se podívati na vystavěnou zeď a mimo to chtěl zjistiti, v jakém stavu se nyní nalézá zpus­tošená země.

Do Kapilavastu a Khatmandu nehodlal jeti. Avšak jeho myšlenky se tam bezděčně častěji vra­cely a odtud zalétaly k němu zpět opět tiché zvěsti. Suddhodana starší opustil již tento svět, tak jako král Khat, který již před delším časem odevzdal vládu Suddhodanovi mladšímu.

V Kapilavastu vládl Rahula a radoval se ze zdravého synáčka, kterého mu povila jeho choť, kdežto manželství Janandino a Suddhodany bylo až dosud bez dědice. Několik roztomilých děvčá­tek hrálo si kolem rodičů, avšak jejich přání, míti syna, zůstalo nesplněno.

Měla býti nesmírná oběť Janandina přinesena nadarmo? Jak náhle se tato myšlenka vynořila v mysli Gautamově, tak prudce ji zapudil. Pryč s myšlením! Co se stalo, stalo se a nemůže býti na tom již nic změněno. Má vědomí, že se tak stalo v nejčistším úmyslu.

V zemi Bhutanarů byly zřejmý dosud stopy velikých bojů, které tam zuřily. Ještě ani jediný chrám nebyl znovuzřízen, ba ani pole nebyla ob­dělána, ačkoliv krajina byla úrodná. Rozsáhlé hvozdy padly za oběť plamenům.

Lidé, kterých se na to vyptával, potvrdili, že divoši lesy zapálili, aby tak získali ochranný val mezi sebou a útočícím vojskem. Minulá léta byla chudá na déšť a stromy byly vyschlé. Zdolati oheň vyžadovalo ohromnou námahu.

„Ale Suddhodana mohl poručiti duchům ohně,“ řekl jeden starý muž. „Prosil je, aby nestrávili více, než je nezbytně nutno. Po několika dnech oheň skutečně uhasí, ačkoliv dosud zuřil s ne­obyčejnou prudkostí.“

Duchové ohně jim radili, aby popel nechali ležeti na místě, až do příštího deště. Zemi to po­slouží a úroda se zdvojnásobí!

Proto také nebyly dobývány pařezy a kořeny, aby se země mohla dosyta napíti sílící vláhy. Podle pokynů neviditelných smí býti s tím za­počato teprve teď.

Znovu měl Gautama příležitost upozorniti lidi na obdivuhodnou pomoc malých služebníků. I zde našel uši otevřené a duše ochotné přijímat.Vždýť tuto pomoc všichni prožili!

Gautama se zajímal, zda všichni Bhutanarové zahynuli, neboť nikde neviděl jejich nápadně ošklivých obličejů.

Někteří mužové mu vyprávěli, že Bhutana­rové, kteří při živelní katastrofě vyvázli životem, přidali se na stranu vetřelců a byli společně s nimi vyhnáni ze země.

Suddhodana pak říši rozdělil mezi lid různých kmenů, kteří se zúčastnili boje.

„A žijete spolu v míru?“ ptal se Gautama pře­kvapen.

„Všichni vzýváme Pána všech světů a proto není mezi námi nešvarů.“

„A kdo vám vládne?“

„Syn sousedního knížete. Suddhodana nám ponechal na vůli, abychom se rozhodli, kterého vladaře si přejeme. Našel tři knížecí syny. Pro­sili jsme o tohoto, protože víme, že je spravedlivý a dobrý.“

Jelikož zde bylo všechno v pořádku, mohl Gau­tama klidně jeti dále. Mocně ho to táhlo do hor. Přesto, že byl veliký rozdíl mezi věčně hučícím a stále se vlnícím mořem, přece zde bylo něco, co bylo oběma společné: jak moře, tak i hory vyprávěly svým pravěčným hukotem o tvůrčí síle Pána všech světů.

„Zahledím-li se na vás, vy obři, vnukáte mi myšlenku, že stojíte na svých místech pevně a ne­ochvějně!“ zvolal Gautama, vzhlížeje pln obdivu k ledovým vrcholům.

„A přece prožily již mnoho změn a ještě mnoho­krát se musí změniti jejich tvářnost, než země do­končí svůj běh,“ ozvalo se jako v odpověď.

Mezi dvěma skalními útesy vykukoval zvětralý obličej. Bílý vous splýval starci dolů s brady, jako by se do údolí valil horský vodopád. Tato hlava, ač veliká, nevzbuzovala strachu.

„Buď pozdraven, strážce hor!“ zvolal Gautama.

„I ty, služebnice Věčného!“ zněla odpověď.

„Jste to vy, kteří pohybujete horami?“ vyptá­val se Gautama.

„Když náš Pán nařídí, tedy posunujeme zemi v jejích útrobách. Uvolňujeme základy, na kte­rých stojí hory, vyhlubujeme a vyplňujeme me­zery, stlačujeme horniny nebo je roztahujeme.“

Obličej zmizel. Gautama se rozhlížel kolem.

Dostal se výše, než původně zamýšlel. Bylo ne­možné, aby se ještě dnes vrátil do obydlené kon­činy. Nedaleko odtud lákavě zvala k odpočinku prostorná jeskyně, v které jezdec i zvíře mohli bez­pečně přenocovati, protože dosud nebylo chladno. Oba se uložili k spánku.

Gautama přemýšlel o obličeji, který viděl před chvílí. Jak ohromní byli tito služebníci Boží a jak mizivě maličcí naproti tomu jsou mužíčkové, kteří vynášejí z nitra hor na denní světlo drahé kameny.

Všechno v přírodě bylo obdivuhodně přizpů­sobeno, zasahovalo vzájemně do sebe. Bylo mu, jako by kolem sebe viděl poskakovati maličké skřítky, ale dříve, než si je mohl lépe prohléd­nouti, usnul.

V noci se probudil. Jeskyně byla osvětlena svět­lem, jehož zdroj se marně snažil najíti. Vzpřímil / se na svém mechovém loži a rozhlížel se zvědavě kolem. V tom přistoupila k němu něžná, ženská postava v bílém šatě.

„Janando!“ zvolal vyskakuje. „Jak to, že při­cházíš ke mně?“

„Prosila jsem o to, abych tě směla vyhledati a promluviti si s tebou, Gautamo!“ zněl Janandin hlas, tak tichounce, jako by přicházel z veliké dálky.

Chtěl se ptáti dále, ale jemná, bílá ruka mu pokynula, aby mlčel.

„Netaž se mne nyní, milý! Slyš, co ti mám říci! Nemohu stoupati vzhůru, dokud ti neotevřu oči a nezjevím ti, v čem jsme oba pochybili. Jed­nali jsme sice v nejlepším úmyslu, ale prohřešili jsme se proti Božským, věčným zákonům.“

„Pravíš, že bys nemohla započíti se vzestupem... Janando, což ty již nejsi mezi živými?“

„Ne, Gautamo! Věčný mě odvolal, protože jsem zde byla zbytečná. Ale nech mne domluvit. Je mi popřáno jen málo času.

Oba dva jsme špatně pochopili, čemu lidé ří­kají „povinnost“. Povinnost je bezpodmínečné pl­nění vůle Boží v úkolu nám určeném. Mou po­vinností bylo dáti říši dědice, vychovati ho v bázni a úctě k Věčnému. Této povinnosti nemohla jsem dostáti, protože muž, jemuž jsem měla přinésti syna, se mi vyhnul. Postoupil mě jinému.

Onen druhý je dobrý a miloval mne, leč já jsem nikdy nedovedla zapomenouti na toho, který se mi zjevil ve snu. To jsem považovala za hřích. Ačkoliv jsem byla druhému muži dobrou ženou, přece jsem velmi často proplakala celé noci, po­něvadž jsem si stále jasněji uvědomovala, že sní­živši se ke lži, nesloužila jsem Věčnému. Jestliže ses domníval, že tvá povinnost ti velí žíti osaměle, pak jsme se tomu měli podvoliti oba dva. Neměli jsme práva uchylovati se ke lži jen proto, abychom zachovali říši mír.

Co jsme udělali, je naším proviněním, naším hříchem, který se o nic nezmění, i když se nám zdál tehdy nutný. Ale to, co jsem zde dole jen podvědomě tušila, vím nyní zcela jistě.

Naše oběť byla marná! Domníváš se, že bych byla viděla tvůj obraz ve snu, kdybychom si nebyli dávno určeni? Ty i já, vzájemně spojeni, měli jsme dáti říši dědice, který by byl po tvé smrti vedl říši i víru pevnou rukou. Kdo tě nahradí, až budeš odvolán z této země?“

„Ach, to trápí i mne,“ vyhrkl Gautama prudce. „Ale vím i to, že se nemám na to ptáti, že Věčný rozhodne sám!“

„Gautamo, Věčný již rozhodl! Ale my jsme chtěli býti chytřejší než on. Neptali jsme se, zdali to, co jsme učinili, je jeho vůle. Některý krátko­zraký pomocník, ochotný pomáhati, vnukl ti onen plán, protože jsi se nedovedl vymaniti z po­jmu „povinnost“, jak tys jí rozuměl.

Kdybychom byli poslouchali Věčného, mohli jsme si ušetřiti oběť odříkání. Mohl jsi býti jeho služebníkem a tím, že by ses nebyl k nám při­poutal, mohl jsi dokázati svou službu pravým způsobem.

Byli bychom se stali národu zářným příkladem, byli bychom mu ukázali, jak má vypadati pravé manželství spočívající v Bohu. Bylo snadnější zříci se všeho ihned na začátku, než přinášeti denně oběť vzájemného rozloučení. Rozumíš mi, Gau­tamo?“

Otázka Janandina zněla naléhavě.

Zasténáni bylo odpovědí. Před Gautamovým duševním zrakem se roztrhl závoj jeho pochybení, do kterého strhl i tuto ženu a vše se před ním objevilo v oslňujícím světle. Může mu býti ještě ně­kdy odpuštěno?

Jananda začala znova mluvit:

„Když jsem si uvědomila, v čem jsem chybila, prosila jsem Věčného z hloubi srdce za odpuštění. Prosila jsem, aby alespoň Suddhodana nemusel trpěti se mnou. Má prosba byla vyslyšena. Pán všech světů mě odvolal a poslal mému choti milování hodnou ženu, která ho oblaží dědicem.

Jsem Věčnému za to vděčná! Stále zřetelněji poznávám svou vinu, jež mi byla odpuštěna dříve, než jsem se z ní kála. V jiném životě bude mi do­voleno napravit, v čem jsem pochybila. Smím vy­stoupiti o kousek výše, aby se mé poznání pro­hloubilo. Ale nemohu začíti se vzestupem, pokud tebe neprobudím.

Gautamo, poznej svou vinu a čiň pokání již nyní, aby ti nebylo překážkou na onom světě!

Věčný mi dovolil, že smím s tebou promluviti. Pamatuj na to! Žij blaze!“

Tiše, tak jak přišla, postava Janandina zmizela. Gautama ležel na svém loži a plakal. Co to jen udělal! Domníval se, že se obětoval. Jeho chtění bylo čisté.

A přece to bylo nesprávné! Může nás čisté chtění zavést falešným směrem? Pak by nebylo možno věřiti ani samu sobě. Pak by všechno to, co myslíme a konáme, mohlo býti falešné. Kde je tu nějaká směrnice?

Jak to řekla Jananda?

„Neptali jsme se, zda to, co jsme udělali, bylo podle vůle Boží!“

Ano, tak to bylo! Ve slepé horlivosti pustil se do toho a zapomněl se tázati na vůli Boží. A přece, jak jinak si počínával jindy! Chystal-li se k něčemu, dříve než přistoupil k provedení zamýšleného činu, vkládal rozhodnutí o tom do rukou Věč­ného! Leč tentokrát tak neučinil. Byl si svou věcí naprosto jist, poněvadž při tom jeho srdce krvácelo. A Pán všech světů nežádal této oběti!

Nenajde-li se po jeho smrti nikdo, kdo by bděl nad věděním o Věčném a udržoval je čisté, pak to byl on, jediné on sám, který to zavinil! Strašlivé poznání!

Věčný vyvolí a dá vychovati zvěstovatele pravdy, dá jej připraviti a vésti životem, a pak... tento služebník selže!

Gautamovo zoufalství se stále více stupňovalo.

„Mohls to vědět, musels to vědět!“ šeptalo to v něm.

Proč jen ho jeho vůdce nevaroval? Protože sám se musel rozhodnout!

Tak strávil noc drásán mučivými výčitkami, v bolesti a lítosti, obžalovávaje sama sebe. Ráno ležel na mechovém lůžku zničený muž. Ze všeho nejraději by se byl modlil:

„O, Věčný, vezmi mne odtud! Nejsem hoden býti dále tvým sluhou!“

Když tento cit se v něm nejasně probouzel a on hledal slova, aby jej vyjádřil modlitbou, objevila se před ním opět světlá postava. Tentokráte to byl jeho vůdce, který se mu jen zřídkakdy ukázal.

„Gautamo, nepřipojuj k hříchu ještě i rou­hání!“ napomínal ho vážně. „Jen sám Pán může rozhodovati o tom, jsi-li dosud schopen býti jeho služebníkem. Vzchop se! Pomni, zda tě opustil někdy v nesnázi, když jsi ho o něco prosil? Což nepožehnal tvému podnikání?

Kdyby se na tebe hněval, pak by byl již dávno odvrátil od tebe svou svatou ruku. Ptal jsi se, zda čisté chtění může jíti také falešným směrem.Vi­díš to nejlépe sám na sobě. Chybil jsi, maje ten nejčistší úmysl. Proč? Protože vycházeje z rozumo­vého myšlení, stanovil sis sám pojem povinnosti.

Tento strnulý pojem u Věčného neplatí. Při všem, co děláš, uč se ptáti vůle Boží! Zeptáš-li se, pak ji také plň, tím splníš nejlépe svou povin­nost, jak ji lidský duch je schopen plniti!

Gautamo, neprohřešuj se nesprávnou zasmušilostí! Poznej všeobsáhlou dobrotu a milost Věč­ného, spočívající ve výstraze, kterou ti dal! Do­sud máš možnost odčiniti poněkud své provinění

tím, že budeš nabádati jiné, aby stavěli vůli Boží před všechno ostatní. Jen tak můžeš odčiniti svou vinu!

Co jsi událostmi vyvolal k životu a k sobě při­poutal, toho již nelze měniti. Zemřeš nemaje dě­dice, nemaje nástupce! Pokus se o to vychovati některého z mladších bratří, aby tě mohl vystří­dati, až budeš odvolán z tohoto světa!“

Vůdce zmizel. Gautama jako omámen, zůstal sedět ještě hodně dlouho na lůžku. Nejraději by byl jeskyni ani neopustil, ale myšlenka na koně, který by bez potravy chřadl, nutila ho jíti dále. Již nikdy nesmí k vůli němu někdo trpěti. Jen pro zvíře zamířil k lidským obydlím, avšak do údolí sjížděl vážný, napolo zlomený muž.

Krása a velebný majestát hor nedovedly již k němu promlouvat. Neviděl maličké pomoc­níky kolem, neslyšel šeptající hlasy. Jeho duše se chvěla pod přemírou obžalob.

A znovu sek němu přidružil jeho vůdce. Tento­krát byla jeho slova ještě důtklivější, ještě nalé­havější než předtím.

„Gautamo, musíš se vzchopit! Poněvadž ses dopustil chyby, kterou sis tolik dlouhých let vů­bec neuvědomil, neopravňuje tě to přece k tomu, abys podlamoval v sobě služebníka Věčného, kte­rým dosud jsi a činil ho neschopným. Co jsi uči­nil, nechť ti slouží k poučení! Chraň sebe i jiné

před podobnými chybami! Ale na tom ať je dost! Když Pán všech světů vidí opravdové poznání chyby a současně upřímnou snahu odložit tuto chybu provždy, pak se již nehněvá. To však ne­znamená, že by zasáhl do kola událostí, aby od­vrátil následky, které jsi přivodil sobě i svému národu! Toho nikdy neučiní! Avšak odpouští ti a dovoluje, abys mu dále sloužil. Spokoj se s jeho milostí!“

Gautama jel, ani nevěda jak dlouho, a uvažo­val o těchto slovech. Tu se přihnala bouře a on se musel skrýti před deštěm. Sotva se bouře pře­hnala, začali ptáci opět tu a tam vesele cvrlikat. „Poslouchej nás!“ štěbetaly sladké ptačí hlásky. „Když je bouře tatam, poděkujeme pěkně Věč­nému, že nás chránil a zpíváme jako předtím. Učiň také tak! Služ Věčnému lépe než dosud!“ „Máte pravdu, milí zpěváčkové!“ zvolal Gau­tama vážně. „Co tam, to tam! Až minulost za­ťuká svými neúprosnými prsty na duši toho, který chce vykoupiti vinu,pak jí neunikne!“

Gautama měl opravdovou snahu se vzchopit, ale nevěděl kam, v kterou stranu má obrátiti své kroky; připadal si naprosto prázdný. Nikde na něho nečekal nějaký zvláštní úkol.

Úpěnlivě prosil Věčného, aby mu přidělil práci sebe krušnější, aby se ji mohl cele věnovati. Se­skočil s koně, aby se pomodlil. Nyní se opět vyšvihl do sedla a jeho zrak se střetl s velikýma oči­ma zvířete, které si ho zkoumavě prohlížely.

„Chtěl bys věděti,starý brachu,kam půjdeme?“ pravil popleskávaje přátelsky koňovu hlavu. „Ach, ano, kdybych to sám věděl!“

„K hoře Věčného!“ zazněl pojednou velmi ur­čitý hlas v jeho nitru. „Maggalana posílá vzkaz. Potřebuje Gautamovy milující síly.“

Nastala tedy doba, kdy Maggalana, věrný, smí opustiti zemi.

Zastavuje jen tehdy, když zvíře potřebovalo nutného odpočinku, ujížděl Gautama zpět k hoře, kde ho nikdo nečekal. Prosil Rahulu, aby ho za­stupoval i dále, jako by zde vůbec nebyl.

Rahula na první pohled zpozoroval, že Gau­tama prožil nějaký veliký vnitřní otřes, který za­nechal po sobě hluboké stopy. Viděl, že mudrc je úplně proměněn. Žalostná vážnost se dívala z očí, dříve tak slunných. Každý jeho pohyb vyjadřoval ještě větší klid a zdrženlivost.

Gautama vyhledal co nejrychleji Maggalanu. Našel ho na jeho obvyklém místě u okna, avšak ruce, jindy tak pilné, nyní odpočívaly. Stařec se díval zamyšleně do dálky. Při Gautamově vstupu přelétl zákmit veliké radosti jeho klidný obličej.

„Gautamo tys opravdu přišel, jak jsi mi slí­bil?“ volal mu v ústrety. „Myslím, že je čas, abych

se připravil opustiti tuto zemi. Má touha tě při­volala zpět!“

„Přišel jsem rád, otče! Hned, jak jsem obdržel tvůj vzkaz, vydal jsem se na cestu,“ ubezpečoval Maggalanu. „Ale ty mě ani nepotřebuješ.Věrný sluha Věčného, jímž jsi vždy byl, smí bez bázně a strachu překročiti hranici, dělící tento svět s oním

druhým.“

„Gautamo, i já  věřím, že mi bude loučení lehké. Toužím po odchodu a smrt mě neděsí. Ale s tebou jsem chtěl ještě mluvit, protože mám pro tebe vzkaz. Sedni si sem ke mně a poslouchej! Půjde to pomalu, neboť jsem už stár a myšlenky se mi často ztrácejí, jako by to byly mlžné stíny.“ Gautama posadil se k nohám muže, v němž vždy viděl vzor dokonalého člověka. Maggalana

začal vyprávět:

„Před několika týdny začaly mě navštěvovati světlé bytosti z jiných sfér, zrovna tak, jako kdyby chtěly připraviti mou duši na krásu a nádheru, jež mě nahoře čeká. Každá z těchto rozmluv uvol­ňovala pouta, která mě ještě vázala. Nakonec zbyla jen má veliká láska k tobě, Gautamo!

Dovedu čísti ve tvé duši, snad lépe, než ty sám. Prožíval jsem s tebou tvůj vnitřní zápas, aniž bych se ti o tom zmínil. Nikdy jsi se mnou nepromluvil ani slova o oběti, kterou jsi s tím nejlepším úmys­lem podstoupil pro svoji úlohu.

Můj synu, mé srdce krvácelo, když jsem viděl, že právě touto obětí jsi na sebe uvalil vinu!“

Hluboký Gautamův povzdech starce přerušil.

„Ach, otče, já to teď vím! Poznal jsem svou vinu a ze srdce toho želím.“

„Gautamo, při vzpomínce na okamžik, ve kte­rém musíš dojíti k poznání, těžce jsem trpěl. Leč pomoci jsem ti nemohl. Mohl jsem se jen obra­ceti k nebi s novými a novými modlitbami. Tato starost o tebe, bylo to jediné, co mě dosud drželo na zemi. Brzy jsem prosil, aby ti Věčný dovolil dojíti k poznáni dříve, než odejdu, a za chvíli jsem opět prosil, abych směl do té doby raději odejíti a býti ti nablízku, až na tebe dolehne tato nejtěžší hodina života.“

„Otče, pak jsem způsobil žal ještě i tobě,“ vy­hrkl Gautama prudce. Ale Maggalana ho pohy­bem ruky přerušil.

„Ne tak, Gautamo, starost o tebe byla mým štěstím! Avšak slyš dále! Před několika dny při­nesla mi čarokrásná, světlá postava zvěst, že Jananda sama ti směla ukázati, v čem jsi chybil. „Jeho utrpení je veliké,“ pravila průzračná by­tost, „ale poslouží to k jeho zralosti. Pozná-li svou vinu správným způsobem, smí přijíti ještě k tobě. Pak mu řekni...“

Maggalanův hlas se stal slavnostnějším, jeho oči zazářily nadpozemským jasem.

 „Pak mu řekni, aby neklesal na duchu! Toto prožití ho osvobodí od jeho vlastního já. Čím po­kornější se stane, vědom si své malosti, tím větší může býti Věčný v něm a bude působiti skrze něho. Toto poslední poznání je mu souzeno!“

Oba mlčeli. Duši Gautamovu ovanulo něco z míru, který naplňoval Maggalanu.

Pak otevřel Gautama starci celé své nitro. Po­třeboval si s ním promluviti o všem, co ho za­městnávalo. Strasti, které ho sužovaly, ho přitom zvolna opouštěly. Když vyprávěl o zjevení Janandině a o jejích slovech, tu stále jasněji poznával nekonečnou milost, která mu dovolila, že směl vyslechnouti tuto zvěst.

Jednoho dne Gautama zahanben poznal, jak on — pohlíženo se světla — si počínal, když Věč­ného ustavičně prosil o probuzení někoho, kdo by pokračoval v započatém díle. Nebylo to tak, jako by on, zbloudilý člověk, Boha upomínal? A přece to byla jeho vlastní vina, že neměl nyní nástupce! Jak velkou trpělivost musí míti Pán světů se svými sluhy!

Maggalanově něžné domluvě se podařilo uklid­niti i tyto bouřné city.

Nebyl-li Gautama u starce, procházel se s Rahulou zahradami a lesem. Mnoho věcí, týkajících se velikého díla, museli spolu prohovořit.

V Utakamandu, i zde na hoře žilo několik jino­chů, z nichž by bylo možno vychovati příští vůdce.

Rahula navrhoval Gautamovi, aby je k sobě připoutal, aby v těsném soužití s ním mohli dorůstati do nastávajících úkolů.

Leč právě s tím se mistr nedovedl až dosud spřáteliti. Nyní na to pohlížel, jako na část své viny, která ho nutí, aby k vůli nástupci se vzdal samoty. Ale než přistoupil na tento návrh, ptal se svého vůdce, je-li tato oběť správná.

Když odpověď vyzněla kladně, požádal Rahulu, aby ony tři jinochy z Utakamandu povolal na horu Věčného. Druhé tři mladíky, které vy­volil z obyvatelů hory, vzal okamžitě k sobě. Při­jal je nikoliv jako učedníky, nýbrž měli ho do­provázeti jako žáci.

Maggalana měl radost z tohoto rozhodnutí.

„To bylo to poslední, co jsem si ještě přál,“ přiznával.

Na dotaz Gautamův, proč to neřekl, stařec od­mítl dáti odpověď. Vůbec již málo mluvil a dával přednost seděti raději mlčky v Gautamově spo­lečnosti. Když tak sedávali tiše pospolu, tu se stávalo, že se kolem nich objevovaly světlé by­tosti, oběma viditelné. Obklopovaly je zvuky a tóny jiných sfér a pozvedaly je vzhůru.

Jednou Gautama zaslechl, jak Maggalana rozmlouvá se světlým poslem. Ptal se ho cosi a světlý posel mu zřetelně odpovídal:

„Siddharta to má těžké. Dosud nepoznal, v čem chybil. Nechce prohlédnouti! Jeho duše žije stále zde dole a směla by přece vystoupiti vzhůru! Kdyby se chtěl odpoutati, neměl by překážek!“

„Nemohl bys mu pomoci?“ ptal se Maggalana jemně.

„Nikoliv, Maggalano! Pomoc je po ruce, ale on sám musí po ní toužiti, dříve mu nesmí nikdo pomoci. Až pozná svou vinu a zazoufá sám nad sebou, teprve pak smíme zasáhnouti. Dříve ne!“ Tak se Gautama dověděl, že Siddharta dosud stoji nad bezednou studní a dívá se a dívá... Když světlé bytosti odešly, vyprávěl starci o svém prožití. „Bude to asi ještě hodně dlouho trvati, než jeho duše pocítí pouta, která ji víží k zemi,“ mínil Gau­tama. „Vzpomeňme na něho přímluvou!“ Opět uběhlo několik dní. Gautama byl se svými žáky v jiné škole, aby jim ukázal, jaké vnější změny musel vedoucí tamější školy vědomě zavésti, aby to odpovídalo poměrům. Na zpáteční cestě o tom rozprávěli. Jeden z mladíků mínil, že je jistější neodchylovati se s předepsané dráhy. Pak není možno udě­lati chybu!

Gautama mu dokazoval, že právě tím by se udělala ta největší chyba. Zákony Věčného žádají od nás, abychom byli živí a proto musíme dbáti, abychom se nestali obětí strnulých forem.

Rozmlouvajíce zůstali po cestě několikrát státi a tak se stalo, že přišli domů o něco později. Chvíle, kdy Gautama navštěvoval Maggalanu, dávno již minula. Rychle pospíchal do cely a našel starce úplně pohřížena do sebe, takže jeho příchod ani nezpozoroval.

Maličká komůrka tonula v čarovném lesku, nevýslovně lahodné tóny zvučely prostorem.

„Jaká přemocná milost!“ šeptaly starcovy rty. „Máš vskutku pro mne ve své věčné říši úkol, ó, Vznešený, Pane všech světů? Smějí ti mé chabé síly sloužiti tam nahoře, ve světlých výšinách? Pane, jak ti děkuji!“

Gautama se již domníval, že Maggalanova duše odešla, když v tom začal znova mluviti.

„Gautamo, můj synu, ať jsi kdekoliv, slyš mne! Věčný ti odpustil! Vzdej mu dík tím, že již ne­budeš hloubati. Připrav se! Zjeví ti veliké věci!“

Pak zaznělo tiše prostorem!

„Věčný, Vznešený, Pane, kterýs mě povolal k svým služebníkům, jsem připraven!“

Modlící se Gautama klečel vedle pozemské schrány, kterou duše, unášena světlýma rukama vzhůru, lehce opustila.

Vedle Sariputty byla upravena jeskyňka, kam byly pohřbeny tělesné pozůstatky tohoto věrného člověka. Připravujíce mu poslední místo odpočinku, upřímně želeli jeho odchodu a láska, která mnohého poutala k němu, vysílala vroucí modlitby k nebi za jeho duši. Před zazděnou hrobku dal Gautama zasaditi bílou desku, na níž se třpytila slova: „Slouží ve světle!“

 

Za několik dnů po pohřbu přijeli mladí mužové z Utakamandu a Gautama se vydal na cestu po říši se šesti žáky. Měli poznávati různorodost národa, z něhož se skládala veliká obec věřících.

Po cestě naskytlo se dosti příležitosti k po­učení, zvláště, když se zde jednalo o probuzené duchy, kteří svými otázkami každou rozmluvu vždy více prohlubovali.

Společnost učedníků byla Gautamovi nepoho­dlná. Scházely mu tiché denní hodiny vnitřního soustředění. Co všechno za svých dřívějších jízd prožil! Leč nyní nezbylo, než se přizpůsobiti ostatním.

Avšak kdykoliv si na to chtěl v duchu poža­lovat, vždy se upamatoval, z jakého důvodu se tak děje. Pak to bylo opět snesitelnější.

Snažil se najíti náhradu za minulé, tiché chvíle a nalézal je v noci. Probouzel se v určitou noční hodinu, kterou podle možnosti trávil v přírodě pod hvězdnou klenbou nebes a pohroužil se do sebe.

Zvolna otvíralo se před ním jedno poznání za druhým. Domníval se, že může nahlížeti do dílny přírody. Vše, co bylo stvořeno, bylo oživeno. Všechno mluvilo k němu prostřednictvím malých bytostí, které poslouchaly pokynů Věčného.

Sešel-li se pak za jitra se svými žáky, tu jim vyprávěl o tom, co v noci přijal. Zvláště jeden z nich, jménem Nagardschuna, poslouchal ho se zřejmou radostí.

Vbrzku se také ukázalo, že vidí neviditelné bytosti, i když ne tak zřetelně a v kterýkoliv oka­mžik, jako Gautama. Viděl je, ale nerozuměl jim. Neustále se vyptával, co má dělati, aby dosáhl i toho.

Gautama přemítal.

„Musíš se je naučiti milovat, Nagardschuno!“ odpověděl.

„Pokus se pochopiti jejich bytost láskou, pak budou k tobě sdílní. Jinou radu ti nemohu dát!“

Přišel-li Gautama se svými žáky do některé cizí školy, tu se jeho žáci stávali předmětem ob­divu, jako by byli něco jiného, než druzí. Nemohlo to býti ani jiné, neboť mistr až dosud přicházíval vždy sám, bez průvodu. Tito jinoši musí mu býti asi zvlášť blízcí.

Ale lidé nezůstali pouze při obdivu, začali jim prokazovati úctu, aby si získali jejich přízeň.

Mistr s počátku nenápadně pozoroval, jak se jinoši zachovají. Pouze dva z nich, jak se zdálo, si nevšímali horlivé snahy lidí po sblížení. Šli klidně svou cestou, nestarajíce se o pochvalu.

Nagardschuna, kterého takové jednání odpu­zovalo, držel se úmyslně stranou, jakmile vešli někam do školy nebo kláštera. Tak se stalo, že mu lidé začali říkati „muno“, poustevník.

Ostatní tři však přijímali vše, čím jim lidé vy­cházeli vstříc. Ba lichotilo jim, že je pokládají za něco lepšího, až konečně sami uvěřili, že by si je byl Gautama jistě nevyvolil, kdyby toho nezasluhovali.

Jednoho dne jim všem mistr vážně vysvětlil, jak veliké nebezpečí pro přímý a správný duševní vývoj spočívá v přijímání lidské chvály a holdu. Jen takový člověk, který se dovede i od toho vnitřně osvoboditi, je tak dalece oproštěn, že je schopen otevříti se vyššímu poznání!

Nebylo by správné, aby to nyní měli lidem za zlé, nebo se od nich s nechutí odvraceli. Všichni jsou vyvoleni, aby pomáhali lidem a tento úkol mohou plniti jen stálým stykem s nimi.Poustev­ník svým sobectvím porušuje splnění úkolu.

Je nutno naučiti se uzavírati své nitro lidské chvále i haně a hledati v sobě střed vlastního kroužení. Najdeme-li tento bod, pak pocítíme, že spo­čívá v naprostém klidu. Odtud vycházejí všechna spojovací vlákna směrem vzhůru. Čím častěji se v tomto jediném bodu soustřeďujeme, tím pev­něji se tkají a navazují vlákna. Jen ten, kdo takto vnitřně zesílí, může se státi vůdcem a pomocní­kem jiných!“

„Našel jsi také květy lotosu, které dostal Siddharta?“ptal se jeden z žáků. „Rahula říká, že je může dosáhnouti každý, kdo o ně vážně usiluje.“

„Musím se přiznati, že jsem se nepídil po lo­tosovém květu. Snažil jsem se býti stále otevřen a dostal jsem pak sílu v takové formě, v jaké jsem ji právě potřeboval. Věřím, že u každého člověka je to jiné.“

Gautama k své radosti viděl, že jeho napome­nutí mělo dobrý účinek. Mladíci si začali méně všímati lidské přízně, a byla-li jim někde až ná­padně vnucována, klidně ji odmítali.

Na své pouti dostali se jednoho dne do osady, jižně od pohoří Vindhja, v které nebyl ještě chrám Věčného. Přenocovali tam. Gautama věren svému zvyku strávil noc v přírodě, kdežto žáci přenoco­vali porůznu v chatách.

Ráno vyprávěli, že zaslechli o jakémsi velikém mudrci, který prý žije v této krajině a učí, že není Boha. Prosili Gautamu, aby muže vyhledal.

Ačkoliv by byl raději viděl, kdyby ho byl onen mudrc sám navštívil, přece vyhověl prosbám svých žáků. Znali přesně cestu k jeho obydlí. Bydlí prý v horách na opuštěném místě.

Opravdu! Zanedlouho se dostali k slušné chatě, stojící na plochém skalním výběžku. Opodál pásly se dvě kozy, přivázané ke kůlu. U vchodu ležel velký balvan, pokrytý kozí kožišinou, na kterém seděl muž v hnědém žíněném šatě. Vlasy i vousy měl pěstěny.

Zacláněje si rukou oči, díval se na příchozí. Če­kali, že se jich podle obecného mravu zeptá, co si přejí. Leč muž se ani nepohnul, a jak se zdálo, čekal, že ho sami osloví.

„Jsi Vindhja-muno?“ zeptal se konečně jeden z jinochů. Muž se dal do smíchu.

„Copak to nevidíš, že se mne ptáš?“

Gautama došel zatím až na pokraj výběžku a díval se po kraji. Žáci si přáli muže vidět, ať se tedy pokusí dohodnouti se s ním. Jemu stačil letmý pohled.

Šest mladíků stálo rozpačitě před sedícím mu­žem a nevěděli, jak začíti.

Zdálo se, že Vindhja-muno je tím obveselen. Znovu se dal do smíchu a jeho obličej se stáhl v posměšnou grimasu.

Nagardschuna se zlobil.

„Teď chápu, že nevěříš v Boha!“ vykřikl.

Tím vyvolal mužův zájem, takže se zeptal:

„Proč myslíš?“

„Kdo může tak, jako ty, ukrádati Bohu čas a zahálet, ačkoliv je zdráv, je živ z almužen a sám nedává za to nic, ten nemůže věřiti v Boha, pro­tože jinak by se musel báti Božího hněvu!“

Muž byl dotčen, ačkoliv to nechtěl dáti na sobě znát. Gautama byl zvědav, co bude dál.

„A věříš ty v nějakého Boha?“ zeptal se muno.

Otázka zněla výsměšně, ale Nagardschuna od­pověděl zkrátka:

„Ano!“

„Poslyš, příteli,“ pravil muž nato, „věřiti v Boha je nepohodlné. Lidé ho musí vzývati, přinášeti mu oběti a podříditi se různým pravidlům. Oč snazší je žíti bez víry, volně a ničím neobtížen!“

V tom se Gautama obrátil k mluvčímu:

„A kam tě povede ten tvůj život?“ ptal se vážně. Muž se zalekl.

„Kdo jsi? Nedívej se tak na mne! Tvoje oči mnou pronikají skrz naskrz.“

„Kam tě povede ten tvůj život?“ opakoval Gautama neúprosně, upíraje své zářící oči na munu.

„Nevím a také to nechci vědět! Stačí mi, zařídím-li si svůj život tak pohodlně, jak to jde. Je-li skutečně něco i za hranicemi života, pokusím se, abych se s tím vypořádal!“

 „Muži, pravím ti, po smrti čeká na tebe něco, co ti pak bude velmi těžké!“ zvolal Gautama.

Muno se skrčil, ale mlčel.

Bylo slyšeti kroky. Po horské stezce blížili se dva mužové s ranci. Na munovi bylo viděti, že přítomnost sedmi cizinců je mu nepříjemná.

Gautama pokynul svým žákům, aby trochu poodstoupili. Přesto mohli slyšeti každé prone­sené slovo.

Mužové otevřeli rance a skládali na zem k no­hám munovým zásoby všeho druhu.

Děkoval, jsa zřejmě v rozpacích. Zdálo se, že nejsou na to zvyklí. Chvíli mlčeli, ale pak se ho jali povzbuzovat:

„Otče, rádi bychom slyšeli tvou moudrou radu,“ pravili. „Pouč nás, jak se máme chovati k poslům nového učení a k tomu, čemu učí. Oni říkají, že Bůh je a že vládne nade všemi světy! Je-li takový Bůh,pak bychom ho museli poslouchat!“

„Jednejte, jak sami chcete!“ řekl muž vy­hýbavě.

Mužové se na něho nechápavě podívali.

„Tak jsi s námi ještě nikdy nemluvil! Učil jsi nás přece, že my, lidé, jsme tím nejvyšším ve stvoření a proto si můžeme všechno podrobiti. Říkáme-li to však bratřím v klášterech, tu nás odbudou slovy: „Vždyť nedovedete ovládnouti ani samy sebe!“ Co máme na to říci?“

 „To jsou nemístné vtipy!“ zabručel muno ne­vrle, „nejlépe na ně vůbec neodpovídati!“

Jeho pohled, v kterém se zračila zřejmá nevole, sklouzl maně na cizince, jichž si mužové povšimli teprve teď.

„Muno, jsi snad k vůli nim tak rozladěn?“ ptal se jeden z nich. „Jsou to také stoupenci onoho učení? Je-li tomu tak, mohl bys odpověděti také hned za nás. Poučili bychom se z toho!“

Poustevník mlčel, nehýbaje se s místa. Gautama však přistoupil blíže.

„Lidé, proč odmítáte učení o Bohu?“ tázal se vlídně. „Vždyť vidíte, že tento muž vám nemá co říci, protože opravdu není důkazu, který by ho opravňoval k tvrzení, že není Boha. Zato celá příroda vůkol nás jasně o Něm vypráví. Všechno, co kolem sebe vidíte, svědčí o tom, ze Bůh je!“

„Muno nám říkal, že víra v jednoho Boha zba­vuje život svobody, že se pak podobá vězení. My však nechceme žíti nesvobodně, chceme užívati života!“

„To je moudré od vás,“ pochvaloval Gautama. „A daří se vám to?“

Mužové se podívali na sebe. Starší pak odpo­věděl:

„Ať začnu, co chci, nevycházím ze starostí a bídy! Tady mému sousedu se nevede o nic lépe!“

„Dovedete-li si podrobiti celé stvoření, nuže, poručte si přece, ať se vám starosti a bída vyhnou!“ „Pane,  to  nedokáže   nikdo na  světě!“ řekl

mladší. „Musíme snášeti, co je na nás sesláno.“ „Kdo to na vás sesílá? A proč? Jak jste k tomu

„To kdybychom věděli! Snad je přece nějaký Bůh, který na nás posílá trápení a soužení.“

„Ne, lidé,“ řekl Gautama hlasitě. „Není tako­vého Boha!“

„Pak říkáš totéž, co tento zde!“ zvolal starší radostně. „Řekni nám tedy, jak nabudeme jistoty v této věci?“

„Není Boha, který by lidi týral!“ opakoval Gautama. „Je však Bůh, milosrdný a dobrotivý, který lidem pomáhá. Nikomu neukládá více, než k čemu sám dal popud.

Dám vám příklad. Poslouchejte! Nějaký muž pohodí lehkomyslně ve svém domě hořící pocho­deň a v domě vznikne oheň. Co soudíte, kdo za­pálil stavení?“

„Kdo jiný, než on sám?“ řekl mladší muž.

„A stane se mu po zásluze, shoří-li mu vše­chno,“ doložil starší.

„Tedy netvrdíte, že Bůh, který posílá soužení na lidi,zapálil dům?“

Oba zavrtěli hlavami. Pak jim ukázal, že všechno, co je potkává, je odplata za jejich činy. Tomu rozuměli.

Tu po prvé otevřel muno svá ústa a pravil, po­směšně se usmívaje :

„To se ti povedlo, mudrci! Ty sám dokazuješ, že člověk je strůjcem všeho a že není Boha!“

Gautama mu odpověděl otázkou:

„Kdo stvořil člověka? Dokázal to snad také on sám?“

V tom starší z obou mužů řekl upřímně:

„Již mnohokráte jsem o tom přemýšlel, kdo asi stvořil hory a řeky, rostliny a zvířata!“

„Ano?“ pravil Gautama laskavě, obraceje se k muži. „Jestliže jsi o tom přemýšlel, pak jsi také musel jasně vycítit, že tu musí býti nějaká bytost, která stojí vysoko nad námi všemi. Nemůže to být člověk! A tuto bytost nazýváme Bohem. Poznáme-li, jak obdivuhodná jsou díla Boží, pak oněmíme úctou před nim a vzýváme ho.“

Muno proklínaje vyhrkl:

„Cizince, přišel jsi sem proto, abys mi tu pře­kážel? Co je nám po tobě? Máme s tebou něco

společného?“

„Myslím, že by bylo lépe pro tebe, kdybys po­slouchal, co zvěstujeme!“ odvětil klidně Gautama.

Poustevník bleskurychle zvedl se země kámen a mrštil jím po Gautamovi. Jen tak tak, že kámen nezasáhl mistra do hlavy.

Gautamovo rychlé zavolání zabránilo, že se žáci nevrhli na munu.

 „Nechtě ho, ten mi nemůže ublížiti! Já jsem v ochraně Boží!“řekl Gautama hlasitě a zřetelně.

Otočil se a následován svými žáky odcházel. Oba cizí mužové se k němu připojili a prosili ho, aby šel s nimi a pověděl také jejich souse­dům, co řekl jim.

Této prosbě rád vyhověl.

Bylo to, jako by všechny tyto duše, jež muno připravil o víru v bohy, ale na jejichž místo ne­postavil Boha jediného, až do té doby úpěly v ře­tězech a poutech. Teprve Gautamovým poučo­váním pouta zvolna povolovala.

Hrnuli se k němu i lidé z jiných vesnic, takže Gautama rozdělil své žáky a poslal je tak hluboko do země, kam až zasahoval munův vliv.

Trvalo to několik týdnů. Tu jednoho dne se srazil s poustevníkem, právě ve chvíli, když na jistém malém náměstí vykládal nevelkému hloučku mužů o Bohu.

„Zachtělo se mi slyšeti tě ještě jednou!“ pronesl muno drze.

Gautama, neuznávaje jej za hodná odpovědi, pokračoval dále. Tu ho muno přerušil, volaje na něho:

„Nevěřte mu, jé to podvodník! Jedná se mu jen o vlastní prospěch!“

Někdo z hloučku vykřikl:

„To není pravda! Tys to byl, kdo požadoval od nás za svoje rouhačství ještě mzdu. Museli jsme tě živiti i šatiti, ale tento muž nežádá od nás nic, naopak, učí nás a jeho učení nás oblažuje.“

„Nechtě mne, zeptám se hojen na jednu věc,“ naléhal muno. „Bude-li mi moci odpověděti, slibuji, že odejdu a nebudu vás více rušit!“

Mužové přikývli na souhlas.

„Řekni mi tedy, moudrý muži, co je to duše?“

„Duše, muno, je to, co v tobě dnem i nocí kvílí, poněvadž ji necháváš hladověti, protože ji zanedbáváš! Duše je to nejlepší, co je v nás, co pochází shůry a co neustane, pokud to opět ne­dovedeme nahoru. Nečiníme-li toho, pak duše pláče tak, jako ta tvoje!“

V tom okamžiku skryl muž svůj obličej do obou rukou a hořce, usedavě se rozplakal. Přítomní se zaraženě na něho dívali. Gautama jim pokynul, aby ho nechali a nerušili ho.

Když největší nával pláče minul, položil Gau­tama ruku kolem mužových ramen a pravil:

„Ubohý, cos musel vytrpěti! Jak asi strádala tvá duše, když jsi nedovedl najíti jiné cesty, než té, která ji ubíjela. Vidíš, příteli, duši nelze usmrtit! Ona je silnější, než všechno ostatní, protože po­chází shůry. Ví o Bohu, ale může ti o něm vy­právět jen tehdy, popřeješ-li jí sluchu.“

Gautama domlouval muži, který šel s ním jako dítě. Ani při jednom shromáždění nechyběl. Stále měl mnoho otázek a konečně prosil: „O, moudrý, vezmi mne s sebou!“ Avšak Gautama mu naznačil, že jeho místo je zde.

„Zde jsi rozšiřoval své falešné učení a zde musíš také zůstati a svědčiti o Bohu! Jen tak od­pykáš svou vinu!“

 

 

 

 

Rok, který chtěl Rahula stráviti na hoře, minul. Na svoje místo dosadil jiného vedoucího a vrátil se zpět do Utakamandu. Tam ho také zastihl Gautama, který měsíc nato, v průvodu svých žáků, navštívil školu.

Bylo mu milo, že se může domluviti s Rahulou o svém nástupci. Jediný, který mohl přicházeti v úvahu, byl Nagardschuna, ale Gautama se obá­val, že se nenaučí přiměřeně krotiti svou lehce vznětlivou povahu.

Kdo chce vésti skoro na padesát škol a na třicet klášterů, musí býti vyrovnaný a klidný, nesmí podléhati tak snadno různým vlivům.

„Nech Nagardschunu zde, Gautamo,“ na­vrhoval Rahula. „I já musím pomýšleti na svého nástupce, protože již dlouho nebudu moci za­stávati svou práci. Cítím, že smím pomýšleti na cestu vzhůru. Dost možné, že se jinoch zde za­pracuje a jeho schopnosti nebudou ležeti ladem. Rád bych ti dal s sebou jiné dva lidi. Jsou to zvlášť schopní mladí lidé. Ale víc ti o nich neřeknu!“

Gautama byl srozuměn. Žádal jen Rahulu, aby mimo Nagardschunu přijal zpět ještě jednoho ji­nocha z jeho dosavadních průvodců, který proká­zal nejméně schopností a byl taktéž z Utaka­mandu.

„Více než šest žáků bych měl nerad u sebe!“ pravil. Zakrátko vydal se na další pout.

Rahula jsa jist, že se již v tomto životě neshle­dají, louče se s ním, pravil:

„Nebudu tě volati, Gautamo, až budu opouš­těti zemi. Máš na starosti něco jiného, většího! Přál bych si býti pochován zde, kde jsem pracoval. Je to jen tělesná schránka, která zde bude odpo­čívati. Až budu smět odejíti, budeš to stejně vědět. Vzpomeň si pak na mne a přej mi, aby mne již nevázala pouta k této zemi.“

Gautama se těžce loučil s Rahulou. Bylť jedi­ným, k němuž měl neomezenou důvěru. Věděl, že od nynějška musí jíti sám a sám svou cestou. Cítil však také, že je to správné, neboť cesta má vésti k výšinám.

Mladí žáci ho velmi zaměstnávali. Byli to pro­budilí, čilí duchové, úplně se od sebe lišící. Jediné, co bylo oběma společné, bylo jejich bezvýhradné chtění sloužiti.

Starší, Wanandha, mnoho studoval. Dovedl odříkávati dlouhé spisy, vysvětlovati je a vykládati je. Při tom si uchoval dětinnou víru, která ho uchránila nebezpečí, jež mu snad mohlo hroziti z jeho učenosti. Pohlížel na Gautamu s hlubokou úctou. Každou práci, i takovou, která nebyla dru­hým dvakrát příjemná, vykonával s naprostou samozřejmostí.

Mladší, jménem Siddha, činil dojem ztělesně­ného slunečního paprsku. Jako by z jeho nitra tryskal pramen světla a radosti, který se ničím nezakalil. I tehdy, kráčel-li mlčky vedle ostatních, přecházel proud veselí na ně.

Jednou se na to ptali Gautamy. Nemohli po­chopiti, odkud prýští ona síla, kterou Siddha na ně na všechny působí. Tázaný jim řekl, že je to veliká síla světlých myšlenek Siddhových, které přecházejí na ně.

„Je vám přece známo, že naše city vytvářejí skutečné démony, kteří, jsou-li námi dostatečně živeni, mohou se osamostatniti a napadati jiné lidi.“

O tom věděli, a někteří je dokonce i viděli.

„Nuže, jděme dále,“ pokračoval Gautama; „Představte si tentýž postup u světla. Dobré, ve­selé, krásné  myšlenky a city vytvářejí světlé útvary, které se podle své vnitřní síly ubírají vždy jen tam, kde najdou stejnorodost. Připomeňte si, že člověk veselé mysli dokáže mnohem více, než sklíčený!“

Všichni měli jinocha rádi. Byl nejen veselý, nýbrž také opravdu dobrý.

Bytostné sice neviděl, ale přesto cítil, že je s ni­mi spojen velikou láskou a péčí ke všemu stvoře­nému. Vše, co Gautama říkal svým žákům, přijí­mal otevřenými smysly a přijaté dovedl dávati dále způsobem, v němž se mu nikdo nevyrovnal.

Za krátký čas Gautama věděl, že v tomto jino­chu vyrůstá mu nástupce. Jeho vůdce mu to po­tvrdil a radil mu, aby se vrátil na horu Věčného, převzal opět vedení do svých rukou, a Siddhu po­malu zapracoval.

Gautama byl vzdálen více, než tři roky. Byl ze srdce rád, že se může vzdáti potulného života. I bratři byli šťastni, že ho mají opět ve svém středu. Zanedlouho však vycítili, že Gautama je všechny daleko převyšuje. Jeho bytost šířila ko­lem sebe takový jas, jaký je propůjčen jen vy­soké duchovní zralosti. Nemluvil mnoho. Každé slovo, které pronesl, se hluboce vrylo, poněvadž vystihovalo přesně to, co mělo vyjádřiti. Sice již hodně zešedivěl, ale jeho tělo bylo vzpřímené, chůze pružná a oči měly opět svůj dřívější slunný lesk, který se jim tak dlouho vyhýbal.

Uprostřed svých a přece oddělen kruhem nepřístupnosti, žil Gautama v rušné práci. Nikdo ho netázán neoslovoval, avšak každý se radoval, byl-li k němu zavolán.

Zatím co dovolil Siddhovi účastniti se na všem, co se týkalo vedení a nauky, uložil Wanandhovi sestaviti seznam všech mužských a ženských klášterů i škol, zbudovaných ve veliké říši a při­pojiti ke každému jménu i popis místa, kde leží.

Kromě toho měl k tomu připojiti také všechno, co o každé jednotlivé škole nebo klášteře věděl. Jeden z ostatních žáků mu směl při tom pomáhati.

Mělo to býti obsáhlé dílo, slibující přinésti mnoho užitku.

Na hoře vládl nejčilejší pracovní ruch. Pod­níceni mistrovou přítomností, snažili se dělati to nejlepší, čeho byli schopni. Z popudu několika málo Gautamových slov, který nikde netrpěl zastavení, vznikaly nové plány na zlepšení, roz­šíření, nebo i na zcela nová zařízení.

Se zvláštní radostí věnoval svůj zájem činnosti žen. Obezřetná Sisana vychovala si nástupkyni. Stěžovala si však, že ani jeden z vedoucích mužů na hoře, ani Rahulu nevyjímaje, neměl sluchu pro její záležitosti.

„Nerozumíme ženám, to je tvou věcí!“ zněl obvyklý výrok, jímž ji většinou odbývali.

Její vedení bylo přesto tak silné, že i bez pomoci vedoucích bratří usměrňovala práci žen a rozšířila pole jejich působnosti. Vedle škol pro malé děti a dívky byly vystavěny i domoviny pro nej­menší osiřelé děti a ženské pracovny, v nichž se zpracovávala bavlna nebo hedvábí, podle toho, co se kde dařilo.

Mnohé z nich již Gautama v říši viděl a líbily se mu. Ženy, které tam pracovaly, byly všude nápadný svými dobrými mravy a svým veselým, nenuceným vystupováním.

„Od té doby, co jsme částečně odejmuly usou­zeným ženám starost o děti, nepovažuje se ma­teřství již za takové břemeno,“ vysvětlovala Si­sana. „Doufáme, že z nich vyroste veselé, svo­bodnější pokolení!“

Kamkoliv se Gautama podíval, všude viděl pokrok a rozkvět. Věčný bohatě žehnal jeho čin­nosti. Stále znovu mu za to děkoval, jsa si dobře vědom, že bez síly shůry a bez vedení, by nic nepořídil.

Nyní měl také opět čas k pohroužení se do sebe sama a tím i k prameni síly. Hodiny sou­středění byly ty nejmilejší a nejlepší jeho chvíle, nesoucí bohaté ovoce.

 

Jednou v okamžiku pohroužení začala se před jeho zrakem poodhalovati clona halící onen svět, z něhož tu a tam směl něco zahlédnouti nebo vytušiti.

Náhle vešel k němu Rahula. Zapadl tak samo­zřejmě do jeho myšlenek, že si s počátku nemohl uvědomiti, že zjev starcův není z tohoto světa.

Radostně jej přivítal a jeho pozdrav byl opěto­ván, avšak jako z veliké dálky. Nyní viděl, že po­stava je téměř průzračná.

„Rahulo, ty jsi směl již odejít?“ zvolal dojat. „Připoutal jsem tě k zemi falešným jednáním, že nemůžeš dosud začíti se vzestupem?“

„Ne, ne, Gautamo!“ smála se bytost. „Směl jsem začíti se vzestupem a povede mě, jak vidím, vzhůru do světlých říší. Smím ti však přinésti poselství:

Ukonči svá díla, abys byl kdykoliv připraven opustiti svou práci, jakmile uslyšíš zavolání shůry. Nech pracovati jiné a sám jen dohlížej! Pán má pro tebe jinou práci! Raduj se z toho!“

A Gautama se radoval.Toto poselství bylo přece novým důkazem, že Pán světů mu odpustil. Bylo mu i potvrzením toho, že nyní jedná správně, soustřeďuje-li se ve svém nitru, dívá se a přijímá, aby mohl lidem ještě mnohé zvěstovati.

Zdálo se mu, jako by se od onoho dne snášela na něho zvláštní síla. Kdykoliv se odebral do samoty, pronikalo ho posvátné vědění, poznával náhle souvislost a otevíraly se před ním daleké výhledy.

Přistupovaly k němu bytosti a upozorňovaly ho na rozdíly i v říších, z nichž ony přicházejí. Ukazovaly mu, že se neliší pouze tvarem a prací, nýbrž i svým původem.

Když to přijal a pochopil, bylo mu vždy, jako by se před jeho zrakem vynořovaly barevné kruhy, otáčející se kolem jediného bodu. Čím blíže střediska kroužily, tím se mu jevily jem­nější, světlejší a zářivější.

„Kde jsou lidé?“ zeptal se maně jednou při ta­kovém prožití.

„Podívej se!“ zněla odpověď a ruka ukazovala na nejvzdálenější, nejtěžší a nejhutnější kruh, který přesto projevoval snahu kroužiti a zářiti. „To jsou ti, kdož jsou dobré vůle.“

 „Kdo je ten, kolem kterého se všechno otáčí? Je to Bůh?“ tázal se, téměř se chvěje.

„Ještě ho nemůžeš viděti, Gautamo! Ale jednou ho spatříš! Není to Pán všech světů, nýbrž je to jeho část —Svatá Vůle!“

Gautama příliš hluboce procítil, že mu bylo dáno veliké zjevení. Stále znovu přemýšlel a uva­žoval : vůle Boží, část Boha!

Není vůle Bůh sám? Samozřejmě musí to býti to nejsilnější z Boha. Vždyť také lidská vůle je to, co člověka žene, co provádí jeho činy. A vůle Boží? Byla to ona, která stvořila světy? Ano, tak je to! Gautama jasně cítil, že mu bylo dáno to pravé.

Jak má jmenovati tuto část Boha, až bude o ní hlásati lidem? Toto vědění nedostal jen proto, aby je podržel pro sebe. Musí o tom mluviti, dokud ještě může! Ale jak má pojmenovati toto zářící středisko?

„Vůle Boží, svatá vůle!“ řekl hlas.

Tomu by však lidé nerozuměli. Znamená to přece, že Bůh oddělil od sebe část sebe sama a tato část, že je samostatná. Smí říci: „Syn Boží?“

V myšlenkách se stále k tomu vracel. Čím déle o tom přemýšlel, tím jasněji cítil, že se dotýká něčeho neobyčejně svatého.

Musel o tom mluviti s ostatními, ale nemohl tak učiniti dříve, pokud nestálo všechno naprosto jasně před jeho duchovníma očima. Jinak by zjevil lidem jen poloviční pravdu.

„Věčný!“ žadonil, „nedopusť, aby mé myš­lenky zbloudily! Dovol, abych mohl lépe spatřiti tvou vznešenost! Ukaž mi, je-li mé cítění správné! Dovol, ať zvím jméno svaté vůle!“

Takové a podobné prosby vysílal častokrát k nebesům a vždy ho naplnila veliká síla, ale jméno nikdy neslyšel.

Naproti tomu směl viděti stále zřetelněji obraz otáčejících se kruhů. Začaly harmonicky zvučeti, jejich paprsky se vzájemně protkávaly a přece byly zřetelně odděleny.

Ze zdánlivě zastřeného středu vyšlehovaly však často jasné paprsky, podobné plamenným snopům, které vystřelovaly přes hranice kruhů, všechny je osvětlovaly a svým světlem spojovaly. Bylo to čarovně krásné a tak mnoho to povídalo!

„Snad bych mohl přece lidem o tom říci. Onen ústřední bod nemusím jmenovati,“ pře­mítal. „I když jim nemohu ještě říci to nejlepší, proč bych jim měl zamlčovati všechno ostatní?“

A začal vyprávěti žákům o velikém Božském působení, o tom, jak je všechno v celém stvoření uspořádáno.

„Proč vidíš kruhy?“ ptal se jeden mladík. „Já jsem si vždy představoval jen stupně.“

Siddha mu na to odpověděl::

 „Stupně jsou též! Všichni se musíme po nich šplhati, chceme-li se dostati tam, odkud jsme přišli.

Hleď, bratře! Všechno, co se ve stvoření po­hybuje, opisuje kruh. My pocházíme shůry a na­horu se chceme také vrátit. Ze semene vyroste strom, strom ukládá svá semena opět do země a koloběh se opakuje.

Ať se podíváš kamkoli, všude vidíš kroužení! Proto bych řekl: pohyb duchovního druhu je koloběh. Je tomu tak, Gautamo?“ připojil tázavě.

Mistr přikývl.

„Můžeš ještě připojiti, Siddho, že naše myš­lenky, slova i skutky se k nám vracejí, jakmile opsaly kruh a přinášejí nám svým působením požehnání nebo utrpení. Ale...“ a zdálo se, že jeho duch prodlévá nyní někde daleko, u toho, co nyní pomalu, leč se stále vzrůstajícím nadšením říkal, „každý kruh musí míti nějaké středisko, kterým nesmíme býti my. Dosud je zahaleno. Je to však vůle, Svatá vůle! Později dostaneme pro ni jiné jméno. Pak bude naše radost úplná!“

Žáci dívali se uchváceni na mistra. To, co zde říkal, bylo pro ně příliš vysoké, nerozuměli mu. Ale způsob, jakým to pronášel je uchvátil a uká­zal jim, že stáli na prahu svatosti.

Opět se jim Gautama několik dní vyhýbal, dávaje přednost samotě. Jeho duše se zabývala svatými věcmi, jež se mu zjevovaly.

Přemýšlel o původu člověka. Až dosud myslí­val, že byl stvořen tak, jako všechno živoucí. Ale tím, že se člověk vracel zpět na zem, aby odpyká­val svá provinění a aby se učil, lišil se od jiných tvorů, kteří tak učinili.

V člověku bylo něco, co toužilo vzhůru a co on nazýval duší. Tato duše musí býti nepomíjivá. Svůj koloběh nemůže dokončiti v jediném, ubo­hém lidském životě. K tomu je třeba více životů. Proč to nevěděl dříve?

Mnoho, ba mnohem více byl by mohl říci lidem!

„Odkud se to nyní ve mně bére?“ tázal se sám sebe a sám si také odpověděl:“Bůh mi to zjevuje!“

Posílá-li mi Bůh toto vědění až nyní, tedy právě teď nadešla příhodná chvíle. Tím se upo­kojil a předsevzal si, že se bude raději snažiti při­jímati vše, čeho ho Bůh uznal za hodná.

Uvažoval: duše je nepomíjivá, pochází shůry. Ale božská není, jinak by Boha vytušila. Možná, že by ho směla i viděti. Vznikla tedy z vůle Boží, ze svatého střediska, kolem něhož stvoření krouží.

Toto uvažování přerušil Wanandha, přinášeje s sebou nějaký rukopis. Žádal o pokyn, co má napsati o klášteře, který nezná.

Gautama mu dal ochotně žádané vysvětlení a pak, když se Wanandha chystal již k odchodu, překvapil ho otázkou:

 „Wanandho, odkud pochází lidská duše?“ Tázaný, který byl plně zaujat svou prací, byl otázkou velmi překvapen. Chvíli přemýšlel a pak řekl:

„Jsem toho mínění, že duše roste v nás, jako naše srdce.“

„Vždyť naše srdce nestoupá vzhůru, opustíme-li své tělo,“ namítl Gautama. Wanandha znovu uvažoval. „Mistře, nevím to! Avšak hle, zde přichází právě Siddha, snad ten to bude vědět!“

A dříve, než mohl Gautama dáti k tomu svo­lení, volal na Siddhu, šťasten, že unikl otázce: „Siddho, odkud je lidská duše?“ „Shůry, Wanandho!“ zněla rychlá odpověď. Další otázku převzal Gautama. „Ty se tedy domníváš, že je božského původu?“ „Ne, mistře, to nemyslím! Všechny bytosti nás obklopující, naši velcí i malí pomocníci, přichá­zejí také shůry a nejsou božského původu. Odkud oni pocházejí, odtud jsou i naše duše.“

„A jak si představuješ tuto duši?“ ptal se Gau­tama, maje radost ze Siddhových odpovědí.

„Představuji si ji jako světlého, něžného an­děla, jako světlou bytost, která je v nás zajata a čeká na osvobození. Musí to býti živá bytůstka, protože dovede jásat a plakat, zpívat i býti smutná.“

Dále nemohli mluvit. Byli vyrušeni vstupem mladíka, který zhotovoval pro chrám nádherné umělecké předměty ze zlata. Přinášel mistrovi ukázat opět něco pozoruhodného a všichni tři si nadšeně dílko prohlíželi.

Byl to květ lotosu na vysokém, rovném stvolu. Listy byly ovinuty kolem stonku takovým způ­sobem, že květ zůstal volný. Nahoru, do pro­hlubně něžného květinového kalíšku, bylo možno nalíti vonný olej a zapáliti jej. Vypadalo to velmi krásně, jako by z květiny vystupoval vzhůru obětní plamen.

„Hle, naše duše!“ řekl Wanandha, ale náhle zrozpačitěl. Nejraději skrýval před lidmi své city.

Gautama umělce pochválil. Muž vyprávěl, že po tři dny nalézal na svém pracovním stole loto­sový květ v této úpravě. Nepochybně mu jej tam dali bytostní, poněvadž zde nahoře nejsou přece takové květy.

„Bylo to lehké pracovati podle vzoru. Nezasluhuji si tvé pochvaly, Gautamo!“

„Mistr se pak odebral s mladým mužem na­proti do dílny, aby si prohlédl ostatní práce. Jeden z nejmladších žáků vykouzlil ze stříbra maličkou postavičku. Dlouhé, splývající roucho zahalovalo tělíčko, jako obláček páry. Na ramenou měla tato malá bytůstka připevněna křidélka ze stříbrné síťoviny, v níž byly zasazeny barevné drahokamy.

Gautama byl tím nadšen.

„Bratře, kdes viděl tuto postavičku?“ vyptával se mladistvého umělce, který se začervenal.

„Mistře, takové bytosti vídávám vždy u květů.“

„To mě těší!“ odpověděl Gautama.

Měl vždy radost, dověděl-li se, že je bratřím dovoleno pozorovati život i za hranicemi hrubé hmotnosti. Takovým způsobem byli spjati s něž­nějšími bytostmi a tak se nejsnáze zamezilo tomu, aby sami nezhrubli.

Gautama potěšen vracel se do své komnaty.

Lidé byli uchváceni radostným tvořením, v kte­rém bylo zřejmě vidět působení ducha. Jejich duše byly pevně zakotveny v nadzemských výšinách. Veliká spojitost, sahající daleko za hranici knižetství, spojovala bratry, sjednocujíc je stejným sna­žením.

Jednotlivé obce brahmanů, jevící se jako skvrny v kožišině pardála, byly sice tu a tam rozsety mezi věřícími v Boha, ale Gautama je stále ještě pova­žoval za stupně pravého poznání a nevěnoval jim proto zvláštní pozornost.

Nechovali se také nepřátelsky, naopak, byli tiší a drželi se v ústraní. Ostatní, tu a tam se vy­nořující učitelé a mudrci, nemohli své názory prosadit. Vědění o Pánu světů žilo v lidu příliš mocně a nedali si je nikým vymluvit.

„O, Věčný!“ modlil se Gautama pln vroucnosti, „jak moudře jsi vedl lid, zažehávaje v nás plamen opravdové víry. Zde, kde až dosud žil národ snílků, vystavěl sis říši. Děkuji ti!“

Co se neodvažoval vysloviti nahlas, co však přesto jeho nitro hluboce rozechvívalo, bylo přání, odevzdati práci mladším, zdatnějším ru­kám a sám směti odejít do ústraní, kde by se mohl oddati tichému rozjímání. Toto přání nosil po celý dlouhý život ve svém srdci.

Pán, znaje touhu svého věrného služebníka, poslal k němu posla, který mu směl zvěstovati, že jeho touha byla vyslyšena.

„Gautamo,“ pravil posel slavnostně, „věrně jsi sloužil Pánu světů! Vyslyšel tvé přání a dovoluje ti stráviti konec života ve vytoužené osamělosti. Vezmi s sebou jednoho žáka a sluhu a až bude měsíc v úplňku, vyjeď s nimi na sever, směrem k horám. Cesta ti bude ukázána!“

Do stanovené doby scházelo jen několik dnů. Aniž mluvil s někým o svém záměru, vykázal Gautama Siddhovi a ostatním ještě jednou jejich práci. Siddha tušil, že cesta, o níž se mistr zmínil jen mimochodem, má veliký význam. Oči Gautamovy zářily, jeho pohyby byly zrychlené, ne­jinak, než jako by se starci vracelo nové jaro života.

Siddha neprozradil ani slovem, ani pohledem, že ví o tom, co si mistr přeje zamlčet. Ostatní nepozorovali vůbec ničeho. Snažili se odvrátiti Gautamu od zamýšlené vyjížďky, poukazujíce na jeho pokročilý věk— blížil se k osmdesátce — a na to, že to bude pro něho příliš vyčerpávající. Ale když viděli, že je stále svěžejší, ztichli.

Lidandha, jeden z nejmladších žáků a sluha Wada, který se již dlouho o Gautamu věrně staral, radostně se chystali doprovázeti mistra. Byli hrdí na to, že mistrova volba padla právě na ně.

„Vezmeme s sebou dva nákladní koně, na které naložíme stany a potraviny,“ přikazoval Gautama den před odjezdem. „Mám v úmyslu zamířiti nej­dříve do samoty, kde budeme možná nuceni sta­rati se sami o sebe.

 

 

 

 

 

 

 

 

                                                

 

Druhý den ráno, hned po úplňku, vyrazili. Dlouhý kus cesty doprovázeli je žáci a bratři. Rozloučení, po němž se již na této zemi neměli shledat, bylo srdečné a veselé. I Siddha se nutil do veselosti.

S počátku Gautama rozmlouval se svými prů­vodci, ač to dříve nebývalo jeho zvykem. Upo­zorňoval je na zářící barvy v přírodě a líčil jim, jak maličcí služebníci Páně jsou těmto barvám a svému okolí důmyslně přizpůsobeni.

„To nám jasně ukazuje,“ pravil, „že je přáním Věčného, aby všechno vzájemně do sebe zapadalo, aby nikde nebylo násilných přechodů. My, lidé, musíme se mnohem více říditi podle stvořených, kteří jsou kolem nás, než jak jsme tomu dosud zvyklí.“

Cesta směřovala na sever do hor. Již drahnou chvíli pozoroval Gautama, jak veliký, světlý by­tostný vede jeho koně a úplně se podvolil jeho vedení.

Večer, když se chystali utábořit, bytostný zmizel, aby se ráno, než vyrazili, opět ujal svého úkolu.

Gautama začal s ním neslyšně rozmlouvat, aniž se ho ptal na cíl jejich cesty. Prosil o poučení v mnohém, co po cestě upoutalo jeho pozornost.

Vůdce ho ochotně poučoval. Tak se stalo, že Gautama, aniž si to uvědomoval, se svými spo­lečníky skoro nemluvil. I tito se obírali vlastními myšlenkami a byli rádi, že je ticho.

Po desetidenní jízdě dostali se na zelenou 1ouku, obklopenou kolem dokola vysokými horami, na níž, jakoby přilepeno ke skále, stálo lidské obydlí. Byla to slušná chata, vystavěná z kamení a ze dřeva, vzdorující povětrnosti. Nechybělo zde ani sedadel, ba ani pohodlného, širokého lůžka.

„Jsme u cíle,“ poznamenal bytostný. „Tuto chatu nech zříditi pro sebe! Kousek dále je jiná, prostornější, kterou mohou obývati tvoji prů­vodci. Tam vzadu leží větší osada, ve které si mů­žete nakoupiti potraviny. Buď šťasten!“

Vůdce zmizel a Gautama uchvácen se roz­hlížel po okolí. Jaké to krásné místo mezi horami a nebem! Horský potůček se s hukotem valil do údolí, kalíšky květin pestřily zeleň a nedaleko odtud stálo na tichém místě několik jehličnatých stromů, slibujících milý stín.

Zatím co Wada upravoval lůžko a rozprostíral po podlaze měkké rohože, ubíral se Gautama s Lidandhou dále, směrem označeným bytostným vůdcem. Již po několika krocích našli druhou, větší chatu.

Byla sice trochu pobořená, ale to se nechá snadno opravit a oběma průvodcům může velmi dobře posloužiti za útulek. Vedle ní byla ještě jakási stáj. Pravděpodobně zde dřívější majitel choval kozy.

„Rozhodne-li se Gautama pro delší pobyt zde, můžeme to udělati také tak,“ pomyslel si Lidandha.

Když se po všem důkladně poohlédli, Gautama zamířil zpět ke své chatě.

„Je zde nádherně!“ zvolal nadšeně. „Schází mi tu jen nějaký větší kámen, asi tak uprostřed této zelené plochy, kde bychom mohli vykoná­vati své pobožnosti. Lotosový kalich jsem si vzal s sebou!“

Již příštího rána stál na Gautamou označeném místě obětní kámen. Z pozadí skal vykukovaly smějící se obličeje bytostných, kteří chtěli viděti, má-li mistr radost z jejich práce.

Gautama je hledal, rozhlížeje se kolem, když v tom je náhle spatřil.

„Děkuji vám, pomocníci!“ volal na ně nahoru a v okamžiku cítil, že je vnitřně spjat s tímto no­vým domovem.

Jeho průvodci zatím opravovali svou chatu. Po skončení nutných prací vydali se na výzkum­nou pout po okolí. V opačném směru, než kudy přišli nahoru, spatřili větší osadu a rozhodli se, že ji co nejdříve navštíví.

Jen myšlenka, že budou míti pravděpodobně málo peněz, bude-li jejich pobyt zde trvati déle, je poněkud znepokojila.

Vrátiti se a jeti zpět, na to nebylo ani pomyš­lení. Cest bylo tak nesmírně mnoho, že by si je byli nepamatovali, i kdyby si jich byli úmyslně všímali. Oni však na takovou možnost ani ne­pomysleli.

Mlčky vraceli se ke Gautamovi, který, jsa v dobré náladě, se jich ptal po příčině jejich sta­rostí. Když mu vypověděli, co je tíží, dal se do smíchu.

„Copak si asi myslíte, že zde budeme dělati s pěti koňmi, které máme?“

Konečně viděli východisko z nouze.

„Ale neprodávejte je všechny najednou,“ radil Gautama. „Zde nahoře je dosti trávy, takže se tu několik zvířat lehce uživí. Nejdříve vezměte s sebou dva koně. Pak se již uvidí, co dále.“

Hned nazítří vydali se oba muži na cestu a koně určené k prodeji vzali s sebou. Majíce hlavy plné toho, co viděli a slyšeli, vraceli se za sou­mraku zpět. Obě nákladní zvířata výhodně pro­dali.

„Tázali se nás, zdali se zde nahoře opět usadil poustevník. Přisvědčili jsme. Lidé věřící ve Věč­ného měli z toho nesmírnou radost.“

„Jmenovali jste při tom mé jméno?“ ptal se Gautama trochu starostlivě, poněvadž mu nebylo zrovna milé, aby lidé o něm věděli. Nepřál si na­vazovati s nimi spojení.

„Chtěl jsem tak učinit,“ přiznával se Wada, „ale Lidandha mě předešel a řekl, že jsi poustev­níkem z pokolení Čakja. Proto se nyní jmenuješ Čakjamuno.“

Gautama si jméno pomalu opakoval.

„Čakjamuno, to je hezké jméno. Od nynějška si je podržím. Je zajímavé, že svého vlastního jména jsem užíval jen pokud jsem byl dítětem. Později, na přání Věčného, přijal jsem rodové jméno Gautama. A teď budu ještě úžeji spjat se svým rodem, ačkoliv jsem se od něho niterně úplně odpoutal.“

Lidandha potěšen, že se mistr na něho ne­hněvá pro jeho troufalost, vykládal horlivě dále:

„Osada se jmenuje Kusinara a je hlavním městem knížetství Kusinary, které sousedí s krá­lovstvím Khatmandu.“

Řekl to, nevěda, že bratr Gautamův je králem sousední říše. Gautama o tom mlčel.

Ještě dříve, než nastal nový úplněk, trojice si zde úplně zvykla. Každé ráno vítali nový den po­božností u obětního kamene, ke které se schází­valo ke Gautamově veliké radosti i hodně nevidi­telných.

Potom chodíval mistr obyčejně kousek dále do hor, kde se oddával svým myšlenkám.

Wada se pečlivě staral o živobytí a o koně, k nimž přibylo i několik koz. Lidandha se snažil zaznamenati oproti tomu vše, co mistr předchá­zejícího dne řekl.

K večeru se Gautama opět vracel k svým prů­vodcům a dovolil jim, aby sdíleli s ním, co za den vnitřně prožil. Život, který vedli, byl prostý, ale za to velmi bohatý.

Jednoho večera připadali Gautamovi jeho spo­lečníci tak trochu nesví, jako by se báli mu říci, co se jim přihodilo. Copak se asi stalo?

Zeptal se jich a Lidandha vyprávěl, že sem přišly dvě ženy a chtěly mluviti s Čakjamunou. On, Lidandha, že však nechtěl Gautamu vyru­šovat.

Řekl jim, že nemohou s munou mluviti, poně­vadž právě rozmlouvá s Bohem. Chtějí-li se spo­kojiti s jeho žákem, s radostí jim odpoví na jejich otázky. A ony byly spokojeny. Vyptávaly se na všelicos, a pak, jako odměnu, nechaly zde toto nádherné ovoce.

Gautama se smál.

„Jsi sice ještě hodně mladý na mudrce, Lidandho“ pravil, „ale když byly ženy spokojeny, musím být spokojen i já. Věru, nebylo by mi bý­valo milé, kdybys mě byl vyrušoval. Ale pověz mi, nebylo by bývalo lépe, kdybys byl poslal ženy s nepořízenou domů? Nyní sem bude cho­diti jeden za druhým!“ doložil s povzdechem.

„Ne, mistře!“ odpověděl žák, „nemohl jsem poslati ženy pryč, nešlo to, protože poustevník, který zde dříve žil, byl rádcem všeho lidu. To už patří jaksi k věci. Ale řekl jsem jim, že měly štěstí, že zde nahoře budou udíleny rady pouze každý sedmý den. Podle toho ať se lidé zařídí.“

Gautama byl zřejmě obveselen moudrou obezřelostí mladíkovou, ale přesto byl zvědav, na co se ženy tázaly.

„Nejdříve se ptaly, věříme-li v Pána všech světů. Když jsem přisvědčil, tu jedna z nich si přála vědět, je-li pravdou, že veliký mistr Gau­tama staví ženy před muže. I na to jsem přisvědčil.

Ale pak přišla těžší otázka: proč není nějaká Božská bytost, která by se ujala žen. Je zcela jisté, že v Boží blízkosti musí býti také nějaká žena! Ona a její známé to určitě cítí. Jedna z žen směla již vidět nebeskou postavu ženy.“

 „A cos na to řekl?“ ptal se Gautama, jsa vůči této ženské otázce dosti bezradný.

„Co jsem jí měl říci? Nic o tom nevím! Řekl jsem jí, že jsem jen žákem munovým. Zeptám se ho a budou-li chtít za sedm dní opět přijít, ozná­mím jim jeho odpověd.“

Wada se smál.

„Vida, našeho maličkého! Jak je chytrý! „volal rozjařeně. „Co nedovede zodpověděti sám, strčí klidně na mistra!“

„Je to přece lepší, než kdybych jim dal falešnou odpověd,“ hájil se Lidandha.

Gautama s ním souhlasil, ale pak zvážněv, řekl:

„Ženy se tu ptaly na něco, co jsme my všichni stále přehlíželi.

Přeje-li si věčný, aby ženy stály nad námi, pak je zajisté i nahoře v nebeských zahradách ženská bytost, která by vedla sestry zde na zemi. Že jsem se o to nikdy nestaral!“

Nato se Gautama pohřížil do vlastních myšle­nek a za celý večer nepromluvil již ani slova.

Jeho společníci ho již znali a neodvažovali se rušiti jeho rozjímání, kromě velmi naléhavých případů.

Když Gautama ve své chatě osaměl, oddal se celou duší modlitbě. Pak vyšel ven do přírody. Zdálo se mu, že pod širou, hvězdnatou klenbou nebes snáze najde to, co hledá.

V paprscích měsíce, které dopadaly na zem tak jemně a něžně, jako by se proměnily v závoje za­halující líbeznou tvář, vznášely se světlé postavy.

„Podívej se na nás, Gautamo!“ ozvaly se v tom něžné hlásky. „Jsme ženské bytosti. Často jsi nás vídal, ale nikdy jsi se nezamýšlel, proč nás vidíš vedle bytostí mužského rodu.“

„Je všude toto dvojí rozdělení?“ ptal se Gau­tama.

„Sahá tak daleko, kam až jsme schopny do­hlédnout,“ šeptaly něžné postavičky. „Všude stojí ženy vedle nebo i nad mužem.“

„Všude?“ tázal se Gautama, ale pak hlasitě zvolal:

„Ne, všude ne! Bůh, Věčný, Pán všech světů jest sám!“

„Máš pravdu, Gautamo,“ ozval se hlas jeho vůdce. „Bůh, Pán, je nadpomyslný! V něm je všechno. U něho není rozdělení na mužské a ženské, poněvadž on je všechno ve všem. Ale pod ním jsou vznešené bytosti, daleko vyšší než Brahma a Sivá a u těch lze viděti již rozdělení. Jsou to bytosti žen a mužů, z nichž ženská bytost je tou nejvyšší!“

„Jak ji mám pojmenovati? Jak ji mám ženám vylíčit?“ naléhal Gautama.

„Bude ti dovoleno ji vytušit. Pak také sám na­jdeš pro ni jméno, které by tvému národu nejvíce prospělo. Má mnoho jmen, neboť její bytost je mnohostranná. Je to ta nejdokonalejší žena a po­žehnaný ten, který ji smí spatřiti.“

„Kdy, kdy ji budu moci shlédnouti?“ žadonil Gautama.

„Nevím! Modli se a čekej!“

Následující dny, věren pokynům, trávil Gau­tama na modlitbách. Oddal se úplně myšlence na nejvznešenější všech žen, aniž si při tom mohl o ní utvořiti obraz. Noc co noc chodil ven pod třpytnou, temně modrou oblohu a modlil se.

V jedné takové noci se Gautamovi zdálo, jako by celá příroda ztichla. Ani lísteček se nepohnul, ba i divoce skotačící horský potok umlkl ve svém šumotu.

Všechno bylo plno očekávání, takže i duše Gautamova byla zachvácena posvátnou nadějí. Přistoupil k obětnímu kameni, položil na něj své ruce, jednak aby se opřel, a současně hledaje spojení.

Paprsky dopadající na zem, zvolna, skoro ne­znatelně růžověly. Změnil snad měsíc světlo? Gautama zvedl oči k nebi. Právě nad ním na temné modři nebes, pluly světlé obláčky té nej­něžnější růžové barvy.

Odsunuly se, jako by laškujíce, stranou a uvol­nily místo širokému proudu zlatých paprsků, který jimi prorazil. Ve světle těchto nadpozemsky krásných paprsků jevily se obláčky jako malé, roztomilé děti.

Leč Gautama si jich již nevšímal. Zázrak, ode­hrávající se v jejich středu ho cele zaujal.

Cosi růžového, třpytného a svítícího klouzalo po zlatých paprscích dolů. S počátku se to jevilo také jako veliký oblak, který se po chvíli začal měnit a nabývati tvaru a nad divákem se po­jednou vznášel obraz nejspanilejší ženy, kterou lidské oko dosud nespatřilo.

Tmavomodrý plášť, barvy nočního nebe, zdál se haliti něžnou postavu, jejíž dlouhé, stříbrem se třpytící vlasy ji odívaly, jakoby druhým pláštěm.

Před obličejem, jehož milostnost bylo lze jen vytušiti, vznášel se světlý závoj, jímž probleskovaly oči jako slunce.

Tato ženská bytost měla na své překrásné hlavě zlatou korunu se sedmi barevnými drahokamy, z nichž vycházely světlé paprsky směrem vzhůru.

Gautama padl na kolena.

„Paní nebes!“ modle se jásal. A „paní nebes“ znělo to tisícihlasně kolem něho, jako tichá hudba.

Vztáhl ruce k nebesům. Zmocnila se ho ne­skonalá touha.

„Vznešená, svatá! Děkuji, že, jsem tě směl uvi­dět, děkuji, že smím lidem o tobě přinésti zvěst!“

Zvonění, které zaznívalo kolem něho, se zesilovalo. Bylo mu, jako by proudy sily vycházely z této nejvznešenější z žen a pronikaly jím.

Domníval se, že v tomto zvonění slyší nevý­slovně lahodný hlas:

„Řekni pozemským ženám, že nahoře v bož­ských zahradách je zahrada čistoty. Nechť se snaží, aby jí dosáhly!“

Barvy zvolna bledly, zvonění sláblo. Obdivu­hodný obraz tiše mizel, tak tiše, jak byl přišel. Gautama, jehož duše se chvěla jásotem, vroucně děkoval „Věčnému.

 

Za dva dny měly přijíti ženy. Gautama si přál s nimi promluviti sám. Zařídil to tak, aby jeho společníci zůstali nablízku a mohli rozmluvu slyšeti.

Časně zrána, dříve než se udělalo horko, stou­paly ženy nahoru. Tentokrát to byly tři ženy, které si přišly pro odpověď na otázku.

„Čakja-muno!“ zvolaly potěšeny, že ho vidí. „Teď uslyšíme to pravé!“

Pokynul jim, aby se posadily na kámen a od­počinuly si. Rády si sedly, neboť cesta nahoru byla obtížná.

Potom opakovaly svou otázku a Gautama jim potvrdil, že jejich tušení bylo správné. V jedné z po­svátných zahrad, které se nalézají hluboko dole pod příbytkem Věčného, vládne zázračná, svatá žena: paní nebes!

Je tak krásná, že nikdo z lidí by nesnesl jejího pohledu a proto její spanilý obličej zahaluje le­hounký závoj.

Tato paní v lásce vzpomíná pozemských žen, nabádajíc je k čistotě a připomíná jim, aby zůstaly čisté a mohly tak jednou najíti posvátnou za­hradu čistoty. Oddanost, kterou cítil, vnukla mu i pravá slova, jež mu nehledaně plynula se rtů. Věděl sice, že sám všechno ještě příliš málo pochopil, aby mohl toho říci více.

Snad ani to, co řekl, nebylo všechno správné. Avšak ženy si přály míti odpověď a paní nebes stála tak jasně před jeho duchovním zrakem, že mohl pouze popisovat, co viděl.

Radost žen byla nesmírná. Děkovaly vroucně za to, co se dověděly.

„Nyní víme bezpečně, že se nás v nebesích ujímá žena. Ona také způsobila, že veliký mistr, Gautama, sňal s žen opovržení a postavil je před muže. Proč nám jen neřekl o paní nebes?“

„Protože o ni nevěděl,“ řekl Gautama nesměle, narazil však na prudký odpor.

„Já to vím,“ pravila mladší z žen, „musel če­kati tak dlouho, až se samy na to zeptáme.Teprve pak se nám mohlo dostati odpovědi. Nemyslíš, čakja-muno, že bychom měly jíti do ženských klášterů a vyprávěti tam o paní nebes?“

„Ano, jděte!“ zvolal rozradostněný Gautama.

 „To je ten pravý sesterský způsob. Dostane-li se nám něčeho vzácného, dávejme to dále! Způsob vašeho myšlení je správný a mám z vás radost! Ale,“ zarazil se přemítaje, „nebudou vám věřit, neznají Čakja-munu.“

Nejmladší se na něho zadívala podivně vědou­címa očima.

„Dovolíš-li nám, nebudeme tě v klášterech jmenovati Čakja-munou, nýbrž použijeme tvého pravého jména. Pak nám uvěří. Nemusíš se však obávati, že bychom prozradily tvůj zdejší pobyt. Vycítily jsme, že jsi úmyslně volil samotu a ctíme tvou vůli!“

„Odkud víš, kdo já jsem?“ tázal se překvapený Gautama.

„Často jsem tě vídala v noci, když se mé myš­lenky obíraly Věčným. Když jsem tě teď uviděla, poznala jsem tě.“

Nato jim Gautama dovolil, aby jeho jménem pověděly všem ženám o paní nebes. Ženy prosily, aby požehnal jejich předsevzetí a vyprosil jim sílu Věčného.

Bylo to pro všechny něco velikého.

Když odešly, řekl Lidandha s lítostí v hlase.

„A ani jsme se jich nezeptali, jak se jme­nují!“

Gautama měl za to, že na jménech nezáleží. Ženy, kterým se dostalo pro jejich pozemské sestry svatého zjevení, byly nahoře ve světle známy a to stačí.

Gautama se stále hlouběji nořil do nového vě­dění. Paní nebes se mu jevila jako něco, co již dávno a dávno znal a co se mu přesto teprve teď ukázalo.

Nechtěl tápati kolem, nechtěl se dohadovati a přece se jeho myšlenky neustále vracely k to­muto bodu. Vyvolával si v paměti vznešenou po­stavu, lahodný hlas a pak stoupalo z hlubin jeho duše jméno, které nebyl schopen zachytit.

Toto jméno tajilo v sobě nekonečnou blaže­nost. A s ním se vynořovalo ještě jiné jméno, jehož síla jej úplně přemáhala.

Bylo to nádherné, i když se marně namáhal odposlouchati správně ona jména. Věděl, že jed­nou se tak stane, i kdyby to bylo teprve v hodině kdy se bude loučiti s touto zemí.

 

Měsíce míjely. První rok uplynul a trojice toho ve své samotě ani nepozorovala. Mnohokrát při­cházeli lidé z údolí s různými záležitostmi.

Jednou přinesli s sebou nahoru i nemocné dítě, prosíce, aby mu muno požehnal. Bylo mu líto chlapce. S vroucí modlitbou v srdci položil ruku na rozpálené čelíčko dítěte a horečka zmizela. Chlapec se uzdravil. Aby však zamezil přívalu prosebníků na horu, zakázal lidem o tom vy­právěti.

Slíbili to sice, ale stav náhle uzdraveného chlapce se nedal zatajit. Proto odcházel Gautama každý sedmý den časně zrána hlouběji do hor, nechávaje Lidandhovi na starosti, aby odpo­vídal lidem na různé dotazy. K uzdravování se nedal příměti a tak proud prosebníků ustal sám sebou.

Lidé přinášívali s sebou jako protislužbu po­traviny, které byly velmi vítány, jelikož výtěžek za prodané koně byl již skoro ten tam. Wada se starostlivě ptal:

„Mistře, co budeme dělat? Prodáme-li ještě své koně, nikdy se odtud nedostaneme!“

„Své koně si nechte a prodejte mého,“ zněla od­pověď, nad níž se oba zalekli. „Já ho nebudu již potřebovat!“

Jeho společníci byli zarmouceni. To bylo přece znamení, že Gautama hodlá zemříti zde nahoře, snad dokonce cítí blížící se smrt.

Přemítali o tom i onom, jak by se vyhnuli prodeji koní. V tom zřetelně zaslechli tichý hlásek. Ačkoliv se Wada rozhlížel, jak mohl, nemohl zjistiti, odkud hlas přichází.

Lidandha však spatřil státi před sebou malého, hnědého mužíčka, jak natahuje k němu ruku, v které se třpytí vzácné kameny různých barev. „Vezmi, Lidandho, dostaneš za ně mnoho peněz!“ povzbuzoval mužíček. „Bude-li míti mistr nedostatek, zavolej nás! Pomůžeme!“

Lidandha sáhl bezděčně po kamenech a mu­žíček bleskurychle zmizel. Wada slyšel všechno, ale dárce neviděl. Oba byli plni toho, co právě prožili a děkovali Věčnému.

Lidandha donesl kameny Gautamovi. Byl mezi nimi také takový, jaký Gautama dosud nikdy neviděl. Byl to žlutý křišťál zářícího ohně. Druhé dva, sytě modrý a krásně červený, znal. Takové kameny bytostní mnohokrát ukazovali bratřím, hledajícím v horách, žlutým kamenem byl však uchvácen.

„Kde jste jej našli?“vyptával se, všecek oživuje. Lidandha vyprávěl, za jakým účelem mužíček kameny přinesl. Gautama měl radost, ale hned také přemýšlel, jak by mohl tento kámen, který se mu zdál zvlášť cenný, dopraviti na horu Věč­ného.

Když ho žák opustil, zavolal Gautama na mu­žíčka, který okamžitě přišel.

„Věděl jsem, že budeš míti radost z kamene,“ řekl maličký živě. „Chceme ti udělati čelenku a dáme do ní tyto tři vzácné kameny.“

„Nepotřebuji již čelenky,“ bránil se mistr. „Ale přál bych si věděti, kde se najdou takové ka­meny.“

„Jsou ukryty v písku našeho proudu. Kdo je dovede hledat, najde často velmi krásné.“

„Tolik bych si přál, aby takové kameny byly zasazeny do obětního poháru, který se nalézá v chrámu na hoře Věčného. Nevím však, jak by se tam mohla poslati zpráva. Maličký, chtěl bys mi posloužiti za posla?“

„Mistře, nevolal jsi ještě nikdy duši Siddhovu?“ zeptal se mužíček. „Velmi často tě hledá.

Zavolej ji a pověz Siddhovi o kamenech. Pak bu­deme moci bratřím při hledání pomáhati. Našinci vědí v posvátném proudu o místech, kde je ulo­žena samá žlutá krása.“

Mužíček zmizel a Gautama přemýšlel. Siddhovu duši, že má zavolat? Pak by navázal znovu spojení s lidmi a znova by uslyšel o hoře. Tomu se chtěl vyhnouti.

Avšak myšlenka na výzdobu poháru pro svatý chrám byla příliš vábná. Mistr znovu uvažoval, co by měl dělat.

Zabývaje se neustále jednou a touž myšlenkou, položil, ani sám nevěda, již most, po kterém se duše Siddhova mohla dostati k němu. V noci stála před ním, světlá a slunná, tak jak vždycky pro­zařovala Siddhovou bytostí.

Radost Gautamova byla nesmírná. Všechno uvažování bylo rázem zapomenuto. Jak nádherné vědomí, že tento jinoch bude jeho nástupcem! Siddha sám byl přeštasten, že konečně po čtrnácti měsících mistra našel.

„Často jsem ti byl nablízku, Gautamo,“ pravil, „ale ty jsi se úplně uzavřel. Nemohl jsem se k tobě dostati.“

Gautama vyprávěl Siddhovi o žlutém kameni. Ukázal mu jej a dal mu pokyny, jak jej má býti použito v chrámu.

O mistrových zážitcích, nebo o tom co bratři prožili v říši, nebylo učiněno ani zmínky. Siddha byl právě tak zdrželivý jako vždy a vyčkával, až se ho mistr sám zeptá. Ale on si nepřál věděti již o ničem, co by jeho myšlenky mohlo odvésti od vnitřního soustředění.

Loučil se vlídně se světlou, veselou duší Sid­dhovou, který ho prosil:

„Mistře, smím přijíti k tobě, až se budeš loučiti se zemí? Dovol, abych směl býti v tvé blízkosti.“

Vědomí, že je možno přivolati lidskou duši, nebo poslati svou duši, aby vyhledala jinou, bylo pro Gautamu velikým prožitím. Slyšel sice o tom, že velcí mudrci dovedli něco takového. On sám však nikdy na to nepomyslel, aby to zkusil.

Je to vlastně samozřejmé. Může-li duše pro­cházeti vzdálenými, výše ležícími sférami, proč by nemohla jíti vědomě, ve známém jí okolí, na jiné místo? Proč ho na to vůdce nikdy neupo­zornil?

Poněvadž na to musel přijíti sám, ocitnuv se ve veliké tísni. Siddhova věrnost našla k němu cestu. Jeho čistota ho povede, že najde mnohé a pomůže tak lidu výše.

Měl mu vyprávěti o paní nebes! Že si na to nevzpomněl! Ale což, mají-li býti ženy první, které o ní uslyší? Je to pravděpodobné, protože vznešená ženská bytost, kterou směl spatřiti, byla nebeskou pomocnicí ženstvi.

Opět se mu jasně zjevila před duchovním zra­kem. Zdálo se mu, že vidí růžové, světlé obláčky a že slyší lahodné zvuky. Znovu se v něm vyno­řovalo jméno, jméno, které na zemi nikdy ne­slyšel, a které mu přesto bylo tak známé. A s ním i ono druhé jméno, jméno dárce síly.

Gautama kleče na kolenou, modlil se a prosil :

„O, Věčný, dovol, abych mohl zachytiti ona jména, jimiž je celé mé nitro přeplněno! Je mou vinou, že mne dosud dělí lehký závoj, před zje­vením toho, co je život sám?“

Tu mu byl ukázán obraz. Viděl světlé, do ne­konečna se táhnoucí sině. Proudily jimi paprsky světla, přicházející shůry, které se vracely pak zpět, soustřeďujíce se uprostřed v jediném bodu, odkud opět vystupovaly vzhůru. Byl to nepřetr­žitý koloběh nejnádhernějšího druhu.

Dlouho, hodně dlouho se směl Gautama dívati na obraz. Více neviděl. Obraz pronikal hluboko jeho duší a probouzel tam dřímající vzpomínky.

Kdy jen již viděl tyto síně? Kdy to jen bylo, kdy i on sám prožíval toto proudící záření? Dosud to nevěděl. V jeho duši se začala vynořovati vzpo­mínka na nádobu nade vše drahocennou, v které proudí zářící síla. A na kohosi, kdo zvedal tuto nádobu.

V tom okamžiku se mu opět zdálo, jako by závoj zastíral další vzpomínky. A přece věděl, že tento kdosi byl střediskem všeho kroužení, jaké kdy viděl. Měla-li jeho duše žíti, musel nalézti tohoto neznámého.

Viděný obraz ho cele zaujal. Světlé síně jej zdravily, kdykoliv se pohroužil do modlitby. Zdálo se, že ho záření prožhavuje a proniká stále novou silou.

Až jednoho dne našel souvislost. Byl-li tento muž, který pozvedal nádobu, střediskem veške­rého kroužení, pak to byla svatá vůle Boží.

Posvátné zjevení, které otřese v modlitbě lid­skou duší! Jen jeden krok ho ještě dělil od po­znání tohoto jediného, o němž pojednou věděl, že ho znal. Jeho duše ho znala!

Duše poznej ho i nyní, abys našla pravý život!

Gautamův vnější život se silně změnil. Mnohdy prosnil celé dny. Jeho život se podobal tiché dří­motě, která pak přecházela v poloviční bdění, v kterém rozmlouval s neviditelnými.

Mužíčkové vodili ho ke vznikům pramenů, do svých dílen v horách a klenotnic. Vyprávěl o tom svým průvodcům při jídle, které přijímal pouze jednou denně.

Nadarmo nosíval mu Wada ovoce, které jindy tak rád jídával. Gautama o ně již nedbal. Pouze večerní jídlo přijímal pravidelně a v opaku k svým dřívějším zvyklostem, stával se hovorný, jakmile spatřil něco pozoruhodného.

 „Zapamatujte si to, musíte o tom povědět také ostatním!“ napomínal je.

Teprve, když oba odešli do své chaty, aby se uložili k spánku, začínal pro něho skutečný život. Noc trávil na modlitbách a v rozjímání. Jeho duše podnikala daleké cesty, ale nikdy tak neči­nila samovolně. I zde se dával Gautama vésti.

Tak směl také jedenkrát spatřiti Siddhartu. Nedíval se dolů již tak lačně, ačkoliv se stále ještě nemohl odtrhnouti od studny. Zdálo se, že se v této k zemi připoutané duši rozednívá, že jí svítá, že se musí a může zbaviti pout vížících ji k jejímu národu.

V Gautamovi se probudilo vroucí přání: kéž se tento služebník Věčného může oprostit! Přání změnilo se v modlitbu, jíž byla propůjčena síla zatřásti duší druhého. Siddharta vycítil tento vliv. Udiveně rozhlížel se kolem, upíraje tázavě pohled do dálky.

„O, Pane všech světů, dopřej, ať nalezne!“ prosil Gautama.

 

Jidandha a Wada odjížděli opět do Kusinary na nákup. V poslední době se střídali. Jeden z nich zdržoval se stále v blízkosti Gautamově, ale tento­krát mistr se smíchem trval na svém, aby jeli oba společně.

„Co by se mi zde stalo?“ ptal se. „A budu-li potřebovati pomoci, pak tu mám spoustu bytost­ných, na které se mohu obrátit.“

Když znovu cosi namítali, pravil:

„ Mnohem snadněji by se mohlo jednomu z vás něco přihodit, sjíždíte-li samotni s příkré skály. Jsem klidnější, vím-li, že jste spolu.“

Opustili ho s pevným úmyslem, nezdržeti se dlouho. Vedle kamene, u něhož se modlívali, napjali látku, která vrhala stín na odpočívajícího. V poslední době tam Gautama ležíval nejraději.

Dnes si udělal z pokrývek pohodlné sedátko a shrnul si látku tak, aby se mohl skulinou dívati do nebe.

Nyní klidně seděl, opíraje se zády o kámen, ruce složeny v klín, a toužebně hleděl skulinou vzhůru k nebi.

Tiše, aniž co zpozoroval, obstoupily ho světlé postavy. Stály za ním, takže je neviděl. Zato viděl paprsky snášející se dolů, jako tekuté ryzí zlato, které, jak se zdálo, hledaly k němu cestu. S po­čátku byly pouze tři, pak jich přibývalo a bylo jich stále více.

Již slyšel i zvonění, něžné, tiché tóny spolu s hučícími a jásavými, které zrychlovaly tep jeho srdce tak, jako by se mělo rozskočiti. A nyní prou­dila dolů záplava barev, jako předzvěst vznešeného zjevení.

Z čarovné záplavy vynořil se znovu obraz, který směl již jednou viděti, ale tentokrát se nezdálo, že by to byl pouhý obraz. Síň byla oživena prouděním všeho druhu. Na oltáři stála žhnoucí, svítící nádo­ba, ke které se tlačily zástupy vznešených bytostí.

Gautamova duše pocítila spojitost se vším. Bouřlivě si přála býti mezi ostatními. Tiše, aniž to pozorovala, byla vyzdvižena. A v záplavě citů koktala slova, vyrážela jména, která znala, o nichž však Gautama ničeho nevěděl.

Zdálo se, že zlatý závěs nahoře se odsunuje stranou. Rozezvučely se nádherné slavnostní a posvátné akordy, když ze záhybů závěsu vystou­pil muž a chopil se nádoby. Jeho roucho bylo bílé, kadeře leskly se stříbrem a jeho oči byly jako ohnivé plameny. (Odůvodnění možnosti takového druhu vidění možno na­lézti v Abd-ru-shinově přednášce: „Z čistě duchovni říše stvo­řeni“ v knize „Poselství Grálu doznívá...“.)

 

„Parsifale, můj Pane a králi!“ jásala Gauta­mova duše. „Tobě jsem sloužil, aniž jsem si to uvědomoval. Ty jsi střediskem všeho kroužení, veškerého dění. Ty — svatá vůle Boží, vůle Věč­ného tvého Otce!“

Jako poslední dar milosti Boží dostalo se mu celého velikého zjevení. Jeho duše jej s jásotem přijala, zbavena dalšího hledání, jista věčnou, ne­pomíjivou pravdou.

Leč slabé tělo nesneslo tuto přemíru síly. Světlé ruce tiše rozvazovaly pouta, vížící je k duši, vzná­šející se do výše, která pospíchala dostati se tam, kam ji zavolal její král. Spěchala vstříc bytostem, které ji přijaly, které jí pomáhaly.

Nebeské světlo pohasínalo. Gautamovo tělo le­želo na zemi v ochranném stínu. Nekonečný mír zjasnil rysy obličeje, který nabyl opět své dětinné krásy.

Vedle něho stály dvě duše, které opustivše lid­ská těla, přišly sem, aby v těchto minutách nej­vyššího prožití, byly mu nablízku.

Byla to veliká milost Věčného. Duše to věděly a děkovaly mu. Všechno, všechno směly vidět a vyprávěti o tom, aby tak pomáhaly prorážeti lidem cestu ke světlu.

Byl to král Suddhodana a Siddha, nejvyšší bratr. Svou věrností byli zavoláni k němu v jeho posled­ních okamžicích oni dva, kteří žili dosud na zemi, kteří ho milovali a kteří byli nejsvětlejší z nej­čistších.

Jejich duše plny vděčnosti vracely se zpět do svých pozemských těl a oznamovaly Gautamův odchod z tohoto světa.

„Nyní se i on stal Buddhou. Probudil se na jiné úrovni. Gautama-Buddha je větší, než Siddharta-Buddha!“

Tato zvěst rozechvívala národ synů Indu od vrcholků Himalájí, až dolů na pobřeží hučícího moře.

Když se obě duše rozloučily, přistoupili nevi­ditelní k bezduché schráně svého přítele. Malí, hnědí mužíčkové přinášeli slíbenou zlatou če­lenku s drahocennými žlutými kameny.

„Patří mu, protože směl viděti krále!“ šeptali, pokládajíce ji na vychládající čelo.

Na jeho prsa položili zvláštní šperk, že podob­ného lidské oko v této zemi nikdy nespatřilo. Byl to rovnoramenný kříž, v jehož středu žhnul bílý kámen.

 „Sloužil věčnému kříži, Pravdě,“ šeptali si mezi sebou „a proto, až jeho pozemská schránka bude ukládána k odpočinku, smí ji zdobiti jeho znamení!“

Když se krátce před západem slunce vrátili oba společníci na horu, shledali, že mistr usnul na věky. Lidandha viděl, že mužíčkové a veliké, zářící bytosti stojí na stráži u bezduchého těla. Otře­seni ztrátou svého mistra, zírali oba s úžasem na šperky, které u něho nikdy neviděli.

„Jako služebník nejvyššího krále smí je no­siti!“ zašeptal jeden z mužíčků Lidandhovi.

„Kéž bychom byli přece u něho zůstali!“ ža­loval Wada, „takto musel zemříti opuštěn a sám!“ „Nikoli — směl odejít!“ opravil jej Lidandha, ačkoliv i jemu se lítostí bolestně svíralo srdce. Cítil nevýslovnou opuštěnost.

Celou noc prodleli na modlitbách u Gautamovy tělesné schránky. S rozbřeskem dne, dolehla na ně starost, jak uvědomiti bratry o Gautamově smrti, aby mohlo býti jeho bezduché tělo dopra­veno na horu Věčného. Co mají dělat?

Lidandha se rozhodl, přeptati se na to mužíčků. Jejich odpověď zněla:

„Sečkejte ještě malý okamžik! Všechno je již obstaráno.“

Naprostá důvěra v pomocníky přiměla Lidandhu, že domlouval i Wadovi, aby všechny starosti  pustil  z  hlavy.  O mistra  bude posta­ráno.

K polednímu, když slunce dosáhlo svého nej­vyššího bodu, přijížděl nádherný průvod. V pa­prscích slunce zjevily se postavy jezdců na koních v bohatých postrojích. Jezdec jedoucí v čele prů­vodu, byl celý Gautama z mladších let.

Překvapeni a jako omámeni dívali se oba osi­řelí na blížící se průvod. Kdo to asi je?

Jezdci seskočili s koní a blížili se uctivě k obět­nímu kameni, u jehož paty dosud odpočívalo Gautamovo tělo, zakryté kusem vyšívaného hed­vábí.

Věděl již někdo o jeho smrti? Pravděpodobně ano, neboť mužové zůstali stát v kruhu kolem kamene. Jejich vůdce však přistoupil k bezdu­chému tělu, nadzvedl přikrývku a pln bolestné lásky zadíval se do krásného, ztichlého obličeje. „Mužové khatmandští,“ oslovil po chvíli pří­tomné hlasem, který až otřásl oběma Gautamovými druhy, jak silně jim připomínal zesnulého. „Gautama se stal Buddhou! Byl vyvolen z tisíců sloužiti Pánu všech světů a tuto službu plnil s na­sazením celého života. Poháněla ho k tomu věr­nost, jíž byl povinen svému Pánu. Lidé nikdy nepochopí, čeho všeho se vzdal, aby jim mohl hlásati o Věčném. Nikdy ničeho nepostrádal. Cítil se bohatě odměněn tím, že směl sloužit!

My všichni jsme mu zavázáni díkem. Oplaťme mu jeho lásku tím, že se nikdy neuchýlíme od toho, čemu on nás učil!“

Suddhodana skončiv, tázal se po Gautamových společnících. Přistoupili a pověděli vše, co věděli. Nato ujal se král znova slova a vyprávěl doja­tým lidem o smrti velikého Buddhy. Nerozuměli sice celé souvislosti, ale přece se před nimi zjevilo něco, co vytrhlo jejich život vysoko nad všednost dnů. Nikdo z přítomných nezapomněl na tuto hodinu prožitou vedle mrtvého Buddhy.

Potom dal král Suddhodana přinésti nosítka, na nichž mělo býti bratrovo tělo sneseno k úpatí hory. Tam čekal již na drahocenné břemeno po­zlacený, bohatě vyřezávaný vůz, tažený čtyřmi čistokrevnými koňmi.

Lidandha sleduje přípravy, sebral všechnu svou odvahu a zeptal se:

„Králi, kam ho chceš dopraviti?“ Suddhodana se na okamžik zarazil, pak se pře­mohl a pravil :

„Byl bych ho rád zavezl do Kapilavastu, ale máš pravdu, jeho místo je na hoře Věčného. Svou otázkou jsi mi ukázal, jak sobecky jsem smýšlel!“ „Je nutno, abychom jej v Khatmandu nejdříve nabalzamovali, jinak se nám tělo rozpadne dříve, než dorazíme k cíli!“

Tak se stalo. Gautamovi společníci se připojili k průvodu, který vezl Buddhu do Khatmandu a odtud cestou na horu Věčného.

Sotva průvod dorazil na rovinu posvátného proudu, již proti němu přijížděla jiná, stejně nád­herná družina. Byl to Siddha s bratřími, jedoucí pro tělo mrtvého mistra.

Na hoře Věčného se zatím shromáždili vedoucí klášterů a škol, bratři a sestry ze všech částí velké říše. Kam nedorazili jízdní poslové, tam donesli zprávu bytostní.

Oni to také byli, kteří vyložili skalní hrob vzácnými bílými kameny a ke hlavám lůžka, které mělo přijmouti tělo zvěčnělého mistra, po­stavili jako obětní plamen zlatý pohár se sedmi žlutými kameny. Mistrovské dílo, jemuž nebylo rovna.

Vidoucí i ti, jimž byly dnes oči otevřeny, jasně viděli veliké i malé bytostné účastniti se Gautamova pohřbu.

Siddha se rozloučil s mistrem u obětního ka­mene a pak, jako Suddhodana v Kusinaře, vy­právěl i zde o mistrově odchodu z této země.

Dovedl lépe než král vylíčiti prostými, všem srozumitelnými slovy, co prožili. Jeho řeč vy­volala v posluchačích hluboké pohnutí, neboť Pán světů, darovav ve své milosti svému loučí­címu se služebníku tak vysoké zjevení, obda­roval i je.

Siddha dal připraviti náhrobní tabuli. Na bílé ploše, ověnčena zlatým listovým, byla jasným a čitelným písmem vytesána pouze dvě slova:

 

Gautama- Buddha.

 

Na udivené otázky mnoha bratří odpovídal Siddha skromně:

„Bylo to jeho přání.“

Neřekl jim však, že dostal od Gautamy zprávu, kde prosí, aby na náhrobek nebylo psáno nic více. Co mistr dále vzkázal svému nástupci, mělo zůstati navždy uzavřeno v jeho duši.

 

Gautama Buddha směl vystoupiti do světlých výšin, po nichž jeho duše tolik prahla.

Siddha společně s duchovně vyspělými bratry vedl školy a kláštery dále v duchu Gautamově. Poslouchal svého vedení a obracel se o rady i k bytostným, kteří mu darovali své přátelství.

Avšak po jeho smrti vetřely se lidské myšlenky do nauky, která přišla kdysi shůry tak čistá. Zprvu nepozorovaně, leč později stále zřetelněji a silněji byla jednotlivými učiteli křivena. Domnívali se, že ji musí přizpůsobiti své době a místo toho při­způsobovali ji temnu, které horlivě číhalo jen na to, jak zkaliti i tuto harmonii, jak pokáleti její čis­totu a strhnouti ji dolů.

Tak došlo k sloučení nauky o Věčném s nau­kou brahmanskou. Toto splynutí bylo však jen přechodné.

Najednou se jednotliví učitelé rozpomněli na zkazky, podle nichž se Gautama-Buddha bránil splynutí nauk. Chopili se toho, odtrhli se od brahmanů a pojmenovali svou nauku buddhismem.

Tento buddhismus měl sice viditelný úspěch a daleko se rozšířil. Byl přijat Říší středu, kde byla kdysi Lao-Tsem rozšířena nauka o Vzne­šeném a,tím připravena dobrá půda k přijetí. Co však bylo plátno, že buddhismus získával stále více a více stoupenců, když za to vnitřně zploštěl?

A na zemi nebyl nikdo, kdo by to pozoroval, kdo by tomu by] učinil přítrž! Každý horlivě při­spíval k tomu tím, co sám se domníval vědět a pomáhal tak navalovati stále více sutin na pů­vodní nauku, která ležela pohřbena dole, za­sypána lidským věděním.

Nikdo nebyl na zemi, kdo by byl cítil za to od­povědnost, ale v jemnohmotnosti......tam trpěl

kdosi nesmírná muka při pohledu na duchovní úpadek svého národa.

Byl to Siddharta! Den po dni, rok po roce a stále dál a dále musel přihlížeti k tomu, co se dole odehrává. Co bude z nauky o Věčném, nepřijde-li nikdo, kdo by ji vyhrabal ze sutin! Jen proto prožíval svůj život v národě, jen proto byl zde na věčnosti k němu připoután?

Připoután! Sotvaže si to pomyslel, tu to s ně­ho spadlo jako mlžný závoj. Ano, byl připoután!

Ale ne proto, aby pomohl národu, nýbrž pro svoji vinu. Domníval se, že slouží Věčnému plně a bez výhrad a přece měl na mysli jen a jen svůj národ.

Byl Buddhou — možná, ale jen takovým, který se probudil na nesprávné úrovni. Nyní se konečně viděl tak, jaký ve skutečnosti byl. Viděl svou chybu, která mu až dosud bránila ve vze­stupu.

Volal a křičel k Bohu o pomoc. Leč stále byl nucen dívati se na to, co se odehrávalo v jeho ná­rodě. Viděl, jak obě postavy Buddhů staly se le­gendami a byly vzájemně pomíseny.

Snažil se volati dolů.

„Chvalte přece pravého, velikého Buddhu, nikoliv moje zážitky! On byl čistší a lepší než já! Jeho nemusel Věčný stále znovu napomínat a burcovat!“

Ale jeho hlas nepronikl dolů. Musel se dívat, jak všechno bylo zfalšováno a pokřiveno. Zmocnil se ho nevýslovný žal. A veliká vnitřní trýzeň, která již nyní neplatila klesajícímu národu, nýbrž znehodnocené pravdě, dohnala ho konečně k tomu, že odvrátil tvář od strašlivé studny, u které po staletí stál.

Sotvaže se od ní odvrátil s pevným rozhod­nutím nedívati se již, spatřil v dálce třpytící se světélko. Rychle rozhodnut, vykročil k němu. Světélko rostlo, mohutnělo, až se před jeho očima

změnilo v zářící kříž. Tu věděl, že se nalézá na správné cestě.

„Věčný, Pane všech světů, odpust mi! Ukonči mé pokání! Dovol, abych ve službě směl odpy­kati svou vinu!“

Prosba, vycházející z hlubin očištěné duše, byla vyslyšena. Světlý posel přistoupil k němu, vzal ho za ruku a vedl ho dlouhou cestou směrem vzhůru.

Pak ho obestřely mrákoty. Siddharta usnul. Když se probudil, cítil, že v jasném třpytu, který ho obklopoval, je daleko lehčí. Nalézal se v pro­storné jeskyni uprostřed nádherné, rozsáhlé za­hrady plné stromů a květin takové krásy a hoj­nosti, jaké nikdy neviděl. Sloužící pobíhali kolem v rušném shonu. Přinášeli ovoce a čerpali vodu z čistých pramenů.

Jímala ho závrať. Kde to byl? S počátku se ne­mohl upamatovati na strašlivou dobu ztrávenou u studně, ba i vzpomínka na dobu prožitou na zemi, byla jakoby odvanuta někam nesmírně daleko.

Teď přicházely k němu duše, které ho jmeno­valy Buddhou a mistrem a mluvily s ním o věč­ných věcech. Ponenáhlu je poznával, jednoho po druhém. Před dávnou a dávnou dobou byli jeho učedníky.

Zdálo se. že za ním leží věčnost a věčnost pro­žíval nyní. Častokrát připojila se k nim nová duše, přinášející zprávy zdola.

Pak se probudilo v Siddhartovi-Buddhovi vě­dění o tom, co kdysi bylo. Pomalu se zesilovalo a až teprve po staletích zvěděl, jaký byl jeho po­zemský život.

Náhle proniklo všemi úrovněmi prudké vzru­šení, jaké nikdo z jejich obyvatel ještě nepocítil. Rozlehl se nepopsatelný jásot, rozléhaly se zvuky pozounů a posvátné melodie plnily sféry. Světlí poslové Věčného připojovali sek duším,které zde v jemnohmotnosti čekaly na další vzestup.

Zvěstovali, že vůle Boží, tělem učiněná spra­vedlnost sestoupila k zemi, aby naposledy přinesla hrubohmotnému světu zjevení pravdy, aby Světlo přemohlo temnoty. Vůle Boží svázala již vládce temnot a chce zachrániti lid!

Neslýchaná zvěst! Naslouchající duše připojily se k všeobecnému jásotu.

Potom vyvolávali světlí poslové jednotlivě ty, kteří kdysi prosili, aby směli sloužiti svému ná­rodu, až udeří hodina záchrany. Všemi úrovněmi, všemi nebesy zněla tato jména.

V tom sklouzlo s vysokých výšin dolů něco světlého, jasného a vítězného.

„Sariputta!“ koktal Siddharta-Buddha pře­kvapen.

Tento věrný mu scházel mezi učedníky. A ještě jednoho postrádal: Maggalanu! Leč tento ze všech nejvěrnější nebyl zavolán.

Od tabule, u níž seděl Buddha se svými učed­níky, se zvedli dva: Ananda a Bimbisara. Nebylo to po prvé, co šli na zem od té doby, kdy se s nimi Siddharta zde sešel, ale po každém ukončení ži­vota na zemi, vraceli se k němu vždy zpět.

Jestliže se jich tázal, nemohou-li vystoupiti výše, pak mu odpovídali, že jsou rádi, že se do­stali tak daleko. Každým životem tam dole je prý to stále těžší.

Nyní směli opět na zem. Mimo ně ještě mnoho jiných. Jen Siddharta-Buddha nebyl volán. Tu se rozpomněl a přistoupil ke světlému poslu Věč­ného, aby se ho zeptal:

„I já jsem kdysi sliboval pomáhati svému ná­rodu, až udeří hodina jeho vykoupení. Je to dávno již, tenkrát, když se Sarriputta loučil se zemí. Nejsem toho již více hoden?“

Posel se laskavě zadíval na tazatele.

„Raduj se, nyní začíná tvá práce ve službě Pánu! Smíš býti vůdcem Sariputtovým, až v no­vém pozemském šatě bude sloužiti národu a tím Věčnému. Měj strpení, než jeho pozemské tělo dosáhne patřičné zralosti.“

Doba čekání minula rychleji, než si Buddha myslel. Stále znovu přicházeli světlí poslové, vypravujíce o Synu Božím, který se vtělil na zemi. Co říkali, bylo tak svaté a nádherné, že Siddharta se vždy dlouhý čas z toho těšíval.

A pak přistoupil světlý posel také k němu a vyzval ho, aby jej následoval. Vstoupili spolu do jakési přístavby. Siddharta směl se podívati dolů. Učinil tak a spatřil Sariputtu, jak se opět plahočí v prachu silnic.

Tentokrát neměl s sebou hady. Učil a zvěstoval. Vyučoval zanedbaný národ, mluvě lidu o čist­ších mravech. A lid ho přijal za svého vůdce. Byl tak zkrušen cizím panstvím a bídou, že vzhlížel k muži, který přišel, aby mu pomohl, jako k Bohu. Posel Páně poučil Siddhartu, že má býti vůd­cem Sariputtovým. Má v něm udržovati vědomí, že to nebude on, který pomůže národu, nýbrž, že smí býti pouze připravovatelem cesty tomu, který rozváže všechna pouta, a to nejen pozemská, nýbrž především duchovní.

Siddharta-Buddha to slíbil. Věrně se namáhal o svého někdejšího učedníka, který vystoupil výše než on sám a který přece ve shonu a v oblacích temna, jež svíralo zemi, jako neproniknutelný plášť jedovatých par, zdál se zapomínati toho, který ho poslal a jemuž se zaslíbil.

Znovu a znovu probouzel Buddha v Sariputtovi, který nyní opět působil v Indii, vědění o Věčném, o svatém pomocníku.

Viděl ještě jiného učedníka, který se také domní­val, že v jeho rukou je pomoc. Část národa jásala mu vstříc a on využíval ujařmeni národa k tomu, aby dosáhl lepšího vlivu na davy. Bylo to všechno velmi těžké. Na všem spočívala tíže. Jak to asi muselo doléhati na svatou vůli Boží, která se sama vydala na zem, aby zachránila toto zkažené lidstvo?

„Vůle Boží! Kde je?“ tázal se Siddharta-Buddha v duchu. V tom ji uviděl.

Opět měl Věčný chrám na hoře, v němž se ho lidé snažili vzývat. Chrám byl prostý a jedno­duchý. Což bylo vůbec možno, že se lidé nesnažili přinésti do chrámu to nejlepší, co měli? A tak prostý, jako chrám, byl i ten, který byl tohoto chrámu knězem, král králů, Syn Pána všech světů.

Teď teprve Siddharta-Buddha poznával a chá­pal, jakého zjevení se mu mohlo dostati již dole, kdyby byl býval horlivější.

Jen šeptem vyslovoval svaté jméno, které se tak mnohý člověk odvažoval lhostejně pronášet, aniž při tom pocítil hlubokou, úctyplnou bázeň.

A pak viděl, že také Anandovi a Bimbisarovi bylo dovoleno sloužiti Synu Božímu. Král z Magadhy směl žíti v jeho svaté blízkosti a Ananda směl šířiti vědění o věčných věcech dole v údolí.

Oba byli požehnaní mezi tisíci. Ale Siddharta jim nezáviděl. Měl svou úlohu. Tentokrát nechtěl ztratit ani okamžik a chtěl ji věrně plnit.

Začal úporně bojovat o duši Sariputtovu.

Tento přípravovatel cesty zapadal do těchže chyb, pro něž Siddharta-Buddha tak těžce trpěl. Ba, byla to skoro větší bolest dívati se na tohoto skvělého učedníka a viděti, jak klopýtá. A po­něvadž Buddha to již prožil, mohl a chtěl mu pomoci.

Prosil Věčného, aby směl zavolati duše svých někdejších učedníků nahoru do jemnohmotných zahrad, kde snad ve známém jim kdysi kruhu, budou přístupnější poučení, které měl pro ně již uchystáno.

Bylo mu to dovoleno. Musel však dlouho volat, než duše Sariputtova měla pro něho čas. Dom­níval se, že duše nevýslovně šťastna poletí ihned nahoru, ale ona odpověděla:

„Podívej se na můj lid! Noc co noc bdím pře­mýšleje, jak nalézti odpomoc. Nezbývá mi času mysliti na sebe.“

Hořce zklamán Siddharta-Buddha umlkl. Avšak tak to nesmí být! Nesmí zanedbati svou povinnost! Snad po druhé bude učedník přístup­nější. Zatím nabyl velikého vlivu na lid, který se k němu hrnul se všech stran. Záleží jen na tom, aby tohoto vlivu využil správným způsobem.

V tichu noci přistoupil Siddharta k němu.

„Bratře, i já vím o našem národě! Dívám se na vás dolů se své vysoké stráže. Pojď, ukáži ti, jak se to vaše snažení vyjímá shora.“

Tentokrát uhodil na pravou strunu. Sariputta šel s ním.

Nádherné zahrady neučinily na něho dojmu, nevzbudily v něm dávné vzpomínky. Jeho snaha nesla se jen ke slíbené vyhlídce, k místu, odkud se smí podívati na svůj lid. Rozhlédl se a — zhrozil se. „Můj národe, kdo tě to vede tak špatně?“ lkal jeho zarmoucený hlas. „V pozemském myšlení sice rosteš! Usiluješ osvoboditi se z pout utisko­vatelů! A při tom nepozoruješ, že kníže temnot tě spoutává daleko silnějšími pouty! Nezáleží na tom, jak ztrávíš svůj bědný pozemský život, nýbrž na tom, abys zachránil duše v soudu, který se valí nezadržitelnou rychlostí!“

Hluboce zarmoucen opouštěl Sariputta vy­hlídku. Nebylo s ním řeči. Ať Siddharta naléhal, co mohl, chtěje mu ukázati, že on to je, kdo vede lid, duše neslyšela. Úplně se uzavřela.

Nicméně cesta stálého spojení s ním byla ko­nečně nalezena. Sám od sebe, nevolán, objevil se tu nejednou v noci, aby se podíval na lid vedený špatnými cestami.

Pak se Siddhartovi naskytla ještě jedna příle­žitost zeptati se ho:

„Pozoruješ, bratře, že se náš národ nalézá na falešné cestě? Víš, kdo jej vede? Ty sám! Zadívej se na svoji vlastní cestu! O čem mluvíš k zástu­pům uštvaných a znavených lidí?“

Sariputta ho přerušil. Bylo to po prvé, kdy se dal do hovoru se svým někdejším mistrem.

„Jsou tak usouzení, že v jejich srdcích není místa pro něco jiného, než pro myšlenku pozem­ské svobody. Na tu je musím získat a teprve pak mohu mluvit dále a ukázati jim něco lepšího!“

„Bratře, na to nemáš již času!“

„Tolik času mi ještě zbude. Věřím, že není tak naspěch. Nemohu přece jíti mezi lidi a volati na ně: „Zachraňte se!“ myslí-li na záchranu jen s hlediska pozemského. Pak bych to teprve dělal nesprávně.“

„Bratře, představ si hořící dům! Budeš mluviti také nejdříve o tom, kdo založil oheň? Nevyraziš prostě dveře a nevykřikneš: „Zachraňte se!?“

Více nemohl tentokrát dosáhnouti. Při dalších návštěvách nebylo se SaripUttou ani řeči. Odmítal jakoukoliv rozmluvu a chtěl se jen dívat a dívat.*.

Starost o jiného učedníka začínala těžce do­léhati na duši Siddhartovu.

Viděl kluzkého hada, jak se v lichotivých zákrutech plazí k Anandovi. Učedník ho dosud ne­viděl a had může mu býti nebezpečným.

Tu zavolal Buddha i tuto duši nahoru do svých zahrad. Duše slyšela volání a s radostí chtěla vy­hovět, ale bez pomoci nemohla najíti cestu. Byla slabá a nesamostatná, ačkoliv se domýšlela, že je neobyčejně silná.                                      .

Mnohokrát musel Siddharta volati duši k sobě, než si zvykla na chůzi v jemnohmotných za­hradách.

Byla jako opojena vědomím, že je omilostněna toto všechno viděti. Toho si však Siddharta nepřál. Hledal pouze příležitost, aby s ní mohl pro­mluviti. Prosil:

„Anando, vypravuj nám o TOM, jemuž smíš sloužiti v hrubé hmotnosti!“

Učedník se smíchem odmítal.

„To přece můžete viděti odtud, shora! Chtěl bych se zde poohlédnout a všechno si prohlédnout.

Chtěl bych vědět, komu z nás se podařilo, do­stati se až sem!“

„Anando, což jsi zapomněl, že jsi byl zde nahoře, když tě zavolal král králů? Zde je ti všechno známé, jak sám poznáš, ponecháš-li duši volnost, aby mohla vnímati dojmy svého okolí, místo co bys v horlivém shánění pobíhal kolem. Posaď se vedle nás, Anando, a vypravuj nám o svém a našem Pánu!“

Nechati se Buddhou prositi, to se Anandovi líbilo. Teď může svému někdejšímu mistrovi pro­kázati milost. Všem jim může ukázati, jak je dů­ležitý!

A začal vyprávěti. Při vypravování se jeho duše otevřela a dávala ze svých bohatých pokladů. Láska k TOMU, jemuž sloužil, tryskala z jeho duše a zaplavovala všechen bující plevel. Siddharta měl radost. Dosud není všechno ztraceno!

Horlivě bojoval o duši Anandovu.

Pak přišel den, kdy i Sariputta byl více přístup­nější, než jindy. Jeho lid se dostal dále na cestě, kterou mu naznačil, než si sám přál. Nyní zpozo­roval, že je snadnější masy rozpoutati, než je opět uklidniti.

Unaven přisedl k tabuli, u které právě seděl Ananda. A tu se Siddharta obrátil s prosbou na duši Anandovu, aby pověděla vyčerpanému o Vy­kupiteli a Soudci světa.

Ananda prosbě vyhověl. Jako vždy, když se duše podvolila sledovati toto vyzvání, nalézal žhavá, uchvacující slova. Indický průkopník za­pomněl při nich na svoji únavu. Jeho bdělost byla na stráži. Z vypravování utkvělo v něm jen jedno:

„Poslední soud se blíží! Je mnohem blíže, než jsem tušil! Ani den, ba ani hodina nesmí býti již ztracena!“

Do jeho duše se vryl i obraz toho, o němž musí hlásati svému lidu. Nebyl to sice ten pravý obraz, protože si jej utvořil ze slov Anandova líčení, leč v Sariputtovi se probudilo vroucí přáni:

„Buddho, vypros mi příležitost, abych směl spatřiti krále. Nech mne aspoň jedenkrát podívati se na svatou horu!“

 „Takovou milost si musíš napřed zasloužiti!“ odpověděl Ananda místo Siddharty, a bylo vidět, jak je hrd na to, že směl Věčného viděti.

Sariputta zesmutněl.

„Anando, do tvé světlé duše se zahryzl červ. Z ješitné, marnivé povrchnosti se ceníš příliš vy­soko! Uč se pokoře, jinak tvá duše propadne temnu!“

Siddharta viděl, že Anandu nesmí už volati k sobě. Poskvrněná duše nesmí už vstoupiti do jemnohmotných zahrad.

Když po druhé přišla nevolána, našla bránu zavřenu.

Tu se Ananda rozhněval na strážce brány i na Siddhartu-Buddhu. Neviděl, že se sám vlastní vinou vyloučil.

Jeho duše se rozlítila a vpustila k sobě červa hlodajícího na jejím povrchu. Propadla slepému vzteku. Červ rostl, lísal se k němu a ovíjel se kolem něho jako had.

To jej blažilo. Necítil, jak ho had strhuje do bahna, kde byl jeho původ.

Siddharta to viděl a nemohl tomu zabrániti. Viděl Anandovu kdysi světlou duši zapadati píď po pídi do bahna a kalu. Viděl, jak strhuje s sebou i jiné, kteří mu věřili.

Nejen to! Musel se dívati ještě na něco horšího!

Ananda se stal hadem, hadem, který svým jedem a slinami poplival světlý, zářící obraz toho, jemuž jeho duše směla sloužit!

Ruce bytostných to byly, které odvrátily je­dovaté sliny dříve, než mohly zasáhnouti cíl. Světlí pomocníci stáli připraveni, aby na pokyn shůry uchopili hlavy hadů a ponořili je do bahna, aby se v něm zadusili.

Siddharta se s hrůzou odvrátil. Od nynějška chtěl všechny své síly a každý okamžik věnovati práci na Sariputtovi.

Ještě nenastal čas. Ještě mu nemohl dovolit po­hlédnouti ani na okamžik na horu spásy, ale věděl, že v duši tohoto učedníka živě plane jméno Věčného.

Viděl, jak se průkopník namáhá probuditi v duších lidí kromě strachu z posledního soudu i touhu po světlých výšinách. A viděl též od­danost těchto duší ke králi králů, jakmile budou úplně probuzeny.

Tu a tam doutnaly plaménky, pospíchaly k sobě, sílily, až se změnily v jeden plápolající plamen. Siddharta-Buddha zřel v předtuše dobu, kdy jeho milovaný národ stane se ohnivým po­žárem Pána a krále, jemuž on sloužil.

 

 

B U D D H A

Vytiskla roku 1939 knihtiskárna F. Obziny ve Vyškově na Moravě. Mimo náklad vydáno 25  výtisků na Japanu.

 

 

Nemáte oprávnění publikovat komentáře. Pro komentování článků musíte být přihlášení.

X

Až po přihlášení

pouze přihlášení uživatelé mohou kopírovat