Pravé lidství

Jen opravdové lidství je pravou Bohoslužbou

Návštěvy

Dnes:3
Včera:186

Právě přítomno

2
online

Přihlášení

75 registrovaných
0 dnes
0 včera
0 tento týden
1 tento měsíc

Událost za událostí se budou řadit k těžkému řetězu strašlivých zklamání, která jsou však pro lidi léčivá, protože by se jinak nikdy neprobudili z bláznovství vlastního sebepřeceňování. Musí se konečně sklonit před tím, jehož milostí smí vůbec být – před Bohem!

V blízké době zmohutní toto vyzařování tak, že ve velmi mnoha případech přijde zpětné působení ihned, bezprostředně!

To jest ta moc, která brzy poleká pozemské lidi, a které se pak v budoucnosti budou muset obávat! Ale jenom ti se mají doopravdy co obávat, kdo činili bezpráví.

Abdrushin 

Egypťané

 

Egypťané

 

 Kdysi táhly mlhy nad probouzející se půdou země, nad vodami velikého proudu, jenž své světlozelené vlny vléval do moře a který je dnes nazýván Nil. Teple a sálavě pařila se země. Bažiny rozprostíraly se kolem a hlubokým kalem prosakovaly malé stružky vod a zvířata se líně protahovala v teplém písku. Země byla žhavá jako pec.

Tetelivě ztrácel se žár ve výšinách, kde se shlukovala mlha.

 Ptáci jiného druhu, než jaké lidé dnes znají, přechodného druhu mezi vodními zvířaty a zvířaty žijícími na zemi, ryli v kalu hledajíce potravu. Měli proto vysoké nohy a dlouhé, často zakřivené zobáky, kterými nabodávali ryby jako mečem. Lezoucí zvířectvo bylo velmi početné. Patřili sem i krokodýli, kteří vystrkovali své zubaté pancéřové hřbety z mělkých vod, jimiž se namáhavě vlekli kupředu. Někteří z nich měli ještě létací blány, kterých však již nedovedli používat. Jejich ztrnulé oči zasvítily příšerným leskem, kdykoliv se otevřely.

 Na světě bylo všechno tak tiché. Shůry nořily se dolů oživující bytosti světla a radovaly se z klíčícího zdaru v přírodě. To byl čas, kdy duchovní zárodek vstoupil do nejvýše vyvinutého těla zvířecího.

 Zlatý sluneční kotouč zářivě vystupoval z růžového třpytu na pokraji daleké písčité úrovně, kde se zdálo, že se nebe v jemném oblouku dotýká vln písčitého moře. Zlaté a veliké vystupovalo životodárné slunce obdarovávající přírodu vzhůru a vzduch přijímal zvuk jeho zářících jisker. Jeho ostré sežehující paprsky přitahovaly z bezpočetných proudů země kapku po kapce do výše. Přitom shromažďovaly se výpary, které pak jako náhlé přívaly deště padaly opět dolů.

 Země se dosyta napila a na březích řek vyrůstaly měkké a šťavnaté traviny, které okrašlovaly zemi. Zvířata z hor, která se k večeru ve stádech přibližovala k řece, osvěžovala se ráda šťavnatými travinami nížin. A proto pozvolna táhla dále dolů do zelených úrovní.

 Tak také i první lidé žili jako zvířata v malých stádech ve skalnatých končinách, kde nalézali ochranu před žhoucími paprsky slunce a ve výše položených jeskyních útočiště před velkými povodněmi. Brzy se naučili podřizovat se rytmu slunce, aby se shodli s vrtkavou silou žhavého živlu, který jim pomohl přinášet lásku a dobrodiní, ale také zničení a nouzi.

 Jak byli přesto čistí tito tvorové Nejvyššího!

Žili jako krásná, vysoce vyvinutá zvířata a bezelstně v rytmu svatých zákonů nevědomě se v nich zachvívajíce. A jako síť křišťálově jasných stříbrných nitek připojovala se tehdy bytost k bytosti, úroveň k úrovni. Radostně čerpajíce podávali se zlatá vědra ze zdroje života od stupně ke stupni, od místa k místu a každý se napil a dal vděčně dále, blažen nad bohatou milostí.

Příroda byla pračlověku matkou a otcem, přítelem a bratrem. Nacházel v ní nejvyšší sílu, před níž se dobrovolně skláněl.

 Člověk byl z vody a ducha. Toto slovo pochází ještě ze starých moudrostí Egypťanů. Jeho záchvěvy byly čisté jako vlny vod a jeho otevřená čistota, jeho prostá mysl, toužila s vřelým, radostným díkem vzhůru.

 A přišel čas, kdy v lidech zaplála planoucí světla, vyrostl v nich cit zbožnosti a touha po Světle, jejich duch se probudil!

Vysoko vztyčené postavy, vysoko pozdvižené ruce rozpínaly se vstříc slunci.

 

 Tu nastal okamžik v působení Božské vůle, který měl přinést lidským dětem pomoc a vedení, ochranu pro celou věčnost, aby ti, kteří byli Božskému na světy vzdáleni, mohli se přesto zachvíval v jeho světle a vyvinuli se tak ke spolupomáhajícím tvorům Nejvyššího. Měli dozrát na pány země. Pány, kteří by její bytosti milovali a prospívali jim ve smyslu světla pro jejich i své vlastní blaho.

 Všechno ve stvoření bylo zralé pro tento okamžik. Sféry hlučely, ve Světle žhnulo to bíle jako v otevřené bráně.

 Světelné proudy táhly se dolů jako stupně od sféry ke sféře. Z oslepujícího klína Boží lásky uvolnila se jedna z jeho nejvyšších sil, aby přinesla stvoření světlo.

 Hlučně uzavřela se opět brána za světelným poslem a po cestě Pánem připravené klesala síla osvícení dolů.

 Světelný, plamenný sloup z první sféry Božsky bytostného kruhu přijal schopnost vzít na sebe formu. Úchvatná krása, neposkvrněnost a čistota odívaly nositele Světla silou Božské vůle.

 Ve stvoření stál nyní Lucifer, nositel Božského světla, osvícení pozemského rozumu.

 Lidský smysl nikdy nepochopí, co Boží vůle vědomě řídíc moudře stvořila.

 A síla Světla hlásala. Hlas rozléhal se dunivě, výhružně od sféry ke sféře:

 "Světlo vědění, jdi ven, působ ve smyslu pravdy jako nositel plamene!"

 Tóny zaznívaly od kruhu ke kruhu, od stupně ke stupni, z jednoho světelného proudu ke druhému, od hvězdy ke hvězdě. A tím započala nová doba vývoje ve stvoření.

 Jsou vůbec lidská slova, která by vylíčila toto veliké dění? - "Svatý" je to jediné, ale i to je zkřiveno, i to je lidmi zašlapáno do prachu jako všechno, co Bůh lidem daroval!

 A z této svatosti tryskal plamenný sloup, osvětluje, posiluje a oživuje probudil nástroj pozemského přijímání silou Božské lásky.

 Všechno, co proudí z Boha, je-li čistě přijímáno a čistě předáváno dále, může jen podporovat, pozvedávat a očišťovat. Stará moudrost zaznamenala i tento zákon o "vodě a duchu", ale jak omezeným se člověk zatím stal.

 V lidech měl započít nový vývoj. V lidech, kteří čistě usilovali vzhůru přibližujíce se světlu s úctyplnou bázní, zatím co se jejich těla vztyčovala a jejich ruce vztahovaly, aby zachytily jemné duchovní proudy, které měly probudit v nich jako příjemcích duchovního semene vědomí zodpovědnosti. Měli být moudrými a měli užitečně a vědomě podporujíce pěstovat v  pozemském dary nebes, nikoliv jako dosud zachvívajíce se jen nevědomě ve stejnoměrnosti Božských zákonů.

 A tak nesl anděl Boží, Lucifer, svoje světlo plamenně dolů do stvoření. Jeho živoucí světlo se podle zákona rozšiřovalo dále od jedné  úrovně stvoření ke druhé a on byl lidem dán jako vůdce, osvětlovatel a pomocník, který měl tvořivě působit v síle Boha Otce.

 Mnoho bylo o něm vypravováno, ale vždy jen jako o odpadlíku, o rouhači, o padlém, nikdy však o světlem proniknutém duchu, jímž byl, když se odloučil z Božsky bytostné části, aby stvoření sloužil jako jeho podporovatel.

 Jen nejčistší mohlo proudit z těchto výšin. Tak působil Lucifer zářivě, podoben velikému světlu a jeho lesk, světlo i hojnost síly zastiňovaly slunce, takže se všechno dosavadní jevilo mdlé a malé. Mocný a nový tep naplněný svatým ohněm, prochvíval stvoření a nově oživoval duchy všech sfér.

 Až do hlubin hmotnosti, která byla zahrnuta do nádherné výstavby života, proudil životní proud nositele světla, který probouzel a posiloval všechny bytosti, zvláště však člověka.

 A člověk se změnil i zevně. Jeho vzpřímené držení a tvař lebky oddělovaly ho zřetelně od zvířete. Den ode dne byl krásnější, podobal se stále více praobrazu, který si láska Otcova vytvořila ke svému podobenství.

 Svaté působení naplnilo svět, věru, svatý byl tento čas!

 Pod vládou slunce, obklopeného svatým číslem z něj zrozených zářících nebeských těles, započala doba vzrůstu, úrodnosti, krásy a hojnosti, jaké země dosud nikdy neviděla. Byl to rajský život.

 Lidský duch vzrostl k plápolajícímu plameni, který vděčně šlehal vzhůru v rostoucím a probouzejícím se jásavém poznání. A zbystřil se také rozum. Hojnost úkolů dávala příležitost trvale jej cvičit, pohybovat a využívat.

 Lidé naučili se rozdělovat a používat toho, co jim příroda poskytovala. V dobrém úmyslu učinili všechno užitečným a v jejich neustálém pohybu spočíval úspěch a bohatství.

 Zvolili si za své vůdce nejmoudřejší z nejstarších, ty, kteří poznali a dovedli využít zákonů života. A tak zvolna vznikaly malé obce.

 Lidé byli dosud obyvateli hor a jeskyň. Avšak když zpozorovali, jak se údolí řek bujně rozvíjí, jak se nekonečné písečné pouště pokrývají zelení a rostlinami všeho druhu až daleko k veliké vodě v dálce, tu sestoupili do mírnějších oblastí a usadili se na březích mocného proudu, který protékal zelenou úrodnou zemí.

 Nyní netrvalo již dlouho, kdy jeden z jejich moudrých vůdců, jehož nazývali Osvíceným od Nositele světla, je naučil, jak učinit vodu velikého proudu užitečnou. Stavěli ze stromů plovoucí mosty a přizpůsobovali je té formě, kterou jim voda velitelsky vnutila. Pracovali s otevřenými smysly pod vedením a podle vůle Osvíceného a všechno spělo k radostnému výsledku. Děkovali Nositeli světla a skláněli se před ním a modlili se k němu ve světle slunce.

 Chytře a zručně budovali stavby, které zahrazovaly vodu. Využívali síly vody a slunce a tak vyvíjeli vždycky větší znalosti. Plni vděčnosti snažili se sloužit Světlu a jemu ke cti stavěli nádherné síně, jež radostně zdobili zlatem a třpytnými kameny, které nalezli při svých pozemních pracech, před písčitým pásmem pahrbků hluboko v zemi. Jejich obdivuhodné, štíhlé, dřevěné sloupy byly zdobeny vyřezávanými listy.

 Tak se země slunce radovala v požehnané době snažení k výšinám. Tak, jak rostliny vzkvétaly a dařily se, tak se dělo i všem stvořeným. Člověk byl  obdarován i tím, aby zásahy, kterými pravidelně zasahoval do přírody a jež byly v těsné souvislosti s působením hvězd, podřizoval své vůli nejen žár, ale i nadbytek vláhy.

 Lidé se nemuseli příliš namáhat, aby uspokojili své denní potřeby. Jejich práce spočívala pouze v moudrém rozdílení hojnosti, kterou jim dobrota Světla darovala. Dokud moudře vládli, dokud se nic nepromrhalo a nic nezničilo, dokud o všechno živoucí s láskou pečovali a nezneužívali pomoci bytostných sil, dotud spočívala hojnost, požehnání a radost na všem, co konali.

 Bohatí a krásní, obdaření věděním a mocí, silou a pohotovostí, byli obrovští synové země Nilu, kteří pocházeli z kmene na druhém břehu Rudého moře. Síla slunce zbarvila temně jejich pleť, že se leskla jako eben. Jejich zuby byly bělostné a proudy měkkých, modravě černých vlasů zdobily jejich hlavu. Z jejich činnosti rozvíjely se vždy nádhernější plody a byli obdařeni vzrůstající moudrostí. Přistupovali k nim pomocníci, kteří je upozorňovali na poklady země a dávali jim na srozuměnou, že jsou určeni, aby je spravovali. Ukázali jim také, jak mají přijímat znění zpívajících paprsků a jak je mají předávat dále. Naučili je zhotovovat nástroje, na nichž je přibližně opět zachycovali.

 Lidé míchali z hlíny země obdivuhodné barvy. Byliny a ostatní rostliny sloužily jim k posílení jejich těl a k léčení poraněných míst.

 Jejich výživa, sestávající převážně ze šťavnatých plodů a lehkého jemného masa ptačího, byla posilující a současně čistící. Mléko krav, které chovali v domech, bylo jejich hlavním nápojem. Přesto ženy velmi brzy dovedly připravovat ze vzácného ovoce chutné šťávy a vína.

 Mezi roztroušenými osadníky na pobřeží velikého proudu vyvinula se časem čilá výměna výrobků jejich píle. K dopravě svého zboží využívali vodního toku. Tím se jednotlivé skupiny kmene pomísily. Jeden se učil od druhého, radoval se z jeho pokroku a využíval pro sebe jeho zkušeností.

 Tak byli potřebnými články v řetěze sloužících sil ve stvoření. Ničím jiným také neměli být. Jejich vůle zůstala bezelstná a čistá. Jako vděčností naplněné, plesající děti sloužili Stvořiteli, vzájemně si pomáhajíce.

 

 Kdo z vás si může učinit ještě dnes obraz o tom, jak během staletí rozkvétala moc, bohatství, krása a moudrost! Všechno zaniklo, všechno se proměnilo v prach. Převraty v povrchu zemském a povodně převalily se přes pozemský ráj lidstva.

 Co však bylo pohonnou silou, která zničila to, co Boží dobrota tak bohatě obdařila? Hrůza šla světem. Nebesa se otřásala. Veliké utrpení žalobně se rozléhalo sférami!

 Síla Luciferova, kterou mu Pán daroval, světlo života, které vyzařoval, rozmohlo se hmotností k nepopsatelně mocné velikosti. Měl přinést lidem světlo rozumu, které mu slovo Páně vtisklo do ruky, když ho vyslal jako služebníka dolů. S radostí díval se shůry na úspěch svého působení, na vzrůst lidstva, ale nebyl již oblažující, zachvívající se harmonií ve světle Božím.

 Jak mocně zde zazářila důvěřivá láska Boží, že vyslala Lucifera jako jediného ze svých andělů! Kdysi byl se světlem prazdroje, nevěda nic zvláštního o sobě! Svým působením ve hmotnosti neměl se takto změnit. Nebylo toho zapotřebí.

 Ale přesto s úspěchem, který mu vzkvétal, vzrostl také pocit vlastní schopnosti. Tu se uvolnilo jemné, neznatelné, ale tím účinněji pracující spojení mezi ním a Boží vůlí, a síla, již Lucifer měl svým původem z Božsky  bytostného, stala se vlastním chtěním a nezachvívala se již ve vůli zákonů.

 Božsky bytostné záchvěvy kolem něho se poněkud zpomalily. Jeho vyzařování stalo se mdlejší a jemný obal, který zahaloval jeho bytostné jádro, stával se těžším a - Lucifer klesal!

 

 S jeho odloučením se od Světla zhutněla také síla jeho vlastního chtění a táhla ho dolů místo nahoru. Nyní se nacházel v opaku k zákonům Světla, ale on toho nepozoroval, poněvadž jeho síla byla nezměřitelně veliká a právě v opaku stala se mu zářivě viditelnou.

 

 Nyní nasadil všechnu sílu svého chtění, aby pozvedl lidi do sféry světla, avšak svým ješitným chtěním rozumět všemu lépe.

 "Jejich schopnosti se mým působením probudily, já jsem je oplodnil, teprve já jsem z nich učinil lidi! Moje dílo, má vůle, mé právo!"

Tak si myslel Lucifer.-

 

 Chvění probíhalo stvořením a krvavé slzy dopadaly ze Světla dolů a stékaly nad úrovněmi, jichž duch Luciferův nemohl již opustit. Neboť stal se příliš těžkým - stal se duchem! Nikdy se jim nemohl navrátit ke svému původu.

 Byl to okamžik, v němž se člověk rozpomněl sám na sebe. Nyní pozoroval svým pozemským rozumem svoji velikost. Poprvé ve svém konání, ve svém úspěchu a ve všem, co vytvořil, poznal "sebe". Na dar ze Světla již nikdy nevzpomněl.

 A tím vzrůstaly kolem lidského ducha temné mraky, jemu samotnému neviditelné, ale ostře se dotýkající jeho celého bytí. Také u něho byl koloběh živoucího pohybu slabší, pomalejší. Spojení s pomocníky se uvolnilo. Avšak o to bojovněji započal mozek prosazovat svoji činnosti proti duchu.

 Na místo citu nastoupila fantazie, na místo smyslu pro krásu a lásku k nádheře nastoupila ješitnost a marnivost s marnotratností. Všechny city svým prapůvodem čisté se staly těžkými, línými, ztrnulými a konečně pokřivenými.

 Každý viděl na druhém ošklivou změnu a každý tím trpěl. Duše počaly churavět a následkem toho také i těla.

 Jemné, jasně stříbrné sítě, jež lidé směli dříve pomocí duchovních sil tkát, byly uvolněny, splihlé a zšedlé.

 A tu v úzkosti pozvedali své ruce a toužili po Světle. Ale nyní viděli jen pozemské slunce, před nímž se napínaly mocné, téměř výhružné záchvěvy Ré-ovy, jehož, třesouce se, vzývali ze strachu před poruchami ve vesmíru, před horkem, suchem, nakažlivými nemocemi a nepohodou. Chvějíce se přinášeli mu oběti, chvějíce se stavěli mu obrazy a chrámy a chvějíce se a sténajíce vytvářeli svá denní díla.

 A Ré- se jim zjevil a řekl jim:

 "Následujte mne a moji vůli a budete jako Bůh!"

 Lidé se skláněli před jeho vůlí, ale jeho příslib se nesplnil.

Mocní země cítili mizet svoje síly, nemohli však udržet spojení s vysokými vůdci a na místo duchovní moci postavili násilí a lest.

 Začali klamat své povolné a důvěřivé poddané, začali je šidit a zotročovat. Tím vzklíčila v národě nespokojenost a nenávist.

 To, co dříve získal jejich duch, to nyní lidé drželi křečovitě silou svého rozumu a s ním a naučenými zkušenostmi pracovali dále. Jejich dílu chyběl však život.

 Vzývali jen ony bytosti, které původně poznali jako pomocníky a podporovatele a stavěli jim chrámy a obrazy. Pozemským chtěním, myšlením a konáním vyrostli v obry, i samotná jejich lebka změnila výraz a formu.

 Síla Luciferova se stále rozmáhala v nepopsatelné velikosti až ke hmotnosti, ale ve vesmíru se již připravovalo něco strašlivého.

 

 Ostré paprsky narážely na sebe. Byly to plameny a vlny jako boj dvou různých elektřin. Obdivuhodné, železné zachvívající se zákony, které se vinou ve formě pohybu a světla celým stvořením, byly neoblomné, protože odrážely všechno záporné, co se rozšířilo z Luciferova chtění v ostrém protikladu s původními proudy.

 Z toho vznikly ve vesmíru převratné pohyby. Hvězdy vysílaly výpary, plyny a paprsky, které působily svým vlivem na vodu země. Proudění vzduchu se změnilo, nastaly veliké vlny horka. Lidé byli zachváceni nemocemi a bídou. 

Ale mělo přijít ještě něco strašnějšího. Třpytivá obloha pokrývala se stále temnějšími závoji výparů. Slunce stalo se matným, ale horka nepřestávala. Deště nepřicházely v obvyklou dobu. Všechno se zdálo být jiné.

 Ačkoliv se změna projevovala citelně na všem živoucím, lidé to nechtěli připustit. Bylo by je to příliš zaleklo. Naopak, čím byli ve svém nitru více sklíčenější, tím více se spoléhali na svoje vědění a moc. Snažili se, aby využili svých dřívějších velikých vynálezů a vytvářeli jen mechanické věci. Stále víc a více se odchylovali od cesty života na cestu smrti a byli stále hrdější a žádostivější moci. Lidé utiskovali své bližní a činili z nich otroky! Ten, kdo byl mocný, nechával za sebe pracovat jiné a vysával z nich poslední krůpěje potu. 

A tu vzrostly formy jejich špatných myšlenek ve strašlivé útvary a skličovaly je. Hříchy jejich temného chtění přijaly na sebe postavy a zmocnily se vlády jejich těl. Tím vznikly meziúrovně jemnohmotných vrstev, překážející vzestupu, které předtím nikdy nebyly. 

Čas dozrál ke zničení tohoto pokolení a zemi postihla veliká, vše vyhlazující povodeň. Větry burácely, černé chuchvalce mraků se skláněly k zemi s těžkým dusnem, ve vzduchu bojovaly proudy víříce a sténajíce, mocné věže kolísaly a pevné zdi měst klesaly v prach písečné pouště.

 Tam, kde byly líbezné, zelené břehy, šumící palmové háje, tam se vypínaly nyní jen pusté hory písku. V několika vteřinách byli lidé bouří zasypáni.

 Tu volali hlasitě v úzkosti a nouzi po světle slunce, volali po andělu, který jim měl pomoci, ale odpovědí byl jim jen dutý zvuk hromů a skučení žhavých větrů.

 Lidé se v zoufalství shromažďovali kolem svých vůdců ve vysokých svatých nádherných chrámech, které kdysi vystavěli ke cti Světlu a jež všude nesly zlaté obrazy okřídleného slunce a byly naplněny nejdrahocennějšími poklady země.

 Ale ticho bylo odpovědí na jejich úzkostné skuhrání. A toto příšerné ticho uchvátilo bez milosrdenství i jejich úzkostí zachvácené duše.

 Všechno kouzelné umění kněží zklamalo, poněvadž nepostradatelný pramen světla, slunce, chyběl. Den ze dne bylo chladněji a chladněji a přitom temněji. Den od noci nebylo již možné rozeznat.

Poněvadž nebesa se hrozivě zahalila, nebylo možné ani sestavovat hvězdné výpočty. Sluneční hodiny stály na vzdálených místech skoro až po vrcholky sloupů pohřbeny v písku a nemohly vrhat stíny, protože slunce nesvítilo.

 Stromy zmíraly a všechna zeleň byla zničena. Zvolna, ale neustále,začala padat jemná mlha, která přecházela v těžké kapky a měnila se v sníh, v ledové krůpěje a konečně v prudký liják. Proudy deště proměnily prach v bezedné bahno, které změnilo krásu krajiny v poušť. Pršelo tak, jako by se nebe proměnilo v tekoucí moře.

 Vysoko vzedmula se voda ve studnách, řekách a v jezerech vystoupila ze svých břehů. Vesnice a města vyčnívaly z bahna a kalu jako lodě a bílé zdi jejich věží se zrcadlily v širokých vodních plochách. Šedivě valil se široký proud tímto mořem.

 Bezmocně stáli lidé před tímto děním, vidouce mizet svoji zem v bahně. Všechny ochranné prostředky zklamaly. Vodu jimi nemohli zadržet. Divoce valily se vody, umělé hráze byly rozbity jako hračky a vlny stoupaly od hodiny k hodině.

 Na vysoko položených místech, která vyčnívala z vody jako ostrovy, shromažďovali se lidé. V ledovém chladu však vyhladověli, onemocněli a zmrzli. Všechny jejich poklady přišly v niveč. Jejich nádherné stavby zřítily se s nimi a smrt vše přikryla svou šedí. V širém okolí již nebylo vidět žádného zvířete.-

 

 Léta, desetiletí uplynula. Bouře, sněhy pominuly a opět se klenulo jasné nebe nad zemí. Z vyplavené písečné pouště a ze zmrzlých pevných posunů půdy se opět vytvořily nové vrstvy.

 A časem opět vylétl sněžný pták z bílých skal vzhůru do modrého vzduchu a hlásal, že nezhynul veškerý život na zemi. 

Nový mír rozprostřel se na vydechující zemi. Započal nový vzrůst. Jako předzvěst ojediněle přilétali ptáci a hmyz, zvláště se však ukazovala i vodní zvířata.

 Moc padlého anděla zdála se být potřena. Nový den vzešel nové zemi.

 

 Léta uplynula a s nimi veliké rozpětí času nového vývoje. Staré semeno leželo hluboko v zemi a větry přinášely nová semena.

 Ve vzedmutém toku vytvořily se ostrovy, které pod působením silného slunce a větru měnily se v pevné pevné hory, jako zvlněná krajina. Čím více se vracely vody do svých starých, hlouběji položených koryt, tím větší byly tyto vzdálenosti.

 Bylo to bahno, které mělo v sobě staré i nové zárodky života. Rozvíjely a vykvétaly opět nové rostliny, které zprvu vyrůstaly do výše jako přeslička, potom se však vyvinuly v naprosto jiný druh, podle toho, jak podnebí přibíralo tepla a sucha.

 A tak se také časem stalo, že země byla v blízkosti vody úrodná a porostlá, zatím co do nepřehledné dálky vinoucí se rozloha ostatní země, podobala se písečnému moři, které snivě a mlčenlivě čekalo v dálce.

 Žhavé, zlaté slunce vrhalo nádherné světlo na očištěnou zemi, která byla znovu otevřena, připravena Božímu požehnání.

 Veliká zvířata, která osaměle přečkala dobu vodní zátopy, táhla nyní z nedostatku potravy k vodě. Ve slujích hor se ukryla menší zvířata, ale zřídka kdy bylo vidět některá ze starých druhů. Z jihu zazníval sem často štěkot hyen, jež se za noci přibližovaly k břehům Nilu. Ze severu přilétali noví ptáci, kteří se zde rychle rozmnožili a rozšířili.

 A tak se opět navrátil čilý život do přírody a všechno čekalo jen na člověka.

 

 Jednoho jitra byly na nejužším místě řečiště, které právě zde bylo velmi široké, ale mělké, vytlačeny v hlubokém písku lidské stopy. Přicházely směrem od poloostrova, jemuž se dnes říká Sinai. Lidé různého věku přešli zde brod Nilu, ojedinělý kmen se ženami a dětmi. Bylo to menší plémě lidské nežli předcházející. Oni dali základ novému národu Egypta, národu Chem .

Vznášelo se nad nimi jasné světlo, které je vedlo a ukázalo jim místo, kde měli zůstat. A tam si vystavěli svá sídliště. Byl to zkušený národ pastýřů a rolníků, bohatý na znalosti, který již dovedl Bohem daný rozum dobře používat. Nemuseli proto začínat od začátku.

 Během jedné generace se na Nilu vyvinul vzkvétající narůdek, jehož vznešené duchovní dary sice ještě dřímaly, ale který se pílí a silou, pln dobrého chtění, vyvíjel a rozkvétal.

 

 Okolí, v němž lidé žili, pásmo jejich zrození, vrylo jim zřetelný znak a dalo jim ho již v pozemském bytí. Opustí-li člověk svoje bydliště a usídlí se v naprosto jiných poměrech, změní se nejprve jeho jemnohmotné zahalení tím způsobem, že se záření jeho těla přizpůsobí cizímu vyzařování jeho nového okolí. Člověk se zvolna přetvoří, přijme do sebe světlo a vzduch životních podmínek této půdy a musí si osvojit přirozenou potravu této země. Tímto způsobem plně sroste s přírodou, jeho krev se přemění a její vyzařování vytváří mu pak lehčí spojení s novým pásmem. Jak ohromně důležité jsou tyto děje pro člověka, který přesídlí do cizí země, není lidem známo.

 Ani tentokrát to lidé nevěděli, ale nemohli jinak, než s novou zemí se i znovu přetvořit. Taková byla vůle Boží. Děti tohoto prvního pokolení byly již úplně jinými lidmi. Země slunce vtiskla jim svůj znak.

 

 Při zpracování půdy, při svých stavbách, narazili noví obyvatelé na bohaté poklady, které nebyly příliš hluboko ponořeny ve vodě. Nacházeli obrazy i ozdobné předměty, jež jim dávaly důkazy, že zde byli již před nimi usídleni lidé, kteří tvořili. Obrazy okřídleného slunce jim řekly, že i jejich předchůdci vzývali veliké světlo.

 Nalezli lidské a zvířecí kostry a obdivovali se jejich velikosti. Nemysleli na to, ale cítili lehké mrazení, jestliže vzali tyto předměty do rukou. Bylo jim, jako by je napomínaly a varovně k nim mluvily. Oni však nerozuměli jejich řeči.

 Byli šťastni a jako děti hravě sahali po těchto nádherných věcech, zdobili jimi sebe i své domy, radovali se z krásných nákresů na obrazech a starých budovách a snažili se je napodobit. Vytvářeli z velikých kamenných balvanů obrazy, vysekávali ze skal nádherná umělecká díla a sloužili tím Bohu světla a mnohým bytostem zvláštních obličejů, které se k nim šeptajíce blížily.

 Bohatství vzrůstalo, požehnaná země rozkvétala a vědění lidí se rozšiřovalo.

 Dělili se na kasty: na pracovníky, učitele a kněze. Učitelé byli vychovávani od kněží. Byly zakládany školy a lidstvo se blížilo opět ke staré moudrosti, kterou jim pomocníci Ré-ovi našeptali.

 A opět stalo se totéž jako kdysi: bohatství, moc a vědění učinilo lidi hrdými.

 Nyní byla to sice jiná těla, která putovala po kůře zemské, zápasila a trpěla, ale jejich duch byl opět na cestě zpět, aby učil a znovu zkřivil to, co jim bylo kdysi pokřiveno. Oni to však již nevěděli. Mnohý z nich stál nad hrobem svého dřívějšího těla, držel svoji někdejší lebku v ruce a mnohého z nich přivedly jemné nitky viny a odpykání na místo, kde se mohl oprostit, ale on toho nevyužil.

 

 Stalo se, že se stoupající kulturou začali navštěvovat i vzdálenější kmeny. Z počátku se tak dělo z touhy po vědění a bádány, později za účelem výměny poživatin a tkalcovských výrobků, koření a vonných silic. Krásné, pestré kameny, které Egypťané ukazovali ve svých chrámech a nádherných síních, vábily sem zvláště kupce a brzy se vyvinul kvetoucí obchod. Ale v důsledku toho dostavily se i mnohé špatné žádosti, které sem byly zataženy cizími živly. Od moře blížili se žlutí tovaryši, kočovní národové, kteří se zde chtěli natrvalo usadit. Tichému, zasněnému národu Egypťanů byli cizí. Byl to lid veliké životnosti a chytrosti. Jejich žhavá krev byla nevypočitatelná.

 Měnili, aby vyzískali, bojovali, aby viděli krev, obdarovávali, aby získali čisté ženy, aby loupili a uváděli na zcestí. Oni to byli, kteří vnesli pověry a černou magii do zbožné, službě slunci zasvěcené zemi.

 Tu shromáždily se kmeny na Nilu ve skalních chrámech poblíž řeky, aby se poradily, jak se zbavit cizinců.

Kněží a mágové vypočítali nejpříhodnější dobu k boji. Byly opatřeny zbraně, obranné pevnosti a nástroje a pak započali boj s vetřelci.  Moc a úspěch se vzájemně střídaly, ale cizinci mísili se s národem stále víc a více.

Od této chvíle vetřela se do nového pokolení Egypťanů ona nevypočitatelná vychytralost a kočičí lstivost, přemýšlivý a vypočítavý živel, který učinil tento národ tak obávaným.

 

 

Nemáte oprávnění publikovat komentáře. Pro komentování článků musíte být přihlášení.

X

Až po přihlášení

pouze přihlášení uživatelé mohou kopírovat