Pravé lidství

Jen opravdové lidství je pravou Bohoslužbou

Faraoni

Faraoni

 

Amenophis, třetí faraón tohoto jména, vládl nad Egyptem. Byl to mocný král, který silnou rukou spravoval svou zem. Jeho nařízení a zákony byly moudré a spravedlivé.

Miloval mír, který zajišťoval říši  rozkvět, žil proto v přátelství se sousedními králi a pěstoval výměnný  obchod s Babylónií, Asýrií a Mitanií. Všechno, cokoliv si předsevzal, se mu zdařilo, oč usiloval, to vše sloužilo zemi k blahobytu a rozkvětu.

Panoval neomezeně a žádný z jeho rádců nesměl mu být  ve skutečnosti rádcem.  Tak jako jeho předchůdci a potomci, nebyl pouze faraónem, nýbrž také nejvyšším knězem  Réovým. Ten řídil směr jeho myšlenek. Faraon ho neviděl, ani ho pozemsky  neslyšel, ale byl s ním v duchu spojen a vše, co Ré poradil, bylo chytré, ohromně chytré.

A poněvadž Amenophis byl moudrý, prohlédl i machinace kněží, ale právě proto, že byl moudrý, mlčel.

 Byl by  snadno přetrhl přediva jejich lží, jimiž kasta kněží omotala původní pravdu. Ale k čemu to? Což mohl lidu nabídnout místo toho něco jiného? Kdyby sesadil Amona, koho by povýšil na jeho místo?

Amenophis, ještě když byl mladý a musel být do všeho zasvěcen a složit všechny  přísahy, aby se mohl stát veleknězem, dlouho nad tím uvažoval. Nenalezl východisko a Ré, na kterého se s důvěřivým  srdcem obrátil, se mu vysmál.

"Ré, netrp toho,"  toužil. "Nestrp, aby tě  kněží ukazovali ve hmotě zobrazeného lidskou rukou, kněží, kteří tě nemohli duchem vůbec poznat!"

"Proč se mám ohrazovat?"  tázal se posměšně Ré. "Lidé chtějí být podváděni. Chtějí vidět svýma lidskýma očima, slyšet svýma lidskýma ušima, jinak neuvěří. Co jim kněží vykouzlí, je jim dobré a je to pro ně užitečné. Dostávají jen to, co potřebují a co si zaslouží!"

"Ale já, Ré?"

"Ty, Amenophisi? Ty jsi také jen člověk. Spokoj se s tím, že mne můžeš vycítit, že se ti zjevuji tak, jak mne můžeš poznat. Žádné lidské oko, ani duchovní, nemůže  vidět, jaký ve  skutečnosti jsem. Ano, dříve, dokud jste byli ještě méně lidmi a více duchy, tu vyvolení mohli mne spatřit. To však již dávno minulo. Pohled na mne byste nesnesli."

"Ré, kdo jest nad tebou?" tázal  se faraon a chvěl  se bázní. "Ty jsi přece mnohokrát řekl:  To nesmím! Kdo je Ten veliký,  který ti to zakazuje? Kdo je tvým Pánem?"

"Mým pánem? Neptej se mne! Já jsem svým vlastním zákonem. Sám sobě dávám i rozkazuji."

 

A během let Amenophis stoupal svými pozemskými úspěchy a radoval se ze zdaru  svých plánů.  Slunil se  ve vlastní  moudrosti, zhlížel  se ve svých dílech.

Byl mocný a veliký. Proč by se staral o to, jak kněží podvádějí národ? Dotklo se ho to jen tehdy, když některého člověka, který hledal pravdu, zbavili života, protože jim byl nepohodlným. Ale i toto nemilé hnutí naučil se potlačovat.

"Lidé chtějí být  podváděni," řekl Ré. A všechno,  co řekl Ré, ukázalo se být správné. Proč právě tato věta měla by být lží?

A Amenophis změnil své jméno na Ammon-Hotep, což znamená: Ammon jest spokojen, spokojen se svým služebníkem Amenophisem. Ammon byl vůdcem všech bohů podřízených bohu slunci, Réovi. Byl po Réovi nejvyšším. Vládl vodě a větrům, písku a bytostem, které pracovaly v zemi. Jeho barva  byla modrá, nikoliv  však modrá, jakou lidé malují, nýbrž modř průzračná jako obloha nebo sluncem ozářená voda.

Na hlavě měl perutě a z tohoto důvodu zobrazovali jej kněží se dvěma péry na hlavě. Jeho postava byla krásná, ztepilá a štíhlá. Chotí mu byla Mud, supohlavá. Její říší byly formy, které obklopovaly lidi, jimi neviděny: chtění, které se hýbe v lidských srdcích, myšlenky, jež člověk vytváří, přání, která vznikají v lidských duších.

Ano, měla dvě říše: jednu světlou, do níž shromažďovala světlé formy, a druhou temnou, do  níž byly shrnovány ostatní,  jelikož těch bylo mnohem více.  A ona obletovala lidi, posilovala jejich  myšlenky a přání, jejich snahy a chtění tím, že jim vysílala na  pomoc formy brzy ze světlé a brzy z tmavé říše.

Její  moc nad dušemi byla veliká. Synem Ammona a Mud byl Chons, bůh měsíce, jemuž byl posvátným Skopec. Byl smuten, neboť světlých duší, které se měly shromažďovat v jeho říši, bylo stále méně a méně. Proto také obracel k zemi zřídkakdy celou svoji tvář, většinou schovával část svého obličeje a hněval-li se, zahalil ji úplně.

 

Jméno Ammonovo  bylo jakýmkoliv způsobem vetkáváno do jmen faraonů oné doby. Přinášelo to štěstí a vzbuzovalo  úctu mezi lidem. Hlavní město říše, Théby,  za  vlády  Ammon-Hotepovy  obdivuhodné  rozkvétalo.  Pevně zbudováno leželo  na požehnaném  Nilu, takže  mu povodně  a písek  nemohly uškodit. Z dálky byly přinášeny  kameny a tak byly základy  města upevněny kámen vedle kamene. To se stalo již v minulých stoletích.

Ammon-Hotep dal v  širokém okruhu kolem Théb vystavět  pevné zdi. Okruh byl dosti rozlehlý,  aby bylo pamatováno na vzrůst města,  i dosti úzký, aby bylo zabráněno vnikání písku z pouště do města.

Jedině spodní část této zdi  byla zbudována z přírodního kamene. Další kameny byly vyrobeny uměle. Byly formovány  z písku pouště a nilského bahna a dávány na slunce schnout. Později se  přišlo na to, že rozžhavením v žáru ohně byly  ještě trvanlivější. Z  těchto umělých kamenů  byly budovány zdi, stavěny domy a dlážděny silnice a cesty.

Nesčetné brány ve zdech umožňovaly spojení, takže Théby se nazývaly "městem sta  bran".  Každá jednotlivá brána byla umělecky vyzdobena. U některých bděly na stráži sfingy, u jiných byly vztyčeny štíhlé obelisky, věční ukazovatelé, jimž lidé ještě dodnes nerozumějí.  A opět na jiných branách bylo zobrazeno božstvo nebo přinejmenším jeho znaky.

Uprostřed města se tyčil obrovský chrám Ammonův, k němuž položil základy Ammon-Hotep a  který byl dokončen teprve po mnoha staletích. Dlouhé sloupořadí z umělých kamenů podpíralo kamennou střechu.

Sloupy byly těžké, vysoké a masivní, a přece ve svém uspořádání byly v souladu, propouštějíce světlo a kadidlo, které bylo určeno nejvypočítavějším způsobem k pobožnosti. Právě tak jako stěny byly i sloupy pokryty obrazovým písmem a malbami, které zčásti  zobrazovaly boha Ammona a zčásti velebily činy faraonů a měly je učinit nesmrtelnými.

Kolem zdí Théb se to však zelenalo a kvetlo nejinak, než jakoby město leželo uprostřed  nádherných zahrad a nejúrodnějších oáz. Kdykoliv Nil vystoupil z břehů, zavodňoval palmy a třtinu, napájel pole svým přebytkem a zanechával na nich úrodné bahno, v němž se vždy znovu vyvíjel a klíčil nový život.

Na dvoře  Ammon-Hotepově vyrůstal jeho jediný syn, pojmenovaný  po otci taktéž Amenophis,  jemuž se, na rozdíl od  faraona, říkalo Amenothes.  Byl to bouřlivý, vtipný  hoch, jehož to  nutilo, aby všechno  prozkoumal a všechno věděl.  Mínil, že  lidskému duchu  nejsou v  tomto směru stanoveny hranice, jestliže on sám neustane ve svém bádání.

Byl ještě příliš mladý, když se ho strašlivě dotklo pochopení ohromného podvodu  kněžského kultu. To nebyly bohoslužby ke cti bohů, to byly slavnosti, jimiž kněží upevňovali svoji moc, používajíce k tomu jmen božích. Co uviděl u některých kněží, přenesl pak i na všechny ostatní. Byl  ještě příliš nezkušený,  aby dovedl  rozeznat pravé  od falešného.  Jemu připadalo  nyní všechno nepravé, všechno jen hanebné klamání věřících davů.

A jeho otec?  On byl přece veleknězem! Byl také  takový jako ti druzí? Malý  Amenothes  nedůvěřivě  pozoroval  konání  svého  otce. Co viděl, byla pravda a moudrost. Co viděl! Ale jak to vyhlíželo v otcově duši? Pochybnost za pochybností zaplavovala chlapce, až  jednoho dne násilně prolomil závory, vytvořené mravem a výchovou mezi otcem a synem v Egyptě.

Neohlášen vnikl do soukromé komnaty faraónovy, do níž nesměl nikdo vstoupit, a vrhl se otci k nohám.

Ammon-Hotep se zalekl. Při pohledu na chlapce spatřil jako v zrcadle své mládí. Mají všechny vnitřní boje, které protrpěl, začít znovu? V tom zaslechl Réův hlas:

"Nepoddávej se,  ukaž veškerou svou přísnost, jinak vychováš  ze syna buřiče. Pokoř ho, dokud je ještě čas!"

A jeho tahy se zasmušily. Faraon pohlížel hrozivě na klečícího hocha:

"Co si přeješ, můj synu, že  jsi mne takto bouřlivě přepadl, zapomenuv na  všechen mrav,  zatímco jsem rozmlouval  s bohy?" zazněla neočekávaná odpověď.

"Hledám otce!"

"Otce? Což jej  nemůžeš nalézt tam, kde je ti dovoleno přiblížit se k němu?"

"Tam nalézám jen otcovu postavu a jeho oděv, nyní však hledám jeho srdce, jeho duši!"

Bylo to jiné, než Ammon-Hotep očekával. Úžasem nad tím zapomněl na varování Réovo.

"A co hledá syn v duši otcově?" tázal se tak dobrotivě, že chlapce opustila bázeň a on, pozvedaje jasný pohled, řekl důvěřivým hlasem: "Pravdu!"

"Hledáš-li v mladých letech pravdu, co ti zůstane, až budeš stár?" odpověděl Ammon-Hotep vyhýbavě. Ale chlapec se nenechal zmást.

"Otče, ty víš, že náš celý kult božstva je lží a podvodem;" .....

"Odkud to víš?" přerušil jej faraon jsa smrtelně polekán. "Kdo vzbudil v tobě takové myšlenky?"

"Nikdo. Nevím o nikom, kdo by mi to byl řekl. Ale mám otevřené oči a viděl jsem, že  bohové, které  kněží nechávají zjevovat se lidu, jsou napodobeniny, ukryté v tajných komorách.  Zpozoroval jsem, že kdykoliv sochy bohů v chrámě promluví, jsou jejich hlasy hlasy kněží,  kteří jsou ukryti v jejich dutinách.

Já sám jsem si již vlezl do jedné z  nich, abych se přesvědčil, je-li skutečně dutá. Nalezl jsem skuliny, jimiž se ukrytí kněží mohou dívat ven, aby viděli, co předchází, a mohli  pozorovat znamení, která jim dávají kněží stojící venku. Našel jsem stupně vedoucí z těchto soch a sloupů dolů, našel jsem ....."

"Dost, můj synu!" přerušil Ammon-Hotep jeho slova.

Byl hluboce pobouřen. Toho neočekával.  Jak vlastně byl stár tento chlapec? Skoro čtrnáct  let! A myslel vlastními myšlenkami, žil vlastním životem  uprostřed pečlivě chráněné domácnosti faraónovy.  Kde byli vychovatelé, kteří jej měli zaměstnávat a bdít nad ním?

 "Milý  synu, víš,  že je to nebezpečné, co jsi zde ve své mladické nerozvážnosti  vyhrkl?  Kdyby to byl někdo jiný, musel bych ho nechat usmrtit!"

Amenothes se zhrozil.

"Usmrtit, otče, protože jsem řekl pravdu?"

"Ovšem že usmrtit,  protože jsi viděl pravdu a nestyděl ses propůjčit jí ještě slov!  Neprospívá lidem, odhrnují-li  ze všech věcí poslední závoje.  Pravda zabíjí. Lidé ji  nemohou  snést.  Podívej se  na sebe!  Co přinesla tobě? Nepokoj a trápení!"

Chlapec přisvědčil, zatím co faraon pokračoval.

"Nedůvěru v  kněze, kteří ti  mají být svatými,  nedůvěru ve vlastního otce ....."

Chlapcovo přitakání se zesílilo.

"Je možná také nedůvěra v bohy?"

Poslední slova zněla tázavě, Amenothes sklonil hlavu.

"Můj synu, činíš mi starosti. Měl  bych tě vlastně dát usmrtit, aby z tvého hledání pravdy nevzešlo něco špatného a zkázonosného."

"Jak může z pravdy vzniknout zlo?" tázal se netrpělivě chlapec. Ammon-Hotep nezpozoroval předhůzku, nýbrž pokračoval dále:

"Ale  poněvadž jsi můj jediný syn, který  má být  po mně  faraonem a veleknězem, chci ti  pomoci. Neodejdeš dnes ode mne  bez odpovědi. Musíš mi ale slíbit,  že všechny své  prudké myšlenky odhodíš  stranou a otevřeš  se úplně mým slovům. Jenom tak ti mohu vysvětlit  to, co se ti nyní zdá  být nejasné."

A počal  vyprávět naslouchajícímu o  svých vlastních pochybnostech,  o pomoci Réově a o svém uklidnění a viditelném úspěchu.

Mnohokrát opakoval výrok Réův, že lidé chtějí být klamáni. Chtěl dokázat synovi, že stačí, jestliže jen králové a kněží znají, co se skrývá za kultem. Lidé musí něco mít, čemu by měli věřit, něco,  co vlastními smysly považují za pravdu a čemu mohou přinášet oběti.

"Věř mi,"  končil, "tak, jak my  vedeme lidi, jsou oni  šťastnější a spokojenější, než kdyby věděli, že  božstvo je nad námi vysoko povzneseno a že skoro ani jeden z nás se  mu nemůže přiblížit. Člověk musí mít něco, v co může věřit celou svojí duší, to ho pak ochrání před blouděním a zkázou."

"Ale my máme přece bohy, ve které věříme. Proč tak nemůžeme činit bez kouzelného umění kněží?"

"Poněvadž  kdybychom se  zbavili kouzla,  zbylo by  velmi málo," řekl trpce otec. "Bůh, který nečiní zázraků, není bohem, v něhož by lidé věřili!"

"Otče, ty tedy nevěříš v bohy?"  zděšeně vykřikl chlapec. "Ty je přece nevidíš, jak jsi sám kdysi říkal."

"Zajisté chlapče, že je vidím, ale nevěřím jim. Jsou tak bezmocní jako my.  Nevěřím v bohy, věřím v Boha - v Réa!"

Oslnivé světlo naplnilo prostor, chlapec oslněn zavřel oči. Neznělo to v jeho sluchu jako výsměšný smích? Obešla ho hrůza.

"Proč věříš v Réa? Což není také bůh jako ti ostatní?"

"Není, on stojí nad nimi. On je ten jediný, u něhož jest veškerá moudrost, všechno světlo rozumu. Vede-li nás on, nemůžeme učinit nic, co by bylo nesprávné. Následuji-li jeho rady, tedy obšťastňuji svůj lid. Mojí jedinou snahou bude, abych zasvětil jemu i tvou duši, abych tě k němu přivedl tak, abys byl mým opravdovým nástupcem. Musíš se učit vyciťovat Réa, rozumět, pak se v tobě ztiší každá pochybnost."

Otec mluvil se synem velmi dobrotivě, ale zdálo se, jakoby každé slovo vzdalovalo tato dvě srdce daleko od sebe. Chvějící se Amenothes vkročil do nádherného chrámu Réova, který byl vystavěn na druhém břehu Nilu.

 

     Uplynula  léta. Nadešel čas, kdy měl být syn faraónův zasvěcen do svatého mystéria. Otec odsunoval tento okamžik tak daleko, jak jen bylo možno, poněvadž cítil, že v duši jinochově se pochybnosti dosud neztišily. Nyní vztyčí mocněji  hlavu. Srdce Ammon-Hotepovo zachvátil neklid a obava o syna. A ještě větší neklid vyháněl Amenothese až na nejzazší cesty rozlehlé zahrady. Jednoho dne, když zápasící myšlenky byly v něm příliš mocné, vrhl se do zeleně, položil rozpálené čelo do chladivých lupenů, prosil a z hloubi duše lkal.

"Ty, který jsi nad námi, ty cizí, tajuplný Bože, jehož cítím, o němž ale ničeho nevím, pomoz mi v mojí bídě!"

Jakoby slova vyrážená v duševní tísni měla sama o sobě sílu utišit bouři jeho nitra, tak míruplně bylo pojednou v nitru jinochově a kolem něho. Bylo mu, jakoby jeho spánky hladila jemná ruka. Pak cítil, že je uchopen za ruku, a zvedl oči. Vedle něho stála světlá postava, jakou dosud nikdy neviděl. Dlouhé, bílé roucho, splývající až k nohám, ji zahalovalo a vycházel z ní jasný svit.

"Amenothesi," slyšel ji promluvit, "následuj mne!"

Ačkoliv jeho  tělo zůstalo ležet,  následoval on, Amenothes, tuto cizí postavu. Co to bylo? Opustila jeho duše  tělo a šla s vůdcem? Muselo to tak být.  Klidně odevzdal  se jinoch  vedení a  brzy stál  ve světlém prostoru, nepodobném chrámům, které znal. Uprostřed stál oltář, na němž plál plamen.

"Vzývání," zajásala duše Amenothesova a hlasy zaznívaly:

"Svatý, svatý, svatý jest jedině Bůh, pravěčný!"

Tázavě vzhlížela duše  budoucího faraona ke svému vůdci,  zatímco jím pronikal hluboký mír. A opět zazněly obdivuhodné sladké hlasy.

"Bůh jest neviditelný. On nepřebývá v chrámech vystavěných lidskou rukou. On je jediný, věčně pravý, věčně nezměnitelný! Jemu jedinému budiž dík, chvála a čest od věčnosti do věčnosti!"

Zvolna  vzdalovala se  duše se  svým vůdcem  z prostoru  a s hlubokým výdechem probudil se Amenothes v  zeleni zahrad. Světlá postava stála vedle něho.

"Nyní  vím, že  jest jeden  Bůh!" jásal  mladík. "Děkuji ti, dobrotivý vůdce, že jsi mi dovolil prožít něco  takového! Kdo jsi? Mohl bys mi říci něco více o Bohu?"

"Jsem posel Boží,  poslaný k tobě, abych ti  pomohl. Jsi vyvolen, abys přinesl svému národu vědění o jednom jediném Bohu. Smím ti pomáhat a smím být tvým  vůdcem. Kdykoliv budeš  volat s opravdovou  touhou po Bohu,  vždy budu u tebe."

A zjev zmizel.

Jsa dosud úplně naplněn viděním, vkročil Amenothes do královského paláce. Potkal sluhu, který byl  vyslán za ním,  aby ho hledal.  Faraon si přál s ním mluvit. Když Amenothes vstoupil do přijímacích komnat králových, nalezl tam jednoho z nejstarších kněží, který se pokorně skláněl a vyčkával rozkazů svého vládce.

 

"Amenophisi, synu můj," oslovil jej Ammon-Hotep a podle toho, že ho otec oslovil jeho vlastním jménem místo jména dětského, poznal syn, že tato rozmluva bude velmi významná. "Amenophisi,  nadešel  čas,  kdy  máš být zasvěcen do  mystérií, které proslavily  náš svatý kult.  Stanovil jsem, že ještě dnes  půjdeš s Hapuem,  knězem Réovým, do  velkého chrámu, abys  tam prodlel na modlitbách a v bdění čas přípravy. Až dosud vyučoval jsem tě já sám, ale nyní budeš poučen o novém."

Otec mluvil velmi rychle, jako by nechtěl synovi poskytnout čas k nějakým námitkám. Ale duše Amenothesova prožívala ještě to, co uviděla, a slova otcova neučinila na něj proto téměř  žádného dojmu. Mechanicky odpověděl:

"Jak poroučí můj otec faraón."

Pak se obrátil k odchodu a Ammon-Hotep si s ulehčením oddechl. Neočekával takovou poddajnost. Chtěl říci synovi ještě nějaké radostné, povzbuzující slovo, a proto oslovil Amenothese, zatím co dal knězi znamení k odchodu:

"Milý synu, mnohé se ti bude jevit těžké. Staré, skoro přebolené pochyby a vzpomínky se znovu probudí. A pak si vzpomeň na to, co jsem ti řekl. Snaž se otevřít duši a srdce Réovi. Pocítíš ho, ba musíš ho vycítit a dosáhnout spojení s ním!"

Jakási myšlenka bleskurychle kmitla mozkem mladíkovým. „Což, viděl-li již Réa?  Je mladý a obdivuhodně krásný? Nosí dlouhé bílé roucho? Mluví sytým a lahodným hlasem?"

Udiven pozoroval Ammon-Hotep proměněného syna. Zmocnil se již Ré mladíkovy duše?

"Kdy jsi jej viděl a kdy jsi s ním mluvil?" Ptal se, aniž by odpověděl synovi na otázku.

Amenothes rozjásán chtěl odpovědět, když  v tom mu bylo, jakoby něžná, zato však energická ruka zakryla jeho ústa. Byl na stráži.

"Bylo mi, jako bych byl v zahradě a rozmlouval s ním. Půjdu rád do jeho chrámu, abych ho ještě lépe poznal."

"Jdi tedy, Ré budiž s tebou a osvětluj tě, abys nalezl pravou moudrost!"

 

Mezitím uplynulo několik  dní. Amenophis, jak se nyní  jmenoval, měl v chrámě noční hlídku. Právě se díval,  zda-li ve všech kaditelnicích je dost oleje a vonného koření, a pak se vrhl na stupně oltáře, aby se modlil.

Ale místo předepsaných a pracně naučených modliteb o osvícení a moudrosti drala se mu nezadržitelně na rty slova:

"Ó veliký, ty jediný Bože, dej mi vědět, jsi-li ty Ré, nebo někdo jiný!"

Hluboké ticho bylo kolem. Duše jinochova se chvěla úzkostí. Kde zůstal zaslíbený vůdce? A  znovu tvořila se slova, která se  z hloubi duše drala k ústům:

"Bože, který jediný jsi svatý, já  vím, že ty jsi ten nejvyšší! Stojíš nad Réem! Ó, sešli mi pomoc, abych se naučil poznávat tebe!"

Úzkost  zmizela a  v jeho  duši se rozhostil mír.  Vedle jinocha stal vůdce.

"Kdo jsi?" tázal se Amenophis nesměle."

"Jsem posel  Nejvyššího, vyslaný ti na  pomoc," odpověděl anděl skoro týmiž slovy jako poprvé. "Amenophisi,  je tvá touha opravdová? Chceš poznat jediného pravého Boha?"

Otázaný radostně přisvědčil.

"Smím tedy ode dneška přicházet k tobě každé noci, kdy budeš bdít, abych tě vyučoval. Začneme ještě dnes. Ale především věz: Nejsi na této zemi poprvé. Národ, v němž jsi se poprvé narodil, věděl  o Bohu, jediném, věčném, všemohoucím. Toto vědění jest v tobě. Je třeba je jen probudit. Byl jsi vyvolen, abys přinesl egyptskému národu zvěst o Bohu a přivedl ho k Němu. Proto se již v časném mládí dostavovaly pochybnosti a proto ti byly oči otevřeny, abys poznal všechnu šalbu vašich kněží."

Amenophis přemožen naslouchal. A pak mu anděl zvěstoval o Bohu a každičké slovo padalo jako seménko do široce rozevřené duše mladíkovy. Každé slovo budilo v něm ozvěnu, která probouzela  nikdy netušenou radost. Noc mu byla příliš krátká.

V dálce však stál Ré a potřásal hlavou. Měl mu být vzat jeho národ?

Anděl přicházel každé noci. A druhý den byl Amenophis svěží a radostný jako nikdy předtím a  tak bdělý,  jako by nepostrádal ani jediné minuty spánku. Udiveně podávali kněží faraonovi zprávu o změně, která se stala s jinochem.

"Můžeme tedy  čas příprav zkrátit," mínil  Ammon-Hotep zamyšleně. "Bude dostatečně zralý, aby mohl proniknout do mystérií a rozumět jim."

A nato byl Amenophis odveden do jiné části velikého chrámu a jsa ukryt v jednom  sloupu, měl  být přítomen  slavnosti. Co  zde viděl,  bylo mu již dávno známo. Znovu  se ho zmocnil hnus nad takovou  vědomou lží a očividným podváděním dětských duší lidu.

V noci směl spát. Neulehl však  ke spánku. Jakmile jej kněží opustili, pohroužil se  do modlitby k Bohu  a dříve nežli skončil, stál jeho vůdce u něho. Dnes si mu požaloval na svůj žal, že musí prodělávat celé zasvěcení.

Nejraději by byl řekl kněžím již dnes, že je prohlédl a že nesouhlasí s tím, aby národ byl dále podváděn.

"Kdo jsi, že chceš rozhodovat o národě? Tak dlouho, dokud tvůj otec žije, jest on faraonem. Ztiš svůj nepokoj, jímž by bylo vše jen pokaženo. Nenadešel ještě čas, abys lidu vyprávěl o Bohu. Nejdříve musíš být sám připraven, aby ti nikdo nemohl vytknout, že neznáš to, co zavrhuješ. Teprve až budeš faraonem a veleknězem, teprve potom smíš lidem pomalu podávat novou pravdu. To bude pro tebe to nejtěžší. Čekání a pomalu postupovat kupředu."

A jindy se ptal Amenophis svého vůdce:

"Řekni mi, kdo je to Ré?"

"Abys to mohl zvědět, na to jsi ještě příliš mladý. Jednou se to dozvíš, měj strpení."

A pak nadešel pro Amenophise strašlivý den. Kněží, kteří jej bez výjimky považovali za jednoho ze svých právě proto, poněvadž vycítili, že je prohlédl, aniž by podnikl něco proti nim, nechávali v jeho přítomnosti stále víc a více padat pokorné masky. Účastnil se nyní jejich hodů, ačkoliv si je hnusil.  Ale jeho vůdce mu radil,  aby se naučil znát kněze  v jejich pravé podstatě.

Právě se u stolu hovořilo o jednom knězi, který sloužil v Amonově chrámě téměř dvacet let a nyní se pojednou zdráhal zůstat nadále knězem. Byv otázán na důvody, odpověděl, že se mu příčí nepravdivost  a že to již déle nemůže dělat. Tato zpráva způsobila pravé zděšení a vzájemně se o tom hovořilo. Amenophis ze všeho vypozoroval, že se kněží obávají, že by je odpadlík mohl zničit, kdyby nadále nezůstal knězem.

"Jak můžeme na něm vynutit mlčení?" vzdychal Hapu.

"Chcete jej držet v chrámu proti jeho vůli?" pravil Amenophis nevinně. Tichý nehezký smích přelétl dobře živené obličeje kněží.

"Jsou i jiné prostředky, princi Amenophisi, k umlčení jazyka!"

A tu napadla jinocha slova otcova: "Pravda zabíjí!" Zděšeně vyskočil:

"Vy ho chcete zavraždit?"

"Nikoliv, princi Amenophisi," smál se Hapu. Zavraždit ho nechceme. Kdopak by používal takového nepěkného slova? Chceme mu jen zamezit, aby nepovídal to, co my chceme zamlčet. Je to starý muž. Vzdá-li se zaměstnání v chrámu, které se mu stalo zvykem, tedy rychleji zestárne a bohové povolají svého sluhu k sobě. Věř mi princi, je to dobrodiní, které prokazujeme!"

Mladým tělem otřásla hrůza. Sousto mu rostlo v ústech. Ne, nemůže zde zůstat sedět mezi těmito nelidskými lidmi! Chtěl odejít, ale jemná napomínající ruka vtlačila ho zpět na sedadlo a ve svém nitru uslyšel tichá slova:

"Proč jsi tak netrpělivý? Budeš-li netrpělivý, zničíš všechno!"

A Amenophis zůstal a přinutil  se, aby s nepohnutým obličejem vyslechl i další řeči kněží.

 

Ceremonie zasvěcení  byly skončeny a  Amenophis se navrátil  do paláce faraonů. Jeho vůdce mu radil, aby při nejbližší příležitosti poprosil otce, aby mu dovolil procestovat zemi.

Příležitost  k vyslovení  této  prosby  se brzy  naskytla. Ammon-Hotep, jenž dobře cítil oběť, kterou syna stálo zasvěcení do mystérií, chtěl mu  dát příležitost,  aby se  mohl zbavit  vnitřního neklidu.  Proto se jej tázal:

"Jak si představuješ svůj další život? Chceš se odškodnit za opuštěnost posledních měsíců veselými slavnostmi?"

"Nech mne shlédnout naši říši," prosil syn, "chci poznat zřízení říše, chci vidět, co kde chybí a vycítit, jací lidé jsou v ostatních končinách Egypta." Prosba se otci líbila a byl by nejraděj sám svého syna doprovázel. Vyhledal spolehlivé lidi, věrné služebníky, kteří měli provázet mladého prince, a dovolil mu potom odjet, poručiv ho ochraně Réově..

On sám byl mezitím velmi zaměstnán. Povolal ke svému dvoru četné architekty ke stavbě budov, které měly sloužit jako památníky jeho dlouhého života. Jeden z umělců právě navrhl, aby si Ammon-Hotep dal zbudovat pomník, který by ho zobrazoval. Budoucímu světu měl zůstat zachován věrný obraz tak moudrého vládce.

Faraonovi lichotila  tato myšlenka. Obrazů  bohů bylo dostatek,  ba až příliš  mnoho v  Thébách a  kolem nich,  ve chrámech  i v  přírodě. Proč by nemohl být zvěčněn také on?

Po dlouhých poradách  bylo stanoveno,  že nedaleko Théb na nilském břehu  má být  postavena socha  obrovských rozměrů:  Ammon-Hotep sedící jako vládce na svém skvoucím trůně.

Měla-li být znamením, musela být velikých, nadprůměrných rozměrů, aby byla zdaleka viditelná. Práce byla zadána dvěma umělcům, ale buď nerozuměli faraonovi, nebo se zrodil plán v jejich vlastních myšlenkách? A tak neprovedli pouze jedinou sochu, nýbrž dvě, které seděly na břehu proti sobě. Obě sochy byly mistrovským dílem, takže faraon se nemohl rozhodnout, aby dal jednu z nich zničit. Nechť tedy obě svědčí o velikém mudrci, veleknězi a příteli Réově..

Krátce potom, když byly sochy  postaveny, navrátil se Amenophis ze své cesty. V těchto  třech letech dozrál v muže. Zkrásněl, jeho postava byla velká a statná. Nejkrásnější však  byly na něm jeho zářící oči, které svítily zpod širokého čela.

Vycházel vstříc svému otci s nejhlubší úctou a snažil se mu být ve všem po vůli. I tehdy, když si otec přál jeho sňatek s babylonskou princeznou, která se mu zdála být vhodnější než urozená, ušlechtilá Egypťanka, kterou si Amenophis v tajnosti  vyvolil, i tehdy mu bez zdráhání vyhověl.  Jeho život  mu připadal  jako čekání  na dobu, až bude moci Boha volně a veřejně vyznávat.

Otci se byla synova změna brzy nápadná a starostlivě zkoumal, co je toho příčinou. Tu se Amenophis již déle nezdržel. Vyprávěl otci o pravěčném Bohu. A otec žádostivě naslouchal.

To Amenophis nečekal. Přešťasten vyhledával vždy nová a nová slova, aby své vědění správně vložil  do duše svého otce. A zdařilo  se. Ještě v poslední hodině veliký a moudrý faraon vytušil, že jeho moudrost a chytrost byla jen z tohoto světa. Víc než jednou rozechvěn řekl:

"Běda mně a běda naší zemi, že jsem Réa dříve neprohlédl!"

 Ale potom začínal synovi naznačovat, jakým způsobem má lid poučovat. Nemá přicházet k lidu přímo se svými novými myšlenkami. Kněží by ho učinili neškodným dříve, nežli by mu bylo možno správným způsobem začít se svojí velkou úlohou. Ne, musí navázat již na to, co je známé a pomalu a nepozorovaně mísit nové do stávajících názorů.

"To jde příliš pomalu," zvolal Amenophis.

"Můj synu, věř mi, netrpělivostí nedosáhneme nikdy ničeho velikého!"

"Mluvíš jako můj vůdce, budete tedy mít asi oba pravdu!"

Byla to poslední rozmluva mezi otcem a synem. Následujícího jitra, kdy se ještě třpytila chladná noční rosa a sluneční paprsky zvlášť žhavě dopadly na nilské břehy, rozpadla se jedna z faraonových. Ne sice docela, ale byla to zvláštní trhlina, která procházela hlavou v místech, kde je rozum a tělem tam, kde leží srdce.

"Ré se hněvá!" volali kněží.

Když chtěli faraonovi podat o tom zprávu, nalezli ho na loži spícího s rukou na srdci. Odešel z tohoto světa. Jeho rysy odrážely výraz čistého míru a Amenophis se radoval, že mu směl ještě přinést vědění o Bohu.

 

Smuteční slavnosti za Ammon-Hotepa, moudrého, trvaly mnoho měsíců. S ohromnou nádherou byla mrtvola balzamována a posléze pohřbena v hrobce pyramidy.

Smutek národa  byl hluboký a  pravý. Ctili faraona,  obdivovali se mu, vzhlíželi k němu a cítili se šťastni pod jeho vládcovským žezlem.

Kněží dělali vše možné, aby tento čas smutku prodloužili. Věděli, že tak dlouho, dokud je na prvním místě myšlenka na mrtvého faraona, nový vládce nepodnikne ničeho nového. Strachovali se před tím "novým". Kdo z nich se může těšit jeho důvěře? Kdo z nich ví, co si faraón myslí a oč usiluje? Hloupý nebyl, to cítili již tehdy, když s nimi stoloval, ale zdál se jim být naprosto cizí.

Snad bylo zapotřebí jen rychlého, cílevědomého zásahu, aby se zmocnili nejvyšší vlády Egypta, kterého se za panování Ammon-Hotepova úplně zřekli. Kněží chtěli nyní již víc, než jen trpělivě čekat. Na druhý den, kdy pyramida byla uzavřena, objevil se Hapu před Amenophisem, a poněvadž ten tušil závažnost rozmluvy, vyprosil si na svém vůdci, aby stál při něm.

Byla to zvláštní směs podlézavosti a nafoukanosti, která se blížila s knězem k faraonovi. Skoro se zdálo,  jako by v něm viděl ještě adepta, jemuž on, Hapu, milostivě svěří vládu.

Když byly nezbytné vstupní ceremonie skončeny, když byly vyměněny předepsané a nic neříkající fráze, Hapu pokračoval:

"Urozený faraone,  který jsi nastoupil v  dědictví svého otce, převzal jsi také i velký odkaz, který ti otec zůstavil: získal jsi spojení s Réem?"

Malý okamžik panovalo ticho. Amenophis poslušen svého vlastního nápadu, byl by rád na kněze vykřikl na místě, že nemá vůbec v úmyslu nechat se vést Réem, ale věděl, že jeho vůdce od něj požaduje něco jiného, a pokud mluvil vůdce, Amenophis mlčel. Pak se napřímil a odpověděl: "Nevíš Hapu, že nejvyšší zákon zasvěcení jest příkaz mlčení? Jak mohu mluvit o tom, co jest mezi mnou a Réem? Podle mého díla poznáte, kdo mi radí. Kdybych nedoufal v radu a pomoc Boží, nikdy bych se neodvážil nastoupit svůj vznešený úřad."

Úmyslně neřekl "bohů", ale to v bezmezném úžasu nad odpovědí faraonovou knězi naprosto uniklo. Očekával něco jiného. Tedy nový farao zdá se mít přece spojení s Réem.. To mohlo všechny  chytré plány kněží zničit. Muselo se proto začít jinak. A znovu pokračoval:

"Nechť farao promine, jestliže moje veliká starost o zem, jejíž blaho leží tak trochu v mé ruce, mně nechala zapomenout na to, že není již mým žákem. Ale ještě jinak se musím otázat:

Myslíš, ó faraone, na to, že podle prastarých obyčejů svolává vládce k sobě kruh poradců, kteří mu pomáhají v těžkých starostech vlády, ale kteří také zároveň s ním nesou spoluzodpovědnost, takže  jeho veliký  úkol je snadněji snesitelný? Kdy hodláš jmenovat tyto poradce?"

Opět nadešel okamžik ticha. Hapuovi zdálo se to být podivné při temperamentu jeho dřívějšího žáka, že tento očividně pomíjí okamžitou odpověď. Co mohlo toho být příčinou? Nyní však Amenophis promluvil. Jasně a pokojně plynula jeho slova:

"Zamýšlím vést si tak, jako můj ctihodný otec. Vy všichni jste mne opět a opět ujišťovali, že on byl nejmoudřejším, nejlepším a největším z faraonů, jakého kdy Egypt měl. Proč bych se tedy měl vracet k prastarým zvykům, které otec zavrhl jako zastaralé? Jako on zamýšlím převzít vládu a zodpovědnost sám, avšak za vedení Božího!"

Faraon se vznešeně uklonil a dal pokyn k odchodu. Hapu musel jít, poněvadž se právě objevili sluhové, kteří ho vyprovodili ven.

Byla to pohnutlivá rozmluva, která se rozpoutala v kněžských síních chrámu Ammonova.  Žádný nevěděl, co si má pod dojmem této rozmluvy myslet. Jen to, že ten "nový" je mužem převládajících darů ducha, to cítili všichni. S ním nebylo radno žertovat. Zprvu musí vyčkávat, ale při tom mít dvojnásob zbystřené smysly. Ani nejmenší úsudek nesmí zůstat nepovšimnut, ani nejmenší, v čem by si faraon zadal, nesmí zůstat nevyužito.

"Hapu, pokus se přece navázat spojení s Réem, abychom zvěděli, jak to stojí s faraonem," radil jeden z kněží. Hapu se zdráhal.

"Což nevíš, jak často jsme to zkoušeli dříve? Ré se nesníží, aby s námi mluvil, a faraon, který to vždycky zpozoroval, nás pak za to plísnil."

"To bylo dříve," smál se kněz. "Jsem přesvědčen, že Ré by chtěl mnohem raději jednat s  některým z nás, než s mladým bouřlivákem, který - to víme přece docela přesně - pohlíží na bohy s opovržením."

"Měl jsi s ním promluvit sám na mém místě," vzdychl Hapu, "nedovedeš si ani představit, jaká vznešenost ho obklopuje a jak zvuk jeho slova mne obestřel uctivou hrůzou, když mne ujistil, že se spoléhá na Boží radu a pomoc."

Kněží se smáli. Hapu ve svém pokročilém stáří věří ještě na uctivou bázeň! Mladík, jak se zdá, je šikovný komediant a kde jinde by se naučil tomuto umění, než u nich, u kněží. Ano,  kdyby rozkazoval, vybuchl  a byl panovačný, to by mohlo být povážlivé, ale věřící? To nebude pravé a nebude to také trvalé.

A kromě Hapua věřili všichni ve zdar svých ctižádostivých plánů.

A Amenophis zmocnil se nepozorovaně vlády nade všemi. Celá rozlehlá říše spočívala tak  jistě v jeho rukou, jakoby byla řízena ještě Ammon-Hotepem. Avšak farao trpěl. Nejraději by se byl zřekl svých hodností a jako prostý muž z lidu chtěl by rozšiřovat mezi lidem vědění o pravém Bohu. Ale o tom jeho vůdce nechtěl ani slyšet.

Musíš čekat, až ti národ uvěří a  bude ti důvěřovat a pak teprve můžeš použít veškerý svůj  vliv, který ti jako vládci stojí  ku pomoci. Úcta před tvojí mocí  bude pak pomáhat  tvému slovu. Přestaneš-li  však být faraonem, tedy se  ti budou lidé  smát. Místo,  abys  plnil svůj úkol,  brzdil bys ho anebo ho skoro znemožnil."

Amenophis cítil moudrost těchto slov,  krotil svou netrpělivost a svou touhu  po  činu.  Chtěl vyčkávat, až mu jeho vůdce naznačí, že nadešel příhodný čas.

 

Ale někdo jiný nechtěl čekat, a to  byl Ré. Když viděl, že pouto, které Amenophise poutalo k jeho vůdci, stávalo se stále pevnějším, že mladý faraón vůbec o ničem nepřemýšlel, aniž by využil tohoto spojení s Bohem pro svůj úřad,  tu přemýšlel Ré o tom, jakou rozhodující ranou  by mohl získat výlučnou vládu nad zemí a dostat ji znovu do svých rukou.

K tomuto účelu musel si zajistit kněze. To bylo pro něj to nejlehčí. Byli příliš polichoceni, když Ré, po kterém vždy toužili a vzývali ho, ale který byl k nim vždycky odmítavý, vešel s nimi ve spojení. Přiblížil se k Hapuovi, který se oddával zasmušilým myšlenkách o budoucnosti a ochotně přijímal všechno, co jej mohlo potěšit. A Ré k němu promluvil.

Hapuem, který  tak často předstíral,  že slyšel bohy,  projelo to jako blesk. Slova, zrozená z jeho přání a plánů, plná lstivosti a potměšilosti, vynořovala se z jeho vlastního nitra. Ale tentokrát tomu bylo jinak. Nyní slyšel Hapu ve své duši slova, která nebyla jeho. A Ré pravil:

"Ammon-Hotep vešel v místa věčných radostí a Egypt osiřel. Chlapec, který se domýšlí, že je faraonem, musí se napřed naučit třást se před bohy, dříve než může panovat. Proto se chci já, Ré, projevit tobě, ó Hapu, jako nejstaršímu a nejmoudřejšímu ze všech kněží. Dávej dobrý pozor na moje slova.

Mezitím, co mne budeš věrně a nezdráhavě poslušen a budeš naslouchat mé vůli, kdykoliv ti ji projevím, strhneš na sebe vládu v zemi. Nepůjde-li to jinak, učiníš tak mocí. Nejdříve musíš přesvědčit lid, že Amenophis se vzdálil od bohů. K tomu naskýtá se nejlepší  příležitost. Až Chons opět obrátí k zemi svůj obličej, musí být uspořádány veliké slavnosti na paměť zemřelého faraona. Amenophis jest veleknězem, avšak bude se zdráhat ujmout se svého úřadu. Pravděpodobně řekne, že jakožto syn není dostatečně nestranný.

Tu musíš vystoupit a předstírat zdání, že jsi tomu rozuměl tak, že ti odstoupil jednou provždy důstojnost velekněze. Možná, že se později bude hněvat, ale vzdor tomu bude cítit ulehčení, poněvadž vím, jak těžce tím trpí. Pak ti bude velmi snadné, abys národ ovlivnil takovým způsobem, aby svrhl faraona. Ještě nikdy nebyl farao, který by nebyl současně veleknězem.

Večer Hapu shromáždil kolem sebe nejstarší kněze a vysvětlil jim, co Ré požaduje. Jásot, že bůh vstoupil s nimi ve spojení, byl ohromný. Hněvá se tedy na Amenophise. Pak to nebude těžké vytlačit vládce.

V noci přemluvil světlý vůdce faraona, aby slavnost na paměť zemřelého faraona za všech okolností konal. Vyžadovalo to veliké námahy, než konečně Amenophis pochopil moudrost této rady. Považoval za nesprávné, aby sloužil jako kněz, když se jeho duše bouřila proti tomuto kultu.

Když se však dal přesvědčit, že je to pouze příkaz chytrosti, aby si nenechal vyklouznout vládu z rukou, že nezneuctívá Boha, je-li nucen přinášet oběti bohům, tedy se rozhodl, že Hapua předejde. Následujícího jitra si dal zavolat nejstarší kněze a sdělil jim, že je čas, aby bylo pomýšleno na slavnost. Úplněk měsíce se blížil. Uložil jim, aby všechno připravili, ale on sám že se jako velekněz ujme svého úřadu.

Kamkoliv se podíval, všude viděl překvapené, bledé obličeje, takže stěží mohl potlačit smích. Tu se Hapu přinutil k řeči: "Je mi zcela dobře známo, jak to musí být synu těžké, aby konal tuto slavnost na paměť svého otce. On, Hapu, chce šetřit tohoto synovského citu a chce jej proto zastoupit."

Amenophis zdvořile poděkoval, ale odmítl.

"V  Egyptě není  mravem, aby  faraon z  jakéhokoliv důvodu nevykonával úřad velekněze. Uctím vzpomínku Ammon-Hotepovu nejlépe, jestliže jemu ke cti budu poprvé veleknězem."

A při tom zůstalo. Pln důstojnosti a vznešenosti řídil Amenophis svůj úřad. Jak silné bylo přání kněží, aby mu mohli vytknout nějaké opomenutí! Ale všechno jejich špehování zůstalo bezvýsledné. Ré se však na ně rozhněval.

"Jste vy ale tupohlavci! Měli jste ho s myšlenkou na slavnost předejít dříve, než měl čas se poradit!"

Ré dobře věděl, odkud přišla rada, ale nechtěl to dát kněžím znát.

Tito však neměli klidu dnem i nocí. Chtěli Réa opět usmířit tím, že by opět něco podnikli proti Amenophisi, co by mu mohlo v očích lidu uškodit. Jednoho dne, hluboce pobouřen, objevil se Hapu před vládcem.

"Šlechetný faraone," začal rozrušen, "stalo se něco strašlivého: Ré se hněvá na egyptský lid! Jeho paprsky padly na obraz Ammon-Hotepův a tu kameny začaly naříkat. Něco takového se dosud nikdy nestalo, pokud jest Egypt Egyptem. Mrtvý faraon lká nad svým lidem!"

Tlustý Hapu by se dal téměř do pláče, tak byl rozechvěn svými vlastními a s takovou námahou vymyšlenými slovy. Ale jejich účinek na faraona byl úplně jiný, nežli se domníval. S tichým smíchem pravil Amenophis: "Uklidni se Hapu, faraon není v kameni. Ty sám jsi mne ujistil, že prodlévá v místech věčných radostí. Já ti věřím. Ale kámen je mrtvý. Já sám jsem  před několika dny zaslechl tóny, které vznikají prouděním ranního větru oběma trhlinami v postavě. Ráno mne můžeš doprovodit, až se půjdu podívat na kameny, a pak vykonám obvyklou ranní pobožnost. Potom uvidíš, že tvoje měkká duše byla nějakým nevědomcem postrašena."

I tento plán, znepokojit lid, byl neúspěšný. Faraon pečoval o to, aby pověst o znějícím kamenu byla rozšířena správným způsobem. Za jitra proudily davy lidí ke kamenům, aby si poslechli podivuhodné tóny podobající se vzdechům, které bylo slyšet jen tehdy, když vanul mírný ranní větřík trhlinami. Jinak nebylo možné postřehnout žádný tón, i když paprsky Réovy sebevíce pražily na kameny.

 

Od doby,  kdy Amenophis nastoupil dědictví  svého otce, uplynulo deset let ve  velkém moři času. A přece zdály se faraonově netrpělivosti nekonečně dlouhé.

Deset  let již  uplynulo, deset drahocenných, nenahraditelných let, a dosud - jak se domýšlel - se nestalo  nic, co by ho přiblížilo  ke splnění jeho úkolu.

Ale nepozorovatelně se přece mnohé změnilo v egyptské zemi. Lid, který ctil a zbožňoval jeho otce, miloval nového faraona. Cítil se s ním úzce spjat. Žádná záležitost nebyla faraonovi příliš nepatrná, žádná otázka příliš všední. Pro všechno měl Amenophis otevřené ucho, pomocnou ruku a srdce, které porozumělo.

Zevně byla říše  silně opevněna, takže se žádný  nepřítel neodvážil ji napadnout. Uvnitř se zdála být jednotnou, ale faraón dobře věděl, že nepřátelství kněží bylo stále větší a větší a že by byli dali za to velmi mnoho, kdyby jim bylo možno zamezit jeho vliv na lid.

Když Amenophis poslušen vůle svého otce vzal si kdysi za manželku babylonskou knížecí dceru, věděl, že se tím provždy zřekl svého pozemského štěstí. Manželé byli si navzájem cizí a chladní. Jejich názory byly příliš rozdílné.

Kněžna nacházela nejvyšší uspokojení ve skvělém dvorském životě, kterým se obklopovala. Na bohy nevěřila, ani na své vlastní ani na ty, jejichž kult byl uctíván v Egyptě. O jediném Bohu neodvážil se farao s ní mluvit. Byl si jist, že by jej zradila kněžím, aby si tak zajistila nad ním převahu.

I když jej nemilovala, snášela přesto dosti těžce, že chodí vedle ní tak lhostejně a ničím nedotčen. Nikdy se jí nepodařilo přivést ho z rovnováhy, jeho, který jinak byl tak rychlý a netrpělivý v jednání a který se jen s napětím všech sil udržoval na uzdě. Ale on ji prohlédl skrz naskrz a pro její malicherný způsob myšlení měl jen politování. A to mu usnadňovalo, že se s ní mohl snášet.

Syn a dědic mu byl až dosud odřeknut. Před krátkou dobou narodila se mu třetí dceruška. Pro otce nebyla zvláštní radostí a pro matku byla nepohodlím. Ona se téměř nestarala o své děti, o kterých věděla, že jsou v dobrých rukou pěstounek. Jestliže někdy zatoužila ukázat se veřejně s dětmi, tedy si zvolila druhou dceru, Amenemu, která slibovala, že bude jejím obrazem. Pro líbeznost nejstarší, nyní téměř desetileté princezny neměla porozumění a Nofreteta uhýbala matce z cesty.

Tím vroucněji přimkla se ke svému otci. A on, který zpočátku dětskou důvěrou pouze trpěl, poněvadž jeho povaze bylo cizí ukazovat bližnímu jakékoliv hnutí duše, srůstal čím dál tím více s tímto dítětem, které se mu podobalo jak zevnějškem, tak i nitrem.

Již nyní rozmlouval s ní jako s dospělým člověkem. Mohl jí sdělit mnohé, co jím hýbalo. Především však jí začal ukazovat jediného, pravého Boha. Jeho radost byla veliká, když zpozoroval, jak každé z jeho slov nalezlo odezvu v duši jeho miláčka. Nofreteta vykvétala ve světle, které na ni padalo shůry. Faraon brzy zpozoroval, že i po boku jeho dcery stojí vůdce, jehož vlivu se dobrovolně podřizuje.

 

Zářivě svítilo slunce skrze vrcholky štíhlých, jemně listnatých palem do velikých, široce rozevřených kalichů květin, které byly radostí a potěšením Nofretetě. I dnes stála, své štíhlé prsty semknuty v modlitbě, před shlukem rudých, velikých květin, které zasazeny do zeleně představovaly jméno jejího otce. Zahradníci je velmi dovedně vypěstovali.

"Otče, těší tě to?" tázala se přítulně, když zaslechla za sebou kroky a obrátivši se, spatřila přicházet svého otce.

"Co mne má těšit, dcero?" tázal se Amenophis. Musel se smát nad důležitou opravdovostí, již vyjadřovaly dívčí rysy.

"Že zahradníci zasadili zde pomník v tom nejkrásnějším, co je vůbec na zemi."

"Ó, dítě, co znamená pro mne pomník, ať je to již pomník z květin nebo z kamene," odpověděl  otec téměř smutně.  "Nezasloužím si vůbec, abych byl jmenován a uznáván dříve, dokud nesplním úlohu, kterou mi Bůh dal."

"Otče, proč se trápíš? Držíš-li se v pozadí, tedy se tak děje na přání tvého vůdce a pak je to správné. Netruchli tatíčku, dělej raději něco, co ti činí potěšení!"

"A co mně má činit radost?"  Unaveně splynulo se rtů faraonových. Ach, on byl čekáním a vyčkáváním již tak znaven.

"Nechceš začít stavět Bohu chrám? Mimo nás dvou nemusí přece nikdo vědět, že to nebude chrám pro bohy, nýbrž pro jediného Boha."

"Dítě, tato myšlenka ti byla darována z nebe!" zvolal Amenophis rozradostněn.

A okamžitě začal dělat plány. Nyní měl  faraon něco, co jeho nitro úplně  naplnilo.  Vědomí, že smí konečně nějakým způsobem sloužit Bohu, pomáhalo mu přes všechno ostatní.

Povolal stavitele a umělce, kteří mu měli udělat plány pro tvar chrámu a jeho vnitřní výzdobu, ale vždy znovu zavrhl, co mu přinesli. Všechno příliš upomínalo na kult bohů, a právě zde to nemělo být.

Tu si jedné noci vzpomněl na chrám, který viděl nahoře. Takový, právě takový chtěl  mít pozemský chrám Boží. A pak popsal stavitelům svůj chrám, svůj vysněný obraz tak živě, že ti lehce mohli svoje nákresy podle toho navrhnout. Nyní bylo zapotřebí nalézt jen vhodné místo pro stavbu.

Nový chrám neměl stát v Thébách. Théby se zdály faraonovi být příliš znesvěceny falešnou modloslužbou, která tam byla provozována, a tu jej jednoho dne zavedla cesta do El-Amarny, která odpočívala a snila mezi líbeznými palmami, nedotčená tak, jakoby právě vyšla z ruky Stvořitelovy. To bylo jedině správné místo ke vzývání Boha.

Hned následujícího dne tam ještě jednou jel s Nofretetou. Pozorovali oázu a našli místo, které se zdálo být jako stvořené pro výstavbu chrámu. V dalekém okruhu  ho obklopovaly prastaré  palmy, tryskal tam  pramen a skála tvořila přirozené základy.

Faraon nechal rozšířit pověst, že bude stavět chrám, jehož nádhera daleko převýší všechno dosud viděné. Okamžitě se přihlásili kněží ke slovu. Přáli si vědět, kterému božstvu bude chrám zasvěcen. Jako důvod uváděli, že pečují o to, aby žádnému z božstev nebylo ukřivděno.

"Stavím chrám proto, abych splnil slib, který jsem učinil. Mimoto stavím ho z vlastních prostředků, tedy neodvisle od vás, jakož i vašich názorů. A nejen to, jsem i veleknězem a vůči bohům nesu sám zodpovědnost," odpověděl hrdě Amenophis. Věděl však, že tím nebyla tato otázka sprovozena ze světa.

Celou noc marně přemýšlel, co by měl odpovědět, až se ho kněží budou znovu dotazovat. Leč nenalézal žádné správné odpovědi.

Následujícího dne přišla Nofreteta a oznamovala mu:

"Můj otče, matka se mě tázala, komu budeš stavět chrám."

"A co odpověděla moje dcera?" tázal se Amenophis.

"Milý otče, to nebylo lehké. Nepravdu jsem nechtěla říci, ale říci pravdu by bylo ještě horší. Tu mně pošeptal můj vůdce: řekni, že chrám bude zasvěcen slunci, tak nebudeš lhát a já jsem to tedy také tak řekla," skončila dívka prostě.

"Chrám slunci?" přemýšlel Amenophis. "Což není Ré bohem slunce? Pak by byl chrám Réův!"

"Ne otče. Zapomínáš, že si Ré osobuje vládu nad Atonem, nad sluncem. Můj vůdce mi o tom již často vykládal. Aton jest odlesk, který jediný Bůh viditelně a srozumitelně vylévá nad  zem. Vystavíš-li chrám ke cti Atonově, tedy bude tím zasvěcen Bohu, jedině věčnému, jedině pravému."

"Dítě, to  jest cesta, po níž se můj lid může přiblížit k Bohu. Nelze jinak, prostřednictvím Atonovým musí dojít k víře. Tvoje nevinnost nalezla to, nad čím jsem dlouho a marně hloubal. Budiž požehnána!" dodal hluboce pohnut.

 

Tři dny a tři noci přemýšlel Amenophis o těchto námětech. Tázal  se svého vůdce a bylo mu stále zřejmější, co se má vykonávat. Konečně, konečně mohl jednat!

Dal si zavolat nejstarší kněze a řekl jim, že chtěje splnit slib, vystaví v El-Amarně  chrám, který má být zasvěcen  Atonovi. Aby zdůraznil svůj slib, změní ode dneška své jméno  z Amenophise na Chu-En-Atona, což znamená lesk slunce. Nebude odpočívat a neustane,  dokud chrám nebude dohotoven. Ale chce jej vystavět celý ze svých vlastních prostředků. Nemají být proto  za tím účelem zvyšovány  daně a nemá být  vybírán žádný chrámový poplatek.

"A kdo se má stát knězem v tomto chrámě?" tázal se zvědavě Hapu.

"Na takové rozhodnutí jest ještě dost času," odpověděl stejným tónem Chu-En-Aton a přerušil tím další otázky.

Kněží odešli sklíčeni těžkými starostmi a seděli později pohromadě, sdělujíce jeden druhému své obavy.

"On chce usmířit Réa, Ré  se o nás  už nestará, od  té doby, co Hapu zmařil jeho návrh."

"Nebyla to moje vina," řekl popuzeně Hapu. "Žádný z  vás by nemohl jednat lépe než já."

"Nesnažil ses získat si znovu spojení s Réem?“ tázali se Hapua.

Ten mlčel. Nechtěl přiznat, jak často marně vzýval boha, jak se trápil, aby jej opět uslyšel jako kdysi, ale nadarmo.

Následujícího dne vstoupil starý kněz se zářícíma očima do komnaty, v níž byli ostatní kněží shromážděni.

"Ré se mi ukázal!" zdravil. "Nechce strpět, aby byl stavěn nový chrám, poněvadž Chu-En-Aton chce jej zbudovat ke cti jiného boha. Máme učinit všecko, co je v naší moci, abychom překazili stavbu chrámu."

Za počáteční radostí nad tím, že Ré s nimi opět navázal spojení, následovalo tísnivé ticho. Konečně jeden z nejstarších kněží promluvil:

"Jak můžeme faraonovi zamezit, aby nestavěl to, co sám uzná za dobré?"

"Neřekl ti Ré, jak si máme počínat?" tázal se druhý. Hapu potřásl zamítavě hlavou.

"Nikoliv, to přenechal našemu ostrovtipu."

"Nemáme žádného důvodu, abychom zapověděli stavbu chrámu."

"A přece," mínil jeden, "nemusíme trpět, aby byl chrám vystavěn na místě úplně neznámém a neobydleném. V našich předpisech jest poukaz, že chrám nemá být nikdy stavěn na opuštěném místě."

"Ano, to je pravda," přizvukoval třetí. "El-Amarna jest úplně nezpůsobilá pro stavbu chrámu. Hapu, musíš dojít k faraonovi a přesvědčit ho, aby si pro stavbu zvolil jiné místo. Pak se nebude moci rozhodnout jinak, než přeložit stavbu do Théb, a tak se dostane pod naši pravomoc. Zdůrazníme-li potom, že v Thébách by nový chrám působil rušivě, musí se faraón nakonec vzdát celého svého plánu."

Tak hovořili a radili se ještě dlouhý čas, až se konečně shodli na tom, že příštího jitra se odebere Hapu k faraonovi, aby mu stavbu chrámu rozmluvil. Chce-li faraon splnit svůj slib a obětovat něco ze svých prostředků, ať nechá zhotovit ze zlata sochu Réovu a vystaví ji v jeho chrámě.

Jen nerad vyhledal Hapu svého někdejšího žáka. Vždycky to dopadlo jinak, než jak si myslel on a  všichni ostatní, když se pln nadějí ubíral k Amenophisovi.

Zastal  Chu-en-Atona pohromadě s jedním ze stavitelů, zabraného v plánech.

"Hapu, přicházíš ve šťastnou hodinu," volal již zdaleka faraon, jak bylo jeho zvykem. "Podívej se na tyto nákresy: to jest královský palác, toto zde jsou domy pro mé nejpřednější služebníky. El-Amarna rozkvete dříve, než tam bude stát nový chrám!"

Hapuovi bylo, jako by mu někdo sešněroval hrdlo. Nemohl ze sebe vypravit ani slovo. Široce rozevřenýma očima se strnule zadíval na nákresy, které mu Chu-en-Aton podal. Zdálo  se mu to být nemožné, či měl by být i tento tak jemně promyšlený plán zničen? Ještě Hapu nepromluvil ani jediného slova proti opuštěnosti místa, kde měl být postaven chrám, a tu přichází již faraon s plány na vybudování celého města!

A jakoby Chu-en-Aton uhodl jeho myšlenky, pokračoval dále:

"Velmi bych se divil, kdyby se El-Amarna nestala ještě rezidencí na místě Théb. Poloha je překrásná. Takový klenot, jakým má být chrám, potřebuje toho nejkrásnějšího lemu. Postavíme-li kolem dokola nádherné domy, tedy náš život poplyne v uctívání a kráse. Ale co je ti Hapu, že jsi tak bledý? Mají tě moji služebníci doprovodit domů?"

Hapu zakolísal a dříve, než mohli k němu přiskočit sluhové, svalil se na zem. Srdeční mrtvice učinila konec jeho životu. Chu-en-Atonovi se zdálo, jakoby na okamžik zaslechl výsměšný smích, který mu zazněl v uších ještě v dobách jeho mladosti. Obešla ho hrůza jako kdysi, když byl ještě dítětem.

Dalo se předpokládat, že kněží budou nanejvýš rozrušeni náhlou smrtí Hapuovou, která je oloupila o jejich dlouholetého vůdce. Ale místo toho si všichni ulehčeně vydechli.

Vůdcovství "Tlustého", jak mu mezi sebou nešetrně říkali, je utlačovalo a omezovalo. Věřili, že mohou sledovat bez překážek svůj cíl a plně se zmocnit Egypta. Zevně truchlili a nezanedbali ničeho. Smuteční slavnosti a pohřeb vypravili téměř skvěle.

Chu-en-Aton je prohlédl stejně jako je prohlédl vždycky. Opovrhoval jimi čím dále, tím více. V jejich čelo nastoupil Tutmosis, starý, fanatický, vládychtivý, pletichářský muž, který i svým zevnějškem byl naprostým protikladem Hapua.

Byl veliký a strašlivě hubený. Jeho hluboce vpadlé oči byly ukryty za vyvstávajícími lícními kostmi, ale svítily příšerným leskem. Své stářím zbělené vlasy barvil si pečlivě načerno, ale nemohl zamezit, aby jich nebylo stále méně.

Nenáviděl faraona z hloubi duše. Jeho přívětivost a dobrotu k lidem považoval za  vypočítavost a jeho vyrovnanou, radostnou bytost za šalbu a přetvářku. To, že faraon neměl syna a dědice, činilo mu velkou radost. Tím lépe mohl dosáhnout plánů, které on, Tutmosis, již tak dlouho v sobě živil.

Pokolení faraonovo vymře Chu-en-Atonem v přímé linii. Nástupce nebyl dosud určen. Kdyby se faraonovi něco přihodilo, museli by kněží převzít vládu do té doby, než by byl zvolen nový faraon. A jakmile by dostali vládu do svých rukou, žádná pozemská moc by jim ji již nevyrvala!

Odstranit faraona nemůže být přece  tak těžké. Procházel se důvěřivě a bezstarostně bez dohledu sám nebo s Nofretetou. Ré musí pomoci. Tutmosis se obracel na  Réa znovu a znovu,  ale všechna jeho námaha byla marná. Neuslyšel žádnou odpověď boha. Také dobře, musí tedy jednat bez něho.

Tutmosis shromáždil kněze a rozvinul před nimi svůj plán. Všichni do jednoho porozuměli, jak si to myslí, i když jim to poslední neřekl jasnými slovy. Všichni toužili po moci, která  by mohla přinést změnu do jejich zvolna  pustnoucího života mezi chrámovými sloupy, ale  odstranit faraona násilím, před tím skoro všichni zděšeně ustoupili.

"Vraždu by nám bohové nikdy neodpustili," zvolal jeden mladší zaraženě.

Nyní zbývalo jen jednat. Tutmosis se zvedl a pravil: "Bratřil, slyšte mne! I mně se zjevil Ré! Dosti dlouho měl trpělivost s naší vlažností a s naším zdráháním. Nesmíme čekat, až Chu-en-Aton vystaví nový chrám a novou rezidenci. Což nepozorujete, že všechno jeho myšlení směřuje k tomu, jak by  nás a tím i bohy stále více odsunoval do pozadí? Bude-li chtít, může vést celý národ podle svého vlastního uznání. Národ ho uznává jako modlu, jako svůj obraz. A co bude z nás? Co bude z Réa? Pro Réa musíme jednat! Pomůže nám a bude nás chránit! Sjednoťme se proto ihned na tom nejnutnějším!"

"Ré se mu zjevil! Ré chce být s námi! Ré si přeje, abychom jednali!"

Kolem dokola se zvedlo mumlání a šepot. Všichni měli srdce sevřená, takže se nikdo neodvážil promluvit nahlas.

Kde se zvedla námitka, Tutmosis ji okamžitě potlačil. Kde vyvstal odpor, Tutmosis ho zdusil.

Tím, že si vymyslel objevení se Réovo, bylo mu lehčeji kolem srdce. Zdálo se mu, jako by se nyní mohl všeho odvážit. Jeho oči plály. Do jeho hubeného obličeje se vehnala červeň. Ruce se mu chvěly, když je pozvedl ku přísaze. A nyní se odvážil posledního:

"Podívejte se, tam stojí Ré! On jest mezi námi! Chápete, co od vás požaduje? On chce smrt faraonovu! Co jest faraon proti Réovi? Nezdráhejme se a následujme Réa!"

Oči všech se obrátily k místu Tutmosisem označeném. Žádný se neodvážil přiznat, že tam nikoho nevidí.

"Ré, Ré," křičeli. "Následujeme tě, dokonáme čin podle tvého rozkazu, tobě ke cti a slávě!"

Venku se rozpoutala nepohoda, která příšernost tohoto shromáždění ještě zesilovala. Při jejich posledních slovech se komnatou mihl oslnivý blesk. Bylo to tak, jakoby jim chtěl dát Ré znamení.

Smrt faraonova byla zpečetěna. Nyní se museli ještě usnést na jejím provedení. Při přesnějším zkoumání přišli na to, že právě v tom, že se Chu-en-Aton prochází v zahradách bez tělesné stráže, leží veliká překážka, neboť jestliže v jeho blízkosti nebyl ani důvěrník, jak by se mohl kněz anebo někdo jiný dostat až do zahrady?

Můj synovec, sochař, dochází denně do paláce. Myslím, že bychom ho mohli přemluvit k provedení tohoto činu," mínil  Tutmosis. "Je mi oddán, poněvadž jsem jej dal vychovat. Je také věrný bohům a odváží se pro Réa, co by jinak třeba odmítl."

Ostatní shledávali, že je nebezpečné zasvětit cizince do jejich tajemství, ale nahlédli, že nikdo z nich nebude moci být dopaden, kdyby se to nepovedlo.

"Nesmí se to zmařit!" volali, "ale kdo může předvídat, co všechno přijde?"

"Ré mi vnukl tuto myšlenku," trval na svém Tutmosis. "Zavolejme mladíka sem. Uvidíme hned, na čem jsme. Já sám se ho chci zeptat, takže nezpozoruje ničeho dříve, dokud nepoznáme jeho smýšlení."

 Tutmosis mladší  přišel. Kromě velké postavy  nebyl svému strýci vůbec podoben. Jeho veselé oči svědčily o čistotě jeho duše a ušlechtilém smýšlení.

Po několika úvodních slovech začal Tutmosis starší:

"Dal jsem tě zavolat, synovče, poněvadž se těšíš faraonově důvěře. Jsi denně v jeho společnosti a můžeš nás uklidnit ve věci, jež nás velmi tíží."

Mladík udiveně vzhlédl. Tu viděl za svým strýcem stát světlou, jemu dobře známou postavu, která položila prst na ústa. Dobře tedy, bude na pozoru. Skromně mlčel. Starší muž mluvil dále:

"Zaslechli jsme, že faraon má v úmyslu, jakmile vystaví chrám, sesadit své kněze. Víš něco o tom?"

"Jsem Chu-en-Atonův služebník", odpověděl mladší. "Faraon mi sice uděluje své  příkazy, ale neučinil mne důvěrníkem ve věcech týkajících se řízení jeho vlády."

"Dejme tomu, že by se faraón zaměstnával takovými myšlenkami. Jaké by bylo tvé mínění, synovče? Věříš, že blaho země nevyžaduje, abychom se v pravý čas chránili před takovýmto napadnutím?"

"Jsem sochař a rozumím tomu, jak vás všechny zobrazit v hlíně nebo kameni, ale rozhodovat o vládních záležitostech, tomu vůbec nerozumím."

"Co bys ale dělal, kdybys byl právě ty bohy  vyvolen, abys své zemi prokázal nenahraditelnou službu?"

"Přinesl bych bohům každou požadovanou oběť, ale současně bych je prosil: "Zvolte si někoho jiného místo mne."

"Střez se chlapče! Ré je mezi námi. Tam vzadu stojí a slyší každé tvé nepromyšlené slovo."

Mladý  kněz, kterému rozmluva trvala již příliš dlouho, vykřikl pln netrpělivosti:

"Důstojný knězi, zde vidíte hned, jakému nehodnému jste chtěl darovat svou důvěru. On nemůže Réa vidět."

Všichni zděšeně vyskočili. Nyní, kdy jeden z nich vyslovil to, co se neodvážili sami si přiznat, nyní všichni náhle viděli, všichni! Oni chtěli vidět, jejich mozky, aniž by sami věděli, vykouzlil jim obrazy toho, jehož považovali za skutečnost. Domnívali se, že mohou sloužit Réovi podle libovůle: On byl jejich pánem, který je všechny držel v pevných otěžích. Oni byli těmi posledními, kteří mu v Egyptě ještě patřili.

"On se rouhal bohu, nesmí déle žít!" volali vášnivě.

Byla zavolána chrámová stráž, Tutmosis  sochař byl odveden do skrytého tajuplného vězení, které znali jen kněží a jejich podřízení. Ale vedle něho kráčela nikým neviděná světlá postava mladíkova vůdce.

 

Od této chvíle uplynulo několik dnů. Chu-en-Aton byl s Nofretetou a s několika věrnými na staveništi v El-Amarně. Kamenná půda ukázala se být pevná a stejnoměrná, jakoby již sama  příroda budovala ji pro chrám. Bylo započato s výstavbou obrovských sloupů, ale Tutmosis, který převzal výzdobu sloupů, stal se v poslední době nezvěstným. Chu-en-Aton se rozhněval.

"Bylo již posláno za tím liknavcem?" tázal se netrpělivě.

"Posel se právě vrátil a sděluje, že sochař není nikde k nalezení. Vypadá to, jako by se propadl. Ani jeho strýc, vůdce kněží, o něm ničeho neví."

 "To se mi nelíbí," řekl Chu-en-Aton pomalu a přemítavě. "Kdyby se mu tak něco přihodilo - on jest pro toto dílo nepostradatelný! Musíme ho nechat hledat, ať ho najdeme živého nebo mrtvého. Aton nám ho znovu vrátí!"

"Kde je Tutmosis? Chci mu ukázat, co jsem dnes v noci viděla ve snu!" Nofreteta přistoupila k otci. "Otče, podívej se na znamení  života," a ukázala faraonovi z bahna hrubě zhotovený rovnoramenný kříž.

"Tak jsem to viděla!" jásala. "Všechny  světlé postavy ho mají buďto v ruce nebo na čele."

Když se dozvěděla, že se sochař ztratil, chvíli přemýšlela a pak náhle, jakoby z nějakého vnuknutí řekla:

"Kněží ho odstranili!"

"Ale dcero, co by z toho kněží měli, jaký zájem by sledovali odstraněním Tutmosise?"

"Ale je to přece tak, otče, vím to úplně přesně. Vzpomeň si jen na všechna skrytá vězení, která přece znáš, a nech je prohledat."

Faraon se zasmušile usmál: "Neznám skoro ani polovinu všech katakomb, mé dítě. Budoucímu faraonovi se ukáže jen tolik, co není považováno za nebezpečné. Ale pojď, musíme se vrátit, blíží se strašlivá bouře. Tak temné a výhružné mraky jsem dosud neviděl!"

A v noci se rozpoutala prudká bouře. Jedna bouře následovala za druhou, stále silněji a mocněji. Blesky se křižovaly a hrom přehlušoval náhlé temné dunění a chvění. Země se počala chvět. Tři krátké nárazy následovaly rychle za sebou. Pak se zdálo, že bouře pozbyla své síly.

V Thébách nešel té noci nikdo na lože. Ve všech domech lidé bděli a modlili se. Všechna srdce ustrašeně bila.

I faraon dosud bděl. Stál u okna  své komnaty a díval se ven na zuření živlů a bouře. Tu přistoupil k němu jeden z důvěrných sluhů.

"Právě došla zpráva, že blesk udeřil do chrámu Ammonova. Jedna část stojí v plamenech a strašlivá bouře znemožňuje jakékoliv hašení."

"Nechť je pečováno o to, aby okolní  budovy zůstaly uchráněny, aby škoda v Thébách nebyla příliš veliká. Chrám musíme nechat shořet," odpověděl vládce klidně.

V tom se prudce otevřely dveře a Tutmosis mladší vběhl bez dechu do komnaty.

"Faraone, milovaný, ušlechtilý vládce, chraň svůj život! Kněží tě chtějí usmrtit!"

"Tutmosisi, jak to vyhlížíš? Jsi snad  nemocen? Kde jsi byl tak dlouho?" zněla odpověď na Tutmosisovo varování.

"Pravěčný Bůh mně pomohl, budiž mu za to dík! Ale nyní se nejedná o mne, nýbrž o tebe, faraone, o tvůj život. Dbej, aby dnešní noci nepřišel nikdo do tvé blízkosti, jen tvoji nejvěrnější služebníci."

 "Bůh pomohl tobě, bude tedy ochraňovat i mne, mohu-li mu svým životem sloužit na zemi, Tutmosisi," řekl vážně Chu-en-Aton. "Kdopak by ještě dnes ke mně přišel?"

Ale zatím, co to ještě ani nevyslovil, vykřikl Tutmosis hrozivě:

"Faraone, střez se!"

Jeden z řídkých blesků ozářil náhle komnatu. V jeho plápolavém svitu bylo vidět zahalenou postavu stojící před Chu-en-Atonem a napřahující proti němu dýku. Dříve nežli faraón mohl učinit jakýkoliv pohyb, klesla ruka s vražednou zbraní bezmocně dolů a postava padla na kolena.

Výkřik sochaře přivolal služebnictvo. Přiběhli s pochodněmi a zbraněmi. Jakmile spatřili postavu klečící na zemi, vrhli se k ní. Strhali z ní zakuklení a roztrhali šátky,  kterými měla zahalenou hlavu. Objevil se smrtelně bledý obličej kněze Tutmosise. V okamžiku faraon  všechno prohlédl, nechtěl však připustit, aby vůdce kněží byl obžalován z úkladné vraždy.

"Dal jsem vám příkaz, ó služebníci?" tázal se klidně a důstojně. "Chrám Ammonův hoří a Tutmosis mě volal, mne, velekněze, abych se modlil s ostatními za záchranu svatyně. Vaše horlivost o moje blaho zavedla vás příliš daleko. Doufám, že vám Tutmosis promine, co vaše nevědomost zavinila."

"Jsem připraven a mohu jít s tebou, abychom viděli, je-li ještě možná nějaká záchrana."

"Nikoliv, zůstaň," splynulo tiše přes chvějící se rty kněze. "Není možno již nic zachránit."

Tutmosis se obrátil k odchodu.

"Tutmosisi, zůstaň ještě, abychom si mohli společně pohovořit o této okolnosti. Ty jsi ze všeho přestálého zděšení neschopen chůze, napij se nejprve posilujícího vína a osvěž se trochu."

Když služebníci přinesli občerstvení a vzdálili se, pokračoval Chu-en-Aton:

"Tutmosisi, co jsem ti udělal, že usiluješ o můj život?"

Avšak místo odpovědi se Tutmosis zakoktal:

"Kde ten se tady vzal?" ukazoval vztaženým prstem na svého synovce a pokračoval dále:

"A kdo jest onen, ten veliký, bílý, který tak svítí?"

Chu-en-Aton se otočil. Za ním stál jeho vůdce, světlý jako vždy.

"Posaď se, Tutmosisi. Nechceš-li mi dát odpověď na moje otázky, chci se alespoň pokusit osvětlit ti ty tvoje. Skutečně, jak sem přišel můj sochař, to já nevím, to musí vyprávět on sám."

"Byl jsem uvězněn v nejstrašnější kobce, již si jen lidský mozek mohl vymyslet," pokračoval hněvivě Tutmosis. "Muselo to být kdesi hluboko pod Nilem, poněvadž ve dne v noci bylo slyšet šumění vody. Voda stékala se zdí, které byly slizké a hnusné. Všude se točí havěť a hmyz kolem nohou člověka, který je tu odsouzen k pozvolnému umírání. A v této strašlivé díře panuje hluboká temnota. Jak musí být asi takovému člověku, který tam zahyne pro nějakou vinu! Vzdálen všeho světla, vzdálen jakékoliv pomoci!"

Tutmosis se ve vzpomínce na to otřásl. I faraona přeběhl mráz. Kněz schovával svůj bolestí stažený obličej do roušky, jíž měl zahalenu hlavu.

"Mně se vedlo lépe než tisícům jiných. Již když jsem byl odváděn, zpozoroval jsem, že můj vůdce mne doprovází. Lesk z něho vycházející mně ozářil stěny mého vězení a všechen dotěrný hmyz. Při tomto jasu mohl jsem také ponenáhlu najít cestu, kudy jsem byl  přiveden. Byla sice zavřená velikým kamenem, ale přesto jsem doufal, že jej budu moci uvolnit, obdržím-li tolik síly, která byla k této práci nutná.

"A v modlitbě se mi síly skutečně dostalo. Ještě jsem s kamenem nepohnul ani tak dalece, aby se mohla otevřít mezera široká asi jako prst, když se začala země chvět. Každý náraz mi při vytlačování kamene pomohl. Náhle při třetím záchvěvu těžký kámen vypadl a uvolnil mi nejen cestu, ale zabil i strážce, kteří zde seděli. Jakmile jsem byl volný, běžel jsem ihned sem. A ostatní, faraone, již víš."

Byly to rozličné pocity, které ovládaly tyto tři muže, pohroužené v mlčení. Zatímco faraón udiven děkoval Bohu za milostivou ochranu a kdy duše mladšího Tutmosise byla naplněna vroucím díkem, byl starší zmítán vnitřně sem a tam. Stud nabýval převahy, bezmocný stud, že všechny jeho temné plány přišly na světlo. Chtěl se vrhnout faraonovi  k nohám a prosit ho za odpuštění. Ale v tom šeptaly hlasy kolem něj:

"Nevzdávej se, nebuď měkký! Všechno, co říkají, je jen klam, byla to pouhá náhoda, že jinoch ušel smrti!"

A tu počal Chu-en-Aton zvolna hovořit:

"Knězi  Tutmosisi, slyšel jsi, co tento mladík vypravoval? Unikl z jednoho z vašich tajemných vězení, ze kterých se dosud žádný člověk nevrátil do života. Kdo myslíš, že mu pomáhal?"

 Zmučen pozvedl Tutmosis své oči: Tam, tam stála opět světlá postava, při jejímž spatření mu před krátkou chvílí zchromla jeho ruka, a opět jako předtím, aniž odpověděl, se tázal:

"Kdo jest onen jasný?"

"Vidíš ho, Tutmosisi?" opáčil Chu-en-Aton. "To mne těší, neboť mi to napovídá, že nejsi ještě tak úplně zatvrzelý a že jsi ještě neklesl tak hluboko do propasti, k níž tak nepředloženě spěješ! Kdo to jest? Je to dobrý duch, kterého mi Bůh poslal, abych nepostrádal moudrosti a ochrany."

"O kterém Bohu to mluvíš, faraone?"

"Jest  jenom jediný  Bůh, pravěčný,  který se  mi zjevil,  abych o něm zvěstoval na zemi!"

Faraon to řekl slavnostním tónem a  hluboký mír se rozprostřel po jeho obličeji. Kněz se jen díval a vzdychal.

"Tak je to přece pravda, že pohrdáš našimi bohy, že chceš sesadit Réa, který je pánem Egypta od dob, kdy se zjevil našim předchůdcům. Zaslepenče, chceš nás všechny zavést mámivou hrou? Dokud jsem věřil a spatřoval v tobě vyslance Réova, dotud mne zdržovala úcta. Ale čím jsou mi poslové tvého falešného Boha? A kdyby jich bylo desetkrát tolik, přesto musíš zemřít!"

Zatímco dosud mluvil, oběma muži nepozorován, uchopil opět dýku a vrhl se na faraona, který zdánlivě sám a nechráněn stál naproti němu.

Tu předstoupila před Chu-en-Atona světlá postava. Tutmosis vykřikl. Byl jako oslepen, zavrávoral a v pádu si vrazil vlastní zbraň hluboko do levého stehna, takže rudá krev vysoko vystříkla. Sochař spěchal k němu, ale když chtěl dýku vytáhnout z rány, zavrtěl hlavou.

"Zdá se mi, že je každá pomoc marná, je zasažena hlavní tepna. Zemře dříve, než nás Aton znovu pozdraví."

Přivolal sluhy, kteří, aniž by se mnoho vyptávali, vynesli zraněného kněze ven. Na rozkaz faraonův mu obstarali lékaře, ale jeho umění mu již nemohlo pomoci.

 

Již podruhé  během krátké doby ztratili kněží svého vůdce. Bylo pozoruhodné, že oba zemřeli v přítomnosti faraonově! To muselo být využito a použito proti Chu-en-Atonovi. Avšak ačkoliv se kněží  horlivě namáhali rozšířit mezi lidem pověsti všeho druhu, nebylo jim to nic platné. Egypťané příliš lpěli na svém faraonovi.

Stavba chrámu zdárně pokračovala. Již stály rozlehlé, okrouhlé sloupové síně, jejichž krásu Egypt dosud neviděl.

Mezi třemi vysokými sloupy pozvedal se oltář, takže dva sloupy stály jeden napravo, druhý nalevo a třetí uprostřed za stolem, ale v tak veliké vzdálenosti, že bylo možno oltář pohodlně obejít. Tyto sloupy byly nejkrásnější a byly Tutmosisem zvlášť umělecky vyzdobeny.

Bytosti v nadlidské velikosti v dlouhých oděvech a s křídly, které jim sahaly až k nohám, zdály se opírat o sloupy. Nad nimi byl do kamene vtesán kříž, který Nefertiti viděla ve snu. Byl to rovnoramenný kříž, za nímž se zdálo stát slunce. Jeho paprsky pronikaly mezi rameny a tvořily kolem kříže kruh. Tyto nejvnitřnější sloupy byly vytesány z bílého hladkého kamene.

Pak následovalo pět barevných umělecky pomalovaných sloupů, které byly postaveny tak, že stály symetricky se třemi prvními sloupy a tvořily celkovou harmonii, ponechávajíce přitom příchod k oltáři zpředu volný.

Obrazy na těchto sloupech představovaly Boží stvoření. Na prvním sloupu obklopen ozdobami všeho druhu stál Aton v zářivém lesku, na druhém poletovali ptáci ve vzduchu, zatímco dole stáli ibisi a jiní dlouhonozí vodní ptáci. Třetí sloup krášlilo vyobrazení rostlin: palmy a květiny, které na prosby princezniny byly zvlášť věrně zobrazeny.  Čtvrtý sloup byl oživen čtvernohým  zvířectvem a na pátém, posledním, byly uchovány obrazy vodního zvířectva všeho druhu, jako ryb a krokodýlů.

Odtud řadilo se v dalším odstupu sedm bílých sloupů, které vypadaly, jakoby to byly kmeny palem, jež měly nahoře široce rozevřené své listnaté koruny. Tyto listy se rozprostíraly již na stropě. Odstup sedmi sloupů k předcházejícím pěti byl dvakrát větší než první mezi třemi vnitřními sloupy a dalšími pěti.

Po kruhu sedmi sloupů následovala ještě další vzdálenost a pak celek uzavíral kruh dvanácti umělecky pomalovaných sloupů. Nic nebylo pevně vyzděno a přece chrám vzbuzoval dojem uzavřeného celku, poněvadž kolem vnějších sloupů byly zasazeny palmy.

S velikou námahou byl v půdě vykopán příkop pro rostliny. Tento poslední uzávěr byl vytvořen na prosby Nofretety. V Tutmosisovi našla přímluvce pro svou myšlenku, neboť faraón na začátku nechtěl ničeho slyšet o palmách. Jeho "vysněný" chrám stál volně a nebyl ohraničen zelení, a právě tak chtěl zbudovat i pozemský chrám Boží.

Ale potom se podrobil důvodům princezny, která mu dokazovala, že kdyby byl chrám ze všech stran volný, mohl by se do něho vetřít hmyz všeho druhu. Nyní se mu to líbilo a dal se přemluvit, aby vedle palem dal zasázet i pestrobarevné, popínavé rostliny, takže vonné, vzdušné loubí vinulo se od jedné koruny ke druhé.

Chu-en-Aton ani neočekával, že by nad sloupy mohla být sklenuta kopule. Zdálo se, že se každý sloup spojuje v oblouku s druhým a tam, kde se všechny oblouky sbíhaly v jeden střed, měl viset dolů velký kříž ze zlata, zdobený drahokamy.

Tento kříž směl však být vytvořen pouze mužem, který ctil pravěčného Boha jako Boha jediného. Nepovolaná ruka nesměla spolupomáhat na díle ke cti Boží. Tutmosis se zdráhal vytvořit kříž, poněvadž byl sochařem, nikoliv zlatníkem.

Již dlouho prosil Chu-en-Aton, aby mu Bůh sám poslal pracovníka pro tuto krásnou, drahocennou práci, ale dosud se nikdo nenašel.  Tu Nofreteta, jež z dítěte vykvetla v pannu, jednoho dne spěšně vešla do komnaty svého otce a radostně volala:

 "Otče, raduj se, neboť ten, kterého hledáš, přišel."

 A vyprávěla mu, že z daleké země přišli dva muži a přejí si mluvit s faraonem. Ona však ví, že jeden z nich má příkaz Nejvyššího vypracovat kříž.

 "Řekl ti to? Mluvila jsi s ním?" tázal se překvapeně otec, poněvadž princezna z ostychu nikdy s cizinci nemluvila.

 "Nemluvila jsem s ním dosud, ale vím to. Nějaký hlas mi to praví," zněla skromná odpověď Nofretety.

Tu přicházeli také již služebníci, ohlašujíce cizince, a královská dcera odešla.

Urození a důstojní byli oba muži, kteří nyní byli uvedeni před faraona. Dovedli se pohybovat s uctivým odstupem, otevřeně a zdvořile odpovídali na otázky faraonovy.

Bylo to skutečně tak, jak řekla princezna. Mladší z obou mužů jménem Amal ovládal umění zlatotepce i zdobení zlata drahokamy. Druhý, jménem Imal, byl jeho průvodcem a ochráncem.

 Přišli zdaleka. Museli překročit mnoho vrchů, až se po měsících dostali k širokému toku řeky, který sledovali.

"Bůh, Pán, který jest také tvým Bohem, faraone, nám poručil, abychom šli, až přijdeme na místo, kde jemu ke cti bude zbudován chrám. Tento chrám jsme spatřili ve snu a ihned jsme ho poznali, jakmile jsme k němu došli. Bůh mi přikázal, abych k ozdobě tohoto chrámu zhotovil ze zlata kříž pravě takový, jaký mi bude tvou dcerou popsán. Velikost kříže má být měřena tak, aby dosahovala od země až k srdci tvé dcery."

A Amal vytvořil kříž. Bylo to umělecké dílo, jaké dosud země nikdy neviděla. Na Boží příkaz zhotovil i zlaté slunce na oltář a dva sedmiramenné svícny tak, jak je sám v duchu viděl. Pak žádal, aby směl odcestovat.

Marně jej faraon prosil, aby zůstal až do zasvěcení chrámu, poněvadž si ho i jeho průvodce velmi oblíbil. Marně prosila i Nofreteta. Amal řekl uctivě, ale rozhodně:

"Moje úloha jest skončena, nechte nás odejít, čeká mne ještě mnoho jiné práce."

A za své dílo nevzal ani odměnu.

 "Směl jsem to vytvořit na Boží příkaz, mně to stačí a musí to stačit i tobě, faraone."

Jednoho jitra cizinci zmizeli. Odjeli tak nenápadně, jako nenápadně před dvěma roky přijeli. Chrám však po dvanáctileté dlouhé a úmorné píli i vděčné radosti byl dokončen.

A hle, všichni, kteří na něm pracovali, ti všichni se modlili k Atonovi, slunci, jakožto vnějšímu obrazu Věčného, jediného Boha.

Velká radost naplňovala srdce faraonovo a s ním jásala i Nofreteta. Druhé dvě dcery a jejich matka dívaly se však lhostejně na zázračné dílo a na jeho budovatele shlížely opovržlivě.

Den zasvěcení chrámu se blížil. Tu sdělila kněžna svému manželovi, že se rozhodla odjet se svými dvěma mladšími dcerami na několik měsíců do Babylonu. Nechtělo se jí zúčastnit se slavnosti, k níž ji srdce netáhlo. Neměla také v úmyslu pokazit si to s kněžími, kteří byli nepřáteli Chu-en-Atonovi. Ve své vlasti by byla toho ušetřena. Vrátí se opět, až pobouření nad chrámem zapadne opět do všednosti dnů.

Faraon ulehčeně vydechl, neboť to bylo vyřešení těžké otázky, kterou se již dlouho  zaměstnával a která mu kalila myšlenku na posvěcení chrámu. Strachoval se, že kněží použijí jeho manželku k tomu, aby ho nějakým způsobem nepřátelsky napadli. Bude-li ale kněžna vzdálena, tu bylo možno očekávat, že slavnost bude mít nerušený průběh.

Všechny přípravy byly učiněny pokud možno nenápadně. Nofreteta již dávno shromáždila kolem sebe stejně smýšlející mladé dívky různých stavů a vyprávěla jim o Atonovi. Naučila je vážným tanečním krokům. Pomáhala jim zhotovit si oděvy, jaké měly andělské bytosti na velkých sloupech: Dlouhá, splývavá  roucha, na ramenou zřasená a uprostřed přepásaná zlatým nebo stříbrným páskem. Zpod řasení vybíhaly však dlouhé rukávy dolů až k zápěstí.

Dívky byly hrdé na své slavnostní roucho, o němž se domýšlely, že je nejkrásnější, jaké kdy viděly. Byly prostovlasé. Na hlavě měly zlaté nebo stříbrné obloučky a nad nimi věnec z barevných květů. I to bylo něco úplně nového a neobyčejně se jim to líbilo. A nyní nadešel den zasvěcení. Zářivě se usmívalo slunce na modrém nebi. Jemný vánek mírnil veliký žár a pohyboval širokými listy palem chrámového háje.

Kolem tohoto háje vinula se nízká zeď s rozličnými branami, které všechny byly ozdobeny odznakem slunce. Až do začátku slavnosti zůstaly tyto brány uzavřeny. Účastníci měli vejít  ve spořádaném průvodu tak, jak to faraon určil.

K zasvěcení chrámu se dostavilo nespočetné množství lidu. Obdiv a zvědavost jsou  silným pohonem. Faraon to předvídal a moudře se podle toho řídil. Jeho služebníci a stráže pečovaly o to, aby se všichni shromáždili v naprostém pořádku a klidu. A podle obdržených  rozkazů seřadili lid do průvodu.

Konečně zazněly zvuky trub, oznamující otevření brány. Nyní by vznikla skoro tlačenice, neboť většinou každý chtěl být první, kdo vstoupí do chrámu. Především kněží. Zapomněli na  svou důstojnost a začali utíkat. Ale i to bylo předvídáno.

Z háje vystoupil zástup bíle oděných jinochů, jejichž hruď byla ozdobena odznakem slunce. Seřadili se v několika řadách, tvoříce tak počátek průvodu. Ostatní kráčeli vpravo a vlevo,  vedle čtyřstupů diváků a za zvuků slavnostně velebné hudby pohyboval se průvod zvolna ke chrámu.

Tam vykázali mladíci, k nimž se ještě přidružili ostatní, divákům jejich místa v  širokém nejzevnějším okruhu sloupoví a  sami zůstali stát u nich, abych se nepřihodilo nic rušivého. Ale nebylo se čeho obávat. Krása a zvláštnost chrámu zaujaly pohledy a myšlenky všech. Žádný  se neodvažoval šeptat s druhým, také kněží se nemohli vymanit z dojmu svatosti místa. Cítili zbožnost, kterou ve svých vlastních chrámech nikdy nepocítili.

Tu stál faraon u oltáře připraven ujmout se svého úřadu jako velekněz. Měl totéž  roucho jako mladíci, pouze záhyby byly zlatě vyšity a sluneční kotouč, která zářil na jeho prsou, byl z  ryzího zlata. Hlavu měl pokrytou jako všichni kněží vysokou čepicí z bílého plátna. Byla ozdobena odznakem faraona, jako vždy hadem, ale před hadem se leskl sluneční kotouč.

Venku za palmovým okruhem byli rozestaveni trubači a hudebníci. Hráli podle nového způsobu, podle jehož rytmu vešel do chrámu zástup mladíků s pozdviženýma rukama. Pak se postavili do kruhu pěti sloupů, zkřížili ruce na prsou a počali slavnostně zpívat:

 

Slunce, prazdroji života, zdravíme tebe,

věčný lesku věčného Boha!

Vznešeně pozvedáš se, ráno co ráno,

přinášeje nám zvěst o Bohu, našem Pánu.

Když se objevíš na východním nebi,

zajásá svět, který v temnotách odpočíval.

Jsi vznešené, povznesené v kráse,

jsi vítězné, poněvadž přemáháš noc.

Slunce, prazdroji života, zdravíme tebe,

odlesku světla věčnosti!

Klesáš-li na západním nebi dolů,

truchlí svět, naplněn jsa temnotou.

Spánek obestírá všechno,

všechno jako by zemřelo.

Mrtvým zdá se být dobré, světlé světlo.

Avšak zlo začíná se hýbat.

Přicházejí dravá zvířata,

jedovatí hadi i ošklivé myšlenky.

Stíny připravené v temnotách, aby škodily.

Slunce, voláme tebe! Vrať se nám zpět,

ty věčný lesku pravěčného Boha!

 

Slunce, zdravíme tebe. Zjevuješ se v nádheře,

bez hlesu klesají temnoty i noc.

Radostná obnova směje se ti v ústrety,

lidé i zvířata k tobě jásají,

stromy a květiny pozvedají své hlavy,

všichni ptáci pějí díky tobě.

Všechno, co žije, raduje se s tebou

všechno, co je chabé a nemocné, léčíš.

Slunce, zdravíme tebe, neboť i my žijeme

tvým paprskem, leskem Boha!

 

Slunce, děkujeme ti, neboť ty necháváš růsti to,

co Bůh, vládce, v milosti stvořil.

Ve tvém paprsku vzkvétá veškeré bytí,

ať je to zvíře nebo člověk.

 

Všechno se protahuje ve tvém teple,

všechno se koupá ve tvém světle,

slunce, děkujeme ti, že tvoje paprsky,

dávají požehnání i naší zemi!

 

Slunce: prosíme tebe:

nauč nás poznati Toho,

který stvořil tebe, jako nás.

Dej nám zvěst o našem vládci,

zjasni naše temná srdce.

Slunce, ty odlesku pravěčného Boha,

odlesku vznešenosti jeho trůnu.

 

Slunce, zdravíme tebe,

slunce, děkujeme ti,

slunce, prosíme tebe:

Ukaž nám Boha"!

 

Slavnostní úchvatné ticho zavládlo kolem, když hlasy jinochů umlkly. Poslední slova vyzněla jako jásavá, toužebná prosba. Nikdo se nemohl uzavřít jejímu kouzlu. A dříve než mohl zmizet hluboký dojem, ujal se Chu-en-Aton slova.

Byl na něho úchvatný pohled, Thébané nikdy neviděli, jak krásný je jejich vládce. Obklopovala ho důstojnost a vycházela z něho záře. Zlatý sluneční kotouč na jeho prsou jiskřil při každém sebemenším pohybu.

"Ano, Atone, prosíme tebe, ukaž nám Boha!" začal. „Dosti dlouho chodili jsme slepě světem, dosti dlouho jsme zapomínali hledat Boha, a proto jsme nalezli jen bohy. Bohy, kteří jsou pouze tvými služebníky."

Dříve nežli se užaslí kněží mohli odvážit odporovat, zněl sytý, jasný hlas od oltáře dále.

"Všichni jsou tvými služebníky. Dělali jsme to tak, jako ti ubozí národové za východními hranicemi Egypta: Přišel-li k nim bohatý Egypťan, tedy ho uctívali jako vládce, poněvadž se jim zdál být vznešeným. Nemohli si představit, že nad ním je ještě faraon, který vládne.

A právě tak, ó lide Egyptský, učinili jsme i my během tisíciletí, co tato země stojí. Vzhlíželi jsme vzhůru a nalezli jsme, co se nám zdálo být povzneseným nad nás lidi. A s tím jsme se spokojili. Dívat se ještě výš, ještě dále hledat, to se již nikdo z nás nenamáhal. Ale ode dneška bude tomu v naší říši jinak! Egypťané,slyšte, slyšte mne! Nade všemi bohy, které jsme až dosud uctívali, stojí náš vládce, náš Bůh! Bůh, jedině věčný, všemocný Bůh! Všechno, co je stvořeno, pochází od něj. Nadešel čas, abychom ho poznali a jemu sloužili!"

Několika málo slovy, zato však srozumitelnými, vyprávěl faraon naslouchajícímu lidu, jak nalezl Boha, jak se mu Bůh projevil a jak dostal příkaz, aby egyptskému národu přinesl zvěst o nejvyšším Bohu.

"Nechci vám brát vaše bohy," pokračoval. "Kdo se chce k nim modlit, kdo je chce uctívat, nechť tak činí až do té doby, kdy se i jemu oči otevrou, aby poznal vznešenost Boha!"

A dále mluvil o tom, jak on sám vládne svému národu podle Božího vedení.

Vy sami víte, jaká šťastná doba to byla pro naši zemi, že jste ničeho nepostrádali vzdor tomu, že Ré nás již nesmí ovládat."

Dav naslouchal jako očarován. Nikdo se nepohnul, ani kněží se neodvážili promluvit sebetišší slovo.

Ke konci vyprávěl faraon, že několik vznešených Thébanů jest připraveno vyučovat všechny ty, kteří chtějí slyšet o Bohu a kteří chtějí přijmout znamení slunce jako pečeť nové víry. Ode dneška bude on, velekněz Boží, po všechny dny vzývat Boha v chrámě Atonově. Jsou vítáni všichni, kdož jsou dobré vůle. Kdo však přijde, aby rušil slavnost, ten bude vyveden a nikdy víc nesmí do chrámu vkročit.."

Poslední slova Chu-en-Atonova dozněla, když tu kráčel kolem oltáře dlouhý průvod milostných, dívčích postav vedených Nofretetou. Sklonily se před slunečním kotoučem a tančíce své krásné taneční kroky, kladly na stůl květy.

To vše bylo tak prosté a přitom tak půvabné, že všechny rušivé myšlenky, které se snad při slovech Chu-en-Atonových probudily, zmlkly v úchvatném pohledu.

Slavnost skončila modlitbou k Bohu.

Tiše a důstojně opustili chrám příchozí, kteří přišli ze zvědavosti a pro podívanou. Mnozí z nich si něco mohli odnést s sebou, co jejich celému životu dalo novou náplň.

Ve večerním v chládku se faraon procházel s Nofretetou v palmovém háji, který obklopoval jeho nově zbudovaný palác v El-Amarně. Oči panny se láskyplně dívaly na každou květinku, která vyrůstala z půdy před krátkou dobou zpracované. Často odskočila od otce, aby tu a tam narovnala rostlinku nebo vytrhla nepěkný plevel, který se zde chtěl zakořenit.

S úsměvem sledoval otec její počínání. Věděl, že vzdor tomu je její duše úplně při Něm, který obě jejich duše naplňoval. Mluvili o průběhu slavnosti. Kněží se, přes očekávání, zachovali klidně. Pobožnost a zasvěcení nic nenarušilo.

Nofretetinému láskyplnému pohledu neušlo, že Chu-en-Aton, vzdor radostným slovům, byl sklíčen. A na její otázku odpověděl:

"Dítě, zdá se mi, jako by již nebylo co dělat. Chrám jest vystavěn a již také kolem něho stojí nové město El-Amarna, je mnohem krásnější, než jak se mi kdy snilo. Po dlouhá léta náležela moje usilovná práce těmto stavbám a tomu, co nám mají říci. Nyní jsou hotova a .....

Dcera ho živě přerušila:

"Neříkej, že máš před sebou nedostatek práce! Nyní teprve začíná opravdová práce! Kdo jiný než ty, otče, může mezi lid vnést vědění o Bohu? Ti nemnozí, jimž jsi to kdysi sdělil a kteří ti mohli jen pomáhat, musí přece nejprve sami zesílit v novém, co je naplnilo. Rozsel jsi, nyní bdi, aby setba správně vzešla, aby žádný škodlivý vliv a žádné býlí nezadusilo mladé rostlinky. - A jak si tuto práci představuješ?"

"Chci zřídit školy, v nichž má být vyučováno vědění o Bohu a každodenně chci mluvit v chrámu k lidem. Stačí to? Či se má stát ještě něco víc?"

"Bůh sám to ukáže. Jestliže tě až dosud vedl ve všem, co jsi vykonal, bude ti i nadále pomáhat, abys mu mohl správným způsobem sloužit."  A aby dala rozmluvě jiný směr, řekla princezna:

"Jak krásně zněla dnešní hymna slunci. Nemyslela jsem, že můj otec dovede také básnit. Nechceš nám dát ještě více takových zpěvů?"

"Doufám, ovšem dá-li je mně Bůh. Ale hleď, tu přichází Tumosis. Zdá se mně, že je to také jeden, který by rád pokračoval v práci."

Ó faraone, tys to uhodl!" volal umělec a přistoupli blíž. "Dej mi práci! Co jsi mi přikázal, jest již vykonáno. Dovol konečně, abych směl udělat tvůj obraz. Již tak často jsem tě o to prosil."

"Nechci, aby můj obraz byl zhotoven dříve, dokud Bůh není jediným Bohem našeho lidu. Ale udělej hlavičku Nofretety a tím mi způsobíš velikou radost."

Mužovu tvář zaplavila žhavá červeň.

"Děkuji ti faraone! Tímto příkazem jsi mi podal nejvyšší důkaz své přízně. Neznám nic milejšího, co bych mohl vytvořit."

S obdivem spočinuly jeho oči na ušlechtilých tvarech a stejnoměrných tazích princezny, která měla tak velikou podobnost s otcem. Hned následujícího dne bylo započato s prací a nezůstalo jen u této jediné hlavy. Opět a opět vytvářely zručné ruce umělcovy hlavu a postavu faraonovy dcery, až konečně přišla i doba, kdy sám směl zobrazit i Chu-en-Atona.

 

Od zasvěcení chrámu Atonova uplynulo pět let. Mnoho se v těchto letech přihodilo. Faraonovi se zdálo, když se zadíval na uplynulá léta, jakoby čas byl dvojnásobně tak dlouhý, ačkoliv v horlivé práci rychle ubíhal.

El-Amarna rozkvétala a stalo se z ní skvělé sídlo, jejímž středem byl v každém směru chrám slunce. Svatý háj, který je obklopoval, uzavíral také královský palác, v němž žil Chu-en-Aton s Nofretetou a se dvorem, z nichž každý jednotlivec byl vyznavačem Boha. To vytvářelo harmonii. Šťastný společný život, o čemž svědčila veselá mysl všech.

Nová víra vyšlehla z El-Amarny nad celým Egyptem jako plamen a zapálila srdce všech. Lid se dříve dobrovolně podřizoval nátlaku kněží, ale jejich duše tím nevědomě trpěly. Plni touhy se otevřeli novému učení.

Již dávno mělo každé město svůj chrám zasvěcený Atonovi, k jehož bohoslužbám se věřící hrnuli, zatímco chrámy bohů osaměly. A nyní se také ukázalo, co již kdysi Chu-en-Aton slyšel od svého otce, ale co nikdy nepovažoval za možné, že totiž mnozí z kněží Ammonových žíznili po pravdě a radostně ji přijali. Nechali si požehnat a vyžádali si, aby směli sloužit Bohu Atonovi.

Faraon splnil toto jejich přání, vycházelo-li z opravdového srdce. Většina kněžských míst v nových chrámech byla obsazována dřívějšími kněžími Ammonovými. Plnili radostně svoje povinnosti a vykonávali svůj úřad s vážností a důstojností. Stali se málomluvnými a zdálo se, jako by chtěli tímto způsobem odpykat dřívější nepravdy a šalbu.

Jinak tomu bylo s knězi Réovými. Ré je nepustil. Dívali se nenávistně na novou víru a na všechny, kteří si ji osvojili, zvláště však na faraona.

Temně a mrzutě chodili mezi věřícím, radostným obyvatelstvem a vzpomínali na temné doby pověry. Škodili, kde jen mohli. Těch několik svých stoupenců štvali ke zjevnému i skrytému nepřátelství proti nařízením faraonovým a snažili se rušit bohoslužby. Pomluvy a falešné pověsti byly na denním pořádku. Zkrátka, snažili se rozšířit, že Chu-en-Aton žije s Nofretetou v manželství. Lid pobouřeně a s výsměchem odmítal takové nesmyslné obviňování. Byli to jen nemnozí, u nichž podobné zlé tvrzení nalezlo ohlasu, a tito nemnozí neodvažovali se je dále opakovat. Příliš vznešeně a čistě stáli oba podezřívaní před očima všech.

Ale v královském paláci v Thébách, kde žila kněžna Nofre se svými mladšími dcerami, nalezlo všechno, co kněží řekli, otevřené ucho. Nenávist proti Chu-en-Atonovi naplňovala palácové prostory. Byla denně znovu rozdmýchávána a bylo přemýšleno o prostředcích, jak by se mohla uplatnit.

Po slavnosti zasvěcení chrámu před pěti lety nechtěla se kněžna již vrátit ke svému manželovi. Život po jeho boku se jí zdál být příliš jednotvárný, poněvadž on myslel jen na Boha a na stavbu chrámu, na náboženství a blaho národa. Kněžna jej nemilovala, ale naskytla-li se příležitost, aby ho mohla trápit, shledávala to zábavným. Chu-en-Aton jí vycházel vstříc stejně radostně a splňoval každé její přání.

V Babylónii, kde byla hostem, naskytla se jí změna. Jí na počest byly uspořádány mnohé krásné slavnosti. Hodnostáři závodili o její přízeň a nápadníci se ucházeli o její dceru. Když projevila svému bratrovi, který byl vladařem v Babylónii, svůj úmysl zůstat u něho navždy a kdyby s tím nesouhlasil, vzdálit se přesto z Egypta, narazila na prudký odpor.

Babyloňan neměl vůbec v úmyslu rozejít se kvůli Nofretě se svým švagrem. Žena patří ke svému muži. Kněžna se musela vrátit, ba ani obě princezny nepodržel pobouřený kníže u sebe.

Po návratu sdělila kněžna svému choti, že není jejím úmyslem bydlet v El-Amarně. Byla připravena, že narazí na odpor, hněv, každopádně však na rozkaz neprodleně přesídlit.

Nic z toho se však nestalo. Chu-en-Aton řekl lhostejně, že tímto přáním předešla jen jeho úmysl. Poněvadž vydal zákon, že v El-Amarně smí bydlet pouze věřící v Boha, rozumí se tedy samo sebou, že jak kněžna, tak i její dcery musí zůstat v Thébách, dokud nenajdou cestu k pravé víře.

"Théby a El-Amarna leží tak blízko u sebe, že naše styky mohou být stále vedeny tak, jako dosud," smál se faraón, "budu přicházet každý den, abych se přeptal na tvoje přání a jak se vám daří. I Nofrteta navštíví matku tak často, jak jen ti to bude příjemné."

Denně trávil faraón určitý čas v paláci v Thébách, kde jej přijali ti z jeho rádců a kněží, kteří byli dosud Ammonovými sluhy nebo stoupenci Réovými. Zprvu se snažil působit aspoň na své dcery, ale když se setkal u nich s lhostejností, ba skoro i s výsměchem, který nebyl namířen jen na něho, nýbrž i proti Bohu, umlkl.

A tu jednoho dne požádala jej kněžna o důležitou rozmluvu. Jakýsi urozený Babyloňan se ucházel o ruku nejmladší dcery.

"On jest z prastarého pokolení a je hoden stát se jednou tvým nástupcem a faraonem v Egyptě," řekla důrazně.

Chu-en-Aton nějakou chvíli mlčel a potom odpověděl:

"Považuješ-li ho za hodna naší dcery, věříš-li, že tento sňatek může být šťastnější než náš - nikoliv - nebuď prchlivá, my oba víme, že v našem svazku nebylo již od začátku štěstí - jestliže myslíš, že o naše dítě by bylo u něho dobře postaráno, tedy mi bude vítaným zetěm. Ale jako následník nikdy! Jenom opravdový věřící v Boha může být faraonem v Egyptě!"

Dlouho neslyšel faraón o těchto plánech a ve své práci na to úplně zapomněl, neboť práce bylo dost a vyžadovala plně jeho duše a rozumu. Častokrát pokyvovala Nofreteta hlavou, když naříkal, že nemůže splnit ani část toho, co by mělo být vlastně vykonáno.

"A kdopak se strachoval, že z nedostatku práce musí zemřít dlouhou chvílí?"

Láskyplně pohlédl faraón na dceru, která byla slunečním paprskem jeho domu i jeho života. Vždy znovu a znovu vystupovalo v něm nejtajnější přání, jeho nejmilejší plán: provdat Nofretetu za urozeného muže, kterého by si mohl vychovat na svého nástupce.

Věděl, že sochař Tutmosis miloval jeho krásné dítě čistou, nenáročnou láskou. Ale - umělec nemohl být faraonem! A poněvadž nevěděl, zda Nofreteta opětuje tuto lásku, ba zdali o ní vůbec ví, odsunul myšlenky na Tutmosise daleko od sebe.

Ale jeho snaha po nalezení vhodného manžela byla až dosud bezúspěšná. V tichých hodinách uvažoval, zdali by bylo možno zvolit Nofretetu za svého nástupce.

 

Faraon stál v chrámu Réově. Těžce a dusivě doléhal těžký vzduch na jeho smysly. Jako dech smrti vanulo to z prostorné síně. Vnímal tajuplný šepot a vlnění kolem dokola. Snažil se násilím ovládnout, ale nedařilo se mu to. Chtěl tedy alespoň přinejmenším skončit co nejdříve s tím, co ho sem přivedlo. Obrátil se na nejvyššího z kněží:

"Co to je, co mi chcete ukázat?" tázal se trochu netrpělivě a odstoupil zcela nevědomě stranou.

"Faraon jest již cizincem v chrámě Réově, ochránce Egypta," odvětil kněz a lehký úsměšek pohrával kolem jeho rtů. "Ví, že mu chceme ukázat novou sochu Réovu, a jde opačným směrem!"

Chu-en-Aton chtěl vybuchnout, ale násilím se přemohl: chrám byl kněžím a části jeho národa posvátným, chtěl jej proto ctít a nechtěl sem vnášet rozkoly v mínění, ovšem pokud to šlo zamezit. Ale zdálo se to být nemožné, poněvadž kněz začal již znovu:

"I když faraón necítí již ničeho pro Réa, i když nevděčně zapomněl na všechnu jeho dobrotu, kterou Ré po staletí prokazoval jeho národu, jestliže se nevěrně od něho odvrátil, nechť aspoň vidí, jak my ctíme Réa. Přijde čas, kdy Ré se stane opět vládcem Egypta. A není to již daleko. Pak opět bude vládnout opravdová moudrost. Odstrčení bohové se opět navrátí a země i národ rozkvetou ..... "

A stále důrazněji a hlasitěji zaznívala knězova slova a zdálo se, jako by se chtěl prorocky dívat na budoucnost. Ale na faraona obsah jeho řeči neučinil žádného dojmu. Znal umění kněží příliš dobře a dovedl rozeznat pravé od nepravého. Nepřerušoval však mluvčího, nechť řekne, co jej tlačí, později se mu dostane odpovědi!

A tak za hovoru došli až k oltáři, na němž byla vystavena zářící a třpytící se socha Réova. Znázorňovala boha tak, jak si ho kněží představovali, sedícího na nádherném stolci a držícího v ruce žezlo. Socha zhotovená ze zlata byla krásná. Chu-en-Aton přistoupil blíže, aby se mohl podrobněji podívat na jednotlivosti a prohlédnout si je.

"Podívej se, také on drží kříž života, o němž se ty domníváš, že jest vyhrazen pouze novému Bohu," řekl kněz ukazuje na ruku boha, spočívající na stolci. Skutečně, tato ruka držela malinký křížek.

"To nesmí být!" vykřikl pobouřeně Chu-en-Aton. "Toto znamení jest neodlučně spjato s jediným Bohem. Jen ten, kdo v něj věří, kdo mu slouží, smí si zasloužit toto znamení!"

"Ré si ho sám vyžádal," zněla odpověď. "Nebudeme mu ho brát. Zkus to ty, zdali mu ho můžeš vyrvat!"

Faraon se již skláněl, aby vztáhl ruku po kříži, když v tom byl jako neviditelnou rukou uchopen, stržen kus zpět a smýknut do pozadí chrámu. V tutéž dobu to zadunělo a zahřmělo, jako by se kamenné masy řítily.

Chu-en-Aton byl jako omámen. Smysly ho na okamžik opustily. Když se opět mohl rozhlédnout kolem sebe, naskytl se mu obraz příšerného zpustošení. Spadla část střechy a právě na to místo, kde před chvílí stál. Z trosek bylo slyšet sténání.

Zvenčí přiběhli sluhové a kněží vylekáni rámusem. Užasle se dívali na hromadu trosek ležících na místě, kde stál oltář.

Na rozkaz faraónův byly trosky ihned odklizeny a bylo pátráno, zda je možno poskytnout pomoc těm, jež byli pod nimi pohřbeni. Bylo jich daleko více, než Chu-en-Aton považoval za možné, poněvadž se domníval, že jest s knězem sám! Skoro dvacet kněží leželo pod troskami jako mrtvoly. Jen několik málo bylo těžce raněných, mezi nimi také nejvyšší kněz, na něhož padla zlatá socha Réova. Její krása byla ta tam. Byla dutá a neodolala padajícím kamenům.

Pln milosrdenství obrátil se faraón ke zraněným kněžím a sám přiložil ruku k dílu, aby jim ulehčil do té doby, než budou moci být odneseni z tohoto místa hrůzy. Teprve potom, když bylo o ně dobře postaráno, když všichni odpočívali na měkkých ložích, vrátil se Chu-en-Aton do El-Amarny, kam zatím pronikla zvěst o strašlivé události v chrámě.

Nofreteta jej přijala s úzkostnou péčí. Nemohla ani uvěřit, že se skutečně nic nestalo. Znovu a znovu ji musel ujišťovat, že je úplně nezraněn. Pak chtěla vědět, jak se neštěstí přihodilo.

To bylo více, než mohl faraón zodpovědět, poněvadž on sám nevěděl, jak se to všechno stalo. Zřícení a záchrana následovaly příliš rychle za sebou. Teprve z vyprávění mu bylo zřejmé, že se jednalo o dobře promyšlený útok na jeho život. Proto to proroctví kněze a ta výzva s křížem v ruce Réově. Byl vlákán do pasti, ale nebyly to lidské ruce, které ho osvobodily.

Večer dostalo se Chu-en-Atonovi potvrzení jeho dohadů. Umírající kněz přál si s ním mluvit. Chtěl učinit doznání. Faraon jej nalezl uprostřed několika nezraněných kněží Réových.

"Nechte je zde," pravil umírající, když chtěli kněze vykázat, aby mohl být faraón s ním o samotě a mohl vyslechnout, co mu Ech-Ammon měl sdělit. "Nechte je zde! Nechť všichni slyší, jak těžce jsme zhřešili. Můj pozemský je mi jen krátce vyměřen a nemohu již promluvit mnoho slov.

Šlechetný faraóne, slyš: jednalo se o tvůj život. Na příkaz Réův chtěli jsme jej učinit pánem Egypta a k tomu musel jsi ty učinit místo. Tajně v noci jsme uvolnili část střechy tak, že kameny se musely zřítit, jakmile nahoře umístění a ukrytí kněží na moje znamení je uvedli do pohybu. V tom okamžiku, kdy by ses pokusil dotknout kříže, stál jsi na místě, na němž tě ohrožovala smrt.

Ano, zcela určitě, ale stalo se jinak. Snad jsme uvolnili příliš mnoho kamení, byly by stačily jen některé. Nyní víš faraone, jakými jsme zrádci, my, kteří jsme ti měli sloužit. Ale budiž milostiv a odpusť mi dříve, než odtud odejdu. Jako znamení, že jsi mi odpustil, řekni mi, kdo tě zachránil!"

Hluboce pohnut ujistil Chu-en-Aton Ech-Ammona svým odpuštěním a řekl mu věrně podle pravdy, jak byl neviditelnou rukou stržen nazpět.

A tu se umírající kněz vztyčil a zvolal:

"Tedy jsem dobře viděl! V okamžiku, kdy jsem dal znamení těm nahoře, stála vedle tebe svítící postava. Podívejte se, nyní stojí opět za faraonem. Je to nadpozemská postava. Faraone, tvůj Bůh jest veliký. Věřím, že on jest jedině pravý, věřím v Něho!"

A umírající klesl u vytržení nazpět a skonal.

Když faraón následujícího dne shromáždil kněze, aby vyslechl, co mají ještě připojit k událostem, předstoupil narychlo zvolený mluvčí před vladaře a sdělil mu, že všichni zde přítomní se shodli na tom, že přijmou nové učení. Dojmy posledních dnů byly příliš silné a pravdivé. Nyní viděli, že Ré není bohem. Jeho socha jest zničena. Chrám leží v troskách. I jeho víra zmizela. Těch několik málo kněží, kteří mu chtěli zůstat věrni, za časného jitra již opustilo zemi.

A tím padly i poslední překážky. Chuen-Aton dal po vší zemi uzavřít chrámy bohů a dal lid vyučovat ve víře v Boha. Kdo chce holdovat bohům, nechť tak činí v tichosti. Modloslužby se již nekonaly a nebylo také kněží. Kdo po nich toužil, musel jít za hrstkou kněží a vystěhovat se jako oni. Všude v zemi byly stavěny chrámy Nejvyššího, jedině v Thébách nenechal Chu-en-Aton zřídit žádný, poněvadž Théby klesly příliš hluboko pod vládu Réovu.

Národ Egypťanů rozkvétal v nové víře, jež mu dala vnitřní svobodu a bohaté štěstí. Nenuceny chodily zástupy lidí do chrámu, slavnosti a bohoslužby byly tak krásné a plné světla, že každý po nich toužil. Radost a štěstí naplňovaly také faraona, který se viděl téměř u cíle svých přání a svého úkolu.

Že kněžna a její dcery se skoro křečovitě upnuly na starou modloslužbu a tím se vnitřně víc a více od něho a od Nofretety vzdalovaly, ho neznepokojovalo. Již dávno se vzdal toho, aby jim sděloval něco z toho, co jeho činilo šťastným a požehnaným. Uplynulo třeba mnoho dní, aniž by zatoužil vkročit do Théb.

Poněvadž všichni jeho ministři a rádcové věřili v jednoho Boha, měli všichni přístup do jeho paláce v El-Amarně. A nutnost přehojné práce dovolila mu zapomenout, že Nofre a dcery vedou zasmušilý, jednotvárný život. To se mělo nyní změnit.

Z Babylonské říše přišlo ke dvoru faraonovu poselství, aby si vyprosilo pomoc proti pohraničním nepokojným arabským kmenům. Vůdcem poselstva byl onen urozený Babyloňan, který žádal o ruku nejmladší princezny Semarny. Kněžna Nofre ho přijala plna radosti. I když se svému bratru vnitřně odcizila, přece ve svém osamocení, které si sama zavinila, radovala se z každé zvěsti, která od něj k ní pronikla.

Tut-ench-Ammon byl ještě mladý, statný muž, který dovedl s prospěchem využít příležitosti, jež se mu naskytla. Jeho ctižádost toužila po vznešeném cíli. Stát se zetěm faraonovým a později vládcem spořádané, bohaté země, to bylo dosti lákavé, aby mohl přinést i nějakou oběť.

Že bude nutno přinést oběť, bylo mu velmi brzy jasné. S údivem díval se na nový život, který v Thébách, ba v celém Egyptě zavládl a rozkvétal. Zdálo se mu to být nepochopitelné, že celý národ se mohl v poměrně krátké době od základu změnit.

A ještě s větším úžasem zpozoroval, že tato změna víry a života nebyla pouze chytrým tahem moudrého faraona, nýbrž jeho nejvlastnějším přesvědčením. Kdo se takto zplna zasadil o nového Boha, nebude také trpět, aby se jinověrec dostal k vládě.

V těchto úvahách byl také posílen kněžnou Nofré, která podporovala jeho ucházení se o Semarnu. Sdělila mu také všechno, co jí faraón řekl.

"Chceš-li žít se Semarnou v Babylónii, dosáhneš nejsnáze svolení faraonovo. Vím však, že tvoje snaha jde dále," řekla. "Můj manžel však nikdy nestrpí, abys bydlel v Egyptě. Jedině tehdy, zřekneš-li se bohů a budeš vzývat Atona."

"Bohové znamenají pro mne právě tak málo jako Aton. Budu-li se modlit k němu, nebo budu-li uctívat Réa, či budu-li přinášet oběť našim bohům, je mi úplně lhostejné. Myslíš-li kněžno, že by mně to mohlo prospět, projevím brzy přání, abych byl poučen o novém učení."

"Chápu tě sice velmi dobře, Tut-ench-Ammone," pokračovala kněžna, „a přece ti nerozumím. Což ti připadá tak lehké zaměnit svoji víru? Podívej se, že jsem odloučena od manžela a dcery jen proto, poněvadž se nemohu srovnat s tím, abych vzývala Atona, vzdor tomu, že mi ani naši bohové, ani egyptští nejsou nijakým způsobem posvátní."

Hluboce zamyšlen opustil Babyloňan kněžnu. Změna víry nepřipadala mu těžkou. Může-li si za tuto cenu koupit ruku princezny, ale - jen zdali zůstane při tom? Jinak by bylo všechno zbytečné! Semarna byla pouze prostředkem k dosažení účelu. Může-li její rukou získat egyptský trůn, tedy se chce ucházet o tuto ruku, ale princeznu bez vlády? Nikoliv a znovu ne!

Brzy nato prosil Chu-en-Atona, aby směl být účasten slavnosti v chrámě Atonově. Při této příležitosti uviděl poprvé Nofretetu.. Všechno, co v něm bylo schopno ještě ušlechtilého cítění, cítilo se k ní silou přitahováno.

Hluboce dotčen opustil chrám a odebral se k faraonovi. Tento přičítal pohnutí, které mu neušlo, dojmu, jejž na něj učinila bohoslužba. Rád svolil k tomu, aby se Babyloňan dal poučit o novém učení, ba slíbil mu, že část tohoto vyučování převezme sám. Host se s díky rozloučil.

"V Tut-ench-Ammonovi jsem se notně zmýlil," řekl Chu-en-Aton později ke své dceři. Tentokrát byl můj první dojem falešný. Až doposud jsem se mohl na něj vždy spolehnout."

"Otče, mně se cizinec nelíbí!" odpověděla Nofreteta téměř prudce. "Podívej se mu přece do očí. Jsou falešné a neklidné. Obchází mne hrůza z jeho pohledu, kterým mne přímo pohlcoval."

Chu-en-Aton se zalekl. Ono nepříjemné, které zpočátku cítil vůči cizinci, snažilo se opět dostat do popředí, ale radost nad jeho změnou myšlení nabyla vrchu.

"Dceruško moje, měj s ním trpělivost," odpověděl Chu-en-Aton, "dojmy, které jeho duše přijímá, jsou ještě příliš nové. Nedovede se ještě ovládat."

"Nedovede se ovládat?" zvolala Nofreteta bolestně překvapená. Bylo to poprvé, kdy si s otcem nerozuměla, kdy byla jiného smýšlení než on. "Nedovede se ovládat! Jest vůbec nějaký člověk, který by se dovedl lépe ovládat než on? Každé z jeho slov je pečlivě voleno, aby učinilo patřičný dojem. Každý z jeho pohybů je vypočítán."

Faraon ještě nikdy své dítko takto neviděl. Co se v ní děje? Něco zkalilo mír její duše. Chtěl pečovat o to, aby tato porucha beze škody zmizela. Ale zpočátku neměl téměř ani příležitost, aby princeznu pozoroval. Vždycky, kdykoliv Tut-ench-Ammon přijel do El-Amarny, ustoupila do pozadí a to se stalo denní zvyklostí. Nemohla překonat mrazení, ačkoliv se kvůli otci o to velmi namáhala. Ale právě naopak, ještě se to stupňovalo.

Ale faraón si zvykl na cizince. Nalezl v něm chytrého posluchače, který vyslechl všechny jeho plány, horlivého, nadšeného obdivovatele všeho, co vytvořil, muže, který nikdy nevnucoval své rady, nýbrž který skromně vyčkával, až byl otázán. Nepozorovaně vyrostlo v Chu-en-Atonovi přání, aby si z tohoto vznešeného muže vychoval nástupce.

Jednoho dne požádat Tut-ench-Ammon s veškerou obřadností o ruku Semarny. Faraon pozvedl oči.

"Vím o tvém přání, cizinče," řekl pomalu, "ale myslím, že jsi nabyl přesvědčení, že se jí musíš zříci."

Mocný úlek proběhl žadatelem. Měl být jeho tak dobře promyšlený plán zmařen?

"Shledal mne faraón nehodným a zdráhá se proto dát mi svou dceru?“ tázal se poníženě.

"Jak si můžeš něco takového myslet?" vpadl rychle Chu-en-Aton. "Právě proto, že se domnívám znát tvou hodnotu, nemohu souhlasit s tvým spojením se Semarnou. Ona nevěří v Atona, nevěří vůbec v Boha."

"A přece mně slíbila, že se nechá poučit o Bohu," oznamoval radostně Tut-ench-Ammon. "Miluje mne, chce překážku, kterou i já vidím ve víře v Boha, překonat. Nespojím se s ní dříve, dokud nebudeš moci sám, ó faraone, ve chrámu Atonově požehnat našemu svazku.

To byla neočekávaná, ale radostná zpráva pro vládce, který okamžitě souhlasil, aby princezna byla vyučována o novém učení. Nejruději by byl viděl, kdyby se byla Nofreteta podjala tohoto úkolu, ale princezna se zdráhala.

"Ode mne nepřijme Semarna ničeho," mínila, "musí to být někdo jiný, kdo je cizí pro ni, aby ji mohl vyučovat."

Byla to dosud tatáž dcera, která mu až dodnes vyčetla každé přání z očí a která se nyní tak důsledně vyhýbala všemu, co bylo v jakémkoliv vztahu k Tut-ench-Ammonovi? Je jí snad líto, že se její sestra provdá dříve než ona a že snad pravděpodobně předá Babyloňanu právo následnictví? Je snad Nofreteta nepřející?

A znovu hloubal faraón nad tím, až se pomalu začal na dceru hněvat, poněvadž její zdrženlivost mu kazila radost, již pociťoval ze styku se svým budoucím zetěm.

Dříve nežli započalo vyučování Semarny u choti jednoho ministra, navštívila Amenóma svého otce. Prosila, aby směla být vyučována současně se svou sestrou a vládce radostně přivolil. Nabídl oběma dcerám po dobu jejich vyučování obydlí v paláci v El-Amarně obydlí. Amenóma šla radostně a přimkla se důvěřivě k Nofretetě. Semarna se však vrátila zpět k matce a po krátké době žádala, aby žena, která ji vyučovala, přišla za ní do Théb.

Chu-en-Aton poznal ve všem, co jeho nejmladší dcera činila, nepřátelský vliv kněžnin. To byly hořké kapky do jeho poháru radostí a on chtěl se ještě pokusit přemluvit kněžnu Nofre.

Tutmosis dokončil zvlášť pěkně provedenou tabuli, na níž byl zobrazen s Nofretetou. Tento obraz dal donést do Théb, aby jej daroval své choti.

Přijala ho odmítavě a její pohled spočíval chladně a bez zájmu na obraze.

"Nechceš raději pověsit tyto postavy v novém chrámě?" tázala se popuzeně. "U nás nebylo dosud zvykem, aby se faraón nechával zobrazit s jinou ženou, kromě své manželky."

"Manžel a dcera, kteří ti musí být tak často vzdáleni, chtějí být na obraze u tebe," odvětil vlídně Chu-en-Aton.

"Zvykla jsem si již na samotu. A obraz ji nemůže rozptýlit. Jen si jej vezmi zase zpět."

Faraon, který přišel, aby uzavřel mír s Nofre, se obával ukončení této rozmluvy. Chtěl kněžnu upokojit za každou cenu.

"Nechceš snad jít také do El-Amarny?" tázal se skoro proti své vůli.

Ještě ani tato slova nevyslovil, když se silně ulekl. Kam až ho zavedla jeho mírumilovnost! Jestliže Nofre svolí, překročil sám zákon, který dal, že v El-Amarně nesmí bydlet nikdo, kdo věří v bohy!

Ale Nofre nesvolila. Výsměšně se usmívajíc odmítla jeho návrh.

"Myslíš, že je na světě něco, co mě mohlo naučit uctívat Atona? Nejsem zamilovaná jako dcery, které pro svoji lásku přinesou ještě i jinou oběť."

Faraon se zalekl. Obával se, že u Semarny je to z podstatné části touha po spojení s Tut-ench-Ammonem, které ji pohání ke změně víry, ale Amenóma přišla z nejčistších pohnutek.

"Ty blázne, ty tomu věříš?" vysmívala se Nofre. "Již nejbližší dny tě lépe poučí o něčem jiném. Amenóma je zamilovaná a obává se, že její vyvolený nenalezne milost před tvýma očima, poněvadž se nemůže pochlubit vysokým rodem. Proto se snaží již dříve, aby si tě příznivě naklonila. Mně se zdá, že se jí to již podařilo. Amenophisi, věř mi (kněžna vždy opomíjela oslovovat svého chotě jeho novým jménem), tak jako obě naše dívky budou mít také i sta jiných své důvody, aby přestoupili k nové víře. S vírou, uctíváním, nebo takovými podobnými pocity nemá to vůbec nic společného. Jdeš slepě životem, necháváš se podvádět od každého, kdo kroutí očima a vyslovuje jméno nového Boha. Jsi blázen!"

Faraon rozechvěně poslouchal. Svět krásy a čistoty zdál se rozpadat v trosky. Když smuten pozvedl hlavu, byl sám. Kněžna vítězoslavně opustila komnatu.

Pevně rozhodnut vrátil se do El-Amarny a nyní to byla přece opět Nofreteta u níž hledal ulehčení a útěchu. Pokojně mu naslouchala a klidně začala hovořit:

"Matka přehání, poněvadž ti nepřeje radost, která činí tvůj život světlým. Mezi tisíci tvými Egypťany mohou být sice také někteří, kteří změnili svou víru kvůli prospěchu, ale všichni ostatní tak učinili z vnitřního popudu a žijí podle toho. Vzpomeň si na kněze, na své ministry, na mládež, která tak radostně slouží v chrámě. Nenech se rozesmutnit nesprávnými výpověďmi."

"A tvoje sestry?" tázal se Chu-en-Aton již zpola uklidněn.

"Semarna přijímá novou víru pouze kvůli sňatku, to bylo již od počátku mé přesvědčení. Miluje Tut-ench-Ammona, ale ještě mnohem důležitější jest pro ni, aby se stala kněžnou a vládkyní Egypta. Věř mi, otče, také u Tut-ench-Ammona to není nic jiného. Jeho ctižádost ho žene ku změně víry, nic jiného! Otče, nedůvěřuj tomuto vypočítavému muži, které se vplížil do tvé důvěry, prosím tě o to!"

Nofreteta zvolala to prosebně a žadonivě, ale přece ji faraón nechtěl slyšet.

"A jak to vypadá s Amenómou, co říkáš o té?" tázal se místo odpovědi.

"I u ní byla zpočátku vzpruhou jen láska, ale" - Nofretetiny oči zazářily - "čím lépe poznávala Boha, tím více se otevírala její duše. Chce si nechat požehnat jako opravdu věřící."

"Víš, koho miluje?"

"Tvého komořího Šakeréa. Ráno chce s tebou mluvit, dodala jsem mu odvahy. Není-liž pravda, neškodí to, že není urozené krve?" tázala se přítulně. "Jest to věrný a tobě naprosto oddaný muž."

"Jestliže jej Anemóna opravdu miluje a je-li příčinou, že tato moje druhá dcera se přiklonila k jedinému Bohu, budiž mi vítán!"

Tut-ench-Ammon se dal ohlásit a Nofreteta opustila komnatu. Ve své dětsky čisté víře vroucně prosila Boha, aby otci otevřel oči, dokud nebude pozdě.

 

A opět se blížil den, v němž se mělo konat požehnání v chrámě. Tentokrát měly být mezi ostatními, kteří prosili o požehnání, i obě princezny a Tut-ench-Ammon.

Semarna s naprostou samozřejmostí očekávala, že kvůli ní bude uspořádána zvláštní slavnost, a protože to nešlo, jelikož tyto slavnosti směly být konány pouze ve dnech měsíčního úplňku, tedy měla jako obyčejný lid  čekat několik neděl. Ale faraón byl neúprosný.

"Před Bohem jsou si všichni lidé rovni. Klečíš-li před stupni oltáře jako pokorně prosící, tedy jsi pouze člověkem, o nic lepším než všichni ostatní. Kdo ví, zda víra některé prosté ženy z lidu není opravdovější a hlubší než tvoje."

A při tom zůstalo. Semarna plakala a vzdorovala, ale nepomohlo jí to. Prosila svého snoubence, aby přemluvil otce. Ale on jen pokrčil rameny.

"I mně se to zdá být nevhodné, aby budoucí faraón měl skládat vyznání víry v přítomnosti lidí z předměstí. Ale nedá se to měnit. Budeme-li se zdráhat, ohrozíme tím svou budoucnost. Buď jen klidná a čekej. Přijde čas, kdy nám nikdo a nic nebude poroučet."

Ale v jednom princezna prosadila přece svou vůli. Bylo zvykem, že při žehnání změnila se i jména, jakožto zevní znamení toho, že s novou vírou povstal i nový člověk.

Především bylo přísně dbáno toho, aby ze všech dosavadních jmen byly odstraněny hlásky "Ammon".

Tut-ench-Ammon měl být na své vlastní přání přejmenován v Tut-ench-Aton.

Anemóna prosila otce, aby její jméno určil sám. Zvolil jí jméno Merit-Aton a ona byla spokojena. Pro Semarnu určil otec jméno Maket-Aton. Ale ona se bránila proti tomu ze všech sil.

Snad ani sama nevěděla, proč jí toto jméno bylo proti mysli, snad ji jen cosi hnalo, aby po své porážce také jednou prosadila svou vůli. Vyžadovala, aby se budoucně jmenovala Anches-en-Atona a otec s úsměvem přivolil.

On sám měl již v úmyslu opět změnit své jméno a nyní se k tomu naskytla příležitost, aby ji provedl. On nynějška se chtěl jmenovat Ech-en-Aton (Aton se raduje). Byl by rád viděl, aby se také Nofreteta odhodlala ke změně jména, ale ona mu vysvětlila, že si nedovede pomyslet milejšího jména nežli ono, kterým byla otcem od svého dětství až podnes volána.

Průběh slavnosti ve velkém chrámě plynul bez rušení. Jak nebylo možno ani jinak očekávat, kněžna Nofre se držela zpátky, zato však požadovala, aby se svatební veselí Semarny konalo u ní v paláci v Thébách. Požehnání dvojice mělo se stát ráno ve vší tichosti v chrámě Atonově, ale pak měl celý průběh plynout podle starých ceremonií a zvyků.

Ech-en-Aton svolil. Bylo mu neveselo a byl sklíčen, aniž by si mohl uvědomit, odkud přichází tato jemu dosud cizí nálada. Slavnost v chrámě měla přece nerušený průběh! Ano, nerušený, ale také bez mocného vzrušení, kterým se jinak všechny tyto slavnosti vyznačovaly.

Z toho dne vycházelo jakési ochromení, i Nofretetě se zdálo, že to vyciťuje. Musel přece ještě jedenkrát promluvit s dcerou, možná, že bude vědět, co je toho příčinou.

Princezna právě vstoupila do otcovy komnaty. Držela v rukou květiny a chtěla jimi ozdobit obraz Atonův. Její milý obličej byl bledý. Její vždycky tak radostné oči byly jakoby vyhaslé a skloněné nad květy. Faraon se při pohledu na ni zarazil.

"Dcero, pověz mi, co je to s námi dvěma?" vyrazil mocně ze sebe.

Již chtěla Nofreteta dát vyhýbavou odpověď. Vždyť otec přeslechl všecko její napomínání, má se mu ještě více odcizit? Ale její láska zvítězila. Násilím přemohla bázeň a tiše, ale určitě řekla: "Oba cítíme, že z vypočítavosti a pokrytectví nemůže vzejít nic dobrého!"

"Což může to, co činí Anches-en-Atona, nás tak skličovat?" tázal se Ech-en-Aton nutě se do smíchu.

"Otce, nejde mi o duši Semarny, nýbrž o tvou zem, o tvé dílo! A ty to cítíš, i když to sám sobě nepřiznáš. Tut-ench-Aton změnil jen jméno, nikoliv smýšlení. Změna jména a víry je pro něho pouze stupněm, po němž se chce vyšvihnout na trůn. Nebudeš se moci nikdy radovat, učiníš-li ho svým nástupcem. Ještě není příliš pozdě, ještě mu můžeš odepřít ruku Semarny, důvod se snadno najde."

Princezna mluvila stále vroucněji a prosebněji, nyní klekla před faraonem na kolena a zvedla k němu prosebně ruce.

Faraon zvážněl. Co až dosud považoval za nepřízeň dcery, uviděl náhle v úplně jiném světle. Vzal její štíhlé ruce do svých a sklonil se, aby se podíval do očí svého dítěte.

"Nemohu přece zrušit dané slovo, dcero, to by bylo nedůstojné faraona!" Znělo to víc jako otázka než jako odmítnutí. Nofreteta se toho zachytila a prudce odpověděla:

"Raději se stát věrolomným, než uvrhnout zemi do neštěstí! Otče, vidím, co přijde: dej Tut-ench-Atonovi vládu, dej mu moc a on to, co ty jsi vystavěl, zboří! On přivede do Egypta znovu bohy a bude se vysmívat Bohu i Atonovi. Otče, otče, nenech k tomu dojít!"

Jindy klidná princezna vyrážela tato slova ze sebe téměř hlasitě. Plačíc zhroutila se u nohou otcových.

Pozvedl ji k sobě a snažil se ji upokojit.

"Dítě, myslíš skutečně, že Bůh nechá k tomu všemu dojít? Myslíš, že nemá moc, aby zasáhl v pravý čas, bude-li zemi hrozit velké nebezpečí?"

"Bůh!" zvolala zoufalá Nofreteta. "Otče, řekni mi, tázal ses vůbec na vůli Boží? Kdy jsi mluvil naposled se svým vůdcem? Modlil ses k němu, aby ti stál po boku v tvém těžkém rozhodování? Ty mlčíš? Je to tak, jak jsem se obávala: sám, bez Boží pomoci jdeš touto cestou, která musí vést do noci a hrůzy. Zapomeň, že já, tvoje dcera, takto s tebou hovořím. Otče, obchází mne hrůza z toho, co vidím přicházet!"

A ukryla svou hlavu v záhybu roucha. On cítil, jak se její něžné tělo chvěje. Opatrně ji vedl k odpočívadlu a uložil ji, jako se ukládá malé, churavé dítě. Teprve potom řekl:

"Již dlouho jsem neviděl svého vůdce. Domníval jsem se, že je to přirozený pokrok. Že jsem vnitřně dostatečně silný, abych ho již nepotřeboval."

Nofreteta chtěla promluvit, ale otec ji přerušil:

"Upokoj se dítě, tvoje slova mi naznačila, že jsem se stal obětí nejtěžšího omylu. Ještě této noci chci napravit to, co jsem zavinil a pokusit se zavolat svého vůdce. Modli se za mne, aby se mi dal nalézt. A nyní ulehni, odpočiň si a zapomeň na všechny starosti. Bůh ti žehnej!"

A celou noc probděl Ech-en-Aton na modlitbách. Čím déle se modlil, tím jasněji vystupoval před jeho duší obraz posledních měsíců. Odkdy neměl vůdce? Od té doby, kdy našel zalíbení v Babyloňanu. Proč neposlechl varování svého dítěte? Poněvadž byl rád, že nalezl nástupce.

Dále se ve svých myšlenkách nedostal. Zde se vždy uzavíraly kruhy. Konečně, skoro až k ránu vycítil přítomnost nebeského posla a jeho žal vyvrcholil slovy:

"Ó, proč jsi mne opustil?"

"Já jsem tě neopustil, ale ty ses odvrátil ode mne,“ zněla klidná odpověď. "Byl jsem ti vždycky nablízku, ale nemohl jsi mne vidět, poněvadž ses po mně neptal. Obával ses, že bych potvrdil rozsudek tvého dítěte o Tut-ench-Ammonovi!"

Ano, faraón to viděl nyní zřetelně. To byl ten pravý důvod. Znepokojen pozvedl oči.

"Jest Babyloňan špatný člověk?"

"Ano!"

Slova nyní zněla úsečně a ostře a pak vůdce zmizel.

"Co mám činit?" volal faraón zděšeně. Pomoz mi, poraď mi!" Ticho, žádná odpověď.

"Co to znamená? Mám všechno zrušit? Nechceš mi ukázat cestu z tohoto zamotaného bludiště?"

Nedostalo se mu odpovědi, ale v srdci faraonově zněla slova jeho dítěte: raději se zdát věrolomným a zrušit slovo.

"Zrušit slovo?" Ech-en-Aton se zachvěl při tomto zvuku. Raději všechno, jen ne zrušit slovo!

V jeho duši to bouřilo a zápasilo. Myšlenky přicházely jako bouře, ale nebyl schopen zjednat si jasno. Konečně se mu zdálo, že slyší opakovat slovo: "Čekat!"

Znovu čekat? Zdálo se mu, že celý jeho život byl jen čekáním - a přece se tomu nenaučí. Nezadržitelně ho to hnalo kupředu. Musel jednat. Co získá čekáním? Zemře-li dnes, tu zůstane jeho národ bez vládce!

"Čekej!" volalo to v něm znovu. "Budeš-li čekat, ukáže se, jaké byly skutečné myšlenky Tut-ench-Atonovy. Byla-li jeho víra v Boha pravou, podrobí se odkladu sňatku."

Faraonovi se zdálo, jakoby jeho duše na okamžik ulehčeně vydechla a jakoby nalezl odpověď na všechny své otázky. Ale již to bouřilo znovu a nabádalo: z jakého důvodu má odsunout svatbu, z jakého důvodu má odsunout dosazení Babyloňana za svého nástupce?

Tut-ench-Aton byl hrdý muž. Nemusí to být ani vládychtivost, která nepřipustí, aby byl zatlačen do pozadí bez udání zřejmého důvodu. Co by Ech-en-Aton mohl proti němu namítnout, bylo by přece pravdou, totiž, že on, Tut-ench-Aton nevěří a on to jistě vycítí. Ó, on byl tak chytrý!

Může si představit lepšího nástupce? Muž z Babylonu byl chytrý, byl však také dobrý? Ech-en-Aton nemá důkazu o opaku. Což kdyby ho přece jen podrobil zkoušce? Kdyby počkal?

Konečně cítil, že to byl on sám, který nemohl čekat déle. To byla pravda! Chtěl zabezpečit svoji říši, chtěl mít nástupce, chtěl všechno, co vytvořil, vložit sám do rukou, které to měly po něm opatrovat a chránit.

Což nemá právo, aby po desetiletém čekání, po věrné práci a splnění povinností poohlédl se také, jak se povede říši za vlády někoho jiného? Co všechno si mohl za pomoci tohoto chytrého člověka dovolit! Znovu a opět rozkvete. Právě proto, že mu Babyloňan nebyl ve své bytosti vůbec podoben, bude toto nové uskutečněno v netušené míře.

V přemocném vlastním chtění, které faraón cítil, bylo zapomenuto vůdcovo "ano." A když se jeho duše napomínavě ozývala, utišil ji tím, že si vymýšlel, do jaké míry se má Tut-ench-Aton účastnit vlády, kterou mu vloží do rukou.

Sám byl ještě zdatný, aby se mohl starat o všechny záležitosti. Zeť se má pouze učit a pomáhat mu, až prokáže, zda splní všechny předpoklady. A zklame-li? Jestliže - on - zklame?

Zrak pohasl. Hlava Ech-en-Atonova klesla na prsa, ale pouze na okamžik. Zklame-li, pak jest dostatek důvodů, aby ho odsunul stranou. To, že je zetěm faraonovým, k ničemu nezavazuje!

Ano, tak to bylo. Byl blázen, že se sám tak zbytečně soužil. Který zákon mu předpisuje, jemu, Ech-en-Atonovi, že musí svého zetě učinit za všech okolností svým nástupcem, ukáže-li se časem, že je neschopný?

A nyní se v bičované duši faraonově rozhostil klid. Jedině myšlenka na Nofretetu ho ještě znepokojovala. Ona nebude spokojena, ale byla ženou a nemohla proto rozumět, jak jeho duše touží po nástupci, ona se musí podřídit!

Nofreteta zesmutněla, když jí otec oznámil své rozhodnutí, ale když viděla, že jeho vůle jest neoblomná, tu si svoje myšlenky nechala pro sebe. Chtěla být silná, silná a neohrožená, aby mohla unést břímě, které musí přijít.

Nejprve přišla svatba. Měla být slavností radosti a veselí pro El-Amaru a Théby, ba pro celý Egypt. Kněžna Nofre se horečně snažila, aby všechno připravila co nejkrásněji, nejskvěleji a nejnádherněji. Konečně se smí sama nevěstina matka zaskvět opět jednou na prvním místě. Zdálo se, že přehlédla, že mezi jejími dcerami jest ještě jedna nevěsta.

Na přání faraona měla být svatba Merit-Atony konána společně se sestrou v chrámě Atonově. Proti tomu nemohla matka ničeho namítat, ale zdráhala se, aby se Merit-Atona a Šakeré zúčastnili slavnosti. Ti oba byli spokojeni, zvláště když jim Nofreteta svěřila, jak ráda by i ona učinila totéž. Obcházela ji hrůza při pomyšlení na slavnost v matčině paláci.

Zato se zástupem děvčat okrášlila chrám, jak nejkrásněji dovedla. Naučila dívky novému květinovému reji a chlapci zpívali nové chóry. Slavnost v chrámě byla překrásná. Nezapomenutelná těm, kdož ji směli spoluprožívat. I povrchní duše Anches-en--Atony počala se chvět a modlitba, kterou musela opakovat po veleknězi, svém otci, byla opravdová.

Jinak tomu bylo u Tut-ech-Atona. Pln žádosti čekal jen na to, až Ech-en-Aton vysloví, že lid má v něm spatřovat budoucího faraona. Nestane-li se tak, pak bude celá svatba omylem! A ono se tak skutečně nestalo. Bledý obličej Nofretety a jako z veliké dálky pronikající varování vůdcovo uzavřelo ústa faraónova, kdykoliv chtěl vyslovit ona závažná slova.

Poslední sbory dozněly. Ech-en-Aton odebral se do malé komnaty v pozadí chrámu, kde odkládal svá kněžská roucha, když se Tut-ench-Aton vřítil dovnitř.

"Co to znamená, ó faraone, že jsi mne potupil, že jsi mně žehnal současně se svým komořím a jednal se mnou takovým způsobem, jako bych byl stejné úrovně s ním! Alespoň lid měl přinejmenším zvědět, že já Tut-ench-Aton, jsem budoucím vládcem!

Faraon byl pobouřen, ale opanoval se. Výsměšně sevřely se jeho rty, když odvětil:

"Nemyslíš, že na toto znamení jest ještě dost času, až to vláda bude vyžadovat? Při rodinné slavnosti se to nezdá být na místě. A nemyslíš sám, že by tato otázka měla dost času, až se převléknu? Opusť tuto místnost, ve které jsem zvyklý být sám se svým Bohem!"

Jako vypeskovaný chlapec odplížil se Tut-ench-Aton ven, ale vztek v něm hlodal.

Nevypadalo to tak, že by Ech-en-Aton měl v úmyslu provolat ho během slavnosti za faraona. Ale chtěl zkusit ještě poslední. Pokorně přistoupil k faraonovi, když se tento opět objevil mezi svými hosty a prosil za prominutí svého nepředloženého jednání.

"Mohl jsem čekat, až mne tvoje přízeň dosadí do práv mně náležejících, ale k této slavnosti přišlo mnoho mých příbuzných, kteří si přejí oslavit se mnou moje povolání na trůn Egypta."

Ech-en-Aton jen chladně přerušil.

"Nechť tedy přijdou v příhodnější dobu."

"Ale moje právo!" koktal zklamaně. "Jako choť tvé dcery jsem totéž jako tvůj vlastní syn, jsem tedy skoro farao!"

"Zapomínáš jen, že sis vyvolil nejmladší z mých dcer," smál se Ech-en-Aton. "Ale nechejme to dnes na pokoji. Nemám v úmyslu tě omezovat ve tvých právech, ale vnutit si nedám nic! Na to nikdy nezapomeň!"

Sluhové hlásili, že předjel zlatý vůz faraónův, koně netrpělivě dusají. I četná spřežení pro hosty byla již připravena, a tak se vyjelo do Théb.

Stobrané Théby se obdivuhodně vyzdobily k této slavnosti na dvoře vládcově. Květinové věnce všude, kamkoliv oko pohlédlo. Všude byly postaveny sochy, z domů vlály drahocenné výšivky a tkaniny. Mnohý bůžek musel sloužit k okrášlení cesty, kudy se měl ubírat průvod vozů z El-Amarny.

U Lví brány, kde měl projít průvod, byl ke cti Atonově zbudován zlatý sluneční kotouč. První obraz nové víry v dřívější residenci! Mnoho lidí se tam shromáždilo a zdravilo faraona hlasitými výkřiky radosti. Musel cítit, jak ho lid vroucně miluje, jak se cítí zajedno s ním!"

A on to cítil až příliš hluboce. Právě v tyto dny, kdy byla jeho duše zmítána sem a tam, byla mu náklonnost národa dvojnásob milá. Odlesk jeho dřívějšího slunného smíchu odrážel se opět v jeho obličeji, když vstoupil do paláce, kde prodlévala kněžna Nofre a Babylonští hosté její a mladé dvojice.

Co staletá kultura přinesla nádherného, to bylo kněžnou dovedně upotřebeno, aby bohatství a moc královského domu vynikly v pravém světle. Ech-en-Aton nemohl téměř poznat své sídlo.

Dříve, než hosté zasedli k tabuli, předstoupil kněz Réův před Tut-ench-Atona a jeho manželku a požehnal jim z příkazu a jménem Réovým. Údiv a zděšení střídalo se na tvářích Egypťanů a oči všech se bezděčně obracely k faraonovi.

Co učiní? Faraon vstal.

"Odkud přichází tento muž?" ptal se ovládaje svůj hlas. "Nepozval jsem ho."

"Nezapomínej, je to můj host," odpověděla hlasitě kněžna. Přesto se jí zmocnila úzkost z pohledu na nepřirozený klid jejího manžela. Když tento mlčel, pokračovala dále:

"Prosila jsem ho, aby přinesl Réovo požehnání. Na mé přání přišel a vykonal dlouhou pouť z Babylonu, kam utekl a skrýval se až dodnes. Ty jsi dal oběma požehnání ve jménu svého Boha, matce nemůže být přece odepřeno totéž.“

Faraón mlčel i nyní, ale toto mlčení mělo v sobě cosi tísnivého, ochromujícího, což bylo nepříjemné knězi Réovu. Obrátil se k odchodu v důvěře, že ho někdo zavolá, aby zůstal. Když zpozoroval, že tato naděje selhala, obrátil se na kněžnu a řekl:

"Vznešená kněžno, nesluší se hostu, aby zůstal, kde je nerad trpěn. Tím, že jsem vyhověl tvé prosbě, vykonal jsem svoji povinnost. Dovol, abych směl odejít do svého dobrovolného vyhnanství. Den, kdy se opět vrátím, není daleko."

Na veselost hostů padl stín. Faraon se nutil násilím, aby smazal ošklivý dojem. Napětí se uvolnilo teprve, když po hostině skupina kejklířů z cizí země ukazovala svoje umění.

Slavnost trvala mnoho dní a její průběh byl nadále klidný, takže dosud veselá mysl a žert převládaly.

Poslední den chtěl Ech-en-Aton promluvit se svým zetěm, kterou část obchodů by měl převzít a v čem by jej měl zastupovat. Pro mladou dvojici byl v El-Amarně vybudován palác, který byl poblíž sídla faraónova, takže mohl mezi nimi panovat nerušeně čilý styk.

Ale faraón byl nejvýš dotčen, když Tut-ench-Aton mu sdělil, že nepomýšlí vůbec na to, odejít do El-Amarny. Kněžna Nofre jemu a Anches-en-Atoně odstoupila palác v Thébách a zvolila si pro sebe jeden z malých letních paláců, jichž měla hojnost. Budoucí panující dvojice měla bydlet v Thébách a tím opět dodat bývalé residenci něco z jejího starého lesku a významu.

Nyní to však v Ech-en-Atonovi přece vybuchlo. Jak se mohl opovážit umluvit něco takového za jeho zády a bez jeho souhlasu!

"Ještě nejsi faraonem ani následníkem. Ještě jest v mé ruce, zda převezmeš vládu Egypta. Chraň se vystupovat jako faraón! Tím dokážeš jen to, že tě vykáži ze země, neboť v Egyptě jsem já pánem a jsem jím dosud, jediným neomezeným vládcem, a hodlám jím také zůstat!"

Tut-ench-Aton nechal klidně přejít nad sebou všechnu nevůli. Nechť starý bouří, beztak jeho vláda nebude dlouho trvat. Když se plísněný žádným slovem nehájil, Ech-en-Aton se uklidnil.

"I mně se příčí, abyste byli v mé bezprostřední blízkosti. Bydlete si v Thébách. Palác v El-Amarně, který byl pro vás připraven, může obývat Šakeré."

To nebylo Tut-ench-Atonovi milé. Počítal s tím, že mu jeho tchán přikáže, aby bydlel v El-Amarně a byl odhodlán se podrobit. Pak by mu zůstal palác v Thébách jako druhé sídlo a budoucí residence. Měl nyní dostat komoří to, co bylo určeno pro něj?"

Snažil se kličkovat, ale nadarmo. Faraon mu dal pouze pokyn, kdy ho následujícího dne očekává, a pak se rozloučil, aby následoval Nefertiti, která se již ráno vrátila do Amarny.

Při ranní slavnosti v Atonově chrámě chyběl mladý pár, naproti tomu byli přítomni Šakeré s Merit-Atonou a pozdravili otce v radostném štěstí. Na jejich prosby navštívil je v malém paláci, který byl nyní jejich obydlím. Byla tam i Nofreteta. Hovořili společně o slavnostech v Thébách a Ech-en-Aton nezamlčel, že se ho zmocnily těžké myšlenky nad počínáním Tut-ench-Atonovým.

"Těším se z toho," ujišťovala Nofreteta, "vidí-li otec, že Babyloňan jest falešný. I otec bude na stráži a bude vědět, jak tuto faleš překonat. Bylo mi úzko, dokud mu otec důvěřoval."

Nadešel čas pro vládní záležitosti. Tut-ench-Aton se objevil v přesně stanovenou dobu a byl překvapen, když tam nalezl i Šakeré. Postupně se k nim přidružili zdánlivě na rozkaz faraónův mnozí z nejdůvěrnějších ministrů a poradců, takže nakonec byl pohromadě veliký zástup mužů. Nyní se faraón pozvedl.

"Požádal jsem vás, abyste přišli všichni, poněvadž chci stanovit, co má být vodítkem pro nastávající rok. Poněvadž nemám syny a moje dcery mne obdařily současně dvěma zeti, chci to považovat za vedení Atonovo. Budeme vládnout Egyptu společně, společně se budeme radit o jeho blahu, až jednomu z nás smrt vyrve žezlo z ruky."

Ministři vyslechli toto prohlášení v naprostém tichu. Byli již očividně o tom zpraveni. Jinak tomu bylo s oběma hlavními účastníky. Zatím co obličej Šakeréův zaplavila žhavá červeň radostné hrdosti, Tut-ench-Aton zbledl až po rty jako sníh. Jen s námahou se opanoval.

Faraon pokračoval dále:

"Šakeré mi tak často podal důkaz své věrnosti, že se nezdráhám nechat ho jednat samostatně. Má mne zbavit všech záležitostí týkajících se obchodů, živností, zlata a podobně. Můj strážce pokladů a oba ministři, kteří bdí nad obchody a smlouvami, nechť se od tohoto okamžiku obracejí ve všem na něho. Ty však, Šakeré, jsi povinen skládat účty mně a učiníš tak vždy, kdykoliv tě k tomu vyzvu."

Také otázka, zda zúčastnění jsou s tím srozuměni, byla okamžitě zodpovězena radostným "ano".

Nyní se faraón obrátil na Tut-ench-Atona.

"O tvé obratnosti a chytrosti nepochybuji ani na okamžik, ale tys dosud cizincem v naší zemi, musíš se nejdříve naučit mravům a obyčejům naší země, proto určuji, aby ses nejdříve zapracoval jako můj pomocník ve všech vládních záležitostech. Nic nebudeš podnikat samostatně, nýbrž se budeš učit a rozpoznávat. Očekávám od svých poradců, že ti budou ku pomoci, avšak očekávám také, že nebudou v tobě vidět budoucího faraona, nýbrž nástroj, jehož použiji podle svého uvážení!"

Tentokrát opomenul faraón, zdánlivě bez úmyslu, otázku o srozumění a začal okamžitě hovořit o naléhavých záležitostech.

V Tut-ench-Atonovi to vřelo. Nemohl se téměř dočkat, až bude mít El-Amarnu za sebou a až bude moci vyrozumět Anches-en-Atonu a Nofre o urážce, jíž se mu dostalo.

Tomuto komořímu byla dána přednost před ním! Čím více o tom mluvil, tím víc se stupňoval jeho hněv. Zapomněl na všechno sebeovládání a křičel, že kdyby to byl tušil, že by se s dcerou faraonovou neoženil.

V Anches-en-Atoně se probudila hrdost. Plna hořkosti mu vyčetla, že se s ní oženil jen z vypočítavosti. Byl to ošklivý výstup, jemuž kněžna Nofre učinila konec tím, že se výsměšně tázala, k čemu se škorpí jako nezpůsobné děti. Je mnohem lepší přemýšlet, jak ještě všechno obrátit k dobrému.

"Nic nemůže být dobré, dokud faraón nezemře!" zvolal Tut-ench-Aton pobouřeně.

"Doufejme, že se tak stane brzy," odpověděla Nofre. Opustila komnatu a zanechala oba němým myšlenkám.

Tut-ench-Aton se zevně pokořil. Šel zdvořile a zdrženlivě do paláce v El-Amarně, svědomitě plnil, co mu bylo přikázáno. Ale ani práce, ani společnost Anches-en-Atony, jejíž povrchnost stále zřetelněji poznával, nevyplnily jeho život.

Jeho duše byla poháněna dvěma silnými proudy, které tryskaly z protikladů a snažily se ho rozervat. Jeden byla stupňující se láska k Nofreteta, ve které viděl ztělesněno všechno to, co činilo ženu milováníhodnou, druhý lačná panovačnost, která ho horečně poháněla, aby vyhledával cesty, po nichž by mohl dosáhnout cíle. Kdyby byl dosud volný, nasadil by všechno, aby získal Nofretetu za manželku a s ní - to věděl, následnictví v Egyptě. A právě nyní byla princezna tou největší překážkou jeho ctižádostivých plánů. Tak dlouho, dokud farao může doufat, že ji provdá přiměřeně jejímu stavu, nebude myslet na to, aby jmenoval někoho jiného svým nástupcem. To viděl Tut-ench-Aton zcela zřetelně.

Ale jeho láska k princezně byla nesplnitelná. Nofreteta stála vysoko nad ním ve své zdrženlivé cudnosti, z níž vyciťoval nepřízeň a nevoli. Mnoho nocí nad tím hloubal, aby tyto protiklady spojil ve šťastnou jednotu. Muselo se to podařit!

Neklid, který ho poháněl, dával mu stále nové plány. Myslel jen na dobu, kdyby Ech-en-Atona již nebylo. Pak by se především museli do země vrátit kněží Réovi. Proč je nenechá přijít již nyní? Přirozeně, museli by zůstat v úkrytu. Ale nemůže se přece vědět, jak brzy jich bude zapotřebí.

Mezi Babylonem se rozproudila tajemná výměna poslů, která faraonovi nemohla zůstat trvale utajena. Tázal se Tut-ench-Antona, zda je něco nového v jeho vlasti. Odpověď byla nedostatečná, ale Ech-en-Aton nepřikládal tomu významu. Myšlenky na budoucího nástupce ho zaměstnávaly mnohem více. Že to nesmí být Tut-ench-Aton, to věděl nyní velmi dobře, ale Šakeré nemohl učinit faraónem vzdor jeho věrnosti.

A tu se ukázalo východisko. Obě dcery hleděly vstříc své hodince. Která z obou má vytouženého dědice trůnu? Děťátka se narodila stejného dne. Ale zatímco Merit-Atona v blažené radosti tiskla k prsům dcerušku, položila Anches-en-Atona plna hrdosti svému choti do rukou vyprošeného syna. Radost byla jak v El-Amarně, tak i v Thébách. Radost byla i v srdci Ech-en-Atonově, když uviděl budoucího faraona.

Zdálo se, že jsou všechny roztržky urovnány. Pln radosti hleděl vstříc dnu, kdy bude moci v chrámě Atonově požehnat děťátkům a zasvětit budoucího faraona. Také Nofreteta zářila. Její obličej byl již po mnoho měsíců tak vážný, skoro trudnomyslný, že se každému v paláci zdálo, jakoby vyšlo slunce. Netrvalo však dlouho a slunce se opět schovalo za mraky.

Dva dny po narození chlapce zastihl Ech-en-Aton dceru v slzách. Byla tak zabrána do svého žalu, že úplně přeslechla otcův příchod. Láskyplně se k ní obrátil a tázal se jí po příčině jejího žalu. Pozvedla obličej, v němž zářily oči podivně zasněné. Pomalým, jakoby z dálky zaznívajícím hlasem řekla:

"Nyní byl budoucí faraón zasvěcen a slavnostně zaslíben Réovi."

"Dcero, odkud to víš?"

"Vidím to! Právě vkládá kněz Réův na něho své ruce. Nyní mu žehná kněžna Nofre."

A nový pláč přerušil její hlas.

Nesmírné pohnutí zmocnilo se faraona. Chtěl sám vidět a sám slyšet. Jak jen nejrychleji mohl, jel do Théb a objevil se v paláci pohrouženém v slavnostním tichu. Dal se ohlásit u své dcery, která, blaženě se usmívajíc, ležela na odpočívadle.

"Kde je tvůj syn?" tázal se téměř bez dechu, úplně zapomněl na obvyklé pozdravné ceremonie.

Místo odpovědi ukázala Anches-en-Atona na vedlejší komnatu, kterou právě vstoupil Tut-ench-Aton, nesa opatrně chlapečka na rukou. Maličký byl nádherně ozdoben, ale bylo by bláhovostí vyvozovat z toho podezření. Ale mnohem bláhovější by bylo tázat se přímo.

V duše Ech-en-Atona byla rozbouřena. Poprvé ve svém životě nevěděl, jak má jednat. Dříve, než se mohlo stát mlčení nápadným, obrátil se na něho Tut-ench-Aton:

"Maličký učinil svou první návštěvu u babičky. Přicházíme právě odtamtud."

"Pak bude také dost svěží, aby mu mohlo být požehnáno ráno v chrámě Atonově," vyhrkl faraón..

Anches-en-Atona se podívala udiveně na otce.

"Zajisté se tak stane. Mne však musíš omluvit, ale Tut-ench-Aton chlapce přinese."

Ech-en-Aton ulehčeně vydechl. Obával se, že se rodiče budou zdráhat. Klidněji a přívětivěji řekl:

"Myslím, že ho pojmenujeme po velkém vládci Egypta, po mém otci, jenom změníme jméno na Aton-Ophis."

Manželé vyměnili mezi sebou rychlý pohled.

"Chlapec se jmenuje po svém otci Tut-ench-Aton," řekl tento s neobvyklým důrazem.

Faraon se díval zaraženě na mluvčího.

"To se může ještě změnit, přikládáš-li tomu cenu," řekl po krátké odmlce. "V Egyptě milujeme stará jména a určitá opora o starého vládce se zdá přinášet národu štěstí. A poněvadž má být faraonem, musí mít jméno některého někdejšího vládce, až bude sám schopen toto jméno podle svého dobrého zdání pozměnit."

"On se jmenuje Tut-ench-Aton a bude prvním faraonem z babylonského kmene tohoto jména," odpověděl Tut-ench-Aton.

"Jak může mít jméno, není-li dosud posvěcen?" vyhrkl faraón..

"On jest posvěcen!" odpověděl otec s tajuplným klidem. Podle mravů mé země jest každé dítě nejpozději třetí den voláno svým budoucím jménem a přitom je mu požehnáno!"

"Proč jsi nepřinesl dítě do chrámu Atonova? Kdo mu požehnal?" důrazně volal farao, který poznal, že Nofreteta viděla správně.

"Sám jsem mu požehnal. Na tvůj rozkaz přinesu dítě ráno do chrámu Atonova."

"Lžeš!“ chtěl zvolat Ech-en-Aton, ale přemohl se a potlačil toto slovo. Co by to bylo také platné. Věděl již dávno, že Tut-ench-Aton lže. Ale musí učinit něco jiného: musíš vzdálit dítě od rodičů a jejich zkázonosného vlivu tak dalece, jak jen bude možno.

"Dobře tedy, zde se nedá již nic změnit!" řekl pevně. "Ale slyš: má-li být tento chlapec mým nástupcem, musí být Egypťanem, nikoliv Babyloňanem. Vyžaduji, aby byl předán do opatrování Nofreteta a aby vyrůstal v mém paláci v El-Amarně, a to jakmile dovrší věk čtyř let."

Očekával námitky, manželé však mlčeli. Kolem úst Tut-ench-Atona pohrával zlý úsměv, zatím co Anches-en-Atona jako vyčerpána zavřela oči.

"Jste s tím srozuměni? Dáte mi tento slib?" tázal se faraón naléhavě.

"Samozřejmě, že jsme srozuměni."

"Tedy dobře, připrav se, Tut-ench-Atone, abys zítra složil tento slib ve chrámu Atonově. Nechť to Bůh slyší!"

Dětem bylo požehnáno. Tut-ench-Aton slavnostně před Bohem slíbil, že svého syna odevzdá ve čtyřech letech faraonovi a Nofreteta k vychování. Nyní se muži odebrali do poradní síně, kam Ech-en-Aton povolal své ministry a rádce.

Ukázal jim dítě a jeho hruď se dmula hrdostí. Těšilo ho, že na jeho trůn dosedne přece jen ratolest z jeho pokolení. Oznámil slib Tut-ench-Atonovi, že dítě posvětí na faraona. Rádci se zalekli: což se chce farao vzdát své hodnosti?

Ech-en-Aton viděl překvapené obličeje a tázající se zraky a se smíchem odpověděl:

"Nejsem ještě vládou unaven, ale domnívám se, že je dobré vychovat nového faraona již za života starého, aby v případě smrti byl zajištěn nástupce. Ode dneška bude mít země dva vládce a na znamení toho zahalím dítě odznakem jeho hodnosti."

S těmito slovy odepnul ze svých prsou sluneční kotouč a položil ho přes dítě.

"Faraone, Tut-ench-Atone, vyrůstej Bohu ke cti! Budiž vládcem podle jeho příkazu. Oblažuj zemi a sám buď šťasten!"

Jeho ruka žehnajíc spočinula na okamžik nad čelem děcka a pak se obrátil, aby opustil komnatu, ale ve stejném okamžiku s výkřikem bolesti klesl k zemi. Zasáhla ho dýka vrahova, číhajícího v úkrytu. Zatímco kolem stojící se starali o těžce zraněného faraona, vyskočil Šakeré a chytil zločince. Tento se mu však bleskurychle vytrhl a také jemu probodl dýkou srdce. Zločinec nepoznán utekl.

Všech se zmocnilo ohromné zděšení. Chtěli vynést faraona a bylo voláno po Tut-ench-Atonovi. Kde byl? Opustil komnatu s dítětem? Odešel nyní v tomto okamžiku, kdy faraón umíral? To může být jen znamením, že věděl o zákeřné vraždě, že snad byl jejím osnovatelem!

Vlny rozhořčení vzdouvaly se výš a výše. V chaosu a změti hlasů nikdo nepozoroval, že faraón zavřel oči navždy, aniž by komu co sdělil. Když se k němu obrátili, již nedýchal. Tu padl na všechny smutek. Počali hlasitě naříkat a lkát pro svého vládce.

Bezradně plakali, neboť jejich ztráta zdála se být nesnesitelnou. Pak si vzpomněli na Nofretetu! Jak mají princezně oznámit, že její milovaný otec byl v jejich středu úkladně zavražděn?

Kněz Eje, starý muž, který byl faraonovi zvláště blízký, se konečně vzchopil a nařídil, že mrtvola faraónova musí být přenesena do jeho komnaty. Opatrně byla pozvednuta, ale když byla záclona odsunuta stranou, aby se mohlo projít dveřmi, bylo shledáno, že byly zataraseny. Všichni věrní sluhové Ech-en-Atonovi byli zavřeni!

Uložili mrtvého vládce, jak nejlépe mohli a napnuli všechny síly k tomu, aby se osvobodili. Pracovali po dlouhé hodiny, ale nadarmo. Konečně, když již vůbec nedoufali, otevřely se zvenčí dveře a jimi vstupoval jeden muž za druhým. Byli to babylonští válečníci a bylo jich stále víc a více, takže postižení ministři a rádcové byli zatlačeni až na nejzazší konec komnaty.

Odkud přišli tito bojovníci? Museli být již dávno ukryti v Egyptě. Mnohý z rádců si vzpomněl, že pozoroval neobvyklý neklid a pletichy, ale nyní nebyl čas o tom přemýšlet. Nyní museli myslet na to, aby uhájili svobodu a život. Obě mrtvoly ležely před nimi. A k nim přistoupil Tut-ench-Aton s výsměšně rozbrázděným obličejem a díval se na ně dolů.

"Slyšíš mne? Ty velký faraone? Myslel jsi, že život nekončí smrtí! Slyšíš mne? Vidíš, já jsem nyní faraonem, já místo tebe! Dlouho, dlouho Ré trpělivě čekal, až mu tato země znovu připadne. Mne si zvolil za svůj nástroj, aby se v zemi znovu provozovala modloslužba, aby Réův chrám byl zbudován a aby lid vzýval jeho a Ammona. Slyšíš mne, Ech-en-Atone? Mne, Tut-ench-Ammona? Ode dneška nosím opět své staré jméno, o které mne tvoje panovačnost oloupila. Tut-ench-Ammon vybuduje znovu Ammonův chrám. Ré stojí mi po boku. Ré jest mým bohem a on bude opět jediným bohem Egypta!"

Babyloňan mluvil stále hlasitěji a hlasitěji. Jeho slova zněla skoro jako fanatický zpěv. Hrůza naplnila duše Egypťanů, k nimž se nyní obrátil:

"Slyšte mne, vy ubohé, zavedené a zaslepené oběti šílenství, neboť váš faraón byl šílený! To, že se odvrátil od bohů, stálo ho rozum. Jest pouze jeden mocný, veliký bůh: Ré! Jeho podřízení bohové jsou Ammon, Mut a Chons a všichni ostatní. Ré odpustí zemi, jež se od něho odvrátila, neboť padla za oběť svodům vládcovým.

Od nynějška bude opět Ré vaším milostivým vládcem. Já jsem jeho pozemským zástupcem, jehož máte poslouchat! Slyšte mne dobře: mám vás všechny ve své ruce! Já jsem pánem vašeho života. Bylo by pro mne snadné nechat vás všechny zmizet ze země, učinilo by to vládu mnohem příjemnější. Jsem však velkomyslný, tak jako Ré. Ten, kdo z vás složí přísahu, že ode dneška opovrhne Atonem a cizími bohy a bude vzývat Réa, může svobodně odejít domů. Ostatní se však jitra nedočkají. Střežte se však přísahat lehkomyslně! Každé, i to nejmenší překročení bude potrestáno smrtí!"

Tut-ench-Ammon umlkl a díval se na muže. Oni se však na něho nedívali. Tu nařídil vojákům, aby ve svém středu utvořili uličku dosti širokou, aby mohl projít jednotlivý muž.

"Přistupujte po jednom, hodnostáři Egypta!" volal Tut-ench-Ammon téměř sípavým hlasem. "Přistupte a přísahejte a pak buďte volni!"

Nikdo se ani nepohnul.

"Knězi Eje, tebe zbavuji přísahy. Princezna Nofreteta tě potřebuje, opusť tuto místnost odeber se k ní. Co jí o dnešních událostech sdělíš, přenechávám úplně na tobě."

Také Eje se nepohnul. Znovu pozvedl faraón svůj hlas:

"Eje, poroučím ti ve jménu princezny Nofreteta, aby ses k ní odebral!"

"A mrtvola mého pána a vládce?" vyšlo třaslavě přes Ejeho rty.

"Bude pohřbena podle práva důstojnosti, ale to není tvůj úkol", odpověděl Tut-ench-Ammon velkomyslně.

A tu Eje cítil, že je neviditelnou rukou postrčen kupředu a ve svém nitru zaslechl šeptající hlas:

"Poslechni rozkazu. Princezně a Bohu můžeš živ sloužit lépe než mrtev!"

A Eje vrhl ještě dlouhý pohled na bezduchou postavu Ech-en-Atona, v jehož tazích se zdál být obdivuhodný, mír a opustil pak místnost.

"Tak svobodně a volně, jak odchází Eje, můžete odejít i vy, chcete-li složit přísahu. Volám k vám naposled! Kdo ani nyní nechce odejít, neopustí živ tuto místnost!"

Ze středu Egypťanů se oddělila jedna postava. Byl to Harem-Hap, vůdce tělesné stráže faraónovy. Loudavými kroky se přiblížil k novému vládci. Mnohokrát se rozhlížel kolem sebe, zda ho také druzí následují, pak jako by se chtěl donutit, zrychlil svoji chůzi a volal faraonovi vstříc:

"Odpřisáhnu každou přísahu, již požaduješ, jen mne nech odejít z tohoto místa hrůzy!"

"Opakuj tedy po mně: Já, Harem-Hap, proklínám Amenophise, který zemřel ve svých hříších. Proklínám Atona a falešné bohy a přísahám, že uznávám Réa jako jediného boha. Budu jej považovat za svatého a jemu budu sloužit!"

Jako beze smyslů opakoval Harem-Hap rouhavá slova a potom byl vyveden na svobodu.

Nikdo z ostatních tak po něm neučinil. Toho, kdo by snad vnitřně zakolísal, toho strašlivá slova přísahy odradila a odvrátila. Všichni byli odhodláni následovat svého milovaného vládce i ve smrti.

Tut-ench-Ammon znovu předstoupil.

"Poněvadž všichni, jak se zdá, dáváte přednost smrti před životem, chci vás tedy přenechat vašemu osudu, který jste si zvolili. Tím mi nastoupení vlády podstatně usnadňujete a já vám za to děkuji. Zůstanete zde v tomto prostoru uzavřeni. Až odvedeme Nofretetu a její sestru, jakož i mého syna faraona Tut-ench-Ammona do Théb, pak bude palác ponechán na pospas plamenům, které vás mohou zanést k vašemu Bohu."

S výsměšným smíchem se Tut-ench-Ammon otočil následován svými vojáky. Obě mrtvoly nechal zde.

Mezi zasvěcenci smrti panovalo dlouho mlčení. Nebylo to však mlčení ze zoufalství nebo malomyslnosti. Jakmile je Babyloňané opustili, vydechli ulehčeně a jejich skloněné obličeje se pozvedly.

"Ustelme faraonovi, jak nejlépe dovedeme," řekl Jua, jeden z kněží Atonových. "Má-li být jeho tělo stráveno s našimi těly v plamenech, nechť neodejde odtud bez královských poct."

Plni horlivosti strhali ze dveří bohatě vyšívané závěsy, mezi nimiž byl jeden ozdoben zlatým slunečním kotoučem. Přikryli jím tělo svého vládce. Zamřížovaná okna byla příliš vysoko, než aby se mohli pokusit jimi uniknout. Nikdo také netoužil po svobodě vykoupené za takovou nedůstojnou cenu. Zemřít bylo lepší a snazší.

Pomalu začali rozmlouvat o zlatých časech, které prožili, o péči a lásce svého vladaře, o Atonovi, pravěčném Bohu. A čím déle takto mluvili, tím více se jim do zaleknutých duší vracela odvaha a jistota. Nepozorovaně jim ubíhal čas.

Již se skláněly stíny večera do komnaty, když zaslechli mužské kroky a horlivé kutění kolem. Brzy jim byl zřejmý původ tohoto šramotu. Na prostranství, které bylo kolem královského paláce a vybíhalo do zahrady, bylo nakupeno dřevo a zápalné hmoty všeho druhu. Chtěli je vykouřit, poněvadž sál byl celý z kamene a nebyl by mohl shořet.

Dobře, ať jen dělají rouhači, co chtějí a co považují za správné. Vyznavači Atonovi nemají strach. Bylo jim, jakoby chladný vánek proudil komnatou, jakoby se jasné, světlé postavy míhaly kolem nich.

Když okny a dveřmi vyšlehly rudé plameny, když kouř temnými, štiplavými výbuchy hrnul se do komnaty ze všech stran, tu zanotovali muži zvučnými hlasy hymnu slunci a po slovech "Slunce, prosíme tebe, ukaž nám Boha!" již žádný člověk o nich nezaslechl.

Ech-en-Atonův palác hořel a žhnul tři dny a tři noci a s ním shořela nenahraditelná krása, nenahraditelná drahocennost.

 

Princezna Nofreteta seděla na svém zlatém stolci. Úzké bílé ruce ležely na opěradle, široce rozevřené oči dívaly se nepřítomně do vzdálených dálek.

Před ní klečel kněz Eje. Zaplaven slzami chvěl se, vzdychal a snažil se ji probudit ze strnulosti podobající se smrti. Nadarmo však. Tu se odhodlal k násilí. Nešetrně uchopil jednu ledovou ruku, jíž se nikdy neodvážil dotknout a křičel při tom:

"Princezno, slyš mne: Ech-en-Aton je mrtev!"

Tichý vzdech se vydral z hrudi Nofreteta a něžný zákmit života se navrátil do bledých líček.

Ještě jednou opakoval přestrašený kněz strašlivá slova. Tu princezna otočila hlavu:

"Vím všechno, co se stalo, Eje. Faraón není mrtev!"

"Budiž žalováno pravěčnému Bohu! On je mrtev! Myslíš, že bych jej byl opustil, kdyby v něm byla ještě jiskra života? Vyčítavě a zoufale vyrazil ze sebe Eje. Musel za každou cenu princeznu uvědomit o nebezpečí, v němž se nalézá. K jakému jinému účelu by byl přijal svůj život z ruky úhlavního nepřítele?"

"Eje, pravím ti, on není mrtev! Jeho tělo je opuštěno, mohou ho pozřít plameny. Jeho duše jest však blízko nás, slyší tebe i mne. Brzy budu u něho!"

Princezna tedy přece porozuměla, že její otec od ní odešel, že i ona jest rovněž ohrožena? Tak se Eje nemůže zdráhat učinit jí svůj návrh.

"Princezno, opusťme tento palác," pokračoval zoufale, když v tom ona již vyhrkla:

"Nepůjdu do Théb!"

"Pojď se mnou do mého domu, není-li ti ovšem příliš prostý. Taje ti otevře svou náruč."

"Ke komu bych šla, ne-li k vám? Moje věrná chůva mně byla bližší než má vlastní matka a u ní najdu také věrnou ochranu, ale Eje, věř mi, nemohu opustit palác, dokud mne násilím nevyženou!"

Současně jako na zavolanou vstoupil v témž okamžiku Tu-ench-Ammon neohlášen do komnaty. Nofreteta pozvedla hlavu:

"Přeji si být sama," řekla plna důstojnosti.

"Eje, opusť nás," byla odpověď Babyloňana.

Kněz se podíval tázavě na Nofretetu, která pokynula hlavou na souhlas. Věděla, že přání zde stojí proti rozkazu. A tomu se nechtěla vystavit.

Pobouřen chodil Tut-ench-Ammon sem a tam, i když kněz již dávno opustil komnatu. Konečně začal:

"O tom, co se stalo, pomlčme. Jsi příliš chytrá, abys nepoznala důvod, proč se tak stalo. I když tvůj otec povýšil mého syna na faraona, jest nemožno, aby se toto přání nyní uplatnilo. Ve mě budeš vidět Egypťana, tedy také svého vládce."

Ani slovo nevyšlo z úst princezniných, jen veliké oči byly nepohnutě upřeny na mluvčího. Byly mu nepohodlné tyto vědoucí oči, které přesto byly tak krásné.

Pokračoval rychle dále:

Započaté a předsevzaté dílo musím rychle dokončit. Tomu snad porozumíš. Poloviční práce nesmí být ani zde. Již ráno budou všechny chrámy Atonovy uzavřeny a my budeme opět národem Réovým."

Opět se odmlčel, aby poskytl Nofretetě příležitost k námitkám. Princezna však opět mlčela.

"Jen na tobě záleží, jak daleko půjdu proti přívržencům Atonovým. Budeš-li povolná k mým přáním, bude proti nim postupováno mírně."

Ve velikých očích se objevila otázka, ale ústa zůstala tichá. Zlobně ustal Tut-ench-Ammon v chůzi:

"Opustíš okamžitě tento palác a přesídlíš do Théb. Tvůj otec si přál, abys vychovala mého syna. Dobře tedy, převezmi svůj úkol."

A když se zdálo, že ani tato slova neučinila na ni žádný dojem, ztratil konečně trpělivost:

"Hrdopýško, vím, jak tě mám donutit. Neučiníš-li tak na mé pokyny, pocítíš násilí!"

Hlasitým výkřikem přivolal palácovou stráž. Byli to muži, kteří byli Nofreteta a jejímu otci věrně oddáni. Bolest nad smrtí jejich vládce se odrážela na všech obličejích.

"Dopravte princeznu do Théb,“ nařídil Tut-ench-Ammon bojovníkům.

Oni však zůstali bez hnutí stát. Žádný se neodvážil dotknout princezny.

"Neslyšíte? Chopte se jí, svažte ji, bude-li se zdráhat. Nebude-li v několika okamžicích dole ve voze, tedy propadnete životem!"

Vzdor této pohrůžce, ze které bylo vidno, že nebyla mluvena do větru, se muži nepohnuli. Tu přistoupila Nofreteta, která se mezitím zvolna postavila, k nim. Odlesk důstojného úsměvu z dřívějška rozjasnil její tahy, když pravila:

"Kvůli mně nemá nikdo z vás trpět. Půjdu s vámi dobrovolně."

"Zde máme prostředek, jak zkrotit tvoji hrdost,“ mručel Tut-ench-Ammon a hotovil se přistoupit po bok Nofreteta.

Ale stráže uzavřely kolem princezny kruh a doprovodily ji do zlatého vozu, ve kterém seděla plačící Teje.

"Teje, ručíš mi za to, že princezně nebude ničeho chybět a že se jí nestane nic zlého," volal faraón za odjíždějícími a obrátil se, aby dal rozkaz k zapálení paláce.

Žádná lítost nad strašlivými událostmi, které sám vyvolal, ani myšlenka na zavražděného faraona nezkalila jeho lhostejnou duši.

Naplňovala ho hrdost a vítězosláva, že konečně dosáhl ukojení své touhy po vládě a že překážky jsou odstraněny. Předpokládal, že tím slouží Réovi a věřil, že je volný a na Réovi nezávislý.

Byl blázen, neboť Ré byl jeho vládce, vzpruhou všech jeho činů!

 

Tři dny hořel palác faraónův.. Tři dny se pokoušeli zoufale obyvatelé El-Amarny hasit a zachraňovat. Kdo byl při takovém pokusu přistižen, byl chycen a při sebemenším odporu okamžitě usmrcen. Tak zněl rozkaz nového vládce. A přece se vždy našli takoví lidé, kteří ve věrnosti a lásce málo dbali svého života.

Když již nové plameny z ruiny nevyšlehovaly, když se dým rozptýlil a ustrašení a omámení lidé se snažili toto nové prožití nějak pochopit, proběhla městem a zemí nová strašlivá zvěst: Atonův chrám hoří!

Všechno spěchalo k požářišti. To přece nemůže být, aby svatostánek byl poškozen rukou rouhačů! Babylonští válečníci uzavřeli v širokém okruhu moře plamenů, aby znemožnili jakoukoliv pomoc. Zděšení a bolest národa nezůstala již nečinnou. Zběsile a zlobně napadali muži a ženy bojovníky. Započal zápas a krveprolití, jakého Egypt dosud neviděl.

Tut-ench-Ammonovi se to hodilo: čím více stoupenců Atonových padlo, tím snadnější bude návrat ke staré víře. A že přitom museli babylonští válečníci houfně obětovat svůj život, bylo mu lhostejno. Počítal s tím, že se lid dobrovolně nepodřídí.

Proto nechal všechny hrůzy následovat hned za sebou. Nikdo neměl mít čas, aby se mohl vzpamatovat. Až budou lidé úplně zdrceni a povolní, pak může tím rychleji a snadněji prosadit nová pravidla.

Ještě když chrám hořel, dal faraón zbořit domy upálených hodnostářů, rodiny a děti byly beze všeho dalšího vysazeny na ulici! Co cenného bylo v domech nalezeno, náleželo násilníkům. A tím byl mnohý slabý Egypťan zlákán, aby se zúčastnil plenění vzdor tomu, že vzbudil u ostatních opovržení.

Z El-Amarny, z rajsky krásného města, stalo se místo zoufalství, děsu a hrůzy .....

 

V Thébách to vřelo. I když skuteční vůdcové národa přišli o život, bylo ještě dosti ušlechtilých Egypťanů, kteří nechtěli strpět cizího vetřelce. Nofreteta měla být vládkyní, ona, která byla důvěrnicí faraonovou a jeho pomocnicí.

Ale princezna se uzavřela vůči všem bouřlivým prosbám a zapřísahání. Odkázala národ na poslední určení faraonovo. Malý Tut-ench-Ammon byl novým faraonem. On nosil sluneční kotouč!

Chtěla žít dále jen proto, aby chlapce vychovala v názorech Ech-en-Atonových.

Ještě jedno děcko měla v opatrování. Merit-Atona nepřežila zprávu o zavraždění svého chotě. Děs a bolest ji usmrtily. Anches-en-Atona snila však v myšlenkách o moci a slávě, kterou bude sdílet po boku svého chotě. Nejevila však tak jako on ani stopy lítosti. Nofreteta a děti odstranila z cesty. Nařídila, aby byli vypuzeni z paláce. Snad je přijme kněžna Nofre.

Ale dříve, nežli mohla dát rozkaz provést, vrátil se Tut-ench-Ammon z El-Amarny zpět, aby se pevnou rukou chopil otěží vlády. Odvolal nařízení své manželky: Nofreteta byla pro něho příliš důležitá a musela zůstat v jeho blízkosti.

"Rozumíš přece," řekl své choti, "dokud Nofreteta bydlí zde v paláci, máme ji současně v rukou jako zástavu. Lid ji příliš miluje, než aby se díval na to, že se jí děje příkoří. Raději snese to nejhorší."

Tak mluvil faraón, ale vlastní pohnutku zatajil. Od té doby, kdy byl jeho syn předán péči Nofretetě, začal neohlášen chodit do jejích komnat. Jeho návštěvy platily jeho chlapci, ale princezna musela snášet jeho nenáviděnou přítomnost.

Stráže, které stály maličkému na počest v tomto křídle paláce, chránily ji od nemilých návštěv. I když dala rozkaz, aby nikoho nevpouštěli, faraón měl vždycky přístup. Staral se o to, aby zde stáli stráž jen babylonští bojovníci.

Princezna prosila o rozmnožení služebnic pro obě děti. Její prosbě bylo ochotně vyhověno. Ale jakmile faraón vstoupil do komnaty, poslal pohybem ruky ženy ven. Tak tomu bylo i dnes. Sebevědomě jako vždycky, ale se zvláštním panovačným výrazem vstoupil Tut-ench-Ammon nádherně vyšívaným závěsem, který odděloval obytnou místnost princezninu od ostatních komnat.

Neslyšela ho přicházet. Jsouc pohroužena ve smutné vzpomínky a obrazy budoucnosti seděla zdánlivě nepřítomna duchem.

Předstoupil se založenýma rukama až k ní a teprve nyní vycítila jeho přítomnost. Ulekaně vzhlédla a setkala se s obdivným pohledem jeho očí. Plameny, které jí z nich žhavě a divoce plály vstříc, zbavily ji téměř dechu. Bezděčně vztáhla se její ruka po malém, zlatém Atonově znaku, který měla ukrytý na prsou pod šatem. Tu ho viděla opět - tak jako častokrát - svého vůdce, který jí stal po boku, aby ji chránil. Veliký klid naplnil princeznino srdce, které bylo smutné.

"Co zde hledáš, Tut-ench-Ammone," tázala se lhostejně, "maličký jest ve své vlastní komnatě a spí. Toto zde je můj obytný pokoj."

"Právě proto jsem vstoupil!" zněla rychlá odpověď. "Mám s tebou hovořit o čemsi důležitém. Již dlouho to odsunuji. Mezi námi musí být jasno."

Nedbale přitáhl faraón zlatou lenošku a posadil se naproti Nofretetě. Ona však věděla, že v nejbližším okamžiku musí rozhodnout o svém osudu.

" Nofreteto, jsi chytrá, tvůj otec si tě ne nadarmo zvolil za svou rádkyni. Porozumíš i mně. Jde o národ, jde o tebe a o mne."

Nepřerušila ho, jednou musela být i tato záležitost projednána. Ale nemohla se na něho podívat. Připadalo jí, že je obklopena ohromným počtem strašlivých postav a útvarů, které se ustavičně pohybovaly. Zdálo se, že z něj vyskakují plameny. Zděšeně zavřela oči. Když je opět otevřela, stál před ní její vůdce. Její tahy přelétl vděčný, osvobozující úsměv. Tut-ench-Ammon si jej vykládal falešně.

"Ano, o tebe a o mne," opakoval důvěrněji. " Nofreteto, miluji tě. Ne od včerejška nebo ode dneška, nikoliv, již od té doby, co tě znám. Svol stát se mou chotí a strpím Atona vedle Réa. Zachováš tím část národa, který se nechce vzdát bludného učení, a zachováš mu i možnost žít podle této víry."

"Semarna?" uklouzlo užaslé princezně proti vůli.

"Anches-en-Ammona," opravil ji faraón s důrazem. "Anches-en-Ammona se navrátí ke své matce, jakmile si to budu přát. Ona mi byla pouze prostředkem k účelu a ona to ví. Nyní není času, aby byly brány ohledy na její pocity a přání. Buď ujištěna, dáš-li mně právo, uvolním cestu pro tebe. Budeš kněžnou této země tak, jak si to přál tvůj otec. Pomni, co to znamená pro Egypt, pro národ, který miluješ!"

Tut-ench-Ammon nějakou chvíli mlčel a pak znovu pokračoval. Předstihoval se ujišťováním své snášenlivosti ke stoupencům Atonova učení. Líčil princezně, jak šťastně by společně vládli.

I do těchto nespoutaných citů se loudilo stále více z jeho opravdových pocitů. Všechno, co až dosud řekl, bylo jen vnadidlem, které mělo princeznu zlákat. Nyní v něm propukly nespoutaně jeho pocity a vášně. Jako bouře vířily nad mlčící Nofretetou.

Nemohla mluvit. Každé slovo by bylo výkřikem pobouření. Že to musí strpět, že tomu musí naslouchat! Pro co zde ještě vůbec byla? Proč neučinila již dávno konec svému životu? Dětský pláč pronikl do komnaty. Ach ano, chlapec, budoucí farao! Kvůli němu, aby ho vychovala ve víře v Boha, snažila se žít dále, ačkoliv život se jí zdál méně než bezcenný.

Zvedla se.

"Malý pláče, potřebuje mne."

"Nech ho plakat. Já tě také potřebuji," zvolal Tut-ench-Ammon a vyskočil. "Zakazuji ti, abys opustila komnatu dříve, dokud mi nedáš svoji odpověď. Nofreteto, jest možno pochybovat o tom, co máš činit? Očekávají tě nejvyšší pocty, budeš-li povolná. Ale budeš-li vzdorovat, tedy mně nic nezabrání v tom, abych vymýtil v Egyptě bludné učení a jeho stoupence s bezohlednou přísností!"

Dětský pláč se změnil v křik. Nofreteta téměř neslyšela, co faraón řekl. Rychle chtěla odejít a projít kolem něho do pokoje děcka. Vtom ji uchopil.

"Ne, tak mi neujdeš, ty studená krásko! Jestliže nesvolíš stát se mojí ženou, musím si vyhledat jinou ošetřovatelku pro svého syna. Tvé ruce se ho nesmějí déle dotýkat. Můžeš ještě váhat, Nofreteto? Všechno, všechno ti ukazuje cestu, kterou máš jít! Chceš být mojí? Kvůli svému národu? Kvůli Atonovi?"

"Ne!" Bylo to jediné slovo, ale zdálo se, že zaznívá několik vteřin v prostoru a vzbuzuje ozvěnu. "Ne!"

To přece faraón neočekával. Znovu počal žebronit, prosit, hrozit a proklínat. Nofreteta stála před ním jako z kamene.

Tu se ho zmocnilo zoufalství a bezmezný hněv.

"Také dobře, nechceš-li jinak, staň se tedy podle tvé vůle. Vytrhnu lásku k tobě ze svého srdce, ale s ní i poslední měkčí cit. Nechť jen ukrutnost a přísnost mě nadále ovládají. Běda tvému národu, běda tobě samotné!"

Tut-ench-Ammon vyběhl z komnaty. Princezna jako omámená zůstala stát. Ale nebyla dlouho sama. Bylo slyšet stejnoměrné kroky blížících se bojovníků. O několik okamžiků později vstoupila četa babylonských bojovníků do komnaty.

 

Nofreteta ve vězení! Světlá dcera faraónova v temnotě pod zemí! Jen nemnozí o tom věděli. Farao dbal, aby to zůstalo utajeno, jinak by nastalo krvavé vzbouření a nekonečný zmatek by byl odpovědí národa.

Zastrašení lidé snášeli přemíru žalu a nenacházeli síly, aby se vzchopili k odporu. Ale vědomí o bídě Nofretety bylo by jim dodalo síly. Neměli se vůbec vzpamatovat! Všude v zemi dal Tut-ench-Ammon rozbořit nové chrámy. Všechno, co mělo vztah k Atonovi, k Bohu, bylo zničeno. Pak byly vnitřky chrámů změněny a zasvěceny Réovi, jehož obraz byl narychlo předělán ze zlata a kamenů Atonova kotouče. Tyto obrazy nebyly uměleckými díly, to Tut-ench-Ammon sám nahlédl.

Dal pátrat po Tutmosisovi. Pravděpodobně zahynul s věrnými v El-Amarně v plamenech. Jeho dílna, která byla venku za sídelním městem, byla uzavřena. Hlídali ji tři otroci a nevpustili nikoho dovnitř. Byvše tázáni na svého pána odpověděli: "Nepřísluší nám, abychom bděli nad kroky svého pána. Přichází a odchází, aniž by nám řekl, kam jde. My však máme chránit jeho dům, aby žádná cizí noha do něho nevstoupila."

To vzbudilo faraonovu zvědavost. Vypravil se s velikým průvodem, který většinou sestával z Babyloňanů, do El-Amarny. Jeho srdce nebylo tak zatvrzelé, aby se nesevřelo při pohledu na zčernalé ruiny a trosky. Město bylo divem krásy, důstojný rámec milostné ženy, která v něm žila. A tu byly jeho myšlenky již opět u Nofretety. Pryč s nimi!"

Spěšně prošel městem hrůzy. Hnal svého koně někdejšími zahradami faraónovými. Zpustošené jako všechno ostatní. Palmy spálené, mrtvé. Ale tam vzadu se třpytilo světlo a zeleň a tam vedla jeho cesta. Bílý dům, nepodobný Egyptským stavbám, ležel ukryt mezi palmami. Místo míru uprostřed pouště a zpustošení.

Brána byla zavřená. Hlasité volání přivolalo otroky, kteří se zdráhali otevřít. Ani rozkaz faraónův nemohl ničeho změnit. Zdráhali se uposlechnout. Co zde mohlo být skryto, že to vyžadovalo takové ochrany?

Lidé byli rychle přemoženi a brána vyražena. Tut-ench-Ammon seskočil s koně a zavolal na jednoho svého průvodce, aby učinil totéž. Ostatní nechť počkají.

Zhurta vkročil do krásného prostoru, v němž všechno nasvědčovalo čistému, vznešenému umění. Náhle se zarazil. Bílá postava zdála se mu uzavírat cestu. Ale pak viděl, že to byla socha v životní velikosti vytesaná z kamene. Byla to andělská bytost s dlouhými perutěmi, která rozevírala náruč. Tahy podobaly se tahům obličeje Nofretety, jen Tut-ench-Ammon nikdy neviděl onen milostný, zjasňující úsměv na princeznině obličeji.

Zatímco jeho průvodce vyrazil přidušený výkřik údivu, spěchal dále. Nechtěl být upomínán na Nofretetu! Odhrnuv postranní závěs, překročil práh poslední komnaty domu. Byla to veliká místnost naplněná uměleckými díly všeho druhu. Po umělci ani stopy, nikde žádná známka života.

Před jednou tabulí se Tut-ench-Ammon zarazil. Představovala Ech-en-Atona a Nofretetu obletované malými andělskými bytostmi. Nápis říkal, že nebeskému míru, který oba oklopuje, má se dostat také té, které je tabule určena.

Ďábelská myšlenka probleskla hlavou faraonovou. Příležitostně musí o tom přemýšlet. Pro dnešek stačí, bude-li dům uzavřen a označen jako majetek faraónův a chráněn proti krádeži. To mohou činit otroci, kteří to dělali až dosud. Na dotaz faraónův mu bylo sděleno, že otroci byli jednoduše zabiti.

"Kdo dal k tomu rozkaz a kdo to provedl?" zvolal pobouřeně Tut-ench-Ammon.

Předstoupili dva muži, jeden Babyloňan a jeden Egypťan.

"Tedy převezměte zde práci usmrcených, vy ostatní si pamatujte, že jenom já poroučím!" Z těchto místností nesmí být odstraněno nic, dokud tak nenařídím. Ručíte mi za to svým životem!"

Tut-ench-Ammon nasedl na koně a zástup jezdců vyrazil.

Drsné hlasy vylekaly Nofretetu z hlubokého zamyšlení. Byla volána a měla se odebrat k faraonovi.

"Nechte mne zde dole, až mne Vyšší povolá!" zněla unavená odpověď.

Muži se drsně zasmáli.

"Na Vyššího čekáš marně," Tut-ench-Ammon jest faraónem v zemi egyptské a není ochoten si moc znovu nechat vyrvat z rukou. Nebo myslíš, že se tě tvůj strýc ujme? Nebuď bláhová a pojď!"

Když Babyloňané na to nedostali žádné odpovědi, odhodlalo se několik mužů sestoupit dolů do vězení vzbuzujícího hnus, aby princeznu přivedli.

Vlekli ji, vráželi do ní. Dosud nikdy se nedotýkaly Nofretety mužské ruce. Cítila to již jako troufalost, když onehdy Eje položil svoji ruku na její. A nyní tyto drsné pěsti válečníků!

Trhnutím se osvobodila a stála oběma nohama v přítomnosti. Při svitu, který padal dovnitř otevřenými dveřmi, spatřila své strašlivé okolí. Hnus a hrůza se jí zmocnily a chvěla se na celém těle, když opět vdechovala lepší vzduch. Nemohla téměř ani dojít ke komnatě, ve které ji očekával Tut-ench-Ammon.

Takovou, právě takovou ji chtěl vidět! Měla změknout, aby přijala jeho přání a vyhověla jim. Aby zapomněl, bylo nemožné, ačkoliv se o to často pokoušel. Nyní si pro své uspokojení představil opět všechny přednosti, které by mu mohly vzejít ze spojení s Nofretetou. Tak došel k přesvědčení, že jest jeho povinností, aby ničeho neopomněl, čím by ji mohl získat.

Slabá a bledá stála před ním. Téměř průsvitná víčka kryla jinak zářící oči. Ruce byly přitisknuty na prsa.

"Ré, budiž tobě dík! Ona je krotká!" jásal v duchu faraón a vlídně, jak si předsevzal, ji oslovil:

" Nofreteto, viděla bys ráda opět sluneční světlo?" Okamžitě však zpozoroval svůj omyl. Nechtěl přece mluvit o Atonovi.

Nofreteta otevřela svoje velké oči. To nebyl pohled k smrti uštvané, zkrotlé ženy. Jiskřivě blýskaly její hvězdnaté oči.

"Ty se na mne hněváš?" pokračoval znovu Tut-ench-Ammon.. "Ty nechápeš, proč jsem tě dal vsadit do vězení? Věř mi, moje důvody jsou závažné a nemají s mojí láskou co činit. A jednou je jistě pochopíš. Přijde čas, kdy budeme oba pohlížet zpět na tyto dny a budeme se radovat, že nás spolu svedly."

Jeho hlas byl lichotivým a nyní k ní vztáhl ruku Tut-ench-Ammon. Princezna se hrůzou zachvěla a uhnula. Nepřístupná vznešenost ji obklopovala.

"Nedotýkej se mne, na tvých rukou lpí krev a jsou nečisté jako tlapy dravého zvířete! Hnusnější než nejhnusnější vězení, do něhož mne uvrhla tvá státní moudrost, je komnata, již svou přítomností poskvrňuješ!"

"To je řeč, kterou si dovoluješ k faraonovi? Smělo se tak hovořit s tvým otcem?"

"Neber do úst mého otce. On stojí za tebou a slyší každé z tvých slov, jest vázán k zemi tak dlouho, dokud já jsem v nebezpečí. Já to vím, ale ty se chraň!"

Bezděčně se obrátil Tut-ench-Ammon za sebe. Bylo mu, jakoby viděl světlou stínovou postavu. Byl to jistě přelud! A tím se nechtěl dát zastrašit. Namáhavě se vzchopil a snažil se usmát. Jeho smích byl chraptivý a vynucený.

"Nemám o něm mluvit? Chceš mi to zakázat? Ty, kterou mohu svým jediným rozkazem donutit? Nezapomínej na to! Dnes jsem našel krásnou tabuli! Tvůj otec a ty v důvěrném rozhovoru. Dám odstranit nápis."

Nofreteta se zhroutila. Jedno zahlazené jméno učinilo postižené bezectnými. Toho se přece Tut-ench-Ammon neodváží?

"Není-liž pravda, lekla jsi se? Na všech obrazech a sochách, na všech tabulích a obeliscích nechám zničit jméno tvého otce. Možná, že na jeho místo dám svoje jméno. Potomstvo se nedozví, že Egyptu vládl jednou snílek, šílenec. Ale s tabulí zamýšlím ještě něco lepšího. Nebudeš-li mi po vůli, tedy dám změnit nápis. Bude znít pak takto: "Zde jsou zobrazeni Ech-en-Aton a jeho manželka Nofreteta obklopena svými dcerami!"

Smějíc se pln vítězoslávy faraón skončil.

Princezna se obrátila a zabořila obličej do dlaní. Na takovou hanebnost nenašla ani slova odpovědi.

"Jdi nyní, holubičko, zpět do vězení, které se ti zdá být krásnější než tato komnata! Jdi a užívej samoty, poněvadž se ti zdá být moje přítomnost tak nesnesitelná. Mezitím nechám dokončit tabuli. Tutmosis to učiní ze všech nejlépe, vždyť půjde o oslavení jeho zbožňované princezny!"

Při jméně sochařově se Nofreteta nepozorovaně zarazila. Žije ještě Tutmosis, tedy by snad byla ještě naděje na záchranu?

Důstojně vykročila k válečníkům, kteří přispěchali na faraonovo zavolání. Nyní jí bylo také zřejmé, proč ji přijímal Tut-ench-Ammon v této odlehlé komnatě. Nikdo neměl vědět o jejím vězení!

 

Několik dní později byla opět přivlečena před faraona. Strádání a nedostatek čistého vzduchu a hrůza z hrozného okolí ji tak zeslabily, že nemohla již stát. Veliký triumf faraónův, zohyzděná tabule, neučinila na ni toho nejmenšího dojmu. Vzdor domluvám a prudkým vyhrůžkám nepromluvila ani slovo a neotevřela ani oči.

Ba, jenom se zasmála. Bylo jasno, že její duch byl nepřítomen. Nyní se Tut-ench-Ammon zhrozil. Což by se snad jeho oběť odebrala z tohoto světa? Několik dní postačí a Nofreteta unikne jeho moci. A smrt přijde jako vykupitel. To se nesmí stát!

Faraón dal spěšný rozkaz, aby byla zavolána Teje. Předal věrné chůvě princeznu s rozkazem, aby bylo o ni dobře pečováno, aby jí nic nechybělo. Rozechvěně objala chůva svou svěřenku a s tichým povzdechem ulehčení zabořila Nofreteta obličej na prsa Teje. Nepozorovala, že opatrné ruce ji zanesly do jejích vlastních komnat a že jí ustlaly na jejím loži.

 

Tut-ench-Ammon slepě zuřil. Jednou se přece musí dostavit vítězný pocit triumfu! Čím více stop o požehnaném působení svého předchůdce nechá zničit, tím musí být šťastnější. Říkal si to stále znovu a znovu, ale co nacházel, byla jen stupňující se nevole.

Nemohl být déle sám! Ze všech koutů zdálo se na něj číhat ono nejmenované něco. Ze všech stran šklebilo se mu to v ústrety. Šeď, stíny, neuchopitelné a přece skutečné! Co to s ním jen bylo? Začínal se bát sám sebe. A pak utekl ke svým. Žena a syn mu měli pomoci přes prázdnotu jeho vlastního nitra.

Ale Anches-en-Ammona byla u cíle všech svých přání: plnými doušky požívala volnosti, nádhery a moci, které jí umožnilo její vysoké postavení, o kterém se jí ani nesnilo. Neměla porozumění pro svého chotě, ani jedinou myšlenku pro dítě.

Nechtěla ničeho slyšet o jeho ohavnostech. Shledávala to nutným k udržení vytoužené moci, a proto ho sama před sebou omlouvala. Ale když o tom slyšela mluvit, pak se přihlásil tichý hlas, který jí šeptával, jak je to všechno nad pomyšlení hnusné. Nenáviděla tento hlas, proto v její přítomnosti nesměl nikdo mluvit o takových věcech. Pak mlčel i hlas.

Tut-ench-Ammon si dal přinést syna. Byly mu přineseny dvě děti. Obě byly stejně oblečeny a bohatě ozdobeny. Jedno mělo světlá očka a slunný úsměv, kulaté tvářičky zářily zdravou červení. Malé ručky vědomě po něm sahaly. Rozkošné dítě! Druhé se zdálo být nemocné. Zpola zavřené oči dítěte se dívaly unaveně do neznáma. Ospale spočívaly ruce na nádherné pokrývce.

"Proč se nechá žít takové ubohé stvoření," myslel si farao a hrdě sáhl po smějícím se dítěti.

Ale ošetřovatelka zavrtěla hlavou:

"Mýlíš se, vznešený faraone, to není tvůj syn! To je Maket-Atona, děvčátko bez rodičů, kterou vychováváme spolu s budoucím faraonem!"

Tut-ench-Ammon zmateně vzhlédl:

"Jak to přijde, že můj syn je nemocen? A holčička je zdravá?"

Ošetřovatelka se zdráhala odpovědět. Nenapadlo jí nic, co by mohla říci, domnívala se, že pravdu musí zamlčet. Faraónův zrak spočíval výhružně na ženě.

"Mluv!" poručil prudce. "Má být budoucí faraón předčasně odklizen z cesty? Co se zde děje?"

"Princ byl již hned při svém narození velmi něžný. Jeho matka se mu odmítala věnovat, kdežto Maket-Atona v ochraně své matky prospívala. Dokud se chlapce ujímala princezna Nofreteta, zdálo se, že se lepší. Od té doby, co jej opustila, vadne. Nevíme, co bychom s ním měli dělat. I tvoji lékaři jsou bezradní. Věř, faraone, že se ničeho nezanedbá u tvého dítěte," končila chvějící se a plačící ošetřovatelka.

"Nechť tedy Nofreteta převezme opět péči o chlapce. Holčička může být vychována kdekoliv!"

"Nesmíme děti od sebe oddělit. Je-li vůbec v princi ještě nějaký život, děkuje za něj zdravému dítěti, z jehož zářící síly na něj trochu přechází. Vezmeš-li holčičku, ó faraone, tedy vezmeš také svému dítěti život!"

Hrozebně odvrátil Tut-ench-Ammon hlavu. Nechtěl vidět malé, slunné stvořeníčko, které právě jásavě sahalo po paprscích, které před ním tančily na pokrývce.

"Čiňte tedy, jak chcete, ale dbejte, aby můj syn prospíval," řekl sklíčeně. "Dám příkaz princezně Nofretetě, aby plnila svou povinnost u budoucího faraona!"

Ošetřovatelka opustila s dětmi komnatu a Tut-ench-Ammon poslal pro Nofretetu.. Sluha se bezradně vrátil: "Princezna je příliš nemocná na to, aby se mohla dostavit!" Faraon zavolal Ejeho.

"Jdi k Nofretetě a postarej se, aby přišla, jinak ji vyhledám v jejích komnatách a ona to nemá ráda! Doporučil jsem jí péči tvé ženy, ale tato péče se nesmí obracet proti mně. Řekni jí to!"

Stísněn odešel Eje vykonat příkaz. Tiše vstoupil do předpokoje, z něhož se vcházelo do komnat princezniných. Plačící služebnice mu přišly v ústrety.

"Pane, s princeznou se to blíží ku konci!"

Opatrně pozvedl závěs. Teje mu pokynula, aby přistoupil blíže.

"Přicházíš dříve, než jsi byl zavolán, Eje. Právě si princezna přála tě vidět.“ „Nofreteto, mé milované dítě, podívej se, Eje přišel, aby vyslechl tvoje rozkazy!"

Pomalu zvedla se víčka z voskově bledého, ale dosud obdivuhodně krásného obličeje. Úsměv přelétl její obličej.

„Eje, jsi hodný, že jsi přišel. Smím jít za svým otcem. On jest zde, aby mne odvedl. Eje, neopouštěj maličké. Podřiď se vůli toho, který nyní vládne, ale neopouštěj Atona a pátrej po jeho vůli. Do tvých věrných rukou vkládám blaho celého Egypta. Eje, zůstaň věrný Bohu a on ti ukáže, co máš dělat. Eje ....." dech přestával, ale vůle umírající přemohla slabost. "Eje, Ré je zkáza všech, kteří padnou do jeho moci! Jest jen jediný Bůh, který je vysoko povznesen nade všechno, co si lidé mohou myslet. Tento jediný Bůh jest náš Pán. Jemu služ! Jeho ukazuj maličkému Aton-Ophisovi."

Její oči se tiše zavřely. Bez boje opustila duše tělo.

Hluboké ticho, přerušované jen tichým pláčem služebnic, které jedna po druhé po špičkách přistupovaly, aby byly nablízku tajemství, jež se uzavíralo. Cítily posvátnost umírání.

Pak Eje, který klečel u lože princezny, zvedl ruce a pomalu, ale zřetelně pravil:

„Slibuji, že nasadím svůj život, aby Aton-Ophis byl uchráněn a aby zvěděl o Atonovi. Slibuji sloužit Bohu a chránit ty, kteří jsou mu věrni!"

Eje stál před Tut-ench-Ammonem. Stručnými slovy vylíčil mu odloučení princezny a řekl mu, že Teje převezme péči o jeho děti. Čekal nyní na nějaký rozkaz, na nějaké znamení, že faraón porozuměl tomu, co mu řekl.

Marně. Tut-ench-Ammon byl jako zkamenělý. Mohl přece vidět blížit se toto strašlivé ukončení, mohl vidět, že Nofreteta byla vyrvána z dosahu jeho moci, ale tím také z dosahu jeho lásky. Nebylo jí již. Jediné bytosti, kterou opravdu miloval!

A ona bude nahoře svědčit proti němu. Najednou cítil, věděl, že jest cosi "tam nahoře". On, který se vysmíval každé víře, věděl nyní, že jest Bůh. Otřesen hrůzou obrátil se konečně k Ejemu:

„Eje, řekni mi, věříš v Boha?"

Udiveně se podíval na něho oslovený. Byla to léčka? Musí být opatrný již kvůli slibu, který dal.

"Ano, věřím v Boha!"

"Věříš na Boha Ech-en-Atonova?"

"Ano, můj faraone!"

"Věříš, že je všemohoucí a vševědoucí?"

"Věřím tomu!"

"Pak," vybuchl Tut-ench-Ammon, "pak není pro slitování - jedině zkáza! Já jsem ho proklínal, já jsem zbořil jeho chrám, upálil a zabíjel jeho kněze. Běda mně, musím být zatracen!"

Vzrušen hledal Eje slova útěchy. Co má říci tomuto muži, který byl vinen všemi hříchy, ze kterých se sice sám obvinil, ale který na sebe uvalil ještě mnohem více viny? Dříve, nežli mohl promluvit, pokračoval faraón dále:

"Tvá je to vina, Ré, jsem-li tím, čím jsem! Ty jsi mi vnukl hlad po moci, který mi nedopřál klidu, dokud jsem nedosáhl cíle. Ty jsi chtěl strhnout na sebe opět vládu nad Egyptem a já jsem se stal tvým nástrojem. Ty se vysmíváš mým slzám a mému zoufalství. Nuže, buď si tak! Zpátky již nemohu. Mrtví se nedají probudit, zničené nedá se znovu vystavět. Obrácení by pro mne znamenalo ukončení strastí. Chci pokračovat v cestě, kterou jsem započal, chci ti podrobit Egypt.

Zahlaď ve mně za to každé měkčí hnutí, ó Ré. Nenech mne pocítit žádnou lítost a žádnou soustrast!"

Byl to tentýž muž, který před několika okamžiky zoufal sám nad sebou? Hrůza otřásla Ejem. Faraón nebyl jistě při smyslech. Aniž by vyčkával pokynu k odchodu, spěchal Eje z komnaty do hlubokého míru komnaty smrti.

Zde byly ženy zaměstnány přípravou k balzamování Nofretety. Pak měli přijít kněží a lékaři, aby dílo dokončili. V Ejovi uzrálo veliké odhodlání. Nofreteta se nesmí dostat do rukou Tut-ench-Ammona. Má být pohřbena tak, jak to bylo vždy jejím přáním. Eje odeslal služebnice ven a svěřil Teje své myšlenky.

Chůva věděla radu. Jedna z jejich otrokyň, jež byla asi přibližně stejného vzrůstu s Nofretetou, dnes ráno zemřela. Obě mrtvoly musí být vyměněny. Ujme-li se sama zahalení hlavy, nikdo podvod nepozná.

V noci vyměnil Eje se dvěma sluhy, na něž se mohl spolehnout, mrtvolu Nofretety za mrtvolu oné služebnice. Když ráno přišli kněží a lékaři, byli překvapeni, že nalezli hlavu již zahalenou. Nofreteta zemřela neprovdána, a stud jí mohl vnuknout přání, aby po smrti nebyl její obličej vystaven cizím zrakům. Právě tak porozuměli i muži, že Teje jim chce zabránit, aby se nedotýkali jejího těla. Podle jejich návodu provedla všechno potřebné vtírání a učinila všechno, co bylo požadováno, až konečně neznámá služebnice, která neznala ani své vlasti, oděna s knížecí nádherou, odpočívala ve zlaté rakvi.

Tu se ukázalo, jak moudře Eje jednal. Kněží oznámili faraonovi, že mrtvola jest připravena k pohřbení a nyní faraón nařídil, aby byla odnesena do chrámu Ammonova a tam vystavena. Kněží Ammonovi a Réovi měli u rakve stráž. Ustavičně se nad ní modlili a zapalovali vonné kadidlo. Po mnoho dní musela stát rakev v chrámě, až konečně kněží prohlásili, že všechna vina, která vznikla jejím odpadnutím od víry, je již odpykána a že Nofreteta může vejít do věčných zahrad.

A mezitím Eje a Teje za pomoci obou sloužících pohřbili Nofretetu ve skalním hrobě na své zahradě. Jedna z jeskyň byla tam za noci přiměřeně rozšířena. Vyzdobili ji drahocennými látkami a položili do ní všechen majetek, který byl princezně zvlášť milý a který Teje s velikou zručností a opatrností z paláce odnesla.

Když bylo všechno připraveno, byla mrtvola princeznina ve vší tichosti odnesena v jednoduché rakvi do hrobky. Eje se pomodlil modlitby, které mu Ech-en-Aton k takovýmto slavnostem daroval. Pak byla hrobka zazděna a před její vchod bylo vysázeno různé křoví a květiny a až do dnešního dne nenalezl nikdo místo, ve kterém bylo pohřbeno pozemské tělo krásné Nofretety.

 

Od té doby uplynuly tři roky. Kněžna Nofre zemřela nikým neoplakávaná, tak osaměle, jak žila. S horečným chvatem byly znovu zřizovány chrámy Réovy, zatím co chrámy Ammonovy byly pouze opravovány. Tut-ench-Ammon si přál, aby všude v zemi byl uctíván Ré jako jediný bůh.

Národ, událostmi ještě napolo omámen, činil, co bylo od něj požadováno. Měl se modlit k Réovi, nuže dobře, modlil se k tomuto bohu. Snad nebyl horší než druzí, snad, kdož to ví, byl třeba i lepší.

Z radostně tvořících lidí, kteří ve své víře v Boha nalezli důvěru a štěstí, stala se horda utlačených, bázlivých bytostí, které nevěděly, proč jsou na zemi.

Každé nepromyšlené slovo mohlo způsobit těžký trest, ba i smrt. I každá myšlenka na Atona byla již trestná.

A k tomu se přidružilo ještě něco, co tato generace dosud nikdy nezažila, co znala pouze z vyprávění starých: hromadily se neúrody a výsledkem toho byl hlad. Hlad je však bolestný a krutý!

"Zde vidíte, kam až vás zavedlo vaše bludné učení," volali kněží. "Ré se hněvá, protože jste se od něho odvrátili. Modlete se k němu, aby vám odpustil vaši vinu. Proste ho, aby se k vám milostivě sklonil."

A národ se modlil a prosil, avšak Ré byl skoupý a nechtěl slyšet.

Eje a s ním mnozí věřící v Boha v nitru zuřili nad touto řečí kněží. Dokud národ věřil v Boha, dařilo se mu dobře. Byla to doba nepřetržitého blahobytu a štěstí. Bůh se hněvá, protože se lid od něho odvrátil! Tak to bylo! Ale kdo se odvážil to říci? Co by to bylo pomohlo? Eje mlčel kvůli princi, který v jeho domě šťastně vyrůstal. Bylo to sice slaboučké děcko, ale lékaři doufali, že z něj jednou bude zdravý muž.

Čím byl starší, tím zřetelněji vystupovala jeho podobnost s Ech-en-Atonem. To bylo také ono, proč se jeho otec vždy od něho s uleknutím odvrátil, kdykoliv jej spatřil. Maličká Maket-Atona byla obraz Nofretety, jejíž slunný úsměv, jak se zdálo, na ni přešel. Obě děti poutala vzájemná vřelá láska. Společně také vyslechly z úst Teje zvěst o Bohu. Ačkoliv byly malé, přece poslouchaly.

 

Tut-ench-Ammon byl samoten ve své pracovně. Na jeho rozkaz přinesli služebníci velikou plotnu, kterou opřeli o zeď, a na netrpělivý pokyn faraónův se spěšně vzdálili. Nikdo s ním nebyl rád pohromadě, byl příliš prudký, popudlivý a náladový. Zřídkakdy zaslechli služebníci vlídné slovo, ale odsouzení pro sebenepatrnější příčiny se zato velmi množily.

"Nechť se třesou přede mnou," byla jeho oblíbená věta. Nepřiznal si, že jeho život v bázni ubíhá před tím, co přijde a co přijít musí. Tato myšlenka ho štvala vpřed, poháněla ho od jednoho strašlivého činu ke druhému. Nikde nenacházel zapomnění.

Nyní se zastavil před plotnou, která zobrazovala velikou hlavu odstrašující ošklivosti. Odulé rty a tlustá, převislá brada mluvily o sprostotě. Oko bylo v obličeji posazeno trochu nakřivo a dodávalo tím obličeji cosi neobvykle prohnaného, právě tak jako velké, dopředu prohnuté uši. Bylo to mistrovské dílo.

Když Tut-ench-Ammon při své poslední návštěvě v domě Tutmosisově objevil tuto desku, dotčen přemírou ošklivosti, ustoupil. Vzpomněl si, že Ech-en-Aton kdysi vyprávěl, že sochař zhotovuje obrazy lidských vlastností. K řadě překrásných postav byla připojena i hlava znázorňující opovržení, která byla vytvořena podle hlavy otroka obviněného z nejhorších vášní. To musela být tato deska!

"Strašlivé!" vykřikl faraón.. Ale pak se v něm bleskurychle vytvořila ďábelská myšlenka. Dal příkaz, aby jeden z babylonských umělců změnil nápis.

Muž se zpočátku zdráhal. Vyhrůžkami a slibem, že se mu dostane veliké odměny, stal se povolným. Ale neměl sklidit odměnu za svou práci. Toho rána, kdy přišla zpráva, že je plotna dokončena, dal faraón příkaz, aby dílo bylo vyzvednuto a umělec zabit. Mohl by se stát nepohodlným, kdyby mluvil!

"Dobře uděláno, moudrý faraone," mluvil Tut-ench-Ammon sám k sobě. "Ech-en-Atone, jsi mi skutečně nablízku, jak řekla Nofreteta? Vidíš zde svůj obraz? Jak se líbíš sám sobě? Tak, tak se má na tebe dívat pozdější svět a tak se tě naučí znát! Jsi navěky zostuzen. Bude-li se smět tvůj duch vrátit na tuto zemi, nenajde těla ani obrazu, který by mu mohl vyprávět o tvé někdejší kráse. Bude nucen vytvořit si svůj příbytek podle tvé hlavy! Jak jsi býval klidný, když jsi chodil ještě mezi námi. Nemohl jsem snášet tvoji přemítavou mírnost. Jsi dosud tak mírný?!“

Spěšně to ze sebe vychrlil, nyní se zarazil, aby popadl dech, a přitom ho napadla nová myšlenka.

"Tento obraz musí být vystaven v chrámě Réově," mručel si sám pro sebe. "Lid neumí číst a kněží budou mlčet."

Představoval si, jak v lidu ponenáhlu vybledne vzpomínka na Ech-en-Atona, takže později se bude moci veřejně říkat, že toto byl ten veliký, moudrý faraón..

„Veliký faraón? Ne, blázen, šílenec, zhoubce země, člověk rouhající se bohu!"

Vymýšlel si stále nová obviňování a zuřivě je vykřikoval směrem k obrazu. A pak se začal smát, pronikavě a nezadržitelně.

Při tomto hluku, který dělal, přeslechl tiché, plíživé kroky, které se k němu přibližovaly. Náhle cítil, že je někým zezadu uchopen a dýka mu projela srdcem. Šílený smích dozněl.

Vrah vytáhl opatrně zbraň z rány, nechal faraona klesnout na zem a uprchl. Nikdo ho neviděl. Dva lidé, kteří o jeho počínání věděli, mlčeli jako hrob a za několik týdnů opustili nenápadně zemi. Byl to Ech-en-Atonův dohlížitel stájí. Věrnost k jeho pánu nedovolovala, aby takovýto nehodný vládce vládl po něm a zaváděl národ do bludů.

 

Za mnoho hodin po činu byl faraón nalezen studený a strnulý u nohou nové plotny. Veškeré pátrání po vrahu zůstalo bezvýsledné. Byla obava, že počáteční zděšení se rozpoutá v naprostý zmatek.

A tu vystoupil Eje ze svého ústraní. Svolal přední země a ukázal jim faraona, který byl již Ech-en-Atonem posvěcen za budoucího vládce. Tut-ench-Ammon mladší byl nyní téměř čtyřletí, stáří to, v němž již dříve faraónové nastoupili na trůn. Radovali se, že bylo nalezeno východisko a holdovali novému vládci. I to, že Eje jako vychovatel převzal za něho vládu, bylo shledáno v pořádku.

Tut-ench-Ammon byl pohřben a Egypt se počal opět pomalu dostávat do stavu rozkvětu a pokoje.

Eje chtěl pozvolna opět navázat na dřívější, chtěl znovu šířit vědění o Bohu tak, jak tomu rozuměl. Pro začátek se spokojil tím, že mladého vládce zasvěcoval stále hlouběji do tohoto vědění. Chlapec nosil sluneční kotouč pod oděvem.

"Až budeš dosti stár, abys mohl samostatně vládnout," pravil mu Eje, "pak smíš kotouč nosit veřejně. Pak se musíš také nazývat jménem, který ti dal tvůj děd: Aton-Ophis!"

Malý přisvědčil. Čím byl starší, tím více se strachoval doby, kdy se má stát vládcem veliké země. Maket-Atona ho utěšovala.

"Neboj se, já ti pomohu," smála se. "Budeme společně pracovat na tom, co by pro tebe samotného bylo tak těžké."

Opakovala to velmi často a posílila v Ejeovi myšlenku, aby mladého faraona při jeho vstupu na trůn zasnoubil s jeho krásnou společnicí. V blízkém příbuzenství obou neviděl překážku.

Avšak i někdo jiný zaslechl tato slova a tam vyvolala hněv a pobouření. Byla to kněžna Anches-en-Ammona, která od náhlé smrti svého manžela přemýšlela o tom, jak by znovu dosáhla lesku a důstojnosti. Dokud nebyl farao ženatý, byla ona jako matka trůnu nejblíže. Kdyby byla neomezeným vládcem, byl by nejdříve odsunut stranou Eje. O to by se již postarala, aby její vliv byl ze všech nejmocnější.

A nyní chtěla tato malá, z milosrdenství trpěná dívka zničit její plány.

Anches-en-Ammona měla mezi kněžími Réovými důvěrníka, který jí byl plně oddán. Sdělila mu své obavy a on jí slíbil, že jakmile se mu naskytne příležitost, bude jednat v její prospěch.

Tut-ench-Ammonovi se blížil dvanáctý rok. Chlapec byl vzdor veškeré péči slabý a neduživý. Ale jeho duch byl posílen. Ochotně se chápal toho, čemu ho Eje učil a co mu jeho učitelé ukazovali.

Nyní nadešla doba, kdy se měl ujmout svého úřadu. Několik týdnů dělilo ho ještě ode dne, kdy se měl ukázat lidu jako faraón, vládce Egypta.

"Neraduješ se?" jásala Maket-Atona vždy znovu, když děti mluvily spolu o blízké budoucnosti.

"Ne, nemohu se radovat. Mrazí mne, pomyslím-li na to, že mám něco poručit, tu se mi chce srdce zastavit."

Maličká to nemohla pochopit a hledajíc pomoc, obrátila se k Ejemu. On děti utěšil. I když Tut-ench-Ammon bude vladařem, on Eje, bude mu jako rádce stát věrně po boku, pokud si toho faraón bude přát.

A milující Teje připravovala láskyplnou rukou již dlouho nádherná roucha pro mladého faraona a jeho manželku. Ještě nesměla nechat vyšít do hedvábné látky sluneční kotouč na oči všem, ale dala ho všít dovnitř, na skryté místo, utěšujíc se, že až vládce doroste, sám opět všemu lidu zvěstuje pravou víru.

Milovala obě děti tak, jako by byly její vlastní. A tato láska byla téměř dvanáct let neomezeně činná. Teprve v poslední době ji musela zatajovat, od té doby, co kněžna Anches-en-Ammona si vzpomněla na to, že ona jest matkou faraonovou.

Vstoupila-li kněžna do komnaty, pak byla Teje přehlížena jako služebnice nebo odstavena stranou. Ani Eje tam nebyl trpěn, rovněž Maket-Atona, která si již zvykla, že v takových okamžicích komnatu sama opustila.

Chlapci byly tyto návštěvy obtížné. Většinou ho vyrušily z nějakého zamilovaného zaměstnání nebo z vážné rozmluvy. S matkou nemohl mluvit o ničem, co hýbalo jeho duší. Nevěděl proto, co říci, a platil u ní za mrzutého a nemluvného.

Dnes přišla opět, aby s ním hovořila o budoucím sídle. Věděla sice, že v nejbližších dnech musí přesídlit do paláce, v němž bydlela její matka, ale doufala, že toto přesídlení bude zbytečné. Snad dokáže synovi vymluvit tuto překotnou dětskou svatbu.

Poukázala na to, že je ještě příliš mladý pro takový krok.

"Matko, podíváš-li se na řadu našich předků," řekl Tut-ench-Ammon horlivě, jak ho dosud nikdy neviděla, "tedy ti neujde, že mnozí faraónové se ženili v mém věku a že jejich sňatky byly šťastné a požehnané."

"Neznáš dosud jiné dívky kromě onoho malého sirotka. Přijde čas, kdy budeš litovat, že jsi se tak brzy a nepředloženě spoutal."

Tut-ench-Ammon potřásl hlavou.

"Ne matko, již dnes vím, že bez Maket-Atony nemohu žít. Pokud se pamatuji, byla to vždycky ona, z níž proudila ke mně síla a sebedůvěra, která mi přinášela radost a slunce. Je-li tu ona, zdá se mi, že mohu lehčeji dýchat. Ona jest jistě mým dobrým duchem a byla mi seslána samotným Bohem.!“

"Co blouzníš ty o Bohu?" zvolala hluboce uleknutá kněžna. "Nechci věřit, že by Eje zneužil svého úřadu, aby zmátl tvé srdce falešným učením!"

„Kvůli tomu můžeš být matko úplně klidná!" Ve hlasu Tut-ench-Ammonově zaznívala důstojnost, kterou by nikdo ve slaboučkém hochovi nehledal. "Eje mne učil, jak musí být faraón vyučován. Nebyl bych našel lepšího učitele nad něj. Nezapomínej, že tvůj manžel, můj otec, ho pro mne určil!"

"Buď tedy podruhé opatrnější ve volbě svých slov," vzdychla kněžna napolo uklidněná.

Musí ještě jednou promluvit s Thosisem, knězem Réovým. Snad něco zanedbala, že se nestarala dříve o to, jakým způsobem byl faraón vyučován. Kromě Ejeho měl za učitele přece ještě tři horlivé kněze Réovy, tedy v základě nemohlo být nic pochybeno.

Rychle uspokojená, jak to bylo jejím povrchním zvykem, obrátila se opět k hlavnímu účelu své návštěvy. Viděla, že svatbu nemůže svému synovi vymluvit. Nechť tedy jedná Thosis, jak uzná za dobré. Začala horlivě hovořit o nastávajícím přesídlení, jak je jí zatěžko opustit palác, ve kterém strávila skoro celý svůj život. Syn jí naslouchal bez účasti a zdálo se, že se jeho myšlenky zaměstnávají něčím úplně jiným. Musela mluvit proto zřetelněji.

"Nemyslíš, Tut-ench-Ammone, že palác je dost velký, abychom v něm mohli bydlet oba?" tázala se lichotivě.

Mladý vládce se napřímil:

"Nikoliv matko, nemyslím. Nebudu již sám, nýbrž budu se svou manželkou, pro jejíž dvůr potřebuji místa. Připadá-li ti to tak těžké, zařídím to tedy tak, abych svoji residenci přeložil do paláce Nofretety, dokud nebude vystavěn nový královský palác."

To byla řeč zralého muže. Anches-en-Ammona se počala obávat budoucnosti. Co bude asi nucena prožít?

Prozatím však bylo dosaženo, oč usilovala. Směla zůstat v paláci a ostatní se teprve uvidí. Poděkovala a opustila komnatu.

Když vstoupila do své přijímací komnaty, vyzdobené honosnou nádherou, nalezla tam Thosise, který na ni čekal. Přistoupil k ní bez obřadností. Tak jako nikdy nedokázala to, aby ve svém chování a konání ukázala pravou důstojnost, tak také nikdy nezpozorovala, že všichni lidé, kteří s ní přišli do styku, neprokazovali jí úctu, jaká náleží kněžně. Ani nyní se jí to nezdálo být divné, že kněz k ní přistoupil, jako by byla ještě žákyní, od níž by mohl požadovat poslušnost.

"Čeho jsi dosáhla u chlapce, Anches-en-Ammono?" tázal se spěšně.

"Smím zůstat v paláci a toho si velice cením."

"Mohla jsi svému synu rozmluvit sňatek?"

"Nikoliv."

"Budeš mi tedy vděčná za to, že jsem jednal za tebe. Maket-Atona již nezkříží tvoji cestu."

Chladně a výsměšně dopadala na ni tato slova. Kněžna se otřásla hrůzou.

"Ty jsi dal dítě usmrtit?"

Thosis se podíval odmítavě na tazatelku.

"To je proti naší úmluvě. Nemáš se dozvědět, jaký osud postihl děvčátko. Ty nesmíš vědět o ničem," odpověděl.

 

Již za několik hodin nato proběhla palácem a potom i celými Thébami zpráva, že Maket-Atona, budoucí manželka faraónova, zmizela.

Všechno hledání a vyptávání bylo bezvýsledné. Služebnice ji viděly odcházet do zahrady, ale ani tam nebylo po ní ani stopy. Co se jí tedy mohlo přihodit? Dobrosrdečná dívenka neměla přece žádné nepřátele! Palácová stráž byla faraonovi věrně oddána. Babyloňané byli již dávno posláni domů.

Přišel kněz Thosis, aby učinil Teje prudké výčitky, že nechala nevěstu faraonovu vyjít samotnou. Potkal dívku v zahradě, kde uvíjela věnečky. Zpívala si a vůbec ho nezpozorovala.

Proto se odhodlal, že promluví s Teje. Budoucí vládkyně si musí častěji zvykat na doprovod a dvůr. Nyní však přišel příliš pozdě se svým varováním.

Teje byla téměř zoufalá. Tut-ench-Ammon bouřlivě vyžadoval svoji společnici a mohl být uklidněn jen ujištěním, že Maket-Atona si šla lehnout, poněvadž slunce bylo pro ni příliš žhavé. Ale jednou se musel dozvědět, že dívenka zmizela. Teje se strachovala dojmu, který na něho tato zpráva učiní.

Následujícího jitra dozvěděl se mladý faraón od jednoho úplně vyjeveného sluhy, co mu bylo zatajeno. Zevně přijal zprávu velmi klidně.

Netázal se, bylo-li všude hledáno, neptal se, kdy byla Maket-Atona viděna posledně. Když mu Teje chtěla s pláčem obšírněji vše vylíčit, pokynul jí, aby mlčela. To rozechvělo věrnou služebnici mnohem více než mocný výbuch bolesti.

Ale pak uplynul opět den, aniž by byla nalezena jakákoliv stopa po dívce. Tu počal Tut-ench-Ammon sám hovořit s Ejem o tom, co tísnilo duše všech.

"Maket-Atona nás opustila. Zde na zemi ji již nikdy nespatříme," pokračoval tichým hlasem.

"Dosud jsem se nevzdal veškeré naděje, můj faraone," snažil se mu Eje dodat odvahy.

"Proč ta přetvářka?" přerušil ho trpce Tut-ench-Ammon. "Já vím, že moje budoucí manželka byla uloupena, aby tak byl znemožněn můj sňatek. Moje matka se snažila mi tento krok, který jí byl nepohodlný, vymluvit. Když jsem zůstal neoblomným, stala se Maket-Atona obětí."

Udiveně podíval se Eje na mluvčího. To již nebyla chlapecká měkkost, to byla řeč hodná faraona. Současně jako odpověď na tento pohled a na otázku v něm skrytou řekl Tut-ench-Ammon:

"Nejsem již chlapcem, kterým jsem byl ještě před několika týdny. Utrpení, které jsem prožil pro svou družku a ještě více hrůza před lidmi, učinila mne zralým. Nyní budu vládcem podle tvého smyslu, můj Eje. Všechnu pevnost, které jsi mne chtěl naučit, cítím již v sobě. Ale můj pozemský čas vypršel."

"To nemůže určit žádný člověk!" řekl Eje důrazně, když však viděl bledý, téměř průsvitný obličej, zachvátil ho strach, že princ mluví pravdu.

"Nikoli, žádný člověk to nemůže určit, to činí jen Bůh," Tut-ench-Ammon se skoro neznatelně usmál, „ale mnohdy nám zjeví Bůh svou vůli. Eje, neučil jsi mne nadarmo, že mám vůdce, se kterým jsem spojen v každý čas. Víš také, kdo je mým vůdcem? Viděl jsi ho?"

"Jak bych mohl," odvětil Eje uleknut. "Vůdce cítíme, ale nemůžeme ho vidět."

"Podívej se Eje, mohu tě tedy trochu poučit: já mohu vidět svého vůdce. A jestliže jsem s tebou o tom dříve nemluvil, tedy mne zdržovala plachost. Ale s Maket-Atonou jsem vždy o tom hovořil. I ona viděla mého vůdce. A nyní mám od něho vyřídit zprávu. Dávej dobrý pozor, Eje - můj děd mluví k tobě mými ústy:

Vzkazuje ti, že můj život na zemi jest skončen - nepřerušuj mne - vyslechni nejprve poselství! Až mne již nebude, máš převzít vládu nad Egyptem a snažit se dovést národ k zevnějšímu a vnitřnímu míru. Nejdříve musí být opět připravena půda pro přijetí pravého učení. Neustávej hovořit o Bohu s těmi, kteří o něm dosud vědí, kteří po něm touží.

Bůh sešle Egyptu ještě jednou pomoc a dá mu příležitost, aby ho mohl nalézt a poznat. Až do té doby nesmí pohasnout malé plaménky doutnající pod popelem. Ech-en-Aton očekává od tvé věrnosti všechno, co může být pro jeho ubohý národ vykonáno.

Eje, děkuji ti za tvou věrnost ke mně i k Maket-Atoně – ano, jsem připraven!"

Dříve než rozechvělý Eje mohl přiskočit, klesl faraón do své lenošky a zhroutil se. Smrtelná bledost pokryla krásný, oduševnělý obličej.

Eje volal na služebníky, kteří odnesli Tut-ench-Ammona na jeho lože a zavolali lékaře. Ti mohli jen potvrdit, že srdce již nebije. Mladý faraón se odebral ke svým otcům.

Z věrnosti ke svému pánu a vládci, z lásky k mladému faraonovi, který se mu stal synem, převzal Eje otěže vlády do pevných rukou. Dynastie vymřela. Nikdo neměl většího nároku na vládu než on, jemuž Ech-en-Aton sám udělil příkaz. Lid byl spokojen. Nepřál si nic jiného než klid po všech otřesech, které bouřily zemí. Z dřívějších hodnostářů žilo jich velmi málo.

Kněží se drželi v pozadí. Zprvu byli rádi, že v zemi nevypuklo žádné povstání. Muselo se nejprve vyčkávat, kterým směrem se starý Eje dá. Změna mohla být přivozena každým okamžikem.

Tak bylo Ejemu zdánlivě dobrovolně ponecháno převzaté břemeno a byli spokojeni, že je zde někdo, kdo zná staré obyčeje a kdo mohl zajistit pohřbení mladého faraona důstojným způsobem. Neboť pro jinocha se opravdu truchlilo. Jeho chytrost a krása upomínaly na jeho dědečka. Byly vyprávěny zázračné věci o jeho dobrotě a spravedlnosti.

Eje se strachoval, že narazí na potíže, když vyprazdňoval pokladnici faraónů, aby poslední ratolesti dal do hrobu bohatství, avšak nikdo neshledával na tom nic závadného. Ve všech se hnul většinou nedoznaný cit, aby do hrobky mladého faraona byl současně zasazen pomník Ech-en-Atonův, který nebyl pohřben. Když myšlenky lidí dosáhly tohoto bodu, snesli všechno, co se na vzácných věcech mohlo sehnat.

Jediná, která se na to dívala závistivě, byla matka, Anches-en-Ammona. Litovala každého kusu, který byl vzat z klenotnice a který putoval do hrobky.

"Což mám zůstat ve světě úplně oloupena a ochuzena?" volala pobouřeně, když na příkaz Ejův sluhové odnášeli zlatý trůn jejího otce.

Vzkázala pro Ejeho a zahrnula ho výčitkami.

Eje byl vždycky trpělivý, skromný muž, který jako poručník mladého faraóna neodložil úplně zvyky poddaného. Dnes tomu bylo jinak. S důstojností faraonovou byla i jeho bytost plna důstojnosti. Klidně vyslechl prudké žaloby a zlobné řeči kněžniny. Nepřerušil ji ani slovem. Teprve když vyčerpána umlkla, odvětil jí přívětivě, ale důrazně:

"Kněžno, nemáš práva na tyto věci, které patřily jen zesnulému faraonovi. Jestliže se jich já vzdám, aby zdobily hrobku zesnulého faraona z pokolení Tutmosisova, tedy nikdo nemá práva do toho mluvit."

"Učiníš lépe, přestěhuješ-li se pokud možno brzy do paláce, který obývala tvoje matka a z něhož nebyl odnesen ani jediný kousek. Ke smutečním slavnostem a pro očekávané cizí hosty potřebujeme tento palác v celém jeho prostoru. Později má být výlučně střediskem vlády a není určen za trvalé obydlí kněžny!“

"Jak to přijde, že budou slaveny za tohoto chlapce tak neslýchaně velké slavnosti," tázala se dosud pobouřená kněžna.

"Bude pohřben se všemi poctami, jaké přísluší faraonovi," zněla klidná odpověď. "Pohřeb tvého děda, vysoce důstojného Ammon-Hotepa, nebyl o nic méně nádherný, ale stal se před tvým zrozením."

"Ale můj choť, veliký Tut-ench-Ammon?" koktala kněžna. "Jeho jste pohřbili, jakoby to byl obyčejný hodnostář nebo rádce trůnu."

"On nebyl faraonem," řekl vážně Eje. "On byl vetřelcem, který si nezískal lásku lidí, tím méně jeho úctu. Ale bázeň nepřetrvá smrt."

Když Eje odešel, zavolala Anches-en-Ammona kněze Thosise. Přišel a na jejím žalobám se vysmál. To bylo víc než mohla snést.

"Což nebude nikdo na mé straně?" volala pobouřena. "Mám ztratit i naději, že budu na prvním místě v říši a mám se stát pouze někým, jehož národ takřka jen trpí? Jenom proto, že jsem změnila dvakrát svoji víru? Jenom proto musela Maket-Atona ....."

"Dále ne!" přerušil ji chladně kněz. "Co ty víš o Maket-Atoně? Ona jest v bezpečných rukou. Možná, že v budoucnosti se stane nástrojem, jehož mocí budeme si moci podrobit egyptský lid. Ona jest vnučkou Ech-en-Atona, na to nezapomínej."

"Což nevíš, že já jsem jeho dcera?" odvětila vítězoslavně Anches-en-Ammona.

"Ty jsi vdova po Tut-ench-Ammonovi, jehož národ nenáviděl. Vdova Babyloňana, tedy dnes cizinka!"

"Thosisi, nebuď tak ukrutný, neopouštěj mne! Pomoz mi raději v mé bídě, místo abys mne přísnými slovy odmítal a odstrkoval!"

"Kdo říká, že ti nechci pomoci, kněžno? Ale nejprve musíš to vycítit jako pomoc, že je to dobrota a milost, nikoliv právo, jehož se ti dostane."

"Thosisi, prosím tě, pomoz mi! Zahrnu tě svojí vděčností!"

"Tedy slyš, co jsem již mezitím pro tebe učinil. Kníže Chetitů má dospělého syna, který se stane jeho následníkem. Má však ještě jednoho syna, který jest sice mladší než ty, ale to nesmí být nikdy na překážku. Jestliže se chetitský princ s tebou ožení, stane se v Egyptě faraonem.

Takovou příležitost si nikdo nenechá ujít! Psal jsem tvým jménem knížeti Chetitů a nabídl jsem jeho synovi tvou ruku. V několika týdnech zde může být odpověď."

"To jsi učinil, aniž jsi se mne tázal?" koktala kněžna.

"Poněvadž tě znám, poněvadž znám tvé ctižádostivé srdce, Anches-en-Ammono. Tímto sňatkem staneš se doopravdy egyptskou kněžnou a poněvadž to budeš ty, jejímž prostřednictvím dosáhne faraón trůnu, bude ti také ve všech věcech po vůli."

"Vždyť Eje jest faraonem?" tázala se již napolo získaná Anches-en-Ammona. "Eje nebude chtít ustoupit kvůli nějakému cizinci."

"Podle zákonů země bude nucen ustoupit," smál se Thosis vítězoslavně. "Provdáš-li se, dokud nebude mladý faraón pohřben, bude mít tvůj manžel přednost před Ejem. On nesmí nastoupit na trůn dříve, dokud nebude faraón pohřben. Mezitím jest pouze regentem, který se musí vzdát hodnosti, jakmile zde bude právoplatný uchazeč. Uvažovali jsme již o všem. Je to pouze ve tvém vlastním zájmu, aby byly slavnosti protahovány tak dlouho, dokud jen a jak bude možno. Nezdráhej se proto vydat poklady, které jsou od tebe požadovány. Přines sama, co jest drahocenného a skvostného, poněvadž to musí být nejdříve vyleštěno a připraveno, aby to bylo pokud možno co nejkrásnější, dříve než to bude umístěno v hrobce. Každý jednotlivý kousek lhůtu jen prodlouží."

To nahlédla i Anches-en-Ammona, ale touha lpění na majetku se v ní dosud bouřila.

"Ale nemohu vstoupit ochuzena do manželství," vzdorovala.

"Kdo to žádá! Zůstane ti přece dost, vždyť nezměřitelné bohatství faraónů přechází tvojí rukou stejně na tvého manžela. Kromě toho ....." Zde pozvedl Thosis ruku, aby zdůraznil, že to, co nyní zamýšlí říci, jest ohromně tajemné, "kromě toho poklady v hrobce nejsou o nic méně tvými než předtím. Což jsi nikdy neslyšela o tom, že hrobky bývají vykradeny? Proč mají poklady padnout do nehodných rukou? To je tvojí věcí a tvého manžela, abyste se v příhodný čas pokladů opět zmocnili."

Nyní byly i poslední pochybnosti kněžny rozptýleny a plna netrpělivosti vyčkávala návratu poslů. Ale týdny plynuly, aniž by se poslové dali vidět. Muselo se jim po cestě něco přihodit.

Byl vyslán nový posel, jemuž bylo přiděleno několik bojovníků. Nyní nemuselo být jednáno již tak tajemně. Kněžna mohla volně vyslat posla do jiné země a dokud byl Eje pouze regentem, musel trpět samostatné jednání kněžny.

Den před pohřbem se poselstvo vrátilo zpět. Přinesli dopis od knížete, v němž syn děkoval za zamýšlený sňatek. Do světa pronikly špatné zvěsti o Egyptě. Zem tone v krvi a hněv bohů na ní zřejmě spočívá. Chce raději žít jako prostý pomocník svého bratra, než se stát faraonem takové země.

Tím pohasla i poslední naděje Anches-en-Ammony. Všechny její ctižádostivé plány byly zmařeny. Pohřeb mladého faraona se konal s neslýchanou okázalostí a na egyptský trůn nastoupil Eje, který vládl několik let jako spravedlivý a mírumilovný vládce.

Ale kněží zuřili. Čím svobodněji se Eje a s ním část národa přiznávala k Atonovi, tím větší úzkost cítili kněží. Museli dosadit nového faraona a jejich volba padla na Harem-Hapa, někdejšího vůdce stráží, který se před nedávnem vrátil z Babylonie, kam po požáru uprchl.

Přišel nejistý, zda jeho neblahá přísaha byla zapomenuta a zda se bude smět v Egyptě ukázat. A místo očekávaného pohrdání nalezl otevřenou náruč a nabídku na královskou hodnost! Byl ihned ochoten ujmout se úřadu, ale obával se Ejeho. Eje nebyl muž, který by si dal něco vyrvat. Ale i o to se kněží postarali. Jen Harem-Hap vysvětlil, že by se ujal otěží vlády, když by již Eje nebylo a již bylo mu oznámeno, že Eje je odklizen z cesty. Ačkoliv propuklo povstání, přece se Harem-Hap provolal faraonem, násilně potlačil vzbouření a vedl Egypt na cestu, která vedla stále hlouběji do temnot a zatracení.

 

Nemáte oprávnění publikovat komentáře. Pro komentování článků musíte být přihlášení.

Lid Páně

 

Žádný člověk nemá být nucen ke změně své vůle. V budoucnosti však mají být ponecháni v klidu a míru všichni ti, kteří skutečně patří k lidu Božímu. Nikdo nesmí beztrestně na ně ukázat špinavým prstem. Bude pak ihned poznamenán a zahyne. Každý výsměch a tím spíše čin se zcela neočekávaně, rychle a hořce vymstí na tom, kdo ho provedl.

Lid Páně se konečně shromáždí pod jeho praporem a bude chráněn. Avšak jen ten, kdo má odvahu přiznat se k tomuto lidu! Nikdo jiný. Stojíme již na prahu počátku této hodiny!

Abdrushin

Povolaný český národ

 

Prosím svého Všemohoucího Otce, aby vylil svou sílu a své požehnání na malý národ Jeho věrných, aby rozmnožil jeho možnosti a schopnosti k velikému poslání, k budování království Otcova.

Abdrushin

(celý článek)

Jste hledající?

Přidejte se k nám na 

www.rok2020.cz

...návod na přežití...

 

Následující slovo nepřináší nové náboženství, ale chce být pochodní pro všechny vážné posluchače nebo čtenáře, aby tím našli pravou cestu, která je povede do vytoužených výšin.

Abdrushin

Real time web analytics, Heat map tracking
X

Nemáte potřebná oprávnění

Pouze ověření uživatelé mohou kopírovat