Pravé lidství

Jen opravdové lidství je pravou Bohoslužbou

Návštěvy

Dnes:1
Včera:186

Právě přítomno

2
online

Přihlášení

75 registrovaných
0 dnes
0 včera
0 tento týden
1 tento měsíc

Událost za událostí se budou řadit k těžkému řetězu strašlivých zklamání, která jsou však pro lidi léčivá, protože by se jinak nikdy neprobudili z bláznovství vlastního sebepřeceňování. Musí se konečně sklonit před tím, jehož milostí smí vůbec být – před Bohem!

V blízké době zmohutní toto vyzařování tak, že ve velmi mnoha případech přijde zpětné působení ihned, bezprostředně!

To jest ta moc, která brzy poleká pozemské lidi, a které se pak v budoucnosti budou muset obávat! Ale jenom ti se mají doopravdy co obávat, kdo činili bezpráví.

Abdrushin 

Říše Inků

Blíží se Hualkar, »Veliký«, král Inků, aby vyprávěl o sobě a své říši:

 

 

 Říše Inků

 

 

 

Soukromý studijní materál - pracovní překlad 971215

 

 

Ř í š e   I n k ů

 

VELIKÉ  císařství Peru sahalo kdysi od jednoho oceánu ke druhému. Co vy dnes nazýváte Peru, je smutný zbytek, o němž téměř nestojí za to mluvit. Indiáni, kteří dnes obývají Peru, pokud se tam neusídlili cizinci, jsou potomci těch nejnepatrnějších z našich synů.

 Až donedávna se mi zdál rod Synů slunce jako vyhynulý, vyhlazený s povrchu země. Ale teď vím, že jednou bude na zemi národ Inků zase velký a šťastný.

 Žije mnohem více potomků Synů slunce, kteří se udrželi čistí, bez neřestí, mnohem víc, než jsme se odvažovali doufat.

 Až se bude zakládat říše Světla na zemi, bude moci opět povstat i říše Inků a Inkové nebudou nejhoršími služebníky Světla.

 Náš starý posvátný chrám, který jsme kdysi vystavěli na příkaz Nejvyššího a který byl později na jeho příkaz potopen, aby byl chráněn před nečistýma rukama, bude smět také opět povstat.

 Leží pochován hluboko ve vodách jezera, kterým ho bytostní nechali zaplavit. V čisté hladině se dosud zrcadlí zasněžené, skalnaté hory, ale již několik staletí jsou zde bytostní při díle, aby všechno připravili na den, kdy zemi přetvoří veliké zemětřesení.

 Postarali se o to, aby vody měly odtok a aby zlatý chrám Inků, který skryli před chtivými zraky, se mohl opět dostat na sluneční světlo.

 Všechna nádhera a krása zůstala zachována pod vodami, které chrám přikrývaly. Vystoupí velké, zlaté sluneční kolo, obraz naší »Velké máti«.

 Z pokolení na pokolení se přenášelo zaslíbení. Zní:

 »A přijde doba, kdy skončí bída a nářek. Povede vás holubice, která se čistá snese z nebe.«

 Dříve jsme sice věděli, že se tomu má rozumět doslovně, ale náš národ to dělal tak, jak jste to činili i vy: Lidé mudrovali o těchto slovech, až se smysl ztratil. Proto náš národ nyní mylně očekává vládkyni, která ho má vyprostit z jeho nízkého postavení a obnovit starý hrdý lesk říše Inků.

 

NAŠE  kultura je prastará. Před více než šesti tisíci lety,podle vašeho počítání času,byla země, kterou nazýváte Jižní Amerika, jako rajská zahrada. Zvířata a lidé žili v přátelství. Lesy a řeky zjevovaly lidem svá tajemství. Bytostní jim byli učiteli a přáteli. Každý květ k nim mluvil o dobrotě Boha, každý šumící déšť zvěstoval Jeho všemohoucnost, každá bouře upomínala na Jeho hněv.

 Lidé žili těsně spojeni s přírodou. Znali hvězdy na nebeské báni. Slunce a měsíc jim byly důvěrně známými ukazateli času, a protože cítili, že paprsky slunce jim dávají sílu, působí, že zraje ovoce, a rozněcují jejich ohně. Zkrátka protože slunce je dárcem života, nazývali se »Syny slunce« a vděčně uctívali slunce jako matku.

 Všude umísťovali obraz slunce, především na chrámech a uvnitř nich. Nikdy je však nevzývali. Náš národ vždy uctíval Boha, Nejvyššího! Synové slunce mluvili ke své »Velké máti«, tak jako mluvili se zvířaty a rostlinami, a zpívali písně k její chvále.

 Později řekli dobyvatelé, že Inkové jsou zbožňovatelé slunce. Nikdy jsme jimi nebyli. Bílí obyvatelé pouze nemohli pochopit naši lásku k velké zlaté Máti, protože nebyli spojeni s přírodou jako my a vůbec nás neznali. Žili jsme v přírodě a s přírodou, v jejích zákonech. Bylo to nádherně prosté a samozřejmé, protože tenkrát byli lidé ještě čistí.

 Jako se cítili zajedno s přírodou, tak cítili i své spojení s Bohem. Bez nucení a bez ostýchavého zdráhání jim stoupal na rty dík za všechno dobré, co denně znovu prožívali.

 Prosit nemuseli o nic, to přišlo teprve mnohem později. Jakmile si lidé myslí, že musí Boha o něco prosit, pak již k němu nemají správný vztah.

 Bůh je neviditelný, avšak vůdci bytostných byli tehdy lidem viditelní a zasluhovali si úctu. Směřovalo k nim mnoho proseb, protože byli vzory a učiteli lidí, kteří žili čistě.

 Jak rád prodlévám v těch dávných dobách, kdy lidé ještě téměř nevěděli o hříchu. Jímá mne nevýslovný žal, když pomyslím na ony zašlé dny! Ale teď je přede mnou zase světlá budoucnost.

 

POSLYŠTE  nyní co jsme věděli o vzniku a vývoji světa a lidí:

 Na prvopočátku, kdy ještě nebyla země, seděl Nejvyšší osaměle v nekonečných dálavách. Jeho služebníci stáli v dálce. Tu zformovaly ruce Nejvyššího jeho myšlenky v trvalé obrazy. A vznikla vysoká pohoří, hučící řeky, honící se mraky, vzniklo širé, burácející moře.

 Nejvyšší se usmál a z jeho úsměvu vznikla velká zlatá Máti, slunce, které sesílá paprsky na všechno. Nejvyšší se usmál; naše Máti se však smála, až se země pokryla zelení a vytryskl život v řekách a mořích, ve vzduchu a na zemi.

 Nejvyšší zavolal své služebníky a pravil: »Vizte obraz mých myšlenek! Ponechejte jej ve vesmíru. Slunce se smálo a vyvolalo život; ať nyní zachová, co s úsměvem vytvořilo. Ať si vytvoří na zemi také syny, Syny slunce, zlatohnědé Inky. Jim nechť patří vláda na zemi, ať k nim proudí radost a požehnání, dokud budou kráčet ve zlatém paprsku, ryzí a čistí jako jejich Máti!«

 Bůh domluvil, služebníci pozdravili velkou zlatou Máti a slíbili, že jí budou pomáhat při její práci. Tak stvořili pomocníky lidí: vědoucí trpaslíky, elfy květů, bytosti ohně a větrů. Ti všichni byli učiteli Inků. Země byla za onoho času blažená!

 Slunce si vytvořilo mnoho synů, mnoho zlatohnědých Inků s modročernými vlasy. Jejich nohy byly hbité, postavy mrštné a ruce dovedné. Veselýma očima se dívali kolem sebe, plni touhy učit se. Milovali svou domovinu, hory, řeky a jezera.

 Moudří trpaslíci ukazovali lidem poklady ukryté v zemi, ale dovolili jim brát z nich jen tolik, kolik potřebovali na své práce.

 »Nechejte růst kameny v hlubinách země, není vhodné vynášet to, co není dnes potřeba. Uloupíte-li zemi zlaté žíly, musí chřadnout ve smutku a nouzi. Smíte však brát z přebytku,« šeptali trpaslíci lidem.

 Také bytosti ohně poučovaly lidi. Ukazovaly jim, jak se budí dřímající jiskry, aby praskaly, poskakovaly a lačně rozkousávaly kořeny a dřevo. Naučily je však také ovládat šlehající plameny, jak je přimět sloužit, aby tavily kovy. Ba naučily lidi ještě víc: mužům bytosti ohně pomáhaly při zhotovování ozdob a šperků. Ženám pomáhaly péci chléb a připravovat pokrmy. Plamen osvětloval temnotu, rokle a rozsedliny, ve kterých lidé bydleli. Plamen byl dobrý, jestliže byl věrně hlídán.

 Od větrů se lidé učili řeči a zpěvu. Větry jim poháněly plachty a rozdmýchávaly plamen v oheň.

 A něžní, světlí elfové, kteří přebývají v květech, byli učiteli žen. Rozvíjeli v nich smysl pro všechno krásné a učili je půvabným krokům a tanci.

 Proto byl na zemi mír a klid, a práce byla potěšením a radostí. Kam šťastné oko pohlédlo, vidělo krásu. Krásu vytvářeli lidé všude kolem sebe. Tak vyrůstali Synové slunce podobni dětem.

 Dětství lidí však minulo.

 

LIDÉ  teď již nebydleli venku nebo v jeskyních, v roklích ani v rozsedlinách. Stavěli si obydlí a pletli pestré rohože na stěny, na podlahu obytné místnosti a na svá lůžka.

 Když si muž vyvolil ženu, postavil pro ni dům, na stěny zavěsil rohože a ozdobil svůj stan. Než ji přivedl domů, požehnal inka jejich svazku.

 Prosil velkou Máti, aby dobrotivě shlížela na tuto dvojici, prosil bytosti ohně a vody, aby jim byly přáteli a učiteli. A po uzavření svazku děkovala dvojice Nejvyššímu, že smějí společně sloužit v kráse a síle, v práci a pokoji. Jeden byl druhému pomocníkem a přítelem.

 Vážné rozmluvy naplňovaly místnosti mužů, než ulehli ke spánku. Často vzpomínali na ty, kteří odešli před nimi do světlejších luhů.

 Veselý smích zazníval v ložnici chlapců. Mládež plná síly se s jásotem hrnula do údolí a do lesa za radostnou prací.

 Osaměle stála světlá, umělecky vyzdobená ložnice děvčat, chráněná palmami, které rostly hustě kolem ní. Dobrotivé ženy, které neměly rodinu, byly jejich opatrovnicemi, řídily jejich hry a učily děvčata všemu, co se kdysi samy naučily: plést rohože z měkkého, poddajného lýka, umělecky barvit vlnu a tkát z ní pestré lemovky, které zdobily oděvy.

 Již před dávnými dobami uměly ženy Inků příst vlnu lam a tkát z ní pláště. Pláště podobného druhu se nosí v Peru ještě dnes. Zdobily je umělecky tkanými pestrými lemovkami.

 Nejkrásnější byly oděvy pro ženské členy královské rodiny. Byly to pláště z peří, sešité z drobných peříček, která byla kladena přes sebe tak, že tvořila vzory. Na plášti královny se skvělo veliké slunce ze žlutých per, podobné slunečnímu kotouči. Tyto oděvy z peří se pestře leskly ve slunečním světle. Ženy umělecky sešívaly z peří také ozdoby hlavy.

 Avšak nejkrásnější ozdoby přinášeli lidé na místo uctívání.

 Mravy byly tehdy čisté. Co mluvili Synové slunce, byla pravda. Proč by také měli lhát?

 Válku a prolévání krve neznali, a proto nepotřebovali jiné zbraně než luk a šíp a vrhací střelu, která se vrací ke svému pánovi a za letu vydává zpěvavý zvuk. Teprve mnohem později vzniklo kopí a oštěp.

 Co země poskytovala z drahých kovů a drahokamů, používalo se k výzdobě chrámů a obydlí, ale i oděvů. Synové slunce měli dětskou radost ze všeho krásného, z toho, jak je vymýšleli a vytvářeli, neznali však dosud žádostivost. Ta v nich byla vzbuzena teprve mnohem později vlivem dobyvatelů. Každý věděl, kde lze najít zlato a drahokamy, ale každý si vzal jen tolik, kolik potřeboval. V řečišti divoké řeky se nalézaly čiré, třpytivé kameny, diamanty. Byly považovány za úplně bezcenné kameny a nesmělo se jich používat na stavbu chrámu. Právě kvůli nim tekly později potoky krve.

 Naše ženy netoužily po kamenech, zdobily se nejraději květinami. K ženám se nejlépe hodily zářivě červené, velké květy kaktusů stejně jako čistě bílé, které se pohádkově třpytily. Odměřené a cudné šly ženy životem jako kněžky. Jejich chůze byla klidná a vzpřímená a jejich malé ruce vytvářely krásu.

 Každý muž měl jen jednu ženu. Jednoženství nám bylo posvátné. Ctili jsme ženu, neboť jsme poznali, že ona je svým cítěním Bohu a přírodě blíže.

 Otroky a sluhy jsme v oněch dávných dobách ještě neměli. Inka vládl národu jako moudrý otec. Po boku měl světlé vůdce, kteří mu pomáhali učit lid a udržovat mravy čisté. Jeho hodnost byla dědičná, ale ne vždy nejstarší, nýbrž nejlepší z jeho synů byl po něm vládcem. On sám ho včas určil a zaučil. Nikoho, ani žádného staršího syna, který byl možná odstrčen, nenapadlo pochybovat o tom, že jeho rozhodnutí bylo moudré. Co by mohlo rušit soulad, bylo odsunuto. Dokud byli lidé ještě spojeni s přírodou a Bohem, zachvívaly se ve všem stejnoměrnost a rytmus. Později se to změnilo.

 Zpočátku Synové slunce uctívali Boha ve skalnatých horských roklích. Ověsili skalní stěny zlatými ozdobami, takže se šedé skály třpytivě leskly.

 »Bůh nebydlí ve stanech, On trůní nad námi ve své říši. Když se modlíme venku, sklánějí se rostliny, zvířata a dokonce i tvrdé kamení s námi ve zbožném pohroužení. Vody pozvedají s hukotem svůj hlas s námi ke chvále Nejvyššího,« tak jsme mysleli.

 Když si Synové slunce již dávno stavěli obydlí, stále ještě uctívali Boha venku, v jeho přírodě.

 

JEDNOU se k inkovi Muanovi přiblížila ve snu vysoká světlá postava, pozdravila ho a řekla:

 »Nejvyšší se s radostí dívá dolů na vás, Synové slunce. Jako děti užíváte darů všehomíra. Nyní je však čas, abyste se probudili a stali se muži, silnými a zdatnými! Proto vám Bůh mým prostřednictvím posílá příkaz vystavět velký chrám, důstojný pro zvěstování slávy Nejvyššího. Má to být dílo čistých rukou.«

 Posel Boží ukázal v obraze inkovi nádhernou stavbu.

 »Nahoře v říši Boží stojí praobraz tohoto chrámu,« pravil. »Žádné lidské oko jej nemůže nikdy spatřit. Ale pokud budete na díle pracovat v nezištné čistotě, bude vám pomáháno!«

 Potom se inka probudil a ihned ho to hnalo k jeho věrným. Všechny je svolal, aby jim oznámil, co se dověděl. Bez dechu naslouchali jeho zprávě. Pak všichni sklonili hlavu a čekali na východ velké Máti.

 Když se zářící objevila nad korunami, zazněl jí vstříc nadšený jásot:

 »Máti, požehnej zástupu svých synů! Viz, smíme Nejvyššímu vystavět v našem středu chrám! Žehnej nám, velká zlatá Máti!«

 Sluneční paprsky zazářily dolů a pronikly do srdcí Synů slunce.

 Plně si vědomi velikosti Božího příkazu dali se s blaženou radostí do práce. Přispěchaly zástupy jejich pomocníků, trpaslíků a gnómů. Také oni chtěli pomáhat na velikém díle! Ukazovali mužům, jak musí vykopat zem, aby stavba měla pevné a hluboké základy. Dále je učili, jak je nutno otesávat kameny na stavbu zdí. Všechny kameny byly přesně vypočteny, jeden spočíval na druhém, aniž by nechal sebemenší skulinu volnou. Teprve když bylo mnoho kamenů připraveno tak, že zapadaly do sebe, směli je muži vršit do mohutných zdí a plni radosti viděli, jak se bez skulinky připojuje kvádr ke kvádru. Nakonec byly okraje stejnoměrně obroušeny, takže žádné oko nemohlo objevit místo, kde jsou kameny spojeny.

 Byla to práce nejsilnějších mužů. Jiní tavili kusy zlata a tvarovali z nich desky, jimiž pokrývali střechu a zdi chrámu, aby zmizela šeď kamenů.

 Také ženy nezahálely. Zhotovovaly nádherné rohože, kterými byly pokryty stěny chrámu uvnitř. K jejich práci jim muži přinesli nejjemnější vlákna z ryzího zlata. Ženy nesměle zkusily vetkat je do rohoží, ale brzy s nadšením viděly, jak dobře se zlato spojuje s vlněnými vlákny. A s neúnavnou pílí vyšily během dlouhých let obraz Máti, který jako planoucí kotouč zářil ze stěny chrámu.

 Chrám nebyl nikdy dokončen, neboť nikdy neustala výzdoba jeho vnitřku. Když stály zdi, desky byly umělecky spojeny a vnější stěny se zářivě leskly, museli jsme se postarat o vnitřní výzdobu.

 Vytvořili jsme mnoho nádherných ozdob: ozdobné svícny, těžké mísy a zlatá zvířata různého druhu. Jakmile byla některá ozdoba dokončena, inka ji prozkoumal a určil pro ni místo. Jásot a štěstí naplňovaly prostory, když se k dosavadním ozdobám připojila nová.

 Dříve než lidé začali ráno svoji práci, děkovali Bohu, že je stvořil; dříve než večer skončili své denní dílo, děkovali Bohu, že jejich práci žehnal. Tento chrám je proto tak nádherný, krásnější než vše ostatní, že byl vytvořen ve vděčné pokoře.

 

UPLYNULA dlouhá doba.  Inka Mantao stál zamyšleně v chrámu. Ještě než zapálil ve svícnech vonnou pryskyřici, jemně ho obetkalo slabounké světlo. Náhle se rozjasnilo; stála před ním světlá postava, kolem jejíž hlavy svítilo zářné světlo. Pozdravila Mantaa a pravila:

 »Slyš, Synu slunce! Posílá mne Nejvyšší. Svět stihnou těžkosti. Budou se zvedat vody hlubin a s rachotem se budou otvírat útroby země. Zemi pokryjí mlhy a zahalí záři Máti. Co je Inka bez slunce, bez veliké zlaté Máti? Zůstaňte proto v chrámu, dokud vám Máti opět neukáže svou tvář a nepřinese vám požehnání.  Taková je vůle Nejvyššího.«

 Kolem dokola zase nastala tma. Zjev zmizel. Manataovo srdce naplnila úzkost, ne však na dlouho. Bylo nutno jednat. Tiše volal malé pomocníky. Přišli a radili mu, aby shromáždil ovoce, jako jídlo pro hladovějící a pryskyřici na osvětlení chrámu.

 Mantao kráčel z chrámu zamyšlený a vážný, jak ho ještě nikdo neviděl. Svolal staré a moudré a oznámil jim, že přišel rozkaz od Nejvyššího.

 » Přijďte do chrámu, Synové slunce,« pravil, »jak jste to činili od dob praotců po všechny dny, abychom ve vděčnosti velebili Boha za den, který nám byl nově darován. Přiveďte však také své ženy a děti, ať nezůstane nikdo doma. Kdo nemůže chodit, nechť je donesen. Takový je příkaz Nejvyššího!«

 Když stála velká zlatá Máti nad středem chrámu, lidé se shromažďovali. Pro všechny bylo místo a když poslední vstoupil do chrámu, vyprávěl Mantao naslouchajícímu zástupu, co mu anděl v noci svěřil. Kolem bylo ticho. Pak se zvedly hlasy, nejprve ojediněle a potom plným sborem:

 »Dík Tobě, Nejvyšší, Ty buditeli a udržovateli života, Ty dobrotivý Bože, že jsi pamatoval na Syny slunce a že jsi nám otevřel svoji svatyni.«

 Mantao jim dal pokyn, aby zanesli ovoce a zásoby všeho druhu do boční komory chrámu, která byla ještě bez výzdoby. Brzy byli hotovi a Mantao zavřel zlatou bránu.

 Dlouho byli takto pohromadě. Většinou spali. Když byli vzhůru, pěli chvalozpěvy Pánu. Ze všeho, co se mezitím dělo venku, nepronikl na toto posvátné místo žádný zvuk.

 Když jednou opět pozvedli svá srdce k Nejvyššímu a děkovali mu a velebili ho, zhasl náhle zlatý svícen a nastala tmavá noc. Shora zazněl hluboký, mocný hlas:

 »Mantao, slyš! Otevři bránu! Zlaté slunce již nezahaluje svou tvář. Vyjděte ven, muži a ženy, avšak plni důstojnosti a beze spěchu.«

 Tak se stalo. Všichni vyšli ven a naplněni radostí viděli opět zemskou zeleň. Když však spatřili zlatou Máti, kterou dlouho postrádali, klesli na kolena! Jásali, plesali a děkovali Nejvyššímu.

 A opět zazněl mocný hlas:

 »Slyš, Mantao! Země jsou prázdné. Žádná lidská noha již nekráčí po úrodné rovině, která se rozprostírá na druhé straně hor. Nejvyšší ji dává darem Synům slunce.«

 Když hlas dozněl, ukázali jim bytostní cestu a vedli jedny sem a druhé tam. Synové slunce je ochotně následovali se srdcem plným údivu a zbožnosti.

 

PO VÍCE JAK sto letech sahala říše Inků od moře k moři. Všude bydleli Synové slunce, všude si postavili pevná sídliště jako ve své vlasti. Od jednoho sídliště ke druhému vedly uměle vybudované silnice, které byly vytesány ve skalách nebo byly vydlážděny kameny. Kameny byly sestaveny do pěkných vzorů.

 Od trpaslíků se lidé také naučili stavět ochranné náspy proti padajícím kamenům a příkopy k odvádění valící se vody v době dešťů. Silnice se táhly rovně jako šňůra, jak vysoko v horách, tak dole v údolích. Ve vzdálenosti jednodenní cesty od sebe byla postavena skladiště, která byla stále doplňována, aby cestující našel potravu pro sebe a své zvíře. Po těchto bezpečných cestách se mohli poslové, doručující inkovy rozkazy a přání lidu, dostat rychle od města k městu. V každé osadě vznikl chrám, ale všude nebylo zlato, kterým by se pokryly zdi chrámu. Aby zdivo nezůstalo bez ozdob, byly z kamene vytesávány rostliny a zvířata a jimi se zdobily stěny.

 Ve vysokých horských oblastech, kam mohla vstoupit jen noha lamy, vytesal člověk chrámy do skal. Byly to prostorné, bohatě ozdobené sály uvnitř hory.

 V každé osadě zastával úřad potomek inky. Obstarával službu v chrámu a byl vůdcem lidu.

 Tak byl uspořádán život; radostná píle a vděčná mysl zkrášlovaly pozemský život všech.

 Blížila se však pohroma.

 

SLUNCE zase jednou zapadlo, rozhostily se stíny, život zmlkl.  Inka Tikao stál zamyšleně v chrámu, ve kterém se ještě slabě vlnil vonný dým pryskyřice. Tikao byl mladý a planul touhou po činech. V malém, bezvýznamném městě, kde sloužil jako kněz a vůdce, nenacházel dostatek uplatnění, jak se mu zdálo. Již často si v nitru stěžoval a reptal. S mrzutou myslí vykonával svoji posvátnou službu, která se mu zdála nepatrná. Nenacházel v ní žádnou radost.

 Když tak přemýšlel, uviděl najednou vedle sebe postavu, jakou jeho oči ještě nikdy nespatřily. Měla krásný obličej, oči plné ohně a mocně pohybovala rukama.

 »Nu, příteli Tikao, proč hledíš tak zamračeně?« zeptal se cizí mladík a usmál se. »Vidím, že hloubáš a přemýšlíš, ale máš pravdu - všechno, co máš, není nic! Jsi sice knězem a zástupcem Nejvyššího v chrámě, nazýváš se Synem slunce, ale jsi jím také skutečně? Je slunce tolik jako Bůh? Jsi-li zástupcem Nejvyššího, pak jsi také stejné podstaty jako on! Měl by ses proto nazývat synem božím!«

 »Synem Božím?« koktal inka jako omámený. »To je opovážlivé, to je rouhání se Bohu!«

 »Kde je tu rouhání?« zeptal se druhý. »Spíš bylo rouháním, že jste již dávno nezvedli odvážně a rázně závoj, který vás dělil od Nejvyššího. Již dlouho čeká na to, že jeho synové k němu konečně najdou cestu. Nechej mne, abych ti pomáhal.«

 »Kdo jsi, mládenče?« zeptal se Tikao.

 »Ty mě neznáš? Podívej se na mne s důvěrou. Jsem bratr, který ti pomáhá, jsem tvůj spasitel, tvé lepší já!«

 Krásný mladík před ním stál neobyčejně vábivě, vyžadoval si lásku. A opět začal:

 »Myslím to s tebou dobře, chci ti ukázat cestu ke slávě. Teď jsi jen knězem v chrámu malé osady. Budeš-li se však nazývat synem božím a jako takový budeš stát před žasnoucím, nevědomým lidem, budeš oslavován, bude ti vzdávána čest, ba ještě více: kdo je syn boží - - je bůh!«

 Nastalo mlčení, neblahé mlčení. Ale právě doznělá slova a myšlenky, ze kterých tato slova vzešla, se spolu propletly a vznikly z nich formy, které, podobné hrůzným zvířatům, chtivě sáhly ostrými drápy po Tikaově srdci. A drápy rozervaly vše dobré a ušlechtilé, co dosud cítil. Ozvalo se šeptání a vábení, jemuž se Tikao bránil jen chabě. Přemožen ctižádostí konečně povolil.

 Svůdce, neblahý duch, se jásavě zaradoval a radil mu, jak by měl nejlépe tuto novinu oznámit lidu.

 Když se nazítří ráno slunce zlatě shora smálo a pohlíželo na radostný zástup, který se sešel na modlitbu v chrámu, předstoupil Tikao, bledý jako duch, před shromáždění. Stál před nimi bohatě ozdoben, oči mu jiskřily. Ozval se udivený šepot, když místo dobře známé děkovné modlitby vyprávěl naslouchajícímu lidu, že se mu v noci zjevil anděl a oznámil mu prastarou zvěst. Inkové prý jsou zástupci Boha na zemi, pravil anděl, a proto prý jsou sami bohy.

 Při inkových slovech se ozvalo hrozivé reptání, ale Tikao si dovedl rychle vynutit opět klid. Byl přece zvyklý poroučet. Svůdce stál neviditelně vedle něho a pomáhal mu.

 Od toho dne byl konec pokoje, nevinnost byla ta tam, neboť kde předtím panovala svornost, byly teď rozbroje a spory, samé pro a proti, podlézavost a pokrytectví, přetvářka a lež. Nikdy předtím nevyrostlo dobré tak rychle, jak nyní hřích zachvátil člověka! A z jednoho jich vzešlo mnoho. Nesčetné hříchy v různých podobách se šířily mezi lidmi. Běda ubohým zaslepencům!

 Slunce, Máti, smutně skrývalo svou tvář, jen nerado pohlíželo dolů na zemi. Smutně se odloučili od lidí také trpaslíci, kteří předtím tak věrně sloužili jako přátelé a učitelé.

 Běda! Od nynějška vedly cesty Inků temnotou a nocí, osaměle a smutně.

 Pro lidi sice vznikli noví, chytří a dovední pomocníci. Kde se však objevili, tam zvedl hřích svou hlavu, která se leskla a měnila barvy; kde prodléval, tam panovalo temno. Lidí se zmocnil neklid.

 Duši nejvyššího inky tížila starost o národ. Nejtěžší pro něho bylo vědomí, že lid původce zkázy neviděl ani nepoznal, ale žil v klamné představě, že je všechno jako dříve. Dlouho přemýšlel, jakými prostředky tomu odpomoci, ale nenašel je a jeho srdce zůstalo smutné a prázdné. Často volal své bývalé pomocníky, ale jeho volání zaniklo ve větru.

 Tu vešel inka jednoho večera do chrámu, zapálil pryskyřici a strávil noc ve vroucí modlitbě.

 Když ráno zdravil slunce, bylo jeho čelo světlé, oči mu zářily a jeho krok byl lehký. Oznámil lidem shromážděným v chrámě, co v noci viděl. Řekl jim, že ve vřelém usilování k Bohu prosil o pomoc. To se ještě nikdy nestalo, dosud byl Nejvyššímu vzdáván jen dík a chvála. Avšak modlitba nejvyššího inky vystoupila z jeho veliké tísně až k trůnu Nejvyššího a došla u Boha milosti.

 S útěchou sestoupil světlý pomocník, aby mu byl od nynějška vůdcem. Ba ještě více, lidu bylo zaslíbeno: kde se člověk s plným vědomím odloučí silou dobrého chtění od zlého, tam se stane světlý duch jeho vůdcem.

 Tu chrámem zaburácel jásot naslouchajícího lidu. Všichni, všichni se chtěli od nynějška zasvětit dobrému! A inka pozvedl ruce a modlil se:

 »Bože, Ty Nejvyšší, pohleď na tento lid! Hleď, litujeme svých hříchů a je nám těžko u srdce. Nejvyšší, odpusť svému bloudícímu lidu, sešli nám pomocníky a uč nás, co je správné před tvýmí zraky. Dej nám k dobré vůli také sílu!«

 Chrám světle a jasně zazářil, dolů se snesly zástupy duchů a přidružily se vlídně k lidem.

 Avšak venku, před chrámem, se ozval řev a pískot, praskot a křik, jako by nesčetní zlí duchové hlasitě zařvali z pomsty, ze vzteku a zklamání.

 Jak rychle však hluk nastal, tak zase utichl. Palmový háj, který byl lidu svatyní, protože se v něm předkové modlívali k Bohu, ležel vyvrácen z kořenů, skály byly roztříštěné, rozpukané a posunuté jedna přes druhou.

 A inka pozvedl svůj hlas:

 »Pohlédněte na zkázu a poučte se z ní! Stejně jako tento kousek země rozsápal zlý duch skrytě a záludně také naše srdce.«

 

V RADOSTNÉ, pokojné práci, v radosti a štěstí plynula léta. Hřích sice ještě žil mezi lidmi, denně zvedal znovu svoji třpytivou hlavu, která měnila barvy, ale lidé se nyní stali vidoucími a již jej nenásledovali slepě. A kde jejich chtění silně bojovalo, stáli jim jejich vůdcové po boku a pomáhali jim.

 Byly vydány přísné zákony. Kdo jich nedbal, byl přísně potrestán a bylo-li to nutné, dokonce i smrtí.

 První a nejvyšší zákon byl: Pravda v myšlení, v řeči a v konání. Když paprsky zlaté Máti putovaly zkoumavě říší Inků, měly všude najít jasnost a ryzost.

 Když dal někdo své slovo, bylo nadále posvátné!

 Inkové byli nejvyššími soudci, byli svému lidu vládci a zároveň přáteli. Všichni inkové byli podřízeni Velkému, který bydlel v hlavním městě země. Věděli, že Velký je moudřejší a lepší než oni všichni, neboť má nejvyššího vůdce. Jeho nástupce se musel záhy učit, co měl vědět, především se musel učit sloužit v pokoře.

 Jestliže chtěl Velký udělit rozkazy, vyslal své posly do celé říše. Ale ještě rychlejší než poslové bylo spojení, kterému se lidé kdysi naučili od bytostí vzduchu. Tlouklo se přitom na zvláštní sudy, které vydávaly rytmický zvuk. Tyto zvuky přenášely větry od inky k inkovi, protože všude stály připraveny sudy, které zvuk přijímaly.

 Inka a lid naslouchali zvukům poselství. Jakmile bylo ukončeno, bylo stejným způsobem předáno dál. Za několik hodin věděl celý národ od pohoří až k moři, co bylo vůlí Velkého. Když pak za několik dní poté přijeli poslové, přivezli s sebou umělecky vázané uzly. Uzly uměli vázat jen inkové a jedině oni je uměli zase rozvázat. Když se dnes z umělecky zauzlených značek vykládá myšlení a cítění druhých, lidé to nazývají »čtením«.

 Dcery inků rozuměly vázání. Nejedno veselé slovo vevázaly de dveřních a nástěnných závěsů, většinou to však byl dík Nejvyššímu. Ale i prosby vevázaly jejich dovedné ruce do barevných provazů, když se jimi hbitě probíraly: prosby k duchům Všehomíra, aby věrně chránili domácnost. Mnohé z žen měly dokonce otevřené oči pro dobrotivé bytosti a mohly rozmlouvat s elfy a trpaslíky.

 Nejkrásnější ze všech žen byla Alka, nejlíbeznější dítě slunce, které kdy vstoupilo na zemi. Všichni byli ochotni jí sloužit, protože ji milovali. Lesní zvířata přicházela, když se blížilo královské dítě.

 Již záhy ztratila matku, ale mateřskou lásku nepostrádala. Vznešené paní se věrně staraly o maličké děvčátko jako o své vlastní dítě. Snadno se naučila ženským ručním pracím. Její zpěv zněl líbezně jako z ptačího hrdélka. Radostně jí naslouchali i ti nejvážnější muži.

 Měla štíhlé a pružné tělo a její modročerné copy se téměř dotýkaly země. Její otec jim žertem říkal »hadi«, když se mazlivě dotýkal pletenců vlasů a zvedal je do výše, aby zkusil jejich váhu, a když mu klouzaly mezi prsty a ovíjely se kolem nich. Velké zářící oči a slunný úsměv zkrášlovaly mladou tvář.

 Hualkar byl hrdý na svou dceru. Neznal nic krásnějšího, než po denní práci a námaze naslouchat Alčinu veselému povídání. Sám jí rád vyprávěl, co se přihodilo v zemi, co zažil a viděl, a její dětsky čistá mysl našla pro věci často objasnění, které její moudrý otec marně hledal.

 Pozvolna mu začala být víc než dcerou; byla mu osvědčeným, spolehlivým přítelem, sluncem stárnoucího muže. Zdálo se mu, že je nepostradatelná.

 Dítě rozkvetlo v pannu a blížila se doba, kdy odroste dívčímu věku. Tu a tam předstoupil před Hualkara nápadník. Ale otec ho s úsměvem propustil se slovy:

 »Nech ji ještě užívat mladosti, její srdce ještě neví nic o údělu ženy.«

 Panna se o tom všem nedověděla nic, její duše snila sen blaženého dětství, hrála si ještě s elfy, dováděla s trpaslíky a zvířaty v lese.

 Tu přišel jednou z daleka potomek inky, kterého jeho otec poslal do hlavního města, aby se tam naučil prastaré moudrosti. Uata byl krásný na těle i na duši, z nejurozenější krve, ryzí a čistý. Když ho Hualkar spatřil, pronikla mu srdcem radost i bolest, neboť věděl:

 »Ten mi vezme Alku! Je však Alky hoden. Jestliže to tak určil Bůh, nesmí jim mé osamělé srdce bránit, ale napřed musí ještě uplynout léta, než budou oba starší a rozumní.«

 A uměl to zařídit tak, že ti dva se nikdy nespatřili. Téměř nikdy nemluvil s dcerou o Uatovi a potají se radoval ze své chytrosti.

 Jednoho dne se vydala skupina děvčat do lesů na léčivé byliny. Alka znala nejskrytější místa, kde rostly nejvzácnější byliny. Šla stále dál a hodně daleko od společnosti ostatních dívek, které se smály a povídaly si, rozmlouvala se svými přáteli, malými bytostnými.

 Zvolna kráčela podél potůčku, který se s bubláním vinul mezi zelenými kameny do údolí. Tam, uprostřed květin, ležel krásný mladík. Natažený a s rukama založenýma pod hlavou klidně spal. Panna na něho polekaně pohlédla a obrátila se k odchodu.

 Vtom se Uata probudil a jejich duše, ryzí a čisté, na sebe pohlédly jasnýma očima. Oba věděli, že Bůh je určil k sobě a že má být jeden druhému pomocníkem a přítelem.

 Nikdo z nich ještě nepromluvil ani slovo, kývli hlavou a přátelsky pozdravili, a to bylo vše. Alka kvapně odešla. Uata zůstal ještě dlouho v zamyšlení u potoka. Byla v něm radost z jeho mladého života a z budoucnosti. A pomyslel si:

 »Hned zítra předstoupím před krále a požádám ho o tu líbeznou pannu. Nechť je mi Hualkar milostiv!«

 Pomalu zamířil k domovu. Nastal večer a zlatá Máti zmizela již před delší dobou.

 Ale co to je? Do večerního ticha zaznívala hlasitá změť hlasů. Vzrušení lidé se tísnili k sobě a ukazovali ven na moře, kde se přibližovalo velké množství lodí, které vypadaly jako obrovské labutě.

 Ještě nikdy sem nepřipluly lodi. Jak byl pohled na ně krásný! Muži jásali jako děti a jejich volání zaznívalo daleko na moře. Lodi však zůstaly venku. Nastala noc, vyšly hvězdy. Muži se vraceli domů ke svým stanům a přitom se smáli a rozmlouvali spolu. Před Hualkarem stáli staří, moudří rádci ještě dlouho v důvěrném rozhovoru.

 

MÝLÍTE SE, když si myslíte, že Pizarro byl první, kdo pronikl do říše Inků. Nenapadlo vás, že Španělé měli legendární zvěsti o »zemi zlata« dříve, než se ji vydali hledat?

 Asi sedm set až osm set let před Pizarrem byly španělské lodi náhodou zahnány k pobřeží Peru. Bylo strašné, co přinesly nám a naší zemi. Až do jejich příchodu jsme neznali zbraně. Oni nás naučili záměrně usmrcovat lidi.

 Musela přejít dlouhá doba, než se mohla země zotavit ze zpustošení a než se naše vyděšené duše opět vzpamatovaly. Mnozí, kteří se tehdy hrůzou pomátli, zůstali pomatenými.

 Naučili jsme se při tom jednomu: jsou lidé, jimž pohled na zlato a drahokamy pronikne do duše jako opojení a učiní z nich zloduchy.

 Před nimi jsme museli naši svatyni ochránit. Naši přátelé, bytostní, znali radu, kterou jsme všichni marně hledali. Pomohli nám obrátit vody jednoho jezera tak, aby zcela naplnily údolí, v němž stál náš nejvyšší chrám. Také o tom budu ještě vyprávět, protože co nás tím potkalo, bylo horší než smrt.

 

KDYŽ synové slunce opustili ráno chrám, šli na mořské pobřeží, aby se podívali na lodě, jež se jasně třpytily. Uviděli čilý shon. S každé lodě byly spuštěny čluny s posádkou a všechny směřovaly k pobřeží.

 »Přicházejí, oni přicházejí!« jásali muži.

 Poslové spěchali ke králi, aby Velkému podali zprávu. Hualkar vyšel na pobřeží a stál tam uprostřed svých rádců, aby počkal na čluny. Těšil se s ostatními.

 Synové slunce se však velmi podivili, když cizinci vystoupili na zem. Měli žluté obličeje, hnědočerné vlasy, lstivé oči a mžouravé pohledy. I oděv jim připadal zcela zvláštní, protože končetiny mužů byly obaleny železem a jejich hruď chránily železné pláty.

 »Jsou tak slabí, že potřebují oporu? Bez ní by se jinak jejich kosti zhroutily?« uvažovali muži a vesele se přitom smáli. Teď však začali cizinci mluvit. Ukazovali, ptali se, ale nikdo jim nerozuměl. Cokoliv řekli, vyznělo do větru.

 Vtom předstoupil Hualkar a pozdravil cizince. Nabídl jim k občerstvení jídla a nápoje. Všeho dostanou hojnost, brzy bude všechno na břehu. Ale i cizí muži nerozuměli, co Hualkar říká, a táhli k osadě.

 Běda tomu dni! Zvědavě vnikli do každého stanu a jejich žádostivé, nečisté pohledy polekaly ženy i plačící děti a vehnaly ruměnec studu do tváří děvčat.

 Plynuly dny. Jako bzučící hejna dotěrných brouků se potulovali kolem. Kamkoliv oko pohlédlo, byli všude žlutohnědí muži, kteří se smáli a křičeli hluboko do noci. Hualkar chtěl učinit přítrž jejich řádění, ale odpovědí mu byl šklebivý posměch. Již přicházely stížnosti, že cizinci drzou, hrabivou rukou odcizili kameny, řetězy a misky a že ukradli rovněž ovoce a chléb.

 Tu svolal Hualkar všechny své věrné. V noci, až budou cizí chlapíci spát ve svých lodích, budou všichni prosit v chrámu Boha o vysvobození z nouze. Všem se zdálo být dobrým znamením, že právě dnes večer se cizinci odebrali již záhy na své lodě.

 Proto šli všichni muži a mladíci do chrámu. Noc byla úplně tichá, květiny vydávaly omamnou vůni. Muži mlčky vstoupili do chrámu, s vroucí prosbou v srdci.

 »Pane, zachraň nás před zkázou!« znělo mnohohlasně vzhůru k Věčnému.

 Pak promluvil Hualkar. Napomínal ke klidu a nabádal lid k bdělé opatrnosti:

 »Ochraňuj každý své věci. Zahrabejte je v noci, pokud jen můžete! Jestliže už cizinci neuvidí žádné zlato, odplují k jinému pobřeží. Ráno musíme vyslat posly do všech míst na pobřeží, aby všude ukryli zlato, než je cizinci spatří.«

 Ještě dlouho zůstali muži pohromadě a pak opustili posilněni chrám. Když se však blížili ke svým stanům, uslyšeli zmatené, hrozné zvuky: sténání a nářek, výkřik, a teď ještě jeden náhle protrhl ticho noci. Kolem chat se kradmo kmitaly temné postavy. Tu se mužů zmocnila nevýslovná hrůza a všichni se hnali na pomoc těm, kdo zde předtím zůstali sami bez ochrany.

 Běda! Co tu našli, bylo strašné! Všechny stany byly vyloupeny, všechny zlaté nádoby, radost a ozdoba jejich žití, byly odneseny. Ale mnohem horší než tato zkáza byl pohled, který se naskytl jejich zděšeným zrakům:

Ženy a děti ležely ve vlastní krvi! Byly napůl zmrzačené a některé ještě žily, kořist nejnestydatější, nejhorší chlípnosti. Takto nalezli muži své nejmilejší.

 Jejich dětské duše uchvátil hněv. Brali do rukou kameny, kdekoliv je našli, vytrhávali je ze zídek a házeli je s křikem po svých utiskovatelích. Téměř žádný se neminul cíle. Nikdy předtím nezabíjeli lidi, teď jim však stouplo opojení z prolité krve do hlavy.

 Plni zuřivé chtivosti po boji, s hlasitým řevem jako pumy, hnali v nepříčetném vzteku cizince jako prchající stádo dolů k moři. Většina unikla ve člunech, ale mnohý utonul ve vlnách.

 Když na obloze věštily červánky, že se blíží Máti, spěchali muži, otřeseni ošklivostí, ke svým zničeným domovům. Všechny mrtvé nechali ležet, napřed se museli podívat po ženách.

 Běda, běda, ten nesmírný žal! Nářek a pláč naplňovaly každý stan.

 Hualkar, chvějící se starostí, spěchal k ložnici děvčat. Dosud nikdy tam nevkročil a dokonce i teď se mu zdálo hříchem do ní vstoupit. Ale starost o Alku, jeho miláčka, jej hnala dál. Ještě doufal, že snad cizinci nedošli tak daleko, protože zde bylo hluboké ticho.

 Bylo tu sice ticho, ale ticho smrti! Ti divocí lidé zde řádili ještě hůř než v jiných domovech. Přepadlo ho to jako ochromení, ale pak zatvrdil své srdce. Při hledání prošel vzdušnou halou, zavřel soucitně, jemně mnohé oko, které se v bolesti obrátilo v sloup, ale tu, kterou hledal, nenašel.

 Unikla strašlivé smrti? Uprchla? Byla uloupena? Nikdo nežil, aby mu odpověděl na otázky.

 Stůj, co to je? Uprostřed místnosti ležel jeden z nádherných, modročerných copů, které bývaly jeho radostí, jeho tajnou pýchou! Zaštkal, zvedl poklad ze země a přitiskl jej ke rtům. Pak již nevydržel déle v místnosti. Obrátil se k odchodu.

 U vchodu potkal Uatu s ustrašenýma očima a strhaným obličejem. Beze slova k němu natáhl ruku, v níž svíral cop.

 »Kde je Alka?«

 Hualkar potřásl hlavou, nemohl promluvit.

 »Hledejme ji!«

 Dlouho oba marně hledali a pak Hualkara volala povinnost. Bylo nutno mnoho udělat, vždyť bez něho neměl lid vedení. Vykopali nespočet hrobů. Za pohřebních zpěvů pohřbili večer mrtvé a jejich srdce naplňoval hluboký smutek.

 Ubité hanobitele míru však muži naházeli plni ošklivosti do moře! Ať slouží rybám za potravu.

 Hualkar měl být současně všude, zde žádali pomoc, tam radu. Zevně plnil své vůdcovské povinnosti, ale uvnitř byl jak mrtvý.

 »Alko, kde jsi? Co se s tebou stalo?« volala jeho duše v tísni a žalu. Nedostalo se mu však odpovědi. Uata hledal, hledal celou silou lásky. avšak marně.

 Příštího dne Hualkar svolal muže. Poprvé je všechny shromáždil v městě, ne v chrámu. Když byli pohromadě, vystoupil na kámen, pozvedl ruce a úpěnlivě prosil o poznání, co mají dělat.

 »Všemohoucí, vidíš naši nouzi! Náš žal je tak nesmírně hluboký, že již nejsme schopni poznat, co s námi zamýšlíš, ó Pane! Přihodila se nám těžká věc, to nejtěžší, že to člověk stěží může snést. Naše stany jsou osamělé a pusté, naše srdce se chvějí hrůzou. Vlastní život už pro nás nic neznamená...«

 »Pane, nechej nás zemřít!« zaznělo vtom ze zástupu.

 »Zemřít, ano, zemřít,« proběhlo jejich řadami, »nechceme již déle žít!«

 Hualkar zvedl hněvivě hlavu.

 »Nechejte mne mluvit s Bohem, naším Pánem, bez něhož jsme méně než prach!«

 Znovu pozvedl prosebně ruce. Pak se obrátil k mužům:

 »Chcete zemřít jako zbabělci? Jistě, to by bylo pro vás lehké. Nemůžeme již ztratit nic víc než svůj život. Odhodíme jej, hodíme jej jako neužitečný k nohám Toho, který nám jej dal. Myslíte to tak?«

 Kolem dokola bylo mlčení. Hualkar mluvil dál:

 »Přátelé, tamhle šumí moře. Učiní konec všemu trápení, když se do něho vrhneme. Ono vábí i mne. Ale co potom? Podívejte se na své ruce! Odvážíme se předstoupit takto před věčného soudce? Jsme tak poskvrněni, tak hluboko ve vině a hříchu, že ještě nesmíme zemřít. Musíme odpykat, co se stalo, musíme žít!«

 »To je příliš těžké!« volali mnozí.

 Hualkar je chápal.

 »Ano, Bůh to žádá proto, že je to těžké. Nemluvte již o umírání. Pomozte mi při tom, co se nyní musí udělat. Naše stany jsou pusté a znesvěcené, postavme si na jiném místě nové.«

 Po dlouhé poradě se usnesli: nové chaty postaví v sousedním údolí. Všechno, co jim ještě je milé a má pro ně nějakou cenu, vynesou ze svých starých domovů a pak opustí místo hrůzy. Až budou stát nová obydlí, ať oheň stráví místo, kde bývali tak šťastní a kde zažili takové neštěstí.

 Ještě než se po modlitbě rozešli, věděl Hualkar, že jeho rada byla správná. Dal mužům práci; jen práce je teď mohla zachránit a z rozvráceného života vybudovat nový. Všichni se chopili horlivě díla. Již tuto noc chtěli spát na mechu v sousedním údolí.

 Teď měl Hualkar čas myslet také na sebe. Kráčel ke svému stanu, sebral rohože, které mu zůstaly, a našel ještě stříbrnou přezku. Pak chtěl odejít. Vtom zaslechl šramot a když vzhlédl, uviděl děvčátko, kterému nebylo ani šest let. Oděv z něho visel úplně roztrhaný.

 »Dítě, odkud přicházíš?« zeptal se Hualkar.

 Zvedlo oči. Dala se v nich číst všechna hrůza, kterou děvčátko vidělo a jež se mu vnořila hluboko do duše. Hualkara mrazilo před pohledem dětských očí.

 »Máš přijít,« řeklo děvčátko, vzalo ho za ruku a vedlo křovím a houštinami k blízkému lesu.

 Konečně došli na skryté místo, kde u pramene seděl Uata. Jemu na klíně spočívala - -

 »Alko, můj miláčku,« zajásal ztrápený otec a klesl na kolena vedle obou.

 Byla to sice Alka, ale již ne to krásné, zářící, slunné královské dítě. Její vlasy byly sněhobílé, oči plné žalu, ruce rozedřené a tělo zmučené. Hualkar vzlykl a objal dceru:

 »Jenom ne tento pohled plný trápení a žalu!« sténal. »Mluv, miláčku, promluv jen jediné slovo!«

 Alka však tiše zavrtěla hlavou a po tvářích jí kanuly slzy.

 »Netrap ji, nemůže mluvit,« pravil Uata chvějícími se rty. »Pomoz mi zmírnit její strašné bolesti.«

 A co mohla učinit pečující láska, to se stalo. Odcházející duše se však nedala zadržet. Jediný pohled plný lásky rozjasnil ještě jednou oči Alky, sklouzl s otce na přítele a pak se její víčka těžce zavřela. Duše byla volná a směla vystoupit do světlých výšin.

 Muži klečeli u zesnulé a plakali a modlili se. Neozvalo se ani slovo. Mlčky zanesli Alčino tělo do města a vykopali hrob. Sešli se všichni muži a když spatřili inkovu dceru, ozval se kolem hlasitý nářek. Byla pro všechny tím nejkrásnějším, všem byla pomocnicí a radostí.

 Když se snesla tichá noc, hovořil Uata tiše s otcem. Vyprávěl mu, jak našel tu, která mu byla nejmilejší na zemi. Co se pak v krátkosti dověděl od dítěte, bylo těžké snést.

 Bestie v lidské podobě přivázaly Alku nádhernými modročernými copy k břevnu, aby s ní mohly dělat, co chtěly.

Hlasitě volala k Bohu o pomoc, a tu jí jeden z těch bídáků vyřízl jazyk z úst.

 A když visela na břevnu jako bez života, sebrali cizinci poslední zbylé zlato, které se dalo ještě najít, a pospíchali odtud. Ini, nebojácné dítě, vylezla z úkrytu. Přistoupila k Alce, která právě procitla, a přeřízla copy, kterými byla připoutána. Obě pak šly k prameni v lese. Tam je našel Uata.

 Po tomto vyprávění se na oba muže sneslo mlčení, jejich ruce se našla.

 »Otče,« přerušil konečně Uata mlčení, »miloval jsem tvé dítě, nech mne být tvým synem! Nikdy jsem neslyšel slovo lásky s jejích rtů, nevyměnili jsme si polibek ani přísahu. Její láska mi zůstala dlužna život, ale smrt nás nerozlučně pojí!«

 A Hualkar odpověděl:

 »Ano, zůstaň u mne a pomáhej mi pečovat o můj ubohý, utrápený lid.«

 

UBĚHLO  několik dní. Staré sídlo bylo spáleno. Jen pevně postavené zdi, které ohrazovaly mnoho pozemků, se zvedaly celé začazené hrozivě z trosek. Tyto zdi a mnohé skalní hroby svědčily o tom, co se stalo.

 Byly postaveny nové, velké stany, ale stály zde smutně. Bydliště »Velkého« bylo osamělé, nikdo již nepotřeboval vlastní stan.

 Malou nebojácnou Ini poslal Hualkar ke svým přátelům, aby mohla ve společnosti děvčat rozkvést a zapomenout na hořké útrapy.

 Hualkar zavolal muže do chrámu, aby prosili Boha o odpuštění. Pravil:

 »Lidé a zvířata jsou Boží tvorové. Usmrtíme-li je v krvavé žádostivosti, jsme před Božím okem zavržení. Tak nás učí věčný zákon. Všichni jsme se provinili, neboť se nás zmocnilo zuřivé nutkání zabíjet. Lidé v hněvu nečiní to, co se shoduje se zákonem. Učinili jsme to však v hořké nouzi. Proste úpěnlivě Pána, aby nám bylo odpuštěno.«

 Když pak šli muži domů, řekl jeden:

 »Lodě jsou pryč. Je dobře, že jsi vyslal posly, aby varovali lid v okolí, který netuší nic zlého.«

 

BYLA  noc. Uata nemohl spát, jeho palčivé utrpení bylo ještě příliš živé. Tiše se zvedl z lůžka, vyšel ven a v hlubokém zamyšlení zamířil k chrámu. Když si přitom vzpomněl na tu noc plnou hrůzy, uviděl opět před sebou míhající se postavy, jak se plíží kolem obydlí, a domníval se, že zase slyší pronikavé výkřiky.

 Znenadání ho cosi pobídlo, aby se podíval bystřeji. Zastavil se. Tamhle se podél skal plíží lidé, skuteční lidé z masa a krve. Odkud přišly ty temné postavy? Kam tak tajně směřují? To se týká chrámu! Uata vykřikl, běžel jako štvané zvíře do osady a volal:

 »Muži, vzbuďte se! Nepřítel nám chce uloupit to poslední! Vzhůru k chrámu, ke svatyni! Se zločinnou chtivostí se vztahují ruce po zlaté výzdobě chrámu. Chraňte ji, mužové!«

 »Tak ne!« volal Hualkarův poroučející hlas, který byli ostatní zvyklí poslouchat. »Vrhneme-li se na nepřítele, dojde ke krveprolití a vraždám. Pochybuji, že bychom jim mohli zabránit proniknout do svatyně. Slyšte, co radím! Nejkratší lesní cestou pospíchejme tiše k chrámu, vejděme do něj a obsaďme vchod. Vše ostatní se pak uvidí.«

 Muži ochotně následovali Velkého a podařilo se jim shromáždit se v nejkratší době nepozorovaně v chrámu. Jen Uata zůstal venku jako zvěd, aby oznámil příchod nepřítele.

 Bylo rozsvíceno několik lamp a když se ozvalo Uatovo výstražné volání, začali muži zpívat vážné zpěvy, které zvučně stoupaly k nebi. Cizincům jejich zpěvy zněly nesmírně hrozivě a v pověrčivém strachu se domnívali, že v chrámu jsou duchové a bozi.

 Mnozí strachem utekli, ale ostatní se shromáždili venku, v bývalém palmovém háji, kde jim poskytly úkryt kameny a kamenné bloky. Lid jej teď nazýval »zahrada zlého«. Tam se rychle poradili a pak vyslali jednoho zvěda. Když se však blížil ke zlaté bráně, uchopil ho Uata zuřivou pěstí.

 Již mu chtěli přátelé přispěchat na pomoc, když vtom sjel dolů blesk a do dunivého rachotu hromu se vmísilo dunění z hlubin země, která se začala mocně otřásat. Země se s rachotem otevřela a v zahradě zlého se objevily trhliny. Blesk stíhal blesk a dunění země přehlušilo smrtelné výkřiky nepřátel. Déšť dunivě bubnoval. Všechny bytostné mocnosti se spojily, aby ochránily posvátný chrám.

 Když nazítří ráno seslala zlatá Máti své paprsky míruplně k lidem, dívali se s údivem na tu spoušť.

 Všichni nepřátelé zmizeli. Jen před bránou ležel zvěd, kterého srazila Uatova ruka, a vedle něho Uata sám, na smrt raněný. Muži ho chtěli láskyplně ošetřit, on však odmítl pomáhající ruce:

 »Nechejte mne, přátelé, loučím se rád. Bez Alky je můj život neradostný! Jen kdybych mohl odejít s čistýma rukama! Ale já, jediný, kdo dnes zhřešil, již nesmím žít a odčinit, co jsem spáchal.«

 »Bůh tě bude soudit,« utěšoval ho Hualkar, »Bůh, který tak milostivě uchránil chrám, poskytne milost i tobě!«

 Když se Uatova duše odloučila, svolal Hualkar lid do chrámu. Všechny to nutilo, aby poděkovali Nejvyššímu za zázrak v noci.

 Později vykopali Uatovi hrob. Hualkar vyslal zvědy, aby pátrali po stopách cizinců. Našli také místo u moře, kde v noci přistály lodě a kde se uprchlíci nalodili. Nebylo už vidět žádného z nepřátel. Pohltilo snad bouřící moře jejich pyšné lodě? Podařil se jim návrat domů? Nikdo se to nedověděl, ale od toho dne již nebylo vidět žádného cizince. Až teprve po staletích postihlo zemi nové neštěstí.

 

UPLYNULO třikrát deset let od přepadení země cizinci. Hualkar zestárnul a hlava mu zbělela. Jeho život již neznal radost, ale jen povinnost.

 Za krásného letního večera seděl osaměle na skále, jak to často dělával, a hleděl dolů na osadu, kde byl radostný shon. Mladíci se již dávno oženili. Přivedli si dívky z jiných osad. Jeden domov se řadil přátelsky ke druhému a dobře ohrazený stan děvčat probleskoval mezi stromy. Výskající mládež si hrála dole u moře. Žilo již jen málo lidí, kteří měli ve své duši hrůzu oné noci. Všichni se zdáli být šťastní a veselí.

 A přece se velmi mnohé změnilo. Velký brzy poznal, že je to lidu na prospěch, když si muži své ženy volí z cizích osad. Nařídil to proto, a již dlouho to bylo zvykem.

 A ještě něco jiného se stalo obyčejem: Když nyní inka žehnal svazku věrnosti, podal muži lesklou ostrou zbraň, aby mohl ochraňovat svoji rodinu. A při převzetí blýskavého meče se musel zavázat přísahou, že zbraň tasí jen v nutné obraně:

 

 »Slyš mne, Nejvyšší na věčném trůně,

 mé srdce a ruka jsou čisté jako ocel.

 Posvátní jsou mi všichni tvorové,

 nikdy nechci prolévat jejich krev pro potěšení.

 Ale přijde-li do naší země nepřítel,

 budu chránit ženu před strašným nebezpečím,

 a pak, Nejvyšší, dej zbrani ostrost,

 mé paži sílu a nepříteli smrt.«

 

 Hualkar si, zabrán do úvah, vzpomněl na chvíli, kdy k němu přistoupil bytostný a oznámil mu:

 »Přicházím k tobě z příkazu Nejvyššího, abych ti řekl, že musíš svůj lid připravit tak, aby byl schopen se bránit. Cizinci teď sice všichni zmizeli, ale jednou sem vtrhnou jiní. Přijdou z chtivosti po zlatě a přepadnou tvůj bezbranný lid.

 Proto jej ozbroj. Můžeme vás naučit kovat zbraně. Chceme vám také ukázat, jak se s nimi zachází.

 Hualkare, vyber muže, kteří se mají vyučit kovářskému umění, a zavolej mne, až bude vše připraveno.«

 S pochybnostmi a s úzkostí hleděl tehdy Hualkar na lesknoucí se, třpytivé zbraně, které mu posel Světla ukázal. Nebyl to snad svůdce ke zlému, který ho chtěl uvést v pokušení? Nebo přišel skutečně z Božího příkazu?

 Přemítal o tom a modlil se tři dny a tři noci, než k němu přišel jeho vůdce a potvrdil mu slova bytostného.

 Tu svolal Hualkar muže k poradě a sdělil jim, co začal. Když jim zbraň popisoval, velmi se divili.

 »Zbraň se zdá být dobrá ke kácení stromů, když potřebujeme trámy na stavbu domu!« mínil jeden.

 Jiný shledal, že by se jí mohla žnout píce pro dobytek. Pak by již nebylo třeba pracně trhat trávu na dobu dešťů.

 Nikdo z nich nechápal, že by měli blýskavého ostří používat k usmrcování lidí.

 Pak ale nastal radostný shon. Práce se ujalo mnoho silných mužů. Malí bytostní je poučovali. Jednomu ukázali, jak se vytvoří kovadlina a vykovají těžká kladiva, jiným ukázali, jak se z hor dopraví na denní světlo černé železo, a učili je, jak se železo kalí. Vznikly lesklé meče, blýskavé sekyry ke kácení stromů, ostré nože na řezání trávy a bylin. Na druhé straně údolí stála na pokraji lesa kovárna. Bušení kladiv zaznívalo do daleka.

 Změnilo se to u nás, pomyslil si Hualkar a vstal. Netáhlo jej to však ke stanům, ale k chrámu. Toužil po rozmluvě s Nejvyšším.

 Když byl pohroužen do tiché modlitby, přistoupila k němu světlá bytost. Jas shůry naplnil celý prostor. A světlý pravil:

 »Blaze tobě, ty věrný, brzy splníš, co ti Nejvyšší přikázal. Pak budeš smět vejít do věčných říší a dokončit tam, co jsi zde začal.

 Ale napřed je třeba vykonat ještě jedno dílo: Do tohoto chrámu, který je zasvěcen Nejvyššímu, nesmí nikdy vstoupit nečistá noha; je určen k nejsvětější službě. Skryj proto chrám před cizími zraky, ochraň svatyni a udrž ji čistou.«

 A ještě dvakrát se světlý zjevil Hualkarovi a opakoval mu příkaz Nejvyššího.

 Muži se dlouho radili, jak by měli splnit svůj posvátný úkol. Uplynuly přitom týdny, ba měsíce, jeden radil to, druhý ono. Až mladý inka, kterého Hualkar vychoval za svého nástupce, ukončil zcela neočekávaně všechny porady slovy:

 »Máme přece dost přátel! Zeptejme se bytostných!«

 Tak se stalo. A ti malí znali radu a pomoc.

 Byly navršeny kameny a balvany a byly jimi zastavěny všechny cesty k chrámu. Dříve než byl zasazen poslední kámen, vešli všichni muži a ženy ještě jednou do chrámu, aby v něm naposled poděkovali Bohu. S bolestí v srdci vyprávěl Hualkar o všem, co svatyně zažila a viděla. Všichni věděli, že byla co nejtěsněji spjata s celým jejich životem a bytím. Teď přišlo rozloučení!

 Ještě jednou pronikaly zpěvy zvučně vzhůru k nebi. Byla zapálena všechna světla. Kameny a zlato sršely barvami na všechny strany. Hualkar pozvedl v modlitbě ruce, prosil o požehnání pro dílo oběti, prosil, aby Nejvyšší i nadále milostivě ochraňoval národ Inků.

 Když skončil, bylo naprosté ticho. Náhle stál uprostřed místnosti světlý zjev, všem viditelný ve svém nebeském jasu, a všichni slyšeli slova:

 

»Když dnes na Boží příkaz

 obětujete chrám Nejvyššího,

 vězte, Synové slunce,

 proč Bůh žádá tuto oběť.

 Nikdy, co země stojí,

 nebyl vystavěn takový chrám

 a již nikdy nerozkvete taková krása.

 Proto se po jeho pokladech nikdy nesmí vztáhnout

 hříšná ruka dychtící po zlatě.

 Má být uchován čistý do onoho vzdáleného dne,

 kdy skončí všechna nouze a všechny strasti,

 kdy se z nebe snese Holubice

 a povede národy v nové říši.

 Pak bude Bůh sám vládnout svému lidu.«

 

 Všichni naslouchali hluboce dojati a potom šli domů. Druhého dne, když slunce pozdravilo zemi, stáli muži vysoko na skalách kolem údolí. Mlčky a v modlitbě zasadili poslední kámen: teď byli u díla přátelé. Pod nimi se s hukotem a klokotáním rozlévala voda do údolí. Přicházela zdaleka. Pomocníci ukázali důvtipně vodě cestu a pečovali o to, aby se chrám nepoškodil.

 Celé tři dny proudila voda a pak bylo údolí naplněno. Kus po kuse mizel chrám zrakům, všechna krása se ponořila do vln.

 Tři dny a tři noci stáli mužové a s bolestí v srdci přihlíželi. Když konečně vlny pohltily chrám, ozvalo se kolem hořké štkaní. Muži klečeli a plakali, až červenavý paprsek slunce poprvé ozlatil hladkou plochu jezera. Pak se pomalu obrátili k odchodu. Byli unavení jako děti, které vyplakaly svůj žal.

 Hualkar stál na břehu jezera, rozpřáhl ruce a žehnal.

 »Pane, chrám je Tvým vlastnictvím. Pod Tvou ochranu poroučím svou zemi a svůj národ. Teď jsem dokončil všechno, co jsi mi uložil.

 Odcházím rád. V zářivé, zlaté kráse vystoupí jednou svatyně z odplývajících vln.

 Chvála a velebení...«

 Vtom slovo uvázlo. Stařičký vůdce směl odejít.

 

Já, Hualkar, bych chtěl uvést beze změn ještě i tehdejší přikázání a zákony:

 

 

 P Ř I K Á Z Á N Í   I N K Ů

 

 1

Nechť tvůj čin, tvé slovo, tvá myšlenka jsou pravdivé,

čisté jako sluneční světlo!

 2

Nechť je ti posvátné, co jsi slíbil, ať je to komukoliv.

 3

Važ si každého tvora Nejvyššího:

člověka, zvířete i rostliny. Má život jako ty.

 4

Cti ženu, ona je květem myšlenek Nejvyššího.

Jako listy chrání, vyživují a zastiňují květ, tak ochraňuj ty ženu.

 5

Nenechej žádný den uplynout bez práce, která prospívá všem.

 6

Nechť je tvé srdce naplněno díkem!

Čím jsi a co máš, dal ti Nejvyšší. Nezapomeň na to nikdy.

 7

Nechť tvé konání oživuje veselá mysl!

Zlatá Máti se směje, směj se i ty.

 

 

 

 Z Á K O N Y   I N K Ů

 

 1

Nahoře ve vesmíru trůní Nejvyšší; jemu jsme všichni podřízeni.

Za své zástupce na zemi dosadil inky.

Kde stojí chrám Nejvyššího, je ve svém úřadě činný inka jako kněz a král.

 2

Všichni inkové jsou poslušni kněze-krále ve »Zlatém chrámu«.

Ten je »Velký« a má nejvyššího a nejmoudřejšího vůdce.

 3

Všichni inkové jsou od dětství školeni a vychováváni pro své povinnosti.

 Hodnost je dědičná: syn ji přebírá od otce,

který však za pomoci svého vůdce zvolí vždy

nejlepšího a nejschopnějšího ze svých synů.

 Je-li inkovi syn odepřen, smí si za svého nástupce

vyškolit zetě, nebo vybere chlapce z urozeného rodu

a vychová si ho za svého nástupce.

K obojímu potřebuje souhlas »Velkého«.

 4

Žádný inka nesmí nikdy zapomenout, že je ve svém kraji

zástupcem Nejvyššího. Na prvním místě jsou jeho povinnosti;

jeho život patří národu.

 5

Tak jako všichni inkové poslouchají »Velkého« bez odmluvy,

ani mu místo odpovědi nekladou otázku, protože vědí,

že dostává pověření a rozkazy od Nejvyššího,

tak poslouchá každá část národa svého kněze-inku.

 Je-li muži padesát let, vstupuje do kruhu starců a

při slavnosti spojené s jeho přijetím inka rozhodne,

má-li být »moudrým« nebo »mužem činu«.

 Povinností »moudrých« je radit se s inkou o všem, k čemu je zavolá.

 »Mužové činu« dohlížejí na provádění rozkazů.

 6

Každý muž z lidu má stejná práva, pokud žije čistě. Narodí-li se chlapec,

zůstává do čtrnácti let ve stanu rodičů. Pomáhá matce a otci při práci.

 Společně s ostatními chlapci se učí plavat, běhat, lézt.

Především se učí p o s l o u c h a t .

Když přijde čas jeho zralosti, přijme ho stan mladíků.

Každý stan mladíků je pod dozorem muže činu.

Zde se mladíci učí především pracovat, ale také se denně

zdokonalují v tělesných cvičeních, která se již naučili.

 Nejprve musí noví obyvatelé stanu mladíků vykonávat každou práci,

která se naskytne. Vyučující bystře pozoruje, k čemu se chlapec nejlépe hodí.

Pak je v tom pečlivě vyškolen: je přidělen jako pomocník mužům,

kteří tuto práci vykonávají.

 V jedenadvaceti se stává mužem, smí samostatně pracovat a obývá ložnici mužů.

Nyní si smí vyvolit ženu a jestliže chce, může si postavit vlastní stan.

Jeho volba podléhá souhlasu inky, který tomuto páru také požehná.

 7

Práce je povinností a výhodou. Kdo má být za něco potrestán, nesmí

po jistou dobu pracovat. Čím více a lépe někdo pracuje, tím je váženější.

 Inka určuje, na čem se bude pracovat: zda se bude stavět chrám nebo silnice,

zda se postaví nová obydlí, zaopatří potraviny, materiál na oděvy a tak dále.

 Muži činu dozírají na to, aby se každá jednotlivá práce začleňovala do celku.

Každý muž koná svou povinnost na tom místě, na které byl postaven.

Všichni vědí, že takto slouží Nejvyššímu.

 8

Co kdo potřebuje pro své blízké, kteří s ním společně bydlí, opatří si to u správce zásob.

 Správce zásob se musí starat o to, aby bylo dost potravin a materiálu na oděv,

ale i kovů a kamenů k ozdobě oděvů a obydlí.

 Správcům se jako pomocníci přidělují mladíci a muži, kteří se nehodí k žádné zvláštní práci.

 9

Kdo již nebydlí v domě rodičů, je zásoben vším, co potřebuje.

 

 1O

V deseti letech opouštějí dívky dům rodičů, kde pomáhaly matce a učily se od ní.

 V dívčím stanu, kde má vedení více žen, se učí zpívat, poznávat byliny,

pozorovat dráhy hvězd a shromažďovat peří.

 Jsou přidržovány ke každé ženské práci a pak jsou vyškoleny pro práci,

v níž jsou zručné: pletení rohoží, vyšívání, našívání per, pletení šňůr, zhotovování

oděvů a tak dále. Bydlí v dívčím stanu, dokud ji nějaký muž nepožádá o ruku.

 11

Synové a dcery inků obývají stejné stany jako ostatní chlapci a děvčata.

Jsou vychováváni jako oni a účastní se všech prací.

 Jenom syn inky, který byl zvolen za nástupce, je žákem otce.

Další synové inky jsou ve všem rovni ostatním.

 Dcery inků se musí učit více než ostatní dívky. Učí se »uzlovat« a »rozvazovat«,

připravovat léky, rozpoznávat nemoci a ošetřovat nemocné.

Jejich hlavní prací je však čistění a zdobení chrámu.

 Provdá-li se dcera inky, pracuje jako každá jiná žena v domě svého muže.

Chrámová služba přestává. Avšak svých znalostí léčitelství musí používat

k prospěchu všech. Na příkaz inky musí uzlovat, kdykoliv se mají odeslat poselství

nebo je-li zapotřebí rohož pro chrám.

 12

Žádná dívka nemusí následovat muže, jemuž není nakloněna.

 13

Žena je muži posvátná. Muž ji chrání a živí.

 Muž je přítelem a rádcem ženy. Stará se mu o stan a zdobí jej,

daruje mu děti a vychovává je.

 Jen společně jsou celkem před okem Nejvyššího.

 14

Žádný den nemá začínat bez díku Nejvyššímu. Žádný den nemá končit bez díku.

 

Těmito zákony a sedmi přikázáními Nejvyššího jsme mohli náš národ

po tisíciletí udržovat čistým, než získaly moc cizí vlivy.

 

 

 

 

Nemáte oprávnění publikovat komentáře. Pro komentování článků musíte být přihlášení.

X

Až po přihlášení

pouze přihlášení uživatelé mohou kopírovat