Pravé lidství

Jen opravdové lidství je pravou Bohoslužbou

Is-ma-el připravuje Duchu Pravdy cestu

Is-ma-el připravuje Duchu Pravdy cestu v sedmi světech stvoření.

                                

 

Smyrna

 

K mým uším doléhá stupňovaný hukot. Vyšlehuje světlo. Oslňující jas zaplavil prostor a neznámý hlas mluví:

"Vedu tě na jednu z hvězd ve  S m y r n ě , části stvoření. Můj duch halí tě celou svou láskou a silou, která ti dá možnost prožít nyní něco zcela jiného druhu!"

Na to byl můj duch pozdvižen a já vidím a prožívám:

Měnivá krása, stopená v záři růžově stříbrných měsíců, obklopuje místo vznikání mladého lidského květu. Stříbřité vlny rozsáhlého jezera líbají stříbřité stupně skvostného chrámu.

Široko daleko tyčí se lesklé zdi z pórovitého materiálu, podobajícího se slídě. Oblouky vzdušných chodeb, ozdobených sloupy, jsou křehké formy, připomínající veliké množství forem Růžového ostrova, zatím co strohý chlad rozlehlých předsíní vzbuzuje dojem, jako by poutník kráčel po chrámových dlaždičkách egyptského Isidina chrámu. Tyto chrámy zanechávaly v člověku vždy vážný, slavnostní dojem.

Kolem podloubí vyrůstají z bohatého listoví květiny. Jsou zcela prostičké a sněhobílé. Přes všechnu jemnost vyšší hmotnosti, jejíž pohyby jsou arci lehčí a jejíž formy propouštějí více světla, jest zde přece jenom hustota, jež by mohla ducha překvapit, neboť tento zcela odlišný druh látky podobá se těžkému obalu, jenž zdánlivě proudění překáží, všude, kamkoliv se duch obrátí.

Přes to jest schopen ji proniknout svou vyzařovací silou a prohlédnouti si ji svým věděním a svým duchovním zrakem. Poznává, že to vše jest ještě hmota, nejjemnější jemnohmotnost a nejjemnější hrubohmotnost, jíž lidské oko není schopno zřít.

A přece se raduje z této cizí krásy hvězd. Vždyť onen čarovný ostrov Servantes na hvězdě Atlanta jest zářivým lesknoucím se světem, utkaným z nejčistších světelných mlh, vznášejících se nad něžným pohořím, vytvořeným jakoby z pěny a lesknoucím se jako stříbro.

Měsíce, plné světla, krouží kolem něho a slunce, plné svítivé schopnosti vyzařování ducha, jest dárcem tepla a vzrůstu. Kolem hvězdy se vlní lesklé vodní páry a vytvářejí na chvějících se stříbrných stromech a na lesklých polích a nivách, prostírajících se do země, přepodivné a kouzelné obrazce světla a stínu.

Atlanta jest veliká hvězda plná moří, lesů a rozlehlých rovin. A na tomto obrovském prostoru Atlanty jest posvátný, Světlu zasvěcený ostrov sloužící lásky: Servantes!

Na stříbrných vlnách velkého jezera houpala se skvostná lodička, podobající se gondole, s vysokou, ozdobnou, vypouklou přídí. Byla ozdobena jemnými řezbami a vypadala jako krystalizace stříbrných vodních pěn. Veslaři seděli pravděpodobně dole. Nebylo jich vidět, byl znatelný jen pohyb červených vesel a šumný val vln kolem spodní části lodi. Loď se pohupovala nahoru a dolů na mocných vlnách, jež dorážely na ni se stran a jež musely být namáhavě zdolávány.

Na lodi stála vysoká, krásná, mužná postava s dlouhou, oslnivě světlou bradou a kučeravými vlasy barvy nazlátlé. Muž byl oděn v bílý oděv a v královský plášť z modré, měkké látky, do níž byly vetkány stříbrné lilie. Hlavu jeho zdobila koruna z listoví, stříbrně zářícího; to byla jeho jediná ozdoba a současně i odznak jeho hodnosti.

Hrál na malou harfu, z níž vyluzoval tóny tak něžné jako šumění vody a větru. V tom změnila loďka směr. Statečně odolávala vlnám, jež nyní brala napříč. Narážely na ni s hukotem a tříštily se o příď. Člun neměl kýl, byl plochý.

Kolem pěvce bylo náhle živo. Dva mladíci, odění šatem kněžským, vstali se svých kožišin, na nichž doposud spočívali, a ukazovali do dálky, na dálný dosud břeh, prosvěcující růžovým světlem ranních mlh, z nichž pomaloučku probleskoval třpyt a lesk vysokých věží i stromy, zmítané vánkem.

Stále zřetelněji vystupovalo překrásné ostrovní město i nejkrásnější ozdoba jeho, skvostný zámek u moře, zámek, jenž byl současně i chrámem. Ostrov Servantes, vznášející se na vlnách, byl pýchou Atlanty!

Jemné mlhy, vzniklé vypařením mořské vody silou slunce a vznášející se nad mořem, byly stále průzračnější a nazlátlejší. Tak byly ostrov i vodstvo ponořeny v kouzelnou hru barev. Nesčetná hejna stříbrně bílých ptáků, podobných jeřábům, táhla se zpěvem nad křovinatými břehy, porostlými vrbami, jež vedly k nádherným zahradám do nitra země. Terasovité schody, široké a bělostné, vedly až na břeh, a jsouce ozdobeny sloupořadím, tvořily skvostné chodby podél zálivů.

Na mřížoví jejich střech bujely šťavnatě se lesknoucí, světle zelené popínavé rostliny, jež zvedaly své zázračné kalíšky vzhůru k slunci. Velké kalichy, mající formu velkých svlačců, leskly se jako perleť, ponořená do stříbra. I tyto vsály hluboko do sebe životodárnou rosu.

Vydávaly sladkou a zároveň osvěžující vůni, jež těšila aniž omamovala. I vůně rostlin tohoto ostrova byla čistá a chladná jako vše, co bylo na něm.

Po dlouhé hodiny táhly se kolem břehů lesknoucí se chodby a haly, vysílajíce vždy znovu a znovu schody a cestičky do moře k přijetí hostí z jiných ostrovů nebo bytostných, ozdobených korunkami z pěny, kteří zpívajíce, nořili se z vod, aby si pohráli ve večerním světle a v záři hvězd.

Zatím co vzadu vedly tyto haly k rozlehlým, širokým cestám, skýtajícím stín a klid, ježto byly lemovány mohutnými listnatými rostlinami, zvaly vpředu poutníka, aby si odpočinul na jejich břehu.

Všechny směřovaly paprskovitě do středu krásného háje, prostírajícího se na kopci. Nejkrásnějším jeho skvostem byl palác panovníka Simaele.

Věru, skvěl se jako bílý drahokam! Prostorný a nízký, rovněž obklopený halami a sloupy. Jemná, zářivá mřížoví spojovala ozdobně spodní sloupy, vysoká, listovím zdobená nesla plochou průzračnou střechu.

Prostory před palácem byly zdobeny sršícími, perlícími se studnami, kolem nichž byly nízké kamenné lavičky, zvoucí k odpočinku. Skvostné květiny, barev co nejzářivějších, jen bujely na vysokých stoncích. Jasná, ohnivá červeň, temně planoucí oranž a sytá žluť vytvářely ohnivé moře, jež vlníc se, nabízelo své vonící, do široka otevřené korunky, oslnivé záři poledního slunce.

Toto množství barev bylo tak nesmírné a tak čisté, že tichý světelný vánek jemnohmotného záření opřádal záhony takovým svitem, že se zdálo, jako by tu bylo moře drahokamů.

Pěšinky, pokryté stříbrným pískem, vedly přes záhony květin, skrápěné vodotrysky. Byly kol dokola paláce. Znovu a opět bylo tu nové, žhoucí moře barev v bohatých odstínech.

Tento palác panovníka Simaele, jenž byl zároveň knězem i králem, stál v posvátném háji, přístupném jen zasvěcencům. Stínily jej mohutné stromy, šeptající si o ctihodném stáří svého kmene.

Přes to však byly rozrostlé zahrady tak mistrně položeny, že jimi nebyl zastřen pohled na chrám, jenž se takřka vznášel poněkud vzdálen nad vší tou zahradní nádherou. V záři stoupajícího slunce jevil se jako pohádkový výtvor z bílého stříbrného brokátu. Jeho kopule, klenoucí se vzhůru, vznášely se mocně, bohatě a plně.

Obrazy sluncí obdivuhodných forem a barev leskly se na nich, jako by zde bylo ve svatých síních shromážděno všech sedm světových obcí, aby tu dosáhly požehnání Nejvyššího a aby mu zde radostně slíbily službu.

Na znamení svého zachvívání zářily tyto obrazy sluncí ve své barvě a přitahovaly mocně ze světlých duchovních sfér pomocníky, tóny, proudy světla, jichž potřebovaly k posílení pro hmotné stvoření. Stavba, v jejímž středu byl vysoký chrám, zdobený lesklým křížem, vévodila nad zahradami, čeřenými vánkem.

Simael se blížil ke břehu na své, bouří zmítané lodi a radoval se z krásy své země, z kořící se nádhery přírody. Jeho oslavná píseň na krále všech králů dozněla, kormidelníci dole v lodi odpověděli na ni ranní modlitbou služebníků. Zbožné ticho panovalo kolem něho.

Jeho průvodci spustili žebřík, po němž se bezpečně mohl dostat na cestičku. Ze zahrad vyskočila rychle služebná pacholátka a spěchala ke stezce, u níž loď přistála. Dostala se do klidných, třebaže ještě hlubokých vod a nyní ležela klidně u břehu. Zatím co král vstupoval do síní, vítajících ho stínem svých alejí, zaznívala zvonková hra ze sedmi planoucích stříbrných kopulí jakožto volání k bohoslužbě.

Simael, jsa provázen svými průvodci, kráčel mlčky zahradami, aby se mlčky blížil ke službě Nejvyššímu ve svatém chrámu v Servantes.

Simael, syn krále Atlanty, se narodil jakožto první a jediné dítě. Matky své nikdy nepoznal, neboť při jeho zrození byla opět vynesena do věčných zahrad svého duchovního původu. Byla jenom nástrojem k tomu, aby se inkarnoval na svatých ostrovech Atlanty; jeho otec Sima to dobře věděl. Byl to moudrý kněz a věrný služebník Boží.

Byl jedním z nejmocnějších panovníků, jedním z těch, jež ve Smyrně řídili obydlené hvězdy. Všichni věděli o poslání ducha, jenž osvítí lidské duchy až do hlubin hmotnosti.

Na ostrově sloužícího velebení Boha dostalo se lidem prostřednictvím Simy, moudrého krále, zaslíbení od Is-ma-ele z Patmosu.

"Vám všem, všem svým  o b c í m  pošlu svého Ducha a před ním, jako připravovatele, svého věrného služebníka!"

Na to čekali a ejhle, přišel!

Proroctví, jež kdysi Is-ma-el dal z Patmosu jménem Páně smyrenským mudrcům, se začalo splňovat.

Tím byl vpleten do osudových nitek světadílů živým děním, směl věrně a opravdově, jako služebník Boží, rozlévat svého ducha, aby připravil stezky Páně.

Král Sima věděl, že jeho syn má vysoké poslání. Jeho choť Theiresia byla nejvyšší z nejctnostnějších duchů, čistá a jasná jako znějící křišťál Boží.

Věrnost Pánovi byla světlem jejího života, její láska k Bohu věčně přijímala a zároveň rozdávala duchovní lásku všem tvorům její hmotné domoviny. Její krása byla vysokého druhu, kouzlo věčného mládí a neposkvrněné čistoty cítění bylo jí údělem i jako zralé ženě.

Moudrost jejího ducha byla přirozeným ženským doplňkem moudrosti krále Sima. Milovala ho od doby, kdy se jí, panně zasvěcené Bohu, dostalo zvěsti prostřednictvím vysokého ducha.

"Ty jsi vyvolená ze všech žen smyrenských; neboť nádoba tvého ducha a tvá hmotná schránka mají se státi nástrojem ducha pravdy. Aby rozvinul své poslání, sestoupí Is-ma-el do plodu, jejž zrodíš králi Simovi v Servantes!"

Když bylo Světlem určeno, aby Theiresia, nejušlechtilejší z panen, stala se královnou, byla v slavnostním průvodu přivedena do domu Simova a zůstala tam jako jeho žena. -

Překrásné, jasné duchovní postavy byly pomocníky tohoto okolí. Leskly se jako bílé, matné nádoby. Svým druhem se podobají božím matkám z čistě duchovní říše, ale jsou jenom vyzařováním oněch, tedy o stupeň níž. Proto jest jejich svítivá schopnost matnější a jejich složení hustší.

Tito duchové jsou jako lampy; jejich svit jest tichý a čistý, vyzařují pokoj, radost a sílu. Lidským duchům mohou dávati kladné hodnoty a péči přímo mateřskou; dosud však tito duchové nejsou vůdci lidstva.

Jsou obklopeni světlými pomocníky duchovně-bytostných sfér a dělí se o ně s vyššími úrovněmi hmotnosti.

Simael nebyl ještě tak stár a přece mohl již pohlížet zpět na bohatou zkušenost životní. Nejmoudřejší péče obklopovala dětství budoucího krále, vyrůstajícího ve středu nejvyšších služebníků své země, v zbožném tichu chrámu a svého otcovského zámku.

Přesto, že znal zprvu jen nejvyšší kastu, byl moudře, přirozeně a přísně vyučován ve všem a musel být řádně čilý. Každou práci, jež se právě hodila pro určitý věk, musel vykonávat v kruhu hochů, jež se navenek nikterak od něho nelišili.

Brzy se v královském synu probudila touha po činech a vůle vésti a poroučet. Dítě bylo v malém poučováno o všem, co tvárlivý proměnlivý způsob života velkého státu skýtal.

Směl se účastnit dalekých vyjížděk otcových po moři k skupinám jiných ostrovů. Byly to slavné cesty, jež podnikal královský kněz a čistý hrdina ku prospěchu své říše. Sima věděl o moci, jíž Boží síla dávala jeho služebníkům. A on, jako vyslanec Páně, sdílel tuto sílu a moc svým svatým přesvědčením od země k zemi.

Každé dění se ve Smyrně dálo ke cti Boží. Na hvězdě Atlanta se událo mnoho velkého a mohutného poselstvími, jež přinášeli duchové a bytostní vyšších sfér a z jiných souhvězdí. Na nebi zazářily často podivuhodné zjevy, na onom nebi, jež se klenulo ve vzduchu, prosyceném sluncem, kolem etherické vrstvy světových těles.

Jasně a čistě jako nejčistší voda se vlnilo kolem pohybujících se hvězd. Paprsky hvězd se v těchto kosmických prostorech lámaly jako podivuhodně kouzelné světelné zjevy.

Dítě Simael, plné opojení nad krásou domoviny, dívalo se do dálek tohoto zázračného světa. Nebylo to jako tiché tušení něčeho dávno zapomenutého, hlubokým spánkem přerušeného krásného snu, když stával tak zamyšlen na vysoké židli u kormidla, zatím co vítr čechral jeho zlaté vlasy?

Jeho oči, zářící v dětsky prostém obličeji jako hvězdy, měly výraz staršího a moudrého člověka, bývaly dokořán otevřené a temně modré. U malých dětských úst byla vráska, svědčící o mlčenlivém přemýšlení, bílé, něžné ruce křečovitě objímaly rukověť velkého kola, přizpůsobujíce se každému pohybu kormidelníkovu.

Kde jen už Simael viděl takové záření nebe - ba ještě krásnější, než bylo zde na zlatově se lesknoucím moři Atlanty? Kde to již jen byl? Odkud pocházel?

Za takových okamžiků nebyl Simael, královský syn, dítětem. Prudká touha po domově tiše hlodala a bodala jeho starého ducha. Osamělost těžce dolehla na jeho duši a se vzlykotem se zformovala v slovo: "Matka!"

Míti matku zdálo se mu vrcholem vší krásy. To jediné Simael neměl. Také měl býti odkázán sám na sebe, odříznut od stromu svého kořene, aby to v hmotnosti prožil.

Jeho druhové ve hrách byli jako ostré malé zbraně, jež se zraňovaly na něm a na sobě. Rád s nimi zápasil, ale odcizoval se jim stále víc a více, den ode dne. Učitelé ho seznamovali se vším uměním a vším, čeho jest k životu zapotřebí, seznamovali ho s věděním a moudrostí, jak to jen bylo možno.

Otce však ctil; vzhlížel k němu s láskou a obdivem jakožto ke králi a knězi, ctil to, co mu bylo nejmilejší, co choval v své dětské duši jako drahokam: svého Boha a Pána!

Dítě Simael milovalo Boha! Miloval Ho, aniž o Něm mnoho věděl, miloval Ho od doby svého probuzení. Pátral, odkud tato láska přišla, ale nemohl k ní nalézti klíč. Matka! Kdyby byl měl matku, byla by mu jistě odpověděla.

Nebyl sto ptáti se jiné osoby, ani ne Simy, otce svého, jemuž tolik důvěřoval. Tak započalo v dítěti usilovné hledání, zapřádající ho do myšlenek. Již si nehrál se svými druhy celé dni na lodi. Vždy stál u kormidla vedle mlčenlivého vůdce, jehož oči, vážné a jiskrné, se přes moře dívaly na cíl.

Tak jako kormidelník měl na mysli jen svůj cíl a jen k němu mířil se železnou, zkamenělou tváří a železnou pevností pěstí, se vší břitkostí a bdělostí myšlenky, tak i dítě, Simael, mělo svůj cíl, daleký ale toužebně žádaný: "Bůh, Pán!"

Přistání u skvostných ostrovů říše bylo pak opět rozptýlením a zábavou, plnou změn. Simaelovi bylo nápadné, že kmeny jiných zemí jsou odlišné svým druhem, ba mnohdy i cizího vzezření.

Ve všech zemích, kam vstoupila noha Simaelova, bylo vše lehoučké, něžné, bylo tam světlo a teplo. I tytéž hvězdy tam v noci svítívaly, ale příroda byla tu a tam často jiná, nejčastěji drsnější, prostší, ne tak bujná a krásná. Zdálo se, že jeho vlast jest nejkrásnější zemí světa.

Král mu pravil: "Simaeli, divil by ses, kdybys mohl uzřít množství hvězd, sluncí a světů, jež stvořila Pánova vůle. Tato říše, již nám Pán dal v léno, jest jen nepatrná."

Simael žasl:

"Jak jest Bůh bohatý a mocný a jací jsou králové světa malí!"

"Cožpak ty, Simaeli, víš něco o velikosti Boží?"

"Ne, otče, jen z vašich zpěvů. To co vím já, to ve mně bolestně plane jako oheň a slov pro to nemám."

"Simaeli, synu můj, tvá hodina přijde. Pak oheň v tobě promluví a ty budeš šťasten v poznání Boha!"

Od té chvíle byla hochova tvář ještě vážnější, podlouhlejší a zralejší. Otec mu dal vážnou radu.

Simael miloval krásu. Na světě byla vlastně jen samá krása. A on se radoval, viděl, žasl a cítil ve všem veliké působení síly života. Věděl o všech bytostných, jež oživovali bytí a pociťoval vděčně jejich působení jako něco samozřejmého. Ale neviděl jich. Jeho zrak byl v této době jen hmotnému otevřen.

Na obdivuhodných květinových ostrovech královny Kirlioje cítil, jako by mu rostla křídla. Krása a půvabná síla "pohyb" tam spřádaly nejčarovnější formy. Přespanilé ženy zkrášlovaly dvořanstvo královny. Všichni rytíři a hodnostáři hvězdy Atlanty ctili krásu a ctnost žen jako boží dar.

Holdovali jí na květinových ostrovech, kdež trávívali vždy delší dobu, závodíce v krásných uměních. Tam se i účastnili skvělých slavností. Simael vnímal přerozmanité květiny, zvířata a plody, čarovné vzdušné a přeumělé stavby jako obrazy z nějakého snu.

Barvy měly opojně svítivou schopnost, vůně byly sladce čisté. Hlasy ptáků byly jasné a trylkující, prameny, jež občerstvovaly zázraky květinové říše, čerstvé a tryskající. Tak veliká krása, plnost a stupňování nádhery forem přímo omamovaly mysl dítěte, jež vše tak hluboce prožívalo.

"To vše stvořil Bůh silou svého života!" A znovu se soustředil zážitek celého prožití v slově: "Bůh!" -

Is-ma-el prožíval v duchu poslání do hmotnosti jako hoch Simael. To, čeho se mu dostalo v bohaté, překypující a přece tak posvátně jemné a čisté hmotnosti smyrenského světadílu, to mu v jednom okamžiku přineslo možnost vývoje a zralost, nejvýše možnou.

Jeho duch mohl se v hmotnosti zakotvit jen pro čistotu těchto rajských dílů světa, jinak by to vůbec nebylo bývalo možné, jinak by nebyl mohl připravit stezky Parsifalovi.

V té době dlela v jeho blízkosti jasná, zářivá žena, vysoká, bílá, jemného, přísného mateřského obličeje a velkých laskavých očí. Na čele jí plála hvězda. Závoj, zahalující hlavu a postavu, byl světlý a bílý jako z alabastru.

Přišla doba, kdy se duch dítěte pomaloučku probouzel, i blížila se Theiresia na paprscích matek, aby vedla první jeho tápavé kroky ve vzpomínkách na věčnou domovinu.

Chlapci, jenž vyrostl pod moudrým vedením učitelů a ušlechtilého otce v statného a zdatného jinocha, vstoupil do duše nekonečný mír.

Zahalující obaly zapomnění, jež bytostné tkaní kolem něho dříve spřádalo, se tu a tam po tichoučku odestřely. S pocity hmotné síly a se zážitky odvahy, ukazovalo se i světlo ducha, slibující, probouzející, rozjasňující.

Ta tam byla touha a utrpení, hlad a bolest probouzejícího se dospívání! Místo ní se dostavila přebujná síla a radost ze zážitků mládí. Doba, v níž roztouženě myslící hoch toužil po činech a změření svých sil. Tu jezdil na poskakujících bílých zvířatech, dlouhých ocasů i hřívy, jež podobajíce se statným hříbatům se proháněla po krásných lukách.

Těšilo ho krotit je, vždyť právě tak si počínali i vznešení jezdci, jež na počest otcovu pořádali krásné slavnosti a zápasy; nejobratnější z nich se stali jeho vůdci. A tak se cvičil v mrštnosti a v odvážných kouscích; posílal svištícím vzduchem zbraň a zasáhl tím mnohého rychlého ptáka v letu. Se svými druhy závodil v běhu, v boji používal síly i mrštnosti a často vítězil.

Dobrému chování učili se jinoši od rytířů, moudrosti od kněží, ale vznešeným uměním u zpěváků. Ženy pak byly svým půvabem a čistotou svých bytostí opravdovou službou krásy.

"Svět tě již naučí, co jsi mu dlužen, Simaeli," pravil otec, "abys byl moudrým, spravedlivým a mocným králem."

Nitro jinocha však zaplavila veliká vroucnost. V jeho duchu zažhnulo vědění:

"Máš se učiti nejen pro království Atlanty, ale proto, abys byl opravdovým služebníkem Božím!"

A v jeho duchu zvonily zvony svatého Grálu rozechvívající vzpomínkou na Parsifala. -

Přešel nějaký čas a z jinocha Simaele byl král, král Atlanty.

Čas se valil v hukotu a šumu jako věčné moře této země, ve věčné změně a přece věčně stejný, ve svatém rytmu přemocné vůle Tvůrcovy.

Z živého, silného a radujícího se jinocha stal se dokonalý král, moudrý kněz, vůdce a vládce Simael. Jeho moc a vážnost nezastavila se na hranicích jeho čarovných ostrovů. Daleko přes moře nesla se jeho sláva a všichni králové ostatních říší spojili se pod jeho moudrou vedoucí láskou.

Nad vládcem rozlévala se Boží síla. Vedla a chránila ho. Simael stál v Božské síle, řídil se jejími věčně spravedlivými zákony a stal se tak tím, co celá země v něm uctívala. Plně využíval všech darů Nejvyššího. Moudře a spravedlivě rozdílel práci a její užitek mezi rozvíjející se rody, které se rozšiřovaly v jeho zemi.

Simael byl snad nejčinnějším ze všech mužů říše. Nikdy neznal klidu. Hořící duch hnal ho v každé době k využití všech darů Božích, aby působil v živoucím proudu svého Pána, který neustále cítil.

Stál v trvale se stupňujícím obnovování této síly. Neustále, od počátku své paměti, od prvé chvíle, kdy se probudil k vědomému bytí.

Krásná zlatovlasá paní, prodlévající ve světlých zahradách ráje, která kdysi připravovala a vedla pozemské tělo Theiresie k jeho inkarnaci, byla stále kolem něj. Učila syna poslouchat zákonů Božích. Učila ho poznávati kdo byl ten, jehož zářící, světle plamenné oči nad ním stály a jehož oslnivě bílé čelo bylo zahaleno párem bělostných křídel svaté holubice, když mluvil:

"Simaeli, jsem u tebe; neboť tvé putování ve stvořeních jest připravováním k mému poslání ve hmotě!"

Tak Simael poznal a porozuměl, že onen světlý duch jest Boží Duch Svatý.

Vše, co Simael svým vrozením do času zapomněl, bylo uchováno ve vědění jeho ducha. Vyzbrojen tímto věděním, šel duch cestou, po níž i hmotné tělo bylo ochotno putovati.

Mocné bylo vedení tohoto ducha, který cítil nad sebou svatý zákon, ducha pravdy jako věčně osvěcující plamen. Nemohl-li svým bohatým, rozšířeným chápáním něco pochopiti, pak se k tomu blížil v moudré pokoře podle zákona. A vždycky byl postaven tam, kde se musel mnoho naučiti.

Lehká, zářící hvězda Atlanta byla částí světů, neznajících hříchu. Všichni tvorové byli čistí a jejich život radostný, bez nedostatku a rmutu.

Toto nebeské těleso vznášelo se jako růžově třpytný, chladivými stříbrnými světélky protkaný svazek paprsků. A nebylo samo. Když se veliké slunce ponořilo pod obzor, zazářilo nesčetně zázračných hvězdných těles. Zářily z nezměrných dálek a prožhavovaly celou nebeskou klenbu, jakoby Boží světlo procházelo silnými čočkami, plujícími křišťálově čistě v sedmi nebesích. -

Malinký človíčku, jak je možno ti vylíčit světlo, vzduch a hutnost těchto říší?

Vše  j e s t ! Jest však ve svém velkém, posvěceném vzniku a zániku docela jiné, než jak si to lidský rozum nynější doby v hutnosti Ephesu může představiti. Chceš-li kráčet dál těmito posvátnými praformami pozemského bytí, ve vyšších sférách jemných hmotností, pak musí být tvé přijímání jako ztišené, něžné přadénko světla, které si podle zákona hledá ve sférách stejné i když výše položené zachvívání.

Takové musí býti tvé naslouchání, chceš-li přijímat zachycené podklady slov onoho ducha, stojícího ve vůli Boží. Takový musí být ten, kdo je přijímá i ten kdo je čte!

Kdo jest hustě zahalen hmotou, tomu zůstane pratkaní navždy tajemstvím.

Nepohyblivost jeho nynější mozkové hmoty nedovolí pochopiti celou pravdu! Za to však nové lidské pokolení, které Pán připravuje pro velký obrat světů, se otevře, bude se učit a kráčet stále dál až k svaté pravdě, která mu byla od počátku v jeho putování určena.

Slova věčnosti zformovala podivuhodně zářící schrány, vznášející se v těchto jemných sférách. Slova věčnosti zakládala světy, jež daly se v hučících proudech paprsků v let po svých, věčně zpívajících drahách. I zde, jako v Atlantě zářily hvězdy a slunce perleťovým leskem.

Ve světadíle Smyrně byl první domov ducha Is-ma-ele ku splnění jeho poslání! Jak byl krásný. Čistě se vznášel, lehký, světlý a prostý zármutku. Všechna síla mohla bez překážek k němu prouditi a doba jeho zralosti měla přinést poznání i pro Simaele.

Nebylo ještě utrpení!

Vše, co se dělo, bylo podle zákonů. Jak rostlina tak člověk i zvíře radostně užívali všechno podle zákona!

Celý život byl zářivým naplněním. Všechno co přijímalo formy a co vznikalo bylo samozřejmě čisté a jasné. Všechno zrání a zanikání bylo bezbolestné ve věčné radosti a vděčnosti.

Čím byl kdysi Simael jako dítě proniknut ve své touze, tak vzdálené bolestné žádostivosti dneška, to se měnilo v jinochu v mocný rozvoj sil. V královském vládci byla to již vítězná mužná síla.

Simael zrál v toužící předtuše vědění o Bohu. Jeho duch se vědomě otevíral prameni života ve výši. Již dávno vrátil hmotě královskou schránu svého moudrého otce. Byl v celém svém bytí naprosto volným. A každý člověk ve Smyrně byl rovněž tak volný od všeho, čím může hmotnost poutati. V tom byli všichni stejní a proto byli také šťastni.

Jak se poddávali tkanivu osudu, tak se poznávali, a putovali pospolu, jestliže byli nakloněni k vzájemné lásce. Zákon lásky, protože proudil k nim a skrze ně čistý, zůstával i nezkřiven. Proto nebylo žádných slabostí a žádného přehánění.

Každý miloval druhého tak, jako sám sebe, totiž jasně, přísně a věcně, aby naplnil svůj život. V tomto zákoně činili vše, čeho život ve službě bližnímu požaduje. Žádný z nich nezpůsobil jinému bolesti. Proto také nebylo utrpení.

Tak jako rostliny a zvířata, tak činili také lidé. Přirozeným bojem života nebylo utrpení, nýbrž naplnění. Bylo tu stálé dávání a braní, měnění a přeformování v proudu síly ze zákona vývoje.

Tak jako Duch Svatý vytryskl své bytí do vesmíru, tak to z něj opět tryskalo vzhůru v prapůvodu uctívající vděčnosti v lásce k Tvůrci.

Bohatě rozvíjela se láska a krása, jež staly se bohatou záplavou! Smyrna byla harmonickým souhvězdím zázračně zvonících světů, které se vznášely ve vůli Stvořitele. Od hvězdy k hvězdě nezměrnými dálkami letěly podivuhodně jasné světelné tóny jakoby skleněných zvonů.

Simael mnoho miloval. Miloval nejen svou říši, ale celou přírodu. Všechna přadena vzduchu a vůní spojil se vší žhavostí světel dohromady ve velkou lásku, jejíž tep v něm bušil rok od roku vždy silněji.

Když se kruhy mocných souhvězdí vracely k svému začátku, tu viděl Simael blížit se konec jednoho roku. Protože se cvičil v kosmické moudrosti, nakreslil si postavení známých mu hvězd na tabulku.

Často spojoval čarami obraz s obrazcem až z toho vznikl neustálý obraz nebes pro celý rok.

V čarách a znameních, které se pod rukama množily jako tajemná zjevení, nacházel mnohé tajemné obrazy plné síly. Zdálo se, jakoby podobně jako hvězdy vyzařovaly druh a vliv, tyto hvězdy charakterizující.

Simael stál před branou moudrosti. Dal postaviti veliké stavby, aby bylo možno měřiti paprsky a stíny. Dal svými svědomitými pomocníky pozorovati všechna velká stvoření a pokračovati tak v dílech, která založil pro vědění o přírodě.

Rozsáhlé zahrady, které víc a více zkrášlovaly jeho ostrovy, byly naplněny tím nejvybranějším, co hvězda Atlanta skýtala. V nich získané květy a plody nesly v sobě bohatství zázračných sil. V jasných nocích žhavě vyzařovaly světlo předešlého dne. Jejich něžné a vonící paprsky vystupovaly do výše k čistému přijímání. Vše přijímalo z bytostné síly, aby druhého dne ještě krásněji a bohatěji zazářilo.

Jako vzpomínka na nějaký příkaz z daleké, dávno minulé doby zazněl v duchu Simaele Pánův hlas. Jakmile zazněl, poddal se ihned jeho tichému ale důraznému napomínání, které bylo plné věčné lásky a vždy chtělo jen pravdu.

Což stále neříkalo:

"Pamatuj na meč spravedlnosti!"

Čistota, láska a pravda zřídily kolem Simaele říši ve hmotnosti, kterou on směl světu zprostředkovat z milosti svého Pána. Čistota, láska a pravda seslaly do jeho říše duchy, kteří se jednou opět měli vrátiti k zemi na své vlastní přání.

Simael cítil silné spojení se všemi duchy, které v Servantě, ve svatém chrámu svého Boha, svou rukou posvěcoval:

"Křtím tě vodou, ten však, který přijde po mně, bude tě křtít ohněm Božím!"

Rozlehlá okrouhlá síň, obklopená nesčetnými řadami vysokých sloupů, měla ve svém středu vodní pramen, do nějž byl křtěnec ponořen.

"Křtím tě k znovuzrození ve stvoření podle tvé vůle!" říkal Simael, když dával pokřtěnému požehnání.

Mezi těmi, jimž žehnal, nebylo nikdy dětí. Byli to vždy zralí, plně vědomí lidé, muži i ženy. Před křtem směli vésti život mladistvé nespoutanosti. Jakmile však byli požehnáním zařazeni do kruhu povinností vědomého služebníka Božího, museli se sami vzdáti do služeb Božích.

Rozkvétali pak v plné kráse čisté svítící lidské důstojnosti. Všichni byli kněžími, muži i ženy.

Uctívali Boha činy, ať je vedla služba do chrámu Božího nebo k jakémukoliv pozemskému úkolu. Nebylo rozdílu mezi nejvyšší a vznešenou duchovní službou nebo důležitou službou hmotnou. Každá i malá hmotná služba byla vykonávána s toutéž úctou. Životním dechem Smyrny byla služba Bohu.

Mnohá odstupnění služebností tvořila kasty, žijící zcela pro sebe. Přesto však stáli vedle sebe, úzce se doplňovali a tvořili podivuhodný celek v duchovní a hmotné harmonii i zralosti.

Všichni vzhlíželi s velkou láskou k Simaeli, svému králi. Dali se jím vésti ve vědomé oddanosti a věrnosti. Nebylo žádných roztržek, žádných neporozumění a žádných třenic. Všichni usilovali v lásce ke společnému cíli.

Jejich cílem bylo věčné usilování o dokonalost. Vypadalo to, jakoby všichni vznášeli se jen v myšlence zpět ke světlu. Vzhůru! Vzhůru!

Jako zlatá klenotnice, naplněná nejzářivějšími drahokamy, zářila Smyrna ve stvoření. Všichni tvorové její úrovně byli čistě něžní, lehcí a velicí.

Bylo tam všude nesčetně mnoho podivuhodných forem, ať již v říši zvířat, rostlin či nerostů. Nerosty! Kde je nějaké slovo, které by mohlo ve svém pojmu shrnouti krystalování zářících sil? Není nic pohádkově krásnějšího než skelně průhledné skupiny hor, v nichž se ve vývoji kosmu zkrystalizovaly zázračné síly.

Není nic nádhernějšího než okouzlující prameny vod, které svými vysokými paprsky rozsévají své horké nerostné bohatství na krásné, rostlinami a květy poseté louky.

Třpytné krystalky usazovaly se na všech rostlinách. Čarovný pohled skýtaly pak ve světle měsíce i slunce. Což teprve, když růžové paprsky vystupujícího obrovského slunce proťaly stříbrné páry jasných nocí!

Bohatě zářící nebeská tělesa hrála na těchto loukách své líbezné barevné hry, takže vše kolem vypadalo jako pohádková říše elfů a skřítků.

Lidský duchu, máš se ve vědění o Božím stvoření radovati! Buď si vědom toho, že tvůj nynější stav je jen z části schopen pochopiti formy a druhy jiných, tobě blízkých částí stvoření!

I tito, v bytostném činní pomocníci, jsou vždy podle druhu hmotnosti a proto zcela jiní než ti, kteří svou pomoc provádí v Ephesu. Tím více však pracují společně s lidským duchem, bydlícím v jemnější schráně. Jemnější lidé nedělají překážky svým bytostným pomocníkům.

Celá, křišťálově čistá, růžově stříbrná říše světlého světadílu Smyrny jest jediným souhlasem s Bohem. -

A nyní, ty lidský duchu, budeš veden vzhůru, kde je vše ještě lehčí, do světa zářivé čistoty, v němž láska Boží přichystala svým vyvoleným první místo k dozrávání. Octneš se ve středu zpívajících a zvonících sfér, naplněných kosmickými paprsky nadpozemsky krásných čistých hvězd.

Všechny druhy hmoty jsou zde zjemnělé a povznešené. Silné, čistější paprsky prostupují jemnou svítící hmotu, která se podobá velikým sítům, jimiž proudí shůry světlo.

To má za následek větší pohyblivost, schopnost vnímání a přizpůsobování všech citů. Všechno, co je osvobozeno do nižších záchvěvů, je proniknuto čistotou a velkou láskou, která okamžitě uvádí své city v čin a spojuje vše v jeden celek.

Všechno, co lidský duch ještě nyní nazývá jménem, je změněno, zkřiveno a zatíženo; nahoře však, ve světlejších částech Božích světů, jež si udržely co měly od začátku, je tomu jinak.

Tak jako hmotná těla zůstala lehce prostupná a poddajná, takoví jsou i duchové věčně sloužící, kteří žijí jen vůli Páně jako nejvyššímu zákonu. To je blaženost! To je půvab hmotného ráje! Samotná čistota vznáší tam své ruce, žehnajíc ženě pozdějšího stvoření, z níž se rodí pokolení.

Simael sám zůstal neženat. Jeho nejvyšší služebníci však měli ženy a děti a své vlastní vyzískané domovy. Jejich sídla rozkládala se polokruhem za chrámovými zahradami Servantes. K nim řadila se další obydlí všech kast vždy v polokruhu, obráceném k východu slunce.

Servantes byl přece královým městem a ostrovem. Opodál byla vystavěna střediska pracovníků, umělců, řemeslníků a různých škol.

I tato malá ostrovní říše byla uspořádána jako sluneční systém. Kolem věčně dávající a živící matky řadily se světlé hvězdy v rytmu zákonů. Všechno tvoření, putování a provádění úkolů zůstalo živé v kruzích práce a píle výstavby.

Všude zářila radost, mír a úspěch. Viditelně proudilo všude Boží požehnání. Simael se svými věrnými byl hned tu a hned onde ku pomoci.

Pro každý druh hmotných schopností měl jednoho schopného pomocníka. Ten svou silou a vůlí ovládal své pole působnosti.

V provádění služby byl každý čist a osamocen, protože nebylo nikoho, kdo by se mu moudrostí, vůlí a silou v jeho oboru rovnal. Každý směl si vyvoliti ze skupiny svých stejnorodých pracovníků, stejně nadaných, svého žáka, kterého pak musel připravovat jako svého nástupce.

Všechny nitky sbíhaly se v Simaelových rukách. Jeho jasné, duchem svatým osvícené vědění, vše prostupovalo a vše přehlíželo.

Obrovská duchovní vládní soustava těchto čistých skupin ostrovů ve velké říši Atlanty podobala se veliké síti silných nitek vůle. V chrámě řadili se rytíři kolem krále a směli od něj čerpati moudrost. Tak se lidským duchům ve Smyrně dostávalo všechno, co směli vyvíjeti a zdokonalovati.

Simael přinášel lidem moudrost z prazdroje svého ducha, z ostrova Patmos, z něhož se mu velikou milostí dostávalo zpráv. Posiloval se proudem života.

Tak pracoval v čele svých služebníků podle vůle Boží. Vybudoval vědění o výstavbě království Božího ve hmotě v nitru lidských duchů kmene Isma, kteří se v Servantes nazývali "Simaelity". Stali se velikými v hmotnosti tak jako byli velikými v duchu.

Nad vlnami Atlanty letěly jásavé chóry zvonů ze Servantes. V kopulích chrámu rozezvučely se třpytící se kovové kalichy oznamovaly kol kolem slavnost zasvěcení. Všechny kmeny věděly, že si je král Simael volá.

Z úst vznešeného ducha dostalo se mu posvátných zpěvů, kterým on zase učil lidstvo opěvování světla.

Dostalo se mu sedmi desek proroctví, které líčily vzrůst a všechny budoucí události říše až do příchodu Božského Spasitele. Vznešené světlo poslalo mu z posvátných výšin až do hmoty své prazákony. Měl i v těle věděti, jak Pán vede a řídí své věčné zákony, aby lidský duch mohl na své pouti bytím zůstat věčně spravedlivý.

Byly to duchovní ukazovatelé cest, které jsou všem stvořeným pevné a nezměnitelné. Nikdy se nesmějí ztratiti, nemá-li lidský duch zabloudit a zahynout.

Vznešenému mudrci v Servantě dostalo se z ducha zpráv i o lásce Boží, o pravdě a o čistotě světla.

A tak přijal Simael proudící zářící síly světla a stal se zasvěcencem.

Osamocen a vznešený převyšoval své rytíře a tiché kruhy svých ostatních služebníků. On sám převyšoval však také všechna pokolení králů této hvězdy, kteří mu prokazovali úctu a lásku. Byl nejvyšším z nich a také ze všech nejpokornější. Neznal sebe a myslel jen na blaho svých poddaných.

Jen jedno miloval: Světlo!

Osamocen žil jako dítě, jako jinoch i jako zralý vládce a přece nežádal pro sebe nic než duchovní štěstí! Jeho bytí bylo všemi smysly obráceno vzhůru. Jen v světlém lesku věčnosti nacházel svůj život a odpočinek. Vše, co Simael ve svém životním boji získal, vytrpěl a překonal, to nebylo pro něj, nýbrž jen Pánovi k službám.

Čím byl tišší a osamělejší, čím více putoval svou cestou v odvrácení od vlastních přání a nadějí, tím rychlejší a bohatší pozemský úspěch ho obklopoval. Vedl ku pomáhání a blahu. Sbíral zkušenosti a rozséval zaslíbení. Z výšin svolal duchy a rozvíjel je pro věčné cesty Pánovy v koloběhu světů. Podařilo se mu zakotviti ve Smyrně světlé nitky z nejvyšších výšin.

Nyní však byly dny Simaele sečteny. Věděl to a proto zvonily v Servantě všechny zvony. Měli přijíti všichni ti, kteří v těchto tónech poznávali měkké bohaté hlasy znění sfér svého svatého domova. Přišli všichni ti, kteří byli se Simaelem spojeni a kteří se s ním chtěli spojiti pro všechny události doby.

Nad Smyrnou letěla vlna duchovní síly. V té chvíli staly se podivuhodné pohyby vod a hvězd. Ženy ve svých zpěvech a modlitbách zvěstovaly moudrosti, přicházející k nim z vyšších sfér. Všechny mluvily o návratu krále a o příchodu nové doby.

Bohatší než kdykoliv jindy byla hojnost úrody. Lidé neměli kam ukládat plody své práce. Celá příroda rozdávala hojnost a bohatství a člověk pln radosti a vděčnosti uctíval svého Boha.

Zpěv rozvíjel se ve stále ušlechtilejší umění; zvlášť ženy sloužily tomuto umění i zálibě v půvabných pohybech. Ženy byly jako drahokamy v zářivé koruně stvoření Smyrny. Podobaly se krůpějím světla plným jasu a lesku. Z vůle svého ducha vynášely dary Nejvyššího. Byl to půvab, krása, čistota a výchova. Svou zvláštní, líbeznou důstojností byly co nejsilněji spojeny se světlem a v celé Smyrně vysoce ctěny.

Matky samy vychovávaly svá děvčátka ve všech ženských schopnostech a dovednostech. Jen v umění byly vyučovány kněžkami uměn. Umění bylo svatým dílem a vykonávati je bohoslužbou. K chrámové službě směli se zaslíbiti jen ti, kteří v lásce k službě dovedli zapomenout na sebe.

"Jen ony," pravil Simael, "přijímají čistě z nejvyššího pramene dokonalosti!"

Stříbrné zvony servantské zvonily sedm dní a nocí. Z modravých dálek vlnícího moře přijížděly lodi. Za třpytu zardělého měsíce odjížděly a v růžových červáncích stříbrného jitra zase přijížděly.

Přistávaly u dlouhých, stříbrným světlem zalitých schodišť. Cestující vystupovali z lodí a kráčeli vzhůru po nádherných kobercích.

Za nimi vystupovali ze štíhlých lodí nesčetní služebníci, nesoucí cenné a krásné věci.

Přijetí, které Simael svým hostům připravoval, podobalo se obětnímu průvodu. Simaele však ještě nebylo vidět. Kruhy jeho věrných služebníků stály na stráži. Zdravili hosty vznešených i prostých kast a rozesílali je do jejich obydlí.

Dávali jim příležitost k rozmluvám a zotavení, zpravovali je o všech obyčejích a tázali se na jejich přání.

Prováděli je nádherami zahrad, chrámy a paláci a poučovali je o všech krásách, které se udiveným zrakům skýtaly. Hosté směli se osvěžiti a obléci podle pohostinných obyčejů země a čekali na chvíli, kdy směli spatřiti krále.

On však ještě vyčkával. Jeho hodina ještě nepřišla. Moře šumělo a zpívalo a všichni věční, tkající a působící zpívali tiše nad mořem:

"Vidíte, jakou milost prokazuje duchu Is-ma-elově Pán všech světů, král králů? Vidíte, jak se kruh jeho prvního působení v hmotě uzavírá a blíží k dokonání? Hleďte, jak připíná zářivé nitky, spojující Smyrnu nyní se Spasitelem! Hle, všichni jeho služebníci, jeho věrní, byli jím osvíceni a stali se pevnými ve vědění. Zapustili kořeny v jeho práci a konají vůli Páně. Tak to má být! On splnil své poslání! Věrně a opravdově kráčel svou první cestou do čisté říše Smyrny.

On zakotvil vědění o Pánu ve Smyrně, aby tam zůstalo na věky. On vyvinul ve hmotě to, co v duchu přijal. On dokonal své poslání!"

V letícím kosmu slunečního kruhu Atlanty nastaly zázračné změny. Hvězdy mizely a nové se vynořovaly, bytostní vpřádali do hmotnosti ohromující událost. Vůdcové kosmických elementů letěli a s hukotem vyvolávali jednu mocnost za druhou. Světelné proudy obrovské nádhery, podobné ohnivým pochodním, šlehaly nad mořem a nebem. Pěvci pěli o moudrosti Simaele, který jako svědek velikosti Boží jim dal toto zaslíbení:

 "Máte povždy zůstat pod mocí vašeho Tvůrce!"

A když skončil sedmý den, utichly vody. Noví hosté již nepřicházeli. Země podobala se velkému lidskému moři. V tom začaly volat zvony v chrámě.

Byla to veliká událost pro všechen lid Atlanty, když se brány chrámu otevíraly. Jinak měli přístup do chrámu jen chrámoví služebníci a služebníci krále.

Rozlehlé síně podoby kříže, spojené obrovskou střední kopulí, byly jen zřídka kdy otevřeny pro všechny lidi.

Byla to vždy chvíle posvěcená, všemi duchy radostně očekávaná. Přípravu obstarávaly prorocké zpěvy. Světlá znamení nebes bílým prstem potvrzovala a psala do kosmu to, co hlasy z věčnosti přinášely uchu lidstva:

"Simael, váš král, dokonal svou práci! Celé stvoření se s ním raduje. Děkujte a chvalte Pána, kterému on slouží na věky. Děkujte, že ho poslal, že ho nechal učiti vás moudrosti stvoření a vědění o Bohu. Děkujte, že vás připojil ke světlé říši Boží v tomto čase a na všechny věky a že vám zaslíbil světlo světa, které jednou i Smyrnu naplní svou milostí a láskou. Podržte to, co máte, dokud ON nepřijde!"

Očekávaná hodina nastala.

Simael stál pod svítící kopulí ve středu chrámu na zvýšeném trůně. Na stupních trůnu stál kruh všech příslušníků chrámu a všech, kteří byli kolem krále. Mezi nimi i ženy.

Třpytící sál byl naplněn posvátností této hodiny a množstvím dojatých lidí. Cizí hosté klečeli na polštářích: v prvé řadě nejstarší a králové, vysocí hodnostáři, mudrci ostrovní říše a za nimi ostatní lid.

U nohou krále Simaele rozkládal se jako koberec podivuhodný, barevně zářící obraz. Vzhůru nesly se zpěvy chórů chrámových služebníků.

Posvátné vůně stoupaly ke světlu měnivých barevných kopulí. Zprvu žhnuly růžově, pak modře, pak fialově, posléze zeleně a žlutě v zázračně světlém lesku. Světelné kruhy snášely se ve chvění a znění a zahalovaly lid.

Celým chrámem zazvučel tón, který podivuhodně a posvátně zazníval k prvním slovům, vycházejícím z úst králových:

"Lidé, vězte o svatosti Boží! Vězte o spáse této hodiny a svatém místě tohoto chrámu. Vězte, že jdu od vás a že vám smím zvěstovati o tom, který přijde po mně a který byl dávno dřív než já. On jest začátek a konec. On jest ten, který přijíti má. Držte, co vám dal, co jsem vám přinesl od něj, jeho jménem a slyšte vše, co vám dnes říkám!"

Simael zvěstoval jim své zákony. Povolal a posvětil Simu, mladého krále, jako svého nástupce. Pak jim vykládal svaté zákony světla.

Nevykládal všechny. Největší část jich musela zůstat uchována mezi těmi, kteří náleželi chrámu. Pak vyvolal ještě ze zástupu prvních žáků nového vůdce chrámových služebníků, který měl vstoupit na místo Simovo. Sima se stal králem. Simael sňal se své hlavy kruh, zdobený zlatě zářícím kamenem a položil ho na hlavu světlovlasého muže:

"Věz, že tímto kruhem klade se na tebe veliký úkol, který tě nad lidmi zavazuje ke kruhu stvoření!"

To byl konec hmotných událostí, které měl Simael vykonati. Nyní vznesl se jeho duch do výše.

Shůry proudilo světlo. Bylo tak silné, nadpozemsky jasné, že převyšovalo i zář světlého světa Smyrny.

Chrámové sbory pěly nadpozemsky krásné zpěvy. Z bočních síní padaly květy a šířily se vůně.

Nejjasnější zvony zvonily v kopulích postranních kaplí. Jejich zpěv podivuhodně doplňoval znění nadpozemských chrámových chórů.

Simael vzhlédl vzhůru. Jeho oči se zableskly, jakoby se v nich odrazil paprsek nejvyšší nádhery a promluvil:

"Dokonal jsem! Ano, Pane, přijdu brzy! Já, Is-ma-el, vstupuji do zaslíbené služby v Grálu.

Vsadil jsem první kámen do kruhu mého působení ve stvoření. Tobě chci zasvětit tento kruh putováním v čase i ve věčnosti. Pramáti Elisabeth, jsem připraven!"

S těmito slovy opustil Is-ma-el hmotnou schránu Simaele, krále Atlanty. –

Duch Is-ma-ele vznesl se z hmotné schrány Simaele, krále Atlanty a vznášel se nad hvězdami jako světlý oblak. Přezařoval ostatní jemnou hmotnost a poddával se duchovnímu proudu ostrova Patmos. Tento proud směřoval vzhůru, jako příliv mořský, vracející se od hmotných břehů.

Zdálo se, jakoby z hmotnosti smyrenské části světa ubylo něco světla a Smyrna se stala matnější; jak hvězdy tak i jejich barevné záření. Smyrna vznášela se pokojně v pravidelném, kroužícím rytmu bytí a zániku. Jako sen ležela nad ní nějakou chvíli bledost, klid a chlad.

Tak cítila příroda v této něžné hmotnosti a tak prožívali bytostní návrat Is-ma-ele ze hmotnosti.

Chladivá, jemná bledost a nepatrná mdloba, tak jako první podzimní den po žhavém létě, plném zlatého žáru klasů, tak ležela Smyrna v tiše mdlém snu smutku. Příroda plakala nad odchodem vznešeného světla, které jim bylo pochodní, teplem a životem. A přesto i v tomto strádání byla radost, radost, kterou bytostní vplétali do tichých, mdle stříbrných závojů, protože Is-ma-el, duch, dokonal své poslání.

Stavěli a podepírali mosty, které vycházely shůry z nádherných proudů světla Patmosu. Tam, ve sféře svého původu vynořil se Is-ma-el, jeho duch byl ve stadiu přechodu jako otevírající se květ, křišťálově jasný a šlehající světlem.

Kolem něj rozkládaly se neustále opadávající kruhy. Schrána za schránou padala a obrazy myšlenek nejvyšší vůle zrcadlily se, tvoříce pojmy ducha, vracejícího se k staré prapůvodní moudrosti.

Vynořil se v zahradách ráje. Prošel jednu bránu za druhou, pospíchal přes všechny stupně až k lesku domova kmene Isma. Zde vlnila se stejnorodost a spínaly se k němu ruce, podobné dětským, jakoby vítaly otce.

On však proletěl i touto sférou světla, jako tekoucí plamen, zářivě jasný a svým palčivě zlatobílým leskem překonával vše pohybem, žárem a světlou silou.

Na téže výši jako Patmos, k němu patřící a přece samostatný, vznášel se ostrov věčného ženství v modrých vlnách na hranici prastvoření. S ostrovem Patmos byl spojen proudy a světlými mosty. Na nich předly čistě duchovně bytostné proudy spojení mezi mužem a ženou. Ve splnění Božských zákonů dokonávaly a opět otevíraly svaté mystérium spojení v dokonalosti.

Tak byla kdysi podle vůle Tvůrcovy rozseta semena duchovních zárodků, jichž praotcem byl Is-ma-el. Byli to Ismáni.

Svaté tajemství bytí spočívá ve sférách tohoto nejvyššího bodu ráje, z nějž vyšel lidský duch.

"Atham! Ewha!"

Tato slova vůle Boží vznášela se v koloběhu všech událostí.

Is-ma-el prošel i těmito stupni. Božská síla lásky zahalila jeho ducha a Slovo vyslalo svou svítící krůpěj světla do jeho plamene. Z ní dostalo se mu vědomí čisté síly moudrosti.

Vstoupil tak do kruhu moudrých otců, z něhož kdysi vyšel. Jedna vlna světla za druhou dávala mu schopnost přizpůsobivosti a sílu k jeho zařazení do kruhu Božích služebníků. Byl-li v letu svého bytí i při své pouti ve stvoření spojen s prapůvodem, musel se přece jako vědomý duch, vracející se ze svého poslání, znovu probuditi k vlastnímu bytí. Neboť být plně vědomý je možno jen v prapůvodu a ve spojení se stejnorodostí.

A tak nadešla svatá hodina světla, v níž Pán povolal svého vyvoleného.

Na stejné výši, jako Patmos, vznáší se ještě další ostrov, stejného původu, jehož nejvyšší bod Patmos ještě převyšuje. V proudu letících paprsků, zaznívajících zázračnými barevnými akordy, stojí duchovně stvořená žena, věčně přijímající, a jednotí své spojující proudy s positivní silou věčných otců.

To je věčné naplnění a tak zářivé tkaní, že ho lidský duch v hmotnosti v celé čisté vznešenosti nemůže pochopiti. Zde je také schopnost spojování a přijímání s vyššími prastvořenými bytostmi nejčistší a nejsilnější, protože je nejblíže životu.

Zde vznášejí se ve světle zářivých mostů okřídlené, ve skvoucí peří oděné ženy z ostrova sloužící lásky vzhůru a dávají ze své bytostné síly čistě duchovně přijímající nádobě také ještě prasíly mateřství.

Nekonečně působící jsou ty síly ve stvoření, které ženství v lidském duchu nese dále.

Positivní a negativní část lidského ducha ve stvořeném je dokonale spojena v Ismaniele s Is-ma-elem. Jako hvězda září do daleka síla věčného ženství z její hlavy. Světlý plamen modravého lesku doplňuje současně zvláštní druh její bytosti, která je určena jako nádoba k přijímání toho, co duchovně stvořené může přijmout z prastvořeného.

Její působení jest jen zářícím chtěním, věčným dáváním ve službě Páně. Z tohoto vysílajícího chtění této nádoby vyšlo prasémě ducha Ismánů.

Věčně působící síly jsou utvářeny v síle plamene jako žena podle předobrazu Ewhy, v čistě duchovní části ráje.

Na nejvyšším místě tohoto ostrova vznáší se nepopsatelně vznešené duchovní síly, zakotvené ve svatých jménech. Tam jest místo modlitby odevzdání se do jmen:

Imanuel Maria Irmingard

Nyní připravuje se pod nohama stvoření světlé pole jejich setby. Nyní shlížejí dolů do vlnících se zahrad děti jejich jména a rozsévají lásku do nitek jejich sloužícího tvoření, aby i oni prožívali totéž svým způsobem, v lásce k Pánu.

Balsamické vůně vydechuje ráj vzhůru, jako kadidlo kolem ostrova věčných kmenových otců lidského ducha. Síla prasvětla září všemi křišťálovými stupni shůry dolů k těm, kteří svým uctíváním opět vysílají vůni svého tkaní, chtění a dávání do vyšších sfér, k uctívání Pána.

Jejich otcem, řídícím a vedoucím jest Is-ma-el. Nyní kráčí branami věčných zahrad do prvního stupně ráje, aby požehnal svému kmeni.

Jeho kmen, rozložený široko daleko jako mocný strom, rozkládá své větve i kořeny dolů do sfér pozdějšího stvoření. Nesčetný jest zástup jeho duchovních plamenů.

Lidští duchové, nezatřese zodpovědnost vaší duší?

Veliký princip praotce působí, vysílá a povzbuzuje vývoj ve hmotě. To byl Is-ma-elův čin dole ve stvoření!

Jeho život však a jeho služba platila vždy jen Pánu. Na stupních oltáře, na Patmu, položil světle ukutý duchovní kruh své věrnosti se světlejasným křišťálem, kterého dobyl svému Pánu na Smyrně. To bylo první ukončení jeho úkolu ve hmotě.

Ze svatých pramenů Božích proudí stříbrné světlo čistého chladu. Dává je Irmingard, Čistá Lilie a síla Božské čistoty kotví ve svatém Grálu v Irmingard. Irmingard žije cele v bytí Parsifala a věrně slouží svatému Grálu!

Stříbrobíle svítí paprsek, kterému ze svatého Grálu dala formu pramáti Láska. Chladivě, bíle a stříbrně čistě svítí vše, co je z ní a kolem ní.

Čistá a vznešená vznáší se nade vším prastvořeným. Neustále vyzařuje ze své světlé, nepopsatelně obsáhlé hojnosti. Síla její čistoty proudí živoucím, svítícím proudem vůle do kvetoucích zahrad Lilie chrámem Čistoty. Zde shromažďuje se ještě jednou v prastvoření křišťálově jasné světlo Irmingard v původním stavu, v křišťálovém kalichu z bytostné pralátky.

Odtud vysílá proudy do ráje pozdějšího stvoření, které jsou přijímány planoucími duchy na Patmu, jež se smějí nazývati matkami podle svatého zákona vůle. Stojí v paprsku poznání a na břehu proudu, skrývajícího Božskou čistotu. Mohou ji přijímati. A také jí slouží svým bytím; neboť ve všem jejich tkaní je absolutní čistota. Tak šumí a proudí dolů slovo, přijímané duchem ve hmotnosti. Slovo stvořeného z moudrosti pravěčné říše. Z něj vystupují světlé kruhy jeden za druhým. Padají dolů a vše, co světlá vůle tvoří, klesá dolů do hmotnosti pozdějšího stvoření. A tak také ona posvěcená křišťálově jasná síla čistoty. –

 

 * * * * * * * * * * *

 

 

Thyatira

 

Ve zpívajícím, jako šumot větrů vanoucím dechu, krouží světlá sféra světů ve hmotnosti Pozdějšího stvoření.

Lidem není možno ukázat srozumitelnou, dobře orientovanou cestu těmito velkými, obrovskými kruhy stvoření. Zde může řídit jen přitažlivost stejnorodých sil. Protože tato světlá říše může být nazvána nezměrnou říší sluncí a je tak čistá a světlá, mohou k ní dospěti jen takoví duchové, kteří se mohou obléci do její čisté hmotnosti. -

Pohybem světlé zářící říše  T h y a t i r y , jejíž zázračné kosmické síly vytvářejí jedinečně jemný druh živlů, vznikají zářivé chóry kosmické hry varhan. Jejich zvuk nezní nikde tak rajsky jak zde, ve světové části Thyatiře.

Je v něm veliké množství nádherných světlých sluncí. Kolem jejich těles krouží jemnější, ohnivě plynné substance planet. Vše je spojeno paprsky a v nepřetržitém pohybu svatého bytí stvoření ozdobeno zázračnou krásou.

Na těchto světových tělesech vytékaly podivuhodné, horké a klokotající prameny, složené nejen z vody, ale i z pevnějších látek, z nichž se mohl vyvíjeti život. Ve vlhkém vzduchu vznášel se velký počet bytostí, zalidňujících tyto světy a jejich obaly. Totéž, co je na zemi známo jako atmosféra, tvoří i obaly těchto světových těles. Jsou vydechovány těmito tělesy a krouží s nimi kolem sebe a kolem slunce. Slunce však opisuje ohromně velikou dráhu, ačkoliv se zdá býti pozemšťanům pevným bodem.

Pozemským rozumem a jeho schopností chápání nelze tento ruch zářících drah světů pochopiti; nikdo by nemohl snésti celkového dojmu.

Je téměř nemyslitelné představiti si jednotlivé bytí, sestupující shůry a ponořené v malost. A přece se tak děje.

Tak, jako bytostní v atmosféře jsou viditelně činní, tak je tomu ve všem ostatním. Jsou ovšem vždy různého druhu podle jejich úkolu, také ve vodě i v hutnosti.

Hutnost je tím, co pozemský člověk zná pod jménem "země". Tak, jako na planetě Zemi, ve světě Ephesu, tak i na Thyatiře skládá se hutnost z velmi různých látek. Tato hutnost ve své síle záření, ve své barvě a složení je naprosto rozdílná. Všechny pozemské pojmy je možno použíti k jejímu opsání, ne však pojmenování. –

Zatím co hutnost Smyrny lze přirovnati k jemné hedvábné látce, podobá se hmota Thyatiry křišťálům s hebkostí želatiny. Stejně jemné a lehké jsou přirozeně také všechny bytosti, které se tam mohou vyvíjeti a pohybovati. Něco hutnějšího a těžšího by nesneslo pronikavá napětí záření a pohyby vzduchu.

Proto je pozemskému člověku těžko vmysliti se do poměrů, které tam vznikají. Jeho dočasný druh nemůže pochopiti tyto pojmy a nemá pro ně slov. Tak si člověk vždy znovu představuje všechno pozemsky, ve smyslu "země".

Není tam mnoho hvězd, které by byly obydleny lidmi a zvířaty, přibližně podobnými tomu, co zná pozemský člověk. Jest viděti jen málo hvězd, dost ochlazených a hutných, aby mohly býti obývány. Za to jsou však bohatě obklopeny životem bytostným a proto jsou také tak nadpozemsky krásné a čisté.

Není zde žádných křiklavých, tvrdých barev. Veškeré světlo a hutnost jest odstíněna v barvách jemného moře, nebo zeleněstříbřitého světla. Květiny, většinou podobné krásným krystalům a hvězdám, jsou velikých forem. Stromy, jako obrovské kytice leknínů, prohýbají se kolébavým rytmem ve vanoucím vzduchu.

Celá Thyatira jest jediným, proudícím, svítícím, křišťálově jasným pohybem.

Také bytostní vůdcové živlů a houfy jejich vzdušných i vodních ořů jsou jemní, jako by tekoucí, šumiví a prudcí. I zde trůní nejvyšší z nich v hradu nahoře, kam je všechny shromažďuje, aby přijali sílu Boží a pak zpracovávali světy podle jejich druhu.

Vše zde tká, žije a naplňuje. Činilo by tak i bez lidského ducha, který v důsledku velké milosti od Otce světla smí putovati i touto částí stvoření. -

Is-ma-el byl sem ponořen, aby poznal duchy, vedl je a učil se na nich. Vyvolil schránu a táhl všemi světy stvoření Thyatiry. Putoval od hvězdy k hvězdě, viděl všechnu světlou krásu, přijímal a prožíval tkaní této části světů.

Ocitl se v podivuhodném světelném víru jemnohmotnosti. Jeho jemně zahalený duch prozařoval jeho schránu. Bylo to možné, protože tato říše byla čistá jako bublavý pramen v zahradách Čisté Lilie.

Duchové v Thyatiře byli již dávno rozvinuti. Is-ma-el mohl vidět jejich plameny, které lehce prozařovaly světlé schrány. Byl to jako kouzelný obraz pestrých ampulí, tančících na vlnách, díval-li se shůry na obydlené hvězdy.

Paprsky nastávajících matek šlehaly vysoko vzhůru, jinak než ve světech hutnější hmotnosti. Mnohý duch ze stvořených a mnohá světlá žena byli z té úrovně, v níž byl Is-ma-el, vtaženi do kruhu záření stejně utvářeného ducha ve hmotnosti.

Is-ma-el viděl postup vtělení, který se u čistých žen Thyatiry podobal službě zasvěcení, vznešené zbožnosti. Čistota přijímání těchto žen táhla ho do blízkosti jejich nejvyššího, světlu zasvěceného chrámu. Všechny ženy sloužily Irmingard.

Jejich jasnovidný duch přijímal světlo Lilie, kterou uctívali jako květinu na oltáři čistoty.

Vysoko nad chrámem viděli zářiti věčný kříž. Byl jim pojmem dokonalosti.

"On" nazývali svého Pána.

Skupiny hvězd a planetárních sluncí Thyatiry letěly kosmem v zázračně hučících kruzích. Svým světlem vyvíjely skoro až pohádkový vliv na okolní hvězdy. Vysílaly rytmické svazky paprsků do kosmu a jejich zářícími silami ovlivňovaly všechno živoucí na hvězdách.

Vyvíjely život, plný síly, svěžesti a čistoty. Duchové, kteří v jemnohmotných úrovních přehlíželi všechno bytí, vyvíjející se v hmotě a její hutnosti, radostně vzpomínali na blažené zahrady ve světlé vlasti.

Poznali, jak se pod věčným zákonem Páně vyvíjí život vždy nádherněji. Pro všechny tvory bylo zde plno čisté radosti. Chválili Pána a jeho svatý zákon.

Do takového kruhu záření blažených duchů byl přitahován i Is-ma-el. Jeho světlé bytí dávalo půdu, které se mohl přiblížiti.

Byl to zvláštní život. Kruh byl jako středisko bytostných, kteří všechny své živě předené nitky přivedli k zázračným účinkům.

Tak vytvářely se líbezné zahrady a krajiny, vystupující až do jemnohmotnosti. Zde dařilo se všem semenům bytí, které se plodně šířily v kráse. Ze hmotnosti stvořeného vystupovaly plamenné nitky jemného hmotného vyzařování, které se zdály být spojeny s nějakou vyšší silou a přijímaly to, čeho dávaly hojnost.

Duch, sestupující sem dolů, osvěžil své oči barevnou hrou světel v jemné hmotě. Byl stále schopnější vnořiti se do jemných záhalů, aby se mohl dát přitahovati proudem jemných paprsků.

V tomto stadiu ocitl se Is-ma-el nad krásnou zemí. Stál nad vrcholem zlatě zeleného pahorku, posetého rozlehlými bílými budovami.

V nich žilo v čistotě a radosti to, co bylo hmotně nejlíbeznější a zbožně sloužilo v chrámu Nejvyššího. Chrám sám vznášel se se svým zlatě plamenným křížem vysoko do vzdušných oblaků, které jako vlídné, avšak neustále pohyblivé větry jej ovíjely jako závoji.

Vedle přiléhala k němu průhledná chrámová síň, plná obdivuhodně zeleného třpytu. Byl to chrám Lilie, síň čistoty. V něm sloužily milé, světlé ženy hlubokých, stříbrně modrých očí. Jejich měkké pohyby a dětsky čistá oddanost byly dokonale půvabné.

Byly to kněžky, které zde žily se svou nejvyšší kněžnou čistoty, Thaisis, která byla současně vůdkyní žen a vidoucí, moudrou služebnicí světla.

Is-ma-el se k ní přiblížil; vždyť ona byla druhým bytím jeho bytosti. Jeho doplnění v duchu. A její plamenná schrána mocně přitahovala ducha Is-ma-ele ke hmotě.

Libě zněly hlasy dobře cvičených pěvkyň. Jejich písně zdály se býti odposlouchány ze znění světlých kosmických paprsků. Zpěv byl doprovázen hrou na nástroje z měkkého dřeva, jejichž struny zněly plně a bohatě. Kněžky nesloužily jen při slavných pobožnostech, nýbrž naplňovaly svou službou celé bytí v hmotě.

Bývaly na vlastní prosbu kněžnou Thaisis zasvěcovány.

Před tím byly svatými slovy světla, které slyšela jen kněžna, volány k chrámové službě.

Dříve byly jen žákyněmi. Jen děvčátka vybrané krásy a dokonalých vlastností směly vstoupiti do školy.

Chrámová škola čistoty byla hlavní oporou ženství v Thyatiře. Velké nebeské těleso, na němž stála, mělo totéž jméno jako celá část světů. Bylo také současně korunou tohoto stvoření i všech tam inkarnovaných duchů.

Dokud byli v hmotě, také nevěděli ničeho o poutích svého bývalého bytí. Teprve, když jako vědomí duchové opět opustili tělo z masa a krve a probudili se ve světlejších říších, stávali se zvolna schopnými prožívati své bývalé pouti v kosmu.

Kněžky zůstávaly v chrámu. Ostatní nezasvěcené panny byly zařazeny do zahrad světských pomocnic. Tam zůstávaly, dokud nebyly dány některému muži, do jehož domu potom odešly. Při tom však zůstávala jim část jejich sloužící práce, která provždy zůstala nejkrásnějším účelem jejich života.

Stále se učily schopnostem zhutňování tónů zpěvem a hrou na struny nebo slovy a pletením. V chrámové škole bylo mnoho odvětví umění a moudrostí, které Thaisis čerpala z čistého prazdroje a učila jim své sestry.

Moudrost o všech organických útvarech a návody k jejich využití byly velké a obsáhlé. Thaisis směla nahlížeti do svaté knihy stvoření a naslouchati proudům věčného života, které jí dávaly potravu pro tělo i ducha. Nahrazovaly jí pokrm a spánek. Její život byl jakoby vrostlý a vpletený do pravěkých moudrostí a zákonů Páně.

Thaisis, jako všechny ženy v Thyatiře, byla svižného, světlo propouštějícího slunečného těla; světlý, dlouhý vlas, téměř až bílý, zářil jak bílé zlato v slunci nebo ve třpytu svatého plamene.

Ženy kněžky byly oděny velmi prostě, ale vždy bíle. Hlava nejvyšší kněžky byla od ostatních žen zevně vyznačena svítícím kruhem, v něm se třpytil křišťál. Ostatní měly na hlavách květinové věnce. Květiny byly vůbec velmi pečlivě pěstovány, jako zvláštní dar Stvořitele.

Ke chrámové službě vybraly však ženy jen několik druhů. Byly to hlavně bílé květy a květiny, v jichž pěstování dosáhly zahradní sestry až nápadného výběru a krásy. Ve velkém okruhu chrámu Lilie rozkládaly se zahrady chrámových květin a za nimi zahrady ostatních rostlin.

V čelní stěně chrámu byly brány vchodu z průsvitné jemné hmoty, umělecky tepané ve tvaru mřížoví. Od nich vedly světlezelené, jako sklo jasné schody do zahrady, přeťaté širokou cestou na délku a jednou cestou napříč.

Uprostřed křižovatky byla veliká nádrž, z jejíž hloubky tryskal do výše pramen. Záhony byly plny liliových, krásně a drsně vonících, bělotřpytných květin. Vysoké a štíhlé stvoly šuměly v mírném větru a skláněly se jako vlnící stříbrné moře před stupni chrámu.

V chrámovém okolí bylo nutno mnoho pracovati, aby krása zahrad byla udržována stále na stejné výši. Příroda pomáhala pilným služebnicím. Slunce a vlahý deštíček, vlhké mlhy a sušivé větry střídaly se v harmonické rovnováze. Nikdy nebylo příliš velké sucho nebo příliš mnoho dešťů v Thyatiře. Všechno bytostné lidem pomáhalo.

Zatím co zahrady ženství byly oživovány jen bílými holuby a jim podobnými druhy sokolů, jakož i velikými rackovitými ptáky, rozkládaly se na protější straně hlavního chrámu rozsáhlé krajiny s jezery a lesy, v nichž se ukrývala ladná, zcela zvláštní zvěř.

Samozřejmě i zvířecí říše byla přizpůsobena druhu hmoty celé této části světů, zrovna tak jako všechno rostlinné nebo minerální. Jedno muselo být přizpůsobeno druhému podle zákonité výstavby všeho organického i neorganického.

Když se tak duch díval dolů do veškeré krásy tohoto světa, domníval se jako ve vzpomínkách slyšeti zpěv z blažených zahrad světlého domova. Když však zpozoroval činnost žen tu se těšil z toho, jak tito citliví duchové se otevřeli všemu vlivu čistoty.

Is-ma-el měl nejprve prožíti nejvyšší slavnost. Ničeho o ní zprvu nevěděl. Jako každý duch, zachvívající se v zákonech, byl blízký hmotě a otevřený pro přítomnost. Tkaní a dění v duchu je v každém okamžiku tak hojné, že vyžaduje plné vychutnání všeho do základu.

Život se nezastaví ani na okamžik. Kdo jest otevřen a tím spojen s ním, tomu se jeví v tak rozmanitém druhu, že musí mlčky, jsa přemožen, spoluprociťovati tento přemocný proud, aniž by si mnoho uvědomoval.

Různé druhy hmotnosti s jejich nesčetnými, barevně proudícími výdechy zdály se mu sice hutné a těžké, ale nebyly mu již na překážku.

Všechno hrubohmotné tak jako jemnohmotné bylo krásné a prosycené světlem. Tep dechu čistoty a zdraví byl zde stejný, tak jako ve věčných zahradách. Nikde nebylo nic zkaleného.

A přesto byl duch Is-ma-ele obtížen věděním, které ho tlačilo chvílemi jako těžký balvan. Bylo to vědění o Luciferu, jehož činnost viděl. Lucifer byl volný, a působil od ducha až do hmoty. Duch Is-ma-ele cítil také sílu z Pána, která jím proudila, jím, který byl vyslán, aby učil na Thyatiře.

Hned v blízkosti rozlehlého chrámového města stálo jedno obydlí. Sahalo až ke chrámových zahradám, které svou bujnou krásou zdobily celé okolí. Nad zahradami vály vlažné proudy vůně z velkých květů. Palmám podobné stromy šuměly jasně stříbrným šepotem a zvoněním jako jemné sklo.

Jemná hmota tohoto něžného druhu vydávala takové zvuky, které mohl vnímati jen ten lidský duch, který již dříve něco podobného slýchal jemnohmotným sluchem.

Zvěř, která tu pobíhala volná a jako ochočená, byla zrcadlem čistoty zde žijícího lidského ducha. Byla zde člověku k službě a radosti, ale přesto volná. Radostně a důvěrně poskakovala sem tam a nikdy se nestavěla k útoku ani k obraně. Byla zvyklá na člověka a milovala ho jako silného, mocného přítele.

V Thyatiře nebylo žádných škůdců, ani na rostlinách. V kráse této části světů bylo vše čisté a prosté, naplněné duchem poznání.

Hodina světla se stále více přibližovala ke svému uskutečnění ve hmotě. Thyatira ji vítala ve ztišené zbožnosti.

Slavnost vtělení trávily ženy vybrané z chrámových služebnic několik měsíců v chrámovém tichu. Jejich trvalá práce a činnost ducha zaměstnávala se jen nejkrásnějším myšlením a jednáním. Tak bylo vytvořeno spojení s duchem, který měl oživovati dětské tělo.

Bylo zákonem Thyatiry, že určitý počet nejčistších žen býval zasvěcen chrámové službě, aby se ve svém počtu mohly inkarnovati vznešení duchové.

Právě proto přitahoval světlý chrám v Thyatiře hojnost zářících vznešených duchů, vždy v okamžiku zcela určité konstelace slunce v kosmu. Tehdy se ještě stvoření zachvívalo čistě a v souladu s podivuhodnými zákony Božími.

Ze světlé výše vedly dolů mnohé světlé nitky. Z hmoty vystupovala jim vstříc jemná a zářící vlákna. Vstup duchů a zářivé budování jejich jemnohmotné schrány podobalo se zázračně sršícímu reji světla. Stejné bylo i podivuhodné předení bytostných mostů podle přírodních zákonů.

Tak Is-ma-el byl obklopen šlehajícími paprsky. Mocným úsilím po činnosti žhavě z něj tryskaly, byl-li v určité blízkosti záření jemu podobný bytostný most.

Bylo to ponořování, planutí a přesto trvání. Duch se nechal zahaliti a blaženě usínal.

Tak přecházel vědomý duch do hmotného bytí v podobném stavu, v jakém ji kdysi opačným postupem opouštěl.

Duch měl po léta dřímat v okruhu bytostného záření. Měl se probouzeti a státi člověkem, aby jednou, jsa v důstojné nádobě, mohl procitnouti ve vědomého služebníka Božího.

Ženou, která mu měla umožniti hmotné bytí, byla Lydia, chrámová zpěvačka, choť velkého Theddea!

Být krásnou nebylo na Thyatiře výjimkou. Chrámové ženy považovaly za samozřejmost být půvabné a ctnostné. Nikdy na to ani nemyslely.

Byly přece služebnice čistoty! Jejich bytosti byly naprosto vyrovnány, čímž byl ještě více podporován a povzbuzován jejich přirozený půvab.

Neměly žádných zvratných účinků k odčiňování, protože nebyly dosud zapleteny do zvratného působení útrap. Byly jako květiny, kvetoucí Tvůrci k slávě a nesoucí semena, která opět padala do hutné hmotnosti a ještě se živila přebytky jejich krásy, dále žijící v jemnohmotnosti.

Mnohé z těchto čistých žen odcházely, když splnily vůli svých osudů, opět vzhůru v radostném vědění, že žily jen proto, aby připravily vznešenému Duchu cestu hmotností.

Thaisis sama vedla a radila všem ženám. Znala jejich duchy stejně, tak, jako duchy těch, kteří měli býti teprve zrozeni.

Nad chrámem čistoty a nad domem, skrývajícím požehnané matky, vznášela se růžová zář silného, svítícího požehnání světla.

Na Thyatiře nebylo chudých. Všichni měli práci a potravu. Byli zcela skromní. Neznali hromadění majetku. Vše, co měli, používali k uspokojení svých potřeb. A to jim vždy stačilo.

Jen chrámy byly nádherné a bohaté. Bylo společnou potřebou všech je zdobiti a vybavovati.

Také domy těch mužů, kteří se zabývali výměnou plodů a pokladů země mezi rozlehlými lidskými bydlišti, byly prosté a jednoduché. Tito mužové měli velký rozhled, vědění, dovedli správně radit a přesto nevynikala jejich obydlí ničím jiným, než důkladností a krásou.

Obytné domy této kasty měly více místností. Všechny byly jednopatrové, s plochými střechami, nesenými sloupy.

Vchod vedl do otevřené haly, na jejíž jedné straně byly lázně. Schody vedly do třpytivých nádrží, naplněných průzračnou vodou. Pestré závěsy z překrásných tkanin je oddělovaly od haly.

Hala sloužila k jídlu, při němž se sedělo na měkkých, nízkých polštářích. Stolem byla málo zvýšená deska, na níž stály světlé třpytivé mísy. Hlavním jídlem byly plody zvláštní vůně a velmi krásného vzhledu. K jídlu byla podávána ve velkých průhledných pohárech nádherně sršící, zlatě rudá vína.

Za touto halou byly ložnice. Jedna ložnice byla určena synům, druhá dcerám, další ženám a opět jiná mužům, kteří patřili k domu. Sloužící bydleli v jiném domě, protože patřili k jiné kastě.

Dům Theddeův byl v nejkrásnější poloze blízko moře. Byl obklopen zahradou, za níž vzadu byl veliký dvůr. Tam bylo uloženo zboží, dovezené z jiných ostrovů a krajů na výměnu. Zvláštní byla doprava zboží z lodí na pohyblivých mostech do skladišť.

Byl to čilý shon, ale na zaměstnaných lidech nebylo vidět žádného spěchu ani chtivosti. Všude pracovali jen muži. Byli vážní a pilní. A přesto veselí jako děti. Pěkný byl pohled na jejich vysoce urostlé, silné a rozložité postavy. Úzké oválné tváře a vysoká čela nesla znak ušlechtilé zralosti již od mládí. Oděv byl hrubý, přírodních barev, z části zdobený šerpami a lemovkami umění milovných žen. Na prsou měl každý své jméno, vyjádřené zvláštním obrázkem, kterým rozuměli jen lidé na Thyatiře.

Toto jméno dostávali v chrámě od nejvyššího kněze O-mana, který byl současně králem a z rad Thaisis čerpal moudrost světa.

Zahrady všech domů thyatirských kupců byly ukončeny takovými skladišti. Skýtaly obraz hojnosti a nadbytku mnohých sklizní, píle a činnosti těchto lidí. Šedě bělaví mezci pobíhali od rána do večera mezi přístavem a skladištěm. Na povzbuzující volání svých honců odpovídali hlasitým řehtáním.

Jiná obrovská zvířata nosila na zádech veliké balíky hmot. Tato zvířata podobala se bílým slonům.

Veliký byl hluk na tržištích, které se rozkládaly napravo i nalevo u cesty k moři. Stále tam přicházely nové a nové průvody. Přes všechnu bystrost rozumu nebylo v obchodě nikdy žádné falše, nedůvěry nebo šizení. Proto nebylo také hádek. Nad vším ruchem a myšlením vznášel se dech čistoty.

V přístavu se však houpaly veliké lodi. Nástupiště i můstky byly plné pobíhajících nosičů. Lodi byly různých tvarů, ponejvíce ze silných temných dřev. Plachty byly veliké a pestré. Na zadní části lodí bylo vidět veliká kormidla.

Velké, břichaté prostory lodí skrývaly různé náklady. Kolem lodí šířila se směsice vůní, vystupující z nesčetné spousty zboží.

Jedno z největších plavidel mělo na rudé plachtě zlaté slunce!

Právě se chystalo k odjezdu. Majitel, jako poslední, vstoupil na loď a pak se opět vracel po stupních můstku na zem. Jako všichni jeho soukmenovci byl statný a krásný. Jeho tvář, lehce ožehnutá jižním sluncem, byla orámována tmavozlatými vousy.

Zlatohnědé oči zářily a vyjadřovaly mírnost a vlídnou dobrotu. Tvář muže, který byl zvyklý na rozhodování, zírala chytře, hrdě a s jistotou. Kolem málomluvných úst i kolem očí zachvíval se přívětivý úsměv, i když mlčel. Úzký, podélný nos, tak jako tmavé oči a pleť prozrazovaly, že tento muž nepochází z Thyatiry, nýbrž že přišel ze vzdálených jižních ostrovů.

Když se blížil k přístavišti a hodlal protlačiti se zástupem lidí, tu najednou se všichni rozestoupili s úctyplnými pozdravy.

Pohybem ruky jim odpověděl a kráčel přímo ke skupině lidí, která jako by na něj čekala.

Hezký, asi dvanáctiletý hoch vyběhl mu vstříc a uchopil jeho ruku. Slunné, temně modré oči se rozesmály. Bouřlivé pohyby štíhlého těla, pružný poskok neudržitelného přání prozrazoval ohnivou energii a radostnou touhu po činu. Síla přání byla vřelá a čistá. Se rtů vytryskla prosba:

"Otče Theddeo, smím jít dnes s tebou do chrámu?"

"El-miso, já vím, jak tě to tam táhne a chci proto splnit tvé přání! Dnes již necháme práce, protože moje loď odplula do Lissy. Přiveze krásné látky, nádherné tkaniny a hojnost zlatých křišťálů, můj synu, a ty budeš moci vzít ty nejkrásnější a předložit je O-manovi k výběru."

"Stále ještě myslím, otče, na ten klenot, který mi nedávno anděl ve snu ukázal. Zářil jako světlo. Byl to překrásný kruh a v něm vzácný kámen. Nikdy nezapomenu na jeho hlas, který pravil:

"El-miso, v ohni tvé věrnosti vykováš tento kruh Nejvyššímu a k prvému kameni přidáš druhý!" A teď mi ten světlý kruh nedá pokoje. Zdá se mi, že již nejsem dítětem. Musím začít s tím kruhem!"

Jeho oči žhnuly, i jeho vlas planul zlatem. Theddeus přitáhl chlapce k sobě a aniž by věděl proč, políbil jej na čelo.

El-misa vsunul svou malou ručku do ruky otcovy. Zevně se zdálo, jako by byl veden. Ve skutečnosti to byl   o n , jehož planoucí, touhyplná a probuzená vůle dávala směr.

Theddeus byl pln vnitřní radosti, když cítil silné chtění dítěte. S úsměvem dal se vésti k chrámu.

Brzy se dostali ven ze zmatku tržiště. Vzdálenosti nebyly tak velké. Volili cestu, vedoucí pod nesčetným loubím, jichž klenuté, smaragdově jasné paprsky vedly vzhůru do chrámových zahrad.

Stříbrně zelené sluneční světlo tančilo na listech a mezi nimi stříkalo plamenné obrazce na cestu. Vítr tiše hrál v loubí. Jeho tichý sametový šepot byl doplňován bzučením sluncem opilého hmyzu.

"Slyš, otče, tu krásnou hudbu!" řekl El-misa, naslouchaje.

Tiše našlapoval, jakoby svým spěchem nechtěl způsobiti hřmotu.

"Hle, zde již začíná pobožnost. Je to ztišení přírody a zpěv chvály stromů, který nás vede do stále krásnějších zahrad světla."

Theddeus jen přikývl. Nedovedl se tak vyjádřiti jako jeho hoch. Když však slyšel slova z jeho dětských úst, oživla v něm, jako by je byl řekl sám.

"Dnes se jen zastavíme u jezera bílé květiny, protože mám veliký spěch," pokračoval El-misa dále.

Nemohl jíti kolem jezera bílé květiny, jak říkal lilii, bez zastavení. "V poslední době tu často musím stát a naslouchat. Slýchám tóny tak čistých harmonií, že nemohu vůbec vymyslit slova. A přece, otče, je v nich nějaké slovo, jméno, které se mi zdá, že jsem již znal a zapomněl! Věříš, otče, že taková jména opět procitnou? Věříš, že jsou?"

"Jistě, že jsou, můj synu, víš-li o nich. Jistě si je také uvědomíš, až přijde tvůj čas."

El-misa již více nehovořil. Rozuměl nebo ho opět zaměstnával onen tón, o němž přemýšlel? Chvíli hleděl do stříbrně jasných, věčně se vlnících vod čistého jezera a viděl až na dno. Lilie na březích jezera skláněly se ve zvonícím znění a jejich drsně sladká vůně laskala chlapce.

"Jak jsou vlídné a přece tak chladné," pravil tiše. "Voní tak čistě a chladivě. Tak to jistě voní v zahradách Božích, o nichž Thaisis zpívává."

"A ty rozumíš tomu, co Thaisis zpívá?"

"Ovšemže, otče, přijímá to přece z těch samých paprsků světla, z nichž ke mně mluví vůně a tóny."

To bylo příliš vysoké i pro Theddea, přesto, že pocházel s Thyatiry, které byly známy tóny paprsků.

"Jsi přece ještě tak mlád, El-miso! Raduj se z květin a zvířat. Hrej si a nenaslouchej tak hluboko zpěvu milostiplných kněží!"

"Ty by ses hned bál, otče, že tě brzy opustím a odejdu vzhůru do věčných zahrad? Ó ne, neboj se! Já vím, že tu mám práci. Nepůjdu odtud, dokud nesplním to, co mám vykonat!"

Theddeus se ztišil a zbledl. Jeho zlatě hnědé oči ztmavěly. Do jindy usměvavých rysů vrylo se zamyšlení hluboké vážnosti. Cítil: zde mu dalo světlo úkol! Měl opatrovati El-misu pro Světlo, jako svůj nejvyšší poklad.

Proto se snažil řídit myšlenky chlapcovy pokud možno dětským a přirozeně hmotným směrem. Musel se státi zatížením svého dítěte, jeho kotvou v hutnosti.

Tak se zatím přiblížili k nejvnitřnější zahradě. Zde odložili svou obuv a kráčeli mělkou, proudící vodou. Když z ní vystoupili, stanuli na stupních před prvou třpytící se zlatou branou chrámu. Mlčení bylo v nich, nad nimi i kolem nich, jen jejich duchové se modlili.

Když vstoupili do prvého nádvoří, obklopeného nedohledně dlouhou řadou sloupů, zahalil ducha El-misy světlý obláček. Zdálo se, že nemá ještě poznati to, co bylo již připraveno v jeho usilujícím chtění. Prostý a pln pokory, dítě tak, jako ostatní, stál maličký syn Theddeův před obrovskými sloupy. Jejich ohromující velikost, výše a nedohlednost, jakoby na něj tíživě dolehla. Modré světlo proudilo z výšin. Kolem dítěte opět šuměly harmonie sfér. Jeho duše byla cele vyplněná zbožností.

Když přešli sloupořadí a ocitli se před druhou branou, zmocnila se chlapce veliká radost.

"Nyní jdeme k O-manovi!"

Byl to nejvyšší kněz, kterého miloval jako svého otce. Široké, chrámové schodiště vedlo vzhůru. Po obou stranách zvedaly se opět třpytivě bílé, světlé zdi. Tento kruh chrámových budov poskytoval obydlí kněžím. Vlevo vedla sloupová síň do pokojů Omanových. Sotva otec se synem vkročili do síně, vyšli jim vstříc bíle odění žáci. S hlubokou úklonou hlav a zkříženýma rukama zůstali stát. Mlčky prošli návštěvníci jejich řadami. Pak vešli všichni do velké haly, jejíž půda se třpytila jako smaragdová. Sloupy, stojící v kruhu svítily touže zelení. Střechou linulo se dolů tekoucí světlo.

El-misa stál v údivu. Dosud nesměl vkročiti do chrámu. Nikdy si nepředstavoval, že může spatřit takovou nádheru. Všechno bylo prosté a velice krásné. El-misu napadlo: jak vznešený jest ten, který tolik obdarovává své tvory, že mohou takovou krásu vytvořiti!

Jeho velké dětské oči se mlčenlivě rozhlížely kolem sebe. Naslouchal v sobě a cítil, jak v něm šumí pocit nového štěstí.

V pozadí stál bohatě zdobený, zlatě kamenný stolec, průhledný jako topas, na kterém O-man sedával při zasedání rady a při výkonu královského úřadu.

Za stolcem byl napjat třpytně hedvábný koberec, vázaný prsty nejčistší omilostněné ženy. Představoval stvoření říše Thyatiry. Hojnost barev a poddajnost nitek, téměř nedosažitelných v hutnějších druzích stvoření, poskytovaly zde výběr toho nejkrásnějšího. Byla do práce Naemis, první služebnice a přítelkyně Thaisis, která v chrámové službě stála po jejím boku.

I ona patřila k vyvoleným ženám a byla omilostněna zachycovati obrazy, které Thaisis viděla a popisovala je ve světlých, lehkých tkaninách. Tak jako Chrisotis, první zpěvačka chrámu, dovedla je znovu podati v tónech. Její zachvívající se duše nacházela tóny, které hrdlem zpěvavého ptáčka opakovala.

Zněly čistě, světle, jasně jako stříbrné zvonky. Při tom tiše rozechvívaly a letěly do daleka, aby tam zanesly zázračné působení svatých proudů.

Koberec žhnul tak jasným světlem, že El-misa byl úplně oslněn. Dlouho stál mlčky, s široce otevřenýma očima, v nichž se odráželo světlo zářivého prožití jeho malé duše. Byl hluboce pohnut. Zbledl, jeho oči ztemněly a rty byly téměř bez krve.

"El-miso," volal naň otec tiše, chtěje ho chrániti a napomenouti. Dobře zpozoroval, co se v dítěti děje. "Nemusíš se tolik zaposlouchat do hlasů těchto barev. Dívej se na všechno ostatní. Co je tu krásy kolem tebe! Čekáš přece na O-mana!"

El-misa z vrozené zdvořilosti se zamlčel, aniž by otci řekl, že nyní již prožil dosti, když uviděl koberec. Chtěl býti sám. Vše se v něm bouřilo. Jeho cit byl tak bdělý, že El-misa viděl celou tvůrčí mohutnost tohoto obrazu Thyatiry.

Chtěl říci:

"To znám! Tak to bylo! Byl jsem při tom!"

Současně se však zalekl:

"Já, já, El-misa, syn Theddeův? Jsem přece ještě chlapec! Kde pak jsem byl, když světlo tvořilo Thyatiru?"

Dítě bylo plné hledání, naslouchání, usilování.

"Já, El-misa, syn kupce Theddea?"

Malé chvějící se ruce přejely dolů po šatech. Byly hebké, hedvábné a jemné lemůvky blýskaly se jako krůpěje rosy na dlouhé šňůře. Kdykoliv šel do chrámových zahrad byl vždy oděn v stříbrně jasné a slunečně žluté barvy.

"To je barva světla! Zvoní nejčistěji v chórech Božské harmonie ve hmotě."

Tak vysvětloval otci, proč rád nosí žlutou barvu.

"Proč ne bílou?"

"Bílou ještě nesmím nosit, jinak bych byl příliš lehký!"

Tak zázračně prosté odpovědi dával El-misa. Vždy v nich bylo vědění, kterému rozuměli jen O-man a Thaisis.

Zatím co hoch mlčky prožíval, kněz tiše vstoupil.

Postavil se u svého křesla. Teprve tam jej hoch zpozoroval. Rychle se uklonil a po malém dětském obličeji přeletěl rys vážné úcty. O-man však nesedl na své křeslo. Neslyšnými, ale pevnými kroky přistoupil k chlapci a vzal jeho hlavu do dlaní.

Ohnul malou skloněnou hlavu zpět, takže se dítě muselo dívat jemu do očí.

"Ejhle, zářivá ratolest z Patmu je zde! Buď mi vítán El-miso!" A El-misa, dítě, odpovídá hlasem svého ducha:

"Pozdravuji Tě, Jene!"

Bylo to světelné zaslíbení, vedení ze Světla, že se tito dva stvoření setkali. Zralý muž, blížící se věku starců a dítě, hoch El-misa, který musel býti vychován k světlé činnosti ve hmotě!

Theddeus mlčky vyslechl neobvyklý pozdrav. Zvláštní, až podivné způsoby hocha ho nijak nepřekvapovaly. Dojala ho však srdečnost knězova, tak přirozená, jako modlitba.

"Pane, Tvůj pozdrav je požehnáním pro El-misu." To bylo vše co mohl říci.

"Brzy bude El-misa zůstávat v těchto síních, Theddee, protože sem patří," odpověděl O-man dobrotivě. "Doufám, že ho svěříš mé osobní ochraně. Může tě kdykoliv navštěvovati, protože se také ve tvém domě bude učiti, aby dobře rozuměl úřadu svého otce.

Jeho duchovní cestu chci však řídit já sám, protože je mi duchovně svěřen. Přišel v pravou chvíli, když se naše cesty zkřížily."

Bylo to, jakoby dvě světelná jádra usilovala k sobě, když se oba vysocí duchové ve hmotě setkali. Dítě a stařec.

Oba byli touto událostí hluboce dojati. Bylo to zvláštní prožití, jehož moc nelze srovnati s pozemskými věcmi. Oba to cítili. Muž, jako kněz a mudrc, vědomě, protože znal tuto hodinu a vědomě ji naplnil. Dítě cítilo sice nevědomě, ale neméně silně, že se s ním něco stalo, co zasahuje hluboko do souvislosti jeho prapůvodu. Jeho příští slova zněla:

"Je mi, jako bych už nebyl sám na světě!"

Zamyšleně díval se Theddeus na své dítě. Zdálo se mu, jako by je opět vracel Pánu, který mu je dal ve své milosti k radosti. Vzpomínal své ženy, kterou ztratil, a na chvíli, kdy mu sama Thaisis vložila toto dítě do rukou.

Thaisis při tom pravila:

"Podle vůle Boží jsi ho zplodil, podle svaté vůle Boží byl přijat. Podle zákona čistoty ho Lydia zrodila a tím splnila své určení. Chraň jeho pozemské tělo a ostříhej vývoje jeho duše, až se jeho duch probudí! Pak bude skončeno i tvé poslání podle vůle věčné moudrosti."

Theddeus věděl, že v jeho synu žije vznešený duch a dával mu vše, čeho potřeboval ke svému tělesnému i duševnímu rozvití. Pilné a bystré způsoby chlapcovy mu vycházely ve všem vstříc, takže z něj měl jen radost a nikdy nepociťoval námahy.

Později El-misa nikdy nemluvíval o své matce. Ctil ji jako tu, která mu dala život a jak to vyplývalo z výchovy dětí. Necítil však k ní bytostných sklonů.

Netoužil také po něžnostech. Jestliže se někdy přitulil k otci, byl to více výraz duchovního cítění, převeliké radosti nebo vděčnosti k Pánu. Také, když měl přání po duchovním prožití, ovládlo ho citové dojetí. Tu se přivinul k otci, ale zcela čistým radostným způsobem, aniž by v tom byly nějaké pocity.

"To dítě jest jako květ nebo jako krásný drahokam," říkal si Theddeus. El-misa měl opravdu velké štěstí, že mu otec tak dobře rozuměl.

Proto také rozuměl nyní jeho radosti a mohl bez osobní bolesti chápat štěstí dítěte. Pán dal mu milost, že směl spoluprožívati, protože se úplně dovedl vzdáti sebe sama. Aniž by Theddeus znal celou velikost této události, prožíval spojení těchto vznešených duchů ve hmotě jako radost nadpozemského druhu a tím byl také povznášen v duchu.

"Jak jsi krásný, O-mane," řekl El-misa, dívaje se pln obdivu na nejvyššího kněze. "Vypadáš jako anděl!"

"Což jsi už viděl nějakého anděla, El-miso?"

"Ovšem, vždyť mi přece uložil můj úkol."

"Tys slyšel, můj synu a Thaisis ti ukáže cestu. Půjdeš do školy zasvěcených, abys jednou byl dosazen nad mnohými. Theddee, dej nám dítě do naší ochrany!"

A Theddeus odpověděl:

"Patří Pánu! Děj se s ním podle jeho svaté vůle!"

V nitru El-misy vyšlehl oheň radosti a on ve štěstí políbil otcovu ruku.

"Nuže, dnes jdi ještě domů a připrav se k nastoupení do školy! Brzy tě zavedu k Thaisis."

Nejvyšší kněz opět odešel. Zdálo se, jakoby se najednou neviditelně ztratil. Před očima ducha El-misova však stála jasná a světlá postava ducha a plameny jejich stejnorodosti šlehaly radostí.

Toto setkání s O-manem znamenalo pro El-misu duchovní událost velkého významu. Byl tím postaven na svou vlastní půdu, z níž se měl nyní rozvinouti jeho vývoj.

Lidé jeho okolí věděli o tomto velkém prožití tak málo, jako nic. Zevně zůstalo dítě téměř nezměněno. Celé okolí bylo stejně zvyklé na jeho tichou, zamyšlenou bytost, než aby jim byla nějak nápadná.

Moudří učitelé pod vedením O-manovým začali vyučovati. El-misa se horlivě oddal studiu. Byly to jen začáteční stupně k pozdějšímu vědění zcela jiného druhu, než jsou školy v dobách nadvlády rozumu v hutnějších částech stvoření.

V prvé řadě usilovaly o lidský vývoj hmotné nádoby. Musel se stát nástrojem, na kterém by mohly hráti jemnější, vyšší síly stvoření.

Protože nejvnitřnější jádro člověka ještě nebylo zkřiveno, stačilo jen vzbuditi a posíliti schopnosti, v něm dřímající. K tomu patřilo, jako základní prvek, vypěstování tělesné zdatnosti.

Tato cvičení byla částí bohoslužebných úkonů, jako vůbec všechna činnost, a byla také proniknuta tímto věděním. Dechová cvičení, která byla spojena s výchovou k tělesné zdatnosti, byla současně otevíráním se k modlitbě.

Tyto cvičné hodiny bývaly vždy ráno a večer a směly se konati jen ve stavu naprostého vnitřního klidu. Byl-li některý z žáků nějakou chybou nebo bolestí duše sevřen, nesměl se těchto hodin zúčastniti.

 

Nemáte oprávnění publikovat komentáře. Pro komentování článků musíte být přihlášení.

Lid Páně

 

Žádný člověk nemá být nucen ke změně své vůle. V budoucnosti však mají být ponecháni v klidu a míru všichni ti, kteří skutečně patří k lidu Božímu. Nikdo nesmí beztrestně na ně ukázat špinavým prstem. Bude pak ihned poznamenán a zahyne. Každý výsměch a tím spíše čin se zcela neočekávaně, rychle a hořce vymstí na tom, kdo ho provedl.

Lid Páně se konečně shromáždí pod jeho praporem a bude chráněn. Avšak jen ten, kdo má odvahu přiznat se k tomuto lidu! Nikdo jiný. Stojíme již na prahu počátku této hodiny!

Abdrushin

Povolaný český národ

 

Prosím svého Všemohoucího Otce, aby vylil svou sílu a své požehnání na malý národ Jeho věrných, aby rozmnožil jeho možnosti a schopnosti k velikému poslání, k budování království Otcova.

Abdrushin

(celý článek)

Jste hledající?

Přidejte se k nám na 

www.rok2020.cz

...návod na přežití...

 

Následující slovo nepřináší nové náboženství, ale chce být pochodní pro všechny vážné posluchače nebo čtenáře, aby tím našli pravou cestu, která je povede do vytoužených výšin.

Abdrushin

Real time web analytics, Heat map tracking
X

Nemáte potřebná oprávnění

Pouze ověření uživatelé mohou kopírovat