Pravé lidství

Jen opravdové lidství je pravou Bohoslužbou

Návštěvy

Dnes:1
Včera:186

Právě přítomno

2
online

Přihlášení

75 registrovaných
0 dnes
0 včera
0 tento týden
1 tento měsíc

Událost za událostí se budou řadit k těžkému řetězu strašlivých zklamání, která jsou však pro lidi léčivá, protože by se jinak nikdy neprobudili z bláznovství vlastního sebepřeceňování. Musí se konečně sklonit před tím, jehož milostí smí vůbec být – před Bohem!

V blízké době zmohutní toto vyzařování tak, že ve velmi mnoha případech přijde zpětné působení ihned, bezprostředně!

To jest ta moc, která brzy poleká pozemské lidi, a které se pak v budoucnosti budou muset obávat! Ale jenom ti se mají doopravdy co obávat, kdo činili bezpráví.

Abdrushin 

Mojžíš

Mojžíš

 

 

 

          Obsah

 

M O J Ž Í Š                                                               1

Soukromá kopie pro vlastní studium                                                                             1

Obsah.................................................................................................................. 2

Ó kněžno, neusmrcuj ho, nech ho žít................................................................... 2

Mojžíš napjatě poslouchá.................................................................................... 5

Máš velký úkol..................................................................................................... 6

Stal se z tebe zhýčkaný Egypťan!......................................................................... 9

Jdi ven do pouště................................................................................................. 13

Nam-chan............................................................................................................ 16

Faraón byl mrtev................................................................................................. 20

Poslouchej, co ti vzkazuje Pán skrze mne!........................................................... 21

Jehova posílá pomocníka.................................................................................... 26

Budeme bojovat, Mojžíši. Tvůj vládce proti mně!................................................ 30

"Můj Bože!" modlil se, "a já smím být Tvým nástrojem!"................................... 37

Do kamenných desek vyryl Mojžíš slova.............................................................. 41

 Ó kněžno, neusmrcuj ho, nech ho žít

 

 Izraelský národ byl podroben vládě mocnějšího. Sloužil mu, jen aby si zachoval život nedůstojný člověka. Sluneční paprsky pálily a každý den jako dech pekla mučily na polích vysušená těla tisíců lidí. Byla to jen část jejich trápení, jež museli snášet v hořkém otroctví, kdy nad každým obnaženým, shrbeným hřbetem svištěl ještě bič dozorcův.

 Jeho práskání bylo jediným zvukem, který synové Izraele vnímali, když vykonávali svou těžkou práci v tupé odevzdanosti. Pánem nad Izraelem byl bič, před nímž se třásli i umírající a jehož rány dopadaly nemilosrdně na všechny, kdož dosti nechvátali se svou prací.

 A ruka, která bič držela, byla jen nástrojem právě tak slepým jako ona sama. Nad ní však stál člověk, jenž ztělesňoval Egypt. Egypt, jak jej znal Izrael: surový, tvrdý, neúprosný! Tímto člověkem byl faraón. Jeho vůle ponížila národ a učinila z lidí otroky. Jeho přáním bylo zlomit důtkami odpor tohoto lidu, který zabíral příliš mnoho místa! Faraón jej zahnal do doupat, do ošklivých, zatuchlých chýší, v nichž se lidé tísnili tak, že by se v nich měli zadusit. Oni to ale vydrželi. Muži byli nuceni k pracím, při nichž jejich těla byla dokonale vyčerpána, zbičována. Mnozí zemřeli, podlehli nesnesitelnému útlaku, ale většina jich přežila. Národ izraelský se rozrůstal neobvyklou rychlostí a faraón v něm viděl trvalé, rostoucí nebezpečí. A tak v něm uzrál nový plán: Přikázal zabíjet všechny novorozené chlapce. Teprve po tomto rozhodnutí poněkud ochablo jeho úsilí o zničení izraelského národa.

 Místo něho pracovaly jeho nástroje. Vnikaly do chýší zotročených lidí, rvaly bědujícím matkám z náručí chlapce, kterého chtěly poprvé přiložit k prsům, a s chladnou bezcitností dítě zabily. Nářek matek nepronikl za hranice židovské čtvrti. Nikdo jej neslyšel, nejméně pak faraón! Žil ve svém paláci klidně a v rozkoši, užívaje všech příjemných stránek svého bohatství a moci.

 Nikdy nenahlédl do života lidu, který zotročoval. On viděl v izraelském lidu národ, který - kdyby jej neomezil v jeho rozvoji - mohl být brzy početnějším než jeho vlastní lid a mohl by se stát pánem Egypta. Jeho cílem bylo zabránit tomu. Mohl by ovšem vyhnat Izraelity ze země, to se mu však zdálo nemoudré, protože jejich práce zabezpečovala blahobyt celé země! Pokud je dovedl ovládat, byla mu jejich práce velmi vhod.

 Faraón nikdy nemluvil o těchto plánech, když měl v paláci hosty. Bylo to pro něho příliš samozřejmé. Jestliže však někdo zavedl na to řeč, dal vždy několika slovy najevo svou nechuť a host umlkl. Jen své dceři, asi dvanáctiletému děvčátku, jež něžně miloval, vyprávěl někdy o onom národě jako o vetřelci, který musí být bedlivě hlídán. Domníval se, že již nyní musí svému dítěti připomínat, co musí vědět, až se ujme vlády, neboť Juri-cheo měla být jednou vládkyní Egypta.

 Měl radost z její zralosti a smával se, když mívala své námitky k jeho slovům. Jeho ruka hladila lesknoucí se, sytě černé vlasy. Působilo mu potěšení pozorovat půvab, jímž vyjadřovala svou mladistvou důstojnost. Obdivoval jistotu, s níž volila šperky ke svým oděvům, a nedovedl jí odříci žádné přání. Jeho láska byla to jediné, co shledával na životě krásným. Všechny poklady, které měl, byly určeny pro Juri-cheo. Nikdy nepomyslel na to, že jeho dcera se stala důvodem k jeho chamtivosti. Dokonce jeho prvorozený syn, který měl nárok na trůn, musel ustoupit. Za jediný děkovný pohled, jímž obdarovaly její jasné oči faraóna, platilo utrpením tisíce Izraelitů. Faraón zapomněl na všechno, když se jeho modla usmála.

 Juri-cheo žila, aniž věděla, jakého neštěstí byla příčinou. Byla ještě dítětem a přece se již rozvíjela jako něžný květ. Její oči mívaly často zasněný pohled hledajících, avšak sebe samé nechápajících. Když kráčela komnatami paláce lehce se houpajícím krokem, její šperky tiše na ní cinkaly, hedvábí jejího roucha tajemně šustilo a ona úplně na sebe zapomínala. Bylo jí, jako by se vznášela nad zemí, jako by ztrácela spojení se vším a stála nad mocným děním, které k ní vztahovalo hledající paže a marně se ji snažilo uchopit.

 Smávala se, když se zase vrátila do skutečnosti. Prudkým pohybem setřásla poslední rozpaky a obyčejně si pak dala přivést koně a do sytosti se s ním vydováděla.

 

 Juri-cheo ležela na svém oblíbeném místě, na loži pokrytém kožešinami a naslouchala zpěvu svých služebnic. Ležela nepohnutě se zavřenýma očima, jako by spala. V polokruhu kolem ní seděly na podlaze otrokyně, hrály a zpívaly písně svého domova, písně, v nichž se chvěla touha a stesk po domově. Náhle pozdvihla Juri-cheo rámě tak prudce, až náramky zazvonily, a vyskočila.

 Služebnice rychle vstaly a čekaly oddaně na rozkazy Juri-cheo. Netrpělivě zatleskala rukama: "Moje nosítka! Chci se koupat!"

 Bez hlesu vyběhly otrokyně ven. Vrátily se se závoji, jež ovinuly kolem hlavy Juri-cheo. Ta potom kráčela rychle, následována svými ženami, komnatami, po schodišti, po nádvořích s mramorovými podlahami, pestrými kamennými kašnami a zlatem zdobenými sochami až k velké bráně paláce. Tam na ni čekali čtyři vysocí, svalnatí otroci s drahocennými nosítky. Slunce odráželo své paprsky v drahokamech zasazených ve zlatě a vytvářelo tak s ničím nesrovnatelný třpyt a jiskření. Purpurové polštáře a zlatem protkávané podušky pokrývaly sedadlo.

 Juri-cheo rychle vklouzla do nosítek a jedna služebnice spustila vyšívané závěsy, aby nepovolaný pohled nepronikl dovnitř. Nosiči pozvedli své vzácné břímě a kráčeli stejnoměrnými kroky ulicemi k Nilu. Jakmile spatřili nosítka, rozprchli se lidé na všechny strany, aby uvolnili cestu pro faraónovu dceru, v níž viděli svou příští panovnici.

 Slunce stálo již vysoko na nebi. Pro Juri-cheo bylo vlastně již pozdě na koupání. Měla se přece chránit před úpalem, jak si to přál faraón. Vždy bděl nad zdravím své dcery a staral se o ně. Nil však vydechoval blahodárný chlad. Místo, kde dala Juri-cheo zastavit, bylo chráněno před zraky lidí. Husté rákosí lemovalo břehy po obou stranách a nechávalo volné jen malé místečko. To Juri-cheo vždycky vyhledávala. Vystoupila z nosítek, pokynula své družině, aby zůstala na místě a kráčela k řece.

 Juri-cheo uvolnila závoje a nechala je padnout na zem. Na okamžik stanula tiše, sepnula ruce za hlavou a naslouchala. Náhle něco zaslechla a udělala krok k rákosí. Teď si byla jistá, že se nepřeslechla. Rychle pospíchala do hustého porostu, rozhrnula dlouhá šustící stébla a náhle polekaně uskočila. Před ní stálo děvče temné pleti a dívalo se na ni zděšeně široce rozevřenýma očima.

 "Kdo jsi?" tázala se Juri-cheo děvčete.

 To se jí ustrašeně vrhlo k nohám.

 "Ó kněžno, neusmrcuj ho, nech ho žít," vzlykalo.

 Juri-cheo zavrtěla udiveně hlavou. "Koho? O kom to mluvíš?"

 Pak se zarazila, neboť rákosím pronikl hlasitý pláč. Udělala pohyb, avšak snědé děvče objalo její kolena.

 "Paní," úpělo ustrašeně. Juri-cheo se proti své vůli zachvěla. "Nech mne!" Sténajíc kleslo děvče stranou.

 Dcera faraónova zamířila směrem, odkud se neustále ozýval pláč. Tiše se zastavila nad košíkem, napolo plovoucím ve vodě. Jediným pohybem povytáhla své roucho, vstoupila do bahna a sklonila se nad košíkem. Přitáhla jej blíže, uchopila a zvedla. Pak vyskočila zase na pevnou půdu. Juri-cheo přitiskla košík pevně k hrudi. Nyní v něm bylo již ticho. Hbitě se prodrala rákosím, stanula opět u děvčete, ale nevšímala si ho. Poklekla a otevřela košík.

 "Ach," vydechla udiveně. V košíku leželo dítě a tmavýma očima se dívalo do jejího obličeje. "Jak je milé," zašeptala tiše.

 Děvče pozvedlo hlavu naslouchajíc udiveně. Jeho vzrušení ustoupilo nechápavému údivu. Přesto se neodvážilo přiblížit se k Juri-cheo.

 Egypťanka byla úplně zaujata dítětem. Cítila lítost i bolest, když pozorovala bezmocného tvorečka. Pak si vzpomněla na děvče a obrátila se k němu s otázkou : "Je to tvoje dítě?"

 "Ne, to je můj bratr," zaúpěla tato. "Nech mi ho, kněžno, nezabíjej ho!"

 "Zabít? Já?"

 "Kněžno, všechny novorozené chlapce Izraele zabíjejí. Zabijí i jeho, jestliže ho najdou!"

 Pochybovačně zavrtěla Juri-cheo hlavou.

 "Ano, je tomu tak, kněžno!" ještě úpěnlivěji proneslo děvče.

 "Jak se jmenuješ?"

 "Mirjam, a on se jmenuje Mojžíš." Mirjam ukázala na dítě.

 "Ne, Mirjam, nikdo mu neublíží, budu ho chránit."

 S leknutím vztáhla Mirjam ruce po dítěti.

 Juri-cheo však uchopila košík pevněji. "Ponechám si ho, Mirjam, neboj se ničeho. Řekni své matce, že ochráním Mojžíše a," na chvíli umlkla, "někdy se smíš na něho podívat, přijdeš-li ke mně do paláce." Mirjam se dlouho a pronikavě dívala na faraónovu dceru. Její oči, hluboké a předčasně zralé, zkoumaly slova Juri-cheo. V těch očích se odráželo utrpení, které viděly od nejútlejšího dětství. Juri-cheo tento pohled vydržela. Viděla v něm úzkost, nedůvěru, probouzející se naději i úsměv, jenž se pak objevil i na tváři Mirjam. Juri-cheo přátelsky Mirjam pokynula a pak pospíchala se svým nálezem, šťastná a zářící, ke svému služebnictvu. Nevěnujíc pozornost udiveným pohledům, nastoupila do nosítek.

 "Rychle zpět!" poručila a otroci se dali do klusu.

 Od toho dne byla Juri-cheo jako proměněná. Žila pro dítě, pečovala a starala se o ně, jako by Mojžíš byl jejím vlastním dítětem. Faraón to s úsměvem dovolil. Viděl v tom všem jenom rozmar svého miláčka. Juri-cheo byla chytrá a před svým otcem dovedla skrýt lásku k chlapci. Věděla, že faraón je žárlivý na všechno, čemu věnovala Juri-cheo více pozornosti, než považoval za nutné.

 Navenek byl Mojžíš jen hračkou pro faraónovu dceru. Jakmile však byla s dítětem o samotě, zahrnovala je veškerou vlídností, jíž byla schopna. Tak rostl Mojžíš v prostředí plném lásky. Každý s ním zacházel dobře, ale dívali se na něj stejně jako na psíka, jehož měla Juri-cheo ráda.

 

 

   Mojžíš napjatě poslouchá

 

 Zpočátku přicházela Mirjam často, pak stále řidčeji. Poněvadž se o něm doma vůbec nemluvilo, zapomínala i ona na bratra. Když byl Mojžíš starší, měl nejlepší učitele, neboť Juri-cheo si to přála. V chlapci byla veliká touha po učení a byl tak chytrý, že Juri-cheo byla na něho stále hrdější. Mojžíš byl obdivován při každé příležitosti jako zázračné dítě. Faraón se bavil jeho veselými odpověďmi a dával chlapce předvádět hostům jako doplněk k zábavě. Juri-cheo nenáviděla toto divadlo. Bála se, že chvála, kterou byl tak ochotně zahrnován, vyvolá v Mojžíši ješitnost. A když se u Mojžíše vskutku objevila lehká povrchnost, snažila se jí Juri-cheo čelit přísností, která se ovšem minula cíle. Mojžíš byl i nadále bezstarostným a smál se, když s ním mluvila vážně. Nakonec se rozhněvala.

 "Poslyš, Mojžíši," pravila prudce, "nechci, abys důvěřoval všem lidem, škodí ti to." "Což nejsou všichni dobří?"

 "Jsou dobří jen tak dlouho, dokud jsem k tobě dobrá já. Jakmile bych jednou odešla a ty bys tu stál sám, vyštvali by tě anebo snížili na nejobyčejnějšího otroka. Nyní jsem tu já, abych tě chránila, později to budeš muset dělat sám a k tomu musíš být chytrý a opatrný!"

 Mojžíš ji vyslechl, ale nerozuměl. Tu ho Juri-cheo přitáhla k sobě na podlahu. Oba seděli na měkkých kožešinách a Juri-cheo vyprávěla chlapci o jeho původu, o jeho národě i o tom, jak ho kdysi zachránila.

 Mojžíš napjatě poslouchal. Visel svým zrakem na jejích rtech a zvolna začal chápat. Na čistém čele chlapcově se objevila hluboká vážnost. Mojžíš poděkoval Juri-cheo tím, že se k ní něžně přitulil. Uklidnila se a byla šťastná. Pohladila tmavé, kučeravé chlapcovy vlasy a pak ho poslala pryč. Obávala se o Mojžíše víc, než sama sobě přiznávala, a vymýšlela plány, jak by ho mohla chránit před vrtkavou náladovostí svého otce. Věděla, že svým vysvětlením probudila v Mojžíšovi hlas, který již nikdy neumlkne, poněvadž zpíval věčný rytmus izraelské krve. Mojžíš se teď mohl stát i nepřítelem jejího národa; mohl by dokonce myslet i na jeho zničení, až bude starší. Byl zasvěcen do mnohého, bystrým pohledem poznával, co se děje. Juri-cheo se zachvěla při představě, že Mojžíš je původcem hrůzy a utrpení, které se valí na její národ. Zapomněla, že Mojžíš je ještě chlapcem a viděla ho před sebou stát hrozivě jako mstitele svého národa.

 "Proč jen jsem mluvila? Což ho miluji více než svůj národ?"

Juri-cheo se již nikdy nezmínila před Mojžíšem o jeho původu a on se po něm nikdy neptal. Avšak čím byl Mojžíš starší, pozorovala Egypťanka jeho hněv a jeho starost o Izrael. Trpěl se svým lidem, jejž tak zřídka vídával. Pohrdal zbabělostí, s níž snášel život v zajetí.

 Mojžíš byl hrdý, panovačný. Neznal žádného člověka, jemuž by se byl slepě podřídil. Jeho vůle bezuzdně rostla. Stál pod ochranou dcery faraónovy a nikdo se neodvážil odporovat mu. Vyrostl z něho vysoký, štíhlý mladík s chytrýma, oduševnělýma očima, jež se často dívaly měkce a zasněně do dáli, jako by očekávaly nějaký zázrak. Kolem rtů se mu objevil rys, který znala a chápala pouze Juri-cheo. Byla v něm často zadržovaná hořkost, nejčastěji tehdy, když byl palác ve znamení nejvyššího lesku. Mojžíš se toulal sály, pozoroval spěch otroků, viděl drahocenné dary hostů, které putovaly do úkrytu klenotnic. Svýma štíhlýma rukama si pohrával s látkami protkávanými zlatem, prsty přebíral vybrané drahokamy, až se náhle jeho pěst zaťala a on s posuňkem odporu všechno odhodil. Na mladíkově čele, dosud hladkém, se vytvořila od kořene nosu svislá, hluboká vráska. Zamračeně se díval na klenoty, na nahromaděné bohatství, ležící zde bez užitku, zatím co lid hynul v chudobě a bídě. Mojžíš se vzpamatoval, vyběhl a utíkal, až téměř bez dechu klesl někde na schodišti nebo na dvoře. Jeho vzrušení zvolna opadávalo, prsa oddechovala volněji a on se vrátil zpět do paláce. Dělával výčitky sám sobě, snažil se ovládat v podobných okamžicích, avšak jeho hněv byl pokaždé silnější. --

 

 

   Máš velký úkol

 

 Do nádvoří paláce přijížděli poslové jakéhosi knížete. Byli uvedeni k faraónovi. Sotvaže je faraón spatřil, potěšeně vstal. Poznal je podle jejich oděvů. Poslové se hluboce uklonili a když jim faraón netrpělivě pokynul rukou, pravili:

 "Vznešený faraóne! Náš pán a vládce Abd-ru-shin se blíží s velkým průvodem ke tvému dvoru. Posílá ti svůj pozdrav."

 "Kdy přijede Abd-ru-shin?"

 "Bude tu brzy za námi."

 Faraón rychle pokynul svému osobnímu otroku.

 "Sto jezdců nechť ihned jede Abd-ru-shinovi vstříc a doprovodí ho sem!"

 Otrok se spěšně vzdálil.

 Poslové byli na příkaz faraónův pohoštěni. V krátkém čase bylo v paláci všechno v nejrušnějším pohybu. Juri-cheo dávala rozkazy svým služebnicím a nechávala se zdobit na počest příchodu Abd-ru-shina. Jedině Mojžíš byl klidný, seděl na podlaze a pozoroval pobíhající služebnictvo. Až toho měl dost, vstal a odešel do háje u zadní části paláce. V tichu, jež ho obklopovalo, našel zase svou radost a zapomněl na výsměch, který ho vždy přepadal, když pozoroval přemrštěnou pohostinnost faraónovu. Procházel se tu lehce a svobodně, pozoroval vzácné květiny a bujnou krásu rostlin, ochutnával ovoce, jež se tu nabízelo.

 Konečně se spokojeně vracel do paláce a tiše si prozpěvoval. Již ho hledali. Jeho otroci ho očekávali s rouchy a šperky, aby ho ozdobili na počest hosta. Mojžíš se lhostejně podvolil, nechal se svlékat i oblékat, natahoval ruce a dal si na ně navlékat nádherné náramky, dary Juri-cheo. Obdiv, který vyvolal, když se objevil, ho nechával zcela chladným. Pokynul sluhům, aby odstoupili a šel klidně do sálu, kde byl faraón se svým hostem. Při jeho vstupu rozmluva umlkla. Faraón se usmál, když postřehl pozorný pohled svého hosta.

 Juri-cheo seděla mezi oběma muži. Také ona se usmála, když Mojžíš vstoupil, a pozdravila ho pokynem ruky. Pak se obrátila ke svému hostu: "Abd-ru-shine, to je Mojžíš, o kterém jsem ti právě vyprávěla."

 Abd-ru-shin upřeně pohlížel na mladíka, který k němu přistoupil. Mojžíš se před ním třikrát hluboce uklonil. Abd-ru-shin položil ruku na čelo a opětoval pozdrav. Jeho velké tmavé oči se střetly s pohledem Mojžíšovým. Ten byl jimi okamžitě zaujat. Mlčky se posadil naproti hostu. Otroci přinášeli jídla na velikých zlatých mísách, podávali džbány s vínem, plnili poháry a nabízeli občerstvení.

 Mojžíš si v duchu povzdechl. Znal tyto faraónovy hostiny, které trvaly téměř celý den. Jeho pohled tajně zalétl k Abd-ru-shinovi, avšak zmaten sklonil hlavu. Abd-ru-shin ho pozoroval. Zvolna se zmocňovalo Mojžíše nikdy nepoznané vzrušení. Zdálo se mu, že cítí duševní spojení s tímto cizím knížetem. Byl jím stále více přitahován. Jako by od Abd-ru-shina na něho přecházela síla, jakou nikdy dosud nepocítil. Jak to, že to nevnímal faraón? Tázavě pohlédl na hosta, jenž se na něho usmál. Mojžíš byl stále zmatenější. "Je to kouzelník?" prolétlo mu mozkem. Čekal, že ho Abd-ru-shin osloví. Bylo mu jako člověku, který touží po dobrém slově. Avšak Abd-ru-shin ho neoslovil a nepřerušil všeobecnou zábavu.

 "Proč tu vlastně sedím?" přemýšlel Mojžíš. "Copak nejsem šaškem a řečníkem faraónovým? Všichni cizinci se baví obratností mé řeči, svou vtipností se snaží uvést mne do rozpaků a jen tento kníže si mne nevšímá. Chyba! Pozoruje mne bedlivě, ale nemluví se mnou. Pro něho nejsem hračkou, nemusím ho obveselovat, on to nechce!"

 Mojžíš se stával stále jednoslabičnějším. Faraón na něho vrhal mrzuté pohledy, v nichž byla skryta nelibost. Juri-cheo se na něho dívala starostlivě. Zdálo se, že jen Abd-ru-shin nic nepozoruje. Nikdo nemohl číst v jeho mladém obličeji. Jeho rysy byly tak jasné a harmonické, že by jim mohl každý rozumět, a přece v nich bylo něco, co nutilo lidi přemýšlet, jakmile se pokusili zahloubat se do nich.

 Abd-ru-shin byl ještě velmi mladý, přesto však vládl jednomu z největších afrických národů. Historie jeho původu byla zahalena tajuplným závojem. Nikde se o tom hlasitě nemluvilo. Národ jej učinil svým vládcem, miloval ho a uctíval jako boha. Ovládal nadpřirozené síly, které ho pozvedly na trůn a daly mu ohromnou moc. Faraón se ho bál a snažil se získat jeho přátelství. Bez ohledu na to všechno byla závist, již cítil k Abd-ru-shinovi, tím jediným, co ho ještě trápilo. Byl jistě mocným, vládl nad životy lidí, kteří pro něho pracovali, měl veliké poklady, ale jakých prostředků musel používat, aby toho všeho dosáhl? Cožpak by pro něho pracoval jediný Izraelita, kdyby nesvištěl bič nad jeho hřbetem? Což by ho poslouchal sluha, kdyby nebyl otrokem, kterého může nechat usmrtit, kdykoli se mu zlíbí? Faraón si v duchu vztekle kladl tyto otázky. A Abd-ru-shin? Jak on vládl? Měl také nějaký izraelský lid, který by bičoval? Ne. Měl otroky? Ne! Všichni služebníci byli svobodní a svobodný byl celý národ. A přece žili pro svého knížete, pilně vytvářeli jeho bohatství, milovali ho! V čem byla moc tohoto člověka, o jehož původu nikdo nic přesného nevěděl? Proč se mu hravě dařilo to, co jeho, faraóna, stálo mnoho probdělých nocí a lsti? Tato klidná, mírná tvář, ty tmavé, vřelé oči, to byly jeho zbraně, jimiž si podroboval lid?

 Ve faraónovi se začala probouzet temná nenávist. Jeho nezměrná ješitnost nestrpěla nikoho většího, mocnějšího. Nikdo se to však nesměl dovědět. Jeho strach z Abd-ru-shina ho zdržoval. Nasadil si masku, která měla Abd-ru-shina oklamat. Jeho slova, prosycená přátelstvím, uznáním a láskou, měla v Abd-ru-shinovi vzbudit víru v jeho upřímnost. Podařilo se mu ošálit ho? Nic nesvědčilo o tom, že by Abd-ru-shin plán prohlédl. Zdál se být bezelstný a důvěřivý.

 Ani Juri-cheo netušila nic z myšlenek svého otce. Milovala Abd-ru-shina s veškerým obdivem, jímž se netajila. Byl pro ni nedosažitelným ideálem. Juri-cheo věděla, že každý, kdo žil v jeho blízkosti, musel ho milovat, že jeho kouzlu nemohl nikdo odolat. Viděla změnu na Mojžíšovi. První setkání ho změnilo. Podlehl blízkosti tohoto člověka jako všichni.

 Podivuhodná byla také změna, která se objevila u faraóna při delším styku s Abd-ru-shinem. V jeho očích se objevil měkký lesk a úplně zmizela lstivost, která se zdála spočívat v přivřených očích. Jeho spodní ret, stále vysunutý kupředu, se stáhl nazpět a jeho obličej tím ztratil hrubý a brutální výraz. Faraón zapomněl na závist, jež se ho zmocňovala vždy, když myslel na Abd-ru-shinovu moc. Jeho vychloubačné řeči ustoupily jednoduchým, méně přepjatým výrazům.

 Hostina trvala celé hodiny. Změnu a obveselení přinášeli o přestávkách tanečnice, kejklíři a hudebníci. Mojžíš tu seděl nezúčastněně. Jeho pohled tu a tam zabloudil k cizímu knížeti. Myslel na svůj národ a posmutněl. Přepadla ho bolest a zoufalství tak silně, že se stěží ovládl. "Ubohý, statečný národe," přemýšlel, "co ti umožňuje snášet toto nesnesitelné utrpení? Doufáš v nějakého zachránce? Neznám tě, neznám původ tvé síly a nevěřím v záchranu jako ty. Nikdy se nebudeš moci osvobodit ze spárů tohoto faraóna."

 Pohřížen v hluboké zamyšlení, zapomněl Mojžíš na své okolí. Tu zazněl měkký, vřelý hlas tak těsně u něho, že leknutím vyskočil.

 "Ty máš starosti, příteli?"

 Abd-ru-shin stál po jeho boku. Hlasitá hudba téměř pohltila jeho slova, takže je mohl slyšet pouze Mojžíš. Podíval se na Abd-ru-shina pohledem, v němž bylo přisvědčení na otázku.

 "Abd-ru-shine! Důvěřuji ti, protože vím, že jsi dobrý. Smím ti říci, co mne souží?"

 "Zítra tě vyslechnu. Pojedu s tebou za město."

 Mojžíš vděčně přikývl. Jeho srdce bylo naplněno světlým jásotem. Chmurné myšlenky byly zahnány. Najednou se mu zdálo všechno tak lehké, jako by celé své břímě vložil na někoho jiného.

 V jeho nitru se odehrál zázrak. Poprvé prožil ušlechtilé hnutí nadšení. Jako jasné plameny vyšlehla v něm do výše láska, prožhavila ho a očistila. Spálila všechnu strusku. Mojžíš se cítil zcela mlád, mlád a silný! Jeho oči se bojechtivě leskly. Toto hnutí potrvalo i příštího dne, když klusal po Abd-ru-shinově boku. Jeho tělo i jeho duše byly plné síly. S úsměvem pohlížel Abd-ru-shin na mladíka, který jel vedle něho a skvěle seděl na koni. Mojžíš zpozoroval tento pohled a lehce se začervenal.

 "Abd-ru-shine," pravil, "dnes mne vidíš zcela jiného. Už nejsem snílek, nemocný touhou po domově, který tě včera prosil o pomoc. Od okamžiku, co jsem ti řekl o svém utrpení, ustoupilo ode mne. Nikdy jsem nebyl tak veselý, tak mladý a silný jako dnes!"

 "Co tě trápilo, Mojžíši?"

 Mladík sklonil hlavu.

 "Pane, toužil jsem po lásce, po nějakém obsahu! Tázal jsem se po účelu svého života, a nenacházel jsem jej."

 "A myslíš, žes jej nyní objevil?"

 Mojžíš se napřímil.

 "Ano!"

 Abd-ru-shin neodpověděl, ačkoli Mojžíš na něho tázavě pohlédl - a mlčel. "Abd-ru-shine!" prosil Mojžíš.

 Ten se na něho dlouho a mlčky díval. Koně stáli tiše vedle sebe. "Máš velký úkol. Je také tvá vůle neochvějná?"

 "Pane, ty víš?" zakoktal Mojžíš.

 "Ano, znám tvé přání. Chceš ukázat cestu svému národu." Opět nastala dlouhá pomlčka.

 "Odkud chceš čerpat sílu k tak velikému úkolu?"

 Slova zněla v uších mladíka jako úder mocných zvonů.

 "Odkud?"

 "Odkud!"

 Mojžíš se pohřížil do sebe.

 "Izrael věří v mocného, neviditelného Boha," pravil pak konečně.

 "A ty neznáš Boha svého národa?!"

 "Neznám ho a neznám ani svůj národ. Vidím jen hanbu, kterou trpí, a bezúčelnost jeho modliteb!"

 Abd-ru-shin se opět záhadně usmál.

 "Kdybys ho však zachránil, pak by přece byly jeho modlitby vyslyšeny?"

 Mojžíš na něho pohlédl udiveně.

 "Ano, ale já přece nevěřím v jejich Boha. Nevěřím ani v egyptské bohy. Nevidím, necítím žádnou sílu v jejich blízkosti, nevychází z nich žádná láska. Mohu věřit, jen když mám důkazy!"

 "Odkud ti však má přijít síla, kterou potřebuješ ke svému úkolu?"

 "Odkud?"

 Náhle zajásal.

 "Odkud? Od tebe!"

 Bez dechu pohlédl na Abd-ru-shina, hrdý na toto východisko.

 "Ano," řekl pak, "ty máš sílu v sobě! Cožpak nejsem touto silou naplněn od chvíle, co tě znám? Což to nebyla ona, která mi ukázala můj cíl, která mě napřímila a otevřela mé oči?"

 Mojžíš se chvěl nadšením.

 Abd-ru-shin ho pozoroval, než odvětil:

 "A odkud mám já tuto sílu?"

 "Ty? Nebyla v tobě - vždycky?"

 "Ona je ve mně, poněvadž na mne přechází bez ustání. Dávám ji dál - tobě, všem lidem. Nemohu však zabránit, aby nebyla používána také k nízkostem."

 Mojžíš pohlížel na Abd-ru-shina hluboce dojat a pohnut. Jeho oči se staly dětsky věřící. Jeho rty zformovaly několik slov: "Věřím v tvého Boha !"

 Abd-ru-shin vztáhl ruku a dotkl se mladíkova čela. Tiše přejel prstem po tomto čele a označil je křížem. Mojžíš v posvátném rozechvění držel hlavu. Těsně k sobě se přitiskla těla koní a vytvořila most mezi oběma muži.

 Ještě často cítil Mojžíš na svém čele žehnající prst Abd-ru-shinův...

 "Pamatuj na tuto hodinu, až budeš stát v boji, a důvěřuj Bohu svých otců, neboť On je také mým Bohem! "

 Mojžíš přikývl, nejsa schopen promluvit jediné slovo.

 Mlčky klusali oba jezdci zpět. Zapadající slunce zářilo v písku pouště a změnilo jej v rudé, třpytivé moře -- pak zhaslo všechno tak rychle, jak se to objevilo. S překvapující rychlostí se rozprostřela noc.

 

 

    Stal se z tebe zhýčkaný Egypťan!

 

 Příštího dne opustil Abd-ru-shin dvůr faraónův. Odešel a zanechal po sobě pyšný palác pustý a studený. Ve všech koutech zela prázdnota. Mojžíš bloudil po celé dlouhé hodiny neklidně kolem. Zdálo se mu, že nemůže unést život bez Abd-ru-shina. Tu mu napadla vzpomínka na onu hodinu a na slova knížete. Mojžíš pocítil opět teplo jeho blízkosti a věděl, že již nikdy nebude sám, neboť jeho Bůh je všudypřítomný. Tím do něho vnikla silná víra, spojení s Bohem, jejíž vlákna ho držela nahoře a přiváděla k němu sílu, když o ni prosil.

 Juri-cheo nezůstala utajena láska, která Mojžíše tak proměnila. Byla šťastná, když zpozorovala hlubokou úctu, jakou choval její chráněnec k Abd-ru-shinovi. S mladíkem však o tom nemluvila, neboť se nechtěla dotýkat jeho nejsvětějších citů. A Mojžíš jí byl vděčen za tento její jemný ohled. Juri-cheo mu byla matkou i přítelem. Byl s ní spojen a jen kvůli ní se zdržoval v paláci, neboť jinak by již dávno byl u svého lidu.

 Opět a opět vyhledával nyní izraelský lid. Táhlo ho to k němu, po celé dny pobýval v úzkých, špinavých uličkách. Hledal lidi, kteří uzrávali v utrpení. Nacházel je, ale navenek byli již příliš otupělí, aby mohli naslouchat jeho slovům, jež k nim pronášel vřele a pln účasti.

 Jednoho dne našel v bídném obydlí své příbuzné. Hubená, až vyzáblá žena s šedivými vlasy, to byla jeho matka. A černovlasá žena s velikýma hladovýma očima byla jeho sestra Mirjam! Otce nenašel, jen vysokého, kostnatého muže, který se díval do světa právě tak tupě jako jeho spolutrpitelé. Byl to jeho bratr a jmenoval se Áron.

 Mojžíš si dlouho, mlčky a pozorně, jednoho po druhém prohlížel. To byli lidé, ke kterým on patřil?

 "Ne!" křičelo to v něm. "Vždyť je téměř neznáš. Jsou to cizí lidé a ty s nimi nemáš nic společného!"

 Snažil se přehlušit tento hlas, umlčet jej - marně. Vnitřně nebyl Mojžíš s touto rodinou spoután. Jsa ještě příliš mlád, aby to překonal bez duchovních bojů, představoval si Juri-cheo... .Pojednou zatoužil po ní, po faraónově paláci a vyprávěl o tom všem své rodině. Spokojený výraz obličeje u těch, kteří zprvu se zájmem naslouchali, se pomalu vytrácel. Koutky jejich úst se hořce stáhly a jejich oči se zúžily ve štěrbiny. Mrtvá strnulost na tváři Áronově ustoupila rozhořčenému hněvu. Mojžíš z toho nic nepozoroval, vyprávěl o životě, jaký vedl, chválil péči Juri-cheo, ba i faraón získával v jeho vyprávění na laskavosti! Tu Áron, vztekem bez sebe, uhodil pěstí do stolu. Mojžíš vyskočil.

 "Ven! Ty - ty !" sípěl Áron. - "Přišels, abys nám vyprávěl o svém životě princátka - aby ses popásl na naší bídě! Stal se z tebe zhýčkaný Egypťan!"

Smál se pronikavě a jeho hlas přeskakoval vztekem.

 Mojžíš stál bledý, bez hnutí a naslouchal slovům bratrovým. Zůstal a neodcházel. Věděl, jak nesmyslně jednal a rozhodl se, že dříve neodejde, dokud Árona neuklidní.

 "Poslouchej, Árone!" řekl, když se konečně Áron zase posadil. "Vy jste mi nerozuměli - přišel jsem, abych vám pomohl. Ano, chci vám pomoci, chci osvobodit Izrael od faraóna!"

 Áron posměšně pokrčil rameny. "Běž raději domů, maličký, běž do svého paláce, tady nejsou chlapci tak opatrováni jako tam! Běž!"

 Mojžíš se podíval na matku a sestru. V jejich očích bylo odmítání. Tu smutně sklopil oči a opustil je.

 V následující době se Mojžíš nikdy nevrátil do domu své rodiny. Nadále však vyhledával chatrče svých bratrů a sester. Chtěl s nimi splynout! Pomalu viděl dál než jen špínu, v níž žili. Učil se od nich pevnému ovládání, prožíval jejich utrpení, ve kterém žili, jako by bylo jeho vlastní.

 Juri-cheo se vzrůstající starostí pozorovala náklonnost, jež hnala Mojžíše stále více k jeho lidu. Bála se, že by se o tom mohl doslechnout otec. Již dávno totiž nemyslel na to, že Mojžíš je Izraelita. Mluvíval i před ním o nových břemenech, která mají být izraelskému lidu uložena. Nepozoroval rozhořčení ve tváři mladíka. Juri-cheo se chvěla strachem. Tak se stávala situace stále vážnější a pouto mezi Juri-cheo a Mojžíšem bylo stále tenčí. Stačil jen nějaký náraz, aby se roztrhlo.

 Mojžíš cítil toto napětí. Přál si udělat mu konec. Toužebně zalétaly jeho myšlenky k Abd-ru-shinovi. Každý den doufal, že se kníže opět vrátí. Zajížděl daleko do rovin ve směru, v němž byla Abd-ru-shinova říše. Jeho oči pátraly na obzoru, jako by čekaly, že se objeví skupina jezdců, jejichž vůdcem bude Abd-ru-shin. Toto přání bylo tak žhavé, že se stalo náplní jeho dnů.

 Vyhýbal se izraelskému lidu, neboť jeho úsilí spřátelit se s ním bylo bezvýsledné. Dívali se na něho stále ještě se stejnou nedůvěrou jako na počátku. Tito lidé byli nedůvěřiví, neustále se obávali nebezpečí a jeho slovům naslouchali s podezřívavostí. Mojžíše to začalo unavovat, a proto se jim vyhýbal. Nedosáhl ještě zralosti, které bylo zapotřebí pro jeho velký úkol. V myšlenkách byl trvale u Abd-ru-shina, znovu a znovu si připomínal jeho výstrahu, aby na ní sílil.

 A pak, když se již vzdával naděje na možnost setkání a nemyslel na ně, po dlouhých měsících - byl Abd-ru-shin najednou zase zde. Neočekávaně přijel s mnoha jezdci do nádvoří paláce.

 Mojžíše se zmocnilo nesmírné vzrušení. Běžel na nádvoří, chtěl být první, kdo knížete přivítá.

 Jezdci právě chtěli vstoupit do paláce. Tu se srazili s Mojžíšem. Pospíchal vstříc knížeti Abd-ru-shinovi, hluboce se před ním uklonil, pak poklekl na kolena, uchopil lem jeho roucha a políbil je.

 Abd-ru-shin se bránil. Přehnaný způsob pozdravu mu byl zřejmě nepříjemný. Když se však setkal jeho pohled s dětsky zářícím okem mladého muže, dobrotivě se usmál. Mojžíš kráčel po jeho boku němý radostí a provázel ho k faraónovi. Před ohromným kobercem, který odděloval místnosti faraónovy, se přece jen zastavil.

 "Nemohu teď jít dál, Abd-ru-shine, nesnáším "jeho" blízkost." Poté odhrnul koberec, nechal Abd-ru-shina vstoupit a obrátil se. Zamyšleně kráčel do svých komnat. Dlouho se díval prázdným pohledem před sebe. Byl zcela pohřížen do sebe. Jen hluboko v jeho očích se zdály dřímat jiskry. Jeho vnitřní nadšení se skrývalo před očima druhých. Cítil mohutnou sílu, jež se ho zmocňovala v Abd-ru-shinově blízkosti. Pozoroval, že v něm bije tep nového života. Vděčná radost ho pak nutila k odevzdanosti před tímto Velikým.

 Mojžíš čekal.

 Toužebně si přál, aby ho faraón zavolal. Konečně přišel otrok a sdělil mu přání faraónovo, aby se zúčastnil společné hostiny. Vyskočil jako osvobozený.

 Byl v něm klid plný očekávání, až uslyší slova knížete. Když vstupoval, zaslechl poslední Abd-ru-shinova slova dříve, než ho tento spatřil:

 "Nedaleko egyptských hranic jsem rozložil svůj tábor, celé stanové město. Rád budu v této době tvým častým hostem, vznešený faraóne."

 Mojžíš v duchu zajásal, jeho tvář zářila radostí. Tu ho uviděl faraón. Pokynem ruky ho pozval a ukázal na sedadlo, velmi vzdálené od Abd-ru-shina, neboť část jeho průvodu se měla zúčastnit hostiny.

 Avšak Mojžíš faraóna neuposlechl! Posadil se zcela blízko hosta. Faraón ho chtěl pokárat, avšak zdvořilost a ohled k cizinci to nedovolovaly. Vrhl vzteklý pohled na Mojžíše, ale ten jej, zdálo se, nepozoroval. Seděl klidně na místě, které mu nepatřilo. Za chvilku nato vstoupili přátelé a podřízení Abd-ru-shinovi. Po hlasitých pozdravech zaujali všichni svá místa.

 Mojžíš pozoroval lidi, kteří směli být stále v Abd-ru-shinově blízkosti. Zčásti to byly obličeje divoké, odvážné. Jejich rysy byly tvrdé, jakoby tesané, řeč drsná, zkrátka synové divočiny, kteří neznali kázně, dokud nepřišel tento kníže a nespoutal je svou mocí. Bez reptání se podrobili tito mužové vyšší vůli. Jejich oči visely na ústech vůdcových, jeho slova jimi pronikala a naplňovala je, takže ho bezpodmínečně následovali. Mojžíš je měl rád, miloval v nich jejich pána. Myslel na to, co by udělali tito lidé s někým, kdo by se odvážil ukládat o život Abd-ru-shinův, a zachvěl se.

 Mojžíš věděl, že Abd-ru-shin má bezpočet nepřátel. V domě faraónově se dovídal mnoho. Slýchával hosty faraónovy, když hovořili o tomto mocném knížeti. Viděl, jak se křivily jejich rty a jak syčeli. Znal jejich číhavé a lstivé pohledy, viděl jejich zkroucené ruce s pařátovými prsty a tušil také ponurou nenávist faraónovu.

 A přesto se nikdo neodvážil ukázat Abd-ru-shinovi svou nepřízeň. Na to byli příliš zbabělí. Věděl o tom? Poznal své nepřátele v přátelských maskách? Měl Abd-ru-shin zvláštní ochranu nebes, že tak klidně šel do domu svých nepřátel a spal tam, jako by byl doma? Faraón i kouzelníci tušili nějaké tajemství. Mají pravdu?

 Mnohé myšlenky letěly Mojžíšovou hlavou, zatímco si prohlížel Abd-ru-shinovy průvodce.

 Není to snad nejvyšší štěstí, smět mu sloužit? Podřídit se vůli, která chce to, co je správné? Všichni tito mužové, kteří tu seděli kolem svého knížete, byli spokojení. Neměli jako on v krvi neklid, hledající pravdu.

 Po několika hodinách odjel Abd-ru-shin se svým průvodem. Mojžíš ho provázel na svém koni až do blízkosti stanů. Jeli nocí a jen krátká, přerývaná slova poletovala vzduchem. Konečně prosil Mojžíš Abd-ru-shina, aby zastavil, aby se mohl vrátit. Abd-ru-shin však jel dále a Mojžíš ho následoval, aniž slovem odporoval.

 Teprve když se v dáli vynořily stany, pohlédl Abd-ru-shin na Mojžíše.

 "Nechtěl bys být několik dnů mým hostem?"

 Zářící pohled byl Mojžíšovou odpovědí. Pak zaváhal a zdálo se, jako by nad něčím uvažoval.

 "Abd-ru-shine, teď se vrátím, ale zítra k tobě přijdu."

 Kníže krátce přikývl, položil si na pozdrav ruku na čelo a pak dal svým průvodcům krátký rozkaz. V okamžiku se dal celý průvod zase do pohybu. Koně vyrazili tak prudce, že písek vytvořil za nimi mrak. Mojžíš seděl na koni nepohnutě a díval se za nimi tak dlouho, až jezdci zmizeli z dohledu, až vjeli do stanů, které se zvedaly na obzoru jako stíny. Pak obrátil svého koně a rychle ujížděl zpět tropickou nocí. Brzy ho obklopilo ticho, prohlubující se ještě rytmickými údery koňských kopyt, a začalo ochromovat jeho smysly. Hnal svého koně stále rychleji, až se jeho bílý plášť nadouval větrem a vlál za ním. Když tak letěl tichou nocí, podobal se duchovité bytosti.

 Konečně, dávno po rozbřesku dne, dorazil do paláce. Vyčerpán téměř spadl se sedla. Namáhavě se odplížil do svých komnat, klesl na lehátko a upadl do hlubokého spánku.

 Představa, co vyvolá svým rozhodnutím, mučila Mojžíše a stávala se pro něho téměř nesnesitelnou. Teď tu ležel vyčerpán, jako mrtvý, napětí s něho spadlo.

 Do místnosti tiše vstoupila Juri-cheo. Přistoupila k Mojžíšovi a dlouze jej pozorovala. Její rysy byly utrpením zkřivené a vyjadřovaly hlubokou bolest. Juri-cheo nevědomky šeptala:

 "Mojžíši, mé dítě, již tě nemám. Zítra, anebo brzo, mne opustíš navždy. Půjdeš svou cestou a ani myšlenkou si nevzpomeneš na utrpení ženy, která tě milovala víc než svého otce a svou zem. Mezi nás se klade šedivý závoj, pevný a hustý, rozdělí nás na věky. Ach Mojžíši, sama jsem tkala vlákna, která tě nyní obepínají jako mocné tkanivo. Jsi volný, jsi sám a máš pomoc a sílu velikého Boha. Kéž tě i nadále ochrání a pomůže ti k vítězství!"

 Sklonila se nad spícím, na jeho prsa položila ploché zlaté pouzdro, dotkla se rty jeho vlasů - a pak se zase prudce vztyčila. Těžké slzy zalily jí oči, stékaly zvolna po tiché tváři Juri-cheo. Bez hlesu opustila místnost. --

 

 

   Jdi ven do pouště

 

 Mojžíš se pohnul, jeho rty se stáhly k úsměvu... probudil se. Ihned vyskočil, pouzdro sklouzlo s jeho prsou a zapadlo do kožešin. Mojžíš na ně nedbal, vůbec je nezpozoroval.

 V jeho tváři se zračilo vzrušení.

 "Teď! Jsem už tak daleko," šeptal. Otevíral truhlice a skříně, vytahoval z nich roucha a šperky. Jeho oči spočívaly na drahokamech a krásných věcech, neboť miloval nádheru, přece však to všechno odstrčil a osvobodil se. Odložil své prsteny, sňal s krku těžký zlatý řetěz, všechno srovnal do schránky, pečlivě ji uzavřel a uložil na místo.

 Konečně bylo vše připraveno. Kolem ramen si přehodil tmavý plášť a opustil komnatu, aniž se ohlédl. Bezděčně zamířil k zahradě Juri-cheo. Věděl, že v této hodině tam prodlévá se svými služebnicemi.

 Juri-cheo slyšela jeho kroky, jak se rozléhaly na mramoru. Její tvář přelétl úlek. Sepjala ruce, opět je otevřela a v bezmocné úzkosti stiskla dlaně. Mojžíšovy kroky se blížily. Juri-cheo mu vzhlédla vstříc, když zahýbal kolem sloupoví. Když spatřila tmavý plášť, ihned s určitostí věděla, co přijde. Že si Mojžíš, který miloval všechno světlé a barevné, vzal tento plášť, svědčilo o tom, že se rozloučil se vším.

 "Mojžíši?" tázala se tiše, když stanul před ní.

 "Juri-cheo, chci teď odejít - ty víš proč."

 Jen přikývla. Její srdce tlouklo pomalu a těžce.

 "Půjdu nejdříve k Abd-ru-shinovi, budu jeho hostem a pak..."

 "A pak?"

 "Chci žít pro svůj národ."

 Juri-cheo opět přikývla. Mojžíš chtěl ještě něco říci, snad slova díků, ale nemohl. Těžce dýchaje, stál před ní. A Juri-cheo nebyla schopna ulehčit mu loučení. Cítila pouze, že stále ještě doufala a že všechno viselo na této naději.

 Tu se Mojžíš obrátil, rychle odcházel, opustil ji. Juri-cheo stála úplně tiše, bez hlesu a bez pohnutí. Dívala se za Mojžíšem. Konečně, když byl již dávno pryč, odešla do jeho komnat. Jako ve snu přistoupila k lehátku, na kterém Mojžíš ještě před chvílí spal. Ulehla a její ruce mazlivě hladily polštáře a kožešiny.

 Hle! Držela v ruce pouzdro, talisman, svůj poslední dar Mojžíšovi. Dívala se, jak spočívá v její otevřené ruce. Pak šla k jeho skříňce na šperky a našla ji zavřenou. Juri-cheo si zavěsila talisman na řetěz kolem krku a skryla jej pod svým rouchem.

 "Nic s sebou nevzal," uvažovala. " Odešel chudý tak, jak přišel, ani vzpomínku na mne nevzal s sebou do světa!" Ve své opuštěnosti se Juri-cheo nikomu nesvěřila se svou bolestí. Zdánlivě se nic nezměnilo.-

 Mezitím jel Mojžíš k Abd-ru-shinovi. Široko daleko se před ním rozkládala poušť. Písek, písek a písek, kam až oko dohlédlo. Žhavé slunce stálo na nebi a vrhalo své poslední paprsky na pustou krajinu. Mojžíš z toho neviděl nic. Měl jen jedinou myšlenku: "Stalo se!" Stále znovu musel myslit na to, že teď je před ním opravdu počátek jeho díla. Není žádného "zpět"!

 Z dálky se blížili jezdci. Mojžíš hlasitě zajásal, když poznal známé tváře z průvodu Abd-ru-shinova.

 Vzali ho do svého středu a závratnou rychlostí letěli k Abd-ru-shinovu táboru. Když se objevily stany, Mojžíš si oddechl jako vykoupený. Zavanulo to z nich jako z domova. Bylo tu něco dobře známého - přátelé. Abd-ru-shinův bělouš netrpělivě tancoval sem a tam. Osamělý jezdec stál na malé vyvýšenině a vyhlížel blížící se jezdce.

 Lehký vítr povíval jeho burnusem. Muž i kůň tvořili jednotu, jak se jasně odráželi na hlubokém modrém nočním nebi. Mojžíš pohlédl na nebe, na třpytící se hvězdy a na osamělého jezdce na pahorku, který jako by byl korunou krajiny. Zachvěl se. Vyvstala v něm jakási vzpomínka.

 "On je jiný než všichni lidé," pomyslel si Mojžíš. "On je sám - chybí spojení od něho k nám. Zdali to také cítí? Zdali se cítí osamocen?"

 Teď sjel Abd-ru-shin s písečného pahorku a v nejbližším okamžiku stanuli jezdci proti sobě.

 Mojžíše zasáhl pátravý pohled Abd-ru-shinův.

 "Volný?"

 "Ano!"

 Abd-ru-shin pokynul a v čele průvodu jel do tábora. Před Abd-ru-shinovým stanem stálo několik mužů a pozorovalo přicházející. Vzdor temnotě poznali svého knížete. Uši Arabů byly bystré a rozeznaly Abd-ru-shinův krok mezi všemi ostatními. Slyšeli blížící se jezdce, slyšeli, jak seskočili se sedel a rozcházeli se různými směry. Nyní se na tmavém pozadí noční oblohy odráželo více postav. Mužové ustoupili stranou a uvolnili vchod do stanu. V témže okamžiku se stan otevřel a z něho vyklouzla štíhlá postava.

 Ve tmě působila dojmem bezbytostného stínu. Teď poznala muže, který se přiblížil ke stanu.

 "Abd-ru-shine!" zaznělo tichou nocí jako ptačí volání. Pak pospíchala vstříc knížeti, který ji s úsměvem pozdravil.

 Abd-ru-shin pokynul Mojžíšovi, jenž plaše zůstal zpět. Ve stanu bylo světlo, z lamp proudil teplý jas, takže bylo možno rozeznat jeho zařízení. Drahocenné koberce pokrývaly podlahu i stěny a na sedadlech byly kožešiny. Stranou stály zlaté mísy s ovocem a skříňky zdobené drahokamy skrývaly poklady, jejichž hodnoty byly nezměrné.

 Mojžíš z toho všeho neviděl nic. Jeho pohled spočíval strnule na mladé bytosti, která se dívala na knížete, aby mu vyčetla přání z očí. Abd-ru-shin položil ruku na rámě dívky, usmál se a ukázal na Mojžíše.

 "Což nepozoruješ, že můj host by rád věděl, kdo jsi?"

 Mojžíš byl zmaten a rozpačitě si hladil vlasy.

 Dívka na něho upřela udivený pohled.

 "Kdo je tvůj host?"

 "Izraelita, který byl vychován na dvoře faraónově."

 Dívka uchopila ruku Abd-ru-shinovu a úzkostlivě se k němu přimkla.

 "On byl u faraóna?"

 "Ano, ale opustil ho, Nahome."

 "Ó!" usmála se s ulehčením. "To je dobře!"

 Abd-ru-shin se obrátil k Mojžíšovi.

 "Nahome žije pod mou ochranou. Byla i se svou matkou oloupena válečníky faraónovými a zajata. Mohl jsem ji osvobodit. Je mi za to vděčná a prodlévá stále v mé blízkosti."

 Mojžíš pozoroval dětské stvoření a netajil své nadšení.

 "Kdo by tě nemiloval, kníže?" pravil a v jeho pohledu byla vřelá vděčnost.

 Abd-ru-shin odmítavě zvedl ruku a ukázal na křeslo.

 "Jsi asi unavený, Mojžíši, a hladový. Pojíme."

 Nahome zatleskala. Objevili se služebníci a přinesli vybraná jídla, která postavili před sedící.

 Mojžíše se zmocnil pocit nevýslovného bezpečí. Bylo mu, jako by byl poprvé v životě skutečně doma. V chatrčích svého národa nenašel tento klid a důvěru. Musel se násilím nutit, aby tam vydržel. Vídal-li tmavé oči svých bratří, bylo mu bolno. Žalující pohledy byly stále před jeho duší. Požadovaly a neopouštěly ho ani při bdění ani ve spánku. Stále silněji slyšel ve svém nitru příkaz, aby jim pomohl. Ano - bylo mu jich líto a měl je rád, tyto děti Izraele - ale patřil k nim také? Znal jejich utrpení ze zkušenosti? Byl sám Egypťany utlačován? Na faraónově dvoře prožil jenom dobré věci a nemohl svůj lid úplně pochopit v jeho hluboké bolesti.

 Zdálo se, že Abd-ru-shin zná myšlenky svého hosta.

 "Brzy budeš moci přikročit ke svému úkolu - nutí tě to přece!"

 Mojžíš zpříma pohlédl na knížete.

 "Nyní mne nic nenutí ani nežene. Mám všechno, když smím být u tebe."

 "Jsi tak kolísavý?" - Vážně a varovně zasáhla tato slova Mojžíše. Schýlil hlavu a mlčel.

 "Mojžíši! Věříš ještě v Boha, v mého Boha, který je také Bohem tvého národa?"

 "Ano, věřím v něho."

 "A přece necítíš, proč žiješ?"

 "Abd-ru-shine, žiji, abych osvobodil izraelský národ - ale podaří se mi to? Ty neznáš tento lid, jak ho znám já. Chodil jsem do jeho obydlí, viděl jsem chudobu a zoufalství, ale také nedůvěru, kterou ke mě chovali. Jsem cizí tomuto lidu. Nikdy mi nebude důvěřovat. A - jak mám začít? Co mám dělat? Mám rozpoutat povstání proti Egyptu? Jediný úder faraónův - a Izrael zůstane ležet zničený na zemi!"

 "A ty mluvíš o své víře? Ne, Mojžíši, ty nevěříš! Jedině víra tě může osvítit, ukázat ti cestu, po níž musíš jít!"

 "Abd-ru-shine! Řekni mi, co mám dělat, pak zvítězím!"

 Abd-ru-shin vážně potřásl hlavou.

 "Což jsem s tebou nemluvil dost jasně? Nerozumíš mi? Tak jdi ven do pouště, sám, bez ochrany a připravuj se, až uslyšíš hlas Páně!"

 Mojžíš se na něho zoufale podíval. "Ty mi poroučíš odejít? Mám jít pryč? Ty mne nemáš rád? Pohrdáš mnou?"

 Opět potřásl Abd-ru-shin hlavou.

 Jsem přísný, poněvadž tě mám rád, Mojžíši. A protože ti chci pomoci, nedovoluji ti být v mé blízkosti. Běž ven do samoty, bojuj o svůj život a uzrávej v klidu. Čekej, až k tobě přijde Pán, naslouchej jeho hlasu a jednej podle jeho příkazu."

 "Pane!" Mojžíš vykřikl toto slovo - a pak sklonil hlavu. "Udělám to,"  zašeptal. -

 Abd-ru-shin vážně přikývl. Pak povstal.

 "Mojžíši," toto zavolání znělo radostně.

 Mojžíš vyskočil a pohlédl do zářícího obličeje knížete.

 "Abd-ru-shine!" vykoktal. A pak přešlo světlo také na něho a zjasnilo a rozzářilo jeho rysy.

 "Rozumím ti, Pane!" Pevně přešla tato slova přes jeho rty. V jeho hlase nebylo zachvění.

 Příštího dne opustil Mojžíš knížete. Hledal klid, aby se připravoval na svůj úkol.

 Před ním byla nekonečně rozlehlá a opuštěná poušť. Na své mládí a na všechno, nač byl zvyklý a od čeho se odpoutal, myslil jako na něco vzdáleného. Pozvolna mizely poslední myšlenky na přepych, jímž býval obklopen. Námaha jeho pouti, kterou musel snášet, nechtěl-li umřít hladem, zdála se zpočátku nesnesitelná. Nemohl se však vzdát pátrání po oáze, nechtěl-li zahynout. Neúprosný hlas v jeho nitru ho hnal kupředu. Mojžíš vzpomínal na úrodné údolí řeky Nilu, kde příroda dává všem lidem nadbytek a rozhlížel se pátravě kolem sebe. Žlutý třpyt oslepoval jeho oči - písek a písek - a žádná ochrana před žhavým sluncem.

 Často beznadějně klesl na kolena, blízek zoufalství. Nazpět? Ne! Mojžíš se modlil.

 Úpěl k Bohu o pomoc, jak to ještě nikdy neučinil. A jeho prosba byla vyslyšena. Jeho oči spatřily již zpola zaváté stopy. Šel podle nich a konečně, úplně vyčerpaný, dosáhl vytoužené oázy. Pramen! Mojžíš pil, ústa měl úplně vyprahlá. Dávno spotřeboval potraviny i vodu, kterou vezl s sebou na hřbetě velblouda. Byl by musel zahynout, kdyby se mu nedostalo pomoci. --

 

 

   Nam-chan

 

 V téže době projížděl Abd-ru-shin svým městem. Po jeho boku jela Nahome. Abd-ru-shin se vrátil domů předčasně. Na jednom z pahorků stála bílá plochá stavba, sídlo knížete. Nahome hlasitě zajásala, když spatřila palác.

 "Máš radost, že spatříš zase svou matku, Nahome?"

 "Ano, to také, ale jsem nyní klidnější, když už nejsme ve faraónově blízkosti." "Faraón nechce nic zlého, dítě."

 Nahome hleděla strnule před sebe. "Já však vím, že je zlý!"

 "Neodváží se bojovat proti mně."

 Nahome neodpověděla. Zamyšleně seděla na svém koni a její ruka spočívala nedbale na hřívě zvířete.

 Nahome neměla sílu setřást chmurné vzpomínky. Byla ještě dítětem a dosud nepřekonala hrůzu z přepadení. Strach z faraóna, jehož válečníci zabili jejího otce, jí nedopřával klidu. Byl to první hluboký dojem jejího dětství - a jak těžce zasáhl dětskou duši.

 Pak přišlo druhé prožití: Osvobození Abd-ru-shinem. Nikdy nezapomněla Nahome na zjev knížete, když k ní přistoupil se zářícím zrakem a pozvedl ji z hadrového lůžka, na němž se úzkostlivě choulila.

 Od té doby neznala Nahome nic než lásku k Abd-ru-shinovi, svému osvoboditeli. S hlubokou vděčností a dětskou pokorou se snažila sloužit knížeti. Abd-ru-shin přijímal dojemnou snahu dítěte. Miloval Nahome a dovoloval jí být v jeho blízkosti, kdykoli si to přála.

 Na ploché střeše paláce zavlály šátky. Nahome pozvedla ruku a kynula vzhůru.

 Také Abd-ru-shin byl šťasten, když spatřil své přátele. Cesta, po níž jeli, byla po obou stranách vroubena lidmi. S hlasitými výkřiky radosti nad tím, že se kníže vrátil, zdravili jeho i jezdce. Mlčky přijímal Abd-ru-shin tento jásot. Pohledem občas zalétl k davům a usmál se.

 Teď dosáhl průvod bran paláce. Dokořán otevřené očekávaly vjezd knížete. Jezdce přijal veliký dvůr. Všichni sesedli. Sluhové přispěchali a podrželi koně.

 Široké schodiště vedlo vzhůru. Na nejnižších stupních stáli přátelé Abd-ru-shinovi. Nahome s jásáním pospíchala ke své matce.

 Po vzájemných pozdravech vystoupil Abd-ru-shin po schodech do svých komnat. Všichni ostatní vyčkávali dole na schodišti a dívali se za knížetem, jak stoupá výš a výše. Jeho bílý plášť, teď již uvolněný, ho zcela zahaloval a tiše šustil po mramorových stupních. Když došel nahoru, podíval se krátce nazpět, pohlédl do obličejů přátel obrácených vzhůru a pak rychle odešel vpravo do svých komnat. Mezi těmi, kdo zde zůstali, panovalo stále ještě hluboké mlčení. V jejich tvářích byla patrná úcta a oddanost, která se podobala uctívání. Vítězná vůle knížete si je podmanila tak, že si byli ve své lásce k němu rovni. --

 Zprávu o Mojžíšově útěku přijali v domě faraónově s velkým údivem. Faraón dal k sobě zavolat Juri-cheo. Chvěla se, když stanula před otcem a uviděla krutý úsměv jeho zkřivených úst. Dávno se ztratila jeho láska k ní. Jen s námahou dovedla Juri-cheo udržovat otce v klidu. Její někdejší krása byla pryč a jen s úsilím a pomocí obratného oblékání a podivuhodných krášlicích prostředků mohla Juri-cheo vykouzlit aspoň část dřívějšího lesku. Teď viděla, jak chladný pohled faraónův pátravě spočívá na jejím vyhaslém obličeji. Věděla, že dnes bude její zjev posuzován nemilosrdně.

 "Teď přijde konec," myslela si, "teď bude mít důvod odstranit mne ze své blízkosti a zatlačit do pozadí."

 "Kde je ten Izraelita, tvůj chráněnec?" Tato otázka zasáhla Juri-cheo ostře a chladně.

 "Nevím," zněla její bezradná odpověď.

 "Tak se nechceš přiznat, že jsi mu usnadnila útěk?"

 "Mojžíš mohl přicházet a odcházet, jak mu napadlo."

 "To je tvoje vina! Já ti tedy řeknu, kde se ukryl."

 Juri-cheo se zachvěla tak, že se musela opřít. Její rty však nevydaly ani hlásku.

 "Tak co myslíš, kde je ten blouznivec? No?" číhavě zněla otázka.

 "U Abd-ru-shina, našeho vznešeného hosta!"-

 Juri-cheo mlčela.

 "Zdá se, že tě to neudivuje?! Však se ti brzy otevřou oči a uvidíš, co jsi natropila ve své lásce k tomu - tomu -"

 "Otče!"

 Faraón se chraplavě zasmál. Jeho zvětralá tvář se zašklebila. Jeho obličej se scvrklými, jako koženými rysy se podobal mumii. Juri-cheo couvla o krok.

 "Ty máš strach? Přede mnou? Brzy se budeš třást před někým jiným, před tím svým arabským knížetem! On je lstivý - dobře věděl, koho přijal. Úhlavního nepřítele našeho domu! Zasvěcence, který u nás všechno vyzkoumal, všechny naše slabosti a nedostatky!"

 "Zadrž!" vykřikla Juri-cheo.

 "Ano! Teď dostáváš strach! Teď, kdy už je pozdě."

 "Ne! Ne! On není špatný - nesprávně uvažuješ!"

 "Co? Ty si myslíš, že Abd-ru-shin je takový hlupák, aby si nechal ujít tento úspěch? Jen počkej, nebude to dlouho trvat a on bude stát ozbrojen na hranici naší země, právě tam, kde je nejslaběji střežená!"

 "Abd-ru-shin nikdy nepovstane proti nám. Tak jako dosud neoloupil žádnou zemi, tak ponechá také nás v míru!"

 "Blázne!"

 Juri-cheo klesla k zemi, plakala. Úpěnlivě sepjala ruce.

 "Otče, věř tomu, já ho znám lépe. Abd-ru-shin nebude nikdy schopen takového činu! Ne - Mojžíš měl jiné důvody, aby nás opustil. Nevím sice jaké, ale neměly žádnou souvislost s podezřením, které jsi právě vyslovil."

 "Jdi pryč!" vztekle zasyčel faraón.

 "Takový blázen, jako jsi ty, nesmí mít nárok na egyptský trůn. Ty jsi základním kamenem k jeho úpadku. Napravil jsem ve svém životě slabosti svého otce. Dal jsem zemi blahobyt a moc, odňal jsem Židům jejich podíl, který si přisvojili za vlády mého otce. Po mé smrti by to mělo být zase jiné? Ve tvých slabých rukou nikdy nesmí být otěže vlády. Neměla jsi žádného podílu na mém jednání a na mé péči o tuto zem. Ty bys přenechala moc těmto vetřelcům a příživníkům. Vložila bys ji do rukou Mojžíšových, který tě zcela ovládá."

 Juri-cheo pomalu vstala. Zavrávorala a jen s velkou námahou se držela vzpřímeně před faraónem.

 "Kéž bys nikdy nelitoval svého jednání vůči tomuto nešťastnému národu! Vzdávám se nároků na trůn, jehož pevnost je založena na tolika krvavých obětech."

 Pak opustila faraóna. Zmocnilo se jí zděšení z její vlastní odvahy. Chvěla se hrůzou při pomyšlení na vražedné choutky svého otce...

 Faraóna však přepadal nový strach. Chtěl si udržet moc za každou cenu. Ve stáří stále silněji se projevovaly jeho vášně, jeho žádostivost po pozemské moci. To, že ztratil Juri-cheo, mu bylo lhostejné. Jen moc a zlato mu dávalo zapomenout, že byl chudým na lásku.

 Jeho nenávist vůči Abd-ru-shinovi rostla do bezmezných rozměrů. Mučil svůj mozek a hledal prostředek, jak by knížete svrhl. Po celé noci sedával se svými mágy a zasypával je dotazy. Jakmile však bylo vysloveno jméno knížete, nastalo vždycky významuplné mlčení. Všichni se shodovali v tom, že Abd-ru-shin má nějaký tajný, mocný prostředek, který žádný člověk nezná.

 "Je to nějaký nadpozemský dar - my ho neznáme," říkali čarodějové. Faraón od nich pokaždé odcházel skřípaje zuby. Žili v hrůze před trestem smrti a zoufale hledali nějaké řešení.

 Dozorci bili izraelský lid tvrději než kdy jindy. Hlouběji se skláněly nezhojené ještě hřbety pod ranami bičů. Mnohá ruka se pozvedla s úpěním vzhůru k nebi. Jařmo bylo den ze dne nesnesitelnější. Lid ležel v prachu a přece myslel na svého Boha. Rozpukané rty šeptaly úpěnlivá slova k Nejvyššímu a zkřivené ruce, žalujíce, se zvedaly k nebi. -

 A Mojžíš byl daleko v poušti a čekal na zavolání Páně. --

 

 V chrámě Isidině byly přinášeny oběti. Nařídil tak faraón. Kněží byli zachváceni tajemným vzrušením. Faraón denně prodléval v chrámě a přihlížel obětem. Sedával tu, strnule a nepohnutě, jako zkamenělý a jen jeho oči časem zajiskřily, když stoupal kouř od oltářů vysoko vzhůru a když tanečnice zdůrazňovaly oběť svými tanci.

 Tlumená hudba doprovázela rytmické pohyby chrámových tanečnic. Vzduch byl nedýchatelný. Zdálo se, že jen faraón nic nepozoruje. Strnule zíral na modrošedé sloupy kouře, které rostly stále výš a výše a táhly se nad celým prostorem jako hustá přikrývka.

 Jeden z kněží zašeptal jedné z tanečnic: "On se zbláznil - ještě nás v našich obětech zničí!"

 Tanečnice se odvážila vrhnout pohled na faraóna. "Asi ani nepozoruje naše oběti a neví, jak jsem unavená. Kdybych přestala, ani to neuvidí." Odpověděla tiše knězi. Měl jen tolik času, aby jí dal znamení "mlč!", neboť faraón se právě zdvihl ze svého sedadla a blížil se k soše bohyně. Šouravé kroky se stále přibližovaly a polekaly kněze i tanečnici. Co se stalo?

 Faraón stanul před tanečnicí, pokynul svou hubenou rukou, aby přestala.

 Očekávala faraóna vkleče. Ten zasyčel: "Pojď se mnou!"

 Dívčiným tělem projela hrůza. Zvedla se, chvilku váhala a vrhla na kněze pohled, volající o pomoc. Ten křečovitě sevřel podstavec modly. V jeho očích bylo zoufalství, vztek a bezmocná nenávist. Nejraději by se byl odplížil jako tygr za šourajícím se vládcem a zabil ho jedinou ranou. Miloval tanečnici. Uvidí ji ještě, když musela následovat faraóna? Zatmělo se mu před očima. - Když opět nabyl vědomí, byla tanečnice pryč.

 Do paláce vedly podzemní chodby. Kněz je znal. Měl přesné plány těchto tajných chodeb. Bylo pro něho snadné dostat se do paláce, ba do samé blízkosti faraónovy, aniž by to někdo zpozoroval.

 "Zabiji ho!" vyrazil ze sebe. --

 Mezitím seděl faraón s tanečnicí v malé, tmavě obložené místnosti. Všude kolem stály kelímky a nádoby podivných tvarů. Dusný vzduch, smíšený s kouřem spalovaných bylin a vykuřovadel, děvče téměř dusil.

 "Pojď blíž, neboť nikdo nesmí slyšet to, co je určeno jen tvému sluchu!"  poručil faraón.

 Děvče se k němu zvolna blížilo.

 "Ještě blíže! Tak!" přikývl. "Poslouchej!" Naklonil hlavu dopředu tak, že se jeho rty skoro dotýkaly ucha naslouchající dívky. Její obličej zrcadlil jasně dojem toho, co slyšela. V jejím výrazu se střídal podiv se strachem, který nakonec přešel ve zděšení. Když se faraón opět vzpřímil v očekávání, co dívka odpoví, trvalo delší dobu, než se uklidnila.

 "Já děkuji - ušlechtilý faraóne," koktala tanečnice, "že tvoje poslední služebnice byla vyvolena k tak vznešenému úkolu - ale ..." "Mlč! Žádné ale! Ten čin musíš provést! Teď běž a všechno připrav! Večer tě jezdec odveze!"

 Děvče chtělo odejít.

 "Počkej," zavolal ještě jednou, jako by ho teprve nyní napadla nějaká dobrá myšlenka. "Ten kněz, co přinášel oběť, půjde s tebou. Společně se vám snadněji podaří provést čin. Promluv s ním. Odměna vás nemine."

 Na okamžik se rozjasnila tvář tanečnice radostí. Poklonila se až k zemi a opustila místnost.

 Faraón se šklebil a ještě dlouho tu zůstal. Jeho myšlenky se točily jen kolem jediného bodu: zničit Abd-ru-shina!

 Bez dechu doběhla tanečnice do chrámu. Hledala kněze, ale ten tu nebyl. Pospíchala do své ložnice, kde často čekával, když musela tancovat - ale nikde nikdo! Stála bezradně a netrpělivě se kousala do spodního rtu. Přepadl ji neklid, její ruce se nervózně zatínaly. Neudělal nějakou nepředloženost? Pobíhala sem a tam. Ve své úzkosti o něho zapomněla, že se blíží večer, který přináší rozhodnutí.

 Náhle si vzpomněla na chodby, které vedou v podzemí paláce. Jistě je tam!

 Rychle běžela zpět do chrámu. Na stupních před modlou leželi kněží. Tanečnice přeběhla kolem polospících postav, zmizela za sochou, posunula jeden kamínek mozaiky stranou do téměř neviditelné mezery a záda bohyně se otevřela. Děvče vklouzlo do sochy a sestupovalo po úzkých schodech dolů.

 Konečně se chodba rozšířila natolik, že bylo možno jít vzpřímeně. Tanečnice se nebála. Jen když se dotkla vlhkých stěn, zachvěla se. Její ruce tápavě hmataly kupředu, jak si hledala cestu ve tmě.

 "Nam-chane!" volala občas. Konečně uslyšela kroky.

 "Kdo je tu?" zaznělo kousek před ní.

 Tanečnice postoupila několik kroků kupředu.

 "Já, já!" vykoktala a vrhla se knězi kolem krku. Její vzrušení bylo tak silné, že nejdříve propukla v křečovitý pláč. Kněz ji objal a vedl ji zpět, aniž se jí na něco tázal.

 Vystoupili po mnoha schodech zase ven a nepozorovaně se dostali do chrámu. Ruku v ruce se odplížili do malé místnosti, podobné cele.

 "Mluv! Chci vědět, co se stalo. Když jsem přišel do paláce, slyšel jsem jednoho otroka, jak říkal, že jsi již pryč, a teď tu pobíháš v tom labyrintě. Mohla jsi zabloudit v těchto chodbách, kde nezasvěcenec může snadno najít smrt. Tak mluv!"

 Děvče se již uklidnilo, jen její ruce si nervózně hrály s řetízkem. "Máme být společně dopraveni až na hranice Abd-ru-shinovy říše. Tam budeme člověkem, který nás povede, naoko oloupeni. Arabům, kteří nás najdou, budeme muset vyprávět, že nás chtěli zabít a že jenom útěkem jsme se spasili. Kníže nás pak přijme, pohostí a potom - "

 "Potom?"

 "Potom máme za ním slídit, vyzkoumat jeho tajemství a přinést je faraónovi. Ten nás chce za to bohatě odměnit."

 Kněz rozhořčeně vyskočil. "To neuděláme!"

 "Musíme, jinak nás dá faraón zabít."

 Kněz již nic neříkal. Vzal děvče za ruku a hladil ji. Jeho myšlenky se honily a hledaly možnost, jak by se dalo z toho všeho uniknout. Náhle kopnutím někdo rozrazil dveře.

 "Jste připraveni?"

 Před nimi stanul jezdec. Oba mechanicky přikývli. Rychle se převlékli a sledovali svého vůdce do temné noci. - Venku stáli připraveni tři osedlaní koně. Brzy všichni klusali vstříc svému cíli. --

 Nedaleko hranic našel oddíl Arabů dva lidi, muže a ženu, napolo umírající žízní a nuzně oblečené. Muži je vyzvedli na koně a vyrazili k městu Abd-ru-shinovu.

 Kníže přijal cizince, poručil, aby jim dali jídlo a oděv a když ho pak prosili, aby směli zůstat v jeho službách, svolil.

 V domě Abd-ru-shinově zapomněl kněz, že sloužíval Isidě a malá tanečnice tančila před knížetem, jakoby tam bylo odedávna její místo.- Oba byli šťastni. Faraón se rozplynul jako stín v blízkosti jejich nového pána. Oba na něho zapomněli. --

 

   Faraón byl mrtev

 

Faraón byl mrtev Juri-cheo stála u lůžka faraónova. Viděla, jak smrt stojí za ním a čeká. Král ležel a bojoval s tím, co se nedalo odvrátit. Jeho vůle se bouřila proti smrti.

 "Zavolej svého bratra," pravil s velkou námahou. Juri-cheo odešla. Vrátila se s Ramsesem.

 Faraón otevřel oči a pohlédl na svého prvorozeného. Pak zaletěl jeho pohled k Juri-cheo, v jejíchž očích byla měkkost. Snažil se promluvit.

 "Ramsesi - ty staneš se králem - faraónem, jestliže mi odpřisáhneš, že dokončíš moje dílo: že zotročíš izraelský lid! A chraň se před Abd-ru-shinem - zabij ho - jinak zabije on tebe!"

 V Ramsesovi propukl dlouho potlačovaný vztek. Nenávist, která platila Juri-cheo, se projevila. Ochotně složil přísahu, poněvadž věděl, že tím zasáhne Juri-cheo nejhlouběji.

 Ještě jednou promluvil faraón:

 "Musíš ho nechat zabít, tajně, jenom tak budeš moci vyzkoumat jeho tajemství. Varuj se války s ním. On je neporazitelný! Jenom - lest - pomůže -" Faraón vyčerpáním umlkl. Ramses viděl, jak světélko jeho života zaplápolalo - pak zhaslo... Faraón byl mrtev.

 Juri-cheo se plaše protlačila kolem bratra a pospíchala ven. Bylo jí úzko. Dodrží Ramses slovo? --

 

 

   Poslouchej, co ti vzkazuje Pán skrze mne!

 

 Daleko od Egypta a daleko od říše Abd-ru-shinovy žil Mojžíš. Přijal ho národ pastýřů. Mojžíš pásl ovce a skot, po celé týdny býval na stepi sám, obklopen zvířaty, která vodil od pastvy k pastvě.-

 Kolem něho bylo ticho. K jeho sluchu nepronikl ani jediný lidský hlas. Mojžíš stále ještě čekal na zavolání Páně. Toužebně zalétaly jeho myšlenky k Abd-ru-shinovi a vždy přinášely sílu z oné strany. Když v noci sedával u ohně, naladěn na klid svého okolí, rojily se mu v hlavě hlasy jeho lidu do nekonečna. Všechny křičely a úpěly o pomoc. Bědující výkřiky mučených žen, úzkostný, žalostný pláč polekaných dětí, dušené vzlykání i potlačované reptání mužů, kteří byli příliš bezmocní, aby rozbili svá pouta.

 Do nesmírně jemného cítění naslouchajícího samotáře se zarývaly mocné síly. Mojžíš vyskočil. Jeho svalnatá, téměř víc než štíhlá postava se vztyčila, rozpřáhl paže a pozvedl otevřené ruce k nebesům, jako by chtěl shůry přijmout to poslední, co potřeboval, požehnání a znamení, aby začal. Tak stál v očekávání, zda uslyší hlas Páně. Brzy jeho paže opět klesly a ruce, které vzdor tvrdé práci zůstaly jemné a úzké, ochably.

 "Stále ještě brzy," zašeptal a opět se posadil. -

 Dlouhé čekání ho často zbavovalo odvahy. Blízek zoufalství trpěl pod tlakem, který si sám uložil, aby dosáhl cíle. Věděl, že Bůh ho nezavolá ani o okamžik dříve. Znal moudrost Stvořitele. V okamžicích úplné odevzdanosti v modlitbě se mu zdávalo, že začíná tušit dokonalost zákonů. Nadpozemská blaženost ho pak naplnila.

 A přece přicházely dny, kdy pobíhal pln vzrušení sem a tam, kdy se v něm vše chvělo napětím jako síla, kterou již nelze déle spoutávat. Tehdy k němu přistupoval pokušitel, vábil jej a doháněl Mojžíše téměř k šílenství. Trápil ho až k úplnému vysílení, neustávaje, dokud se Mojžíš nerozpomněl na Boha a nepoznal ho. Tu zděšeně zaháněl od sebe temnoty a o to silněji se upínal ke Světlu, které nacházel na své cestě, jasné a zářivé.

 Kmen pastevců, k nimž se Mojžíš připojil, vedl kočovný život. Muži vodili svá stáda po pastvinách a zanechávali své ženy doma pod slabou ochranou. Vesnice sestávala z kolových staveb, nanejvýš prostých a chudých jako byli její obyvatelé. Mojžíš se oženil se ženou tohoto lidu. Viděl ji zřídka a nikdy na ni nemyslel. Když byl ve vesnici, podobal se jeho život životu ostatních mužů. Mojžíš se nechtěl ničím odlišovat a dávat najevo své zvláštní poslání. Snažil se být zcela nenápadný.

 Bez účasti sedával večer ve své chýši s několika jinými obyvateli vesnice. Bylo vyměněno jen málo slov. Lidé byli skoupí na slova a bez teplého vzájemného vztahu. Jeho žena měla chytré, tmavé oči. Brzy zpozoroval, že je jiná než příslušníci jejího kmene. Její zvyky zpočátku lekaly zhýčkaného, u dvora vychovaného Mojžíše. Cipora se však přizpůsobila svému muži s překvapující rychlostí. Jako by to bylo samozřejmé, snažila se vždycky vyčíst v jeho rysech spokojenost nebo nelibost. Nikdy nemluvila před Mojžíšem o svých bozích. Tušila bezděčně, že on má jiné. Tiše sedávala v koutku chatrče a vstávala, jen když něco potřeboval. Byla ovlivněna jeho vůlí, aniž to Mojžíš pozoroval. Skoro se na ni ani nepodíval a ona ho již nerušila. Příliš upjat ke své budoucnosti, neuvědomoval si Cipořinu péči. Jakmile byla vesnice opět za ním a před ním se rozevřela krajina, zapomněl na ni. Byl by se nedůvěřivě usmál, kdyby mu byl někdo řekl, že jeho žena po něm touží, když zůstane sama doma. Vzpomněl si na Ciporu až tehdy, když se v dálce vynořila vesnice. --

 Jednou se zase vracel do vesnice. Kráčel za stádem zvířat opíraje se o hůl. Již viděl vystupovat vzhůru sloupy kouře z jednotlivých chatrčí a jeho srdce se naplnilo mírem. Pojednou byl ochoten věřit, že se těší na lidi, kteří mu byli jindy tak vzdálení.

 "Opravdu," přemýšlel s úsměvem, "je ve mně radost, radost, jak ji může pociťovat jen dítě, tak je čistá a prostá." Náhle jeho tvář zvážněla a jeho oči se zavřely. Promlouval k němu nějaký hlas:

 "Poslouchej, co ti vzkazuje Pán skrze mne!"

 "Ano, Pane!" odpověděl Mojžíš hlasitě a po chvíli ještě jednou: "Ano, Pane!" Pak se vrhl na zem. Chvěl se.

 Pak udělal cosi nepochopitelného: odhodil svou hůl na zem a viděl, že se vine jako had. Uchopil hadův ocas a ten se stal opět holí v jeho ruce.

 "Rozumím Ti, Pane!" řekl. - "Tvá Vůle a Tvé Slovo je pro mne jako tato hůl, nechám-li ji padnout, stane se hadem, který je obrazem pokušitele na zemi. Ztratím-li Tvé Slovo, pak se had ovine kolem mých nohou a bude brzdou mých kroků. Svými jedovatými zuby obejme mou nohu a bude připraven kdykoli mne zničit."

 Poté zasunul Mojžíš ruku do záhybů svého pláště a když ji vytáhl, vypadala jako malomocná.

 Zalekl se a strčil ji opět do pláště. Cítil, jak na jeho prsou opět ozdravěla. Prohlížel ji znovu, byla tak čistá jako dříve. Přemožen skryl Mojžíš svou tvář do dlaní a zasténal. "Ó Pane, je to příliš veliké, já Ti nemohu porozumět!"

 Avšak hlas nemlčel. Mojžíš musel naslouchat dále. Jeho tvář se rozjasnila. "Věřím, že to splním, neboť Tvé požehnání spočívá na mně. Ano, chci očistit těžce obtíženou duši Izraele, tu malomocnou ruku. Chci Slovo, které jsi mi vložil do prsou, probudit a smýt jím z Izraele nemoc a únavu, které ho pokrývají jako nevyléčitelné malomocenství." Mojžíš se zvedl. Jeho postava se vladařsky napřímila. V jeho očích zůstalo Světlo jako viditelné znamení.

 Tak prožil Mojžíš Všemohoucnost Boží.

 Ovce ležely v širokém kruhu v naprosté tichosti. Byly jako ochromené ohromnou silou, která se vznášela i nad nimi.

 Mojžíš stál a loučil se pohledem se zvířaty, která ho obklopovala v širokém kruhu. Pak hnal stádo k domovu.

 Slunce zapadalo, když se Mojžíš blížil k vesnici. Cipora pospíchala Mojžíšovi vstříc, její oči zářily, byla zadýchána. Mojžíš to neviděl. Její povídání nevnímal, neboť to, co prožil, bylo příliš veliké a zaplňovalo jeho nitro, takže nemohl myslet na nic jiného. Již zcela uvolnil svůj vztah k tomuto národu, k němuž patřila také jeho žena.

 Žena konečně zmlkla. Pátravě spočíval její pohled na Mojžíšovi, který se jí nikdy nezdál tak cizí a vzdálený. Její oči potemněly a zalily se slzami. Cipora sklonila hlavu a slzy těžce kanuly na její hruď, na řetězy a pestré šátky, které oblékla na počest návratu Mojžíše. - Ten nic neviděl. - I když pojedl jídlo, jež mu Cipora předložila, zůstal mlčenlivým a uzavřeným. Proč ne? Všichni muži v tomto národě se tak chovali.

Cipora čekala trpělivě na jeho slovo. Po jídle vstal, přistoupil k ohni, u něhož žena seděla, a pravil: "Poslyš, co ti musím říci."

 Žena zvolna vstala, postavila se před něho a se schýlenou hlavou čekala na jeho slova.

 Mojžíš se opět usadil a ukázal na sedátko po svém boku. Žena se plaše přiblížila.

 "Ciporo, ty víš, že jsem Izraelita a přicházím z domu faraónova, který můj národ mučí a potlačuje."

 Cipora jen přikývla.

 "Myslím na svůj národ ve dne v noci. Slyším, jak doléhá jeho volání ke mně až sem. Přišel jsem sem, abych tu dozrál pro úkol, který musím splnit."

 Cipora opět přikývla. Její hlava byla poněkud skloněná, aby mohla snáze naslouchat Mojžíšovým slovům, ale vůbec mu nerozuměla. Byl v ní neklamný instinkt, který tušil odpor jejího muže ke všemu, co nepatřilo k jeho úkolu. Začala se chvět úzkostí. Její prostá povaha se bouřila proti bolesti, která na ni začala mučivě doléhat. Slyšela jeho slova a ze všeho chápala jen jedno: On odchází!

 Mojžíš skončil a pln očekávání pohlédl na Ciporu. Pozvedla hlavu a její tmavé oči se ponořily s výrazem nejhlubšího bolu do jeho očí. Mojžíš však neviděl oči ženy, nýbrž spatřil na sebe upřený pohled Abd-ru-shinův. Couvl s hlubokým leknutím. Bylo to možné? Že by nikdy nechápal tuto ženu a nevnímal její lásku? Byl rozechvěn a litoval svých slov. Vzal ji za ruku. Žena neříkala nic, jen její oči spočívaly na jeho tváři a viděly změnu, jež nastala v Mojžíšovi. Jeho nitro bylo naplněno díkem Abd-ru-shinovi, jehož varovný pohled ho zasáhl v pravou chvíli. Jeho srdce bylo lehké a šťastné.

 "Půjdeme oba, Ciporo, chceš jít se mnou?"

 Přisvědčila a podala mu i druhou ruku...

 Brzy na to putovali krajinou dva lidé. Trvalo týdny, než se přiblížili k říši Abd-ru-shinově, kam to Mojžíše táhlo. Cestou poučoval svou družku. Vyprávěl Cipoře o cizí zemi, do které nyní přijdou. Cipora zbožně naslouchala. Hravě všechno vnímala. Teprve nyní v ní procitlo vše, co bylo dlouho potlačováno. Stala se výmluvnou a přirozenou. Mojžíš ji nepřestával obdivovat.

 Jeho duše však letěla stále vpřed. Zatímco vyprávěl své ženě o Abd-ru-shinovi, sám byl již duchem u něho. Touha být u něho se stupňovala nezměrně.

 "Konečně!" jásalo to v něm. "Konečně smím začít." Jásot byl v Mojžíšovi tak silný, že i obtíže dlouhé pouti se mu zdály lehkými.

 Když se v dáli vynořilo cimbuří paláce, v němž bydlel Abd-ru-shin, nemohla již Cipora svému muži téměř stačit. Jeho kroky se zrychlily, jako by se jeho nohy teprve vydaly na cestu.

 "Mojžíši!" prosila, "nemohu jít tak rychle."

 Mojžíš zpomalil svůj krok. Musel si znovu připomenout, že má ženu. -

 Mojžíš kráčel ulicemi města jako ve snu. Před sebou viděl ve sluneční záři oslnivě bílý palác. Jeho oči byly na něj upřeny, ačkoli ho sluneční paprsky oslepovaly tak, že nemohl vidět přesné obrysy. Pak stanul u veliké brány s prosbou o vpuštění. Vracel se zaprášený a nuzně oděný. Cipora ho následovala. Její srdce hlasitě tlouklo a bylo jí úzko. Nádhera vnitřního dvora, barevný mramor podlahy, tyčící se sloupy, které nesly strop předsíně, budily úzkost v ženě nízkého, chudého národa a přiváděly ji do bezdechého údivu.

 Cipora se téměř neodvažovala pozorněji rozhlédnout. Před ní kráčel Mojžíš. Viděla jeho spěšnou chůzi a bála se, že by ji mohl zanechat samotnou v tomto prostředí. Jeho oděv, který se tak ostře odrážel od nádherně oděných služebníků, byl pro Ciporu jediným záchytným a uklidňujícím bodem ve všem tom cizím, co ji obklopovalo.

 Blížili se ke schodišti. Mojžíš se před ním zastavil. Cipora pozvedla hlavu, pohlédla do výše a spatřila na nejvyšším stupni postavu v bílém rouše s bílým šátkem na hlavě, který byl na čele sepjat zářící sponou. Prostá žena se zachvěla. "To je jeho Bůh," pomyslela si a padla k zemi, zahalujíc svou tvář.

 Mojžíš tu stál se zářícíma očima a pohlížel na sestupujícího knížete.

 Abd-ru-shinovy oči byly jako světlo dvou sluncí, jež obdarovávaly Mojžíše obšťastňujícím teplem. Také on klečel před Abd-ru-shinem, dokud nepocítil lehký dotyk ruky knížete na svých vlasech.

 "Pojď, jsi mým hostem, Mojžíši. Vítám tě ve svém domě. Budiž tvým domovem."

 Mojžíš řekl tiše: "Abd-ru-shine, přijmi můj dík, že jsem se směl vrátit k tobě."

 "Mýlíš se, Mojžíši, kráčel jsi pevně kupředu a opsal jsi kruh, který u mne začal a u mne musí také skončit."

 Mojžíš pohlédl prosebně na knížete.

 "Pane, rád bych slyšel více z tvých úst, co by mne osvítilo."

 Abd-ru-shin přikývl na souhlas.

 "Kdo je tato žena?" otázal se pak, ukazuje na stále ještě klečící Ciporu.

 "Moje žena, Abd-ru-shine." Pak ji Mojžíš pozvedl. Cipora tu stála chvějící se a plachá.

 Abd-ru-shin se tiše dotkl její paže. Tu se odvážila podívat se na něho. Dětská čistota byla v jejím obličeji, plna zbožné úcty, pohlížela na Abd-ru-shina.

 "Pojďte za mnou." Abd-ru-shin se obrátil a vystupoval vzhůru po schodech. Mojžíš a Cipora šli za ním.

 Když došli nahoru, očekávali již služebníci Abd-ru-shinovy rozkazy. "Zaveďte mé hosty do jejich komnat, připravte jim koupel a dejte jim oděvy.

 Pak se zase obrátil k Mojžíšovi.

 "Osvěžte a zotavte se po všech obtížích dlouhé cesty. Za několik hodin vás doprovodí váš sluha ke mně, abychom společně pojedli. Teď si vezměte na občerstvení nějaké jídlo a ovoce, které vám donesou."

 Abd-ru-shin zvedl ruku, položil ji na čelo na pozdrav a opustil hosty.

 Jako ve snu následovali služebníky. Cipora slabě vykřikla, když vstoupili do komnaty pro hosty. Drahocenné věci v místnosti vzbudily nelíčený údiv i v Mojžíšovi, který na faraónově dvoře nikdy nic podobného neviděl.

 Vany, vytesané v mramoru, byly naplněny průzračnou vodou. Libé vůně solí a esencí rozpuštěných ve vodě naplňovaly vzduch. Mojžíš klesl na měkké sedátko a zavřel oči. Zmocnilo se ho nevýslovné blaho. Zapomněl na dobu strádání a oddal se zcela pocitu, kterým byl prodchnut.

 Později seděli Mojžíš a Cipora, odění v nádherná měkká roucha, s Abd-ru-shinem při jídle. S úžasem spočívaly Mojžíšovy oči prahnoucí po kráse na nádherných mísách, na nichž byly předloženy nejvybranější pokrmy.

 "Abd-ru-shine, jsi ke mně příliš laskav, uvádí mě to do rozpaků." "Což nejsi můj přítel, Mojžíši? Komu mám dávat, když ne svým přátelům?"

 "A kde ti jsou dnes?"

 "Dnes nikdo z nich nepřijde, protože jsi poprvé v mém domě. Zítra je uvidíš a já tě zařadím do jejich kruhu."

 "Nebudu dlouho zneužívat tvé pohostinnosti, Abd-ru-shine, brzy musím opět dál. Teď mám naléhavý úkol. Je již připraven a čeká."

 "Vím to, Mojžíši, viděl jsem utrpení izraelského lidu na vlastní oči. Faraón zemřel."

 "A Juri-cheo vládne?" zeptal se Mojžíš.

 "Ne, byla svržena již předtím - faraónem je Ramses - prvorozený."

 "Ramses! Ubohý národ! Ramses je ukrutnější než jeho otec!"

 "Sužuje Izraelity víc, než to činil jeho otec."

 "A Juri-cheo?"

 "Je zde, je mým hostem."

 Mojžíš zbledl vzrušením. "Zde?"

 Abd-ru-shin přikývl.

 "Jen krátkou dobu. Věděla, že přijedeš. Věštec, můj přítel, to nedávno oznámil."

 Mojžíšovy oči prosily. Tu dal Abd-ru-shin znamení a jeden ze služebníků zmizel.

 Po chvíli vstoupila Juri-cheo. Mojžíš vstal a šel jí několik kroků naproti. Pak před ní klesl na kolena. Faraónova dcera stála úplně tiše. Utrpení, které ji potkalo, způsobilo, že se její obličej proměnil v masku. Teď tato maska spadla, nastalo překvapivé uvolnění.

 Jejím obličejem proběhlo křečovité škubnutí. Uvolněné napětí vyústilo ve výkřik po všem tom, co musela zakusit. Její ruce, stále ještě ruce dítěte, hladily jemně výšivky šátku, který měl Mojžíš na hlavě. Ten vstal a doprovodil ji k tabuli.

 Cipora seděla s široce otevřenýma očima a sledovala celý výjev. Její pohledy magneticky přitahovaly Juri-cheo.

 "Tvá žena?"

 Mojžíš přikývl.

 Juri-cheo se teple usmála. Poznala ihned Cipořinu lásku ke svému někdejšímu chráněnci.

 Abd-ru-shin viděl, jak jsou tito lidé šťastni a četl dík ve všech očích.

 Vtom se za jeho vyvýšeným sedadlem odhrnul záhyb závěsu. Objevila se něžná tmavá hlavička. Zlatem vyšívaný závoj přiléhal těsně k černým kadeřím. Mojžíš vykřikl překvapením. Abd-ru-shin otočil hlavu.

 "Jen pojď, Nahome!" řekl se smíchem, "vím, že to nemůžeš vydržet, aby ses nezúčastnila."

 Nahome stáhla ústa, pak ale zazněl místností její stříbřitě jasný smích, zaletěl do srdcí hostů a naklonil si je.

 Nahome doběhla rychlými, tichými krůčky na sedadlo po Abd-ru-shinově boku a svým povídáním rozjasnila tváře hostů ještě víc.

 Po jídle zatleskala Nahome rukama. Jeden ze sloužících odběhl a brzy zazněl úder gongu.

 Na jedné stěně se rychle a neslyšně rozhrnuly těžké závěsy. Za nimi se objevil prostor, který v hostech vyvolal výkřiky údivu. Stěny místnosti byly ze třpytivých kamenů. Ve vytesaných výklencích stála světla, jejichž paprsky se lámaly v broušených krystalech vsazených do všech výklenků. Mnohobarevné paprsky se navzájem protínaly a naplňovaly celou místnost. Uprostřed stál nízký obdélníkový podstavec, vedle něho po obou stranách ploché misky, ze kterých vystupovaly sloupy dýmu, šířící libé vůně. Na podstavci klečela žena, oděná do těžkých, lesklých šatů. Její obličej byl zahalen závojem.- Zazněla tichá hudba. Žena se za zvuků hudby pomalu napřimovala. Její tělo přijímalo tóny a vracelo je proměněné zpět. Propůjčovalo hudbě, která se jakoby vznášela místností, formu a výraz.

 Každý pohyb tanečnice byl nejvyšší dokonalostí tohoto umění. Diváci viděli poprvé čisté, ušlechtilé ztělesnění hudby, které mohl takto podat jen čistý a vnímavý člověk. Mojžíš se naklonil k Abd-ru-shinovi.

 "Ve tvém domě má místo jen čistota a krása, můj kníže. Viděl jsem tanečnice v chrámu Isidině a byl jsem okouzlen. Ale ve srovnání s touto ženou jejich umění bledne.

 Abd-ru-shin se usmál.

 "Nemyslím, že Isidiny tanečnice jsou horší než tato."

 "Takovou chválu si ony chrámové tanečnice nezaslouží!"

 Abd-ru-shin neodpověděl. Tanec skončil. Tu nechala tanečnice závoj spadnout a hosté uviděli její jasnou tvář.

 "To není možné!" vyskočil Mojžíš. Vtom se závěs zatáhl. "To byla přece Ere-si, hlavní tanečnice z Isidina chrámu!"

 "Ano, poznáváš ji? Zemřelý faraón ji poslal ke mně. Přišla s jedním egyptským knězem, který je nyní mým stálým průvodcem na mých cestách."

 Mojžíš, neschopen slova, pohlédl na knížete. Jen jeho oči mluvily o bezmezné úctě, která v něm byla. Neptal se, za jakým účelem faraón kněze a tanečnici poslal, neboť tušil důvod. Probudila se v něm palčivá úzkost o Abd-ru-shina. Nejraději by ho byl poprosil: "Nech mě zde ve své blízkosti, abych bděl a chránil tě."

 Ale jeho úkol byl jiného druhu. Svěřil mu jej sám Pán!

 A když druhého dne stál Mojžíš tváří v tvář Abd-ru-shinovým přátelům, jeho starost rázem zmizela. Viděl ostře řezané tváře Arabů, jejich tmavé oči, které se blýskaly odvahou a velitelský vysoký zjev bývalého egyptského kněze, který stál jako strážce po boku knížete.

 Zářící jasné oči a ušlechtilá tvář pravidelných rysů, která vypadala, že pochází z jiné, cizí rasy, zbavily Mojžíše posledních pochybností. "Nemohu být užitečnější víc než tito zde. Každý je připraven položit za Abd-ru-shina svůj život."

 Juri-cheo se rozloučila s Mojžíšem. Její oči na něm dlouho spočívaly, pevně a s nadějí.

 Mojžíš ji uchopil za ruku.

 "Ještě jednou ti děkuji, Juri-cheo. Víme, že je to teď rozloučení - poslední na tomto světě. Po tomto rozchodu se už neshledáme!"

 Juri-cheo stála nepohnutě. Jakási mocná síla ji držela zpříma. "To všechno vím, Mojžíši, a přece nebudeme nikdy odloučeni. Já ti jenom teď už nemohu pomáhat, máš vyšší pomoc. Měj to vždy na paměti!"

 Přistoupila ještě o krok k němu, rukama objala jeho rámě.

 "Mojžíši, přeji ti vítězství nad Egyptem. Přeji ti, aby se ti podařilo osvobodit izraelský lid. Tvůj odpůrce je mocný - avšak tvůj Bůh je mocnější!"

 Její hlas, který byl tak tlumený, že se jeho zvuk podobal dechu, byl pln naléhavosti, měl v sobě něco zapřísahajícího, co Mojžíšem proniklo. Po těchto slovech mu bylo, jako by si ještě jednou uvědomil velikost své věci. -

 

 

   Jehova posílá pomocníka

 

 Tato přání Juri-cheo v něm žila. Ještě když se blížil k Egyptu, zaznívala v jeho uších. -

 Jeho žena se držela věrně po jeho boku, plna víry a důvěry.

 Jako zářící obraz nesl Mojžíš v sobě zjev Abd-ru-shinův. Jen radostné doufání bylo v posledním úsměvu knížete. Nepřemožitelná moc, jež se skrývala v tomto úsměvu, byla pro Mojžíše tím nejkrásnějším průvodcem. S důvěrou táhl do boje. -

 Abd-ru-shin se tázal Juri-cheo: "Chceš zůstat zde?" -

 Pohlédla na něho. Přání, aby mohla říci "ano", bylo veliké. Přesto zavrtěla hlavou. "Asi se musím vrátit - snad mu budu moci být přece nějak užitečná."

 Abd-ru-shin ji tedy nechal odejít. Smutně za ní hleděl, když jela, doprovázena jeho jezdci, do Egypta.- Smutek se rozhostil v jeho duši a způsobil, že nakrátko zapomněl na své okolí.

 Nad ním se opět vznášelo, jako tak často, veliké "proč? " Přepadla ho touha po něčem, co je vysoko nad zemí. Nezpozoroval, že k němu přistoupila Nahome a mlčky, tázavýma dětskýma očima k němu vzhlédla. Teprve když její štíhlá ruka tiše pohladila jeho rámě, vrátilo se mu pozemské vědomí. Jeho oči hleděly na ni dobrotivě.

 "Jsi tak daleko, Pane!"

 "Ano, Nahome, byl jsem daleko, předaleko."

 "Pane, mohl bys jednou odejít a nevrátit se?"

 "Jednou půjdu, Nahome - tak jako ty. Všichni lidé jednou opustí tento svět. Bude záležet na nich samotných, zda sem budou muset zpět. Já ale nemusím znovu na zem, a přece je mi, jako bych měl přijít ještě jednou."

 V Abd-ru-shinově tváři se zračil zamyšlený výraz, který někdy míval. Nahome to viděla.

 "Abd-ru-shine, půjdu s tebou, až opustíš zemi, a přijdu, až tu zase budeš. Chci zůstat u tebe."

 Abd-ru-shin tiše pohladil tmavou hlavičku. "Bude-li to Bůh chtít, stane se tak, dítě."

 Nahome byla spokojena. Zapomněla na vážný tón a štěbetala lehce a vesele. Abd-ru-shin se tomu usmíval. -

 Byla to vždy Nahome, kdo ho osvobozoval od myšlenek, stoupajících daleko vzhůru. Její dětskost byla tak čistá a zbavovala knížete veškeré pozemské tíže, která se často jako můra chtěla na něho položit.

 Nyní žila v Abd-ru-shinovi starost o Mojžíše. Nahome věděla, že Mojžíš stojí před obrovským činem. Vážné rozhovory, které Abd-ru-shin vedl s Mojžíšem, přijímala do sebe tak silně, že vytušila velikost nebezpečí. "Abd-ru-shine! Mojžíš zvítězí nad faraónem, protože ty to přece chceš!"

 Kníže se musel usmát veliké důvěře, jež mluvila ze slov Nahome. "Přirozeně, že zvítězí - Nahome. Bůh to tak chce. Vždy nakonec zvítězí dobro." "A přesto máš starost?"

 "Ano, o Mojžíše, že by ho síla mohla opustit."

 "Ale on ji má přece skrze tebe, ty mu ji dáváš."

 "Já mu ji mohu dát, ale on ji musí využít. Když to neučiní, nemůže už tato silná pomoc k němu přicházet. Nevyužít je totéž jako odmítnout."

 Nahome mlčela. Zdálo se, že její hlavička se snaží horlivě pochopit, co Abd-ru-shin řekl. Konečně se její obličej rozzářil radostí.

 "Mojžíš tě nezklame," zvolala, šťastná, že našla východisko. Tím dosáhla toho, že Abd-ru-shin byl zase lehký a volný.

 Přesto poslal brzy zvědy do Egypta, aby dostal zprávy, jaká je situace. Netrpělivě čekal, až se vrátí.

 Mezi Izraelity se mezitím šířila zpráva, že Jehova posílá pomocníka. Konaly se tajné schůzky, kde se jen šeptalo. Strach z faraónových špehů vedl lidi k největší opatrnosti.

 Kdo mluvíval na těchto shromážděních? Čí řeči izraelský lid pozorně naslouchal? Kdo vykonával onu tajnou moc, jež se šířila nad celým národem?

 Mojžíš! Prostřednictvím svého staršího bratra Árona slíbil svému národu konečné vysvobození.

 V dětech Izraele se začala rodit víra zoufalců. Přesto, že navenek klesli hluboko, nezapomínali na Jehovu. Stále ještě pro ně žil. Tento národ byl tak houževnatý, že snášel i nejnelidštější útrapy a dokonce ještě mohl doufat!

 Mojžíše dosud nikdo neviděl. Všichni očekávali toužebně, až se objeví zachránce. Áron, odedávna nejvlivnější mezi nimi, ručil za pravdivost toho, co sliboval. Jeho jazyk nebyl nikdy tak obratný a jeho hlas nikdy tak důrazný jako nyní.

 Zbídačení nevolníci viseli na jeho ústech, z nichž proudila útěšná, povzbuzující slova.

 V národě izraelském to začínalo kvasit. Ramses se o tom dověděl.

 "Kdo z vás se bojí těchto psů?" osopil se na zvědy, kteří mu přinesli zprávu. Krčení ramen mu bylo odpovědí.

 "Čeho se bojíte?" Jeden z mužů si dodal odvahy a předstoupil.

 "Obáváme se povstání. Vznešený faraóne, my nebudeme moci nikdy úplně rozdrtit tento národ. Překoná i to nejhorší, neboť doufá v pomoc. My vidíme a slyšíme, jak se začíná bouřit."

 "Chopte se ho!" faraón zuřil vztekem. "Do hladové věže! Ať mají supové hubenou večeři!"

 Nešťastník byl odvlečen.

 "Věří ještě někdo z vás v sílu Izraele?"

 Nikdo neodpověděl.

 "Jděte a buďte tvrdší než dosud. Odváží-li se tento lid reptat, bude to důkaz vaší slabosti. Budete si pak moci vybrat mezi rozčtvrcením a hladovou věží."

 Muži se plaše odplížili ze sálu.

 Ramses zůstal sám. Jeho tvář byla zasmušilá. On věděl, že hrozí nebezpečí. Najednou vstal. Přešel dlouhými kroky sál a vyhledal Juri-cheo.

 Když se objevil v jejích komnatách, aniž se dal předtím ohlásit, Juri-cheo se zachvěla. Posadil se vedle ní.

 "Co si přeješ, bratře?"

 "Vysvětlení."

 "Mluv, poslouchám!"

 Ramses na ni vrhl z přivřených víček podivný pohled.

 "Kde je Mojžíš?"

 "Nevím!"

 Jeho pohled nabyl lstivého výrazu.

 "Pak budeš mít jistě radost z mé zprávy. Mojžíš je zde, v Egyptě!" Tvář Juri-cheo strnula. Nezachvěl se na ní ani sval, když tiše odpověděla:

 "Pak snad přijde i ke mně. Těším se, že ho budu mít po letech zase ve své blízkosti."

 Faraón potlačil vztek.

 "Brzy ho budeš mít nablízku. Moji zvědové ho hledají, aby mně ho vydali. Dám ho zabít. On je štváčem toho národa. On pobuřuje davy proti mně. Jeho skrýše je objevena. Ještě této noci ho dám zajmout." Tvář Juri-cheo zůstala tak klidná jako před tím.

 "Jestliže se prohřešil proti tobě, pak ovšem zaslouží trest. Je mi to líto, ale nevěřím, že by Mojžíš jednal nesprávně."

 "Ty si myslíš, že někdo jiný ....?"

 Tato prudká otázka přesvědčila Juri-cheo, že Ramses nic neví. Stálo ji velkou námahu, aby se neusmála.

 "Čeho se bojíš, Ramsesi?"

 Nenapadlo ho, že mu Juri-cheo položila tutéž otázku, kterou on dal zvědům.

 "Obávám se povstání Izraele."

 Dal také tutéž odpověď, jaká byla dána jemu.

 Tu se Juri-cheo podivně usmála. Její ruce si hrály s náramkem, který sňala s ruky.

 "Což nemáš moc?"

 "Nemohu zlomit tento národ."

 "A bylo by to tvé přání?"

 "A jak ho jinak ovládnout?"

 Juri-cheo na něho pohlédla. Její zrak byl jasný, že dokonce i v Ramsesovi se probudilo cosi jako důvěra.

 "Měl bys více od tohoto národa, kdybys tak těsně nepřitahoval otěže. Bereš mu všechnu sílu, kterou potřebuje na práci pro tebe. Jenom ten poslední zbytek, který si nechávají děti Izraele pro sebe, nemůžeš z nich dostat. Ten je zde, ale bude použit proti tobě."

 Ramses se podíval na Juri-cheo. V jeho tváři byl tak zmučený výraz, že ho litovala.

 "Myslíš na svou přísahu, Ramsesi?"

 "Ano, myslím na to a ty víš, že ji musím dodržet. Přísaha, kterou složí syn otci na jeho smrtelném loži, poutá po všechnu věčnost. Pro faraóna je možná pomsta i z "onoho světa". Strašlivá je kletba mrtvého faraóna, kterou posílá, když jeho posvátný klid v hrobce je rušen. Za ní stojí smrt, ale já chci žít! Vládnout!"

 Juri-cheo bojovala proti starým tradicím, avšak prastará víra, vyplývající z kultury Egypta, byla silnější než ona.

 "Ramsesi, kdybys teď mluvil s Mojžíšem a neusiloval o jeho život? Kdyby opravdu Mojžíš byl buřičem, nemyslíš, že bys mohl spíše izraelský lid zase spoutat tím, že bys zanechal nepřátelství s Mojžíšem?"

 Ramses dlouho přemýšlel.

 "Nechci klást Mojžíšovi žádné léčky. Budu s ním mluvit, jestliže ke mně přijde."

 Povstal a opustil Juri-cheo tak náhle, jako přišel.

 Když byl venku, oddechla si zhluboka a šťastně se usmála. Vroucně sepjala ruce a modlila se.

 Její obava, že Ramses usiluje o Mojžíšův život, byla tedy odůvodněná, a teď odpadla.

 "Přece jsem ti mohla prokázat ještě službu, můj synu, " pravila tiše. Říkávala tak Mojžíšovi vždy, když na něho myslela nebo byla sama. --

 Mojžíš se stále ještě držel v pozadí. Národ izraelský slyšel o svém zachránci, ale neviděl ho.

 Áron říkal jeho slova, Áron zvěstoval jeho příchod a Izrael čekal.

 Tu se náhle zmírnila násilná opatření faraónova. Tak jako lehký vítr oživí ohnutá, ochablá stébla pšeničného pole a narovná je, tak se pozvedla schýlená záda dětí Izraele, když se jich dotkl dech svobody.

 "Mojžíš, Mojžíš!" volali a děkovali Bohu, neboť považovali toto zmírnění za dílo vyslaného pomocníka.

 Avšak Mojžíš zůstal i nadále národu skryt. Netrpělivé čekání izraelského národa na objevení se zachránce jen zesilovalo Mojžíšovu moc, kterou skrze Áronova slova vykonával na lid.

 Áron mu podával zprávu o tom, jak započaté dílo pokračovalo. Mojžíš byl pln činorodé síly. Toužil po hodině, kdy bude smět vystoupit. Napjatě naslouchal Áronovým slovům.

 "A nemyslíš, že bych měl nyní převzít vedení, Árone?"

 Tato otázka zněla nutkavě.

 Áron rozvážně zavrtěl hlavou.

 "Ještě je příliš brzy. Má slova musí zapustit kořeny hlouběji než dosud, aby jich nikdo nemohl vyrvat ze srdce lidu."

 Mojžíš náhle rozhodně vyskočil. Jakási myšlenka ho polekala a současně mu dala mocnou obranu.

 "Árone! Půjdu k faraónovi a poprosím ho, aby dovolil izraelskému lidu vystěhovat se."

 Mojžíš se pozorně zahleděl do tváře svého bratra při těchto slovech. V Áronově tváři se nepohnul ani sval, jen jeho obočí se trochu povytáhlo, zatím co jeho víčka, ukrývající výraz očí, se přivřela.

 "Co říkáš?" ptal se Mojžíš.

 Áron pokrčil rameny.

 "Ano, měl jsem pravdu se svým tušením. Ty nechceš to, co chci já. Ty máš plány, vlastní plány a snažíš se mne vyřadit."

 Zdálo se, že Áron nerozumí těmto slovům, neboť jeho úsměv byl bezelstný, když odpovídal:

 "Což neříkám tvá slova? - Jsem tvůj služebník nebo pomocník?"

 Mojžíš se bránil.

 "Ty dovedeš užívat slov, Árone, slov, která ti pomohou v každém postavení. Ale ve tvých slovech není žádného jádra. Ty nevíš, co je Pravda. - Jen jednou jsi byl pravdivý a upřímný. Pamatuješ se na to ještě, Árone? Tehdy, když jsi mne vykázal ze svého domu. Slova byla nízká a nespravedlivá, ale vycházela z tvého nitra. Bylo v nich zoufalství nad vaším těžkým ujařmením a já jsem cítil, že jsou namířena proti Egyptu, a ne proti mně, neboť já vás mám rád. Přišel jsem, abych vám pomohl, a přece stojím ve vašem středu jako cizinec. - Kdyby mi Izrael rozuměl, pak bych tě nepotřeboval. Ty jsi jediný, kdo ví, co chci a kdo je mým hlasem k lidu. Ale varuji tě, Árone! Bůh, který mi propůjčuje sílu k vítězství, chce jen opravdové služebníky! -

Půjdu dnes k faraónovi, poněvadž tomu Bůh chce. Vstoupím na půdu, která byla mým domovem a budu mluvit k lidem, kteří rozumějí mým slovům, poněvadž vycházejí z jejich řeči. - Tam bys ty zase tápal jako slepec. Ode dneška budeš mým pomocníkem. Od této chvíle rozdělím pole působnosti. Avšak nikdy nezapomeň, že jsme služebníci našeho Boha!"

 S údivem pohlížel Áron na Mojžíše. Stále více mizela jeho vlastní pýcha. Mojžíšova slova nemilosrdně trhala kus po kuse z falešné pokory a vychytralosti utkaný plášť, do něhož se Áron halil, a obnažovala jeho duši. Utlačovaný člověk, který se již od dětství učil jenom se hrbit a křivit, který v sobě skrýval jen bezmocný, vybičovaný vztek nad svým údělem, uvolnil svého ducha. - Bylo to poprvé, co slovo lásky žádalo u zavřené brány k Áronově duši, aby bylo vpuštěno. Tentokrát scházela výmluvným ústům řeč.

 Nastalo dlouhé ticho. Bratři stáli proti sobě a hleděli si do očí. --

 

 

   Budeme bojovat, Mojžíši. Tvůj vládce proti mně!

 

 Pátravě spočinul faraónův zrak na Mojžíšovi, který před ním stanul hrdě a jako vládce. Několik kroků od nich stál Áron s hlavou nachýlenou na stranu.

 "Přeješ si se mnou hovořit, Mojžíši, a je ti to povoleno. Mluv, co si přeješ!"

 "Chci od tebe mnoho, vznešený faraóne - požaduji právo! Ne pro sebe, ale pro svůj národ!"

 "Tvůj národ? Od kdy jsi ty králem Izraele? Myslel jsem, že vládcem Izraele jsem já."

 Mojžíš se kousl do rtů. Pozdě zpozoroval, že udělal chybu. Jediným slovem poranil faraónovu ješitnost. Jeho pohled zaletěl k Áronovi, který tu stál v pokrytecké pokoře. Měl by volit tuto cestu k dosažení cíle? Jeho víra ve vítězství byla ohromná. Jeho chování nabylo ještě více na hrdosti. "Vládcem Izraele jest Jehova, ne ty! Jeho jménem stojím před tebou a žádám svobodu pro svůj národ."

 "Kdo jest Jehova?"

 "Náš Bůh - Věčný!"

 Ramses se pohrdlivě usmál.

 "Věčný? Odkud víte, že je věčný? Žijete přece tak krátce. Jak chcete změřit jeho věčné bytí?"

 "Chraň se, Ramsesi! Jeho moc je veliká a nezměřitelná."

 "Uvědom si, Mojžíši, že vyhrožuješ faraónovi, že tvá hrozba platí králi Egypta, který je pánem nad životem svých poddaných a který může jediným pokynutím ruky zničit i tvůj ubohý život!"

 Áron se zachvěl. Měl strach. Za jednou ze záclon stála Juri-cheo. Naslouchala a nervózně se usmívala. Jen Mojžíš se nezdál být dotčen zastřenou vyhrůžkou. Opakoval svůj požadavek: "Dovol izraelskému lidu, aby se vystěhoval!"

 V sále nastalo mrtvé ticho. Po dlouhé době zazněla strašlivá slova králova jako z hlubin pekla:

 "Budeme bojovat, Mojžíši. Tvůj vládce proti mně!"

 "To je tvůj konec, Ramsesi! Vezmi zpět tato slova!"

 "Nepropustím ten národ dobrovolně! Bojuj, chceš-li ho mít!" Ramses se výsměšně zasmál.

 Když zmlkl, nastalo opět ochromující ticho. - Mojžíš naklonil lehce hlavu kupředu jako k útoku. Jeho pohled hledal zrak faraónův. Ramses seděl bez pohnutí s téměř zavřenýma očima.

 "Tak slyš, co ti pravím, Ramsesi. - Rozlehlá je tvá země a bohatý je tvůj národ. Úrodné je údolí Nilu, takže nikdo z vás by nepotřeboval strádat, a přece zotročuješ ubohý národ, necháváš jej zmírat, jen abys ukojil svou žádost po pokladech. Naráz tomu však může být jinak! Na jediný pokyn této ruky, skrze kterou proudí síla mého Boha v zesílené míře, mohu zakalit vaše vody tak, že budou zapáchat a člověk ani zvíře se jich nebude moci napít. Mor a smrt navštíví Egypt a budou mít žně tak dlouho, až povolíš. Až necháš odejít můj národ!"

 "Tvoje řeč je odvážná a mohla by polekat mnohého bláhovce. Běž a nech těch velkých, hloupých snů. Nebudu tě trestat, že jsi se odvážil takto mluvit se svým králem. Přijď opět k mému dvoru. Nepovede se ti špatně, budeš-li litovat, že jsi od nás kdysi utekl. Pošli domů svého bratra, toho ubohého, zaslepeného blázna, který nikdy nebude moci pochopit tvé plány, a nech být ten národ. Nebude ti děkovat, jestliže svými rouhavými řečmi ztížíš jeho otročení!"

 Slova plná výsměchu nevyvolala v Mojžíšovi žádné rozhořčení. Jeho hlas byl klidný, když odpovídal:

 "Já i můj lid budeme čekat, až zavoláš. Izrael čekal dlouho a může ještě čekat až k tvému konci."

 Obrátil se a opustil sál následován Áronem. --

 V téže době kal a bahno začaly zaplavovat řečiště Nilu i ostatních řek. Na hladině plavaly mrtvé ryby a z vod vystupovaly výpary, které ve vzduchu šířily hnusný zápach. V obrovských počtech se táhly žáby z blízkosti vod do nitra země. Na polích jich bylo jako naseto a rozsáhlé lány země byly pokryté jejich mrtvolami. Všude se šířil zápach hnijícího a rozkládajícího se masa.

 Lidé byli zachváceni hrůzou a dávali se na útěk v divokém strachu. Zoufale kopali nové studny, aby nezahynuli žízní. Avšak z každé nově objevené vody vystupovaly tytéž shnilé, sírově žluté výpary. Brzy pronikaly ze země již po několikerém zarytí rýčem. Pozvolna všemu hrozilo zpustošení. Smrt brala ženy mužům a muže ženám, přinášela bědování a nářek. Domy, které bývaly plné obyvatel, byly v několika dnech liduprázdné. Tu dal faraón zavolat Mojžíše.

 "Zadrž, nebo zničíš mou zem!"

 "Kdy dáš svobodu mému lidu?"

 "Jděte! Opusťte mou zem, ale teprve tehdy, až učiníš konec pohromám." "Budiž!"

 Tu zmizely výpary, nad Egyptem zavanul svěží vítr a vyčistil zamořený vzduch. Studny se naplnily čistou vodou. Jenom řeky byly ještě kalné, čistily se pomaleji.

 Opět stanul Mojžíš před králem.

 "Kdy smíme odejít?"

 Ramses uviděl obraz svého mrtvého otce, když mu přísahal, že zotročí lid izraelský. Ten slib byl silnější než on a držel ho železnými drápy.

 "Mojžíši, chtěl bych dát svobodu tvému národu, ale nemohu. Nesmím zmírnit ani jeho bídu, byla by to moje smrt. Dám ti poklady a učiním tě bohatým, ale izraelský lid si musím ponechat."

 "Musím tě tedy znovu opustit, pokud nepřijdeš k rozumu!"

 A Mojžíš opustil krále.

 Nil vystoupil z břehů a zaplavil zemi, až z ní byla bažina. Mraky kobylek a komárů, nositelů nakažlivých nemocí, přitáhly ze severu a snesly se na nivy Egypta. Opět propuklo veliké umírání a nikdo neznal jeho příčinu. Nikdo netušil, že faraón nechce dát svobodu lidu izraelskému a že tím přivolává strašlivé utrpení na celou zemi.

 Bědování zaznívalo z domů, na ulicích a všude bylo slyšet nářek zmučeného lidu, který pronikal až ke zdem ohraničujícím židovské čtvrti. Za nimi byl poprvé po dlouhých letech klid a mír.

 Zdálo se, že jakýsi kruh obklopuje tuto část země, kruh tak vysoký, že žádná bolest jej nemůže překročit. Děti Izraele byly shromážděné a připravené vzít si svůj majetek a následovat svého vůdce do země, kterou jim zaslíbil. -

 V době, kdy pohromy ničily Egypt, byli Abd-ru-shin a Mojžíš ve spojení. Poslové jezdili sem i tam a přinášeli Mojžíšovi zprávy od knížete, které ho vždy znovu povzbudily. Bez této pomoci a lásky Abd-ru-shinovy byl by Mojžíš již dávno zachvácen hrůzou před bědami, které zasáhly Egypt. V jeho nitru byl přece ještě názor, že nevinní musí trpět za faraónovu zaslepenost. Zdržoval se nyní v židovské čtvrti jen proto, aby se ho utrpení tolik nedotýkalo. Zato Áron chodíval ulicemi Egypta a bez jakéhokoli zachvění se díval na strašlivé utrpení tohoto národa. Vlastním těžkým utrpením tak otupěl, že se ho nedotýkalo. --

 Mezi Egypťany žil bohatý a nezávislý kníže, který, zdálo se, nepatřil do žádné země. Nikdo neznal původ jeho bohatství a nikdo nevěděl, co se děje za vysokými zdmi jeho domu. Lidé obcházeli tento dům širokým obloukem. Pověrčivě se báli tohoto kouzelníka. Nikdy nebylo vidět vstupovat nějakého cizího člověka do jeho domu. Jako by se uzavřel před celým světem a žil bez přátel.

 Tento podivný člověk zřídka opouštěl svůj dům. Jeho tělo se ploužilo ulicemi hluboce skloněné. Jeho dlouhá bílá brada ukazovala na to, že je stár. Namáhavě tápal, až došel k malé brance, vedoucí k faraónovu paláci. Malá brána se pokaždé ihned otevřela, aby stařec mohl vstoupit. Kolem hluboce skloněných sluhů se belhal rozlehlým palácem, ve kterém se zdál být obeznámený, jako by to byl jeho vlastní dům. Konečně zmizel v malém kabinetě, kde ho očekával faraón.

 Po mnohahodinovém rozhovoru zmlkl podivuhodně vysoký hlas starcův, pronikající z uzavřené místnosti, a krátce na to se belhal stařec nazpět cestou, kterou přišel. Pak to trvalo dlouho, než se nechal zase vidět. Jeho počínání zesilovalo ještě více víru, že je to mocný kouzelník. -

 Ve skutečnosti byl tento "stařec" mladý muž, který ihned po návratu domů odkládal svou bílou bradu a narovnával zase své tělo do přímé postavy. Ručníkem si umyl vrásky s tváře a svěřil se pak rukám svého sluhy, který rychle odstranil poslední zbytky stáří.

 Potom přes sebe přehodil tmavý plášť a znovu opustil dům. Podzemní chodby, na kterých se stále pracovalo, vedly do židovských čtvrtí až k domu, kde žil Mojžíš. Tam muž vystoupil po úzkých schodech nahoru a vešel do obytné místnosti domu. Také tam byl očekáván. Mojžíš ihned vyskočil s radostným výkřikem.

 "Eb-ra-nite," pravil a vydechl. Cizinec spustil tmavý plášť na zem. Pod ním měl roucho přátel Abd-ru-shinových.

 "Máš zprávy od Abd-ru-shina?" tázal se Mojžíše. Ten mu podal několik svitků pergamenu.

 Eb-ra-nit je rychle přelétl zrakem.

 "Všechno je tak, jak bylo předvídáno, takže můžeme být bez starosti. Ještě dnes vyšlu posla k našemu pánu, který mu podá o všem zprávu."

 "Byl jsi u faraóna?"

 "Právě od něho přicházím. Má hrozný plán! Všechny pokusy, abych ho od toho odvrátil, byly marné. Přišel jsem jen pro tvoje zprávy a pak ihned odjede posel, který ponese výstrahu Abd-ru-shinovi."

 "Výstrahu?"

 "Faraón ho chce nechat zavraždit! Také on posílá dnes své pomocníky k Abd-ru-shinovi! Nezná sice tajemství, které ho obklopuje, ale tuší pravdu. Má mu být uloupen jeho náramek, aby tak byl odzbrojen. Ramses chce své hrozné ztráty tímto způsobem zase vyrovnat a podrobit si Araby, aby měl náhradu."

 Mojžíš se zachvěl.

 "A za tuto cenu má být osvobozen Izrael?"

 Eb-ra-nit pokrčil rameny.

 "V našich rukou je vítězství. Neboj se, Mojžíši, my jsme mocnější."

 "Což neuposlechl faraón dosud každého tvého slova? Nebyl jsi jeho rádcem? Proč se nedá nyní přesvědčit? Má snad podezření?"

 Kdybych byl mluvil příliš pro Abd-ru-shina, pak by se byl mohl stát nedůvěřivý. Takto však je pln důvěry a prozrazuje mi své plány, které teď mohu změnit tím, že je překazím."

 Mojžíš se zadíval zamyšleně na Eb-ra-nita.

 "Máš zodpovědné místo, Eb-ra-nite! Ve tvých rukou se sbíhají vyzvědačské nitky ze všech nepřátelských zemí. V každé zemi jsi poradcem knížat a vedeš je podle své vůle. Vždycky jsi tam, kde je tě třeba. Vždycky víš, kde se chystá zrada. Jak to děláš, abys všechno věděl?"

 Eb-ra-nit se usmál Mojžíšovým slovům.

 "A jak ty dovedeš dělat zázraky v Egyptě? Tak bych se mohl stejně oprávněně zeptat tebe, Mojžíši. Od té doby, co znám toho, který je nyní mým přítelem a pánem, od té doby mám sílu být všude a odvracet od něho všechno zlé. Když jsem poprvé slyšel o něm a o jeho nepřemožitelné moci, chtěl jsem s ním bojovat a postavit se mu do cesty. Se svými válečníky jsem vytáhl proti němu. Tehdy jsem narazil na něho a jeho Araby. A když mě s úsměvem pozdravil,.... zcela si mě podmanil." Tvář Eb-ra-nitova změkla během této krátké rozmluvy. Nyní však jeho rysy opět ztvrdly. Vyzařovala z něho železná energie, když rychle vyskočil do svého sedadla.

 "Žij blaze, Mojžíši, spěchám, abych vyslal posla k Abd-ru-shinovi."

 Eb-ra-nit rychle zmizel.

 Objevili se vyslanci faraónovi a zvali Mojžíše do paláce. Klidně s nimi kráčel ulicemi. Uzavřel své srdce před hrůzným pohledem, který se mu naskytoval. Všude podél cesty se krčily děti, zpustlé, s horečnatýma očima. Ve čtvrti boháčů vládlo mrtvé ticho. Jindy stávali služebníci s drahocennými nosítky před branami nebo klusem běhali se svým břemenem do zahrad u Nilu. Teď bylo všude ticho. Všechny brány byly úzkostlivě uzavřené. Všude se báli, aby také do paláců nepronikla nákaza.

 Jedině lékaři by byli mohli mít z toho všeho užitek. I oni se ale uzavírali ze strachu před strašlivou nákazou, jejíž původ neznali a proti níž neznali žádný prostředek.

 Mojžíš našel faraóna změněného. Jeho oči neklidně těkaly. Zachvátila ho hrůza před mocí jeho protivníka.

 "Mojžíši, zachraň můj národ od jistého zániku."

 "Stane se, faraóne, jakmile splníš mé podmínky! Bůh dá klesnout své ruce, kterou ve hněvu pozvedl proti tobě a tvé zemi, jestliže se podřídíš."

 "Učiň tomu přítrž a pak vyhovím tvému přání."

 Pronikavě pohlédl Mojžíš na krále.

 "Dodržíš své slovo?"

 Ramses neměl tolik síly, aby se rozhněval nad touto otázkou, vyjadřující zřejmou pochybnost o jeho slově.

 "Ano, ano," pravil prudce.

 "Pak udělám, co požaduješ."

 A Mojžíš prosil Boha, aby ustalo toto soužení. Když nemoci ustoupily a lidé počali volněji dýchat, dal Mojžíš rozkaz k odchodu. Děti Izraele jásaly. Naložily svůj skromný majetek na nízké káry a táhly za vpředu kráčejícím Mojžíšem k bráně.

 Ozbrojení válečníci zastavili vystěhovalce a zatlačili je zpět do města.

 Mojžíš se strašně rozhněval. Rozhořčen věrolomností faraónovou pospíchal do paláce, aniž by dříve v modlitbě prosil Boha o správné rozhodnutí.

 Brzy stanul před faraónem.

 "Tak drží král své slovo?" volal hlasitě.

 Tu ho přepadli otroci, kteří čekali na zavolání. Svázali ho a položili k nohám faraóna, pak bez hlesu zmizeli a Ramses osaměl se svým nepřítelem.

 "No?" posmíval se.

 Mojžíš těžce oddychoval. Bránil se vší mocí, ale přesila byla příliš veliká.

 Ramses čekal na prosbu o milost, čekal však marně. Ani hlásek nepřešel přes rty jeho zajatce.

 Tu do něho vztekle kopl.

 "Budu ještě uvažovat, co s tebou udělám," pravil. Pak zavolal několik otroků, kteří zajatce zvedli a vsadili do temného žaláře. --

 Dlouho čekal Áron, než se rozhodl, že sestoupí do temných chodeb, které vedly k domu Eb-ra-nitovu.

 Kníže byl překvapen, když viděl Árona tak vzrušeného. Ihned tušil neštěstí.

 "Mluv, co je s Mojžíšem?"

 Áron se posadil a těžce oddychoval. Rychlou chůzí v úzké chodbě, která neměla dostatek čerstvého vzduchu, byl úplně vyčerpaný.

 "Mluv!" naléhal Eb-ra-nit.

 "Mojžíš je již od včerejška pryč. Odešel k faraónovi, který nám v posledním okamžiku zabránil v odchodu, a již se nevrátil."

 Eb-ra-nit vyskočil a prudce přecházel sem a tam.

 "Teď běž," řekl konečně, "a především zamlč tuto skutečnost před lidem, aby neztratil odvahu. Osvobodím Mojžíše, je-li zajat."

 Áron chtěl děkovat, ale kníže již opustil komnatu. Jen jeden Arab stál ještě blízko dveří a čekal, až Áron odejde.

 Zakrátko na to opustil Eb-ra-nit jako stařec svůj dům a belhal se k paláci faraónovu.

 Otroci se uctivě skláněli, když otevíral malou branku. Někteří běželi napřed, aby faraónovi oznámili jeho návštěvu.

 Ramses měl dobrou náladu a tato návštěva mu přišla vhod. Zvolna se belhal stařec do komnaty.

 "Dozvěděl jsem se o tvém dobrém lovu, veliký Ramsesi, " pravil stařec fistulkovým hlasem.

 Ramses se polichoceně zasmál. "Odkud to víš?"

 "Ty víš, že mi nic nezůstane skryto, můj králi!"

 Stařec se zachechtal. Ramses přikývl, jako by i on byl o tom přesvědčen. "Co s ním mám udělat? Poraď mi!"

 Nech ho sem přivést. Nejdříve musíme vyslechnout, kdo mu dal moc, aby tak mohl jednat. Musíme vyzkoumat jeho tajemství. Určitě souvisí s Abd-ru-shinem, jehož přítelem Mojžíš jest."

 Ramses považoval tento starcův nápad za dobrý. Poručil, aby přivedli spoutaného Mojžíše.

 Stařec si nesedl, dokonce ani tehdy, když ho faraón k tomu výslovně vyzval.

 Tu přivedli Mojžíše. Hlavu měl schýlenou, když stanul před Ramsesem. Jeho pohled padl na starce, jehož také neznal. Ustoupil o krok, když k němu stařec přistoupil a upřel na něho svůj pohled.

 "Jistě jeden z jeho odporných čarodějů," proletělo mu hlavou. Stařec lehce zakašlal, než ho oslovil. Ramses seděl v očekávání zajímavé hry a čekal na jeho slova. Mojžíš se bystře podíval na starce. Nepoznal ho.

 "Teď jsi v moci silnějšího, než je tvůj vychválený vládce. Teď máš čas, abys uvážil všechno, co přijde, neboť tentokrát se můžeš zachránit jen tehdy, jestliže splníš naše přání. Neodpovíš-li na mé otázky, pak si přispíší tvoje smrt, dříve než budeš moci vyslat své strašné kletby na tuto zemi. Po tvé smrti nebudou již mít nad námi žádnou moc!"

 "Mýlíš se! Po mé smrti budou zuřit ještě hůře než dosud, nikdo je nebude moci zastavit, poněvadž já, který je vyvolal v život, už nebudu."

 "Chceš nás postrašit?"

 Mojžíš pohrdlivě zkřivil ústa.

 "Taková havěť, jako jste vy, nemusí být strašena, poněvadž žije v neustálém strachu, že bude zašlapána."

 "Mluvíš odvážnou řečí, Mojžíši. Uvaž, že by tě mohla stát život!"

 "Vy mne nemůžete zabít i kdybyste chtěli. Mám ochranu, pokud nebude skončena moje úloha."

 "Je to táž ochrana, jakou má také tvůj přítel Abd-ru-shin?"

 "Ano, stejná."

 "Tak nám ukaž, že jsi silnější než my, a roztrhej svá pouta!" - Stařec opět zakašlal. Mluvení ho namáhalo. Přistoupil těsně k Mojžíšovi, jako by chtěl přezkoumat provazy, jsou-li dosti pevné. Měl pouta jen na rukou. Cosi ledově studeného se na vteřinu dotklo Mojžíšova zápěstí. Stařec ustoupil --- "Nedají se roztrhnout...s těmi nic nepořídíš, i kdybys měl sílu deseti mužů!"

 Mojžíš cítil, jak jeho pouta začínají povolovat. Předstíral trhnutí... pouta spadla na zem.

 V rysech faraóna se odrážela hrůza. Chtěl dát znovu rozkaz ke spoutání Mojžíše, ale tu před ním stanul Eb-ra-nit a vzrušeně koktal: "Nech ho jít, nebo zabije tebe i mne jediným pohledem. "

 V Mojžíšově tváři byla radost nad tímto neočekávaným řešením. Obratně skryl svoji ruku v záhybech pláště, neboť z ní tekla krev. Malá dýka knížete ho zranila v zápěstí.

 Obrátil se k odchodu. Jeho poslední slova byla hrozbou. Přivolával novou ránu. Nikdo se neodvážil postavit se mu do cesty. Otroci před ním prchali.

 Když odešel, Ramses jako by se probral ze strnulosti.

 "Běžte za ním a chyťte ho," křičel bez sebe.

 Eb-ra-nit ho uklidňoval. Utěšoval ho vítězstvím, kterého přece jen dosáhne. - Pak i on spěšně opustil palác. Bylo mu jasné, že teď si již není v Egyptě jistý. Neušlo mu, že na koberci, kde stál Mojžíš, byly kapky krve. Snadno bylo možno sledovat chod pomstychtivých myšlenek faraónových. Spatří-li tuto krev, bude vědět, že Mojžíš byl osvobozen jím. A pak si rychle vzpomene na všechny nevydařené útoky, ke kterým mu Eb-ra-nit radíval.

 V největším spěchu byly všechny poklady jeho domu sneseny do labyrintu pod domem. Jeho služebníci tahali břemena nízkými chodbami, které se táhly pod zemí po dlouhé hodiny a končily v poušti, daleko od všech lidských obydlí... V blízkosti byla oáza, do které přijel již předem vyslaný jezdec a hned zamířil s pasoucími se tam koňmi a velbloudy k ústí tajné chodby. Brzy na to táhla karavana do jiné říše. --

 Teprve když byl Mojžíš zase mezi svými, uvědomil si mimořádné nebezpečí, v němž byl. Dlouho hovořil s Áronem, jak by se mohli podobným nebezpečím vyhnout. "Kdybych padl ještě jednou do jeho rukou, pak mne zabije. Jeho nenávist nezná mezí."

 "Naší záchranou je urychlený soud nad Egypťany. Pros Pána, aby je trestal rychleji."

 Na to odešel Mojžíš do své komůrky a modlil se. Áron a Mojžíšova žena zůstali. Cipora měla v náručí chlapce, své první dítě. Ustrašeně tu seděla a myslela na hrůzy, které teď zase přijdou na Egypt.

 Mojžíš se modlil tak vroucně, jako dosud nikdy. Modlil se o to vroucněji, že poznal, jak veliké nebezpečí hrozí jemu i celému izraelskému národu.

 Opět slyšel hlas, který k němu mluvil:

 "Slyš, služebníku Mojžíši, bude ti pomoženo, jak žádáš. Pán navštíví zemi tvých nepřátel více než kdy jindy."

 Tu se rozhostil v srdci bojujícího muže velký klid. Náhle se mu zjevila tvář Abd-ru-shinova. Mojžíš chtěl zajásat, ale zabránila mu v tom velká bolest. Tmavé oči Abd-ru-shinovy jako by mu chtěly něco říci, něco, co by ho učinilo k smrti smutným. V Mojžíšovi procitla touha pospíšit za Abd-ru-shinem. Zda ho ještě uvidím? Mojžíš si kladl tuto otázku již častěji, ale nikdy s takovou úzkostí v srdci. Čím by byl svět, kdyby jeho nebylo? Mohl bych vést tento boj bez něho? Najednou Mojžíš věděl, že jedině pomocí Abd-ru-shinova bytí byl možný zázrak rychlých splňování. Nebyl by to dovedl vyjádřit slovy, ale chápal veliké souvislosti.

 

 

 "Můj Bože!" modlil se, "a já smím být Tvým nástrojem!"

 

Jeho duše se vědomě otevírala velikosti okamžiku. Tak pokorný nebyl Mojžíš ještě nikdy jako v okamžiku tohoto poznání. Jeho tvář byla zjasněná, když zase vstoupil mezi své.

 Přes noc se jeho modlitba splnila! Strašlivěji než dříve hnal se trest celou zemí. Tentokráte neušetřil šířící se mor nic, dokonce zvířata ve stájích onemocněla. K tomu propukla nad Egyptem nepohoda, která zničila poslední zbylé zrno na poli. Stále hrozivější bylo nebezpečí hladomoru. Lidé si začínali zoufat.

 V Egyptě nikdy nic podobného nezažili.

 Ramses žádal Mojžíše, aby k němu přišel, ale ten se zdráhal. Tu mu faraón vzkázal, že izraelský lid bude se moci vystěhovat, jakmile bída ustane.

 Mojžíš již nevěřil slovům krále, ale přesto prosil Boha o zmírnění, neboť mu bylo líto lidu. Avšak jen jediný týden oddechu mu byl dopřán. Pak se neštěstí rozpoutalo znovu, neboť faraón opětovně porušil slovo.

 Tentokrát již Mojžíš poznal, že mírností by nikdy nedošel cíle. Rána za ranou dopadala na Egypt a všechno ničila. Dávno již umlkly výkřiky bolesti. Lidé čekali v bezdechém strachu na další zlo.

 Temnoty zahalily zemi a zesílily hrůzu, kterou lidé pociťovali. Mojžíš věděl, že již brzy bude všemu konec, neboť dávno již byli lidé pro to, aby izraelský lid opustil zemi. Proklínání faraóna se stávalo hlasitějším. Lidé, kteří zbyli a byli až dosud ušetřeni hrůz, snažili se udržet nahoře. Nechtěli být staženi do víru, který polykal všechno, co mohl uchvátit.

 Poprvé promluvil Mojžíš ke svému lidu. Přivítal ho jásot, když vystoupil na vyvýšené místo, aby mluvil. Vážná byla jeho tvář, když pokynem ruky žádal o mlčení.

 Lidé zmlkli. Plni očekávání vzhlíželi vzhůru k němu. Jeho pohled přeletěl zástupy, než promluvil.

 "Nyní nadešla hodina, na kterou jste tak dlouho čekali. Připravte velikonočního beránka a slavte slavnost Passah. Na věky vám bude upomínkou na váš odchod z Egypta. Jděte každý do svého domova, zúčastněte se večeře mezi svými. Myslete při tom na svého Boha, který vás vytrhne z každého neštěstí. Tuto noc pobije Pán všechny prvorozené v Egyptě. Tím bude dosaženo konce boje. Po této noci nás vyženou. Proto buďte bdělí a připraveni na cestu, až vás zavolám!"

 Když Mojžíš skončil, lidé se tiše rozcházeli. Šli domů do svých chudých obydlí a připravovali se na slavnost Passah. Brzy bylo všude cítit vůni masa a čerstvě pečeného chleba. Na tvářích lidí bylo možno číst radost v očekávání toho, co mělo přijít. Přivodilo to radostný lesk i v nejzarmoucenějších očích.

 Jen Mojžíš byl vážnější než kdy jindy.

 Byl nyní u cíle. Vybojoval svůj boj do konce. Nyní odejdou do světa, který před nimi ležel širý a otevřený. Znal tu zemi? Ne, jen Arabové mu ji popsali. Projížděli jí na svých cestách a snad i bojovali proti jejím obyvatelům. Teď přichází on a vede tam celý národ.

 Neodvažuje se příliš? Vzal na sebe odpovědnost za celý velký národ. Léta bude trvat cesta a léta bude muset kráčet před svým národem izraelským a vést ho do neznáma. Každý chybný krok bude vyvolávat nespokojenost proti němu. Může se jim omrzet během dlouhé doby a mohou mu odepřít poslušnost...

 "Pane! Pane!" zvolal hlasitě. "Buď se mnou, dokud všechno nedokončím!"

 Když se chýlilo k večeru, odešel Mojžíš do své komůrky. Nedbal smutného pohledu své ženy, který ho žádal, aby zůstal. Seděl samoten a strnule hleděl do tmy. Padla na něho nikdy nepoznaná úzkost a brala mu dech. Ztratil vědomí a zdálo se mu, že je sám v jakési cizí říši. --

 

 Sám a opuštěný putoval Mojžíš nekonečnou rovinou. Hnalo ho to neustále kupředu, stále dál a dále do neznáma.

 Kam mne to nesou moje nohy? Jaký je to cíl přede mnou? Mocně mě přitahuje a přece bych se raději obrátil, abych nenašel hrůzu, která mě čeká.

 Dále, stále dál musel putovat. Nebylo zastavení, nebylo chvilky oddechu a nebylo žádného nazpět!

 Nastala strašná bouře. Se skučením hnala před sebou mohutné masy písku a vířila je proti osamělému poutníkovi, že se musel vzchopit a bránit vší silou, aby nebyl povalen. V dáli leželo jakési stanové město, hnalo ho to tam... Kde jen již viděl tyto stany? Nebyl to Abd-ru-shin, který mne pozval do svého stanu?... Ano, to je můj cíl, teď již vím, kam musím jít! Musím? Což to není mé přání? Proč musím k Abd-ru-shinovi?... V ležení je, zdá se, veliké ticho. Snad je noc... Když Mojžíš kráčel mezi stany, slyšel hluboké oddychování za staženými závěsy. Nezadržitelně ho to hnalo kupředu, k jednomu ze stanů, který tu stál tiše a opuštěn stranou, trochu vzdálený od ostatních.

 Dva Arabové seděli se zkříženýma nohama před vchodem a v rukou drželi zbraně pohotové k útoku. Jejich oči byly otevřené, a přece ho neviděly, když přistoupil ke stanu. Mojžíš se tomu divil, ale mlčel. Tu se sem ze strany plížil nějaký člověk. Jako had se plazil po zemi, kroutil se, aniž bylo slyšet sebemenší zvuk. Mojžíš ho napjatě pozoroval. Věděl, že nemůže učinit nic, aby tohoto člověka zadržel. Byl jen divákem nadcházejícího dění.

 Člověk se doplazil ke stanu. Slabý trhavý zvuk pronikl vzduchem. Ve stěně stanu zela trhlina. Mojžíš se vrhl dovnitř kolem stráží a viděl Abd-ru-shina odpočívat na loži. Nad spícím se skláněl cizinec a naslouchal, jak dýchá. Jeho ruka přejížděla a hmatala jako hledající dravec po Abd-ru-shinově těle... Občas zvedl vetřelec hlavu a naslouchal, ale žádný zvuk zvenčí ho nezneklidnil. Mojžíš se poddal svému vnitřnímu nutkání. Vrhl se na cizince, snažil se uchopit jeho paži, ale projel jí skrz, neměl žádnou oporu. Tu zavolal ve svém zoufalství hlasitě jméno milovaného knížete.

 Abd-ru-shin se pohnul, jako by zaslechl hlas, který ho ve smrtelných mukách volal. Otevřel oči a díval se užasle do cizího obličeje. Jeho rty se chystaly vyslovit otázku... Bleskurychle uchopil cizinec do ruky dýku, kterou držel v zubech... a vrazil ji hluboko do Abd-ru-shinovy hrudi... Až do hloubi duše však pronikl vrahovi poslední tázavý pohled knížete. Potlačil výkřik a celý se třesa strhl náramek z ruky zavražděného.

 Vrah se potácivě zvedl z kleku a odplížil se sehnut ven. Noc ho pohltila....

 Mojžíš pozoroval zoufale Abd-ru-shinovo ztuhlé tělo. Tu se z mrtvé schrány uvolnilo druhé tělo. Abd-ru-shin stál před ním hmatatelný a s úsměvem ho pozdravil.

 "Ty žiješ?"

 Kníže přisvědčil na otázku kývnutím hlavy. Jeho tvář zářila víc než kdy jindy. Tím spadla páska s Mojžíšových očí. Poznal vývojové stupně, jimiž člověk musí projít, aby se mohl opět vrátit do duchovní říše.

 Přesto ho přepadla úzkost z toho, že bude sám, když viděl, jak se Abd-ru-shinův zjev stále více rozplývá jako mlha.

 "Pane!" zvolal prosebně, "zůstaň u mne, neboť bez tebe nemohu Izrael zachránit!"

 "Mne už nepotřebuješ, Mojžíši, jiní služebníci ti budou stát po boku, jiní sluhové Boží! Jsi pánem nad vším bytostným. To se ti podřídí a provede tvé rozkazy v okamžiku, kdy je vyslovíš!"

 Neskutečná a přece křišťálově jasná snášela se tato slova k Mojžíšovi ze světlých výšin, které osvobozeného již dávno přijaly...

 Hlasitý křik a naříkání vytrhly Mojžíše z jeho naslouchání. Byl stále ještě ve stanu a díval se trochu udiveně na gestikulování Arabů, kteří nalezli mrtvé tělo svého pána. Vtom se zeširoka otevřely dveře do stanu a přes práh pomalu přešla nějaká postava - Nahome! Její mladá tvář nejevila žádné pohnutí, ani stopu bolu. Jen veliké odhodlání se v ní zračilo. Zvedla ruku a ukázala ke dveřím. Arabové se uklonili a vytratili se ven...

 Nahome klečela u mrtvého. Nechápavě spočívaly její velké dětské oči na tiché tváři knížete. Tiše položila svoji ruku na srdce zavražděného a všimla si krve, která smáčela jeho oděv.

 "Nyní jsi tak daleko, že se nemůžeš vrátit, Pane! Kde tě mám teď hledat? Když tě nyní budu následovat, počkáš na mě a podáš mi svou dobrotivou ruku - a pomůžeš mi? Jsi již u svého otce? Smím tě následovat do jeho blízkosti?"

 Nahome vyňala ze svého oděvu malou broušenou lahvičku. Když ji otevřela, linula se z ní omamná vůně. Zdálo se, že kolem ní rozkvétají vzácné květy. Napůl omámená klesla Nahome nazpět. Pak přiložila lahvičku k ústům a vyprázdnila ji... Její ruce se zvedly v pokorné prosbě. Ještě jednou se její ústa usmála s celou svou čistou dětskostí. Pak zavřela oči a její rty oněměly k věčnému mlčení...

 Mojžíš se vrátil ze svého vidění a jen obtížně se vpravoval do skutečnosti. Nepokládal za sen, co viděl. Věděl, že to je pravda. Jeho nitro bylo klidné a vyrovnané. Proto vykročil jistě a pln důvěry do jitra. Bylo ještě časně. Lidé ještě spali. Šel prázdnými ulicemi a uličkami k bráně, do města Egypťanů. Tam byl klid jiného druhu. Před domy stálo mnoho lidí, ale se známkami největší hrůzy. Zděšení mluvilo z tváří lidí, kteří celou noc probděli. Když spatřili Mojžíše, proběhl zástupem šepot. Všude před ním lidé plaše ustupovali... Jindy by to Mojžíše zabolelo, ale teď šel svou cestou, aniž se ho to dotklo. Čím dále šel, tím byl pohled bezútěšnější. Ze všech domů vynášeli mrtvé, avšak bez jakéhokoli nářku. Během strašlivé doby svého utrpení se lidé odnaučili plakat. Téměř se báli, že by tím přivolávali ještě větší neštěstí.

 Pak stál Mojžíš naposled před vládcem Egypta. Opět položil svoji otázku a čekal s naprostým klidem na odpověď, kterou již znal.

 Ramses byl úplně zdrcený, neboť i jeho syna stihla této noci ruka mstitele. Dlouho mlčel, než vůbec pochopil Mojžíšovu otázku. Pak se vzchopil. "Jděte!"

 "Dáš i svému národu rozkaz, aby nás nechal klidně odejít?"

 Tu propukla zuřivá bolest v nitru krále. Vyskočil a zakřičel: "Nechat klidně odejít? Vyženu vás ze své říše, aby byl konečně pokoj!"

 Když byl Mojžíš zase u svého národa, dal rozkaz k odchodu. Brzy bylo vidět děti Izraele, jak odcházejí se svými zavazadly. Za Mojžíšem, který kráčel vpředu, šel nekonečný zástup, sledován hrozícími Egypťany. Jen pomalu postupovali kupředu, neboť všude se k zástupu připojovali noví vystěhovalci. Vždyť v každé vesnici, v každém městě žili Izraelité, pronásledovaní a nenávidění v hodině svého vysvobození. Všechen vztek a rozhořčení zkrušených lidí platily Izraelitům. Egypt toužil po tom, zbavit se dřívějších otroků, ze kterých začal mít hrůzu. Tak táhl mohutný proud lidí až k Rudému moři... Zde stály zástupy před první překážkou, která se jim zdála nepřekonatelná. Mojžíš nařídil odpočinek a lidé se rozložili na břehu moře, aby očekávali, co bude dál.

 Nastala noc. V lidech i v přírodě se rozhostil klid a mlčení. Mnozí, pro něž trmácení začínalo být příliš namáhavé, začali reptat. Ještě bylo sice u cesty ovoce, které utěšilo hlad, ale mezi vystěhovalci byli lidé, kteří šířili temná proroctví a mluvili o nastávajících nesnesitelných útrapách.

 Mojžíš cítil tyto proudy, které se projevovaly již teď, na počátku cesty. Vzedmula se v něm hořkost. Proto tedy nasazoval svůj život, aby ho už nyní obklopili nedůvěrou? Pak ale pomyslel na mnohé, kteří mu byli vděční, a byl zase pln důvěry.

 Nazítří ráno shromáždil Mojžíš národ k pobožnosti pod širým nebem. Dal přinést Bohu první děkovné oběti. Slavnostní byla tato hodina a děkovné modlitby, které stoupaly vzhůru, vyvolaly odezvu v srdcích lidí, takže vzhlíželi s vírou a důvěrou ke svému vůdci, spoléhajíce se na jeho starostlivost. Přesto napjatě očekávali, kterou cestou je teď Mojžíš povede. Snad podél moře? -

 Z dálky se přibližoval vír obrovského mračna prachu. Mojžíš jej spatřil nejdříve a jeho neomylné cítění nařídilo, aby se okamžitě dali na cestu. Uvědomil si, že má moc nad vším bytostným. Všichni umlkli, když zvedl hůl a držel ji nad mořem... Nastala strašlivá bouře. Bičovala vlny tak, že se rozestupovaly, a vytvářela hluboké víry ve vodní hladině. Se zatajeným dechem sledovali lidé toto neuvěřitelné dění. Bouře rozdělila vodu ostrým přímým řezem, takže se rozestoupila na obě strany a rozlila se na jiném místě. Zaplavila tak protější břeh, to ale lidé neviděli.

 Jako první vstoupil Mojžíš s důvěrou do moře... A izraelský národ šel za ním. Strkali se a tlačili, protože všichni zahlédli blížícího se nepřítele. Velkou rychlostí se blížily vozy s faraónovými jezdci, kteří pronásledovali národ, aby ho opět zajali a přivedli zpět.

 Teprve nyní si děti Izraele uvědomily svou svobodu, které vlastně dosud užívaly bezmyšlenkovitě. Lidé se tlačili za svým vůdcem do moře a úpěnlivě prosili Boha, aby je nenechal padnout do rukou nepřátel. Tak táhli raději do nekonečné vodní pláně, jejíhož konce nemohly jejich zraky dohlédnout. A když poslední z nich opustil pevný břeh, dorazili Egypťané k cíli.

 Koně se však hrůzou plašili, když viděli podívanou nikdy nevídanou, kterou vytvořily živly. Marně tloukli jezdci zvířata. Vzpínala se zoufale a skákala divoce po břehu sem a tam, aniž udělala jediný krok do vody. Vtom přijel faraónův vůz. Vypadalo to, jako by se jeho ušlechtilí koně vznášeli nad zemí. Jejich kopyta se sotva dotýkala země. Také oni však stáli jako očarovaní a obraceli hlavy zpět, když došli k vodě.

 Mezitím bylo vidět průvod, jak se stále zmenšuje a mizí v dálce. Stále ještě stály vody, zadržovány neviditelnými silami, po obou stranách cesty, která vedla mořem.

 Faraón křičel zlostí, když se koně ještě vzpírali jít vpřed. Na zvířatech však leželo jakoby ochromující pouto. Nepohnula se teď už ani z místa, třásla se a snášela rány nemilosrdných lidí.

 Tak ubíhal čas, pro pronásledovatele drahocenný. Protáhl se na hodiny. Voda stála!

 Náhle povolilo napětí v tělech zvířat. Kopyta hrabala netrpělivě v písku. Znovu se jezdci a vozatajové pokusili popohnat je kupředu a tentokrát poslechla zvířata ochotně po prvním úderu. Jako by se osvobodila, vyřítila se celá výprava za izraelským národem. Voda dosud ještě nehybně stála. Nad mořem leželo mrtvé ticho... Egypťané se již smáli, již doufal faraón... tu to dlouze a pronikavě zahvízdalo nad ženoucími se pronásledovateli, až jimi hrůza ze zvuků, jaké nikdy neslyšeli, zachvěla v hloubi duše. Prudce popoháněli koně - vtom to ve vzduchu zasyčelo, kolem nich to zavylo, koně stáli jako strnulí a lidí se zmocnila nikdy nepoznaná hrůza... Se hřměním a hlukem se kolem nich zdvihla bouře, která změnila předchozí ticho ve řvoucí peklo. Po obou stranách cesty se zvedly vodní stěny vysoké jako domy, stály bez pohnutí několik vteřin, stály hrozivě nad sehnutými těly... pak se přes ně převalily a spojily své zpěněné vlny opět v jedno moře...

 Na druhém břehu klečely modlící se lidské děti a děkovaly Bohu! --

 

 

    Do kamenných desek vyryl Mojžíš slova

 

 Mojžíš vedl svůj národ neochvějně dál. Jeho vůle byla stále pevnější od doby, kdy měl podporu bytostných. Vedl tisíce lidí cestou, kterou nikdo neznal, a řídil se svým cítěním. Nechával se sám vést a byl plný naděje, že jeho počínání skončí dobře...

 Když putovali Sinajskou pouští, přistoupil k němu Áron. Mojžíš viděl ve výrazu jeho tváře, že ho čeká něco nepříjemného. Netrpělivě přerušil bratrův dlouhý úvod.

 "Proč neřekneš, že národ je nespokojený? To je přece smysl těch mnoha slov!"

 Áron mlčel, proklínal tento rychlý způsob jednání svého bratra, který, jak se zdálo, se národu pozvolna zamlouval víc než jeho řečnické umění, i když už nebylo co říkat. Svou práci v národě vlastně skončil, a přesto ještě stále rád udržoval zdání, že je nepostradatelný. Že ho Mojžíš jednoduše odmítl, zranilo silně jeho ješitnost.

 "Je to tak, jak tušíš. Národ reptá. Zdá se, že se tím nenecháš vyvést z míry, když izraelský národ hladoví."

 Mojžíše prostoupil hněv.

 "Národ hladoví? Což jsem neřekl, že potrava přijde v každé nouzi? Nedokázal jsem národu, jak je mu pomáháno? Stalo se to všechno jen proto, aby se na to příští den zapomnělo? Všechny ty zázraky, všechna znamení Pánovy milosti, to bylo nadarmo?"

 "Už několik dní nemají lidé žádnou potravu a přejí si, aby byli v Egyptě. Tam by byli zemřeli u hrnců masa, tady umírají hladem!" Mojžíš se zhnusen odvrátil. --

 Večer se v blízkosti tábora snesla na zem obrovská hejna ptáků. Vyčerpaná zvířata zůstala ležet a dala se lidmi pochytat. Izraelský lid mohl zahnat hlad a byl spokojen... Áron seděl mezi nimi a jedl hltavě jako všichni. Stranou stál Mojžíš a byl pohřížen do vážných myšlenek. Nevýslovně trpěl.

 Nikdo u něho nebyl, nikdo mu nerozuměl. Sám šel svou cestou, přestože s ním a za ním kráčely tisíce.

 "Pane," modlil se, "nasyť tento národ, aby zůstal dobrý. Ať tvůj příkaz, abych ho vyvedl z Egypta, není vykonán zbytečně. Dnes spadli s nebe ptáci a izraelský lid byl spokojen. Co bude zítra? O co budou mít zítra nouzi?"

 Během noci napadlo něco jako drobné kroupy a když děti Izraele ráno procitly, byla půda široko daleko pokryta malými zrnky. Jásali nad novým zázrakem a byli opět plni oddanosti a vděčnosti ke svému vůdci. Od té doby padala každou noc ta drobná jinovatka, určitý druh semének, která vítr přivál z velké dálky.

 A byl klid a mír v národě, dokud měl co jíst. Při sebemenším nedostatku se však zvedla nespokojenost a hrozila uvést vše ve zmatek. Toto poznání otřásalo Mojžíšem stále více. Probouzely se v něm otázky, proč musel tento národ vysvobodit z rukou nepřátel, národ, který neměl kulturu ani pochopení, který znal jen nedůvěru a očekával jen špatné. Ve svých modlitbách se ptal proč a toužebně čekal na Boží odpověď.

 Mojžíš se stále víc vzdaloval národu. Vyhledával klid jako tehdy, když pásl stáda a táhl krajem. A opět jako kdysi uslyšel hlas, který mu zjevil poselství Pána. Oblak Světla oslnil jeho oči a donutil ho, aby si je zakryl.

 "Služebníku Mojžíši," pravil hlas, "máš ve své hrudi pochybnosti a otázky, na které si neumíš sám odpovědět. Ještě nejsi ve svém úřadu takový, jakým bys být měl. Jinak bys jednal bez otázek. Kdyby byl izraelský národ dokonalý, jak si to přeješ, nevybral bych tě za jeho pastýře. Divoké, neuspořádané stádo, zpustlé v nouzi a bídě, máš zkrotit a dovést na dobrou pastvinu! To je tvůj úkol na zemi. Což je příliš těžký, že naříkáš a klesáš na mysli? Hleď, ty jsi nikdy nezakusil takové utrpení, nehladověl jsi nikdy jako oni, nedostával jsi nikdy rány místo zasloužené odměny. Jak chceš tedy soudit o stavu duše tohoto národa? Jdi k nim a buď dobrý. Ukazuj jim s neúnavnou vytrvalostí, že jim chceš věnovat lásku. Buď jim ochráncem, jakého potřebují, a uč je dobru! Pochybuješ-li o Izraeli, pochybuješ také o mně, neboť já jsem shledal, že je cenný, a miluji jej."

 Mojžíš klesl na zem hluboce dojat touto přísnou dobrotou. Neodvážil se odpovědět a čekal na další slova. A hlas mluvil dále:

 "Ve tvém nitru se musí vyjasnit, Mojžíši. Spravedlnost tě musí v budoucnu vést ve všem, co činíš. Chci ti k tomu pomoci. Dáš izraelskému národu zákony, podle kterých se bude moci řídit. Slabým se má dostat pomoci a nemoudrým se má dostat poznání mým Slovem, které jim máš přinést.

 Modli se s národem, aby se připravoval přijmout přikázání, která mu chci dát. Chci uzavřít smlouvu s Izraelem a on má být vyvoleným národem na zemi, bude-li žít podle mé vůle! Tři dny máte bdít a očisťovat se, pak uslyšíš na hoře Sinaj můj hlas. Jedině ty se mi smíš přiblížit, poněvadž stojíš Světlu blíže než ostatní lidé. Varuj národ, aby se nezdržoval v mé blízkosti a nevystupoval na horu!

 Buď po tyto tři dny národu soudcem a rádcem, aby se ti mohl vyzpovídat ze svých vin a abys je podle toho soudil. Budeš osvícen, abys rozřešil každou otázku a mezi těmi, kdo se budou tázat, zjednáš jasno. Nyní jdi a učiň, jak jsem ti řekl!" --

 Tu šel Mojžíš mezi lid a připravoval ho na to, co přijde. A národ poprvé pochopil, že k nim přistupuje s láskou. S dětskou důvěrou stáli v širokém kruhu a naslouchali jeho slovům. Zbožně a naplněni vírou nechali je na sebe působit. Mojžíš to s radostí viděl, vzedmula se v něm vděčnost a odstranila poslední strnulou překážku, která ještě mezi ním a národem byla.

 Tři dny vykonával Mojžíš soud nad lidmi, kteří k němu přicházeli, aby se očistili. On, který dříve nikdy nemohl pochopit činy izraelského lidu, soudil s vnitřním přesvědčením a bezpečným citem. Dobrotivě jako otec naslouchal neúnavně mnohým žalobám a sebeobviňování. Když se pak po jeho domluvě tváře stísněných lidí zjasnily, byla i jeho duše světlejší a zářivější. Už v nich nebylo nic, co by působilo jako překážka, jejich záchvěvy se staly čistějšími a to obšťastňovalo všechny, kteří po tom dříve nevědomě toužili.

 Třetího dne vystoupil Mojžíš na horu Sinaj. Příroda se chvěla pod silou Světla, které se vznášelo nad zemí. Hora vypadala, jako by stála v plamenech. Neviděli to všichni, jen vyvolení. Ti byli obdařeni milostí, aby to viděli a oznámili to národu.

 Když Mojžíš vystoupil na vrchol, bylo mu, jako by se od země navždy vzdálil. Naplnila ho nepopsatelná blaženost a bylo mu tak lehce, že zapomněl na pozemské těžkosti. A Pán mluvil s Mojžíšem prostřednictvím svých služebníků a dal mu zákony, které měly vést izraelský národ až do dne posledního soudu, aby Bůh na něm mohl vybudovat svou Tisíciletou říši.

 Do kamenných desek vyryl Mojžíš slova a přikázání Boží a jeho ruka byla při tom vedena Světlem.

 Bůh dal svému služebníku Mojžíšovi Deset přikázání, která v sobě skrývala spásu světa a která svou dokonalostí mohla ulehčit lidstvu jeho bytí. A k tomu mu dal sílu odvodit z nich vše, co lidé ještě nemohli pochopit. Vysvětlení ke každému slovu, v lásce a péči o člověka, který nebyl schopen pochopit jednoduchou velikost tak, jak mu byla dána...

 Dlouho zůstal Mojžíš na hoře a zapisoval Boží přikázání stejně, jako jejich výklady.

 Mezitím postavily děti Izraele stálý tábor na úpatí hory a čekaly na Mojžíšův návrat. Zpočátku byla jejich radost veliká a nadšeně mluvili o svém vůdci. Pak pozvolna živý zájem ochaboval. Byla jim dlouhá chvíle. Nakonec však čekání na Mojžíšův návrat trvalo pro ně příliš dlouho a znovu se ozvalo reptání. Áron byl bezradný. Neměl už sílu, aby lidi uklidnil a všechna jeho slova byla marná.

 Nenamáhal se také a nechal vzpouru beze všeho vypuknout, aniž se jí snažil učinit přítrž.

 V národě žil mladík, který pln starostí pozoroval to neblahé hnutí. Byl Áronovi příliš málo znám, než aby ho mohl poprosit o dovolení bojovat proti nebezpečí. Neodvážil se proto otevřeně vystoupit. V ústraní působil uklidňujícím vlivem na své okolí, ale mluvil příliš potichu a jeho hlas nebylo slyšet daleko.

 Tento mladík, Jozua, byl jediný, kdo pevně věřil v Mojžíšův návrat. Všichni ostatní zanechali čekání a sami nechtěli už nic slyšet o Bohu, který je, jak se domnívali, opustil. Naléhali na Árona, aby se táhlo dál do zaslíbené země, ve které chtěli zapomenout na své trmácení.

 Áron se zoufale zdráhal. Bál se nebezpečí, která číhala v neznámu. Kdyby byl Mojžíš skutečně nezvěstný, chtěl lidi přemluvit, aby zůstali zde. Rozhodnut dal svolat shromáždění. Ze všech stran sem proudil národ a chtěl ho slyšet. Áron mluvil:

 "Slyšte moje slova, bratři a sestry, vězte, jak jsem rozhodl. Mojžíš se přece nevrátí a také náš Bůh je s ním pryč. Jsme sami, bez ochrany a nemůžeme z místa, jestliže nejsme v ochraně nějakého boha. Tohoto boha si musíme sami vytvořit, na něm vybudovat svou moc. K tomu je zapotřebí, aby mě každý z vás uznal bezvýhradně za vůdce. Splníte-li tuto podmínku, ukáži vám východisko a v krátké době z vás učiním bohatý národ. -- Chcete uznat moji vůli?"

 Dav mlčel. Několik minut bylo hrobové ticho. Náhle si vedle Árona stoupl mladý muž, Jozua.

 "Bratři!" zvolal a zapřísahal je, "nevěřte jeho slovům, Bůh našich otců je při nás navždy!"

 Posměšný smích, nejprve ojedinělý a pak sílící v mohutný orkán, přehlušil řečníka.

 S ochable visícíma rukama se Jozua schoval. - Áron se vítězoslavně usmál.

 "Chcete se podřídit tomuto neznámému? Byli byste brzy zklamáni. Udělám vám boha, kterého budete moci vidět, kdykoli po tom zatoužíte. Dejte mi svoje šperky a zlato. Uliji vám zlaté tele, to bude váš Bůh."

 Áron dal sebrat všechno zlato, kterého se mohl zmocnit, a z desátého dílu ulil modlu. Všechno ostatní si ale ponechal pro chvíli, kdy chtěl založit svou vnější moc. Áron se chtěl stát králem Izraele. Byl nejbohatší a chtěl vládnout. Pomýšlel na to, že národ promění v loupežný národ, který bude přepadávat lidi cestující pouští a přisvojovat si cizí majetek...

 Národ nechť vzývá modlu, ta nám budiž symbolem našeho chtění. Má nám poskytnout pozemskou moc! - Tak to chtěl Áron.

 Toto nastalo v čase, kdy se Mojžíš v čistotě duchem otvíral hlasu Božímu a v lásce pracoval pro Izrael.....

 

 Mojžíš sestupoval s hory ....

Z dálky pronikal k jeho sluchu divoký křik, jenž rušil klid hory. V Mojžíšovi se probudil neklid. Jeho stále bdělá starost o národ se opět projevila, jakmile přišel do jeho blízkosti. Propukla snad vzpoura?

 Stále rychleji kráčel dolů. Lehce a jistě přeskakoval balvany, které ležely v cestě.

 Když měl před sebou poslední kus cesty, mohl již zahlédnout tábor. Zpomalil krok a díval se dolů do divoké vřavy. Klame ho snad zrak, nebo opravdu děti Izraele tancují?

 Takto se bavili a krátili si čas, zatímco on dostával přikázání od Pána? Potichu v něm vzrůstalo zklamání. -

 Nikdo si nevšiml vracejícího se Mojžíše. Divoce a jako posedlé tancovaly davy lidí kolem své modly... až hromový hlas rozechvěl vzduch a tím i tyto omámené masy. Náhle bylo široko daleko hrobové ticho.

 Rudý hněvem stál Mojžíš na svém vyvýšeném místě, ze kterého jindy mluvil k národu a z něhož nyní shodil Árona. Jeho ruce byly zdviženy do výše, nesly kamenné desky.

 "Toto jsou přikázání mého Boha, daná pro vás, ale vidím, že vy je už nepotřebujete. Jděte dál ...vstříc své zkáze. Já vás od této hodiny opouštím. Bůh mne mého úkolu zprostí!"

 Za těmito slovy následoval rachot a praskot. Mojžíš rozbil o skálu desky se zákony. Klidně pak sestoupil dolů, vkročil mezi lidi a zatímco všichni bázlivě ustupovali, šel sám do svého stanu.

 V něm však seděl nějaký mladík a plakal. Mojžíš ho chtěl vykázat, ale bylo mu ho líto, takže mu řekl: "Co chceš?"

 Když Jozua uslyšel ten hlas, pozvedl tvář a z úst se mu vydral výkřik radosti. Padl před Mojžíšem na kolena a vyprávěl mu o všem, co se stalo...

 Mlčky, aniž k tomu prohodil jediné slovo, ho Mojžíš vyslechl a poznal, že největší část viny má opět Áron.

 Modlil se k Bohu a prosil o odpuštění pro lid izraelský, který tak těžce zbloudil. --

 Brzy nato přišli vyslanci národa a snažně ho prosili, aby u nich zůstal. I Áron se zkormouceně a lítostivě přiblížil. Tu ustanovil Mojžíš místo sebe za vůdce Jozuu, který pro něho od tohoto dne byl jako vlastní syn.

 A Jozua podporoval Mojžíše v jeho velikém díle. Společně napsali ještě jednou přikázání a dali izraelskému národu jejich vysvětlení. Mojžíš vytvořil spořádaný stát, který měl přesné zákony, jejichž překročení se těžce trestalo. Ustanovil soudce, které ve všem poučoval.

 Mnoho let žil s národem v poušti, stále na cestě do zaslíbené země. Proputovali úrodná údolí a bydleli tam tak dlouho, až je vůdcův hlas opět vedl dál. Cestu, která mohla být skončena v mnohem kratší době, prodlužoval Mojžíš úmyslně proto tak dlouho, aby si lid během dlouhých let vynuceného pořádku zvykl na zákony... V samotě bylo snazší zůstat pánem situace.

 Mojžíš dal izraelskému národu všechno, co potřeboval, aby mohl začít se vzestupem. Jeho příkladné působení lid tak zušlechtilo, že když před ním na hranici země Kananejské stanula smrt, neprosil o prodloužení svého života.

 Jeho zrak přelétl ještě jednou po lidech, kteří naplněni úctou stáli u jeho lože. Pak položil svou ruku do ruky Jozuovy a zesnul...

 

 

 

 

D o s l o v

 

Toto dílo patří k té části literatury Grálu, jež seznamuje čtenáře s osudy mimořádných historických osobností, a to z pozemského i duchovního hlediska. Knihy ukazují bezprostřední pomoci a vedení, kterých se lidstvu od jeho prvopočátků dostávalo ze Světla.

 Vznik těchto spisů je pro způsob dnešního myšlení poněkud neobvyklý. Obsah knihy byl duchovně přijat, nikoliv sestaven či vymyšlen. Žádné dění ve stvoření se totiž neztrácí, nýbrž zůstává nesmazatelně zachováno.

 Schopnost k přijetí a napsání těchto knih obdrželi vyvolení lidé z blízkosti Abd-ru-shina, autora knihy Poselství Grálu "Ve Světle Pravdy", jež vysvětluje z hlediska zákonů stvoření i všechny popisované nadpozemské děje.

 Přijatá líčení sledují zcela určitou vývojovou linii událostí. Každý, kdo směl takto přijímat, zachytil jinou stránku skutečnosti. Z toho důvodu jsou některé stejné události vylíčeny z různých zorných úhlů.

 Pravdivost přijatého může každý nezaujatý, Pravdu hledající čtenář prožít ve svém vlastním nitru. Vycítí, že pero nebylo vedeno fantazií, nýbrž děním, probuzeným z tajuplného mlčení. S úžasem, možná hluboce pohnut, bude pozorovat, jak se odhalují závoje zakrývající dosud skrytou minulost. Tak může získat duchovní přehled, který ho dovede k poznání souvislostí od minulosti až po dnešní dobu, ve které se uzavírá kruh všeho dění.

 

Nemáte oprávnění publikovat komentáře. Pro komentování článků musíte být přihlášení.

X

Až po přihlášení

pouze přihlášení uživatelé mohou kopírovat