Pravé lidství

Jen opravdové lidství je pravou Bohoslužbou

Návštěvy

Dnes:3
Včera:186

Právě přítomno

1
online

Přihlášení

75 registrovaných
0 dnes
0 včera
0 tento týden
1 tento měsíc

Událost za událostí se budou řadit k těžkému řetězu strašlivých zklamání, která jsou však pro lidi léčivá, protože by se jinak nikdy neprobudili z bláznovství vlastního sebepřeceňování. Musí se konečně sklonit před tím, jehož milostí smí vůbec být – před Bohem!

V blízké době zmohutní toto vyzařování tak, že ve velmi mnoha případech přijde zpětné působení ihned, bezprostředně!

To jest ta moc, která brzy poleká pozemské lidi, a které se pak v budoucnosti budou muset obávat! Ale jenom ti se mají doopravdy co obávat, kdo činili bezpráví.

Abdrushin 

Neznámé ze života Ježíše

Poutník na Boží cestě

 Krásný letní den se chýlil ke konci. Sluneční paprsky dopadaly šikmo na lesknoucí se zrcadlo jezera a zlatily všechno kolem dokola.

 Po silnici se ubíral poutník, ponořen v hlubokých myšlenkách. V pravici měl dlouhou hůl, levá ruka visela volně dolů. Všechny jeho pohyby byly nenucené a ušlechtilé. Jeho kroky nezanechávaly v prachu silnice téměř ani stopy.

 Běžící stádo ovcí blížilo se po silnici k němu. Dva statní štěkající psi kolem vesele pobíhali. Pastýř šel unaven opodál za nimi.

 Poutník pozvedl hlavu, pak ustoupil stranou, ponechávaje tak zvířatům volnou cestu. Radostně spočinul na nich jeho zrak. Bylo to, jakoby i ona vyciťovala dobrotu, neboť jedna ovce přes druhou spěchala do jeho blízkosti a tlačila se k němu. Několik jehňátek zůstalo u něho, jako by očekávala, že se jim dostane zvláštního pohlazení a pozornosti. Svou krásně formovanou rukou pohladil lehce jejich huňaté hlavy a nejmenší z malých pozvedl na svou ruku.

 Pastýř přistoupil blíže, pozdravil poutníka a zvědavě si ho prohlížel.

 "Cizinče, máš tak rád zvířata?" tázal se udiveně. "Moje ovce jsou jinak velmi plaché. Jsi snad také pastýřem?"

 "Snad jím také jednou budu," usmál se tázaný a postavil zvířátko opatrně na zem.

 Teprve nyní si pastýř všiml, jak mlád jest poutník. Z dálky ho považoval za staršího, zralého muže. Měl podlouhlý obličej, pravidelných a překrásných, ušlechtilých tahů. Ač vlasy a vousy byly dříve jistě pěstěny, přece vypadaly, jako by se jich nůžky již dávno nedotkly. Snad složil poutník nějaký slib.

"Jak se jmenuje ono městečko na jezeře?" tázal se mladý muž.

 "Tiberias."

 Poutník vlídně poděkoval, rozloučil se a již kráčel statně jako dosud směrem k obci. U jezera si hrály děti. Nezvedly téměř zraků, když poutník kráčel kolem nich. Byly zvyklé cizincům. Muž zůstal stát u jedné skupinky a pozoroval dětskou hru, aniž by se děti nějak vyrušily.

 Chlapci si udělali v písku malé, ploché jamky a snažili se načerpat do nich vodu.

 "Půjč mi svoji hůl," oslovil náhle jeden z chlapců diváka. "Chci udělat stružku k jezeru."

 Mladý muž ochotně podal hůl dětským rukám a směje se současně poučoval mladého chlapce, že voda ani teď, ani kdy jindy nepoteče nahoru. Chlapec to pochopil, ale nespokojil se tím.

 "Poprosím Boha, aby dal vodě téci jinak," řekl důležitě. "Jsem synem kněze a Bůh mě jistě vyslyší."

 "Dítě," ulekl se poutník, "jak můžeš říci něco takového! Myslíš, že kvůli dětské hře Bůh převrátí svoje pravěčné zákony?"

 "Není to jen kvůli nějaké hře," bránilo se svévolné dítě, "je to jen proto, aby ukázal svoji moc. Je-li všemohoucí, musí tak učinit!"

 "Jak hovoří velcí, tak mluví i malí," vzdychl muž, ale pak se obrátil vlídně k chlapci, který se mrzutě na něho díval, a řekl mu:

 "Bůh je tak vznešený, že nepotřebuje, aby lidem dokazoval svoji moc. Mohou o ní vědět dost, jen kdyby chtěli věřit."

 "Máš pravdu, cizinče," ozval se za ním nějaký hlas. Cizí žena nepozorovaně přistoupila blíže a zaslechla poslední větu. "Je to od tebe, Benjamíne, velice nesprávné, že vedeš takové řeči," napomínala chlapce, který se uchopil její sukně a zpola lítostivě a uleknutě se k matce přitulil.

 "Nezazlívej bláhovému dítěti jeho řeči," prosila žena. "Tys ale na pouti, jak daleko chceš ještě dnes jít?"

 "Až tam k oné osadě, najdu-li tam nocleh a skývu chleba," odpověděl přívětivě muž.

 "Pojď se mnou do našeho domu. Můj muž je kněz a přičiní se, abys zapomněl na nezralou řeč mladého chlapce."

Žena to řekla radostným hlasem. Bylo vidět, že může něco nabídnout.

 Poutník poděkoval a všichni tři společně vykročili po úzké cestě, která vedla k západní straně, k řadě domů.

 Tiberias bylo malé rybářské městečko. Lodice ležely v přístavu a na jezeře se houpaly čluny. Rybáři byli zaměstnáni snímáním vyschlých sítí, aby je v noci opět ponořili do jezera.

 Cizinci, který něco takového dosud neviděl, to způsobovalo radost. Vlídně tázal se chlapce na to a ono a dítě odloživši všechnu svoji plachost, vesele mu odpovídalo.

 Právě došli k čistému domu, při němž byla i malá zahrádka.

 "To je krása," řekl host a sklonil se nad pestrými květinami. "Doma máme také takovou zahradu!"

 "Kde jsi domovem?" tázala se žena zvědavě.

 "V Nazaretě. Já jsem Ježíš, nejstarší syn Josefa tesaře."

 "Vejdi, Ježíši, a nechť se ti u nás líbí," povzbuzovala žena. "Můj muž je venku a přijde teprve později."

 Přinesla hostu mléko, chléb a ryby. Potom ukázala unavenému poutníku jeho lože.

 

Působení v Tiberias

 Následujícího dne procházeli se kněz a jeho host zabráni v horlivém rozhovoru, v zahrádce sem a tam.

 "Musel jsi mít dobré učitele, Ježíši," řekl Gideon. "Jsi poučen o všem a jak se zdá, také jsi hodně četl. Škoda, že při takovém bohatém vědění nemáš v úmyslu vstoupit někam jako chrámový pomocník."

 Podíval se na Ježíše, jako by očekával souhlas nebo další vysvětlení. Ale nedostávalo se mu žádné odpovědi.

 Začal proto znovu:

 "Jaký máš úmysl pro nejbližší dobu? S čím chceš začít?"

 Ježíš hledal očividně slova, aby svému hostiteli mohl objasnit svůj úmysl, načež ten pokračoval:

 "Není to zvědavost, která mne vede k této otázce. Líbíš se mi a při své práci mohl bych tě potřebovat jako svého pomocníka. Chtěl jsem ti nabídnout, abys zůstal u mne, za mzdu. Nemusíš se rozhodnout ihned. Ráno bude zvlášť mnoho práce, budeš-li chtít pomoci, poznáš současně způsob práce. No, co myslíš?"

 Gideon mluvil vřele, od srdce. Ježíš to cítil, proto svolil příštího dne knězi pomoci. Snad zde bude moci započít s úkolem, který měl nadále vyplňovat jeho život.

 Kněz byl odvolán do domu. Ježíš chodil stále mezi květinami sem a tam a při tom uvažoval.

 V osamělosti pouště dostalo se mu jasného poznání, kým jest a k jakému úkolu ho Otec poslal na zem. Věděl, že má přinést lidem ztracenou pravdu, zahrabané vědění o Bohu, aby je zachránil před zkázou.

 Jak se měl k lidem přiblížit? Jako to dělal Jan? Má ho vyhledat a zeptat se ho? Mnohokráte o tom uvažoval, ale vždycky dospěl k rozhodnutí, že on nemůže jít cestou Janovou. Musí zvolit novou cestu, musí jednat jinak než poslové před ním.

 Dětský smích přerušil jeho myšlenky.

 Benjamin běžel k němu, obskakován mladým, nemotorným psem. Oba se bez dechu zarazili u zamyšleného hosta, který je vlídně vítal.

 Posléze se k nim přidružila i chlapcova matka.

 Chtěla navštívit jednu nemocnou ženu a žádala Ježíše, aby ji doprovodil.

 Svolil rád, ačkoliv Benjamin prosil, aby s ním zůstal v zahrádce a dokončil tu krásnou povídku, kterou mu ráno začal vyprávět.

 Cestou vyprávěla Ráchel, žena knězova, o nemocné. Je to vdova, která sebe a svých sedm dětí již rok živí prací svých rukou. Nyní leží zmítána prudkými horečkami a není naděje, že se uzdraví.

 Lékař míní, že kdyby mohla spát, bylo by jí pomoženo, doložila žena a povzdychla si.

 Vstoupili do nízké chaty, která dlouhou ženinou nemocí vypadala hrozně zanedbaně. Vysílena a rozpálena horečkami zmítala se nemocná v pokrývkách sem a tam. Její planoucí oči upřely se pronikavě na příchozí.

 "Kdo je to?" tázala se chvatně.

 "Náš host," odpověděla vlídně žena knězova. "Je to učený rabbi."

 "Pane," volala žena téměř ječivě, "jsi-li tak učený, řekni mi, kde najdu Boží dobrotu ve své nemoci? Již nyní chátrá domov a dům a zemru-li, děti budou ztraceny!"

 Vzlyk přerušil další její slova. Ježíš tiše přistoupil blíže k loži.

 "Ženo," řekl měkkým hlasem, "Bůh jest spravedlnost. Vzpomeň si, není něco ve tvém životě, cos učinila nesprávně? Nikdy jsi nezasloužila Božího trestu?"

 "Proč se tak tážeš? Ty víš, že je tomu tak! Odkud to víš, ty, který jsi cizincem?" bez dechu vyrážela žena otázky ze sebe.

 "Vím, že to nemůže být jinak. Ale dovol, abych se zeptal: Lituješ, že jsi tak jednala? Budeš se po celý svůj život namáhat, abys žila podle vůle a přikázání Božích?"

 Žena obrátila své rozšířené zraky na tazatele. "Nemohu již skoro ani dále, tak mně lítost dusí. Jistě nebudu již činit něco takového."

 "Tedy věz, že ti Bůh odpouští, neboť On není jen spravedlivý, ale On je také dobrý a milosrdný. Spi a ve svém spánku přijmi sílu, kterou potřebuješ ke své další pouti!"

 Za své řeči položil Ježíš svoji pravici na čelo a oči nemocné ženy. Když po několika okamžicích oddálil svoji ruku s čela nemocné, ležela žena klidně oddychujíc se zavřenýma očima. Ráchel, knězova žena, dívala se udiveně na mírumilovný obraz před sebou.

 Tichými kroky opustili oba chatu. Nebyli ještě vzdáleni na doslech, když tu vylétlo z Ráchel:

 "Pane, kdo jsi, že něco takového dokážeš? Jak můžeš mluvit s takovou určitostí? Mluvíš, jako bys znal Boha!"

 "Ráchel, ty Ho neznáš?" zněla Ježíšova odpověď na otázku. "Což proroci o Něm nepsali? Neměli jste si o Něm dělat obrazů, poněvadž by to jen zpozemštilo to, co jest Božské, ale duchovní obraz mohli jste si přece jen vytvořit před sebou, před svým zrakem!"

 "Pane, ty jsi jiný, než všichni lidé, které znám! Jak to přijde? Jak je dobře, že jsi svolil zůstat u nás, abychom se mohli od tebe učit."

 Příštího dne bylo celé Tiberias plno zpráv o tom, že se vdova po návštěvě cizince z Nazareta uzdravila. Gideonovi to bylo nepohodlné. Byl mužem, který nerad vzbuzoval pozornost a nyní se jeho dům stal kvůli hostu středem ohromného vzrušení.

 Jak je dobře, že Ježíš odmítl stát se jeho pomocníkem. Několik dní musí sice snášet tento útok zvědavých nebo nemocných a pomoc hledajících lidí, avšak potom se chce Gideon znovu pohroužit do svého obvyklého klidu. Před tím však musí vyzvědět ještě jedno:

 "Ježíši, řekni mi, jak jsi mohl uzdravit onu ženu? Jak jsi mohl vědět, co ji tlačí? Jak jsi mohl slíbit Boží odpuštění?"

 "To je mnoho otázek najednou. Chci se pokusit, abych je také najednou zodpověděl," řekl Ježíš. "Podívej se, Gideone, jestliže nějaký člověk je uvržen do nemoci tak prudké, pak je to vždy tím, že není vyrovnán se svým svědomím. To jsem viděl i u této nemocné. Jestliže jsem jí chtěl pomoci, musel jsem nejdříve dát klid její duši. Boží odpuštění jest zajištěno všem hříšníkům, kteří upřímně želí svých hříchů."

 "Zní to tak prostě, když to říkáš," mínil Gideon přemítavě, "ale musím se tě ještě na něco otázat: Jaká je to síla, s níž jsi vložil na ženu svoji ruku tak, že usnula?"

 "Je to Boží síla, síla Páně," odpověděl Ježíš úplně prostě, ale ve způsobu, jakým tato slova vyslovil, bylo něco, co tazatele umlčelo.

 Ještě dva dny se zdržel Ježíš v knězově domě, pak se s díkem rozloučil a putoval dále podél jezera.

 Radoval se: Počátek byl učiněn. Již k němu  přicházeli mužové a ženy a tázali se ho o rady. Domnívali se, že kdo jednou pomohl, může a bude pomáhat i nadále. A nezklamali se. Kde nebyla v otázkách pouze lenivá zvědavost, tam se jim dostalo odpovědi.

 Dům Gideonův zel prázdnotou, kterou si nikdo nechtěl přiznat. Bylo to, jako by všechna vřelost a všechen sluneční svit odešly s Ježíšem. V čem to jen bylo? Tázal se muž sama sebe. Měl se přece jen pokusit, aby hosta zadržel.

 

Bartoloměj

 Mezi tím uplynula delší doba, než se Ježíš přiblížil ke Galilejskému moři. Dosud putoval po březích tohoto čirého jezera, které mu učarovalo. Snad to byla nedozírná, zrcadlivá vodní plocha, která na něho tak blahodárně působila po pobytu na suchopárné poušti, snad to bylo také jezerní hladina, která tak čistě a jasně zrcadlila všechno, co se nad ním sklonilo.

 Aniž by se tázal, co ho přitahuje, vracel se Ježíš vždy k jezeru, přestože ho jeho kroky zavedly do vnitrozemí. Radoval se z bystrého shonu rybářů, kteří mu ve své spojitosti s přírodou připadali méně pokřivení než ostatní lidé. Rozuměli větru a počasí a byli důvěrni s vlnami a proudy. Naproti tomu bylo velmi těžko dostat se s nimi do skutečného rozhovoru.

 Jakmile se k nim Ježíš přiblížil s nějakou otázkou, tu dostal většinou vlídnou odpověď, ale nedalo se na ni navázat, nit hovoru se nemohla dále rozvinout. A ještě mnohem řidším jevem bylo, aby některý z těchto mužů přišel k Ježíšovi s otázkou.

 A přece se tak jednou stalo. Jakýsi mladý muž, rybář, se připojil k Ježíši, když ráno kráčel k jezeru. Bylo snadno pozorovat, že muže nutilo k tomuto kroku obtížené srdce, ale zdálo se téměř nemožné, že se rozhovoří. Ježíš mu nevyšel ani slovem vstříc. Co chtěl říci, musel říci sám, úplně neovlivněn.

 Několik minut kráčeli mlčky vedle sebe, když si konečně muž dodal odvahy a promluvil:

 "Jsi to ty, který lidem pomáháš?"

 Ježíš se zaradoval z otázky: Chtěl být pomocníkem, avšak jen těch, kteří ho poznají. Proto také vlídně odpověděl stručným: "Ano."

 "Slyšel jsem, že nepožaduješ za radu peněz," vyptával se muž dále. "Činíš tak asi z opravdového chtění pomáhat a nikoliv pro vlastní užitek."

 Ježíš mlčel, avšak druhý pokračoval dále:

 "Potřebuji pomoci. Můj děd a můj otec byli rybáři jako já. Oba zahynuli v moři. Naše jezero není vždycky tak milé, dovede také divoce bouřit. Narodil jsem se ráno, v den, kdy se můj otec utopil. V úzkosti svého srdce učinila moje matka slib, který jí předříkávala jedna stará žena, že nikdy víc, pokud bude živa, se nebude modlit k Bohu, jestliže neviditelné moci ochrání za to na jezeře jejího syna. A tímto synem jsem já, rabbi.

 Pokud se mohu pamatovat, nechodila moje matka nikdy do chrámu a nikdy se mnou také o Bohu nemluvila. Co o něm vím, slyšel jsem pouze od ostatních chlapců. Když před léty za nevýslovných bolestí umírala, tu se mi v úzkosti svěřila s tím, co na sebe vzala, aby zachránila můj život. Od té chvíle nemá pro mne život cenu.

 Ke kněžím nemohu jít. Proklínají mne i moji matku, poněvadž jsme nedrželi s chrá-mem. Rabbi, snažně tě prosím, pomoz mi v úzkosti mého srdce!"

 Mladý muž to myslel vážně se svojí prosbou. Bohaté slzy stékaly mu po tváři, když vzpomínal a vzpínal ruce k Ježíšovi.

 Tento byl hluboce rozechvěn, že něco takového je mezi lidmi. Že matka, pro dočasné blaho svého dítěte, mohla promrhat věčnou spásu. Obcházela ho hrůza. Pak ale pozvedl svůj jasný zrak na prosícího a vlídně mu řekl:

 "Ubohý, jak jsi trpěl!"

 Muž očekával všechno jiné. Spílání, hněv, opovržení. Tato božská dobrota zasáhla ho až do hlubin jeho srdce. A Ježíš pokračoval:

 "Co tvoje matka učinila, učinila z nevědomosti. Nebudeme ji soudit. Ona již poznala svoji vinu. A musí tvrdě bojovat, aby ji odpykala. Ale ty započni s novým životem. Dej se poučit o Bohu a žij v Jeho věčných zákonech. Ještě není pozdě k obratu."

 "Pane, chceš mně ty povědět o Bohu?" tázal se muž pokorně.

 "Rád tak učiním," řekl Ježíš rozradostněn. "Zůstaň dnes se mnou a ukáži ti Boha, jaký jest."

 Tento a následující den chodil Ježíš s Bartolomějem, rybářem, kterého poučoval. Muž to myslel vážně se započetím nového života. O několik měsíců později přišel opět k Ježíšovi a prosil ho, aby směl u něho zůstat. Mistr přijal ho navždy mezi svých dvanáct učedníků.

 Nyní se rozloučili, ačkoliv to Bartoloměji bylo hodně těžké. Šel zpátky ke své rybářské lodici a Ježíš putoval dále po březích jezera k Magdale.

 

Odpusť mi, Ty Dobrý

 Všude, kamkoliv přišel, nacházel znamení Boží všemohoucnosti a Boží dobroty. Každá květinka, která voníc rozvíjela své květy, každý pestrý motýl, který ji obletoval, každé malé zvířátko, které zkřížilo jeho cestu, vyprávělo mu o Vůli Stvořitelově, který dovolil světu zachvívat se v kráse.

 Jedině lidé netušili ničeho o lásce a milosti svého Pána. Nerozuměli darům, které dostali z Jeho ruky. Malý člověk - dítě - muselo by být přece korunou stvoření - a jak vypadaly většinou ty děti?

 Právě při své cestě zastihl skupinu chlapců a dívek. Vmísil se mezi ně a díval se na ně. Jak staré byly jejich obličeje, jak nehezké pohyby! Veliké slitování naplnilo srdce Ježíšovo: Jak mnoho falešného visí již na nich od nejčasnějšího pozemského života!

 Současně s tímto poznáním objasnila se mu úplně i jeho úloha: Toto lidstvo musí shnít a zahynout mnohem dříve, než Syn Člověka bude moci přijít k soudu. Proto, jedině proto byl poslán, aby zadržel předčasný zánik lidstva. Pudilo ho to k těmto mladým. Radostně na ně zavolal:

 "Slyšte děti, chcete slyšet povídku?"

 Dětské oči se na něho udiveně podívaly. Snad dosud nikdo s nimi tak dobrotivě nehovořil. Posadil se na kámen u cesty a přitáhl si jednoho chlapce k sobě. Některé děti následovaly jeho příkladu, zatímco asi polovička dětí zůstala stát uprostřed silnice v hloučku.

 Nestaraje se zdánlivě o zdráhající pokračoval Ježíš ve svém vyprávění, jak to činil již doma u svých sourozenců. Jeho slova nepozbyla dosud svého starého kouzla na dětská srdce.

 Děti naslouchaly se zářícíma očima.

 Jejich nehezké tahy změkly a staly se půvabnými. Všechna přemoudřelost z nich zmizela. Jedno po druhém přicházelo ze silnice k němu a lehalo si k nohám Ježíšovým.

 Jen jeden jediný chlapec, který delší čas stál stranou úplně sám, se nemohl odhodlat učinit těch několik kroků. Zřejmě bojoval sám se sebou, ale zdálo se, že si toho nikdo nevšímá. Náhle se chlapec sehnul, sebral kámen, který byl příliš těžký pro jeho dětskou ruku, a mrštil jím nemotorně proti Ježíšovi. Kámen se minul cíle. Chlapec, který jej hodil, však rychle odběhl. Ostatní děti se velmi zalekly. Některé začaly plakat a jedna dívka volala hlasitě:

 "Jaký je to špatný hoch!"

 Ježíš se podíval na dívku a řekl:

 "Já myslím, že je to ubohé dítě, které neví, co je dobré a co špatné. Musíte být k němu vlídné, aby se tomu naučil."

 Pak vyprávěl Ježíš dále, jako by se nic nebylo stalo. Viděl však, že malý útočník se nenápadně vmísil mezi děti. Ani na okamžik nepřišlo Ježíši na mysl, že by mohl ještě jednou uhodit. Když byla povídka skončena, řekl Ježíš dětem:

 "Jak by bylo ošklivé, kdyby byl kámen někoho zasáhl a jak by tím byl nyní chlapec zarmoucen. Nabádal děti, aby rozvažovaly nad svým jednáním a nedělaly okamžitě to, co je právě napadne. Zatímco takto mluvil, uslyšel tiché vzlyky. Tu položila se zezadu dětská ručka na Jeho rameno, slzami smáčený obličejíček se přitiskl k Jeho obličeji a dětský hlas zajíkavě pravil:

 "Odpusť mi, Ty dobrý!"

 Pln radosti se Ježíš obrátil a přitáhl litujícího chlapce k sobě:

 "Tak je to dobře!" povzbudil malého. "Jestliže uděláme něco špatného, musíme se pokusit ihned to napravit. Nemysleme již na to."

 "Byl jsem však horší, než si myslíš," vzlykalo dítě. "Hodil jsem po Tobě - poněvadž - Ty jsi tak dobrý a krásný."

 Ježíš se ulekl. Tak hluboko mohlo vniknout temno do dětského srdce? Ale hned nato ho napadla útěšná myšlenka, že dítě samo shledalo, jak špatně jednalo, a že to samo přiznalo. Tomuto chlapci muselo být ještě pomoženo. Ježíš se odhodlal, že se nechá doprovodit k jeho rodičům. Když se ptal malého po domově, chtěl Ho celý zástup dětí doprovodit. Obklopen jásajícími a důvěřivými dětmi, kráčel k osadě. Ubohá, nečistá chata byla otcovským domovem, na který Zadog ukázal.

 "Pane, nechoď dovnitř," řeklo jedno starší děvče, "pošpiníš si svůj čistý oděv."

 Ježíš chtěl odpovědět, ale v tom žena překročila práh a tázala se mrzutě po jeho přání.

 Děti - až na Zadoga - ustoupily dozadu. Když uviděly, že Ježíš se chce  dát do rozhovoru se ženou, vzdálily se. On však přívětivě požádal o trochu vody.

 Žena dívala se něj nedůvěřivě.

 "V této osadě je mnohem více lepších domů, proč se nezeptáš tam?" Byla nevrlá. "My jsem chudí!"

 "Ne tak chudí, sestro, abys mi nemohla dát pohár vody. Potkal jsem Zadoga a šel jsem s ním."

 "Ať ti tedy vody přinese," rozhodla žena, jejíž nedůvěra vzrůstala.

 Co chtěl tento urozený muž? Nemohla od něj odtrhnout očí. Chlapec se rychle vrátil.

 "Pane, voda je čistá a dobrá. Umyl jsem pohár."

 Ježíš poznal péči a usmál se na malého. Pak žíznivě pohár vyprázdnil, vrátil ho chlapci a obrátil se k ženě, která dosud stála na stejném místě.

 "Zdalipak dostanu u tebe kousek chleba a snad i lože na noc? " tázal se mírně. "Mám peníze a mohu se ti odměnit."

 Oči Zadogovy zasvítily: Pán, ten dobrý, chtěl u nich zůstat. Jemu nebyla chata, pro niž se mu ostatní děti vždycky vysmívaly, příliš špatná!

 Žena ale odpověděla skoro nenávistným tónem:

 "Můžeš-li zaplatit, najdi si někde jinde přístřeší. My máme nejhorší dům v celé obci a to není nic pro tebe!"

 "Máti!" zvolalo dítě žalostným hlasem.

 Ona se obrátila.

 "Co chceš?" ptala se prudce. "Vidíš přece, že nechci mít pána u sebe!"

 "Matko, teď děláš právě to, co jsem udělal i já," plakal Zadog. "Protože on byl tak jasný a světlý, že jsem si připadal vedle něho tak temný a chudý, zvedl jsem těžký kámen a hodil po něm."

 "To jsi udělal?" naříkala matka, ale chlapec se nedal přerušit.

 "Matko, stydíš se před ním, poněvadž je tak vznešený, a proto ho vykazuješ z našeho domu. Tys právě taková jako já."

 V obličeji ženy nastala změna. Její zatrpklé tahy se vyhladily a v jejích očích se zračil převeliký údiv. Pojednou se dala i ona do pláče.

 Ježíš opakoval svoji prosbu ještě jednou se stejnou vlídností. Zadog uchopil Jeho ruku a táhl ho přes práh, ale žena s přerývaným pláčem pravila:

 "Pane, tak dobrý, jako jsi ty, nebyl ještě ke mně žádný člověk. Kdyby byli všichni lidé takoví, snad bych i já byla lepší. Vezmeš-li zavděk naší chudobou, budiž požehnána hodina, v níž jsi vkročil do naší chaty."

 Těžký, strávený vzduch zavanul vstříc Ježíši, když překročil práh. Nízká prostora byla podobna spíše stáji než lidskému obydlí. Bylo zde tak temno, že host nemohl zprvu ničeho rozeznat. Ale žena vyrazila vzadu průduch, takže vzduch a světlo mohlo opět proudit dovnitř. A pak začala ihned sbírat věci a krámy pohozené na podlaze. A tu z jednoho kouta zazněl mdlý hlas:

 "Co to děláš, Taphato? Tak často jsem tě již prosil, abys trochu uklidila, ale nechtěla jsi nikdy poslechnout. Jak jsi na to nyní přišla?"

 Žena neodpověděla, nýbrž pracovala horlivě dále. Ježíš však přistoupil k loži v rohu chaty a nalezl tam vyhublého, ne však starého muže, který byl velmi nemocen. Vlídně uchopil jeho ruku a řekl:

 "Musím ti poděkovat, že smím použít pohostinství tvého domu!"

 "Je to již velmi dlouho, co jsme u nás neměli hosta," řekl muž mdle. "Obávám se, že se ti u nás nebude líbit."

 Potom vyprávěl Ježíšovi, že se mu při práci přihodilo neštěstí a že je již mnoho let upoután na lůžko. A tím ztratila žena radost z domova. Pracuje pro sousedy na poli, aby vysloužila pro všechny na denní chléb. Potom je pro domácnost příliš unavená, Zadog vyrůstá a úplně zdivočel.

 "Kde je chlapec?" tázal se úzkostlivě, "nepřišel s tebou?"

 Ježíš se rozhlédl kolem sebe a tu viděl, že prostora vypadá již úplně jinak. V krátké době horlivost ženy způsobila téměř zázrak.

 Nyní přišel také chlapec a spěchal na zavolání otcovo k jeho loži. Z jeho vlasů kapala voda. Byl u studny, aby se umyl. Udiveně díval se otec na hosta, který toto všechno způsobil.

 Ježíš však mluvil s ním bezstarostně dále a tázal se ho na Boha. Tu se ukázalo, že muž je sečtělý a dobře obeznámen s Písmem. V dlouhé nemoci pro samý nářek neměl času, aby na něho myslel. Nyní to trochu zahanbeně přiznal.

 "Podívej se příteli," pravil Ježíš, "peskuješ ženu, že pro samé starosti o vaši obživu nechává prach a špínu padat na váš domov! Co jiného jsi udělal ty? Zaprášeno leží v tobě vědění o Bohu, protože pro samé bolesti nezbývalo ti času pro Pána světů."

 Ona v bláhovém nerozumu uzavřela přístup světlu a vzduchu, poněvadž nic lepšího nevěděla, ty jsi stejnou měrou a stejným způsobem vzdaloval Boží Světlo a tím také vnitřní pomoc od svého lože. Klidně a jako v úkrytu mohl jsi zde ležet a učit se, co ti chce Bůh říci tvojí nemocí, kdybys byl své myšlenky řídil k němu. Jakou útěchou mohly ti být žalmy!"

 Žena prosila, aby si vzal s ní a se Zadogem občerstvení a host přistoupil ke stolu, vzal chléb a modlil se nad ním. Potom pojedli a i při sporém jídle byli veselí.

 Ježíš sám připravil misku s chlebem a mlékem a donesl ji nemocnému, kterého nalezl v slzách. Později řekl mu Ježíš jeden žalm a potom se odebrali na svá lože.

 Pro Ježíše bylo připraveno v druhém rohu místnosti čisté lože, žena se svým chlapcem odešla do stáje. Sotvaže se host následujícího jitra probudil, již ho churavý muž volal k sobě.

 "Pane, přemýšlel jsem celou noc o tvých slovech. Vím, že jsi řekl pravdu a chci ode dneška změnit svůj život. Snad mi Bůh odpustí a dá mi nalézt požehnání, o němž jsi mluvil."

 "Bůh ti zajisté odpustí, jestliže to s polepšením myslíš skutečně vážně," odpověděl Ježíš přívětivě.

 Ještě jednou jedl Ježíš s nimi, a pak se rozloučil.

 Žena mu děkovala a slíbila, že se ujme domova. Tu jí Ježíš řekl:

 "Po několika týdnech se vrátím a uvidím, zda jsi dodržela slib!"

 Bylo to řečeno dobrotivě, že muž i žena radostně slíbili, že budou v každý čas připraveni na jeho návštěvu.

 Zadog ještě dlouho poskakoval vedle Ježíše a slíbil, že se polepší.

 

 Uplynulo několik měsíců, když Ježíš opět zaklepal na dvéře chaty. Slabý hlas zval ho dovnitř. Nemocný byl sám, ale místnost byla v tak dobrém stavu, jak to při veliké chudobě bylo jen možno.

 Na obličeji trpícího odrážel se mír, který vyprávěl o tom, že v domě jest vzpomínáno na Boha.

 A tu srdce pomocníka naplnilo se radostí. Tiše položil ruku na nemocného a modlil se. Pak se beze slova posadil na lože. K večeru přišla Taphata a Zadog z pole a zdravili bouřlivě hosta. Tím se muž probudil, vzpřímil se na svém loži a rozhlížel se bystrýma očima kolem sebe.

 "Pane, věřím, že mne tvoje modlitba uzdravila!" řekl udiven a plně vděčnosti. "Cítím se zdráv!"

 Potom vstal a pojedl se svými.

 "Budeš opět pracovat a budeš moci vydělávat," slíbil Ježíš. "Boží dobrota ti pomohla, nikdy na to nezapomeň!"

 Ale mezitím se mluvilo na druhý den všude o zázraku. Ježíš putoval dále.

 

Vyprošení pomocníků

 Od té doby uplynulo mnoho měsíců a příliv zvědavců a pomoc hledajících denně vzrůstal.

 Ježíš prosil Boha, aby mu seslal pomocníky pro jeho veliké dílo a mezi prostými muži nalezl první.

 Radostně ho přijímali i pravdu, kterou přinášel a žádali si z celé duše, aby směli u ně-ho zůstat a sloužit mu. Chuť k práci, žhavou, neúnavnou horlivost a návyk na život plný strádání, to bylo všechno, co s sebou přinesli - a měli být přece služebníky Syna Božího a Jeho díla!

 Ježíši nebylo lehké, aby je přivykl novému myšlení, aby je naučil mírnit své mravy, aby probudil jejich znalost lidí a aby jejich touhu po práci řídil správným směrem.

 Den za dnem chodil s nimi, sám je poučoval, aby nebyli vůči tazatelům nevědomí. V touze po službě vrhli se na všechny, kdož se k nim blížili a poukazovali na Ježíše jenom ty, kteří hledali uzdravení. Nerozuměli Jeho tichému napomínání a proto se musel snažit přivést je k tomu prožitím.

 Dosud naslouchal jejich odpovědím a napomínání, aby mohl zasáhnout, když to dělali příliš nesprávně.

 Nyní se vzdálil na celý den a dal pomocníkům na srozuměnou, že chce mít naprostý klid.

 Jak se radovali, že mu mohou tento klid dát!

 Pozoroval je z dálky. Všichni čtyři byli tak zásadně různí.

 Jan díval se přívětivě na zástupy lidí a nalezl tak jistým pohledem ty, jejichž duše byla stísněná. S těmi mluvil klidným, téměř bratrským způsobem a neustal, dokud smutný výraz jejich obličeje se nerozjasnil.

 Petr si na ty, kteří přicházeli, bez rozdílu vyjel. Mluvil k nim, spílal jim a rychle se pohyboval. On neměl trpělivosti s těmi, kteří ho nechápali. Způsobil, že malomyslní se stali dokonale plachými a nepozoroval, že to byl on, který to vyvolal. Jeho bratr byl jiný.

 Ondřej čekal, až k němu někdo přijde. Potom tiše vyslechl, co se muž chtěl zeptat, nebo co chtěl říci. Většinou již toto vymluvení se pomáhalo trpícímu a prosícímu o kousek dále. Nestačilo-li to, tedy se Ondřej snažil říci mu z čistého srdce to, co si myslí. Jestliže shledal úkol příliš těžkým, předal tázajícího se Janovi. Ježíš se tiše usmíval. Během dne se množily případy, v nichž se to muselo stát. A přece způsob Ondřejův ve své tiché pokoře byl velikým.

 Jak jiným byl Jakub, bratr Janův. I on čekal rozjímavě, kdo k němu přijde. Pak ale hovořil a odpovídal velmi živě. Jeho bytost měla v sobě něco slunného a radostného, co mu snadno získávalo srdce jiných. Jeho zářící oči pomáhaly mnohé smutné duši více než mnoho slov.

 Když nastal večer a množství se rozptýlilo, přidružil se Ježíš opět ke svým pomocníkům, kteří vypadali hodně unaveně a sklesle. Šel s nimi do hostince, aby pojedli chleba a vína, obvyklé to jejich večeře. Potom se však s nimi ještě odebral do přírody a žádal od nich, aby mu podali zprávu.

 Petr bouřlivě zvolal:

 "Pane, Pane, to není vůbec možné, abys nás nechal samotné. Ještě ničemu nerozumíme. Lidé jsou mnohem hloupější, než jsem si myslel. Oni nechtějí pochopit a nám schází všechno, abychom se dovedli učinit jim srozumitelnými!"

 Ježíš se s úsměvem rozhlédl.

 "Je tomu skutečně tak? Cítili jste to také tak?"

 "Já jsem nepozoroval, že by lidé byli hloupější mne, " řekl Ondřej přemýšlivě. "Mnohé jejich otázky byly pro mne příliš těžké, abych je mohl správně zodpovědět. Musel jsem poprosit Jana, aby tak učinil za mne. Ale to jsem vypozoroval také, že bez Tebe, Pane, nejsme ničím!"

 "Já jsem neshledával otázky těžké," pravil Jan. "Víme-li předem, co lidé vlastně chtějí, dá se s nimi dobře hovořit. Víc než jednou mohl jsem pomoci, ale opravdu - řekl-li jsem vždy to pravé, to nevím."

 "A ty, Jakube?" obrátil se Ježíš k němu.

 "Já jsem nepozoroval, jsou-li lidé hloupí nebo chytří. Oni všichni mně způsobovali jen žal. Každý měl nějakou bolest. Pomoci jsem jim nemohl, ale trochu jsem je utěšil."

 Ježíš úmyslně nechal minout nějakou chvíli po jejich řeči a pak chtěl promluvit, ale Petr ho předešel.

 "Mně se zdá, že Jakub to dělá nejlépe a já z nás všech nejhůř! " doznal otevřeně. "Udělat některému člověku radost, to jest již velmi mnoho. Já ale jsem většinou jen bouřil a spílal a zlobil jsem se nad jejich hloupostí."

 "Udělat nějakému člověku radost, takže na chvíli zapomene na své starosti, to jest velmi mnoho," vyzvedl Ježíš Petrova slova. "Ale musí to být radost tryskající z duše, jinak není nic platná. Věřím, Jakube, že u tebe ji mohli nalézt."

 Po nějaké chvíli Ježíš pokračoval dále:

 "Naučili jste se z dnešního dne něčemu?"

 Horlivě přikývli, ale Jan pravil:

 "Myslím, Pane, že jsme věděli, že nejsme ještě ničím a že v budoucnosti se musíme držet více v pozadí."

 "Tedy to nebylo ztraceno," pochválil Pán rozradostněn.

 Potom jim řekl, že se sice ptali tázajících lidí na jejich záležitosti, ale pak bez rozdílu že se snažili každou otázku zodpovědět sami.

 Stále lépe a snadněji naučí se odpovídat na otázky celým skupinám lidí, jejich schopnost porozumění druhým se denně vytříbí.

 A takovou měrou, jakou sami přijímají dary, smějí je také dávat dále, ale ne dříve.

 Nyní rozuměli svému Pánu, věděli, co jim již častokrát jinými slovy říkal, aniž to mohli pochopit.

 Již druhého dne se ukázalo ovoce tohoto učení. Radostně tázali se pomocníci přicházejících lidí na jejich prosby a rozdělovali je na skupiny, které si vzájemně přidělovali, anebo je dovedli k Ježíšovi. Byla to radostná, vědomá práce, jiná než dosud, a všechny je naplňovala radostí.

 Mezitím přihlásili se také i jiní jako pomocníci a prosili, aby byli přijati za Ježíšovy průvodce. Některým musel Pán splnění jejich prosby odříci. Viděl příliš jasně, že plamen, který se zdál hořet v jejich duši, byl pouze plápolavým ohněm slámy, který brzy uhasne.

 V jiných byla to touha po novém, jež byla pohnutkou jejich proseb. Když by jim život s Ježíšem zevšedněl, pak by požadovali, aby směli odejít. Takové musel vyřadit, i když naléhavě prosili.

 Bylo to tak: Čím naléhavější a horlivější, ba čím bouřlivější byly prosby lidí, tím méně byli tito lidé způsobilí pro přijetí.

 

 Již po několik dní zdržoval se v zástupu, který se shromáždil kolem Ježíše, bohatě oděný Žid. Byl nápadného zjevu, krásných, ale ostře řezaných rysů. Jeho chůze byla pánovitá,  pohled pátravý, skoro číhavý. Když se ho Jan tázal, v jaké záležitosti přišel, odpověděl zkrátka:

 "V žádné."

 Petr, který zaslechl odpověď a jehož prudká krev se bouřila, otázal se zlobně:

 "Proč tedy přicházíš?"

 "Poněvadž chci vidět a slyšet vašeho Mistra," odpověděl cizinec.

 Nikdy se k Ježíši nepřibližoval, ale byl vždy na doslech a ostře pozoroval, co Pán dělal nebo mluvil.

 Večer sedmého dne hovořili pomocníci s Ježíšem o tomto nápadném muži. I On si ho všiml.

 "Jen aby to nebyl špeh!" řekl Ondřej a starost chvěla se v jeho hlase.

 "Na čí příkaz by špehoval?" tázal se Ježíš dobrotivě. "Nemáme co schovávat. Jestliže se něčeho takového obáváte, musili byste být neustále v starostech, poněvadž neznáme ani jediného člověka, který k nám přijde!"

 "Je mi nevolno, i když nevím proč," zněl úsudek Janův a Jakub s ním horlivě souhlasil.

 Petr mlčel. Ježíš na něho udiveně pohlédl. On byl přece v řeči ten nejhorlivější.

 "Nuže, Petře, co ty soudíš o onom muži?" dodával mu Ježíš odvahy.

 "Pane, já nevím, něco mne k němu přitahuje a něco mne od něj odpuzuje. Nevím ještě, co bude silnější!" odvětil Petr zamyšleně.

 "I mně se děje podobně," řekl Ježíš. "Dosud nikdy nemusel jsem o některém člověku tolik přemýšlet, jako o tomto muži. Počkáme, bude-li s námi mluvit."

 Již následujícího dne se toto očekávání splnilo. Když se naskytla vhodná příležitost, přitočil se cizinec opatrně k Ježíši a pravil:

 "Mistře, vidím, že jsi jiný, než všichni lidé. Vím, že jsi veliký prorok, neboť nikdo jiný by nemohl konat zázraky, které ty konáš."

 Ježíš netrpělivě naslouchal a neodvrátil z něj zraku. Po mnohých chvalozpěvech přešel muž k své prosbě:

 "Pane, nech mne jít s tebou!"

 "Jak to míníš?" zeptal se ho Ježíš.

 Muž se na něho udiveně podíval.

 "Právě tak, jak to říkám. Chci jít s tebou, abych tě slyšel mluvit, abych věděl, jaké tvé učení vlastně je."

 "Ty to dosud nevíš? Slyšel jsi mne mluvit po mnoho dní. Nestačí to, aby ti to ukázalo pravdu?"

 Muž byl nepokojný.

 "Hledám pravdu, ale chci jít najisto. Nechci se zklamat, anebo se nechat oklamat. Dovol, abych tě sledoval ještě krátký čas."

 "Vmísíš-li se vždy mezi lid, nemám nic proti tomu," řekl vážně Ježíš. "K mým pomocníkům se však nesmíš připojit. Tu bys nás rušil v našich důvěrných rozhovorech."

 Nevrlým posuňkem pohodil muž hlavou dozadu, jeho hrdost byla citelně zasažena. Učedníci měli radost z odpovědi svého Pána.

 Po několik dní objevoval se cizinec, jehož jména nikdo neznal. V zástupu lidí mluvil Ježíš o hrdosti,  svévoli a domýšlivosti a doufal, že konečně zachytil duši hledajícího, neboť že muž byl hledající, to se projevovalo stále zřetelněji.

 Tu mluvil Ježíš jednoho dne o zaslíbeném Mesiáši, naději Židů. Cizincovy oči zajiskřily. Jeho tahy byly jako proměněné. Všechna ostrost z nich zmizela. Rychle se schýlil k Janovi, který mu stál nejblíže a tázal se:

 "Je to On?"

 Jan potřásl hlavou. On otázce skoro nerozuměl. Ježíš se ale podíval na tázajícího pohledem, který ho zasáhl až do duše. Když se lidé rozptýlili, předstoupil cizinec opět před Ježíše, ale tentokrát jinak.

 "Pane, řekni mi, kdo jsi?" prosil, ale neposkytl Ježíšovi čas, aby mohl otázku zod-povědět. Ihned pokračoval dále:

 "Ty musíš být Mesiášem! Věřím, že jsem našel pravdu!"

 Ježíš se vlídně usmál a když muž svoji prosbu opakoval naléhavě, avšak skromně, Ježíš svolil. Smí doprovázet jeho a jeho pomocníky, aby se učil. Muž se s tím spokojil.

 "Pověz nám nyní alespoň své jméno, abychom věděli, jak tě máme nazývat!"

 "Jsem Jidáš, jménem Iškariot," odpověděl muž a v jeho hlase zazněla opět hrdost na jeho jméno. "Jsem z urozeného a bohatého židovského rodu. Navštěvoval jsem dobré školy, ale nenašel jsem, co jsem hledal," připojil. "Teprve nyní jsem našel odpověď na své otázky a na své nutkání."

 Pomocníci byli Ježíšovým rozhodnutím ohromeni. Muž se jim zdál být všem dnes sice milejší než onehdy, ale dělo se jim jako Petrovi. Něco je od něho odpuzovalo. Ježíš je však prosil, aby nového spoludruha vlídně přijali.

 Jidáš směl být nyní více kolem Ježíše, prokazoval mu všelijaké malé služby a především naslouchal, když mistr mluvil s lidmi potřebujícími pomoc. Častokrát se pak Jidáš později tázal na přesnější smysl Ježíšových slov a vyptával se velmi často ostatních průvodců.

 Jan, na kterého působil stejně podivně jako na ostatní, se jednou tázal:

 "Pane, jak to přijde, že se Jidáš vždycky ještě na něco ptá. Je přece mnohem chytřejší nežli my, ale my se vždycky domníváme, že když ty mluvíš, že ti dobře rozumíme."

 Ježíš zadíval se vlídně na tazatele a pravil:

 "Věz, Jene. Vy přijímáte má slova citem. Ve své duši cítíte, že to, co pravím, je ryzí pravda. A tak je to správné. Jidáš je však jiný nežli vy. On se víc učil a jeho rozum zaujímá u něho prvé místo. Všechno, co říkám, zkouší a odvažuje dříve rozumem, než to může přijmout, a proto se musí vždy znovu ptát."

 Jan se podíval rozmrzele kolem sebe.

 "Pane, takový člověk nemá být vůbec mezi námi," řekl téměř reptaje. "Proč jsi ho přijal ke svým posluchačům?"

 "Jene, kde zůstala tvá důvěra?" napomínal ho Ježíš s jemnou výčitkou.

 "Lidé, kteří se ke mně přiblíží, budou vždycky rozliční. A ještě rozličnější budou všichni ti, kteří se shromáždí kolem mého slova, až již nebudu putovat po této zemi. I me-zi vámi musí být takoví, kteří všechno promyslí rozumem, aby jim ostatní lidé stejného druhu mohli rozumět a učit je.

 Jidáš má upřímnou vůli přijmout pravdu a sloužit jí. Naučí se odsunovat rozum na místo, jež mu přísluší."

 Jan poděkoval, připojil se k ostatním a řekl jim, co Ježíš pravil. Všichni se styděli za svoji nesnášenlivost.

 

Dvanáct vyvolených

 Pak nadešel den, kdy Ježíš z velkého zástupu těch, kteří ho směli doprovázet, vyvolil dvanáct, kteří směli být jeho pomocníky, jeho učedníky, kteří by byli s ním v těsném spojení a byli ustavičně kolem něho.

 Pak se z dvanácti nikdo nedivil, že má k nim náležet i Jidáš. Všichni to očekávali. Přivykli cizímu způsobu spoludruha a milovali ho. On sám byl hluboce dotčen. Až do posledního okamžiku neodvažoval se doufat, že volba Ježíšova, který kolísal mezi Nathanielem a mezi ním, skutečně padne na něho. Které okolnosti má za to děkovat? Odešel do ústraní a přemýšlel, ale marně.

 Večer vyžádal si na Mistrovi rozmluvu. Byla mu povolena jako vždy, když některý ze dvanácti učedníků měl nějakou zvláštní záležitost na srdci.

 Ježíš věděl předem, co se chce Jidáš otázat. Chtěl mít však podle způsobu otázky jasno a proto mu nijak nepomohl.

 "Rabbi," začal Jidáš zajíkavě, "jak to přijde, že jsem měl přednost před Nathanielem, kterého miluješ?"

 "Jidáši, což tebe nemiluji?" opáčil Ježíš. "Já myslím, že vás mám rád všechny stejně, všem chci pomoci, všechny chci dovést k Bohu."

 "Ale já ti způsobuji tolik námahy, já to vím," trval na svém Jidáš a mluvil skoro šeptem.

 "Jestliže to skutečně vidíš a cítíš, tedy se to brzy zlepší, " utěšoval ho Ježíš. "Jidáši, co by z tebe bylo, kdybych tě nyní pustil od sebe? Tvá duše našla sice cestu ke mně, ale dosud kolísá. Nechť je pevná ve službě a tak dosáhneš velikého."

 Nathaniel však nezpozoroval, že se Ježíšovy myšlenky zaměstnávají někým jiným. Ve své skromnosti neočekával, že by mohl být přijat do zástupu učedníků. Radostně šel svojí cestou s Ježíšem, sloužil jemu i jeho učedníkům a pomáhal všem. Později byl zahrnut do počtu dvaaosmdesáti poslů, kteří jako vnější kruh věrných obklopovali Ježíše.

 

Boží služebníci při práci

 Na jezeře propukla těžká bouře. Zdálo se, že zuří ze všech stran. Všude kmitaly blesky jeden za druhým a hrom duněl skoro nepřetržitě.

 Učedníci chvátali, aby dosáhli přístřeší, dříve než se spustí nevyhnutelný déšť. Někteří z nich měli strach. Bylo jim úzko v tomto řádění živlů.

 Ježíš stál uprostřed silnice na malé vyvýšenině, kam vystoupil. Ruce měl založené do sebe a díval se uchvácen na vzdouvání vln, jak se stromy ohýbají, na víry písku, které se mezi tím zdvihaly.

 "Boží služebníci jsou při práci," řekl uspokojen. "Čistí vzduch."

 Několik těžkých kapek dopadlo k zemi a učedníci prosili Ježíše, aby si pospíšil, aby se dostali pod střechu. Vyhověl jejich prosbám, ale netoužil po tom. Byl by rád zůstal venku, zvláště když náhlý prudký déšť smyl prach a nad vodou se tvořily zvláštní obrazy.

 Nyní seděli v chatě, jejíž obyvatelé, jak se zdálo, nebyli přítomni. Tu se jeden z učed-níků zeptal:

 "Pane, řekl jsi, Boží služebníci jsou při práci. Koho jsi tím mínil?"

 Ježíš se obrátil na tazatele a odvětil:

 "Neznáš slov žalmu: Ty činíš ze svých andělů větry a ze svých sluhů ohnivé plameny? Tím řekl David totéž, co jsem právě řekl já."

 "Já jsem těmto slovům nikdy nerozuměl," přiznal se Tomáš takovým tónem, který zřejmě prosil:

 "Pane, vysvětli mi to!"

 Mistr ochotně vyhověl jeho prosbě a vysvětloval, že všechno, co lidé nazývají přírodou - je plno služebníků Všemohoucího, kteří ve všem provádějí vůli Boží a plní Jeho příkazy.

 O tom sice již věděli, ale nikdy si to nedovedli tak jasně představit. Nepohoda nezdála se jim být pojednou již tak strašlivá, nýbrž vznešená, poněvadž to byla činnost služebníků Božích na Boží pokyn.

 

 Zatímco ještě mluvili, uhodilo ...Všichni seděli jako omráčeni. Tu do zuření živlů venku vmísily se ječivé výkřiky lidí. Ježíš přistoupil ke dveřím chaty a po chvíli zavolal své učedníky. Nedaleko odtud hořela usedlost, kterou blesk právě zapálil.

 "Pane," koktal zaraženě Tomáš, "učinili to služebníci Boží také na Boží rozkaz?"

 "Slyšeli jste přece, že nečiní ničeho bez Boží vůle, " odpověděl překotně Jidáš. "Tedy i toto musel Bůh zamýšlet!"

 Slova byla správná, ale tón, kterým byla pronesena, poukazoval na to, že mluvčí není o tom tak úplně přesvědčen. A Ježíš se podíval vzhůru a tiše, aby ho nikdo neslyšel, šeptal:

 "Otče, kdybych jim to směl alespoň ukázat tak, aby mohli uvěřit!"

 Pak vybídl učedníky, aby šli s ním k hořícímu domu. Déšť mezitím ustal, snad mohou pomáhat při zachraňování. Ale když došli na místo, nebylo již pro ně žádné práce. Oheň ztrávil všechno a plameny zvolna uhasínaly. Musela to být velká usedlost soudě podle rozlehlosti požářiště. Všude se povalovaly zuhelnatělé trámy a zpola spálené předměty. Mezi tím vším v malých skupinách stáli pomáhající sousedé.

 Stranou, úplně sám stál muž, který bezútěšným pohledem zíral ztrnule před sebe. U jeho nohou seděla žena, bezmocně plačíc. Tulil se k ní pes, ale ona ho jemně od sebe odstrčila.

 Ježíš k oběma přátelsky přistoupil. Bylo mu líto, že byli ve svém žalu tak opuštěni. Když se však blížil k muži a chtěl ho oslovit, pozvedl tento prudce hlavu:

 "Cizinče, jdi svojí cestou a nestarej se o mne. Trpím po zásluze jen za to, čím jsem se provinil!"

 "Jak to myslíš, můj příteli?" tázal se dobrotivě Ježíš, zatímco jeho učedníci bez dechu naslouchali.

 Muž mlčel, zdálo se, že není ochoten se rozhovořit. Ježíš nechtěl na něho naléhat, přestože cítil, že je zde příklad od Boha vyprošený pro jeho učedníky.

 Obrátil se k odchodu a na rozloučenou pravil:

 "Jestliže víš, že netrpíš nevinně, tedy nechť ti toto utrpení přinese požehnání."

 Tu pozvedla žena hlavu a zadívala se s úžasem na mluvčího:

 "Pane, co to říkáš? Žal -  požehnání? Je to možné?"

 "Jaký účel by pak žal měl?" tázal se Ježíš důrazně. "Bůh netrestá z radosti nad trestem, nýbrž proto, aby se lidé poučili a změnili se. Učiní-li tak, pak se jim opět vrátí požehnání, a to právě jsem vám přál."

 V těchto posledních slovech leželo něco zvláštního. Všichni cítili, že přání Mistrovo bylo již požehnáním. Ale nyní Ho nechtěli ubozí lidé nechat odejít. Muž, před chvílí tak uzavřený, bouřlivě si žádal, aby mu směl vypovědět svůj smutný příběh.  Domu i dvorce se zmocnil neprávem.

 Před lidmi se mohl ospravedlnit, ačkoliv se podezření proti němu stupňovalo, ale v jeho nitru rozežíral mu červ svědomí a nedopřával mu útěchy. Jeho žena nevěděla ničeho o špatném jednání svého muže, ale řečmi sousedů byla upozorňována, ba i změnou, která se odehrála s jejím mužem.

 Při vypuknutí bouře žádala od něho vysvětlení. Řekla mu, že nemůže dále žít po jeho boku. Ať přizná, že pochybil, pak s ním společně chce vše opět napravit. Všechno snese lehčeji, než tuto zoufalou nejistotu.

 "Ale já jsem se nemohl před ní pokořit," řekl vypravěč. "Domníval jsem se, že zapřu-li všechno, že se žena uklidní. Doufal jsem, že potají mohu začít s napravováním. A tu žena zvolala:

 Bůh na nebesích ví, co jsi udělal! Před Ním ničeho neukryješ!

 Ale ve mně se zloba stala tak silnou, že jsem zvolal proti tomu:

 Je-li Bůh a ví-li, že jsem se dopustil bezpráví, nechť blesk udeří do tohoto domu. Ještě jsem to ani nedořekl a blesk z nebe zapálil."

 Všichni rozechvěně poslouchali, ale muž pokračoval dále:

 "To, že neprávem nabytý statek jest ztracen, na to nežaluji, jsem mlád a mohu pracovat, abych těm, které jsem ošidil, vše nahradil. Má žena mně pomůže a budeme žít lépe než v posledních létech. Ale to, že jsem se rouhal Bohu, to nemohu již odvolat a to mne dožene k zoufalství!"

 Sténaje se odvrátil.

 "Nemůžeš to již odvolat," zazněl mírný mistrův hlas, který všem zněl v tomto nářku jako hlas z nebe. "Nemůžeš učinit, jako by se to nebylo stalo, ale ty jsi se vyznal ze svého provinění a lituješ ho. Bůh se raduje z hříšníků, kteří činí pokání. Vezmi na sebe svoje těžké břímě a nes je s odvahou. Věz, že Bůh tě osvobodí od toho, čím jsi Ho zahrnul."

 "Pane, co to říkáš?" koktal muž, neschopen sama sebe. "Mohl by mi Bůh, tak vzne-šený, odpustit takovou vinu?"

 "Je odpuštěna, ale neuval ji znovu na sebe tím, že bys lehkomyslně vzpomínal na tento den. Uchop se Boží ruky a nech se jí vést dále, pak ti z tohoto utrpení vykvete požehnání!"

 Déšť ustal. Zvědaví sousedé přistupovali blíže, aby vyslechli, co cizinec muži povídá. Ježíš se s nimi rozloučil a kráčel se svými učedníky po cestě dále.

 Dlouho žádný z nich nepromluvil. Příliš hluboko dolehla tato Boží odpověď na jejich otázku. Ježíš však děkoval z plna srdce Otci a radoval se vzhledem ke svým učedníkům.

 Konečně začal Jan hovořit:

 "Ani my nezapomeneme na tento den, Pane, i nám se stane požehnáním."

 

Vyučování

 A jindy opět zavolal Ježíš dvanáct učedníků, které si zvolil, aby jej neustále doprovázeli, a odešel s nimi do ústraní, aby je učil. Vyprávěl jim o hradě Všemohoucího Boha, který ční vysoko nade všemi nebesy a jest naplněn svatostí. A zatímco mluvil, zmocnila se ho velká touha, aby tam mohl opět prodlévat. Jeho slova byla stále zvonivější a vždy víc a více zachvívala se v nich vznešenost. Jeho obličej zářil tak, jak ho učedníci dosud nikdy neviděli. Světlá záře, která Ho proměňovala, zářila kolem něj, takže se zdálo, jako by Ježíš seděl v nadpozemském světle. Jeho oči zářily obdivuhodnou modří.

 Oči učedníků hleděly jako připoutány na jejich Mistra. Žádné slovo jim neuniklo, ale nerozuměli mu.

 Zdálo se jim, že slyší vzácná, drahocenná slova, ale jakmile chtěli o nich přemýšlet, všechna vzácnost unikala jejich duším.

 Co to jen bylo?

 Někteří o tom přemýšleli, až konečně úplně zabloudili, takže již neslyšeli, co Ježíš dále mluvil ...

Druzí, zejména Jan, odsunuli stranou všechno myšlení a hloubání a naslouchali s duší otevřenou dokořán. Cítili, že jim Ježíš vyprávěl něco o své světlém domově, že jim chce něco dát, čím by obohatil jejich chudý život.

 Neodvážili se Ho přerušit ani dechnutím. Náhle však umlkl. Lesk zvolna pohasínal. Ježíš se pozvedl a šel kousek cesty sám. .

 Chtěl být sám, chtěl být zcela sám. Viděli to na něm. Nikdo Ho neměl doprovázet. Nešel nikdy dále než na dohled a přišel vždy zpět, jakmile se vypořádal se svými myšlenkami.

 Učedníci však začali mezi sebou tiše hovořit o tom, co slyšeli. Jak si mají představit hrad, dům v nebeské říši? Že jest v něm mnoho komnat? Mnoho nekonečně velikých síní ...A že smějí jednou bydlet v tomto domě?

 "Ne," mínil Jan, "tak to Ježíš neřekl. On řekl, že jeho Otec má pro nás ještě mnohá obydlí, do nichž smíme jednou vejít. Ve vznešeném hradě bude bydlet sám se svým Synem."

 A čím dále o tom šeptali a radili se, tím více mizelo z Ježíšova vyprávění ono nebeské, nadpozemské. Nyní si to mohli zcela dobře představit. Nyní rozuměli všemu, sníživše to svým vlastním porozuměním.

 Když se k nim za nějakou dobu Ježíš opět navrátil, dívali se na něho se zářícími zraky, ačkoliv On zpozoroval, co předcházelo, a zarmoutilo Ho to. Tak rád by chtěl svým učedníkům přinést zvěst o tom, odkud přišel, ale oni nemohli upustit od toho, aby všechno slyšené přizpůsobovali svému chápání.

 Byl rád, že se Ho na to již nikdo netázal, byl by velmi těžce ještě něco vysvětloval.

 

 Některého dne po této události kráčeli všichni pod jasným nebem mezi vlnícími se lány obilí a rozkvetlými zahradami. Jejich okolí bylo čarokrásné, ale silnice, po níž šli, byla plna prachu a učedníci dívali se více na prach u svých nohou než na krásu, která je obklopovala.

 Ježíšův zrak bloudil kolem a radoval se z barevné nádhery. Jako obyčejně šel uprostřed zástupu. Tu zpozoroval, jak nevesele jdou ti, kteří jdou před ním, že mají hlavy skloněné a nemluví. Podíval se za sebe, tentýž obraz.

 Zastavil se a zavolal je k sobě:

 "Podívejte se přece na tyto květiny v poli!"

 "Pane, to je plevel a ten není užitečný. Dusí jen obilí!" zvolal Jidáš udiven, že Ježíš sám něco takového neví.

 "Jidáši, ty nazýváš plevelí to, co můj Otec stvořil? Takovou krásu?" tázal se Ježíš.

 "Podívej se na květiny, každá jednotlivá jest po svém způsobu dokonalá. Kdy budou lidské ruce tak dovedné, aby vytvořily něco podobného? Ovšem, zdají-li se ti být příliš nepatrné, tedy se podívej do zahrady. I tam jsou květiny dokonalé nádhery, vonné a osvěžující mysl člověka. Jsou to poslové Boží, kteří touží vyprávět o Všemohoucí lásce, která si nepřeje, aby se lidstvo dívalo do prachu silnice."

 Učedníci porozuměli, co jim chtěl říci a zvedli své hlavy zahanbeně, že bylo zapotřebí napomínání.

 On však mluvil dále:

 "Tyto květiny jsou zvěsti o Bohu. Lidé, dívejte se, jak vznešenému stvoření dává Bůh pro vás vznikat! Pozorujte krásu, milujte a pěstujte ji, tak se stanete opět krásnými před Božími zraky!"

 Mluvil dále o všem krásném, co je obklopovalo. O ptácích, broucích, hvězdách a mracích. Najednou se oči všech rozjasnily a radostně jako děti upozorňovali jeden druhého.

 A tu u jedněch zahradních vrátek stála malá dívenka. Nepozorovala cizince; blaženě, na všechno zapomínajíc, dívala se na malé stádečko kuřátek, která pípala u jejích nohou.

 "Jak jste krásné!" volala a její hlásek přecházel skoro až do hlasitého výskání.

 Ježíš ukázal na dítě:

 "Podívejte se, takoví musíte být. Bezstarostní jako dítě. Vy všichni se můžete od něho učit!"

 

Kázání v Bethsaidě

 O jednom sabatu vycházel Ježíš s učedníky ze synagogy malého městečka. Byla to chudobná synagoga Boží a ještě ubožejší bylo okolní obyvatelstvo. Ale zdálo se, že zvláštní posvátnost vznáší se nad tímto místem.

 To také Ježíš vycítil, jakmile vstoupil do modlitebny. Radostně se rozhlédl kolem sebe a přistoupil potom ke starému knězi, který se radoval, že mladší chce mu ulehčit námahu čtení a výkladu.

 Zastavil se u jednoho místa z Izajáše, které znali již všichni z mládí nazpaměť. Jak obdivuhodně zněla tato známá slova z Ježíšových úst.

 "Třtiny nalomené nedolomí a knotu čadícího neuhasí, ale soud podle pravdy vynášeti bude!"

 Ježíš přečetl jen několik těchto slov, místo celé kapitoly, jak bylo obvyklé. Zavřel knihu, dal ji chrámovému sluhovi a začal:

 "Nevypadá to tak, jako by prorok vyřkl tato slova zvlášť pro vás, lidé z Bethsaidy? Jste unavení a toužíte po pomocníku, který by vaše srdce posílil a vaše duše napřímil. A kdyby stál uprostřed mezi vámi - nepoznáte ho! - .Nevšímavě půjdete kolem něho, poněvadž jste se učili, že On přijde ve veliké slávě a nádheře. Očekáváte, že bude králem na zemi. Nyní čekáte na toho, který jest zaslíben pro pozdější dobu a přehlížíte toho, jehož vám Božské smilování poslalo na pomoc, abyste nemuseli zahynout dříve, než přijde soudce."

 Ježíš učinil úmyslně přestávku. Bylo možno slyšet dech napjatého očekávání. Nebylo nikoho, kdo by se byl nechal přemoci svojí velikou únavou. Oči všech visely na mluvčím, ba i učedníci naslouchali, jako by slyšeli něco úplně nového.

 "Čtete-li staré proroky a jejich předpovědi máte rádi, tedy vám musí být nápadno, že přicházející přijde z oblaků v lesku a nádheře, obklopen anděly. Ale podruhé líčí jej opět jednoduše a prostě. Lidé, což jste úplně slepí? Kdybych vám vyprávěl, že má k vám přijít kníže, že se máte připravit na jeho příchod, ale příštího dne bych vám vylíčil příchozího jako úplně prostého, nepatrného člověka, čemu budete věřit? Že mluvil o dvou naprosto rozdílných osobách! Jinak byste si nemohli vykládat moji řeč. Řeknete: Přijdou tedy hosté dva!

 Ano, tak byste to řekli, kdybyste sledovali úplně prostě svůj cit. Jestliže ale v pro-roctvích čtete rozličné poukazy, tu je čtete, kroutíte a vykládáte tak dlouho, až je přiz-působíte na jedinou osobu.

 Proroku, jehož Bůh osvítil, aby vás učil a vyprávěl vám o tom, co přijde, jest dáno, aby viděl mnohé dříve. Proroci viděli, že Syn Boží by nemohl již přijít lidstvo soudit nebo zachraňovat, kdyby Boží milosrdenství nebylo zakročilo a nezadrželo jeho klesání.

 Oni směli vidět, jak Bůh vyšle jednoho svého Syna, který tomuto zkaženému světu přinese Světlo! To jest ten druhý, jehož nevšímavě přehlížíte. Nyní nadešel čas k příchodu Syna Božího a vaše oči jej nechtějí vidět, vaše uši se uzavírají jeho slovům. Lidé, lidé, jak vám to mám říci ještě důrazněji: Království Boží se přiblížilo a Jan již kázal: Otevřete svá srdce, aby Bůh mohl otevřít oči vašeho ducha!"

 Slova Ježíšova mocně burácela nad jejich hlavami. Ještě nikdy neslyšeli něco takového, ale jen u nemnohých pronikla slova až do duše. U většiny zůstaly pouhým zvukem, který ještě nějaký čas zněl a snad také v nich dozníval, až umlkl.

 Mezi nemnohými, kteří naslouchali celou duší, byl i starý kněz. Rozechvěn přistoupil venku k Ježíšovi a prosil Ho, aby s ním ještě trochu pobyl a pak teprve šel dále.

 "Pane, to, co jsi řekl, jest ryzí pravda! Ale my jsme to až dosud takto nikdy neslyšeli. Naši učitelé nás jinak učili a proto jsme to také tak předávali dále, jak jsme to obdrželi. Nyní tomu rozumím: Musíme čekat dvojí příchod Mesiáše!"

 Někteří z učedníků starce přerušili:

 "Což jsi neslyšel, že Ježíš řekl, že nadešel čas příchodu Syna Božího, že dlí mezi námi?"

 Kněz díval se zmaten z jednoho na druhého.

 "Je-li tomu tak, jestliže to Ježíš skutečně tak myslel, pak - - ano pak musí být již Syn Boží na zemi!

"Kde je?"

 Stařec mluvil stále hlasitěji a otázku téměř vykřikl. Ticho bylo mu odpovědí. Nebylo to však z rozpaků nebo skrývání, nýbrž v tomto tichu bylo veliké zaslíbení.

 Neuvěřitelně, tázavě obracely se oči z jednoho na druhého. Pak se zastavily na Ježíšovi.

 A tu převalila se nad knězem jakoby žhavá vlna. Pojednou znal odpověď na svoji otázku. Vrhl se Ježíši k nohám.

 "Můj Pán a můj Bůh!"

 Více nemohl říci.

 Láskyplně uchopil Ježíš jeho ruku a vedl ho na sedátko.

 Celý den zůstal Ježíš se svými učedníky v nepatrném knězovém obydlí, které jim všem utkvělo ve vzpomínkách jako zářící chrám Boží.

 Když Ježíš starci zřetelně poukázal, jak proroci o něm předpovídali jako o tom, který přijde z Božího milosrdenství, zmínil se i o tom, který přijde po něm k soudu:

 "Bude se nazývat Syn Člověka. Celý svět mu bude podroben. On jest králem všech světů a již nyní vládne nahoře tak, jako později bude vládnout i zde na zemi!"

 Stařec mu rozuměl, ale učedníci měli opět nesčetné otázky, které zřetelně nasvěd-čovaly, že dosud nepochopili, že Ježíš a Imanuel, zaslíbený, jsou dvě bytosti:

 Ježíš se na ně bolestně podíval:

 "Jak mne unavujete, že stále musím říkat totéž, aniž byste byli schopni to pochopit," řekl s tichým povzdechem.¨

 

 

*  *  *  *  *  *  *

 

 

 

 

 

 

                                                                                                                                                

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Neznámé ze života

Syna Božího Ježíše

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pracovní kopie pro vlastní studium

961209

 

 

 

 

Ú V O D

 

 Také toto dílo patří k té části literatury Grálu, jež seznamuje čtenáře s osudy mimořádných historických osobností, a to z pozemského i duchovního hlediska. Knihy ukazují bezprostřední pomoci a vedení, kterých se lidstvu od jeho prvopočátků dostávalo ze Světla.

 Vznik těchto spisů je pro způsob dnešního myšlení poněkud neobvyklý. Obsah knihy byl duchovně přijat, nikoliv sestaven či vymyšlen. Žádné dění ve stvoření se totiž neztrácí, nýbrž zůstává nesmazatelně zachováno.

 Schopnost k přijetí a napsání těchto knih obdrželi vyvolení lidé z blízkosti Abd-ru-shina, autora knihy Poselství Grálu "Ve Světle Pravdy", jež vysvětluje z hlediska zákonů stvoření i všechny popisované nadpozemské děje.

 Přijatá líčení sledují zcela určitou vývojovou linii událostí. Každý, kdo směl takto přijímat, zachytil jinou stránku skutečnosti. Z toho důvodu jsou některé stejné události vylíčeny z různých zorných úhlů.

 Pravdivost přijatého může každý nezaujatý, Pravdu hledající čtenář prožít ve svém vlastním nitru. Vycítí, že pero nebylo vedeno fantazií, nýbrž děním, probuzeným z tajuplného mlčení. S úžasem, možná hluboce pohnut, bude pozorovat, jak se odhalují závoje zakrývající dosud skrytou minulost. Tak může získat duchovní přehled, který ho dovede k poznání souvislostí od minulosti až po dnešní dobu, ve které se uzavírá kruh všeho dění.

 Abd-ru-shin píše:

 "Kdyby lidé v průběhu tisíciletí nejednali stále tak, jak ještě nyní jednají, kdyby všechno, co jim mělo být ku pomoci, stále znovu nepřekrucovali, aby to přizpůsobili svému lidskému myšlení a pozemským přáním, bylo by dnes zde na zemi pouze jediné jednotné učení, které vychází z vůle Boží. Neexistovalo by tolik různých náboženských vyznání.

 Vše, co dosud nauky na zemi přinesly, by sjednocené tvořilo jen jediný stupeň k podstavci, který má zaujmout Pravda, jak to bylo lidem častokrát v mnohých zaslíbeních zvěstováno.

 Nebylo by rozdílů v pojetí, tím méně v naukách samých!

 Neboť všechny nauky byly kdysi Bohem chtěny, byly přesně přizpůsobeny jednotlivým národům a zemím a zformovány podle jejich tehdejší duchovní zralosti a vnímavosti.

 ...Ti, kteří jednotlivé nauky přinesli, byli připravovateli cesty pro samotné Slovo Pravdy."

 

 *

 * * *

 * * * * *

 * * *

 *

 

 

 

 VIDOUCÍMU SE OTEVÍRÁ DUCHOVNÍ ZRAK PRO ŽIVÉ BAREVNÉ OBRAZY,

 KTERÉ SE NESMAZATELNĚ VRYLY DO KNIHY TOHOTO VELIKÉHO STVOŘENÍ

 

 *

 * * *

 * * * * *

 * * *

 *

Nemáte oprávnění publikovat komentáře. Pro komentování článků musíte být přihlášení.

X

Až po přihlášení

pouze přihlášení uživatelé mohou kopírovat