Nemoc
Hermann Wenng
Metla lidstva! Nemocí přibývá, a pokud můžeme věřit zprávám a novinám, nemoci neslábnou navzdory tolik pokročilým zdravotnickým opatřením a dovednostem lékařů, kteří přes svoje pokročilé vědění tak často stojí před nerozluštitelnými hádankami. Nemoc! Jak málo je dnes skutečně zdravých lidí! Jak krátká je doba mládí, kdy se může člověk těšit ze života bez břemene nemoci, a kolik jen je lidí, kteří nesou nemoc od prvního dne svého života a vstupují do něj s postižením.
Jak krátce je však vyměřen čas docela zdravým lidem, kdy se mohou pevnému zdraví ještě těšit, než se pojednou začnou objevovat kazy, zprvu drobné a později lavinovitě nabývající, které se s výsměchem lékařskému umění ukazují jako nevyléčitelné. Často přes zdánlivé zlepšení, kterého se muselo dosahovat obrovskou námahou… avšak nemoc znovu nastoupí s obnovenou silou, ačkoli bylo všech protiopatření úzkostlivě dbáno.
Metly lidstva z minulých časů jako mor nebo cholera byly potlačeny a daleko zahnány, že alespoň „Západ“ není jimi více ohrožen, zato se však objevují jiné rány, které zcela nahrazují to, co metly minulosti více nemohou. Pomysleme jen na dopravní nehody, kterých navzdory všemožným protiopatřením také neubývá. Nakonec musí člověk uznat, že před tím stojí dosti bezmocně; že co se na jedné straně vzalo z rukou stále hrozící smrti, na straně druhé o to hrozivěji ožívá. Nemocnice vyspělých zemí jsou stále plné, nacpané k prasknutí, a v oblastech méně vyspělých vidíme tamní obyvatele bez pomoci zrovna tak trpět.
Je to neustálý boj bez vyhlídky na konečné vítězství – a i zde utěšuje se člověk mylně: „Oproti minulým časům je to přece nyní o tolik lepší! Konečně jsme těm malým plíživým potvorám přišli na kloub! A ty, co se ještě schovávají, brzy taky objevíme!“
Ano, lidský rozum mnohého dosáhl – a i když stále naráží na neproniknutelné zdi vlastní omezenosti, přesto má, ohlížeje se na své úspěchy, stále naději, stát se pánem a také jím zůstat. Přesto se pociťuje veliká mezera, když utrpení a smrt, jakmile se zdají být poraženy na jednom místě, na druhém ihned bují obrovskou silou. Míra délky života se posunula, průměrný věk je vyšší než dřív – přesto stále přibývá neštěstí. Například konstatujeme obávaný nárůst výskytu tuberkulózy a rakoviny. Zázrační léčitelé, kteří se tu a tam vynoří, ocitají se ihned v obležení obřího počtu odevzdaných nemocných.
Tento neutuchající boj proti nemocem zaměstnal již mnohou osvícenou hlavu a mnohá také došla k tomu, že za tím musí něco být, když dosavadní prostředky nestačí; že není tím mnoho vykonáno, když se bojuje s fyzickými, materiálními příčinami onemocnění – že hlubší příčiny nemocí musí být hledány na poli duchovním.
Již mnohé osvícené hlavy prosazovaly, že prvotní příčiny nemocí musí být hledány a odstraněny (třeba deprese, nesvoboda, špatné a duši škodící prostředí a vztahy a mnoho dalšího) dříve něž může být pomýšleno na uzdravení, které by bylo skutečně trvalé. Úspěch nelze upřít modlitbám nebo zázračným obrázkům, jejichž působením někdy také k uzdravení dochází. Exaktní věda tak opět stojí před hádankou a uklidňuje se poukazy na autosugesci zněním Kristových slov: „Tvá víra Tě uzdravila!“
Na tom je něco pravdy – neboť Ježíš Kristus nikdy nepronesl jediné slovo, které by nebylo plnou pravdou – lidem ale chybí pochopení pro tato slova! Přinejmenším z toho však lze číst, že právě duchovní cestou, cestou duše se dostaneme nemocem na kobylku; že musí mít kořeny v tom, co zveme „životem“, který stále zůstává pro lidskou vědu neprobádanou oblastí a který používá hmotu, fyzické a chemické procesy jen jako prostředek k vyjádření, tedy k působení vně. Nejučenější vědec nic víc o onom „životě“ neví a nikdy nebude moci vědět – tady platí do písmene Lenauova věta, kterou pronáší vědec při pitvě k mrtvole: „Nadarmo tuším tu mizející stopy života, jenž mi uniká!“
Pro to, že kořeny nemocí tkví hluboko v neprobádaném, hovoří i další výrok, který by měl být všem znám: „Duch si utváří tělo!“
A pokud tak činí, zákonitě si tvoří i nemoci! Nemusí to platit jen v tom smyslu, že si člověk vytvořil své současné, zušlechtěné tělo z chlupatého těla zvířete, které je známo jako pračlověk. Naopak – musí to platiti i pro každého jednotlivého člověka, a to i z toho hlediska, že stav celého těla tvoří duše, tvoří ho sklony v charakteru, duševní stav, duchovnost!
Mnoho dalšího je tím však řečeno! Je v tom skutečnost, že člověk sám si tvoří tělesné náčiní, kterým oživuje nadání a talenty, jež v něm dřímou – své dary. U hudebníka je to ucho, které rozeznává všechny nejjemnější rozdílnosti tónů, jako i duchovní sluch vnímá harmonie, které jiní neslyší. U malíře oko, kterým vidí, co ostatní nevidí, tvary a obrazy, které jako by nepocházely z tohoto světa, a mnoho dalšího. A tak v tomto slově spočívá i to, že člověk si sám utváří své nemoci!
To se jeví jako paradox. Dokud lze vyvozovat ze skutečně viditelného, je příčina ihned uznána. Například že když člověk pije příliš mnoho piva, přivozuje si žaludeční a ledvinové obtíže; že při velkých změnách tepla a chladu přichází zápal plic… ale aby člověk hledal příčinu tuberkulózy rovněž u sebe, to už je pro něj zřejmě příliš. Ale přesto je to tak! Duch si utváří na těle i nedokonalosti!
Nemůže to pochopit ten, kdo popírá existenci člověka před pozemským narozením a po tělesné smrti, kdo popírá, že člověk není ve svém vývoji na zemi jen jendou, nýbrž vícekrát. Nikdy to nepochopí ten, kdo popírá následný duchovní život člověka, neboť takový popírá i duchovní tělo, vlastní jádro člověka – a toto tělo není nějaký prázdný obal, nýbrž disponuje orgány zrovna tak jako pozemské tělo, u kterého je vidíme při pitvě, a tyto duchovní orgány mají svou vlastní duchovní funkci.
Jsou to tedy tací, kteří tyto funkce ve svém životě používají nedostatečně anebo vůbec a kteří tak tyto duchovní (přesněji astrální) orgány zanedbávají, nechávají je zakrnět a degenerovat; avšak tyto orgány jsou rovněž základem pro funkci pozemského těla, a tak i toto musí nést známky duchovního zakrnění a degenerace. Každý je tak sám zodpovědný za svou duchovní a duševní úroveň i za všechny své činy, a tedy i za svá onemocnění. Je to každého zodpovědnost, pokud je v nějakém smyslu méněcenný! Duch si utváří tělo, jak v dobrém, tak ve zlém, tak i v jeho chybách!
Obecně lze říci, že onemocnění dosáhne jen na ty, kdo k tomu duchovně položili základ! Proč si člověk představuje „pomyslného“ čerta jako kulhavce s kopyty? Proč se říká o člověku, který se brání novým pohledům a nepřijímá žádnou nauku, že je tvrdošíjný? Ale pak se člověk divý, je-li postižen nemocí, jejímž znakem je ztuhlost šíje.
Ve stvoření člověka, vylíčeném v Bibli, se píše: „I vytvořil Hospodin Bůh člověka a vdechl mu v chřípí dech života“. Zde by byla duchovní příčina onemocnění dechového ústrojí lehce k nalezení, pokud by jen člověk chtěl ji hledat! Neboť slovo Bible neříká zde nic jiného, než že hlavní složka duchovního života nachází vyjádření skrze dýchací orgány a že na jejich stavu lze tedy poznat, jak moc člověk sám opomíjí duchovní bytí vlastního já, jak moc ho zanedbává! Když pak duch takového člověka není více životný (duch – ne rozum!), pak tím trpí především dýchací orgány!
Podobné je to s nárůstem výskytu rakoviny, proti které také nebyl dosud nalezen skutečně účinný prostředek, neboť operace, při kterých je odstraněna z těla nemocná část, nepomohou často trvale. I zde jest to hřích proti duchu, který nemůže být prominut, poněvadž člověk, který svůj duchovní život opomíjí, páchá tím v podstatě sebevraždu, což je hlavní příčinou takové nemoci.
Opomíjení duchovního života ve prospěch života rozumového je to především, co jest příčinou nemocí. Bez této příčiny nebylo by na zemi mezi lidmi žádných vážných nemocí. Napadené orgány ukazují už jen na konkrétní druh provinění proti Duchu živoucího Života.
Nárůst počtu dopravních nehod je další položkou na tomtéž seznamu. Uvažme, že to prvotní v celém stvoření, duchovní pohyb, který by člověka nesl ke Světlu, k jeho opravdovému domovu, přetvořil člověk z duchovního pohybu v pohyb čistě zevnějšího druhu; a tento vnější pohyb zcela přehlušil skutečný duchovní pohyb člověka a takřka jej odstavil. Takové zbrklé a neustálé pohybování se stává stále nebezpečnějším. Toto nebezpečí přineslo smrtelné případy i při létání.
Tak přináší si člověk své dispozice k nemocem do dalšího pozemského života – a pokud nerozpozná jejich příčinu, selhá(vá)ní svého ducha, jistě se nemoci dostaví, vždy podle prvotního pochybení, podle disharmonických tónů vlastního bytí jednotlivce.
Člověk nemusí být přitom těžkým zločincem; stačí, aby šel proti věčným zákonům – a tak jim nakonec padá za oběť. Důkazů těchto skutečností je k nalezení mnoho, ač mnohdy ne zcela poznané, přinejmenším jsou tušené. Ale sotva se jich dbá! – a dokud tak člověk nečiní, musí boj s nemocí zůstat bojem bez konce. Učení Grálu ukazuje nám to vše jasně, do nejskrytějších záhybů… nic nezůstává neosvětleno. Díky němu víme, že si s sebou člověk do života přináší sklony k nemocem i úrazům; že rodiče, kteří dítěti dávají příležitost k novému pozemskému životu a tím i k vnitřnímu obratu a nápravě, nenesou žádnou vinu za dispozice svých dětí – protože i tyto mohou za ně svou dřívější nedbalostí, kterou na sebe naložily další vinu.
Pokud lidský život není pojímán jako duchovní bytí a není tak žit, nemůže dojít ke šťastnému konci. Tak ani nemoci samy nepřestanou a budou se jen dál rozmáhat.
přeložil Prokop Zapletal
