Pamatuj si mě     Zapomenuté heslo?   Registrovat  

1. Teologické otázky před 1. Koncilem

Od nejranějších počátků se v křesťanství stále znovu vyskytovaly proudy, které se nedaly sloučit s tradovaným učením Ježíše. Zčásti vznikaly v samých křesťanských obcích, zčásti představovaly smíšení křesťanské nauky s jinými náboženskými systémy a filozofiemi. Tak již dějiny raného křesťanství podávají zprávy o herezích nebo kacířství, mezi něž spadá všechno, co se nesrovnává s oficiálně vyučovaným názorem.

Střetávání s různými bludnými naukami nutilo církev, aby jasně formulovala články své víry tak, aby vymezila hranici mezi nimi a mezi názory, jež se odchylovaly. V důsledku toho docházelo uvnitř církve často ke sporům, z nichž mnohé měly význam jen v určité době, ale některé měly rozhodující vliv na vývoj celého křesťanství.

V prvních staletích po Kristově působení vznikaly hlavní rozpory ohledně otázky nositele křesťanského poselství. Od samého počátku byl Ježíš uznáván křesťany za Syna Božího. Vzývali ho jako Pána (Kyrios). Podle jeho příkazu byl křest prováděn ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého. Nebyla tato trojitost v rozporu s přísným monoteismem, který jak v židovství, tak i v křesťanství platil za nezvratný základ víry? Tato otázka nabyla zvláštního významu ve 2. stol., když církev musela zaujmout stanovisko k herezím judaistů a gnostiků:

a) Judaisté byli židokřesťané, kteří neústupně setrvávali na mojžíšovském zákonu. Ježíše neuznávali za Syna Božího, byl pro ně jen mimořádným člověkem. Umírněnější skupiny pokládaly za možné jen zázračné narození (z panny a Ducha svatého). Část přísnějších židokřesťanů se rozešla s církví již v 1. stol. Židokřesťané, kteří v církvi setrvali, se rozštěpili do různých směrů ke konci 2. stol.

b) Gnostické učení existovalo již v předkřesťanské době. Slučovalo v sobě helénistické a orientální proudy (gnósis - poznání). Už v 1. stol. se objevily smíšeniny gnosticismu a křesťanství, které zaznamenaly ve 2. stol. ještě větší rozšíření. Jejich dozněním je na počátku 3. stol. manicheismus, perská gnóze.

Uvnitř gnosticismu byla zastoupena různá učení, jež však vykazovala určité společné rysy: slibovala vyšší poznání, než by dokázala poskytnout sama křesťanská víra. Mimoto zahrnovala ideu dualismu, mající stejný význam jako protiklad Bůh - hmota. Hmota byla označována buď jako chaos, nebo přímo jako princip zla.

Na vtělení Ježíše měl gnosticismus dva názory:   Buď přichází Spasitel na zemi v jakémsi zdánlivém těle, které se tudíž neshoduje s naším pozemským tělem, nebo Kristus, Logos, se spojuje s člověkem Ježíšem teprve při křtu a setrvává v něm až do jeho utrpení.

  Církev musela tedy najít odpověď, jak by se dala božskost Syna sloučit s jediností Boha. Někteří církevní spisovatelé ze sklonku 2. a ze 3. stol. (Justinus ze Samarie, Theofilos z Antiochie, Tertullianus, Hippolytos, Órigenés) navázali přitom na výklady Žida Filóna z Alexandrie (25 př. Kr. - 39 po Kr.), které nabízely toto vysvětlení:

"Božský Logos je nejvyšší rozum, který je zčásti považován za pouhou neosobní vlastnost obsaženou v božské bytosti (logos endiathelos), avšak zčásti a především se také jeví jako vystupující z klína Božství, a to prostřednictvím božské řeči, a jako ihned sám o sobě existující a osobně rozdílný od Boha (logos porphorikos). Je nejdokonalejším zjevením Boha, souhrnem všech božských sil a projevů, prostředníkem mezi Bohem a světem, Otcovým obrazem, Synem Božím, druhým Bohem, archandělem, Moudrostí." [1)

Z toho však vyplývaly další úvahy: Jestliže se Logos aktem Otcovy vůle zosobnil teprve při stvoření světa, pak musí být Syn podřízen Otci. Tak vznikla idea subordinacianismu. Tím nebyla ohrožena prozatím ani víra v Božství Syna, ani v jedinství Boha.

Koncem 2. a ve 3. stol. získala vliv skupina křesťanů, kteří stavěli do popředí především jedinství Boha a potírali všechno, co se s tím zdálo být v rozporu. Nazývali se monarchianisté (monarchia, vláda jednoho). Jednotnou nauku neměli. Někteří z nich pokládali Ježíše za člověka, jenž je obdařen Boží milostí a jehož prostřednictvím působí síla a moudrost Boží obzvláštním způsobem (v menší míře tomu tak bylo také u Mojžíše a u proroků). Druzí byli sice o Ježíšově Božství přesvědčeni, ale domnívali se, že to byl Otec, kdo přišel na zemi. Vysvětlovali to různými způsoby (modi) zjevení Otce, která jsou Otci vlastní.

Začátkem 3. stol. nabyl uvnitř monarchianismu neobyčejného významu směr nazvaný sabellianismus, který poprvé do úvah zahrnul Ducha svatého. Sabellius z Lybie učil, že existuje jen jedna božská osoba. Ta má tři druhy působení, které označil výrazem prosópa. Prosópa může znamenat roli herce nebo masku herce, ale také osobu - čímž vznikl určitý zmatek nad vlastním obsahem jeho učení. Sabellius srovnával tři možnosti působení Boha s tělem, duší a duchem člověka. Bůh působí jako Otec ve stanovení zákonů, jako Syn ve vtělení v člověka, jako Duch svatý v posvěcování. Syn a Duch svatý by mohli po splnění svých úkolů znovu splynout s Otcem.

Protože některé skupiny monarchianistů popíraly Trojici a jiné skupiny nevěřily v Ježíšovo Božství, byly na vícero synodách všechny vyloučeny z církve. Jako jeden z jejich odpůrců vystupoval na synodách mezi jinými i Órigenés, který s rozhodností učil o oddělenosti Boha Otce, Boha Syna a Boha Ducha svatého.

 

II. Zostření teologických sporů od doby Konstantina Velikého a zavedení ekumenických koncilů

Ediktem milánským (r. 313) postavil Konstantin Veliký (306-337) křesťanství na roveň pohanským kultům. Tím započalo nové období v dějinách křesťanství. Církev dostávala časem stále více privilegií a práv. Pohanské kulty sice stále ještě existovaly - i když byly víc a více státem potlačovány - ale roli dřívějšího státního náboženství pozvolna přebírala církev. Císař pověřoval křesťany vedením vlivných úřadů ve státě. Konstantin poznal, že by se církev mohla stát v jeho říši podporujícím a sjednocujícím činitelem. Od té doby byly církev a stát vzájemně úzce propojeny a na sobě závislé. Pro církev to však znamenalo, že byla v otázkách víry ovlivňována světskou mocí.

Ačkoliv se dal Konstantin pokřtít až na smrtelném loži, prohlásil se sám za "Bohem ustanoveného biskupa pro vnější záležitosti"[2] a pokládal se za oprávněného rozhodovat o otázkách víry a zasahovat do církevních záležitostí. Tím založil "césaropapismus", který měl nabýt v následujících staletích v řeckém Orientu ještě drsnějších forem.

Jestliže v prvních třech stoletích již existovaly různé sváry v oblasti víry, pak v tomto ohledu začalo od Konstantinovy vlády (tedy od počátku vazby církve na impérium) nové období: nejednotnost uvnitř církve nabývala nyní politického významu, neboť ohrožovala jednotu říše. Proto byly od té doby věroučné rozepře často uváděny do pořádku státní mocí podle jejích zájmů a mínění.

Otázky, které se doposud vyskytovaly uvnitř církve, se nyní zaměřovaly na základ víry - na Boha. To se projevovalo zostřováním rozmíšek a střetů, jejichž urovnání bylo velmi významné jak pro církev, tak i pro stát. Konstantin proto zavedl ekumenické synody (či ekumenické koncily). Ty měly také současně platnost synod říšských. Jejich úkolem bylo s všeobecnou závazností objasnit sporné články víry - a právě proto se konaly také v zájmu říše.

Označení "ekumenické koncily" neznamená, že by se sešli biskupové z celého křesťanského světa - ba dokonce na nich nebyly zastoupeny ani všechny církevní provincie. Kritéria "ekumenického koncilu" byla tato:

a) měla být přítomna podstatná část biskupů (při prvních pěti ekumenických koncilech byli v převaze biskupové z východních zemí, západní země byly stále v menšině, popřípadě také nebyly zastoupeny vůbec; to však nemělo žádný vliv na platnost rozhodnutí),

b) rozhodnutí musela uznávat celá církev,

c) papežský souhlas s rozhodnutími byl nezbytný. Poslední bod se ukázal jako zvlášť důležitý:

"Bez římské Petrovy stolice nemělo žádné věroučné rozhodnutí koncilu definitivní platnost a její rozhodnutí bylo považováno svým způsobem za nedotknutelné a konečné, takže kdo se proti němu vzepřel, sám se z církve vyloučil."[3] Podle stavu teologie a církevního práva to platí beze změny dodnes.

Kromě ekumenických či všeobecných synod existovala ještě jiná biskupská shromáždění, která byla významná jen pro dílčí oblasti: generální synody, na něž byli zváni jen biskupové z Východu nebo Západu, dále patriarchální, národní, provinční a diecésní synody.

 

K ustavení ekumenických synod

Skutečnost, jak silně byly ekumenické synody také státní záležitostí, se projevovala v tom, že právo svolávat je měl sám císař. Mohl určit místo a dobu konání ekumenické synody, mohl ji také přeložit na jiné místo nebo ji odročit. Papež i synoda sama toto právo výslovně uznávali.

Císař zaručoval vnější bezpečnost a pořádek, což bylo v tehdejších dobách nezbytné.

Jednání a rozhodování v otázkách víry a církevních zájmů mělo být sice ponecháno jedině biskupům, avšak historie ukazuje, v jaké míře přitom byly prosazovány zájmy státní moci. Závěry koncilů nabyly právní moci teprve po stvrzení císařem, který se pak také staral o jejich provádění v říši.

Na ekumenické koncily byli zváni patriarchové, kromě nich i metropolité s některými svými biskupy. Papežové nebyli na prvních čtyřech ekumenických koncilech osobně přítomni, byli však zastupováni svými legáty. 5. ekumenický koncil je zvláštním případem, o němž bude ještě podrobněji pojednáno.

Na důležitost papežského souhlasu bylo již poukázáno. Legáti, kteří jednali z pověření papeže, požívali proto v synodě výsadního postavení, jež se projevovalo v zasedacím pořádku i při podpisování závěrů. Aby byla stvrzena platnost rozhodnutí, nebylo zapotřebí žádného dodatečného uznání papežem, neboť podpisy legátů platily za papežské schválení. Pátý ekumenický koncil měl ovšem i v tomto bodě jiný průběh.

Jaký význam se přikládal ekumenickým koncilům, ukazují dva hlasy ze 6. stol.:   Ferrandus, diákon z Kartága, říká: "Co je jednou nařízeno koncilem, musí platit věčně. . . Všeobecné synody, pokud byly dokonce odsouhlaseny římskou církví, stojí ve vážnosti hned za kanonickými knihami."[4]

Jiný africký klerik, současník Ferrandův, se táže: "Co ještě zůstane nedotčené, neotřesitelné, jestliže rozhodnutí tak velké synody (jako chalkedonské) by smělo být posuzováno jako nedokonalé a sporné?... Vždyť jediným cílem koncilů je, abychom na základě jejich autority věřili tomu, co nechápeme rozumem."[5]

 

Přehled o prvních pěti ekumenických koncilech

Byly položeny dvě stěžejní otázky křesťanské víry:

a) Otázka Trojice, která již ve 2. a 3. stol. dala podnět ke sporům, nabyla na významu. Arianismus a jemu podobné nauky vyžadovaly od církve jasné vyjádření o vztahu Otce k Synovi. - Později vyvstala otázka, jaké postavení zaujímá v trojici Duch svatý. Rozhodnutí padla na 1. ekumenické synodě v Nikaji v r. 325 a na 2. ekumenické synodě v Konstantinopoli v r. 381.

b) Spor o Trojici vyvolal i christologický spor. Ariáni a přívrženci Apollinaria zastávali názor, že Kristus nepřijal plnou lidskou podstatu, což církev označila za bludné učení. Později šlo o problém, v jakém poměru k sobě byly v Kristovi božská a lidská podstata. Na 3. ekumenické synodě v Efezu v r. 431 byl odsouzen nestorianismus, který hlásal extrémní oddělení obou podstat v Kristovi. Na 4. ekumenické synodě v Chalkedonu v r. 451 bylo zavrženo učení monofyzitů, které hlásalo smísení božské a lidské podstaty v Kristovi. Tyto velké boje měly za následek četné menší spory. Příkladem toho je "spor o tři kapitoly", který dosáhl takového významu, že pro jeho urovnání musela být svolána 5. ekumenická synoda, a to do Konstantinopole v r. 553.

 

III. Spor o ariánské učení a l. ekumenický koncil   v Nikaji (r. 325)

Otázky učení o Trojici, které vyvstaly ve 2. a 3. stol. (viz kap. I), nebyly ani ve 4. stol. plně objasněny. Po vyloučení monarchianistů z církevního společenství vykrystalizoval názor, že Kristus je božská osoba, která je současně rozdílná od Otce.

Obě osoby byly tedy božské, avšak v jakém poměru byly k sobě navzájem? Napřed na to nebyl žádný závazný věroučný názor. Zatímco na Východě byl Syn podřízen Otci (subordinacianismus, viz kap. I), přičemž se nepochybovalo o jeho božském původu, učila římská církev o "homoúsii"" (homoúsios, téže podstaty) mezi Otcem a Synem (nezaměňovat za homoiúsios, podobný).

Presbyter Areios z Alexandrie (260-336) zastupoval subordinacianismus v nejextrémnější formě. Několik bodů z jeho učení: - Logos existuje od věčnosti, - byl stvořen Otcem z ničeho, je tedy výtvorem, - prostřednictvím Logu stvořil Bůh všechno, - zatímco mezi Logem a tvorstvem existuje jen kvantitativní rozdíl, je rozdíl mezi Bohem a Logem nekonečně velký, - Logos lze označit jen za přijatého Syna Božího, - Logos se může rozhodovat jak k dobrému, tak ke zlému: jeho bezhříšnost je založena na svobodném rozhodování vůle. Otec věděl předem o jeho příkladném životě.

Areios hlásal svoje učení nejprve v Alexandrii (od r. 318). Po několika marných zákazech vydaných biskupem Alexandrem byl Areios se svými přívrženci v r. 320 nebo 321 na jedné synodě vyloučen z církevního společenství. Přesto spor mezi Areiovými přívrženci a odpůrci nabýval stále většího rozsahu. Areios získal obzvláštní podporu díky biskupovi Eusebiovi z Nikomédie (jeho stoupenci byli nazýváni eusebiány). Císař Konstantin viděl, že je ohrožen klid a pořádek v říši a pokusil se vše urovnat, ale bezvýsledně.

Tak byla svolána v r. 325 první ekumenická synoda do Nikaje. Zúčastnilo sejí asi 300 biskupů, z nichž bylo 7 ze západních zemí (tato čísla však nejsou přesná). Jednání probíhala vzrušeně, zvláště když byl přítomen Areios. Jako jeden z jeho hlavních protivníků vynikl Athanasios z Alexandrie (295-373). Také sám císař vícekrát zasáhl. Nakonec bylo ariánské učení zavrženo a přítomní otcové se pokusili o jasnou formulaci pravé víry.

Skupina středu, složená z biskupů z Východu, navrhla formulaci, která byla odvozena z Órigenova učení. Tato byla zčásti vzata v úvahu, avšak ještě doplněna, takže arianismus byl jednoznačně odmítnut.

Symbol (vyznání víry) z Nikaje zněl nakonec takto:   "Věříme v jednoho Boha, Otce, Všemohoucího, Stvořitele všeho viditelného i neviditelného, a v jednoho Pána Ježíše Krista, Syna Božího, který byl jako jednorozený zrozen z Otce, to jest z podstaty Otcovy, Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, nikoliv stvořený, jedné podstaty (homoúsios) s Otcem, skrze něhož všechno povstalo jak na nebi, tak i na zemi, a který kvůli nám lidem a kvůli naší spáse sestoupil a stal se tělem, byl člověkem, trpěl a třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa a přijde, aby soudil živé i mrtvé; a v Ducha svatého. Ale ty, kdo říkají "byla doba, kdy nebyl" nebo "dříve než se narodil, neexistoval" anebo "povstal z nebytí", a ty, kteří tvrdí, že je jiné hypostaze nebo podstaty (než Otec), či že Syn Boží je (stvořený nebo) že se mění anebo je proměnný, ty katolická a apoštolská církev zavrhuje."[6]

Později se stal hlavním bodem soustředěného útoku pojem "homoúsios", protože vyvolával podezření ze sabellianismu (viz kap. I).

Areios byl společně se dvěma biskupy, kteří odmítli podepsat, exkomunikován a vypovězen. Krátce nato byli dva další biskupové rovněž posláni do vyhnanství, protože se stali podezřelými z arianismu. Areiovy spisy byly spáleny. Za jejich držení byl od té doby trest smrti.

 

IV. Boje mezi ariány a nikajskou stranou

I po koncilu v Nikaji tvořili ariáni mocnou stranu, která byla podporována zejména Konstantinovou sestrou Konstancií. Tak přetrvával arianismus především ve dvorských kruzích. Také mnozí órigenovci (stoupenci Órigenova učení) toto učení trpěli nebo podporovali.

Císař Konstantin, který nikdy nepronikl hluboko do teologických otázek, Areiovi v r. 328 dovolil, aby se z vyhnanství vrátil. Oba biskupové, kteří se stali spolu s ním vyhnanci, dostali zpět svá biskupství. Vůdcové nikajské strany byli stále více vypuzováni ze svých biskupských stolic. Athanasios z Alexandrie (viz kap. III) byl ariány očerněn a v r. 335 poslán císařem do vyhnanství.

Areios měl být v r. 336 na rozkaz císaře znovu přijat do církve. Pro tuto slavnostní událost bylo již vše připraveno, avšak Areios po příjezdu do Konstantinopole náhle zemřel. O rok později (337) zemřel také císař Konstantin. Krátce před svou smrtí se ještě dal pokřtít, a sice jedním z ariánských biskupů.

Po Konstantinově smrti byla východní i západní část říše spravována odděleně. Následující období bylo poznamenáno vzájemnými výpady nikajské strany i ariánů, pomluvami, sesazováním a vypovídáním. Scházely se různé synody, které vzájemně zavrhovaly svá rozhodnutí.

To všechno již částečně spadalo do období vlády Konstantinova následníka ve východní říši, císaře Konstancia (337-361), který rovněž stranil ariánům. Sváry mezi nikajskými a různými skupinami ariánů jako představiteli rozdílných názorů nabyly takových rozměrů, jaké se už sotva daly přehlížet.

Různé formule víry (čtyři antiochejské formule z r. 341 a čtyři sirmišské formule z let 331-359) měly konflikt odstranit, ale všechny vystupovaly více či méně proti pojmu "homoúsios". Papež Liberius, který musel žít po určitou dobu ve vyhnanství, se směl navrátit do Říma až v r. 338 po podpisu třetí sirmišské formule.

Mezi východní a západní částí říše se rozevírala stále větší propast: papež a biskupové za západních zemí bojovali za závěry z Nikaje, císař a biskupové z východních zemí za arianismus.

V jakém postavení se nyní církev nacházela, dokumentuje jeden výrok císaře Konstancia: "Jako církevní zákon musí platit to, co chci já."[7]

Císař Konstancius se dvakrát pokusil dosáhnout definitivních závěrů pomocí ekumenické synody. Avšak oběma synodám bylo odepřeno, aby byly uznány za ekumenické :

a) Říšská synoda svolaná v r. 343 do Sardiky skončila tím, že obě znesvářené strany na sebe uvalily klatbu.

b) V r. 359 svolal císař říšskou synodu znovu, tentokrát pro Západ do Arminia a pro Východ do Seleukie. Tím se mělo zabránit, aby se umírněnější ariáni, kteří mezitím utvořili malé skupiny, sjednotili se západními zeměmi. Západní část říše nadále uznávala závěry z Nikaje; východní část pro své rozpolcení nedospěla k žádnému výsledku.

V r. 360 pohrozil Konstancius všem biskupům Východu i Západu klatbou, nepodepíší-li formuli: "Podle Písma svatého jsou si Otec a Syn podobni."[8] Papež Liberius odmítl tentokrát podepsat.

Když císař Konstancius v r. 361 zemřel, vyplynuly nové možnosti pro nikajskou stranu: císař Julianus, zvaný Odpadlík, následník císaře Konstancia, dovolil biskupům obou stran návrat z vyhnanství - i když v naději, že se takto křesťanství samo zničí. Nikajští biskupové mohli nyní opět bez omezení působit; přešlo k nim mnoho umírněných ariánů.

Po císaři Julianovi vládl císař Valens (364-378). Ten prosazoval přísný arianismus. Přesto však vrcholná doba arianismu v římské říši skončila. Ariáni i semiariáni se rozpadli do mnoha skupin a příliš proti sobě bojovali, než aby ještě mohli uskutečnit společné cíle. (Semiariáni byli umírnění ariáni, mezi nimi byli například přívrženci homoiúsie, kteří zdůrazňovali "podobnost podstat" Otce a Syna.)

Papež Damasus I. (366-384) se velmi zasazoval o usmíření s přívrženci homoiúsie. Po smrti císaře Valenta našlo vyznání z Nikaje také na Východě opět více stoupenců.

Tzv. mladonikajci Basilios, Řehoř z Nazianzu a Řehoř z Nyssy stanovili kvůli porozumění závěrům z Nikaje novou formuli víry: "Jedna podstata, tři osoby."[9]

 

V Druhý ekumenický koncil v Konstantinopoli (381)

Císaři Theodosiovi Velikému (379-395) se podařilo ještě jednou sjednotit východní a západní část říše ve velkou římskou říši (394). Po jeho smrti se říše opět rozpadla na dvě části. Theodosios zakázal pohanské kulty a založil katolickou říšskou církev. Nyní bylo pro všechny poddané nikajské vyznání závazné.

Aby sprovodil ze světa všechny dosavadní zmatky, svolal Theodosios v r. 381 generální synodu Východu do Konstantinopole. Ačkoliv již od počátku nebyla plánována jako synoda celé říše, přesto byla později uznána za 2. ekumenickou synodu.

Dosavadní spor o Trojici se pokoušel jen o vyjasnění vztahu Otce k Synovi. Nyní k tomu přibyla ještě otázka postavení Ducha svatého.

Pro ariány byl Syn:   1. výtvorem Otce a

2. stvořitelem všeho ostatního.   Dalším rozvíjením této myšlenky došli k závěru, že Duch svatý musí být právě tak výtvorem Syna.

Tento názor zastával zejména Makedonios, který až do roku 360 působil jako konstantinopolský biskup. Pocházel z řad přívrženců homoiúsie a dostávalo se mu od nich silné podpory. Odpůrci Ducha svatého se nazývali pneumatopachové, později makedoniáni.

Koncil, na který se dostavilo kolem 130 účastníků, převzal konečně v podstatě symbol křtu, který jako vyznání víry navrhl biskup Epifanios z Konstancie (Kypr). Toto vešlo ve známost jako nikajsko-konstantinopolské vyznání víry,jež zní:

"Věříme v jednoho Boha, Otce, Všemohoucího, Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného, a v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, zrozeného z Boha před veškerým časem, Světlo ze Světla, pravého Boha z pravého Boha, zrozeného nikoliv stvořeného, jedné podstaty s Otcem, skrze něhož povstalo vše, co jest, a který kvůli nám lidem a kvůli naší spáse sestoupil z nebe a stal se tělem z Ducha svatého a Marie panny, stal se člověkem, byl ukřižován za Pontia Piláta, trpěl a by:l pohřben, třetího dne vstal z mrtvých podle Písma, vstoupil na nebesa, sedí po pravici Otcově a opět přijde ve slávě, aby soudil živé i mrtvé, a jeho říše bude bez konce. Věříme v Ducha svatého, Pána, který oživuje, pochází z Otce a zároveň s Otcem a Synem je uctíván a veleben, a který mluvil ústy proroků. Věříme ve svatou katolickou a apoštolskou církev a vyznáváme křest na odpuštění hříchů; čekáme na vzkříšení mrtvých a život budoucího světa."[10)

V 1. kánonu koncilu byly zatraceny - vedle jiných herezí - také všechny formy arianismu.

 

VI. První órigenovský spor

(konec 4. stol./začátek 5. stol.)

 

Órigenés z Alexandrie (185-254) byl jedním z nejvlivnějších teologů raného křesťanství. (Stoupenci jeho učení byli nazýváni órigenovci). Jeho osobou i učením se zabývá podrobněji kapitola XII.

Órigenés jasně rozlišuje tři Boží osoby. Syn a Duch svatý jsou Otci podřízeni. Z toho důvodu bývá často označován za duchovního otce arianismu. Avšak Órigenovo učení není s arianismem totožné. Vyplývá to mimo jiné i z toho, že obě potírající se strany se na vývody Órigéna odvolávají. Tak například používá Didymos z Alexandrie, zvaný Slepý (zemřel 398), Órigenovo učení k prokázání správnosti závěrů z Nikaje.

V Órigenově světovém názoru má pevné místo i preexistence a putování duší. Avšak tato část jeho učení měla nabýt významu teprve později (viz kap. XII a XIII).

Přes mnohá osočování se Órigenovo učení těšilo v prvních staletích velké vážnosti. "Až do konce 4. stol. se většina hlasů v církvi vyslovovala pro věhlasného alexandrijce."[11) Ještě papež Siricius (384-399) proti jeho učení nic nenamítal, což mu přineslo výčitky z řad Órigenových odpůrců.

To, že ke konci 4. stol. vypukly kolem órigenismu velké spory, se dá v zásadě vysvětlit jako důsledek předcházejících sporů o Trojici. Jejich východiskem byl spor v Egyptě. Vedle mnichů, kteří se věnovali Órigenovým spisům, žili v Egyptě též mniši, kteří nebyli mnoho vzdělaní a představovali si křesťanského Boha v lidské podobě a s hmotným tělem - anthropomorfité. Ti brojili proti Órigenovu učení, protože se úplně příčilo jejich vlastnímu názoru. S nimi byl spřátelen - i když neměl stejné názory - biskup Epifanios z Konstancie (zemřel 403), o němž již byla zmínka jako o původci formule víry z Konstantinopole v r. 381 (viz kap. V).

Až potud o tom, co předcházelo.   Vlastní velké rozepře lze rozdělit do dvou úseků:

a) Epifanios sestavil v letech 374-377 soupis kacířů, který byl znám pod názvem "Panarion" (řecky: lékárnička). V něm byl uveden jako kacíř také Órigenés. Na své cestě Palestinou (kolem r. 390) se dostal do sporu s jeruzalémským biskupem Ióannem, nadšeným stoupencem Órigenovým. Ióannés útočil ve svých kázáních na anthropomorfity, Epifanios na órigenovce.

Jako nadšený obhájce Órigena vystupoval Rufinus z Aquileje (zemřel 410), jen přeložil několik jeho děl do latiny (viz kap. XII, 2).

Jedním z dalších překladatelů Órigena byl Eusebius Hieronymus (Jeroným, ze mřel 420, autor latinského překladu bible - Vulgáty). Ten si sice Órigena vysoce vážil, avšak velice dbal toho, aby sám nezískal pověst kacíře. Proto přešel na Epifaniovu stranu. Významné argumenty pro Órigenovo učení dodal Didymos Slel (310-398), teolog alexandrijské katechetické školy a Rufinův učitel.

Spor začal nabývat stále větších rozměrů.   Papež Anastasius I. (399-401 ) sice odmítl - na rozdíl od svého předchůdce - hlavní Órigenovo dílo (De principiis), avšak přesto nevyřkl zavrhující ortel.

K částečnému smíření v této pivní fázi sporů se podařilo dospět biskupovi Theofilovi z Alexandrie (385-412).

b) Když pod pohrůžkou násilí anthropomorfité vtáhli do Alexandrie, změnil Theofilos stranu. Kolem r. 400 rozhodl na několika synodách proti órigenovci

a pohrozil jim klatbou.   Nejznámějšími órigenovskými mnichy byli: Euagrios z Pontu, Dioskúros, Ammonios, Eusebios a Euthymios.

Theofilovo jednání vyvolalo v Egyptě vlnu pronásledování. Tři stovky órigenovských mnichů uprchlo do Palestiny. Padesát z nich táhlo dále do Konstantinopole Tamní biskup Ióannés Chrysostomos (Jan Zlatoústý, byl významným kazatelem řecké církve) jim poskytl azyl, to však podnítilo Theofila a Epifania k obnovení postupu proti órigenovcům. Vznesli také žalobu proti Chrysostomovi, protože nesouhlasil s jejich odsouzením Órigena na synodách. Následovaly vzájemné vleklé střety Papež Inocenc I. sice přislíbil Chrysostomovi podporu, ale protistrana byla mocnější: definitivní odsouzení Ióanna Chrysostoma císařem Arkadiem nelze nakonec připsat císařovně Eudoxii, která se cítila být Ióannem Chrysostomem uražena. Ten byl poslán do vyhnanství, kde v r. 407 zemřel.

  Tyto události ještě posílily všeobecné sympatie k órigenismu. I Theofilos za musel zaplatit a od této chvíle órigenovce snášet.

 

VII. Počátky christologického sporu

1.Arianismus

Pro ariány byl Syn Boží výtvorem Otce a nikoli stejné podstaty s ním. Tato teze byla hlavním předmětem sporů s nimi. Později nabyl na významu jiný bod tohoto učení - bod, jemuž byla zpočátku věnována jen malá pozornost:

Ariáni "...také zkomolili Kristovo lidství tím, že Spasiteli upřeli lidskou duši. Připouštěli, že přijal jen tělo bez duše. Projevy duševního života Krista se měly vztahovat na samotný Logos, a tím mělo být u Krista prokázáno, že je proměnlivý a vytvořený."[ 12]

Tak byl dán základ ke christologickému sporu: byl to problém vztahu božské a lidské podstaty v Kristu, který dal v příštích stoletích podnět k zuřivým věroučným bojům.

Učení ariánů bylo na koncilu v Konstantinopoli v r. 381 (viz kap. V)jako celek odsouzeno.

 

2. Apollinarios z Laodikeje 

Biskup Apollinarios z Laodikeje (zemřel asi 390) byl odpůrcem arianismu. Náhled ariánů na Krista jako člověka, který odporoval církví vyučovanému názoru, ho však podnítil, aby v této otázce zašel ještě dále.

Dospěl k tomuto výsledku: protože žil Ježíš bez hříchu, nemohl mít lidskou podstatu, která je podobná naší. Tak v něm nemohla být také žádná "vyšší, rozumová duše"* nebo "duch" (řecky: nús). "Logos přijal...naše tělo a živočišnou duši, ale na místo ducha vstoupil jako vládnoucí princip on sám."[13]

Podle jeho názoru v Kristu nemohly být dvě "podstaty" (jedna božská a jedna lidská), neboť pro něho znamenala "podstata" totéž, co "osoba".

Jen málo Apollinariových spisů se dochovalo nezfalšovaných. Pro zdůraznění výše řečeného uveďme některé pasáže z nich:

"Je nemožné, aby v jednom a tomtéž (subjektu) existovali společně dva nositelé rozumu a vůle, jestliže nemá jeden druhému v důsledku svého vlastního chtění a své vlastní činnosti odporovat. Pročež Logos nepřijal lidskou duši, nýbrž jen sémě Abrahámovo; neboť chrám těla Ježíšova zobrazil předem chrám Šalomounův, nemající duši, rozum ani vůli." (z 1. řeči "O Henosidě")[14]

  "Nás však oživuje Kristovo tělo proto, že je s ním bytostně spojena božskost. Co však oživuje, je božské. Božské je tedy tělo, protože vstoupilo ve spojení s Bohem. A toto zachraňuje, my však jsme zachraňováni, poněvadž jsme na něm účastni jako na pokrmu. . . Tělo Kristovo není tělem smrti (jako naše), nýbrž je tělem života. Tudíž božské není jedné podstaty s lidským." (Z fragmentu sylogismů)[15]

V r. 388 byli přívrženci tohoto učení císařem Theodosiem vyhnáni, poté co nad nimi papež Damasus na několika synodách vyřkl svůj ortel. Apollinariovo učení však přesto působilo dále; obsahovalo základy monofyzitismu, a proto mělo nabýt ještě většího významu. ----------------------------

*Antická filozofie (Aristoteles) rozlišovala tři druhy duše: rostlinnou - mající schopnost vyživovací; živočišnou - mající schopnost pohybu a vnímání; lidskou - mající schopnost rozumovou. Nejvyšší částí duše je činný rozum (nús - řec. rozum, duch), který vstupuje do člověka z vnějšku (více viz Encyklopedie antiky, Praha 1973, heslo "duše", "nús").

 

VIII. Protichůdné teologické školy z Alexandrie   a Antiochie a jejich význam v christologickém sporu 

Spor o Trojici (trinitární spor) se tedy rozšířil na spor christologický. Až dosud formulovala církev jako závazné toto:

a) Syn je stejné podstaty s Otcem, a tím je pravým Bohem (na rozdíl od ariánů),   b) Logos se stal skutečným člověkem (na rozdíl od ariánů a Apollinaria).

Ještě nebyl vysloven žádný názor o tom, v jakém vzájemném vztahuje v Kristovi božská a lidská podstata. V průběhu christologických sporů se později vytvořily dva extrémní, vzájemně si odporující názory, které v křesťanství zavinily hluboké rozpolcení. Christologická otázka se sice poprvé zcela otevřeně objevila u ariánů a Apollinaria, ovšem předpoklady k tomu zde existovaly již dávno předtím.

Velký vliv na vývoj věrouky měly dvě teologické školy. Ty měly rozdílný způsob práce a dospěly také k protichůdným výsledkům.

 

1.Alexandrijská katechetická škola 

Jako první známí učitelé zde působili Pantaenus Sicilský (asi 180-200) a Kléméns Athénský (asi 190-203). Jejich nástupcem byl Órigenés, největší teolog řecké církve. Ve 4. stol. zde učil Didymos Slepý (uvedený již v kap. VI). Zvláštní význam pro christologický spor měl Kyrillos, který tu působil počátkem 5. stol. a v r. 412 se stal patriarchou alexandrijským.

V této škole se pěstovalo platónské myšlení - ovlivněné učením Žida Filóna (viz kap. I) a novoplatonismem.

K pochopení Písma svatého se používalo alegoricko-mystických vysvětlení. Poznání mělo vycházet ze slovního významu.

V alexandrijské škole bylo vyučováno o vroucím spojení božské a lidské podstaty v Kristovi. Kyrillos, který učil o "jedné podstatě Logu tělem učiněného"[16], volil k objasnění následující příměr: "Božská podstata proniká lidskou podstatu, jako oheň proniká žhnoucím uhlím nebo hořícím kusem dřeva."[17] To mu vyneslo výtku, že ve svém učení nechává lidskou podstatu rozplynout v podstatě božské, popřípadě že obě podstaty vzájemně směšuje (toto bylo pojmenováno řeckým výrazem synkrasis, tj. synkreze). Podobnou představu jako u Kyrilla lze nalézt již u Órigena v jeho díle "De principiis", II, 6, 5-6 (příloha 4).

Z této představy je zřejmé jedno: Órigenés se sice domnívá, že v Kristovi byla "lidská rozumová duše" (v opaku k Apollinariovi, viz kap. VII, 2), že však tato duše - vlivem někdejšího pevného rozhodnutí pro dobro -již neměla žádnou možnost rozhodnout se pro zlé. "Božský oheň" všechno pronikl, a byl tak v Kristovi tím určujícím.

"Lidská rozumová duše", o níž Órigenés mluví, je tedy přece něco jiného než duše, která je vlastní člověku. Další představa to rovněž dokazuje: byla "nádobou" pro Logos.

  Órigenés tedy zastával učení o jedné podstatě. V díle "De principiis" se vyskytují i náznaky učení o dvojí podstatě. Basil Studer [18] však pochybuje o pravosti dotyčných míst (o tom viz též kap. XII, 2).

 

2. Antiochejská exegetická škola   (exegeze = výklad Písma)

Zakladatelem této školy byl Lúkianos z Antiochie (zemřel 312). Stál na "órigenovské levici" a učil přísnému subordinacianismu (viz kap. I a III). Z jeho školy pocházel Areios. Antiochejští se přikláněli ke stoicismu a pěstovali aristotelské myšlení. K výkladu používali doslovného, gramaticko-historického objasňování a měli pověst racionalistů.

Pro Diodóra z Tharsu (zemřel 392) vystupovalo lidské bytí Krista tak velice do popředí, že mezi Bohem a Kristem uznával již jen morální spojení. Toto pojetí sdílel i Theodóros Mopsuestský (352-428). Oba oddělovali v Kristovi od sebe božskou a lidskou podstatu natolik, že - co se týče Krista - hovořili o dvou Synech Božích. Nestorios přenášel názory tohoto učení - ještě o něco ostřeji - na veřejnost při svých kázáních. Od r. 428 byl Nestorios biskupem konstantinopolským.

Antiochejští užívali k doložení svých názorů různých obrazů: Božský Logos obývá člověka Ježíše jako nějaký chrám nebo oděv. Spojení je stejné jako v manželství mezi mužem a ženou. Nebo: božská a lidská podstata v Kristu se k sobě mají jako sochy bohů k chrámu.

***

V 5. stol. to nebyly jen názorově se různící nauky: alexandrijské a antiochejské školy, které na sebe narážely. Sehrála přitom roli i stará rivalství a nepřátelství:

Kyrillos byl patriarchou v Alexandrii, Nestorios patriarchou v Konstantinopoli. Protože Alexandrie byla tvrzí vědy a Konstantinopolis rezidencí císaře, byla si obě města vědoma svého vlivu a významu.

Mimoto zkalený vztah mezi Alexandrií a Konstantinopolí zchoulostivěl v důsledku střetů mezi Theofilem a Ióannem Chrysostomem (viz kap. VI b). Mezi Kyrillem (bratranec a nástupce Theofilův) a Nestoriem se dalo očekávat urputné nepřátelství, a to z více důvodů.

 

IX. Nestorianismus a 3. ekumenický koncil v Efezu (r. 431) 

Nestorios, pravděpodobně perského původu, požíval přízně císaře Theodosia II. a na základě toho dosáhl biskupského stolce v Konstantinopoli. V tomto postavení hájil teze antiochejské školy. Kristova božská a lidská podstata nebyly pro něho spojeny v jedné osobě. Důsledkem toho bylo jeho tvrzení, že neexistuje jeden Kristus, nýbrž jeden přirozený a jeden z milosti přijatý Boží Syn. Dvě podstaty byly tedy pro něho totožné se dvěma osobami.

Vlastní spor vypukl, když Nestorios nepřiznával Ježíšově matce dosavadní označení "bohorodička" (theotokos), nýbrž ji nazýval "rodičkou Kristovou" (christotokos). To vyvolalo pobouření nejen mezi teology, ale i u laiků.

Když se to doslechl Kyrillos, prudce napadl Nestoria v oběžníku, který zaslal o velikonocích r. 429 egyptským mnichům. Císař Theodosios zpočátku Nestoria podporoval. Papež Celestin vyzval Nestoria, aby odvolal. Nestorios trval na svém názoru, zejména když dostal z antiochejské školy silnou podporu, jako například od biskupa Theodóréta z Kyrrhoi (z Cyru), který řídil útoky proti Kyrillovi. Aby spor ukončil, svolal nakonec císař Theodosios II. ekumenický koncil do Efezu v r. 43 I.

Na tomto koncilu vystupoval Kyrillos jako zástupce papeže. Zahájil koncil 22. 6. 431 za účasti I 98 biskupů, ačkoli biskupové z Antiochie ještě do Efezu nedorazili, a císař proto vznesl protest. Nestorios se sice v Efezu nacházel, avšak přes trojí pozvání se zdráhal koncilu zúčastnit.

Synoda odsoudila Nestoriovo učení a jeho samého sesadila z funkce biskupa.   26. nebo 27. 6. 43 I se dostavilo 43 antiochejských biskupů, kteří uspořádali protikoncil, aby vyloučili Kyrilla z církevního společenství. Císař zprvu schválil závěry obou synod, avšak později prohlásil všechno za neplatné. Obě strany se nyní pokoušely všemi prostředky získat pro sebe císaře, který zůstal v Konstantinopoli.

Kyrillos byl na rozkaz císaře přechodně zatčen, avšak našel v císařově sestře Pulcherii vlivnou přímluvkyni. Nakonec rozhodl císař ve prospěch Kyrilla a alexandrijských. Nestorios byl, jak již řečeno, sesazen a vyhoštěn a čtení jeho spisů zakázáno.

Koncil však nenastolil mír mezi oběma znepřátelenými stranami. Vzájemné napadání pokračovalo dál. Teprve v r. 433 se dosáhlo sjednocení na základě společného vyznání víry, které pravděpodobně sepsal Theodórétos z Kyrrhoi (již výše uvedeny antiochejec):

"Vyznáváme...našeho Pána, Ježíše Krista,jednorozeného Syna Božího jako dokonalého Boha a dokonalého člověka z rozumové duše a těla. Před věky z Otce jako Bůh zrozený, je tentýž na konci dnů, vzešlý jako člověk z Marie panny kvůli nám a naší spáse, stejné podstaty s Otcem jako Bůh a zároveň stejné podstaty s námi jako člověk. Neboť nastalo sjednocení dvojí podstaty, pročež vyznáváme jednoho Krista jednoho Syna,jednoho Pána. Podle tohoto pojmu nesmíšeného sjednocení vyznáváme svatou pannu jako matku Boží, protože Logos se stal tělem a člověkem a od okamžiku početí se spojil s chrámem, vzešlým z ní. Víme však, že teologové vztahuj evangelické a apoštolské výpovědi o Pánovi jednak na jednu osobu (řecky: prosópon) s ohledem na obě podstaty společně, jednak je rozdělují na dvě podstat5 k sobě se vztahující. Přitom podle jejich podání predikáty přiměřené Bohu se vztahují ke Kristově Božskosti, oproti tomu výroky o prostotě k jeho lidství."[I9]

Sjednocení vyžadovalo od obou stran ústupky:   - Antiochejští museli akceptovat sesazení Nestoria. Mimoto museli souhlasit s názvem matka Boží, příp. bohorodička.

Kyrillos musel souhlasit s tím, že ve vyznání víry z r. 433 byla označena lidská podstata Kristova za "chrám" Logu. Alexandrijci tento výraz pokládali za nestoriánský a ostře Kyrillovi vytýkali, že k tomu svolil.

 

X. Počátky monofyzitických zmatků a 4. ekumenický koncil v Chalkedonu (r. 451) 

Vyznání víry z Efezu dalo podnět k obnovení sporů. Nyní byl závazný věroučný názor o dvou podstatách Krista (dyofyzitismus). Tím byla alexandrijská škola pohoršena. Hájila tento názor:

Hovoří-li se o dvou podstatách Krista, pak je to oprávněné jen před vtělením, avšak po vtělení se změnila lidská podstata v božskou, přešla do ní. Kristovo tělo není tedy stejné jako naše lidské, neboť se stalo vskutku zbožštělým. Spasitel má tedy jen jednu podstatu (monofyzitismus).

Proto vyznání víry z Efezu pokládali přísní monofyzité za nestoriánské, a tedy heretické.

Když Eutychés, představený kláštera v Konstantinopoli, otevřeně zastával monofyzitický názor, byl v r. 448 na jedné synodě v Konstantinopoli od tamního patriarchy sesazen a exkomunikován. Když proti tomu Eutychés protestoval, zasáhl spor široký okruh. Eutychés byl podporován především nástupcem Kyrillovým, Dioskúrem (patriarchou alexandrijským).

Nakonec zasáhl papež Lev I. (440-461), který k oběma podstatám Ježíše zaujal stanovisko ve svém listu ze 13. 6. 449. Mimo jiné se v něm píše:

"Každá podstata pochopitelně zachovává svůj zvláštní ráz neporušený. Tak vstoupil Syn Boží na tento svět a sestoupil se svého nebeského trůnu, aniž by přitom opustil nádheru svého Otce... Tentýž, který je opravdovým Bohem, je zároveň skutečným člověkem... Jako se Bůh nemění svým slitováním (tím, že se snižuje), tak také člověk (v Ježíši Kristu) není pohlcen (božskou) důstojností. Každá z obou podstat ("osob") vykoná (daleko víc) ve společenství s druhou, což je jí vlastní... Kvůli této jednotě osoby, kterou je nutno si při obou podstatách představit, stojí psáno, že Syn Člověka sestoupil z nebe (srov. Jan 3,13), zatímco to byl přece Syn Boží, který vzal na sebe tělo z panny, z níž se zrodil ; a opět se říká, že Syn byl ukřižován a pohřben, zatímco přece... ve slabosti své lidské podstaty trpěl..."[20]

Tím papež jasně odmítl alexandrijskou školu.   Dioskúros se to pokusil zvrátit všemi prostředky. Na jeho naléhání svolal císař Theodosios na r. 449 všeobecný koncil do Efezu. Předsedal mu Dioskúros, papežský legát se musel spokojit s druhým místem. Dioskúros byl podporován svými mnichy a císařským vojskem. Vojáci se nerozpakovali použít nejhrubšího násilí.

Tímto způsobem byl Eutychés rehabilitován; učení o obou podstatách Krista bylo zavrženo, papežovy písemnosti nebyly ani jednou přečteny. I 3 5 otců přítomných na koncilu bylo pod pohrůžkou týrání přinuceno podepsat - z části na prázdné listy. Řada biskupů, kteří byli podezřelí z nestoriánství, byla Dioskúrem sesazena, mezi jinými to byli Theodórétos z Kyrrhoi (zmíněný již v kap. IX), Domnus z Antiocheje a Ibas z Edessy.

Tento koncil vešel do dějin jako zbojnický koncil. Vyvolal na všech stranách odpor a papež Lev I. se pokoušel přimět císaře Theodosia, aby ještě v tomtéž roce svolal všeobecnou synodu, avšak bez úspěchu.

Nástupcem Theodosia II. byl generál Markianos, který se oženil s císařovou sestrou Pulcherií (viz kap. IX), a tak se stal císařem (450-457). Ten svolal na r. 451 všeobecný koncil. Nejprve se měl konat v Nikaji, avšak před zahájením byl přeložen do Chalkedonu. Tento koncil měl největší počet účastníků ze všech koncilů ve starověku, a to kolem 600, z toho se ho účastnilo 5 západních zemí.

Synody z let 325, 381 a 43 I byly potvrzeny jako ekumenické. Závěry zbojnické synody z r. 449 byly prohlášeny za neplatné. Dioskúros byl sesazen a císař ho - stejně jako Eutycha - poslal do vyhnanství. Oba antiochejští, Theodórétos z Kyrrhoi a Ibas z Edessy, byli plně rehabilitováni (Domnus z Antiocheje již zemřel).

Základem vyznání víry z Chalkedonu byl list Lva I. Vyznání znělo takto:   "Následujíce svaté otce učíme všichni jednotně, že vyznáváme jednoho a téhož Syna, našeho Pána Ježíše Krista. Je dokonalý Božstvím i lidstvím, současně pravý Bůh i skutečný člověk s rozumovou duší a tělem, stejné podstaty s Otcem jako Bůh a zároveň stejné podstaty s námi jako člověk, v každém ohledu nám podobný, s výjimkou hříchů. Před věky z Otce jako Bůh zrozený, je tentýž na konci dnů, vzešlý jako člověk z Marie panny, bohorodičky, kvůli nám a naší spáse. (Vyznáváme ho jako) jednoho a téhož Krista, Syna, Jednorozeného, ve dvou podstatách nesmíšeného, neproměnného, nedělitelného, poznatelného v nerozčlenění, přičemž rozdílnost podstat není kvůli jednotnosti nijak rušena, nýbrž zvláštní povaha každé podstaty zůstává zachována a spojuje se v jedné osobě (řecky: prosópon) a v jedné hypostasi. (Vyznáváme ho) ne jako rozštěpeného a odděleného ve dvou osobách, nýbrž jako jednoho a téhož Syna, Jednorozeného, Boha, Logos, Pána, Ježíše Krista, jak nás o něm za dávných časů poučili proroci a (pak) on, Ježíš Kristus sám, a jak nám to předal symbol otců."[21]

Tím byl odsouzen jak nestorianismus, tak i monofyzitismus. (Proti nestoriánům bylo namířeno "nedělitelný, nerozčleněný", proti monofyzitům "ve dvou podstatách nesmíšený, neproměnný".)

 

Následky koncilu 

Závěry koncilu se setkaly s rozhořčeným odporem monofyzitů. To vyplývá například z vyznání víry monofyzity Filoxena z Mabbugu (zemřel 523):

"Zavrhujeme koncil z Chalkedonu, protože u jednoho Pána, Ježíše Krista, u jednorozeného Syna Božího, zavádí rozlišování v podstatách, atributech a činnostech, v nebeských a pozemských znameních, v božských a lidských vlastnostech. Pohlíží naň, jako by byl dvěma (osobami), a zavádí tak představu o čtyřech (osobách v Trojici). Uctívá obyčejného člověka a v každé podrobnosti ho popisuje jako stvořeného tvora; souhlasí se zhoubným Nestoriem, který je zatracen a určen k záhubě. Z těchto a mnoha podobných důvodů jsme koncil z Chalkedonu zavrhli a budeme jej (stále) zavrhovat."[22)

Monofyzité měli sice společnou základní ideu, ale rozpadali se do mnoha roztříštěných skupin. Vedle extrémních monofyzitů byli i takoví, kteří rozhodnutí z Chalkedonu neuznávali proto, že v jejich očích jednoznačně neodmítlo nestoriánství.

Existovaly i skupiny, které nepovažovaly Kristovo tělo (před zmrtvýchvstáním) za zbožštělé. Podle jejich názoru měl Kristus sice jednu (složenou) podstatu, ale tu lze vysvětlit právě tak jako u člověka, u něhož je přece také sloučeno tělo a duše. Některé skupiny pokládaly Kristovo tělo za neporušitelné, mnohé také za nestvořené.

Monofyzité jako celek představovali nyní nebezpečný zdroj neklidu v říši. Častokrát se s náboženskými motivy spojovaly i politické snahy (především v Sýrii a v Egyptě), které směřovaly k odtržení od říše.

S nasazením všech prostředků se monofyzité násilně zmocnili patriarchátu v Alexandrii, Antiochii a v Jeruzalémě. Císař Lev I. (457-474) sice monofyzity opět sesadil, ale jejich rozvíjející se moci to překáželo jen krátkodobě. Brzy měli ve svých rukou mnoho biskupských stolic a po smrti Lva I. se jim dostalo podpory od samozvance Basiliska (475-476). Ten jako první křesťanský císař vydal edikt týkající se víry. V něm byl odsouzen a zavržen jak list papeže Lva I., tak i vyznání víry z Chalkedonu. 500 biskupů z východních zemí to stvrdilo svým podpisem. Všem protivníkům bylo pohroženo tresty.

Basiliskos byl v r. 476 poražen císařem Zénónem (474-471). Ten se snažil ve své říši obnovit náboženský mír. V r. 482 vydal náboženský zákon (zvaný Henótikon). Patriarcha Akakios z Konstantinopole ho zformuloval v dohodě s Petrem Mongem, patriarchou z Alexandrie, jenž se hlásil k monofyzitům. Zákon však vyvolal jen nové spory, protože nebyl přijatelný ani pro jednu stranu. Nepřímo zavrhoval koncil z Chalkedonu - což bylo pro monofyzity příliš málo a pro dyofyzity přespříliš.

Rozmíšky s Římem, které nastaly v důsledku vydání Henótikonu, končily tím, že papež Felix II. (483-492) vyřkl nad Akakiem klatbu. To bylo podnětem k rozštěpení církve mezi Řím a Konstantinopol, k akakiovskému schizmatu (484-5 I 9). V této době se monofyzitismus rozšířil v Orientě ještě víc.

Císaři Anastasiovi (491-518), který prosazoval monofyzity, se nepodařilo docílit smíru s Římem. Toho dosáhl teprve císař Justinus I. (518-527).

Snahy o přivedení monofyzitů zpět do církve nebyly úspěšné (viz též kap. XI). Monofyzitismus zůstal samostatným učením. Často se s ním také spojovalo vymanění se z vlivu řecké kultury. Tak se utvořily v některých zemích národní církve, které zčásti existují i dnes, například v Egyptě (koptové), v Sýrii (jakobité) a dále v Arménii, Mezopotámii a v Etiopii.

 

XI. Justiniánova doba 

"Za císaře Justiniána I. (527-565), nástupce císaře Justina, prožila byzantská říše ještě jednou dny lesku a slávy. Cílem velkého panovníka bylo obnovení světové římské říše na křesťanském základě. Tomuto cíli posloužily jeho vítězné války proti Vandalům a východním Gótům, zákroky vedoucí k vymýcení pohanství a kacířství, ohromné dílo kodifikace zákonů a neúnavná organizátorská činnost ve státě a v církvi i četné nádherné církevní stavby, především v Konstantinopoli a v Ravenně. Justinián církev ve své říši zcela ovládl. Jeho doba je klasickou epochou césaropapismu. Jako teokratický vládce a ochránce pravověrnosti soudil, že je oprávněn a povinen dogma a církevní disciplínu znormalizovat až do podrobností a zároveň je podřídit státním zájmům. Živě se zajímal o otázky víry a sám působil jako teologický spisovatel a disputátor. Jeho vměšování do věroučných sporů uvrhlo říši do nových neblahých zmatků a hlavní úkol, který si dal, totiž smířit monofyzity opět s církví, zůstal nevyřešen." [23)

 

l. Úsilí o prosazení monofyzitismu 

"Císařovna Theodora (zemřela 548), Justiniánova chytrá a energická manželka, se v tichosti připojila k monofyzitismu, o němž se zdálo, že lépe dbal o zájmy zbožnosti. Na její naléhání byl tajný monofyzita Anthimos dosazen v hlavním městě (Konstantinopolis) na biskupský stolec (533). Když se však brzy nato objevil v Konstantinopoli papež Agapetus (535-536), prosadil u císaře jeho nahrazení ortodoxním Mennou (536). Agapetus zemřel neočekávaně záhy během svého pobytu v rezidenci (duben 536). Intrikářská císařovna se nyní pokusila přenést monofyzitismus dokonce do Říma, aby ho s pomocí papežství přivedla k moci. Ctižádostivý římský arcijáhen Vigilius, apokrisiar, t.j. papežský vyslanec u byzantského dvora, přistoupil na její nabídku a vypuzením zákonného papeže Silveria (536-537), který byl přátelsky nakloněn Gótům, skutečně získal s pomocí císařského vojevůdce Belisara v r. 537 římskou biskupskou stolici.

Silverius zemřel brzy v bídě vyhnanství na ostrově Pontia (v prosinci 537) a Vigilius byl poté obecně uznán. Avšak k otevřenému prohlášení ve prospěch monofyzitismu se pohnout nedal a při jednomyslném stanovisku zemí Západu nic jiného ani dělat nemohl. V jednom dopisu císaři a patriarchovi Mennovi (540) se výslovně hlásil k vyznání přijatému na koncilu v Chalkedonu. Avšak postavení monofyzitů v Orientě zůstalo během celého panování císaře Justiniána významným."[24]

Především v Arménii a v Egyptě získávali monofyzité stále větší vliv.

 

***

K objasnění politické situace v Itálii:

Za posledních západořímských císařů získávali stále větší moc germánští žoldnéřští vůdcové, protože byli nezbytní pro obranu říše. Poslední západořímský císař Romulus Augustulus byl nakonec sesazen v r. 476 vůdcem germánských žoldnéřů Odoakerem. Ten se sám prohlásil za krále Itálie.

Se souhlasem východořímského císaře vpadli do Itálie východní Gótové. V r. 493 byl Odoaker zabit králem východních Gótů Theodorichem. Theodorich tak opanoval Itálii.

Po jeho smrti došlo mezi východními Góty a východořímským císařem ke svárům. Východ římské říše se snažil po dvě desetiletí dostat Itálii opět pod svoji vládu. V té době byl Řím pětkrát obléhán. Dobytí Říma v r. 536 východořímským vojevůdcem Belisarem umožnilo jmenovat Vigilia papežem.

Teprve v r. 553 byli východní Gótové úplně poraženi Belisarovým nástupcem Narsétem.

 

***

2. Órigenovské spory

Jak již bylo vylíčeno (v kap. VI), kolem r. 400 byli z Egypta vypuzeni órigenovští mniši, kteří se zčásti usadili v Palestině. V době, která pak následovala, přidružili se především vzdělaní mniši k órigenismu právě tak, jako tomu bylo u egyptských řeholí.

U órigenistů existovalo již delší dobu rozdílné pojetí výkladů původního učení, což vedlo k rozbrojům a vzájemnému nepřátelství:

Isochristé zastávali názor, že všechny duše, které byly stvořeny současně, si byly vzájemně rovny. Také Kristova duše je stejná jako duše lidská. Po ukončení vy'voje neexistuje žádný rozdíl mezi Kristem a lidmi.

Protoktisté učili, že Kristova (preexistující) duše je jiná než lidská, protože byla stvořena jako první ze všech.

Protoktisté se vzdalovali stále více z tábora órigenovců a přibližovali se ke katolické straně, tedy k oficiálně hájené věrouce.

Órigenisté tedy již nevystupovali v 6. stol. jako jednotná skupina. Rovněž jejich sympatie ke druhým skupinám už nebylo možno převést na jednoho jmenovatele. Spojenectví setrvávalo především s velkou částí monofyzitů. Pojítkem bylo učení o jedné podstatě Kristově, kterou zastával i Órigenés (viz kap. VIII). Kromě toho existovaly ovšem mezi oběma skupinami též sporné otázky.

Je však důležité vědět, že názor hájený órigenovci v 6. stol. nesouhlasil úplně s původním Órigenovým učením.

"Takzvaná nová lávra* u Thekoy byla hlavním sídlem órigenistů, jejich hlavním odpůrcem byl sv. Sabas, opat staré nebo velké lávry u Jeruzaléma, představený palestinských řeholníků. Jeho snahy naladit císaře Justiniána proti Órigenovi byly zpočátku bezvýsledné. Po jeho smrti (532) dosáhl órigenovský směr v Palestině i mimo ni dokonce ještě dalšího rozšíření. Dva z jeho stoupenců, učení mniši Domitianus a Theodóros Askidas byli dosazeni (537) Justiniánem na biskupské stolce (Ankýra a Kaisareia v Kappadokii). Ale brzy nato došlo k náhlé změně. Vrchní opat Gelasios vyhnal ze staré lávry přes 40 órigenovců. Když se tito za podpory rolníků nechali strhnout k násilnostem vůči svým protivníkům a obě strany našly další podporu, antiórigenisté (sabaitisté) dobyli vítězství. Přiměli patriarchu Efraima z Antiochie k odsouzení órigenismu a patriarcha Petros z Jeruzaléma zaslal císaři obžalovací spis proti órigenoveům (542).

  Justinián, který se s oblibou zabýval teologií, vydal v r. 543 edikt, který odsuzoval devět Órigenových článků i jeho osobu. Dále bylo Órigenovo jméno připsáno do seznamu kacířů, které museli biskupové a opati při nastoupení svého úřadu odsoudit a zavrhnout. Órigenés, největší teolog řecké církve, syn mučedníka a sám věřící, byl tak postaven do jedné řady s Areiem (viz kap. III) a ostatními heretiky. Ale protože s ediktem souhlasili všichni biskupové říše, i Mennas z Konstantinopole a papež Vigilius (537-555), zavrhla ho tak opravdu celá církev 300 let po jeho smrti tou nejostřejší formou."[2 5]

Při těchto událostech podporoval dvorní patriarcha Mennas antiórigenovce. Žárlil na Theodóra Askidu a očekával, že Theodóros - známý jako órigenovec - odmítne edikt podepsat, čímž by ztratil svoji moc. Stal se však pravý opak: Theodóros, aby oklamal, podepsal a udržel si klíčové postavení u císařského dvora.

Výtahy z textu z r. 543 se nacházejí v příloze I4 a 15. V kap. XIII je uvedeno bližší vysvětlení.

 

3. "Spor o tři kapitoly"

Biskup Theodóros Askidas využíval nadále svého velkého vlivu u dvora. Protože byl sám órigenovcem, chtěl zabránit dalšímu pronásledování órigenovců a zvolil k tomu účinný prostředek. Obrátil císařovu pozornost na jinou důležitou záležitost, která císaře dokázala okamžitě plně zaměstnat.

  Od koncilu v Chalkedonu (viz kap. X) se stával návrat monofyzitů do církve stále beznadějnějším. Tím byla politická jednota říše vážně ohrožována.

Theodóros Askidas tedy císaři navrhl způsob, jak monofyzity znovu usmířit: nechť se jen císař jednoznačně vyjádří vůči vedoucím teologům antiochejské školy, kteří vystupovali jako zastánci učení o dvojí podstatě. Císař Justinián tuto radu přijal a v r. 544 (či snad již v r. 543) vydal edikt proti takzvaným "třem kapitolám". V něm odsoudil

a) osobu a spisy Theodóra z Mopsuestie (byl učitelem a duchovním otcem Nestoriovým), viz kap. VIII, 2;

b) spisy Theodóréta z Kyrrhoi, v nichž autor napadá Kyrilla a závěry z Efezu a hájí Nestoria, viz kap. IX a X;

c) podobný dopis Iby z Edessy Peršanovi jménem Maris, v němž Ibas hájí Theodóra a také napadá Kyrilla, viz kap. X. (Peršan jako adresát byl z jistého důvodu podezřelý, protože Persie se stala střediskem nestoriánů. To, že měli podporu perského dvora, bylo výrazem politického nepřátelství vůči římské říši.) Monofyzité obviňovali nestoriánství z toho, že koncil v Chalkedonu (451) rehabilitoval Theodóréta z Kyrrhoi a Ibu z Edessy. Tento "kámen úrazu" měl být odstraněn odsouzením tří kapitol.

Císař Justinián však tímto zásahem docílil ještě víc:   - císařovna Theodora byla uspokojena;

- órigenisté uvítali odsouzení Theodóra z Mopsuestie, protože potíral órigenismus;

- i někteří sabaisté, odpůrci órigenovských mnichů (viz kap. XI, 2), sočili na spisy Theodóra z Mopsuestie - odsouzení těchto spisů bylo tedy podle jejich představ.

Snahou císaře bylo odstranit všechna ohniska neklidu, protože mu překážela v uskutečňování jeho politických cílů. Současně tím však rozvířil nový nepokoj; neboť přes jeho ujištění, že se nechce dotýkat závěrů koncilu, bylo odsouzení tří kapitol přece jen jejich popřením.

Sami biskupové z východních zemí proto podepsali teprve, když jim císař pohrozil sesazením. Dvorní patriarcha Mennas si vyhradil, že podepíše jen tehdy, bude-li s tím souhlasit také papež. Papežský legát Stephanus, který žádal rozhodné odmítnutí císařského ediktu, se poté s Mennou rozešel v nevůli.

Ze strany biskupů západních zemí povstal jednoznačný odpor. Toto mělo pro císaře také politický význam. Protože byla Itálie téměř v rukou východních Gótů, které navíc podporoval prostý lid, připadala kléru v očích císaře důležitá úloha - svojí věrností císaři vázat zemi opět na východořímskou říši, dokud to neumožní vojenské vítězství. Justinián nyní plánoval, že nejprve přiměje k přijetí svého ediktu papeže, aby tak pro sebe získal i biskupy západních zemí.

Z tohoto důvodu měl papež přijet do Konstantinopole. Vystaven příslušnému tlaku, odcestoval papež Vigilius z Říma 22.11.545. Po mnoha zastávkách dojel do Konstantinopole 25.1. 547.

Tam brzy vyšel najevo otevřený protikladný postoj k císaři a ke dvornímu patriarchovi Mennovi. Na základě toho dal Mennas vyškrtnout papeže z diptych**. Dočasně byl papež dokonce zbaven osobní svobody. Za císařem stálo mnoho biskupů z východních zemí. Na naléhání císaře pak papež přece jen vyslovil ochotu k vyjednávání, načež byl přijat znovu do záznamů na diptychu.

Dne 11.4.548 vydal papež své "Iudicatum", v němž odsoudil "tři kapitoly" a současně potvrdil všechny čtyři dosavadní ekumenické koncily.

"Tento papežův krok vyvolal v západních zemích nejvyšší pozdvižení. Byl v něm spatřován triumf Justiniánova césaropapismu, nedovolené nadržování monofyzitům a podrytí autority chalkedonského koncilu. Afričané pod vedením biskupa Reparata z Kartága vyloučili Vigilia ze svého církevního společenství, dokud neprovede pokání (550). Facundus, biskup z Hermiany, a jiní afričtí teologové zahájili ostrou literární polemiku proti justiniánské církevní politice a na obranu tří kapitol. Za těchto okolností došlo mezi papežem a císařem k dohodě, že za účelem odstranění zmatků se bude konat všeobecná synoda a do té doby se v této věci nemá nic dělat."[26]

Císař tím chtěl dosáhnout souhlasu i biskupů ze západu, neboť jejich nepřátelství by se pro něj projevilo politicky neblaze. Nyní se císař choval k Vigiliovi přechodně shovívavě: vrátil mu jeho "Iudicatum". Avšak je dochováno, že Vigilius musel císaři přísežně slíbit, že se na koncilu postará o odmítnutí "tří kapitol".

V rozporu s dohodnutými úmluvami zveřejnil císař v červenci 551 nový edikt "De recta fide" proti "třem kapitolám", což lze přičíst vlivu Theodóra Askidy ( monofyzita a órigenovec, uváděný v kap. XI, 2 a 3). To přiostřilo rozpor mezi východními a západními biskupy, kteří byli již přítomni v Konstantinopoli kvůli koncilu. Aby Vigilius opět získal podporu západních zemí, kterou jako papež nyní potřeboval, neprojevil již povolnost vůči císaři, nýbrž protestoval proti ediktu.

Nato vydal císař rozkaz, aby byl papež zatčen. Ten se spolu s 13 západními biskupy uchýlil dne 14.8.551 do jednoho chrámu. Odtud chtěl oznámit, že vylučuje z církevního společenství jak Theodóra Askidu, tak i Mennu. Císařské vojsko se pokusilo vypudit ho násilím z kostela, což u lidu vyvolalo velké pobouření. Císař poznal, že zašel příliš daleko, a slíbil, že se o bezpečnost nejvyšší hlavy církve postará. Když se však papež vrátil zpět do svého paláce, viděl, že je s ním jednáno jako se zajatcem a že je obklopen intrikami. Dne 23.12.551 odtud v doprovodu svých biskupů uprchl do Chalkedonu, aby vyhledal asyl v tamní koncilní církvi. V lednu 552 odtud zveřejnil dekret proti Theodóru Askidovi a Mennovi. 52.552 vydal oběžník adresovaný všemu křesťanstvu.

Na císařském dvoře nyní panovala snaha o umírnění. Theodóros Askidas i Mennas se v čele východních biskupů papeži omluvili. Vše, co bylo až dosud podnikáno proti "třem kapitolám", bylo předběžně prohlášeno za neplatné. Papež se vrátil zpět do Konstantinopole.

 

4. Pátý ekumenický koncil v Konstantinopoli (r. 553) 

Nástupcem dvorního patriarchy Menny, který zemřel v r. 552, se stal Eutychés. Ten odevzdal papeži dne 6.1.553 vyznání víry a prosil ho o vyjasnění sporu o "tři kapitoly" na všeobecném koncilu. V dopisu ze dne 8.1.553 s jeho prosbou papež vyslovil souhlas.

  Avšak nyní začalo mezi císařem a papežem dohadování o místě konání a o účastnících. Papež požadoval, aby bylo přítomno stejné množství západních i východních biskupů a aby se koncil konal na Západě (v Itálii nebo na Sicílii). K dohodě s císařem nedošlo.

Protože císař nebral ohledy na přání papeže o provedení koncilu, bylo papeži jasné, že by rozhodnutí o "třech kapitolách" bylo císařem za podpory východních biskupů opět vynuceno. Proto odvolal svůj dřívější souhlas a odepřel účast.

Co se odehrálo mezi 8.1.553 a 5.5.553 (zahájení koncilu), není přesně dochováno. Bádáním F. Diekampa [27,28] a J. Strauba [29] se zjistilo toto:

Biskupové pozvaní na koncil byli již přítomni v Konstantinopoli. Ale jednání o "třech kapitolách" se nemohlo zahájit pro odmítavé stanovisko papeže.

  Koncil byl původně svolán jen k projednání sporu o "tři kapitoly". Od podzimu r. 552 však vyžadoval nové rozhodnutí také órigenovský spor v Palestině. Přes edikt vydaný v r. 543 proti Órigenovi a órigenismu nebyl v palestinských klášterech klid. Neustále docházelo ke střetům mezi órigenovci a jejich odpůrci.

Uvnitř órigenovců se objevila v r. 547 roztržka mezi isochristy a protoktisty (viz kap. XI, 2). V létě 552 se protoktisté, kteří také odmítli preexistenci duše, spojili s ortodoxními. Poté odcestovali zástupci protoktistů a ortodoxních palestinských mnichů do Konstantinopole, aby předali císaři Justiniánovi spis proti isoehristům.

Během jejich pobytu v Konstantinopoli zemřel v říjnu 552 patriarcha Petros z Jeruzaléma. Nato isochristé svévolně ustanovili za nástupce jednoho ze svých řad, Makaria, a vyvolali tím obnovení nepokojů v Jeruzalémě. Tím byl císař tak popuzen, že Makaria zase ihned sesadil a obžalovací spis proti órigenovcům (isochristům) převzal o to ochotněji.

Císař měl nyní v úmyslu prostřednictvím biskupů shromážděných v Konstantinopoli zavrhnout órigenismus, a tím konečně skoncovat se spory v Palestině. Papež - ještě před jednáním - v dopise Justiniánovi dal najevo souhlas. Protože se však všemožně snažil zabránit plánované ekumenické synodě chystané ve formě stanovené císařem, nesouhlasil se zahájením všeobecného koncilu, i když šlo o porady, jež odpovídaly jeho záměru.

Císař Justinián poslal téže synodě, která později zavrhla "tři kapitoly", dopis o órigenismu isochristů, k němuž bylo připojeno 15 anathemat***. Asi v březnu či dubnu 553 tato synoda órigenismus zavrhla, přičemž 15 císařových anathemat převzala.

Protože se toto všechno konalo před vlastním zahájením koncilu, k němuž došlo dne 5.5.553 (začátek jednání o "třech kapitolách"), není v mnohých pramenech o zavržení Órigena a órigenismu 5. ekumenickým koncilem v Konstantinopoli ani zmínka. To znamená, že v těchto pramenech není hodnoceno oněch výše zmíněných 15 klateb jako rozhodnutí koncilu.

Naproti tomu četné prameny informují o zavržení Órigena a órigenismu na 5. ekumenickém koncilu častokrát se zvláštním odkazem na preexistenci duší a na apokatastasis (viz kap. XII, 2).

Důležitá jsou přitom především svědectví z první doby po koncilu, jako např. od těchto osob:

a) Euagrios, církevní historik, nar. kolem r. 536   b) Kyrillos ze Skythopolis, církevní historik, svědectví z r. 557

c) Eulogios, patriarcha z Alexandrie, 580-607   d) autor velikonoční kroniky (neznám) z Byzance, 630-641

e) Sofronios, patriarcha z Jeruzaléma, svědectví z r. 634   f) Georgios, mnich a presbyter, kolem r. 639

g) Anastasios Sinaites, traktát vzniklý v letech 692-695   h) Georgios Monachos, kronikář, 842-867

O Euagriovi, Anastasiovi Sinaitovi a o Georgiovi Monachovi je známo, že měli dobré věcné znalosti o aktech z koncilu.

Výpovědi výše uvedených autorů byly potvrzeny spisy lateránské synody (649), 6. ekumenického koncilu v Konstantinopoli (680-681) a trullanskou synodou (692).

 

***

 

Dne 5.5.553 byla zahájena novým dvorním patriarchou Eutychem jednání 5. ekumenického koncilu o "třech kapitolách" bez papeže, protože císař nestrpěl další odklad. Císař sám sice přítomen nebyl, avšak to nezměnilo jeho možnosti ovlivňování.

151 otců přítomných na koncilu bylo převážně z východních zemí. Zasedání probíhala zcela podle intencí císaře.

Dne 14. května zakázal papež svou listinou "Constitutum I" odsouzení "tří kapitol".16 biskupů (většinou ze západních zemí)ji podepsalo. Spis byl doručen císaři, který však převzetí odmítl.

Na 7. zasedání dne 26.5.553 bylo účastníkům sděleno, že císař dal papežovo jméno vyškrtnout z diptych. Toto bylo synodou odsouhlaseno.

Osmým zasedáním koncil dne 2.6.553 končil. Výsledkem bylo 14 anathemat, které byly v podstatě sepsány císařem, to znamená, že obsahují 13 kapitol ediktu "De recta fide" z r. 551- převážně doslovně. Zabývají se Trojicí, vtělením Ježíše a speciálně "třemi kapitolami". Kánon 11 odsuzuje heretiky, kteří byli odsouzeni již předcházejícími koncily, tak například Areia, Nestoria, Apollinaria. Órigenés je v kánonu 11 jmenován poprvé také jako heretik a jeho osoba a učení je zavrženo. Edikt z r. 551 ještě Órigenovo jméno neobsahoval.

O závěrech koncilu se ještě jednou zmiňuje kapitola XIII.   Pod čtrnácti kánony je dochováno 166 podpisů, to je o 15 nebo 16 jmen více, než vykazuje listina přítomných na osmém, posledním zasedání. Protože již nejsou k dispozici řecké originály spisů, nelze už "zjistit, zda ony. . .dodatečně uvedené podpisy biskupů, kteří se koncilu nezúčastnili, byly již na prvním znění spisů."[30)

Papež si zhoršil svoje postavení tím, že se zdráhal rozhodnutí koncilu uznat. Opět pocítil císařovu moc: špatně se s ním jednalo,jeho tři římští diákoni byli vypovězeni nebo uvězněni.

Císař přízeň západního kléru již tak nutně nepotřeboval, protože vojevůdce Narses na jaře 553 východní Góty porazil, a tím byla Itálie opět přičleněna k východořímské říši.

Nakonec se Vigilius - nemocný a zlomený - podrobil vůli císaře: 8.12.553 (Epistula II ad Eutychium) a ještě jednou 23.2.554 (Constitutum II) prohlásil, že je připraven rozhodnutí koncilu uznat. Obě tyto listiny obsahují papežovo odsouzení "tří kapitol" a znamenají jeho uznání rozhodnutí koncilu (samotných 14 kánonů není papežem podepsáno).

Teprve tímto krokem byla odstraněna roztržka mezi císařem a papežem. Vigilius opět získal svobodu. Koncem r. 554 nebo začátkem r. 555 odcestoval z Konstantinopole, avšak cestou do Říma zemřel dne 7.6.555.

 

Shrnutí 

a) Otcové svolaní k 5. ekumenické synodě do Konstantinopole odsoudili órigenismus na pokyn císaře v 15 anathematech ještě před zasedáními jednajícími o "třech kapitolách". Toto rozhodnutí bylo namířeno především proti isochristům, órigenovským mnichům v Palestině (viz kap. XI,2).

Císař Justinián z toho však také těžil při svých pokusech o dohodu mezi monofyzity a dyofyzity, neboť toto mohlo být hodnoceno i jako ústupek dyofyzitům [31], jejichž učení o dvojí podstatě bylo a je oficiálním věroučným názorem Říma.

Dyofyzité potírali Órigena pro jeho učení o jedné podstatě Kristově (viz kap. VIII,1 ) a též pro jiné články jeho učení - monofyzité (alespoň.jejich velká část) si z téhož důvodu Órigena vážili.

Se zavržením órigenismu bylo současně také odsouzeno učení o preexistenci a o putování duší, jež v něm bylo obsaženo, a totéž platí o učení o reinkarnaci.

Zda však může nebo nemůže být oněch 15 anathemat považováno v užším smyslu za rozhodnutí koncilu, to patří ke sporným otázkám církevních historiků. V každém případě je v kánonu 11, obsahujícím 14 anathemat proti "třem kapitolám", které jsou všeobecně pokládány za rozhodnutí koncilu, Órigenés jmenován jako heretik poprvé.

 

b) Po osmi zasedáních od 5.5.553 do 2.6.553 bylo podle císařovy vůle vysloveno 14 anathemat nad "třemi kapitolami" (viz kap. XI,3). Kdo s tím nesouhlasil, musel počítat s vyobcováním z církve nebo sesazením. Tím chtěl císař Justinián dosáhnout ukončení christologického sporu, který přetrvával od koncilu v Efezu (431 ) - a to v.e prospěch monofyzitů. Císař doufal, že pomocí takto projevené ochoty budou moci být monofyzité opět sjednoceni s církví. Odsouzení "tří kapitol" bylo také současně rozhodnutím, které bylo přivítáno jak órigenisty, tak i částí sabaistů (viz kap. XI, 3).

 

***

 

Rozhodnutí koncilu z Konstantinopole v r. 553 byla - téměř doslovně - sepsána samotným císařem (jak proti órigenismu, tak i proti "třem kapitolám"). Tato rozhodnutí měla prospět jednotě říše. Jejich smyslem bylo usmířit vzájemně znesvářené strany a odstranit zdroj neklidu. Že toto bylo vůbec možné, případně nutné provést věroučným rozhodnutím, to vyvěralo z úzkého propojení církve a státu.

Císař rozhodl jak ve prospěch monofyzitů (b), tak i ve prospěch dyofyzitů (a). Tím mělo dojít ke sjednocení obou znesvářených stran. Přihlédne-li se, do jakých zmatků monofyzitické spory říši již uvrhly (viz kap. X), lze chápat, že pro císaře bylo politickou nutností sprovodit tento konflikt ze světa, a to za jakoukoliv cenu.

Bylo rovněž důležité, aby se opět vrátil klid mezi palestinské mnichy. K tomu mělo dopomoci rozhodnutí proti órigenistům, resp. isochristům (a), jakož i rozhodnutí ve smyslu názorů órigenistů (b).

Tyto závěry však mohly získat váhu rozhodnutí koncilu pouze tehdy, dá-li jim papež svůj souhlas (viz kap. II). To, že synoda v Konstantinopoli r. 553 byla uznána za ekumenickou, byl jen důsledek toho, že císař k tomu papeže donutil všemi prostředky, které měl k dispozici.

 

Dopady koncilu 

"I další papežové uznali synodu v Konstantinopoli za pátou všeobecnou. Ale zbývající latinské obce si tak rychle říci nedaly. Na Západě tyto události těžce poškodily autoritu papežství a ještě více císařství. Afričtí biskupové uposlechli většinou teprve po několika letech. Církevní provincie Milán a Aquilea otálely ještě déle. Pro spornou otázku se na dlouhou dobu dokonce odtrhly od římského stolce. Vpád Langobardů do Itálie v r. 568 podpořil jejich odpor, protože císaři znemožnil použití násilných opatření. Schisma zcela pominulo teprve za papeže Sergia I. (687-70I). Po jistou dobu mělo ostatně poměrně malý dosah. Milánští se již od r. 570 pozvolna vraceli zpět do společenství římské církve. Naproti tomu část Aquilea-Grado, která byla pod byzantským panstvím, se připojila teprve v r. 607.[32]

Monofyzité se do církevního společenství s Římem již nevrátili. V 7. stol. byly znovu činěny pokusy spojit monofyzity opět s církví pomocí uznání nauky o jedné vůli v Kristu (monotheletismus).

  Avšak 6. ekumenický koncil v Konstantinopoli (680-681 ) toto učení zavrhl a zdůraznil, že Kristus měl jak božskou, tak i lidskou vůli, přičemž lidská vůle se řídila podle božské.  -----------------------------

  * lávra - poustevnická osada, klášterní komplex   ** diptychon, pl. diptycha (řec.) - církevní seznam jmen významných osob

  *** anathema - označení zavržené věty nebo nauky

 

XII. Órigenés 

Dosud byla řeč o Órigenovi a jeho učení, órigenismu. Na koncilu v Konstantinopoli (553) došlo k odsouzení jeho osoby i učení. Tím byla mimo jiné postižena také idea preexistence, putování duší a reinkarnace, jež byly součástí Órigenova světového názoru.

 

1.Órigenův život (185-254) 

Órigenés pocházel za zámožné egyptské rodiny. Jeho rodiče byli - stejně jako někteří z jeho předků - křesťané. Órigenovo rodné město Alexandrie bylo tehdy střediskem řecké vzdělanosti a vědy. Křesťané tam byli v menšině.

  První výuku dal Órigenovi otec, který ho již záhy obeznámil s biblí. Později navštěvoval školu novoplatonika Ammónia Sakky (zemřel kolem r. 242) v Alexandrii, z níž také vyšel Plótinos (205-270).

V r. 202 zemřel Órigenův otec Leonidas mučednickou smrtí. Když pak bylo otcovské jmění zabaveno, musel se Órigenés starat o matku a svých šest sourozenců. Již za mladých let vyučoval řečem a dějepisu, ale záhy se začal věnovat teologické výuce.

Podle některých pramenů byl Órigenés již od r. 202/203 vedoucím katechetické školy v Alexandrii -jako nástupce Kléménta z Athén (viz kap. VIII, I). Podle jiných pramenů je třeba tomu rozumět tak, že tato škola jako instituce vznikla teprve v r. 217 a předtím se v ní vyučovalo privátně. V alexandrijské katechetické škole zaujímal Órigenés vedoucí postavení až do r. 23 I.

Órigenés žil přísně asketicky. Bránil víru církve proti heretickým skupinám, kterých bylo v Alexandrii mnoho (např. gnostikové).

Vyučování v alexandrijské katechetické škole nebylo srovnatelné s obvyklou církevní výukou připravující ke křtu. V dobách pronásledování křesťanů také nebylo jedno uspořádání výuky možné. Snad to bylo tak, že zpočátku k Órigenovi přicházeli pohané, aby se něco dověděli o jeho Bohu. Někteří z nich zemřeli jako mučedníci.

Také později bylo vzdělaným pohanům, kteří navštěvovali jeho výuku, ponecháno na vůli, dají-li se pokřtít nebo ne. U Órigena si rozšiřovali a prohlubovali svoji víru také pokřtění křesťané. Žáci se za jeho přispění učili poznávat i jiné formy víry, aby se s nimi uměli vypořádat.

K výuce patřila rovněž matematika, geometrie, astronomie a ostatní antické vědy. Cílem celé výuky byla teologie. Tato cesta přes světské vědy měla vést lidi k pochopení stvoření poznáváním. K tomu z jeho díla "De principiis" (O základech bytí) I,1,6:

"Náš rozum tedy poznává Otce všehomíra z nádhery jeho děl a krásy jeho výtvorů, poněvadž sám o sobě Boha takového, jaký skutečně jest, pozorovat nemůže."

Vrcholná pravda měla být konečně poznána v Kristových slovech. Vyučování "pokročilých" vedl Órigenés sám. V katechetické škole však byla také prováděna "základní výuka".

V oblasti bádání o bibli vykonal Órigenés mnoho významného. Naučil se hebrejštině, aby pak mohl původní text bible srovnat se všemi jemu známými řeckými překlady (toto dílo je známé jakožto "Hexapla").

Órigenés podnikl větší počet cest: do Říma, později k místodržiteli provincie Arábie, který si přál jeho výuku. Odtud odcestoval do Palestiny. V r. 2 I 8 nebo 222 byl pozván matkou císaře Severa Alexandra, Julií Mammaeou, do Antiochie, aby jí přednesl něco ze své teologie.

Když Órigenés, který se mezitím stal velmi proslulým, cestoval v r. 231 znovu do Palestiny, byl tam vysvěcen na presbytera. Biskup Démétrios z Alexandrie - zřejmě žárlivý na jeho slávu - vzal si toto za záminku, aby dal Órigena na dvou egyptských synodách odsoudit. Důvodem bylo, že k vysvěcení Órigena byl vlastně oprávněn Démétrios, a nikoli biskup z Jeruzaléma. Órigenés byl exkomunikován a vyhoštěn. Nato se odebral do Kaisareje, kde jeho odsouzení nebylo uznáváno, a založil tam novou školu, která se brzy těšila velké vážnosti. V Kaisareji sepsal Órigenés většinu svých děl.

Órigenés dostával často příkaz od církve, aby přivedl heretické skupiny opět na pravou víru. Proto byl také často přítomen na synodálních jednáních (viz např. kap. I).

Během pronásledování křesťanů za císaře Decia v r. 249 byl Órigenés uvržen do žaláře a mučen. Měl být upálen, znovu však nabyl svobody a zemřel v r. 254 buď v Kaisareji nebo v Týru.

 

2.Órigenovo učení 

Órigenovo učení je níže ukázáno na díle "De principiis" (řecky Peri archón), které zaujímá mezi jeho spisy zvláštní místo a jež nakonec vedlo k jeho odsouzení. Toto dílo je pokládáno za první systematické vylíčení křesťanské věrouky. Podle Hieronymovy zprávy v dopise 84,10 bylo toto Órigenovo dílo určeno jen malému okruhu. Jeden přítel a příznivec ho teprve později učinil všeobecně známým.

K názvu díla: může znamenat "základy nauky" nebo "stěžejní učení", ale i "počátky", "první věci". V tomto díle jde tedy především o "základní principy bytí".[34]

Původní řecké znění díla se nedochovalo. Existuje pouze Rufinův latinský překlad (viz kap. VI,a), pocházející z r. 398. Tento překlad však zcela neodpovídá znění originálu. Důvod je nutno hledat v tom, že Rufinus v órigenovských sporech na konci 4. a na počátku 5. stol. (viz kap. VI) Órigenovo učení hájil a chtěl zabránit tomu, aby bylo odsouzeno jako kacířské. Proto odstranil nejodvážnější formulace. Vynechávky a úpravy textu se vyskytují především u těchto témat: učení o Trojici, Kristova podstata, preexistence duše, zmrtvýchvstání, konec světa.

Ve své předmluvě před 1. knihou díla (sestávajícího ze 4 knih) Rufinus zdůrazňuje, že hodlá postupovat při překladu tak jako Hieronymus (viz kap. V I,a) při překládání jiných Órigenových děl : totiž tak, "aby v nich latinský čtenář nenašel nic, co by se odchylovalo od naší víry" (I Praef. Ruf. 2)[35]. Rufinus dále konstatuje, že Órigenovy knihy jsou na mnoha místech překrouceny heretiky a zlovolnými lidmi, a pokračuje: "Kde jsme proto v jeho knihách našli něco takového, co odporuje jeho vlastním pravověrným výpovědím o Trojici, které podal na jiných místech, tam jsme to jako zfalšované a nepatřičné buď vypustili nebo zformulovali tak, jak jsme u něho samého nalezli mnohokrát vysloveno." (I Praef. Ruf. 3)[36].

Rufinus sice píše, že on "nic vlastního neuvedl"[37], ale jeho přání ochránit Órigena před obviněními je tak zřetelné, že se musí s určitými změnami textu počítat. To je také vyjádřeno v jeho předmluvě ke 3. knize (viz příloha 8).

Hieronymus pořídil věrný překlad, který měl v díle "De principiis" odhalit bludná učení. Tento překlad se nám nedochoval. Části z něj se nalézají v dopise 124, který psal Hieronymus Avitovi. Také dopisy jiných odpůrců Órigenových dovolují částečné vyvození textu originálu, a stejně tak i spisy jeho obhájců.

Některé úseky originálního řeckého textu se nacházejí v "Filokalii", ve výboru, který byl vydán mezi léty 360-378 Basiliem Velikým a Řehořem z Nazianzu (viz kap.IV).  

 

Některé myšlenky z díla "De principiis" :

- Bůh je beztělesný a nezměřitelný.   V jaké míře bylo původně vyučováno subordinacionismu (podřízenost Syna Otci; podřízenost Ducha svatého Synu) se dá dnes těžko říci, neboť Rufinus právě v tomto bodě prováděl změny. I když Areios vycházel z "órigenovské levice" (viz kap. VIII, 2), přece nelze ariánství (viz kap. III) stavět na roveň Órigenovu učení.

- Kristus má jen jednu podstatu.   - Stvořitel je od stvoření zřetelně oddělen.

- První stvoření nebylo materiální.   - Uvnitř stvoření existují stupně: různé nehmotné úrovně a pozemsky viditelný svět.

- Andělé, kteří se "znelíbili" pohledu Boha, "padli" do hlubších oblastí. Tak se stali například démony a také lidmi. Morálně hluboce pokleslí lidé se někdy mohou také zrodit ve zvířecích tělech.

- Hmotný svět vznikl jen kvůli selhání andělů.   - Země je pro lidi místem výchovy.

- Osud si vytváříme my sami. Má funkci "léčebného prostředku" proti dřívějším pochybením. Životní poměry na zemi poskytují člověku možnost, aby se učil a vyvíjel k dobrému.

- U každého osudu se musí vycházet ze spravedlnosti a dobroty Stvořitele.   - Cílem lidí je návrat do vysokých (nehmotných) úrovní. Všeobecným cílem ve stvoření je "apokatastasis", t.j. návrat všech věcí na místo, odpovídající jejich podstatě.  Pro člověka to znamená "stát se podobným Bohu". A z této "podobnosti" by se mohlo stát "sjednocení, neboť v dokonalosti a v ukončení 'je Bůh vším ve všem' " (srov.1 Kor.15,28).[38]

- Tato apokatastáze se uskutečňuje v mnoha etapách a stupních. Pro člověka to znamená proputovat mnoho vývojových stupňů.

- Z řečeného vyplývá způsob "putování duší": od anděla k člověku (nebo dokonce se sestupem až ke zvířeti) a zase nazpět k andělu. V tomto "putování duší" spočívá pro člověka možnost, aby přišel na tuto zemi jako člověk vícekrát.

- Existuje sled světových cyklů, to znamená, že ustavičně dochází k "pádu" vysokých bytostí, a tím k vytváření nových světů. Zanikne-li nějaký materiální svět, bude po něm následovat další. Přitom neviditelný svět bude vždy existovat před světem viditelným.

- Órigenés nazývá duši "něčím uprostřed mezi slabým tělem a vůli majícím duchem" (De princ. I1,8,4). Duch nebo "nús" (řecky: nous) - někdy mluví Órigenés také o "rozumu" -je to nejvyšší v člověku. Duší (psýché) se podle Órigena stává "nús" prostřednictvím "pádu".

- Za nedostatky světa jsou odpovědni tvorové, nikoli Stvořitel.   - I zvířata mají duši.

- I hvězdám je vdechnuta duše.

Doslovné citáty z díla "De principiis"jsou připojeny jako přílohy 1-13.   Jedno je hodné povšimnutí: Rufinus se pokouší, jak již bylo podotknuto, uvést dílo "De principiis" do znění, které nevyvolá vůči Órigenovi podezření z kacířství. Dílo v předloženém znění obsahuje některá místa, která poukazují na preexistenci, putování duší, reinkarnaci. Zdá se, že tato místa v r. 398 nevzbuzovala žádné pohoršení.

  Órigenovy myšlenkové pochody ve svém celku byly ovšem pochopitelné jen vzdělancům.

 

3.Órigenův význam 

"Órigenés byl muž skvělého nadání, největší učenec a daleko nejplodnější teologický spisovatel přednikajské doby. Byl proto nazýván "nezlomným" nebo "neochvějným". Byl nejvlivnějším teologem řecké církve vůbec a nejvýznamnějším z celé církve před Augustinem."[39]

Basil Studer je toho názoru, "že na rozhraní 4. a 5. stol. byl Órigenés znám celému křesťanskému západu."[40]

Co se týká významu Órigena pro pozdější staletí, budiž poznamenáno tolik:   Ačkoli je Órigenés pokládán církví za kacíře, bylo jeho dílo "De principiis" opisováno v klášterech a šířilo se tak z Itálie do Francie a Německa. K opisům byla často připojována varování před jeho bludnými názory.

Pro Tomáše Akvinského byl Órigenés duchovním otcem ariánství.   U Danteho upomínají na Órigena "sférická těla" blažených. V "Božské komedii" není Órigenés shledáván kacířem.

Dva protichůdné posudky z doby reformace:   Erasmus Rotterdamský si vážil Órigena tak silně, že ho "vychvaloval jako kazatele a nejlepšího vykladače Písma svatého, zatímco Luther ho pro jeho spekulativní a moralizující teologii odsunul a hlásil se raději k Augustinovi a k jeho učení o milosti a vyvolení."[41]

Dva příklady z doby osvícenství:   "V Leibnizově filozofii připomíná Órigena svět svobodných duchů a spása všeobecným produchovněním. Leibniz se rok před svou smrtí v dopise Remondovi výslovně přiznal k Órigenovi a k jeho syntéze křesťanství a platonismu."[42]

"I u Lessinga lze nemálo pomýšlet na Alexandrijce: všeobsáhlá 'výchova rodu' usilující k věku 'věčného evangelia' , znovu vtělování duše po smrti a možná i představa koloběhu světů."[43]

O tom, zda má či nemá být Órigenés považován za heretika, se diskutuje dodnes. Podle způsobu pohledu se dochází k protichůdným výsledkům. Je zajímavé, že přes oficiální odsouzení Órigena církví (v 6. stol.) je i dnes zastoupen názor, že byl "mužem církve, který usiloval o pravověrnost."[44]

 

XIII. Doslovné závěry ediktu z r. 543 a koncilu   z r. 553 (výtah) 

 

l. Edikt z r. 543 (viz kap. XI, 2) 

 

Edikt, který císař Justinián vydal "contra Origenem" (proti Órigenovi) obsahuje 9 kánonů. Vyslovuje klatbu nad Órigenem a právě tak nade všemi, kteří považují Órigenovo učení za správné nebo je obhajují.

Podnětem k tomuto ediktu byly spory órigenovských mnichů v Palestině (isochristé). Kánony jsou zaměřeny na učení hájené těmito mnichy, které ne ve všech bodech souhlasní s původním učením Órigenovým.

Kánony 1-9 jsou uvedeny v příloze 15.   Kánon 1 odmítá preexistenci lidských duší (tím je odmítnuta i myšlenka o opakujících se pozemských životech).

Ke kánonu 9:   Německý překlad "opětné navrácení se" (Wiederbringung) vznikl z řeckého výrazu "apokatastasis". Tento pojem byl již vysvětlen v kapitole XII, 2. V latinském textuje pro totéž užito slov "restitutio et redintegratio". "Restitutio" znamená obnovení, povolání zpět, udělení milosti, "redintegratio"je opakování, znovuobnovení. Oba tyto latinské pojmy jsou opět něčím, co vlastně znamená "reinkarnaci", a vyjadřují, jaký má reinkarnace smysl.

K tomu je však ještě třeba poznamenat, že pojem "apokatastasis" není s reinkarnací identický - reinkarnace, tedy opětný příchod člověka na zem (jako člověka), je pouhou chvilkou na dlouhé cestě apokatastáze, o níž mluví Órigenés.

 

2. Rozhodnutí proti órigenismu v r. 553

V r. 553 dal císař Justinián odsoudit órigenismus palestinských mnichů (viz kap. XIII,1 ) prostřednictvím 15 kánonů "contra Origenem sive origenistas". Stalo se tak na jeho příkaz toutéž všeobecnou synodou, která o něco později odsoudila "tři kapitoly" (viz kap. XI,4).

Kánony 1-15 jsou obsaženy v příloze 15.   Kánon 1 odmítá preexistenci duší (srov. s kap. XIII,1 ) a obsahuje v řeckém textu opět pojem "apokatastasis", tentokrát do němčin5, přeloženým jako "obnovování" (Wiederherstellung).

Rovněž tak ve 14. kánonu je v řečtině uveden pojem "apokatastasis", který je opět přeloženy jako "obnovování" (Wiederherstellung).

 

3. Rozhodnutí proti "třem kapitolám" v r. 553 

Na pokyn císaře Justiniána odsoudila 5. všeobecná synoda v Konstantinopoli "tři kapitoly" ve 14 kánonech (viz kap. XI, 4). Tyto kánony se zabývají Trojicí, Kristovým vtělením na zem a speciálně "třemi kapitolami" (viz kap. XI, 3).

V 11. kánonu jsou zavrženi heretici, kteří byli zavrženi již čtyřmi předchozími synodami. Órigenés je poprvé v tomto kánonu uveden v řadě heretiků. 11. kánon zní:

"Jestliže někdo nezavrhuje Areia, Eunomia, Makedonia, Apollinaria, Nestoria, Eutycha, Órigena s jejich bezbožnými spisy, a všechny ostatní heretiky, kteří byli zavrženi a odsouzeni svatou katolickou a apoštolskou církví a již uvedenými čtyřmi svatými koncily, i ty, kdo nalezli nebo nalézají zalíbení v tom, co je jmenovaným heterikům podobno, a až do své smrti setrvali nebo setrvávají v bezbožnosti, ti pak nechť jsou zavrženi."[45]

 

***

 

Pokud jde o myšlenky reinkarnace, byl zavržen celý komplex "preexistence - putování duší", v němž je zahrnuta i reinkarnace (několikerý příchod člověka na zemi jako člověka), což se stalo jak rozhodnutími z r. 543, tak i z r. 553.

 

XIV. Shrnutí 

Křesťanství prvních staletí bylo rozpolceno sporem o Trojici, z něhož se pak vyvinul christologický spor.

Tyto spory nabyly zvláštního významu od doby Konstantina Velikého: církev a světská moc byly napříště úzce spojeny a světská moc v zájmu říše diktovala často řešení věroučných otázek dle svých potřeb. Tehdy byly zavedeny ekumenické koncily, jejichž rozhodnutí byla pro věřící závazná. Také zde se silně a citelně uplatňoval vliv císaře.

Věroučné spory vážně ohrožovaly jednotu říše, což dalo císařům podnět ke stále přísnějším zásahům. Vývoj od 1. do 5. koncilu to zřetelně dokazuje.

Teologie prvních staletí byla výrazně poznamenána Órigenovým učením, které zahrnovalo mimo jiné i preexistenci, putování duší a reinkarnaci.

Órigenovo učení bylo na 5. ekumenickém koncilu zavrženo, on sám byl od té doby počítán ke kacířům.

K tomu, že to došlo tak daleko, byly dva důvody:

1. Boje mezi přívrženci a odpůrci jeho učení v palestinském mnišstvu vyvolávaly neklid v říši. Odsouzení órigenismu tomu mělo v budoucnu zamezit.

2. Pátý ekumenický koncil byl svolán, aby zjednal konečný smír mezi monofyzity a dyofyzity. Tím měly být ukončeny i politické zmatky, které byly věroučnými spory vyvolány. Z toho důvodu byl jak monofyzitům, tak i dyofyzitům učiněn ústupek. Ústupkem monofyzitům bylo odsouzení "tří kapitol". Za ústupek dyofyzitům mohlo císaři posloužit zavržení Órigena a jeho učení, což se vzhledem k událostem v Palestině přímo nabízelo.

Odsouzením a zavržením Órigena zlomila církev hůl nad myšlenkovým bohatstvím jednoho ze svých nejvýznamnějších teologů prvních staletí - závazný věroučný názor církve ohledně Órigena má platnost dodnes.

 

Erlangen, 26. října 1982 Waltraurd Grosse 

Pro přidávání komentářů musíte být přihlášení