Je to velmi rozšířené, domněnka, že je člověk božský, že má Boha v sobě, nebo že se stane božským. Tento názor jen potvrzuje nezralost duší a především jejích odpornou pýchu a velikášství.
Pýchu a domýšlivost, kterou jsou spoutání už po tisíciletí. Tento rozšířený blud má především následky v tom, že takto postižení nemohou skutečně duchovně postoupit kupředu. Tento blud je brzdí a drží zpátky a může způsobit i jejich konec.
Jak tento názor vznikl? Lidé inkarnování na zemi měli s postupujícím uzráváním vidět stále výše vzhůru. Vždy mezi lidmi jsou tzv. jasnovidci, kteří vidí s malým výhledem výše, než je jejich současná zralost. Jsou mezi lidmi všech stupňů zralosti. Proto nízcí lidé vidí démony a pod. a je uctívají. Lidé, kteří byli zralejší viděli vysoké vůdce bytostných a mylně je považovali za bohy viz Římané, Řekové, Germáni... posléze pár výjimečných jedinců se dostalo ještě dále, jako např. Buddha a další. Tito se dostali až na práh duchovní říše. Tady ale duchovní vývoj lidstva skončil a šel vinou přepěstovaného rozumu rychle dolů.
Lidé tedy mylně považují od té doby onu duchovní úroveň, kterou byli z části schopni cítit za vrchol a tedy i za Boha. Protože lidé sami z této duchovní úrovně pocházejí, tak se domýšlejí, že jsou božští.
Kdyby se byl vývoj nebyl zastavil, tak by lidé pronikli ještě výše a na konec by od vyslance z božské sféry, která je mimo stvoření, obdrželi zvěst o jediném bezbytostném Bohu mimo stvoření. Tento věčný bezbytostný Bůh mimo stvoření je mimo jakékoli lidské chápání. Dokonce tento Bůh má takový tvar, formu, jakou si člověk, lidský duch není schopen vůbec představit. Člověk musí pochopit, že on sám je jen malou součásti díla stvoření. Proto může chápat poměry uvnitř tohoto díla, nikoli však mimo tohoto díla, kde jsou úplně jiné poměry, pro něho nepochopitelné.
Problém je v domýšlivosti lidí, že mohou vše pochopit a co je nepochopitelné to pro ně neexistuje. Nejsou schopni přijít na myšlenku, že např. rozum, který pochází z hmotného mozku, může chápat jen hmotné věci (proto ta trapná omezenost rozumářů a materialistů). Stejně tak lidský duch může chápat jen duchovní věci. A protože lidský duch vznikl v duchovní části stvoření, nebude proto moci nikdy chápat Boha, který je úplně mimo stvoření.
Lidský duch může pochopit Vůli Boží, protože byla zakotvena do stvoření. Pokud chce člověk stát na zdravé půdě, tak musí Boha vidět vysoko nad svým původem, až tam kde pro něho končí jeho chápavost a nad to.
Tvrzení že má člověk Boha v sobě není blud, ale vina. Tvrdě to zasáhne tyto rouhače. Pohleďte na lidi... co je v nich božského? Dnes s obtížemi hledáme u lidi lidskost, natož božskost. Sebezbožňování, které se projevuje tvrzením, že v člověku je božské, je sahání špinavýma rukama po vznešenosti a čistotě našeho Boha. Snaha strhnout Boha na týž stupeň, který zaujímá člověk a na který dosud ještě ani nevystoupil. Zneuctění toho nejsvětější, k němuž má člověk vzhlížet s nejblaženější důvěrou.
Tvrzení, že člověk má Boha v sobě, nepramení z pokory, ale z odporné pýchy. Je to zbožňování sebe sama. Často to vyžaduje veliké přemáhaní, máme li hovořit s těmito slizkými věřícími. V závěrečném dění jim hromově zazní vstříc: Na kolena tvore! Před svým Bohem a Pánem... neopovažuj se rouhavě povyšovat na Boha!
