Záhrobí a reinkarnace

 

 

 

Dobrá reportáž není jednouchou záležitostí. Vyžaduje schopného člověka, který dovede vše kolem sebe bystře pozorovat a viděné či pozorované popsat tak, aby čtenář měl možnost popisované s ním spoluprožívat.

Reportáž ze záhrobí je mimořádně obtížná. Prosím nevěnujte pozornost slohu ani pravopisu, ale vnímejte obsah, který má svoji mimořádnou hodnotu ve svém původu. Budeme proto vděční autoru tohoto nahlédnutí do takzvaného onoho světa Andree Luiseovi, který nám srozumitelně líčí své zážitky onoho světa a současně patří dík i v pozemském světě žijícímu Brazilčanu Franciscu Candido Xavierovi, který byl schopen reportáž zachytit a nám předat k cennému rozšíření vědění.

 

Alexandr a já jsme se chystali k návratu do našeho duchovního sídla práce, když v tom se k ochránci přiblížil duch vysokého hierarchického vzhledu. Pozdravil nás s projevem velké úcty a přátelství. „Budu stručný,“ řekl mému učiteli a ochránci, který mu pozorně naslouchal, „čas mi nedovoluje dlouhou rozmluvu. Pamatuješ se na Zigmunda, našeho dávného přítele?“

„Jak by ne,“ odpověděl tázaný. „Oba jsme mu dlužní za významnou pomoc v dřívějších dobách.“

„Dobře tedy,“ řekl návštěvník, „Zigmundovi je třeba naléhavé pomoci. Vím, že ty nejsi specializován v oboru převtělení, ale já jsem nucen obrátit se na pomoc svých přátel.“

Pak se na chvíli odmlčel a pokračoval: „Jistě jsi nezapomněl, že přes svou velkorysost, učinil v minulosti mnoho vážných ústupků od svých dobrých zásad.“

„Ano, ano“ Odpověděl ochránce. „Jeho drama mám ještě v živé paměti.“ „Zigmund se nyní navrátí do tělesného života,“ pokračoval návštěvník. „Situace si to vyžaduje a my nesmíme ztrácet příležitost, abychom jej mohli dovést k nutné záchraně.“

„Jak víš, Ráchel, nešťastná bytost, kterou svedl v naši době od těch nejsilnějších pout a Adelino, nešťastný manžel, kterého náš bratr zavraždil při politováníhodném soutěžení, se již nějakou dobu nacházejí na Zemi a před čtyřmi léty se znovu spojili poutem manželství.“

Máme však velké potíže. Adelino, který má být jeho otcem v nové existenci, se totiž bráni v hodinách tělesného spánku a bojuje proti našim nejlepším záměrům sladěni. Proto se přípravná práce pro novou existenci velmi zdržuje.“

„Jaký je Zigmundův postoj?“ zeptal se znepokojený učitel. Herkulano, posel který nás vyhledal, mu odpověděl s bratrským citem: „Zpočátku byl proniknut naději, ale nyní, když vyciťuje od svého bývalého soka myšlenky nenávisti a žárlivosti, který zapomněl na své závazky v naši sféře, se cítí znovu nešťastným a příliš slabým k napravení zla. Jindy je zase smutný a vzpurný a v tomto nepříznivém stavu se vymyká naši spolupráci.“

Návštěvník se odmlčel a pak dodal s náznakem prosby:

„Nemohl bys nám pomoci v tomto těžkém provedení převtělení? Vzpomínám si, že oba byli tvými přáteli. Kdo ví, zda by tvůj zásah nepřesvědčil Adelina?“ „Počítej se mnou!“ odpověděl upřímně ochránce. - „Udělám vše, co bude v mých silách, aby nebyla ztracena příležitost.“

Spokojený Herkulano s úsměvem slyšel: „Příští týden tě navštívím, abych si duchovně promluvil s Adelinem a vyřešil problém sblížení. Důvěřuj v Boží pomoc.“

Herkulano mu objetím poděkoval a odešel. Když jsme byli sami, počal jsem uvažovat, že bych mohl také v tomto případě nějak pomoci. Nikdy jsem ještě neměl příležitost sledovat zblízka proces vtělování a studovat duchovní otázky embryologie. Bylo by pro mne zajímavé využít takové zkušenosti. Proto jsem se obrátil na svého učitele s otázkou: „Pro mne je tato dnešní žádost velmi významná,“ a řekl jsem: „Nemyslel jsem si na světě, že jsou odešlým dobrodincům a vyslancům svěřovány takové rozmanité úkoly. Šíře služeb vašeho pole činnosti by uvedla každého smrtelníka v úžas.“

„Nepochybně!“ odpověděl ochránce. „Tyto práce obsahují mocné směry. Herkulánova prosba nám vysvětluje jeden z nejdůležitějších problémů lidského štěstí. Je to bratrské sblížení, vzájemné odpuštění a setba lásky prostřednictvím zákona převtělení.“

Alexandr se chvíli zamyslel a pak pokračoval: „Toto je typický případ.

Zigmundovo drama je příliš složité, aby se dalo popsat několika slovy. Stačí si  však vzpomenout, že Adelino a Ráchel jsou hlavními osobami v bolestné tragédii, která se udála v jejich posledním vtělení na Zemi.

V důsledku silné vášně byl Adelino obětí vraždy, Zigmund obětí zločinu a Ráchel byla obětí prostituce. Po smrti každý trpěl v silných vibracích nenávisti po několik let v nízkých astrálních oblastech.

Později, díky zásahu spasených přátel, se dávní manželé vrátili zpět na zem, aby posvětili citová pouta a přiblížili se k dávným nepřátelům. Ale jak tomu bývá vždy, hrdinové se zpronevěřují svým slibům, protože je více přitahují jejich vlastní přání a žádosti, než vůle Boží.

Když Adelino už má hmotné tělo, brání se odpuštění, nesprávně vzpomínaje na minulost. Ještě před vtělením bývalého ztracence se staví proti jakékoliv pomoci. Je to vždy onen začarovaný kruh. Když je mimo posvátnou příležitost pozemské práce a stojí před mořem vlastních potřeb, zavazuje se k věrnosti a k provedení nápravy. Ale když je již v hmotném světě, vrací se mu duševní tvrdost a opovrhování Božími zákony.“ Učitel na několik okamžiků umlkl a po chvíli opět pokračoval: „Přesto se je budu snažit přivést ke vzpomínkám na tyto sliby.“ Domnívaje se, že nastala vhodná chvíle, jsem ho poprosil: „Bylo by možné, abych tě doprovodil? Věřím, že bych z toho mohl načerpat mnoho pro službu bližnímu i pro svůj vlastní užitek.

Nevím kdy mi bude dovoleno studovat ve tvé přítomnosti, a proto bych chtěl využít této příležitosti.“

Alexandr se usmál a řekl: „Nemám naprosto žádných námitek. Nemyslím však, že bys měl sledovat tyto práce bez znalosti příčin v dávné minulosti. Při každém užitečném vzdělání nesmíme postrádat základy. Máme dobré přátele v oddělení -      

Plánované převtěleni - což je velice důležitá služba v naší kolonii, přímo spojená s oddělením Osvícení. V této instituci budeš moci během několika dnů získat přibližnou představu o naší práci. Velká část pozemských vtělení se připravuje ve tvarech, které jsou stejné pro všechny v oblasti čistě vývojových projevů. Ale ta druhá část následuje tento program. Když se duše povznese v kultuře, vědomostech a pak i v zodpovědnosti, je individuální převtělení procesem ucelenějším a tak se, což je logické, vzdaluje od všeobecného projevu. Proto vznešenější kolonie udržují zvláštní služby pracovníků a poslů speciálně pro pozemská vtělení.“

Vysvětlování bylo významné, chápal jsem důležitost, uvědomujíc si svou nezkušenost a nevědomost. Alexandr pokračoval: „Když hovořím o pracovnících,nemyslím tím bratry naprosto dobré a vykoupené,nýbrž takové, kteří představují největší počet vyšších kvalit na cestě k naprostému vítězství nad hrubými životními projevy. Ve skutečnosti to jsou bytosti, které jsou také ještě zadluženy, jako my, ale mají již hodnoty dobré vůle, vytrvalosti a upřímnosti, které jim dávají právo ovlivňovat činitele svých převtělení,a tak se vymykají do určité míry všeobecné šabloně.

Je samozřejmé, že takové přeměny pro budoucí existenci v příznivých podmínkách nedějí se vždy. Služby nápravy představují obrovské úkoly.“

Instruktor si přál vštípit mi představu o zodpovědnosti, a proto vážně dodal:

„Problém pádu je také otázkou učení, chyba znamená nerovnováhu a ta vyžaduje okamžitou nápravu a obnovu! Vývoj nám svěřuje moc, ale my trávíme příliš mnoho času učením se harmonického vyučování této moci. Jistý význam má i dávkování znalostí, ale přesto, příteli, všem pozemským pracovníkům plné pochopení vnitřního osvícení trvá celá staletí, neboť obdržet myšlenky a možnosti, to nestačí, je třeba stát se zodpovědným. Nebylo by spravedlivé, abychom měli pouze zprávy o přemýšlení, ale k tomu také patří světlo lásky.“

„A odtud pocházejí nepřetržité boje v následujících vtěleních duše,“ tekl jsem živě.

Anno, ano, „pokračoval mluvčí, „cítíme potřebu nápravného boje, který obnovuje a zdokonaluje. Reinkarnace je prostředek a smyslem je výchova lidského ducha v pozemských podmínkách. Proto existují vedle milionů našich bližních, kteří se vyvíjejí, miliony těch, kteří je vychovávají v určitých oblastech citu, neboť jestliže již máme životní hodnoty, chybí jim, neméně důležité.“

Dost těžko jsem chápal toto vysvětlení, a proto mi ochránce řekl znovu: „Při tvém postavení lékaře na světě, věřím, že jsi nebyl tak daleko do studia evangelia.

„Ano, ano!“ odpověděl jsem. „Vzpomínám si!“ „Dobře tedy, Ježíš nám zanechal odkaz, abychom se zamysleli nad záležitostmi, které studujeme, tím, že nás upozornil, že kdyby naše ruce a oči byly podnětem k hříchu, musely by být při vstupu do chrámu života odňaty.

My si musíme tuto metaforu přeměnit v jednoduchou duchovní řeč. Jestliže jsme již mnohokráte zklamali ve věcech autority, tělesné krásy a inteligence, nebylo by logické obdržet stejnou příležitost k nápravné práci?“

Pochopil jsem, kam Alexandr míří.

„V naší duchovní kolonii se na příklad, pro uspořádání služeb, nachází oddělení nazvané Plánování vtělení, kde budeš mít možnost se náležitě poučit.“

A proto mne můj instruktor, jako milý otec, který se zajímá o synovy potřeby, představil následujícího dne v jedné z těchto důležitých instituci. Rušné centrum služeb se skládalo z několika pozemků a z početného zařízení. Útulné stromořadí se táhlo širokými zahradami.

Povšiml jsem si, že instituce se vyznačovala pilnou činností. Osamělé bytosti nebo i skupiny přicházely a odcházely a vykazovaly ve tváři soustředěný zájem.

Zdálo se, že jsou naprosto lhostejné k naši přítomnosti, neboť když kolem nás procházely, držely v rukou svitky, podobné pergamenovému papíru, o kterých jsem až dosud neměl ani zdání.

Alexandr mně jako vždy přišel na pomoc a postupně vysvětloval: „Bytosti, které vidíš, jsou pracovníci, kteří jsou zaujati budoucími vtěleními. Všichni se připravují na tuto službu, neboť velká část pracuje se zaujetím, protože vykonávají dobrodiní pro své blízké přátele. Bílé tabulky s malbou jsou malé mapy organických útvarů vypracované pracovníky našeho pásma, kteří jsou specializovaní v biologických znalostech pozemské existence.

V souladu se stupněm duchovního pokroku budoucího převtělence a v souladu se službou, která mu bude určena v novém těle, je třeba určit plány, vhodné pro hlavní záměry.“

„A co zákon fyziologického dědictví“ zeptal jsem se.

„Ten působí s nevyhnutelnou vládou nad všemi bytostmi ve vývoji, ale pochopitelně podléhá vlivu všech těch, kteří dosahuji ve všeobecném prostředí vyšších kvalit. Když si navíc zájemce o novou zkušenost v pozemské oblasti zaslouží službu zásahu, může vyšší vliv vtisknout hmotě rozličné tvary a odchylky, počínaje embryologickými činnostmi to tak poskytují výhodné změny pro obnovující práci.“ V tomto okamžiku rozhovoru mne Alexandr vyzval ke vstupu. Brzy jsme byli v jednom z prostorných kabinetech hlavní budovy, kde nám vyšel v ústrety instruktorův přítel, který se o nás pečlivě staral.

Alexandr mne představil asistentu Josinovi a ten mne zdvořile přivítal.

Ochránce jej upozornil na účel návštěvy. Přál si, abych mohl institut navštěvovat během jednoho týdne, abych tam získal potřebné vědomosti a přehled o činnosti pracovníků při procesu vtělováni.

Asistent ochotně souhlasil a řekl, že mne zavede ke svým kolegům a také, že mi sám poskytne všechny své vědomosti a zkušeností, abych mohl z nich získat co největší užitek. Také mně ochotně poskytne i další informace podle mého přání. V duchu jsem se těšil nejenom z milého přijetí, ale i z poučného prostředí.

Nedaleko nás vynikaly na světelných postavcích dvě překrásné sochy. Byly to postavy muže a ženy, výjimečné krásy a anatomické dokonalosti, a to nejenom díky svým vnějším tvarům, nýbrž také, pokud jde o všechny orgány a žlázy.

Na základě elektrického uspořádání projevovaly obě figury život a teplo a vykazovaly světelná vyzařování.

Alexandr se usmál nad mým údivem a okouzlením a řekl asistentovi Josinovi tak, abych jej slyšel:

„André si pravděpodobně není vědom toho, jak my ctíme pozemské tělo a jak jsme mu vděční.“

Ve skutečnosti jsem doposud nevěděl, že by pozemské tělo bylo mezi námi předmětem takové péče... Nevěděl jsem, že by naše duchovní kolonie počítala s institucí tohoto druhu.

„Jak by ne? Příteli,“ přerušil mne asistent jemným hlasem. „Fyzické tělo představuje na Zemi požehnání našeho věčného Otce. Vytváří znamenité dílo, na jehož nepřetržitém zdokonalování radostně spolupracujeme. Za co všechno dlužíme tomuto lidskému stroji během tisíciletých služeb pro naše povznesení ve věčném životě. Nikdy nebudeme moci posoudit velikost této zásluhy.“

A dívaje se na modely, které mne tak udivovaly, dodal:

„Naše všechna horlivost v pomocích při vtělování je spíše málo z toho, co bychom měli uskutečnit pro dobro a zdokonalení tohoto organického přístroje.“

Nebyl jsem si zcela jist, ale přesto jsem se zeptal. „Všechna záhrobní centra udržují pracovní obory tohoto druhu?“

Byl to Alexandr, který mi odpověděl se svou obvyklou jemností.

„Ve všech koloniích vyššího duchovna jsou tyto úkoly vykonávány s nevýslovnou něhou. Pomoc při vtělování našich druhů je projevem našeho uznání fyzickému přístroji, který nám poskytoval během dlouhých dob tolik dobrodiní.“

Vzpomněl jsem si, že můj pozemský otec se nedávno vrátil z tělesné existence a pocházel, upřímně řečeno, z nízkých úrovní,a proto jsem se otázal: „Obdrží ti, kteří se vracejí z nízkých úrovní, stejnou pomoc?“

A protože jsem si přál dodat své otázce co nejvíce upřímnosti, dodal jsem: „Můj otec z posledního pozemského života se navrátil před krátkou dobou do tělesné sféry ve velmi špatných podmínkách...“

Alexandr mne přerušil a s rozvahou odpověděl: „Chápeme, když byl bytostí jasné mysli, i když ne osvícené, setrvával po smrti ve stavu úpadku a zřejmě se nevrátil do požehnání školy fyzického světa bez služby „zásahu“ a bez velké pomoci milujících srdcí naší úrovně. V tomto případě zřejmě získal spolupráci dobrodinců ve vyšších postaveních, kteří splnili své sliby při obnovující službě.

Jestliže byl člověkem v čistě vývojovém smyslu, okolnost, za které by se byl nevrátil v bolestných podmínkách, počítá s požehnanou pomocí duchovních pracovníků, kteří bdí na Zemi nad vykonáváním povinnosti těch, kteří se převtělují v přirozeném procesu.“

Z učitelových slov jsem pochopil rozdílné podmínky pro převtělení a uklidnil jsem se. Ať už to bylo pro to, že rozhovor se týkal důležitých otázek lidské rodiny, nebo aby mne nechal o samotě s mými úvahami, ochránce i asistent umlkli a já jsem začal přemýšlet o nových podnětech rozmluvy pro mé poučení. Začal jsem si pozorně prohlížet modely mužského a ženského těla. Josina mi lehce položil ruku na rameno a řekl mi: „Přiblížíme se k figurínám výuky. Jejich pečlivým pozorováním mnoho získáš.“

S vděčným posunkem jsem se odloučil od svých přátel a přiblížil jsem se k vystaveným figurínám. Pozastavil jsem se u mužské sochy, která vykazovala naprostou harmonii linií, jak to kdysi vyjadřovalo helénské umění dávných dob.

Model byl vytvořen ze zářící látky a představoval, podle mého mínění, to nejkrásnější anatomické dílo, jaké jsem až dosud viděl.

Ona lidská nehybná postava měla v sobě něco Božského. Podrobně jsem si ji prohlížel. Nikdy jsem neviděl takovou dokonalost tělesných podrobností. Všechno svalstvo bylo vytvořeno ze zářivých vláken.

Od čela až k prstencovému vazivu zánártí bylo vidět světelná vlákna symbolizující rozdílné oblasti všeobecné muskulatury. Určitá vlákna, jako ta, která se nacházela v oblasti očních víček, v trojúhelníku rtů, na hrudním koši, stehenních svalech, v ternárních a hypotekárních výrůstcích až k šíji prstů, byla zářivější.

Od prohlídky povrchu jsem přešel k pozorování vnitřku a zjistil jsem překrásná uspořádání v žlázovém a krevním oběhu. Všechny orgány tam byly a chvěly se díky elektrickým zařízením, vytvářející ty nejlepší výukové podmínky.

Krevní cévy měly popelavé světlo a tepny zářily červeně. Byl jsem nadšen a vzdával jsem tichou poctu Božské moudrosti, která nám poskytuje vznešený přístroj těla k našim věčným vymoženostem. Velmi na mne působilo uspořádání cév, rozvětvených v břišní části trupu v podobě malých světelných říček, které vynikaly výraznou světelností vyšší i nižší, vnějších i vnitřních tepen, splenických a mezeterických žil, klesající aorta, kyčelních cév a pohlavních žláz.

Nervový systém překrýval anatomickou krásu a podobal se zářící složité vrstvě slaboučkých nitek nádherného světla.

Mozková oblast se zdála být lampou světlomodrého světla, která klesala míchou až k pleteni, kde zářivé světlo získávalo ještě silnější výraz, aby se později snížilo ve velkém sedacím nervu.

Pak jsem obrátil svou pozornost ke stejně zářivému ženskému organismu a soustředil jsem se na endokrinní (vnitřní vyměšovací) systém, který byl rozložen po způsobu souhvězdí mezi organickými částmi těla.

Od epifýzy (šišinky), která se nacházela mezi mozkovými polokoulemi, až k rodidlům, žlázy jakoby utvářely krásný světelný systém, napodobující malá, životní, svisle seskupená nebeská tělesa, jako zářivá anténa, přitahující světlo z výše.

Každá z nich se lišila barvou, přestože všechna získala svým způsobem barvu ze šišinky, podobající se modravému slunci. Ta udržovala ve svém magnetickém poli všechna ostatní, počínaje hypofýzou a oblastí vaječníků, jako naše životní hvězda.

Můj údiv neznal mezí.

Přesto je třeba uznat, že můj údiv se ještě zvětšil, když jsem si povšiml zářivého proudění, které vycházelo z pohlavních center, podobajíc se malému svatostánku, plnému světla. A jelikož jsem obrátil svůj pohled, plný otázek, na instruktora, přišla také ihned odpověď: „Na Zemi,“ řekl mi Alexandr, když se ke mně přiblížil, „existuje ještě většinou velká nevědomost o poslání pohlaví. Pro nás, kteří si přejeme znát hodnotu pozemského otcovství a mateřství, jsou posvátná. Tvořivá schopnost je v člověku také Božím darem a mateřská děloha pro nás znamená posvátnou bránu obnovy.

Pro velký počet osob naší planety je nebeská vize symbolem odpočinku a nekonečné radosti, ale pro mnohé z nás znamená pozemská vize vznešenou a zdravou práci. Nedosáhneme zaslíbené země obnovené služby bez pomoci spojených tvořivých sil muže a ženy.“

Znovu jsem pochopil v novém smyslu vznešený charakter pohlavních sil a soucitně jsem si vzpomínal na všechny vtělené duchy, kteří doposud nenašli úctu a pochopení k posvátným plodivým orgánům.

Můj ochránce dobrotivě podotknut, jako by nějakou anténou přijímal všechny mé myšlenky: „Vyžeň ze své mysli jakékoliv bořící myšlenky. Ti, kteří pohlaví hanobí psaním, konáním, myšlením a mluvením, jsou již sami velikými nešťastníky.“

Pochopil jsem toto napomenutí a žehnal jsem novému poučení, které mi poskytl ochránce. Alexandr se rozloučil a zanechal mne ve velké budově Plánování, kde mne asistent Josino svěřil službám Manesesa, protože on sám byl zaneprázdněn jinými úkoly. Tento bratr zpravodajské služby institutu se mě s radostí ujal a zahrnul mně šlechetností a přátelstvím. Cítil jsem, že moje vyučování začíná velikými přínosy, neboť Maneses byl otevřenou knihou. Jeho názory a vědomosti pro mne znamenaly cenné poučení. Když jsme se přiblížili k pavilonu nákresů, kde početní pracovníci rýsovali plány pro nevšední vtělení, zastavila mého druha sympatická paní (bytost), která jej prosila o určité informace. Maneses mě vlídně představil. Jednalo se o kolegu, který po patnácti letech práce v činnosti pomoci se vracel do tělesné sféry, aby vyrovnal staré dluhy. Příchozí vypadal znepokojeně a bylo na něm vidět obavy a nerozhodnost.

„Nenechávej se ovlivňovat zápornými dojmy,“ říkal mu Maneses a povzbuzoval ho. „Problém znovuzrození není zase tak spletitý. Samozřejmě vyžaduje odvahu a dobrý úmysl.“

„Přesto se však bojím vzniku nových dluhů, místo splacení sterých úvěrů,“ smutně odpovídal oslovený. „Je to velmi těžké zvítězit v oblasti tělesných zkušeností, neboť tam zapomínáme na svou minulost....“

„Bylo však mnohem těžší zvítězit a přitom nezapomínat“ - odpověděl Maneses. A s úsměvem dodal: „Kdybychom již měli své ctnosti a dobyli svých uskutečnění, nebylo by nám třeba opakovat prožitá poučeni tělesného života. Jestliže zapomínáme na své pády a rány, pak musíme žehnat Pánu, neboť zapomnění, která nám dává, jsou pouze dočasná a dodávají nám naději!“

Příchozí se usmál s porozuměním a řekl:

„Uznávám tvůj optimismus a chtěl bych se cítit jako ty. Vtělím se tedy s důvěrou ve vaší bratrskou pomoc!“ A změněným hlasem se zeptal: „Můžeš mi říci, zda je můj model již hotov?“

„Myslím si, že si jej můžeš vyzvednout zítra,“ řekl Maneses s uspokojením.  „Díval jsem se již na počáteční nákresy a blahopřeji ti k přijetí láskyplné rady dobře zpravených přátel v otázce vady na noze. Budeš muset opravdu těžce bojovat proti tvrdým podmínkám na počátku nového života, ale toto rozhodnutí ti přinese mnoho dobrého.“

Ano,“ odpověděl druhý potěšeně - „musím se bránit určitým pokušením své nízké podstaty a nemocná noha mi pomůže tím, že mne bude zaměstnávat jinými starostmi. Bude to protilék na mou ješitnost, stráž proti přílišné pýše a hrdosti.“

„Velmi dobře,“ řekl Maneses s uspokojením.

„Můžeš mne ještě informovat o době, která je určená mé budoucí formě?“ „Sedmdesát let minimálně,“ odpověděl Maneses a po projevu vděčnosti pokračoval: „Važ si této obdržené milosti, Silverio, a po dosažení tohoto věku, snaž se využít této příležitosti, neboť všichni tví přátelé čekají na tvůj návrat do naší kolonie ve slavném postavení uskutečněného. „

Silveriovi zazářila z očí naděje, poděkoval a rozloučil se.

Poslední Manesesovy poznámky vzbudily mou pozornost a zvědavost. Neudržel jsem se a vyslovil jsem otázku, kterou jsem se v mysli zaměstnával:  „Příteli, co znamená - uskutečnění ?“ Silverio se usmál a opověděl s dobrou vůlí: „Je to titul, který se uděluje vzácným bratřím, kteří ke svému duchovnímu mstu využili všech příležitostí, které jim pozemské tělo nabízí. Většinou téměř všichni opomíjíme při svém návratu do pozemského bytí velmi důležité mocnosti a tak zbytečně promrháváme své tělesné sily. Touláme se, vykonávajíce něco důležitého pro sebe nebo pro ostatní, a tím někdy promarníme 50 i 80 let cenného pozemského života.

Mnozí zaktivizovali posvátné životní energie pro nízkou činnost, která poškozuje inteligenci a otupuje srdce. Proto ti, kteří používají tělesného stroje jako velice oddaní pracovníci, nabývají v našich oblastech velice důležitých práv. „Uskutečněný“ si může ve funkci věrného a produktivního pracovníka vybrat podle své vůle budoucí tělo, když se chce vrátit na Zem v posláních lásky a osvícení, nebo získává tělo zvelebené pro pokračování ve svém poslání na cestě v těch nejvznešenějších oblastech práce.“

Tato informace znamenala pro mne velmi cenné zjištění. Není nic správnějšího, než obdarovat věrného služebníka dokonalými prostředky. Vzpomněl jsem si na různé neřesti, kterým se lidské bytosti oddávají ve všech zemích, na nauky a situace, které ztěžují vývojovou cestu a vytvářejí zotročující pouta tím, že se zakořeňují jako záliba v přechodných obrazech hmotného bytí a živí se klamy a fantaziemi, ničíce tak tělo a otravujíce duši.

S obdivem jsem řekl:

„Když si vzpomenu na zajetí vtělených duchů v oblasti pocitů, utěšuje vás vědomí, že existuje odměna pro tyto vzácné osoby, které žijí ve vznešeném umění duchovní rovnováhy ještě v době, kdy se nacházejí v hmotném těle.“

„Ano,“ řekl Maneses, chtěje vyjádřit souhlas, „i když by se mohl jejich počet zdát poměrné malý, skutečně tyto výjimky existují. Vracejí se často do naší jemnohmotné oblasti bez pozemské oslavy a i když jsou na zemi neznámí, jsou nadáni velkým pokladem vyšší duchovnosti.“

A jakoby si přál objasnit svůj osobní stav, dodal: „Již po mnoho let se snažím dosáhnout postavení - uskutečněného -, ale přesto jsem dosud ve stavu přípravy...“

Pochopil jsem, že Maneses si v sobě nese zátěž nepříliš šťastných vzpomínek, pokud jde o použití pozemského těla v minulých existencích, a snažil jsem se proto zmírnit směr svých slov.

„Víš o nějakém - uskutečněném -, který se vrátil ze Země?“ zeptal jsem se.

„Ano!“

„A samozřejmě si vybral bezvadný organizmus!“ Pokračoval jsem zvědavě.

Můj nový přítel však řekl důrazně: „Žádný z těch, které jsme viděli odcházet, přes své zásluhy, si nevybral dokonalou formu, pokud jde o vnější rysy. Žádali o prozřetelnost, o zdravý organizmus, o odolnost, rovnováhu, vytrvalost a sílu nástroje, který jim měl sloužit, ale při tom žádali zákroky v úmyslu prozatímního snížení osobní přitažlivosti a vyhýbali se představě tělesné krásy, aby tak zakryli krásu své duše, což mělo být zárukou a pojištěním pro zdárné splnění úkolu. Chovají se tak proto, že většina lidí žije na zemi hrou klamu, a tyto bytosti by se postaraly o ochromení vyslanců dobra, kdyby znaly jejich skutečné postavení. To však vyplývá ze závisti, zloby, antipatie a neodůvodněných rozporů.

Vzhledem k tomu organizují svědomití pracovníci přípravu své práce pomocí nepříliš krásných a málo roztomilých těl (organizmů), prchajíce před vlivem ničivých vášní nevyrovnaných duší.“

Pochopil jsem toto hluboké vysvětlení a přemýšlel jsem o velikosti duchovních principů, které řídí lidskou zkušenost a Maneses po delším odmlčení pokračoval:

„Mladistvé mysli, jako pozemské bytosti, si zahrávají se žárem pocitů, ale duchovně zralí, kteří již dosáhli postavení - uskutečněných - opouštějí všechny příležitosti, které by je mohly svést z cesty uskutečnění Boží vůle.“

Pak jsem na pozvání svého přítele vstoupil do odbočky budovy zasvěcené projekci. Všude se nacházela malá plátna, představující části lidského těla. Měl jsem takový dojem, jako bych byl ve velkém středisku anatomie s mnoha schopnými a pečlivými pracovníky. Byly tam nákresy paží, tkání, žláz, vláken a orgánů všeho druhu pro všechny zájemce.

„Jak víš,“ podotkl pečlivý Maneses: „Vtělení, ve službách přehledného souhrnu nebo ve zvláštních úkolech na povrchu planety, nemůže být něčím vulgárním! Proto zde pracují stovky techniků na otázkách embryologie a všeobecné biologie za účelem budoucího usměrnění zkušeností všech bratří, kteří se s námi spojí ve společném úsilí.“

Pocítil jsem úctu nad tím vším a pozoroval jsem služebníky, kteří se nakláněli s nejvyšší pozorností nad svou prací a projektovali budoucnost mnoha druhů.

Jak složitá je práce znovuzrození. Jakou námahu vyžaduje od duchovních dobrodinců. Maneses pozoroval můj údiv a proto řekl závěrem: „Víš dobře, že primitivní lidé, přestože využívají posvátných přírodních prostředků, staví své příbytky v jednoduché a nevyvinuté formě, ale člověk, který již dosáhl určitého stupně vývoje, rozvíjí vyšší schopnosti a staví si domy podle předchozího plánu.“

Ukázal do vnitřního sálu, který byl pln ruchu a pohybu a s úsměvem dodal: „A zde se jedná o projekty budoucích tělesných příbytků. Lidské tělo není ničím jiným, než důležitým příbytkem pro ty, kteří jsou nuceni přebývat na zemi. Nesmíme zapomenout, že sám božský Mistr označoval lidské tělo za svatostánek ducha.“

S údivem jsem pozorně sledoval práce, které se zde před mým zrakem rozvíjely. Když jsme chtěli pokračovat v cestě, přiblížila se k nám jedna sestra ctihodného zjevu a s úctou pozorovala Manesesa. Ten jí mile dopověděl a představil nás. „Naše sestra Anakleta!“ Pozdravil jsem ji a pocítil jsem k ní osobní sympatii.

„Je to naše nejdůležitější spolupracovnice,“ zdůraznil pracovník informační služby. Paní se usmála, trochu pozlobená zájmem našeho druha. Ale Maneses pokračoval svým typickým optimismem:

„Představte si, že se za několik dní vrátí do pozemské oblasti ve službě hlubokého odříkání ke čtyřem bytostem, které se již více než čtyřicet let zmítají v propastných oblastech nízkých úrovní!“

„Nevidím v tom žádné odříkání,“ přerušila paní Manesesa s úsměvem. „Pouze napravují své chyby!“ a dívaje se na mne, s klidem a bez údivu, zdůraznila:

„Matky, které nesplnily dílo lásky, které jim otec svěřil, musí být dostatečně silné, aby znovu pokračovaly ve své nedokončené práci. A to je můj případ. Nemůžeme hovořit o oběti tam, kde existuje pouze povinnost.“

Zajímala mne historie oné sympatické paní a proto jsem se odhodlal se jí zeptat: „Vrátíte se tedy nakrátko? Přesto však vaše rozhodnutí představuje oddanost a dobrotu. Nemohu zapomenout, že také moje matka se navrátila do hmotného světa, aby pečlivě splnila svou vznešenou povinnost.“ Povšiml jsem si, že se jí oči zalily slzami, které, i když neskanuly, naznačily její dojetí nad mou poznámkou.

Podala mi svou pravici a naznačujíc, že nechce pokračovat v rozhovoru, který se týká této záležitosti, mi dojatě řekla:

„Jsem ti velice vděčná za potěšující slova. Později, až si na mne vzpomeneš, pomoz mi svou přátelskou myšlenkou a vzpomínkou.“

V tomto okamžiku rozhovoru se Maneses zeptal: „Již jsi obdržela všechny své nákresy?“

„Ano,“ odpověděla, „nejenom ty, které se týkají mých dětí, ale také plán, který se týká mé vlastní formy budoucího těla.“

„A jsi spokojena?“

„Velice,“ odpověděla. „Otcovský zákon spravedlivosti je plný milosrdenství, proto se cítím být velkou dlužnicí.“

Pak se mile usmála a klidně se rozloučila.

Maneses pochopil mou zvědavost a vyprávěl: „Anakleta je živým příkladem něhy a oddanosti, ale vrátí se do tělesného boje za účelem vykonání určité nápravné práce ve svém mateřském srdci. Vzhledem k její nepředvídavosti v minulé době její čtyři děti hluboko poklesly. Chudinka měla takovou představu o lásce, která se neshoduje se skutečností. Její manžel byl poctivý a pracovitý člověk a i když nebyl bohatý, nikdy nezapomínal na své povinnosti, které spojovaly činnost člověka se všeobecnou společenskou oblastí. Vyznačoval se vždy konstruktivní energií, ale manželka, i když byla velmi pečlivá, bránila jeho vlivu v rodině a kazila své děti přílišnou něhou a nerozumnou mateřskou láskou.

V důsledku toho ony čtyři děti nenašly příležitost k nápravné práci. Tři mládenci a jedna dívka, jejichž intelektuální příprava vyžadovala ty největší oběti, upadly velmi brzy do tělesných a mravních poruch pod záminkou společenských povinností. Tyto poruchy byly tak ponižující, že všichni brzy ztratili svůj tělesný stánek a vešli do nízkých úrovní ve velmi bolestných a smutných podmínkách.

Anakleta, po návratu do záhrobního prostředí, pochopila tento problém a usilovně pracovala nejenom proto, aby dosáhla znovuvtělení pro sebe, ale také pro děti, které ji budou muset následovat v nových očistných zkouškách na Zemi.“

„Kolik let čekala, než obdržela toto povolení?“ zeptal jsem se.

„Více než třicet let. „

„Dovedu si představit její budoucí oběť, „ řekl jsem.

Ano, souhlasil Maneses, „bude to velmi těžká zkouška, neboť oba chlapci se navrátí jako paralytici. Jeden jako imbecil a ku pomoci v jejím předčasném vdovství jí zbude pouze dcera, která sama o sobě bude také potřebovat určitou nápravu.“

Chtěl jsem vyjádřit své hluboké překvapení, pokud jde o mechanismus převtělení, když tu se k nám přiblížila další sestra, obracejíce se na Manesesa. Po přátelských pozdravech řekla mému příteli: „Potřebuji tvůj zásah k opravě svého plánu!“

A otevřela malý plánek, na kterém bylo vidět dokonalý nákres lidského organizmu a prohlásila:    „Všimni si dobře mého nákresu, pokud jde o žlázový systém. Vím, že moji přátelé jsou mi příznivě nakloněni a že naplánovali i ty nejmenší podrobnosti s důkladnou harmonií. Ale přesto bych si přála určitou změnu...“

„V jakém smyslu?“ zeptal se překvapeně Maneses.

Příchozí poukázala na body, které se nacházely na krku a řekla:

„Zdejší dobrodinci mne upozornili, že bych se neměla na Zemi představovat ve formě dokonalých linii, a to proto, abych měla větší pravděpodobnost úspěchu v těch povinnostech, které mám splnit. Myslím si tedy, že by bylo vhodnější, aby toroidy a paratoroidy nebyly tak dokonalé. Jak vidíš, Manesesi, můj úkol nebude lehký. Musím dosáhnout duchovního pokladu co největšího. Musím se vyhnout jakékoliv možnosti pádu a dokonalá tělesná harmonie by mou činnost jen narušovala.“

Přítel se na mne významně podíval a řekl jí: „Chceš dát přednost ošklivému tělu? - Máš pravdu, svody jsou velice nebezpečné pro ty, kteří vyvíjejí svůj vliv, ale i pro ty, kteří jej přijímají.“

„Ano, dám přednost ošklivému tělu,“ řekla. „Nechci mít nějaké Venušino tělo, nýbrž mně jde o nápravu ducha pro věčnost!“

Maneses ji slíbil, že jí vyhoví, a po rozloučení mi okamžitě ukázal ty nejzajímavější figury lidského těla. Hluboce jsem obdivoval ony početné nákresy, které byly seřazeny v naprostém pořádku, což svědčilo o pečlivosti, která předchází službě znovuzrození. Přítel pak řekl:

„Lidské lékařství bude v budoucnosti velmi rozličné. Až věda pochopí šíři a složitost činitelů na poli tělesných obtíží, Je jen velmi málo onemocnění, které nemají vztah k psychice. Veškeré orgány jsou podřízeny mravnímu základu. Přílišná starost o chorobné příznaky nemoc jen zvětšuje. Silné zážitky mohou tělo buď uzdravit, nebo zničit. Jestliže se to může stát ve sféře všeobecné činnosti tělesného boje, představ si pak obrovské pole pozorování, které nám nabízejí pásma duchovní, do kterého si přinášejí každý den tisíce zemřelých politováníhodné podmínky duševní (mentální) nerovnováhy.

Lékař budoucnosti bude tyto pravdy znát a nebude omezovat svou profesionální činnost na pouhé dodávání technických příkazů, ale bude se více obracet k příkazům duchovním, ve kterých právě křesťanská láska hraje tu největší roli.“

A protože chtěl své objasnění doložit i názorně, uchopil malý graf a ukázal na všeobecné linie a pak řekl: „toto je projekt budoucího vtělení mého přítele. Povšimni si tmavých bodů, které se táhnou od klesajícího tračníku až k sigmoidům. To znamená, že v této oblasti bude trpět vředem, jakmile dosáhne plnoletosti. Zde se jedná o jeho výslovné přání.“

Všiml si mé nezastírané zvědavosti a řekl:

„Před více než sto lety se dopustil tento přítel velikého zločinu. Zavraždil jednoho chudáka bitím. Po vraždě, jak se mnohdy stává, se zemřelá oběť k němu pevně připoutala a zločinná semínka, která nešťastný vrah zasel, hrozivě klíčila po mnoho let.

Jak je ti známo, přináší nenávist silnou přitažlivost a bytost, která se nacházela mimo tělo, se mu mstila. Ubíjela ho každodenně systematickými nápory zhoubného myšlení.

Vcelku se dá říci, že když vrah zemřel, bylo jeho jemnohmotné tělo bolestně zatíženo, kromě přirozených výčitek svědomí, které vznikly následkem jeho činu.

Litoval svého zločinu a velice trpěl v očistných oblastech a po dlouhodobém utrpení se přiblížil ke své oběti prostřednictvím dobročinných a chvályhodných služeb záchrany a pokání. Povznesl se mravně, dobyl si přátelství mnoha dobrodinců a sympatie rozličných skupin našeho pásma.

Tímto způsobem získal vzácné zásluhy. Ale jeho dluh trvá dále. Láska přeměnila povahu práce obnovy. Náš přítel nebude muset při návratu na zem krvavě zemřít, ale ať bude kdekoliv, bude si během svého období uzdravení vláčet v těle vlastní ránu a tak bude den po dni dobývat potřebnou obnovu. Bude zakoušet nepříjemnosti tělesného utrpení, bude neúnavně bojovat od vzniku vředu do konce svého pozemského života s utrpením a tím způsobem, zůstane-li věrný svým závazkům, dosáhne nakonec vykoupení.“

Zatím co jsem pozorně studoval projekt, Maneses pokračoval:

„Jak je možné si povšimnout, spravedlnost se naplňuje vždy, ale podle toho, jak se duch přizpůsobil potřebné proměně k Bohu, tak se zjemní i tvrdost nápravného procesu. Sám Ježíš nám před staletími připomenul, že láska zakrývá mnoho hříchů.“

Překvapeně jsem si prohlédl výchovný plán a jelikož jsem nenašel vhodná slova pro vyjádření svého obdivu nad jeho jasností, v dojetí jsem mlčel.

Přítel chápal můj duševní stav a řekl:

„Projekty pro budoucí těla v odděleních služby jsou nespočetné. Vyplývá z nich, že většina tělesně nemocných jsou duše, které pracují na obrovské přeměně a vlastní obnově.

Nikdo nezrazuje Boží vůli v evolučních procesech, aniž by neupadl do vážných dluhů potřebujících nápravu.

A všichni ti, kteří se snaží oklamat přírodu, která je zákonitým odkazem zákonů Božích, klamou nakonec sami sebe. Život je dokonalou harmonií. Snažíme-li se rozladit skladbu not, které máme vydávat pro Boží nejvyšší oslavu, jsme pak přinuceni k setrvání v těžké službě nápravy narušené harmonie.“

 

Během několika dní jsem dokončil svá studia v oné dobročinné instituci a pochopil jsem, že lidská existence není žádným náhodným činem, ale že v rámci Božského řádu naplňuje spravedlnost své poslání. Každý den směřuje k vyššímu cíli, který nařizuje poskytovat lidské životní dary: každému podle jeho zásluh.

Byl jsem velmi šťasten a dojat, když mne Alexandr pozval k návštěvě domácího prostředí Adelina a Ráchel, kde se mělo uskutečnit Zigmundovo znovuzrození.

Prostupovala mnou hluboká radost, neboť to bylo poprvé, kdy jsem mohl získat přímou zkušenost o znovuzrození. Od počátku studia lékařství mě fascinovaly biologické zákony. Přesto jsem dosud neměl možnost prohloubit svá pozorování a specializovat se v těchto zkušenostech.

V jemnohmotné oblasti, do níž mne zavedla Boží Prozřetelnost a zásahy mých přátel, jsem mnohokrát obdržel poučení, které se týkalo této záležitosti, ale doposud jsem nikdy tak zblízka neviděl postup noření se duchovní bytosti do oblasti hrubé hmoty. Za tím účelem jsem doprovodil váženého přítele, a instruktora, s dychtivým očekáváním.

Alexandr mi vysvětlil, že v jiných dobách obdržel mnoho dobrodiní od osob, kterých se týkal onen případ znovuzrození, a že je šťasten, že se mu naskytla příležitost být jim užitečný.

Hovořil o těžkostech služby duchovního osvobození a zdůrazňoval zákon dobra, který volá všechny děti stvoření k bratrské pomoci a k přímluvné službě.

Po tomto poučném rozhovoru jsme došli k Adelinovu domu, který se nalézal v roztomilém malebném předměstí a podobající se malému hnízdečku, obklopenému vegetací. Bylo asi 18 hodin. S překvapením jsem zjistil, že nás na prahu očekával Herkulan. - Instruktor mi vysvětlil, že zpravil přítele o naší návštěvě a že mu doporučil, aby přivedl Zigmunda k uskutečněni sblížení.

Přítel nás mile přivítal a obrátil se na mého ochránce:

„Zigmund přišel se mnou a očekává vás uvnitř.“

„To byl výborný nápad!“ řekl Alexandr.

„Věnuji našim přátelům tuto noc. Uvidíme, co se dá dělat!“

Vešli jsme dovnitř. Manželé, Adelino a Ráchel, večeřeli společně s dítětem, ve kterém jsem poznal jejich prvorozeného.

Nedaleko v křesle odpočívala bytost, která ihned při našem příchodu povstala a obracejíc se především na Alexandra, něžně ho objala.

Herkulano mi důvěrně vysvětlil: „To je Zigmund!“

Povšiml jsem si, že se zavěsil do Alexandra a zoufale plakal. Instruktor s ním jednal jako otec a když mu chvíli naslouchal, řekl s účastí:

„Upokoj se příteli můj! Kdo nemá své boje a starosti, problémy a bolesti? Jestliže někomu něco dlužíme, není důvodem radosti právě to, že se nám poskytuje mocnost vykoupení dluhu? - Neplač proto. Naši přátelé nyní večeří a my bychom je rušili, kdybychom vydávali magnetické síly skleslosti.“ Posadil Zigmunda do velkého křesla, jako by byl slabým a nemocným a pokračoval:

„Měj odvahu! Tato příležitost je božskou odměnou pro tvé budoucí blaho duchovní. Všechno již zařídíme, nemusíš se obávat!“

„Přesto však, příteli,“ řekl Zigmund v slzách, „cítím obrovské překážky!“ A skromně dodal: „Uznávám, že jsem byl velkým zločincem, ale přeji si napravit své dávné chyby. Adelino však, přes sliby, které učinil v duchovní sféře před narozením, nyní zapomněl na odpuštění mých zlých činů...“

Alexandr, který mu dojatě naslouchal, se otcovsky usmál a řekl: „Ale Zigmunde, proč si otravovat srdce? Proč ty mu to nepromíjíš? Nekomplikuj si vlastní situaci svou beznadějí. Vzmuž se příteli. Vžij se do postavení svého bývalého protivníka, který se stal obětí tvého nepromyšleného činu! Nenašel bys možná tytéž těžkosti? Buď klidný a rozvážný! Neztrácej požehnanou příležitost snášet také něco nepříjemného, aby sis mohl opravit minulost a věnovat se potřebám přítomnosti.

Nuže, vyrovnávej se! Tento okamžik je chvílí díků a souladu s bližními...“

Zigmund si otřel oči, namáhavě se usmál a zašeptal: „Máš pravdu!“

Herkulano, který je dojaté pozoroval, zasáhl do rozmluvy dodávaje: „Je velmi sklíčený.“

„To je přirozené,“ dodal Alexandr, „za takových okolnosti pociťuje individuum určitou nerovnováhu, jedná-li se o návrat do těla. Ale Zigmund to přehnal a zdůraznil více své vlastní utrpení v důsledku očekávání neospravedlnitelného neklidu.“

Soustředil se pozorně na manželský pár, který dlel ještě u stolu a mile řekl: „Pozorujte Adelina a Ráchel! Uvidíme, jak budou s námi spolupracovat!“

V tichosti jsme jej doprovodili. Pán domu byl zasmušilý a hovořil se svou manželkou jednoslabičně. Bylo vidět, že jeho družka se snažila, ale on přesto setrvával v zasmušilosti.

„Nezdařil se ti obchod, který jsi zamýšlel?“ zeptala se manželka, snažíc se o udržení rozmluvy. -

„Ne!“ odpověděl suše.

„Ale zajímá tě to stále, že ano?“ - „Ano!“

„Odcestuješ příští týden v případě, že se to neuskuteční před nedělí?“ - „Možná!“

Manželka se sklesle odmlčela a pak řekla: „Jakou omluvu má podnik pro toto zdržení?“ - „Žádnou!“

V tomto okamžiku Alexandr vážně pokývl hlavou a řekl nám:

„Adelinova duchovní nálada je skutečně velmi zlá, vznešená láska domácího oltáře je daleko, když manželé ztrácejí radost ze společného rozhovoru. V takovém duševním stavu nemůže nám být nijak prospěšný.“

Alexandr se zamyslel, obešel tuto malou rodinku a obrátil se k nám.

„Budu se snažit probudit citlivější struny jeho srdce, aby nás v této noci mohl uslyšet.“

Obětavý ochránce se přiblížil ke krásnému, asi tříletému dítěti a položil mu pravici na srdce. Viděl jsem, jak se maličký usmál, blýskaje svýma modrýma očičkama a jak řekl s roztomilou něhou:

„Maminko, proč je tatínek smutný?“

Otec udiveně pozvedl hlavu a manželka dojatě odpověděla:

„Nevím,Honzíčku, má asi starosti s obchody!“

„Co jsou to obchody, mami?“ - „Jsou to životní boje!“

Dítě se pozorně podívalo na svou matku a zeptalo se: „A tatínek je v obchodě veselejší?“ - „Ano,“ odpověděla paní s úsměvem.

„A proč je tedy doma smutný?“ Otec sledoval tento hovor s dojetím a matka vysvětlovala něžně svému dítěti:

„V každodenním boji musí být otec ke všem milý a nikoho nesmí urazit. To, co se ti zdá, že je smutný, to je jen únava z práce. Když se vrátí tatínek domů, nese si s sebou mnoho starostí. Jestliže musí být na ulici tatínek ke všem srdečný a veselý, aby nikoho neurazil, neděje se to tady, kde může rozvažovat o všech problémech, které jej zajímají. Toto je domov, synu, zde má právo neskrývat své vnitřní starosti.“

Děcko pozorně naslouchalo a střídavě se dívalo na otce i na matku a pak řeklo:

„To je škoda, víš, mami!“

Otec, dotčen do hloubi duše něhou svého syna a upřímnou skromnosti své družky, ucítil, že mrak stínů jeho myšlenek se změnil v uklidňující úlevu a odpočinek. S náhlou proměnou se usmál a obrátil se k malému s novým tónem v hlase: „Copak je to za nápad, Honzíčku? Nejsem smutný, naopak, jsem spokojený stejně jako na našem posledním výletě. Tvoje maminka ti velmi dobře vysvětlila,co se mnou děje. Když je tatínek zamlklý, neznamená to, že je nespokojený. Někdy je třeba být zticha, aby se mohlo lépe přemýšlet.“

Paní domu se spokojeně usmála, pozorujíc změnu na svém druhovi. Také syn neskrýval svou radost a když otec skončil své vysvětlení, obrátil se ve směru Alexandrova magnetického záření na otce s novou otázkou: „Tatí, proč se nepřicházíš večer se mnou modlit?“

Otec si vyměnil s manželkou významný pohled a řekl maličkému:

„Měl jsem vždy mnoho práce, ale dnes se vrátím dříve, abych tě ve tvých modlitbách doprovodil,“

A maličký mu spokojeně odpověděl: „Maminka mne učí každý večer za tebe se pomodlit, chceš to slyšet?“ A pokládaje příbor, zvedl zrak nahoru, sepjal ruce a pronesl modlitbu: „Otče můj, uchovej tatínka na cestách života, dej mu zdraví, klid a odvahu pro každodenní boj! Amen!“

Otci, který se zdál zpočátku tak nepřístupný, se oči zalily slzami. Dojat v hloubi duše, zašeptal, dívaje se něžně na syna: „Jsi velmi pokročilý,Honzíčku. Dnes se budu s tebou modlit také já.“

S uvolněnou duší se Adelino zadíval na svou družku, hrdý na její oddanost, a řekl:

„Honzíčkova slova mi velmi pomohla. Moje srdce bylo smutné a stísněné. Sám si nemohu vysvětlit svůj duševní stav. Již delší dobu neklidně spím a mívám smutné a zlé sny. Někdy děkuji Bohu za to, že jsem se probudil, neboť se cítím lépe, když se setkávám s lidskou maškarádou, než když se mi v noci zdají kruté sny.“

Manželka se na něj s údivem zahleděla: „Myslím, že by sis měl trochu odpočinout.“

Dojat jemností své ženy, Adelino pokračoval: „Nedůvěřoval jsem sám sobě.

Jakmile ulehnu, cítím instinktivně, že se ke mně někdo přibližuje, nějaký stín. Usínám s hlubokou úzkostí a zlý sen začne, aniž bych si to mohl nějak vysvětlit.“

„A jsou tvé sny vždy stejné?“ zeptala se milující žena. -

„Vždy,“ odpověděl, „vidím, jak se ke mně blíží nějaký muž, natahuje ruce jako žebrák, prosící o pomoc, ale když se zadívám do jeho obličeje, zaplavuje mého ducha nevysvětlitelná hrůza... Mám dojem, jako by mne chtěl zezadu zavraždit... Někdy k němu napřáhnu ruce, přemáhaje onu hrůzu, ale nakonec vždy prchám v nenávisti a odporu. Ach, jaké dlouhé sny“... změnil tón hlasu a dodal: „Cítím, že trpím hroznou nervovou rozpolceností, ale nemohu přijít na její původ.“

„Proč tedy nejdeš k lékaři, aby tě prohlédl?“ zeptala se něžně žena. Muž se na několik okamžiků zamyslel, jako by se jeho duch toulal v dávných vzpomínkách. Pak upřel oči na manželku a zdůraznil:

„Možná, že to nebude nutné. Je možné, že náš syn má pravdu... tvrdý životní boj mi dal zapomenout na víru v Boha. Kolik let jsem se již nemodlil?“ a s vlhkými zraky pokračoval: „Když jsem byl malý, vedla mne má matka a učila mne modlitbám. Říkala mi, abych se podřizoval Vůli Nejvyššího a abych pociťoval ve všech věcech Boží dobrotu, abych prosil vyšší duchovno o požehnání... Později se dostavily citové záležitosti, boj se zlem, těžké zkušenosti v konkurenci o získání každodenního chleba... Tehdy jsem ztratil čistou viru, kterou, jak nyní cítím, musím znovu nabít!“

Manželka si dojatě otřela oči. To mnoho let nepozorovala u manžela takové citové projevy. Vstala a něžně s dojetím řekla: „Vrať se dnes domů dříve, abychom se mohli společně modlit.“

A chtějíc manžela rozveselit, zavolala Honzíčka a řekla: „Dnes se s námi, Honzíčku, bude modlit i tatínek!“

Dětský obličej se rozzářil nepopsatelnou radostí. Zadíval se na maminku a zvolal něžně: „To musím říci, mami, všechny modlitby, které jsem se naučil.“

Již v lepší náladě se Adelino jemně rozloučil a Herkulano to označil za nevšední. Alexandr po předání dítěte do mateřské péče prohlásil velmi spokojeně: ,.Na štěstí se naše přípravná práce vyvíjí velice slibně. V několika minutách jsme dosáhli opravdu mnoho.

Co se mne týče, mohu říci, že mne ovládlo veliké překvapení. Nemohl snad Alexandr a ostatní stejné vznešení dobrodinci zorganizovat veškeré potřebné služby pro Zigmundovo převtělení?

Nebyli to duchové veliké síly, která zvítězila nad všemi překážkami?

Ale instruktor, jakoby mi chtěl dokázat, že si přeje odpovědět na mé vnitřní Otázky, řekl dobrotivě Herkulánovi:

My nesmíme a ani nemůžeme nikoho nutit. Je nám třeba Adelinovy dobré vůle, abychom mohli uskutečnit svou práci!“

Pak doporučil Zigmundovi, jak se mentálně zachovat a radil mu, aby použil všech dosažitelných prostředků k tomu, aby jeho příští existence byla úspěšná.

Pak přicházeli další duchovní přátelé a osobnosti onoho dramatu dvou sfér a atmosféra byla naplněna radostí a přátelským bratrstvím. Přítomnost našeho instruktora se zdála být důvodem všeobecného uspokojení. Alexandr uměl vznešeně hovořit a přenášel na všechny cenný optimizmus. Hodně se hovořilo o obtížích převtělení, pokud jde o vibrační střed, způsobený nepochopením pozemských bytostí.

Pak se vrátil otec rodiny domů a byl pln nedočkavosti pokračovat v příjemných pocitech tohoto dne.

Manželka a syn byli příjemně překvapeni a radostně jej přivítali. Pokračovali v potěšujícím rozhovoru, pak se chvíli četlo, po čtení si všichni ještě vyměňovali své názory. Adelino si upevnil své předsevzetí o znovunabytí vnitřního klidu, které bylo založeno na silnějším duchovním spojení s vlastní malou rodinou. Když si matka s něhou vzpomněla na potřebu oddat se rozjímání, připomněl malý Honzíček otcův slib a zeptal se: „Víš tatínku, co máme dělat před modlitbou?“

Otec se usmál a zeptal se jej, aby mu to vysvětlil. A dítě s překvapující živostí řeklo:

„Maminka říká, že máme vždy přivolat Boží posly, aby nám byli nápomocní“.

„Dobře tedy!“ řekl otec v dobré náladě. „Zavolejte je, aby nám pomáhali!“

Maličký vyslovil několik slov pozváni s ručkami sepjatými na prsou a ihned se odebrali do vedlejší místnosti.

Alexandr, který se zdál být velmi spokojen samovolnou připomínkou, řekl: „Jsme pozváni, abychom byli přítomni jejich nejvnitřnějším modlitbám. Doprovodíme je tedy.“

V tomto okamžiku byla naše skupina zvětšena o tři přátelské bytosti, přítelkyni Ráchel, která se sama také dostavila na Herkulanovo pozvání, aby spolupracovala na vyřešení případu.

Rodinný obraz byl dojemný. Maličký poklekl a promlouval nedělní modlitbu s dětskou upřímností a Adelino a Ráchel jej pozorovali a následovali.

My jsme setrvávali v tichosti, pozorujíce a doprovázejíce je s onou duchovní službou a s pomocí našich nejlepších citů. Povšiml jsem si, že se Adelinova manželka nacházela v silné záři, která vycházela z jejího srdce,a zahalovala manžela a syna do jemných paprsků. Adelino byl silně dojat, když mu syn po ukončení modlitby, na slova stručné, ale duchovně veliké, políbil něžně obě ruce.

Po několika minutách se již všichni ukládali šťastně a pokojně ke spánku. V tom okamžiku tekl Alexandr:

„Nyní, přátelé, konejme naši službu pomocné modlitby. Je třeba, abychom si vážně pohovořili s Adelinem o celé situaci.“

Instruktor poprosil nahlas o ochranu Boží pro manželský pár a my jsme se k němu tiše připojili. Vibrace našich myšlenek modlitby se shromažďovaly jako světové částice a snášely se na manžele jako jemné proudy magnetických posilujících a obnovujících sil.

Viděl jsem, jak Ráchel opustila své hmotné tělo, zahalena do světelné záře a jakoby vzdálena celé situaci. Bezstarostně a šťastně objala jednu z bytostí, která nás doprovázela. Byla to starší paní, kterou nám Adelino před nedávnem představil jako babičku z matčiny strany. Stařenka pozvala svou vnučku k modlitbě a Ráchel radostně souhlasila. Adelinova manželka, jak se zdálo, pozorovala přítomnost pouze své milované stařenky. Dívala se na nás nezúčastněně, jako bychom tam ani nebyli.

Udiven touto situací, obrátil jsem se k instruktorovi a žádal jej o vysvětlení. Alexandr se nedal prosit a přes důvěrnost služby mi vlídně vysvětlil.

„Nediv se! Každý z nás musí mít možnost, aby viděl to, co nám přináší opravdový užitek. Nebylo by navíc spravedlivé, zesílit vjemy naší přítelkyně, aby nás dnešní noci doprovázela. Ona nám pomůže váhou své modlitby, i když jí nebude třeba sledovat zblízka objasnění, která jsou potřebná jen pro jejího manžela. Ten, kdo dělá to, co je v jeho silách, obdrží odměnu pokoje.

„Ráchel dělá vše potřebné k dosazení úspěchu v povinnostech, které ji přivedly na svět. Proto nesmí být ani upozorňována, ani znepokojována. Věnujme se Zigmundovi a Adelinovi.“

Uspokojen obdrženým vysvětlením a obdivuje Boží spravedlnost, která se takto projevovala v těch sebemenších maličkostech našich duchovních činností, jsem si povšiml Adelinovy družky, která setrvávala nedaleko nás v horoucí modlitbě. -

V tom okamžiku se Ráchelin manžel počal těžce odpoutávat od svého hmotného těla. Nebyl obklopen září a jak se zdálo, pohyboval se s krajními obtížemi. Zatímco jeho pohled těkal úzkostlivě a starostlivě po místnosti, přiblížil se ke mně Alexandr s poznámkou:

„Všimni si této lekce. Povšimni si také všech jednotlivostí duchovního života. Adelino a Ráchel jsou duchové, spojeni již v mnoha vtěleních a zúčastňují se ve stejné míře pozemských bolestí a strastí. V současnosti se jejich těla nacházejí vedle sebe, na stejném loži. Přesto však žije každý z nich v rozdílném mentálním pásmu. Je velmi těžké, aby se nacházeli v pozemském spojení duše ze stejné sféry. Ráchel odpoutaná od svého tělesného příbytku, může vidět svou babičku, se kterou udržuje spojení ve stejné oblasti. Adelino naopak bude moci vidět pouze Zigmunda, ke kterému je připoután pouty nenávisti, protože se jí nechal znovu nepředvídavě ovládnout....“

Instruktorova slova byla náhle přerušena drásavým výkřikem. Ustrašený Adelino zjistil přítomnost svého dávného protivníka a zděšeně se snažil, ovšem neúspěšně, uprchnout. Pohyboval se s krajními obtížemi a snažil se vrátit do svého hmotného těla, jako vyděšená bytost, která se snaží najít úkryt. Ale Alexandr se k němu s něžnou autoritou přiblížil a podal mu ruce, ze kterých tryskaly silné světlé jiskry.

Zadržen těmito magnetickými paprsky začal se Ráchelin manžel třást a bylo vidět, že vidí cosi více, než nepřítelovu postavu. Za několik okamžiků, díky Alexandrovu magnetickému působení, mohl našeho úctyhodného učitele vidět, začal s ním ihned přímo vibračně ladit, poklekl a začal vzlykavě plakat.

V tomto dojemném okamžiku jsem si povšiml Adelinova myšlení a viděl jsem tam záhadnou Zigmundovu postavu a zářivou Alexandrovu přítomnost a bylo vidět, jak se usilovně snaží si na něco minulého vzpomenout, ale jeho paměť to nedokázala přesně umístit. Samozřejmě předpokládal, že náš učitel je nebeským vyslancem který jej měl osvobodit od hrozných snů a oslepen září, vzlykal na kolenou, částečně strachy a částečně radostně a prosil o klid a ochranu. Dobrotivý instruktor se k němu obrátil s vyrovnaností něžného a zkušeného otce a pozvedaje jej řekl:

„Adelino, zachovej klid, který ti přinášíme ve jménu Pána.“

A objímaje jej ve svém přátelském objetí, pokračoval:

„Čeho se obáváš, bratře můj?“ Adelino pozvedl své uslzené oči a ukazuje na Zigmunda, postěžoval si smutně a procítěně: „Boží posle, vysvoboď mne od tohoto hrozného snu. Jestliže jsi sem přišel, přivolán modlitbami mého nevinného syna, pomoz mi, pro smilování!“ A ukazuje na chudáka Zigmunda pokračoval:

„Toto strašidlo mne přivede do blázince. Cítím se nemocen a nešťasten.“ Alexandr se na něho zadíval a zeptal se:

„Tak nepřátelsky přijímáš nešťastné bratry? A jak se chováš před vyšší mocí? Kde jsi zanechal lidskou soudržnost a milosrdenství? Proč prcháš před nešťastníkem? Vady je snadnější milovat přítele, obdivovat dobré, chápat inteligentní, bránit příbuzné, velebit náklonnost, uchovat si ty, kteří nás mají rádi, chválit spravedlivé a vynášet známé hrdiny, ale jestliže respektujeme tyto hodnoty, musíme uznat, že představují službu, kterou uskutečňujeme v našem vývojovém procesu. My jsme, příteli, ještě prozatím nedosáhli konečného vysvobození. Proto je bouře naší dobrodinkyní, těžkosti naší učitelkou a protivník je našim vhodným instruktorem. Změň své myšlenky. Přijmi dobrotivě žebráka, který klepe na tvoje dveře, pokud si on ještě nezískal dostatek světla, abys jej přijal s láskou, o které nás učil Spasitel Ježíš Kristus.“

Dojat těmito slovy, vyslovenými s otcovskou něžností, obrátil se Adelino s hořkým pláčem k Zigmundovi a zpříma se na něj zadíval.

Alexandr, jakoby chtěl využít tohoto změněného chování, řekl: „Podívej se, jak tento chudák prosí o pomoc. Všimni si, jak je zarmoucený a ponížený. Představ si, v jakém se nachází stavu, a uvažuj! Nebolela by tebe lhostejnost ostatních? Nedrásala by ti srdce cizí krutost? Líbilo by se ti, kdyby tě někdo označoval jako strašidlo jen kvůli tomu, že zjevně trpíš? Adelino, příteli můj, otevři dveře svého srdce těm, kteří tě vyhledávají ve jménu Všemohoucího Otce na nebesích.“

Oslovený se obrátil a jako bázlivé dítě, dívaje se na šlechetného učitele, řekl:

„Vyslanče nebes, mám strach, veliký strach... Existuje něco mezi tímto mužem stínů a mezi mnou, co mne nutí k hlubokému odporu. Zdá se mi, že si přeje vzíti mi život, zničit mi rodinné štěstí a navždy mi otrávit mé srdce!“ .

Pochopil jsem, že Zigmundovo přiblížení instinktivně vzbuzovalo ve vtěleném Adelinovi chmurné obavy. On, oběť dřívější doby, nebyl schopen si vzpomenout na všechny prožité události, ale pociťoval v oblasti citů neurčité vzpomínky na hrůzné události, plné bolestného strachu a smutku.

Po chvilce řekl Alexandr:

„Nesmíš dovolit, aby do tvé duše pronikly záporné a ničivé síly. Vždycky je možno zlo měnit v dobro, existuje-li pevné přání sloužit Pánu. Uvědom si, příteli, velké pravdy z věčného života! I kdyby se k tobě tento bratr přiblížil jako protivník, a i kdyby tě vyhledal jako krutý nepřítel, bylo by stejně tvou povinností, abys mu otevřel své bratrské srdce. Každé usmíření je těžké, jestliže neznáme moc lásky, ale bez lidského smíru by nebyl nikdy možný slavný návrat do blízkostí Pána Boha.“

Viděl jsem, jak se Ráchelin manžel hořce rozplakal a učitel poznamenal:

„Neplač, vyrovnej své srdce a využij této posvátné příležitosti!“ Adelino si otřel slzy a skromně poprosil: „Pomoz mi, pro lásku,“ a instruktor vyzval Zigmunda, aby se přiblížil. Ten vrávoraje vstal a vystrašeně přistoupil. Alexandr pomohl Adelinovi, bývalé oběti, a ukázal na bývalého vraha a představil ho.

„Toto je náš přítel Zigmund, kterému je zapotřebí tvé obnovující spolupráce. Podej mu svou bratrskou ruku a pomož mu ve jménu Pána Ježíše!“

Adelino bez váháni i přes svou obrovskou vnitřní námahu, viditelnou našemu duchovnímu zraku, stiskl protivníkovi pravici jsa hluboce dojat.

„Promiň mi bratře,“ zašeptal Zigmund s nekonečnou ponížeností. „Pán ti žehnej za dobro, které pro mne vykonáš...“

Ráchelin manžel se mu zadíval do očí, jako by chtěl zahnat poslední stíny nevraživosti, a řekl: „Počítej se mnou ... budu tvým přítelem!“

Bývalý vrah se poníženě sklonil a políbil mu obě ruce. Tento spontánní Zigmundův čin si jej získal. Onen muž, onen zničený a smutný duch, který mu líbal ruce s obdivem a něhou, nemůže být zlým. A tehdy jsem uviděl zvláštní jev. Astrální Adelinův organizmus, jak se zdálo, se počal zbavovat těžkých mraků, které se roztrhávaly od shora dolů, odhalujíce jeho světelné vlastnosti. Jeho osobu nyní obklopovalo jemné záření a dávalo pociťovat jeho vznešenou a ušlechtilou povahu.

Herkulano, strojící po mém boku, řekl:

„Adelinovo odpuštění je upřímné. Těžké stíny nenávisti se proto navždy rozptýlily. Buď pochválen Pán Bůh!“

Alexandr objal obě usmířené duše a připomněl jim bratrské rady plné moudrostí a něhy. Pak doporučil Ráchelinému manželovi, aby si odpočinul od boje a přichystal se spolu s námi k odchodu.

Povšiml sem si, že se manžel s manželkou, podporováni přítomnými duchovními přáteli, navraceli do svých hmotných těl, aby si vyměnili názory, týkající se tak zvaných snů, uzavřených v mentálním barvivu každého z nich.

Alexandr s uspokojením odcházel a otcovsky poznamenal: „S pomocí Pána Ježíše byl tento úkol úspěšně dokončen,“ a dívaje se na Zigmunda, dodal:

„Věřím, že příští týden bude moci být definitivně ukončeno tvé vtělení. S láskou tě doprovodím.“

Nepochyboval jsem o tom. Zatím co smířený a důvěřivý Zigmund se usmíval. Obrátil se instruktor na Herkulána a poznamenal:

„Již jsem viděl nákres tělesného organismu našeho přítele, který bude v budoucnu nosit. Viděl jsem zblízka obraz srdeční vady, kterou bude trpět ve zralém věku, co je následek chyby, spáchané v minulosti. Zigmund bude pociťovat silné poruchy v srdečních nervech a to především v nervu Tonus.“

Pak soustředil veškerou pozornost na dotyčného a řekl: „Prozatím je třeba, abys mu vysvětlil, že zkoušky skutečného vysvobození přivádí vtělenou duši do nebezpečných a těžkých situací, a to tím, že některá pokušení se znovu opakují. Nenutí však k novému pádu, když máme skutečně dobrou vůli a opravdový zájem v práci na našem povznesení. Pozorný učedník může na zemi získat mnoho duchovních hodnot. Musí se však snažit poznávat naučení a také je uskutečňovat a řídit se podle nich. Boží spravedlnost je vždy provázena láskou. Je-li věrnost k Pánu Bohu upřímná, přežívá v srdcích lidí a pro ni a pro milosrdenství Boží existuje vždy místo, o němž hovořil Ježíš ve svém učení.“

Pak se Alexandr rozloučil s ostatními a mne pozval, abych jej následoval a řekl:

„Vrátíme se v den Zigmundova spojení s tělesnou hmotou. Při této příležitosti je třeba spolupracovat s našimi přáteli Staviteli, které jsem již požádal, aby mi ukázali chromozómní mapy, které se týkají služeb zahájení.“

Rozloučili jsme se. Velice mne zajímaly velké starosti, proč se musí Adelino a Zigmund napřed smířit před spojením tělesných pout. Nebylo snad třeba uskutečnit převtělení bez otálení? Proč tolik projevů náklonnosti s Rácheliným manželem, když to byl on, kdo se měl cítit uspokojen možností spolupracovat na vznešeném díle obnovy?

Neměli jsme snad dostatek síly, abychom překonali jakýkoliv odpor? To byly otázky, které mne znepokojovaly.

Alexandr mne trpělivě vyslechl, otcovsky se usmál a řekl:

„Tvůj údiv je oprávněný. Nejsi zvyklý na práci pomoci ani na organizaci na této straně života.“ A po krátké pomlce pokračoval:

„Každý člověk, stejně jako každý duch, je světem samým o sobě. Každá mysl je jako nebe... Z nebeské klenby k nám neplynou pouze sluneční paprsky a blahodárný déšť pro planetární organismus. Z toho samého nebe pocházejí také ničivé blesky. A taková je lidská mysl. Z ní pocházejí vyrovnané a obnovující síly pro triliony organických buněk, ale když je tato mysl narušena, vyzařuje magnetické paprsky silné ničivé síly pro všechna buněčná společenství, která jim slouží.

Jedovaté Adelinovo myšlení ničilo dědičnou látku a otravovalo chromatin uvnitř semenného vaku. Mohl poslechnout volání přírody a oddat se sexuálnímu spojení, ale nebyl by dosáhl posvátných záměrů stvoření, neboť vzhledem k politováníhodným podmínkám jeho intimního života ničil tvořivé buňky přímo ve zrodu, a i kdyby je nezničil úplně, otrávil by geny a ztížil by naši činnost...

V Zigmundově osobě, poutané k němu v relativním procesu obnovy, mu musíme poskytnout bratrskou a láskyplnou pomoc. Odtud potřeba této obrovské práce proto, aby v něm byla vybuzena láskyplná hodnota. Pouze láska dává život, radost a vyrovnanost. Adelino změněn ve svém vnitřním postavení bude v budoucnu vydávat ochranné magnetické prostředky živlům, které jsou určeny pro vznešenou službu plození.“

Učitelova slova nemohla být logičtější. Začínal jsem chápat vznešený smysl práce, která byla vynaložena proto, aby Ráchelin manžel se stal přístupnějším a lidštějším. A jelikož jsem nenacházel vhodných slov k vyjádření svého údivu, Alexandr se usmál a po chvíli řekl:

„Jak sis mohl všimnout, neexistují zde pádné zázraky. Když zdůrazňuji všude potřebu lásky a jejího provádění, nejednáme jen v poslušnosti nejvyšších principů náboženských zásad, nýbrž nasloucháme skutečným zákonům vlastního života.“

Při objasňování Zigmundova případu se instruktor dotkl otázek, které měly na mne obrovský účinek. Hovořil o sexuálním soužití a zdůrazňoval jeho posvátný účel plodivé funkce. To byla příležitost, abych o této věci s ním obšírněji pojednal. Zahrnul jsem jej nedočkavými otázkami, ale Alexandr vůbec neprojevil překvapení a poslouchal mé otázky s nenarušitelným klidem. Když jsem se odmlčel, mile mi odpověděl:

„Pohlaví je ve vědomí většiny lidí zprofanováno, proto je pro nás velice těžké objasnit lidské úvahy o tom. Stačí jen říci, že pohlavní život mezi mužem a ženou se až příliš přibližuje stejným projevům u zvířat. V kapitole styku tohoto druhu existuje příliš mnoho škodlivé nevědomosti a systematické netečnosti k Božím zákonům. V tomto smyslu by komentář z naší strany nebyl rozumný. Jedná se o oblast polodivochů, ve které si mnohé obdivuhodné inteligence přejí setrvat a to dokonce v nízkých vývojových proudech. Je nepochybné, že i tam jsou činné služby obětavých duchovních stavitelů, kteří spolupracují na vytváření těl, určených k službám bytostí, které se rodí v nejzaostalejších oblastech.

Na druhé straně je třeba uvážit, že služba v takové sféře se uskuteční masově s podmínkami primitivního mechanismu. Láska je v těchto nejnižších úrovních jako zrnko zlata, ztracena ve velkém množství hlušiny. Je třeba proto velikého úsilí a namáhavých zkušeností, aby toto zrnko bylo odhaleno pomáhajícím.

Přesto je mezi bytostmi, které vystupují na vrcholy povznesení, pohlavní soužití něčím velmi rozdílným. Představují vznešenou přeměnu duchovních energií, symbolizující božskou potravu pro inteligenci a srdce a tvořivou sílu nejenom pro pozemské děti, nýbrž také pro velkorysá uskutečnění díla duše pro věčný život.“

Po krátké odmlce pokračoval:

„Pamatuj si, André, že jsem hovořil o posvátných záměrech Stvoření a nikoliv výhradně o plodivé funkci pohlaví. Plození je jednou ze služeb, které mohou být uskutečněny jenom tím, kdo miluje, aniž by bylo spojení výhradním záměrem.

Duch, který v sobě nosí nenávist, nebo se staví do záporného postavení, pokud jde o Boží zákon, nemůže přitáhnout žádný vyšší život.“

Pochopil jsem, že to je těžko vysvětlitelný problém, ale velkorysý instruktor, jako by si přál rozptýlit mé pochyby, pokračoval:

„Je třeba změnit názor na pohlaví a neklást je pouze do určitých orgánů provizorního těla bytosti. Pohlaví je třeba vidět jako kladnou nebo zápornou, negativní nebo pozitivní, vysílající a přijímající kvalitu duše. Když dosáhneme tohoto pohledu, zjistíme, že veškeré pohlavní projevy se vyvíjí s bytostí. Zatímco se utápíme v kaluži těžkých jedovatých vibrací, pociťujeme v této oblasti pouze pocity. A jak se postupně obracíme na cestu rovnováhy, získáváme materiál prospěšných zkušeností, možností nápravy, příjem síly, znalostí, radostí a moci. Jsouce sladěni s vyššími zákony, nalézáme osvícení a odhalení, zatímco vyšší duchové získávají božské hodnoty.

Zaměňme slovo „pohlavní spojení“ za výraz „spojení kvalit“ a všimněme si, že veškerý vesmírný život člověka se zakládá na tomto Božském jevu a jeho původ dlí v samotném Bohu Otci a Stvořiteli všech věcí a všech bytostí.“

Alexandrova slova otvírala pro mé myšlenky nové obzory. Temné otázky se v mém mentálním poli staly jasnějšími. Učitel mne nechal procítit, že intervaly v rozhovoru měly za cíl nechat mne přemýšlet, a pak, až po dlouhém odmlčení, pokračoval dále:

„Toto spojení kvalit se mezi planetami nazývá planetární magnetismus přitažlivosti. Mezi dušemi to je láska a mezi chemickými prvky to je schopnost slučování. Proto by nebylo možné snížit takovýto základ vesmírného života a omezit ho na pouhou činnost určitých orgánů hmotného těla.

Otcovství a mateřství je vznešeným úkolem, přesto však nejsou jedinými duchovními službami v nekonečném stvoření. Apoštol tvoří na poli ctnosti, vědy nebo umění. Využívá tytéž principy proměny, pouze v jiném pásmu, neboť pro něho se tato proměna kvalit uskutečňuje ve vyšších spirálách. Existuje oplodnění tělesné i oplodnění duchovní. To první vyžaduje uspořádané formy, aby bylo možno vyhovět požadavkům života provizorního charakteru na poli životních zkušeností.    To druhé nedbá vězení omezenosti a uskutečňuje se v zářivé oblasti duše a v překrásném procesu věčnosti. Když hovoříme o lásce Všemohoucího, když cítíme hlad a žízeň po Božském, neusilují naši duchové o nic jiného, než o výměnu kvalit ve vznešených vesmírných sférách, žádostiví Věčného oplodňujícího Principu...“

A opět se Alexandr dlouze odmlčel, jako by i on se zahloubal nad těmito myšlenkami. Byl jsem oslněn, nikdy jsem neslyšel tak hluboké úvahy o sexu a jeho poslání ve vesmírném životě.

„Je politováníhodné,“ pokračoval vážně učitel, „že většina našich vtělených bratří na Zemi opovrhla tvořícími schopnostmi pohlaví a odchýlila se až ke smrti vášně. Všichni budou muset splatit centimetr po centimetru všechno, co dluží posvátnému oltáři, skrze jehož bránu obdrželi milost pracovat a učit se na tváři Země. Všechen tvořivý čin je naplněn posvátným duchovním vzrušením a je to toto posvátné vzrušení za účasti duše v tvořivých schopnostech Přírody, které lidé nedbale zavádějí do oblasti přehánění a neřesti. Snaží se zatáhnout Světlo do temnot a přeměňují pohlavní styk, který je hluboce důstojný ve všech podmínkách, v neřestnou vášeň, která je stejně odsouzeníhodná jako opilství nebo narkomanie.

Prozatím, André, aniž by pozemské oči pozorovaly nápravné opatření a utrpení, jsou všichni tito nešťastníci temnot tvrdě trestáni Božími zákony.“

V této chvíli posvátného objasnění jsem viděl, že přítel se chystá k novému odmlčení, ale přesto jsem si dovolil tuto otázku:

„Není snad užívání pohlaví v pozemskosti jedním z přírodních zákonů?“

Alexandr se s porozuměním usmál a odpověděl:

„Nikdo nepopírá tento fakt a povahu pohlavního projevu ve hmotnosti. Ale všechny přírodní zákony musí být lidmi uskutečňovány na základě kosmického zákona dobra a řádu. Ten, kdo prchá před dobrem, upadá do nerovnováhy. Proto se pohlavní spojení, které se provádí mimo tyto vznešené příkazy, promění v principy utrpení a vyšinutí. Na druhé straně nesmíme zapomínat, že pohlaví může být v lidském životě jedním z nástrojů lásky, aniž by láska musela být sexem. Proto muži a ženy, jejichž duše se osvobozují ze zajetí tělesnosti, prchají postupně z přespřílišné nadvlády tělesných pocitů. Pro ně přestává být sexuální organické spojení důležitým, neboť se učí spojovat mezi sebou světlé hodnoty duše, živíce se navzájem magnetickými výměnami, neméně cennými v oblastech nekonečného Stvoření, nebo vytváření duchovní realizace pro celou věčnost, bez jakýchkoliv potřeb buněčných bojů.

Pro tento druh bytostí se uklidňující a vznešená spojení neprojevuje jako chvíle, omezená citovostí několika minut, nýbrž se vytváří spojení duše s duší ve věčném životě na poli vyšší duchovnosti.

Místo projevu tělesné přítomnosti jim stačí ve většině případů pouhý pohled nebo gesto porozumění, aby obdrželi z milovaného srdce tvůrčí magnetizmus, který nasycuje silou a je podnětem pro veliké období vzájemného povznesení.“

Alexandr pokynem hlavy zdůraznil význam této myšlenky a poznamenal dále:

„Neexistuje narození bez oplodnění. Duchovní tvary pocházejí z duchovního spojení. Vesmírné dílo vzniklo působením Nejvyšší tvůrčí inteligence - Vládce nad všemi světy - za použití Jeho nevyčerpatelné síly. Pohlaví je proto, jako pozitivní nebo negativní kvalita principu bytosti kosmických, projevem ve všech vývojových oblastech až do doby, kdy dosáhneme oblasti dokonalé harmonie, kde se tyto kvality spojí.“

 

Nedovolil jsem si přerušit nastalé ticho. Ctěný instruktor byl tak zabrán do svých hlubokých myšlenek, že se již více nezmínil o tomto tématu a tak mi poskytl možnost k těm nejvznešenějším meditacím.

Dychtivě jsem očekával chvíli návratu k pozorování Zigmundova případu. Studia, která měla započít, byla skutečně okouzlující. Proto jsem s oprávněným nadšením přijal Alexandrovo pozvání k návratu do Adelinova domova. Dobromyslný ochránce zdůrazňoval, že je třeba navštívit manželský pár a přítele, který se nacházel v procesu vtělení, v podvečer prvního spojení organické hmoty.

Když jsem se dostavil do známého obydlí, nalezli jsme tam Herkulána a Zigmunda ve společnosti několika jiných bytostí. Alexandr mne informoval, že se jedná o duchy stavitele, kteří mají spolupracovat na vytvoření zárodku našeho přítele.

Jako minule, bylo domácí hnízdečko zaplaveno večerním světlem a malá rodinka byla shromážděna při večeři. - Adelino nyní projevoval naprosto jiné duchovní ladění. Halilo jej jasné ovzduší optimismu, jemnosti a radosti. Můj milý učitel, - velmi spokojený touto novou situací, přistoupil k prohlídce chromozómních map za asistence přítomných stavitelů. Marně jsem se snažil pochopit ony zvláštní grafy, podobné malým arabeskám, ale pro mé oči naprosto nerozluštitelným. Alexandr, jako vždy šlechetně a dobrotivě,vysvětloval:

„Toto není studium, které bys zatím mohl pochopit. Zkoumám rozmístění genů v chromozomních rýhách, abych zjistil, do jaké míry můžeme spolupracovat pro našeho přítele Zigmunda prostřednictvím magnetických prostředků, pokud jde o uspořádání dědičných vlastností.“

Uklidil jsem se a přistoupil jsem k pozorování Zigmunda, který byl, jak se nám zdálo, značně vyčerpaný. Za Herkulánovy pomoci s námi unaveně hovořil a při tom odpočíval na loži jako po těžkém vysílení.

Moje bratrská sympatie jej velice uklidnila a zatím co ostatní studovali jeho situaci, krátce jsem s ním promluvil a viděl jsem bolestný pohled těch, kteří se nacházeli na hranici nové pozemské existence. „Cítil jsem se lépe,“ řekl mi smutně, „Ale nyní mi zase chybí síla. Jsem slabý a neschopný něco dělat. Zatím co jsem bojoval o získání proměny mého budoucího otce, pociťoval jsem více důvěry a pokoje - ale nyní - když jsem dostal požehnání k návratu do boje, mám strach z nových neúspěchů.“

„Buď klidný,“ odpověděl jsem mu pokojně, „tvá příležitost nápravy je výborná. Mnoho tvých přátel bude navíc bdít blízko tebe a budou spolupracovat s tebou k tvému úspěchu.“

Zigmund se slabě pousmál a poznamenal:

„Ano, to uznávám. Mezi bratry, kteří mi pomáhají nyní se nachází Herkulano, který mne bude neustále a nepřetržitě doprovázet. Vím to dobře. Ale přesto, pozemské znovuzrození představuje příliš vážnou skutečnost v našem procesu povznesení, i když máme o tom velké duchovní znalosti. Běda mi, když opět upadnu!“

Obrátil jsem se k němu s výzvou plnou dobré nálady a odvahy, když se k nám přiblížil ochránce, který ukončil prohlídku a řekl nám s přívětivou náklonností; „Zigmunde, je neuvěřitelné, že bys ztratil odvahu ve vrcholném okamžiku svého důležitého kroku. Obnov znovu odvahu i víru a obroď svou naději, neboť nemůžeš vejít do pozemského života jako nevědomý, když pronikají znovu pochybnosti do tvého mateřského svatostánku. Musíš spolupracovat s důvěrou v naši práci pro své vlastní dobrodiní. Rozhýbej svou tvořivou představivost. Představ si počátky svého zárodečného postavení a utvoř ve své mysli odpovídající model. Najdeš v Ráchelině mateřství tu nejúčinnější pomoc a od nás se ti dostane té nejúčinnější pomoci.

A na druhé straně tvoje osobní práce bude velmi důležitá pro oblast přizpůsobení a přijetí, chceš-li,aby tvá nová příležitost se setkala s úspěchem. Neztrácej čas úzkostlivým očekáváním, plným bolestných obav. Pozvedni své srdce a své mravní síly.“

Zigmund naslouchal jeho radám s úctou.

Viděl jsem, že působivá Alexandrova slova měla zázračný účinek. Zigmund náhle oživl a snažil se odstranit své zbytečné starosti. Dojat vysvětlením uznávaného učitele, jsem přistoupil k nové poradě. -

„Existují tedy ti,“ zeptal jsem se s velkým zájmem, „kteří se vtělují a nejsou si vědomi svého činu, který uskutečňují?“

„Jistě,“ odpověděl ochotně.

„Stejně jako každodenně umírají na Zemi tisíce lidí, aniž by měli sebemenší zdání o probíhajícím dění. Pouze připravené duše mají skutečné porozumění o pravé situaci, se kterou se setkávají při své smrti. Stejně se tak děje zde. Většina těch, kteří se vracejí do pozemského života, je magnetizována duchovními dobrodinci, kteří organizují jejich nové obnovené úkoly... Ti, kterým takto pomáháme, jsou ponořeni do mateřského stánku jako spící bytosti.

Počáteční práce, která je věnována zárodku, je vykonávána mateřskou péčí přátel, kteří pomáhají z naší úrovně. Počet těch, kteří se vracejí na zemi v takových podmínkách, kteří jsou vedeni vyššími autoritami z naši úrovně činnosti, vzhledem k potřebám určitých vtělených duší určitých domovů a seskupení, je nespočetný.“ Vysvětlení bylo nanejvýš logické. Znovu jsem obdivoval u milovaného přítele jeho dar jasnosti a jednoduchosti.

 

Setrvali jsme ještě chvíli v onom útulném domácím hnízdečku a když jsme se rozloučili, což bylo téměř po půlnoci, po utišení Zigmundova ducha, obrátil se Alexandr na Herkulána a na stavitele s následujícími slovy.

„Vrátíme se zítra o půlnoci, abychom provedli počáteční spojení a předali našeho vtělujícího se přítele našim přátelům.“

Jeden z duchů, stavitelů, který se zdál být jejich vedoucím, jej dojemně objal a řekl:

„Počítáme s tebou pro rozdělení chromozómu v mateřské děloze!“

„S radostí,“ odpověděl Alexandr v dobré náladě. Vrátili jsme se k ostatním povinnostem. Nemohl jsem však udržet všechny své myšlenky na uzdě, neboť případ Zigmunda se ve mně probudil:

„Jak se bude projevovat pomoc za těchto okolností? Bude si Ráchel vědoma naší spolupráce? Jak si manželský pár vysvětlí rozsah našeho úkolu v případě, že by poznal jeho rozsáhlost?“

Alexandr, jako vždy, přerušil mé vnitřní úvahy a jakoby naslouchal mým myšlenkám, počal vysvětlovat:

„V takových případech, milý André, se náš zásah odehrává se stejnou posvátností, jako u čestného lékaře při běžném porodu. Utváření plodu a rozvoj embrya podléhá přímým fyzickým zákonům, tak jako se tomu děje u organismu v jiných hmotných oblastech. Ale při všech těchto jevech spolu existuje i účast duchovní spolupráce současně s těmito zákony v souladu s plány vývoje a ochrany. Naše práce je v těchto procesech jedním z běžných úkolů.“

Pochopil jsem vznešenost tohoto objasnění a tak jsem uklidnil svoji mysl, očekávaje klidně následující den.

V časných ranních hodinách se mne znovu zmocnila zvědavost. Kdy jsme se měli vrátit do Adelinova příbytku? Nějak mě znepokojovalo první Zigmundovo spojení s pozemskostí. Bude Alexandr zasahovat v okamžiku pohlavního spojení? Nebo je tento úkon podřízen jiným ustanovením?

Můj učitel se mírně usmíval, chápaje mou mentální trýzeň. Hodiny následovaly jedna za druhou a Alexandr, pozoruje mou netrpělivost, mi přátelsky vysvětlil:

„Naše přítomnost v okamžiku buněčného spojení není nutná. Chvíle manželského lože jsou posvátné a nenarušitelné v domovech, kde jsou udržovány čisté podněty. Víš, že se oplodnění mateřského vajíčka děje několik hodin po pohlavním spojení. Mužské semeno musí uskutečnit dlouhou cestu, než dojde ke svému cíli.“

A s úsměvem dodal: „Máme čas!“

Pochopil jsem náznak tohoto vysvětlení a protože jsem ještě chtěl vědět více o tomto dění, zeptal jsem se:

„Jsou podle tebe všechna pohlavní spojení nenarušitelná?“

„V žádném případě!“ - řekl instruktor s největší vážností a pozorností.

„Nesmíš zapomínat, že jsem hovořil o domovech, postavených na přímých základech. Všichni již vtělení, kteří staví svá hnízda na přímosti, si zasluhuji úctyhodné svědky, kteří zaručují soukromí při těchto intimních činech. Vytvářejí vibrační ochranu a brání je proti nehodným silám a berou si za základ své práce vznešené myšlenky, které nacházejí v domácím prostředí přátel.

To se však neděje v obydlích, jejichž majitelé si vybírají nízké duchovní svědky, které hledají v podřadných pásmech. Manželka, která je nevěrná vznešeným principům každodenního života,a manžel,dávajíc svůj dům do spojení s nevěstincem, tak nemohou očekávat, že jejich činy budou korunovány posvátnou úctou. Jejich nejintimnější styky jsou předmětem pozorování nečistých svědků, které si sami určili. Stávají se tak nevědomými obětmi pocitů tělesné podstaty a vedou je k těm nejnečestnějším činům. - I když jsou někteří manželé zařazováni do nejvyšších společenských tříd, nebudou moci zapřít své ubohé vnitřní postavení, budou-li živit v sobě přání po zločinných rozkoších, jsouce ovládáni cizí a nezkrotnou chlípností.“

Překvapující Alexandrova slova na mne hluboce zapůsobila. Pochopil jsem, že každý z nás je kdekoliv a kdykoliv obklopen společností podle svého vlastního výběru.

Ale v mém srdci vznikl nový nepokoj a snažil jsem se, abych dosáhl lepšího porozumění: „Chápu závažnost tvých poučení“ -  řekl jsem s úctou - „ale když uvažuji o nebezpečí určitých nízkých jednání těch, kteří se zavazují, že si vytvoří domov, kde se tedy nachází například věrná manželka před nelegálním a dobrodružným manželem na poli sexu? Bude tato ctnostná a šlechetná žena vydána na pospas zločinným svědkům, které si manžel vybral?“

„Nikoliv!“ řekl tento prudce. „Zlo nemůže narušit to, co je dobré - v těchto případech manželka zaručuje intimní prostředí, i když ji to bude stát sebevětší zapření a sebevětší oběti. Činy, které si vyžadují její šlechetné přítomnosti, jsou posvátné, i když se její druh zařadil do úrovně nižších zvířat, jako je tato. Nepředvídavý manžel se stává postupně slepým k ctnosti a stává se někdy naprostým otrokem zkažených bytostí, které si vybral za svědky mimo svatostánek svého domova. Když se to děje, je velmi těžké zabránit jeho pádu do propasti zločinu a temnoty!“

„Ach, Bože můj!“ vykřikl jsem. „Kolik je tu práce pro odvážné duše a kolik je tu nevědomosti, kterou musíme přemáhat!“

„Správně hovoříš,“ dodal vážně instruktor, „neboť ve skutečnosti většina manželských tragedií přechází do záhrobí a tam vytvářejí hrozná pekla pro ty, kteří je prožívali na Zemi. Je velmi bolestné pozorovat šíření zločinů, spáchané v pozemskosti, a běda těm, kteří se včas nesnaží o potlačení nízkých vášní. Bude to pro ně zde hořké probuzení“

Utichl jsem a zamyšlený Alexandr také ztichl, nechávaje mne zažit jeho slova v obdivuhodné schopnosti soustředění. Bylo zhruba 22 hodin, když jsme se vydali na cestu k Ráchelinu domovu. Malá rodinka právě uléhala ke spánku. Herkulano a ostatní nám vše vysvětlili, když nám vyšli vstříc s projevy něhy a přátelství:

„Čekali jsme na vás se započetím magnetizace!“ řekl vedoucí stavitelů, obraceje se k instruktorovi.

Vešli jsme do malé místnosti, kde odpočíval ztrápený a smutný Zigmund s těkavým pohledem. Nemohl jsem potlačit otázku:

„Proč se Zigmund tolik trápí?“ zeptal jsem se tiše Alexandra:

„Je již po nějakou dobu, přesně řečeno, od minulého týdne, v procesu fluidického spojení s rodiči. Herkulano je přímo pověřen, aby mu v této práci pomáhal. Čím více se přibližuje chvíle vstupu, tím více ztrácí spojení s body, které si vytvořil v našem pásmu. Tato operace je nutná proto, aby si astrální organismus zvykl znovu na plastičnost, která je pro něho charakteristická. Ve stavu, ve kterém se nachází, mu tato operace způsobuje určitá utrpení.“

Tato poznámka byla pro mne naprosto nová a proto jsem se tázal dále: „Není snad Zigmundův organizmus tentýž jako ten, který si přinesl s sebou ze Země při minulém vtělení?“

„Ano,“ přisvědčil učitel, „má tutéž základní podstatu, ale během času, a vzhledem k rozdílné stravě a novým zvykům v naprosto odlišném prostředí, si přičlenil určité prvky z našich životních pásem, kterých se musí zbavit, aby mohl úspěšně proniknout do proudu pozemského života, a proto zápas prvotních fluidických spojení a pocity, které vytvářejí, snižuje obrazy tohoto druhu, což znamená, že během dnešní noci provedeme zbývající část naší služby a zmobilizujeme k jeho pomoci naše magnetické prostředky.“

„Ach,“ řekl jsem, „neděje se něco podobného při tělesné smrti na Zemi?“    Alexandr se usmál a řekl: „Nepochybně, tělesnou smrt musíme považovat za pouhé opuštění tělesného, hrubohmotného obalu!“ Uvědomil jsem si, že nebyl čas na dlouhá vysvětlování. Viděl jsem, že Alexandr soustřeďuje svou pozornost na ostatní instruktory a proto jsem nepokračoval v dalších otázkách.

Následován svými přáteli se přiblížil k Zigmundovi a řekl v dobré náladě: „Tak co, cítíš se silnějším?“ Pohladil jej a dodal, „musíš být spokojený. Nadešel rozhodující okamžik. Všechna naše vděčnost Bohu je nicotná ve srovnání s novou obdrženou příležitostí!“

„Ano!“ řekl Zigmund sténavě, „jsem velmi vděčný, nezapomínejte na mne, poskytněte mi vždy svou pomoc!“ A dívaje se úzkostlivě na mého ochránce neklidně dodal: „Mám strach – veliký strach!“

Alexandr se k němu posadil a řekl vážně:

„Neboj se, tato chvíle si zaslouží důvěry a odvahy. Jestliže však máš nějaké obavy, poděl se s námi o své starosti a řekni nám všechno, co by ti způsobovalo nějaké těžkosti. Otevři nám svou duši, drahý příteli. Pamatuj na to, že se přibližuje okamžik definitivní změny pásma. Je velmi nutné, aby sis uchoval čistotu myšlení, osvobozeného ode všech obav.“

Oslovený uronil několik slz a namáhavě řekl:

„Ty víš, že jsem něco málo pracoval v blízkosti naší duchovní kolonie. Toto dílo bylo povoleno našimi - Staršími - a přes dobré výsledky cítím, že není dokončeno a že ještě dlužím mnoho k zodpovědnosti. Nevím, zda jsem pracoval dobře a zda práce byla správná. Abych mohl pokračovat, musel jsem se usmířit se svým vlastním svědomím a musel jsem vyhledat své společníky z minulosti, abych napravil své chyby.“

Instruktor a ostatní přátelé tiše naslouchali a Zigmund pokračoval: „A proto jsem tolik naléhal, abych se mohl vrátit. Jak bych mohl vést ostatní k naprosté duchovní proměně - v Kristovém duchu - aniž bych nesplatil své vlastní dluhy. Jak učit trpící bratry, když trpím bolestnými ranami své vlastní minulosti? Nyní, když se přibližuje tento těžký okamžik, mučí mne obava, že se dopustím nových chyb. Ráchel a Adelino mi slíbili bratrskou pomoc a já jsem jist, že budou mými dobrodinci. - Přesto mně trápí strach a úzkost z neznámé budoucnosti.“

Alexandr využil odmlky a ujal se slova s velikou upřímností a optimismem:

„Nic si nepomůžeme tím, že se budeme strachovat, příteli! Odpoutej se již od svého minulého díla. Veškerá naše práce, kterou vykonáváme v souladu s Božími zákony, se udržuje sama od sebe a čeká na nás v jakémkoliv okamžiku, abychom sklízeli ovoce, nejlepší ovoce věčné radosti. Pouze. zlo je odsouzeno k zániku a jenom chyby nás nutí, abychom je prací napravovali. Buď tedy klidný a šťastný! Tvoje žádost o návrat do pozemského světa byla správná. Náprava poklesků z minulých dob přinese tvému duchu nové a zářivější světlo. Vydrž ve svém úsilí! Použít školy, obdržet vznešenou orientaci a použít jejího dobrodiní, to je největší štěstí každého žáka. A proto je nyní pro tebe, Zigmunde, veliké štěstí, že se můžeš vrátit do tělesné pozemskosti. Osvěž svou mysl živou vodou důvěry v Boha a vydej se s odvahou na cestu. Do této nové zkušenosti si nemůžeš s sebou vzít nic jiného, než Boží dědictví, již nabyté svým vlastním úsilím pro věčný život, sestavené ze vznešených myšlenek a z vnitřního světla, kterého již tvůj duch nabyl. Nezastavuj se takto nad vzpomínkami vnějších hledisek našeho pásma. Trvat na takovém stavu duše by znamenalo přivodit si velmi vážné následky a nedostatek tvého přizpůsobení by narušil rozvoj zárodku, což by znamenalo předčasnou smrt nového těla v dětském věku. Nechovej v sobě dětinské obavy. Je pravdou, že musíš napravit své chyby, ale upřímně řečeno, kdo z nás nemá dluhy? Své dluhy nevykoupíme smutkem a trýzní. Je nutno přetvořit nové podmínky a naděje!“

Zigmund přisvědčil a pomalu se uklidňujíc se s námahou pousmál .

„Nenarušuj důležitou práci této chvíle. Vzpomeň si na milost, kterou jsme všichni obdrželi, a buď bez obav.“

Když přítel domluvil, povšiml jsem si, že Zigmund neměl dostatek sil k udržení rozhovoru v důsledku velkého dojetí. Viděl jsem, jak namáhavě uchopil Alexandrovu pravici a políbil ji na znamení své vděčnosti. Tehdy jsem pochopil, jak veliká pomoc je nám poskytována při návratu do pozemského těla. Ochotní dobrodinci pomáhali Zigmundovi od prvního dne a i zde, při možné nezúčastněnosti zájemce byli odhodláni odstranit jeho smutek a pozvednout jeho odvahu k dosažení konečného úspěchu.

Duchové - Stavitelé - počali s prací magnetizace astrálního těla, při které jim vydatně pomáhal oddaný učitel, obětavý a pevný v každé službě.

Aniž jsem to chápal, pozoroval jsem, že najednou, jakoby ze Zigmundova tvaru, byla odnímána jakási část.

Téměř nepozorovatelně se stával po každém zesílení magnetických operací bledším a bledším. Jeho pohled jakoby pronikal do jiných oblastí. Stával se čím dál, tím více neurčitým a méně zřetelným.

Alexandr náhle přikázal:

„Zigmunde, pomoz nám! Zachovej jasnou a pevnou myšlenku, vědomou účelu!“

Měl jsem dojem, že vtělovaný se snažil uposlechnout.

Nyní instruktor pokračoval: „Vejdi s námi v soulad a představ si zárodečný tvar! Představ si svůj návrat do mateřského lůna pozemského těla, vzpomeň si na zárodečný organismus. Staň se malým. Představ si, že se potřebuješ stát znovu dítětem, aby ses naučil být mužem!“

Pochopil jsem, že zájemce musel projevit větší spolupráci, aby bylo dosaženo úplného úspěchu. S údivem jsem rozeznal pod Alexandrovým magnetickým vlivem a pod vlivem duchů - Stavitelů -, že Zigmundův astrální tvar se zmenšoval. Zigmund měl zřetelné zmenšené vědomí. Již se na nás díval jinak, a jeho odpovědi na naše otázky byly nezřetelné. Konečně jsem s velkým údivem zjistil, že tvar našeho přítele se podobá dítěti!

Tento jev mne vzrušil a nebyl jsem schopen zadržet svou zvědavost. Když jsem viděl, že Alexandr a Stavitelé se odebrali na několik minut do ústraní, před vejitím do manželské ložnice, přiblížil jsem se k ochotnému orientátorovi a ten si zřejmě povšiml zvědavosti. Přijal mne jako vždy uctivě a řekl: „Vidím, že tě opět žene zvídavost!“

Překvapeně jsem se usmál, a dodal jsem si odvahy k otázce:

„Jak je to možné? Nevěděl jsem, že znovuzrození vyžaduje od mimozemského pásma tolik složité služby!“

„Šlechetnou práci najdeš všude!“ zdůraznil úmyslně Alexandr .

„Ráj tak zvané zahálky, to je ta největší falešná iluze teologického učení. Církev zatemňuje na zemi Božský smysl opravdového náboženství.“

Odmlčel se chvíli a pak vážně dodal:

„Nechápu, proč se tolik divíš! Normální zesnutí nutí tělo k nejmenším změnám. Proces pozemské smrti není v určitém smyslu pro pozemského člověka dlouhodobou zvratnou operací, když osvobozuje konečně duši a uvolňuje ji z tělesných pout. Některé osoby, které jsou několik týdnů upoutány na lůžko, změní se k nepoznání. Přesto musíme uvážit, že pozemské tělo je velice vzdáleno pružnosti těla jemnohmotného, které je velice citlivé na magnetické vlivy.“

Toto vysvětlení bylo zcela logické.

„Je to, co jsme viděli u Zigmunda, všeobecným pravidlem ve všech případech?“ zeptal jsem se.

„Ne,“ odpověděl rozhodně instruktor.

„Proces vtělení, právě tak jako tělesná smrt, se naprosto liší a neexistuje, alespoň tomu věřím, ani jediný naprosto stejný případ. Snadnost a překážky jsou podřízeny nesčetným činitelům, které jsou mnohdy spojeny se stavem vědomí vlastních zájemců o návrat na Zem, nebo o osvobození z tělesných pout. Existují duchové velké vznešenosti, kteří při návratu do pozemskosti v poslání služeb a osvícení téměř nepotřebují našich služeb. Jiným duším je naopak, vzhledem k tomu, že pocházejí z nízkých oblastí, zapotřebí daleko složitějších služeb a pomocí, než tomu je zde u Zigmunda.“

„Neměli by se tedy znovuzrodit pouze ti, kteří by se prokázali jako připraveni?“ zeptal jsem se zvědavě.

„Nesmíme zapomínat,“ namítal můj jasný učitel, „že znovuzrození je začátkem opakovaného kurzu potřebných naučení. Pozemská škola je Božím prostředkem. Láska prostřednictvím činností zásahu uvádí denně do školních lavic miliony žáků.“

Přítel průvodce se odmlčel a po chvíli pokračoval:

„Zigmundovo znovuzrození je podřízeno těm nejvšeobecnějším příkazům. Představuje symbolický výraz většiny jevů této podstaty, neboť náš bratr náleží do obrovské střední vrstvy duchů, kteří zabydluji Zemi, ani vysoce dobrých, ani vědomě zlých. Je třeba dodat, že návrat určitých bytostí z nízkých oblastí způsobuje pracnou námahu pro pracovníky naší oblasti. Takové bytosti nás nutí k složitým službám, k jejíchž pochopení budeš potřebovat ještě dlouhé doby.“

Alexandrovo vysvětlení mne udivilo, i když zároveň uspokojila mou touhu po rozumovém prozkoumání. Mezi tím vyvstávaly v mé mysli nové otázky. Povzbuzen silnou a skutečnou zvědavostí, zeptal jsem se:

„Bude pomoc, kterou zde vidíme, poskytnuta všem? Zde jsme v domově, který je založen na přímých základech a to podle tvého vlastního poznání. Ale co kdybychom byli v domě s typicky tělesnou zhýralostí? Kdybychom zde byli pozorovateli zločinných vášní zlých neřestí?“

Instruktor se vážně zamyslil a odpověděl:

„Milý André, ztracený diamant, i když je nějaký čas v blátě, nepřestává být diamantem! Stejně tak je otcovství a mateřství vždy něco božského. Všude nalézáme pomoc vyšších sfér, pokaždé, když je ve hře Boží vůle. Přesto však musíme vážit, že za těchto okolností je pomoc vždy jistou formou oběti. Protichůdné a podvratné vibrace zkažených a klamných vášní duše v nerovnováze ruší naše sebelepší úsilí. Mnohdy musíme v takovém prostředí nezodpovědnosti a neřesti bojovat proto, abychom uposlechli našich příkazů s monstrózními bytostmi, které v životním kruhu ovládají muže a ženy, kteří si svou cestu vybírají nedbale v oblasti citovosti, ve které se tyto nevědomé a narušené bytosti pohybují.

V takových případech nemusí být vždy pomoc dokonalá, protože jsou to vlastní rodiče, kteří opovrhli velikostí svého poslání, které jim bylo svěřeno a otevírají dveře svých posvátných sil nemilosrdným zrůdám temnot, které pronásledují jejich děti při zrození. Určité hrdinské duše si vybírají toto vtělení za účelem posílení ve vrcholném odporu proti zlu a to již od prvních dnů tělesné služby.

Je třeba uvážit, že je nutné být dostatečně silným ve víře a odvaze, aby nedošlo k podlehnutí. Ve znovuzrození tohoto druhu většina bytostí plní zdravý program nápravy. Ale mnozí také podléhají. Přesto existuje velké množství těch, kteří získávají obrovské hodnoty ve zkušenostech pro věčnost.“

Alexandr hovořil o této záležitosti s ohromnou moudrostí. Začal jsem chápat původ určitých Teratologických jevů a určitých vrozených problémů, které na světě působí na srdce. Tyto úvahy mne zaváděly do nového, úžasného studia k otázce nových zkoušek. Poté Alexandr vyzval Stavitele k prohlídce chromozomních map za jeho a Herkulánovy přítomnosti.

Zúčastnil jsem se této práce i já s velkým zájmem, i když naprosto nepřipraven pro přesné posouzení oněch záhadných nákresů, které se rozvinuly před mými zraky. Není mi dovoleno předat některé informace onoho malého shromáždění duchovních autorit pro nedostatek prostředků analogického přirovnání, ale mohu říci, že po ukončení technické části rozhovoru řekl můj průvodce spokojeně:

„S výjimkou tepenné žlázy v rozšířeném srdci bude vše v pořádku. Veškeré geny mohou být umístěny normálně.“ A po delší odmlce dodal:

   „Všechny orgány budou bezvadné. Jestliže bude náš přítel umět ocenit budoucí příležitosti, dosáhne pravděpodobně rovnováhy krevního oběhu a zůstane ve službě osvícení po požehnanou dobu. Jen na něm bude záviset příští úspěch .“

A obraceje se na Stavitele, řekl vlídně: „Přátelé, náš Herkulano zůstane definitivně u Zigmunda v této nové existenci, dokud tento nedosáhne 7 let, kdy je proces vtělení dokončen.

Po tuto dobu bude jeho úkolem být mu průvodcem a přítelem. Bude sledovat Zigmunda z větší vzdálenosti. Vím, že tento věrný přítel použije všech potřebných opatření pro nezbytnou harmonii ať již prostřednictvím pomoci pro vtělujícího se, nebo tak, že bude bránit lůno před dotíráním zlých sil. Nyní vás žádám o pozornost v otázce uložení brzlíku, což je žláza, která má, jak víte, zásadní důležitost pro dětský život již v děloze. Je nám třeba dokonalé harmonie pro toto žlázové oddělení do doby, než se utvoří mícha i tvoření červených krvinek.

Rozličné nákresy chromozomních podmínek vám usnadní tuto práci.“

Někteří z přítomných přátel pozorně zkoumali nákresy. Zatímco před mými zraky byly rozprostřeny ony mikroskopické znaky, které dovolovaly podrobnou prohlídku vaječné buňky, přiblížil jsem se k instruktorovi a všiml jsem si, že se zdál být ochotnější odpovědět na mé otázky, a proto jsem se zeptal:  „Je na těchto mapách rozložení dědičných genů, které jsou v chromozomech. Jsou zákony dědičnosti nějak omezeny? Bude mít dítě při narození všechny rodičovské vlastnosti? Zdědí také plné nemoci a zločinné sklony!“

„Nikoliv, André!“ podotkl učitel vážně. „Jsem zde před přirozeným tělesným modelem. Organismus narozených pochází ve svém nejhrubším projevu z rodičovských těl, což mu udržuje život a vytváří jeho vlastnosti svou vlastní krví, ale v tomto případě Božích zákonů, v oblasti rozmnožování formy, nesmíme vidět rozvrat principů duchovní podstaty svobody, která je základem v řádu Božích Stvoření.

A právě proto dědí pozemské bytosti jen sklony, ale nikoliv kvality. Ty první obklopují znovu se rodícího člověka od prvních okamžiků boje, a to nejenom v jeho přechodném těle, nýbrž také ve všeobecném prostředí, kam byl postaven k životu, aby se zdokonalil. Ty druhé vyplývají z individuálního úsilí vtělené duše v obraně, výchově a sebezdokonalování v posvěcených druzích životní zkušenosti. Jestliže má vtělený duch náklonnost k nízkostem a rozvine je, když se bude nacházet znovu v lidském těle, tak bude ztrácet čas a pohrdne vznešenou příležitostí k povznesení.

Ale jestliže duše, která se vrací na zem, setrvá pevně ve službách sebepovznesení, pak překoná jakoukoliv nitkou touhu těla nebo prostředí a zvítězí nad zcestnými vlivy. Tím získá vítězství nejvyššího významu pro věčný život. Při čistém svědomí si nemůže nikdo stěžovat na ničivé síly nebo na dusivé podmínky, ve kterých se narodil. Bude v nás vždy světlo svobody, které nám bude ukazovat cestu k vzestupu. Budeme-li uskutečňovat takovýto vzestup, budeme se stávat vždy lepšími. To je zákon!“

Vzhledem k předešlým vysvětlením instruktora, která se týkala důležitosti Herkulánovy pomoci vtělenému Zigmundovi do doby 7 let, jsem se snažil získat od instruktora bližší vysvětlení. Omluvil jsem se mu, neboť jsem nebyl schopen se odtrhnout od tohoto významu.

„Proč je třeba věnovat tolik pozornosti krvi právě narozeného člověka? - A je to teprve v 7 letech, kdy je ukončena služba převtělení?“

Jako vždy mne trpělivý učitel laskavé vyslechl, usmál se otcovsky a odpověděl:

„Ty již víš, že lidské tělo vyvíjí svou vegetativní činnost, ale ještě nevíš, že astrální tělo, které dává tvar buněčným prvkům, je silně zakotveno v krvi. V zárodečném organismu je krevní dědictví darem mateřského organismu. Po zrození se začíná proces asimilace, která je odlišná od organických energií, ve které vtělené „já“ zkouší upevnění svých nových zkušeností a pouze v 7 letech života začíná řídit sám tvoření krve, která je základem rovnováhy astrálního organismu, neboli dřívější formy v nově započaté službě. Proto krev jako by byla Božím vyzářením, které nám určuje činnost ve hmotnosti a v jeho nepřetržitém toku v tělesném organismu nám skýtá symbol věčného pohybu nesčetných sil nespočetného Stvoření. Když jeho oběh je narušen, nastává nerovnováha nebo nemoc a pokud se dostaví překážky, které brání jeho pohybu nebo oběhu a to naprosto, tehdy nastává zánik životního projevu v těle a po něm následuje smrt s okamžitým odpoutáním duše.“

Byl jsem silně pohnut odhalením ctihodného přítele a poznamenal jsem:

„Ach, jak velká je lidská zodpovědnost za pozemské tělo!“

„Ano,“ odpověděl průvodce. „To je pravda“. Jestliže člověk tuto zodpovědnost bude zanedbávat, nebude moci dosáhnout duchovního pokroku. Duch se vtěluje do těla, aby produkoval vznešené hodnoty v přírodě, ale jak dosáhnout tohoto účelu, jestliže tělo se zničí, které je vlastně základem pro tuto službu? Nedávno jsi hovořil o dědičném zákoně. Pozemské tělo je pokladem, zděděným před tisíciletím a lidstvo je zlepšuje během dalších staletí. Plazma, úžasné dílo vzniklé Božím působením z mořské vody v pradávných dobách, je základem tělesných organismů. Když se vracíme na zemi, jsme nuceni využít dědictví, více méně vyspělého v lidském těle.“

A při tomto překvapivém odhalení Alexander zdůraznil:

„Jak je ti známo, že zatím co se pohybujeme v tělesné sféře, jsme jako mořské bytosti, dýchající na souši. Ve všeobecném procesu výživy se nemůžeme obejít bez soli. Naše tělo je vytvořeno ze 60% slané vody, jejíž složení je téměř totožné s vodou mořskou, složenou ze soli sodíku, vápníku a draslíku.

V oblasti činnosti pozemského člověka se nachází sůl i v krvi, v potu, slzách, výměšcích. Organismy přizpůsobené teplejšímu moři by velice dobře žily v organické tekutině. Jsou to skutečná překvapení analogického přirovnání, která bychom mohli v tomto případě citovat.“

Nevěděl jsem, co mám odpovědět k těmto připomínkám a protože jsem mlčel, Alexander pokračoval:

„Jak vidíš, získáváš při znovuzrození na zemi spolu s tělem posvátné dědictví, jehož hodnotu je nám třeba uchovat a zdokonalovat. Tělesné síly musí se rozvíjet stejně tak, jako duševní. Jestliže se nám nabízí tělo ke službě pro nové zkušenosti povznesení, musíme se mu odměnit svým úsilím a pomáhat mu světlem našeho duševního intelektu a rovnováhy na poli práce a organické výchovy. Budoucí člověk pochopí, že jeho buňky nepředstavují pouze tělesné články a jednotky, nýbrž že jsou jeho druhy v pokroku, které zasluhují jeho uznání a účinné pomoci. Bez tohoto uznání souladu v organické říši je zbytečné se snažit o klid.“

Vynikající rozhovor moudrého průvodce mne podněcoval k novým úvahám. Sám mi připomenul naši práci a ukončil rozhovor. -

Byly dvě hodiny před půlnocí. Po našem boku se nacházel kromě Alexandra a stavitelů ještě kruh různých duchovních přátel rodiny. Alexander předal Zigmunda do náruče bytosti, která byla na zemi milou matkou Ráchel,a dodal: „Budiž, sestro moje, nositelkou posvátného vložení. Bratrské srdce, které nás očekává, ucítí velké štěstí v dotyku s něhou Ráchel a zaslouží si této radosti.“

A obraceje se ke shromážděným, vysvětlil:

„Přistoupíme nyní k uskutečnění prvního spojení v přímém smyslu Zigmunda s tělesnou hmotou. Očekáváme tedy, drazí bratři, že navštívíte znovu vtělujícího se bratra a to především v období tvoření jeho budoucího těla. Vám je známa cena přátelské spolupráce v této službě.

Pouze ti, kteří zasévají mnoho lásky, mohou obdržet pomoc mnoha přátel a Zigmund musí obdržet tuto odměnu za své ušlechtilé city a práci, kterou pro nás v těchto posledních letech vykonal, když se věnoval uskutečnění velkých dobro plodících a bratrských činů.“

Vešli jsme do manželské ložnice, důvěrný obraz posvátné krásy. Na dřevěném loži v hebkých poduškách odpočívala dvě těla ve spánku.

Ale Adelino a Ráchel nás tam očekávali v jemnohmotném stavu, vědomi si velikosti této hodiny. Až se probudí do hrubohmotné sféry bojů a učení, nebudou si jejich mozky schopny uchovat dokonalou vzpomínku na onu duchovní scénu, ve které se nacházejí jako hlavní postavy. Přesto ale tento okamžik zůstane navždy zapsán v jejich paměti duchovní.

Neviditelní přátelé domova naplnili místnost květinami. Od půlnoci jim bylo povoleno vejít v budoucí Zigmundovu kolébku s láskyplným posláním ozdobit cestu jeho znovuzrození. Nacházelo se tam více neb sto přátel, kteří mu vzdávali přátelský hold.

Alexander šel v čele a němě blahopřál manželům, kteří byli dočasně odpoutáni od svých hmotných těl. Pak je pozdravili v největší lásce všichni přítomní, naplňujíce jasnou útěchou srdce nadějných manželů. Byl to krásný a dojemný obraz.

Dvě bytosti po mém boku bratrsky říkaly:

„Je vždy bolestné navracet se do pozemského života, když jsme předtím užívali blaha světlých oblastí. Přesto je křesťanská láska tak posvátná, že i za takových okolností je štěstí těch, kteří ji naplňuji, povznášející.“

„Ano,“ odpověděla jí druhá bytost. „Zigmund tvrdě bojoval pro svou nápravu a byl vždy v tomto boji věrným služebníkem vůči nám všem a proto si zaslouží radosti této hodiny.“

V tom okamžiku jsem si povšiml jedné bytosti, která byla pověřena, aby se starala o vtělujícího se, a ta, která byla Rachelinou matkou, se jí držela poblíž mezi duchy staviteli.

Uvažoval jsem o tom, když mne někdo lehce poklepal na rameno, chtěje vzbudit mou pozornost. Byl to Alexander, který se na mne otcovsky usmíval. Požádal mne:

„Nechejme na okamžik naše přátele, aby si užili krásných radostí. Věnujme se naší práci.“

Udiven těmito pro mne novými skutečnostmi jsem nedokázal rozumně uvažovat o tolika událostech této noci. Z tohoto důvodu se v mé mysli honily mnohé myšlenky. Průvodce vycítil můj duševní stav a trpělivě vyčkával. Ukázal jsem na Zigmunda, odpočívajícího v laskavých pažích, které jej objímaly,a otázal jsem se: „Bude náš bratr mezi pozemskými lidmi také takový, jakým byl mezi námi? Jsou-li jeho úkoly stavěny na předcházející duchovní formě, bude stejně vysoký a bude mít stejnou podobu, která jej charakterizovala v naší oblastí?“ Alexander mi bez váhání odpověděl: „Uvažuj pomalu, André, hovoříme o předcházející formě, což znamená typické rysy, neboli přesněji řečeno, v lidském šatu. Rysy a ostatní anatomické podrobnosti se rozvinou podle základu rovnováhy se zákonem dědičnosti.Budoucí forma těla našeho přítele Zigmunda bude záviset na otcovských a mateřských chromozomech. K tomu se připojí navíc onen základní faktor, kterým je Ráchelin mentální model, chování samotného zájemce, pomoc ducha Stavitelů, kteří budou působit jako zástupci božské přírody, neviditelní našemu zraku, dále něžná pomoc přátelských bytostí, které budou nepřetržitě vtěleného navštěvovat, během těch měsíců, pokud bude trvat tvoření jeho nového těla - a podle toho si můžeš představit, jaký bude tělesný stánek, který bude vlastnit po určitou dobu jako dar Boží autority, za tím účelem, aby využil požehnané příležitosti nápravy minulosti a osvícení pro budoucnost jak v čase, tak i v prostoru.

Někteří pozemští filozofové se shodují v ujištění, že lidský život je výslednicí biologických konfliktů, a při tom zapomínají, že mnohdy to, co vypadá jako konflikt organických sil, není ničím jiným než pokročilou praxi zákona duchovní spolupráce.“

„Bude mít tedy Zigmund pro nás náhodný a nepřesný tvar?“ ptal jsem se dále.

Instruktor mi bez meškání řekl:

„Jestliže bychom se nacházeli přímo ve spojení s jeho případem, měli bychom veškeré informace, které se týkají jeho budoucnosti. Ale naše spolupráce v této záležitosti je přechodná a bez většího významu, pokud jde o čas. Pro Zigmunda mají ve vyšších úrovních vypracovaný program pro vtělení. Povšimni si, že mám na mysli dobro a nikoliv osud. Mnoho lidí slučuje konstruktivní plán s fatalitou. Samotný Zigmund a náš bratr Herkulano mají tyto informace, neboť nikdo nevejde do školy na více méně dlouhou dobu, aniž by to mělo určitý specifický důvod a aniž by znal řád, kterému má naslouchat.

V tomto bodě se moudrý učitel krátce odmlčel a pak pokračoval:

„Anatomické rysy tělesné formy, znetvořené nebo dokonalé, dlouhé či krátké, krásné nebo ošklivé, tvoří část výchovných ustanovení. Všeobecně je systematické převtělení vždy pracným pochodem proti dřívějším morálním defektům, současných poučeních o konfliktech okolností a nepřátelského prostředí, to vše vytváří, ve většině případů, ty nejlepší podmínky poučení a nápravy pro ty, kteří se zrozují. Proto je mapa užitečných zkoušek organizována předem, stejně jako se tomu děje ve světě pozemských žáků základních škol. Proto je Zigmundova mapa pečlivě vypracována, všímá si fyziologické pomoci rodičů, domácího prostředí a bratrské pomoci, která mu bude poskytována nespočetnými přáteli. Představ si našeho přítele, že se vrací do školy, kterou je v tomto případě Země. Má proto určitý záměr, plán, kterým je získání nových poznatků. Ale aby toho dosáhl, musí se podřídit pravidlům výchovné instituce, odpíraje si do určité míry svobodu, které užíval v naší mimozemské úrovni.“

„Nemohli bychom tedy nazvat takovou zkoušku,“ zeptal jsem se, „ustanoveným osudem?“

Instruktor mi klidně odpověděl:

„Nedopouštěj se chyby mnoha lidí To by představovalo povinnost duchovního působení. Přirozeně, že bytost se rodí s relativní svobodnou vůlí, někdy podřízenou jistým tvrdším podmínkám, vzhledem k výchovným záměrům, ale tento příkaz nepotlačuje v žádném případě svobodné rozhodování duše, pokud jde o povznesení, stagnaci nebo pád do těch nejhorších situací. Existuje program povznášejících úkolů, které mají být splněny tím, kdo se vtěluje, vzhledem ke kterému duchovní řízení určuje patřičné množství věčných hodnot, kterým je ten, kdo se vtěluje, nakloněn získat v pomíjivé existenci. Duch, který se vrací do pozemského těla, může toto množství hodnot zvětšit a překročit tak vyšší kontrolu na základě vlastního intenzivního úsilí, nebo se může oddělit od svého cíle a ponořit se ještě více do dluhů vůči sobě samému tím, že odmítne vzácnou příležitost, která mu byla dána.“

Alexander se odmlčel a pravděpodobně uvažoval o čase stráveném našim Rozhovorem, a jako někdo, kdo se snaží o jeho ukončení, dodal:

„Veškeré plány, které jsou vytvořeny ve vyšší úrovni, mají vždy na zřeteli dobro a povznesení a každá duše, která se vtěluje v planetárním okruhu, i ta, která se nachází v relativně beznadějných podmínkách, má prostředky ke zlepšení.“

Pak mně instruktor přátelsky vyzval, abychom se přiblížili k manželskému páru. Připomněl, že je již pokročilá doba a že by bylo záhodno dopřát manželům posvátný klid.

Stavitelé, jej prostřednictvím učitele, který je řídil, požádali, aby se pomodlil za onu důvěrnou chvíli. Povšiml jsem si, že mezi všemi zavládlo hluboké ticho.

Instruktor se připravoval k zahájení modlitby, když se k němu přiblížila Ráchel se skromnou prosbou:

„Dobrotivý příteli, přála bych si obdržet svého nového syna v kleče...“

Alexander s úsměvem přikývl, stoje mezi ní a Adelinem, který jako ostatní, setrvával ve stoje a silně dojat se chystal k modlitbě.

Učitel pozvedl své paže do výše a modlil se:

„Otče lásky a moudrostí, požehnej laskavě synům tvého pozemského domova, kteří budou spolu s Tebou přítomni v tomto okamžiku Boží tvůrčí síle. Pane, sešli milostivě své požehnání na toto milé hnízdo, přetvořené v útulek smíření. Jsme zde shromáždění, druhové minulosti a pochopení tvého zákona. Otče, dej mu sílu k překonání dlouhé řeky současného zapomenutí, dovol, abychom v něm mohli udržet živou jeho naději. Pomoz mu nyní a vždy, aby mohl zvítězit nad veškerým zlem. Dovol, aby ti, kteří nyní dostávají nové poslání orientace v domově, obdrželi s narozením nového syna Tvé svaté světlo, které rozhání stíny. Zesil, prosím, Pane, jejich poznání o zodpovědnosti, otevři jim dveře své povznášející důvěry, uchovej je ve své žehnající radosti a bdělé lásce, obnov jejich sílu, aby obdrželi s jásotem poslání sebeobětování až do konce, posvěť jejich radosti, aby se neztratili v nebezpečných fantaziích. Toto je Pane, důvěrný čin tvé nekonečné dobroty, který si přejeme vždy uctívat. Požehnej tedy naší láskyplné práci a především, Otče, prosíme o tvou milost pro naši sestru, která se odevzdává pokorně vznešené oběti mateřství. Naplň její srdce svou milostí, posilni její naději a rozšiř její víru v nekonečnost. Pro ní nechť jsou naše nejčistší myšlenky, naše prosby o klid a nejčistší naděje. Především, Pane, budiž Tvoje vůle ve všech světech vesmíru a nám, Tvým poníženým služebníkům Tvého království nechť přísluší neustálá radost Tebe vždy ctít a poslouchat!“

Alexander se odmlčel a já jsem si povšiml, ze místnost se naplnila novými svědky. Uviděl jsem,že z nás všech, duchovních bytostí, které se tam nacházely, vyzařovaly světelné paprsky, které se šířily směrem k Ráchel. Tento zářivý jev se neomezoval jen na toto. Jakmile Alexandr umlkl, jako by něco odpovědělo jeho prosbě, slabý šum, který nebylo téměř slyšet, bylo slyšet nad našimi hlavami. Překvapeně jsem se vzpřímil a uviděl jsem světelnou, nekonečné krásnou korunu, která se z výšin snášela na tělo Ráchel. Měl jsem dojem, že tato svatozář se skládala z éterických turmalínů, které zázračný kovotepec proměnil v zářivé. Její světlo oslňovalo naše zraky a samotný Alexander pokorně poklekl. Posvátná koruna, přinesena překrásnými duchy, byla posazena na Ráchelino čelo. Povšiml jsem si, že přes dojetí této chvíle můj učitel naznačil Zigmundově nositelce, aby povstala a předala vtělujícího se do mateřské náruče.

Ráchel, která působila dojmem, jakoby neviděla zářivou korunu, pozvedla uslzené oči a přijala dar, který ji svěřovalo nebe.

Alexander jí podal pravici a pomohl jí povstat a viděl jsem, jak se k ní přiblížil Adelino a tiskl jí v náruči a líbal její ozářené tělo.

Tehdy, ach Boží tajemství nekonečného stvoření, jsem uviděl „dětskou formu“ Zigmunda na jejím srdci a to tak silně a láskyplně, že Ráchel se zdála být kněžkou nejvyšší Boží moci, Zigmund se k ní pojil jako květina ke stonku. Tu jsem pochopil, že byl od tohoto okamžiku duší její duše, kdo měl být tělem jejího těla.

Alexander doporučil přítomným přátelům s výjimkou Stavitelů, Herkulána a mne, aby opustili místnost, a vedl upokojeného a šťastného Adelina k malému výletu ven.

Obraceje se na Ráchel, s výjimečnou pozorností k jejímu tělu, řekl:

„Nyní pomozme našemu příteli při prvním doteku s těžkou hmotou.“

Ráchel se probouzela, prožívajíc ve svém nitru podivný pocit, samovolně objala spícího druha tak, jako když šťastný mořeplavec vplouvá do bezpečného přístavu. Překlenula hustý závoj, který dělí jemnohmotné pásmo od hmotné oblasti a neuchovala si žádnou vzpomínku na blažené štěstí minulého okamžiku. Přesto v ní převládal povznesený pocit. Překypovala nadějí a v jejím srdci sídlila mocná důvěra v budoucnost. Bude znovu matkou?

Tato myšlenka byla zakotvena v jejím mozku a přinášela její duši balzám, naplňujíc ji radostným štěstím. Byla připravena pro vznešenou službu mateřství, bude důvěřovat v Pána, jako služebnice Jeho nesmírné dobroty.

Adelinova manželka neviděla, jak Alexander a duchovní Stavitelé posilovali její mysl zářivým světlem, napájejíce její myšlenky živou vodou duchovní lásky. -

Pozoroval jsem, jak se k ní Zigmundův tvar poutal ve vznešeném procesu magnetického spojení.

Učitel mne poučil, abych sledoval zblízka pomocnou práci definitivního spojování Zigmunda s hmotností. Ukázal na Ráchelina rodidla a ozářil je svým světlem. Upozornil mne na velikost obrazu, který jsme viděli, a s vážností řekl:

„Před námi se nachází posvátný oltář lidského mateřství. Před tímto vznešeným svatostánkem, kterému dlužíme pravý jas našeho bytí, musíme spolupracovat v lásce na našem vědění, směřujícímu k Pánu všech světů“

Sklonil jsem se před pozemským působením naší sestry v pozemském světě s takovou úctou, jakou jsem dosud nikdy nepoznal. Prostřednictvím magnetické pomoci svého přítele jsem byl schopen pozorovat děj oplodnění. V přirozených cestách protékala mužská spermata, hledajíce vajíčko, jako by byla předem připravena na vyřazovací zkoušku, rychlostí zhruba 3 mm za minutu. S překvapením jsem zjistil, že jejich počet přesahoval miliony a že postupovaly vpřed v samočinném podnětu přirozeného soupeření, že Alexander, vzhledem k tomu, že byl nejvznešenějším vyslancem skupiny, která se zúčastnila této akce pomoci, řídil významnou službu základního spojení.

Podle toho, jak jsem pochopil, byl schopen rozeznávat chromozómní podmínky veškerých mužských prvků, které se nacházely v pohybu a že již prozkoumal mateřské vajíčko, usměrňuje práci určenou pohlaví těla, které se mělo zrodit. Potom, co doprovodil, hluboce jsa ponořen do této služby, pochod maličkých soupeřů, kteří vytvářeli oplodňující látku, rozpoznal toho nejschopnějšího, soustřeďuje na něj své magnetické působení. činil na mne takový dojem, jako by mu pomáhal zbavit se svých soupeřů, aby tak byl prvním, který pronikne do malého mateřského vajíčka. Jedinec, jím vybraný, jakoby nad ostatními získal větší energii, rychle pokročil směrem k cíli. Ženské vajíčko, které se ve srovnání k mikroskopickému spermatoznímu projektilu podobalo malému světu, obklopeno cukrem, vatou, škrobem a bílkovinami, očekávajíc oživující paprsek, se na povrchu roztrhlo jako torpédovaná loď, červeně se zabarvujíc a zavírajíc své lehoučké póry, jako by se chtělo uzavřít samo do sebe, aby obdrželo tváří v tvář očekávaného hosta a zabraňujíc proniknutí kteréhokoliv z ostatních soupeřů, kteří ztratili první místo v této veliké zkoušce.

Pod nepřetržitým zářivě-magnetickým působením Alexandra pokračoval vítězný prvek ve svém pochodu po překročení hranic vajíčka a bylo třeba něco víc než čtyř minut k dosažení jádra. Obě části, mužská i ženská, vytvořily nyní jedinou, proměňujíce se před mými zraky v slabě světélkující centrum.   Můj učitel, cele soustředěn na svou práci, uchopil tento malý útvar pravicí a působíc oddělení chromatinu (čemuž. jsem dodnes neporozuměl), zaujal postavení chirurga, který si je jist svou operační technikou. Pak spojil zmenšený Zigmundův útvar, který se prolínal s Rácheliným astrálním organismem k onomu mikroskopickému světelnému útvaru naplněnému životem a já jsem si povšiml, že se tento skrytý život začal pohybovat.

Uplynula přesně čtvrthodina od okamžiku, kdy onen mužský prvek dosáhl jádra čekajícího vajíčka. Po prodloužené magnetické činnosti, která se děla za pomoci duchů - Stavitelů, pravil mi Alexander:

„Základní operace spojení je ukončena. Nechť je ochraňuje Bůh.“

Alexander vycítil můj obdiv, se kterým jsem sledoval buněčné oddělení ve kterém se rychle vyvíjelo vajíčko v klíčení a dodal:

„Mateřský organismus bude dodávat veškerou potřebnou stravu pro základní tvoření tělesného organismu, zatímco zmenšená Zigmundova forma bude jako rozhodující model působit jako magnet mezi železnými pilinami, vytvářeje tvar své tělesné budoucí postavy pro činnost v pozemském světě.“

Byl jsem vším tím, co mi bylo dovoleno sledovat, hluboce udiven.

Jelikož si Alexander uvědomil, že se mi děj Zigmundova zmenšeni jevil zarážejícím, přátelsky vysvětlil:

„Nezapomínej, André, že znovuvtělení znamená znovu začínat procesy vývoje nebo nápravy. Pamatuj si, že ty nejdokonalejší organismy našeho planetárního domova pocházejí původně z Amosby (Měnivka). A nový počátek znamená „Rekapitulaci“ neboli návrat k počátku.

A právě proto nemůže být ve svém embryonálním vývoji budoucí lidské tělo odlišným od utvářejícího se plaza nebo ptáka. To, co utváří odlišnost forem, je evoluční hodnota, nacházející se v astrální formě bytosti, která na sebe bere tělesné vyzařování. A tak tedy při návratu do hrubohmotné oblasti, jak se to dnes děje u Zigmunda, je nutné rekapitulovat veškeré pobyty ve hmotnosti, prožité v dlouhém dramatu našeho sebezdokonalování, i když někdy pouze po dobu několika dní nebo hodin v rychlém běhu dané etapy nebo získané lekce. Tento pochod se zastavuje v postaveni, ve kterém máme pokračovat ve vzdělávání.

Po mikroskopickém tvaru amosby bude následovat v zárodečném Zigmundově procesu etapa vodního období našeho vývoje a pak dále všechny období přechodu nebo pokroku, která tato bytost absolvovala na pouti svého zdokonalování, na které se nyní nacházíme v postavení lidstva.“

Hodina byla pokročilá. Tušil jsem, že Alexander se již nebude dlouho zdržovat, a proto jsem se přiblížil znovu k obrazu zárodečného tvoření. Oplodněné vajíčko bylo oživeno čilým životem a blížilo se k zárodečnému váčku.

Laskavý učitel mne vyzval k odchodu, dodávaje:

„Moje práce je skončena. Přesto však André touží získat nové poznatky ve výuce. Požádám duchy Stavitele, abys jim mohl pomáhat v ochranných službách, budeš-li mít o to zájem, a budeš-li chtít přijít až sem, můžeš využít této příležitosti.“

Měl jsem radost. protože ve skutečnosti jsem si nepřál nic jiného. Toto studium embryologie z nového hlediska bylo opravdu nádherné a fascinující.

Zatím nechával můj učitel průchod mé vnitřní radosti, zkoumal mocnosti spojení mé pomoci a mého učení. Při loučení pravil Herkulano, že mne bude očekávat pokaždé, když budou moci navštívit Adelinův a Ráchelin domov, abych spolupracoval v oblastí ochranných prací.

 

Odpočal jsem si od svých bezprostředních úkolů týkajících se společné práce a následujícího dne jsem se nedočkavě navrátil do Adelinova domova. - Byla již pozdní noc. Zastihl jsem tam věrného Zigmundova přítele a duchy Stavitele, jak pracovali v přátelské shodě, která charakterizuje spolupráci vyšších bytostí. Apuleo, jejich vedoucí, mě vlídně přivítal. Ráchel se proti minulé noci necítila tělesně dobře. I když její tělo odpočívalo, byla vzrušená a neklidná.

„Naše sestra Ráchel,“ objasňoval mi vedoucí, „začíná pociťovat snahu přizpůsobení. Proto se bude během několika příštích dnů cítit špatně. Ovšem to bude jen přechodné!“

„Nebude moci spát?“ reptal jsem se.

„Později,“ odpověděl. „Prozatím bude její spánek omezen do doby, kdy se utvoří zárodečné blány. (Folletos blastodermiioce). To je počáteční služba zárodku a my ji nemůžeme zprostit aktivní spolupráce.“

S živým zájmem jsem si povšiml mimořádného buněčného pohybu v rozvíjející se struktuře nově se tvořícího těla a pozornosti, kterou věnovali přítomní duchové tomu, aby byl zárodek utvořen s nutnou přesností.

„Organické inženýrství,“ řekl vedoucí v dobré náladě, „vyžaduje dokonalých základů. Hmotné tělo je tak jemnou a složitou stavbou, že je třeba chránit základy s rozvahou potřebnými znalostmi.“

Povšiml jsem si buněčného členění a přizpůsobování krvinek k formě zmenšeného astrálního těla. Odehrávalo se to, upřímně řečeno, mechanicky, přirozenou cestou organického pole, ale veškerá mikroskopická bytost buněčného rozvoje získávala magnetický proud od vznešených bytostí, nacházejících se ve službě což dokazovalo, že každá dceřinná buňka byla vhodně připravena pro zahájení vzrůstu budoucího těla. - Možná se záměrem ospravedlnit vykonávanou péčí, mi Apoleo ochotně vysvětlil:

„My neseme velkou zodpovědnost za naše poslání v zárodečném organismu. Je třeba vyloučit překážky a pomáhat unicelulárnímu organismu embrya v mateřské děloze, aby tak těžce plánované a uskutečněné vtělení neztroskotalo již v počátku, vinou spolupráce našeho pracovního pásma, na kterém závisí tyto úkoly.“

Naslouchal jsem pozorně jeho moudrým slovům, abych se jimi poučil. Proto pokračoval:

„K potratu, vinou příčin našeho pásma, dochází velmi zřídka. Většinou je zaviněn nečekaným jednáním pozemských rodičů vůči posvátným povinnostem, nebo přehnanou lehkomyslností a -zločinnou nevědomostí matek, které nejsou připraveny zodpovědně chápat toto vznešené poslání. Ale i když se setkáváme s nesprávným mateřským chováním, děláme vše, co je v našich silách, stavíme se na odpor při útěku od povinností, pokud je to založeno na pouhém rozmaru a nezodpovědnosti, která nemá základ vznešené povinnosti. Je samozřejmé, že náš zásah do takové záležitosti má své hranice, pokud se jedná o otevřený zápas vtělených, kteří zapomněli na své povinnosti. Jestliže vtělující ustoupí od svých duchovních předsevzetí a stále setrvávají v boji proti naší činnosti, pak jsme nuceni ponechat je jejich vlastnímu osudu.

Zde je příčina mnohých manželství, kterým není dáno mít děti, neboť sami zničili své vlastní tvořivé schopnosti svým jednáním. Když v současném životě neměli již sobecká přání, nesou si důsledky zlého chování z minulých životů, jimiž si vytvořili závažné poruchy ve svém psychickém organismu.

Zde pak pociťují bolestné období samoty a touhy po mateřství až do doby, kdy důstojně obnoví posvátnou úctu, kterou všichni dlužíme Božím zákonům.“

Vysvětlení vedoucího duchů Stavitelů mne podnítilo k úvahám o vážných problémech lidských zápasů. Se zájmem o další poučení při této spolupráci jsem se snažil zaujmout postavení pracovníka ve službě, která mi náležela na poli magnetické pomoci buněčným organismům. Než jsem odešel, přiblížil jsem se k vedoucímu, abych získal další informace. Zajímalo mne několik podrobností v práci, kterou jsme konali včerejší noci. Jak bylo mono původní spojení Zigmunda s jeho budoucím tělem v Rácheliných rodidlech? V čem spočívá problém nejschopnějšího mužského prvku? Museli spolupracovat ve všech případech oplodnění přátelé Alexandrovu způsobilosti i ve službě výběru?

Apuleo mi vysvětlil s charakteristickou ochotou dobrotivých vyšších bytostí:

„Pasivita neznamená nepřítomnost pomoci. Přijala-li Ráchel mateřský úkol, učinila to na základě budovatelského rozhodnutí a poslušnosti. Přijala Zigmunda ve svém jemnohmotném organismu, soustředila všechny síly své mysli a za pomoci podvědomé mechanické činnosti podvědomí umístila živý model do děložní sféry se stejnou samovolností jiných organických pochodů, jehož automatismus je dosvědčením nabytí tisíciletých zkušeností vtělené duše.

Pro Ženy je stejně snadné umístění tvořivých sil, jako je přirozený pro muže partiarobální a ochranný postoj po dobu trvání otcovských vztahů.“

Protože Apuleo věděl, že mám v úmyslu také psát o těchto zkušenostech vtěleným čtenářům, dodal: „Bylo by velmi obtížné vysvětlit pozemským lidem děj přizpůsobení tvořivých sil v mateřské děloze při pochodu vtělení, i kdybychom si to sami velmi přáli. Snaha většiny našich vtělených bratří se snaží o materialistické vysvětlení veškerých našich sdělení. Je třeba nějaký čas vyčkat s předáváním určitých informací, protože v současné době nejsou pro ně pochopitelné.“ A s úsměvem dodal:

„Oni se například denně živí mentálními formami, aniž by při tom používali svých úst. Používají při tom vstřebávacích schopností astrálního organismu, aniž by si doposud byli vědomi šíře tohoto jevu v jejich každodenním životě. Doma, na ulici a v práci i při zábavě získává každá bytost mentální potravu, která je jim dávána těmi, se kterými spolu užívají na základě stupně magnetismu, který je v každém z nich. Na této výživě závisí ve většině případu (u těch, kteří ještě nedosáhli ovládání svých vlastních emocí), vnitřní citové stavy štěstí, nebo nevole, požitků nebo utrpení. Je možné si tedy povšimnout, že také člověk pohlcuje mentální hmotu během každé denní hodiny a přizpůsobuje si ji ve svém nitru, v těch nejvnitřnějších kruzích své vlastní tělesné struktury.“ Vedoucí Stavitelů se na mne potěšeně zadíval a když vycítil můj údiv z tak jednoduchého vysvětlení pro tak složité záležitosti, dodal: „Necítil jsi nikdy při svém posledním vtělení na zemi po slovní hádce nepříjemný pocit v játrech? Nikdy jsi nezakusil okamžitou srdeční nerovnováhu při obdržení nepříjemné zprávy? Proč tedy tato organická nerovnováha - když se mnohdy jednalo o příjemný a uspokojivý okamžik? Je to proto, že člověk v těchto chvílích obdrží určité množství mentální síly v oblasti myšlení, stejně jako drát získává pozitivní elektrický náboj. Bod přijmu je skutečně v mozku, ale jestliže není bytost ztotožněna se zákonem citové kontroly, která třídí vysílání k nám přicházející, umístí v sobě samém v organických buňkách rušivou sílu, která bude velkou újmou pro citlivé orgány!“ Apuleo se s velkou vyrovnaností odmlčel a uvážlivě pokračoval: „Jestliže je velmi těžké vysvětlit vtěleným běžná fakta, jako jsou tato, tolikráte každodenně opakovaná v tělesném boji, jak je možno je informovat s přesností každé podrobnosti o přizpůsobení živé hmoty pro zárodečnou konstrukci ve vnitřku dělohy?

Je třeba, abychom vyčkali času.“

Toto vysvětlení mne povzbudilo a proto jsem řekl: „Máš pravdu, ještě dnes, přestože nyní jsem jako nevtělený, se necítím schopen přijmout jisté vyšší informace, aniž bych utrpěl narušení svého citového pole.“ „Velmi správně!“ Řekl spokojeně vedoucí. „Ty procházíš dlouhotrvajícím školením sebeovládání. Teprve po jeho ukončení dokážeš rozlišit síly, které o tebe usilují tím, že se uplatní v nitru tvé duše pouze ty, které jsou posilující nebo povznášející.“

Apuleo dále pokračoval: „Pokud jde o tvou poznámku týkající se Alexandrovy spolupráce ve výběru mužského druhu při oplodnění, musím ti říci, že nemůžeš počítat ve všech případech s takovouto pomocí, neboť zde všechno závist na podílu zásluhu.

Když magnetický účinek nepochází od účinné spolupráce tohoto druhu, musíme uvážit, že přesto převládne, vzhledem k tomu, že pasivní okruh je naplněn přitažlivou energií. Je-li mužský prvek oplodnění naplněn pozitivní silou, je ženské vajíčko naplněno silou negativní. Jestliže je vajíčko naplněno nevyváženou energií, bude pochopitelně působit přitažlivě na prvek nejpodobnější své vnitřní podstatě. Vzhledem k tomu, příteli, mužská buňka, která dosáhne první vajíčka, nebude schopna, aby jej oplodnila.

Tou nejschopnější není ve smyslu - superiority - (nadřazenosti), nýbrž ve smyslu - magnetického naladění - ve všech případech oplodnění ve světě tělesných forem. To je zákon! Podle něho jsou pozemští gynekologové často překvapeni nečekanými změnami ve struktuře u stejných druhů. Buňky mají také svou vlastní – magnetickou nezávislost - individualitu na poli všech životních projevů.“

Dále se vedoucí pousmál a pokračoval:

„Jestliže může mít žena rozhodující vliv ve většině případů, může soustředit svou činnost na výběr prvku, který ji oplodní. Je ovšem samozřejmé, že hovoříme o problému tělesné vědy, aniž bychom brali v úvahu problémy duchovních úkolů, poslání nebo potřebných zkoušek.“

Vedoucí si všiml mého tázavého výrazu a ihned podotkl:

„Ano, v některých povinnostech určitých duchů při vtělení počítají autority naší sféry s dostačující silou, aby zasáhli do biologenetického zákona v určitém omezení a upravují podmínky vzhledem ke specifickým účelům.“ Tím byl náš rozhovor ukončen. Malá skupina přátelských bytostí žádala Apulea, aby opustil ložnici. Vedoucí mne laskavě pozval, abych jej doprovázel. Představil mi dvě nevtělené ženy, Rácheliny přítelkyně,a Zigmundova přítele. Přáli si projevit vedoucímu i ostatním svou náklonnost a přízeň. Přicházeli z naší duchovní oblasti ve službách pomoci příbuzným, kteří prozatím setrvávají na Zemi, a chtěli využít této příležitosti k návštěvě. Vedoucí je pozorně vyslechl, ale k mému překvapení poznamenal:

„Jsme zodpovědní za vytvoření základního organismu nového těla našeho bratra Zigmunda, děkujeme Vám za vaši pozornost, ale návštěvu v tuto hodinu nemůžeme povolit. Využíváme chvilky relativní harmonie, kterou nám nabízí mateřská mysl, abychom ji věnovali nutnou buněčnou organizaci.“

A vlídně se usmívaje dodal:

„Po jednadvacátém dni, až dosáhne zárodek základního vzhledu, mohou být naši přátelé navštíveni kdykoliv, neboť v této době se budou moci jak matka, tak i syn lehce vzdálit od těla. Pro dnešek se náš přítel Zigmund nemůže odpoutat a vaše sestra Ráchel je i ve stavu tělesného spánku nucena setrvat poblíž nás.“

„O tom není pochyb,“ řekl muž z naší sféry. „Nepřejeme si narušit průběh práce. Víme, že Ráchel by byla velice potěšena naší bratrskou přítomností,“ poznamenala jedna z žen.

„Ale nečekaná radost je v každém případě nárazem! A to je právě to, čeho se chceme vyvarovat!“ - odpověděl klidné Apuleo. „Přesto Vám oznamuji, že Zigmundovi je třeba duchovní pomoci od nás všech. Máme oznámit všem jeho přátelům jeho současné vtělení, aby se sem dostavili vždy, kdykoliv jim to bude možné, a to nikoliv pouze proto, aby mu pomohli svým duchovním vlivem a povzbuzením, nýbrž aby také spolupracovali svými přátelskými vibracemi pro harmonické tvoření jeho těla.“

„Vrátíme se při první příležitosti,“ řekla jedna z návštěvnic, která dosud nepromluvila. „Musíme také spolupracovat ve prospěch sestry Ráchel.“ A s úsměvem dodala:

„Zorganizovali jsme pro příští noci tyto výlety. Uděláme vše, co bude v našich silách, abychom jí daly šťastný a povzbuzující pocit. Oznámili jsme to také již ostatním přítelkyním.“

„Výborně!“ řekl spokojeně vedoucí.

Návštěvníci se pak s námi rozloučili a já jsem tak získal další poučení o záhrobní oblasti. - Když jsme osaměli, vysvětlil mi Apuleo:

„Současnost, kterou prožíváme, je velmi jemná, a proto si nesmíme dovolit žádné rozptylování.“

 

Každou noc jsem chodil do pracovní místnosti vtělení, učil jsem se, spolupracoval jsem, abych lépe poznal výkonnost duchovních dobrodinců a Boží moudrost, která se projevuje ve všem.

Po zárodečném váčku se utvořily, za magnetické spolupráce duchů Stavitelů, tři Blastodermní části (folestoa), využívajíce formy, kterou si pro svého budoucího syna Ráchel představila a která byla použita na živém modelu Zigmunda při průběhu nového znovuvtělení.

Povšiml jsem si, že práce duchovních techniků byla ve všech aspektech podobná službám, kterým jsem byl přítomen na shromáždění materializace nevtělených. Brala se zde v úvahu pomoc zájemce, počítali jsme i malá postavení prostředníka, byli povoláni i přátelé, bylo použito i magnetických prostředků, vyžadovala se i přímá a aktivní pomoc Adelina, budoucího pozemského otce Zigmunda, stejně, jako bylo třeba při materializaci pomoci prostředníka instruktora nad pasivními silami prostředníka. Podobnost byla úplná, s tím rozdílem, že výkon materializace nevtělených trval několik hodin, které předcházely přechodnému zjevení, zatím co zde se pracovalo nepřetržitě devět měsíců, aby bylo dosaženo hmatatelného vtělení duše s více méně trvalým charakterem.

S ubíhajícími dny se utvářelo nové tělo Zigmundovo, buňka po buňce v jednoduchém tvořivém pásmu.

Pokračoval jsem v metodickém pozorování a všiml jsem si, že vnitřní zárodečná blána, podle vzoru živého modelu, se svinovala, tvoříc začátek střevní trubice. Na vnější části se podobnou činností utvářela trubice opiderní a nervová. Střední část zvláště barevně zformovaná vytvářela začátky páteře, svalů a různých cév. Střední trubice se v určitých místech rozšiřovala a vytvářela tak počátek žaludku s tvorbou šťáv a projevujíc ihned invaginární pohyby vnitřní i vnější a pak se tvořily vyšší a nižší žlábky, vytvořené ze záhybů, vláken a žláz.

Kožní trubice počala vytvářet složité kožní struktury stejně, jako se trubice nervová postupně ohýbala a připravovala svou mozkovou centrálu. V době, co se toto všechno odehrávalo, doznaly překvapující změny látky střední části.

Denně jsem získával úžasné poznatky, pozorujíc zázračnost členění střední šňůry v obratle, které obepínají nervovou trubicí ve vyšší části a trubicí střední v oblasti nižší. Služba duchů Stavitelů, spojena s pomocí Herkulanovou, mi ukazovala stále nové poznatky.

Těžko lze popsat podrobnosti nesmírné péče při stavbě nového Zigmundova tělesného příbytku. Všichni pracovali s nevylíčitelným zaujetím a rozvíjeli široký systém buněčných organismů. Někdy se při tvorbě těch nejdůležitějších orgánů zastavili k modlitbě, prosíce o pomoc v započaté práci, a všiml jsem si, že vždy, když se to dělo, řinuly se z výšin zářivé paprsky světla na celou místnost a podporovaly jejich činnost. Na jejich práci zřejmě spočívalo Boží požehnání. K tomu, abychom mohli poznat podrobnosti, museli bychom zapomenout na určený cíl našich pozorování a všímat si pouze techniky provádění.

Zájem autorových úvah je však zpřístupnit pochopení tohoto zázračného dění pozemšťanům a jejich možnostem chápání.

První oplodněná buňka byla přeměněna na skutečný svět účinného organismu. Embryo se pozoruhodně rozvinulo. V přední části se trubice změnila v počátek hltanu a střeva se svým složitým uspořádáním nacházela se v zadní části. Uvnitř se v nich utvořila dokonalá soustava záhybů, vnikajíc,do vnitřních částí záhybů (Vallosidades), krku a v části vnější se tvořily vyčnívající části, které se postupně měnily na rozličné žlázy.

Potom rychle následovalo tvoření různých mozkových oddělení, počátek potních a tukových žláz, samostatných orgánů, cév, svalů a kosti.

Dvacátý den služby byl Apuleo spokojen. Oznámil mi, že základní práce byly skončeny. Někteří ze spolupracovníků se již mohli vzdálit. K další práci stačili již jen dva s Herkulanovou službou včetně.

V tento den na mne budoucí Zigmundova podoba dělala dojem ryby, uložené v plodové vodě. Nechyběly tu ani žábry, které bylo možno vidět na plodu se zřetelnou výraznosti.

V noci dvacátého prvního dne se otevřely magnetické dveře Ráchelina pokoje pro návštěvy přátel. A nebylo jich málo. Budoucí matka, odpoutaná od svého těla díky sladkému spánku, byla klidná a téměř šťastná. Všichni radostně blahopřáli Apuleovi, jeho druhům a také Herkulánovi.

Mnozí přátelé se také dostavili k Adelinovi a blahopřáli mu a nabízeli mu svou přátelskou pomoc.

Povšiml jsem si také, že i Zigmundovi se ulehčilo. Slaboučké nitky, které spojují vtěleného k hmotnému tělu, jej spojovaly se zárodečným organismem.

Jak se postupně Ráchel odpoutávala, mohl se odpoutávat také on, aniž mu však bylo dovoleno opustit ji. Ráchel jej držela v náruči, usmívala se na nás odpoutána od svého pozemského těla. Poznal jsem, že pro všechny se přiblížila chvíle oddechu s výjimkou Herkulána, který neodešel z místnosti a byl stále ve střehu.

Duchovní stavitelé měli nyní jakousi přestávku a zatím co přátelé vedli Adelina do jiných pásem, kde měl obdržet určité informace, já jsem doprovázel skupinu, která obklopovala Ráchel a jejího syna. Byla plná naděje a radosti. Shromáždění přátelé ji vedli do velké zahrady, která se nacházela přímo na pozemském povrchu, a v okamžiku, kdy slunce v dálce oznamovalo svůj příchod, jsme se společně modlili, prosili Boha, aby nás naplnil požehnáním na vývojové cestě.

Všiml jsem si, že mnozí nevtělení přátelé, kteří byli přítomni, vytvářeli utišující balzámy a nápoje z rostlinných a květinových vůní a pomazávali Ráchel a jejího syna, aby je tím posilnili.

Bylo to krásné, přesvědčovat se o bratrské ochotě a o projevech lásky a něžnosti. Jako tažní ptáci, kteří umí najít hebká peříčka pro své hnízdo a potravu pro svá mláďata, tak i duše věrných a laskavých matek umí překonávat dálky a nalézat vhodné prostředky pro vytvořeni tělesného hnízdečka, v němž se má narodit její milovaný syn.

Služba zárodečného organismu pokračovala dále, díky dobrému manželství, které se upevňovalo ze dne na den s pomocí naší sféry.

Rozvoj budoucího Zigmundova těla nutil Ráchel ke skutečným organickým obětem. Přesto se však každé noci opakovaly duchovní výlety, na kterých ona i její syn získávali nové přátelství našeho pásma. Herkulánova práce vyžadovala pomoci mnoha nesčetných přátel. Byly to výjimky, když některé noci nepřišli ochotní duchové, aby bděli nad souladem jeho nového vtělení, a neprokazovali jeho domovu a jeho rodičům nejrůznější služby.

 

Po ukončení období mých základních pozorování jsem se již tak často nevracel do Adelinova domova. Přesto, že jsem byl zaujat tímto úkolem, vracel jsem se pouze do místnosti vtělení, a to jen občas.

Noc před zrozením nové tělesné formy Zigmunda jsem přišel v Alexandrově společnosti za účelem posílení matky ve vrcholném okamžiku. Po dlouhém úsilí, při kterém jsem si znovu povšiml vznešeného úkolu manželky matky, se Zigmund znovu narodil...

Překvapen složitou duchovní pomocí z naší sféry, která byla poskytnuta, jsem uslyšel, jak dojatý Alexander řekl:

„Služba základního znovuvtělení je dokončena. Úplná práce s plnou neodlučitelností našeho přítele v tělesných oblastech bude uskutečněna až za sedm let.“

Udiven a dojat jsem se připojil k modlitbám, které jsme vysílali k Pánu, oceňujíce Boží milost, která spočívala v daru hmotného těla, za účelem nabytí duchovních zkušeností a poznatků v pozemském prožívání.

 

Dodatek ze Světla

Abd-ru-shin v přednášce nazvané: „Pohlavní sila a její význam pro duchovní vzestup“, uvedené v knize: „Ve Světle Pravdy, vysvětluje:

„Příchod člověka na zemi se skládá z početí, vtělení a narození. Vtělení, čili vstup duše do těla, nastává uprostřed těhotenství. Oboustranně rostoucí stav zralosti, tedy jak zralost nastávající matky tak i duše spějící ke vtělení, vytváří kromě toho ještě i zvláštní spojení pozemštějšího druhu. Je to vyzařování vyvolané oboustrannou zralostí. V průběhu přirozeného dění usilují tato vyzařování nezadržitelně navzájem k sobě. Toto vyzařování stává se stále silnějším, poutá duši i matku v jejich touze stále pevněji k sobě, až konečně, pří určité zralosti vyvíjejícího se tělíčka v mateřském těle, toto dětské tělíčko duši do sebe přímo vstřebává.“

 

Diktováno ze záhrobí

Zapsal Brazilec Franciscu Candido Xavier