Síla která mě sem vedla, mě zase uchopuje a vede dál z Upalovy chatrče. Přál jsem si vypátrat, jaké osudy leží skryty v rodině, o níž se Upal a jeho otec zmiňovali. Když se stávalo přání ve mně vůlí, cítím se zdvihán dál a vidím teď před sebou povstávat živé obrazy, které mi dávají odpověď. Nechej mě dívat se, musím mlčet, abych mohl rychle se střídající a do sebe zapadající události chápat, a pak je vylíčím.
Uběhla už dlouhá doba, když král Maban, otec nyní vládnoucího krále Arevala vládl. On byl zakladatelem velké říše Mallony, neboť před ním panovalo více králů na čtyřech hlavních částech planety. Tyto čtyři hlavní části jsou: NUSTRA, MONNA, SUTONA A MALLONA. Král Monny byl poslední ze svého rodu a dědicem se stal král Maban i králem této části. Obě části byly však ve tvaru oddělené jako Asie od Ameriky. A bylo snadné ze třetí části - Nustry, která s Mallonou souvisela jako Evropa a Asie – se dostat k Monně, než z Mallony, podobně jako je cesta z Evropy do Ameriky bližší než z Asie. Na této planetě byla mimo to vzdálenost ještě kratší, než podmiňuje tuto vzdálenost Atlantický oceán na Zemi.
Mabanovým zájmem bylo vejít v úzký svazek s králem Nustry už z toho důvodu, že mocná říše Sutonů se svým vládcem Ksontu usilovala o samovládu. Dlouhé, krvavé, nejvýš ukrutné války se proto vedly mezi Mabanem a králem Sutony.Svazek s Nustrou se utvořil, neboť Nustrané byli vysílení a zlenivělí. Doufali,že pod Mabanem mohou žít ve větším míru, neobtěžováni Ksontuem, neboť podle jejich názoru mohly tři říše dohromady přinutit častého rušitele míru ke klidu.
Avšak Ksontu u vědomí své síly a moci se všech spojených tří říší neobával a odvažoval se vysoce a draze, buď strhnout na sebe celou vládu nebo zahynout. Jeho země byla chudá na poklady, jaké Maban získával ze své půdy, avšak mocná, bez potřeb. Sutonové byli hrubí a nevědomí.
Došlo k válce. Když Maban uzavřel spojenectví s říší Nustra, Ksontu přepadl nového, vysíleného spojence a společníka z jižní strany (podobně jako Afrika) ležící říše a rychle ho přemohl. Maban sem rychle přispěchal s mocnou válečnou mocí a dlouho kolísalo válečné štěstí sem a tam. Rozvážnému, obratnému válečnickému umění Mabanově se podařilo stát se pánem využil Ksontovou samorostlou statečnost a jeho vojsko, přemohl ho a učinil ho poplatným. Maban uměl dobře oceňovat statečnost přemoženého krále a národa. Obával se případných pozdějších povstání a pomýšlel na prostředky – dosáhnout mírovou cestou sbratření národních kmenů, aby je vzájemně smířil nezávisle na síle meče.
Oženil se s dcerou Ksontua, povýšil ji na právoplatnou královnu a tímto krokem získal někdejšího nepřítele jako úplného přítele., neboť podle zákonů ve čtyřech říších byla dědičná posloupnost plně oprávněná v linii ne jen sestupné, nýbrž i vzestupné v případě, že nebyli potomci.
Tímto Mabanovým krokem vstoupil Ksontu nejprve do pořadí trůnního následníka, dokud nevzejdou z manželství s jeho dcerou dědici. Požíval plné důvěry a zastoupení krále, byl tedy bez námahy spoluvládcem pro zbytek svého pokročilého věku.
Poznával blahovolný úmysl svého zetě a protože on, značně starší než Maban, mimo svou dceru neměl také dědice, byl mu rád po vůli a zůstával dobrým přítelem účinného Mabana, jenže se často jeho horká krev stávala nepohodlnou nynějšímu samovládci v Malloně.
Maban nepotřeboval dlouho brát ohledy na Ksontua, neboť král zvyklý na válečná podnikání, hrubé mravy, jednoduchost a i strádání sdílel osud mnohých, na Zemi zašlých krutovládců, kteří se vrhají do víru dříve jim neznámých radostí a neřestí, když zaměnili dřívější jednoduchost za dostupný přepych. Ksontuova silná, po činech toužící přirozenost klesala, když žil v blátě požitků. Uprostřed všech smyslných, v přemíře požívaných radostí ho překvapila smrt.
Maban byl teď nepopíratelným pánem celé planety a jméno jeho říše se stalo jejím jménem. Z manželství Mabanova s dcerou Ksoutuovou vzešli dva synové, Muhareb a Areval, oba v povaze nestejní. Starší Muhareb zdědil nejvznešenější vlastnosti svého otce, byl vážný, bádající, oduševněn hlubokým náboženským cítěním neotřesitelné právnosti a spravedlnosti. Už v mladších letech předstihoval všechny vrstevníky rozumem a silou úsudku, (soudností). Mohl prudce plakat při cizím neštěstí a pociťoval největší radost při štěstí bližního ba i cizího. Jeho výchova byla taková, která budoucímu dědici mocné říše slušela, avšak bylo marné v průběhu let úskoky (skryté) tak zvané politiky chtít mu vštípit. Jeho cit pro právo a spravedlnost zamítal všechny okliky s opovržením. Chtěl jednat otevřeně a pravdivě. Toho se často hrozili rádci krále Mabana, kteří to ve všelikých oklikách k dosažení svých cílů přivedli velmi daleko, když Maban neodporoval zásadě, že se pravda musí mnohdy zahalit, aby se došlo tím jistěji k cíli.
Řízení rozsáhlé říše bylo obtížné. Bylo třeba moudrého rozdělování ke správě čtyř mocných říší, aby byly všechny stejně významné jako Mallona. Každá ze tří přičleněných říší měla místokrále, který byl zcela závislý na Mabanovi a nebyl jmenován na doživotí, byl závislý jen na přízni panovníka. Maban mohl podle libosti korunovat nebo koruny zbavovat. Příjmy všech států se spravovaly z jeho hlavního města. Znenáhla to chytře řídil tak, že říše mimo jeho nebyla nikdy spravována na vysokých správních místech občany vlastní země, nýbrž vždy úředníky, usedlými a zrozenými v jiné zemi. Stálým střídáním zabraňoval tvoření místních zájmů a po určité době posílal úředníky, toužící po domově, dobrovolně zpátky domů.
Tímto způsobem dosáhnul, že vládní úředníci měli jen podmíněný zájem na sídle své činnosti, nedostávali se do situace, aby z místních zájmů zacházeli šetrně s lidmi. Vážnost ovšem vzrůstala, ale tím také pomalu napjatější správa, která mohla v nepravých, nesprávných vyústit do nejstrašnějších následků. Maban to věděl a věřil, že svým plně samosprávně mocenským postavením a úzkostlivým vzděláváním povah hodnostářů, určených k vysokým postavením, předejde do budoucnosti všem případným zlým následkům.
Zakazoval získávání pozemků a půdy do soukromého vlastnictví, vše patřilo státu, ten půdu přiděloval vhodným občanům, ale ne jako vlastnictví k vlastní potřebě, byli jen vyššími dohlížiteli jednotlivých obcí, u kterých byli představenými a o jejichž blaho měli pečovat. Byli velkými správci statků, kteří sice svým poddaným bohatě přidělovali podle odvedené práce odměnu, ale všechny výrobky své říše shromažďovali, takže žádný občan nemohl obdržet něco z ruky svého souseda. Vždy se musel obracet k velkým místním zásobárnám, které se zřizovaly státními cestami a staraly se o stejně dobrou dodávku všech potřeb. V každém místě byly zásobárny a pracovny, které se spravovaly podle přesných zákonů. Mallona byla vzorem onoho sociálního státu budoucnosti, o který usilují na zemi určité strany.
Jako platidlo platil už tehdy bílý rod, onen bílý kámen, který Maban zavedl a hlavně se nacházel ve vlastní říši Malloně. Dokud nebylo známé vlastní bohaté naleziště tohoto kamene, platil jen jako přírodní zvláštnost. Maban našel bohatá ložiska ve své zemi a zavedl rod jako platidlo. Aby hodnotu platidla (peněz) umožnil a zajistil jejich kolování každá práce jednotlivce byla oceněna a míra hodnoty dodržována: Každý občan, který něco vytvářel, své výrobky odevzdával zásobárnám, nebo vykonával potřebné práce ve státních továrnách, také pečoval o umění pro obveselení občanů, byl odškodněn veřejnými pokladnami na mnohých platebních místech říše, neboť každý občan byl státním zaměstnancem. Předané desky rodu různé hodnoty za nějaký výkon se před očima občana označily nesmazatelným inkoustem jeho jménem a znamením a ta obě se úředně zaznamenávala do seznamu obyvatelů. Hodnota jeho práce byla podmíněna podle státně zjištěné sazby, takže byla vyloučena nespravedlnost. Při tom byly nepříjemné nebo nebezpečné práce ohodnocovány výše než ty, které nepotřebovaly příliš velké přemáhání.
Přijatá mzda měla cenu jen pro vykonavatele práce, neboť jen on mohl obdržet ve výdejnách svého bydliště potřebné věci za své desky. Mohl cestovat, chtěl-li, avšak bez úředního potvrzení své domoviny nemohl u jiných pokladen nic dostat. Za platby se rod v pokladnách sbíral a zasílal opět ústředí, tam se čistil od označeného inkoustu (jeho nanášení a smazávání bylo státním tajemstvím) a dál se užíval.Tyto peněžní poměry tvořily zcela zvláštní životní poměry.
Každý dům patřil státu. Občané si najímali obytné prostory a platili nájem ze svého výdělku. Ke každému domu patřila zahrada, kde bylo dovoleno svobodné pěstování a vzdělávání, takže se občan mohl sám zásobovat denními potřebami. Jako na Zemi byla města utvořena pro průmysl a na venkově rolník pěstoval plodiny pro zásobování obyvatelů.Státní ohodnocování práce, kterou si mohl každý svobodně volit, všeobecné uznávání užitečnosti a potřebnosti vší práce dávalo sotva podnět k stavovské domýšlivosti.Namyšlenosti byly na překážku i veřejné školy, které byly každému přístupné a tím se všeobecně pečovalo o stejné vzdělávání vědění a umění na Malloně. I stáří bylo v úctě. Po určité době práce měli občané právo na volné bezplatné zaopatřování, ale používali ho jen nemocní a slabí, neboť platilo za nečestné trávit čas v lenosti, zvláště když se zejména práce starších lépe platila než u mladších, kteří byli ještě plni všech sil a mohli snáze a rychleji pracovat.
Tyto hlavní rysy státní správy, které Maban zavedl, narazily nejprve v říši Nustřanů změkčilých na silný odpor. Vždyť byli nuceni vzdát se svého ochablého života a vážně pracovat. Nespokojení se snažili vzpouzet se proti tomu, avšak Maban neznal žádný žert a postupoval proti vzbouřencům se železnou přísností, takže se zastrašený národ brzy podrobil. Brzy pociťoval národ Nustry požehnání práce a protože národní povaha byla taková, že ve stejnoměrném životě ráda následovala zvyky, tak to právě v pozdějších letech byla Nustra, která se tvrdošijně držela těchto nařízení, když ochabla ruka Arevalova zase rušila dílo otcovo.
Maban poznával velmi dobře, že tvorba může mít trvání jen tehdy, když zoceluje povahu svých poddaných, zejména velkých zeměpánů, když pečuje o to, aby vyrůstající pokolení přijímalo v sebe plně jeho zásady, když v rozsáhlých říších panuje štěstí a radost, a tak zůstává neznáma bída a nedostatek.
Proti vládě posledně jmenovaných nepřátel vší blaženosti postavil jako jistý cíl zestátnění veškerého pracovního výkonu a oceňování, ruku v ruce se zvláštností zavedeného platebního prostředku. Výchova povah však byla úkolem mnohem těžším. Snažil se to vykonávat tak, že ve svém nejbližším okolí často sjednocoval všechny ty muže, jimž propůjčil v říši nejzodpovědnější postavení nebo zamýšlel je do nich zařadit. Svým příkladem hleděl na ně působit a vtiskovat jim své zásady v přímém styku. Tři místokrálové připadlých říší musili často pobývat delší dobu na jeho dvoře, aby jim předával přesné názory na všechny problémy zeměvlády. On sám se často zcela nenadále dalekými cestami přesvědčoval o pravém stavu věcí. Byl neúprosně přísný, našel-li při takových přehlídkách nepravidelnosti ve správních obvodech, avšak uznalý a odměňující nejnepatrnějšího ze svých úředníků, který vykonával často namáhavé práce s velkou pečlivostí. Nelze se divit, že ho všude milovali a ctili, ba, velebili jako uskutečňovatele věčného míru.
Aby povznášel lidovou povahu k duchovní výši zjemnělého vzdělávání, odvaze, statečnosti a osobní zdatnosti ducha a těla a aby se zachovávaly tyto vlastnosti, pořádaly se zvláštní slavnosti, které podobně jako olympijské hry předváděly zápasy ducha a těla. Básnictví, řečnictví, výtvarné umění se proto vysoce vzdělávalo, tělesná obratnost byla vzhledem k těmto slavnostem hlavní podmínkou výchovy mládeže. Na těchto slavnostech mohl každý dobýt ceny, která vždy přijata z ruky krále, přinášela čest a mnohonásobné přednosti. Vítězové obdrželi právo – podle svých zvláštních sklonů si vyprosit milost od Mabana, která byla vždy vyplněna, když se zdálo vyprošené proveditelné. Byly zvláštní akademie pro provádění nových vynálezů, které se v říši dělaly. Každý zde měl příležitost uskutečňovat své představy, co do hodnoty nebo bezcennosti je zkoušet, zhotovovat vzorce, obrazce a dělat pokusy.
Vážný vynálezce neměl starosti o peníze, neboť státní dílny mu dodaly vše, jakmile představa podala výboru jen nejnepatrnější vyhlídku na možnost svého provedení. V žádném případě nezkoušel výbor docházející žádosti malicherně. Maban nařídil, aby byla v tomto směru co největší snášenlivost a tím dociloval ohromných úspěchů v oblasti techniky. Geniální hlavy trpí na Zemi až příliš často nemožností provedení svých představ pro nedostatek peněz. Pozemská vláda není pro neprovedené představy, pro nedokázané, jen mnohými pokusy k úspěchu vedoucí. Zde to bylo jinak: Na Malloně se i při návrzích zdánlivě bez vyhlídky dělaly další pokusy do té doby, kdy se náhodou udělaly důležité nové objevy v důsledku nezdaru vlastně zamýšlených pokusů. (Neboť i na Malloně tak jako na Zemi se stal leckdo vynálezcem jiné věci, než kterou měl v úmyslu jako na Zemi Böttcher, který chtěl dělat zlato a vynalezl porcelán).
Nejnádhernější objev pro Mabana byl vynález ohromně rychle jezdících vozů, které provozovaly spojení na zvláštních rovných silnicích. Umění inženýrů se dokázalo vyrovnat s terénními překážkami. Jednotlivá místa byla vždy v nejpřímějším směru spojována silnicemi, na nichž mohly jezdit vozy v různé velikosti ohromnou rychlostí sem a tam. Samozřejmě byly i tyto dráhy státní, vozy se obcím dodávaly, použití bylo volné pro každého, kdo musel prokazatelně nastoupit kratší nebo delší cestu.
Lodní doprava se na moři téměř vůbec nekonala. Nebylo jí třeba pro spojování vodou oddělených říší Nustry a Monny, neboť moře mělo na některých místech mnoho ostrovů, hloubka nebyla velká a Mabanovi inženýři postavili obrovské mosty od jednoho ostrova k druhému a tím oba zemědíly na různých místech spojili. Kdyby byla planeta Mallona zrovna jako naše Země vystavena příkrému střídání ročních dob, z jara a na podzim napadána prudkými bouřemi na vodách, tu by i velmi pokročilé umění inženýrů ztroskotalo náporem živlů. Mallona měla však jiný sklon osy než naše Země, čímž vystupovala pásma rovnoměrněji a roční doby se méně měnily, i když také dostatečně, aby léto a zimu, déšť a sluneční dobu velmi podstatně dělily.
Současně s objevením rychle jezdících vozů vynalezl znalý chemik třaskavinu, kterou se mohlo docílit ohromných účinků. Její složení bylo však uchováno jako největší státní tajemství a její výrobu nařizoval jen král ke zvláštním účelům. Tímto tajemstvím byl Maban všemi nepřáteli nepřemožitelný, neboť byl pomocí enormní třaskavé síly sto jedním úderem zpustošit celé krajiny. Vždyť přece v poslední válce rozrušil ne nevýznamnou horu, korunovanou pevností pomocí své strašlivé třaskaviny, takže odpor proti němu jako nepříteli, vyzbrojenému takovými zbraněmi, se stával nemožný. Tento objev, ku podivu, nevedl k sestrojování střelných zbraní, jejichž rozrušující síla se ovšem ve srovnání s ničivou sílou této třaskaviny zdála jen nevýznamná. Ale následkem toho se vynašly mocné vrtačky a zvláštní, jako krtci pracující nástroje ke zřizování podzemních podkopů, pak metací, vrhací stroje, které mohly z velké vzdálenosti poslat k cíli třaskavinu a ta, vybuchujíc jako kráter, zničila vše v dalekém okruhu.
Maban ochraňoval toto strašlivé tajemství se vší pečlivostí.Věděl velmi dobře, že mu dopomohlo k jeho neomezené moci a že ji zajišťovalo.
Za jeho vlády povstala i hodnota orokamene, který se zřídka vyskytoval uložen v rodu. Jako plod ohně se nacházel jen ve velkých hloubkách, zejména v popisovaných už podzemních hlubinách kráterové krajiny Marda. Jeho získávání bylo spojeno s velkými nebezpečími. Odvaha, síla patřily k tomu a právě proto stanovil Maban velké odměny a dosažení zvláštních poct na jeho odevzdávání, aby tímto jako sport provozovaným překonáváním nebezpečí měl další prostředek k zocelování povah.
Orokámen platil jako kouzelný prostředek, který propůjčuje zdraví, vlastníku sílu a dlouhý život, v prášku měl léčit každou nemoc. Je přirozené, že víra v sílu kamene zmohla mnoho, k čemuž sám kámen byl neschopen, Maban to dobře věděl, avšak nicméně podporoval vše, co mohlo vážnosti kamene sloužit, protože holdoval hospodářské zásadě: Tvoř nejvyšší hodnotu a drž ji na největší výši, tak máš jistou míru pro oceňování každé práce. Přehnaně vysoko vystrčená cena orokamene nadržovala s počátku dobrému úmyslu, ale později vedla ke zkáze.
Od nástupu Mabanovy vlády uplynuly roky a jeho už jmenovaní synové byli dospělými muži, Muhareb a Areval. Maban stavěl všechny naděje na svého důstojného nejstaršího syna a následníka trůnu Mahareba, kdežto Areval, své horkokrevné matce podobnější, často vyvíjel povahové vlastnosti, které otci až příliš velmi připomínaly tchána Ksontu. Vlastnosti se mu nelíbily, avšak vzhledem k posloupnosti trůnu se mu zdály méně nebezpečné než byly.
Areval byl chytrý, ale lstivý, požitkářský a přece zase z chytrosti zdrženlivý. Záviděl svému staršímu bratrovi a obával se v něm budoucího panovníka. Přál si sám panovat a hleděl se obklopovat věrnými, kteří se k němu pevně připojovali. Znenáhla, čím byl otec starší, se v jeho duši upevňoval určitý plán. Náhle byl uchopen zbožností a před otcem se projevoval jako nejžhavější obdivovatel jeho plánů. Dařilo se mu tak dobře nastavovat masku, že Maban k němu získával vždy více důvěry v domnění, že ho dříve vedlo k omylům, poblouznění jen kypící mládí, která teď zrající muž jako taková uznává a opovrhuje jimi. Předal mu správu sídelního města blízkého obvodu, a Areval uměl tak velmi dobývat jeho spokojenosti, že ho po uplynutí několika let dosadil jako místokrále Nustry. To Areval chtěl. Jeho panovačnosti bylo nejdříve učiněno zadost. Ve svém sídle už vůbec nebyl dobrotivým panovníkem, kterým se zdál, když se také z donucení podroboval Mabanem stanoveným správním zákonům, nýbrž mužem, který zůstával svévolný, kde jen mohl, který sobecky a vášnivě znal jen cíl – sloužit sobě a svým žádostem.
Časy, které musel trávit na dvoře svého otce, se mu zdály jako trest, neboť během těchto byl zcela podroben vůli svého otce. Tím bezuzdnější se stával po každém návratu do své říše. Nebylo mu zatěžko najít mezi Nustrany, kteří, jak známo, byli známí svou smyslností a požitkářstvím, přivržence svého života, Ti si už nepřáli nic víc, než aby měli Arevala jako stálého panovníka. Jeho nejbližší okolí se také věrně staralo o to, že Maban přes mnohé mu podané zprávy o vlastním provozování, jednání jeho syna zůstával v nejasnosti, zatím co Areval výstředním životem položil první zárodek plížící se tělo a ducha rozvracející nemoci.
Mezi oběma bratry Muharebem a Arevalem se v průběhu let zesílil protiklad ještě víc, když se ukazovalo vždy více, že Mabanova státní zřízení nemohla vést k nadějným výsledkům, když obyvatelstvo nedosahovalo vysokého mravního ideálu. Od něj bylo přece ještě daleko vzdáleno. Nejdříve se jen sklánělo před vše ponižující vůlí Mabanovou, který uměl s železnou vůlí provádět, co uznával za správné. Strana, která se jím stala velkou bez rozdílu stavu a kultu předků, který dříve hrál na Malloně zrovna tak velkou roli jako teď ještě na Zemi, sice visela blouznivou láskou na svém králi. Ale ti,kteří z nedostatku zvláštní zásluhy už nebyli na špičce „rádoby – velkých“,oloupeni o rodivá práva a práva předků jakož i mnohých předností, výhod, živili v sobě skrytou nenávist, kterou přenášeli i na své potomky. Jim se zdála ztracená zašlá práva otců, nemožnost vlastnictví jmění a panství, rovnost ve všem a přede vším potřebnost práce, aby se mohlo žít jako nic, nemožnosti, které je třeba jednou odstranit a že to je nejžádoucnějším cílem.
Od Muhareba se nedala očekávat změna. Jeho hluboká úcta k otci a poznání dobrých úmyslů byly v něm příliš hluboce zakořeněny, než aby mohl někdy jeho nařízení zavrhnout. Zúčastněné kruhy poznávaly tuto situaci bez výhledu. Bylo by jinak, tak doufaly hlavy tajných Mabanových protivníků, mohl-li by někdy Areval vstoupit na trůn.- Muharebovi nezůstávaly v jeho hlubokém poznání skryty tyto proudy. Trpěl tím, neboť jeho srdce, lidi milující, předvídalo, jaké boje by musely povstat, jak lze předvídat, kdyby měl nastoupit na trůn. Hrozil se myšlenky, že by musel prolévat krev, aby svůj trůn upevnil. Věděl, jak si Areval získával vždy více tajných přivrženců, avšak nebyl sto došlé důkazy spiknutí, řízeného proti němu sdělit svému otci. Vždyť věděl přece příliš dobře, že by se nezalekl toho, aby v nutném případě obětoval krev svého druhého syna, aby zachránil svou tvorbu.
Muhareb měl v sobě prodělávat obrovský boj, ze kterého vycházel s radostným pocitem vítěze. Byl odhodlán nevést národy k mocné občanské válce, nepředat zkáze svého bratra, nýbrž pevně důvěřovat nejvyšší síle, která připustila, že Maban dosáhl tak velkého. Ta dá i jemu najít prostředky – dosažené zachovávat a chránit.
V Malloně bylo zvykem, že muži uzavírali manželství teprve velmi pozdě.Žádalo se, aby každý muž dal nejprve důkazy své činné síly a povahové řádnosti, než je uznán hodným vést si domů ženu. Důvod spočíval v náboženském cítění národů, které bylo v tomto ohledu stejné ve všech čtyřech velkých říších. Božství si představovali oddělené ve dvou základních vlastnostech: dobré a zlé, ale ne vzájemně znepřátelené, nýbrž doplňující. Nejsvětější pranauka říkala: „Co spočívá v lůně Božství, je život a síla k životu. Osvědčení života je vůle k životu. Vše, co k tomuto osvědčení slouží je výron Boží síly. Stává-li se,že se tomuto vytékání zabraňuje, tak Božství jednou /einstens zemře.“ Totiž v hmotném projevu/.
Podle této nauky byl i špatný čin výsledkem Boží síly. Podrobovalo se mu jako chtěnému Božství, nepociťovalo-li se dost síly k odporu, pokud se viděl i v nepříteli jako vítězi výron boží síly a podroboval se mu bez reptání, až sebevědomě se stavší síla utlačeného byla sto – jho setřásti. V tom záležel z velké části úspěch Mabanův.
Dobré, to jest vše, co bylo člověku příjemné, se uctívalo ve tvaru krásného, a to jako ženský princip, tvrdé, činorodé, které mohlo vystupovat i jako špatné, v podobě muže. Krásná žena byla považována jako zvláště omilostněná od Božství. V ní se viděl souhrn všeho uctívání hodného jako viditelné znamení působení.
Muž který se musel osvědčovat, aby ukázal, že usiluje – podobat se Božství, byl proto také jen pak považován za hodného se ženit, když podal důkazy své činorodosti. Následek tohoto názoru byl, že zejména krásná žena velmi podléhala léčkám ješitnosti. Vždyť přece dívce stačilo, aby byla krásná, aby byla vysoce vážená. Že žena tím musela v životě Malloňanů vykonávat moc, která byla sto přísahat na největší nebezpečí, nastoupily-li místo prostých mravů požitkářství, smyslnost a prodejnost, je snadno vysvětlitelné.
Dále byl v chrámech zvyk slavit krásu ženy. Konal se v mravně čistých dobách říše důstojně a pamatovalo se při něm na vlastní smysl. Později se však zvrhal v pusté orgie. Zjev, který vyvolalo i staré Řecko.- Nejvyšší muži státu mohli bez výtek pozvednout nejchudší dívku země – pojmout ji za manželku. Tyto případy se stávaly velmi často. Avšak i muž musel očekávat, že bude odmítnut. Pro dívku byla směrodatná pověst muže, jeho sláva, které si dobyl ve svých kruzích. Neobávala se ničeho víc, než že by se muž mohl něčím zesměšnit. Vítězství na veřejných hrách jí platily jako vynikající pocta milovaného. Uzavřené manželství bylo nerozlučné. Také směl mít muž jen jednu ženu. A to opět platilo v důsledku náboženského názoru, že v jedno působící dvojnost Božství se nikdy nedělí, jakmile v sobě vyvinulo chtění k činnosti, a z toho vždy pocházely nové činy. Žena jako princip skrytého života, muž jako představitel činné životní síly se nesměli dělit, aby zase nezrušili probuzenou životní vůli. – Muhareb se ohlížel po dcerách země a zcela v tajnosti našel dívku, která mu byla ideálem, po němž toužil. Byla to setra Upala, nálezce orokamenu.
Mezi Muharebem a Fedijahou vznikl vroucí cit čisté lásky, ale Fedijah nevěděla kdo Muhareb byl. Zamlčoval dosud svůj vysoký stav, aby byl jist, že byl milován jen pro sebe sama. Takto se přesvědčil, jaký klenot čistoty srdce, ctnosti a oddané lásky našel v dívce. Byl pevně odhodlán povznést ji, vzít si ji za manželku. Tomu přání nestály těžkosti v cestě. Už vylíčené vlastnosti opravňovaly každou krásnou dívku ke spojení s nejváženějším mužem země a Fedijah byla dokonale krásná.
Na slavnosti, které se říkalo slavnost zrození božství a která platila za nejvyšší v roce, se určovaly nejkrásnější dívky k bohoslužbě v chrámu. Fedijah byl při tom předán obřad zapálení oběti. Při této příležitosti ji viděl Areval, který trávil na dvoře svého otce obvyklou dobu, a pojal k dívce hlubokou vášeň. Pomocí svých na život a smrt oddaných věrných, se brzy dozvěděl, kdo byla krásná obětující a jednoho dne Fedijah beze stopy zmizela. Muhareb stoje na straně svého bratra, slyšel obdivující výkřik Arevalův o oslňující kráse Fedijahy a ihned měl podezření z nečisté lásky, neboť až příliš dobře znal ctnou masku svého bratra.
Po zmizení Fedijahy cestoval Areval ihned zpátky do své říše. Muhareb jist, že bratr uloupil jeho nevěstu a pomýšlel ji násilně dovléci do své říše, spěchal na nejrychleji jedoucím voze před bratrem a udělil potřebné rozkazy, aby se na méně obydleném místě zastavila Arevalova zavazadla. Areval přijel ve skvoucím zakrytém voze. Zuře nad náhlým rušením cesty, chtěl velitelsky vyjet na muže, vůz obklopující. Tu se viděl proti svému bratru Muharebovi, jenž s mečem v ruce vstoupil sám do vozu a prohledával jej. Uspanou omamnými prostředky našel Fedijah ve skryté části vozu ve stavu, který mu dokázal, že Areval nejsvětější city lidu, které s ženskou krásou spojoval znevážil.
Zuře zlostí a bolestí, pozdvihl meč proti svému bratru a byl by ho usmrtil, kdyby ten ve své úzkosti nepoužil lsti před bratrem, který byl v tělesné síle mnohem silnější. Rychlostí blesku se vrhl na tělo Fedijah, aby ho použil ke krytí. Stačilo málo okamžiků, aby se Muhareb vzpamatoval a zdržel se bratrovraždy.Poručil Arevalovi, aby ho poslechl a vůz neopustil. Když projevil odpor, skočil na něj a násilně ho spoutal. Pak dal rozkaz ke zpáteční cestě do hlavního města.
Arevalovi a Muharebovi věrní sice zpozorovali, že uvnitř pevně zřízeného vozu došlo k boji mezi bratry, ale nikdo se neodvažoval do toho vměšovat. Mlčky se vzal Muharebův rozkaz na vědomí a spěšně jeli zpátky.
Za jízdy nepromluvili bratři ani slovo, Fedijah zůstávala v hlubokém omámení. Když přijeli k cíli, předal ji Muhareb ještě v bezvědomí jinak věrnému služebníku, který ji přinesl do rodného domu. On sám nutil Arevala, aby ho následoval k otci a z činu se zodpovídal. Ten se zhrozil činu svého syna, který byl podle panujících pojmů morálky víc než hanebností, hleděl však bratry smířit kvůli hrozně špatnému příkladu, který musil způsobit v národě. Muhareb trval na plné veřejné obžalobě proti svému bratrovi, neboť podle jeho přesvědčení bylo možné zachránit mravy lidu jen přísným potrestáním, neboť Arevalem byly v jeho kruzích podrývány, podkopávány. Daleko pohlížeje, poznával, že jen vyhlazením zla se může zabránit úpadku staré víry, znevažování svatých citů.
Starý Maban byl jiného názoru: Jemu šlo o to – zachránit vnější vážnost. Domníval se, že může vnitřní škodu odstranit i bez hluku.Muhareb postavil svému otci před duši všechna nebezpečí a dokazoval mu, kam už v říši jeho shovívavost duše vedla. Maban zůstal u svého rozhodnutí a dokonce přikázal svému synu, aby mlčel a Arevalovi odpustil. Sotva vyšel tento rozkaz s Mabanových rtů, vzpřímil se Muhareb vysoko, pohlédl na svého otce a jásajícího Arevala, poklonil se němě a šel. Od této hodiny zmizel Muhareb a brzy nato i Fedijah. Nikdo už oba neviděl. Léta plynula. Maban stárnul vůčihledě, hoře nad prvorozeným hlodalo v jeho srdci. Zemřel a Areval se stal králem Mallony.
