Silnice se ztrácí v nepřehlédnutelné dálce přímo na obzoru.Vpravo i vlevo je až do poloviny výšky muže lemována silnou zdí. Když vůz opustí stanici odjezdu, zúží se silnice hned tak, že mohou jezdit vedle sebe jen dva vozy. Úzké zvýšení dělí cestu na dvě poloviny: vpravo pro odjíždějící vozy, vlevo pro přijíždějící zpátky. Ve vzdálenostech, které mohou přibližně odpovídat zemskému kilometru, vidím vpravo a vlevo střídavě strážní domky. Bydlí v nich vojáci, kteří bedlivě pozorují každý vůz, zvláště ten, který přijíždí ze stanice. Vojáci jsou ozbrojeni dlouhým kopím, které i přes rychlou jízdu srazí takové obyvatele vozu, kteří nejsou opatřeni štítem jaký nosí teď Upal a úředník. Pomocí zvláště utvořených, na vysokých stožárech natažených signálních figur jsou jednotliví strážci sto se vzájemně dorozumívat. I kdyby uprchlík šťastně prošel u jednoho domku, tyto signály zastaví jeho jízdu. Dobyté poklady se takto jistě přivezou do vzdáleného králova města. Není možnosti nepozorovaně projet, ale ani četným dělníkům nepozorovaně vyklouznout, neboť na zúžených zdech obcházejí, hlídají vojáci. Je na nich vidět, že neznají žádného slitování.
Mlčky ubíhá cesta k hlavnímu městu. Úředník věnoval celou pozornost na vedení vozu, Upal se oddává svým myšlenkám a zřejmě se vyhýbá každému hovoru. Na cestě začínají zatáčky, je třeba měnit rychlost podle stoupání a klesání. Zeď vpravo a vlevo je stále vyšší a z vozu už není výhled na oddělenou krajinu. Silnice vede teď obydlenou krajinou. V největší blízkosti se sice nevidí příbytky, avšak v určité stejnoměrné vzdálenosti se začínají častěji vynořovat stopy lidské činnosti: obdělávaná pole a obytné domy ve způsobu, jaký je u nás obvyklý na východě.V největší blízkosti této státní silnice nesmí nikdo začít stavět, ani žádný obyvatel nesmí k ní blíže přistoupit ani se toho odvážit, aby neztratil svůj život.
Na obzoru se objevuje město, cíl daleké jízdy. Podle naší míry mohla cesta trvat asi dvě hodiny, avšak při tom urazila vzdálenost aspoň dvakrát takovou, jakou může ve stejné době urazit pozemský rychlík. Krajina je nádherná, město velkolepé. Leží u široké řeky a rozprostírá se částečně terasovitě na mírně stoupajícím horském výběžku, obklopeném mohutnou zdí.
Podivuhodný hrad se zvedá na kopci uprostřed města, královský hrad mocného vládce. Vše vypadá tak pozemsky příbuzné a přece cize jako na východě. Tak možná vypadaly příbytky starých Babyloňanů. Snad vidím před sebou kopii starého Babylonu, ve kterém trůnil Nabukadnezar ne méně mocný, obávaný, - a zavržený, jakým byl.
Nyní vjíždí vůz do překlenuté haly u městské zdi a zastavuje. Kyklopská zeď se vypíná vysoko kolem. Pokud lze na první pohled spatřit, je to dobře zachovávaná pevnost, která může vzdorovat každému násilí. Je to ochrana říše do které plynou všechny poklady, které se venku získaly. Jsou zde zaměstnáni četní lidé, všude se ukazuje živá činnost., čilý ruch. Mě zajímá oblečení. Dělníci mají krátkou tuniku, podobnou nám známému starořeckému kroji,Vyšší úředníci nosí ještě mimo ní pláště, nohy jsou chráněny vysokými šněrovacími botami. – Upal a úředník vstoupil teď dovnitř. Děkuje svému průvodci a obrací se ke dveřím, na něž úředník ukázal. Otvírá a dostává se do rozsáhlého prostoru, kde sedí mnozí muži, zřejmě zaměstnaní psaním. Vrchní této pisárny odebírá papíry, které předal Upal a říká mu, aby čekal. Dlouho trvá, než se vrátí. Teď ho vede do jiného pokoje. Upal je sám. Jeho rysy se nemění a neukazují žádné rozčílení. Je tiše obrácen do sebe, jen oko někdy bleskne potají, ale železnou silou vůle muže krotí každé zrádné hnutí. Vstupuje sluha a žádá ho, aby jej následoval.
Vede ho do pokoje, ve kterém sedí více vysokých úředníků této pokladnice. Ti ho se zájmem pozorují. Mluví k němu povzbudivě. Předseda této rady mu ještě jednou oznamuje úplnou svobodu a doručí mu všechny papíry, nakonec se zvláštním důrazem doklad, který Upala opravňuje vyzvednout si u královské pokladny velkou částku, která mu jako nálezci orokamenu patří. Upal je teď bohatý, velmi bohatý. Říká se mu důrazně, aby očekával, že bude každý den volán ke králi. On přitaká, ujišťuje, že je ochoten, a je propuštěn.
Sluha ho vede dlouhou chodbou ven, Teď stojí opět u dveří, na kterých je v řeči mně neznámé nápis. Otvírá. Je to pokladna, klenutý prostor, oddělený zdí s malými okny, za každým sedí muž. Upal podá dovnitř svůj list u jednoho okna a obdrží příslušný počet měšců, které ukryje do svého oděvu. Jeden měšec otevře. Je naplněn úzkými, čtyřhrannými bílými destičkami, každá má znamení, - je to ražené zlato Mallony, na jehož dobývání nasadil svůj život více než jednou.
Musím se smát. Tyto kamínky jsou tedy peníze, peníze jako u nás, Jaká je jejich hodnota, v čem spočívá? – Ano, v čem leží cena našeho zlata, není to také přízrak, domněnka, která nás mámí, klamem předstírá, že naše mince má cenu? – Kdyby se zde tyto peníze ohodnocovaly, dostali bychom za tyto čtyřhranné kamínky jen drobty chleba. – Co bychom měli doceňovat, poctivou, užitečnou práci, to už dávno pohltili samozvaní bůžkové peněžního přízraku. Zdání domněnka vítězily a tvořily poklady, které žerou moli a rez.
Upal se vzdálil z pokladny a kouzelná síla mě nutí, abych ho dál sledoval. Teď vychází u mohutné budovy a vidí se uvnitř městské zdi před volným prostranstvím, které rychle překračuje. Muž se hluboce nadechne, bezděčně uchopí poklad ve svém oděvu, pohlédne na rozloučenou na budovu, kterou opustil a rychlým krokem spěchá ulicemi předměstí, ve kterém se brzy nachází.
Vidím všude zvláště postavené domy. Mohu je porovnávat jen s domy východu. Ploché střechy jako tam, ale jsou vesměs pokryty nádherně kvetoucími rostlinami jako vysuté zahrady Semiramidy. Okna jsou vysoká a široká, jimi se vidí do vzdušných prostorů. Záclony zakrývají mnohé okenní otvory. Zdá se, že tu je sklo neznámé, ale dobře vidím všude rolety z průsvitné, pevné látky, kterou neznám a zdá se, že tato látka prokazuje služby jako skleněná okna. Domy se nestaví jako mnohoposchoďová kasárna, mají jen dvě poschodí, protažená a ponejvíce opatřená postranními křídly, k nímž se připojuje zahrada. Všude vane mírný vzduch. Lidi, které vidím, jsou všichni velmi svalnatí, silně vzrostlí a velcí. Musí to pocházet ze zvláštnosti této planety, jejíž fyzikální vlastnosti musí být přece jiné než na naší Zemi, už vzhledem k její větší vzdálenosti od Slunce a rozdílné době oběhu. Teď mě napadá, že zdejší ovzduší se zdá hustší, tlak vzduchu je větší. Později budu hledět to prozkoumat, neboť mám zájem pronikat hlouběji do tajemství světových oblastí, které se mi otevírají.
Upal se dostal do krajiny, kde jsou mnohem menší domy. Netřeba velkého pozorování, aby se poznalo, že zde je místo chudoby. Domy jsou nízké, úzké, mnohé jsou druhem chatrčí.před jednou takovou teď tiše stojí a zkoumavě se dívá kolem. Ulice je prázdná, nejsou vidět lidé. Klepá na nízké dveře ze silného dřeva. Hlas zevnitř se ptá. Kdo ruší. Když oznámí své jméno, zazní potlačený výkřik a chvatně se zevnitř otvírá. Stará hořem sešlá paní, které vyzírá ze všech rysů bída a starost, otvírá a s výrazem nejneuvěřitelnějšího překvapení pohlíží na příchozího. Když pak vidí, že neuvěřitelné je pravdou, vykřikne a padá mu kolem krku. Mateřské srdce je i na tomto cizím světě stejné.
Upal se lehce uvolní z paží matky, radostí plačící a vede ji opatrně k polootevřeným dveřím, ze kterých je slyšet starostlivé otázky, co se děje. Oba vstupují a Upal kráčí rychle k lůžku, na kterém leží churavý starý muž. Tento výjev se zde opakuje. Upal klečí u postele svého nemocného otce. Teď začíná dotazování bez konce. Upal vysvětluje a radostný údiv nutí oba staré, aby mlčeli, když slyší, že se vrací jako nálezce orokamene.
Upal vyjímá své poklady z oděvu a ukazuje poukázku, která ho opravňuje vyzvednout ještě mnohem více.Velká je radost starých lidí. Teď skončila všechna hořká bída, ve které žili, zcela náhle. Otec na něho tázavě hledí: „Činil jsi tak, jak jsem ti říkal? Ptá se tiše, když se matka ve spěchu přičiňuje a snaží se opatřit nějaké jídlo. Zrovna tak tiše odpovídá syn: „Dělal jsem to. Jen tobě vděčím za nález, ale o tom později.“ Upal dává matce ze svého pokladu a prosí ji, aby opatřila nejlepší pokrmy, zatímco on chtěl zůstávat u otce. Matka ráda vyhovuje a po mnohém laskání se vzdaluje, aby přinesla nejlepší. Otec a syn zůstávají sami.
Starý vstal ze svého lůžka. Mocná síla musela kdysi naplňovat tělo nyní bídou a nemocí narušené. Teď, protože radost. mít opět syna osvěžuje zhaslé síly, dává tušit, jaký musel kdysi stařec být jako mladistvý muž. Upal se sice velmi podobá svému otci, avšak přes všechnu sílu není jeho mladistvou podobou, která ve mně bezděčně vzniká, když pozoruji tohoto starého muže.
Starý podává synovi ruku a táhne ho láskyplně k svému boku: “Trpěl jsi mnoho za dlouhou dobu, kterou jsi tam strávil?“ – tak se starostlivě táže. Divoce to blýská v Upalových očích. Celá, dlouho zadržovaná nenávist, se zrcadlí v jeho obličeji a z nejhlubší a nejzahořklejší duše volá. Nelze vyslovit jak jsem trpěl, avšak trápení se jim nedaruje, mají ještě jednou pykat. „Kéž mi to Otec všeho daruje.Všichni mají za to pykat, všichni.“
„Můj synu, kdo se sám mstí, odnímá Otci všeho pomstu. Jen On odplácí spravedlivou mírou. Utrpěné trápení je ještě příliš čerstvé ve tvém srdci, dej mu čas zmírnit je, aby do tvého srdce vstoupily míruplné myšlenky.“
Upal se přemáhá a dívá se němě před sebe. Starý pokračuje: „Mnoho se změnilo od mého mládí, že se nesmím divit tomu, co jistě ještě od tebe uslyším o tom, jak to teď vypadá v jeskyních Wirdu. Za mé doby, když ještě žil náš poslední dobrý král Maban, bylo ctí hledat skvostný orokámen: hrdinství, které se podnikalo pro jeho smělost a pro síly, které má kámen. Bílý „rod“ se nachází i na jiných místech Mallony, avšak jen zde se v něm nachází skvostný orokámen,
Dříve se nehledal rod a orokámen tak chtivě, lakotně, nikdy se proto neobětoval člověk. Smělí svobodní muži tehdy vzdorovali nebezpečí z lásky k lidu a ke králi. Nyní se tam strkají váleční zajatci a občané, kteří nemohou zapravovat těžké daně, ti tam jsou donucováni. – Ó králi Arevale. Kdy bude nasycena tvá chtivost?“
Upal skřípe zuby, když slyší toto jméno a z rozčilení zní téměř syčivě slova: „Nikdy nebude uspokojena chtivost této obludy. Prokleta budiž tato hlava Mallony, která vysává zemi, vraždí občany, která mě pro bídné daně, jež jsem nemohl zaplatit, vedla do oněch jícnů. Kletba pro něj, až se vyrovná každé provinění, které na sebe uvalil.“ – Stařec se vysoko vzpřímí, smutně a vážně pohlíží na svého syna a hlasem plným výčitek, ale laskavým praví: „Upale, král Areval mi zavraždil nejmilejší, co jsem měl, tvou sestru Fedijah. A já jsem ho neproklel. Otec všeho praví: Odplata je Má. Nedej si od Arevala uloupit víru v něho, Pána světů, který ve své moudrosti nechává ještě i takového krále na trůně, který ti dal najít orokámen a jistě tě přivedl do otcovského domu. Můj synu, velká byla má bolest, když jsem viděl umírat Fedijah vinou Arevalovou. Ale byla by větší, kdybych viděl umírat tvou duši jím zničenou.“
Upal uchopí otcovu ruku a na znamení nejhlubší oddanosti ji položí na své srdce. Klidným hlasem říká: „Otče, víra v Otce všeho mě jedině držela, bez ní bych tu nebyl. Vím, že jsem ještě vyvolen k velkému činu a při svém životě jej vykonám.“ Mluvil s blýskajícíma očima a starý se ho starostlivě ptá: „Něco přede mnou skrýváš, můj synu. Co máš v úmyslu? Nic před tebou neskrývám, můj otče. Máš všechno vědět, všechno. Musím ti říci, co jsem se dozvěděl v jeskyních Wirdu.
Když byl tehdy můj osud zpečetěn, že v náhradu nezaplacených daní roven nevolníkovi musel hledat bílý „rod“, oznámil jsi mně, můj otče, své zkušenosti z jeskyní Wirdu, že by mi možná mohly být užitečné. Můj otče, jak bohatě mě odměnila tvá péče a starostlivost, neboť ona nejhlubší jeskyně, které jsi dosáhl a jejíž jsoucnost jsi dosud jako tajemství uzavřel ve svém srdci, dobře věda, jak málo štěstí by přinesly poklady tam ukryté – já je opět našel. Nebylo snadné se tam dostat. Nesčetné chodby se vrtaly do kamení, až se dosáhlo oněch přirozených galerií, rozsáhlých jeskyní a roklí, které stvořil oheň a ve kterých se nachází bílý rod, vrostlý do kamení. Všechny umělé chodby přicházejí ještě dnes jako v tvé době k podzemní řece, jejíž povrch žárem blízkého ohně kouří a který znáš jako hranici života a smrti. Nezměněna je ještě mocná skalní hala, kterou teče: Jediná brána ke strašným hloubkám, které dusícími výpary naplněny, skrývají Arevalovy poklady - bílý rod a orokámen. Dobře jsem si všímal tvé rady, abych vypočítával časy moře, neboť nebezpečnost výparů s tím úzce přesně souvisí. V Málo dnech jsem věděl, že je jen pak možnost dosažení největších hloubek, když příliv moře nepřekáží jedovatým výparům vystupovat do nepřístupné kráterové krajiny Marda, sídlu zlého démona Usgloma. Je největším přáním Arevalovým, aby ho přemohl.
Našel jsem tebou označené místo na podzemním proudu a viděl s vroucím vděkem v srdci nepozorované malé znamení, které jsi kdysi vydrápal do skály. Tehdy jsi netušil, jak to může tvého syna zachránit. Naproti tomuto místu na druhém břehu jsem našel téměř zasypaný vchod ke skalní chodbě, do které jsi musel kdysi vstoupit. Jiní spoluotroci, odsouzení se mnou k nucené práci, si ho nevšimli. Omamující výpar z něj mi byl důkazem,že tato chodba musí vést hluboko do nitra, takže jsem se nejprve musel vzdát – toho tam proniknout. Brzy jsem však zpozoroval, jak jen v době přílivu výpar do chodby mizel, a že je mimo tyto hodiny bez nebezpečí, na dobu téměř půl dne do něj vstoupit. Chtěl jsem se k tomu odvážit, neboť jsem byl u pravého cíle a svoboda mi musela kynout. Jako svobodný muž jsi kdysi na tomto místě našel orokámen, ale ne celý nález. Dobrou jeho část jsi ponechal, neboť jsi byl zahnán vystupujícími výpary. Teď platilo – najít ji. Zdar uzavíral v sobě svobodu a bohatství.
Dobře opatřen svítilnami /manga/, nářadím a potravinami – dají je v hojnosti nevolníku, když vysvětlí, oznámí, že chce podniknout cestu smrti za účelem objevů. Odebral jsem se
dolů, staraje se, aby nikdo nepozoroval, kterou cestou jdu. Dobře jsem volil dobu. Byl téměř konec přílivu, když jsem byl u vchodu do skalní chodby, ze které vystupoval ještě lehký výpar. Brzy zcela přestal a čistý, čerstvý vzduch mi proudil vstříc, když jsem vstupoval do chodby. Dále jsem se jen plazil, balvany mi bránily v cestě,s námahou jsem musel odstraňovat překážky. Konečně se rozšiřovala cesta, vedoucí příkře do hlubiny, silně odbočovala na opačnou stranu, než kde se všeobecně hledají poklady.
Chodba se dělila na dvě ramena, zvolil jsem odbočku vpravo. Řekl jsi mi přece. Že druhé rameno vede k nekonečné rokli, ze které už nelze odejít, jestliže se tam někdo zřítí. Zase jsem se musel plazit úzkými skalními rozsedlinami a došel jsem do nádherné malé jeskyně, kterou jsi mi líčil a kde ze skal prosvítal bílý rod. Řekl jsi, že na konci jeskyně je propast, ze které vystupuje jedovatý výpar, stále vířící z nevysvětlitelného průvanu a byl by jako v komíně stoupal do výše, kterou bys nemohl spatřit. Viděl jsem propast, ale výpary z ní nevystupovaly. Podzemní mocnosti ohně a vody stvořily změny v průběhu let. Tiše a klidně ležela hluboká propast přede mnou. Když jsem se díval na jejím okraji nahoru, svítila na mne z výše dolů hvězda. Bylo to sluneční světlo, které zářilo trhlinou ve skalách a mile osvětlovalo strašlivou hlubinu.
Poznával jsem, kde jsem. Na místě, ze kterého byl kdysi zahnán oheň mocí vody, kterou jsem ještě slyšel šumět v hlubině: ve vychladlém kotli, vytržen bohu ohně, démonu Usglomovi, který zde přemožen, zanechával své poklady na vzácném místě. Jsou osvobozeny od výparů. Nahromaděná bohatství bez námahy darují objeviteli.
Zde jsem se již nemusel obávat výparů, které kdysi onou, sluncem osvětlovanou skulinou vysoko nahoře odtáhly a zahnaly tebe, protože v hlubině šumící, vysoko se vzdouvající vody znemožňovaly vchod. Měl jsem tedy vedle toho čas prozkoumávat přesně polohu této jeskyně. Po krátkém hledání, osvětlujíce stěny mangou, jsem našel místo, z kterého jsi ulomil orokámen a také ještě druhou půlku, ještě v rodu pevně tísněnou. Usglom ti nedopřál, aby sis ji vzal. Vzal jsem nález a ukryl, když jsem kámen odevzdával, zlomek ve svých ústech, doufaje, že jej zachráním pro tebe. Má ti otče přinést zdraví. Nepovažuji se za zloděje králova vlastnictví. Vždyť on nám ukradl přece mnohem více.“
Upal položil malý tmavohnědý kámen, který vyňal ze svého oděvu, před udiveného otce, který jej žádostivě uchopil a pozoroval svítícím pohledem. „ Ba, je to vzácný, skvostný kámen, který mě může uzdravit a uzdraví. Schovej jej dobře, můj synu. Ani já nepovažuji za provinění, že jsi jej kvůli svému otci odcizil, neboť mám také jisté právo na tento nález.“
„Kdyby nebylo podivování nad odevzdávaným orokamenem tak veliké, že se už nepomýšlelo na mé tělesné ohledávání, neměl bys jej, mínil Upal s úsměvem. „Ale poslouchej dál. Měl jsem chuť probádávat blíže tuto propast, neboť se mi zdálo téměř jisté, že musí skrývat ještě mnohem více pokladů než jeskyně, ve které jsem byl. Našel jsem sestup, přivázal jsem se na lano, jež jsem měl sebou, uvázal jsem je na skalní blok a odvážil se spustit dál do propasti. Poněkud hlouběji jsem našel širokou skulinu v příkré skalní stěně, vplížil se do ní a dostal se do velké okrouhlé dutiny.
Otče, všechna nádhera krále Arevala není sto dát třpyt toho, co tu démon stvořil. Otevřel se mi trůn knížete Weiskee. V tisících krystalech se zrcadlilo světlo v mé ruce. Strop, podlaha byly pokryty drahocennými kameny, které zde zrodila ztuhlá skalní půda, a dál vždy hlouběji jsem mohl putovat do nikdy neviděné jeskyně Wirdu, do které poprvé vstoupilo dítě Mallony. Bílý rod, orokámen leží v této pokladnici v nesčetných množstvích. Nejskvostnější kameny, které zdobí korunu Arevalovu, najdeš tu v tisících. Toto bohatství v majetku člověka z něj dělá pána světa.“
„A ty jsi mlčel o tom, co jsi našel? Tázal se Upala vážně otec. „Učinil jsem to a Arevalovi také nic neprozradím. Nemá užívat ničeho z toho, co jsem objevil. Nemusel jsi i ty slíbit králi, moudrému Mabanovi kdysi, že budeš mlčet o své jízdě smrti? On dobře věděl, jak málo štěstí spočívá v bohatstvích, která ukrývá malá, jedině nám známá jeskyně. Tím spíš a víc by mně uložil mlčení, kdyby ještě žil a slyšel o tom, co jsem našel. Ne, Areval se to nikdy nedozví, nikdy. Ó, má jen stát přede mnou pyšný král, jen ať se ptá. On a jeho pokrytecký kancléř mají obdržet líčení cesty smrti, která jim nikdy a nikdy nedá najít to, na co jsem pohlížel.“
Na chodbě jsou slyšet šoupavé kroky Upalovy matky, která se vrací s nakoupenými pokrmy. Muži na sebe rychle s porozuměním pohlédnou. Upal ukryje orokámen ve svém obleku a s hlasitou chválou zdraví matku, která s radostí vybírá pokrmy z koše, aby je podala hladovým.
