Arvodo přišel do svého paláce jako omámený. S ulehčením slyší, že jeho bratr opustil dům. Dělá mu dobře, že se teď nepotřebuje zodpovídat, chce být sám a uvažovat, co se dá učinit. Odebere se do své pracovny, dívá se temně k zemi, kdy jeho hrudí táhnou nejprotikladnější pocity. V duchu vidí svého bratra, který, jak ví Artyu miluje, v poutech žárlivosti, když mu zjeví, co se dozvěděl. Vidí se u cíle, vyhoví-li Artye a přání krále, jimiž oběma pohrdá. Šklebící se obličej velekněze Karmuna se na něho usmívá, usiluje sám o vládu a kněžstvím v zemi má mocný vliv na lidové vrstvy.Vždyť přece v něm vidí muže a věří mu, že jim oznamuje Božství skrze něj svou vůli králi.
Arvodo se necítí dost jistý pro zdar smělého činu, avšak jen mezi ním a nově se otevírající cestou, stát se manželem Artye, má volit.K prvnímu potřebuje bezpodmínečnou podporu vojska. Avšak jak velmi je tato závislá na prostředcích, které může povolit Arevalovými poklady zhýčkanému vojsku, je mu až příliš známo.Ve světové říši se ovšem nikde nectí u vojska víc než jeho jméno, avšak tato vážnost sama mu nic neprospívá bez vlastních pokladů.
Nad strážemi a dozorci pokladnic v hlavním městě krále, jakož i nad početným jejich obsazením nemá Arvodo úřední moc. Zde velí jen král a Karmudo.Arvodovo jmění zdaleka nestačí zaplatit ani jeden den osobní stráže královy, neboť její žold je třikrát vyšší než u jiných vojáků. Hrozí se myšlenky být mužem Artye, jejíž krása ho neoslňuje. Podle zákonů by jí byl poddán, protože není královské krve. Zůstávala by stále jeho paní a brzy by v náručí milovníka na něho zapomínala. Spojení s ní by bylo jisté zničení jeho svatých povinností vzhledem k tajemství Mabanovu, které mu svěřil umírající otec.
Před Arvodovým zrakem se vynořuje obličej otce. Ještě jednou prožívá, jak jeho vyhasínající pohled spočívá v jisté naději, že syn provede, co se jemu nepodařilo. Do jeho paměti se hluboko vryla slova, kterými vyslovil umírajícímu otci důležitý slib.Je pevně odhodlán to dodržet. Arvodo vyskočí, je rozhodnut jít dál nastoupenou cestou.Musí získat prostředky k dosažení cíle.
Mezitím se setmělo. Arvodo jde k oknu a rozhrnuje záclony, takže pokojem vane teplý večerní vzduch. Za několik okamžiků vstupuje do pokoje sluha a staví na stůl kovový sloup. Nese lesknoucí se kouli, která vyzařuje jasné a přece mírné světlo, které pokoj i v tmavých částech ostře osvětluje. Je to manga – lampa, která, aniž hoří plamenem, jen chemickými vlastnostmi může vyzařovat světlo, silnější než všechny naše pozemské umělé světelné zdroje.
Služebník hlásí Arvodovi, že muž žádá, aby mohl mluvit s vojevůdcem, protože ho na tuto večerní hodinu sem povolal. Arvoda vzpomíná na setkání s věrným a dává krátký rozkaz – přivést čekajícího. Brzy Upal vstupuje a zůstává uctivě stát u dveří. Arvodo propouští sluhu a připomíná mu aby nebyli rušeni. Arvodo pevně hledí na dobře oděného Upala a říká mu: „Dal jsi mi znamení věrného, ještě nikdy jsem tě neviděl, dej se mi poznat.Místo odpovědi sáhne Upal do tajné kapsy svého oděvu a předá vojevůdci zavřený dopis. Arvodo bere dopis, otevírá jej, čte dlouho se stoupajícím podivem. Pak se v přátelském tónu obrací k Upalovi: „Tímto psaním jsem tě vskutku poznal, že patříš ke spolku věrných. Nemohl jsi mít lepšího přímluvce než pisatele tohoto dopisu. Věřím ti. Teď vím, že ti mohu důvěřovat, avšak vypravuj mi o tom, co chceš podle dopisu sdělit jen mně.“
Upal se zhluboka nadechne a začíná vyprávět svůj životní příběh.Líčí, jak jeho zmizelá sestra byla Arevalem odvedena a Muharebem zas osvobozena. Přiznává se ke své žhavé nenávisti proti králi, který po zmizení Muharebově dal vzplanout hněvu proti celé rodině a nepřestal dříve, dokud ji nepřivedl do nejvyšší bídy. Otec ušel pronásledování Arevalově jen tím, že se věnoval chrámové službě v nejnižším stupni služebníků. Jako nemocný byl však i tam propuštěn a byl bez chleba. Zestárnul a zeslábnul, žil jen z nuzné podpory, kterou mu poskytoval Upal a soucitní přátelé z lepších dob. Upal teď živě líčí, jak se stal královým otrokem v jeskyních Wirdu, protože už nemohl platit vysoké daně, a jak tam našel orokámen, který ho učinil bohatým.
„Nepoznal tě Areval jako bratra Fedijahy, když jsi mu podával zprávu o svém nálezu?“ táže se Arvodo. Pane, neviděl jsem krále, Karmuno slyšel mou zprávu,král byl nemocen. Taky uplynulo mnoho let od doby, kdy mě viděl naposled. Mé jméno je změněno, Areval neví, kdo je Upal. Je úkolem mého života, abych se před ním skrýval, abych ho zničil.. Proto jsem se už dávno stal členem spolku věrných. Snažím se vším o jeho zkázu a ty pane se pomstíš na proklatém za mou sestru, můj dům.“
Upal sklesl před Arvodem a sklání na znamení nezrušitelné oddanosti hluboce před ním šíji. Arvodo k němu přistupuje a pokládá svou ruku na jeho hlavu. Ty se přede mnou skláníš. Nuže přijímám tvou oběť, Upale. Tak buď mým, se mnou spojen až do smrti.“ Upal uchopí ruce plukovníkovy a šeptá tlumeným hlasem: „Díky, pane, že jsi mě přijal. Avšak otrok se může už teď ukázat vděčným, a při Schodufalebovi, pane, chci to. „
Upal vypráví teď vojevůdci, který se stále více podivuje, co objevil v jeskyních Wirdu. Že není tak docela nesnadné vyzvednout ohromné poklady. Že mu může ukázat cestu a že to musí být Arvodovi snadné – prostředky, které mu jsou po ruce, shromáždit náramné jmění, větší, než jaké má král. Vypráví mu, jak pomocí létajícího přístroje při příznivém větru neúnavně bádal, až našel mohutnou skalní mezeru, která sahá hluboko do nitra jeskyní. Jak se pak odvážil s přístrojem spustit dolů a tam mnoho objevil.
Skoro s hrůzou pohlíží Arvodo na Upala: „Ty ses odvážil vznést do vzduchu? Vskutku, je jen málo tak smělých v Malloně, kteří vstupují do letadel. Bojíme se nejistého prvku vzduchu a též vody.“
Upal míní s úsměvem: „Není to tak nebezpečné, jak si myslí lidé a velcí: nepřekáželi mi žádní démoni, aby rozbili loď. Velký byl duch mistra Mirto, který ten prostředek našel – donutit éter, avšak je příliš malý u lidí, aby ohodnotili co nám dal. Avšak blaze nám, pane, že tomu tak je, jak jinak bys mohl vyzvednout poklady.“
Chladně a klidně tu Arvodo stojí, pak náhle říká: „Chci vidět poklady. Jsi připraven ukázat mi je, svést mě v letadle dolů?“
Upal volá radostně: „Pane, věděl jsem, že se mi svěříš. Jen ty jediný se ještě odvažuješ rozhodnout k tomu, co mimo mne dosud nikdo neprovedl. Přikaž, jsem připraven.“
„Kde je tvůj létající vůz?“
„Leží dobře ukryt v nepřístupné krajině na místě, které znám jen já. Vozem se lze snadno dostat do jeho blízkosti.“
Kolik času potřebuješ, abys nás dovezl zpátky? „Pane, bylo by dobře, kdybys na to chtěl obětovat dva dny, neboť jen v noci neviděni můžeme nastoupit zpáteční cestu.“
„Připrav vše k jízdě zítra večer. Čekej na mě u velkého jezera, tak, kde je silnice břehům nejblíže. Přijdu hned po západu slunce. Teď jdi. Jízda, kterou máme před sebou, je daleko. „Na co se mám ještě ptát, si ponecháš na zítřek.“
Upal mlčky zdraví vroucím pohledem a jde. Arvodo jde tiše zpět k myšlenkám, směle se blyští jeho oči, jeho rty šeptají: „Byl bych skoro u cíle, kdyby bylo úplně pravdivé, co mi tento muž říkal.“
Je jasná hvězdná noc. Na západě se třpytí ještě svítící lesk zapadlého slunce, hojivě vane přes nivy teplý večerní vítr. Na nebi se lesknou jako nádherný pohled v nadhlavníku a na obzoru dva měsíce. Ukazují různé běhy. V průběhu noci vyjde také ještě třetí měsíc jako jasně osvícené kolo. Avšak tyto měsíce jsou menší než je náš pozemský. Ani dohromady nezáří tak jasně jako náš měsíc. V dáli na východě leží město, obklopené lesy a loukami k jihu, strana severní se pyšní královským hradem.
Na obzoru se zvedají vysoké hory, ztrácejíce se v hluboké modři noci. Široké jezero se táhne mezi řetězem kopců a městem, jeho čistá hladina jest klidná jako zrcadlo. Podél jeho břehu sem vede široká cesta od města. Je to zemská silnice, která spojuje hlavní město Arevalovo s nejbližším nejvýznamnějším městem jeho říše. Běží vedle dříve líčené státní silnice, na které se dopravují poklady z kráterové krajiny do hlavního města.
Posvátný klid se rozprostírá nad celou krajinou.Shlížeje na ni z plochy jasně se třpytící hvězdy. Těsně u jezera je vysoké křoví kvetoucích keřů, které sklánějí své větve až k zemi. Ve stínu za nimi odpočívá Upal, skryt, jen hlavu občas pozvedaje, a silnici podél pozoruje, zda se blíží Arvodo. Už minula hodina, kterou mu vojevůdce udal, a úzkostlivé pochybnosti, zda překážky neznemožnily jeho příchod, táhnou jeho duší.
Tu se objeví dole na zemské silnici černý bod a přichází rychle blíže.je to jeden z rychle jezdících vozů, jichž Malloňané používají. Teď Upal ví, že jeho čekání nebylo marné. Vyskočí a postaví se tak, aby ho majitel vozu, který se rychle blíží, musel zpozorovat. Vůz jede pomaleji. Upal poznává v tmavém plášti zahaleného Arvoda a jeho sluhu, řidiče vozu. Vůz zastavuje,Arvodo zdraví čekajícího a přikazuje mu, aby si sedl vedle něho. Upal vstoupí a rychle letí jako neznámou mocí poháněný vůz opět dál silnicí.
Arvodo mlčky naznačuje Upalovi, že v přítomnosti sluhy nechce mluvit. Služebník je mu věrně oddán, ale přesto není třeba, aby znal cíl a účel cesty. Upal Arvodovi tiše oznámil, jak daleko musí jet. Sluha dostává od vojevůdce potřebné příkazy a teď se řítí vozidlo ke svému cíli.
Podle našeho počítání času uplynuly hodiny. Tu se vůz zastavuje mezi vysokými horami. Cesta tu vede líbezným údolím, na jehož konci se objevuje rovina a několik domů. Je to osada Resma, první významnější stanice na zemské silnici. Upal a Arvodo vystupují. Arvodo uděluje svému sluhovi příkaz, aby v Resmě na něho po nějaké době čekal a choval se přesně tak, jak mu pán před odjezdem už řekl.
Vůz zmizí na silnici. Upal kráčí vpředu, vlevo od silnice, odbočuje do blízkého lesa, Arvodo ho následuje. Upal jde sotva viditelnou pěšinkou, která se táhne pod stromy. Ohlíží se okolo, zda jsou v blízkosti lidé. Pak bere ze svého oděvu silnou hůl, sejme její obal a jasné světlo září z této manga pochodně, osvěcujíc jasně cesty a okolí lesa. Brzy jsou oba mezi skalními troskami, Upal říká:
„Pane, stroj leží ukryt nahoře na výšině. Nikdo jej nemůže najít, avšak cesta je velmi obtížná. Odtud je cesta k rovině podél této skalní cesty. Půjdete-li po ní, tak vás mohu později z roviny odnést lodí. Jinak byste musel se mnou stoupat po těchto skalách.“
„Arvodo říká krátce: „Jdi napřed, nebojím se žádných těžkostí a půjdu za tebou. Upal přikývne a obrátí se k úpatí hustě obrostlé hory, jejíž rozeklané skalní stěny hledí hrozivě do noci. Rukama se častěji drže, přes kořeny stromů, houštím a nakupenými skalami jde neproklestěná cesta k výšině hory. Upal pomáhá druhovi, osvětluje místa, kam může položit jistě nohu, a konečně je dosaženo vrcholu. Je to holá skála, která vévodí krajině a poskytuje nádherný rozhled vlevo do údolí, vpravo na masivní pohoří, za kterým se musí napojovat sopečné území, cíl cesty odvážných mužů.
Vrchol skály je široký a rozeklaný. Skály tvoří matenici jako by je nějaká divoká síla navzájem přeházela. “Ustupte stranou“,říká Upal,“ zde stojíte jistě, musím jeskyni otevřít“.Ukazuje mu volné místo před mohutnou hromadou navzájem nakupených balvanů a ukazuje vojevůdci nejjistější stanoviště pro svůj zamýšlený čin. „Je tu letadlo, ptá se Arvodo. “Zde pod oním skalním blokem v jeskyni, kterou jsem odhalil.“ „Jak jej chceš odstranit?“„S nimahou“ „Ty ji máš?“,ptá se Arvodo s údivem.. „Ano, pane, avšak ne v celé její síle.“ Tak otevři jeskyni.“ Upal jde ke skalám, odvaluje namáhavě některé balvany větších rozměrů, takže vzniká mezera, kterou proklouzne, bera sebou manga pochodeń. Delší dobu není slyšet ani hlásku. Náhle se pohybuje mohutný balvan a posouvá se několik kroků od skalní stěny. Vznikl velký otvor, blokem přikrytý, tvoří vchod do rozsáhlé dutiny. V ní stojí Upal před neznámým strojem, kývaje na Arvoda. Ten se přibližuje s manga pochodní v ruce a s údivem pozoruje vzdušnou loď v klidu. Její části jsou rozebrány, Upal je nosí na volné místo před jeskyní a rychle a jistě je navzájem spojuje, Stroj se teď představuje jako pevný podstavec, který dole obepíná druh gondoly, jež se půdy nedotýká. Nad ním kryje cestující velké otáčivé křídelní kolo. Na straně jsou dvě křídelní kola. Jejich otáčky jsou stejné jako u kola pro stoupání. Toto zařízení brání gondole v otáčení.Tato postranní kola ve spojení s třetím kolem v zádi gondoly lodí pohybují. Na dně gondoly sou umístěna silná pružná pera proti nárazu při přistávání. Celý stroj je zhotoven z pevného,lehkého kovu, avšak nevidí se vlastní hnací stroj jimž se musí křídelní kola otáčet. Je umístěn ve dvojitém dnu a postranními stěnami zakryt. Upal vyňal z jeskyně nádobu a sype bělavý prášek do otvoru na straně gondoly. „Opatři se dostatečnou hnací sílou“.“Buďte bez starosti, pane“,zní odpověď, „Co jsem vzal sebou, postačí pro dvojnásobnou cestu tam i zpátky.“
Upal vkládá do gondoly různé předměty, jejichž použití nám je neznámé, pak vstupuje do gondoly a žádá Arvoda, aby také vstoupil. Oba se posadí. Po několika Upalových hmátnutích se začíná horní křídelní kolo otáčet kolem osy.Nejprve pomalu, pak náramně rychle. Zaznívá tichý, hluboce bzučící tón, ponenáhlu se zvyšuje nesmírně rychlým otáčením. Upal má ruku na rukojeti, která upravuje rychlost otáček. V okamžiku zvedání létající lodi se začínají otáčet i postranní kola. Nastává krátké cuknutí a teď se loď s obyvateli lehce a jistě zvedá a stoupá do čistého nočního vzduchu. Bzučící tón je stejnoměrný, rychlost je tedy upravena. Upal dá do pohybu křídelní kolo na zadní straně a teď se loď pohybuje rychle vpřed.
Vpředu na gondole je pohyblivé kormidlo, je podobné jako lodní kormidlo. Je jim řízen směr pohybu stroje. Loď se zvedá křídelním kolem, postranními koly se drží nepohnutě a jimi a třetím kolem je poháněna žádoucím směrem. Vše pracuje s obrovskou rychlostí, jak se pozoruje na silném průvanu. I kormidlo, na které působí odpor vzduchu, řídí jistě.
Tento vynález byl na Malloně umožněn třemi okolnostmi. Za prvé: Ovzduší je hustší a klidnější, není bičováno tak bouřemi jako na Zemi a v důsledku toho i nosnější. Za druhé: Hnací síla chemická látka nimah, pověstný výbušný prostředek Mabanův. Podoben našemu dynamitu, je-li nesmíšen s jinými látkami, může v jednom směru vyvíjet ohromnou sílu. Avšak smíšen s jinými látkami, není výbušný, nýbrž jeho sílu leze řídit, takže se ve svém účinku zdá být podobný nejsilnějšímu myslitelnému parnímu tlaku. Tato látka se v neškodícím tvaru vyrábí ve státních továrnách a je prodejná. Pod názvem Maha slouží k pohybování všech vozů a také k činnosti ústrojí, které je skryto ve stěnách gondoly. Za třetí: V Malloně je k dispozici nejvýš pevná, odolná a lehká kovová směs, která má všechny vlastnosti oceli a hliníku v nejideálnějším poměru, je tedy také sto dávat křídelním kolům potřebnou pevnost..
Arvodo, chráněn čepcovitým zvýšením okrajů gondoly před silným průvanem, se po prvé těší nádhernému pohledu na hory, lesy, rozsedliny vznešeného horského světa, vznášeje se. Není mocen slova. Upal je zcela zaměstnán řízením lodi, takže se Arvodo během letu nemůže pouštět do zamýšlené rozmluvy.
Odvážní muži se vznášejí tak vysoko, že je oko dole žijících obyvatelů na nočním nebi nemůže objevit. Brzy už také nevidí pod sebou obydlená místa. Na obzoru se lehce červená nebe, kráterová krajina se blíží, je to cíl cesty. Upal stoupá výš, vždyť je třeba vyváznout z onoho okruhu jedovatých par, které odtamtud vystupují a musely by usmrtit každou dýchající bytost. S napjatou pozorností dává Upal klouzat lodi umírněným letem. Dole se ukazují nevystižitelné hloubky vyhaslých sopek, ztuhlé hory škváry, masy lávy. Ona krajina,kde pracují královi otroci, je z opatrnosti obletěna ve velikém oblouku před příliš pozornýma očima. Teď se musí tento oblouk protáhnout až do půlkruhu, aby se našel kráter, který vede do jeskyní Wirdu.
Krátká chvilka a Upal docela zastavuje pohyb zadního šroubu. Přitáhne přední kormidlo, takže se položí na stranu gondoly. Teď také upravuje postranní kola a loď se vznáší nepohnutě nad strašlivou kotlinou, jejíž hloubka zívá černě vstříc.Tiše šeptá Upal: “Jsme u místa, tam je vchod.“
Arvodo pohlédne s hrůzou dolů, Jeho statečné srdce bije rychleji, když vidí pod sebou jícen. Pevně tiskne rty a krátce říká: „Dolů, Otče všeho, ochraňuj nás.“
Bzučící tón křídelního kola je hlubší, když Upal opatrně otáčí upravující rukojetí a loď pomalu klesá kolmo k otvoru kráteru. Strašlivý jícen se jeví jako hladová obluda s otevřenou tlamou, řítící se na svou oběť. Rozeklané skály jsou stále zřetelnější. Tu na stranách gondoly zaplápolá světlo jako ve dne. Upal odstranil obaly s manga pochodní, které tam byly připevněny a podobna meteoru se loď ponořuje do nezbadatelných hloubek kráteru.
