Mohutný, nikdy neviděný pohled někdejšího působení nyní ztuhlých sil se představuje. Arvodo je přemožen vznešeností tvořící přírody, která se mu zjevuje. Obklopují ho divoce rozeklané bloky lávy, smáčené padající rosou a hrozí. Třpytivě padá světlo manga – lamp na obrazotvorné útvary skal lávy. Často se zdají jako strašné, hrůzu vzbuzující nestvůry, ztrnule zírající z hlubiny. Pak jako přízraky obrů, kteří pomalu klesající loď obklopují a cit a oko klamou, své postavy častěji mění a vznášejí se nahoru a tam mizí. Na Upala však tato podívaná nepůsobí. On už zná neškodné hrůzy tohoto okolí, vždyť se neponořuje do této strašlivé kotliny poprvé. Jistou rukou vede loď a upravuje otáčky křídelního kola, jehož bzučivý tón se na klenbách temně a hrozně rozléhá. Kráter se dole rozšiřuje do stran. Upal tedy nechává řídící zadní šroub rovněž pomalu působit, aby se vyhnul skalám, kde překážejí k přístupu ke vchodu.
Letadlo klesá stále hlouběji. Upal upravuje křídelní kolo tak, že se stroj vznáší nepohnutě a klidně volně. Ukazuje vlevo a vrhá plné světlo manga na skály. Arvodo vidí rozsáhlou dutinu. „Pane“,vysvětluje Upal, “zde je místo, přes které jsem se plazil, abych našel první jeskyni pokladů. Tam jsem stál kdysi na okraji propasti, přes kterou se vznášíme, a viděl jsem vchod ke kráteru jen jako slabou světelnou skulinu nad sebou. Za dne byste odtud viděl třpyt slunečního světla. Teprve později mi bylo jasné, že musí být možné dostat se na tato místa odshora, jak jsem teď ukázal. Avšak je to nemožné bez letadla. Teď dávejte pozor, pane, otvírá se první pokladnice Usgloma. „ Arvodo hledí s napětím na skalní stěnu, zatím co loď klesá. Skulina se otevírá, rozšiřuje na jeskyni a nyní padá plné světlo mangy na ono místo, které Upal už popisoval svému otci. Arvodo úžasem hlasitě zvolá: Ano, zde leží nahromaděny tak velmi hledané poklady a jen čekají na ruku, která je bez námahy shromáždí. Arevale, jsi přemožen, šeptá Arvodo tiše. Chtěl bych vstoupit do této jeskyně. Upale, můžeš tam řídit letadlo?“
„Pane, zřekněte se toho, hlouběji leží ještě jiné poklady, ne méně bohaté než tyto, avšak pohodlně dosažitelné. Tyto zde nemáme ještě vlastnit. Bylo by nebezpečné přivádět loď blíž ke skalám.“
„Dobrá. Poslouchám tě. Ukazuj mi místa.“
Opět klesá loď. Tiché šumění vody zaznívá z hlubiny. Arvodo zvedá pozorně hlavu a hledí tázavě na Upala. Ten vysvětluje: „Je to moře, které dole šumí a při přílivu hučivě vniká. Teď bude ještě jen krátce vnikat do velké kotliny, ze které je kdysi Usglom vyhnal.“
Teď osvětlovaly manga pochodně pevnou půdu, ke které loď směřuje. Po lehkém nárazu stojí jistě na půdě kráteru, který se jako obrovská hala klene nad odvážlivci. Kolem není nic vidět, je nejhlubší temnota. Světlo pochodní není sto dosahovat omezujících skalních stěn. Upal docela zastavuje pohyb křídelního kola. Jen temné šumění vody, jež se na klenbách tohoto mohutného přírodního chrámu rozléhá v mnohonásobných ozvěnách, ruší klid tohoto hrobu všeho života.Bezděčně se hrozí Arvodo, když ho Upal pobízí, aby opustil gondolu a šel za ním. Vždyť je přece toto vozidlo jediným prostředkem, jak zde uniknout číhající smrti. Starostlivě naslouchá hučení vody.
„Je vozidlo zde jisté?“,táže se.
„Zcela jisté. Hluboko dole a daleko odtud proudí voda k podzemní mořské kotlině, kterou stále plní. Jsme zde skoro tak hluboko jako mořské pobřeží, avšak ještě výš, než aby mohla velká povodeň (příliv) dosáhnout tohoto místa. Důvěřujte mi pane. Kdybych nebyl vše vyměřil a propočítal, jak bych se pak odvážil ukázat vám říši Usgloma?“ Arvodo přikývne, uchopí jednu z lamp a přikazuje Upalovi, aby mu ukazoval další cestu. Upal poslechne a kráčí na rovné půdě dál. Je vidět, že voda ji kdysi vymyla a uhladila. Musel se zde konat obrovský boj živlů ohně a vody před dlouhými časy – k nepřízni Plutově, všude jsou stopy toho.
Upal poukazuje častěji na sekaná znamení do kamení. Vrýval i vyhrabával si je jako značení cesty. Vedou k postranní stěně ztuhlé sopky, která teď vstupuje do okruhu světla. Upal kráčí rychle přes zrnitý písek, který sem vehnaly kdysi mořské vlny. Pozorně prozkoumává obrovské rozsedliny horniny a před jednou užší mezerou zůstává stát. Vstupuje do ní s Arvodem. Po několika krocích se skulina rozšiřuje v oslňující jeskyni. Jsou zde sneseny nekonečné poklady. Všude jiskřící krystaly, v nichž se láme světlo pochodní, bílý rod i se skvostným orokamenem zde hledí ze skály.
Arvodo je přemožen. Nevěří svým očím, Ohmatává skvostné kameny. Údery rukojetí svého meče uvolňuje některé od skal a ukazuje vzrušení, jaké muž silné vůle ještě nikdy nepocítil. Konečně nachází slova díku Upalovi. Hluboce hledí jeho oči do Upalových a říká: „Ty jsi nejvěrnější z věrných, brzy se máš dozvědět, jak ti umím děkovat činem.“
Upal se před ním hluboce ukloní a v tónu opravdové oddanosti šeptá: „Pane, pomsti mou sestru na Arevalovi. Pro mne jsou tyto poklady ničím. Odplata je mi vším. „Arvodo němě přikývne, rozumí Upalovi. Pak se ptá: „Znáš ještě víc takových jeskyní?“
„Tak bohaté jako je tato, ne, ale je ještě mnoho menších. Je možné, že mi jsou neznámé ještě k dispozici. Neprozkoumal jsem zde dole ještě všechny chodby.“Ukaž mi také jiné, které znáš“.Upal vstoupí mezerou opět na dřívější cestu. Podél skalní stěny se otevírají ještě další menší jeskyně, do kterých svítí. Všude se tam vystupuje bílý rod nebo se na hornině ukazují skvostné krystaly: pokladnice, která v sobě skrývá nezměřitelné hodnoty. Jdouce podél skal, musí teď odbočit v oblouku téměř pravoúhle. Smělí vetřelci přišli k vnitřní oblině někdejšího kráteru.
„Pane, dál jsem nikdy nepřišel, pojďme zpátky,“ míní Upal. Arvodova podnikavá chuť stoupala značně a proto míní: „Máme kdy, pojďme dál. Snad objevíme ještě víc. Tak příznivé příležitosti se musí využít. Na zpáteční cestě nemůžeme zabloudit.“
“Jak přikazuješ pane.“
Oba muži kráčejí opatrně dál. Půda už není tak rovná, pokrývají ji kameny a oblázky. Obklopuje je mrtvolné ticho, hučení vody docela zmlklo. Moře žene své vlny k odlivu, který asi nastal. Teď se otevírá ve straně skal rozsáhlá chodba, jejíž konec je nedohledný. Arvodo zvedá světlo,vstupuje dovnitř a vidí že je schůdná. Půdu pokrývá bílý, mušlemi promísený písek. Touto chodbou kdysi protékalo moře,měla by vést až k němu? Upal se udiven rozhlíží kolem. „Pane, máte opravdu, jsou to mušle. Zde stranou jde cesta k hlubině. Tam asi kdysi mořské vlny běžely, přicházely touto chodbou.“
Arvodo pozoruje přemýšlivě dutinu: Upale, musíme vědět, kam vede tato cesta.“ Můžeme-li se po ní dostat k moři, budeme moci snadno ukrývat poklady tajně. Ale musíme se také zajistit před jejich objevem. Znalost o přístupu do nitra by mohla naše dílo zmařit.“ Upal souhlasí s tímto vojevůdcovým názorem a oba se rozhodnou obrátit se k neznámé dutině.
Je to rozsáhlý prostor na způsob tunelu, kam vstupují. Na jeho stěnách se zřetelně poznávají účinky vody, která kdysi velkou silou vnikajíc, obrušovala stěny. Jde se snadno po měkkém mořském písku. Dlouho jdou oba muži vpřed. Vinutá, mnohdy se rozšiřující chodba nemá konce.
Skalní bloky ji nepřerušují a její vznik se zdá záhadný. Konečně se rozšiřuje chodba v rozsáhlou jeskyni, cesta prudce stoupá a před nimi je změť skalních bloků. Musí přes ně sestupovat, chtějí-li se dostat do hlubiny, která se teď před nimi otevírá. Chvilku váhají, zda mají jít dál nebo zpátky. Avšak oba vědí, že přání – získat jasno, je musí vést bezpodmínečně dál. Sestupování není nebezpečné, avšak když jsou dole, vidí tu hloubku, o kterou sestoupili.Teď jsou na dně podzemní mořské pánve, jež je nyní vysušena. Přes obrovsky vysoké skalní útvary nemohou vědět, kam by se obrátili, aby našli místo, kudy vody vstupovala. Vrstva písku pokrývá půdu, ze které se zvedají vysoké skalní bloky. Obrovské mušle, někdejší příbytky mořských obyvatelů jsou sevřeny mezi skalami. Nesčetně menší leží všude roztroušeny, Když kráčejí dál, nacházejí kostry velkých vodních zvířat, která kdysi moře obývala. Mohly minout tisíce let, kdy je vlny oživovaly.
S údivem se muži rozhlížejí kolem, bezradní, kudy se dají, neboť skalní změť brání přehledu. Náhle se chvěje tichý žalostný tón mrtvolným tichem tohoto místa, potom ještě jeden. Tóny se navzájem řadí v melodii, která podle zdání zaznívá ve velké dálce. Arvodo sáhl bezděčně po meči, Upal drží svítící pochodně při zemi a s nataženými hlavami naslouchají oba tichým tónům.
Nejprve Upal nachází slova údivu:„Zpívá Munga, dcera Usglomova, aby nás varovala?“
Arvodo odpovídá temně: „Není to Munga ani Usglom, oběma opovrhuji. Ale člověk zpívá nářky při pohřbu královského domu. Musíme vědět, kdo on je. Skloň pochodně, aby osvětlovaly jen cestu, a pojďme teď po zvuku hlasu.“
Není snadné nacházet směr. V tomto skalním chrámu klamou ozvěny. Ale Arvodo má jemné ucho, nachází přes všechny překážky správnou cestu. Za skalami, které musí obejít, zní naříkající hlas silněji a plněji, znamení se mu blíží.
Teď stojí na onom příkrém břehu někdejší mořské pánve, jasně zní zpěv s výše dolů. Přes skalní bloky opatrně se plazíce, lezou muži nahoru. Klamou se? Tam se třpytí světlo. Rychle přikryjí mangy ochrannými obaly, obklopí je neproniknutelná temnota. Brzy si na to oči zvykají a vidí nad sebou jasnou světelnou zář. Opatrně jako kočky se plíží muži dál. Arvodo nosí meč v pohotovosti pod paží. Teď slyší zřetelně zpěv dvou hlasů. Rozumějí slovům, je to nářek nad mrtvým, který se zpívá jen členům královského domu. Zní jeho poslední verš:
Milování v životě nemůže smrt dělit
neboť tvá duše žije svými činy,
které slávyplně a nádherně všem svítí.
Vejdi k Otci všeho bytí. Láska
tě ochraňuje a jednou nás spojí“
Během tohoto zpěvu vylezli oba muži až k okraji a pohlížejí na dojímavou skupinu. Ve skalní jeskyni leží vyvýšeně položená mrtvola zázračně krásné paní, oděné v světle modrém šatě. Jeskyně je naplněna měnivými krystaly, na jaké se Arvodo už díval. Vchod je ověšen hořícími lampami, které vrhají jasné světlo na nejbližší okolí. U hlavy mrtvoly stojí úctu vzbuzující postava poustevníka od moře, u nohou mladý muž jménem Mureval.Oba zpívali pohřební zpěv, jehož zvuky vedly Upala a Arvoda.
Když Upal shlédl skupinu, jen asi dvacet kroků před sebou, jeho obličej ztuhnul v ohromném úžasu a hrůze, nelze to ani vyjádřit. Arvodo to zpozoruje a šeptá nehybnému průvodci: „Znáš tyto lidi?“ Než tomu může Arvodo zabránit, skočí Upal nahoru a se zvoláním „Fedijah, sestro“,se vrhá na krásnou mrtvolu.
Chce ji obejmout, jeho ruka uchopuje studený kámen. Mrtvola paní, kterou kdysi proudil teplý život, ztuhla v mramor, zkameněla mumifikujícími výpary této jeskyně. Zmaten se dívá do obličeje ctihodného starce, jehož pohledy spočívají pronikavě na vetřelci a s hlasitým zvoláním: „Muharebe, můj králi“ klesá v bezvědomí do náruče jinocha, jenž sem spěšně přišel.
Když Arvodo viděl, že nemohl průvodci zabránit v postupu vpřed, vstoupil rovněž na okraj břehu. Slyší Upalova zvolání a s údivem hledí na ušlechtilou postavu starce.
Ten je tedy dávno hledaný, zmizelý právoplatný král, bratr Arevala? Nemůže to chápat. Jeho zrak bloudí, toulá se kolem, hledí na zvláštní okolí, krásnou zkamenělou mrtvolu, velebného starce, Upala v bezvědomí. Je zmaten a není schopen pevného rozhodnutí. Náhle doléhá k jeho sluchu klidný hlas starce. Nutně slyší rozkaz, aby šel za ním. Stařec uchopil Upalovu spadlou mangu. Jedním hmatem zháší všechny lampy v jeskyni, která ukrývá mrtvolu. Pak pokyne jinochovi. Oba uchopí Upala v bezvědomí, zvednou ho a rychle kráčejí k tmavé dutině, pokračování oné chodby, kterou zamýšleli najít Arvodo s Upalem.
Rychlým krokem jde tunelem mlčící průvod. Náhle svítí v dáli slabé světlo. Po krátkém úseku cesty vane jim vstříc čerstvý vzduch, kořeněný výparem moře. Nyní se šíří dolů padající chodba rychle. Jeskyně se mění v úžlabí, rokli, do které hledí shora svítící hvězdy. Před nimi se rozprostírá moře, jehož obzor je olemován svítící červení, prvním ranním pozdravem nadcházejícího nového dne.
