Vrátíme se ještě do doby, kdy žili mladý kněz Zbyněk a dívka Hana. Oba si uvědomili, že jejich láska je něco posvátného, co není možno pošpinit obyčejnými světskými pocity. Těšili se, že až oba vstoupí do záhrobního světa, že splynou oba v jedno a budou vychutnávat spolu soulad vesmíru.
Vztah starého faráře k mladému byl stále horší. Farář si stěžoval církevní vrchnosti, že následkem působení mladého kněze ztrácí svůj vliv na lidi, že nemůže klidně pracovat, že mladý kněz na něho nedělá dobrý dojem, že nejí ani maso, že učí nějaké jiné učení, než církev přikazuje, že ve svých kázáních mluví, že nikdo není dokonalý, ani svatý otec, že jedině dokonalý a spravedlivý je toliko Bůh a že učí jakési bludy o posmrtném životě.
A tak mladý kněz, na podkladě takovýchto žalob starého faráře, pozbyl nakonec kněžskou hodnost a odstěhoval se zpět k rodičům. Ti ho plně chápali. Jeho matka, když vypomáhala na faře, viděla toho dost a vyciťovala, jak starý farář je zaujat vůči jejímu synovi. Zbyněk, večer v modlitbě k Nejvyššímu, prosil o odpuštění jeho nepřátelům a současně prosil, aby mu bylo dáno poznat skutečnou pravdu.
V noci se pak ve spánku odpoutal od svého těla a v záhrobních oblastech byl poučen světlými bytostmi. Uviděl dění z doby života Ježíšova na Zemi, co mu tenkráte uniklo. Viděl, jak Ježíš hovořil k velikým zástupům lidu. Líčil jim krásy vesmíru a hovořil o životě po pozemské smrti. Lidé byli řečí tak zaujati, že zcela zapomněli na jídlo a On k nim hovořil: „Tato moje slova, ať jsou vám pokrmem. Když tento chléb budete jísti, nikdy nebudete hladoví.“
Viděl jak apoštolové toto vše prožívali a viděl i církev, jak toto vše změnila, že kněží proměňují chléb a víno v Jeho tělo a dávají věřícím. Jeho symbolická slova byla změněna ve hrubou hmotu. Jádro pravdy je zakryto.
Pak se přenesl do doby, kdy sám konal v kostele kázání. Pozoroval, jak světlá bytost mu položila ruku na čelo a hlavu, a jak on tím nabíral sílu a klid a ani si neuvědomil, odkud se mu berou slova. Pak celý kostel mizí a na posluchače jakoby padaly jemné zářící vločky.
Za malou chvíli opět spatřil kostel a na kazatelně starého faráře. Na věřící také něco padalo, avšak připomínalo to spíše špinavou vatu. Občas se objevilo i několik jisker, ale ty ihned zanikly v auře faráře.
Potom slyšel hlas svého ochránce, jak mu praví: „Uklidni se a pros Boha o sílu, abys mohl lidem mluvit pravdu. I když to nebude ihned, přece ten čas jednou přijde. Nyní si musíš ještě odbýt něco karmického z doby Ježíšovy, v níž jsi žil pln nenávisti a způsobil jsi svým nízkým chtěním mnoho těžkých utrpení.“
Ráno se Zbyněk probudil pln zvláštního blaha v srdci. Velebil velikost, spravedlnost a Lásku Boží. Uběhly již dva měsíce od doby, kdy se vrátil k rodičům. Byl na procházce v horských lesích, kde jej zastihla silná bouře. Neměl se kam schovat a tu spatřil stádo ovcí i s pastýřem. Náhle před ním udeřil blesk a zabil celé stádo ovcí. Pastýř naříkal nad svým stádem.
Při návratu do vesnice, bylo nutno v jednom místě přejít přes potok po lávce zhotovené ze starého stromu. Pastýř šel první a když vstoupil na lávku, ta se prolomila a on začal tonout v prudké vodě. Zbyněk mu rychle přispěchal na pomoc, vytáhl jej z vody, ale sám se celý promočil.
Pastýř byl silný a otužilý trvalým pobytem v přírodě, byl zvyklý na různé přírodní nepohody. Trochu se nachladil, ale záhy byl opět zdráv. Hůře bylo ovšem se Zbyňkem. Dostal zápal plic a zanedlouho zemřel. Odcházel z tohoto světa spokojeně. Jeho rodiče byli zarmoucení, ale byli již předem na tuto událost připravováni různými znameními i Zbyňkem samým.
A tak uběhlo devatenáct století od doby, kdy Ježíš tenkráte řekl veřejně pranýřované hříšnici: „Jdi a nehřeš více!“
Konečně tedy splatila své dluhy a vybředla ze špíny, kterou tehdy natvořila. Teprve tímto nynějším utrpením jakožto Zbyněk splatila svůj dávný dluh.
