Necelý rok po smrti Zbyňka byla ze Země odvolána i Hana. Když se připravovala na odloučení od těla, duch Zbyňka přišel k ní a naplnil ji radostnými pocity. Její matka nemohla pochopit, jak se může její dcera usmívat, když ví, že již za krátkou dobu opustí tento svět.
„Dceruško moje, neodcházej ode mne,“ prosila ji stále, ale Hana se pousmála a odpověděla: „Já nezemřu, ale půjdu do nového života.“ Matka se stále rmoutila, nevzdalovala se od lože dcery, ale nic jí to nebylo platno. Vše je vyhrazeno zákony Nejvyššího – i lidský život.
Hana řekla ještě s úsměvem matce, že i ona zanedlouho odejde z tohoto světa. Způsobila však mrzutosti staré podruhyni, kterou vyhnala večer v zimě z domova, zatím co by se s ní mohla ráno klidně dohodnout. Bylo to dobré, aby se za ni modlila a po smrti, pokud jí bude dovoleno, aby se stala ochráncem jejím nebo někoho z těchto nešťastných lidí, kteří útočili proti ním.
Matka rozsvěcovala svíce, jak tomu bylo zvykem při umírání, ale svíce jí stále zhasínaly. Náhle Hana ještě promluvila: „Nerozsvěcuj, nemysli si, že budu v jemnohmotné říši bloudit ve tmách. Svíce stejně nikomu nepomůže.“
Matka pak pozorovala, jak z těla dcery vystupuje něco mlhavého a náhle její dcera stála vedle svého ležícího těla. Matka se vyděsila a domnívala se, že asi blázní. V tom však Hana, stojící vedle svého těla, promluvila: „Nezblázníš se, maminko. To jsem ti chtěla jen dokázat, že duch člověka žije i po pozemské smrti. Na shledanou!“ A zjev se rozplynul.
Matka byla tak překvapena, že ještě i potom, když sousedé chodili se dívat na zemřelou Hanu, nepromluvila ani slova.
Rodiče Zbyňkovi se dověděli o smrti Hany ještě téhož večera. Něco jim zaklepalo na okno. Když se tam podívali, nikdo tam nebyl. Pak opět něco zaklepalo ve stole. Matka promluvila k manželovi: „Mám pocit, že Zbyněk je mezi námi.“
Pak se začala houpat na zdi fotografie Hany a nakonec ji neviditelná ruka přenesla na stůl a hřebík zůstal ve zdi. Oba políbili obrázek a bylo jim smutno. Šli spát ale nemohli usnout. V myšlenkách se vraceli ke svému dětství a pak ještě jejich duch kráčel dále do minulosti, kdy si začali vytvářet první příčiny pozdějších utrpení na Zemi.
Od svého Zbyňka, pokud ještě žil v pozemském, se dověděli, že žádné utrpení není bez příčiny. Vše se řídí přísně zákony Božími.
Pohřební obřady zemřelé Hany vykonával starý farář, který svým záštím způsobil mnoho nepříjemností. Zanedlouho však i on zemřel na rakovinu, kterážto nemoc je jen jako následek nelásky, záští a zla. Jednou večer rodiče Zbyňkovi před spaním přemýšleli a hovořili o problémech života, až usnuli. Matka spatřila syna Zbyňka, jak něco píše a současně psal i otec. Podívala se blíže a poznala, že její manžel píše to samé, co syn Zbyněk.
Ráno, když se probudila, viděla, jak manžel sedí u stolu a píše. Stůl byl již pokryt spoustou popsaných stránek, pečlivě očíslovaných. Manžel vzdychl, jakoby se probíral ze spánku a podíval se na stůl a s údivem hleděl na popsané stránky. „Zdálo se mi, že píši to, co mi říká Zbyněk a já jsem opravdu celou noc spal.“
Četli vše, co bylo během noci napsáno ve tmě, bez světla a přece rovně a bez chyb. Dovídali se o velikém moudrém působení zákonů, poznávali nové skutečnosti z duchovního života a působení nízkých i vyšších duchovních sil, o osudovém tkaní a vyrovnávání a nakonec i o opakovaných znovuzrozováních na Zemi. Poznávali nutnost a nevyhnutelnost vyrovnávání svých dluhů ze svých minulých životů až do nynějška.
Dověděli se také, proč Zbyněk a Hana museli trpět. Vyrovnávali dluhy ještě z doby Ježíšovy, kdy žili spolu jako prostopášní milenci jen pro smyslnou lásku a hmotné požitky a zapomněli na svého ducha.
Když nakonec tato hříšnice dostala od Ježíše napomenutí slovy: „Jdi a nehřeš více!“, tu její milenec se domníval, že se zamilovala do Ježíše a jím opovrhuje. Vzbudilo to v něm velikou nenávist jak vůči Ježíši, tak i vůči ní. A toto dávné prožívání teprve nyní v tomto posledním životě dospělo k vyrovnání.
Dostalo se jim poučení, jak lze čelit osudovému dění. Je to jedině čistá láska, odpouštění, trpělivost v hledání správných východisek z tohoto slzavého údolí. Poznali, že svět záhrobní není pro lidi uzavřen a není odloučen, ale že oba světy se vzájemně prolínají a ovlivňují.
Pohřbem se otevírá brána do věčného života.
Doposud jsme hledali Boha v nebi, v chrámech lidskou rukou zbudovaných a v knihách. Nyní se musíme vrátit jako ztracený syn z marných cest a hledejme jej doma v chrámě, při jehož budování nebylo slyšet údery kladiv ani seker. Hledejme jej ve svém srdci v citové schopnosti člověka.
Dověděli se také o moci víry v poznání, kterému nás Kristus učil a hojném požehnání plynoucím z vnitřního života vedeného v souzvuku s Boží vůlí a silou, která je ukryta v každém člověku. Trvalým prožíváním této sily niterné duchovně rosteme a sílíme. Nepoužíváme-li této síly a nevyužíváme-li jí, pak v nás zakrní, dřímá a nevyvíjí se.
