V době, kdy Danuška četla v jemnohmotné úrovni z knihy života, zrodila se znovu na zemi Matylda. A téměř v současné době jako její bratranec se zrodil její manžel z minula Zdislav, který také měl ještě mnoho dluhů z minulosti k vyrovnávání, když byl tenkráte bohatým hrabětem, který si ve svém postavení mnoho dovoloval.
Danuška viděla celou jeho pochybnou minulost. Spatřila ho, jako po nočním hýření jede na koni přes lán obilí s těžkými klasy. Lidé sloužící u něho na dvoře s údivem sledovali počínání svého pána, který se na ně rozkřikl: „Pracujte holoto a nelelkujte zde!“ Lidé se domnívali, že pán si něčeho přeje a přiblížili se k němu. On je začal šlehat bičem, až jednomu vyšlehl oko. Nato se jeho kůň splašil a skočil přímo do plachetky, zavěšené na kolících, v níž měla jedna žena ze dvora uložené dítě. Dítě úderem koňských kopyt bylo ihned usmrceno.
Žena jako odškodnění dostala trochu mléka.
Manžel této ženy s mužem, kterému bylo vyšlehnuto oko, přísahali hraběti pomstu. Domluvili se, že když hrabě pojede v noci ze zábavy, počkají si na něj a zabijí ho. Současně s ním že zabijí i kočího, aby nebylo žádných svědků. Jejich domluvu slyšela dcera, která ležela na posteli jakoby spala. Byla z toho velmi rozrušená, když uslyšela, že chtějí zabít i kočího, který měl také děvče, jež byla její kamarádkou a měla pěknou panenku. Když muži odešli napadla ji myšlenka: „Ne, nedovolím, aby zabili kočího, tatínka mé kamarádky!“ Neuvědomila si, že se tak stane udavačkou vlastního otce a jeho druha.
Rychle se oblékla a vyběhla ven do tmavé a chladné noci. Podle původního úmyslu chtěla jít na místo, kde tito dva měli čekat na hraběte. Ale pak se v ní probudil jiný hlas, který přehlušil první a ten jí říkal: „Předejdi je, aby se na tebe nehněvali a nezbili tě a jdi přímo hraběti do cesty!“
Usedla tedy u cesty a choulila se zimou. Když se objevil kočár, vyběhla mu vstříc a volala: „Pane kočí, pane Jacenty!“ Kočí uslyšel hlas i své jméno a věděl tedy, že je to někdo ze dvora. Oznámil rozespalému hraběti v kočáře, že se něco děje, že někdo zde ze dvora volá. V tom děvče již přišlo blíže ke kočáru a prosilo kočího, aby se vrátil, že ho chtějí zabít i hraběte. Pak políbila hraběti ruku, kterou ve tmě našla a tiše mu sdělovala vše, co věděla.
Hrabě ihned vystřízlivěl. Přikázal kočímu, aby vzal děvče k sobě na kozlík a jel. Připravil si pistoli, kterou vždy nosil sebou a čekal. Teprve nyní, když děvče slyšelo, jak si hrabě připravuje pistoli, si uvědomilo, že udala otce, který může být zastřelen. Třásla se strachem. Najednou zpozorovali dva stíny, jak se plíží. Děvče vykřiklo: „Táto, nezabíjej, nebo pan hrabě tě zabije!“ Hrabě zaklel a střelil tak, že oheň z pistole vyšlehl kolem hlavy děvčete, které ztratilo vědomí. Netrefil nikoho a muži utekli za hranice. Děvče vyhnali ze dvora a současně i ženy obou mužů. Nato je udal jako spolupachatele vrahů, aby byly zatčeny a dány do vězení.
Na to vše se dívala Danuška a pochopila, proč vidí svého bývalého manžela v takovém prostředí. Jako bratranec Matyldy neměl již drahé prsteny na prstech, ale měl prostý šat a zrodil se mezi svými nepřáteli. Jeho rodiče byli rodiče zabitého dítěte a jednooký byl sourozencem jednoho z nich. Bývalý hrabě spal nyní na slámě se svou matkou, která pracovala na menším hospodářství a připravovala mu kukuřičnou kaši upravenou jen na vodě, bez cukru a omastku. Rodiče nevěděli, proč tohoto chlapce nemají rádi. Často jej bili i když si to nezasloužil. Jeho pozorovací schopnost byla více rozvinuta, něž u jeho rodičů. Ve škole se učil dobře, ale když přišel domů, musel ihned jít pást krávy u strýce, který mu nedovolil na školu ani myslet. To bylo zvratné působení z minulého života, kdy nerad viděl, jak děti pracovníků ze dvora chodí do školy.
Strýc hocha proháněl a jednou jej udeřil zauzleným provazem tak, že chlapec měl delší dobu modřinu kolem oka. Bolelo ho to dlouho. Hoch plakal bolestí a myslel si, jak je nešťastný, když ho strýc tak bezdůvodně bije a jeho otci to bylo docela jedno. Odešel sloužit do dvora, ale tam, jak zjistili, že stále přemýšlí o škole, vyhodili ho z práce.
A tak se potloukal, ale ke strýci nešel, protože ten si již největší část karmy s ním odbyl. Musel si nechat líbit mnoho nadávek a příkoří od jiných. To byla odplata za jeho nadávky, kterými kdysi lidi často poděloval. Při tom všem vyrůstal v krásného mládence.
Jednou hovořil otec se synem, který se v tomto životě jmenoval Stanislav. Pravil mu, že má ještě jednoho bratra, hajného, od něhož si chtěl vypůjčit peníze na zakoupení kousku pole. Jeho bratr mu však peníze nepůjčil. Tento bratr, že má dvě děti, syna a o něco mladší děvče.
Ve vesmírných záznamech bylo možno číst, že tento bratr, byl někdejší kočí Jacenty. Jeho syn byl dříve děvčetem, které upozornilo hraběte na úklad, jež bylo pak od svého otce prokleto a které pak zemřelo na souchotiny. Jeho dcera, to je bývalá Matylda.
Zanedlouho přišla zpráva, že otcův bratr, hajný je těžce nemocen a že by se chtěl ještě setkat se svými bratry. Zapřáhli tedy koně od strýce a Stanislav vezl dva bratry do vzdálené hájovny. Když konečně po sedmi hodinách jízdy přijeli na místo, vyběhla jim vstříc dcera i syn hajného s pláčem, že přijeli pozdě, že otec již zemřel. Stanislav pohlédl na děvče, které se nyní jmenovalo Vanda a nemohl od ní odtrhnout oči. Stále vzpomínal, kde ji již jen viděl, byla mu moc povědomá. Hajný ještě před svou smrtí si uvědomil, že má nějaké závazky vůči svým bratřím, ale již nestihl se s nimi sejít. Po pohřbu se opět stejnou cestou vrátili domů. Za krátký čas zastavil před jejich domem povoz s koněm. Z vozu vyskočila Vanda, která opustila hájovnu, kde nemohla vydržet se starou tetou, která se po smrti otcově ujala moci. Každému chtěla poroučet a znepříjemňovala všem život. Syn hajného končil studia ve městě a Vanda se obrátila ke strýci s prosbou o poskytnutí útulku. Ze záňadří vytáhla váček a vysypala z něj zlaté dukáty. To mělo účinek na chtivého strýce i její lakotnou manželku. Samozřejmě souhlasili, aby Vanda u nich zůstala. Pak ještě nastalo vyřizování pozůstalosti po zemřelém hajném, který rozdělil svůj majetek mezi své děti a částečně mezi své bratry. Jeho syn se zřekl všeho ve prospěch sestry. Ukončil studia a nic nepotřeboval, protože získal dobré postavení.
Stanislav velmi pěkně maloval, i když k tomu neměl žádné vzdělání. Vanda mu koupila ve městě plátno a barvy a obdivovala jeho malby. Jendou namaloval obraz, rozdělený na tři části. Na jedné bylo zobrazeno, jak jede jezdec na koni přes pole, kde vyzáblí robotníci opravovali cestu. Jezdec šlehal bičem tyto ubožáky po zádech kde se dalo. Další část obrazu ukazovala, jak kůň skočil na dítě a zabil je. Třetí část ukazovala zdvižené zaťaté pěsti těchto ubožáků, jak hrozili za vzdalujícím se jezdcem. Každá ruka byla prodloužena a vypadala jako zmije.
Vanda soustředěně pozorovala výtvor Stanislavův a pak pravila: „Stando, když se tak na ten obraz dívám, je mi velmi smutno, jako bych se něčeho obávala. Z toho obrazu jako když vyzařuje nějaké prokletí. Spalme jej, až nás nestraší.“ Standa upřel oči na obraz a sám se divil, co nakreslil.
Potom promluvil k Vandě: „Ano, Vando, spálíme jej. Já sám nevím, co to bylo, co mně nutilo, abych to namaloval. Vypadá to jako by nějaká síla mně tlačila a nutila k této práci. Ale nyní, když jsem to dokončil, cítím, že se mi ulevilo.“
Obraz spálili. Potom Vanda navrhla, že by měli zajet do města, kde mají ještě něco vyřídit. Bylo jasné, že tito dva, Stanislav a Vanda uzavřou spolu manželství a přestěhují se do hájovny. Vanda byla smutná, že nemá rodiče, ale Standa ji utěšoval, že její rodiče jim požehnají ze záhrobního světa ze světlých oblastí, ve kterých jistě žijí.
Nyní bylo vidět, že mnoho nízkého a zlého, co je poutalo v minulosti, vlivem utrpení, které již prožili, vymizelo z jejich duší a dnes ve Standovi, krásném a pracovitém mladíkovi, by již nikdo nepoznal dřívějšího zpupného, rozmařilého hraběte a v jeho jemné Vandě by nyní nikdo nehledal náruživou Matyldu. Dosáhli již takového stupně duchovního vývoje, že byli ochotni každý z vlastní vůle pomáhat druhému nést jeho břímě a utrpení, jen aby si ulehčili navzájem svůj životní úděl.
Veliká, opravdová láska často způsobí, že karma je spalována a projevuje se pak pouze symbolicky, někdy i u druha nebo družky, kteří jsou odhodláni cele se obětovat pro druhého.
Blížila se bouře. Obloha byla pokryta hustými mraky. Vanda pocítila v sobě jakousi tesknotu a obrátila se ke Standovi: „Stando, chtěla bych být na chvíli sama, chci se někde v přírodě vyrovnat sama se sebou. Nevím co to je, snad vzpomínka na rodiče.“ Pohladila Standu lehce po vlasech a odešla.
Po jejím odchodu naplnil Standovo nitro podivný stesk a smutek. Díval se za ní jak šla klidně a pomalu. Modlila se v duchu a to na ni působilo léčivě a povzbudivě. Náhle uslyšela hlomoz přijíždějícího vozu. Ze zatáčky cesty se vyřítil vůz se splašeným koněm a na voze seděl strýc s vyděšeným zrakem. Jeho kůň se lekl blesku, splašil se a strýci vypadly z rukou opratě a tím ztratil vládu nad koněm, kterému tekla z tlamy pěna. Pacholek opravoval cestu a kousek dál si hrála na cestě skupina dětí. Bylo zřejmé, že splašený kůň, řítící se šílenou rychlostí, narazí do pacholka a potom i do dětí.
Vanda poznala strýce i jeho koně. Spatřila, jak pracující pacholek odhodil lopatu a mrštně skočil ke koni. Vanda odskočila na druhou stranu, ztratila rovnováhu, upadla a vůz ji přejel dva prsty. Pacholek koně zadržel, ale Vanda bolestí omdlela. Děti se rozběhly na všechny strany a rozhlásily, že kůň přejel nějakou paní. Vandu přivezli domů. Standa se tím tuze trápil. Kdyby byl věděl, co se přihodí, zamkl by ji doma a nepustil ven. V podvědomí cítil, že to bylo osudové dění. Domníval se, že Vanda viděla jaké nebezpečí hrozí dětem, že skočila, aby je zachránila a sama na to doplatila: „Ale proč ona trpí, když nikomu neubližuje?“ Přemýšlel.
Ovšem tenkrát ještě neznal karmické působení. Kdyby byl doprovázel Vandu do polí, jak původně chtěl, pak by to byl on, kdo by byl přejet a možná že přes prsa a hlavu, za bývalé křivdy jiným a za zabití dítěte. Jen veliká láska Vandy ho vysvobodila, prodloužila mu život a sama vzala část karmy z minulosti na sebe.
Zranění Vandy se rychle hojilo. Pomáhalo tomu nejen pečlivé ošetřování a obvazování, ale i proud mocné lásky vyzařující mezi Vandou a Standou, který byl ještě posilován čistými duchy ze záhrobí.
Zanedlouho měli Standa s Vandou svatbu, která se lišila od jiných svateb tím, že mezi nimi vládl klid a mír. Všichni vyciťovali zvláštní ovlivňování duchovním světem. Všem bylo dobře, že se nechtěli ani rozejít. Po svatbě se novomanželé přestěhovali do hájovny, kde již stará teta dohospodařila.
Standa ve volných chvílích kreslil symbolické obrazy, které již nebyly smáčeny krví a prokletím. Nakreslil překrásnou Venuši, oděnou krásným bílým závojem. Nad jejím čelem svítila hvězda a ve svých prstech držela krásnou bílou lilii. Venuše stála v bílých obláčcích, pod nimiž byla červená růže.
Za dlouhých zimních večerů usedali a dívali se na tento nádherný obraz, který Standa kreslil pod vlivem vyšší síly a neuvědomoval si, že nakreslil svoji dávnou lásku Danušku, která pobývajíc v čistých úrovních čerpala stále z nekonečné moudrosti a posilovala je životodárnými proudy svých modliteb. Když se snažili pochopit smysl tohoto obrazu, vyciťovali, že mimo tohoto pozemského života existuje ještě život vyšší, duchovní. Víc si zatím nedovedli vysvětlit.
