V doprovodu světlých duchovních bytostí přibližovala se Danuška opět k Zemi, kde za jednoho krásného rána ocitla se znovu v těle. Bylo to u manželů Standy a Vandy. Tentokráte se její duše ponořila do připraveného mužského tělíčka.
Porod byl komplikovaný a byl ohrožen i život matky, ale nakonec přece vše jen dobře dopadlo. Temný záhrobní svět se snažil pokazit toto zrození stejně, jako se snaží překážet každému člověku, který chce pomáhat jiným a který usiluje o vlastní duchovní vzestup a pokrok.
Malý Zbyněk se měl čile k životu, rostl a prospíval a ve škole se dobře učil. Jeho rodiče již část své karmy odpykali. Další karmické provinění však čekalo na vyrovnání. Čistá láska vyzařuje takovou sílu, že karmické vlivy oslabuje. Rozhoduje nezištná snaha po pomoci bližnímu, která je rozhodující mírou účinné lásky.
Zbyněk měl rád přírodu, ptactvo a květiny. Rád pozoroval plující mraky na obloze. V neděli chodíval s rodiči do kostela, kde ho zajímalo především kázání. Uvažoval nad jeho obsahem a vždy přemýšlel, jak by to šlo říci jinak a lépe. Když byl již urostlejším, jednou za krásného rána při východu slunce počal se modlit: „Pane, ve Tvém majestátu a nekonečné síle, nedej, abych klesl na tomto světě, neopouštěj mně v pokušení i utrpení, dej mi sílu, abych zde na Zemi vše úspěšně prožil. Dej, až poznám dobré od zlého. Veď moje kroky do ticha kláštera, abych mohl sloužit Tobě!“
Při modlitbě, jakoby se něco přetrhlo v jeho myšlení. Ve svém nitru uslyšel hlas: „I mimo zdi kláštera můžeš sloužit Bohu!“ Radostný záchvěv jej pronikl při této myšlence! „Je snadné odloučit se od světa zdí kláštera, ale těžší je žít mezi lidmi a nepodléhat svodům a vášním. Při tom lze pomáhat lidem, kteří pomoci potřebují, třeba by nám i ublížili. Všude můžeme konat dobro, je-li naše mysl naplněna láskou k bližnímu.“
Hoch se potácel v tomto proudu myšlenek, které se ozývaly v jeho nitru. A hlas se znovu ozýval: „Nebylo by ti líto tvého mladého života, který bys nechával v klášteře pod kněžským rouchem a zatím kolem tebe je tolik věcí, které tě mohou těšit. Všimni si dívky z vedlejší vesnice Hanky, která také chodí do kostela, modlí se a se zalíbením po tobě se dívá. Máš možnost ji doprovodit a seznámit se s ní blíže.“
Zbyněk se přece stal knězem a jeho kázání budila obdiv u věřících. Jeho slova vnikala nejednomu posluchači hluboko do duše a odvrátila je od špatných úmyslů. Plála v něm láska k bližnímu a na jeho myšlenkách spočívalo požehnání. Často volal k věřícím: „Bratři a sestry v Kristu, mějte lásku jedni k druhým a odpouštějte viny jeden druhému, aby i Otec nebeský odpustil vám.“
A lidé přemýšleli o jeho slovech. Dokonce i hospodáři, kteří v hospodě u piva rozmlouvali na toto téma. Toto dění způsobilo, že nízký svět se začal bouřit, ovlivňoval některé lidi a ti začali kněze pomlouvat, že jeho slova jsou sice pěkná, ale na tomto světe neuskutečnitelná, že jeho kázání jsou bez konce a tak se začaly vytvářet proudy proti němu a začaly jej svírat ze všech stran.
Nadešla doba velikonočních zpovědí. Přitom býval Zbyněk vždy vzrušen, ale snažil se neposuzovat různé přestupky z nichž se lidé zpovídali, ale prosil za všechny o ochranu Boží. Ke zpovědnici také přistoupilo krásné mladé děvče. Byla to Hana, která již před léty se na něj zálibně dívala, když se tehdy rozhodoval, zda má jít za kněze. Poklekla, jak to káže rituál církve, aby se zpovídala, ale slzy jí tekly po tvářích. Mladý kněz na ni pohlédl a vyzval ji, aby vyznávala své hříchy. Ona mu odpověděla. „Mimo jiných obyčejných hříchů mám i ten, že jsem večer myslela na Vás, jak jste spravedlivý, jaké máte pěkné kázání a v noci se mi zdálo, že se milujeme.“
Kněz se hluboce zamyslel a ani si neuvědomil, že jí nedal rozřešení. Nějaký vzruch u zpovědnice jej vytrhl z jeho myšlenek. Dívka, která s velikým sebezapřením se vyznala, klesla u zpovědnice a omdlela.
Knězi prolétla hlavou ještě myšlenka: „Kdo jsi bez viny, hoď první kamenem po hříšnici!“
Vyšel ze zpovědnice, kolem níž se mezitím shromáždil shluk lidí a přikázal odnést dívku v bezvědomí do fary a uložit ji do postele. Farská kuchařka běžela pro lékaře. Lidé se vzdálili a kněz osaměl s bezvědomou, která pomalu přicházela k vědomí a zašeptala: „Můj milovaný.“
Kněz si pomyslel, že toto je způsobeno projevem nízkého ducha. Vzal křížek, políbil jej a dal jej políbit i Haně. V předsíni se ozvaly kroky přicházejícího lékaře. Hana se postavila na nohy, ale když přišel lékař, znovu upadla do bezvědomí. Lékař jí zjišťoval puls a přiložil ji k nosu lahvičku s pronikavou vůní. Když to nepomohlo, uvolnil jí šněrovačku a prováděl umělé dýchání. V takovém stavu ji zastihla matka Hany, přicházející s pláčem, protože jí lidé řekli, že její dcera Hana zemřela. Nakonec se podařilo přivést dívku k vědomí a matka si ji odvedla domů.
Příští neděli měl kněz opět kázání, ale Hanu v kostele nespatřil.
Míjely týdny a kněz v kostele marně hledal známou tvář. Vídával její matku, v jejíž tváři bylo znát stopy beznaděje. Neměl odvahu zeptat se na zdraví Hany. Často na ni myslel a ani si neuvědomil, že se do ní zamiloval.
Nastal chladný podzim. Na faru přišla Hanina matka. Vypravovala knězi o zvláštní nemoci své dcery, která již neopouští ani postel. Lékař řekl. že má dojem jakoby se do někoho nešťastně zamilovala a to se projevuje zvláštní srdeční chorobou. Dcera se pořád modlí, aby mohla odejít z tohoto světa, ale že nechce odejít bez zpovědi a rozhřešení.
Kněz slíbil, že ji přijde vyzpovídat a zanedlouho se u nich objevil. Dívka ležela na posteli v peřinách s povlečením bílým jako sníh. Po jeho uvítání opustili všichni světnici a nechali kněze samotného s dívkou. Když osaměli, kněz napřáhl ruku k dívce příliš vysílené: „Což mi ani ruku nepodáš?“ tázal se. Tiše se rozplakala. Pohlédla na něj a kněz ji políbil na čelo. Vydechla zhluboka a přivřela oči. Na její tváři se projevil blažený výraz. Opět měla zavřená oční víčka, jen rty se jí chvěly, jakoby chtěla něco říci. Náhle široce otevřela oči a tázala se, zda láska je hříchem. Kněz byl zmaten a odpověděl, že čistá láska není hříchem. Dívka se tázala dále: - A jak přichází do srdce hříšná láska a jak se jí máme bránit?“
Zbyněk se na chvíli zamyslel než odpověděl: “Silou modlitby.“ Hana se opět tázala: „A jaká je moje láska?“ Na tuto otázku jí Zbyněk neodpověděl, protože se současně zabýval stejnou otázkou.
„Prominul jste mi již můj zlý sen?“ Tázala se Hana a rty se jí chvěly, jakoby chtěla potlačit pláč. „Ano, již dávno. Tady vám vracím kapesník, který jste zapomněla na faře po návštěvě lékaře.“ Vzala kapesník a schovala jej pod polštář. Zbyněk na ni hleděl s bolestí v srdci. Možná, že brzy zemře a více se neuvidíme.
Vysvětloval jí otázku, je-li láska hříšná. Můžeme a máme mít rádi všechny stejně tak jako rodiče sourozence. Pak pohladil ji po hlavě a oběma se objevily v očích slzy. Zbyněk pravil pohnutě: „Miluješ mne a trpíš při tom a já trpím také. Ale věř, že Bůh nám tyto city promine, když je neznesvětíme. Buď klidná a pros Boha o zdraví a sílu. Také já se budu modlit za tebe. Když ti bude smutno a mně také, pak tě navštívím, pokud ještě nebudeš moci jít do kostela.“
Pak se uchopili za ruce a oba se tiše, ale vroucně modlili. Nízká bytost, která se zdržovala v jejich blízkosti a snažila se roznítit v nich žár náruživosti, neuspěla, ale přísahala pomstu.
Našla si starou nádenici, která u nich pracovala a přivedla ji do kuchyně a ponoukala ji, aby naslouchala za dveřmi a dívala se klíčovou dírkou. A hned jí našeptávala: „Vidíš, jaké jsou to dvě neviňátka? Matka o své dceři tvrdí, že je svatá a ona si zatoužila po knězi. A on jaká mívá krásná kázání, vytýká lidem hříchy a sám slouží čertu!“
Najednou odskočila od dveří, když uslyšela, jak kněz říká: „Pomodli se, aby tato láska nebyla pošpiněna.“
Očekávala, že to skončí trochu jinak.
Po okolí se začaly šířit řeči, že kněz objímal a líbal děvče a že oba plakali radostí, že byli sami. Mnoho lidí tomu uvěřilo.
Hana se pomalu uzdravovala a po několika týdnech přivítala Zbyňka již sedící v křesle. Matka přinesla ovocný mošt a chléb s máslem. Všichni byli spokojeni. Matka odešla, aby připravila trochu medu do sklenice pro kněze, který svým zjevem a slovem tolik pomohl její dceři.
Kněz položil ruku na ruku Hany a pohladil ji. Podíval se do okna, kde spatřil tvář staré nádenice s ironickým úsměvem, jakoby říkala: „Mám vás, neviňátka. Tak si sedět při víně a hladit ruku slečinky. Co byste asi dělali večer, kdybyste byli sami? A pak věřte knězi! A matka jak chválí dceru jako světici!“
V nitru Zbyňka a Hany vznikl jakýsi neklid, jakoby předtucha něčeho mrzutého. A nemýlili se. V neděli šla matka s Hanou poprvé od nemoci do kostela. Cesta vedla kolem hostince, z něhož právě vyšli podnapilí muži, kteří právě skončili schůzi. Byla to ideologická schůze tentokráte se lavinovitě šířící, získávajíce lid líbivými hesly a sliby, že jim bude rozděleno bohatství pánů a kněží. Matka, ani Hana, nevěděly, že i stará nádenice, která u nich pracuje, patří mezi ně. Chlapi obstoupili obě ženy a začali ironicky projevovat radost nad uzdravením Hany: „Inu, není nad kněze. Přijde, pohladí, poztíská, políbí a dcera je zdravá. Pak jde poděkovat knězi do kostela.“
A druhý dodal: „Myslíte, že kněz není člověk? I on potřebuje něco pro sebe. A stačí, když o tom ví pouze matka a nikdo jiný. Vždyť láska není hříchem.“ A třetí podnapilý strčil prudce do Hany a opakoval: „Vždyť láska není hříchem.“
Haně se zdálo, jakoby ji dopadl kámen na hlavu. Zavrávorala a upadla do bezvědomí. Byla ještě velmi slabá po nemoci. Podnapilí mužové i když to viděli, pokračovali bezohledně dále: „Kdo má čisté svědomí, ten neztrácí vědomí. Tak je to s věřícími.“ Ještě někdo na ni zavolal, ať neumírá bez rozřešení.
Lidé, kteří šli do kostela se pak shlukli kolem a mysleli, že Hana upadla, když do ní vrazil opilec. Hana nabývala vědomí. Matka ji posadila na lavici u hostince a poprosila hostinského, aby jí půjčil povoz s koněm, aby mohla dopravit slabou Hanu domů. Hostinský svolil a tak za krátkou dobu ocitla se Hana opět doma. Ve světnici poklekla před ukřižovaným a modlila se: „Ježíši, trpěl si z lásky k lidem. Chtěl jsi jim pomoci a oni Ti plivali do tváře. Prosím, dej mi sílu, abych neklesla pod ranami těchto lidí. Učil jsi milovat i své nepřátelé a tak prosím o sílu, abych i já odpustila. Nehněvám se na ně, ale je mi smutno, když na ně myslím. Kriste, Tobě se svěřuji se svou láskou. Chraň ji, aby nebyla více pošpiněna blátem nízkých myšlenek. Láska mi dává sílu k životu na zemi. I on se k Tobě modlí. Máš zde na zemi své děti. Dej nám své požehnání.“
Modlitba jí přinesla uklidnění. Její duch jakoby se poněkud odpoutal od těla a měla pocit, jakoby ji Zbyněk držel za ramena a lehce s ní houpal.
Její snění bylo přerušeno příchodem matky do světnice. Když matka viděla, že dcera se již domodlila, řekla jí, že tu starou nádenici propustí, protože stále nahlížela do okna, když zde byl kněz a pak šířila pomluvy v hospodě. Hana jen mávla rukou: „Ale maminko, nechej toho, nebo bude ještě více mrzutostí. Já jsem jí již odpustila.“ Potom se zamyslela. Zbyněk má asi kázání v kostele. Jak ráda bych ho poslouchala a jak jí to bylo dnes pokaženo. Modlila se v duchu, aby jeho kázání mělo úspěch. Zbyněk v tuto dobu opravdu započal své kázání.
Nejprve marně hledal v kostele Hanu a její matku. Nemohl se soustředit, ale pak vyslal krátkou modlitbu: „Bože, pomoz mi, abych pečlivě pracoval ve jménu Tvém.“ Potom věta za větou plynuly z jeho rtů, že se tomu sám divil, odkud mu toto vše přichází.
Mezitím stará nádenice pomáhala v hostinci a stále rozšiřovala pomluvy proti své hospodyni a její dceři, které ji nikdy neublížily, spíše naopak. Když před rokem přišla k nim s oteklou nohou, aby ji tam nechali několik dnů, ujaly se jí a nemohla říci, že by jí tam bylo špatně. K vánocům jí dali i starší peřinu a šátek. V neděli měla vždy volno a mohla se vzdálit z hospodářství. Vracívala se vždy až večer. A tak tomu bylo i nyní.
Když však večer přišla, uviděla, že její věci jsou již zabaleny před domem a její komůrka zamčená. Hospodyně jí řekla, že ji propouští, že zde chtěla být jen pár dní, než se jí noha zahojí a nyní je tomu již rok a pomlouvá je všude. Zavřela za ní dveře.
Stará nádenice si sedla před dveře, poranila si úmyslně ruce, krví si pomalovala tvář a začala volat o pomoc. Vykřikovala, že ji bijí a že ji chtějí zabít.
Přišli sousedé a ona jim vyprávěla historku o knězi a Haně. Nízká duchovní bytost ji v jejím konání ještě povzbuzovala. Někteří lidé uvěřili, většina však znala sousedku i její dceru jako čestné ženy a vysmáli se staré podruhyni. Řekli jí, že je opilá a neví, co blábolí. Podruhyně vzala své věci a pokoušela se získat nocleh v hostinci, ale byla odmítnuta. Vyspala se někde ve vesnici ve stáji.
