Mí průvodci stále čekali na zahradě a jakmile jsem si opět uvědomila své okolí, výhled na zeměkouli se uzavřel. Odvedli mě do velké budovy. Když jsme do ní vstoupili, zapůsobila na mě vybranou krásou. Domy tam jsou vskutku dokonalé; každá křivka, každý úhel a detail dokonale doplňuje vnitřní strukturu, vytvořenou a procitovanou celistvost či správnost. Každá stavba, každý výtvor je uměleckým dílem.
Odvedli mě do nádherné místnosti, v níž u delší strany ledvinovitě tvarovaného stolu seděla skupina lidí. Přivedli mě k nim a postavili do výřezu ve stole. Téměř okamžitě mě praštilo do očí, že tam sedělo dvanáct osob - mužů - ale žádná žena.
Jako poměrně nezávisle přemýšlející člověk jsem citlivá na postavení ženy ve světě. Zajímala jsem se o rovnoprávnost a poctivé jednání a měla jsem velmi vyhraněné názory na schopnost soutěžit s muži a na rovnoprávně postavení žen ve většině situací. Mohla bych na tento koncil mužů reagovat nelaskavě, kdybych se nenaučila novému pohledu na rozdílné role muže a ženy. Začala jsem to chápat již předtím, když jsem se stala svědkem stvoření Země. Viděla jsem rozdíly mezi Adamem a Evou. Adam byl mnohem spokojenější s podmínkami v rajské zahradě, ale Eva byla neklidná. Toužila po mateřství tak silně, že byla ochotná riskovat smrt, aby toho dosáhla. Eva nepodlehla pokušení, spíš se vědomě rozhodla, čímž vytvořila podmínky nezbytné pro svůj další rozvoj. Nakonec využila svých sil, aby Adama přiměla ochutnat ovoce ze stromu poznání. Tak přivedli lidstvo ke smrtelnosti, nutné pro plození dětí ale také pro smrt.
Viděla jsem Ducha svatého, jak spočívá nad Evou a pochopila jsem, že role ženy ve světě bude vždycky jedinečná. Emocionální struktura ženě umožňuje větší vnímavost k lásce. Role matky jí dovoluje zvláštní vztah s Bohem, neboť oba jsou stvořitelé.
Ženy čelí nebezpečí pocházejícímu od Satana. Ten ve světě užívá stejná pokušení jako v rajské zahradě. Sváděním žen ničí rodiny a díky tomu i lidskost. To mě zneklidnilo, ale je to pravda. Jeho plán je zřejmý - napadat ženy prostřednictvím jejich nepokojnosti, využít síly jejich emocí - stejných, které daly Evě sílu pohnout s příliš spokojeným Adamem. Napadá vztahy mezi manžely, vzdaluje je od sebe, využívá přitažlivosti mezi pohlavími i nenasytnosti, aby je zničil. Rozbité rodiny ničí děti, a ženy klesají pod tíhou strachu a snad i pocitu viny za to, že se jejich manželství rozpadají a ze strachu před budoucnosti. Satan potom užívá strach a vinu, aby zničil božské poslání žen na Zemi. Když Satan získá ženu, muž ji bude jednoduše následovat. Tak jsem začala chápat rozdíl mezi úlohou ženy a muže a pochopila nezbytnost i krásu těchto rolí.
Díky tomuto novému úhlu pohledu ve mně sněm složený pouze z mužů nevyvolával žádnou reakci. Přijala jsem skutečnost, že oni i já máme vlastní role. Z mužů vyzařovala láska ke mně a měla jsem mezi nimi okamžitě pocit klidu. Jeden z nich ke mně promluvil. Konstatoval, že jsem zemřela předčasně a musím se tedy vrátit na Zem. Vnímala jsem, že je důležité, abych se vrátila a splnila své poslání, ale z hloubi srdce jsem tu myšlenku odmítala. Zde je můj domov a žádné důvody mě nepřesvědčí, abych ho opustila. Ten muž se mě zeptal, jestli chci vidět svůj život. Ten dotaz zněl spíš jako rozkaz. Váhala jsem. Nikdo totiž nechce, aby se v tomto prostředí dokonalé čistoty a lásky promítala jeho smrtelná minulost. Radili mi, že je to pro mě důležité. Nakonec jsem souhlasila. Na jedné straně zazářilo světlo a cítila jsem Spasitelovu lásku.
Ustoupila jsem doleva, abych se mohla dívat. Na místě, kde jsem předtím stála, se odvíjel můj život ve formě, kterou bych mohla nazvat dokonalým hologramem, ale řítil se neuvěřitelně rychle. Vyrazilo mi to dech, protože jsem dokázala v momentě přijímat spoustu informací. Vnímala jsem mnohem víc, než jsem si pamatovala, že by se při každé příležitosti událo. Nejenže jsem znovu prožívala všechny své emoce, ale zažívala jsem i pocity ostatních lidí kolem sebe. Věděla jsem, co si o mně mysleli a co ke mně cítili. Takže jsem nyní viděla události jasně a v novém světle. „Ano,“ říkala jsem si. „Teď to chápu. Ale koho by to napadlo? A samozřejmě, to dává smysl.“ Ovšem, jaké jsem způsobovala druhým rozčarování! Hrbila jsem se pod jejich pocity zklamání, jež mě naplňovaly a míchaly se s mojí vinou. Rozuměla jsem všemu utrpení, které jsem způsobila a prožívala je na vlastní kůži. Začala jsem se třást. Moje špatná povaha zavinila spoustu bolesti. Dívala jsem se na své sobectví a mé srdce volalo po úlevě. Jak jsem jen mohla být tak bezohledná?
Uprostřed bolesti jsem ucítila lásku, kterou ke mně rada chová. Dívali se na všechno s pochopením a účastí. Brali v potaz, jak jsem vyrůstala, co mě učili, jak mě druzí zraňovali, jaké příležitosti jsem dostala, nebo nedostala. Sněm mě nesoudil. Soudila jsem, se sama. Jejich láska a milosrdenství byly absolutní. Úcta, kterou ke mně chovali, byla neotřesitelná. Zvlášť když začala další část mého života, cítila jsem vděk za jejich lásku.
Ukázali mi „efekt čeření“, jak to nazývali. Často jsem udělala lidem něco špatného a oni pak v mnoha případech opláceli dalším stejnou mincí. Řetězec pokračoval od oběti k oběti jako kruh padajících kostek domina, až se nakonec vrátil na začátek - ke mně, k útočníkovi. Vlny se vracely nazpátek. Napadla jsem mnohem víc lidí, než jsem si myslela a moje bolest narůstala až k nevydržení.
Přistoupil ke mně Spasitel překypující účastí a láskou. Jeho duch mi dodával sílu. Prý se hodnotím příliš přísně. „Jsi na sebe příliš tvrdá,“ řekl. Pak mi ukázal obrácenou stranu efektu čeření. Když jsem byla laskavá, když jsem učinila něco nesobeckého, zase jsem způsobila čeření. Přítel, ke kterému jsem se hezky zachovala, se choval stejně k dalšímu člověku a řetěz se opakoval. Díky tomu drobnému činu se rozrostla láska a štěstí v životě druhých. Jejich štěstí mohutnělo a kladně ovlivňovalo jejich životy, někdy i významně. Radost nahradila mou bolest. Cítila jsem lásku a štěstí, které prožívali. A to vše kvůli prosté laskavosti. Napadla mě mocná myšlenka a opakovala jsem si ji pořád dokola: „Láska je opravdu jediná věc, na které záleží. Láska je opravdu jediná věc, na které záleží. Láska je radost!“
Vypadalo to tak prostě. Když budeme laskaví, budeme šťastní. Náhle mě napadlo: Proč jsem to nevěděla už dřív? Ježíš nebo někdo z mužů promluvil a jeho odpověď mě hluboce oslovila. Pronikla do nejhlubší části mé duše, změnila navždy můj názor na překážky a protivenství: „Potřebuješ záporné zkušenosti stejně jako kladné. Abys mohla prožít štěstí, musíš poznat smutek.“
Všechny moje zážitky nyní získaly nový význam. Vlastně jsem v životě neudělala žádnou opravdovou chybu. Každý zážitek byl prostředkem k dalšímu růstu. Každá nepříjemnost mi umožnila získávat více znalostí o sobě, dokud jsem se nenaučila, jak se omylům vyhýbat. K mému rozvoji přispěla i schopnost pomáhat druhým. Mnoho událostí zařídili i moji strážní andělé. Některé věci byly smutné, jiné radostné, ale všechny vypočítané tak, aby mne přivedly na vyšší úroveň poznání. Během všech potíží mě mí strážci neopouštěli, naopak snažili se ze všech sil pomoci mi. Podle potřeby mě obklopovala jednou spousta, jindy jen pár andělů. Při zpětném pohledu na svůj život jsem si uvědomila, jak často jsem chybovala opakovaně, znovu a znovu zraňovala, než jsem se konečně ponaučila. Čím víc jsem se dozvěděla, tím více se přede mnou otevíralo dveří k dalším příležitostem, a to doslova. Mnohé z toho, co jsem považovala za vlastní aktivitu, jsem dokončila díky božské pomoci.
Tak se přehled mojí smrtelné existence změnil z nepříjemného zážitku ve velmi kladnou zkušenost. Můj názor na sebe samu se úplně změnil, dívala jsem se na své hříchy a přestupky v mnohorozměrném světle. Ano, byly bolestné pro mě i pro ostatní, ale jejich prostřednictvím jsem se dále učila, napravovala své myšlení a chování. Hříchy se odpouštěním smazávají. Jakoby je překrylo nové porozumění, nový životní směr. To nové chápání mě dovede k tomu, že se hříchům přirozenou cestou vyhnu. Ačkoli hřích mizí, vzdělávací část zážitku zůstává. Proto mi odpuštěné hříchy pomáhají růst a zlepšují schopnosti pomáhat druhým.
Tato rozšířená znalost mi opravdu dala novou perspektivu, kterou jsem potřebovala, abych odpustila sama sobě. V tomto bodě začíná schopnost odpouštět druhým. Pokud nedokážu promíjet sobě, nedokážu skutečně promíjet druhým. A já musím druhým promíjet. Co poskytuji, to získávám. Když chci získat odpuštění, musím je i dát. Také jsem viděla, že chování, které u ostatních nejvíc kritizuji - a nejméně toleruji - je téměř vždycky moje vlastní chování; nebo se bojím, že by být mohlo. Děsila jsem se dalších příkladů svých skutečných nebo skrytých slabostí.
Přesvědčila jsem se, že světské žádosti působí opravdu rozkladně. Skutečný rozvoj se odehrává v duchovní sféře a lidské záležitosti, jako jsou vášně a nezřízené chutě, duši dusí. Stanou se naším božstvem, které nás poutá k tělu, a tak ztrácíme volnost k prožívání růstu a štěstí, které nám Bůh přeje.
Znovu mi bylo řečeno, tentokrát ne slovy, avšak přesto srozumitelně, že nejdůležitější věc, kterou mohu v životě udělat, je milovat druhé jako sebe samu. Ale milovat druhé znamená nejdřív milovat sebe. Jsou ve mně Kristův charakter a světlo - on to viděl! - a také já je v sobě musím nalézt. Ten příkaz jsem poslechla a objevila jsem, že jsem v duši potlačovala svoji přirozenou schopnost lásky. Musela jsem ji nechat zase rozzářit.
Přehled mého života skončil. Muži seděli naprosto tiše a vyzařovali ke mně svou lásku. Spasitel tu stál, usmíval se a radoval se nad mými pokroky. Muži se na mě znovu obrátili: „Ještě jsi nenaplnila své poslání na Zemi. Musíš se vrátit. Ale nebudeme tě nutit. Rozhodnutí je na tobě.“
Ani jsem nezaváhala a odpověděla jsem: „Ne, ne. Nemohu se vrátit. Patřím sem. Tady jsem doma.“ Stála jsem tam odhodlaně a věděla jsem, že mě nic a nikdy nedokáže přimět, abych odešla. Jeden z mužů promluvil, také zarputile: „Neskončila jsi svoji práci. Bude nejlepší, když se vrátíš.“ NehodIaIa jsem jít zpátky. Jako dítě jsem se naučila vyhrávat takové souboje, takže jsem teď použila všech svých zbraní. Vrhla jsem se na zem a rozplakala se.
„Nepřijdu tam,“ vzlykala jsem, „a nikdo mě k tomu nedonutí! Zůstávám přesně tam, kam náležím. Se Zemí jsem skončila!“
Ježíš stál napravo ode mne a stále z něj vyzařovalo jasné světlo. Přistoupil blíž a já cítila jeho účast. Ale míchalo se do ní i pobavení. Stále měl ze mě radost a chápal mé rozpoložení. Cítila jsem jeho pochopení pro moji touhu zůstat. Vstala jsem. Promluvil k radě: „Ukažme jí, v čem spočívá její poslání.“ Pak se ke mně obrátil: „Poznáš svoje úkoly, aby ses mohla rozhodnout. Ale potom se už musíš vyjádřit, jestli se na Zem vrátíš. V tom případě zapomeneš své úkoly i většinu toho, co jsme ti ukázali.“
Váhavě jsem souhlasila. Pak jsem se dozvěděla vše o své misi.
Nakonec jsem pochopila, že se musím vrátit. Ačkoli jsem nenáviděla skutečnost, že odejdu z tohoto nádherného světa lásky a světla do těžkostí a nejistoty, nezbytnost mého poslání mě k návratu donutila. Ale nejprve jsem od všech přítomných včetně Ježíše získala slib. Museli se zavázat, že v okamžiku, kdy svůj úkol splním, mě vezmou domů. Nemínila jsem trávit na Zemi ani minutu navíc. Můj domov byl u nich. Souhlasili s těmito požadavky a začali připravovat můj návrat.
Spasitel ke mně přišel, aby mi pověděl, jak ho moje rozhodnutí potěšilo. Připomněl mi, že si na Zemi nebudu pamatovat nic z toho, co se týká mého poslání. „Během pobytu na Zemi se nesmíš zabývat obsahem své mise,“ upozornil mě. „Všechno má svůj čas“.
Ach, jak dobře mě zná! Věděla jsem, že kdybych své úkoly znala, splnila bych je co nejrychleji a asi neúspěšně. Spasitelova slova se naplnila. Podrobnosti mého poslání se mi vypařily z paměti. Nezbyla ani stopa, a po pravdě řečeno, ani jsem se tím nechtěla zaobírat.
Vzhledem k Pánově slibu, že mě k sobě vezme v okamžiku, kdy budu se vším hotová, mi stále znějí v uších jeho poslední slova: Dny na Zemi jsou krátké. Nebudeš tam dlouho a zase se vrátíš.
