Nerozloučili jsme se; prostě jsem se zase ocitla v nemocničním pokoji. Dveře byly stále pootevřené, světlo nad umyvadlem blikalo a na posteli pod prostěradlem leželo mé tělo. Zůstala jsem ve vzduchu a dívala se na ně. Narůstal ve mně odpor. Vypadalo studené a těžké a připomínalo mi starou kombinézu protaženou blátem a špínou. Pro srovnání, cítila jsem se, jako bych si musela po dlouhé a osvěžující koupeli obléknout těžké, studené a špinavé oblečení. Ale já jsem věděla, že to musím udělat - slíbila jsem to - a musela jsem spěchat. Kdybych o tom přemýšlela ještě o vteřinu déle, ztratila bych odvahu a utekla. Můj duch rychle vklouzl do těla. Hotovo; šlo o přirozený proces, nad kterým jsem neměla téměř žádnou kontrolu.
Nepohodlná tíha a chlad těla jsou nesnesitelné. Začala jsem se uvnitř chvět jako zasažená elektrickým proudem. Opět jsem cítila tělesnou bolest a slabost. Propadla jsem neutišitelné depresi. Po radostné duchovní svobodě jsem se opět stala vězněm těla.
Jak jsem tam ležela uvězněná v těle, objevili se vedle postele mí tři pradávní přátelé. Mí drazí mniši, mí strážní duchové přišli, aby mě potěšili. Byla jsem tak strašně slabá, že jsem je nemohla pozdravit, jak bych chtěla. Byli posledním poutem k prostředí lásky a čistoty, odkud jsem se vrátila, a z hloubi srdce jsem jim chtěla jít naproti a poděkovat za jejich věčné přátelství a lásku. Chtěla jsem znova říci: Miluji vás. Ale dokázala jsem jen upřeně na ně hledět očima plnýma slz a doufala jsem, že mi porozumí.
Nebylo potřeba mluvit, vše pochopili. Stáli tiše vedle mne, dívali se mi do očí, vysílali ke mně svoji lásku a naplňovali mě odvahou, která překonávala všechnu bolest. Několik nádherných vteřin jsme si hleděli do očí a komunikovali ze srdce k srdci. V těchto okamžicích mi předali poselství, které budu navždy uchovávat jako svaté znamení našeho věčného přátelství. Jejich přítomnost a slova mě úžasně uklidňovaly. Věděla jsem, že znají nejen mé pocity, ale i cesty mého nového života, bolest ze ztráty jejich lásky, kterou budu muset překonat, nespokojenost z návratu, obtíže na pouti, která mě čeká. Moje rozhodnutí je těšilo. Vybrala jsem si správně. Ale teď říkali, „si na chvilku odpočiň.“ Vyzařovali uklidňující a utišující pocity, které mě zaplavily. Okamžitě jsem upadla do hlubokého ozdravného spánku. Cítila jsem, že mě obklopuje krása a láska.
Nevím, jak dlouho jsem spala. Probudila jsem se ve dvě hodiny v noci. Od mé smrti utekly víc než čtyři hodiny. Nevím, kolik času jsem strávila v duchovním světě, ale čtyři hodiny se nezdály dost dlouhé na to, co všechno jsem zažila. Netušila jsem, jestli se mě mezitím pokoušeli oživit, dokonce ani to, jestli se na mě byl někdo podívat. Cítila jsem se odpočinutá, ale pořád jsem ze sebe nemohla setřást hlubokou depresi. Připomínala jsem si své zážitky, všechno jsem si nechávala proběhnout hlavou a udivovalo mě, že jsem navštívila Stvořitele světa a spočinula v jeho náruči. Vzpomínka na vědomosti, které jsem v jeho přítomnosti nabyla, mě posilovala. Věděla jsem, že jeho světlo mi bude neustále dodávat silu a uklidňovat mě, když to budu potřebovat.
Právě jsem zavírala oči a chtěla usnout, když jsem zaznamenala u dveří nějaký pohyb. Vzepřela jsem se na lokti, abych lépe viděla. Nějaké stvoření strčilo hlavu do místnosti. Strachy jsem se přikrčila. Pak se objevilo další. Vypadalo tak ohyzdně a podivně, že si to nedokážete představit. Vešlo jich celkem pět. Byla jsem úplně ochromená hrůzou. Byli to napůl lidé, napůl zvířata malé svalnaté bytosti s dlouhými drápy nebo nehty a divokými, a přece lidskými tvářemi. Jak se ti tvorové blížili, bručeli, vrčeli a syčeli. Sálala z nich nenávist a věděla jsem, že mě chtějí zabít. Pokoušela jsem se vykřiknout, ale byla jsem buď moc slabá, nebo příliš vyděšená. Přiblížili se asi na dva metry, ale já jsem byla naprosto bezmocná.
Náhle mě přiklopila veliká kupole světla skoro jako ze skla a ty stvůry prudce vyskočily, snad že poznaly, co jim hrozí. Zuřivě mlátily do toho poklopu a snažily se na něj vyšplhat, aby získaly výhodnější postavení. Ale kupole mě chránila, protože byla příliš vysoká, aby se na ni mohly vydrápat. To je pouze víc rozběsnilo. Ječely, vřískaly, klely a prskaly. Cítila jsem se v posteli jako v pasti, a to mě hrozně děsilo. Příšery byly neoblomné a já jsem nevěděla, jestli moje ochrana vydrží. Vždyť jsem ani netušila, co to je.
Když už jsem si myslela, že to déle nesnesu a strach mě málem udolal, objevili se moji tři zbožňovaní andělé. Mniši vstoupili dovnitř a obludy uprchly. Andělé mi řekli, abych se nebála, protože jsem pod ochranou. Vysvětlili mi, že ďábla rozzuřilo mé rozhodnutí vrátit se na svět. Proto poslal mocné démony, aby mě zničili. Kupole mě bude obklopovat až do konce mého pozemského života. Démoni se prý asi objeví znovu. Možná je uvidím a uslyším, ovšem poklop mě bude ochraňovat. „Také věz,“ prohlásili, „že jsme pořád blízko tebe, abychom tě chránili a dodávali ti odvahu.“ Za okamžik, k mému zármutku, byli pryč.
Tehdy mě navštívili naposled. Láskyplně jim říkám mniši, ale jsou to mí tři nejlepší přátelé na věčnosti.
Dychtivě jsem toužila po dni, kdy se znovu obejmeme a obnovíme naše věčné přátelství.
Příšery se vrátily poté, co andělé odešli, ale kupole je držela stranou. Natáhla jsem se po telefonu a zavolala manželovi. Začala jsem mu vysvětlovat, že jsou tady v pokoji démoni. Myslel si, že mám halucinace, a předal sluchátko jedné z dcer, aby si se mnou povídala, zatímco spěchal do nemocnice. Za deset minut Joe vešel do dveří. Nemohl ty obludy vidět, ale přistoupil k mé posteli a držel mě za ruku, když jsem se mu snažila povědět, co se stalo. Potvory to za chvilku otrávilo a opět odešly. Té noci se už neobjevily. Ulevilo se mi a postupně jsem se uklidňovala. Pokusila jsem se Joeovi vyprávět něco málo o své zkušenosti ze smrti. Nezacházela jsem příliš do podrobností, ale pochopil, že se událo cosi významného. Překypoval láskou a účastí. Andělé sice odešli, ale zůstal tady Joe, aby mě uklidňoval a chránil. Jeho cit nebyl tak mocný jako láska andělů či Krista, ale i tak to bylo nádherné a velmi povzbuzující. Naše pozemská láska je snad nedokonalá, ale přesto má velkou schopnost léčit a pomáhat.
Joe zůstal u mě, nicméně během té doby můj duch cestoval mezi oběma světy, jako by návrat nebyl trvalý. Pamatuji se, že mě lékaři a sestry ošetřovali; nevím, co dělali, ani jak dlouho to trvalo. Cítila jsem v jejich úsilí napětí a znepokojení. Stále jsem odcházela do duchovní říše a viděla jsem v obou světech mnoho krásných věcí. Pak jsem zažila další úžasnou zkušenost, ne však ve formě vize, ale návštěvy.
Do pokoje vstoupila překrásná holčička. Byly jí tak dva až tři roky a bylo to jediné dítě, se kterým jsem se v duchovním světě setkala. Obklopovalo ji zlatavé světlo, které zářilo všude tam, kam šla. Zdálo se, že ji silně přitahuje Joe. Když lékaři a sestry na chvilku odešly, zeptala jsem se ho, zda ji vidí. Neviděl. Měla půvab baletky, chodila skoro po špičkách a její něžná gesta připomínala tanec. Okamžitě mě dojala její přirozenost a štěstí. Přistoupila k Joeovi a stoupla si na špičku jeho boty. Balancovala na jedné nožičce, druhou zanožila jako tanečnice a nahnula se dopředu, aby dosáhla do boční kapsy jeho kalhot. Ten pohyb mě fascinoval. Zeptala jsem se jí, co dělá. Otočila se a rozpustile se smála. Pochopila jsem, že mě slyšela. Ale neodpověděla. Vnímala jsem její vnitřní radost a zaplavil mě pocit ryzího a obrovského štěstí. Potom mi zmizela z očí a už se neukázala, ale byla jsem si jistá, že na ni nikdy nezapomenu.
Dalších několik hodin mi lékaři a sestry věnovali mnohem víc péče než minulou noc. Joe ani já jsme jim neřekli o mém zážitku jediné slovo. Ráno mi jeden doktor povídá: „Opravdu jste prožila včera v noci těžké chvíle. Můžete mi říci, co jste cítila?“ Nedokázala jsem se o své zážitky podělit, tak jsem odpověděla, že jsem měla noční můry. Bylo pro mě těžké mluvit o cestě za hranice světa. Vždy jsem víc nechtěla svěřit ani Joeovi. Povídáním jako by se zkušenosti ředily. Ten zážitek byl pro mě posvátný. Během dalších pár týdnů jsem o tom vyprávěla Joeovi a starším dětem. Od začátku mě chápali a rozptýlili všechny mé obavy. Měla jsem se v příštích letech naučit spoustu nového. Po pravdě řečeno, následujících pár let bylo nejtěžším obdobím v mém životě.
