Propadla jsem hluboké depresi. Nemohla jsem zapomenout na krásu a klid duchovního bytí a hrozně jsem se tam chtěla vrátit. Svět se kolem mě točil a já jsem se děsila života, občas se mi i hnusil a modlila jsem se, abych zemřela. Prosila jsem Boha, aby mě vzal domů, aby ze mě sňal povinnost žít tady a plnit neznámé poslání. Trpěla jsem agorafobií, takže jsem se bála vyjít z domu. Pamatuji se, jak jsem se dívala z okna na poštovní schránku a přála si, abych měla dost odvahy k ní dojít. Uzavírala jsem se do sebe a pomalu zmírala. Třebaže mě Joe a děti úžasně podporovali, unikala jsem od nich pryč.
Nakonec to byla právě láska k rodině, která mě zachránila. Uvědomila jsem si, že ve své sebelítosti jsem k nim nespravedlivá. Musela jsem mít zase radost ze života. Donutila jsem se nechat duchovní svět za sebou a pohnout se vpřed. Přiměla jsem se vyjít ven a postupně jsem se zapojila do práce pro děti - aktivity ve škole, dobročinná činnost, církevní skupina, táboření, rodinné dovolené a tak dále. Neudálo se to naráz, ale postupně jsem zase chtěla žít. Ačkoli moje srdce nikdy úplně neopustilo duchovní svět, láska k světskému bytí opět rozkvetla a stala se silnější než kdy předtím.
Pět let po zážitku smrti jsem zatoužila vrátit se do nemocnice a dozvědět se, co se mi asi přihodilo z medicínského hlediska. Lékaři mi nikdy nic neřekli, a já se ani neptala. Vyprávěla jsem o svých zkušenostech pár přátelům a všichni reagovali téměř totožně: „Ale věděli lékaři, že jsi zemřela?“ Nepotřebovala jsem jejich potvrzení, že jsem zemřela - řekl mi to Ježíš sám - ale moji blízcí se chtěli dozvědět víc. Domluvila jsem si schůzku se svým operatérem. Čekárna byla přeplněna ženami a sestra mi řekla, že pan doktor přijde později. Cítila jsem se zahanbena tím, že zneužívám jeho drahoceného času, protože ostatní ho potřebují víc než já. Ale stejně jsem zůstala a nakonec mě uvedli dovnitř.
Když jsem vešla, hned mě poznal a zeptal se, jak mi může pomoci. Připomněla jsem mu operaci. Odpověděl, že se na ni pamatuje. Vysvětlila jsem mu, že potřebuji znát pravdu o všech komplikacích, které nastaly tu noc po zákroku. Chtěl vědět proč. Začala jsem vyprávět svůj zážitek. Uběhlo pětačtyřicet minut. Čekárna byla přeplněná čekajícími pacientkami, ale lékař se ani nehnul. Skončila jsem tím, že nechci žádný soudní proces; jen se chci dozvědět, co se stalo, protože to pro mě hodně znamená. Beze slova přistoupil ke skříni se spisy. Když se otočil, měl v očích slzy. Tehdy v noci opravdu nastaly nějaké komplikace; na chvilku mě ztratili, ale řekli si, že bude lepší, když mi nic nepovědí. Během operace jsem krvácela a zdá se, že další krvácení se objevilo v průběhu noci. V době mé smrti se právě měnily směny, a protože jsem zůstala bez dozoru, nevědí přesně, na jak dlouho jsem zemřela. Lékař a sestry mě začali oživovat, ráno mi dali injekci, léky a transfúze. Lékařova slova mě potěšila, vždyť se zdravotní personál snažil ze všech sil.
Zeptala jsem se ho, proč pláče. Prý to jsou slzy štěstí. Nedávno ztratil milovanou bytost a můj příběh mu dal novou naději. Mé vyprávění o světě za naším mu poskytlo útěchu. Také si pamatoval podobný dávný zážitek jiné své pacientky, mnoho podrobností se shodovalo. Uklidnilo ho, že život nekončí smrtí a že se znovu setká se členy své rodiny. Ujistila jsem ho, že existuje zásadní důvod k naději na úžasný posmrtný život - život mnohem nádhernější, než si dovedeme představit.
Opustila jsem jeho ordinaci a cítila se svobodná. Mohu na podrobnosti mého tělesného skonu navždy zapomenout. Ostatně mohu říci to, co jsem vždycky věděla: „Ve skutečnosti jsem zemřela a vrátila se.“
