Závěsy na oknech nemocničního pokoje byly teď zatažené. Udělala jsem to já? Znovu jsem se podívala na hodiny. Skoro jsem vstala, abych se přesvědčila, jestli jdou. Vypadalo to, že se zastavil čas. Potřebovala jsem si s někým popovídat. Třeba se na mě přijde podívat ošetřovatelka anebo ještě lépe - zavolám domů. Natáhla jsem se pro telefon. Za chviličku začal zvonit a Donna, naše patnáctiletá dcera, zvedla sluchátko. Hned se mě zeptala, jestli jsem v pořádku. Bylo úžasné slyšet účast v jejím hlase. Odpověděla jsem, že je všechno prima, že se jen cítím trochu osamělá. „Táta ještě není doma,“ prozradila mi. Srdce se mi zastavilo. Tak strašně jsem s ním chtěla mluvit. „Mami? Je ti dobře?" zeptala se mě. „Ano, je mi fajn,“ ubezpečila jsem ji. Ale chtěla jsem říct: Prosím tě, pošli ho zpátky! Dostaň ho sem tak rychle, jak jen dokážeš! Mé obavy vzrůstaly.
Uslyšela jsem v telefonu vzdálené hlásky: „Chci mluvit s mámou! Hele, dej mi telefon! Řeknu to tátovi!“ Ty zvuky domova mi zlepšily náladu. Trvalo půl hodiny, než jsem popřála každému z dětí dobrou noc. Zavěsila jsem a okamžitě na mě samota padla jako deka. Pokoj se zdál tmavší a vzdálenost mezi nemocnicí a naším domem mi připadala snad miliony kilometrů a ne jen z jednoho konce města na druhý. Rodina pro mě zosobňovala celý můj život a fakt, že nejsem s nimi, mě děsil a bolel. Ale jak jsem myslela na každé z dětí a samozřejmě i na manžela, začala jsem se cítit lépe. V té chvíli by mě nikdo na světě nedokázal přesvědčit, že za pár hodin mi bude úplně jedno, jestli se ještě někdy objevím doma. Co víc, že budu prosit, abych se k nim nemusela vracet.
Vždycky jsem si myslela, že manžel a děti mi nakonec nahradí rodinu, kterou jsem v dětství tak postrádala. Slíbila jsem si, že až se vdám a založím vlastní rodinu, stane se mým prvořadým zájmem a nejbezpečnějším útočištěm. Přísahala jsem sama sobě, že budu svého muže milovat a zůstanu s ním v dobrém i zlém. Naše děti se budou moci vždycky spolehnout na to, že spolu zestárneme.
V patnácti mě poslali zpátky k mamince. Otec si myslel, že dospívající dívka má žít s matkou, ne v internátní škole nebo s ním. Matka také potřebovala někoho, kdo se bude v době, kdy je v práci, starat o její nejmladší dítě. Takže mě vzali ze školy a zůstala jsem doma, abych pečovala o nejmladší sestru. Protože jsem s ní trávila celé dny, litovala jsem se, zvláště když jsem vídala děti, jak jdou ráno do školy a odpoledne se vracejí. Sice jsem si ještě zcela neuvědomovala, co pro mě bude v budoucnosti vzdělání znamenat, ale určitě mi scházela společnost přátel a sourozenců. Během krátké doby jsem nabyla dojmu, že svatba a vlastní rodina je jediným únikem z této situace. Cítila jsem, že se můj soukromý život podřizuje potřebám druhých a že nemám právo na osobní štěstí. Chtěla jsem mít vlastní oblečení, vlastní postel, vlastní domov. Chtěla jsem muže, kterému budu moci věřit. Někoho, kdo mě bude milovat bez ohledu na to, co nás v životě potká.
Není divu, že jsem se beznadějně zamilovala do chlapce ze sousedství a brzy se za něj vdala. Otec byl zásadně proti, ale já jsem žila s matkou, která mě v tom podporovala. Bylo mi patnáct a moje představy o potřebách skutečné rodiny byly velmi naivní. Naše nedospělost a naprosto rozdílné životní cíle způsobily, že jsme se po šesti letech rozvedli. Sen se zhroutil a já jsem cítila, že moje do hloubi zraněná duše bude potřebovat mnoho trpělivosti a lásky, než se vzpamatuje. Přesto jsem nikdy svého nevydařeného manželství nelitovala, protože jsem za jeho trvání porodila čtyři nádherné děti. Nejprve se narodila dvě děvčata - Donna a Cheryl, potom chlapec Glenn. Nejmladší dcera Cynthia náhle zemřela, když jí byly tři měsíce.
Na vánoční taneční zábavě jsem se v témže roce, kdy jsem se rozvedla, seznámila s Joem. Sloužil na letecké základně nedaleko Rena v Nevadě, kde jsem tehdy žila. I Joe byl rozvedený. Čím víc jsem ho poznávala, tím víc společného jsem nacházela. Prožil podobné dětství jako já, také toužil po pevném rodinném svazku. Zdálo se, že se k sobě hodíme. Dokonce i moje děti chtěly, aby žil s námi. Možná zprvu víc než já. Zanedlouho jsme se vzali.
Od začátku to vypadalo příliš dobře, než aby to byla pravda. Joe v sobě měl něhu, s jakou jsem se dříve nesetkala. Byl k dětem neuvěřitelně trpělivý, ale přesto dostatečně přísný. Děti jeho lásku opětovaly. Praly se o to, kdo ho první uvítá u dveří, když se večer vracel z práce. Od prvního okamžiku pro ně byl Joe „táta“ a to v každém ohledu.
Vůle žít spolu a naše dospělost se staly tím „lepidlem“, které nás drželo po celé ty roky pohromadě. Stěhovali jsme se z místa na místo a museli se těmto změnám přizpůsobovat i v soukromém životě. Slíbili jsme si, že věci vždycky nějak vyřešíme a udržíme rodinu pohromadě bez ohledu na to, kolik nás to bude stát. Rodina byla na prvním místě, vlastní zájmy byly druhořadé.
V červenci 1963 Joea převeleli na leteckou základnu v texaském San Antoniu. Počítače se teprve začínaly prosazovat a Joe vedl výuku programování. Během našeho čtyřletého pobytu v Texasu se narodili dva chlapci - Joseph a Stewart Jeffery.
Žili jsme si jako v pohádce. Koupili jsme nové auto i dům s klimatizací. Děti měly spousty oblečení a já jsem mohla zůstat doma a starat se o ně a o domácnost. Cítila jsem se vskutku požehnaná. Bezpečí a radost, které jsem teď prožívala, byly na hony vzdálené pocitům v internátní škole, osamělosti dětství a nepovedeného manželství. Ale stále mi něco scházelo.
Modlila jsem se pravidelně, nicméně můj vztah k Bohu byl odtažitý a plný strachu. Věděla jsem, že občas splní mé prosby - jako třeba po rozvodu. Tehdy jsem se modlila, abych našla někoho, kdo mě bude milovat a pomůže mi s výchovou dětí. A on mi přivedl Joea. Věřila jsem, že Bůh existuje a miluje své děti bez ohledu na svoji zjevnou pomstychtivost, ale neměla jsem ponětí, jak boží lásku zapracovat do svého vlastního života nebo jak ji osvětlit dětem. Probírala jsem tuto záležitost s Joem a navrhla jsem mu, abychom chodili do kostela. Můj nápad ho moc nenadchl, hlavně kvůli jeho zkušenostem, které ho vedly ke ztrátě iluzí, co se náboženství týká. Respektovala jsem jeho názor, ale nepřestala jsem hledat cestu, jak vnést do rodiny silnější náboženské cítění. Zašli jsme do několika místních kostelů, ale protože nás ani jeden neuspokojil, nakonec jsme toho nechali. Mnoho let jsem zůstávala v otázkách náboženství nejistá.
Sestra mi svým příchodem přetrhla myšlenky. Měla s sebou prášky na spaní, ale odmítla jsem je. Mám totiž odpor skoro ke všem lékům. Můj strach jde tak daleko, že si zřídka vezmu i acylpyrin a raději snáším bolesti hlavy nebo nachlazení. Ošetřovatelka tedy odešla a nechala mě napospas vzpomínkám. V úplné noční samotě se moje mysl upřela k operaci, která mě za pár hodin čeká. Bude všechno v pořádku? Mnohokrát jsem slyšela o lidech, kteří zemřeli přímo na operačním stole. Nepotká mě to také? Vybavovaly se mi obrazy různých hřbitovů. Viděla jsem náhrobní kameny a kříže na krku kostlivců v rakvích. Udivovaly mě pohřební rituály, o kterých jsem slýchala v dětství. Snažila jsem se přijít na to, proč mrtví mají křížky. Aby ukázali Bohu, že jsou světci? Nebo je potřebují hříšníci jako ochranu před pekelníky? Ovládaly mě stále stísněnější pocity. Tma mě tížila tak, že jsem zazvonila na ošetřovatelku.
„Máte po ruce ty prášky?“ zeptala jsem se jí, když vešla. Zmateně se na mě podívala a potom mi podala tablety. Spolkla jsem je a poděkovala. Zhasla světlo a zavřela dveře. Za chvilku jsem začala být ospalá. Pomodlila jsem se a záhy usnula.
