Něco není v pořádku. Můj manžel Joe odešel z nemocničního pokoje před několika minutami, ale už mám neblahé tušení. Budu v noci sama, sama v předvečer jedné z největších bitev svého života. V hlavě se mi začaly objevovat myšlenky na smrt. Takové věci mi už léta nepřišly na mysl. Proč jsou teď tak neodbytné?
Byl večer,18. listopadu 1973. Přijali mě do nemocnice, abych podstoupila operaci dělohy. Protože mi bylo jedenatřicet let, porodila jsem sedm dětí a jinak jsem se těšila vynikajícímu zdraví, odhodlala jsem se dle lékařovy rady k operaci. Můj muž i já jsme byli s tímto rozhodnutím spokojeni. Co se týče operace, neměla jsem pochyb o správnosti své volby, ale znepokojovalo mě něco jiného, něco nedefinovatelného.
Za roky našeho manželství jsme odděleně trávili noc jen výjimečně. Snažila jsem se vybavit si rodinu a zvláštní blízkost, kterou jsme spolu prožívali. Ačkoli jsme měli šest dětí (sedmé zemřelo jako miminko), vlastně jsme je nedokázali nechat samotné. Dokonce i když jsme se mohli jít bavit, zůstávali jsme doma. A tak nám děti naše „schůzky“ plánovaly samy. Občas pro nás připravily večeři, rozsvítily svíčky v obývacím pokoji a zapálily oheň v krbu. Obvykle jsme mívali i správnou hudbu - možná ne takovou, jakou bychom si vybrali sami, ale rozhodně bezvadnou. Vzpomínala jsem na večery, kdy nám děti servírovaly čínská jídla na ozdobeném kávovém stolku a připravovaly velké polštáře, abychom si na ně sedli. Potom ztlumily světla, daly nám pusu na dobrou noc a s halasem běžely nahoru do svých ložnic. Měli jsme pak s Joem pocit, že jsme našli kousek nebe na Zemi.
Vzpomínala jsem na to, jak šťastná jsem byla ve společnosti bytosti tak chápající a milující, jakou byl Joe. Vzal si v práci týden dovolené, aby se mnou mohl být předtím, než půjdu do nemocnice a chtěl se mnou zůstat další týden, až mě pustí domů. On a naše dvě nejstarší dcery, kterým bylo patnáct a čtrnáct let, už plánovali krásnou večeři na Den díkůvzdání.
Zlé tušení mě dusilo víc a víc. Možná to zavinila tma v pokoji, ta hrozná tma, které jsem se jako děvče naučila bát. Snad měly ty neblahé pocity kořeny v jiné události, která se mi přihodila v nemocnici před mnoha lety a která ve mně stále vyvolávala pochybnosti a nejistotu.
Když mi byly čtyři roky, rodiče se rozvedli. Otec říkával, že „oženit se s indiánkou bylo snad to nejhorší, co mohl tehdy běloch udělat“. On, světlovlasý napůl Skot a napůl Ir, si vzal za manželku čistokrevnou příslušnici kmene Siouxů. Jako sedmé dítě z deseti jsem téměř neměla možnost poznat své rodiče před rozvodem. Matka se vrátila do rezervace a otec odejel ke svým rodičům do města. Šest z nás tehdy umístili do Katolické internátní školy.
První zimu ve škole jsem dostala hrozný kašel a pořád jsem měla zimnici. V jedné ložnici nás spalo čtyřicet. Pamatuji si, že jsem jednou v noci vklouzla do postele své starší sestry Joyce. Ležely jsme spolu a plakaly - já v horečkách a ona strachem o mě. Když nás řádová sestra na noční obhlídce objevila, odvedla mě zpátky do mé vlhké a studené postele. Joyce se ji snažila přesvědčit, že jsem nemocná, ale marně. Nakonec mě třetí noc odvezli do nemocnice.
Lékař diagnostikoval černý kašel a oboustranný zápal plic. Přikázal ošetřovatelce, aby zavolala rodičům. Pamatuji se na jeho slova, že pravděpodobně nepřežiji noc. Ležela jsem v posteli a jen hořela. Přepadl mě pocit, jako bych se potápěla do spánku a zase se z něj vynořovala. Náhle jsem ucítila na hlavě ruce. Vzhlédla jsem a uviděla ošetřovatelku, která se nade mnou skláněla. Pročísla mi vlasy prsty a řekla: „Vždyť je to ještě dítě.“ Nikdy ten laskavý hlas nezapomenu. Zachumlala jsem se hlouběji do pokrývek a cítila teplo a spokojenost. Její slova mě uklidnila. Klidně jsem zavřela oči a zase usnula.
Probudila mě lékařova slova: „Už je pozdě. Ztratili jsme ji.“ Přetáhli mi přikrývku přes hlavu. Byla jsem úplně popletená. Proč bylo pozdě? Otočila jsem hlavu a rozhlédla se po místnosti, i když jsem měla na obličeji deku. Pokoj se mi nezdál ničím zvláštní. Viděla jsem doktora a sestru vedle své postele. Koukala jsem se kolem a všimla si, že se najednou rozjasnilo. Nemocniční lůžko mi připadalo větší a mě napadlo: Vypadám v té velké bílé posteli jako malý hnědý brouk. Lékař odešel a já si uvědomila přítomnost někoho jiného ve své blízkostí. Náhle jsem už neležela v posteli, ale v něčí náruči. Vzhlédla jsem a uviděla muže s krásným bílým plnovousem. Díval se na mě. Jeho vousy mě fascinovaly. Jako by se třpytily světlem, které z nich vycházelo. Zasmála jsem se, zabořila do té bílé nádhery prsty a omotala si pramínky kolem prstů. Cítila jsem se u něj naprosto klidná a šťastná. Jemně mě houpal a kolébal ve svých pažích. I když jsem nevěděla, kdo to je, nechtěla jsem ho už nikdy opustit.
„Začala zase dýchat!“ vykřikla sestra a doktor vběhl do pokoje. Ale byla to jiná místnost. Převezli mě do velmi tmavé komůrky. Bělovousý pán zmizel. Koupala jsem se v potu a měla jsem strach. Lékař rozsvítil a dopravili mě zpátky do původního pokoje.
Když přijeli rodiče, oznámili jim, že mě skoro ztratili. Slyšela jsem to, ale vůbec jsem tomu nerozuměla. Jak mě mohli ztratit, když jsem tady celou dobu byla? Byla jsem šťastná, že se zase vidím s rodiči, s lidmi, kteří mě znali a milovali - jako ten pán s bílým plnovousem. Ptala jsem se, kdo to byl a kam šel. Rodiče ovšem nechápali, o čem to mluvím. Vyprávěla jsem jim, jak doktor řekl, že je příliš pozdě a o tom muži s bílým světlem ve vousech, který ke mně přišel a držel mě na rukou. Neodpověděli. Nikdy. Tento zážitek mi v dětství poskytoval útěchu a stal se oázou lásky. Vzpomínky nikdy nevybledly Pokaždé, když jsem si to vybavila, prožívala jsem znovu stejný pocit klidu a štěstí jako v jeho náruči.
Teď jsem se ve tmě pronikající do pokoje snažila tyto vzpomínky přivolat. Od těch dávných dnů, kdy jsem byla odtržena od rodičů, se bojím tmy. Zase jsem osaměla ve tmě a prožívala ty divné pocity Zdálo se mi, že v pokoji krouží Smrt. Naplnila mé myšlenky a usídlila se v mých představách. Smrt. Smrt a Bůh. Ti dva se zdáli být navždy spojeni. Co na mě čeká na druhé straně? Kdybych zítra zemřela, co bych objevila? Věčnou smrt? Věčnost s pomstychtivým Bohem? Nebyla jsem si jistá. A jaký je Bůh? Jen jsem doufala, že není takový, jak nám ho líčili v církevní škole.
Dodnes si dokážu vybavit detaily první školní budovy s mohutnými cihlovými zdmi a tmavými, studenými místnostmi. Řetěz odděloval chlapeckou část od dívčí a kolem školy byl plot. Uzavřeli nás před světem i před sebou navzájem. Stále si pamatuji to první ráno, kdy odvedli mé bratry do jedné budovy a mě a sestry do druhé. Nikdy nezapomenu na tu hrůzu v jejich očích, když se za námi naposled ohlédli. Cítila jsem, že mi asi pukne srdce.
Mě a mé dvě sestry přivedli do malé místnosti, kde nám ustřihli vlasy a chemicky nás odvšivili. Potom každá dostala dvoje šaty. V jedné barvě na první a v druhé na následující týden. Tyto uniformy měly pomáhat odhalit případné uprchlíky Moji nejstarší sestru Thelmu, které jsme říkali Švíca, poslali do oddělení pro starší dívky. Ten první večer jsme se s ostatními děvčaty seřadily a odpochodovaly do ložnice. Postavily jsme se k postelím a čekaly, dokud se neozvala píšťalka. Na povel jsme se rychle svlékly a uložily, řádová sestra zhasla světlo a zamkla pokoj zvenčí. To, že jsem zamčená v té velké a tmavnoucí místnosti, mě vyděsilo. Ve tmě jsem s hrůzou čekala, co bude, až mě nakonec přemohl spánek.
V neděli musely všechny děti do kostela, což poskytlo mně a mým sestrám možnost uvidět na druhé straně kaple bratry. Jak jsem se tu první neděli probojovávala shlukem děvčat, abych vypátrala své bratry, dostala jsem ránu do hlavy. Otočila jsem se a spatřila dlouhou tyč zakončenou gumovým míčkem. Jeptišky tento nástroj používaly k usměrňování našeho chování v kostele. Tehdy poprvé a ještě mnohokrát potom jsem ho pocítila na vlastní kůži. Protože jsem stěží chápala, co znamená zvonění a kdy si mám kleknout, dostávala jsem holí často. Ale mohla jsem tak aspoň koutkem oka zahlédnout bratry a to stálo za všechny utržené rány.
Učili jsme se o Bohu a dozvěděli jsme se spoustu věcí, které by mě vůbec nenapadly. Říkali nám, že my, Indiáni, jsme neznabozi a hříšníci. Věřila jsem tomu. Předpokládala jsem, že řádové sestry jsou v božích očích něčím víc. A taky jsme se učili, že jsou tady, aby nám pomáhaly. Moje sestra Thelma dostávala často výprask krátkou hadicí a potom musela ještě trestající jeptišce poděkovat, jinak dostala znovu. Věřila jsem, že právě ony jsou vybrané služebnice boží a začala jsem se Boha hrozně bát. Všechno, co jsem se o něm učila, ten strach ještě umocňovalo. Zdál se mi zlostný, netrpělivý a velmi mocný, což znamenalo, že mě může třeba zničit či poslat v soudný den přímo do pekla - nebo i dříve, pokud bych mu zkřížila cestu. Doufala jsem, že tohoto Boha z internátní školy nikdy nepotkám.
Podívala jsem se na velké nástěnné hodiny. Od Joeova odchodu uplynulo jen pár minut. Pouhé minuty. Slabé světlo nad umyvadlem stačilo vytvořit tmavé stíny, které se mi zjevovaly před očima jako noční můry z minulosti. Snad se mi splašilo myšlení. Pobízená osamělostí se moje mysl proháněla zákoutími dávných vzpomínek. Musela jsem nad tím získat kontrolu, abych se dokázala uklidnit. Jinak bude tato noc nekonečná. Plně jsem se soustředila a snažila se přijít na jiné a hezčí myšlenky.
Rozzářil se paprsek světla.
Brainardskou indiánskou školu vedli wesleyanští metodisté. Nikdy nezapomenu na nápis, který jsem si první den přečetla na velké tabuli před budovou: Bez představivosti lidé hynou. Samozřejmě jsem si myslela, že to je určeno nám, Indiánům, abychom se naučili, jak se dívat do budoucna. Tuto myšlenku možná ještě posílil nápis, který jsem zahlédla ve městě: Indiánům a psům vstup zakázán.
Brainardská škola pro mě znamenala lepší zkušenost než ta předcházející. Žili jsme v příjemné, méně formální atmosféře a učitele pobyt mezi studenty těšil. Naučila jsem se, že Bůh neznamená pro všechny lidi totéž. Místo o zlostném a pomstychtivém Bohu, jehož jsem znala z minulosti, nám vyprávěli o bytosti, která se raduje z našeho štěstí. Při pobožnostech lidé často vykřikovali amen a aleluja. Chvíli trvalo, než si člověk na jejich náhlé výbuchy zvykl. Ačkoli jsem poznala, že existují různé pohledy na Boha a rozličné způsoby jeho uctívání, myslím, že jsem byla stále přesvědčená, že Bůh, až se před ním po smrti objevím, potrestá právě mě.
V létě jsem navštěvovala luteránský i baptistický kostel a příležitostně i Armádu spásy. Nepřipadalo mi nejdůležitější, kterou církev navštívím, ale skutečnost, že tam vůbec jdu. S dospíváním moje zvědavost na Boha rostla. Pochopila jsem, že to on hraje v mém životě hlavní roli. Dokud jsem nedospěla, neměla jsem jasno, jaká ta role je a jak mě ovlivňuje. V modlitbách jsem prosila o odpověď; ale Bůh mě asi neslyšel. Má slova jako by se rozplývala ve vzduchu. Když mi bylo jedenáct let, sebrala jsem odvahu a zeptala se naší vychovatelky - řádové sestry, jestli opravdu věří v Boha. Zdálo se mi, že jestli někdo opravdu ví, tak je to ona. Místo odpovědi jsem dostala pohlavek. Pak se na mě osopila, jak se vůbec opovažuji pochybovat o jeho existenci. Přikázala mi pokleknout a modlit se za odpuštění. Její příkaz jsem splnila, i když mi bylo jasné, že se kvůli nedostatku víry dostanu do pekla. Vždyť jsem zpochybnila Boží existenci. Byla jsem skálopevně přesvědčená, že mi nikdy neodpustí.
Později toho léta jsem přijela k otci a zažila něco, co mě ochromilo hrůzou. Jednou večer jsem odhrnula závěsy v okně vedle své postele a vleže jsem pozorovala hvězdy a mraky na obloze. Od dětství to byla moje záliba. Náhle mě upoutal paprsek bílého světla, který vycházel z mraku. Strachy jsem zcepeněla. Světlo se pohybovalo ze strany na stranu, jako by po někom pátralo. Domnívala jsem se, že Ježíš podruhé sestupuje na zem. Křičela jsem ze všech sil, protože jsem se učila, že se podruhé vrátí v noci jako zloděj, spravedlivé odvede s sebou a hříšníky spálí. Otec mě hodiny konejšil, než jsem se konečně uklidnila. Nakonec mě přesvědčil, že jsem viděla světlo reklamy na slavnost, která se měla v městě konat. Tehdy jsem se setkala poprvé v životě s reflektorem. Zatáhla jsem závěsy a na nějaký čas jsem od pozorování hvězd upustila.
Moje pátrání po skutečné přirozenosti Boha pokračovalo. Pamatuji se na návštěvy kostelů různých církví a na memorování mnoha částí Nového zákona. Začala jsem tíhnout k myšlence, že po smrti zůstane duše a tělo v hrobě až do vzkříšení. Přijde Kristus a spravedliví opustí hroby, aby ho mohli následovat. Často jsem na to musela myslet a děsila se vlastní smrti a temnoty, která bude následovat.
