Znovu jsem si musela na okamžik zdřímnout, přestože hodiny stále ukazovaly půl desáté. Probudila jsem se náhle a s divným pocitem. Mé instinkty jako by mě varovaly před hrozícím nebezpečím. Rozhlédla jsem se po pokoji. Dveře byly zavřené a nad umyvadlem stále blikalo to nebohé noční světlo. Moje ostražitost dosáhla vrcholu, strach stále rostl. Všemi smysly jsem vnímala nejen samotu, ale i to, jak mé tělo slábne a slábne.
Chtěla jsem se natáhnout po zvonku a přivolat sestru. Přes veškeré úsilí a snahu jsem se nedokázala pohnout. Jako bych klesala dolů, jako by ze mne vytekla poslední kapka krve. V hlavě mi jemně bzučelo. Nakonec mé tělo zůstalo bez života.
Vtom jsem ucítila nával energie. Skoro jako by ve mně něco vybouchlo. Náhle jako by mi obrovský magnet vytahoval z hrudi celou duši. Můj první pocit byl, že jsem svobodná. Na tomto zážitku nebylo nic nepřirozeného, prostě jsem se ocitla nad postelí a visela jsem kousek od stropu. Zdálo se mi, že ta bezbřehá volnost nikdy nepomine. Otočila jsem se a uviděla na lůžku nějaké tělo. Byla jsem zvědavá, kdo to je, proto jsem k němu začala klesat. Protože jsem kdysi pracovala jako sestra na jednotce intenzívní péče, věděla jsem velmi dobře, jak vypadá mrtvola. Jak jsem se blížila k obličeji, viděla jsem, že je bez života. Vtom jsem poznala sebe samu. Na posteli leželo moje tělo. Nezarazilo mě to, ani nevyděsilo. Pouze jsem k němu pociťovala něco jako sympatii. Připadalo mi mladší a hezčí. Bylo to stejně smutné, jako když odkládáte zachovalé oblečení - i mé tělo bylo ještě k světu. Uvědomila jsem si, že jsem se ještě nikdy neviděla trojrozměrně. Vídala jsem pouze svůj dvourozměrný odraz v zrcadle. Ovšem oči duše vidí víc než oko lidské. Pozorovala jsem své tělo zepředu, zezadu i ze stran současně. Rysy se mi jevily jinak, než jsem je znala předtím - celistvě a plně. Možná proto jsem se hned nepoznala.
Moje nové tělo nic nevážilo a bylo neobyčejně pohyblivé. Fascinovala mě ta nová forma existence. Přestože jsem ještě před okamžikem cítila bolest, teď jsem byla osvobozena od jakéhokoli nepohodlí. Cítila jsem se ve všech směrech dokonale a napadlo mě: Tohle jsem opravdu já.
Znovu jsem se zaměřila na své tělo. Uvědomila jsem si, že o mé smrti nikdo neví. Hrozně moc jsem to chtěla někomu povědět. Ale než jsem se stačila pohnout, objevili se vedle mě tři muži. Jejich světle hnědé kutny přepásané zlatem zdobenými opasky s volně visícími konci byly nádherné, jeden měl na hlavě čepičku. Sálalo z nich neobyčejně jasné světlo a pak jsem si všimla, že i moje tělo jemně září. Naše světla se spojila. Nebála jsem se. Muži vypadali tak na sedmdesát osmdesát let. Nevím jak, ale věděla jsem, že žijí v jiném časovém měřítku, než je na Zemi. Měla jsem dojem, že ve skutečnosti jsou mnohem starší, že přišli z hlubin věků. Vnímala jsem jejich obrovskou duchovnost, vědění a moudrost. Myslím, že se přede mnou objevili v kutnách právě proto, aby ve mně tyto pocity vyvolali. Začala jsem je v duchu nazývat mnichy (hlavně kvůli těm kutnám) a plně jsem jim důvěřovala. Promluvili ke mně.
Tvrdili, že jsou se mnou po „věky“. Úplně jsem to nechápala, protože jsem měla potíže pochopit pojem věčnost, což teprve věky. Věčnost pro mě vždycky představovala cosi v budoucnosti, ale oni říkali, že se mnou byli věky v minulosti. Chápala jsem to jen velmi těžko. Pak mi vytanuly na mysl dávné obrazy, mé bytí před příchodem na Zem, moje vztahy s těmito muži „předtím“. Jak se ty představy střídaly, pochopila jsem, že se samozřejmě s nimi znám již „věky". Velmi mě to rozrušilo. Jak mi v mozku vykrystalizovala pravda o mém předzemském životě, došlo mi, že smrt je vlastně „přerod“ do lepšího života. Ten je naplněn porozuměním a věděním a rozprostírá se časem dopředu i nazpátek. Už jsem pochopila, že tito muži jsou v tom lepším životě mými nejbližšími přáteli a že si možnost být se mnou vybrali. Vysvětlili mi, že spolu s dalšími se během mého pobytu na Zemi stali mými strážnými anděly. Ale cítila jsem, že ti tři jsou ještě něco navíc, že jsou mými laskavými utěšiteli.
Sdělili mi, že jsem umřela předčasně. Nějak na mě přenesli pocit klidu a vysvětlili mi, že se nemám bát, vždyť všechno dobře dopadne. Vstupoval do mě příval jejich lásky a zájmu. Všechny pocity a myšlenky přecházely z duše do duše, z inteligence k inteligenci. Nejprve jsem předpokládala, že mluví, protože jsem na to byla u lidí zvyklá. Ovšem teď jsme komunikovali mnohem rychleji a úplněji způsobem, který nazývali „ryzí vědění“. Nejlépe by se to dalo nazvat telepatií, ale ani to nepostihne celý proces. Cítila jsem jejich emoce a zájmy. Prožívala jsem jejich lásku, jejich pocity. Opájela jsem se radostí, že mě tak moc milují. Můj minulý jazyk, jazyk těla, byl opravdu omezený. Moje dřívější schopnost vyjádřit city byla ve srovnání s možnostmi této dokonalé komunikace ducha téměř nulová.
Chtěli mi toho ještě hrozně moc říci, a stejně já jim, nicméně jsme si uvědomovali, že věci týkající se přítomnosti jsou přednější. Náhle jsem si vzpomněla na rodinu a bála se, že je moje smrt zasáhne. Jak se dokáže manžel postarat o šest dětí? Jak spolu budou děti vycházet? Potřebovala jsem je ještě vidět, abych se trochu uklidnila.
Myslela jsem jen na to, jak opustit nemocnici a dostat se k nim co nejrychleji. Po tolika letech čekání na rodinu a práce na jejím udržení jsem se teď strachovala, že je ztratím. Nebo možná oni mě.
Okamžitě jsem se pustila do hledání východu a objevila jsem okno. Prošla jsem jím a pospíchala ven. Brzy jsem pochopila, že mohu odejít všudy. To jen díky svým úporným návykům (a díky tomu i omezením) ze smrtelného života jsem hledala východ. Napadlo mě, že jsem se ocitla v „režimu pomalého pohybu“, protože jsem stále myslela v rozměrech svého fyzického těla, ačkoliv přece moje duchovní tělo může procházet všemi pevnými materiály. A stejně to okno bylo zavřené.
Můj výlet domů byl zmatek. Když jsem pochopila, že je to v mé moci, neuvěřitelně jsem zrychlila. Jen stěží jsem vnímala stromy ubíhající pode mnou. Nijak jsem se nerozhodovala, nikam jsem nesměřovala - prostě jsem jen myslela na domov a věděla jsem, že tam mířím. V okamžiku jsem byla doma a vešla do obývacího pokoje.
Manžel seděl ve svém oblíbeném křesle a četl noviny. Děti běhaly po schodech nahoru dolů, protože se měly chystat do postele. Dvě z nich právě uspořádaly polštářovou bitvu - u našich dětí vlastně běžná procedura ukládání. Vůbec jsem netoužila s nimi komunikovat, ale zajímalo mě, jak budou žít beze mne. Jak jsem je jednotlivě pozorovala, proběhlo mi hlavou jakési prohlédnutí, jež mi umožnilo vidět jejich osudy v budoucnosti. Pochopila jsem, že každé z mých dětí žije na Zemi kvůli svým vlastním zkušenostem. Třebaže jsem je brala jako „svoje“, mýlila jsem se. Byly to samostatné duše jako já, s vlastní inteligencí, která se vyvinula předtím, než přišly na Zemi. Každé z nich mělo svoji svobodnou vůli, s níž se rozhodovalo žít život podle svého. Tato svobodná vůle se jim nesmí odepírat. Byly mi pouze svěřeny do péče. Přestože si teď nemohu vzpomenout, věděla jsem, že každé z nich má své poslání a až je naplní, svůj pobyt na Zemi ukončí. Viděla jsem dopředu některé ze změn a potíží, jež je čekají, ale chápala jsem, že jsou nezbytné pro jejich vlastní rozvoj. Nemusela jsem se bát ani trápit. Výsledně bude každé z mých dětí bez problémů a bude to trvat jen okamžik, než se zase sejdeme. Prostoupil mě klid a mír. Můj manžel a nádherné děti, tato rodina, na niž jsem tak dlouho čekala, bude v pořádku. Už jsem věděla, že mohou jít dál sami a tudíž mohu i já.
Byla jsem za toto vysvětlení vděčná a cítila jsem, že jsem je směla pochopit, aby mi to usnadnilo odchod. Toužila jsem pohnout se svým vlastním životem a prožívat všechno, co mě čeká. Vtáhlo mě to zpátky do nemocnice, ale tu cestu si nepamatuji. Snad se to všechno odehrálo v mžiku. Mé tělo stále leželo na posteli asi tři čtvrtě metru pode mnou. I moji přátelé zůstali a čekali na mě. Znovu jsem cítila jejich lásku a potěšení, že mi mohou pomáhat. Také jsem věděla, že ti tři mně nejdražší, mniši, se mnou nepůjdou.
Ozvalo se burácení.
