Když vás obklopuje nesmírná energie, víte o tom. I já jsem ji cítila. Místností se neslo hluboké brumlání a svištění. Vnímala jsem tu skrytou sílu, pohyb, který se zdál být neúprosný. Ale přestože ten zvuk a síla byly děsivé, obrňoval mě vůči nim příjemný pocit - téměř hypnotický. Slyšela jsem zvonkohru či vzdálené zvony, které cinkaly v pozadí - nádherný zvuk, na který nikdy nezapomenu. Začala mě obklopovat tma. Postel, světlo u dveří, celá místnost jakoby potemněla a okamžitě mě do sebe jemně vtáhla obrovská vířící černá hmota.
Bylo to, jako by mě pohltilo obrovské tornádo. Neviděla jsem nic, pouze intenzívní, téměř hmatatelnou tmu. Ta temnota znamenala víc než jenom nedostatek světla. Tak neproniknutelnou tmu jsem ještě nikdy neviděla. Všechny smysly mi říkaly, že bych měla být vyděšená, že všechny děsy mého dětství by se měly oživit, ale v té černotě jsem se cítila úžasně spokojená a klidná. Vnímala jsem pohyb vpřed a zvuk víření slábnul. Ležela jsem s nohama napřed a hlavou lehce nadzvednutou. Rychlost tak neuvěřitelně vzrostla, až mi blesklo hlavou, že by se to nedalo poměřit ani světelnými roky Ale můj klid a pokoj také vzrostly, že bych tak zůstala navždy. A věděla jsem, že kdybych chtěla, mohla bych to učinit.
Uvědomila jsem si, že se mnou zároveň cestují i jiní lidé a také zvířata, ale dál ode mne. Neviděla jsem je, ale vnímala jsem, že jejich zážitek je stejný jako můj. Necítila jsem k nim žádný osobní vztah a věděla jsem, že pro mě nepředstavují žádnou hrozbu. Proto jsem si jich brzy přestala všímat. Přesto jsem vnímala, že někteří se nepohybují vpřed jako já, ale v té krásné temnotě jako by viseli. Buď po tom netoužili, nebo prostě nevěděli, jak postupovat vpřed. Ale u nikoho to nevyvolávalo strach.
Začal proces léčení. Tou černou vonící masou pronikla láska a já jsem se ponořila hlouběji do tepla a temnoty a těšila se z pocitu bezpečí a klidu. Pomyslela jsem si: To musí být údolí stínů smrti.
Ještě nikdy v životě jsem nepocítila tak úžasný klid.
