Poděkování
Mé největší uznání a láska patří mému manželovi. Nebýt jeho důvěry ve mě a jeho lásky, nikdy bych tuto knihu nedokázala napsat. Vykonával většinu prací na počítači a zároveň mi dával rychlokurz obsluhy PC. Navíc, bez ohledu na vlastní zájmy, upravoval můj rukopis. Jedl polotovary a nosil bílé košile o jeden den déle, abych mohla trávit více času u klávesnice. Miluji tě, drahoušku. Děkuji!
Lásku a uznání věnuji své drahé přítelkyni Nancy Carlisleové, jejíž srdce překypuje láskou nejen ke Spasiteli, ale ke každému na potkání. Nancy mě naučila, jak projevovat lásku mnohem otevřeněji. Prokázala své nadšení, s nímž pomáhá druhým i tím, že se mnou trávila bezpočet hodin, cestovala se mnou na besedy, naslouchala znova a znova vyprávění o tom, co jsem zažila. Nikdy ji to neunavovalo, stále mě podporovala a dodávala mi odvahu pokračovat v práci. Nancy byla první, kdo mi v roce 1987 pomáhal vytvořit kostru této knihy. Nikdy ve víře v mé schopnosti nezakolísala. Ani tehdy, kdy jsem své prvotní pokusy vzdala, abych mohla pečovat o svého těžce nemocného otce až do jeho smrti v červenci 1991.
Jsem samozřejmě zavázána také Jane Barfussové, která třikrát navštívila moji přednášku a na základě toho napsala článek „Duchovní svět“, jenž pojednával o mých zážitcích blízkých smrti. Její práce doslova obletěla celý svět. Díky jejímu článku jsem se setkala s mnoha zajímavými lidmi, kteří mi dodávali odvahu dokončit tuto knihu a zacházet do větších podrobností.
Předmluva
Z knihy V náruči světla jsem se dozvěděl o zážitcích blízkých smrti víc než kdykoli předtím. A to jsem se deset let zabýval právě studiem těchto zážitků, rozhovory s dětmi i dospělými, kteří přežili klinickou smrt. V náruči světla není jen vyprávěním o úmrtí během operace a opětovném návratu do života. Je to vlastně kniha o smyslu života. Vzpomínám si na chlapce, který poté, co překonal zástavu srdce, řekl rodičům: „Musím vám prozradit nádherné tajemství - stoupal jsem po schodech do nebe.“ Ten hoch ještě nedokázal vysvětlit, co tím myslí. V této knize se ukrývá stejně úžasné tajemství. Není to tajemství života po smrti, ale tajemství o životě.
Zážitky blízké smrti jsou ve skutečnosti prožitkem umírání. Všichni jimi jednou projdeme, až budeme umírat, ať bohatí či chudí, vrazi nebo světci. Myslíval jsem si, že po smrti prostě vstoupíme do temnoty, a tím náš život skončí. Jako lékař na jednotce intenzívní péče jsem měl možnost vidět umírat mnoho dětí a dospělých, ale přesto jsem neviděl jediný důvod, proč bych měl svůj názor změnit. Až v rozhovorech s pacienty, kteří přežili klinickou smrt, jsem se dozvěděl, že umírání je často radostná a duchovní záležitost. Na konci života na nás nečíhá temnota, ale spíš milující světlo - světlo, o němž jedno dítě řeklo, že „má v sobě spoustu hezkého“.
Zážitky blízké smrti nezpůsobuje nedostatek kyslíku v mozku, účinek léků nebo psychický tlak vyvolaný strachem ze smrti. Téměř dvacet let vědeckého výzkumu dokázalo, že tyto zážitky jsou důsledkem přirozeného a normálního procesu. Dokonce jsme určili oblasti mozku, které nám tyto zkušenosti umožňují. To znamená, že zážitky blízké smrti jsou naprosto reálné a nejedná se o halucinace. Jsou stejně skutečné jako jiné lidské schopnosti, stejně skutečné jako matematika či jazyky.
Před osmi lety moje výzkumná skupina při Washingtonské univerzitě a Dětské nemocnici v Seattlu publikovala tyto poznatky v časopise Americké asociace dětských lékařů. Ačkoli výzkum opakovaly vědecké týmy na celém světě, včetně Floridské univerzity, Dětské nemocnice v Bostonu a Utrechtské univerzity, lidé jeho přínos stále nechápou. Naše společnost naneštěstí dosud nepřijala ty poznatky o procesu umírání, jež se podařilo odhalit v posledních dvou desetiletích. Zoufale potřebujeme sami sebe naučit, že jsme bytosti duchovní stejně tak jako biologické stroje. Tolik společenských problémů, jako je krize zdravotní péče a důstojného umírání, kult spotřebnosti, který ničí naši ekonomii, národní ostuda - ženy a děti bez domova, vyrůstá z nedostatku chápání duchovní podstaty nás všech, v mnoha ohledech závislých jeden na druhém.
V náruči světla nás učí, že naše vlastní životy jsou důležité a mají svůj význam. Vždy znovu a znovu mě ohromí, když ti, kteří se ocitli v božském světle, přinášejí jednoduché a krásné poselství: „Láska má moc nejvyšší... Láska musí vládnout... Své okolí si vytváříme svými myšlenkami... Jsme posláni na Zemi, abychom žili plný a bohatý život, nacházeli radost ve svých výtvorech, zažívali neúspěch i úspěch, používali svobodnou vůli. Zkrátka abychom rozvinuli a rozšířili svůj život: Betty se nevrátila z klinické smrti s grandiózními úkoly, jako je založení nové církve či zázračné léčení, ale spíše s prostým poselstvím lásky. Smyslem zážitků blízkých smrti je připomenout nám pravdu, kterou všichni známe, ale zapomněli jsme ji: „Existujeme, abychom se navzájem milovali. Jsme, abychom byli laskaví, tolerantní a šlechetně si pomáhali.“
Kniha je skutečnou učebnicí zážitků blízkých smrti. Je napsána jako jednoduchý a krásný příběh, kterému může každý porozumět. Nikdy jsem neprožil zážitek blízký smrti, dokonce ani žádný duchovní zážitek, který bych dokázal pojmenovat. Byl jsem dost skeptický ke zkušenostem těch, kteří se mi se svými prožitky svěřovali. Určitě je poučením pro člověka, který chce pochopit, co znamená být mimo své tělo nebo jak může být smrt příjemná. Kniha Betty Eadieové popisuje jednotlivé fáze zážitku vynikajícím jazykem, který dokáže překlenout tajemno; činí neznámé srozumitelným.
Na začátku umírání autorka cítila, jak její tělo slábne. Potom: „... jsem ucítila nával energie. Skoro jako by ve mně něco vybouchlo. Můj první pocit byl, že jsem svobodná. Na tomto zážitku nebylo nic nepřirozeného.“ Pak se setkala se strážnými anděly, s jejichž pomocí se snažila pochopit důležité okamžiky svého života a také vztah k vlastní rodině. Pomáhali jí při umírání. Vstoupila do tmy a cestovala tmavým tunelem. „Napadlo mě, že musí vést tam, kde je údolí stínů smrti,“ říká. „Ještě nikdy jsem necítila takový klid.“
Ve svém vyprávění odpovídá na otázky týkající se zážitků blízkých smrti, které mi lidé léta kladli, ale na něž jsem nedokázal odpovědět. Betty popisuje, jak se jí před očima odvíjel celý pozemský život. Ovšem nesoudili ji ostatní, ale spíš ona sama. Vysvětluje význam a příčiny některých negativních zážitků blízkých smrti a proč některé lidi tyto zážitky hluboce znepokojují. Osvětluje problém, proč je život často tak těžký a proč zlé věci potkávají hodné lidi. Objasňuje, proč se předčasně zemřelí tak často nechtějí vrátit do svého těla. „Nepohodlná tíha a chlad těla jsou nesnesitelné,“ tvrdí. „Po radostné duchovní svobodě jsem se opět stala vězněm těla.“
Betty nepotkal zážitek blízké smrti jenom v dospělosti, byla na něj díky své zkušenosti připravena z dětství. Děti mají prosté a čisté zážitky blízké smrti, protože nejsou ovlivněny náboženstvím a kulturou. Nepotlačují tyto prožitky tak, jak to často dělávají dospělí. Nečiní jim potíže přijmout duchovní význam setkání s Bohem a ostatní souvislosti. Nikdy nezapomenu na pětiletou holčičku, která mi plaše prozradila; „Mluvila jsem s Ježíšem a byl ke mně velmi milý. Řekl mi, že ještě nenastal čas, abych zemřela." Děti si zážitky blízké smrti pamatují mnohem častěji než dospělí. Pokud jimi projdou v dospělosti podruhé, jejich zkušenost bývá výjimečně silná a celistvá.
Autorka nám připomíná, že význam zážitku blízkého smrti tkví v tom, co nás učí o životě. Teprve před několika staletími jsme se rozhodli, že v člověku není duch - a proto po smrti není žádný život. Tato myšlenka vedla jednoznačně k nepřirozenému strachu ze smrti, který proniká naším životem a brání nám žít život plně. Betty mluví o tom, že umírání je duchovní záležitost; nicméně v nás nechce vyvolat touhu zemřít, ale žít život mnohem celistvěji. „Teď už vím, že to byl vlastně Bůh,“ říká. „Už nevěřím na univerzální sílu... vidím milující bytost, která vytvořila Vesmír...“
Jedna dívenka mi vyprávěla, že když zemřela, uvědomila si, že žije nový život. Vysvětlila mi, že i když slyšela v nedělní škole o nebi, vlastně v ně nevěřila. Až když zemřela a opět se vrátila do života, získala pocit, že: „Už se nebojím smrti, protože teď o ní vím trochu víc.“ Nechtěla znovu skonat, ale pochopila, že „život je na žití a světlo je na potom.“ Ptal jsem se jí, jak ji její zkušenost změnila. Nadlouho se odmlčela a potom odpověděla: „Je příjemné být k ostatním příjemná.“
V náruči světla obsahuje stejné poselství; „Pokud jsme k druhým příjemní, budeme prožívat radost.“ Betty se ptala Ježíše: „Proč jsem to nevěděla už dřív?“ Odpověď zněla: „Abys mohla prožít štěstí, musíš poznat smutek.“ Toto jednoduché pravidlo změnilo mé chápání života. Vždyť to jsem vlastně od dětství slýchal. Uvědomil jsem si, jak mě Bettyina kniha ovlivnila. Změnil jsem se a cítil potřebu znovu navázat na prosté pravdy, které jsem znal, ale přehlížel.
Betty, rodilá americká indiánka, navštěvovala v dětství internátní školu. Před budovou se skvěl velký nápis: Bez představivosti lidé hynou. Naše společnost ztratila pochopení pro vlastní duchovní víru a pohled do budoucnosti. V důsledku toho vznikl ďábelský zmatek, který jsme vytvořili z umírání. Proto pacienti odcházejí ze života ukryti v nemocnici v chladné společnosti přístrojů. Vždy by měli být obklopeni příbuznými a přáteli. Zapomněli jsme jak umírat. Smrt už netvoří součást našeho běžného života. Zároveň jsme také zapomněli, jak žít. Joseph Campbell, přední mytolog, prohlásil, že mnoho našich současných problémů, od drogových závislostí až po násilí ve městech, pochází přímo z našeho nedostatku duchovního vidění. Zapomněli jsme, že naše obyčejné životy mají duchovní význam.
MUDr. Melvin Morse
