Byla to zahrada duchů, ve které Verunka seděla a hrála si. Ale nesmíte si myslet, že ta zahrada byla nějaká zvláštní zahrada, docela ne. Bylo v ní mnoho zelených stromů, jaké lze vidět jinde, brambory, kapusta, ředkvičky seděly pořád u sebe v řadách a růže a lilie zářily rudě a bíle ve slunci ranného léta. Byla to veliká zahrada a byla celá ohražená vysokou zdí – tichý svět sám pro sebe – jako jím jsou všechny staré zahrady. Na jednom konci stál ukrytý za kvetoucími keři zahradní domek v barokovém slohu. Zde bydlel strýc Jan. Na druhém konci byla veliká, šedá budova z velmi staré doby a v ní byla domovem Verunka. To byl dům stínů. Ale o tom mohu vyprávět teprve později, neboť dnes nežila v něm Verunka ještě ani dost vědomě. Dnes žila Verunka ještě zcela v zahradě duchů a i když to byla, jak jsem vám řekl, docela obyčejná zahrada, Verunka ji viděla vnitřníma očima, které si přinesla ještě z nebe a pro takové oči je každá zahrada zahradou duchů a celý svět mořem života a světla. Všichni jsme takto jednou viděli zemi, když jsme byli dětmi, ale pak přišel velký soumrak, nebeské oči usnuly a my jsme na to vše zapomněli... jako i já sám jsem si vzpomněl z temna soumraku.
Hleď do života a světla, Verunko, než půjdou nebeské oči spát. Pak máš něco, na co si můžeš vzpomenout, až nadejde soumrak a setmí se kolem tebe. Setmíť se kolem každého z nás tak, aby si každý bolestně sebe uvědomil a našel sebe v temnotě – sama sebe a Boha. Ale to je dlouhá cesta Verunko! Je těžko, že jí musíme jít všichni.
Dětská lopatička a plechové vědérko, na kterém byl namalován veselý červený zajíček, ležely nečinně před překopaným záhonkem, do kterého chtěla Verunka zasázet prapodivných věcí. Ale teď seděla tiše a hleděla rozevřenýma očima do zahrady. Vždyť její oči byly dosud nebeské oči a ti zcela všední zahrada byla zahradou duchů. Co tu všechno bylo lze zříti a slyšeti!
„Nechtěla by ses podívat na můj letohrádek, Verunko?“, ptal se veliký brouk, sedící před ní a učinil jí vemlouvavý pohyb tykadlem.
„Hleď, jak bělostné jsou naše květy,“ říkali jí duchové lilií. „Tak čistá a bílá je nebeská košilka, kterou jsi kdysi nosila.“
„Všimla sis, jak dovedně se již umí stočit moje děťátka?“ ptala se ježčí maminka, sedící se svou rodinou v pohodlné díře ve zdi, porostlé mechem.
„Hleď, jak svítí naše rudé kalichy“, mluvily duše růží. „Tak čistý a rudý je kalich Grálu, po kterém jsi kdysi rozpínala svou náruč. Teď již na to nemyslíš, ale vzpomeneš si zase, až se na tebe snese soumrak, Verunko!“
„Nezdá se ti, že moje mláďata umí podivuhodně létat?“ ptal se kos, nadzdvihuje žlutý zobák a s jakousi vyzývavostí, „jak dovedně přistanou opět na pokraji hnízda! A při tom se ani necvičili příliš dlouho, to se nemůže říci. Viděla jsi již někdy takovou zručnost?“
Kapustové listy šustily a nad nimi se houpali motýli. „Jsi jako my, Verunko, jsi jako housenka a budeš motýlem. Zapředeš se, až nastane soumrak“.
Ředkvičky strkaly do sebe lístky a smály se. Vyprávěly si nějakou povídku, která jim byla směšná. Ale Verunka povídku neslyšela, což bylo dobře, neboť to nebyla jistě povídka pro děti. Ředkvičky jsou vůbec velmi prostořeké a trochu štiplavé.
Nebylo také možno slyšet a vidět všechno v zahradě, neb tu bylo příliš mnoho hlasů a obrazů a všechno bylo ponořeno v život a ve světlo, které se neustále pohybovalo. Verunce se zdálo, jakoby se všechno točilo kolemdokola kolem ní. Ale byl to pestrý a veselý rej a stálo to za to dívat se do něho.
Ach Verunko, kdybys věděla, jak brzo nadejde soumrak, nemohla by ses ani dosyta nadívat a naposlouchat a bylo by ti, jako bys měla všechny ty obrazy a hlasy v zahradě duchů vdechnouti hluboko do duše, aby v ní zůstaly navždy. Potom je všechno tak temné, zavrou-li se nebeské oči.
Jak jasné a průhledné jevilo se teď všechno, jakoby slunce prosvěcovalo zemi a všechno bylo utkáno z jemnější látky. Celá zahrada byla plná postav. Tančily ve vzduchu a nahlédl-li do stromů, viděl v nich stát víly a kynout rukama. Šumělo a hučelo to ze všech koutů, ba i pestré oblázky se pohybovaly, jakoby si to spolu hráli svišti. A do toho všeho zářícího života hodila pojednou rusalka s tichým smíchem své stříbrné koule, až se ve chvějícím vzduchu rozprášily v jemné spršce. Mohla to učinit zcela prostě, jen když mávla rukou. Stačí vidět to jen jednou, vypadá to ku podivu pěkně.
„Chceš si hrát Verunko s mými lesklými míčky?“ volala rusalka. „Chceš diamanty na šatečky, jako je má královská dcera v pohádce? Všechno to můžeš mít, pohádka je zde, vždyť jsme v zahradě duchů.“
Verunka zachytila jeden z lesklých míčků, ale ten se jí rozplynul v ruce. To proto, že zahrada duchů ležela u domu stínů, proto všechny stříbrní pohádkové míče musí popraskat, neboť jsou příliš blízko soumraku. Ale to Verunka nevěděla. Teď si však povšimla, že ji něco zašimralo na nahé nožce. Přejelo přes ní tykadlo, jakoby ji chtělo něco připomenout.
„Neměla bys teď čas prohlédnout si můj letohrádek?“ ptal se brouk a v jeho slabém hlásku byl zřejmý tón nevole. „Jsem jistě trpělivý, ale nestalo se mi dosud něco takového, aby tu někdo seděl a zíral do prázdna, když je vyzván, prohlédnout si letohrádek. Myslíš, že je to obyčejný venkovský dům? Neřekneš to, až ho uvidíš.“
„Promiň, prosím,“ řekla Verunka, „ale lze tu tolik vidět a slyšet. Motá se mi z toho hlava a je to přece všechno tak překrásné.“
„Ovšem, je to zcela pěkné,“ pravil brouk, „ale nemůže se to nijak přirovnat k mému letohrádku. Pojď jen konečně se mnou, je to zcela blízko odtud jen pár set kroků.“
„Pár set kroků není tak zcela blízko,“ mínila Verunka, „je ti jistě třeba drahné chvíle, než se tam doškrábeš. Mně to jde ovšem rychleji.“
„Pár set kroků pro moje nohy,“ řekl brouk, „měřeno podle mých noh – měřím všechno podle svých noh, jako to dělá každý, kdo si dává na sobě záležet. Vlastní nohy jsou právě to, nač se lze nejlépe spolehnout.“
„Právě proto jsem myslela na své nohy a ne na tvoje nohy,“ řekla Verunka, „a musím se vůbec teprve zeptat Muciho, smím-li se podívat na tvůj letohrádek. Nedělám nic bez něho.“
Kocour Muci byl vždy ve Verunčině blízkosti neb byl její důvěrník. Plížil se po sametových tlapkách mezi růžemi a liliemi, posuzoval kapustu a dohlížel na ředkvičky, je-li vše v pořádku. Mezi tím si hrál s oblázky. Byly-li hezké, kulaté, nemohl přejít kolem nich bez povšimnutí.
„Muci,“ zavolala Verunka, „prosím pojď sem.“ Kocour Muci nepřicházel nikdy když byl lidmi volán. Není třeba, aby si na tom zakládali, myslel si. Jen když ho chtěla Verunka přicházel neodkladně. Prosila ho vždy zdvořile a kromě toho byl přesvědčen, že ho potřebuje a nemůže nic podniknout bez jeho rady. Cítil za ní zodpovědnost, a to bylo skutečně v mnohém docela případné. Dosud nelitoval nikdo, kdo by se spolehl na někoho takového jako byl kocour Muci.
Svými krásnými, měkce plíživými pohyby se otíral kocour Muci o nohy Verunčiny a slunce vrhalo blýskavá světélka na jeho měkkou srst. Byl šedě pruhovaný a měl slavnostní bílou vestu a bílé rukavičky na předních tlapách. Vždy znovu připomínala si Verunka, jak neobyčejný a velkomožný pán je kocour Muci a hladila ho něžně rukama.
„Máš to pěkné známosti, Verunko!“ křičel kos z hnízda, klapaje rozčileně zobákem. „Fuj, to bych si nebyl pomyslel o tobě, žes taková osoba.“
„Drž zobák!“ pravil Muci. „Muci“, řekla Verunka, „ten brouk zde by mi rád ukázal svůj letohrádek. Myslíš, že se smím na něj podívat?“ Muci pohlížel pohrdavě na brouka.
„Je to neškodný a zcela nepatrný tvor.“ mínil, „nemyslím, že by stálo za to vidět jeho letohrádek. Ale baví-li tě to, můžeš tak klidně učinit. Nemám právě času abych tě sám zaměstnával, musím obhlížet, je-li vše v pořádku.“
Kocour Muci zmizel mezi ředkvičkami. Vytrhl jednu drápkem a očichával ji, aby zkusil, vyvíjí-li se také zde všechno v pořádku. Brouk odstoupil trochu stranou, když se objevil Muci. Teď se opět přiblížil.
„Vzdálil jsem se poněkud,“ vysvětloval, „potkávám se tuze nerad s Mucim.“
„Muci ti nic neudělá,“ řekla Verunka uraženě. „Ne, jistě ne“, tvrdil brouk. „Neříkám nic proti němu, Mucimu, protože je ti tak blízký a je tvým důvěrníkem. Ale má při sobě něco tak hravého a nestojím o to, aby se mnou strkal někdo sem a tam, byť jen žertem. Kdo to má ostatně rád. Kromě toho mám velmi křehké nohy.“
„Ano, ty jsou křehké,“ řekla Verunka, „to chápu.“
„Chtěla by sis teď prohlédnout můj letohrádek?“ ptal se brouk. „Ano“, řekla Verunka, „Muci to dovolí.“
„Je to zde, dole u kmene stromu“, vysvětloval brouk, „je to velmi krásný letohrádek. Je ovšem stavěn poněkud lehce, ale vždyť je jenom pro léto. Viď, že ti to nebylo daleko? Říkal jsem to hned, že to nebude cesta namáhavá.“
Verunce bylo udělat jen jediný krok a byla tam hned. „Ale to přece není žádná cesta“, smála se, „vždyť je to hned vedle!“
„Nedělej se tak velkou,“ řekl brouk, „putoval jsem pár set kroků, nemusíš tedy přehánět. Tady je vchod,“ vykládal, „pak přijde malá předsíň, jen tak, potom jídelna, kde chovám také své zásoby a zde stranou je moje ložnice. Ta je zvlášť pečlivě stavěna. Lože je v ní z nejlepšího mechu, nenajdeš něco podobného. Tento umělý otvor ve stropě je k tomu, aby propouštěl slunce. rád si odpoledne hovím a mám nade všechno rád, svítí-li mi při tom slunce na záda. Jistě nemáš doma nic podobného?“
„Ne“, řekla Verunka. „Ležím-li v postýlce, nemůže mi svítit slunce na záda. Ale to je jedno, beztak neležím na žaludku.“
„Nechceš mi přece namluvit, že ležíš na zádech? Leží-li tak někdo, třepe nohama a nemůže pak vstáti. Prohlédni si raději pozorněji ložnici a vejdi do ní správně. Ale buď prosím tě opatrná a nepřevrhni mi mou žaludovou misku, která tam stojí. Zachycuji do ní rosu a myji si jí ráno obličej a tykadla.“
„Mohu se do ní dívat dobře svýma očima,“ řekla Verunka, „ale nemohu prolézti vchodem, neboť to vše je příliš malé pro mne“.
„Nenaparuj se tak,“ pravil brouk, „mohlo by se myslet, že je ti svět příliš malý, ale svět je příliš velký Verunko!“
„Sahá dokonce až k té velké zdi, kde je tolik mechu“, vykládal brouk, „ale tak daleko jsi snad ani nikdy nebyla?“
„Byla jsem již mnohem dále“, pravila Verunka, „a ještě za zdí je mnoho věcí, – to je zase jiný svět.“
„To jsou domněnky“, řekl brouk, „spolehnouti se lze přitom jen na to, co víme jistě. Víly stromů vypravují ovšem, že zde v této zahradě je veliký most, který vede do jiného světa, ale neviděl jsem takového mostu. Mám za to, že je u pramene, který protéká zahradou. Ale vyhýbám se vodě a žiji vůbec opatrně a v ústraní. Jsou na světě různá nebezpečí a broučí starosti.“ Brouk si vzdychl a přejel si starostlivě hlavu tykadlem.
„Mohu si to myslet,“ mínila Verunka plna účasti, neboť brouk jí připadal přes svůj povýšený způsob mluvy dosti bezradným. „Domníváš se ku příkladu, že by tě mohl snísti kos, který mne právě oslovil?“
„Ano, myslel jsem přitom na takové hrozné věci,“ pravil brouk, „ale nemluv o kosu. Je to hanebný tvor. Nevěděl jsem, že máš takové špatné známosti. Snad bych ti ani nebyl ukázal svůj letohrádek.“
„Znám kosa jen povrchně,“ omlouvala se Verunka „a on mě také jen plísnil, že jsem spřátelena s Mucim a teď plísníš ty mne, že znám kosa. Co si myslíte přitom vlastně všichni?“
„Neříkám nic proti Mucimu,“ pravil brouk, „ale kos je nebezpečná osoba. Jen se zeptej na to žížal, jsou stejného názoru a jsou to přece jistě zkušení tvorové.“
„Jsou tu také žížaly,“ ptala se Verunka, ohlížejíc se. „Štítím se trochu žížal, jsou tak dlouhé a holé. Myslím, že nemají vůbec nic na sobě.“
„Jsou to příjemní a tiší tvorové,“ děl brouk, „chtěl bych, aby byli všichni tvorové takoví. Bohužel, není tomu tak. Je to k neuvěření, ale stěží ve svém letohrádku mám klid. Nechci se vyslovovati nijak nepříznivě o duchách, kteří mají na starosti vzrůst rostlin. Jsou sice velmi neklidní a stále v usilovné činnosti – přehnané podle mého názoru – ale nutno uznat, že pracují neslyšně a s velkým ohledem na jiné. Jen jednou mi rostl kořen přímo do mé předsíně, ale shodli jsme se konečně, že trochu se rozšíří a použil jsem ho jako visuté rohože. Ale když se zahledíš hlouběji do země, je nutno se opravdu velmi zlobit. Snáším špatně zlost, bolí mne z ní hned hlava. Tam dole sedí ti praví rušitelé míru. Jsou to černí a bílí mužíčkové, podobně utvoření jako jsi ty, jen mnohem ošklivější. Nevěřila bys, jak se ti mužíčkové stále spolu vadí. Slyším to často v noci až nahoru do své ložnice. Je to šeredná společnost, měla bys to jednou vidět.“
„Ráda bych to viděla.“ řekla Verunka, „byla bych ti velmi povděčná, kdybys mi to chtěl ukázat. Vypadá to jistě směšně, když se ti mužíčkové vadí. A proč se tak vadí? Není přece možno, vadit se neustále. Vadím se také někdy s Petříčkem, když si spolu hrajeme, ale smíříme se zase vždycky hned! Petr je syn zahradníkův, to přece snad víš, jeho otec spravuje zde celou zahradu.“
„Nesmysl,“ řekl brouk, „nikdo neupravuje zahrady. Roste zde všechno samo a bylo tomu tak vždy.“
„Nevíš tedy proč se mužíčkové vadí?“ ptala se Verunka. Zdálo se jí bezúčelným vysvětlovat broukovi, kdo je zahradník.
„Slyšel jsem to jednou, ale zapomněl jsem to zas,“ řekl brouk. „Rozbolí mne vždy hlava, když na to pomyslím. Rozbolela by tě také, nech toho raději a nestarej se o to!“
„Nemám nikdy bolesti v hlavě,“ mínila Verunka, „bolení hlavy mají jen velcí a ti jsou tak protivní a nemají trpělivost, nesmí se jich nikdo na nic ptát.“
„Však tě také bude bolet hlava, až budeš větší,“ pravil brouk. „Týká se to nás všech, když se mužíčkové vadí. Řekla mi to víla stromu a ta to ví zcela přesně. Z jejího bytu můžeš totiž podél kořenů hledět přímo dolů k mužíčkům.“
„To je hezké,“ řekla Verunka, „pak poprosím vílu stromu, abych se směla jednou řádně podívat na tu melu. Myslíš, že mi to dovolí víla stromu? Je to jistě tvá dobrá známá, když jste tak blízkými sousedy.“
„Nejsme vlastně dobří známí,“ pravil brouk, „bylo by to proti povinné úctě, kdybych se tak vyjadřoval. Je to třeba vědět, že stojím takřka pod ochranou víly stromu. Ona nedovolí, aby přišel kos a sežral mne a dává vůbec pozor, aby mne nestihly útrapy. Proto zůstávám stále v blízkosti svého letohrádku, jeť tolik nebezpečí na světě a tolikeré broučí starosti. Ale myslím, že bys mohla vejít k víle stromu – je opravdu velmi laskavá. Je ti třeba jen proklouznout dolů kůrou. Sedí uvnitř – vidíš ji?“
„Pojď Verunko,“ volala víla, vyhlížejíc ze svého stromu. Bylo to rozkošné stvoření a vypadalo jako děvčátko velmi jemných údů, které zůstalo poněkud malé.
„Nemohu přec dovnitř,“ namítala Verunka. „Můžeš ke mně do stromu Verunko,“ pravila víla stromu, „jenže ne tak zcela, jak jsi teď. Musíš se trochu změnit a vyjít ze svého těla.“
„To se mi zdá nepohodlné a také jsem to nezkusila doposud. Moje tělo nejsou přece jen šaty, které mohu prostě jen tak odložit. V čem bych pak šla na procházku? Což nestačí, abych se podívala do tvých kořenů k mužíčkům, jako jsem se dívala na letohrádek broučkův? Vždyť to šlo také zcela pěkně a byla bych viděla mnohem více, kdyby byl brouk tolik nežvanil.“
„Brouk je trochu obšírný,“ pravila víla stromu a zasmála se „malí tvorové s četnými nohami jsou po většině takoví. Ale jako jsi nahlížela do bytu brouka, nemůžeš nahlížet zde u mne. Máš sice dosud nebeské oči Verunko, a můžeš jimi poznávat mnoho, co je ve výšinách i na zemi. Ale k vidění do hlubin je třeba opět jiných očí, a to trvá dlouho a bolí velice. Vždyť na tebe nepřišel ještě soumrak Verunko. Není ti také třeba míti strach. Vklouzni již raději sem ke mně. To můžeš učiniti zcela dobře. Tvé pozemské tělo není více než šat a v něm vězí jiný, jemnější šat a v tomto jemnějším šatě vězíš ty sama. Ten hrubý pozemský šat můžeš klidně nechat trochu sedět tam, kde právě je a v jemnějším těle jsi jako já a jako všechny víly a rusalky ve vodě, ve vzduchu a v ohni. Musíš sebou jen trochu trhnout, tak asi jako před usnutím a pak to jde samo.“
Tu sebou Verunka škubla a byla rázem venku. Byla teď lehká jako pírko, když si s ním pohrává vítr, a tak průsvitná, že mohla hledět skrze sebe. A její pozemské tělo sedělo vedle a vypadalo trochu hloupě – jak připadalo jí samotné.
V nejbližší chvíli byla již uprostřed stromu a víla, uchopivši ji za ruce, ukazovala jí všechny divy, jež tu byly. Bylo lze vidět množství věcí, mnohem více než v letohrádku brouka, a Verunka nevycházela z údivu. V tisícerých jemných žilkách stoupaly a klesaly šťávy od kořenů až vysoko do koruny a daleko do větví a listů, které se pohybovaly tiše ve větru. A krásné přitom bylo, že člověk sám byl jaksi v tom a klesal a stoupal jako v živé houpačce.
„Mohu tomu všemu rozumět vlastně mnohem lépe teď když,“ pravila Verunka, „jsem v tom, než když jsem se mohla dívat jen zvenčí očima. Připadá mi vůbec, jako bych se stala moudřejší, když nevězím již ve svém pozemském těle. Myslím, že se jím stáváme trochu hloupými a jistě mnohem těžšími. Jeť vskutku pěkné, jak jsem se teď stala lehkou.“
„Ano,“ řekla víla, „stáváte se dosti hloupými ve svých pozemských tělech, vždyť jsou to také příliš nepohodlné šaty – nemohla bych si v nich ani pohybovat. Zlé je přitom, že se stáváte tím hloupějšími, čím větší je pozemské tělo a čím více s ním srůstáte. Mohu to jen cítit s vámi, neboť neprožila jsem to sama.“
„Což přicházíme na svět, abychom zhloupli?“ ptala se Verunka. „Víš to se mi zdá tak trochu směšné.“
„Není,“ řekla víla, „hloupnete jen proto, že se stmívá a pak je vám hledat světlo, abyste se opět stali moudrými. Neboť našli jste-li světlo z temnot, stali jste se mnohem moudřejšími. Hledat světlo je právě úkolem lidí, který jim uložil Bůh a je nutno hledat a nacházeti je pro sebe, pro zvířata, rostliny a kameny pro víly a mužíčky a pro všechno, co žije s nimi. Ale to je velmi těžká věc a já ti to nedovedu ani tak vysvětliti.“
„Připadá mi to velmi obšírné,“ řekla Verunka. „Což to nemohl milý Bůh zaříditi trochu jinak, pohodlněji a jednodušeji? Jemu to přece může být jedno. Může učinit vše jak chce: zeptám se ho jednou na to, až ho potkám. Ale snad není tak lehko s ním mluviti?“
„Můžeme si pomyslit, že má asi mnoho na práci.“
„Ach, Verunko,“ povzdychla si víla, „budeš-li hledati Boha, bude ti putovati mnohými těžkými cestami a až ho konečně najdeš, nebudeš se ho již ptáti na to, nač se ptáš dnes. Boha hledat a Boha najít, je více než dětskou otázkou. Kdyby toho nebylo, byli bychom snad již všichni vykoupeni.“
„Což jsi zakletá?“ ptala se Verunka. „Toť jako v pohádce o Sněhurce.“
„V pohádce je všechno tak skutečné, jako cokoliv jiného na zemi,“ pravila víla, „oh, kdyby to jen lidé chtěli konečně pochopit.“
„Sněhurka spí ve skleněné rakvi,“ řekla Verunka tiše a její oči zvážněly a staly se hlubokými. Víla uchopila Verunku za ruku. „Spíme všichni ve skleněné rakvi,“ pravila, „mysli na to, mysli na to vždy až dorosteš, Verunko.“
„Chci pomáhat k vašemu vysvobození,“ řekla Verunka. „Ano, pomáhej vykoupit nás, sebe, nás všechny. Ale to je tak velmi těžké Verunko, nemůžeš to pochopit ještě dnes.“
„Proč ne,“ ptala se Verunka, „což jsem nezmoudřela od chvíle, kdy jsem vyklouzla ze svého pozemského těla?“
„Snad,“ mínila víla, „ale nejsi ještě dost moudrá. K vykoupení je třeba, abys sama vešla do skleněné rakve a hluboko o temna, než najdeš světlo. Ale musí to dělat všichni lidé – čekají na to tolik ostatní tvorové.“
„Byla bych to zařídila mnohem prostěji, kdybych byla Pánem Bohem,“ řekla Verunka zamyšleně. „Myslíš, že by to pak bylo všechno stejně dobré?“ ptala ve víla. „To se ovšem nedá říci,“ pravila Verunka, „nedovedu vůbec všechno ještě dobře přehlédnouti. Zdá se mi jen velmi nutným, že je nám nutným, i Sněhurce vyjíti ze skleněné rakve. Budu o tom více přemýšlet později. Teď mi to připadá poněkud těžké. Ale nechceš mi ukázat mužíčky, kteří se vadí? Pobavilo by mne to náramně.“
„Pojď,“ řekla víla, „ale musíš se dívat zde, skrze kořen. Mužíčkové sedí hluboko pod kořeny v zemi. Vidíš je? Je jich několik. Nelze odtud přehlédnouti vše, co se děje v zemi.“
„Pravda, zde jsou! A jak jsou směšní!“ volala Verunka, sklánějí se hluboko dolů. „Jeden je černý a druhý je bílý a oba jsou malincí jako myšky. Teď se sápe černý mužíček na bílého a chce mu vyrvat nějaký kámen. Je to pěkný kámen – a hle, bílý mužíček má v ruce kladivo z něhož srší jiskry. Ach, to vypadá pěkně. Ale černý mužíček se strašně zlobí a teď se oba vadí. Pověz mi, co chtějí s tím kamenem?“
„Nu, vidíš Verunko,“ vykládala víla, „bílý mužíček otesává kameny, aby se jim dostalo pěkného tvaru a chtěl by, aby se jiskry dostaly do kamenu, aby se tento prosvětlil. Jsou přece také světlé kameny, viď, a tak má být prosvětlena celá země. Ale černí mužíčkové toho nestrpí.“
„A proč ne?“ ptala se Verunka, „to by přec bylo kupodivu pěkné.“
„Zajisté,“ řekla víla, „a všichni stali by se pak zcela světlými a průhlednými. Lidé, zvířata, rostliny a nejen kameny.“
„To by se mělo udělat,“ mínila Verunka. „Myslím, že by to bylo rozkošné, kdyby se do každého mohlo nahlédnout, co je v něm.“
„Až budeš větší Verunko,“ pravila víla, „budeš již pozorovat, jak málo lidé chtějí, aby se do nich vidělo. A také to pochopíš, neboť jsou to velmi ošklivé a hrozné věci, které lidé skrývají v sobě. Černí mužíčkové by teprve nestrpěli, aby se mohl kdo podívat do nich, neboť co tam lze vidět, je vskutku ohavné. A proto chtějí aby na světě bylo vše tak černé a tmavé jako jsou oni.“
„Soudím, že by si to někdo nemohl nechat líbit,“ řekla Verunka, „vždyť jsou to jen dvounohé malé myši, co mají tedy oni co říkat? Ty se odstraní, to je zcela prosté.“
„Toho nemůžeme obě,“ pravila víla, „ani já, ani ty Verunko. Aspoň dnes ještě ne. A hle, i když jednoho černého mužíčka odsuneš stranou – a uděláš to později několikrát – je jich přece jen velmi mnoho a za nimi stojí silné obrovské postavy. Kdybys je mohla vidět, nemluvila bys již o myších.“
„Ach, prosím ukaž mi i ty,“ zvolala Verunka, tleskajíc radostně do rukou, „u tebe lze toho vidět tak mnoho. Musím přicházet často k tobě do stromu.“
„Kdož ví, kdy zase přijdeš Verunko,“ pravila víla. „Snad tě brzy zahalí soumrak a ty na mne i na to vše zapomeneš na drahnou dobu. Ale ty velké postavy ti nesmím ukázat, lekla by ses jich tak, že bys již nechtěla vklouznout zpět do svého pozemského těla. To však musíš, neboť tvá pouť teprve nastala:“
„Což musím putovat?“ ptala se Verunka. „Procházím se přec jen po zahradě tak, jako dnes.“
„Vykonáš mnoho poutí, a nebude to žádná procházka, Verunko.“
„Ach, myslíš,“ řekla Verunka, „že stojí za bílými mužíčky také tak veliké postavy a že jsou také tak děsné? Hu, jak se ti mužíčkové vadí. Ale teď si bílý mužíček přece jen uchránil kámen. To mne těší nesmírně, jen ať ho učiní krásně jasným a průhledným.“
„Ano, také za bílými mužíčky stojí velcí duchové, ale ti nejsou děsní. Jsou podivuhodně krásní, ale tak, že bys ani jich nemohla ještě snésti. Počkej jen Verunko, až budeš mít jednou oči hloubky (vnitřní zrak), pak budeš moci vidět jedny i druhé.“
„Pak bych chtěla mít brzo oči hloubky,“ řekla Verunka toužebně. „Ach, Verunko, nepřej si toho. Oči hloubky zrají slzami a slzy přijdou moc brzy.“
Něco zaklepalo tiše na kmen stromu. Venku stál vzdušný duch. Vypadal, jakoby byl utkán ze samých pestrých barev a měl na ramenou motýlí křídla. „Ó, ten je pěkný,“ zvolala Verunka. „Přicházím si pro Verunku a mám ji zavést ke stříbrnému mostu,“ řekl tiše. „To je hezké od tebe,“ pravila Verunka, „těším se na to velice, tolik ráda bych viděla stříbrný most.“
„Myslím, že se blíží již tvůj soumrak Verunko,“ pravila víla. „Vystup do koruny, vzdušný duch ti podá ruku a poletíš s ním ke stříbrnému mostu.“
„Nepůjdeš se mnou?“ ptala se Verunka. „Těšilo by mne, kdybys šla také, bavily jsme se tak pěkně.“
„Ne, nemohu jít s tebou,“ řekla víla, „jsem vázána na strom a musím v něm zůstat dokud neodumře a nebo nebude poražen. Jednou to přijde.“
„Ó“, řekla Verunka lítostivě, „bolí to velmi?“
„Bolí,“ pravila víla, „ale ne tak, jak si myslíš. Je to tak, jako když se někdo stěhuje z domu, který měl rád, do druhého. Ani ne tak, jako když se řízneš do prstu. Necítíme takové bolesti a neumíráme také jako lidé a zvířata, neboť ti jsou jinak srostlí s pozemským tělem a znamená to pro ně také těžší odpoutání mají-li opustit své tělo a přejít stříbrný most. My však jsme domovem napolo zde a napolo tam, až jednou všichni najdeme stejnou vlast. Ale to bude teprve, až se Sněhurka probudí.“
„Nemohu to pochopit tak zcela,“ řekla Verunka, „nezemřela jsem ještě nikdy a nestěhovala jsem se z domu do domu“.
„Vykonala jsi obé již mnohokrát“, pravil vzdušný duch shora. „Jenom, že jsi to pak zapomněla. Přišel jen mezi to soumrak a teď přijde zase Verunko. Ale před tím chceme ještě letěti ke stříbrnému mostu“.
Tu víla pozdvihla Verunku a vynesla ji vysoko do koruny stromu, kde na ni čekal vzdušný duch. „Sbohem Verunko“, řekla „nezapomeň na mne. Ale vím, že na mne zapomeneš, až nadejde tvůj soumrak. Proto ti řeknu: vzpomeň si zas jednou na mne a pomysli pak, že Sněhurka spí ve skleněné rakvi jako my všichni a že všichni chceme být vykoupeni“.
„Ano“, řekla Verunka, „pomyslím na to, sbohem a nashledanou. Přijdu brzy“.
„Nepřijdeš tak záhy, a až se budeš opět procházek zahradou duchů stane se mnohé Verunko“, volala za ní víla a kynula jí rukou na rozloučenou.
Nahoře v zelených větvích seděl kos a tropil veliký hluk. „Není třeba, abys tak křičel,“ pravila Verunka, „zlobila jsem se na tebe. Nadával jsi, protože jsem spřátelena s Mucim. Přitom je Muci mnohem moudřejší než ty, a nedělám nic, aniž bych se nezeptala Muciho. Chci ti vůbec říci, že nemáš příčin nadávat jiným, protože brouk mluvil o tobě mnohem hůře, než ty o Mucim. Brouk povídal, že jsi ohavný tvor a žížaly jsou téhož názoru. Brouk řekl, že by mi nebyl ukázal svůj letohrádek, kdyby byl věděl, že tě znám. Vidíš, tak je to s tebou a nemáš práva nadávat Mucimu. Muci má také vždy včas své jídlo a nepotřebuje jísti tebe. Tebe už vůbec ne“.
Verunce bylo přímo úlevou, mohla-li se tak od srdce vymluvit. Nemohla nijak snésti, když někdo neprokazoval Mucimu povinné úcty. A kos tu seděl a otvíral zobák nad takovou neslýchanou drzostí. Něco takového neřekl mu vskutku dosud nikdo a nejhorší přitom bylo, že se proti tomu nedalo nic namítat.
„Máš pravdu Verunko“, řekl vzdušný duch, „ale hle“, Muci má pravdu, stejně i kos, i brouci a žížaly také. To jsou síly, které se vzájemně ničí, protože jim bylo sestoupiti do soumraku a bude tomu jinak teprve, až se Sněhurka probudí. A k tomu můžeš poněkud i sama přispět a všichni ostatní lidé též. To jsou veliká tajemství vzniku a zániku... Verunko, jenže jsou pro tebe dnes ještě poněkud těžká. Ale viď, že dovedeš pochopit, že by ti také nebylo vhod, kdyby tě chtěl někdo sníst, ne ovšem tebe, nýbrž tvé pozemské tělo.
„Ano“, mínila Verunka, „mne samotnou nesnědl nikdo a nemohu o tom nic říci, ale představuji si to velmi ošklivé“.
„Nu vidíš“, řekl vzdušný duch, „a teď si představ, že by přišel někdo a snědl by ty, které máš ráda, a takové jistě máš, viď?“
„Ovšem“, přisvědčila Verunka horlivě, „Muciho maminku, strýce Jana a tetu Mařenku, Petříčka a mé panenky. Ne, ty nesmí nikdo sníst, to by bylo hrozné. Ani Karolinu nesmí nikdo sníst. Tatínek je v nebi. Maminka říká, že ha Pán Bůh nějak potřeboval a musíme se obejít bez něho.“
„Máš Muciho nejraději Verunko?“, ptal se vzdušný duch, „že jsi ho jmenovala na prvním místě?“
„Mám ráda všechny, ale myslela jsem nejprve na Muciho, protože se ho vždycky na všechno ptám. Ostatních se nemohu tak ptát, protože oni nerozumí všemu, co se míní. Ještě nejspíše strýc Jan. Může být, že strýc Jan je stejně moudrý jako Muci, ale nevěřím tomu vlastně. Dojista jsou oba velmi spřáteleni a strýc Jan má velkou úctu před Mucim.“
„To je zcela správné od strýce Jana,“ řekl vzdušný duch. „Ale teď poletíme spolu ke stříbrnému mostu.“
„Jak mohu?“ ptala se Verunka váhavě. „Musela bych mít také tak krásná křidélka jako ty.“
„Vždyť je již máš, nepozoruješ, že ti narostly na ramenou? U nás, v zahradě duchů to jde rychle.“ Opravdu, Verunka cítila, jak se jí na zádech pohybovala motýlí křídla a lehounce se vznesla s duchem vzduchu s koruny stromu do širokého slunce ozářeného letního vzduchu. Kolem ní poletovali motýlkové.
„Teď jsi jako my Verunko,“ říkali. Hluboko pod nimi byla zahrada s kapustou a ředkvičkou, s květinami, brouky, žížalami a rusalka pramenu vrhala své lesklé míče do modrého vzduchu, že se v sluneční záři rozstřikovaly na tisíce blýskavých diamantů.
„Proč letíš tak vysoko nad zahradou, Verunko?“ volala ježčí matka. „Musíš se přece podívat, jak se moje děti umí pěkně stáčet.“ Verunka shlédla dolů. „Ó, ty roztomilé kuličky, plné bodlinek,“ volala s nadšením.
„Co tě napadá mluvit o kuličkách,“ zlobila se ježčí matka. „To nejsou žádné kuličky, to jsou moje děti. Co bys říkala, kdybych tvoje děti jmenovala kuličkami? Jaké jsou to vlastně výrazy?“
„Ale zde se všechno bere ihned ve zlém,“ pravila Verunka. „Nejprve nadává kos, pak brouk a ježek. Přitom jsem přece řekla, že ty děti jsou roztomilé.“
„Čím hlouběji v zahradě země, tím špatněji se všemu rozumí. To je soumrakem, Verunko a nejšpatněji chápou a nadávají lidé,“ mínil vzdušný duch. „Verunka to tak nemyslela,“ volal dolů, „a kromě toho koule je nejdokonalejší ze všech tvarů.“
„Tak? Je to pravda?“ ptala se polichocena ježčí matka. „A kam letíte tak spěšně?“
„Přes pramen ke stříbrnému mostu,“ volal vzdušný duch. „Chci tam také, ale jak se dostanu s maličkými přes vodu? Hledám již dlouho vhodný přechod.“
„Na druhém konci zahrady je můstek,“ řekl vzdušný duch, „ten vede přes pramen.“
„Stále ty okliky,“ bručela ježčí matka. „Ne, je mi to dnes příliš zdlouhavé, zůstanu raději zde. Je tu tak pěkně.“
„Ano, je nutno jít oklikami, než se dojde ke stříbrnému mostu,“ pravil vzdušný duch. „I ty musíš jít ještě mnohými oklikami, Verunko, ale pro ježka je to ještě příliš záhy, má zde ještě práci, také je příliš citlivý a snadno uražený.“
„Je-li stříbrný most na druhé straně pramenu, pak je tam, kde bydlí strýc Jan?“ ptala se Verunka. „Nakonec ho stavěl snad strýc Jan sám? Pak mně mohl o něm také již něco říci.“
„Strýc Jan stavěl sice již mnohý most, který měl vésti ke stříbrnému mostu, ale nemohl by vystavěti samotného stříbrného mostu. Myslím spíše, že se tam ubytoval, protože objevil na blízku stříbrný most,“ pravil vzdušný duch. „Hleď Verunko, je tu!“
Na stříbrných pilířích stříbrný most nesl se vzhůru ze zahrady duchů. Stoupal v širokém oblouku do jasného vzduchu a ztrácel se třpytně v sluneční záři lesku, jehož oči nemohly snésti. Verunce se zdálo, že neviděla dosud nikdy něco tak krásného a přece jí bylo, jakoby tu byla doma a jakoby již často byla přešla stříbrný most. Ale kdy to jen bylo? Kdy? Nemohla si na to již vzpomenout. Tam, kde začínal most, byla půda a kameny jasné jako ze skla a kolem kvetly prosvětlené lilie a růže a tisíce jiných květin, jež Verunka všechny ani neznala. Nehlučně a lehce se vznášely přes most postavy lidí a zvířat, a i ty byly prolnuty oním světlem, které ozařovalo květiny a kameny. Ale uprostřed mostu, právě tam, kde se ztrácel v lesku, stáli běloskvoucí andělé se stříbrnými perutěmi. Verunka se zcela ztišila, necítila nic jiného než světlo v sobě a bylo jí, jakoby měla přede všemi jinými hledět zvlášť na jednoho anděla, snad proto, že také on upřel na ní své oči.
„Podívej se na stříbrný most Verunko, přišla jsi z něho a půjdeš jednou opět po něm,“ řekl běloskvoucí anděl, „ale nejprve přijde soumrak.“ Tu se zdálo Verunce, jakoby se jí zmocňovala veliká úzkost před soumrakem, ač nevěděla dobře, co to vlastně je.
„Neboj se Verunko,“ mluvil anděl, „přijde soumrak a v něm pohasne lesk stříbrného mostu a ani zahradu duchů již neuvidíš tak, jak jsi ji viděla dnes naposled. Bude velmi temno, až nadejde soumrak. Ale půjdu s tebou a rozsvítím ti tvá tři světla Verunko, a budu bdíti nad tebou.“ Velký, šedý závoj snesl se na stříbrný most a na všechno, co bylo na něm, takže Verunka nemohla již ničeho vidět. Bylo kolem ní veliké ticho a smutek. Jen zdaleka mluvila s tichými hlasy.
„Hle, jak bělostné jsou naše kalichy“, mluvily duše růží, „tak čistý je rudý kalich Grálu, po kterém budeš jednou opět rozprostírat náruč.“ Šedý závoj ztemněl a kladl se nyní také na zahradu duchů, takže Verunka nemohla již nic vidět tak zřetelně jako dříve. Vzdušný duch jí podával ruku.
„Odcházíš také ode mne?“ ptala se Verunka. „Neodcházej, bojím se zůstati sama.“
„Nebudeš samotná,“ pravil duch, a jeho zářící barvy jako by bledly. „Tvůj anděl bude bdíti nad tebou a pak, máš Muciho a ostatní, kterých se můžeš tázat na radu.“
„Měla bych ráda někoho jako jsi ty a nebo víla ve stromě,“ pravila Verunka. „I toho budeš mít, až přijdeš do domu stínů,“ řekl vzdušný duch s vlídným úsměvem. „V domě stínů žije stvořeníčko, blízce s námi příbuzné. Jmenuje se magistr Čepička a bude tě hlídat, jak jen podle svých sil dokáže.“
„Magistr Čepička?“ opakovala Verunka, „jaké je to směšné jméno?“
„Nechtěla by sis ještě jednou prohlédnout můj letohrádek?“ ptal se slabounký broučí hlásek, velmi daleko sotva znatelný. Pak se v zahradě duchů setmělo... nebeské oči se zavřely.
„Verunko!“ ozvalo se, bylo to matčino zvolání. „Ano mami, jdu!“ A škubnutím, které trochu bolelo, Verunka vklouzla zpět do svého pozemského těla. Před ní stála matka, hleděla na ni. „Spala jsi Verunko?“ ptala se vlídně. „Ne mami, nespala jsem, bděla jsem úplně a byla jsem u brouka a u stromové víly, a potom mi vzdušný duch ukázal stříbrný most.“
„To se ti zdálo Verunko.“
„Ó ne, to bylo všechno velmi skutečné,“ pravila Verunka a bolelo jí, že dospělí nemohli nikdy pochopit to, co bylo přec mnohem skutečnější, než všechno na světě. Ale když se sama chtěla rozpomenout na všechno přesněji, nedovedla již toho. Bylo tu jen tušení, ale nebylo možno již učinit je zřetelným. Začínal veliký soumrak.
„Pojď Verunko, vezmi si lopatičku a plechové vědérko, můžeš zítra dále rovnat svůj pěkný záhonek. Teď půjdeme domů. Kdepak je Muci?“ Uslyšev své jméno, Muci běžel velikými skoky kolem Verunky a její matky, předběhl je a skákal po schodech na verandu, aby tam počkal. Nechtěl nikterak přiznat Verunčině matce, že přiběhl jen proto, že ho volala.
„Jak ztemněla zahrada a byla přec tak světlá,“ myslela si Verunka, „nevidím již řádně ničeho.“ Ale nebylo to přece jen tak zlé a Verunka mohla dosud vidět všelicos. Dole u schodů stál malý tvoreček na tenkých nožkách, v šedivých šatech a měl na hlavě špičatý, červený klobouk. Nebyl větší, nežli dvě pídě a přitom velmi pohyblivý a nesmírně komický. Jak zvláštní, že ho matka nepozorovala? Neříkala alespoň nic. Verunka se zasmála a rázem si vzpomněla také na to, co jí vzdušný duch řekl na rozloučenou.
„Jsi magistr Čepička?“ tázala se. „K službám Čepička, magistr Čepička, k službám,“ řekl tvoreček, ustavičně se ukláněje. Přitom smekl červený klobouk a přidržoval si ho k žaludku. Pitvořil se k tomu skutečně podivuhodně. Šel také po schodech nahoru. „Neupadni Verunko,“ řekl a vzal ji za ruku. Verunka pocítila přitom veliký klid. Bylo jí, jakoby našla dobrého kamaráda.
„Což se zde padá tak snadno?“ ptala se, mluvíc tentokráte nahlas a ne jen v myšlenkách. „Přes tyto stupně upadli již mnozí Verunko,“ pravil magistr Čepička – „ach, tak mnozí. Vždyť je to dům stínů, do kterého jdeš a má mnoho stupňů a mnoho prahů.“
„S kým to mluvíš Verunko?“ ptala se matka. „Ach jen tak,“ řekla Verunka. Pak vešli všichni do domu stínů.
Této noci nemohla Verunka dlouho usnout. Ležela v postýlce s otevřenýma očima, a dívala se na Muciho, který ji spal u nohou a na magistra Čepičku, který prováděl tělocvik na pelesti postele a šklebil se neuvěřitelně. Bylo s podivem, jak to dovedl.
„Buď jen tiše,“ řekla Verunka, „ať se maminka nevzbudí.“
„Ta se neprobudí,“ mínil Magistr Čepička. „Spí zcela tvrdě a mne by beztak nepozorovala. Ale nebudu teď již tropiti nesmyslů – přijde k tobě ještě někdo.“
Pojednou se jasně rozsvítilo v celém pokoji a Verunka viděla, že u její postýlky stojí anděl ze stříbrného mostu. Verunka ho poznala ihned a pocítila veliký a radostný mír.
„Jak jsem ráda, že přicházíš,“ pravila, „bylo mi trochu úzko. Je mi, jako bych zažila mnoho a jako by se bylo stalo něco zvláštního.“
„Je to pravda Verunko,“ pravil anděl a pohleděl na Verunku. Bylo mnoho lásky v jeho očích. „Dnes, po dlouhou dobu naposled byla jsi v zahradě duchů a hleděla jsi na stříbrný most a tvé nebeské oči se zavřely. Jenom v domě stínů budou ještě vidět. Nadešel veliký soumrak a nyní začne tvé putování. Ale nemusíš mít strach. Když se setmí, zažehnu ti tvá tři světla a budu na stráži nad tebou i nad nimi.“
„Ach, prosím, bdi také nad Mucim, a nad magistrem Čepičkou a nade všemi ostatními,“ prosila Verunka.
„Ano,“ řekl anděl, „budu bdíti nad Mucim i Čepičkou a také nad ostatními, chtějí-li býti střeženi. Nepřejí si toho však všichni lidé, jak si snad myslíš.“ Tiše a slavnostně postavil pak anděl před Verunku zvláštní, trojhranný svícen. Na špici každého ramene hořel plamínek, po stranách modrý a červený a uprostřed – poněkud vyvýšen – zlatý.
„Teď hoří tvoje tři světla v soumraku,“ pravil anděl. „Požehnání na tvoji cestu Verunko!“ Verunka hleděla široce rozevřenýma očima do zářících plamenů a na anděla. Viděla ještě, jak magistr Čepička seděl zbožně v koutku na bobku a slyšela, jak Muci přede. Pak na ni přišla dřímota – nesnesitelná dřímota...
