Nazítří se zdálo Verunce, že spala velmi tvrdě, a že uplynula dlouhá doba, mezi včerejškem a dneškem, ne jen jediná noc. A bylo jí, jakoby se byla zrodila k novému životu, do nového světa. To proto, že se poprvé probudila skutečně v domě stínů. Bydlela jistě již před tím v domů stínů, ale byla to přítomnost více méně jen tělesná ne duševní. Žila v zahradě duchů a v domě stínů obcházela polovědomě. Byl pro ni jen něčím příležitostným, k čemuž se necítila vázanou. Ale teď nadešel soumrak, zahrada duchů zmizela a ztratila se v závoji a do jejího vědomí vešel dům stínů. To je jeden z prahů lidského života a musíme ho překročiti všichni. Jenže lidé zapomínají na to vše, zapomínají, že bydleli v zahradě duchů a – usmívají se v nevěře, když jim někdo o tom vypráví – ba mnozí zapomínají také, co zažili později v domě stínů a myslí pak, že v celém lidském životě existuje skutečně jen to, co lze nahmatati a co náleží jen tomuto světu. Ale celý, vlastní život hraje svou pestrou hru se všemi jejími barvami za věcmi hmatatelnými a osud tká své neviditelné nitky mezi zahradou duchů a domem stínů a jeho mnohými podivnými obrazy.
Je nutno, aby si člověk ponechal něco ve své duši ze zahrady duchů i z domu stínů. Jinak se později ve zmatcích života nevyzná. Musíme myslet na svá tři světla na oltáři života, jinak klopýtneme přes četné prahy a stupně, protože jich ve tmě nevidíme.
Jeť každý dům domem stínů a nebyla to jen Verunka, která žila v domě stínů. Bydlíme v něm všichni, ať jsme kdekoliv na zemi a všichni putujeme přes stupně a prahy, jejichž nevidíme, a které nám osvětluje jen vnitřní světlo. Je těžce putovat přes prahy a stupně, je smutno žíti v domě stínů, nejhůře snad pro ty, kdo toho ani nepozorují.
Nebylo vždycky tak. Byla doba, o které vypravují dosud staré pověsti a pohádky, kdy lidé bydleli v chrámech a světlých chýších. To bylo v zemi mládí lidstva. Ale pak lidé sestoupili do tmy a tkali si osudy ze svých činů a stavěli si domy stínů. Bydlíme v nich všichni – kdo dnes dýcháme – a bydleti v nich jest jistě často velmi těžké a tísnivé a přece nesmíme býti smutni. Myslete na plaménky, které svítí vám všem, jako Verunčina tři světla, vy, kteří dýšete dnes, a prosvětlujete jimi domy stínů. Pak to budou znovu chrámy a světlé chýše, v nichž budete bydlet.
Jsou to ovšem daleké cesty, od jedné dálky ke druhé. Ale nemyslete, že jste po nich šli nadarmo. Chrámy a světlé chýše, jež jste obývali v zemi mládí lidstva, nestavěli jste vy, a žili jste v nich jako děti v zahradě duchů. Ale ty nové světlé chýše, které mají vyrůsti z domu stínů, ty si vystavíte sami vlastními myšlenkami a prožijete v nich, co je vědomé dětství.
Vědomé dětství je blaženost. Nemyslíte, že stojí za to, jít za ním přes mnohé stupně a mnohé prahy, i když je třeba proputovat daleké cesty od jedné dálky ke druhé?
Je dálka, která byla, ze které přicházíme. Je dálka, která bude, k níž putujeme. Stavte chrámy a jasné chýše, vy, kteří dýšete dnes.
To všechno Verunka, když se probudila v domě stínů, nevěděla. Byla dosud maličká, jak to mohla tedy věděti? Tušila to snad, neboť její tři světla hořela a její anděl držel nad nimi ruku. Sama na to nemyslela dále a neviděla toho také, neboť není tomu tak vždy, že vidíme svého anděla a tři světla, jež nám svítí.
Ale jinak Verunka viděla množství nových věcí v domě stínů. Bylo jí, jakoby se v něm probudila poprvé a před očima se jí otvíral nový svět s novými, spletitými chodbami a tajuplnými dveřmi. Zavřely se sice nebeské oči, které hleděly do zahrady duchů, ale začaly se jí nyní otevírati oči, které vidí prahy a stupně v domě stínů. Je to malý začátek toho, čím jsou oči hloubky. U většiny lidí i tyto oči usínají. Nechápou proto života, neboť život je za věcmi a jeho cesta, je cesta nezřetelná.
Verunka viděla mnoho stupňů a prahů, nebylo možno ani spěchat tak prostě a bez překážky komnatami jako dříve, když tam bydlela v povědomí. Ale zvykla si na to dosti rychle. Dá-li pozor, jde to zcela dobře a přeskočí se prostě. Jen když byly stupně příkré a vysoké, šlo se raději kolem nich. S velkou zručností Muci a magistr Čepička prováděli přes ně své skoky jako by to nic nebylo, nebo proklouzli vesele pod nimi. Je ovšem třeba uvážiti, že prahy a stupně nejsou pro Muciho a magistra Čepičku ani zdaleka tak nebezpečné a významné jako pro lidské dítě, které se může na nich snadno dočkat pádu, nebo zachytiti se na nich svými osudovými nitkami.
Muci a magistr Čepička se snášeli znamenitě. Zdálo se, jakoby se znali již docela dávno a to bylo také správné, neboť oba bydleli již mnohem déle v domě stínů než tu žila vědomě Verunka. Bylo to vlastně teprve od včerejší noci, kdy byla rozžehnuta její tři světla. Ba, o magistru Čepičkovi mohlo se míti skorem za to, že tu byl domovem již několik set let. A když tak všude poskakoval, kolem dokola, vypadalo to často, jakoby byl vystoupil ze starého zdiva a jakoby jeho kalhotky a kabátek byly zhotoveny z šedivé pavučiny. Jen červený klobouk působil přesvědčivě silným, rázovitým dojmem a dokazoval, že jeho nositel musí býti samostatným tvorem. Byl však jistě pevně srostlý s domem stínů. Znal také všechny skrýše a upozorňoval na každou znamenitost jako zkušený vůdce. Jak názorně dovedl kupříkladu vykládat o červotoči při jeho práci ve skříni, že jde o zcela určitý, zvláště ladný vzorek, jak jistě uměl odůvodnit, proč pavouk upředl svou síť právě v onom koutě, proč zde musí být myší díra a proč trhlina ve zdi.
Ukazoval Verunce všechny četné pokoje a chodby a ona je viděla jaksi poprvé, neboť až dosud v nich jen žila, ale neprožila jich. Teď však pozorovala, že se různily. V jednom bylo teplo a jasno, jasno i pak, když byly zavřeny okenice, neboť zde byl vnitřní jas, ale v jiném pokoji to mrazilo i v horkém létě, a byla tam i tma, i když tam slunce svítilo plným proudem. Cítilo se to v každém případě tak zřetelně, že o tom nemohlo být pochybností. Stejně tak tomu bylo i s domácím nářadím a s obrazy. Také ty byly jasné, nebo tmavé, teplé nebo studené a byly mezi nimi věci, kterých bylo lépe se nedotýkati.
V blízkosti takových bylo také vždy lze vycítit mnoho stupňů. Jak to bylo zvláštní.
Nejpodivnějším však se zdálo Verunce, že již nebyla tak volná jako tehdy, v zahradě duchů, kde bylo lze slyšeti tolik hlasů a vidět tolik obrazů, kde však bylo možno volit samostatně, kam právě kdo měl chuť jíti.
V domě stínů byl člověk vždy tak trochu postrkován, ne tělesně, ale přec vždy velmi znatelně. Jistě, že nebylo třeba vždy povolit, ale činilo se tak vždy velmi a až příliš lehce, neboť je přece nasnadě, zaťuká-li nám náhle někdo na rameno a postrčí nás kamsi. Někdy Verunka pozorovala, jak ji magistr Čepička odváděl stranou, když ji to chtělo oním směrem odtáhnout. Nebylo však viděti nikoho, kdo tak činil, dalo se to pouze cítit, jako se pociťují proudy v řece, ve které ploveme. Bylo to docela veselé, ťukal-li nám tak někdo na rameno a tiše nás postrkoval sem a tam. Bylo v tom plno života a jako jedna výzva za druhou. Člověk nechtěl vlastně sám něco, chtělo to v něm.
Ach, Verunko, nebude to vždy takové veselé, být takto postrkován. Povleče tě to přes mnohé stupně, které jsou příkré a namáhavé a bude tě to nutiti přes mnohý práh, kterého se zděsíš.
Teď Verunka cítila znovu, jak se něco lehce dotklo jejího ramene, a táhlo ji to za sebou. Prošla tak několika pokoji a chodbami, zatím co magistr Čepička poskakoval kolem ní poněkud úzkostlivě. Bylo to jako by ji chtěl zdržovat, neboť ji stále skákal do cesty, ale nemohl zřejmě nic proti tomu... bylyť právě mocné síly v domě stínů. Kdo to věděl lépe než magistr Čepička...? Vždyť zde bydlel již několik set let.
Verunka prošla dlouhým, poněkud chmurným sálem, kterého se používalo jen zřídka, a ve kterém stál sluha a slavnostně starý nábytek. A nyní byly před ní dveře, kterým neprošla dosud nikdy. Byly jen přivřeny a zdálo se, že uvnitř v pokoji nikdo není. Verunce začalo bušit srdce, nevěděla sama proč. Neměla vlastně strachu.
„Strká mne to tak podivně tam dovnitř,“ řekla a podívala se přitom na magistra Čepičku. Muciho se nemohla ptáti o radu, bránilo mu v tom jeho povolání, aby byl přítomen. Dohlížel kdesi, je-li vše v pořádku.
„To je zelený pokoj,“ vysvětloval magistr Čepička, „je tam mnoho obrazů, ale nikdo v domě ho nemá rád. Bylo by lépe Verunko, kdybys ještě nešla přes tento práh. Také Muci jest zcela zaujat proti tomuto pokoji – vyjádřil se o něm velmi nepříznivě. Ba, slyšel jsem jednou, jak říkal, že i myši se z něho vystěhovaly. Nerad bych ti vysvětloval něco bližšího. Bude lépe, půjdeme-li k tvým panenkám a seznámíš-li mne s nimi.“
Ale Verunku to táhlo kupodivu do tohoto pokoje. Otevřela opatrně dveře, poněkud více a proklouzla jimi. Okenice byly zavřeny a bylo třeba nejprve zvyknouti si na šero, které tu panovalo. Jednotlivé sluneční paprsky pronikaly šerem, blýskaly se tu a tam na hladkém bronzovém kování a na zelených brokátech nábytku a kreslily jasné skvrny na vybledlé barvy starých obrazů. Viselo tu mnoho obrazů na stěnách. Představovaly ženy i muže v různých krojích a všichni hleděli na Verunku. Bylo zde trochu neútulno.
„Půjdeme zase odtud,“ připomínal magistr Čepička a zatahal Verunku za šaty. Ale bylo již pozdě k odchodu.
„Dobrý den Verunko,“ ozval se za ní hlas.
Verunka se ohlédla. Stála před ním mladá, krásná paní, ale ne skutečná paní, jak je kdy vídala. Byla utvořena z šedého dýmu a když se Verunka na ni zadívala, zpozorovala, že je to táž krásná paní před jejímž obrazem se zastavila. Jenže byla beze všech barev, které měla na namalovaném obraze.
Verunka se trochu lekla, ale vlastně ne mnoho. Nepřipadalo ji to podivnějším než magistr Čepička, nebo množství prahů a stupňů, jež viděla. Měla vůbec mnoho tetiček. Proč by to nemohla být také jedna z nich, jenže trochu průhledná a mlhavá...? Vypadala ostatně velmi vlídně a nebylo jistě třeba se báti.
„To je hezké od tebe Verunko, že mne přicházíš navštívit,“ řekla šedivá paní a usmála se. Byl to krásný, jímavý úsměv, zcela podobný tomu, jak se usmíval starý obraz ve zlatém rámu. Nezapomínalo se na něj lehce.
Verunka nacházela zalíbení v této tetě. Kromě toho byla oblečena tak žertovně, zcela jinak, než například maminka, nebo teta Mařenka.
„Byla jsi to ty, která mne zatahala tak, že jsem sem musela přijíti?“ ptala se Verunka. „Nebyla jsem to já, ale něco ze mne tě přitáhlo,“ pravila šedivá paní.
„Chtěla jsem tě poznati blíže, vždyť jsme příbuzné.“
„Tak,“ řekla Verunka, ne právě zdvořile a prohlížela si šedivou paní podrobněji. Byla to tedy přece pravá teta. A byly různé tety, barevné a šedivé, tělesné i mlhovité. Bylo jen dobře to vědět.
„Neupadni Verunko, je zde tolik stupňů a prahů,“ pravila šedivá paní a usedla na starou židli s vysokým opěradlem. „Můžeš si tu všechno prohlédnout, baví-li tě to, musíš jen být trochu opatrná.“
„Dávám již pozor,“ mínila Verunka, „je tu též magistr Čepička a dohlíží na mne, nemůže se mi tedy nic stát.“ Magistr Čepička běhal horlivě sem a tam, pln neklidu a mával tenkými pažemi.
„Ach, Verunko, magistr Čepička nemůže ti vždycky pomáhat,“ řekla šedivá paní a povzdychla si. „Proč se tu vlastně uzavíráš v zeleném pokoji, je to přece nudné?“ ptala se Verunka. „Neviděla jsem tě dosud někde jinde. Neprocházíš se nikdy domem nebo zahradou?“
„Dlouho jsem již nebyla venku Verunko.“
„Musíš chodit více na procházku, není to zdravé sedět stále v dusném pokoji,“ pravila Verunka a připadala si velmi moudrá, že mlhovité tetě poradila.
„Mohu sice odcházet, Verunko, ale musím se opět vracet. Vidíš, musím se dostat přes tento práh a nemohu. Ne nemohu!“ Šedivá paní se zhroutila v židli a její obličej nabyl takového mučivého výrazu, že jí bylo Verunce upřímně líto.
„Nenalézám právě nic zvláštního na prahu, na který ukazuješ. Není ani tak vysoký, ani šeredný, jak myslíš, dávej pozor, jak ho přeskočím.“
„Nedělej to Verunko,“ volal magistr Čepička, „přes tento práh teď již nesmíš, jinak se přesuneš opět do zahrady duchů a k stříbrnému mostu. Vždyť jsi teprve přišla odtamtud a bylo by příliš záhy vracet si již dnes. Musíš být nyní trpělivá a zůstati drahnou dobu v domě stínů. Je tu mnoho jiných stupňů a prahů, přes které ti bude přecházeti v budoucnu.“
Verunka ustoupila poslušně od prahu. „Šedivá teta má přes něj přejíti?“
„Měla by, ale nemůže,“ šeptal magistr Čepička, „u ní je něco jiného, byla již příliš dlouho v domě stínů.“
Verunku obešla podivná hrůza. Zelený pokoj jí připadal studenější a temnější než všechny ostatní. „Nechtěla bych tu být tak sama jako ty,“ řekla.
Šedivá paní zavrtěla hlavou. „Nejsem tu sama, Verunko,“ řekla, „je tu ještě mnoho jiných – podívej se.“
Bledě modravé světlo plížilo se zvolna kolem zdí, plnilo celou místnost a Verunka viděla teď, že šedivá paní nebyla již sama. Na všech židlích seděly postavy v staromódních krojích, hodících se k šatům šedivé paní. Ale nemluvily a pohybovaly se podivně bez hlesu jako loutky. Mnohé z nich měly velkou podobnost s obrazy na stěnách, a štíhlý, mladý pán s kordem a v třírohém klobouku připomínal Verunce poněkud strýce Jana. Byl však přece jiný. Jak by se také strýc Jan dostal sem, mezi ty všechny cizí lidi? Ten seděl jistě teď ve svém zahradním domku a četl. Ostatně, to nebyl vůbec on – ale Verunka musela přec jen na něho myslet a to velmi silně.
Ty četné postavy, sedící zde na židlích, nezdály se však Verunce tak skutečnými, jako šedivá paní. Byla jistě i tato šedivá paní trochu mlhovitá a jiná, než bývají obyčejní lidé. Ale byla tu a mohl se s ní člověk trochu bavit. Ti druzí naproti tomu vypadali, jako by byli nakresleni do prázdného prostoru rozbředlými tahy, ale šedivá paní klonila se brzy k tomu, brzy k onomu zjevu a tvářila se, jakoby měla co rozmlouvat s každým. Byla tím plně zaujata a nehleděla již na Verunku.
Verunka pocítila pojednou ledový chlad. Pojala ji hrůza. Vyběhla ze dveří a přibouchla je za sebou. Vedle ní stál magistr Čepička.
„Vidíš,“ mínil s nelibostí. „To není společnost pro tebe, Verunko.“
„Nemyslela jsem, že zde bydlí takoví lidé,“ pravila Verunka. „Jsou také opravdu živí? Nepřipadá mi to ani.“
„Živá je jen šedivá paní,“ pravil magistr Čepička, „ostatní nejsou zde vlastně vůbec, abys věděla – jsou to jen její myšlenky, které neustále spřádá kolem sebe. Tkví v nich již tak dlouho a nemůže přes práh. Muci a já to jmenujeme obrázkovou knížkou šedivé paní, ale nedíváme se do ní rádi.“
„Není to pěkná obrázková knížka,“ mínila Verunka, „a nechápu, proč se šedivá paní dívá do ní tak ráda. Nemůže se jí dát jiná obrázková knížka?“
„Nuže věz Verunko,“ pokračoval magistr Čepička, „v obrázkové knížce jsou obrazy postav, s nimiž se šedivá paní znala a s nimiž žila kdysi zde na zemi v tomto domě, rozumíš, jako žiješ na této zemi teď ty. Ti všichni zemřeli, jak se říká a překročili dávno již svůj práh. Jen ona nemohla a teď bydlí mezi dvěma světy se svou obrázkovou knížkou. Je to starý příběh, nesmím ti ho dosud vyprávět.“
„Nechci ho také slyšet, shledávám obrázkovou knížku hroznou, mám před ní hrůzu a nechci ji ani vidět.“
„Nesmíš chodit do zeleného pokoje,“ pravil magistr Čepička, „vždyť víš, že jsme nebyli pro to Muci ani já. Obrázková knížka je jenom v zeleném pokoji a snad proto se vystěhovaly myši odtamtud. Mínily také asi, že to není nic pro jejich děti. Šedivá paní bloudí ovšem i jinde v domě, ale to nic není. Není třeba, aby ses jí bála – bude k tobě vždy velmi vlídná. Pojďme nyní ke tvým panenkám, cítí se jistě již opuštěnými.“
„Staral se o ně Muci,“ řekla Verunka důvěřivě. „Dohlíží všude, je-li vše dobře v pořádku.“
„Ano, lze se spolehnouti na Muciho,“ pravil magistr Čepička. Muci činil po právu tomuto o něm vysokém mínění. Seděl uprostřed panenek, když Verunka vešla s magistrem Čepičkou do dětského pokoje.
„Dobře, že konečně jdete,“ mínil Muci. „Petr a Huňáč čekají již dlouho na vás.“
„Děkuji ti, že jsi dával pozor na moje panenky,“ řekla Verunka. Potom podala ruku Petrovi.
Petr byl starší než Verunka a byl by vlastně měl jíti do školy. Ale nemohl. Byl slabomyslný a chápal nesmírně těžce. Pomáhal tedy trochu otci v zahradě pokud to šlo a hrál si mnoho s Verunkou. Také strýc Jan dával si s ním mnoho práce a snažil se naučit ho něčemu.
Teď přišel i Huňáč a podával tlapku. Huňáč byl Petrův pes, tvor to s dlouhou srstí, jejiž chundele mu visely přes tvář, takže mu obyčejně bylo vidět jen jedno oko. Verunka ho česala a kartáčovala a dělala mu ráda pěšinku. Huňáč a Muci se znali a ctili se. Moudří tvorové širokých obzorů jsou povzneseni nad rasové nepřátelství. Muci a Huňáč byli toho skvělým příkladem.
„To je magistr Čepička,“ vysvětlovala Verunka. Huňáč díval se svým jedním okem na magistra Čepičku a vrtěl ohonem. Zvířata vidí povětšině něco z jiných světů.
Ale Petr nepostřehoval ničeho z magistra Čepičky a nedovedl rozumět Verunce. Byl právě již starší a neměl již vnitřních očí, které dosud měla Verunka. Snad jich ani neměl nikdy.
„Nemůžeš vidět magistra Čepičku?“ ptala se Verunka.
Petr vrtěl hlavou a v jeho očích objevil se bezmocný výraz, který měl vždy, když něco nechápal. Jeho ruka hmátla něžně do Huňáčkovy srsti. Psí velká láska a pak oddanost byly pro slabomyslného jaksi oporou. Verunka byla zvyklá, že Petr neviděl mnohé, o čem mluvila. Líčívala tak trpělivě podrobnosti.
„Magistr Čepička je malý a milý, bavila jsem se s ním dlouho. Je takhle maličký, vidíš“ a ukazovala Čepičkovu výšku – „má červený klobouk a zcela tenké ruce a nohy. Je vůbec roztomilý.“
Petr tomu věřil. Petr věřil všemu, co říkala Verunka.
„Víš Petře,“ pokračovala Verunka horlivě, aby její kamarád byl všeho účasten, „magistr Čepička ukázal mi různé prahy, stupně, které jsou tu v domě. Může se přes ně klopýtnout, nehledí-li se na ně. Musíš dávat bedlivě pozor na ně Petře.“
Petr to slíbil.
„Magistr Čepička byl se mnou v zeleném pokoji, kde jsme dosud nikdy nebyli. Je tam šedivá teta, která je milá. Ale má ošklivou obrázkovou knížku, nechtěla bych ji vidět ještě jednou. Jinak by ti ji ukázala, ale neměl bys nic z toho.“
„Bydlí šedivá teta stále zde?“ ptal se Petr. Každá nová osoba byla pro něj do jisté míry obtíží, než se s ní seznámil. Všecko šlo u něho velmi zvolna.
„Ano bydlí zde,“ řekla Verunka, „neviděla jsem ji také nikdy před tím. Nepřichází rovněž ke stolu. Snad nejí vůbec, vypadá tak mlhovitě. Je tak trochu směšná. Nemohu ti to říci tak přesně.“
Petr se tvářil bezmocně. Věc mu nebyla jasná. „Věřím tomu,“ řekl.
„Zdá se mi, že magistr Čepička nejí také nic,“ mínila Verunka, „proto má tak tenké nohy. Ale vypadá to hezky. Škoda, že ho nemůžeš vidět. Měla bych také tak tenké nohy, kdybych nic nejedla?“
Petr nevěděl. Byl to pro něho zcela nový problém.
„Budeme si teď hráti s panenkami,“ volala Verunka. „Rozsadíme se kolem stolu a Muci a Huňáč musí také být při tom.“
„Poděkuji se,“ řekl Muci, „chci teď míti klid a uchýlím se na pohovku. Hlídal jsem po celou dobu tvé panenky.“
„To je pravda,“ mínila Verunka, „mohu si myslet, že tě to znavilo.“
Bylo to již takové, že Petr nechápal zcela jasně, co říkal Muci. Ale Verunka rozuměla všemu dobře, uměla ještě dobře naslouchat myšlenkám a mluvit v myšlenkách. To jí zbývalo ještě ze zahrady duchů. Petr a Huňáč projevili ochotu účastnit se všeho, co Verunka navrhovala. Magistr Čepička stál při tom a pitvořil se nesmírně. Verunku uchvacovalo dívat se na něho.
„Velká škoda Petře,“ pravila, „že nemůžeš vidět, jaké nádherné posuňky umí magistr Čepička. Je to prostě pozoruhodné a neznám nikoho, kdo by to dovedl tak dobře. Ale měli bychom si hráti jednou na počty. Magistr Čepička nám může dávati úlohy a uvidíme, kdo to nejdříve vypočítá. Například, odečteme-li dvě od čtyř ...“
Před počítáním měl Petr hrůzu. „Mně se to zdá moc těžké,“ řekl.
„Což ti to nepověděl strýc Jan?“ ptala se Verunka. „Strýc Jan to musí umět. Počítá na oříškách, víš přece. A ořechy se pak mohou sníst.“
„Se mnou počítá také na oříškách,“ pravil Petr, „strýc Jan má se mnou velikou trpělivost a vykládá mi to znovu a znovu. Říká také, že se mi to konečně podaří. Ale hraji si při tom raději na něco jiného.“
„Mohli bychom se dívat na obrázky,“ navrhovala Verunka, „to je hezké a pro tebe a pro Huňáče je to snad pohodlnější, než počítání. Muci je unaven, ale magistr Čepička se jistě podívá rád na obrázky.“ Petr přikývl spokojeně. Byl se vším srozuměn, jen když se mu nekladly žádné těžké otázky. Magistr Čepička byl zřejmě také ochoten, neboť skočil rázem na obrázkovou knížku, až se Verunka zasmála. Pak si připomněla opět zelený pokoj.
„Myslíš, že se šedivá paní stále ještě dívá do své obrázkové knížky?“ ptala se zvědavě.
„Na ty obrázky nebudeme již teď myslet, Verunko,“ řekl magistr Čepička.
Ale obrázková knížka šedivé paní v zeleném pokoji nebyla již živá. Myšlenky šedivé paní se unavily a neoživovaly již zbytky starých, minulých dějů. Tak se rozpadla její obrázková knížka a rozplynulé postavy zalezly k ostatním zbytkům, které tu byly zavěšeny ve všech koutech domu stínů. Neměly by se nikdy volat, ale šedivá paní probouzela je vždy znovu, kdykoliv její duše zatoužila a hledala. Bydlíť tak mnoho mrtvých v domě stínů a nenacházejí cesty přes práh. Žijí ve své obrázkové knížce a trvá často velmi dlouho, než to pochopí.
Šedivá paní seděla zhroucena v židli a její jemné, bledé ruce hrály si neklidně s drahocennými prsteny, které také nebyly ničím více než zdání jí samotné. Před ní stál Jan, poutník.
„Přišel jsi opět Jene?“ zeptala se šedivá paní.
„Ano, přišel jsem, abych ti pomohl. Chci se o to alespoň pokusit. Nemyslíš Helgo, že bys mohla přejít již práh? Byla jsi příliš dlouho v domě stínů a přitom, jak žiješ, nejsi doma ani zde, ani tam.“
„Tuším to někdy ale není mi to vše dosti jasné,“ pravila šedivá paní. „Nemohu sama nic dělat a ty mi také nemůžeš pomoci. Vždyť nevíš, co se tu všechno stalo, nebo aspoň to nevíš tak, jak to vím já. Prožila jsem to a musím v tom žíti dále. Co by jinak bylo ze mne?“
„To bylo kdysi Helgo, ale není to již skutečností. Pokus se přece pochopiti, že žiješ jen s obrazy a ne s lidmi. Jsou to zbytky v domě stínů, do kterých jsi se zapředla.“
„Jak chceš vědět, bylo-li to, či je-li to dosud? Vždyť jsem právě mluvila se všemi, kdo tu seděli kolem mne. Nemohu se také rozpomenouti na nic jiného od té chvíle, kdy jsem požila jedu v zeleném pokoji. Vím jen, že jsem usnula a pak, když jsem procitla, bylo vše tak, jak je to dnes.“
„To se ti jen zdá Helgo, protože jsi nemohla překročit práh.“
„Což neseděl Jindřich před chvílí tam, kde nyní stojíš ty? Nesáhla jeho ruka po kordu jako tehdy, když se dostal do hádky se svým bratrem?“ ptala se šedivá paní.
„Jindřich zemřel již dávno Helgo,“ řekl Jan poutník tiše.
„To se mi řeklo, ale jak je to možné? Vždyť seděl vedle mne, nebo stojí dosud přede mnou?“ Krásné oči šedivé paní hleděly široce a bezradně na Jana poutníka. „Pověz mi, jsi Jindřich nebo Jan? Nevím to nikdy, když se na tě dívám. Jsi Jindřich a nejsi přec.“
„Byl jsem Jindřich a jsem Jan. Nejsem žádným z obou zcela. Jsou to jen proměny nás samých, Helgo, kteří se vydávají znovu a znovu na pouť.“
„Mohu to jen ztěží pochopit, ale mluvím k tobě, jak jsem mluvila k Jindřichovi. Je mi, jako bych nemohla ani jinak. Mluvil jsi o pouti. Jmenuješ se proto Jan Poutník?“
„Je to hra věcí, Helgo, ale každá hra souvisí nějak s věcmi. Jmenujeme se tak vlastně všichni, neboť putujeme všichni ze života do života a stavíme na sobě a na budově světa. Mrtví a živí jsou jen formy jednoho velkého bytí. Ale ty jsi se zastavila na své pouti. To nemá být Helgo, pochopíš mne teprve až přestoupíš přes práh.“
„To lze těžko pochopit Jene.“
„Je to zcela prosté, zdá se to obtížné, jen když zbloudíme, a ty jsi zbloudila v domě stínů.“
„Je to pravda, že Jindřich zemřel? Vždyť to nemůže býti pravda,“ trvala šedivá paní na svém. „Bylo jistě pošetilé tehdy ode mne, že jsem tomu věřila. Ach, nemá smyslu, ptáti se na tebe. Vždyť jsi Jan poutník, co můžeš tedy o tom vědět?“
„Vím to dosud dobře Helgo, hleď, bylo to tak, že tě Jindřich i ten druhý, oba milovali a tak se dostali do hádky. Ale ty jsi sama nevěděla koho miluješ více. Bylo to zde v zeleném pokoji, viď?“
„Ano, bylo to zde,“ řekla šedivá paní zamyšleně, „bylo to u tohoto stolu. Jindřich stál tam, kde stojíš ty. Věděla jsem teprve později, že jsem milovala Jindřicha. Ale byla jsem mladá a hloupá a ješitná a lichotila mně láska toho druhého. Nazítří se potýkali venku na vřesovišti, kde stojí tři břízy. Ten druhý padl a na Jindřichově kordu byla krev. Nemohla jsem se z toho vzpamatovat a bděla jsem kolik nocí a přemýšlela a hloubala o tom. Směla jsem ho ještě milovat anebo ne? Mrtvý byl mezi námi. Bylo to vše tak hrozné a zmatené. Jindřich musel pak prchnout za hranice, bylo to velmi smutné, ale pro něho to bylo jistě lehčí.“
„Odebral se do Paříže,“ pravil Jan Poutník. „Nemiloval tě později již Helgo, ne tak, jak si myslíš. Poznal, že to byla jen vášeň, jedna z četných odboček, které konáme, neboť jak by to bylo mohlo jinak končit krví? Tak nekončí láska. Miloval jinou dívku, nepochopil, že to byla jeho duše sesterská...“
„Jak se jmenovala?“ ptala se šedivá paní rozčileně.
„Není to lhostejné Helgo? Co je jméno? Pomíjí jako všechno ostatní. Zůstává jen jedno jméno, které jde od života k životu. Tehdy se jmenovala Madelaine de Michaile. Není to důležité, říkám ti jen, aby jsi se učila zapomínat na Jindřicha.“
„Byla krásná a byl s ní šťasten?“
„Myslím, že byla krásná, ale malá Michaile zemřela dávno Helgo. Byl s ní šťasten a miloval ji velmi, jí i život, který byl v Paříži tak veselý. Ale na jeho životě byla krev a ty víš proč. Ach, byli jsme všichni pošetilí, i ty, Helgo. On to odpykal. Když táhly rudé hordy ulicemi Paříže, zemřel na popravišti a ona s ním. Smrt je oddala.“
Šedivou paní zamrazilo a její postava se podivně zhroutila. „To bylo poslední, co jsem o něm slyšela,“ pravila. „A pak jsem zde usnula a probudila se tak zmatená. Nemohu se od té doby rozpomínat jak bylo kdysi. Jen o tom, co vypravuješ z Paříže, neumí mi Jindřich pověděti nic.“
„Protože mluvíš s jeho obrazem a ne s ním,“ řekl Jan Poutník. „Musíš se snažit pochopit to, Helgo. Je to pro tebe důležité, abys konečně pochopila.“
„Vynasnažím se,“ pravila šedivá paní. „Ale kde je tedy Jindřich, mluvím-li s jeho obrazem?“
„Putuje. Přešel přes práh do jiného světa a vrátil se opět přes práh k nové pouti. Putujeme všichni a hledáme, abychom našli. Jen ty jsi zůstala stát Helgo, a zbloudila jsi.“
„Když tedy putuješ a hledáš, co jsi našel, Jene?“
„Našel jsem mnohé, ale musíme být skromní, neb zbývá ještě mnoho hledat a nalézat. Ale je nutno putovat a ne se zastavovat.“
Šedivá paní opřela hlavu do úzkých, dlouhých rukou. „Nejsi přece Jindřich,“ řekla, „ten nemluvil tak, jak ty nyní mluvíš. Mám k tobě velkou důvěru, Jene, ale milovat, nemohla bych tě tak, jako jsem milovala Jindřicha.“
„To je správné Helgo. Mezi Jindřichem a Janem je dlouhá cesta, nemá se jít po ní znovu zpět.“
„Jsi-li Jindřich, nebo Jan, žiješ nyní na této zemi a já, pravíš mezi světy. Věřím tomu, neboť ostatní mne nevidí, neslyší. Jak to, že ty, Jene mne můžeš slyšet a vidět? Ty a Verunka, která tu byla dnes.“
„Není tomu dávno, kdy se Verunka vrátila přes práh Helgo, a má ještě vnitřní zrak, který vidí za hmatatelné věci. Ale já jsem se naučil na své pouti probouzeti opět tento zrak.“
„Je to těžké Jene? Mně můžeš slyšet a vidět...?“
„Ano, je to velmi těžké. Jen nemnozí chtějí se tomu naučit, neboť to vyžaduje velkých obětí. Ale kdo se tomu naučil, přešel přes mnohý stupeň a může pomáhat lidem i zvířatům. Je to krásný úkol a má větší cenu než to, co lidé nazývají štěstím. Chtěl bych pomoci také i tobě Helgo, musíš ale sama chtít.“
„Chci – jistě,“ řekla šedivá paní, „velmi toužím po pomoci a dávno již. Ale musel by se stát zázrak, abych mohla přejít práh. Zdá se mi příliš vysoký, velký a příliš široký. “
„Zázraky se dějí každého dne,“ pravil Jan Poutník.
„Snad,“ mínila šedivá paní, „ale hleď, když jsme zde žili spolu, ach, vždyť nevím, jsi-li to ty – nevěřili jsme v zázraky ... Jene. Posmívali jsme se jim mnoho. Smáli jsme se i kostelu. Teď, když žiji mezi světy, šla jsem často do kostela v Halmaru, kde jsem sedávala jako mladá dívka. Byli tam i jiní, kteří jsou jako já a nemohou přes práh. Ale nezažili jsme žádného zázraku. Ten, kdo dnes mluví v kostele v Halmaru, neví co je život a smrt, nemůže nám pomoci přes práh. Odcházeli jsme všichni zase smutni, já do domu stínů a ostatní do starých koutů a ulic v Halmaru, ve kterých bloudí a čekají. Nestal se žádný zázrak, Jene. Temno je v kostele v Halmaru, ne jasno. Jak rádi bychom tam šli opět, kdyby se tam vyjasnilo. Ale jak to máme vědět?“
„Dozvíte se, až se tam vyjasní,“ řekl Jan. „Mrtví vědí mnoho a vědí také o tom, čeho nevidí dosud živí. Je pravda, že v kostele v Halmaru není již zázraku. Ale musíte míti trpělivost, ty, Helgo, i ti ostatní. My všichni musíme míti velikou trpělivost. Každý, kdo chce býti knězem, musí nejprve prožíti zázrak sám na sobě, a pak teprve může konati službu Boží. Počkej, až se farář v Halmaru stane knězem. Zázrak přišel dosud již ke každému, kde na něj čekal a kdo ho volal. Volej ho každou hodinu.“
„Zkusím to,“ řekla šedivá paní a míruplně se usmála. V temno zeleného pokoje vloudil se slabý svit, a Jan Poutník zavřel za sebou tiše dveře.
Při večeři Verunka seděla tiše, zahloubána do sebe. Unavila se přes den a slyšela sotva, co si vyprávěli matka, teta Mařenka a strýc Jan. Ti tři byli sourozenci. Teta Mařenka zůstala neprovdána, byla nejstarší a žila jen ze starosti a péče o všechny ostatní, takže byla uvnitř i zevně obrazem této v své činnosti. Skorem všichni ji jmenovali tetou Mařenkou, i ti, jimž nijak tetou nebyla.
Když Verunka vypila své mléko, řekla náhle jakoby zcela pro sebe: „V zeleném pokoji bydlí šedivá teta.“
„Co jsi to opět vymyslela? Verunko, co to pravíš?“ mínila Verunčina matka.
„Šedivá paní je,“ pravila Karolina, která odklízela vždy talíře. Nemluvila to vlastně, nýbrž křičela. Karolina křičela vždy, když chtěla něco říci.
„Jak jen můžete tvrdit takový nesmysl,“ durdila se teta Mařenka, „a ještě k tomu před dítětem.“
„Ale když přece je,“ křičela Karolina a zmizela rozzlobeně s nádobím.
„Není třeba, aby ses bála šedivé paní Verunko,“ mínil strýc Jan.
„Toť říká magistr Čepička také a nemám žádného strachu,“ odpovídala Verunka.
„Co je to zase? Odkud má to dítě ta podivná jména?“ pravila Verunčina matka. „Verunko, můžeš jít ještě trochu na zahradu, až budeš hotova.“
„Ano mami.“
„Jene,“ mluvila Verunčina matka, když dítě vyšlo ven, „vymluv to raději Verunce, namísto abys jí říkal, že se nemusí bát. Jinak si bude nakonec myslet, že šedivá paní dokonce existuje. Jsou to jenom povídačky, protože se v zeleném pokoji stala ta smutná příhoda s krásnou Helgou. Její milenec usmrtil soka v souboji a ona se prý otrávila. To jsou staré historie a již tehdy, když jsme byli dětmi, říkalo se, že v zeleném pokoji straší a že je tam šedivá paní. Děti to slyšely od služebných, ale nemá se to trpět.“
„Milá Regino,“ řekl Jan klidně, „dítěti se nemá říkat nepravda. To není k ničemu. Je lépe, řekneš-li Verunce, že jí není třeba se bát.“
„Věříš opravdu, že tu je šedivá paní?“ zeptala se teta Mařenka zděšeně. „Zajisté,“ potvrdil Jan, „myslím, že to vím.“
„Vím, máš o mnohém zvláštní názory,“ pravila Regina, „a nemohu s tebou vždy souhlasit. Snad je více věci na světě, než se domníváme. Ale odkud by to věděla Verunka? To jí řekla Karolina.“
„Možná, že Verunka viděla šedivou paní, Regino. Děti vidí často více než dospělí. Je nutno brát na to ohled.“
„Neviděli jsme nic takového, když jsme byli dětmi,“ namítla Regina.
„Nebo jsme to zapomněli,“ dodal Jan, „zapomněli jsme tak mnohé, Regino.“
„Děsily jsme se, poněvadž jsme byly hloupé,“ řekla teta Mařenka. Jana Poutníka to bavilo.
„Kdož ví, jsme-li dnes o mnoho moudřejší,“ mínil.
„Já jistě,“ tvrdila teta Mařenka a zlobila se.
„Ale Jene, nemyslíš přece doopravdy, že Verunka...?“ Paní Regina se odmlčela bezradně a nejistě. Byla z lidí, kteří nikdy neprocitli k vlastnímu vědomému já a nevědí, kam mají plouti.
„To je všechno nesmysl,“ promluvila teta Mařenka jasně a důrazně. „Máš zvláštní nápady, Jene, od svého návratu z dalekých zemí a cest. Máš prostě více jíst, Jene. Pak ti nebudou přicházet žádné takové myšlenky. Trpíš podvýživou a šedivá paní a podobné věci neexistují vůbec.“
Ve chvíli, kdy teta Mařenka toto povídala, stála šedivá paní vedle ní.
Verunka usedla na schody verandy a hleděla do zahrady. Ale ta ji připadala cizejší. Byla to jistě krásná zahrada, ale nebyla ještě včera jinačí? Verunka byla smutná – nevěděla sama proč. Byl to soumrak, který nadešel. Zapadla zahrada duchů, snesl se závoj mezi ní a Verunku. Ale dům stínů byl kolem ní a díval se na ni sty temných očí.
