„Minula půlnoc a vzešlo ráno.“
Byl to mistr, který přišel k Janu Poutníkovi a mluvil tato slova. Jak přichází a odchází, kdo to může říci? Jsou to tajuplné věci, které se dějí v kruhu bratří Grálu a stávají se tam, kde se bratří tento a onen svět. Lidé, kteří kráčejí jen po zemi, nevědí o tom ničeho.
Bylo to v zahradním domku a byla noc. Jan Poutník seděl u svého prostého, neozdobeného pracovního stolu. Rozžehl na něm tři svíčky, které střežil jako obraz tří světel Verunčiných. Byla to její duše, na kterou myslil, když mu mistr přišel ku pomoci.
„Je velmi temno na zemi,“ pravil mistr, „tak temno nebylo dosud nikdy. Ale nejhlubší temnota minula. Odbily světové hodiny a blíží se ráno. Ráno znamená však také boj, aby mohla znovu povstati země mládí lidstva.“
„Vím to,“ řekl Jan Poutník, „jsem připraven v každou hodinu až budu zavolán.“
„Stanou se mnohé velké události v tomto světovém obratu,“ pravil mistr, „aby se lidé probudili a pochopili, že bílá a černá vojska zápasí o jejich duše. Grálu je třeba všech jeho služebníků, bojovníků. Také Veronika byla zavolána, přišel jsem k vůli ní.“
„Veronika bude mi po boku,“ řekl Jan Poutník, „až budeme voláni. Ale mám úzkost o ni a toužil jsem po tobě, abys mi přišel ku pomoci. Veronika je čistá a zralá, ale zbloudila cestou. Nesmí nésti břímě, které chce vzíti na sebe – je to proti jejímu určení.“
Ve tváři mistrově jevilo se pochopení i dobrota a oboje bylo nekonečně veliké.
„Není to skutečné,“ řekl, „je v ní jen zbytek malé Madellainy Michaille, který se musí ještě vyčerpati. Její láska v oné době měla příliš rychlý a strašlivý konec.“
„Snad je to jen mladická pošetilost, která dnes přichází a zítra odchází,“ mínil Jan Poutník, „může býti, že je jí určena jiná duše až se jí opět rozžehne červené světlo. Je ještě velmi mladá.“
„To není ono,“ pravil mistr, „nemá mnoho blízkých duší na tomto světě. Putovala daleko a předivo jejího osudu je rozmotáno. Nepřipojí se k nikomu jinému a není jí také tentokráte určena dlouhá cesta na zemi. Musí jen přemoci zbytek malé Michaelle. Také její červené světlo má hořeti v jemnohmotném a pak bude čistá a zralá pro Grál.“
„Je to nutné, neboť Grál potřebuje všech svých bojovníků. Nesmí jen břímě, které je jí ještě nésti, bráti na sebe těžší než je. Jinak zbloudí.“
„Rád bych jí pomohl nésti toto břímě,“ řekl Jan Poutník. „Také Aron Mendel nesl svou tíhu s radostí pro malou Ráchel.“
„Nelze nésti všechna břemena za jiné,“ pravil mistr, „je to proti zákonu, ale zde můžeš mnohé usnadnit, budeš-li chtít.“
„Chci vše, když je to dobře pro Verunku,“ děl Jan Poutník.
„Učiníme tak,“ pravil mistr. „Pomož jí a pomůžeme tobě.“
Pak se s ním mistr také rozloučil.
Jak přichází a jak odchází – kdo to může říci? Jsou to tajuplné věci, které se dějí v kruhu Bratří Grálu a stávají se tam, kde se bratří tento a onen svět. Lze jen vyprávěti prostými slovy, protože jsou převeliké.
Jan Poutník zůstal samoten. Byla to osamělá a tichá noc, kterou probděl a před ním na neozdobeném stole hořely svíčky jako obraz Verunčiných světel.
Nelze říci, že by byla Verunka umřela. Bylo tomu jinak, než se snad jindy děje u lidí. Život a smrt jsou tak velmi rozdílné u duší, které putují po této zemi.
Je dálka, která byla, k níž přicházíme.
Je dálka, která bude, k níž putujeme.
A přec je všechna dálka blízká, chápeme-li vše správně. Bylo to tak, že se Verunka unavila a znenáhla usínala na tomto světě. Ale usínat na tomto světě znamená, že se probudíme na onom. Nemůže se vlastně také říci, že Verunka byla nemocná, alespoň to nebylo znatelné, jak tomu jinak bývá. Minula zima, rozkvetlo jaro a léto a Verunka byla stále znavenější a znavenější. Ale netrpěla touto únavou. Trpěli jen druzí a v té době bylo v domě stínů velké mlčení.
Přišel podzim a v zahradě padalo listí. Tu se stalo, že anděl vešel k Verunce do pokoje, kde ležela v posteli.
„Vzešlo ráno, Verunko,“ řekl. Verunka vstala a bylo pro ni sotva citelné, že opouštěla své tělo. Odrostla šatu Země a Grál provází milostivá duše, které volá. Magistr Čepička stál při tom s červeným kloboukem v ruce a slzy stékaly mu po tvářích. Bývá velmi zřídka, že tyto bytosti pláčí.
„Musím zůstat sám v domě stínů?“ ptal se magistr Čepička.
Anděl podíval se na něho. „Je trochu záhy pro tebe, magistře Čepičko,“ řekl, „ale ty jsi plakal. Slzy jsou clo pro zahradu Boží. Pojď s námi.“
A magistr Čepička běžel na svých tenkých nožkách spěšně vedle anděla a Verunky, když společně vyšli z domu stínů. Vysoko nad nimi třímal anděl svícen se třemi Verunčinými světly a zlaté světlo uprostřed vrhalo svou čistou jasnou záři na cestu na onen svět.
V zahradě padalo listí a květiny uvadly. A přece to byla zase zahrada duchů, jak ji Verunka znala jednou jako dítě. Zvířata ležela ukryta v zimním spánku, ale všechna vzhlédla.
„Požehnána buď tvá cesta, Verunko,“ řekla, „putuješ na Montsalvat, dopomoz i nám k vykoupení.“
Víla ve stromě kývala na Verunku a rusalka v prameni vyhazovala své lesklé míčky vysoko do vzduchu.
„Sněhurka spí ve skleněné rakvi,“ volaly, „mysli na to a pomoz jí probudit se, i nás všechny, Verunko.“
Hluboko, dole v zemi hýbaly se zárodky rostlin a mluvily o jaru, které musí přijíti a mezi kameny plál v temnu diamantový svit.
Stáli nyní před stříbrným mostem a kolem poletovali vzdušní duchové pestrých motýlích křídel.
„Teď jsi jako my, Verunko,“ říkali.
Vše bylo jako tehdy, když Verunka byla ještě dítětem a přesto bylo to jiné, vše bylo větší a silnější. Tam, kde začínal most, byla půda i kamení jako ze skla a kolem kvetly prosvětlené lilie a růže a na tisíce jiných květin.
„Hleď, jak bělostné jsou naše květy,“ říkali duchové lilií. „Tak čistá a bílá je nebeská košilka, kterou nyní nosíš.“
„Viz, jak rudé jsou naše kalichy,“ mluvily duše růží, „tak čistý a tak rudý je kalich Grálu, po kterém dnes znovu otvíráš svou náruč.“
Nehlasně a bez tíhy vznášely se postavy lidí a zvířat přes most a i ony byly proniknuty oním světlem, které osvěcovalo květiny i kamení.
Bez tíhy, jako ony, Verunka vešla na stříbrný most a vzala magistra Čepičku za ruku, aby se jí neztratil. Na pokraji mostu stála černá postava. Verunka váhala na okamžik.
„Neboj se, Verunko,“ řekl anděl vlídně, „není třeba, abys mu pohleděla do tváře. Jdeš tentokráte přes stříbrný most bez viny. Ten, kdo tam stojí, vodí lidské duše, které nechtěly vidět světla. Vodí je dolů, do údolí hlubin, až se naučí dostat se vzhůru do Boží zahrady. Většina putuje ke světlu teprve přes údolí hlubin a jsou to namáhavé cesty, po kterých musí jíti,“ pravil.
„Chtěly tomu samy, neboť zvířata i lidé na ně žalují a proto teď musí odpykávati.“ Verunka kráčela kolem černé postavy. Černá postava se na ni nedívala. Verunka nahlédla do údolí hlubin. Byla to údolí velmi hluboká a bylo v nich mnoho temných a zmatených cest. Ale všechny vedly vzhůru, k vrcholu a světlu.
Nyní stříbrný most končil a sklonil se do křišťálového moře. Bylo čisté a vzdouvalo se živé samo v sobě bez přestání, neházejíc vln. Verunka se do něho ponořila, ale neutonula v něm. I to zažila již jednou v oné noci pestrých obrazů. Ale tehdy to byl jen malý úsek moře, zde se však prostíralo do bezmezna, bez břehů... Voda v něm byla ze samých jemných perliček a pronikala Verunku zcela. Pozbyla rázem únavy poslední pozemské doby a zdálo se jí, jakoby celá její bytost byla oproštěna a obnovena, jako v nejprvnější den, který viděla a zažila.
Anděl jí podal ruku a ona vystoupila. Magistr Čepička byl vedle ní a skákal po vodě na tenkých nožkách. Teď se jí rozšířil pohled a viděla mnoho ostrovů s kvetoucími zahradami.
„Přešla jsi kolem černé postavy a kolem údolí hlubin,“ pravil anděl, „ale je někdo jiný, kdo tě volal a ku kterému tě provázím.“ Verunka vzhlédla a viděla před sebou státi Ježíše Krista. Poznala Ho, neboť se podobal tomu, který sňal těžkou skříň starému Aronu Mendelovi na zaprášené silnici.
Z Něho vystupující ranní záře se lila přes všechny ostrovy a zahrady Boží v křišťálovém moři.
Podával Verunce ruku.
„Těšíme se všichni, že jsi zde, Verunko,“ řekl v prostotě a dobrotě, které byly božštější a větší než celý svět divů kolem Něho.
„Tvá zahrada čeká na tebe, pěstuj ji dále.“ Verunka nemohla vypraviti ze sebe ani slova. Ale zmocnil se jí pocit bezpečnosti, jemuž nebylo rovno.
Ostrov se k ní blížil po moři a zastavil se před ní.
„To je tvá zahrada, Verunko,“ řekl anděl.
Verunka vystoupila na břeh a šla po bílém písku a třpytivých lasturách. Tiše šuměly koruny stromů a tisíce květů otvíralo své kalíšky. Ptáci zpívali ve větvích a zvířata a podivné pohádkové bytosti míhaly se kolem. Ale nikdo neublížil druhým, všichni byli spolu v míru, neboť to byla zahrada Boží a stvoření země mládí.
A pod kvetoucími květinami seděl Muci, prosvětlený a obklopený světlem.
Tu klesla Verunka na kolena a plakala. Byl to vnitřní pláč duše, bez slz a bez bolesti, jako chvění struny napjaté k prasknutí.
Verunčin ostrůvek veplul do křišťálového moře kolem jiných plujících ostrovů. Odevšad hleděly k ní známé obličeje a pozdravovaly ji. Byli to duchové z četných minulých životů, s nimiž se shledávala. Bylo toho příliš mnoho najednou a pojednou se v ní ozvala zvláštní blažená touha po spánku, mír splnění, beze všech přání.
„Navštívíme tě brzo,“ volali duchové u druhých břehů, „neboť máme radost, že jsi opět zde, byla jsi dlouho vzdálená a toužili jsme po tobě.“
„Nyní si odpočiň, Verunko,“ pravil anděl, „až se probudíš, budeš pěstoval svou zahradu. A teď hleď přes moře, tam je Montsalvat a jeho brány a věže se třpytí v ranním světle. K jeho břehu pluje tvůj ostrov. Tam se budeš učit, jak sestrojit svůj štít a meč a stříbrné brnění, neboť tě zavolal Grál.“
A Verunka usnula pod rozkvetlými květinami ve své zahradě s Mucim a s magistrem Čepičkou v náručí. Usnula jako dítě v bezpečí, vědoma si svého dětství a své bezpečnosti. Vědomé dětství je blaženost...
Anděl jí postavil k hlavám svícen na oltář a Verunčina tři světla hořela v zahradě Boží čistým zlatým světlem.
Ostrov plul zvolna do ranní záře křišťálovým mořem k pobřeží Montsalvatu.
Byl to těžký a temný den v domě stínů, když nesli k poslednímu odpočinku pozemské tělo Verunčino.
„U vás se proměnilo v popel více než u mne, Jene,“ řekla Ulla Uhlbergová, „ale budeme stavěti znovu, to je naše určení.“
„Pokusím se o to,“ řekl Jan Poutník.
Slabomyslný Petr nepromluvil ani slova. Zarýval obličej bezmocně do srsti Huňáčovy.
Přišel také Aron Mendel. Nešel vzpřímený, jak ho viděli posledně, nýbrž shrbený jako tehdy, když ještě vlekl těžkou almárku. Věděl, že břímě, které nesli dnes v domě stínů, bylo těžší než všechny tíhy, které kdy nesl.
Řinul se déšť. V zahradě padalo listí.
Byla tuhá zima a dům stínů byl zapadlý sněhem. Ale pomíjí i nejtužší zima a nadejde jaro.
S lomozem a praskotem odpluly ledy po řekách do divokého mořského příboje, na břízy se zavěsil první zelený závoj a v lese kvetly prvosenky. Jan Poutník stál v zahradě a okopával půdu pro novou setbu. Vykvetly již krokusy a fialky. Začínal znovu život. Ale Jan Poutník vypadal staře, břemeno té zimy bylo příliš těžké a stále je ještě nesl.
Vzhlédl nyní od práce. Petr vešel zahradními vrátky a běžel s Huňáčem k němu. Nebyl to jinak jeho způsob. Byl ve všem tichý a pomalý. Obličej slabomyslného vyjadřoval zvláštní vnitřní radost a v bezradně hledajících očích bylo něco projasněného.
„Zdálo se mi dnes v noci o Verunce, strýčku Jene,“ volal, „vypadala tak zázračně, celá bílá a světlá a pravila ke mně: ,Vzešlo ráno, Petře, jdi ke strýci Janovi a pověz mu to!‘ “
Jan Poutník pustil z ruky rýč.
„Vzešlo ráno?“ opakoval tiše, „řekla ti to?“
„Ano, strýčku Jene a přijde sem hned také Ulla Uhlbergová, přijela právě a vyprávěl jsem jí to již. Verunka mi také řekla, abych napsal, co mi řekla. Učiním tak.“
„Což umíš teď psát?“
„Věřím, že ano,“ řekl slabomyslný.
Jan Poutník šel do domu a přinesl Petrovi papír a tužku. „Když tomu věříš, tedy to také dovedeš. Zkus to napsat.“
Petr usedl a položil papír pečlivě na kolena. Psal velkými, neohrabanými písmeny, ale jedním tahem: „Vzešlo ráno.“ Měl v očích slzy.
Jan Poutník a Huňáč stáli při tom a hleděli na Petrovo první písmo. Byl to veliký okamžik v životě slabomyslného a toho, kdo ho opatroval.
Po cestě přicházela Ulla Uhlbergová.
„Petr umí psát,“ promluvil k ní Jan. „Napsal, že vzešlo ráno. Řekla mu to Verunka.“
„Nechť je tedy pro nás pro všechny také ráno. Jene, hleď, také i já jsem se naučila jen kladně přisvědčovati životu tím, že všechen život potvrzuji a posvěcuji. Vystavím znovu zámek „Klamných plamenů“, ale jinak než byl. Má se státi pomocí lidem i zvířatům, neboť jest tak mnoho těch, kteří potřebují pomoci. Pomáhám-li takto životu, Jene, pomůžeš mi při tom?“
„Ano, to učiním, Ullo Uhlbergová,“ řekl Jan Poutník, „přeryjeme zemi společně k nové setbě pro zemi mládí živých a mrtvých.“ A zarazil rýč hluboko do vlhké jarní půdy.
Té noci Jan Poutník bděl ještě dlouho a před ním hořely opět svíčky k obrazu tří světel Verunčiných. Bylo ticho a pokojno, ale také velmi pusto v zahradním domku. Bylo po půlnoci, když se osvětlil pokojík a ve světle stála Verunka. Zdála se větší než dříve, jako dospělá mladá dívka.
„Jene,“ řekla tiše.
„Přišla jsi konečně, Verunko?“
„Ano, Jene,“ řekla, „vždyť vzešlo ráno.“
„Noc byla dlouhá a temná, Verunko.“
„Vím to Jene, vzal jsi za mne břímě na svá ramena, děkuji ti za to. Vím také, že to bylo těžké břímě.“
„Břímě bylo těžké, protože jsem tě velmi miloval, Verunko a protože jsem velmi toužil po tobě.“
„Musela jsem si odpočinout, Jene, na cestách přes stříbrný most se tolik prožívá. Proto jsem dříve nepřicházela, ale nyní k tobě přijdu často. Navštívila jsem také Petra a byla jsem v domě stínů u maminky a u tety Mařenky. Ale neviděly mne. Musíš jim pomoci, aby mne viděly, Jene.“
„Zkoušel jsem to již, Verunko, zkoušel jsem to již mnohokráte. Jsou však dosud tak velmi zaujaty tímto světem. Nesou tak těžké břemeno pro tebe a pod jeho tíhou se naučí viděti očima hloubky. Buď u nich často, Verunko, jednou tě uvidí, nebo tě vytuší. Pak konečně najdou mír a cestu ke světlu.“
„Učiním tak, Jene, a i k tobě budu nyní přicházeti častěji. Grál volá všechny své bojovníky pro zemi mládí lidstva. Pracuji nyní na stříbrném brnění, štítu i meči a budu ti stát po boku, až začne boj s temnými mocnostmi a ty budeš držeti svůj štít nad těmi, kdož jsou bezradní.“
„To je krásná myšlenka, Verunko, to bylo vždy to, co jsem si přál, abys mi tak stála po boku. Vítězství jest hodno boje a my zvítězíme – Verunko!“
„Ano, Jene, zvítězíme a zbořený chrám bude znovu vystavěn. S Bohem, Jene, přijdu zase brzo.“
„Ano, přijď opět brzy, Verunko.“
Verunka se rozplynula ve světle, ze kterého přišla. Jan Poutník seděl nehnutě před svíčkami, až dohořely. Byl konec noci. Rozednilo se a Jan Poutník vyšel do zahrady.
Vyšlo slunce.
V mladé jarní půdě skvěly se první kvetoucí květiny a ve stejném jitřním zlatě, jako nahoře v Boží zahradě tři světla Verunčina.
Je dálka, která byla, ze které přicházíme.
Je dálka, která bude, k níž putujeme.
A přec je všechna dálka blízká, pochopíme-li to správně.
Stavme chrámy a světlé chýše!
Rozžehněte světla, vy, kteří dnes dýšete a myslete na to!
Minula půlnoc a vzešlo ráno.
