Zpívají housle, lákají flétny a zvoní rolničky ve vzdáleném víření bubnů, začíná maškarní tanec života. Ale když je masopust, nastala tedy zima, že? Zašlo léto, léto dětské doby a odkvetla mnohá květina v zahradě mládí.
Tak bylo i s Verunkou, když povyrostla volal ji karneval života tichými, toužebnými hlasy do svého pestrého reje. Bylo jí teď čtrnáct let a v mnohém nastaly podzim a zima, co jednou kvetlo jarem a létem. Také Muci přešel do jiného světa a byl to nejtěžší den, jaký dosud Verunka zažila. Poprvé ve vědomí své duše zavírala hrob a věděla, že co kryl tento krůvek, byl nejmilejší přítel jejího dětství a s ním vlastní dětská doba. Byl to nyní konec, nebo to byl začátek k něčemu novému a neznámému? Ach, Verunko, život zakončuje něco a začíná něco jiného a přece vlastně nekončí a nezačíná nikdy, neboť je bez času a co je podstatné, putuje s námi všemi hodinami a dny, šťastnými i smutnými. A zavíráme-li hrob, stavíme tím most na onen svět.
Rok od roku je více a více takových mostů a nakonec jdeme sami přes své mnohé, v slzách vystavěné mosty, abychom zapomněli, že jsme jednou pro něho plakali. Vždyť slzami vykupujeme si duchovní květy, všechno poznání jde utrpením ke světlu a velká odpověď, v níž doufáme, žádá, abychom se po ní ptali tisícerými, úzkostlivými otázkami.
Byla to také úzkostlivá otázka, která hýbala Verunkou, když vila kamarádu svého dětství pohřební věneček.
„Strýčku Jene,“ pravila, „věříš, že se Mucimu vede dobře a že ho opět uvidím? Myslím si, že i zvířata musí žíti dále jako lidé.“
Jan Poutník byl tichý a smutný. Lnul rovněž k Mucimu a lidé i zvířata byli mu stejně blízkými tvory. Jen malé duše znají ješitnost své domnělé lidské povýšenosti nad zvířaty.
„Věřím jistě, že se Mucimu vede velmi dobře, Verunko,“ mínil Jan Poutník, „a že je v zahradě Boží, jako vše, co žije. Povětšině jest to u zvířat jen o něco méně vědomé a osobní, než u lidí. Zvířata vrací se více do veškerenstva, ale i to všechno jsou stupně a jsou těžce pochopitelné pro lidské chápání. Vždyť dosud je i mnoho lidí málo vědomých a žijí podobně jako zvířata, majíce ustláno v mateřském lůně jedné skupiny, jednoho národa, jednoho kmene nebo jedné rodiny. Jen silní duchové tvoří již přes tento rámec na příští lidství. Cesta jde vzhůru zvolna, Verunko.
Také děcko v mateřském lůně má již své já, ale dosud neprobuzené. Ale dnes je obrat časů a zvířata se probouzejí stále více z mateřského lůna své skupiny a usilují vždy dále k vědomému. Proto je to tak důležité, aby lidé na ně hleděli jako na své sourozence. Tak je nám všem narůstati společně do světa, který je lepší a šťastnější než život dneška.
Je nám pomáhat stavět a připravovat tento svět, ve kterém bude pro lidi i pro zvířata všechno vědomější a světlejší.“
„Ale chci se shledati s Mucim,“ trvala na svém Verunka.
„Shledáš se jistě,“ pravil Jan Poutník, „hleď neprobudili se například již všichni lvi ke svému jáství? Vycházejí ze své celistvosti a vracejí se do ní, jako i mnozí lidé, kteří nejsou ještě osobnostmi. Jenže lidé jdou od jedné duše národa ke druhé a lvi zůstávají při mateřské myšlence lva...
Ale když přešel na onen svět lev svatého Jeronýma, stal se osobním v lásce světcově, že se nevrátil tak dalece a zcela do mateřské myšlenky lví. Zůstal, čím se stal u svého světce, sledoval ho dále a tvoří nyní vědomě na bytostnosti lvů v zahradě Boží. Je to všechno těžké a nesnadno vysvětlitelné lidskými slovy, ale podobně jako se lvem svatého Jeronýma je to se všemi zvířaty, která mohla přijímati a dávati mnoho lásky. Zůstávají sice u své mateřské duše, ale vědoměji v lásce a světle, jako pomocníci pro všechny ostatní. Tak například i ty s Mucim, až jednou přijdeš do Boží zahrady. On bude působit na svém, i ty na svém, vaše úkoly jsou různé, ale zůstáváte si navzájem, čím jste si byli, neboť tím, čím jste si byli, byli jste si v lásce a láska je tajemstvím veškerého života. Všechno je stupeň a schod, ale co vytvořila láska, je nepomíjející. Zní vytváří se všechno, co z mateřského lůna spěje vzhůru k jáství. Je tuto tušiti, a ne chtít pochopit, neboť je to něco z velkého a bezmezného, část myšlenek Božích, které staví na zbořeném chrámu.“
Bylo dobře pro Verunku, že to slyšela. Temno jejího nejtemnějšího dne nebylo tak beze světla a znenáhla, když myslela na Muciho, viděla zahradu míru a její duše stavěla k ní most. Ale minulo léto doby jejího dětství, to věděla. Teď nastala zima se sněhem a ledem.
Ve velkých kachlových kamnech hořel oheň a vrhal svou kmitavou záři do šera v domě stínů, i přes jeho četné prahy a četné stupně. Dům stínů zapadl sněhem. Severská zima je dlouhá a krutá a je jen dobře, že hvězdy svítí tak jasně na jejím nebi.
Ach, Verunko, přešla jsi přes těžký, temný práh, ale v domě stínů je ještě mnoho jiných prahů a stupňů, přes které musíš přejít. Neupadni, Verunko, a mysli na to, že také nad domem stínů svítí věčné hvězdy.
Nastala zima. Není však v zimě masopust? Zpívají housle, lákají flétny a zvoní rolničky ve vzdáleném víření bubnů – začíná maškarní ples života. Nezačal i pro tebe, Verunko? Není to, jako by lidé nabývali znenáhla jiného vzhledu? Nosí cizí kroje, krásnější nebo ošklivější než dříve a mají na obličeji škrabošky, kterých dříve neměli. Anebo jsi viděla až po tuto hodinu jen masku a lidé ji nyní svlékli a dívají se na tebe tací, jací jsou skutečně? A to se ví, Verunko, tak zřídka v životě, nosí-li kdo masku nebo odkládá-li ji. Kdy si sami překládáme masku a kdy ne? Karneval života je zmatený tanec. Smějeme se a pláčeme, doufáme a bloudíme, nenávidíme a milujeme v jeho pestrém reji, ale víme, kdo jsme sami a kdo jsou všichni ostatní? Je tolik masek, kdo by se tu chtěl vyznat? Je to často velmi těžké, Verunko, a hodina, která nám ukáže všechno bez škrabošek, je naše hodina poslední, a pak již sami netančíme v karnevalu života. ...Byla zima a zapadlo mnohé sněhem.
Ale zpívaly housle, lákaly flétny, a zvonily rolničky ve vzdáleném víření bubnů. V zimě je masopust, není-li pravda? Nebylo to samozřejmé, že Ulla Uhlbergová zvala k maškarnímu tanci na zámek „Klamných plamenů“? Verunka se oblékla k plesu na „Klamných plamenech“. Stála před zrcadlem a protahovala údy, jako by nastával boj. Vypadala vítězně ve svém pestrém šatě a magistr Čepička seděl vedle v lepenkové krabici a pozoroval Verunku se zalíbením. Jemný, zlatý šperk, jak ho kdysi nosily florentinské dámy, vinul se jako blýskavá nitka Verunčiným vlasem. Karolina dala sice všechny své vzorkované šátky na hlavu k dispozici k tomu účelu, ale Karolininy šátky byly za všemi kulturami a za každým slohem a bylo jí to šetrně rozmluveno.
Petr a Huňáč byli poněkud stranou a obdivovali se Verunce. Huňáči to ovšem bylo jedno, jak byla Verunka oblečená – zvířata jsou k nám vždy stejně dobrá, chodíme-li v královském rouchu, nebo v hadrech, ale Petr shledával Verunku nadmíru krásnou a skoro litoval, že také nejde na maškarní ples na „Klamné plameny“. Ulla Uhlbergová ho sice také pozvala, ale on byl příliš plachý, než aby se odvážil mezí tolik cizích lidí.
„Jsi překrásná, Verunko,“ řekl zaníceně.
Verunku to těšilo a pohrávala si poněkud rozpačitě se svým šperkem. Nestal se i Petr jiným, než byl v době svého dětství? Nosil také on snad škrabošku? Zpívaly housle, lákaly flétny, začínal karneval života.
A nevypadali ostatní v jejích očích také jinak než dříve, například strýc Jan? Verunka o tom přemýšlela. Potom pohodila hlavou. „Musím přec být hezká, když jdu na „Klamné plameny“, řekla.
„Muži užasnou, až tě uvidí, Verunko,“ mínil slabomyslný Petr. Zvláštní spodní tón ozval se bezděčně v jeho hlase. Verunka to dobře vycítila.
„Nedělám si nic z mužů,“ řekla pyšně.
„Také ze mne ne, Verunko?“ ptal se Petr tiše.
„Ach ty,“ smála se Verunka, „tebe přece nijak nepočítám, mluvím-li o druhých.“
Bylo to dobře míněno, co Verunka říkala kamarádovi. Ale Petr cítil v jejích slovech to výlučné, neboť věděl, že nemůže náležeti ke druhým. Sklonil hlavu a jeho ruka, jakoby hledala pomoci, sáhla do kožíšku Huňáčova, jak to dělával vždy jako chlapec, když hledal oporu. Pes zestárnul s Petrem a znal každé jeho hnutí – hnutí zakřiknuté duše slabomyslného.
Verunka pochopila, že Petra zarmoutila. „Nesmíš to tak chápat,“ řekla srdečně. „Ty, Petře a já držíme přec vždy spolu a bylo by vůbec mnohem hezčí, kdybys šel také se mnou. Mohl bys mne pak chránit.“
„Vždyť je tam strýc Jan,“ pravil Petr.
Přes Verunčin obličej přelétl jasný ruměnec. „Ach, ano,“ řekla stísněně, „ovšem, je tam strýc Jan.“
Magistr Čepička vzhlédl ze své lepenkové krabice a šklebil se. Verunka shledala, že magistr Čepička se stával poslední dobou trochu drzým.
„Vypadáš jako královna,“ pronesl Petr s námahou. Bylo mu těžko formulovati slova pro to, co chtěl říci. „Složil bych báseň na tebe, jako to dělali rytíři pro své královny. Ale nedovedu toho – vždyť dosud neumím ani psát. Maluji jen tak jednotlivá písmenka, ale nemohu je spojovat – ne toho nedovedu – vždy mně přitom něco chybí. Často se mi, Verunko zdá, jako by byla kolem mne noc. Nemohu to vylíčit jinak. ale je tomu asi tak.“ A Petr se tvářil velice smutně.
Verunka ho uchopila za ruce a hleděla mu přímo do očí, které se zvolna plnily slzami. „Vzejde jednou ráno, Petře, věř mi.“
„Věřím,“ řekl slabomyslný Petr nábožně.
Za několik minut na to vyjela Verunka na saních do zimního večera, ven na zámek „Klamných plamenů“.
Znáte severskou zimní noc? Víte, co znamená ujížděti hladkou sanicí neslyšně přes koberec jiskřivého sněhu? Všechno je bílé a širé kde to končí, je modravé šero, poseté zlatými hvězdami. Hluboko se kloní smrkové větve pod tíží sněhu a jedete-li kolem osamělých dvorců, jako mihotavý stín září tlumené světlo z oken a se zasněžených střech visí třpytné rampouchy. Všechno je zvláště zahaleno, je to jen jako zpola přikryto pláštěm z tisícerých krystalů. Je to královský plášť z pohádky a lesknou se na něm četné démanty a pod ním dýchá potvrzení života v ostrém mrazu tak vřele, jako nikdy dosud.
Člověku je, jako by nebylo nic nemožného, jako by měla vykvésti z ledu a sněhu zakletá kouzla a modré květy – a jede se hladkou sanicí přímo do země vil, stále dále a dále do bezmezna...
Tak jela Verunka na zámek „Klamných plamenů.“
„Karneval ve Florencii!“ nazvala Ulla Uhlbergová svůj ples a četné pestré maškary v sále ozářeném svícemi měly vnésti jih do sněžné noci „Klamných plamenů“.
Dala přinésti ze skleníků vzácné květiny, které klonily kalichy v broušených vázách a vydechovaly vůni léta do srdcí a myslí lidí.
Ale byly to „Klamné plameny“. To nebyla Florencie. Což nevisely dosud ve starých chodbách a dvoranách zvadlé věnce z minulých dob, uvité neviditelnýma rukama? Podivně mísila se jejich ztuchlá vůně s dechem čerstvých květin, ale nedbalo se toho. Neplápolal také svit bludného ohně mezi slavnostními svícemi? Neodlučovaly se plíživé stíny od šedých stěn, aby se vřadily do tance živých? Nečetl nikdo značek a písmen „Klamných plamenů“?
Ach, Ullo Uhlbergová, „Klamné plameny“, to není Florencie. Ale ty jsi vyvolala duchy z obou míst, stojí nyní kolem tebe a tančí s tebou. Hleď, jak se s nimi vypořádáš. Nechce každý něco z tvé duše? Neroznítila jsi ve všech planoucí svíce a nehodilas jim kvetoucí květiny?
Zpívají housle, lákají flétny a na pestrých plesových šatech zvoní rolničky. Ale zdaleka zpívá příboj svou píseň. Mysli na to, Ullo Uhlbergová. Není ve víru zmateného tance, v houslích – pláč, ve flétnách – nářek a v rolničkách – zvuk jakoby rozbitého skla?
Ach, kdo by na to myslel...? Dnes je její ples, který uchystala jemu dnes, jako snad kdysi: ...Karneval ve Florencii!
Také Verunka tančila neúnavně s celou mladistvou silou prvního zážitku a těšilo ji, že byla žádoucí a že se líbila. Zdálo se jí také často, jakoby to nebylo poprvé, kdy tančila v takových šatech a s jiskřícím šperkem ve vlasech při svitu svící v plesovém sále. Nebylo to již jednou před dávnou dobou? Zahalena v závoj, neuchopitelná – vystupovala v ní vzdálená vzpomínka z oné noci snů, který se začal hrůzným mužem v rudé čapce s kokardou za zpěvu Marsellaisy. Nebyla jedním z oněch obrazů, do kterých se ponořila Florencie a nebyli přitom strýc Jan a Ulla Uhlbergová jako dnes?
Ba, zdálo se jí, že při tom byla také Ulla Uhlbergová, zcela si podobná jako dnes a ve stejných šatech. Ale zpívaly housle, lákaly flétny a Verunka nemyslela již na noc mnoha obrazů. Vždyť dnes byla zde, na „Klamných plamenech“, dnes byla veselá, mladá, šťastná. Proč by tu myslela na něco jiného? Jen letmo, na okamžik přišla jí myšlenka na kamaráda, který zůstal doma, osamělý. Bylo jí ho líto, ale bylo přece dobře, že nepřišel sem také. Ubohého slabomyslného, poznali by lidé i pod maskou.
Ji však uchopil karneval života a oddávala se mu všemi svými smysly. A když dokonce s ní tančil Jan Poutník, tu jí bylo, jakoby kolem ní zapadali lidé, svíce i květiny, jako by se zastavil čas. Ach, Verunko, čas se nezastaví nikdy a hodiny „Klamných plamenů“ bily hodinu za hodinou.
Verunka byla mezi posledními hosty, kteří odjížděli. Ohlížela se marně po Janu Poutníkovi. Snad byl v jiném voze, bylo jich zde tolik. Koně zatáhli a saně letěly do zimní noci. Verunku mrazilo, i obtočila si hedvábný šál těsněji kolem krku a ramen. Bylo jí, jakoby měla horečku. Padal svítící sníh ve velkých vločkách.
V sále „Klamných plamenů“ rozhostila se ona silná nálada zhasínajících svíček a vadnoucích květin, v jakých se končívají všechny opojné slavnosti.
K Masopustu života řadí se vždy popeleční středa. Na brokátu nábytku ležela tu i onde odložena maska. Kolik jich dnes odložilo masku skutečně a kolik si ji ponechalo před obličejem? Jak cizí jsou si skorem všichni, které svolaly zpívající housle a lákavé zvuky flétny na několik prchavých hodin!
Ulla Uhlbergová stála před Janem Poutníkem. Byli sami v sále.
„Jene,“ pravila, „pojď ke mně na okamžik nahoru. Chci tento den skončit s tebou. Vždyť to byl náš karneval, karneval ve Florencii!“
Jan Poutník šel za ní mlčky. Budoár Ully Uhlbergové byl v jemně růžovém slohu. Stál v něm starý italský nábytek a jeho pozlacené kování lesklo se v záři svíček korunního svícnu. Před lehátkem natahovaly růže své rudé kalichy z růžové vázy.
V místnosti bylo velké ticho, nade vším spočívalo ono ticho velké únavy, ve které člověk touží si odpočinout a býti někde ukryt.
„Jene,“ řekla Ulla Uhlbergová, „nebyl to skutečně karneval ve Florencii? Nebylo to všechno již jednou a nebyli jsme oba při tom jako dnes? Víš, kdy to bylo?“
„To je již dávno, Ullo, bylo to v roce 1527 ve Florencii.“
Ulla Uhlbergová se odvrátila. „To bylo, když přišel mor do Florencie, Jene, strašlivá myšlenka.“
„Vyznáš se dobře v dějinách Florencie, Ullo?“
Ulla Uhlbergová se usmála. „Jak by ne, zabývala jsem se jimi mnoho, když jsem cestovala po Itálii.“
„Zažila jsi také mnoho z těchto dějin, Ullo?“
„Míníš mor ve Florencii, že jsi jmenoval ten rok?“
„Ano, Ullo, i to.“
„Ale, Jene, to bylo, a když i mnohé bylo hrůzné, bylo přec jen mnohé také velmi krásné a zdá se mi, jako bych si to připomínala. Nemůžeme jíti tento kousek cesty opět spolu?“
„Není dobře, Ullo, jíti zpět. Najdeme-li se znovu ze starých dob, máme hleděti kupředu a stavěti nové.“
„Což je nesprávné, Jene, zavolati zpět šťastnou hodinu?“
„Není to jistě nesprávné, Ullo, a bylo by jistě pošetilé domnívati se, že se duchovní zákony měří podle úzkého měřítka šosáků. Nesprávnost nevkročuje mezi čisté duše, ale je snad dnes neskutečné, co bylo skutečným tehdy. A volá-li se zpátky hodina, přichází mnohé nezavolané s ní.“
Ulla Uhlbergová sklonila hlavu v královské pokoře, jak to dovedou jen niterně velké ženy. „Mně je to dnes dosud úplně skutečné,“ řekla tiše. „Polib mne ještě jednou, jako tehdy, Jene.“
Tu se Jan Poutník sklonil a políbil Ullu Uhlbergovou. V dáli bily hodiny... Jedna růže pohnula s sebou v křišťálovém kalichu a sypala své lístky neslyšně na podlahu.
Jan Poutník vyšel sám do studené, jasné zimní noci. Přestalo sněžiti a hvězdy zářily zlatě na nebi.
Ulla Uhlbergová zůstala ve svém budoáru a s polootevřenými rty hleděla dlouho a zasněně před sebe. Její noha dotýkala se růžových lístků na koberci. Vstala a protáhla vítězně údy před vysokým zrcadlem. Ano, byla krásná, dnes jako tehdy, byla vznešená florentinská dáma z oněch let. Kdy to bylo? Kolem roku 1527, řekl Jan. Dnes byl její karneval, karneval jejího života, karneval ve Florencii.
Chtěla ještě jednou pozorovati svůj obraz, který opojil Jana, jeho, kterého milovala tehdy i dnes a kterého bude milovati vždy. A byla-li to cesta zpět, nemohla si přáti krásnější. Nebo to bylo neskutečné, jak mínil Jan? Ach ne, pro ni to jistě takové nebylo. Ulla Uhlbergová se zasmála šťastně dojata a podívala se do zrcadla. Ale nebyl to její obraz, který zrcadlo vrhalo zpět. Stála v něm suchá kostra v cárech s důtkami ve žluté kostnaté ruce a se škraboškou na obličeji. Teď sejmula škrabošku a z prázdných důlků zírala na ní hrůzná umrlčí hlava. Mor ve Florencii!
Ulla Uhlbergová vykřikla a utekla do své ložnice.
Tato noc nebyla žádnou noc masopustní a Ulla Uhlbergová nesnila o polibcích milencových. Viděla pochodně v temných ulicích, zakuklené postavy, které nosily zahalené máry a slyšela kostelní zvony naříkati miserere. Byl to karneval ve Florencii, který vyvolala.
Probudila se záhy zrána a snažila se zapomenouti na strašidlo noční horečky. Vždyť to byl všechno nesmysl a klam. Skutečné byly jen polibky, které si vyměnila s Janem. A což, nebyla mladá a krásná a silná dostatek, aby mohla čelit všem strašidlům?
Vyhlížela z okna. Snad že by mohla ještě objeviti stopy Janovy ve sněhu. Šel parkem, cestou do domů stínů.
Ale venku napadl svěží sníh a všechno leželo hluboko pod bílým příkrovem. Jak rychle je zaváta stopa člověka. Napadne přes noc na ni sníh a je to, jako by nikdy a nikde přes tuto půdu nepřekročila noha.
Ulla Uhlbergová se vzchopila.
Nechť jsou zaváty stopy milovaného – v ní hořely dále. V jejím srdci bily hodiny včerejška a volaly v její krvi. Jen to bylo živé. Všechno jiné bylo jen stín a horečný sen. Ne, nebyla to žádná cesta zpět, nechtěla, aby to byla zpáteční cesta. Děsný obraz v zrcadle v noci byl je klam, musel býti klamem a chtěla si to dokázati.
Nestrpěla žádného stínu na své sluneční cestě. Bylo-li něco na onom jevu skutečného, pak mělo zůstati po něm nějaké znamení v zrcadle. Chtěla tam jíti ihned, že hladké sklo jí neukáže nic jiného, než vlastní, krásný, hrdý obraz. Ulla Uhlbergová stála před vysokým zrcadlem ve svém budoáru a hleděla do něho. Široká trhlina táhla se přes jeho křišťálovou plochu od rohu k rohu.
Poznamenal je mor z Florencie.
Byl tichý, trochu zasmušilý zimní den, po karnevalu na „Klamných plamenech“. Jan Poutník, pohroužený ve starou knihu seděl samoten ve zeleném pokoji a četl. Zelený pokoj stal se nyní vlídnějším a světlejším a obrázková knížka šedivé paní nevedla tam již svůj příšerný poloviční život. Šedivá paní opustila dům stínů a přešla již dávno práh do jiného světa. Stalo se to tehdy, když se vyjasnilo v kostele v Halmaru a konaly tam služby Boží živí i mrtví.
Teď vešla Verunka do zeleného pokoje a Jan Poutník odložil knihu. Verunka si sedla vedle něho. „Nevyrušuji tě, strýčku Jene?“
„Ne, Verunko, ale proč se tváříš tak slavnostně?“ Verunka nahnula hlavu stranou.
„Byl jsi včera ještě dlouho v „Klamných plamenech“, strýčku Jene?“
„Ne, Verunko, ne příliš dlouho. Šel jsem pěšky domů, byla krásná jasná noc. Bylo mi třeba jiného dojmu po pestrém hemžení maškar. Bavila ses dobře, dítě?“
„Myslím, že již nejsem dítětem, strýčku Jene, vždyť jsem byla již na karnevalu dospělých. Bylo to pěkné, jen jsem nemohla strpěti, když jsi tančil s Ullou Uhlbergovou.“
„Proč nemám tančit s Ullou Uhlbergovou?“ ptal se Jan Poutník vlídně.
Magistr Čepička krčil se úzkostlivě pod obrazem šedivé paní. „neupadni, Verunko,“ volal tiše, „nechoď přes tento práh, je to pro tebe trnitá cesta!“
Verunka slyšela magistra Čepičku jen jako z veliké dálky. Vysoko vztyčen stál za ní anděl se svícnem a třemi světly. Červený plamen hořel divoce a plápolavě, byl větší než oba ostatní. Ale Verunka toho neviděla.
Je to tak, že červené světlo nás obklopí pro cesty a zmatky života, když hoří silněji než modrý a zlatý plamen.
„Proč, strýčku Jene,“ řekla Verunka váhavě, „protože bych chtěla tančiti s tebou já, protože tě chci míti jen pro sebe, protože tě miluji, strýčku Jene, proto to je.“ Chvěly se jí rty v zadržovaném pláči.
Jan Poutník vzal Verunku do náruče jako velmi křehký předmět z jemného křišťálu, opatrně a pečlivě.
„Hleď, Verunko,“ řekl, „je velmi krásné, že mne máš ráda a já tě také miluji více, než koho jiného. Ale nemohu patřiti jen tobě, dítě. Lidé, nosící v skrytu stříbrné brnění, které jsi také viděla, byli vysláni pro úkol, který mají splniti. Oni nesmějí náležeti jen jednomu člověku, protože musí sloužiti svému úkolu. Je to často těžké pro ně i pro druhé, ale je to břímě, které vzali na sebe. Musíš tomu rozumět, Verunko.“
Verunka přikývla. „Vím, že mne miluješ, strýčku Jene. Ale já tě miluji ještě jinak, miluji tě tak, jako mne miluje Petr.“
Jan Poutník hladil jí vlas nekonečně měkkým pohybem. „Milovali jsme se tak jednou, Verunko. Bylo tomu tak v předešlém životě v Paříži. Nepřejme si toho zpět. Jak je to dnes, je to pro dnešek lépe, věř mi.“
„Neupadni, Verunko, je tolik stupňů v domě stínů,“ šeptal magistr Čepička pod obrazem šedivé paní.
„Je tomu tak, Verunko,“ pokračoval Jan Poutník, „že pro tebe začal maškarní tanec života a plápolá červené světlo ve tvém svícnu. Musí se uklidniti a nakloniti se k zlatému plamenu, jako to udělalo i modré světlo. Pak svítí všechna tři světla v míru pospolu a včera, dnes a zítra spočívají v jednom klínu. Máš nyní zkoušet, aby ses vyznala ve své duši, jinak si vezmeš příliš těžká břemena – více, než je ti určeno.
Vím dobře, že tě Petr miluje, ale není to tentokráte žádná schůdná cesta pro tebe, po boku slabomyslného. I to je předivo ze staré doby a není ještě chvíle k jeho rozmotání. A miluješ-li mne, jako miluje Petr tebe, tedy je to také břímě, které je pro tebe příliš těžké. Neboť hleď, od poslední doby, když jsme byli spolu a milovali se, pokročili jsme na své pouti o kousek cesty. Ohlížím se nyní zpět a čekám na tebe, až přijdeš za mnou. Ale k tomu je třeba, aby sis sama utkala stříbrné brnění a to sis také přála Verunko v den, kdy jsi uzřela ve slunci hrad Mont salvat.
Proto tě Bůh tentokráte seslal na zemi a podaří-li se ti, půjdeme opět spolu jako tehdy, když jsme se milovali. Dnes jsem zde jen proto, abych ti pomáhal. Mohu ti dát, co mám k rozdávání, Verunko, ale nesmím přijmouti žádného daru od tebe. Budeme však přec jen moci dáti se sobě navzájem, až se naučíš nosit štít Grálu.“
Verunka vzhlédla k Janu Poutníkovi. „Myslím, že to docela chápu,“ řekla zvolna, „ale získám štít a zbroj, strýčku Jene?“
„Je to těžká cesta, Verunko, vede přes mnohé prahy a stupně. Ale jsi statečná a dobrá a putovala jsi po ní již značný kus. Je nutno také nésti mnohé břímě trpělivě, jak to činil starý Aron Mendel. Nemáš ale bráti na sebe břímě, o němž jsi právě mluvila. Stalo by se ti příliš těžkým, Verunko.“
Verunka hleděla rozšířeným zrakem do dálky... „Chci hledati a nalézti štít i zbroj a pak půjdeme znovu a zcela navždy a jen spolu, strýčku Jene, viď?“
Tu Jan Poutník políbil Verunku na čelo a obraz šedivé paní se usmál. Skrze mraky venku pronikl sluneční paprsek a zachytil se Verunce na vlasech.
V noci viděla Verunka státi před sebou svého anděla. Držel vysoko nad ní svícen se třemi světly. Červené světlo plápolalo a trhalo sebou neklidně jako tlukot srdce Verunčina. Ale anděl držel svou ruku nad ním a červený plamen se znenáhla ztišil. Naklonil se k zlatému světlu uprostřed a Verunka usnula.
Tu noc byl veliký mír v domě stínů. Byl však náhle přerušen a Verunka se probudila ze spaní.
Zvony v Halmaru zvonily na poplach. Vzplanula jasná záře, jako by se zdaleka blýskalo. Magistr Čepička vylezl na okenní pažení a díval se ven.
„Zámek Klamných plamenů hoří!“ volal.
Rudí tovaryši rozdmýchali znovu svůj skrytý oheň zpod popela horkými plameny svíček karnevalu Ully Uhlbergové.
Zvony v Halmaru lkaly a naříkaly hlasitě do studené zimní noci. Kolem zámku Ully Uhlbergové zpíval příboj svou starou píseň o strašidlech, bloudících za ztraceným pobřežním zbožím a dolů z věže rudí tovaryši vrhali z „Klamných plamenů“ oslnivou záři svých požárových pochodní daleko do kraje přes bělostný sníh.
