1. Stručný přehled pravých příčin dějinných příběhů na Zemi.
Lidští duchové sestoupili do hmotnosti, aby tu podle Božských zákonů dosáhli naprosté duchovní zralosti. Toto je předepsaný cíl pozemských poutí.
Seskupili se v jednotlivé skupiny, jako národy či státy, v přirozené nutnosti hmotného bytí. Cíl se tím nezměnil, státní vedení mělo mu podřídit pozemské snahy. Ale státy to neučinily, nýbrž daly přednost pozemským cílům všech dob. Proto ten neustále se opakující úpadek, ten zakrátko zmatený chaos, budící dojem, jakoby se dějiny světa skládaly z náhod, či dokonce nespravedlností. Je to vinou lidí, jestliže konečný smysl veškerého života na Zemi je znetvořen a utajen.
Světové dějiny jsou vlastně ukazovatelem směru, kterým se lidstvo ve svém duchovním vývoji ubíralo. Jedině mezi oběma póly, to je mezi poslušností nebo nedbáním Božích zákonů, dokonává se jejich běh, který byl od počátku vložen do našeho vlastního svobodného rozhodování. Tak zvané historické události, jako zánik a rozkvět národů, nouze a utrpení válek, jsou jen následnými projevy, známkami odchýlení se od Boží vůle.
A přesto dostávalo lidstvo nesmírné pomoci ze Světla ve zvěstování a varování proroků, zjeveními, která přinášeli Bohem seslaní poslové i Světlo samo, a jež měla přivésti lidi zpět na cestu, která jim byla předepsána. Tyto pomoci zasahovaly do dějin tak bezprostředně, že se zdá býti téměř nepochopitelné, že tato skutečnost byla vždy znovu opomíjena.
Uplynulá tři tisíciletí uvádějí poslední úsek počínající zralosti lidstva. Veliké události ze Světla z pomáhající lásky Stvořitelovy přišly právě proto v tento čas dolů. Započaly Mojžíšovým zvěstováním desatera přikázání ve spojitosti s prvním Abd-ru-shinovým pozemským bytím (l300 - l200 př. Kr.). Následuje vtělení Syna Božího Ježíše. Kruh se uzavírá na přelomu druhého tisíciletí po Kr. opětným pozemským bytím Syna Člověka Abd-ru-shina.
Světové dějiny se vyrovnávají s těmito mezníky Boží vůle. Pohlíženo shůry stojí těsně vedle sebe a jsme to my, lidé, kteří příliš snadno upadají do chyb, protože se díváme jen na vteřinovou ručičku světových hodin. Jakmile chceme obsáhnout duchovní děje v jejich podstatě, ztrácíme přehled, pochopení toho, jak přesto blízká jsou dnešku tato uplynulá tisíciletí. “A tisíc let je jako jeden den.”
Tak mohou následující stránky podávati také jen výňatky, mohou v našem duchu vyvolat obrazy jen nejdůležitější.
2. Asi v polovině l3. století před Kristem
žije jižně od Egypta arabský kmen. Jeho knížetem je Abd-ru-shin, posel z Božského světla, který přináší veškerou sílu a vyvolává události vedoucí k vysvobození židovského národa ze jha Egypťanů. Zdalipak již ví, že za l300 let se v tomto národě zrodí Ježíš, Syn Boží?
V té době měli Židé již dávno vědění o pravěčném, jediném Bohu, Jehovovi, Stvořiteli všech světů. V poznání pravdy daleko předčili všechny tehdejší národy.
Egypťané, pod jejichž panstvím úpěli, klaněli se naproti tomu bohům a provozovali kult slunce. Již z tohoto důvodu nebyli nakloněni Židům a využívali jejich pracovních sil až do krajnosti.
Tu se objevuje Mojžíš. Obdařen Abd-ru-shinem silou, a nadpozemskou pomocí prosazuje podle Abd-ru-shinových pokynů propuštění Židů z Egyptského jha, aby je pak vyvedl do nové domoviny, do země Palestiny.
Na této pouti, krátce po smrti Abd-ru-shinově, bylo Mojžíšovi zjeveno na hoře Sinaj desatero Božích přikázání. Je nepochopitelně velké a vznešené i pro naši dobu, ono jest vlastně počátkem světového dění následujících tisíciletí až po dobu přítomnou, až k druhému příchodu Abd-ru-shinovu.
O tři sta let později nalézáme Židy v Palestině jako silný národ. Králové Saul (kolem r. l000 př. Kr.) a především David (kolem r.980 před Kristem) přinášejí vyvrcholení: celistvé království uschopněné a pozemsky vyzbrojené nejen mocně obhájit pravé poznání Boha, nýbrž schopné předávat toto poznání i jiným národům.
Ale nedošlo k tomu. Ani bída minulých staletí, ani toto vznešené duchovní vědění, kterým vynikali přede všemi ostatními národy, nebyly schopny přemoci žádostivost po čistě pozemském prospěchu, která se stále více vzmáhala. Co bylo platné desatero Božích přikázání zjevené Mojžíšem, jestliže se přikázání nedodržovala, jestliže mínění lidí platilo více a splnění vlastních tužeb zůstávalo rozhodující!
Již Mojžíš kdysi proti tomu bojoval (zlaté tele) a v tomto boji pokračoval i Jozue (asi kolem r.l200 před Kr.), stejně i později za vůdcovství tzv. "soudců". Králové Saul a David nejsou svému národu již čistými vzory. Konečně i král Šalomoun, jehož moudrost je velebena až podnes, upevňuje své pozemské panství nečistými prostředky rozumové politiky a jde tak daleko, že podporuje ve své říši vědomě modloslužebnictví svých sousedů, Egypťanů. Zanedbal úkol, který mu ukládal býti na Zemi mocným bojovníkem za Světlo a pravdu. Tím vyvolal ve vlastním národě hlubokou roztržku.
Tak započal sestup. Židovské kmeny se po Šalomounově smrti kolem r. 920 př. Kr. začaly dělit na říši izraelskou a judskou, vzájemně se potíraly, až se konečně staly hříčkou svých nepřátel. Proroci Eliáš (kolem r. 830 př. Kr.), Izajáš (kolem r. 720 př. Kr.) a Jeremjáš (kolem r. 62O př. Kr.) sváděli zoufalý boj proti vzrůstajícímu nevěrectví. V roce 62l byla však v jeruzalémském chrámě znovu nalezena deska zákonů, považovaná za ztracenou, a stará víra se opět upevnila. Pozemská moc byla však zlomena. Roku 586 př. Kr. dobyli Babyloňané pod Nabuchodonozorem Jeruzalém, mnoho Židů padlo do babylonského zajetí. Rodiny se vrátily zpět až kolem r. 539 př. Kr. Ačkoliv Ezra r. 458 znovu obnovil v Jeruzalémě platnost desatera přikázání, nejednotnost a hádky nezmizely, přikázání Boží se v podstatě neplnilo, tak jako je ani dnes většina národů na Zemi nenásleduje.
Po dlouhém cizáckém panství Peršanů dobyl Alexandr Veliký r. 332 př. Kr. zemi. Po Peršanech následovali Ptolemajovci, kolem r. 200 př. Kr. Seleukidové a konečně r. 63 př. Kr. Římané.
Aby lidstvo bylo připraveno pro konečný soud, vtělili se jemu ku pomoci i do jiných lidských kmenů připravovatelé. Jaké vědomé vedení se nám tu ukazuje, uvědomíme-li si, že se tito pomocníci zrodili na Zemi téměř ve stejnou dobu. A všichni zvěstovali, i když občas nutnou rozdílnou formou, naléhavě totéž: Jediného bezbytostného Boha, Tvůrce všehomíra! Tak Lao-tse (nar. kolem r.600 př. Kr.) v Číně, Buddha (nar. r.550 př. Kr.) v Indii, Zoroaster (nar. r. 600 př. Kr.) v Persii a v samotné Palestině jako varovník prorok Jeremjáš (kolem r.630 př.Kr.).
Moudrost se sice vyslechla a slova přijala. Ale s výjimkou několika málo lidí, kteří zvěstování přijali, doznělo to zaneseno pískem v úhrnném toku velkého vývoje těchto národních skupin. Čína propadla, počínaje naukou Kon-Fu-Tseovou (nar.555 př. Kr.), velmi brzy vládě rozumu, vykládala i samy ctnosti lidsky-teoreticky, rozcupovala rozumovou morálkou veškeré vědění ducha. Již nikdy se z toho nevzpamatovala.
V Indii znenáhla uhasínala Buddhova nauka o „Armanovi“, Jediném. Byl jí dáván jiný smysl, bylo vyhlašováno splynutí lidského ducha s velikým všeobecnem, s beztvárnou “Nirvánou", nabádáno k nebojovné odevzdanosti, která uspává svobodnou vůli jednotlivého lidského ducha smrtelným spánkem.
Persie se kolem r. 580 př. Kr. stala mocnou říší a ještě v r.450 př. Kr. uctívali v Persii Boha, kterého nezobrazovali. Uctívání jediného Boha vyžadovalo v životě jednotlivce nadto ještě boj Světla s Temnotou. Mocné působení Zoroastrovo se dlouho udrželo živé. Až konečně nauka, v podstatě úplně zkřivená, stala se státním náboženstvím Sasanidů - králů (kolem r. 226 př. Kr.).
Nová velká kultura tvoří se kolem r. 700 - 600 př. Kr. v oblasti Středozemního moře zejména v řeckých národních kmenech. Z náboženské představy světa „bohů“ a oraklu v Delfách (před r.700 př. Kr.) vyrůstá pojem jediného Božství, jehož jsou bohové pouze částí. Svět stvořila jedna síla, Bůh je svět sám. Tolik hlásal Heziot v roce 700 př. Kr. … Xenofanes (kolem r.530 př. Kr.) mluví o Bohu jako duchu, který je naprostý klid, který bez námahy celý vesmír obklopuje a objímá.
Platon (kolem r. 380 př. Kr.) si představuje Božského stavitele, který tvoří duši světa, jejímž výrazem a projevem je hrubohmotný svět. Učí nesmrtelnosti duše, tak jako Aristoteles (kolem r.350 př. Kr.). Ale Aristoteles dochází k závěru cestou rozumových zkušeností; jen z tohoto hlediska uznává Boha jako řídící sílu v bytí.
Stvořitel je u Řeků pojmem ducha, který žije ve všem co trvá. Není tu naléhavá nutnost pokorného poznávání, které musí ovládat pozemský život. Na nejzazším bodě zůstává základem pro trvání mnoha božstev, která se nadále uctívají. Pozvolna začíná víc a více převažovat rozumový směr, který se z vlastního náboženství vyvinul na nejvýš vytříbenou filozofii, tzv. monismus.
Vyvrcholil sice ve vývoji bytostně oživených uměleckých tvarů, ale Řekové nepronikli nikdy do oblasti skutečného poznání Boha jako Židé. Duch nebyl schopen vyšvihnout se nad bytostné. Kolem roku l46 př. Kr. dostalo se Řecko pod vládu Říma.
Kolem roku 750 př. Kr. byl v Itálii položen základ pozdější římské světové říše. Také zde nalézáme víru v bohy jako symbol neviditelných mocností. Ptakopravci (kněží) pátrali po jejich vůli. U Římanů silně vyhraněný smysl pro praktičnost nalezl velmi brzy pevnou formu uctívání a vzývání, která vedla ke ztrnulosti. Dozor nad veškerou bohoslužbou vykonával pontifex maximus - označení, které později převzala katolická církev.
Tato víra ve svém hrubém celku přetrvala staletí. Nenašel se nikdo, kdo by byl napomenul, nebyl tu hlas volajícího, který by vyburcoval dřímajícího ducha. Příliš silně tíhl národ k pozemsky poutajícím cílům, k rozpínavosti a moci. I samo náboženské hnutí vedené Portiem Catem (kolem r.200 př. Kr.) mělo stejný ráz starého: uctívání téměř vlastenecko-římských božstev. Tak tomu bylo i v době světovlády Říma, která skončila v raném středověku.
3. Mezitím však kroužily světelné kruhy Božské vůle
nezadržitelně svou cestou dále. Téměř za tisíc let po rozkvětu Šalamounovy říše dotkla se noha Syna Božího na příkaz Otcův židovské země. Byl to pomocný akt nejvyšší milosti pro zlenivělé, selhávající lidstvo. Několik málo věrných Bohu se v pravý čas inkarnovalo a shromáždilo kolem Něho jako jeho učedníci. Ale národ už nepoznal Mesiáše, po staletí proroky zaslibovaného. Neměl už sil znovu se vzchopit a očistit se v Božské síle, která sestoupila k němu dolů, aby v pozemském bytí Ježíšově poznal onu všemocnou pomoc Světla a využil ji. Postavil se naopak proti Němu, dal mu zemřít na kříži a selhal s konečnou platností.
V téže době, co se toto odehrávalo, bušily vysoko na severu pěsti germánských mužů poprvé na bránu mezitím se zrodivší světové římské říše netušíce, že to Boží ruka vyhledala jejich kmeny, aby převzaly zjevení knížete Světla, který se právě narodil v židovské zemi a vedly je dále. Ježíšem rozseté Božské zvěstování pozvolna vzrůstalo.
Započala nová epocha. Víra Ježíšova pronikala nezadržitelně. Apoštol Petr a učedník Pavel (kolem r. 64 po Kr.) zemřeli sice v Římě mučednickou smrtí, i císař Nero dal v téže době popud k ukrutnému pronásledování křesťanů, které se protáhlo na 250 let. Teprve když císař Konstantin, jehož matkou byla Helena Kristina, nabyl moci, bylo dobyto vítězství. V roce 320 (nicejský koncil) byla křesťanská víra dána pod říšský zákon, což však skrývalo v sobě současně smrtelné nebezpečí vzniku dogmat, protože se navazovalo na výklady biskupa Athanasia. Vedle světské moci vyrůstala nyní moc nová: papežství.
V době 445 po Kr. dává zákon římské říše římskému biskupu nejvyšší církevní moc. Světské zájmy a rozšíření pozemské moci vystupují více do popředí, staletí míjejí za krvavého sváru navzájem se sesazujících papežů a císařů. Ježíšova Božího slova se zneužívá k prosazování pozemských cílů, celé národy jsou otupovány, činnost svobodné vůle podvázána (odpustky, odpuštění hříchů knězem), aby mohl být vykonáván světový diktát. Teprve v novější době (roku l870) byl na základě hlasování církevních knížat prohlášen papež ve svých věroučných rozhodnutích za neomylného, za zástupce Krista na Zemi.
Mezitím vystoupil Martin Luther neohroženě proti falešnému směru zdogmatisovaného Ježíšova učení (jeho téze roku l5l7 ve Wittenbergu). Věřící se rozdvojili a v toku staletí následovaly další rozkoly. Slovo Boží se stalo předmětem mnohostranných výkladů nejrůznějších směrů.
Před staletími vynořil se v Arábii ještě jednou velký zvěstovatel Pravdy, prorok Mohamed (nar. r.571) po Kr.). On znal pravdy Ježíše Krista a zvěstoval je ve své veliké říši. Ale ani jeho nástupci nesetrvali již v jeho poznání. Asi kolem r. 630 po Kr. vzniká ll4 súr koránu, které jeho nauku mění a hlásají víru v nezměnitelnost osudu (fatalismus) a pokračování života v mase a krvi i v ráji. Vědění o Alláhu, jediném Bohu, však trvá. Všechno ostatní je přetvořeno a zlidštěno: Islám se zrodil, ale staví se nepřátelsky proti slovu Ježíšovu.
všech těchto kulturních úseků vidíme, že víra v bohy se poznáním překonává a mění ve víru v Boha jediného, Tvůrce všech světů. V přirozeném postupu vývoje šlo tedy lidstvo správnou cestou. Se vzrůstající poznávací zralostí ducha kráčelo lidstvo od vidění velkých bytostných pomocníků Božích - neboť nikým jiným bohové nejsou - k přijetí zvěstování Božího poselství ze Světla. Pochopilo, že duch je nesmrtelný a že se jednou musí vrátit do duchovní říše, odkud pochází.
Navzdory veškeré roztříštěnosti pochopení, vzniklé prosazováním rozumových vlivů, navzdory veškerým z toho vznikajícím lidským protikladům, dosáhly stamiliony lidí tohoto stupně poznání.
Je však skutečně dosaženo posledního stupně? Jednají státy a národy ve vzájemném spolužití podle Poselství Syna Božího? Nikoliv. Zůstaly stát. Lidé Ho vyznávají pouze ústy, ale nepronikli k pravému křesťanství činu, jak to požadoval Ježíš. Vždyť jsou to jen jednotlivci, kteří věří čistě v Boha a jednají tak, jak to má být.
Při správném následování stálo by dnes zvěstování z Nazareta v popředí všech pozemských cílů jako jediná určující moc jak u celých národů, tak v životě jednotlivce. Pannem et circenses - chléb a hry - to je volání, které dnes, jako kdysi u Římanů, přehlušuje hnutí ducha. Otřesné přirovnání! Co kdysi odvádělo Židy za času Ježíšova od jejich úkolů, opakuje se dnes v dalekých oblastech po celé Zemi.
Zatím křesťanský svět oproti národům vyznávajícím buddhismus, islám, Číňanům atd., postoupil nejdále. Německé duchovní pojetí proniklo z toho nejhlouběji. Proto stojí také v popředí příštích duchovních událostí a vývoje.
Neboť neochvějně stále dál a dále krouží světelný kruh Božského chtění, blíží se rychle ke svému uzavření. Německému duchu se otevírá téměř za 2000 let po Ježíšově příchodu brána poslední milosti Stvořitelovy. Narodil se v něm Abd-ru-shin, Syn Člověka, který meškal na Zemi již kdysi za časů Mojžíšových. Židy nesplněné poslání ze Světla přešlo na Germány a má jimi býti vedeno dále. Jeden mocný koloběh na Zemi je uzavřen.
5. Takový je skutečný dějepis světa!
Jako tětiva napjatého luku, tak spojuje vůle Světla na Zemi zvěstované zjevení. Od desatera přikázání Mojžíšových vede lidského ducha v přímé linii přes připravovatele a proroky k Ježíšovi, Synu Božímu, a v posledním naplnění k Abd-ru-shinovi, Synu Člověka. Mezi tím však leží karma, zánik pozemských států a národů, které pro nepoznání zklamaly a klopýtly. Seslání některého vyslance Světla do hlubin stvoření vyžaduje ve všech úrovních mnoho odpovídajících příprav. Dosahují dolů až do hmotnosti a začínají již dávno předtím, než se jí posel Boží dotkne; podle pozemského počtu jsou to tisíciletí.
Veliké duchovní události tedy daleko předcházejí onen časový úsek vlastního poslání. Přicházejí hlasatelé a proroci, připravovatelé a také povolaní i vyvolení. Nápadné vedení ze Světla posiluje vyvolené národy, aby se mohly v pravý čas připravit. V hrubé a těžké hmotnosti jsou proto nutné široké kruhy lidských duchů, aby se mohly účinky pozdějšího příchodu shůry obsáhle projevit a převést na celé lidstvo. Je to jednotné dění ve všem. Po staletí pečlivě a těsně spolu spjaté!
V takovém vedení a přípravách ukazují se dosti jasně všechna zaslíbení Stvořitelova. Zaslíbení, toť Boží vůle sama,a splňují se nezměnitelně v Bohem stanoveném toku času.
Z toho důvodu nemohl být k přijetí Ježíše vyvolen v poslední hodině místo židovského národa některý jiný národ, když se ukazovalo selhání. A totéž platí i pro dobu předurčenou pro Abd-ru-shina. Bůh splňuje, co přislíbil!
Jak se lidé k tomu staví, je jejich věcí. My všichni jsme už žili porůznu na Zemi a neseme spoluvinu na tom, že dnešní události ze Světla nejsou v toku světových dějin jedině směrodatné a určující. Neboť jsme v průběhu tisíciletí měli na svých pozemských poutích nejednou příležitost přijmout Božskou pravdu a na ní uzrávat.
S příchodem Abd-ru-shina nastoupila doba počínajícího soudu. Poselství Grálu je varovatelem a pomocníkem v konečném obratu světů. Starejme se proto, aby paprsek Božského světla, který je tentokrát lidem darován naposledy, nás neminul a abychom jej přijali. Jinak by to byl neodvratný zánik lidstva.
