Dny temnoty
1.1 Pozemská smrt
Putoval jsem vzdáleným krajem, který u vás na zemi nemá ani jména ani místa. Nyní si přeji popsat výsledky svých putování, aby ti, jejichž cesta směřuje k oné hranici, věděli, co je očekává.
V pozemském životě jsem žil jako všichni, kteří baží jen po nejvyšším stupni světských požitků.
Nebyl-li jsem nevlídný k těm. které jsem miloval, bylo to přece jen vždy s pocitem, že mi mají sloužit k uspokojování mých přání, žádostí a potřeb, že jsem si poskytováním darů a projevy náklonnosti mohl od nich kupovat lásku a obdiv - což mi bylo životní potřebou.
Byl jsem tělesně i duševně nadaný. O obětavé lásce, která se zcela ztrácí v lásce k druhým, jsem neměl nikdy tušení.
Mezi ženami, které jsem miloval láskou, která se až příliš často falešně za lásku označuje, ačkoliv to byla jen vášeň, nebylo ani jediné, která by mi dala pravou lásku pocítit. Zůstal ideál, po kterém jsem tajně vzdychal.
V každé ženě mne něco zklamalo. Milovaly mne tak, jako já je. Vášeň, kterou jsem jim přinášel, budila u nich stejný pocit. Tak jsem žil nespokojen v touze po něčem, co jsem sám neznal.
Mnoho jsem chyboval a v mnohém se mýlil. Přesto mi svět ležel často u nohou, obdivoval mne a nazýval dobrým, šlechetným, nadaným. Oslavovali mne, lichotili, byl jsem hýčkaným miláčkem dámských společností. Chtěl-li jsem cokoliv získat, stačilo projevit přání. Jakmile jsem žádané získal, vše se proměnilo v trpkost.
Pak přišla doba, kdy jsem se dopustil nejosudnější chyby a zničil dva životy. Cítil jsem se jakoby spoután železnými řetězy, které mne zraňovaly, až jsem je konečně rozlomil a odcházel jako zdánlivě svobodný muž. Už nikdy jsem však neměl být opravdu volný.
Naše chyby a omyly nepřestanou nikdy ani na okamžik - ať v tomto nebo v příštím životě - následovat naše stopy a ztěžovat náš vzestup, dokud nejsou postupně odpykány a tak vymazány z naší minulosti.
Když jsem konečně věřil, že jsem se naučil všemu, čemu může naučit láska, že jsem poznal vše, co žena může dát, stalo se, že jsem potkal ženu jinou než všechny ostatní. Jak ji mám nazvat? Byla v mých očích víc než smrtelná žena a nazval jsem ji dobrým andělem mého života.
Již v prvním okamžiku jsem jí padl k nohám a dal jí všechnu lásku své duše, kolik jsem jen mohl dát, a dával jsem upřímně. Poprvé v životě jsem myslel víc na někoho jiného, i když jsem nebyl schopen pozvednout se k tak čistým myšlenkám, jaké naplňovaly její duši. Děkuji Bohu, že jsem vždy odolal pokušení strhnout ji k sobě dolů.
Tak ubíhal čas. Slunil jsem se v její přítomnosti a sílil v čistém myšlení, o němž jsem se domníval, že mne pro vždy opustilo. Snil jsem sladké sny, v nichž jsem byl zproštěn řetězů své minulosti, které mne tak tvrdě poutaly. Právě nyní, kdy jsem hledal cosi vyššího, bál jsem se stále, že by někdo jiný mohl mi moji milovanou odvést. Musel jsem, žel, uznat, že jsem neměl právo ji zadržet, byť i jediným slovem. Jaká hořkost a jaké utrpení procházely v takových dnech mou duší!
Cítil jsem, že já, pošpiněný svým způsobem života, nejsem hoden se jí dotknout. Jak bych se mohl opovážit tento nevinný život k sobě připoutat? I když byla ke mně tak něžná a milá, že jsem uhodl nevinné tajemství její lásky, cítil jsem, že zde na zemi nebude nikdy mojí. Její čistota a upřímnost utvořily mezi námi překážku, kterou jsem nikdy nemohl překonat.
Pokusil jsem se ji opustit, ale marně. Jako magnet k pólu jsem k ní byl přitahován, až jsem konečně musel se svou náklonností přestat zápasit. Jen jsem se snažil prožívat blaženost, kterou mi její přítomnost poskytovala.
Pak náhle, jako zloděj v noci, přišel hrozný den, kdy jsem bez výstrahy, aniž bych si byl předem uvědomil svůj duševní stav, byl nečekaně vytržen ze života a klesl do smrti těla, která nás všechny čeká.
Nevěděl jsem, že jsem pozemsky zemřel.
Po několika hodinách utrpení a agonie jsem upadl do bezesného spánku - a když jsem se probudil, nacházel jsem se v úplné tmě. Bylo mi však lépe,neboť jsem se mohl zvednout a pohybovat se. Ale kde jsem byl? Proč ta tma? Zvedl jsem se a tápal kolem jako někde v tmavé místnosti, ale nenašel jsem světlo, neslyšel žádný zvuk, bylo tu jen ticho, tma smrti.
Chtěl jsem pokročit kupředu, abych našel dveře. Mohl jsem se pohybovat jen pomalu a s námahou, a tápal jsem dále... Jak dlouho, nevím, při mé vzrůstající úzkosti a strachu se mi zdálo, že to byly dlouhé hodiny. Cítil jsem, že musím někoho najít, nebo aspoň objevit nějaký východ z této místnosti. K mému zoufalství jsem však nenalézal ani dveře, ani stěnu, nic, na co bych narazil. Kolem mne byl jenom prostor a tma.
Přemožen hrůzou jsem hlasitě vykřikl.
Křičel jsem, ale žádný hlas mi neodpovídal. A znovu jsem volal, ale stále jen mlčení. Ani ozvěna mého hlasu se nevrátila, aby mne povzbudila. Vzpomněl jsem na tu, kterou jsem miloval, ale něco mi nedovolilo vyslovit její jméno. Volal jsem všechny známé přátele, ale žádný mi neodpověděl.
Byl jsem ve vězení?
Ne, vězení má zdi, a zde žádné nebyly. Zbláznil jsem se snad, nebo co? Sám sebe, své tělo jsem cítil. Bylo totéž. Určitě totéž? Ne, jakási změna se se mnou stala. Byl jsem jaksi scvrklý a znetvořen. Když jsem přejel rukou obličej, byly mé rysy tvrdé, hrubší a jistě zohyzděné.
Co bych nyní dal za světlo, za něco, co by ke mně promluvilo, i kdyby to bylo to nejhorší!
Nikdo nechtěl přijít a můj světlý anděl, kde dlel? Mozek mne pálil a hrdlo bylo, jako by mi chtělo puknout. Hlasitě jsem volal její jméno, aby přišla aspoň jedenkrát. Měl jsem hrozný pocit, že jsem ji ztratil, a volal jsem ji jako šílený. Tu poprvé měl můj hlas zvuk a ozvěna se opět vracela touto strašidelnou temnotou.
Ve veliké dálce se ukázal slabý záblesk světla podobný hvězdě. Zvětšoval se a přibližoval, až se přede mnou objevilo velké světlo ve tvaru hvězdy. V ní jsem spatřil svoji milovanou. Její oči byly zavřeny, ale paže byly vztaženy ke mně a její hlas, jejž jsem dobře znal, ke mně pravil:
"Můj nejmilejší, kde jsi? Nevidím tě, slyším jen tvůj hlas. Slyším, že mne voláš a má duše ti odpovídá."
Pokusil jsem se k ní přiblížit, ale nemohl jsem. Neviditelná moc mne zadržela. Jako bych se nacházel v kruhu, který jsem nemohl překročit.
V největší úzkosti jsem klesl k zemi a prosil ji, aby mne neopouštěla. Ona však ztratila vědomí, hlava jí klesla. Ztrácela se mi, jakoby nesena silnými pažemi. Pokoušel jsem se ji následovat, ale nemohl jsem. Jako by mne zadržoval těžký řetěz. Po několika marných pokusech jsem v bezvědomí klesl k zemi.
Když jsem se probral, byl jsem nesmírně potěšen, že se má milovaná ke mně vrátila. Stála poblíž mne a vypadala tak, jak jsem ji znal. Byla jen bledá, smutná a oděná v černém. Hvězda zmizela a vše kolem bylo temné. Nebyla to však již krajní temnota, neboť kolem ní se vznášela slabá záře, při níž jsem zpozoroval, že nesla bílé květy. Sehnula se nad nízkým pahorkem čerstvé hlíny. Blížil jsem se a zjistil, že tiše plakala, když pokládala květy. Šeptala si tiše:
"Ach můj milý, můj milý! Už nikdy se ke mně nevrátíš? Je možné, že jsi mrtev a žes odešel tam, kam tě moje láska nemůže následovat? Můj drahý miláčku!"
Poklekla. Přiblížil jsem se k ní, ale nemohl jsem se jí dotknout. Když jsem též poklekl na podlouhlý nízký kopeček, projelo mnou zděšení. Konečně jsem věděl, že jsem zemřel a že toto je můj vlastní hrob.
