1.2 Poznání smrti
Mrtev! Mrtev! křičel jsem divoce. Ne, to nemohlo být. Mrtví už nic necítí! Promění se v prach a všemu je konec. Vše je pro ně ztraceno! Nemají již vědomí! Nebo moje životní filozofie byla nesprávná a duše zemřelého žije dál, i když se tělo rozpadne?
Kněží naší církve nás to sice učili, ale já jsem se jim vysmíval jako bláznům, slepcům a taškářům, kteří pro svůj prospěch tvrdili, že člověk žije dál a že můžeme dojít do nebe branou, k níž jedině oni mají klíče. Ty se dají do pohybu jen na prosbu těch, kteří předem dobře zaplatili. Jen za peníze byli kněží srozuměni sloužit mše za odcházející duše.
Z vylekaných žen a slaboduchých mužů udělali blázny, zastrašené hrůzostrašným vyprávěním o pekle a očistci a ti pak dali vše, aby získali iluzorní přednostní právo na onom světě. Po takových jsem netoužil. Znal jsem tyto kněze a soukromý život mnohých a nehodlal jsem proto věřit jejich prázdným slibům o odpuštění, které nemohli zaručit.
Říkal jsem, že po smrti, až přijde, se podívám s odvahou do tváře těch, kteří předpokládají, že znamená úplné zničení. Byli-li tito kněží nevěrohodní, komu se má věřit? Kdo nám pak mohl říci, je-li po smrti budoucnost, je-li vůbec Bůh. Živí ne, neboť oni jen věří a tuší, a nikdo z mrtvých se nevrátil, aby přinesl zprávy. A nyní jsem stál vedle vlastního hrobu, viděl, jak moje milovaná naň sype květiny a slyšel, jak mne mrtvého oplakává.
Když jsem k onomu pahorku přihlédl blíže, byl pro mne průhledný a dole jsem spatřil rakev se svým jménem a datem úmrtí. V ní ležela tichá bílá postava, kterou jsem poznal. K mému úděsu jsem zpozoroval, že tělo se již počalo rozkládat a skýtalo odporný pohled. Jeho krása byla ta tam, jeho tahy by brzo nikdo nepoznal. Já jsem tu stál, hledě vědomě na ně dolů, a pak na sebe. Cítil jsem své údy, přejížděl rukama známé tahy obličeje a přesvědčil se, že žiji, přestože jsem zemřel. Mrtvý žil, ale kde a v jakém stavu? Byla tato temnota peklo? Pro mne by se nenašlo jiné místo. Byl jsem tak ztracen, tak mimo obecenství církve, že ani v očistci by pro mne nebylo místa.
Všechny svazky s církví jsem rozvázal. Církev, která trpěla hanebné a ctižádostivé pletky svých hodnostářů, neměla nárok zvát se duchovní vůdkyní. Kdo pozoroval v mé rodné zemi hrozné zneužívání církevní moci, nebude se divit, že se národ konečně snažil setřást toto jho. Tak i já jsem církví opovrhoval a mohly-li její kletby poslat duši do pekla, pak jsem se v něm jistotně nacházel.
Pohlédl jsem na svoji milovanou a napadlo mi, že by nikdy nemohla přijít do pekla, ani za tím účelem, aby mne viděla. Připadala mi také jako smrtelná, a když klečela na mém hrobě, dlela jistě ještě na zemi. Neopustí zemřelí vůbec zemi, zůstávají v blízkosti dějiště svého pozemského bytí?
Zatím co mi podobné myšlenky přicházely na mysl, chtěl jsem se ke své milované přiblížit. Nebylo to však možné. Jako by ji obklopovala neviditelná zábrana a mne zdržovala.
Mohl jsem se pohybovat, jen jí jsem se nemohl dotknout. Mé pokusy byly marné. Pak jsem k ní mluvil a nazýval ji jménem. Říkal jsem jí, že jsem tu, stále při vědomí a tentýž, i když jsem zemřel.
Ona mne však zřejmě ani neviděla, ani neslyšela. Plakala tiše a něžně se dotýkala květin. Při tom promlouvala, že jsem měl květy rád a jistě budu vědět, že je tam pro mne položila.
Stále jsem k ní co nejhlasitěji mluvil, ale byla hluchá pro můj hlas. Jen zneklidněla a přejela si rukou čelo jako ve snu, pak pomalu a smutně odcházela.
Vší mocí jsem se ji snažil následovat. Marně! Mohl jsem se vzdálit od svého těla jen několik kroků a zpozoroval jsem příčinu. Jakési černé hedvábné vlákno mne pevně drželo u mého těla. Nepodařilo se mi je přetrhnout.
Když jsem se pohyboval, natáhlo se jako guma, ale vždy mne přitáhlo zpět. Co ale bylo nejhorší! Počal jsem vyciťovat, že trouchnivění rozpadajícího se těla napadlo moji duši - jako když otrávenou částí pozemského těla trpí celé tělo. Nová hrůza přepadla mou duši z tohoto poznání.
Tu v temnotě ke mně promluvil hlas jakési vznešené bytosti:
"Miluješ toto tělo více než svoji duši. Pozoruj, jak se obrací v prach, a poznej, o co ses tolik staral a na čem jsi tolik lpěl. Pochop, jak je tělo pomíjivé, jak se stalo bezcenným. Pak pohleď na svoje duševní tělo, jak je zanedbané a vyhladovělé díky požitkům pozemského těla. Jak ubohou, odpuzující, znetvořenou se stala tvým pozemským životem tvoje duše, která je nesmrtelná, věčná."
Nyní jsem sám sebe pozoroval a viděl jsem se, jakoby mi bylo nastaveno zrcadlo. Ó hrůzo! Nebylo pochyby, byl jsem to já. Ale jak hrozně změněn, hrubý, plný nízkosti a odpuzující každým rysem. I má postava byla znetvořena. Odvrátil jsem se zděšen od svého zjevu a přál jsem si, aby se země pod mýma nohama otevřela a skryla mne před všemi zraky.
Už nikdy nechci volat svoji lásku a přát si, aby mne viděla. Je lépe, že na mne myslí jako na mrtvého, který od ní provždy odešel, když mne podrží v paměti tak, jaký jsem byl v pozemském životě, než aby se dověděla o mé hrozné proměně, jak ohavné je mé pravé já.
Moje zoufalství, moje útrapy byly nepopsatelné. Křičel jsem divoce, bil se a rval si vlasy v prudkém zděšení. Pak jsem vyčerpán upadl do bezvědomí.
Opět jsem procitl a zase to byla přítomnost mé lásky, která mne probudila. Mluvila ke mně tiše a něžně, kladla květy na můj hrob. Nyní jsem se nesnažil se jí ukázat, nýbrž chtěl jsem se skrýt. Moje srdce se vůči ní zatvrdilo. Řekl jsem si:
"Nechť raději oplakává toho, který odešel, než aby věděla, že žije."
Tak jsem ji nechal odejít. Jakmile se však vzdálila, volal jsem ji jako šílený. Kéž by se přece nějak dověděla o mém hrozném stavu a nenechala mne zde samotného. Neslyšela mne, ale cítila mé volání, v jisté vzdálenosti se zastavila a obrátila se k návratu. Potom šla dále a opustila mne.
Ještě dvakrát nebo třikrát mne navštívila. Pokaždé jsem v její blízkosti pocítil stejnou hrůzu a při jejím odchodu stejnou opuštěnost. Pokoušel jsem se ji zadržet ve své blízkosti. Ale již jsem ji nevolal. Věděl jsem nyní, že mrtví marně volají.
Byl jsem pro celý svět mrtev, jen pro sebe a pro svůj strašlivý osud jsem žil dále. Již jsem to věděl:
Smrt není nekonečný spánek, není klidné zapomnění.
Ve svém zoufalství jsem se modlil, aby mi bylo dopřáno úplné zapomnění. Ale věděl jsem, že to nemůže být, neboť člověk je žijící duše a žije k dobru nebo ke zlu, k blahu nebo k bolesti věčně dále. Jeho pozemský obal se mění v prach, ale duch je pravým člověkem, nezná rozpadu ani zapomnění.
Den ze dne jsem totiž cítil, jak dny ubíhají, a jak se můj duch probouzel, viděl jsem stále jasněji defilovat před sebou v dlouhé řadě události svého života. Nejprve matně, pak stále zřetelněji, až v úzkostně beznadějné hrůze jsem sklonil hlavu. Cítil jsem, že je pozdě na odpykání i jen jediného činu.
