1.10 Byli hluší a slepí
Byl mi dán návrh, abych navštívil zemi, která je v duchovním světě ojedinělá. Byla to "Ledová země", v níž žili všichni chladní a vypočítaví. Potlačili v sobě všechna teplá hnutí a něžné city, které vytváří život srdce a duše. Pocit lásky byl u nich usmrcen a proto v jejich přítomnosti nemohlo působit životodárné teplé slunce a život se zdál být vyhaslý.
Mezi obyvateli této země jsem viděl velké státníky, kteří nemilovali svůj národ a nemysleli na jeho blaho. Hledali jen uspokojení své ctižádostivosti a vlastní slávy.
Nyní bydleli ve velkých ledových palácích na pyšných, studených výšinách svých vlastních snah. Byli tu i ostatní, kteří putovali po nižších cestách života. Ale i oni byli stejně ztuhlí a zmrzlí ve strašném chladu a neplodnosti života, z něhož vyprchal každý cit a teplo.
Poznal-li jsem dříve zlo, které povstalo z přemíry citu a vzrušení, pozoroval jsem nyní zlé následky úplného nedostatku těchto vlastností.
Tato země měla naštěstí mnohem méně obyvatel. I když je působení špatné vášně velmi zlé, není tak obtížné je překonat, jako následky nedostatku všech něžných záchvěvů lidského srdce.
Zde se nacházeli jednotlivci, kteří byli na zemi vynikajícími zástupci náboženských vyznání různých národností.
Římskokatoličtí kardinálové, kněží přísného a zbožného, ale studeného a sobeckého života, puritánští kazatelé, metodističtí a presbyteriánští duchovní, biskupové a klerici anglikánské církve, misionáři, brahmáni, mohamedáni, zkrátka zde ve studené zemi bylo možno nalézt lidi ze všech náboženských směrů.
Zcela výjimečně měl někdo v sobě tolik citové teploty, aby led kolem sebe poněkud rozpustil.
Jakmile jen jedna malá kapka, malá slza zármutku spadla, počal led táti a ubohá duše měla naději, že jednou vyvázne z této studené země. Zde jsem viděl muže, který byl uzavřen v jakési ledové kleci. Tyče klece byly též z ledu, ale tak tvrdé, jako by byly z ocele.
Tento muž spravoval kdysi úřad velkého inkvizitora při soudu kacířů v Benátkách. Již jméno nahánělo hrůzu nešťastníkům, kteří mu padli do rukou. Byla to slavná historická osobnost, ale v jeho životě nenajdeme nejmenší náznak, že by při úředním výkonu nebo v soukromém životě pocítilo jeho srdce stín soucitu s jeho oběťmi. Nic ho nezviklalo v rozhodnutí zabíjet nešťastníky, kteří se dostali do rukou inkvizitora a tehdejší inkvizice.
Ve svém životě neměl ohled k druhým ani k sobě. Jeho obličej měl typické vzezření studené, nehybné krutosti: Dlouhý úzký nos, vyčnívající špičatá brada, široké lícní kosti, rty úzké jako přímá čára napříč obličeje. Lebka plochá a široká nad ušima a hluboké pronikavé oči se studeným, ocelovým leskem dravce svítily pod vyčnívajícím obočím.
Za ním klouzaly fantómy mnoha obětí. Roztrhané a znetvořené, rozervané a krvavé přestálým mučením - bledá strašidla, putující astrální obrazy, z nichž duše provždy unikla. Stíny, které na tomto muži visely, se nerozplynou, dokud je jeho magnetismus přitahuje. Tyto útvary, které duše umučených opustila, měly určitý stupeň vitality, čerpané nikoliv od duší, které je kdysi obývaly, nýbrž z tohoto muže. Byla to strašidla, která se zjevují na místech, kde byl někdo nevinný zavražděn.
Vrazi je považují za živé a věří, že je vyhledávají.
Život těchto astrálních stínů odumře, jakmile se vynoří dostatek lítosti a pokání, aby bylo přerušeno pouto, které je k vrahovi váže. Také jiní duchové sledovali bezmocného muže a trýznili ho za své dřívější utrpení. Ti však byli jiného druhu, byli hmotnější a měli sílu a inteligenci, kterou ony mlhavé stíny postrádaly. Byli to duchové, jejichž astrální schránka ještě poutala jejich nesmrtelnou duši a kteří byli tak umučeni, že v nich přežívala jen zlobná touha po pomstě.
Tito duchové se neúnavně snažili dosáhnout svého někdejšího trýznitele, takže klec, v níž se nacházel, mu sloužila nejen jako vězení, ale i jako ochrana.
Ten nejšikovnější z nich vyrobil špičatou tyč, kterou chtěl muže mezi tyčemi píchat. Dotyčný inkvizitor vyvinul obdivuhodnou pohotovost, aby ušel ostrému hrotu tyče. Ostatní měli špičaté šípy, které vrhali do klece. Jiní jej polévali špinavými splaškami a někdy se shlukl celý houf k společnému útoku, aby prolomili ochranné mříže. To se jim však nepodařilo a vězeň, který znal ze zkušenosti nezranitelnost své mříže, se s chladným klidem vysmál jejich neplodné námaze.
Položil jsem duchovní otázku, zda tento muž bude někdy volný, a dostal jsem odpověď od vznešeného ducha, jehož hlas ke mně promluvil zřídka od doby, kdy jsem ho slyšel u svého hrobu. Jako když jsem někdy prosil o radu a pomoc, zavolal mne i nyní z velké dálky. Jeho hlas zněl silně jako u proroků starého zákona, kteří věřili, že pán k nim mluví hromovým hlasem. Moje ucho vnímalo plné hluboké tóny, ale vězeň, ani ti, kteří ho obléhali, neslyšeli. Byli hluší a slepí. Hlas pravil: "Můj synu, popatři chvíli na myšlenky tohoto muže a posuď, jak by použil volnosti, kdyby mu byla dána."
Smýšlení tohoto muže jsem poznal, když se mi jeho myšlenky zjevily před očima jako v zrcadle. Nejprve mu napadlo, že si vynutí návrat na zem, až bude volný. Pak najde několik stejně smýšlejících lidí a s jejich pomocí mu bude možno lidstvo ještě více ujařmit.
Ještě necitelnější inkvizice vezme jeho utlačovaným obětem zbytek svobody. Věděl, že nyní bude moci vyvinout mnohem větší moc v těle, neomezeném pozemskými pouty. Měl v úmyslu shromáždit kolem sebe příbuzné duchy jako spolupracovníky, jejichž duše budou stejně chladné a kruté.
Byl ponořen do svých předsevzetí, naplněn uspokojením, že zůstal nedotčen nářkem, sténáním a prosbami svých obětí. Jako záminka k jeho krutému jednání mělo sloužit upevnění řádu. V jeho tvrdé mysli se nikdy nevynořila jiskra soucitu nebo lítosti.
Uvolnění takového muže a jeho návrat k zemi by byl pramenem většího nebezpečí než volnost nejdravějšího zvířete. Nevěděl, že jeho inkvizice, jejíž smrtonosné panství chtěl šířit, náleží minulosti, že byla silnější mocí smetena z Boží země. S příšerným obdobím, v němž se rozšířila jako jedovatá rostlina, zmizela, aby nehanobila lidstvo zločiny, které byly spáchány ve jménu Toho, jenž přinesl na zem učení lásky a míru. Rány, které inkvizice zasadila, nejsou ještě zajizveny. Jejich následky lpějí na lidských duších, které nemohou věřit ani v Boha, ani v nesmrtelnost. Mnohá léta ještě přejdou, než Dobro, Čistota a Pravda znovu nabudou moci a lidé budou přivedeni zpět k víře v jednoho Boha lásky.
Nastuzen a zasmušilý jsem se loučil s mrazivou zemí. Nelákalo mne zkoumat v ní další tajemství, i když nebylo vyloučeno, že ji ještě později navštívím. V této zemi nebyla pro mne práce, nikdo mi tu nerozuměl. Její obyvatelé mne děsili a nemohl jsem jim být užitečný. Při návratu z mrazivé země (země pološera) spatřil jsem větší počet obrovských jeskyní nazvaných jeskyněmi dřímoty. V nich leželo množství duchů v úplném omámení, kteří nevěděli, co se kolem nich děje.
Dověděl jsem se, že si zkrátili pozemský život používáním a kouřením opia a tím se připravili o možnost vývoje. Místo pokroku ve vývoji se u nich dostavil opak. Byli slabí a zaostalí jako část těla, která nepoužíváním zakrní. Byli bezmocnější než nenarozené dítě, neschopni samostatného a vědomého života.
V některých případech trvá spánek těchto duchů staletí, v lehčích případech je to méně. Tyto duše žily - to je vše. Jejich smysly nebyly vyvinuty víc než houby, které vegetují bez jiskry inteligence. Přesto byl v nich všech ještě nesmrtelný duchovní zárodek, který jako sémě, uzavřené do obalu egyptské mumie, je schopen života a vzejde, jakmile se dostane do příznivých podmínek.
Jeskyně, do nichž dobrotivé ruce duchů uložily ty nejubožejší, byly naplněny životodárným magnetismem. Skupina přítomných duchů, kteří v pozemském životě prodělali podobný stav otravy opiem, byla zaměstnána přenášením životních sil na tato omámená duchovní těla, která ležela jako mrtvá v řadách na zemi.
Pozvolna, dle toho, jak dalece byli jedem otráveni, probouzejí se tito nešťastníci k vědomí a utrpení, které musí morfinista vytrpět, postrádá-li onen smrtelný jed. V dlouhých přestávkách se u těchto ubohých tvorů probouzí jeden smysl po druhém, až konečně jako slabé a nemocné děti mohou být vyučováni.
Jsou dopraveni do ústavů, které se dají přirovnat k útulkům pro slabomyslné na zemi. Tam je vychováno jejich probouzející se vědomí a podporován vývoj, až dosáhnou schopností, o něž se během života na zemi připravili.
Takové duše pokračují jen zvolna, protože bez opory pozemského života musí dohonit úkoly, kterým je měl život naučit. Místo učení oslabovali, podobně jako pijani alkoholu, svůj mozek i smysly a vyhýbali se povinnostem, které pozemský život každému obyvateli k vývoji ukládá.
Prohlídka "jeskyně dřímoty" mne nevýslovně zarmoutila.
K tomu přispěla i myšlenka, že tito nešťastní spáči si nebyli vědomi ceny dlouhého, drahocenného času, který promarnili v beznadějném spánku.
Když se tito spáči konečně probudí, jaký osud je čeká?
Jak dlouhou cestu musí ujít, než dosáhnou výše, z níž v pozemském životě spadli? Jímá nás hrůza, že jsou na zemi lidé, kteří žijí z prodeje opia a získávají tím bohatství. Z obchodů jedem, který rozrušuje duši víc než tělo, a to v takovém stupni, že je oprávněna otázka, zda pro tyto oběti je vůbec ještě nějaká naděje.
Tyto hrozné jeskyně, tyto zděšení budící bezvědomé duše!
Je možno slovy popsat osud, který by byl příšernější než jejich? Konečné probuzení s rozumem idiota, staletí pomalého růstu, než se zase dostaví duchovní síly dítěte. A je třeba času mnoha generací, než se naučí tomu, co ho mohl naučit jeden pozemský život.
Slyšel jsem, že mnozí z těchto nešťastníků jsou posláni zpět na zemi, jakmile dosáhnou vývojového stupně dítěte, aby v pozemském životě využili výhod, jichž kdysi tak zneužívali.
O tom vím pouze z doslechu, ale těšil bych se, kdyby pro tyto nešťastníky tu byla možnost zkrátit jejich vývojový pochod.
