1.11 Od ramen dolů visely kapuce
Po návratu ze země soumraku jsem nějaký čas zůstal ve svém domově. Horlivě jsem se namáhal pochopit sám sebe a síly v mém nitru a zhodnotit zkušenosti ze svých putování.
Můj nynější učitel se mi v mnohém ohledu podobal. Vedl na zemi život podobný mému a vystoupil z nízkých oblastí jako já. Bydlel v nádherné zemi blízko slunce. Odtamtud přišel, aby vyučoval členy našeho bratrstva a pomáhal jim k dalšímu pokroku.
Mimo to měl jsem ještě jiného učitele nebo vůdce. Zřídkakdy jsem ho viděl, ale měl na mne mnohem větší vliv a seznámil mne s mnoha pozoruhodnými věcmi. Náležel k mnohem vyšší oblasti a proto jen vzácně jsem si mohl jeho postavu uvědomit.
Jeho sdělení jsem dostával hlavně cestou přenášení myšlenek nebo formou inspirovaných rozhovorů tak, že moje duchovně vyslané otázky byly stejným způsobem zodpovězeny.
O tomto duchu jsem měl za svého pobytu v zemi pološera jen zcela matnou představu a nebudu jej ještě blíže popisovat. Až když jsem pokročil do čistší oblasti, byl mi zřetelně viditelný.
Pohled na něho mi byl tehdy odepřen, ale byl jsem si vědom jeho přítomnosti a pomoci. Až později jsem se dověděl, že byl mým strážným duchem během mého pozemského života a mohl jsem proto za část svého vyššího snažení děkovat jeho vlivu. Jeho hlas ke mně také mluvil, aby mne varoval nebo povzbudil, když jsem se při vstupu do duchovního světa ve svém tehdejším hrozném stavu téměř zhroutil.
Ve dnech temnoty jsem jej sotva zpozoroval, když přišel do mé malé cely a moje hrozné utrpení mírnil svým magnetismem a svojí zázračnou mocí.
Při každém návratu z návštěvy temných oblastí do země pološera jsem měl pocit, že se vracím domů. I když můj pokoj byl holý a chudobný, obsahoval všechny moje poklady, obrazové zrcadlo, v němž jsem mohl vidět svoji milou, růži a dopis, který mi jednou poslala. Mimo to jsem zde měl přátele, druhy v utrpení.
Zpravidla jsme byli sami a přemýšleli o svých dřívějších chybách a jejich následcích. Tím větší byla naše radost, když nás některý přítel navštívil. My všichni, kteří jsme se nečestně chovali v pozemském životě a hledali nyní pravou cestu, nacházeli jsme se ve stejné situaci. To byl důvod ke vzájemné sympatii.
Kdybych vám mohl náš život správně vylíčit, připadal by vám zvláštní. Byl podobný pozemskému životu a přece zas rozdílný. Když jsme např. měli hlad, vzali jsme si jednoduché jídlo, které bylo pro nás připravováno, řekl bych, magnetickým způsobem. Často jsme celý týden nepomysleli na potravu, jen když některý z nás byl na zemi přítelem dobrého jídla, nám ji připomenul. Co se mne týká, byly moje chutě v tomto směru vždy střídmé. Jídlo ani pití mne nepřitahovalo.
Stále jsme byli zaplaveni pološerem, tmavá noc a jasný den se nestřídaly. Tato jednotvárnost byla pro mne únavná, neboť světlo a slunce jsem pokládal za životní koupel.
Tak jako vy, i my jsme často vycházeli z domu a procházeli se po okolí. Když jsme chtěli, mohli jsme trochu létat, ale ne tak dobře jako pokročilí duchové. Když jsme ale měli úmysl dostat se někam rychle, dopravila nás tam naše vůle rychlostí myšlenky.
Co se týká spánku, necítili jsme dlouhý čas jeho potřebu. Pak jsme ale leželi a týdny nepřetržitě spali, zas zpola vědomi toho, co se kolem nás děje, pak opět v úplném bezvědomí.
Pozoruhodný byl náš oděv, který se neopotřeboval a záhadným způsobem se obnovoval. Během celého pobytu v tomto domě byl náš oděv tmavě modrý se žlutým pásem kolem boků a žlutou kotvou na levém rukávu, pod níž bylo napsáno:
"Naděje trvá věčně!"
Přiléhavé spodní prádlo bylo téže barvy. Vrchní kabáty byly dlouhé, jak je možno vidět u mnichů na zemi. Od ramen dolů visely kapuce, jichž jsme užívali, když jsme chtěli před někým skrýt hlavu a obličej.
Často jsme si přáli zahalit hlavu před někým milovaným, neboť utrpení a výčitky svědomí nás velmi změnily. Zapadlé oči a tváře, sehnutá těla, hluboké rysy utrpení, které brázdily obličej, mluvily příliš zřetelně. Snažili jsme se pochopitelně před přáteli skrýt své znetvořené vzezření.
Náš život byl při pravidelnosti, s níž se odbývalo studium i vyučování, poněkud jednotvárný. Pokrok každého z nás se nepočítal časem na dny nebo na týdny, ale podle jistých vývojových stupňů, kterých dříve nebo později, podle duchovního nadání, dosáhl. Splní-li svůj úkol, byl zralým pro vyšší třídu ve zvláštním směru svého studia.
Mnohým trvá velmi dlouho, než pochopí význam přiděleného úkolu. V takovém případě není duch nucen ke spěchu jako při výchovné metodě na zemi, kde čas k učení je krátký.
Jako duch má člověk před sebou celou věčnost a může se zastavit, nebo pokračovat, dle libosti. Může stát, dokud se mu přemýšlením neujasní, co má dělat. Pak teprve dozraje pro vyšší stupeň. Nikdo jej nepožene dál, než kam chce sám jít.
Nikdo proti němu nevystoupí, chce-li v nevyvinutém stavu žíti dál, dokud se řídí jednoduchým zákonem, který ono velké bratrstvo ovládá, zákonem svobody a lásky pro všechny.
Nikdo není do učení nucen, nikdo od něho zdržován. Vše se děje ve svobodné vůli. Chce-li někdo toto místo opustit, může jít, kam chce, a vrátit se, kdy se mu zlíbí. Nikdo druhého neplísní pro jeho chyby a nedostatky, neboť každý cítí svoji vlastní vinu.
Dověděl jsem se, že někteří zde celá léta zůstávají, neboť se jim jejich úkoly zdají těžké a velmi pomalu je zdolávají. Někteří odešli , vrátili se ke způsobu života na zemi, až klesli do nejnižší duchovní oblasti a potom se museli podrobit očistnému procesu v Domě naděje.
Pro tyto duchy to vlastně byla potřebná zkušenost, tím byli vyléčeni z touhy znovu vychutnávat pozemská potěšení.
Jen nemnozí, kteří jako já cítili v sobě silný a mocný tlak dopředu, dělali rychlé pokroky a stoupali z jednoho stupně na druhý. Mnozí potřebovali, žel, všechnu myslitelnou pomoc, aby obstáli ve zkouškách.
Já jsem byl požehnán nepřetržitým přílivem lásky a sympatií mé milované, který mne svými sliby přicházejícího štěstí a konečného míru podněcoval k novému úsilí. Bylo mým šťastným osudem, podílet se s méně šťastnými o bohatý poklad mé vlastní radosti a naděje. Jakmile mi bylo možno strávit delší čas na zemi s mojí milou, během kterého si uvědomovala moji přítomnost, otevřel se mi pramen nové radosti. Při všech svých putováních jsem měl ještě dost času, abych ji navštěvoval.
I když jsem byl pro ni skoro úplně neviditelný, postřehla mou přítomnost a pocítila stisk mé ruky. Seděli jsme pak zase vedle sebe jako kdysi. Mluvila ke mně a mohla mé odpovědi dost dobře rozumět. I mou postavu mohla někdy nezřetelně rozeznat. Jaká to byla pozoruhodná věc, slavnostní vážnost a důvěrná něžnost, která panovala nad stykem mezi živým a mrtvým!
Když jsem k ní přišel se srdcem plným muk a hořké lítosti nad minulostí, uklidnilo mou mysl vědomí, že mne přesto miluje. Dodávala mi novou odvahu k dalšímu zápasu. Z bezútěšnosti našeho života vyrostla nám v těchto vzácných setkáních víra a důvěra v budoucnost. Pozoroval jsem, jak rozvíjí své schopnosti, své zázračné dary, které tak dlouho ležely ladem, a ona byla potěšena, když se zvedal závoj, která nás od sebe dělil.
V duchovním světě je mnoho osamělých duší, které se vracejí na zem a rády by těm svým milým oznámily, že žijí, že se ještě podílejí na zápasech svých pozůstalých a mohli by jim poradit a pomoci.
Mnoho duší v záhrobí ulpívá na zemi, i když by se mohly zdržovat v čistší oblasti. Vzdávají se toho pro své milé, které ponechaly ve svodech země nebo v zármutku, a čekají na příležitost, která jim umožní dát milovaným zprávu o svém bytí a věrné lásce. Kdyby se duše mohly spojit se svými blízkými, jako to činí vzdálení přátelé, nebylo by beznadějného smutku, který jsem tak často pozoroval. I když čas a láskyplní andělé smutek zmírní, nebylo by štěstím pro obě strany, kdyby se mohli mezi sebou jako dříve vědomě stýkat?
Viděl jsem duše ve starosti a zoufalství, že se jim nepodařilo od milovaného nebo od milované, zachytit pohled nebo myšlenku, aby zvěděly, že cítili jejich přítomnost. Vrhaly se v beznadějnosti na kolena, hledaly jejich ruce, oděv, prostě něco, čeho by se mohly zachytit. Jejich ruka nebyla schopna nic uchopit, pozemské ucho bylo hluché pro jejich hlas. V příznivém případě byl vzbuzen jen pocit smutku a silné touhy zemřelého znovu spatřit, ale nikoliv cítění, že tzv. mrtvý je přítomen.
Na zemi neexistuje takové prudké zoufalství, které cítí duch, když si prvně uvědomí s celou vahou význam překážky, kterou smrt vytvořila mezi ním a smrtelným pozemským světem.
Není proto divu, že v záhrobní oblasti života jsou hledány prostředky, jak tuto překážku odstranit, jak možno povzbudit truchlící duše. Jak otevřít brány, aby se lidé i andělé mohli na zemi stýkat jako za časů šerého dávnověku, kdy svět byl ještě vidoucí. Jistě je na zemi, kupř. ve spiritistických projevech, mnoho triviálního, pošetilého a nesmyslného. Také se nedá popřít, že jsou v hledačském hnutí podvodná média a lehkověrní blázni.
Ale nebylo tomu tak vždy, když nově objevené pravdy hledaly všeobecné uznání?
I když mnohé vypadá nesmyslně, nebylo by lépe to omluvit, vzhledem k tomu, že jsou to pokusy, které chtějí brány duchovního světa otevřít a strastiplné zemi přinést světlo z jeho duchovní sféry?
Je možno plísnit nesprávné úsilí, ale je třeba hledat cesty, jak je zlepšit. Máme podporovat snahy po vyšších věcech a nikoliv se jim vysmívat! Toto úsilí jsou ve skutečnosti pokusy z neviditelného světa poodhalit závoj, zakrývající našim zrakům naše milované "mrtvé."
K těmto schůzkám jsem chodil vždy v doprovodu onoho vznešeného muže, o němž jsem mluvil a jehož jméno jsem se nyní dověděl. Byl to Ahrinziman, vůdce z východu - mohl jsem ho nyní zřetelněji vidět, a proto jej chci popsat:
Statný muž majestátního zevnějšku, oblečen do bílého, žlutě olemovaného oděvu se žlutým pásem, který měkce splýval kolem boků. Jeho pleť měla hnědavé zabarvení, charakteristické u Orientálců. Rysy obličeje nesly pečeť otevřenosti a byly podobné těm, které nacházíme na sochách Apolla. Jen jejich typický východní výraz byl od řeckého typu odlišný. Jeho oči byly velké, temné, něžné a měkké jako oči ženy. V jejich hloubi hořel skrytý oheň a žár, který byl silnou vůlí ovládnut, ale jeho pohledu propůjčoval teplo a sílu. Výraz obličeje prozrazoval, že v pozemském životě vychutnal všechny sladkosti velké lásky a všechna utrpení silné nenávisti. Nyní byly jeho vášně zbaveny pozemských nánosů a sloužily jen jako spojovací článek mezi ním a námi, kteří jsme ještě zápasili se svojí nízkou povahou. Krátký černý vous pokrýval tváře a bradu a dlouhý, černý a vlnitý vlas mu visel dolů přes ramena. Jeho velká a silná postava měla ohebnost východní rasy.
Osobitost každého národa je tak vyslovená, že její znaky nese i duch. I když Ahrinziman opustil pozemské tělo před staletími, nevymizely u něho znaky, kterými se východní národy odlišují od západních.
Tento duch se podobal pozemskému člověku, jen oslňující jas jeho těla a obličeje není možno vylíčit. Jen kdo viděl obyvatele vyšších sfér, může mít správnou představu. Již během pozemského života vnikl Ahrinziman hluboko do duchovních věd. Po vstupu do duchovního světa rozmnožil své vědění tak, že se zdálo, že jeho moc nemá hranic.
Byl vášnivého temperamentu a během dlouhých let v duchovním světě se naučil ovládat všechny své vášně. Nyní stál na výši své moci, s níž sestupoval, aby pomohl zápasícím duším, které byly připraveny své slabosti zdolávat. Při vší dobrotě a laskavosti vlastnil ještě sílu vůle, proti níž bylo zbytečné se bránit, shledal-li nutným její použití.
Měl jsem vícekrát příležitost pozorovat, jak některé divoké, vášnivé bytosti přinutil ke klidu, když se chystali sobě nebo druhým škodit. Byli již tak očarováni, že se nemohli pohnout, i když se jich nikdo nedotkl. Jen jeho mocnou vůlí, mnohokrát silnější než byla jejich, byli dočasně ochrnuti a neschopni odporu. Pak s nimi probral dobrotivým a otevřeným způsobem důvod hádky a ukázal jim, pomocí svého zázračného poznání, její plný obsah a následky pro něho i pro druhé.
Potom je uvolnil a nechal jim vůli, chtějí-li dále zamýšlený hřích spáchat, či nikoliv. Zřídka se stalo, že by některý, po tomto vážném varování, chtěl jít dále touto nesprávnou cestou. Já jsem byl vždy pokládán za muže s pevnou vůlí, ale vůči tomuto duchu jsem byl slabý jako dítě a skláněl jsem se před jeho mocí.
Zde bych chtěl znovu zdůraznit, že člověk v duchovním světě je svobodný. Smí se podvolovat svým sklonům a choutkám, nedá-li přednost dobré radě, kterou zde dostane. Míra, v níž duch může poškozovat práva druhých, je dána stupněm zákona a pořádku, který panuje v oblasti, k níž duch náleží.
V nejnižší oblasti, kde není jiného zákona, než zákon silnějšího, může každý činit, co je mu libo. Může někoho urážet a zotročovat až k hranici únosnosti, ale některý silnější s ním bude zacházet obdobně. Nejubožejší otrok na zemi je méně nešťastný, než ubožáci v nejnižší sféře. Tam nepanuje žádný zákon a žijí tam jen takoví duchové, kteří pohrdali Božími i lidskými zákony, bližním působili zlo a bezmezně je utlačovali.
Chci tyto sféry krátce popsat.
Zdá se, že tam, i když je duch sebesilnější, krutý a tvrdý, vždy se najde někdo jiný, který je ještě silnější, krutější a tvrdší, aby jej utiskoval ... až dojde konečně k těm, o nichž se praví, že vládnou peklem - ke králům zla.
Tak to jde dál, až nakonec zlo v nejvyšším umocnění se samo léčí. Ten nejzlomyslnější a nejpanovačnější bude konečně toužit po jiných podmínkách. Bude si přát zadržet působení nějakého zákona nebo nějakou sílu dostat ve své panství, o níž tuší, že je vyšší.
Tento pocit je první touha po lepším životě. Pro bratry naděje, kteří jsou vysláni ku pomoci do těchto temných sfér, je to záchytným bodem, aby vtiskli takovémuto duchu myšlenku možnosti polepšení. Když potom kráčí kupředu, nachází na každém stupni žebříčku vývoje vyšší stupeň zákona a pořádku, do něhož se musí vpravit a smí i od druhých očekávat, že se přizpůsobí tam, kde to zákony vyžadují. Dokonalé udržování nejvyšších mravních zákonů se najde jen v nejčistších sférách. Ale už tam je mnoho stupňů a kdo ctí práva druhých, pozná, že i jeho práva budou respektována. Kdo šlape po právech souseda, musí se nechat pošlapat od silnějšího.
V duchovním světě je člověk svoboden, může být pilný nebo líný, konat dobro nebo zlo, přivolat si požehnání nebo prokletí. Jaký je, takové se vytvoří jeho okolí. Oblast, pro niž je zralý, je pro něj vždy tou nejvyšší, až se vlastním úsilím stane hodným vyšší sféry. Dobro nepotřebuje v duchovním světě ochrany proti zlu.
Různost vloh tvoří nepřekonatelnou překážku. Ti vyšší mohou dle přání sestoupit, aby navštívili níže stojící nebo aby jim pomohli. Mezi nimi a nízkými duchy je však široká propast, kterou nízcí nemohou překročit. Jen na zemi a jiných planetách, s hmotným životem, se mohou smísit dobré i zlé vlivy skoro ve stejné síle. Říkám skoro, protože i na zemi má dobro převahu, ledaže by se člověk vzdal své nízké povaze a sám se této výhody zbavil.
V dávných dobách, kdy člověk byl v mysli prostý jako dítě, měl, aniž to věděl, úzké spojení s duchovním světem. Nyní se lidé onomu světu odcizili a podobají se námořníkům, kteří plavíce se nocí a tmou na kolísavém člunu, spojení zase usilovně hledají.
Vlídní lodivodové z duchovní říše jsou jim připraveni pomoci a dopravit je do zářící země, odkud mají přinést zpět unaveným poutníkům země poklad světla a neděje.
